Obsah 4 Předmluva Erfried Adam 6 Úvodem Martin Schulz, Libor Rouček Část I. Evropské odpovědi na globální výzvy 25 Utváření globalizace Poul Nyrup Rasmussen 37 Flexicurity - Budoucnost Evropského trhu práce Vladimír Špidla 46 Výzvy pro evropu - rovnost příležitostí jako odpověď? Zita Gurmai 53 21. století bude stoletím inovací Erika Mann 62 Budoucí podoba Evropské unie Jo Leinen 74 Energie a otázky životního prostředí evropské odpovědi na globální výzvy Karin Scheele 78 Ochrana spotřebitelů v Evropě Evelyne Gebhardt 84 Budoucnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky Hannes Swoboda 91 Budoucnost Evropské bezpečnostní a obranné politiky Helmut Kuhne
98 V napjatém prostoru mezi bezpečností a občanskými právy: Co dělá EU v boji proti kriminalitě a mezinárodnímu terorismu Wolfgang Kreissl-Dörfler 103 Kohezní politika Evropské unie: základní pilíř soudržnosti EU ve 21. století Constanze Angela Krehl 109 Odbory v globalizujícím se světě a jejich budoucnost Richard Falbr 115 Rozvinutá občianska spoločnosť: výsada demokracie. Princípy a perspektívy pôsobnosti tretieho sektora Vladimír Maňka Část II. Český příspěvek k evropským odpovědím na globální výzvy 123 Priority českého předsednictví v Radě EU v roce 2009 Jan Kohout 130 Český příspěvek ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice EU Lubomír Zaorálek 136 Evropský sociální model a konkurenceschopnost EU z české perspektivy Milan Štěch
Předmluva Friedrich-Ebert-Stiftung se jako nezávislá německá nevládní organizace hlásí k hodnotám a cílům sociální demokracie. Nadace se považuje za evropskou organizaci a jako taková také jedná. Své sítě zastoupení v evropských státech využívá k podpoře spolupráce a integračních aktivit na vládní úrovni prostřednictvím neoficiálních diskusí na témata zahraniční a evropské politiky v rámci občanské společnosti a mezi politikou a organizacemi občanské společnosti. Lidé vnímají Evropskou unii stále méně jako ochranu proti negativním vlivům globalizace, ale spíše naopak jako instituci posilující a urychlující hospodářskou soutěž a sociální nejistotu. To platí zejména pro transformační společnosti střední Evropy, které jsou již téměř pět let členy Evropské unie a součástí evropského kontextu. Sociální Evropa a sociální dimenze Lisabonské strategie jsou proto těžištěm angažovanosti nadace v otázkách evropské politiky. Jejími důležitými partnery jsou odbory, s nimiž se věnuje v rámci kooperačních programů a přes zastoupení v Bruselu především ústředním otázkám evropské hospodářské a sociální politiky. Nadace se dále zaměřuje na tvorbu konsenzu a slaďování pozic mezi členskými státy EU v otázkách Společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky coby základního předpokladu, aby Evropská unie mohla na mezinárodním poli jednat ve prospěch členských států a všech svých občanů. Tato evropská dimenze je spjata s mezinárodní aktivitou nadace prostřednictvím zastoupení v cca. 100 zemích, kde se snaží ovlivnit globalizaci v jejích projevech a posílit multilaterální a mezinárodní spolupráci. Česká republika se v prvním pololetí roku 2009 poprvé ujme předsednictví v Radě Evropské unie. Je to důležitý a náročný úkol, který však v národní politice odkryl celou řadu kontroverzí a divergencí. Zastoupení Friedrich-Ebert-Stiftung v Praze proto požádalo evropské politiky z České republiky, Německa a dalších členských států, aby shrnuli svůj postoj k zásadním globálním výzvám 21. století a představili evropské odpovědi na tyto výzvy. Jako zástupce nadace v České republice mě těší veliká vstřícnost a ochota podílet se na této publikaci. Děkuji všem autorům, kteří do ní vedle své politické činnosti a odpovědnosti přispěli. Zvláštní dík patří českému poslanci Evropského parlamentu dr. Liboru Roučkovi, který se na tomto projektu od začátku zásadním způsobem podílel, a mé kolegyni ing. Kristině Larischové. Doufáme, že touto publikací přispějeme k evropskému diskurzu v České republice, poskytneme významné podněty a posílíme úsilí o sociální Evropu schopnou jednat navenek i dovnitř. Erfried Adam Ředitel, Friedrich-Ebert-Stiftung Zastoupení Praha/Bratislava 4
Úvodem Martin Schulz Předseda politické skupiny sociálních demokratů v Evropském parlamentu, poslanec za Spolkovou republiku Německo Libor Rouček Vedoucí české delegace ČSSD v Evropském parlamentu a 1. místopředseda Zahraničního výboru Evropského parlamentu 6
Globalizace šance nebo riziko? Globalizace se ve 21. století stala určující rámcovou podmínkou. Pro současný svět je příznačná rostoucí a nevyhnutelná vzájemná závislost národních ekonomik a společností. Rostoucí integraci pociťujeme v mnoha oblastech života. Zmenšují se geografické vzdálenosti. Státní hranice se staly prostupnými pro člověka, myšlenky i peníze. Celosvětová komunikační síť umožňuje dosáhnout během zlomku sekundy téměř každého místa na zeměkouli. V posledních dvaceti letech rostl světový obchod se zbožím oproti celosvětové výrobě dvojnásobnou rychlostí. Klesající náklady na dopravu, nové informační technologie a nové organizační formy výroby vedou ke globálnímu srůstání trhů se zbožím, kapitálem a prací. Důsledky narůstajícího propojování světa jsou dvojsečné. Globalizace vede k závislosti v dobrém i ve zlém, plodí vítěze i poražené, přináší šance i rizika. Stále více lidí má přístup k mobilitě, vzdělání a informacím. Roste globální blahobyt. Jenže bohatství vůbec není rozděleno rovným dílem. K negativním doprovodným jevům patří ekonomická a sociální marginalizace stejně jako znečištění