Střet zájmů na finančním trhu

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra národního hospodářství Střet zájmů na finančním trhu Studentská vědecká a odborná činnost Kategorie: magisterské studium 2013 autor: Tomáš Barejška VI. ročník konzultant: JUDr. Lenka Jurošková, Ph.D.

Čestné prohlášení a souhlas s publikací práce Prohlašuji, že jsem práci předkládanou do VI. ročníku Studentské vědecké a odborné činnosti (SVOČ) vypracoval(a) samostatně za použití literatury a zdrojů v ní uvedených. Dále prohlašuji, že práce nebyla ani jako celek, ani z podstatné části dříve publikována, obhájena jako součást bakalářské, diplomové, rigorózní nebo jiné studentské kvalifikační práce a nebyla přihlášena do předchozích ročníků SVOČ či jiné soutěže. Souhlasím s užitím této práce rozšiřováním, rozmnožováním a sdělováním veřejnosti v neomezeném rozsahu pro účely publikace a prezentace PF UK. V Praze dne 15. 4. 2013 2. Tomáš Barejška

Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat JUDr. Lence Juroškové Ph.D.. Bez jejího předmětu Regulace finančních trhů by tato práce pravděpodobně nevznikla a také za její cenné rady, trpělivost a ochotu. 3

Anotace Práce v rámci studentské a odborné vědecké činnsti Název práce: Autor: Střet zájmů na finančním trhu Tomáš Barejška Právnická fakulta UK v Praze t.barejska@centrum.cz Práce se zabývá střetem zájmů na finančním trhu. V úvodu práce je nastíněno 6 bodů, ve kterých se poté rozebírají jednotlivé nejzásadnější střety zájmů, které měly mimo jiné za následek vznik globální finanční krize. Zároveň se v práci nachází zamyšlení nad problematikou řešení těchto střetů zájmů. Střet zájmů je často velmi opomíjený jev nejen na finančním trhu a přitom dokáže být velice nebezpečný, jak ukázala právě finanční krize z roku 2008. Práce má čtenáři blíže popsat tento jev co nejsrozumitelněji tak, aby byl čtenář schopen pochopit zásadnost tohoto problému. Klíčová slova: střet zájmů, finanční trh, finanční krize The work is focused on the issue of conflict of interest on the financial market. The introduction foreshadows six main points that are further analysed as the six most significant types of conflict of interest that could eventually trigger the start of a global financial crisis. At the same time the work gives a reflection on resolving these types of conflicts of interest. Conflict of interest is often very overlooked phenomenon not only on the financial market, considering it can turn out to be very dangerous, as shown on the example of the financial crisis in 2008. The work is supposed to give the reader a closer description of the phenomenon, so that the reader is able to understand it s significance. Key words: conflict of interest, financial market, financial crisis 4

Obsah strana Prohlášení...2 Poděkování...3 Anotace...4 Obsah......5 Úvod...6 Problematika nabídky konkrétních produktů klientům, pro které nejsou vhodné za účelem vyšší provize / zisku...7-8 Záměrné neinformování klientů o parametrech produktu...9-10 Neobjektivnost ratingových agentur...11-12 Lobing finančního sektoru...13-14 Personální provázanost státní správy a finančního sektoru...15-16 Neúměrné odměny manžarů a ředitelů v kontrastu neodpovědnosti za ztrátu...17-18 Závěr...19 Zdroje...20-21 5

