Zápisy vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Zápisy vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí Bakalářská práce Autor: Klára Eflerová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Zdenka Juráková Praha Červen, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou, resp. diplomovou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Roudníkách dne 25. dubna 2010 Klára Eflerová

Anotace Bakalářská práce se zabývá problematikou vlastnických vztahů k nemovitostem. Podává ucelený přehled evidence vlastnických práv a jiných věcných práv k nemovitostem. Popisuje právní vývoj od počátku evidence po současnost. Uvádí návrh na propracování a rozvinutí evidence nemovitostí za pomoci digitalizace. Jednoznačné právní vymezení moţnosti nápravy chyb a nepřesností z minulosti na skutečný stav je nutností. Annotation Bachelor thesis deals with problematic of property ownership relations. Renders complete overview of ownership privilege and other property material privileges. Document describes justice evolution from the very beginning till today. Concept of building up and elaborate of property evidence using digitizing is mentioned. Clear definition of legal possibilities to rehabilitate mistakes and inaccuracies from the past to actual status is a must.

Poděkování: Na tomto místě děkuji zejména vedoucí bakalářské práce JUDr. Z. Jurákové, za odborné vedení, důleţité rady a připomínky, jíţ mi bylo potřeba a bez níţ by tato práce nemohla vzniknout.

Obsah Bankovní institut vysoká škola Praha... 1 Prohlášení:... 2 Obsah... 5 Úvod... 7 1. Základní právní předpisy... 8 1.1. Ústava... 8 1.2. Listina základních práv a svobod... 9 1.3. Občanský zákoník... 10 2. Historie zápisu nemovitostí do veřejných knih... 11 2.1. Pozemkové knihy... 11 2.1.1. Vedení pozemkových knih... 15 2.2. Zemské desky... 15 2.3. Ţelezniční knihy... 17 2.4. Horní knihy... 18 3. Vývoj právní úpravy věcných práv k nemovitostem a jejich evidence... 18 3.1. Knihovní zákon a obecný zákoník občanský... 18 3.2. Zákon o evidenci nemovitostí... 24 3.3. Hospodářský zákoník... 25 3.4. Novely občanského zákoníku... 25 3.5. Změny právních úprav po roce 1989... 27 3.6. Obchodní zákoník... 28 3.7. Novely obchodního a občanského zákoníku... 29 3.8. Vznik katastru nemovitostí... 30 4. Právní úprava zápisů do katastru nemovitostí... 31 4.2. Připravovaná právní úprava... 33 5. Průběh převodu a přechodu vlastnických a ostatních věcných práv dle současné právní úpravy... 35 5.1. Věcná práva... 35 5.1.1. Vlastnické právo a drţba... 37 5.1.2. Věcná práva k věci cizí... 38 5

5.2. Formy zápisu vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí... 42 5.2.2. Záznam... 47 5.2.3. Poznámka... 48 5.3. Průběh řízení o povolení vkladu práv do katastru nemovitostí... 49 6. Zápisy omezující vlastnické právo a jejich realizace... 58 6.1. Omezení ze zákona... 58 6.2. Omezení úředním výrokem... 63 6.3. Omezení právním úkonem vlastníka... 64 Závěr... 65 Seznam literatury... 67 6

Úvod Tématem bakalářské práce je zápis vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem do katastru nemovitostí. Cílem práce je podat ucelený přehled evidence vlastnických práv a jiných věcných práv k nemovitostem od počátku vzniku evidence ve formě Zemských desek, která spadá do poloviny 13. století. Vše souvisí s vývojem státního a soudního aparátu Českého království z doby Přemysla Otakara II. aţ po současnost a také nově připravovanou právní úpravu. Nejprve v krátkosti uvádím základní právní předpisy, které definují základy právního řádu České Republiky a ovlivňují úpravu vlastnických práv, některé články právní úpravy uvádím konkrétně a cituji. Popisuji historii zápisu nemovitostí do veřejných knih, se zaměřením na Pozemkové knihy a historický unikát Desky Zemské. Podrobně sleduji vývoj právní úpravy věcných práv k nemovitostem od vzniku veřejných knih aţ po současnou a připravovanou právní úpravu zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem č.265/1992 Sb. Podle původních návrhů mělo nové znění Zákona nabýt účinnosti dnem 1. 9. 2009. V páté kapitole se zabývám právy věcnými, která se do katastru nemovitostí zapisují. Zmiňuji formy zápisu vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí a zásady, kterými se veškeré zápisy řídí. V práci detailně popisuji celý průběh řízení o povolení vkladu práv do katastru nemovitostí. Zápisům omezujícím vlastnické právo se věnuji v poslední kapitole a uvádím způsoby jejich vzniku. V Závěru shrnuji obsah celé práce a v krátkosti se zaměřuji na mé osobní zkušenosti. 7

1. Základní právní předpisy Základními právními předpisy, které jsou promítnuty do běţného ţivota včetně návaznosti na úpravu majetkových práv k nemovitostem, jsou především Ústava ČR, Listina základních práv a svobod a Občanský zákoník. Definují základní demokratické principy fungování dnešního státu, akty, které jsou spojené s právy a svobodou, které jako občané České republiky poţíváme. 1.1. Ústava Ústava České republiky č.1/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992, ve znění ústavních zákonů č.347/1997 Sb., č.300/2000 Sb., č.395/2001 Sb., č.448/2001 Sb. a č.515/2002 Sb. Na rozdíl od jiných států není ústavou v pravém smyslu slova. V České republice představuje Ústavu, ve skutečnosti aţ pojem ústavního pořádku, který zahrnuje všechny právní předpisy nejvyšší právní síly (článek 112 odstavec 1 Ústavy ČR). Představuje však základní fungování státního mechanismu a právního systému ČR. Existence ústavy je spjatá s existencí moderního státu jako základního psaného zákona. Ústavní právo určuje závazná pravidla vztahů státu a jedince, vymezuje nositele státní moci, její organizaci, úkoly, cíle a pravidla jednání a vytváří ústavní rámec celého právního řádu. 1 Předmětem ústavního práva, je to na co ústavní právo působí, na co reaguje, tedy zvláštní skupina společenských vztahů. Obsahem je to čím působí na svůj předmět. Konkrétně se jedná o ústavněprávní normy (pravidla chování). Tato pravidla předpisují, jakým způsobem se mohou, musejí, mají nebo nesmějí chovat subjekty ústavněprávních vztahů. Hlavní funkcí ústavního práva je regulační působení ústavněprávních norem na tyto společenské vztahy tak, aby byl zajištěn trvale udrţitelný rozvoj institutů (volby, základní práva a svobody) a institucí (například Parlament, vláda, Ústavní soud) demokratického právního státu. Formu tvoří konkrétní podoba pramenů, ve kterých před námi ústavní právo (jeho obsah) vystupuje. Systém ústavního práva je obdobný struktuře jiných právních odvětví. Zvláštností Ústavy ČR, je skutečnost, ţe je především dokumentem organizačním, tzv. zákonem - státním zřízením. Vztah státu a jednotlivce. Blíţe je ústavně upraven v Listině 1 Ústava České republiky č.1/1993 Sb., čl. 1: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát zaloţený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. 8