životního prostředí a nedostatek přírodních zdrojů. O žádném tématu se nediskutuje tak kontroverzně a žádné téma nevzbuzuje tak rozporuplné pocity jako globalizace. Pro své zastánce je v prvé řadě cestou k efektivním ekonomikám a nárůstu blahobytu pro všechny. V očích svých kritiků vede rostoucí vzájemná závislost ke ztrátě schopnosti států řídit dění a k nárůstu sociální nerovnosti. V některých lidech vzbuzuje slovo globalizace naději na lepší život a v jiných vyvolává strach ze sociálního propadu a obrovskou nejistotu. Právě v Evropě bývá globalizace ztotožňována často s hrozící ztrátou pracovních míst a sociálním dumpingem. Jedna věc je však jistá. Globalizaci světa nelze ani zvrátit, ani zastavit. Jestli se globalizace stane požehnáním nebo prokletím, závisí především na tom, jak se podaří politicky ovlivnit její procesy. Výzvou pro politiku 21. století je směřovat globalizaci tak, aby byla férová, sociální a trvale udržitelná. Evropská unie bude v politickém boji s riziky globalizace hrát klíčovou roli, neboť v dobách vzájemné závislosti jsou možnosti národních států řídit a jednat omezené. Před mnoha nadnárodními hrozbami a riziky už stát není schopen své občany dostatečně chránit. Mezinárodní terorismus, který v posledních letech začíná využívat možnosti a nástroje, které mu globalizace nabízí, a mezinárodní obchod se zbraněmi vyžadují nadnárodní řešení stejně jako boj s epidemiemi a chudobou. Mnohé problémy, které tradičně spadaly mezi úkoly národních vlád, je dnes možné řešit jen ve svazku s jinými státy. Žádný stát nemůže sám odstranit ozónovou díru nebo znečištění moří. Aktuálně nám nedostatek potravin a finanční a hospodářská krize dávají bolestně pocítit zranitelnost sdílenou lidmi na celém světě. V době rychlých změn, kdy se společnosti vzájemně stále více přibližují, přibývá politických oblastí, jež vyžadují kolektivní akci. EU může a musí svým dílem přispět k řešení úkolů pro politiku 21. století, jako jsou zvrácení trendu klimatických změn, světový boj proti hladu a chudobě, potírání mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu a nové uspořádání finančních trhů. 7
EU patří s dvaceti sedmi členskými státy, téměř pěti sty miliony občanů a čtvrtinou světového hospodářského výkonu jednoznačně k aktérům, kteří mohou ovlivňovat globální procesy a rozhodující měrou přispívat k řešení globálních problémů. EU je ekonomický obr na mezinárodním parketu. Skoro polovina všech zahraničních investic na celém světě pochází z Evropy. EU je největším dárcem rozvojové pomoci. Díky vnitřnímu trhu, který existuje od roku 1993, se EU stala největším hospodářským a obchodním blokem na světě. EU dokázala od roku 2000 zvýšit svůj podíl na globálním objemu exportu o více než 1,5 procenta, zatímco export ze Spojených států amerických a Japonska ve stejném období klesal. Členské státy EU již roky profitují z rostoucí obchodní bilance. V posledních dvaceti letech se v EU podařilo vytvořit více než 25 milionů pracovních míst. Ačkoliv v průmyslu sedm milionů pracovních míst zaniklo, vznikly miliony nových pracovních příležitostí v sektoru služeb. 1. května 2004 se EU rozšířila o osm států střední a východní Evropy, Maltu a Kypr. O dva a půl roku později, 1. ledna 2007, se členy Evropské unie staly i Rumunsko a Bulharsko. Vnitřní trh EU se tak rozrostl na skoro 500 milionů lidí a předstihl dosavadní největší vnitřní trh na světě, Spojené státy americké. Poslední dvě kola rozšíření přispěla k dalšímu vývoji evropské integrace nejen kvantitativně, ale i kvalitativně. Rozšíření směrem na východ je nesporně jedním z největších úspěchů EU, neboť definitivně překonalo umělé rozdělení kontinentu během Studené války a zásadně přispívá ke stabilitě a prosperitě v celé Evropě. Avšak globalizace staví EU a její členské země před celou řadu politických výzev. Je potřeba najít odpovědi zejména na negativní doprovodné jevy globalizace a rizika, která přináší. Roste tlak globálních trhů a nadnárodních firem na liberalizaci zahraničního obchodu a vnitrostátní deregulaci. Odolávat tomuto tlaku může být pro jednotlivé státy obtížné. Evropský vnitřní trh přispívá nejen k zachování konkurenceschopnosti evropské ekonomiky, ale může být i základem moci potřebné pro zajištění sociálních standardů. Evropští sociální demokraté se proto zasazují za posílení již existující sociální dimenze Evropy. Dosud se při budování vnitřního trhu a zavádění společné měny evropský integrační proces zaměřoval především na ekonomickou integraci. Otevírání trhů mělo přednost před politickým ovlivňováním podoby trhu. Tuto nerovnováhu je nyní potřeba napravit. Proto prosazujeme vedle měnové a hospodářské unie také unii sociální. Model sociální tržní ekonomiky by měl být jako hlavní princip zakotven také na evropské úrovni. V roce 2000 byla za účelem zajištění hospodářského růstu a zaměstnanosti vyhlášena Lisabonská strategie. Jedná se o akční a rozvojový plán EU, který by měl Společenství pomoci stát se nejdynamičtějším a nejkonkurenceschopnějším hospodářským prostorem založeným na znalostech ve světě 21. století. More and better jobs více a lepších pracovních míst zní jeden z hlavních cílů této strategie. Důležitými nástroji EU v boji proti negativním jevům globalizace jsou evropská 8