Úvod Rozhodl jsem se napsat práci s názvem Střet zájmů na finančním trhu. Myslím si, že vzhledem k proběhlé finanční krizi je toto téma stále aktuální. O to více, že se ukazuje, že krize úplně neustupuje, ale stále přetrvává, což lze demonstrovat na současném dění na Kypru. Moje práce bude mít za úkol zmapovat problematiku střetu zájmů mezi jednotlivými subjekty na finančním trhu a zároveň se v ní pokusím nastínit možná řešení nastalé situace, i když jsem si vědom toho, že se jedná o nelehký úkol. Ve své práci se budu snažit jednotlivé střety zájmů ilustrovat na případech z finanční krize, protože se dle mého názoru právě v jejím průběhu a před jejím vypuknutím projevovaly nejvíce. Střet zájmů v různých oblastech lidského bytí lze považovat za naprosto běžné situace. Dostáváme se do ní všichni a denně. Nicméně to není situace správná a zaslouží si řešení. Zaslouží si být kontrolována. Celou mou práci bude tedy provázet filosoficko-ekonomickoprávní otázka, do jaké míry tuto problematiku kontrolovat a regulovat. Proběhnuvší finanční krize nám ukázala, že bez určité míry kontroly a regulace se ve finanční sektor neobejde. Celou práci rozdělím do 6 oblastí nejzásadnějších a nejproblematičnějších střetů zájmů. Ne každý bod je sice možno označit za jasný střet zájmů, ale pokud něco není v zájmu klienta, lze na to často nahlížet tak, že převážil zájem prodejce. Proto je možno pod tuto práci podřadit i některé méně jasné střety zájmů. Rozhodně lze alezmíněné oblasti považovat za problematické články systému, které při jejich vzájemném propojení jsou schopny vyvolat ekonomickou katastrofu. Za nejzásadnější a nejproblematičnější střety zájmů považuji: 1. problematiku nabídky konkrétních produktů klientům, pro které nejsou vhodné za účelem vyšší provize / zisku (půjčky, rizikové investice, pojištění, apod.); 2. záměrné neinformování klientů o parametrech produktu; 3. neobjektivnost ratingových agentur; 4. lobing finančního sektoru; 5. personální provázanost státní správy a finančního sektoru; 6. neúměrné odměny manžarů a ředitelů v kontrastu neodpovědnosti za ztrátu. 6

1. Problematika nabídky konkrétních produktů klientům, pro které nejsou vhodné za účelem vyšší provize / zisku Jakýkoli trh stojí na poptávce a nabídce, finanční trh nevyjímaje. Poptávající kupují finanční služby, nabízející v pozici bank a dalších institucí si vzájemně konkurují a nabízejí rozdílné služby. Vzhledem k objemu finančních prostředků, které se v tomto sektoru vyskytují se jedná o podnikání velice lukrativní. I díky tomu si mohou finanční instituce dovolit vyplácet velmi zajímavé provize lidem, kteří díky uzavírání konkrétních smlouv vydělávají další a další peníze. Bohužel motivace, kterou provize představuje často vede finanční instituce a prodejce k chování, které je velmi nebezpečné. Místo produktu, který je nejvýhodnější pro klienta doporučí prodejce produkt, který je nejvýhodnější pro něj, respektive, má z něj nejvyšší provizi. Na první pohled se může zdát, že to problém není. Ano, pokud prodejce přesvědčí člověka, aby platil místo 300 Kč na penzijním připojištění 500 Kč, i když to pro klienta nebude ideální, dá se to považovat za obchodní talent. Každý by měl být schopen posoudit, zdali je pro něj výhodnější platit 300 Kč nebo 500 Kč. O to tu ale primárně nejde. Skutečný problém nastává ve chvíli, kdy běžný klient nemá šanci zjistit, co výhodné je a co není, a je do začné míry závislý na prodejci, co mu doporučí. Zde se nachází prostor pro skutečný střet zájmů, a to hlavně ve dvou směrech. První varianta se vyskytuje hlavně u makléřů obchodujících s komoditami, dluhopisy a akciemi. Vzhledem k tzv. provizi z obratu je pro ně výhodné, pokud je klient aktivní. To znamená, že uskutečňuje, na doporučení makléře, hodně obchodů. Klient ale reálně vydělá méně, než kdyby dané aktivum nekoupil / neprodal, jelikož výnos z koupě / prodeje je poté jen o málo větší a často stejný či nižší než poplatek, který zaplatí makléři za zprostředkování. Druhou variantu můžeme pozorovat hlavně u prodejců a investičních poradců. Motivování vyšší provizí nabízí nevhodné produkty či rizikové investice. Celý problém můžeme ilustrovat například na hypotékách poskytovaných bankami v USA před zářím 2008 (krach Lehmann Brothers) 1. Banky v té době poskytovaly hypotéku prakticky každému, kdo si o ni zažádal, aniž by si ověřily, zda-li dotyční budou schopni splácet. To mělo posléze katastrofální důsledky. Počet exekucí rapidně stoupal a mnoho lidí se dostalo do existenčních problémů. Na této situaci ale bylo nejtragičtější, že enormní množství poskytnutých hypoték není možno svádět primárně na prodejce. Hlavník viníkem byly banky. Provize makléřům zde 1) 1 Jednalo se o jedinou vetší finanční instituci v USA, která nebyla zachráněna státem. Důsledky jejího pádu ale byly takové, že se již žádná další banka padnout nenechala. 7