základních práv a svobod. Cíle státu a základní hodnoty jsou různě obsaţeny ve všech částech ústavního pořádku (čl. 3., čl. 112 Ústavy ČR). 2 1.2. Listina základních práv a svobod Listina základních práv a svobod č.2/1993 Sb. ze dne 16. prosince 1992 (ve znění ústavního zákona č.162/1998 Sb.). Článek 11 odstavec 1 Listiny, kde se jednak vyhlašuje právo kaţdého vlastnit majetek jako jedno ze základních občanských práv 3, dále pojednává o rovnosti vlastnictví bez ohledu na jeho subjekt. Tentýţ článek Listiny odstavec 3: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4 Zásada vlastnictví zavazuje má svůj teoretický původ ve francouzské a německé právní vědě z počátku minulého století. V současné právní vědě byla většinou opuštěna. Současný článek Listiny odstavce 3, chápe tuto zásadu v uţším slova smyslu, neţ byla chápána původně. Toto ustanovení upravuje výslovný zákaz výkonu vlastnického práva ke škodě lidského zdraví, přírody a ţivotního prostředí, pokud by takové poškození překročilo míru stanovenou zákonem. Článek 11 odstavec 4 Listiny stanoví obecné pravidlo, ţe vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je moţné ve veřejném zájmu a to na základě zákona a za náhradu. Toto ustanovení znamená, ţe vyvlastnění a nucené omezení vlastnického práva je přípustné jen ve veřejném zájmu, který má převaţovat nad zájmy individuálními. Na rozdíl od dosavadního chápání vyvlastnění, ve vědě občanského práva i v občanskoprávní praxi, nepovaţuje tento článek Listiny jako odnětí vlastnického práva (například nuceným zřízením věcného břemene), ale je označováno jako nucené omezení vlastnického práva. V závěru článku 11 svého prvního odstavce výslovně zaručuje i dědění majetku. Listina současně dává ústavní základ některým občanskoprávním ustanovením o tzv. osobních, všeobecných osobnostních právech a jejich ochraně. Konkrétně jde zejména o článek 6, podle kterého má kaţdý právo na ţivot, o článek 7 a 8, 2 Filip, J., Ústavní právo, vydala Masarykova univerzita, Brno 2008 3 Knappová, M.,Švestka J,Dvořák J a kolektiv; Občanské právo hmotné 1 ; vydav. ASPI,a.s.,Praha 2005 4 Listina základních práv a svobod č.2/1993 Sb., čl. 11 odst. 3 9

které zaručují nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, o článek 10 odstavec 1 a 2, který vyhlašuje základní lidské právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno, právo na soukromí. Dalším souvisejícím a neméně podstatným je článek 12 Listiny odst1: Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí., odst. 2: Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon., odst. 3: Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvracení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užívané také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takovéto zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. 5 Specificky upravená je tvůrčí duševní činnost, která v článku 34 Listiny 6 také spadá do soukromoprávní ochrany a je upravena v občanském zákoníku v 1 ost.3 7 a blíţe rozvedené a konkretizované ve zvláštních předpisech (například zákon č.121/2000 Sb., autorský zákon č.527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, zákon č.207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů. 1.3. Občanský zákoník Platný občanský zákoník č.40/1964 Sb., ze dne 26. února 1964 byl mnohokráte novelizován a je označován jako kodex. Kodexem je označován, jelikoţ poskytuje moţnost ucelené úpravy s vědecky podloţenou (nemusí být vţdy důsledně dodrţována) systematikou a upravuje celé právní odvětví občanského práva. Občanský zákoník je základním právním předpisem občanského práva a zároveň obecným pramenem práva soukromého. Dále souvisí občanský zákoník (mimo dalších například zákon č.26/2000sb., o veřejných draţbách, zákon č.101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů) se zákonem 5 Listina základních práv a svobod č.2/1993 Sb., čl. 12 odst. 1, 2, 3 6 Listina základních práv a svobod čl. 34 odst. 1: Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněná zákonem. 7 1 odst. 3 občanského zákoníku: Právní vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti upravují zvláštní zákony. 10

č.265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým se upravují zápisy vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Tento zákon má zásadní význam pro vznik, změnu a zánik vlastnického práva k nemovitostem i jiných věcných práv, týkajících se nemovitostí (zejména pak práv odpovídajících věcným břemenům 8, práva zástavního 9 ). Kromě toho v některých oblastech občanského práva platí, vedle obecných ustanovení občanského zákoníku i zvláštní specifické zákony (například o vlastnictví bytů zákon č.72/1994 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor- zákon č.116/1990 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem). 10 2. Historie zápisu nemovitostí do veřejných knih Zápisy do veřejných knih velmi úzce souvisí s pozemkovým katastrem. Pozemkové knihy se společně se zemskými deskami, ţelezničními a horními knihami označují společným názvem veřejné knihy. Do těchto knih se zapisovaly právní poměry nemovitostí jako je prodej, koupě, darování, odkaz a s tím také související váznoucí dluhy a břemena. Veřejné knihy byly uloţeny u příslušných knihovních soudů a byly všeobecně přístupné. Změny, které byly prováděny v pozemkovém katastru a byly oznamovány knihovnímu soudu a naopak knihovní soudy oznamovaly změny berním úřadům, od roku 1927a následně katastrálním úřadům. 2.1. Pozemkové knihy Pozemkové (gruntovní) knihy byly pouze pro zápis rustikálního majetku, vedeného v josefínském katastru (byl zaloţen v roce 1792 a nazýval se Tereziánsko-josefský a byl podkladem pro zaloţení zemských desek a byl také základem pro daňové předpisy). Pozemkové knihy vznikaly od 15 století na jednotlivých panstvích a aţ do doby 8 151n odst.1 občanského zákoníku: Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, ţe je povinen něco trpět,něčeho se zdrţet nebo něco konat.práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. 9 156 odst. 1 občanského zákoníku: Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy ( 552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem můţe zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu.zástavní právo můţe vzniknout také ze zákona. 10 Knappová, M., Švestka J,Dvořák J a kolektiv; Občanské právo hmotné 1; vydav. ASPI, a.s., Praha 2005 11