kohezní politika a strukturální fondy, pomocí nichž má proudit pomoc do hospodářsky a sociálně slabých regionů a vyrovnávat rozdíly mezi regiony. Mnoho regionů totiž zasáhlo odcházení podniků a restrukturalizace, což může mít vážné hospodářské a sociální důsledky. Vysoká nezaměstnanost a špatná infrastruktura patří mezi hlavní příčiny odcházení zejména mladých lidí. Když pro sebe ve svém domovském regionu nevidí perspektivu budoucnosti, často pod tímto tlakem odcházejí do velkoměst či aglomerací. Některé regiony tak trpí vysídlováním, zatímco jiné, většinou městské oblasti bojují s přetížením infrastruktury a veřejných služeb, jako je doprava, vzdělání, ubytovací kapacity a zdravotnictví. Klíčem k boji s nezaměstnaností je rovný přístup ke vzdělání a celoživotnímu vzdělávání. Nedostatečná kvalifikace neumožňuje odolávat rostoucímu konkurenčnímu tlaku a zvyšuje riziko nezaměstnanosti a sociální marginalizace. Rostoucí spotřeba energie a zvětšující se závislost na ropě a plynu, které EU z velké části dováží ze třetích zemí, staví EU před nutnost vypracovat koherentní energetickou strategii. Energetická závislost EU bude podle vědeckých prognóz dále narůstat. V roce 2030 bude Evropa pokrývat skoro tři čtvrtiny své energetické spotřeby dovozem, to znamená, že se musí dovážet 90 % ropy a 80 % plynu. Proto by snížení energetické závislosti mělo být pro EU prioritou. Zásobování energií je v Evropě stále důležitější pro hospodářský růst a zajištění pracovních míst. Navíc se právě pro sociálně slabší obyvatele staly rostoucí ceny elektrického proudu, plynu a ropy existenční otázkou. Mnozí nevědí, jak zaplatí příští účet za elektřinu a jak budou v zimě vytápět svůj byt. Ve hře jsou nejen evropská ekonomická prosperita a sociální stabilita, jde také o principiální otázky ohleduplnosti k životnímu prostředí a trvale udržitelného rozvoje. Evropský parlament se schválením energetického balíčku v červnu 2008 chopil vůdčí role při ochraně sociálních zájmů tváří v tvář rostoucím cenám energií. Jádrem nové směrnice je zlepšení práv spotřebitelů, podpora konkurenceschopného vnitřního trhu s energiemi a boj proti energetické chudobě. Důležitým nástrojem k dosažení co nejnižších cen a trvalé udržitelnosti je zlepšení efektivity při využívání a výrobě energie. Energetická politika a klimatická politika jsou siamská dvojčata. Jen stěží půjde vyřešit jeden problém, aniž by se zároveň vyřešil i ten druhý. Změna klimatu je naprosto jasným důkazem toho, jak úzce spjaty jsou osudy lidí na celém světě. Povodně a hurikány mohou z domů a bytů vyhnat miliony lidí, způsobit hladomory a epidemie a vyvolat tak jen těžko zvládnutelné vlny imigrace. Zatímco se na některých místech světa půda stává v důsledku globálního oteplování úrodnější, jako například v Grónsku, mnoho jiných regionů se stane neobyvatelnými, protože se změní ve step nebo vyschnou zdroje pitné vody. Postupující ohřívání planety staví lidstvo před existenční hrozbu, proti které lze bojovat jedině společně. Změna trendu klimatických změn cestou dramatického snížení emisí CO2 je úkolem, při jehož řešení se evropské státy musí stát průkopníkem. 9
11. září 2001 se do kolektivního vědomí světa vrylo jako historický předěl. V tento den se ukázalo, že bezpečnostní hrozby v globalizovaném světě neplodí ani tak mezistátní konflikty, jako spíše asymetrické násilí. Útoky spáchané Al-Káidou představují novou globální dimenzi mezinárodního terorismu, který využívá možnosti a nástroje, které globalizace přináší. Následující atentáty v Londýně a Madridu zcela jasně ukázaly, že se terorismus na evropských hranicích nezastaví. Žádný stát odkázaný sám na sebe nemůže své občany před těmito riziky dostatečně ochránit. Členské státy EU jsou proto nuceny více spolupracovat v oblasti justice a vnitra, jakož i vízové a imigrační politiky. EU dnes stojí před celou řadou nových výzev a také před úkolem zajistit, aby globalizace byla férová, trvale udržitelná a solidární. To znamená především ochránit před jejími negativními doprovodnými jevy ty nejslabší a umožnit lidem pracovat v důstojných podmínkách. Čisté životní prostředí, trvale udržitelná energetická politika, rovnoprávný přístup ke vzdělání, sociální spravedlnost a bezpečí tvoří rámcové podmínky důstojného života. Evropští sociální demokraté se zasazují za tyto cíle a hodnoty, aby se zlepšil život občanů Evropy. Chceme-li se úspěšně utkat s výzvami globalizovaného světa, musí se ve 21. století stát jádrem reformované EU sociální spravedlnost. Zachovat rozmanitost evropského sociálního modelu a posílit sociální Evropu Sociální demokraté se ve svém boji za sociální a solidární Evropu mohou opírat o silné základy. Nejen v Evropské unii, ale i daleko za jejími hranicemi si lidé s pojmem sociální demokracie spojují společnost, v níž se sociální jistota a spravedlnost pojí se svobodnou tržní ekonomikou. V případě evropského sociálního modelu se nejedná o jednotný systém, ale spíše o rámec společných hodnot a principů, v němž členské státy uplatňují různé metody a opatření. Evropský sociální model se vyznačuje vysokou úrovní sociální jistoty, ústřední rolí sociálního dialogu a férovým přístupem k veřejným službám. Evropský sociální model je třeba chápat spíše jako cílovou představu, jak by měly být společnosti v zemích EU organizovány. Ke každému cíli vedou různé cesty a to platí i pro evropský sociální model. V Evropě existují různé modely, experti většinou rozlišují kontinentální, skandinávský, britský, středomořský a středo- a východoevropský model. V sociálních systémech existují v rámci EU velké rozdíly. Hospodářské a strukturní předpoklady a očekávání obyvatelstva v jednotlivých zemích nejsou homogenní. Jejich sociální modely mají společný požadavek sociální rovnosti, potírání chudoby a silnou roli veřejného sektoru, jako např. v oblasti vzdělávání nebo zdravotnictví. Evropské společnosti se zakládají na solidaritě. Evropský sociální model poskytuje lidem sociální zajištění v těžkých životních situacích, například při nezaměstnanosti nebo nemoci. Umožňují to relativně vysoké veřejné výdaje, které v průměru představují cca 28 % hrubého domácího produktu, zatímco v Japonsku tvoří zhruba 17 % a v USA 15 %. 10