nebyly na prvním místě. Banky totiž tyto obligace (nejen hypotéky, ale také spotřebitelské úvěry, půjčky na studium, leasingy na auta apod.) vzaly a utvořili z nich speciální finanční instrumenty, tzv. CDO (anglicky Collateralized debt obligation, česky zajištěná dluhová obligace). Tyto produkty, které byly směsicí různých úvěrů, následně banky prodávaly dalším investorům jako výhodnou, bezpečnou a výnosnou investici často s ratingem 3A 2. Na tom samozřejmě není nic špatného, pokud by si o těchto CDO sami jejich makléři neříkali mezi sebou, jak nekvalitní tyto produkty jsou. Celý tento střet zájmu byl následně završen tím, že banky poté, co prodaly svá CDO, uzavřely na ně swapy označované jako CDS (anglicky Credit default swap, česky swap úvěrového selhání) 3. Jedná se o produkt, který pojistí prakticky jakoukoli investici proti jejímu znehodnocení. Těchto swapů můžete na jedno CDO uzavřít prakticky neomezené množství. Lze to přirovnat k situaci, kdy by si člověk pojistil svůj dům proti vyhoření 3x a po jeho vyhoření dostal hodnotu domu 3x vyplacenou. V důsledku tedy docházelo k tomu, že banky prodávaly svá CDO se vědomím, že se jedná o velice nekvalitní produkty a ještě sázely na jejich pád, o kterém logicky tušily, že pravděpodobně nastane 4. Pokud vezmeme v úvahu, že CDS bylo možno uzavřít větší množství, nelze snad ani tvrdit, že banky a makléři vydělali pouze 2x. Čím víc tedy banka rozpůjčovala, tím více CDO mohla vydat, tím více CDS uzavřít a tím více vydělat. Řešení tohoto problému je velice složité. První příklad, kde makléř se snaží přesvědčit klienta, aby obchodoval co nejvíce, je problém do jisté míry morální a asi bude záležet na každém klientovi zvlášť, aby se pokusil zhodnotit, zda-li je pro něj daný obchod výhodný, či nikoli. Nastavit zde preventivní prvek je téměř nemožné. Na druhou stranu, nápravě může pomoci existence institucí jako jsou různé etické profesní komise, komory a podobně. V případě, že by se klient cítil poškozen, mohl by se na tuto instituci obrátit a žádat přezkoumání. I tak by ale byla celá záležitost velmi složitá a těžko posouditelná. O řešení druhého příkladu nepanuje shoda. Vzhledem k tomu, že jsem na něm de facto popsal příčinu finanční krize, což je problematika natolik složitá, můžeme se o řešení pouze dohadovat. Dle mého názoru by pomohla větší regulace a dohled nad bankami, respektive komu a za jakých podmínek půjčují, do čeho investují a jakou kvalitu dané investice mají. Tato problematika je úzce spojena s ratingovými agenturami, o kterých se zmíním později. 2) 2 Rating se pohybuje od D do 3A, kde D je odepsaná investice či společnost a 3A je nejdůvěryhodnější produkt či instituce. Obecně platí, že od A do 3A jsou investice považovány za bezpečné. 3) 3 Více v: Jurošková, L. Článek Morální hazard v souvislosti s globální finanční krizí, str. 2-4 4) 4 Dokument Inside Job, Sony pictures classics, USA, 2010, stopáž 51:30 53:00 8

