Školení a výcvik na vodě pro JSDH 1
OBSAH: 1. Úvod... 4 2. Základní vlastnosti lodí:... 4 3. Základní typy lodí:... 4 4. Rozdělení raftů dle počtu jezdců :... 5 5. Nasedání do raftu... 5 6. Sezení v raftovém člunu - jsou dva způsoby sezení :... 5 7. Technika pádlování na raftovém člunu... 6 8. Ovládání raftu na klidné vodě... 6 9. Otáčení... 8 10. Jízda vzad... 11 11. Ovládání raftu na tekoucí vodě... 11 12. Vysedání z raftu... 15 13. Záchrana plaváčka při vědomí pomocí házecího pytlíku z raftu... 15 14. Házecí pytlík, neboli házečka... 16 15. Záchrana vodáka v bezvědomí za využití raftu... 16 16. Opuštění lodě v případě převržení... 16 17. Shrnutí organizace záchrany :... 17 18. Jízda během povodně... 17 19. Vybavení raftaře... 18 20. Předcházení nebezpečným situacím... 18 21. Taktika jízdy :... 19 22. Časté taktické chyby... 21 23. Péče o rafty... 22 24. Oprava raftu... 22 25. Motorové čluny... 23 26. Motory používané na člunech jednotek požární ochrany:... 23 27. Zásady práce s plavidly... 24 28. Norné stěny... 25 29. Lezecká příprava... 27 30. obecné zásady vázání uzlů... 29 2
31. Záchranné práce na vodě... 30 32. Postup činností při záchranných pracích... 30 33. Nebezpečné okolnosti... 31 34. Vybudování lanového přemostění... 32 35. První pomoc při tonutí... 32 36. Postup při záchraně tonoucího:... 33 Závěr... 34 Použitá literatura... 34 3
1. Úvod Vodní toky a volné vodní hladiny tvoří neoddělitelnou součást krajiny. Každoročně lákají tisíce lidí k vodáckým túrám, závodům a k různým vodním sportům, které jsou pro mnohé nezapomenutelnými a nevšedními zážitky. Mnoho z nich se však k vodním toků a hladinám vydává příležitostně, bez potřebných zkušeností a nutného vybavení. Spolu s přeceněním svých sil se pak dostávají do nebezpečných a mnohdy život ohrožujících situací. Vodní toky dokáží rovněž hodně pozlobit. I z mělkého potoka se může za vydatných dešťů nebo po protržení hrází vodních nádrži stát ničící bouřící řeka. Ani lidská činnost není k tomuto přírodnímu bohatství, které vodní toky jsou, vždy příznivá. Voda v potocích a řekách je znečišťována ropnými produkty nebo jinými nebezpečnými látkami a z toků se stávají páchnoucí stoky. Pro všechna uvedená rizika je nutné aby hasiči a záchranáři byli vybaveni kvalitní technikou a aby byli odpovídajícím způsobem školení a cvičeni. Tato metodická pomůcka je určena především jim a tvoří základní osnovu praktické přípravy 2. Základní vlastnosti lodí: 2.1. rychlost pohyb lodi vpřed s minimálními ztrátami 2.2. obratnost (točivost) rychlost otáčení kolem vertikální osy nebo do stran 2.3. stabilita a) počáteční schopnost setrvat v rovnovážné poloze nebo se do ní vrátit, když je loď na klidné rovné hladině b) konečná schopnost naklonění lodě na bok do relativně stabilní polohy tzv. mrtvého bodu (bodu, při jehož překonání dojde velmi rychle k převržení) c) směrová schopnost držet při jízdě přímý směr Pod tvarem lodi se rozumí délka, šířka a tvar příčného a podélného profilu. 3. Základní typy lodí: 3.1. kajaky 3.2. kánoe 3.3. rafty, pramice - rozdělení raftů dle tvaru: symetrický přední i zadní část jsou symetrické (člun Pulsar) a asymetrický přední část má jiný tvar, než záď (člun Colorado) Existuje velké množství lodí a jejich tvarů, které splňují požadavky na speciální účely. Raft se začleňuje mezi lodě nafukovací. Tyto lodě budí dojem velké počáteční stability a nemožnosti převržení. Jejich plochý příčný profil ve tvaru U opravdu zajišťuje dobrou stabilitu, ale loď je pomalejší. I stabilita raftů má však své hranice! Rafty mají samovylévací schopnost, kdy nateklá voda odtéká z lodě otvory. Rychlost odtoku je samozřejmě závislá na váze posádky a spádu toku, také na počtu a velikosti otvorů. 4
Nafukovací lodě mají některé vlastnosti zcela odlišné od ostatních pevných lodí. Při projíždění vlny ji částečně kopírují, jelikož nemají takovou tuhost. Zároveň mají obrovský výtlak díky vzduchu v komorách. 4. Rozdělení raftů dle počtu jezdců : 4.1. R4 čtyřmístný raft a 4.2. R6 šestimístný raft - obecně mají funkci tzv. motoru, někdy prostřední členové posádky R6 pomáhají v okamžiku potřeby háčkům nebo zadákům člunu ovládat člun kanoistickými záběry 5. Nasedání do raftu 5.1. Všichni členové posádky pokládají raft na hladinu řeky přídí proti proudu řeky. Vždy se nasedá do člunu přídí proti proudu. 5.2. Háček, který je blíž ke břehu drží po celou dobu nasedání ostatních členů posádky lano v rukou a přidržuje raft u břehu. Nasedá do raftu jako poslední. 5.3. Postupně nasedají v pořadí zadáci, břehu vzdálenější háček a háček držící lano jako poslední. 6. Sezení v raftovém člunu - jsou dva způsoby sezení : 6.1. Nohy jsou zaklesnuté za nárty v úchytkách připevněných k podlaze člunu. Pánev je usazena na obvodovém válci člunu. Jezdec je natočen šikmo vpřed do směru jízdy. 6.2. Jezdec klečí na koleni vnitřní nohy. Vnější noha na straně pádlování je volně natažena a zachycena v úchytce, stehno je zapřeno o bok člunu. Méně zkušení vodáci používají často sezení uvnitř člunu na příčných nafukovacích válcích nebo na dně člunu. Dochází ke snížení těžiště člunu a raft je tím pádem stabilnější. V tomto případě by člun měl být řízen zkušeným kormidelníkem sedícím na vyvýšeném místě na jeho konci. Jistější sezení umožňuje lepší kontakt s vodou a účinnější ovládání raftu. Hmotnost posádky by měla být dobře rozložena, aby člun byl stabilní ve směru bočním. 5
7. Technika pádlování na raftovém člunu 7.1. Pro účelné pádlování a bezpečný pohyb vodním terénem je nezbytné zvládnutí správné techniky jednotlivých záběrů. Technika jednotlivých záběrů na raftovém člunu odpovídá technice jednotlivých záběrů na kánoi. 7.2. Jednotlivé záběry jsou: a) záběr vpřed b) záběr vpřed se slalomovým ulomením c) záběr vpřed s rychlostním ulomením d) široký záběr od přídě e) široký záběr od zádě f) přitažení g) závěs h) záběr vzad 7.3. Pro plynulou jízdu na raftovém člunu je důležitá souhra celé posádky, nikdy nesmí dojít k tomu, aby v těžkých peřejích řídil člun každý za sebe. 8. Ovládání raftu na klidné vodě 8.1. Přímá jízda je charakterizována pohybem člunu dopředu bez smýkání do stran. Záběry jednotlivých členů posádky by měly být synchronizované 8.2. Záběr vpřed je základní a nejdůležitější záběr. Správně provedený záběr pohání loď vpřed, udržuje ji v rychlosti. 8.3. Fáze záběru: a) Zasazení - při zasazení listu pádla do vody je trup mírně předkloněn a natočen, aby spodní paže mohla zahájit záběr co nejvíce vpředu. Spodní paže je napjatá, horní je v loketním kloubu v mírné flexi. Pádlo je drženo pevně. 6