Evropský sociální model je vystaven stále narůstajícímu tlaku. Výzvy, před nimiž Evropa stojí, jsou bezesporu obrovské. Mnohé členské státy sužuje relativně vysoká nezaměstnanost. Polovina všech lidí bez práce spadá do kategorie dlouhodobě nezaměstnaných. V evropském průměru každý sedmý žák nedokončí školu. Nedostatečné vzdělání patří k hlavním příčinám nezaměstnanosti mládeže. Nezaměstnanost mladistvých je dvojnásobná oproti nezaměstnanosti dospělých, v některých zemích EU je dokonce každý třetí mladý člověk nezaměstnaný. Rovnoprávný přístup ke vzdělání a odbornému výcviku je proto pro evropské sociální demokraty prioritou. Rovnoprávnost mužů a žen je dalším těžištěm politické práce evropských sociálních demokratů. Mezi naše požadavky proto patří srovnání výše platů a rovnoprávný přístup k zaměstnání. Je potřeba vytvořit takové podmínky, které by ženám umožnily mít rodinu i povolání. Právě pro matky samoživitelky je důležité, aby mohly vychovávat své děti a zároveň vykonávat své povolání. Základní kompetence v otázkách sociální politiky zůstane a měla by i nadále být v rukou národních států a stejně tak zůstane zachována i rozmanitost evropských sociálních modelů. Přesto však bude tváří v tvář nejrůznějším výzvám globalizace nezbytné posílit sociální dimenzi Evropské unie. Hlavním projektem evropské integrace bylo od podepsání Římských smluv v roce 1957 vytvoření společného trhu. Dnes je vnitřní trh realitou a tvoří spolu s hospodářskou a měnovou unií předpoklad růstu, zaměstnanosti a mezinárodní konkurenceschopnosti Evropy. Ale už pouhý název v Římě založeného Evropského hospodářského společenství (EHS) vypovídá o primátu ekonomických zájmů při procesu sjednocování. Šéfové států a vlád z větší části rezignovali na doplnění zahájené ekonomické liberalizace o doprovodná sociálně politická opatření. Konsekvencí tohoto přístupu je výlučná zákonodárná kompetence členských zemí v oblasti sociální politiky. V sedmdesátých letech zažila evropská sociální politika první období rozkvětu, během něhož byla vydána řada směrnic, které výrazně zlepšily situaci zaměstnanců a vytvořily jádro dnešního evropského pracovního a sociálního práva. EU má díky tomu sociální rozměr, k jehož nejdůležitějším sociálně politickým milníkům patří evropská pravidla a standardy v oblastech rovnoprávného postavení, antidiskriminace, pracovního práva, ochrany zdraví a bezpečnosti práce. Navzdory těmto úspěchům nelze popírat sociální nerovnováhu EU. Zatímco se ekonomika v rámci vnitřního trhu europeizovala, zůstaly sociálně politické úpravy v kompetenci členských států. Nyní hrozí, že ekonomické svobody na evropské úrovni znivelizují sociálně politické výdobytky a sociální práva v jednotlivých členských státech. Obavy vyvolává především nejnovější vývoj judikatury Evropského soudního dvora (ESD). Zatímco v dřívějších letech přinášel ESD svým výkladem legislativy vnitřního trhu 11
sociálně politické pokroky pro zaměstnance a spotřebitele, byly v případech Laval, Viking a Rüffert vyneseny rozsudky, které nadřazují právo hospodářské soutěže národnímu pracovnímu právu a právům odborů. Pokud vstoupí v platnost Lisabonská smlouva, získá právní závaznost Charta základních práv se svými pokrokovými základními sociálními právy, které do ní prosadili Evropští sociální demokraté, i posuzování sociálních vlivů legislativních záměrů. Dalšími kroky by mohla být účinná pravidla proti mzdovému a sociálnímu dumpingu a pakt sociální stability. Neboť silná Evropa je schopná prosadit sociální a ekologické standardy tam, kde možnosti a síla národních států narážejí na své hranice. Proto se zasazujeme za to, aby sociální unie byla rovnocenná unii měnové a hospodářské. Jako základní princip by měl být i na evropské úrovni zakotven model sociálního tržního hospodářství. Role Evropy ve světě Evropská unie představuje se svými téměř pěti sty milióny obyvatel a coby největší ekonomický a obchodní blok na světě těžkou váhu v mezinárodním ringu. Hospodářská moc zároveň znamená i politickou odpovědnost za světový mír a stabilitu. To neznamená nic menšího, než rozšířit vnitroevropský mírový model, který po staletích střídání vratké mocenské rovnováhy a zničujících válek zaručuje národům na evropském kontinentu mír a svobodu cestou regionální integrace, o dimenzi mírové zahraniční politiky. Hodnoty a strategie, kterými je nesen mírový projekt v rámci Evropy, musí být zásadní i pro zahraniční vztahy Evropy. Jádrem evropského mírového modelu je zachování míru a mezinárodní bezpečnosti, šíření demokracie a lidských práv cestou diplomacie a dialogu, prostřednictvím spolupráce a konsensu. Svět, ve kterém operuje Evropská unie, se od konce Studené války zásadně změnil. Na místo ideologického konfliktu dvou supervelmocí, který určoval strukturu mezinárodního systému více než 40 let, nastoupily díky fenoménům globalizace, jako je srůstání a struktur a mizení hranic, komplexní a vzájemně propojené konflikty. Dnešní hrozby pro mezinárodní bezpečnost nejsou převážně důsledkem klasických mezinárodních konfliktů, nýbrž vyplývají z novodobých rizik, jako jsou nadnárodní terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin, regionální konflikty a zhroucené státy. Evropská bezpečnostní strategie schválená Evropskou radou v roce 2003 nás nenechává na pochybách, že národní státy odkázané samy na sebe nemohou své občany před těmito hrozbami dostatečně ochránit. Naopak je nutná spolupráce v rámci existujících mezinárodních organizací a nadnárodní strategická řešení. Proto představuje závazek posílit mezinárodní právo, včetně Charty OSN a Mezinárodního trestního soudu, důležitý prvek Evropské bezpečnostní strategie. Reforma mezinárodních organizací nebyla nikdy naléhavější než dnes. 12