2. Záměrné neinformování klientů o parametrech produktu Neinformování klienta o vadách produktu či problémech s ním spojených není problémem vyskytujícím se pouze na finančního trhu. Setkáváme se s ním od autobazarů, přes obchody s elektronikou až k hypotékám a investičním produktům. Dovolím si ale tvrdit, že právě u finančních produktů je toto zatajování a neinformování značně rozšířené a velice nebezpečné. Na začátek této kapitoly připojím jednu krátkou ilustrativní osobní zkušenost. Při příležitosti výměny debetní karty a zřízení cestovního pojištění mi byla nabídnuta možnost pojistit se proti možnosti odcizení karty. V případě odcizení mi měl být uhrazen úbytek peněz na účtu a zaplaceny další náklady spojené s odcizením, jako je například oblečení, mobilní telefon a náklady na obnovení karty, občanského průkazu a podobně. Vzhledem k výskytu kapsářů v našem hlavním městě jsem to považoval za vhodnou službu, zvláště pokud stála 169 Kč ročně. Na můj dotaz, zdali se pojištění skutečně vztahuje na odcizení respektive krádež jsem byl pracovnicí na přepážce několikrát ujištěn, že ano. Smlouvu jsem tedy podepsal. Až doma jsem při prostudovávání brožury ke svému překvapení zjistil, že bych musel být oloupen s fyzickým násilím či jeho pohrůžkou, aby mohlo být plněno z pojištění. Smlouvu jsem tedy zrušil. Bohužel obvykle není odstoupení od závazku tak jednoduché, jako v mém případě. Ve Spojených státech amerických jsou zdokumentovány případy, kdy rodiny mexického původu bez znalosti angličtiny byly v honbě za svým americkým snem přesvědčeny vzít si hypotéku za podmínek, které byly ve skutečnosti úplně jiné, než bylo domluveno. Tuto hypotéku nebyly poté rodiny schopny splácet. Pracovníkům banky na tom nezáleželo, jejich hypotéka byla už dávno přeprodaná a ještě byl štědře odměněn hypoteční poradce 5. Asi nejproblematičtější případ neinformováni klientů o vlastnostech a rizikovosti produktu nastal v souvislosti s finanční krizí v případě klientů, kteří chtěli kupovali CDO. Tyto produkty se totiž obvykle nekupovali přímo od bank, ale tzv. jednotek pro speciální účel (special purpose vehicle, dále SPV) 6. Byly to účelově založené společnosti, kterým banky prodaly pohledávky z hypoték i dalších úvěrů a tyto společnosti z nich vytvořily CDO. 5) 5 Dokument Inside Job, Sony pictures classics, USA, 2010, stopáž 1:15:30 1:16:40 6) 6 Více v: Jurošková, L. Článek Americká finanční krize, str 3-5 9

Makléři následně vnutili tyto toxické CDO investorům, kteří neměli prakticky šanci dozvědět se, kterými aktivy jsou jejich CDO kryty, ani se dovolat nějaké větší finanční instituce, která by byla schopna nějakým způsobem kvalitu těchto CDO garantovat. Investoři se proto museli spolehnout na přislib investorů a hodnocení ratingových agentur, které bylo často zcela mylné, jelikož bylo zaplaceno buď SPV společností či její neformální matkou. Základním problémem je zde asymetrie informací, které využívají makléři, pojištovací agenti a další osoby, které se nám snaží prodat nějaký finanční produkt, tedy lidé, kteří by nám měli co nejlépe poradit. Za účelem vyšší provize či zisku zatajují informace, které jsou ale pro klienta často velmi důležité a zásadním způsobem mohou ovlivnit jeho rozhodování. Opět zde narážíme hlavně na morální stránku věci. Formálně si přeci onu 30-ti stránkovou smlouvu o pojištění debetní karty můžeme všichni přečíst, makléři ale využívají toho, že nemáme čas, chuť nebo schopnosti smlouvu přečíst a nějakým detailnějším způsobem ji zanalyzovat. Existují sice určité legislativní mantinely, kdy je možno od smlouvy při zatajení informací odstoupit, je to ale často velmi problematické. Dle mého názoru celosvětově schází větší represivní prostředky vůči makléřům, kteří záměrně zatajují informace klientům. Samoregulace ani prevence zde očividně nefunguje. Proto je dle mého názoru jediným řešením přísnější trestání takového chování.