b) Tažení první hnací silou je využití švihu po fázi přenosu a narovnání trupu, horní paže určuje postavení pádla ve vodě po dobu záběru. Loket horní paže musí být dostatečně vysoko (ve výšce očí). c) Vytažení a přenos pokrčením paží se dostává dřík pádla k prsům a současně se začíná pádlo vytahovat z vody plynulým obloukem. Pádlo přenášíme vpřed vzdálenější hranou listu, plochou listu rovnoběžně s hladinou. 8.4. Při záběru vpřed se zapojují velké zádové svaly, největší síla vychází ze svalů podél páteře, trapézového svalu a svalů deltových. Svaly paží jsou využívány pro různé řídící záběry, pro dokončení záběru vpřed, vytažení a přenos pádla. 8.5. Záběr vpřed se slalomovým ulomením používají především zadáci. Jedná se o řídící záběr, kdy jezdec provádí záběr vpřed a po dosažení úrovně boků začíná přetáčet list ve vodě tak, že přikládá jeho záběrovou plochu k lodi. Spodní paže dotahuje list za tělo, horní paže stlačuje žerď dopředu a dolů. Žerď směřuje šikmo vzad, list v této poloze pádla vytváří kormidlo lodě. Spodní paže přitlačí žerď k boku lodě. 7
8.6. Záběr vpřed s rychlostním ulomením - tento záběr používají také zadáci. Jedná se o řídící záběr, poloha pádla je stejná jako u slalomového ulomení, ale jezdec přetáčí v konci záběru záběrovou plochu listu od lodi a současně tlačí hlavici pádla dopředu a dolů, žerď směřuje šikmo vzad. Tento pohyb je prováděn hlavně v zápěstích (tzv. ubírání plynu). 9. Otáčení Raft můžeme otáčet na místě nebo za jízdy. 9.1. Nejčastějším záběrem k otočení raftu se používá tzv. závěs. Dalším záběrem, často nazývaným obloukovým (oblouk nebo odhoz) je široký záběr od přídě a přitažení. Závěs se využívá ke zpomalení přídě čí zádě raftu. Závěs zahajujeme ve vzpřímené poloze trupu, trup je vykloněn ven z lodě, spodní paže je mírně pokrčena, horní paže je ve flexi v loketním kloubu asi 90, loket směřuje dopředu a dolů, ruka horní paže je nad hlavou nebo těsně u hlavy, polohu listu určují zápěstí. Místo, kde je zasazené pádlo, je bod, kolem kterého se raft otáčí. Závěs je dokončen plynulým pohybem spodní paže po obloukovité dráze dopředu k přídi raftu a bývá spojen se záběrem vpřed. 8
9.2. Otáčení raftu na stranu levého háčka (LH) za jízdy: a) LH = levý háček zasadí pádlo do závěsu vedle sebe, což je místo, kolem kterého se člun otáčí. Závěs je dokončen pohybem spodní paže po obloukovité dráze dopředu ke špičce člunu a může být spojen se záběrem vpřed. b) LZ = levý zadák provede široký záběr vzad, který může přejít v závěs nebo přitažení. c) PH = pravý háček pádluje vpřed a PZ = pravý zadák provádí také záběr vpřed 9.3. Při otáčení raftu na místě jedna strana posádky provádí opakovaně záběr vpřed a druhá strana analogicky záběr vzad. Háček strany provádějící záběr vzad může opakovaně přitahovat u špičky člunu. 9.4. Široký záběr od přídě otáčí nebo roztáčí člun do požadovaného směru. Výchozí poloha k zasazení listu je mírně předkloněný trup, spodní paže je natažena, horní paže pokrčena těsně před trupem, ramena vytočena na stranu záběru. List je zasazen co nejvíce vpředu a u špičky, žerď je držena co nejníže. Dráha listu je vedena po celou dobu záběru napjatou spodní paží. Záběr bývá ukončen za tělem. Při vlastním záběru dochází k rotaci trupu. 9.5. Přitažení se používá k malé korekci směru jízdy. Je to záběr, který loď nepohání, ale pouze ji otáčí nebo zatáčí. Rozlišují se tři základní způsoby provedení a) přitažení u špičky b) přitažení vedle sebe c) přitažení za sebou Při zasazení listu do vody je trup ve vzpřímené poloze a vykloněn ven z člunu. Spodní paže je natažená nebo v mírné flexi v loketním kloubu, horní paže je ohnutá v lokti, ruka je nad hlavou nebo vedle hlavy ven na stranu přitažení. List by měl být zasazen v rovině trupu, rovnoběžně s bokem lodě, co nejdále od lodě. Natočení listu je provádělo zápěstími. Spodní paže přitahuje loď k místu zasazení listu, tím dochází k bočnímu posunu lodi. 9
9.6. Široký záběr od zádě se používá k otočení lodě při náhlé změně směru. List se zasazuje co nejblíže k zádi lodě, spodní paže je napjatá, horní mírně pokrčená, ramena jsou vytočena na stranu záběru. Žerď je téměř ve vodorovné poloze vzhledem k boku lodě, obě ruce jsou nad vodou. List je pokládán na hladinu nezáběrovou plochou. Vlastní záběr vychází z rotace zad, spodní paže je po celou dobu záběru natažená. Dráha listu je vedena co nejdále od boku lodi. Dále dělíme tento záběr : a) provedením bez vyklonění trupu z lodi b) s vykloněním trupu z lodi v tomto případě se přenáší váha těla na stranu záběru a silně se opírá o nataženou spodní paži po celou dobu záběru. 10
10. Jízda vzad Plynulá jízda vzad je charakterizována pohybem člunu dozadu bez smýkání do stran. Záběry jednotlivých členů posádky by měly být synchronizované. Pro udržení člunu v plynulé jízdě vzad používají háčci řídící záběry : ulomení slalomové nebo ulomení rychlostní. 10.1. Záběr vzad - slouží při jízdě na člunu k zastavení a rozjetí lodě vzad. Na počátku záběru je trup vzpřímený, ramena jsou vytočena na stranu záběru. Spodní a horní paže jsou mírně pokrčené. List se zasazuje za tělem nezáběrovou plochou vpřed. Záběr se zahajuje rotací trupu do výchozí polohy pro záběr vpřed. 11. Ovládání raftu na tekoucí vodě Od nácviku jízdy na klidné vodě postupujeme přes jízdu v tekoucí vodě až k jízdě ve vlnách a válcích. 11.1. Jízda ve vlnách Technika jízdy ve vlnách je založena na správném časování záběrů. Záběry se snažíme vést z vln. Zaboření přídě do vlny předejdeme jejím odlehčením, raft by měl mít větší rychlost než proud, aby najel na vlnu. V opačném případě hrozí, že raft sklouzne zpět do úžlabí a další vlna jej zalije. 11.2. Nájezd do proudu Platí obecná zásada, že při nájezdu do proudu je třeba mít dostatečnou počáteční rychlost člunu k překonání rozhraní a úhel nájezdu 40 70. Při malé rychlosti nájezdu nebo špatném úhlu nájezdu nebo špatném úhlu nájezdu otočí silný proud špici raftu na rozhraní a člun je snášen rozhraním říčním korytem nebo se musí otočit o 360 a nájezd zopakovat. Při nájezdu do proudu je nutno člun naklonit dnem proti proudu. Naklonění raftu provádí posádka tím, že přenese váhu do proudu. Spodní strana člunu provádí záběry co nejdál od boku člunu. 11