Po teroristických útocích z 11. září se Spojené státy americké pod Bushovým vedením rozhodly pro unilaterální a preemtivní vojenskou doktrínu. Bilance války proti teroru vypadá však po sedmi letech děsivě. V Afghánistánu se bezpečnostní situace zhoršila, Al Káida a Tálibán nadále páchají teroristické útoky a produkce opia se zdvojnásobila. Ani v Iráku nelze hovořit o stabilní situaci, neboť teroristické útoky patří k realitě všedního dne. Unilaterální postup USA těžce poškodil věrohodnost mezinárodního práva a Spojených národů. V dobách, kdy nadvláda Spojených států již není tak dominantní a absolutní, neboť Washington trpí po případech Abu Graib a Guantanámo značnou ztrátou legitimity, kdy světem otřásá finanční krize, na kterou se zadělalo v USA, kdy americká ekonomika oslabuje a hrozí globální recese, se tektonické desky mocenské rovnováhy pomalu začínají posouvat. V multipolárním světě je efektivní multilateralismus v rámci mezinárodního řádu respektujícího pravidla nejlepší zárukou stability a míru. Vhodnou půdu pro něj i nadále představuje Organizace spojených národů (OSN). Aby mohla adekvátně reagovat na nové politické, sociální nebo ekonomické výzvy, musí mít OSN k dispozici vhodné nástroje. EU hraje při snahách o reformu nevyhnutelně vůdčí roli. Bezpečnostní rada OSN, která má pět stálých členů s neomezeným právem veta a v jejímž složení se odráží reálie Studené války, se musí přizpůsobit dnešní změněné mezinárodní situaci. Evropští sociální demokraté podporují ambice EU na společné evropské zastoupení v Bezpečnostní radě OSN a pracují na splnění potřebných ústavně právních předpokladů. Zvolení Baracka Obamy čtyřicátým čtvrtým prezidentem Spojených států amerických v listopadu 2008 je šancí na nový začátek v transatlantických vztazích. Na Obamu čekají úkoly vpravdě herkulovské, které by mohly být příliš i na nejmocnějšího muže světa. Varianta návratu k protekcionismu a izolacionismu se tak může jevit jako lákavá. Ale v globalizovaném světě existuje příliš mnoho problémů, při nichž je předpokladem úspěchu pouze kolektivní postup, zatímco jednání na vlastní pěst by k ničemu nevedlo. Když si přirození spojenci Evropa a USA opět uvědomí společně sdílené hodnoty a cíle, budou moci společně pracovat na řešení globálních problémů a budovat novou architekturu stability a míru. Obama během své předvolební kampaně prohlásil, že Evropě nabídne nové a užší partnerství. Po napětí v transatlantických vztazích a rozdělení a novou a starou Evropu, jež vyprovokovala Bushova vláda, je bezpochyby zapotřebí nově uspořádat euroamerické vztahy. Tématem transatlantické spolupráce jsou čtyři ústřední politické oblasti. Vedle efektivního boje s recesí je na pořadu dne vytvoření nového organizačního rámce pro mezinárodní finanční trhy. Finanční krize zcela jasně ukázala, že mezinárodní finanční trh potřebuje nová pravidla, která by zajistila větší transparentnost a lepší kontrolu. Nové uspořádání globálních finančních vztahů se neobejde bez zapojení rostoucích průmyslových národů. V pozadí světového ekonomického summitu států G20 z listopadu 2008 stálo poznání, že globální problémy vyžadují globální řešení. G20 odráží stále multipolárnější strukturu světa lépe než G7, jejíž éra je, zdá se, definitivě u konce. Vzhledem k rostoucímu významu 13
některých prahových zemí už dosavadní nástroj koordinace světového hospodářství G7 dosloužil. Na summitu G20 byly konec konců zastoupeny tři čtvrtiny světového hospodářského výkonu a dvě třetiny světové populace. Fórem budoucího řešení globálních problémů bude G20. Za druhé zůstane prioritou transatlantického dialogu energetická bezpečnost a klimatická změna. Evropa musí coby průkopník klimatické politiky stát za svými klimatickými cíli i tváří v tvář hospodářské krizi a z ní vyplývajícího tlaku na národní rozpočty. USA by se měly konečně zavázat k plnění závazných směrnic omezujících emise skleníkových plynů, aby vyslaly jasný signál, že přijímají svou globální odpovědnost. Za třetí musí Obama napravit škody, které napáchala Bushova administrativa na Spojených národech a mezinárodním právu svým unilaterálním postupem a preemptivními vojenskými akcemi. USA měly již dávno uznat Mezinárodní soudní dvůr a stejně tak měly být již dávno reformovány mezinárodní organizace. Silným symbolickým gestem při nastoupení do úřadu by pro muslimský svět bylo zavření věznice v zátoce Guantanámo. Jasným signálem vůči Rusku, že to Obama s příklonem ke spolupráci a diplomacií myslí vážně, by bylo ukončení plánů na protiraketový systém na evropské půdě. Čtvrtým bodem je spolupráce pro světovou bezpečnost a stabilitu. Sem spadá i požadavek nešíření zbraní hromadného ničení. Skutečnost, že se budoucí americký prezident přihlásil k diplomacii a dialogu, by Evropa měla přivítat především z hlediska konfliktu s Íránem. Na obou stranách Atlantiku by měli oba partneři