11 3. Neobjektivnost ratingových agentur Ratingové agentury jsou společnosti, které hodnotí pomocí ratingu schopnost subjektu splácet půjčky, ochotu bank subjektu půjčovat, jeho bonitu a celkově tak hodnotí subjekt na finančním trhu. Dále ratingové agentury hodnotí jednotlivé finanční produkty z hlediska jejich bezpečnosti a výnosnosti. Mezi nejznámější tři ratingové společnosti patří Moody's, Standard & Poor's a Fitch Ratings. Tyto společnosti vydávají hodnocení, jak bezpečné a výnosné jednotlivé produkty jsou. CDO, o kterých jsem se zmiňoval dříve, patřilo také k hodnoceným produktům. Byť se jednalo o podřadné půjčky, dostávaly CDO velmi dobré hodnocení 7. Často i 3A. To jsou investice, do kterých mohou například investovat americké penzijní fondy, což také udělaly. Propadu hodnoty CDO, který byl spojen s nesplácením hypoték, tak vedl k pádům penzijních fondů. Na místě je otázka, zda-li jsou lidé z ratingových agentur natolik neznalí věci, protože nebyli schopni identifikovat nekvalitu CDO a nebo zda-li tak jednali záměrně. Druhá možnost se jeví správnější. Základní princip ratingové agentury je její odbornost a především nestrannost. Realita je však taková, že čím více dobrých hodnocení ratingová agentura vydá, tím větší jsou její zisky. I z toho důvodu se počet produktů hodnocených 3A od roku 2000 do roku 2008 více než zdvojnásobil a konkrétně agentuře Moody's se od roku 2000 do roku 2007 podařilo zčtyřnásobit své zisky 8. Po vypuknutí finanční krize byli ředitelé ratingových agentur předvoláni před Kongres Spojených států amerických, aby vysvětlili, proč prakticky všechny padlé CDO měly rating 3A? Lidé z ratingových agentur se ovšem zaštítili svobodou slova a názoru a prohlásili, že fakt, že ohodnotili CDO 3A je jen jejich názor a že nikdo mu nemá 100% věřit. Nemusíme být ani ekonomové, aby nám došlo, že pojistit si CDO s hodnocením 3A pomocí CDS je poměrně levné a zároveň je jeho plnění velice výnosné. Tímto přesně se zabývaly například banky Morgen Stanley, Goldman Sachs či hedgové fondy Tricadia a Magnetar 9. Vydávaly špatné CDO, nechaly je ohodnotit 3A, pojistily si je pomocí CDS a poté 7) 7 Předvolání zástupců ratingových agentur před Senát USA - http://www.youtube.com/watch?v=19amwoc1gj8 8) 8 http://ycharts.com/companies/mco/profit_margin + Bloomberg Markit, national data, BIS calculations, Graph V.4 9) 9 Předvolání zástupců Goldman Sachs před Senát USA - http://www.youtube.com/watch?v=i0orlxoyz4m