11.3. Nájezd do proudu na stranu pravého zadáka ( PZ ) Posádka pádluje vpřed, LZ = řídícím záběrem koriguje úhel nájezdu. V okamžiku, kdy PH a PZ překonají rozhraní, provádí PH závěs a PZ používá široký záběr od zádě s následným závěsem a záběrem vpřed pod člun nebo závěs. LH a LZ pádlují vpřed nebo pomáhají otočit člun širokým záběrem od přídě. Zrušení náklonu se provádí v okamžiku, kdy špička člunu směřuje po proudu. 11.4. Výjezd z proudu - výjezdy z proudu se dají rozdělit na výjezdy: a) ostré to je najetí raftu z proudu do silného protiproudu, který využije posádka pro rychlé točení člunu, výhodou je kratší dráha, člun však musí najet dostatečně daleko tak, aby nedošlo k jeho přetočení na rozhraní a následnému unášení proudem b) z oblouku člun je již částečně otočený proti proudu, který méně brzdí setrvačnost člunu 12
11.5. Výjezd z proudu na stranu levého zadáka ( LZ ) : Posádka jede dostatečnou rychlostí pro překonání rozhraní, které ji pomůže dotočit raft při nájezdu do levého protiproudu. LH = počká připraven po přímém záběru až do okamžiku, kdy dosáhne pádlem do protiproudu, pak začne provádět závěs nebo závěs s následným přitažením a záběrem vpřed. Po záběru vpřed ruší náklon. LZ = otáčí raft širokým záběrem vzad s navazujícím závěsem a záběrem vpřed. Aby zabránil přetočení raftu vlivem setrvačnosti, může provést navazující široký záběr od přídě. PH a PZ pádlují vpřed. 11.6. Traverz - Musí být dostatečně rychlý nájezd pod vhodným úhlem pro snadné ovládání plavidla v proudu 11.7. Při nájezdu do proudu na stranu pravého zadáka ( PZ ) Posádka provádí pravý náklon, LZ = provádí řídící záběr, PZ = záběr vpřed vedený dál od lodi, PH= záběr vpřed vedený dál od lodi, LH = zabírá vpřed. Při nájezdu do protiproudu na druhé straně řeky je nutné provést náklon opačný 11.8. Zpětný traverz Přejezd řeky, kdy špička člunu směřuje po proudu používá se k rychlému překonání určité vzdálenosti v proudu bez větší ztráty výšky na nepřehledném úseku řeky, ale nepoužívá se příliš často. 11.9. Průjezd válcem Je podobný průjezdu vlnami, ale s větším důrazem na odlehčení přídě. Člun se udržuje v přímém směru, důležité je přesně vystihnout okamžik záběru na hraně válce. 13
Háčci provádějí dlouhý, tzv. naskakovací záběr podél boků člunu s mírným zakloněním, projíždějí válec s pádlem připraveným na záběr, v okamžiku průjezdu válcem se předklánějí a provádějí silný záběr vpřed. Zadáci se snaží zasadit záběr za korunu válce. 11.10. Přejezd válce Přejezdem válce se rozumí boční přejezd válcem z jedné strany na druhou. Při přejezdu se raft odkloní po vodě, aby nápor vody narážel na dno člunu a klouzal pod něj. Pro udržení rovnováhy se pádla členů posádky pádlujících na spodní straně člunu opírají o odtékající vodu za válcem. Horní strana posádky pomáhá udržovat náklon, popř. zasazuje záběry pod hranu válce. Z válce se nejsnadněji vyjíždí tam, kde je přerušen pravidelným odtokem vody, hlavně na jeho okrajích. K okraji válce se dojíždí v závěsu s vedením pádel spodní strany posádky vodou vpřed nebo vzad s následným přímým nebo zpětným záběrem. Záběry se zasazují co nejdál od boku člunu. 14
12. Vysedání z raftu Člun přijíždí vždy ke břehu přídí proti proudu řeky. Háček, který je blíž ke břehu vyskakuje z raftu jako první, zároveň drží i lano, přitahuje člun a udržuje u břehu, postupně opouští raft členové posádky od háčka po zadáky. 12.1. Záchrana nebo dopomoc pomocí raftu Při jízdě se může přihodit, že jeden z členů posádky nechtěně opustí člun a snaží se dostat co nejrychleji z vody. Zkouší proto nalézt zpátky do člunu. Velká změna stability může však ohrozit celou posádku, proto je lepší nalézat zpátky na přehledných a méně obtížných místech. Je nutno si uvědomit, že člun táhnoucí vodáka je hůře ovladatelný. Na obtížnějším terénu je většinou potřeba řešit vlastní situaci a teprve po projetí obtížného úseku se věnovat záchraně. U obtížnějších míst je potřeba zvolit jiný způsob záchrany. 13. Záchrana plaváčka při vědomí pomocí házecího pytlíku z raftu Záchrana na řece pomocí házecího pytlíku = házečky je vzhledem k náročnosti manévrů zachránce, loď a zachraňovaný doporučována hlavně z vícemístných člunů. Jestliže dojde k vypadnutí vodáka z raftu, bude po vynoření s největší pravděpodobností v okolí lodě. Je tedy vhodné neztrácet čas a podat mu alespoň pádlo, respektive hlavičku pádla, aby byl co nejdříve u lodě. Té se pak může chytnout a záchrana bude o to jednodušší. Pokud se plaváček vzdálí a je nutno mu pomoci i hodem házečky, jeden z posádky bere do ruky házecí pytlík, musí se soustředit, nerozvážností se přichází o drahocenný čas a šanci na úspěšnou záchranu. Je potřeba jednat rychle, dokud je zachraňovaný poblíž. Musí být zajištěné řízení člunu dalšími členy posádky. Pokud se hod povedl, je třeba počítat s napnutím lana po zachycení plaváčkem, tj. nejlépe sedět v raftu a nohama se zapírat o válec, lano je kolem pasu. Nepovede-li se přesný hod na zachraňovaného, musí se opět rychle rozhodnout, jaké další řešení je nejlepší, jestli je např. k dispozici další házecí pytlík, nebo zda házečku co nejrychleji vytáhnout zpět na raft a hod opakovat. V případě, že se s raftem najede pod plaváčka ve směru proudu, pak není potřeba používat pytlík. Zachránce se přes válec vykloní a plaváčkův loket zaklesne do svého lokte, druhou rukou uchopí plaváčka za ramínko vesty. Pro vytažení se již nezajíždí ke břehu. Plaváčka chytne zachránce za ramínka vesty oběma rukama a vždy jej srovná čelem k sobě, koleny se zachránce zapře o válec. Váha zachráncova těla a pád vzad do raftu umožní přetáhnout plaváčka přes válec, plaváček se netahá nahoru, ale zachránce si ho natáhne na své tělo. Váhový rozdíl plaváčka a zachránce, pokud se vše provede zdárně, nehraje až tak velkou roli, i žena je schopna tímto způsobem vytáhnout urostlého vodáka. Na raftu musí být za zachráncem místo, protože si lehá. Zároveň při vytahování na boku raftu musí na druhé straně háček vyvažovat, aby nedošlo k převážení. Plaváček se zásadně nevytahuje přes špičku nebo bok směřující po proudu!! Je zde nebezpečí přimáčknutí vodáka mezi člun a překážku! 15