říci, jak chtějí přispět k úspěchu transatlantické spolupráce. Amerika musí ze všeho nejdříve uznat realitu stále multipolárnějšího světového řádu a místo unilaterálního postupu akceptovat multilaterální struktury a řešení. Úkolem EU je přicházet coby věrohodný partner se strategiemi a jasnými prioritami. Že je toho schopna, EU naposledy úspěšně dokázala při krizi v Gruzii a svou iniciativou při světové hospodářské a finanční krizi. Evropa má vedle Spojených států amerických další důležitá strategická partnerství s jinými světovými regiony. Jako významné partnery spolupráce je potřeba zmínit především Rusko a Čínu. Bez účinné spolupráce s těmito dvěma členy Bezpečnostní rady OSN nebude možné vyřešit žádný globální problém. Ve prospěch prohloubení spolupráce s Ruskem hovoří hned několik důvodů. Vedle reálněpolitických úvah jsou těmi hlavními geografická blízkost, společné dějiny a podpora přechodu k demokracii v Rusku. Evropa a Rusko mají společný zájem stabilizovat Kavkaz a vyřešit tamější problémy. V energetické oblasti mezi nimi panuje vzájemná závislost. Evropa potřebuje bezpečné zásobování 14
energiemi, Rusko naopak jisté odbytiště pro svou ropu a plyn. V zájmu EU je v dlouhodobém horizontu usilovat o snížení energetické závislosti na Rusku, a proto vypracovat společnou energetickou strategii. Prioritním úkolem je vypracovat ambiciózní, široce koncipovanou novou dohodu o partnerství a spolupráci s Ruskem, která by patřičně odrážela strategický význam toho vztahu. Úspěšná spolupráce EU s Ruskem je základním předpokladem pro zajištění stability světové ekonomiky a globální bezpečnosti v budoucnosti. Také vztahy s Čínou a Indií by měly jít v budoucnu nad rámec obchodních statistik a zabývat se i globální politickou a ekonomickou architekturou. Cílem evropské politiky vůči Číně by měla být podpora Číny při jejím procesu vnitřního přerodu a zároveň získat Čínu jako partnera, který převezme globální odpovědnost odpovídající jeho síle a významu. EU je, před USA a Japonskem, největším obchodním partnerem Číny a významným investorem. Čína zaujímá mezi obchodními partnery EU druhé místo. V politické oblasti je již shoda menší. Přesto však mají EU a Čína řadu společných zájmů, například zachování multilaterálních organizací, zejména OSN. Neboť Čína nesporně dorůstá v ekonomickou a vojenskou supervelmoc, měla by být zapojena také do boje s aktuálními hospodářskými krizemi a utváření nové mezinárodní finanční architektury. Kooperace při vytváření nového uspořádání globálních finančních trhů by mohla vést i ke zlepšení spolupráce v OSN a při boji se změnou klimatu. Indie je jedním z motorů růstu světové ekonomiky. V druhé polovině 21. století se Indie navíc stane nejlidnatější zemí světa. Momentálně probíhají jednání o obchodní dohodě mezi největší světovou demokracií, Indií, a největším hospodářským blokem světa, EU. Avšak ve vztahu mezi těmito dvěma ekonomickými obry nejde jen o otázky obchodních statistik. Pro Evropu je Indie důležitý strategický partner, ať už se jedná o posílení efektivního multilateralismu nebo o dosažení stability na regionální nebo globální úrovni. Indie je coby mluvčí rozvojových zemí v mezinárodních grémiích klíčovým partnerem i v otázkách reformy mezinárodních organizací nebo změny klimatu. Teroristické útoky v Bombaji nedávno bolestně ukázaly, že i v boji s terorismem mají Evropa a Indie společné zájmy. I osm let po 9. září je mezinárodní terorismus reálnou hrozbou pro lidi na celém světě. Odpovědností EU je bojovat proti němu pomocí nutných preventivních bezpečnostních opatření, ale v prvé řadě prostřednictvím dialogu a demokracie. Právě se strašnými obrazy atentátů před očima vyvstává úkol budovat mosty porozumění mezi kulturami. Pokud chtějí státy EU v době oslabování hegemonické pozice USA, kdy rostoucí mocnosti jako Čína, Indie, Brazílie a opět sílící Rusko mění globální rozložení sil, nést odpovědnost vyplývající z jejich vůdčí role, musí EU přijít s koherentní vizí svých zahraničních aktivit. EU vyjádřila svou ochotu převzít globální odpovědnost v Evropské bezpečnostní strategii z roku 2003. Panevropská 15
strategie zahraniční politiky však musí teprve ještě vyzrát. Přitom si evropští občané a občanky v žádné jiné politické oblasti nepřejí více Evropy, než v zahraniční a bezpečnostní politice. Tento jejich postoj odráží poznání, že když bude Evropa navenek hovořit jedním hlasem a jednat jednotně, bude schopna účinněji prosazovat své zájmy. Cílem Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) je hájit na základě společných hodnot zájmy a nezávislost Evropské unie, posilovat její bezpečnost, zajistit mír, podporovat mezinárodní spolupráci a rozvoj demokracie a státoprávnosti a prosazovat respektování lidských práv (čl. 11 Smlouvy o Evropské unii). Za tímto účelem má EU k dispozici tři nástroje: společné strategie stanovují principy zahraniční politiky vůči určitému geografickému prostoru nebo pro jistou tematickou oblast, jako např. strategie vůči Středomoří. Dalším opatřením jsou společné akce, jako např. vysílání pozorovatelů k volbám, zvláštních pověřenců a policejních misí. Třetím nástrojem je společné stanovisko, v němž se členské státy shodnou na společném postoji k určité otázce a přizpůsobí mu svou národní zahraniční politiku. EU tak vedle spolupráce s jinými státy a světovými regiony v mezinárodních organizacích disponuje celou řadou nástrojů zahraniční politiky, pomocí nichž může reagovat na aktuální výzvy. Zejména Evropská bezpečnostní a obranná