je prodaly. Vydělaly na tom desítky miliard dolarů. Nyní jsou ovšem souzeni za zpronevěru, jelikož podle žalujících banky věděly, že prodávají špatné produkty a záměrně o tom mlčeli. Pokud je nějaká soukromá instituce brána jako objektivní hodnotil něčeho, musíme být vždy obezřetní. Tato instituce může být totiž ovlivňována dalšími zájmy, o kterých nemusí mít nikdo tušení. Velmi paradoxní je, že byť nesprávné hodnocení ratingových agentur připravilo velké množství investorů o obrovské peníze, díky čemuž hodnota akcií agentur spadla téměř na čtvrtinu maximální hodnoty, pomalu se hodnota akcií vrací do hodnot před krizí. Otázka, jak donutit ratingové agentury aby vydávaly objektivnější hodnocení je velice složitá. Jedna cesta, a to velice radikální, je pokusit se dokázat, že tyto agentury věděly o reálné hodnotě a rizikovosti posuzovaných institucí a produktů, ale záměrně a za úplatu tyto hodnocení měnily. Poté by se zde objevila možnost žaloby. Někteří experti si myslí, že je to reálná cesta, zvlášť, pokud by promluvili řadoví zaměstnanci. Já to považuji za velice problematické. Druhá varianta je nechat samotné ratingové agentury, aby se samy zdiskreditovaly svými špatnými odhady, a tím je donutit začít se chovat a posuzovat lépe. Něco takového se již stalo, bohužel to ale nestálo peníze pouze ratingové agentury, ale přilíš mnoho dalších investorů a střadatelů. 11

13 4. Lobing finančního sektoru Politika je všeobecně činnost o prosazování zájmů. Jednotlivé zájmové skupiny se snaží prosadit své požadavky v co největší míře a na co nejvyšší úrovni. Bohužel se v praxi setkáváme se situací, že prosazené zájmy pomáhají úzké skupině osob, zatímce naprosté většině ostatních buď přímo škodí nebo ji alespoň potenciálně ohrožují. Jedná se tedy o jasný střet zájmů. Pokud bych měl ilustrovat vliv lobingu na vývoj finančního sektoru, bude opět nejlepší vzít za příklad Spojené státy americké. Koncem 90. let minulého století došlo k ukončení procesu vzniku obřích finančních institucí namísto velkého množství menších a zároveň zde začíná největší růst deregulací finančního sektoru a prolamování zákonů, které měly finanční trh ochraňovat. V roce 1998 vznikla fůzí Citycorp, Travelers Group a City Group největší bankovní instituce světa. Tato fůze porušila Glass-Steagallův zákon z 30. let minulého století, který byl přijat po Velké hospodářské krizi a který mimo jiné zakazoval bankám s drobnými vklady riskantní finanční investice. Americký bankovní dohled ale mlčel a dokonce poskytl nově vzniklému kolosu roční výjimku. Následně byl v roce 1999 přijat Gramm-Leach-Blileyho zákon, přezdívaný jako zákon pro Citygroup. Tento zákon zrušil restrikce uložené Glass- Steagallovým zákonem a umožnil průběh dalších fůzí 10. V důsledku tohoto zákona vzniklo malé množství obřích bank, které si Spojené státy americké, respektive celé lidstvo nemůže dovolit nechat padnout, jelikož by jejich pád ohrozil celý systém. Za touto myšlenkou nestála americká vláda, jak by se mohlo zdát. Jednalo se o prosazení zájmů bankéřů, kteří pomocí lobistů, úplatků a protislužeb přesvědčili exekutivu i legislativu, že se jedná krok správným směrem. Jak správný byl se ukázalo v následujících deseti letech. V průběhu krize se všichni hlavní aktéři včetně bankéřů shodovali, že je třeba finanční sektor nějakým způsobem regulovat a reformovat. Jakmile ale bylo nejhorší zažehnáno, začali se vehementně bránit jakýmkoli změnám. Hlavním představitelem tohoto proudu je Sdružení finančního sektoru, což je sdružení, které má za úkol pomocí lobingu a nástrojů s ním souvisejících tyto regulace a reformy zbrzdit či přímo zastavit. Pro toto Sdružení pracuje přes 10) 10 Více v: Jurošková, L. Článek Americká finanční krize, str 5 a 6 13