Záchraně se věnuje pouze jeden z posádky, ostatní řídí směr nebo vyvažují. 14. Házecí pytlík, neboli házečka Osobní záchranná pomůcka v podobě dostatečně pevného plovoucího lana o průměru většinou 10-12 mm, délky 10-25 m, které je smotané v sáčku, zpravidla z nepromokavé látky, opatřeným plovoucím materiálem u dna. Házečka slouží pro záchranu tonoucích, kteří jsou při vědomí. Dnem pytlíku je lano vyvedeno opět ven a ukončeno okem, které bývá vyztuženo bužírkou pro lepší úchop. Horní část se dá uzavřít, aby lano svévolně nevypadávalo. Při použití ze břehu je pomoc většinou velmi rychlá a účinná. Měl by být součástí vybavení raftu, podobně jako plovací vesta a helma. 15. Záchrana vodáka v bezvědomí za využití raftu Raft je díky svým rozměrům stabilnější, a proto z něj lze jednodušeji zachraňovat tonoucí vodáky nebo materiál. Vyžaduje to však zkušenou a sehranou posádku. K zachraňovanému se přijede tak, aby ho háček na jedné straně mohl zachytit. U nezkušených posádek hrozí při špatném nájezdu najetí na vodáka a jeho zavlečení pod loď. Proto, pro zachycení, pokud je raft proti proudu a čeká, až k němu plaváček doplave, je vhodné volit zachycení zaklíněním své ruky do jeho ruky v oblasti loktů. Háček se musí vyklonit z raftu, a proto je klíčové, aby v něm byl stabilně usazen. Zachycení a vyzvednutí do raftu je totožné jako u předešlé záchrany při vědomí plaváčka. 16. Opuštění lodě v případě převržení Jako v každé situaci je pro zdárné vyřešení rozvaha, klid a zafixované návyky. Pádlo se nepouští z ruky! Jediná výjimka pokud by se někde zaklínilo nebo ohrožovalo plavajícího vodáka. Je proto nutné mít ve skupině náhradní pádlo. Při převržení nespěchejte, je třeba vyčkat úplného přetočení člunu, čímž se vyvěsíte hlavou dolů a pro nohy vznikne lepší manipulační prostor. Předejde se tak zachycení nohou v raftu. 16
V mělkém a kamenitém korytě, kdy může dojít k nepříjemným úrazům hlavy a obličeje, se raft téměř nedá převrhnout. Převrácená loď je i zásobárnou kyslíku, pokud pod ní uvízneme, je možné se ve vzduchové bublině nadechnout. Když dojde k převržení nebo vypadnutí z raftu, je vždy nejlepší sebezáchranou chycení se člunu a návrat do ní. Vzhledem k náročnosti vodních toků, které se na raftech sjíždějí, není vždy možné dopravit člun a posádku na břeh, zformovat se a vyrazit dále. Pro zdárné pokračování jízdy je většinou nutné provést nalodění přímo v řece. Pokud již dojde k převržení člunu, je třeba mít přesně nacvičeno, jak a kdo převrátí loď a jak se posádka vrátí zpět. Nácvik se stává důležitou součástí prevence! Nejlepší je nácvik na přírodní řece, ale v rámci bezpečnosti a dostatku vhodné vody je možné s úspěchem využívat umělé kanály. Nutné je věnovat zvláštní pozornost ochranným prostředkům, a to nejen pro zvýšení tepelného komfortu, ale jako prevence proti zranění. Podmínkou jsou kvalitní vesty, helmy, neopreny, velmi vhodné jsou neoprénové rukavice. Není vhodné nacvičovat ve velkých skupinách, ale spíše se snažit o rozdělení na menší skupinky. Vedoucí nácviku musí mít přehled o tom, co se na vodě děje, zda-li nehrozí nějaké nebezpečí. 17. Shrnutí organizace záchrany: Přemýšlet a chovat se tak, abych se do nebezpečné situace vůbec nedostal! Cvičit, cvičit, cvičit! Záchranu provádí jeden člověk na člunu. Nejprve zachraňovat člověka, pak materiál. Neohrozit život zachránce. Alkohol je špatný společník! Záchranné pomůcky mít vždy u sebe a v dobrém stavu. Zvážit sílu řeky a možnosti zachránců Nejjistější záchrana je sebezáchrana! 18. Jízda během povodně Předem je potřeba říci, že jízdu od 2.SPA nelze v žádném případě doporučit, jak z bezpečnostních, tak i z morálních důvodů. Plavba dle vyhlášky MD č. 39/2006 Sb. Po dobu vyhlášeného druhého a třetího stupně povodňové aktivity zakázána Může se ale stát, že povodeň zastihne vodáky na řece, nebo bude nutné někomu pomoci. Je velmi důležité si rizika uvědomovat, mít patřičné vybavení, zároveň dostatek zkušeností a schopnost čelit případným nástrahám. Rozvodněná řeka není bezpečným místem ani pro zkušené vodáky! 17
Tok začíná díky vysoké vodě vystupovat ze svého koryta a zatápí okolí. Proudnice pak nemusí jít vždy hlavním korytem, ale částečně i mimo přes zatopené houštiny nebo stromy. Do řeky se dostávají různé předměty a padlé stromy, které mohou vytvořit nečekaný zátaras. Problémem vysoké vody může být průjezd pod lávkami nebo mosty. Vysoký průtok má za následek zvýšení rychlosti proudu. Překážky za zatáčkami se velmi rychle přibližují a není tolik času na rozmýšlení. Silný proud s vylitím řeky ze břehů často znamená vymizení míst s vratnými proudky, tok se mění v tzv. splachovadlo. V případě převržení je plavání velmi nebezpečné. Proud bez vratných proudů neumožňuje dostat se rychle ke břehu a záchrana ze břehu nemusí plavajícího vždy dostihnout. Umělé překážky a jezy díky velké mase vody zcela změní svůj charakter. Mohou být buď úplně zality, nebo mohou vytvořit zcela ukázkového zabijáka. Nezkušené posádky i když na kvalitních raftech, mohou znamenat vážné riziko. Vypadnutí z člunu za povodňové situace je velký problém, velmi jednoduše se lze dostat pod nějaký padlý strom s větvemi nebo přimáčknut proudem do břehového porostu. Velmi klíčové je oblečení. Nutné je být patřičně obléknut ( např. nejlepší je neopren ). Podchlazení způsobuje ztrátu síly, koncentrace, vede k podceňování, které je způsobené snahou co nejrychleji být na konci. 19. Vybavení raftaře 19.1. Na řeky od WW I je nutná vesta i helma. Neplavec musí mít vestu vždy! Při sjíždění ledovcových či krasových řek je kromě vesty a helmy důležité také odpovídající oblečení (neopren ). Na břehu sice může být 30 C, ale voda může mít pouze 5 C. Bezpečně lze na řeku vyjet jen s funkčním člunem. 19.2. Chyby ve vybavení raftaře: a) nedostatečné nebo nevhodné vybavení helmy, vesty, nevhodné oblečení dle teploty, absence náhradního oblečení b) sice dostatečné vybavení, ale nevhodně upevněné na těle rozepnutá vesta či helma. c) špatně stav člunu 20. Předcházení nebezpečným situacím a) je dobré zvážit své možnosti a provést sebekritický pohled na sebe. Zvážit jakou mám fyzičku, psychiku, zkušenosti. b) špatný zdravotní stav, kdy tělo sužuje horečka nebo jiná nemoc je pro vstup do člunu nevhodný. c) je nutné ovládat dobrou techniku pádlování, taktika pak souvisí se zkušeností. d) těžká místa si nejprve prohlédnu, zhodnotím situaci, určím místo pro splutí a dle toho rozestavím případnou záchranu. 18