tereziánských reforem nebyly jednotně vedeny. Právně závazné a obligatorní se pro kaţdou změnu v drţení nemovitosti staly podle občanského zákoníku z roku 1811. Instituce pozemkových a ostatních veřejných knih tak jak je známe dnes, byla uzákoněna knihovním zákonem č.95/1871 a poté roku 1874 vydáním navazujících zemských zákonů pro Čechy, Moravu a Slezsko, zároveň s probíhající reambulancí stabilního katastru. Pozemkové knihy se skládaly: hlavní knihy, sbírky listin, mapy pozemkové knihy, rejstříků a) Hlavní kniha Byla vedena pro kaţdé katastrální území zvlášť a mohla se skládat, podle potřeby, z více svazků. Skládala se z tzv. knihovních vložek. Do kaţdé knihovní vloţky se zapisovalo pouze jedno knihovní těleso. Pozemnoknižním tělesem byla právní jednotka, skládající se z jedné nebo více nemovitostí, které měly tvořit určitý celek (například zemědělská usedlost včetně veškerých pozemků). Nemovitosti zapsané v jedné knihovní vloţce musely náleţet pouze jednomu vlastníku nebo spoluvlastníkům a nesměly být zatíţeny nestejnými závadami (například hypotékami). Knihovní těleso 11 tvořilo nedílný celek a zápisy, které se k tomu vztahovaly, se týkaly celého tělesa. Toto těleso se mohlo za určitých podmínek měnit. Mohlo se rozdělit na dvě nebo více samostatných knihovních těles nebo mohlo být s jiným sloučeno. Knihovním tělesem mohlo také být (kromě nemovitostí) právo k nemovitostem. Kaţdá knihovní vloţka má své číslo a skládá se ze tří tzv. listů A, B, C. LIST A list statkové podstaty, zde byly zapsány nemovitosti, tvořící knihovní těleso (AI, AII) a byly zapsány v pořadí parcelních čísel (nejprve byly vyznačeny stavební pak pozemkové parcely). U kaţdého parcelního čísla byl vyznačen druh (kultura) pozemku. Celkové výměry pozemků se neuváděly. Zaznamenávaly se zde také oprávnění ve prospěch nemovitosti nebo jejího vlastníka tzv. aktivní sluţebnosti. LIST B list vlastnický, slouţil k zápisu vlastníků nemovitostí uvedených v části AI.V této části se také vyznačovali případní spoluvlastníci podílů a zaznamenávali se zde i případné změny v osobách vlastníků. Zapisoval se i způsob nabytí vlastnického práva (například kupní smlouvou ze dne.) a také různá 11 Matějík, M.; Vitásková J., Geodézie-katastr nemovitostí, Mendelova zeměděl. a lesnická uni;v Brně 2002 12

omezení způsobilosti k právním úkonům (nezletilost apod.) a závazky na nemovitostech. LIST C list závad, slouţil jako duplicitní vedení závazků váznoucích na uvedených nemovitostech. Vtomto listu C, se tedy zapisovaly veškeré případy dřívějších sluţebností, ve prospěch nemovitosti (například zástavní práva, věcná břemena.). Veškeré závady se mohly vztahovat pouze na celé knihovní těleso a nemohly se vztahovat k jednotlivé parcele z celku.pouze u věcného břemene bylo moţné, aby se závada vztahovala jen na jasně určenou část knihovního tělesa.pro vedení pozemkových knih platila velmi přísná formální pravidla, která měla zaručit průkaznost evidovaných údajů o nemovitostech a především spolehlivost. Způsoby zápisů do pozemkové knihy se rozeznávaly trojí. VKLAD tímto zápisem se nabývalo právo okamţitě a v celém rozsahu nebo naopak se jím právo omezovalo nebo rušilo. Tento zápis pak obsahuje slova vkládá se. Listina pro vklad práva musely být ověřeny notářstvím nebo soudem. ZÁZNAM také tímto zápisem se nabývalo knihovních práv, měl však povahu prozatímního zápisu a prováděl se, pokud strana nepředloţila veškeré potřebné listiny v pořádku. Záznam nezakládal právní vztah k nemovitostem, byl pouze podmínečně platným zápisem. POZNÁMKA byl to méně významný zápis. Nevznikala, nerušila ani se nepřeváděla knihovní práva (například poznámka spornosti, nezletilosti, prohlášení konkurzu). Veřejně se tedy uváděly důleţité okolnosti 12. Změny se do pozemkové knihy vyznačovaly červeně. Plné podtrţení červeně, znamenalo celkovou změnu zápisu a přerušované podtrţení změnu částečnou Pro přehlednost a dobrou orientaci se často psal červeně celý zápis o změně. Zrušení práv nebo břemen se označovalo jako výmaz a zápis obsahoval slova vymazává se. Hlavní kniha obsahuje také zvláštní seznamy označené jako Seznam I, II atd Do těchto seznamů se zapisovaly nemovitosti, které nemohly být knihovní vloţky v dané hlavní knize. Seznam obsahoval soupis nemovitostí podle parcelních čísel, které tvořily veřejný majetek (například veřejné cesty, vodní toky). Druhý seznam obsahoval například nemovitosti obce (povaha veřejného majetku). 12 Matějík, M.; Vitásková J., Geodézie-katastr nemovitostí, Mendelova zeměděl. a lesnická uni; Brně 2002 13

b) Sbírka listin Byly zde zaloţeny kopie všech písemností, na jejich základě docházelo k zápisům do hlavních knih. Zápis se výhradně prováděl na příkaz usnesení soudu (kromě zvláštních případů z moci úřední- ex offo). Takové usnesení bylo podáno knihovním soudem a vyřizovala se jím knihovní ţádost. Kaţdou předloţenou ţádost, označil knihovní soud číslem jednacím (jakýmsi pořadovým číslem, pod kterým soudu došla). Ve sbírce listin, nebyl brán zřetel na katastrální území, jehoţ se zápis týkal. Byla vedena jedna sbírka listin pro celý obvod působnosti soudu. Například přenechával-li vlastník nemovitost dvěma osobám, náleţela tomu, kdo dříve zaţádal o knihovní vklad. c) Mapa pozemkové knihy Mapou pozemkové knihy byl otisk katastrální mapy, který byl doplňován všemi změnami. Přesnost zakreslení nebyla vysoká, měření se provádělo pikýrováním (popícháním) geometrických plánů nebo snímků. Mapa pozemkové knihy sloţila pouze jako orientační a evidenční pomůcka. (V současnosti jsou tyto mapy archivovány mimo pozemkové knihy). d) Rejstříky Slouţily ke snadnějšímu vyhledávání v pozemkových knihách. Kaţdý svazek pozemkové knihy obsahoval rejstřík věcný (seznam parcelních čísel) a osobní (seznam vlastníků dle abecedy). Do pozemkových knih se podle knihovního zákona nezapisoval tzv. veřejný statek (nemovitosti, které směl uţívat kaţdý obyvatel státu například silnice, řeky, náměstí, veřejné cesty.). Byl veden zvláštní seznam o těchto nemovitostech a byl součástí pozemkové knihy. Pozemkové knihy slouţily k zajištění a ochraně práv jednotlivců, soukromého vlastnictví, zajištění úvěru a právnímu obchodu s nemovitostmi. 13 13 Matějík, M.; Vitásková J., Geodézie-katastr nemovitostí, Mendelova zeměděl. a lesnická uni; Brně 2002 14