3000 lobistů. Finanční sektor ovládá obrovské množství kapitálu, které mu umožňuje, na rozdíl od jiných odvětví hospodářství, štědře sponzorovat politické kampaně a politiky. Mezi lety 1998 a 2008 utratil finanční sektor za lobing přes 5 miliard dolarů, tj. v dnešních hodnotách více než 100 miliard korun. V důsledku krize je potřeba lobovat ještě intenzivněji. a proto se musí utrácet ještě více 11. Krom politického lobingu můžeme ale pozorovat i lobing ve vztahu k výuce ekonomie na prestižních školách. Musíme si uvědomit, že ve své době měla deregulace masovou podporu. Za touto iluzí stáli především ekonomové. Ti od 80. letech propagovali deregulaci na nejvyšší úrovni, a tím značně ovlivnili směřování státní politiky. Ekonomové, kteří deregulaci podporovali, ať už v politice či jako pedagogové na věhlasných universitách, byli často také zaměstnáni jako konzultanti velkých finačních korporací a vydělávali si tím velmi slušné peníze. K tomuto tématu se vztahuje další problematika. Existují společnosti, které zaměstnávají věhlasné ekonomy a kdokoli má možnost využít za úplatu služeb těchto společností. Ať už vláda nějakého státu, která chce přilákat investory nebo lidé obvinění ze zpronevěry, kteří potřebují znalecký posudek, že jejich chování nemuselo nutně skončit cíleným neúspěchem, ztrátou, respektive zpronevěrou. Tímto způsobem se například vyhnuli vězení pro zpronevěru Ralph Cioffi a Matthew Tannin, kteří byli manažeři hedgového fondu Bear Stearns. Významný ekonom Glenn Hubbard dostal za svědectví v jejich prospěch 100 000 dolarů 12. Tato možnost vyplývá se samotné podstaty ekonomie, v níž neexistují stoprocentně spolehlivé vzorce, a proto je možné obhájit prakticky jakékoli chování. Když jsem přemýšlel, jak by bylo možno tento problém s lobingem řešit, nenapadlo mě žádně konstruktivní řešení. Lobing můžeme kontrolovat, můžeme ho finančně omezit, ale s nejvyšší pravděpodobností to nepovede ke kýženému efektu, jelikož si svou cestu vždy najde. 11) 11 http://www.opensecrets.org/lobby/top.php?indextype=c + http://www.fsround.org/fsr/media_center/media_center.asp 12) 12 http://www.huffingtonpost.com/charles-ferguson/academiccorruption_b_1532944.html 14

5. Personální provázanost státní správy a finančního sektoru Celá politika státu se točí kolem peněz. Je tedy logicky vysvětlitelné, že zde existuje silná spolupráce mezi státem a představiteli finančního sektoru. Ovšem ve chvíli, kdy finanční sektor začíná mít markantní vliv na politiku, dochází k významnému střetu zájmů. Tento střet zájmů se vyskytuje hlavně u osob, které přecházejí mezi státní správou a finančním sektorem, ať už jakýmkoli směrem. V této souvislosti se nabízí jedna otázka: Pokud ředitel banky hájil její zájmy, bude schopen být vůči této bance nadále nestranný ve chvíli, kdy přejde do státní správy? Zmíněný problém lze demonstrovat na konkrétních příkladech. V roce 2006 byl ministrem financí Spojených států amerických jmenován Henry Paulson. Proč by tehdejší nejlépe placený manažer Wall Street a generální ředitel Goldman Sachs opouštěl velice dobré místo a přijal plat státního zaměstnance? Protože se mu to vyplatilo. V roce 2006 byly akcie banky téměř na vrcholu a Henry Paulson byl nucen je prodat. Obdržel za to přes 485 miliónů dolarů. Díky zákonu, který byl přijat za administrativy George Bushe staršího nemusel z tohoto příjmu zdanit ani dolar. Tím ušetřil téměř 50 miliónů dolarů. To byla velice výhodná nabídka 13. Hlavní problém tkví ale jinde. Henry Paulson byl ještě jako generální ředitel Goldman Sachs předním zastáncem zákazu regulace swapů úvěrového selhání (CDS) a podporovatel navýšení finanční páky pro investiční banky. Právě tyto dva prvky byly jedním z důvodů finanční krize. A nyní měl ministr financí Paulson řešit nepřijemnou situaci, kterou spoluzpůsobil. Když se dostala pojišťovna AIG do problémů, protože CDO se začaly propadat a AIG musela vyplácet tak vysoké plnění z CDS, že se sama dostala do problémů, byl to stát, který AIG finančně podpořil. A byl to právě ministr financí Henry Paulson, který tuto pomoc prosadil. Nemůže zůstat bez povšimnutí, že největší část této státní pomoci byla vyplacena Goldman Sachs, kterou Paulson do roku 2006 vedl. Henry Paulson, Ben Bernanke a Timothy Geithner dokonce přinutili AIG, aby všechna CDS vyplatila v plné výši a nepokoušela se sjednat výhodnější podmínky. Záchrana AIG stála přes 150 miliard dolarů (to jsou 3 biliony 13) 13 http://articles.marketwatch.com/2006-06-30/news/30767746_1_paulsongoldman-sachs-stock-units