e) prohlédnu si i taková místa, která už znám. f) jez sjíždíme v místech, odkud je možná záchrana. g) nové čluny nejprve otestujeme na lehčí a známé vodě. h) čluny nepřetěžujeme. i) nepodceňuji řeku, jedu bezpečně! j) nepodceňuji a nepřeceňuji ostatní členy posádky. k) alkohol bourá zábrany a někdy i ty, které jsou potřeba na vodě naopak posílit přirozený respekt z řeky a nepodléhání přílišnému hrdinství. l) zkušenosti, správný odhad situace, znalost nebezpečí, technická zdatnost atd. nelze získat najednou nebo v krátkém čase. 21. Taktika jízdy: Taktické dovednosti jsou základem při předcházení nebezpečným situacím. Zaměříme se na některé detaily, které výrazně ovlivňují stabilitu a způsob chování lodě v proudu: 21.1. Síla proudící řeky: Jedná se o energii, která působí na plochu jí vystavenou a která závisí jak na velikosti plochy, tak na rychlosti proudu.rychlost proudu je zase závislá na spádu řeky a průtoku. Nemá smysl se s řekou přetahovat. Ba naopak, řeka nám může častokrát velmi pomoci, jen je potřeba vědět, jakým způsobem využívat síly proudu k tomu, aby usnadnila potřebnou činnost. 21.2. Stabilita člunu: V případě raftu je nutné rozsadit posádku v něm tak, aby byla na klidné vodě vyvážená. To znamená, aby nebyla nakloněna k jedné, či druhé straně a aby špice nebyla výrazně zabořena ve vodě. U raftu, pokud v něm jedou 4 osoby, z nichž dvě jsou zkušené a dvě nezkušené, je vhodné rozsadit posádku do kříže, tedy např. zkušení budou na háčku vlevo a na kormidle vpravo. Pro zvýšení stability je lepší co nejnižší těžiště, čehož je možné docílit tím, že místo sezením klečí. Pevný a dobrý posez je základem. U klečení jsou nohy co nejvíce roztažené a opírají se o válce raftu. Tím je vodák dobře spojen a může lépe provádět náklony nebo reagovat na změny stability. 21.3. Rychlost člunu: Pro taktickou jízdu, kdy je potřeba člun řídit, musí mít buď rychlost větší, než má proud, nebo naopak menší. V případě stejné rychlosti člunu i proudu, je v podstatě neovladatelná a je jen volně unášena proudem. Na klidné vodě není toto potřeba, ale v prudké zatáčce s návalem proudu na břeh, již bude nutné z proudu vyjet, a proto musí být člun rychlejší. 21.4. Směr jízdy: Na široké lehké řece bude spíše vhodné využívat jízdu proudnicí (obvykle nejvíce vody, nejrychlejší proud). 19
Na rychlém, úzkém a zvláště pak meandrujícím toku se bude využívat jízdy mimo ni. Je to z důvodu zpomalení jízdy a zároveň vyhýbání se místům, kdy proud jde prudce na břeh. Pokud by člun byl přitlačen v zatáčce na břeh, může dojít k překlopení. Nejčastěji se řeka sjíždí bez předchozího prohlížení jednotlivých úseků. Háčci hledají optimální průjezd jen s využitím znalostí o čtení vody. 21.5. Ergonomie jízdy: Na vodě není cílem se ztrhat. Jízdu lze velmi dobře zefektivnit a používat co nejméně silových prvků. Silová jízda může mít za následek zhoršení stylu, zvýšenou únavu, riziko udělání chyby, velký výdej energie. Nejideálnější je plynulá jízda, se stejnou frekvencí pádlování. Vhodný nájezd do vratného proudu v jeho horní třetině umožní zastavení bez větší námahy. Pro přejezd na druhou stranu se dají využít šikmo směřující vlny, menší válečky pak pomohou zpomalit jízdu. Jízda z vlny je rychlejší než na vlnu, kde naopak dochází ke zpomalení. Voda potlačuje potřebu pití, ale je velmi důležité myslet na doplňování tekutin. Nesmí se zapomínat ani na doplnění energie formou rychlých cukrů (energetické tyčinky, hroznový cukr ). 21.6. Nájezd do proudu : Dle síly proudu se musí volit úhel najetí do proudu tak, aby bylo možné překonat rozhraní a vyjet např. z vratného proudu. Obvykle se jedná o úhel v rozmezí 40-70 stupňů. Tomu musí odpovídat i rychlost lodě. Při větší rychlosti na malém úhlu loď vjíždí více do proudu s následným velkým obloukem otočení. Při malé rychlosti a velkém úhlu se loď otáčí přímo na rozhraní a proud na ni působí delší dobu. U výjezdů nebo přistávání a v podstatě všude tam, kde člun vjíždí do protiproudu, se musí provést správné náklony. Platí zásada: Břichem člunu proti proudu neboli provedení náklonu ve směru proudu, do kterého se vjíždí. Náklon je základem a musí být tím větší, čím je silnější protiproud. Podcenění nebo malý náklon znamená téměř s jistotou překlopení člunu na silnějším rozhraní. 21.7. Podjezdy stromů a lávek, nájezd na překážky: Naše řeky jsou plné takových nástrah. Padlý strom v zatáčce nebo v nepřehledném místě, kde je proud řeky silný, může znamenat v lepším případě překlopení posádky, v horším i nebezpečný úraz. Nejkritičtější je situace, kdy se plavající dostane pod strom s větvemi pod hladinou a proud na něho tlačí. Při podjíždění padlého stromu nebo nízkých lávek lze využít dvě techniky: a) kontra záběry zpomalit člun a v předklonu projet špicí napřed pod nejvyšším místem. Helma a vesta chrání hlavu a záda, případný náraz tedy budou tlumit ochranné prostředky. nevýhoda: pokud se průjezd nezdaří pro neodhadnutí výšky a člověk zůstává zaklíněn pod překážkou, jen velmi obtížně se bude dostávat zpátky. Hrozí zde stočení člunu bokem a následné převržení; 20
výhoda: člun najíždí po proudu a člověk sleduje jak překážku, tak terén za ní. b) Člun otočit směrem proti proudu a najíždět pod překážku pozadu. Pádlováním proti proudu lze člun mnohem znatelněji zpomalit, než pouhými kontra záběry, a pomaleji tím najíždět pod překážku. Opět se volí předklon, aby se chránil obličej. nevýhoda : špička člunu, která je výše po proudu, se může lehce stočit, a tím dojde k najetí na překážku bokem, zadáci při projíždění nemůžou člun řídit a proto jejich roli musí převzít háčci a držet špici člunu rovnoběžně s proudem. výhoda: v případě, že dojde k zaklínění, bývá jednodušší se přitáhnout rukama za okraj překážky, a tak se z pod ní vymanit. 21.8. Podjezdy větví : Nízké větve jsou poměrně častým jevem. Zvláště začátečníci mají tendenci se při podjíždění chytat větví. A to je nejhorší, co mohou udělat. Větve po napružení spolu s proudem mohou člověka z lodě vystřelit. Než se naděje, zjistí, že již nesedí v lodi, ale koupe se v řece. Na člunu nesmí mít háčci snahu větev přehodit přes svoji hlavu, aby se nemuseli tolik ohýbat. Takto napnutá větev v lepším případě švihne zadáky. Je nutné mít takové ochranné prostředky, aby neumožňovaly náhodné zaháknutí za větev. Jediné, co lze při podjezdu větví doporučit, je kontrola větví, které jdou přes vodáka a musí se pod nimi podvléci. Zde je nutné větev rukama jakoby nadzvednout a kontrolovat její pohyb až za hlavu. Nejúčinnější možností je krytí těla předstrčením pádla před sebe. Pádlo se chytne oběma rukama za žerď. Člověk se předkloní a pádlo předstrčí před svoji hlavu. Větev se po tomto pádle jen sklouzneš záda bez nebezpečného napružení. Důležité je větví se nikdy nechytat! 22. Časté taktické chyby 22.1. špatné nastupování - při nastupování je jedna strana lodě dostane do proudu, zatímco druhá je ještě držena u břehu. Tím se člun dostává bokem k proudu, což je potencionální riziko pro překlopení. Loď se nesmí stočit do proudu, dokud není celá posádka nastoupena. 22.2. špatné nebo žádné náklony při výjezdu od břehu nebo při vjezdu do protiproudu. Vždy je potřeba volit náklony tak, aby člun byl břichem na proud, do kterého se vjíždí. 22.3. najetí na překážku bokem - snažit se spíše o najetí na překážku špicí. 22.4. špatné náklony při najetí na překážku bokem. Vždy je potřeba se vyklonit na překážku. 22.5. špatná stabilita lodě 22.6. nesprávné zaklánění u podjížděných překážek. Předklánět se musí vždy celá posádka jedním směrem, a to do předklonu! Chrání se tak obličej. 22.7. chytání se větví nebo jejich odhazování. Větví se nikdy nechytat, jen se předklonit a před sebe předstrčit pádlo. 21