2.1.1. Vedení pozemkových knih Pro vedení pozemkových knih (včetně zemských desek, ţelezničních a horních knih) platil tzv. intabulační princip, tedy ţe nemovitosti (stejně jako práva zapsaná v těchto knihách) se mohly nabývat aţ zápisem do pozemkové knihy. Zápisy se vţdy prováděly na základě ţádosti, nikoliv z moci úřední a k této ţádosti nebyl nikdo ze zákona nucen. Bez intabulačního principu se nabývaly nemovitosti pouze na základě soudních a úředních rozhodnutí (pozůstalost, vyvlastnění apod.) V případě sporů o vlastnictví platila zásada, ten kdo jednal v dobré víře, ţe takové zápisy odpovídají skutečnému stavu a vycházel ze zápisů ve veřejných knihách, zákon přiznával knihovnímu vlastníku ochranu tak, jako by to právo nabyl od skutečného vlastníka. Proti novému nabyvateli nemohla být uplatněna práva k nemovitosti, o jejichţ vlastníku v době nabytí nevěděl a při náleţité obezřetnosti vědět nemusel. Intabulační princip platil do roku 1951. V roce 1951 začal platit občanský zákoník č.141/1950 Sb., poté bylo moţné nabýt vlastnické právo listinami. V této době nabyly pozemkové knihy pouze evidenční (deklaratorní) význam. Pro organizace platil intabulační princip, ale v praxi zápis nebyl vyţadován. Podle zákona o státním notářství (č.95/1963sb.), přešla správa pozemkových knih na státní notářství a od roku 1964 byly pozemkové knihy uzavírány a další zápisy se jiţ neprováděly. V následujících letech slouţily k zakládání listů vlastnictví evidence nemovitostí. Po roce 1989 význam pozemkových knih vzrostl (přestoţe byly zrušeny) a výpis z pozemkových knih slouţil jako důkazní prostředek (například zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě č.229/1991 Sb.). Nyní, jsou od roku 1993 uloţeny u katastrálních úřadů. 14 2.2. Zemské desky Desky zemské, jsou historickým pramenem, uloţené ve Státním ústředním archivu. Svým rozsahem a obsahem jsou povaţovány za unikátní. V knihách je zachycena veřejnoprávní, soukromoprávní i majetková situace v Čechách od 15. století do poloviny 19. století.vznik 14 Matějík, M.; Vitásková J., Geodézie-katastr nemovitostí, Mendelova zeměděl. a lesnická uni; Brně 2002 15

desek zemských spadá do poloviny 13. století a souvisí s vývojem státního a soudního aparátu Českého království z doby Přemysla Otakara II (2. června 1541 všechny zemské desky, uloţené na Praţském hradě, shořely). Zemské desky původně slouţily k zapisování skutečností,které byly předmětem jednání zemských, šlechtických soudech a sněmech. Poté se jejich význam zvýšil a představovaly institut veřejné pozemkové knihy. Zemské desky se tak staly unikátním písemným dokumentem nejen veřejného a soukromého práva v Čechách, ale i práva pozemkového. Byla zde potvrzována nejen práva veřejná (celé země), ale také práva jednotlivých osob. Aby mohl zápis do úřední knihy (desek zemských) vzniknout a aby nabyl platnosti, bylo třeba schválení krále. Jednotlivcům, zajišťoval zápis nejen nabytá práva, ale i majetek. Vzhledem k tomu, ţe desky zemské podávají obraz o hromadění pozemkového vlastnictví na straně jedné a naopak chudnutí určitých vrstev na straně druhé. Zemské desky patří k nejcennějším podkladům pro studium hospodářského a sociálního vývoje feudalismu. Deskový zápis byl nejsilnějším důkazním prostředkem u zemského soudu, tedy byl nezvratitelným dokladem.( desky nemůže nikdo přesvědčiti ). Právo zápisu do desek zemských souviselo s volebním právem do zemských sněmů, tato kompetence náleţela pouze osobě šlechtického stavu panského a rytířského, které žádného jiného dědičného pána neměly nežli krále českého korunovaného. 15 Tedy právo zápisu měla vyšší a niţší šlechta bez omezení, města a duchovenstvo jako celek na královské povolení. Desky zemské byly vedeny u zemského soudu jako jeho úřední knihy. Poddaní zemskému soudu nepodléhali a tudíţ, si nemohli zápisem do zemských desek zajistit svůj majetek. Úřad desek zemských byl na svou dobu, co do počtu úředníků a kompetence, jednou z předních institucí království. Intabulace bylo zapotřebí u kaţdého převodu nemovitosti a lze ji doloţit jiţ ze 14. století z česko- moravského deskového práva (Majestas Carolina 1346). Nejstarší knihy byly desky půhonné, zde se zapisovaly spory vedené před zemským soudem. Od roku 1320 se začaly zapisovat majetkové převody a vznikly tak desky trhové. Ve 14. století se oddělily knihy pro vklady dluhů, zápisné desky. V 15. století vznikly knihy památné, zde se zapisovalo vše, na co se nemělo zapomenout nebo nedokončená 15 Burdová,P, Desky zemské; Edice dokumentů z fondů Státního ústředního archivu v Praze 1984 16

jednání. Byly spíše dočasné a také proto byly psány na papíře, na rozdíl od ostatních desek, které byly psány na pergamen. Reforma soudnictví za Josefa II. Roku 1783 (josefínská soudní reforma) zasáhla nejen zemský soud, ale především byl zrušen úřad zemských desek. Staly se pozemkovými knihami, kde se zapisovaly pouze skutečnosti nesporného práva, majetkové převody a dluhy. Po pozemkové reformě roku 1848, přestal platit rozdíl mezi majetkem poddanským a šlechtickým. Od roku 1851 byly vedeny společně s pozemkovými knihami v nově vzniklém Úřadu desek zemských a pozemkových knih. Roku 1926 byly předány do archivní úschovy. V nejstarší době se psaly deskové zápisy latinsky (v pohusitské době čeština, která byla uznána roku 1495 jako úřední řeč v deskové agendě). Zápisy se vedly na pergamenových sloţkách, vţdy po čtyřech arších, které se později vázaly do knih. Odtud pochází název kvaterny, který se pouţívá dodnes. Jak knih přibývalo, bylo třeba je rozlišit. Sloţky se označovaly písmeny abecedy a římskými číslicemi uvnitř kaţdého písmene. Po roce 1871 se pro kaţdý deskový statek, zřídila samostatná knihovní vloţka. Podobě jako v pozemkové knize se skládala ze tří listů A, B, C. V listu A byly, časti deskového tělesa s uvedením parcelních čísel, seřazených podle katastrálních území. Také k deskám zemským příslušela mapa. Desky zemské, byly vedené u zemských soudů, později u krajských soudů v Praze a v Brně. Po roce 1950 byly postupně veškeré záznamy z desek zemských přenášeny do obecných pozemkových knih. 2.3. Ţelezniční knihy V těchto knihách byly zapisované pozemky a další nemovitosti, které slouţili veřejné ţelezniční dopravě. Kaţdá část ţeleznice měla svojí samostatnou knihovní vloţku. Mapu tvořil opět otisk katastrální mapy. Ţelezniční pozemky byly vyznačeny červeně. Tyto ţelezniční knihy, byly vedené u krajských soudů. 16 16 Burdová,P, Desky zemské;edice dokumentů z fondů Státního ústředního archivu v Praze 1984 17