politika (EBOP) naznačuje velký potenciál a ambice Evropy hrát v mezinárodní politice významnou roli. Evropská unie chce prostřednictvím EBOP rozvíjet své kompetence na poli krizového managementu a prevence konfliktů. Prioritním cílem EBOP je řešení krizí a konfliktů formou humanitárních zásahů a záchranných akcí, opatření k zachování míru a bojových nasazení. V současné době se EU angažuje v rámci dvanácti misí vojenského, policejního nebo civilního charakteru. Jako poslední zatím byla 1. října 2008 zahájena pozorovatelská mise EU v Gruzii (EUMM), již se účastní 350 osob. Cílem této mise je dohlížet po rusko-gruzínském válečném konfliktu z minulého léta na dohodnutém stažení ruských vojsk z obsazených oblastí Gruzie. Jednou z četných úspěšně ukončených misí je také pozorovatelská mise v indonéské provincii Aceh (AMM), kde EU významně přispěla k mírovému řešení krvavého vojenského konfliktu. Tyto první úspěšné civilní a vojenské mírové mise EU potvrzují, že je EU na správné cestě. EBOP se vyvíjí v souladu se Severoatlantickou aliancí (NATO). NATO je již téměř šedesát let garantem evropské bezpečnosti a transatlantické partnerství se Spojenými státy americkými tvoří základní pilíř euroatlantického spojenectví. Evropští sociální demokraté se zasazují za pokračování dialogu mezi EU a NATO, který by měl zamezit duplicitu bezpečnostních a obranných aktivit. Politická odpovědnost za mír a bezpečnost začíná v bezprostředním sousedství Evropské unie. Evropská sousedská politika je důležitým nástrojem, který se pomocí úzké spolupráce v mnoha politických oblastech snaží zabránit vzniku nových dělících čar a napětí v sousedních regionech. EU nespoléhá ve vztahu ke svým sousedům jen na hospodářskou spolupráci, ale také na demokratizaci a dodržování 16
lidských práv. Tento přístup má lidem v zemích východní Evropy, na jižním Kavkaze a v zemích kolem Středozemního moře umožnit život v bezpečí a stabilitě, základní hospodářskou jistotu a alespoň minimální status demokratické a politické spoluúčasti. Evropská sousedská politika není ničím menším než zcela novátorskou metodou zahraniční politiky, která propojuje různé politické oblasti se strategickým cílem podpořit v partnerských zemích demokratické a státoprávní reformy a touto cestou přispět k dlouhodobé politické stabilitě regionu. Nyní stojíme před úkolem ještě lépe přizpůsobit již existující partnerství specifickým podmínkám v daných zemích. Je potřeba více respektovat různé preference a kapacity jednotlivých zemí. Atraktivní a široce koncipované nabídky na spolupráci mohou být efektivními impulsy pro stabilizaci, demokratizaci a hospodářský rozvoj sousedních regionů. Neboť Evropu na rozdíl od USA nechrání od světových otřesů dva oceány. Evropa je přímo na svých hranicích konfrontována s ekonomickou a politickou nestabilitou, převraty a napětím. Krize v Gruzii se vší naléhavostí ukázala, jak snadnou mohou vzplanout dřímající konflikty na Kavkaze a jak naléhavě je zapotřebí zprostředkovatelů. Díky semknutému a společnému postupu se EU podařilo vyjednat dohodu o příměří mezi oběma stranami konfliktu a dohodnout plán na vyřešení krize. Významným příspěvkem k překonání následků ozbrojených konfliktů devadesátých let a přínosem pro stabilitu a přeshraniční spolupráci v regionu je také Pakt stability pro jihovýchodní Evropu. Díky četným dohodám o rozvojové pomoci a šesti miliardám eur ročně je EU již dnes nejdůležitějším partnerem a největším dárcem rozvojové pomoci na světě. Čtyři pětiny všech lidí na světě žijí v rozvojových zemích. Každý pátý obyvatel zeměkoule žije v extrémní chudobě a musí denně vyjít s méně než jedním eurem. Aby zmenšila chudobu a dala lidem možnost vzít vývoj svého života do vlastních rukou, podporuje EU přístup ke vzdělání, zdravotní péči, potravinám, práci a také regionální hospodářskou spolupráci a obchod. V rámci globálního potírání chudoby se EU musí zasazovat o dosažení miléniových rozvojových cílů do data, které si sama stanovila, a to do roku 2015. 189 členských států OSN se v roce 2000 zavázalo, že budou bojovat proti chudobě a společně pracovat na světovém míru a lepším životním prostředí. Evropa se v žádném případě nesmí vyhýbat své odpovědnosti a závazku, že do roku 2010 zvýší objem rozvojové pomoci na 0,56 % respektive na 0,7 % HDP Evropské unie do roku 2015. Evropští sociální demokraté podporují iniciativu 20/20, která zavazuje přijímající státy vynaložit 20 % svého rozpočtu na sociální programy, přičemž dárcovské státy musí témuž sektoru poskytnout 20 % své rozvojové pomoci. Totéž požadují evropští sociální demokraté i od EU. EU by tak měla dát 20 % své rozvojové pomoci k dispozici na sociální programy v oblasti vzdělávání nebo zdraví. Trvale udržitelný rozvoj vyžaduje více než jen finanční pomoc. Lidská práva, dobrá práce vlády a aktivní zapojení občanské společnosti jsou jeho nepostradatelným součástmi, a proto musí být základními principy evropské rozvojové spolupráce. EU je, ať chce či nechce, globálním hráčem, global player už jen protože má téměř 500 milionů obyvatel a status největšího hospodářského bloku 17