23. Péče o rafty 23.1. Obecná pravidla: a) udržovat je čisté b) Skladovat na suchém místě c) Chránit před UV zářením, které neprospívá žádnému materiálu. d) U nafukovacích lodí je několik důležitých podmínek, které vyplývají z použitého materiálu a hlavně z fyzikálních vlastností vzduchu. e) Pokud raft nafouknete a dáte na vodu, vzduch se vlivem studenějšího prostředí bude v komorách smršťovat, pak bude méně tuhý a začne se výrazně vlnit a hůře ovládat. Pokud ho vytáhneme z vody a ještě k tomu položíte na slunce, vzduch se velmi rychle začne rozpínat, což může vést až k prasknutí komory. Nejvíce náchylné jsou spíše menší plochy, jako např. paluby či sedačky. Přefukováním se snižuje životnost raftu. Takže je potřebné neustálé kontrolování tlaku ve válcích, aby nedošlo ke ztrátě tuhosti, ale ani k prasknutí. Na břehu znovu kontrola nahuštění komor hlavně za slunečného počasí! Raft by se měl ponechávat ve stínu. Správné nahuštění se pozná buď manometrem, nebo dle zkušeností boucháním dlaní na válec, který by měl vydávat mírně zvonivý zvuk. f) Před uskladněním by se měl člun omýt vlažnou vodou s přídavkem mýdla. Není vhodné používat rozpouštědla (benzín, olej, aceton ). Hlavně odstranit nečistoty, písek a malé kamínky. Poté člun řádně vysušit a zkontrolovat stav ventilů. 23.2. Kontrola stavu ventilů: nafouknout raft, nalít trochu mýdlové pěny do uzavřeného ventilu a okolo něho, tak se pozná, že všude těsní. Stisknutím ventilu pěnu odfouknout a zbytek utřít hadrem. Také je důležité zkontrolovat přetlakový ventil, pokud ho raft má. 23.3. Nafukovací člun je možné před uskladněním potřít prostředkem 303 PROTECTANT, který impregnuje materiál, čistí, chrání proti znečišťování a vytváří ochranný UV filtr. 23.4. Čistý a suchý člun pak skladovat na tmavém místě v teplotě mezi 10 25 C. 23.5. Při skladování je potřeba zamezit malých tvrdých předmětů s povrchem člunu. Týká se to hlavně vlastních ventilů, zejména u raftů. Totéž hrozí při neopatrné manipulaci smýkání člunu. 23.6. Neskladujte člun tak, aby jeho hmotnost spočívala na ventilech, tzn. ukládejte jej vždy ventily nahoru a balte tak, aby byly rovnoměrně rozloženy uvnitř! 24. Oprava raftu U nafukovacích lodí lze pomocí lepidel opravit provizorně poškození menšího rozsahu. Na krátkodobé opravy jsou vhodná lepidla ( polyuretanová, kyanakrylátová ) se záplatou ze stejného materiálu jako loď. Nejsou vhodná vteřinová lepidla, jelikož se velmi špatně odstraňují a nic na nich pak nedrží. 22
Na řádné dlouhodobé opravení nebo opravy většího rozsahu je opět vhodné zajistit odbornou pomoc u kvalitního servisu. Důležité zalepení větší díry spočívá v přilepení záplaty jak z venku, tak i z vnitřku válce. Na dojetí s jakoukoli poškozenou lodí může velmi provizorně posloužit nepostradatelná samolepící páska Tesa, je voděodolná a drží spolehlivě na většině materiálů. Je však zapotřebí, aby poškozené místo během lepení bylo suché, jelikož tak dojde k lepšímu přilnutí pásky. 25. Motorové čluny Hasiči a záchranáři používají tyto typy motorových člunů: 25.1. pevný - hliníkový nebo laminátový. Tyto čluny se používají pro záchranu více osob při mimořádných událostech (povodně). Výhodou těchto člunů je jejich rychlost, výkon v silném proudu, dobrá ovladatelnost, místo pro větší počet zachraňovaných osob a odolnost vůči nárazu. Naopak jejich nevýhodou je jejich rozměr a váha. Na místo zásahu se dopravují na samostatných podvozcích a jejich spuštění na vodu je možné pouze z dobře dostupných míst. 25.2. nafukovací s pevným dnem a napevno připojeným motorem. Tyto čluny jsou kompromisem mezi pevnými a nafukovacími čluny. Výhodou je nižší hmotnost oproti pevným a vcelku dobrá odolnost vůči překážkám v plavební dráze oproti nafukovacím. Jejich ovládání je možné pomocí napevno umístěného volantu a nebo pomocí páky na motoru. 25.3. nafukovací čluny se závěsným motorem. Tyto čluny jsou používány nejčastěji v jednotkách požární ochrany pro záchranu či vyhledávání tonoucích a pro instalaci norných stěn na vodních tocích. Jejich nespornou výhodou je nízká hmotnost a dobrá manipulace ve stísněných a špatně přístupných prostorách. Čluny musí mít tuto povinnou výbavu: a) Kotvící lano b) Záchranný prostředek záchranný kruh, záchranný balón, vrhací pytlík atd. c) Výlevka (pokud není vybaveno čerpadlem) d) Světla pro označení lodě (dle typu plavidla) e) Pádla f) Lékárnička g) Záchranné vesty pro všechny osoby ve člunu 26. Motory používané na člunech jednotek požární ochrany: 23
Čluny jsou vybaveny spalovacími zážehovými motory o různých výkonech dle dispozic plavidla. Jejich výkon zpravidla nepřekračuje 100KW, protože do tohoto výkonu postačí Průkaz vůdce malého plavidla. Motory bývají osazeny dvojím hnacím osazením: a) Lodní šroub: výhodou lodního šroubu je jeho rychlost, nenáročnost jeho údržby a lepší jízdní vlastnosti člunu. Nevýhodou je snadné poškození listů šroubu překážkami v plavební dráze. b) Zapouzdřený lodní šroub: tento typ má srovnatelné vlastnosti s klasickým lodním šroubem, ale není tak náchylný na poškození. Zapouzdření šroubu způsobuje turbínový efekt, což přispívá k většímu výkonu motoru. c) Turbínové motory: pracují na principu vodní turbíny a jejich pohyb je tvořen silným vodním proudem vycházejícím z turbíny. Jeho výhodou je nízký ponor a možnost práce i v mělké vodě. Nevýhodou je snížení výkonu těchto motorů na 80% výkonu uváděného výrobcem. 27. Zásady práce s plavidly 27.1. kontrola plavidla před vyplutím: Před každým vyplutím na vodní hladinu je třeba zkontrolovat funkčnost a neporušenost jak člunu, tak i motoru. Provádí se hmatem a pohledem ( pevnost spojů, celistvost a neporušenost všech dílů, tlak v komorách ). Celá posádka musí být před vyplutím seznámena s vybavením a uložení věcných prostředků ve člunu a činností, která bude prováděna. Velitelem plavidla je vůdce tohoto plavidla ( držitel platného osvědčení VMP ), jehož pokyny se řídí celá osádka. 27.2. spouštění plavidla na vodní hladinu: Tato činnost je odvislá od velikosti člunu, místních podmínek vodního toku a ostatních aspektů ovlivňujících tuto činnost. Ne vždy je přístup k vodě ideální a proto vždy postupujeme dle aktuální situace na místě. V zásadě platí, že plavidlo spouštíme na vodu v místě s nejklidnější a nejpřístupnější hladinou, s motorem v transportní poloze a zádí napřed. U malých člunů lze motor zavěsit až na vodě. 27.3. nastupování osádky na plavidlo a odjezd od břehu: Při nastupování vždy někdo jistí plavidlo lanem a ostatní nastupují. Je nutno dodržet rozmístění osob a materiálu ve člunu tak, aby nedošlo k jeho převážení na stranu. Poslední nastupující člun odrazí od břehu. Veškerou tuto činnost řídí a koordinuje VMP. Po odražení se spustí motor do pracovní polohy, nastartuje, zkontroluje se chlazení motoru ( proud vody vystřikující z motoru ) a pomalu se odjíždí od břehu. Teprve, když si je VMP naprosto jistý hloubkou, je možno pracovat na plný výkon. 27.4. práce na vodě: Vše se řídí pokyny VMP a momentální situací (možnost debaty). 24