2.4. Horní knihy Roku 1854 bylo horním zákonem prohlášeno za samostatné majetkové právo (byly vyčleněny vlastníci pozemků s tzv. vyhrazenými nerosty). Předmětem zápisu byly tzv. dolové míry (plocha o velikosti asi 4,5 ha), dovolené stavby atd. Knihy se opět vedly u krajských soudů. V roce 1945 přešla všechna vlastnická práva k nerostům na český stát a od roku 1958 byl zápis do horních knih zrušen. 3. Vývoj právní úpravy věcných práv k nemovitostem a jejich evidence 3.1. Knihovní zákon a obecný zákoník občanský Knihovním zákonem byly konstituovány pozemkové knihy, které spolu se zemskými deskami, horními a ţelezničními knihami, tvořily soubor veřejných knih, do kterých byly zapisovány veškeré právní vztahy k nemovitostem. Podle knihovního zákona, k převodu věcných práv k nemovitostem, nestačila pouze převodní smlouva (titulus), ale k převodu práva došlo aţ zápisem do pozemkové knihy tzv. intabulací (modus). Tento postup byl upraven v 431 obecného zákoníku občanského, podle kterého bylo podmínkou převodu vlastnictví k nemovitostem zápis do veřejné knihy. 17 Zákon o pozemkovém katastru (zákon č.177/1927 Sb.) byl předpisem pro celé území republiky (do této doby platil jen na Slovensku-zákony uherské, v Horním Slezku-pruské). Veškeré právní vztahy k nemovitostem vycházely ze zásady, ţe nemovitostmi jsou především pozemky a vše co je jejich součástí, vše co je s jejich povrchem pevně spojeno. Do pozemkových knih se zapisovala i práva charakteru břemene a sluţebností, práva stavby a věcná práva k cizí věci. Právní předpis nestanovil, v jaké lhůtě od uzavření převodní smlouvy má dojít k intabulaci (zápisu do veřejné knihy). Vzcházelo se z toho, ţe je především v zájmu účastníků, aby neprodleně došlo k zápisu do veřejné knihy. Zápisy 17 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 18

právních vztahů k nemovitostem do pozemkové knihy měly konstitutivní (právotvorný) význam. Pozemková kniha byla součástí soudní správy na rozdíl od pozemkového katastru, ten byl spravován orgány veřejné správy. Zápisem do pozemkové knihy vznikaly právní vztahy bez ohledu na důvod jejich vzniku (nejen právní vztahy vzniklé ze smluv). Po roce 1945 byla postupně opouštěna zásada intabulační. Docházelo k převodům majetku zrádců a kolaborantů na Československý stát (Benešovy retribuční dekrety). Byla dokončována pozemková reforma, která byla v důsledku II světové války pozastavena (zákon č.215/1919 Sb., 194/1947 Sb., 46/1948 Sb.). Většina těchto procesů, neměla ţádný právní význam a ani nevycházela z ţádných zásad dosud dostupných. Dá se tedy tento postup povaţovat za politický. V případech, kdy stát přerozděloval a zabíral majetek, byly také, kromě jiného, porušovány zásady knihovního pořádku (nevedla se ani základní majetková evidence). Pozemková kniha v důsledku těchto postupů ztratila svůj význam (skutečný stav neodpovídal zápisům v pozemkových knihách). Vlastnické právo stavby vychází z právního pojetí vlastnického práva k pozemku,( superficies solo cedit ). Vyplývá ze zásady, ţe vše co je pevně spojováno s povrchem země, přirůstá do vlastnictví vlastníka pozemku, na kterém se nachází. Tyto vztahy (mezi vlastníky pozemků a těmi kdo měli potřebu na těchto pozemcích stavět), bylo nutné upravit. Upravili se tedy právní poměry stavebníka a vlastníka pozemku tak, aby stavebník byl oprávněn uţívat stavbu bez omezení, jeho právo bylo právem dědičným a zcizitelným (být drţitelem práva, svým rozsahem obdobného právu vlastnickému) 18. Institut práva stavby byl do československého práva převzat recepcí Říšského zákona č.86/1912 o právu stavby. Právo stavby mohlo být zřízeno na dobu časově omezenou a mohlo být zřízeno pouze na pozemcích ve vlastnictví subjektů vyjmenovaných v zákoně. Právo stavby vznikalo knihovním zápisem, jako břemeno pozemku. Vlastníku pozemku náleţelo předkupní právo ke stavbě a stavebníku náleţelo předkupní právo k pozemku. Pokud právo stavby zaniklo uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno, přešla stavba do vlastnictví vlastníka pozemku za náhradu. Tento zákon (č.86/1912 Sb.) byl nahrazen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby a nebyl zrušen ani poté, kdyţ občanský zákoník č.141/1950 oddělil právní reţim staveb od právního reţimu pozemků. V 155 a také 18 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 19

následně v zákoně č.141/1950 Sb., je vyslovena zásada, ţe zhotovitel stavby vytváří věc novou, právně samostatnou, která připadá do jeho vlastnictví z titulu zhotovitele věci (originální nabytí vlastnického práva). Fyzická osoba však mohla zřídit stavbu na cizím pozemku jen na základě práva stavby, které nebylo zrušeno. Právo stavby mohlo také vzniknout ze zákona nebo úředním výkonem. Pokud existovala ke vzniku práva stavby smlouva, musel smlouvu odsouhlasit příslušný okresní národní výbor. Právo stavby se zapisovalo do pozemkové knihy bez ohledu na důvod jeho vzniku. Občanský zákoník č.40/1964 Sb., se otázkou práva stavby nijak nezabýval. V ustanovení 221 občanského zákoníku jen uvádí, ţe soud řeší případy stavby postavené na pozemku, který není stavebník oprávněn uţívat. Soudu stanoví moţnost rozhodnout, ţe stavba přijde do vlastnictví vlastníka pozemku nebo do vlastnictví stavebníka nebo soud nařídí stavbu odstranit. Podle současné právní úpravy zákona č.40/1964sb., otázka stavby je v ustanovení 135c, liší se pouze tím, ţe soud můţe právní poměry mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku uspořádat jinak, zejména zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Působnost obecného zákoníku občanského končila dnem 31. 12. 1950. Obecný zákoník občanský byl zrušen zákonem č.141/1950 označeným jako občanský zákoník ze dne 25. října 1950 (hovorově označován také jako střední občanský zákoník ). 19 Ke změnám v úpravě majetkových práv došlo v důsledku změn politických a následnou změnou ekonomiky zaloţené na principu zestátnění. Jednotná forma vlastnictví, která dosud platila, byla rozdělena na: socialistické vlastnictví (obsahovalo státní nebo druţstevní vlastnictví 105), osobní vlastnictví (v osobním vlastnictví byly zahrnuty jen rodinné domky a rekreační chaty, ( 105 zákona), soukromé vlastnictví (předmětem soukromého vlastnictví byly zejména pozemky a stavby, které svojí povahou nespadaly do vlastnictví osobního, 106 zákona). Jednotlivé formy vlastnictví se od sebe lišily také tím, ţe neměly stejnou právní ochranu před právním řádem. Hlavními deformacemi středního občanského zákoníku bylo zúţené pojetí věci, rozlišování druhů vlastnictví a opuštění zásady superficies solo cedit, že stavby nejsou součástí pozemků a určil, že pozemky a stavby jsou věci nemovité ( 26 zákona). Také stanovil, ţe vlastníkem stavby můţe být osoba rozdílná od vlastníka 19 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 20