světa. Globální ekonomická moc sebou nezbytně nese i globální spoluodpovědnost za stabilitu světa. Této povinnosti se Evropa nemůže vyhnout. Protože však je neoddělitelně spjata se světovou ekonomikou, je EU do značné míry závislá na vnějším vývoji, který může ovlivnit ve prospěch svých zájmů jedině pomocí silné zahraniční a bezpečnostní politiky. Mnohé členské státy stále ještě mají problém přenést na EU část své zahraničně politické suverenity. Jenže svět vzájemných vazeb a souvislostí nás učí, že zřekneme-li se národní suverenity, získáme suverenitu na nadnárodní úrovni. Neboť i nejsilnější člen EU je sám o sobě na mezinárodním parketu muší vahou. Sjednoceny však mohou státy EU na misky vah světové politiky vstoupit jako těžká váha. Pokud bude Evropa navenek působit semknutě a hovořit jedním hlasem, může ve světě něco změnit. Boj proti klimatickým změnám Magickou hranicí jsou dva stupně Celsia. Jen když růst teplot do konce 21. století nepřekročí tuto horní hranici, bude lidstvo ještě schopno vyrovnat se s důsledky klimatických změn. K tomuto závěru dospěla poslední zpráva Mezinárodního panelu pro změnu klimatu, která musela každému otevřít oči pro skutečnost, že ve hře je budoucnost naší planety a budoucnost dalších generací. Pokud mezinárodní společenství nezačne hned rázně jednat, bude mít dále postupující oteplování Země katastrofální důsledky. Již dnes je globální změna klimatu příčinou mnoha ničivých přírodních katastrof, jako jsou povodně, období sucha nebo požáry. Obyvatelé zasažených oblastí často nemají jinou volbu než opustit své zničené domy a zpustošenou vlast. Lidi vyhání z domovů hlad, bída, nemoci a chudoba. Ekologický kolaps může vyústit v kolaps sociální, boje o docházející přírodní zdroje, exodus a stěhování národů. Jestliže extrémní počasí může vést k destabilizaci regionů, je klimatická politika politikou bezpečnostní. Klimatická politika je ale i politikou hospodářskou, neboť náklady, které by sebou přinesla ničím nebržděná změna klimatu, by mnohonásobně převýšily náklady na boj s oteplováním Země. Snížení světových emisí CO2 není jen ekologickou, ale i ekonomickou, sociální a bezpečnostní nutností. Zkušenosti nasbírané v boji proti ozónové díře ukázaly, že rychlý a rozhodný postup mezinárodního společenství může přinést pozitivní výsledky. Ještě před 25 lety znamenalo postupující ubývání ozónové vrstvy pro Zemi a lidstvo hrozbu. Konsensus společenství států v této otázce a konkrétní opatření, jako například úplný zákaz výroby a používání freonů z roku 1990, vedly k odvrácení tohoto nebezpečí a ozónová díra se zase postupně uzavírá. Pro zastavení klimatických změn je nyní třeba stejně rozhodného postupu mezinárodního společenství. Celosvětová redukce emisí je reálná pouze cestou globální kooperace. Vysoce rozvinuté průmyslové státy mají v boji proti klimatickým změnám zvláštní zodpovědnost, neboť podstatným způsobem přispívají 18
ke znečišťování životního prostředí a tudíž ke globálnímu oteplování. Jen samotné Spojené státy americké vyprodukují čtvrtinu celosvětových emisí CO2, dodnes však neratifikovaly Kjótský protokol. Bouřlivě se rozvíjející národní hospodářství v Číně se v letošním roce Spojeným státům vyrovnalo. Z deseti nejvíce znečištěných velkoměst na světě jich osm leží v Číně. Čínské obyvatelstvo již dnes platí za čínský hospodářský zázrak vysokou cenu. Mimo jiné dochází u městského obyvatelstva k prudkému nárůstu počtu rakovinových onemocnění, která znamenají velkou zátěž pro systém zdravotnictví i pro státní pokladnu. EU patří k zastáncům aktivní politiky ochrany klimatu a od začátku podporuje závazné cíle snižování emisí. EU je smluvním partnerem Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change) podepsané v roce 1992 v Rio de Janeiru a Kjótského protokolu z roku 1997. Již během příprav kjótských jednání podepsaly členské státy EU Dohodu o sdílení zátěže (Burden Sharing Agreement), v níž byly poprvé stanoveny cíle s dopadem na energetickou a dopravní politiku. V roce 2003 vstoupila v platnost první smlouva o obchodování s emisnímu povolenkami. V březnu 2007 představila Evropská komise program pod názvem 20-20-20. Za tímto číselným vzorcem se skrývá cíl zvýšit do roku 2020 podíl obnovitelných energií z pěti na 20 procent a snížit emise skleníkových plynů o 20 procent oproti stavu z roku 1990. Tato redukce by se poté měla zvýšit na 30 procent, budou-li v rámci globální dohody v období po vypršení Kjótského protokolu v roce 2012 spolupracovat i ostatní státy. Evropa se musí chopit své vůdčí i zprostředkovatelské role co se týče dodržení cílů Kjótského protokolu i uzavření nové dohody pro období po roce 2012. Evropa musí přijmout opatření proti oteplování zeměkoule nejen v rámci svého výsostného území, ale také ve spolupráci s ostatními světovými regiony drasticky snížit globální emise CO2. Aby Evropa mohla vystupovat v roli vůdčího subjektu klimatické politiky věrohodně, je nutné, aby smělé cíle, které si sama stanovila, také realizovala. Nové uspořádání mezinárodních finančních trhů Po mnoho měsíců otřásá světem hluboká finanční krize. Prasknutí bubliny trhu s nemovitostmi ve Spojených státech amerických na jaře roku 2008 přivedlo Wall Street na okraj propasti. Americké investiční společnosti padaly jedna po druhé jako kostky domina. Hypoteční finanční instituce Fannie Mae a Freddie Mac, jakož i AIG, největší pojišťovatelská společnost na světě, byly zachráněny před krachem jen díky státní intervenci a dnes podléhají státnímu dohledu. Počet velkých investičních bank v USA klesl z pěti na dvě. Po zemětřesení na Wall Streetu se vlny otřesů šířily celým globálním finančnictvím. Kurzy akcií se hroutily po celém světě, mnoho vkladatelů se strachuje o své úspory a důchody. Díky těsné provázanosti mezinárodního finančnictví je rozměr nákazy globální. I v Evropě zachránily mnoho bankovních domů před krachem jen státní záruky. Z finanční krize se postupně stala 19