27.5. přiražení plavidla ke břehu a jeho zajištění - tato činnost je závislá na charakteru vodní plochy. A to: a) klidná vodní hladina: pomalu se doplouvá ke břehu na předem určené místo, motor se vypíná a dává do transportní polohy. Po přiražení plavidla ke břehu určený člen osádky vyskakuje a plavidlo zajišťuje proti pohybu pomocí lana. Ostatní členové osádky konají dle pokynů VMP. b) vodní tok: ke břehu se doplouvá vždy ve směru proti proudu a plavidlo se udržuje v požadované poloze pomocí jemné manipulace motorem. Ostatní viz. Klidná voda. Tato činnost je náročná na umění ovládání člunu a proto je nutno tuto činnost zdokonalovat častým tréninkem. 28. Norné stěny Norná stěna je zařízení, zachytávající ropné látky nebo jiné nečistoty, které díky své menší měrné hmotnosti vůči vodě plavou na vodní hladině. 28.1. druhy norných stěn: a) stabilní - natrvalo umístěná pevná norná stěna, která se v případě potřeby spustí na vodní hladinu, aby zachytávala plovoucí znečištění. b) mobilní - nafukovací nebo textilní stěny, umístěné na technických prostředcích PO nebo správce vodního toku ( Povodí Odry atd. ), které se v případě potřeby dopraví na místo nasazení a nainstalují se na vodní hladinu. c) improvizované - v případě, že není dostupná žádná norná stěna, je možno improvizovat a jako nornou stěnu použít např. balíky slámy, hlínu ze břehů ke tvorbě hrázky, čímž se zabrání průtoku kontaminované vody ( u malých toků ) atd. 28.2. norné stěny používané u jednotek požární ochrany: V podmínkách PO se pro likvidaci ropných havárií používají mobilní norné stěny, které se instalují na vodní tok buď na předem určených profilech nebo tam, kde je to zrovna zapotřebí. Používají se norné stěny: a) nafukovací o délkách 2, 5 a 10 metrů a různých průměrech, které se k sobě svazují na potřebnou délku. Norné stěny se plní buďto stlačeným vzduchem (z tlakové lahve nebo z kompresoru vozidla) nebo výfukovými plyny vozidla na tlak 0,2 MPa. b) textilní na malé vodní toky - plachta z gumotextilie, která se zakotví na dno malého toku, vztyčí se a zapře o břehy a voda protéká skruží a rukávem uprostřed plachty. Dá se regulovat průtok vody a výška hladiny před nornou stěnou. 25
c) textilní sorbční - válce o různých průměrech a délkách, které jsou naplněny tkaninou, schopnou absorbovat ropné látky z vodní hladiny. Používají se na malé vodní toky nebo jako doplněk nafukovací norné stěny k utěsnění u břehu. Jsou obvykle na jedno použití. 28.3. taktika nasazení nafukovací norné stěny: Obvyklou praxí je, že při výjezdu na únik ropných látek do vodního toku vyjíždí jedna jednotka přímo k místu události a druhá jednotka k profilu pro nornou stěnu. Je totiž předpoklad, že uniklá látka se již po vodní hladině po proudu šíří a položení norné stěny přímo v místě havárie by nebylo dostatečně účinné. Jednotka na místě události určí rozsah zasažení vodního toku a její velitel ( VZ ) rozhodne o opatřeních. Jednotka na profilu staví stěnu, pokud VZ neurčí jinak. Pro větší účinek nasazení norné stěny se tyto mohou instalovat dvě i více za sebe, čímž se jejich účinek násobí. Druhá a další norná stěna by měla být ve vzdálenosti větší než pětinásobek ponoru první norné stěny. Za první nornou stěnou totiž vznikají vodní víry a docházelo k podplouvání ropné látky pod druhou stěnou. 28.4. aspekty při pokládání norných stěn, které je nutno vzít v úvahu: a) rychlost vodního toku - tento aspekt velmi ovlivňuje účinnost nasazení norné stěny. Jestliže je rychlost vodního toku vysoká, komplikuje to nejen možnost instalace norné stěny na vodu, ale u již položené norné stěny dochází k vytváření vodních výrů, které strhávají zachycenou ropnou látku pod stěnu a dochází tak k jejímu dalšímu šíření. Dále při vysoké rychlosti vodní proudu může docházet k přetékání vody a ropné látky přes nornou stěnu. Obecně se uvádí, že rychlost vodního toku by neměla překročit 0,6ms -1. b) výška vodní hladiny - při nízké hladině dochází k podtékání či přetékání norné stěny a tím se stává neúčinnou. c) povětrnostní podmínky - ropná látka se vlivem silného větru může šířit také proti proudu vodního toku; silný vítr může na větších vodních plochách zvedat vlny, které strhnou ropnou látku přes nornou stěnu; za mrazu se na vodě těžko pracuje a zasahující hasiči se zkřehlými prsty špatně manipulují s nornou stěnou; silný vítr může zvednout nenafouklou nebo textilní nornou stěnu do vzduchu a značně ztížit schopnost manipulace s ní; teplota má také zásadní vliv na vlastnosti ropné látky při vyšších teplotách se některé látky stávají tekutějšími a v nízkých teplotách naopak tužšími ( topný olej ). d) terén v místě položení norné stěny - při manipulaci s nornou stěnou na břehu může dojít k jejímu protržení o ostrý kámen nebo větev; při tažení stěny po vodní hladině se stěna může zaklesnout do ponořených větví nebo se o ně roztrhnout. 28.5. postup pokládání norné stěny na vodní tok: 26