pozemku ( 155 zákona). Celkově negativní bylo zjednodušení právní úpravy, z čehoţ vyplývalo nejasné postavení mnoha právních vztahů. I nadále bylo moţno nabývat vlastnictví smlouvou k nemovitostem, občanský zákoník stanovil, ţe vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se jiţ samotnou smlouvou ( 111). Podmínkou uţ tedy nebylo, k převodu vlastnického práva k nemovitostem, věc odevzdat cestou intabulace do pozemkové knihy. Právní vztahy k nemovitostem, byly sice nadále zapisovány do pozemkové knihy, ale tyto zápisy měly povahu jen evidenční nikoli povahu konstitutivní. Pokud byly před účinností tohoto zákona uzavřeny převodní smlouvy k nemovitostem a k převodu práva nedošlo intabulací, došlo k převodu práva jiţ touto smlouvou ( 562). Pokud se jednalo o vlastnictví pozemků v rámci jejich vyvlastnění nebo záboru bylo vlastnictví odvozováno od jejich oprávněné drţby získané například v rámci přídělů. Také vydrţení připouštěl tento zákoník, jako jeden ze způsobů nabytí vlastnického práva. Stanovil, ţe vydrţet nelze nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví ( 115 zákona). Vydrţet bylo moţno i právo odpovídající věcnému břemeni. Tento občanský zákoník č.141/1950 zachoval i institut práva stavby vznikající ze zákona nebo na základě úředního rozhodnutí. Také bylo moţno zřídit právo stavby na základě smlouvy. Účinnost této smlouvy, byla podmíněna souhlasem příslušného okresního národního výboru ( 160 zákona). Mezi vlastníky stavby a vlastníky pozemků pak zřídil zákonné předkupní právo ( 157 zákona). Institut práva stavby, však postupně ztrácel svůj význam v důsledku oddělení právního reţimu pozemků od právního reţimu staveb. Občanský zákoník také zavedl institut věcných břemen jako práv, která jsou spojená s vlastnictvím určité nemovitosti (in rem) nebo svědčí určité osobě (in personam), ( 166 a následující zákony). Institut věcných břemen nahradil institut sluţebností obsaţených v předcházející právní úpravě obecného zákoníku občanského. Nabývání věcných břemen bylo obdobné jako nabývání práv vlastnických. Nelze opomenout také právo zástavní, které bylo v zákoníku upraveno a k jeho vzniku byla poţadována písemná smlouva ( 189 zákona). Výslovně zakazoval, aby součástí smlouvy zástavní byla i další ujednání, kterými se zástavci ukládá více práv, neţ zákon dovoluje (například neplatná byla ujednání o zákazu prodeje předmětu zástavy atd., 20 zákona). Upravil také předkupní právo zákonné ( 137 zákona) a předkupní právo smluvní ( 375 zákona) 20. 20 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 21

Celkové pojetí tohoto zákoníku mělo velmi negativní dopad na pozemkový katastr i na evidenci právních vztahů k nemovitostem. Zavedením samostatného právního reţimu pro pozemky a stavby, zaplňovala se informacemi o stavbách, jejichţ význam nebyl podstatný a na druhé straně se dostatečně nevěnovala pozornost majetkovým změnám ve vztahu k socialistickým pozemkům. Zákonem č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech lesní a zemědělské půdy, byla stanovena povinnost nechat si související majetkové dispozice odsouhlasit příslušným okresním národním výborem, který měl právo vydání souhlasu odepřít. Pokud okresní národní výbor nedal souhlas s k převodu vlastnictví k nemovitostem, bylo nutno na převodní smlouvu pohlíţet, jako kdyby nevznikla. Také bylo nutné předloţení dokladu o splnění povinnosti poplatkové registrace (potvrzení vydávaly finanční úřady okresních národních výborů). Rovněţ bylo zapotřebí souhlasu okresního národního výboru, při zřizování zástavních práv a práv odpovídajících věcným břemenům. Zákonem o státním notářství (zákon č. 95/1963 Sb.) byla zřízena povinnost registrace smluv týkajících se převodu vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. V registračním řízení rozhodovalo státní notářství, za součinnosti orgánů lidosprávy i o tom, zda se převodní smlouva nepříčí zájmům společnosti. Pokud nastaly nějaké okolnosti, které by byly v rozporu se zájmy společnosti, státní notářství registraci odmítlo. Tuto neregistrovanou smlouvu, bylo moţno zapsat do pozemkové knihy a tento zápis měl pouze povahu evidenční. Smlouva neregistrovaná u státního notářství jakoby nevznikla. Evidenci právních vztahů k nemovitostem, vykonávala nadále pozemková kniha. Jelikoţ veškeré zápisy měly povahu pouze evidenční, nebyl dodrţován náleţitý knihovní pořádek. Zejména pak u zápisů převodu (přechodu) socializovaných pozemků do vlastnictví státu (převodní smlouva na stát nevyţadovala registraci). 21 Tímto mohla dojít k nesouladu mezi faktickým stavem a zápisem v pozemkové knize, která byla i nadále jediným zdrojem informací a byla vyuţívána v řízeních o dědictví k zjištění majetkové podstaty dědictví. Důsledkem je také moţnost existence duplicitních zápisů, více nabývacích titulů k stejné věci. V důsledku socializace pozemků došlo k soustředění vlastnických práv do rukou státu. Stát kromě uţívacích práv k pozemkům získal také práva k pozemkům v majetku 21 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého;výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 22

soukromých subjektů. Socializace měla velmi nepřízniví dopad i na technickou evidenci pozemků, jelikoţ původní vlastnické hranice pozemků nebylo moţno udrţovat ani obnovovat. Občanský zákoník č.141/1950 Sb., byl nahrazen občanským zákoníkem č.40/1964 Sb. Tento právní předpis vypustil většinu ustanovení týkajících se majetkových práv věcněprávní povahy. Jeho právní úprava směřovala k upevňování socialistických společenských vztahů a k překonávání přeţitků ve vědomí lidí. Přeţitkem bylo myšleno i soukromé vlastnictví. Na tomto základě stanovil, ţe zástavní práva a věcná břemena mohou vznikat pouze ze zákona ( 495 zákona). Nebyla uvedená moţnost vydrţení jako způsob nabývání vlastnictví k věcem nebo právům mezi fyzickými osobami. Byl zřízen institut omezení převodu nemovitostí ( 58 zákona) v důsledku upuštění od úpravy zástavního práva, aby byly aspoň částečně zajištěné závazky dluţníka. Ten nemohl disponovat svou nemovitostí bez souhlasu věřitele (státu) nebo do zaplacení dluhu. Smlouva o omezení převodu nemovitostí byla registrována u státního notářství a omezení bylo zapisováno do evidence nemovitostí podle zákona č.22/1964 Sb. Zákon připustil, aby předmětem občanskoprávních vztahů byly věci a práva. Věci rozdělil na movité a nemovité, za nemovitosti označil pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem ( 118, 119 zákona). K převodu vlastnictví k nemovitosti mohlo dojít pouze na základě účinné smlouvy a k účinnosti smlouvy, bylo třeba registrace u státního notářství ( 134). Registraci nepodléhaly převody do státního socialistického vlastnictví. Zákon se nezabýval problematikou majetkových vztahů mezi manţeli. Do práva občanského a práva rodinného zavedl institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů ( 143 zákona) 22. Zákon zakázal smluvní převod stavebních pozemků, s výjimkou převodu na stát ( 198 zákona). Pro zajištění výstavby rodinných domků a rekreačních chat zřídil institut osobního uţívání pozemků ( 198 zákona), na jehoţ základě mohl stát za úplatu zřídit právo osobního uţívání pozemku ve vlastnictví státu, fyzickým osobám. Také tato smlouva o osobním uţívání pozemku podléhala registraci u státního notářství. Zároveň došlo ke změně ve vedení evidence o právních vztazích k nemovitostem. Zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, byly zřízeny orgány geodézie a byly pověřeny zaloţením evidence o právních 22 Občanský zákoník č. 40/ 1964 Sb., 143 zákona 23

vztazích k nemovitostem. Zároveň byly zrušeny právní předpisy o veřejných knihách, tedy také zákon o knize pozemkové, která se nadále stala jen archivním podkladem. 3.2. Zákon o evidenci nemovitostí Zákon o evidenci nemovitostí (zákon č.22/1964 Sb.) a prováděcí vyhláška (vyhláška č.23/1964 Sb.). Tento zákon byl vydán na základě toho, ţe zápisy právních vztahů k nemovitostem neodpovídaly skutečnému stavu. Tehdejší orgány Ústřední správy geodézie a kartografie byly pověřeny zaloţením evidence nemovitostí, které obsahovaly jak písemné tak i měřické operáty a sbírku listin. Do evidence nemovitostí byly vyznačovány veškeré nemovitosti (pozemky a stavby) s uvedením druhu pozemku, výměry a způsoby vyuţívání, právo osobního uţívání pozemku, omezení vlastnických práv a další skutečnosti týkající se nemovitostí. Orgán evidence nemovitostí (podle ustanovení 10 zákona) byl oprávněn opravit zápis, který neměl návaznost na listinné podklady nebo neodpovídal výsledkům šetření o stavu věci provedeném v součinnosti s národními výbory, státními notářstvími a občany jejich se změny týkají. Zákonodárce tak umoţnil, aby byla evidence věcných práv k nemovitostem přizpůsobena skutečnému stavu. Údaje evidence nemovitostí se staly závazným podkladem pro sepisování smluv a jiných listin, které se týkaly nemovitostí. Společně s tímto zákonem byla také vydána prováděcí vyhláška č.23/1964 Sb. Podle 4 vyhlášky k nevyznačeným právním vztahům, bylo podpůrně pouţito zápisů v dosavadních veřejných knihách jednotné evidence půdy a údajů bývalého pozemkového katastru. Orgány geodézie zapisovaly do evidence nemovitostí toho, kdo podle výsledků šetření byl oprávněným nebo povinným (týkalo se vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem). 23 Orgány evidence nemovitostí mohly doplnit nebo změnit údaje o nemovitostech v případech, kdy chyběly nebo neodpovídaly zjištěnému stavu. Z těchto údajů se pak vycházelo při vyhotovování převodních smluv a zajišťování majetkových podstat při dědických řízeních. Nejednalo se jen o zápisy věcných práv, ale také zápisy technické povahy. 23 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 24

3.3. Hospodářský zákoník Hospodářský zákoník (zákon č.109/1964 Sb.) byl vyhlášen spolu s občanským zákoníkem (č.40/1964 Sb). Byl samostatným zákoníkem (nezávislým na občanském zákoníku) a upravoval vývoj právních úprav hospodářských vztahů státních organizací a jiných organizací příslušejících do státního sektoru. Byl rozlišován majetek národní, majetek druţstevních organizací, majetek státních hospodářských organizací, majetek společenských organizací. Takovýmto způsobem byl majetek také zapisován do evidence nemovitostí. Hospodářský zákoník nemovitosti dále nerozlišoval (tedy na movité a nemovité) dále neuváděl nabytí vlastnického práva vydrţením, zákoník nerozlišoval práva věcná a práva závazková. K převodu práva docházelo smlouvou a převzetím věci (převzetím práva) ze zákona (podle 11 hospodářského zákoníku), rozhodnutím státního orgánu nebo také i zhotovením věci. Zásadní význam byl uveden v 396 hospodářského zákoníku, kdy dnem nabytí majetku do státního socialistického vlastnictví zanikla zástavní práva a věcná práva břemene na tomto majetku váznoucí. V takovémto případě, se jednalo o zánik práva ze zákona. Pokud stát takovouto nemovitost převzal do svého vlastnictví, v případě věcných břemen (sluţebností) došlo k výmazu práva, tedy výmazu věcného břemene. K nemovitostem ve státním socialistickém vlastnictví se mohla zřizovat práva odpovídající věcným břemenům na základě zvláštních zákonů (například zákon č.79/1957 Sb., elektrizační zákon nebo zákon č.67/1960 Sb., plynárenský zákon atd.), byly označovány za věcná břemena ve veřejném zájmu. 24 3.4. Novely občanského zákoníku Podstatnějším změnám v oblasti úpravy majetkových práv došlo zákonem č.131/1982 Sb. kterým byl novelizován zákon č.40/1964 Sb., občanský zákoník (úplné znění bylo vyhlášeno pod č.70/1983 Sb.). Novela především reagovala na politický vývoj v zemi, který v souvislosti s rozvojem potřeby individuální bytové výstavby upozornil na nutnost 24 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 25