Norná stěna se na výchozím stanovišti připraví svázáním potřebného množství dílů k získání požadované délky a nafouknutím. Ke stěně se přiváže lano, pomocí kterého bude přetažena přes vodní tok a lano(a) k vyvázání středu norné stěny ( aby se na hladině moc neprohýbala ). Norná stěna se vytahuje na vodní hladinu podél břehu, a to ve směru proudu nebo proti proudu podle vzájemné polohy kotvících bodů. Pro vtažení stěny přes vodní tok lze pak využít síly vodního proudu. Je však nutné dobře odhadnout potřebnou délku norné stěny včetně určité rezervy na prohnutí. Jeden konec stěny musí být ukotven a na druhý musí být přivázáno lano k přetažení na druhý břeh. Dle rychlost vodního toku se stěna umisťuje buďto kolmo k břehům ( malá rychlost ) nebo až v úhlu 60 O. Tím se sníží tvorba vodních vírů těsně u stěny. Po ukotvení norné stěny se v místě, kde se shromažďuje naplavená ropná látka, zasype vodní hladina sorbentem a ten se pak vybírá pomocí síťových lopat a jiných prostředků do předem připravených nádob. Místa, kde dochází u břehů k propouštění kontaminované vody se utěsní sorbčními válci nebo jinými i improvizovanými prostředky ( travní drny, balíky sena, hlína atd. ). Používaný sorbent musí vhodný pro použití na vodě, protože některé druhy sorbentů na vodní hladině neplavou nebo na sebe váží krom ropné látky i vodu a snižuje se tím jeho účinnost. Proto se používají tzv. hydrofobní sorbenty, která absorbují pouze ropnou látku. Na místo zásahu se obvykle do tří hodin od zahájení dostaví pracovníci správce toku nebo jím nasmlouvané firmy, kteří místo zásahu převezmou a mimořádnou událost dále řeší sami. Norné stěny se obvykle na místě nechávají z preventivních důvodů delší dobu a jejich sbalení zajišťují pracovníci výše uvedených firem. Ti je následně dopraví na základnu jednotky požární ochrany. Použitou nornou stěnu je třeba důkladně omýt, aby v případě dalšího nasazení nekontaminovala vodní hladinu. Také je zapotřebí ji před uložením vysušit a připravit k dalšímu zásahu (sešití na určenou délku atd.) 29. Lezecká příprava Tato část metodické pomůcky poskytne informace k základům lanové techniky, záchranným pracím na vodě pomocí lan a způsobům vybudování lanového přemostění 29.1. lano Pro práce ve výšce a nad volnou hloubkou, pro lanový přístup, pro pracovní polohování, zadržení, pro záchranu osob ( zvedání, spouštění, zajištění osob ) a pro další záchranné a 27
likvidační práce ve výšce a nad volnou hloubkou, se používají nízko průtažná lana s opláštěným jádrem typu A s minimální pevností 22 kn. 29.2. způsoby balení lana a) Nejvhodnějším způsobem balení lana je jeho sbalení do speciálního vaku na lana. Lano je do vaku postupně poskládáno a při odebírání z vaku nemůžeme dojít k zauzlování lana. Před koncem lana ve vaku musí být na laně vytvořen uzel ( osmičkový ). b) Další způsob balení lana je sbalení lana do panenky na jednoducho. c) Při transportování lana se musí dbát na to, aby nedošlo k poškození lana přeříznutím, předřením, působením chemikálií nebo vysokých teplot. 29.3. ošetřování a kontrola lana před a po použití Lano musí být vždy před použitím a po použití zkontrolováno a připraveno k dalšímu zásahu. Dále musí být provedena okamžitá kontrola lana, pokud došlo k mimořádnému mechanickému, chemickému nebo tepelnému namáhaní lan nebo pokud došlo k pádu do lana. a) cílem kontroly je zhodnotit způsobilost lana pro další používaní a posoudit předpokládaný vnější vliv způsobující nevratné poškození lana; b) před provedením kontroly lana musí být lano řádně ošetřeno a vyčištěno; c) suché nečistoty se odstraňují vykartáčováním a vyklepáním z lana. Zabahněné nebo v písku zašpiněné lano je nutné po použití vyprat; d) lano se pere dle návodu výrobce, obvykle ručně, v čisté nebo mýdlové vodě při teplotě do 30 C; e) lano se suší na vzdušném, stinném místě, bez přímého vlivu slunečního záření nebo tepelných zdrojů. 29.4. Při kontrole lana je nutné se zaměřit především na: a) mechanickou kontrolu lana provedenou prohmatáním lana, zda nedošlo k vnitřnímu poškození jádra lana ( tvrdá nebo vyboulená místa možné poškození jednoho nebo více pramenů jádra lana ); b) optickou kontrolu lana, kdy se kontroluje stav opletu, případné poškození, vytržení nití z opletu, předření nití v opletu; c) ztvrdnutí některé části lana, nebo naopak značné změknutí ( možné poškození jádra lana ); d) výdutě nebo boule na laně, které mohou vzniknout poškozením jednotlivých pramenů jádra lana, nebo průnikem cizího tělesa do vnitřní struktury lana; e) ztenčení části lana, ke kterému mohlo dojít prasknutím vnitřních pramenů lana; f) ztvrdnutí opletu nebo až zesklovatění, ke kterému dochází při opakovaném rychlém a dlouhém slaňování; g) další namáhaní lana, které se projeví ztvrdnutí, spečením opletu a zesklovatěním zejména po vystavení lana vysokým teplotám. h) změna barvy opletu, která nám může signalizovat chemické poškození lana pokud nezmizí po vyprání lana ). 28
V případě zajištění některé ze závad ( nebo pochybností o stavu lana ) uvedených výše se lano předá oprávněné osobě. Při kontrole se dále zjišťuje skutečná délka lana, zda při používaní, zejména ve vlhkém prostředí, nedošlo ke zkrácení délky lana. 29.5. ochrana lan při používání, technické prostředky Při používaní lana se musí zajistit dostatečná ochrana lana proti vlivům, které mohou způsobit jeho poškození. U tepelných a chemických vlivů je nejdůležitější se tomuto nebezpečí vyhnout a lano vést mimo prostředí, kde mohou být tepelně nebo chemický namáhána. Pro případ nebezpečí mechanického poškození lana je nutné vyhnout se především vedení a namáhaní lana přes ostrou hranu. Každá hrana o poloměru menším než 5 mm může při zatížení způsobit poškození lana. Dále je nutné se vyhnout tření lana přes hrubý povrch. Jako ochranu proti tomuto nebezpečí se používají zejména mechanické chráničky na lano a vhodné způsoby vedení lana. Pro ochranu lana lze provizorně použít podložení kabátem, rukavicemi apod. 29.6. uložení lana Nové nebo řádně ošetřené lano se ukládá v prostorech mimo dosah působením tepelných zdrojů, chemikálií a UV záření. Lana se nesmějí ukládat na zemi, v blízkosti ostrých předmětů nebo tam, kde by mohla být jakýmkoliv způsobem poškozena. Dlouhodobě uložené lano je vhodné při pravidelné kontrole přebalit, aby nedošlo k přeležení lana a tvarové deformaci. Při každé manipulaci s lanem je nutné dodržovat pokyny výrobce. 30. obecné zásady vázání uzlů 30.1. použití uzlů: Uzly jsou používány k uvazovaní, jištění, spojování lan, popruhů a pomocných šňůr. Musí splňovat tyto základní podmínky: a) lehké a jednoduché uvázání uzlů, b) uzel musí odpovídat účelu, pro který je použit, c) uzel se nesmí samovolně rozvázat, d) uzel se i po zatažení musí dát rozvázat, e) prameny lana v uzlu musí být urovnané, f) musí být umožněna snadná optická kontrola správného uvázaní uzlu, g) musí být zajištěna dostatečná pevnost lana s uzlem (uzel nesmí výrazně snižovat pevnost lana) Podmínkou pro bezpečné použití uzlu je délka volného konce vycházejícího z uzlu. Volný konec musí minimálně odpovídat délce desetinásobku průměru lana nebo čtyř až pětinásobku šířky ploché smyčky. Pokud je to možné, každý uzel se opatřuje zajišťovacím uzlem vytvořeným jednoduchým očkem a provlečením lana nebo smyčky ve směru do uzlu. Každý uzel snižuje pevnost lana až o jednu polovinu. 29