upravit vztahy mezi vlastníky nemovitostí. V oblasti smluvních převodů práv došlo ke změně v obsahu ustanovení 47 zákona. Občanský zákoník tedy rozlišoval vznik smlouvy (uzavření), platnost a účinnost. Smlouva vznikla okamţikem, kdy se smluvní strany shodly na jejím obsahu ( 44 zákona). Pokud předmětem převodní smlouvy byly věci movité, splynul okamţik platnosti a účinnosti smlouvy (výjimkou byly tzv. odkládací podmínky). Pokud se jednalo o převodní smlouvy týkající se nemovitostí bylo nutné podle ustanovení 134 odst. 2 obč. zákona: Převádí-li se věc movitá na podkladě smlouvy,k její účinnosti je třeba registrace státním notářstvím,nejde-li o převod do socialistického vlastnictví. 25 Platná smlouva u převodu nemovitostí nabývala účinnosti rozhodnutím příslušného orgánu a registrací státním notářstvím. Do občanského zákoníku byl zpětně zaveden institut věcných břemen založených smlouvou ( 135c zákona). Opět bylo moţno zřizovat práva odpovídající věcným břemenům smluvně k věcem (in rem ) a i osobám (in personam). Nabytí účinnosti smlouvy o zřízení práv odpovídajících věcným břemenům nastalo v okamţiku registrace státním notářstvím. Nově byly v občanském zákoníku zavedeny tříleté propadné lhůty. Tyto lhůty platily v případě, kdy vnikla platná převodní smlouva, ale nenastala její účinnost podle 47 odst. 3 zákona, převodní smlouva nebyla předloţena státnímu notářství. Na smlouvu tohoto tytu se po uplynutí 3 let pohlíţelo, jako kdyby od ní účastníci odstoupili. Do občanského zákoníku byl zpětně zaveden institut vydrţení jako jeden ze způsobů nabývání vlastnického práva a práv odpovídajících věcnému břemeni ( 135a zákona). Odlišně bylo upraveno vydrţení týkající se pozemků, kdy se mohlo vydrţet jen do vlastnictví státu. Nebylo moţné získat vydrţením nemovitost v socialistickém vlastnictví nebo na kterých socialistické organizace hospodařili. Vydrţení se mohl dovolávat pouze občan ne socialistická organizace. Podmínkou týkající se práva vydrţení nebo práva věcného břemene nemovitostí byla, ţe tato oprávněná drţba musela trvat minimálně 10 let. Běh této lhůty nebyl přerušen změnou vlastníka a ani skutečností, ţe od roku 1964 do roku 1983 nebyla otázka oprávněné drţby a vydrţení upraveno občanským právem. Vydrţet bylo moţno i právo k osobnímu uţívání pozemku. V jakémkoliv případě sporů, rozhodoval soud. 25 134 odst. 2 obč. zákona 26

Novela zákona č.22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí zákonem č. 157/1983 Sb., novelou vyhlášky č. 23/1964 ( 4 odstavec 3 zákona). 26 Tato novela zákona přinesla změny týkající se práva vydrţení. V nesporných případech bylo moţné zapsat právní vztahy k nemovitostem i na základě písemného ohlášení občana o změně právního vztahu doloţeného osvědčením státním notářstvím, v jehoţ obvodu se nemovitost nachází. Státní notářství tedy vydalo potvrzení, ţe takovému stavu nikdo neodporuje. 3.5. Změny právních úprav po roce 1989 Další změny právní úpravy právních vztahů k nemovitostem nastaly po roce 1989. Nesporně se tato politická a hospodářská situace musela nějakým způsobem promítnout do právního řádu a zejména pak do oblasti úpravy práva občanského a hospodářského. Byly přijaty celé komplexi rehabilitačních, transformačních, restitučních a privatizačních předpisů, které úzce souvisely s novou úpravou vlastnických vztahů k nemovitostem. Novelizací hospodářského zákoníku (zákon č.103/1990 Sb.), byl umoţněn vznik dosud zákonu neznámých osob a k úpravě právních vztahů vznikajících mezi lidmi. Touto novelou byly výhradně upraveny vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob a vlastnické vztahy státu (státní vlastnictví a jeho výkon), jakoţ i vlastnictví právnických osob. Tyto subjekty práva se řídili právem hospodářským. Nejasně upravené, byly vztahy týkající se převodu vlastnických práv k nemovitostem u osob, které podnikali (osoby fyzické), podnikající ţivnostensky. U těchto subjektů nepostačila pouze převodní smlouva (v případě, ţe nemovitosti kupovali nebo prodávali), ale byla nutná registrace u státního notářství. Touto problematikou se zabýval aţ Nejvyšší soud ČR. Po účinnosti zákona č.265/1992 Sb., bylo nutné převod práva zajistit zápisem do katastru nemovitostí). Dále touto novelou zákona došlo k zřízení institutu zástavního práva ( 129c), které však nemělo věcně právní účinky, kdyţ hospodářský zákoník nebyl ustanovením o věcných právech doplněn. Jestliţe bylo důvodem vzniku zástavního práva smlouva, vzniklo zástavní právo zápisem do evidence nemovitostí ( 129d odstavec 3 písm.b). Pokud někdo převzal smluvně věc, na které vázlo zástavní právo, a věděl nebo 26 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 27

vědět musel o jeho existenci, převzal spolu s věcí i odpovědnost za pohledávku tímto právem zajištěnou, a to vedle původního vlastníka aţ do výše ceny nabytého majetku ( 129i). Proto některá zástavní práva uzavřená podle 129c a následujícího hospodářského zákoníku jsou v katastru nemovitostí zapsána vedle zástavních práv uzavřených podle práva obchodního a občanského a mají podobný právní význam v tom, ţe je jimi zajištěna konkrétní pohledávka. Rozhodující novelou občanského zákoníku (zákon č.40/1994 Sb, ve znění změn a doplňků) byla úprava vyhlášena zákonem č.509/1991 Sb., označované také jako Velká novela ). Touto novelou se do občanského práva vrátila úprava práv věcných a jejich oddělení od práva závazkového. Tímto bylo opět souvisle upraveno vlastnické právo smluvní a smluvní právo zástavní ( 151 b zákona). Institut omezení převodu nemovitostí byl zrušen. V oblasti práv závazkových, byl znovu obnoven institut předkupního práva smluvního ( 6002 zákona), toto právo lze dohodou stran zřídit jako právo věcné ( 603 odstavec 2 zákona). 27 K smluvnímu převodu vlastnických práv k nemovitostem nebo jiných věcných práv k nemovitostem stále docházelo účinnosti smlouvy, přitom účinnost smlouvy nastávala registrací státním notářstvím. Velmi významné ustanovení, které se týkalo vlastnictví nemovitostí byl 872 občanského zákona podle kterého se právo uţívání pozemku mění účinností novely na vlastnictví fyzické osoby (= nabytí vlastnictví ze zákona). 3.6. Obchodní zákoník Byl nahrazen zcela nevyhovující Hospodářský zákoník (zák. č.109/1964 Sb., ve znění zák. č. 103/1990) a to zákoníkem obchodním (zákon č.513/1991 Sb.). Obchodní zákoník upravuje tyto vztahy: 1) Právní postavení podnikatelů 2) Obchodní závazkové vztahy 3) Vztahy s podnikáním související 27 Kliment,V.,Katastr nemovitostí pro kaţdého; Výzkumný ústav geodetický,topog. a kartog.,v.v.i.;zdiby 2007 28