korun pro jednu instituci) z toho celých 14 miliard skončilo v Goldman Sachs. AIG byla navíc donucena Paulsnem a Geithnerem vzdát se práva žalovat banky ze zpronevěry 14. Základním problémem tedy bylo, že řešení krize měl na starosti bývalý ředitel Goldman Sachs, který i v pozici ministra hájil spíše banky než kapsy daňových poplatníků. Po uklidnění nejhorší fáze finanční krize přišly na důležitá místa ve státní správě noví lidé. I když nazývat je novými je dosti zavádějící. Někteří odborníci nové osazenstvo dokonce nazývají vládou Wall Street. Ministrem financí se po zvolení Baracka Obamy stal Timothy Geithner, který před krizí vedl pobočku Federálního rezervního systému (FED) v New Yorku a byl jeden z hlavních strůjců plánu na proplacení CDS bankám v plném rozsahu. Pře schvalování své nominace dokonce řekl, že nikdy nebyl regulátor, čimž de facto přiznal, že nerozumněl své práci ve FEDu. Po Geithnerovi převzal jeho funkci ve FEDu William Dudley, který byl předtím hlavním ekonomem Goldman Sachs a byl to jeden z předních podporovatelů derivátů (CDO a CDS). Zástupce Dudleyho je Mark Petterson, který předtím působil jako hlavní lobista Goldman Sachs. Mezi Dudleyho poradce patří dokonce Lewis Sachs, bývalý ředitel hedgového fondu Tricadia, který sázel na pád hypotečních cených papírů, které sám vydal. V čele Komise pro cenné papíry stanula Mary Schapirová, která bývala ředitelkou FINRY, což je neveřejný soukromý orgán ivestičního bankovnictví 15. Tento orgán měl samoregulovat a dozorovat chování investičních bank. Bohužel toto není úplný výčet. Mezi poradci prezidenta Obamy bychom našli mnoho dalších osob, které přímo i nepřimo pomohly finanční krizi a vydělali na ní. Faktem je, že samo o sobě nemusí být problematické, že nastalou finanční krizi řeší ti stejní lidé, kteří ji více čí méně způsobili, i když ideální to není. Problém ovšem je, že ji neřeší nestranně. Osoby v administrativě nejsou schopny a nebo možná nechtějí řešit problémy řešit nejlepším možným řešením, jsou stále v zajetí sféry vlivu svých bývalých zaměstnavatelů. To by se mělo změnit, ale jak, to nikdo neví. 14) 14 http://dealbook.nytimes.com/2013/01/08/examining-the-terms-of-a-i-g-sbailout/ 16 15) 15 Dokument Inside Job, Sony pictures classics, USA, 2010, stopáž 1:38:30 1:40:30 16

6. Neúměrné odměny manažerů a ředitelů v kontrastu neodpovědnosti za ztrátu Tento bod není možné považovat za jasný střet zájmů, nicméně je to jedna z nejkřiklavějších iracionalit celého systému, a tudíž nemůže zůstat bez povšimnutí. Generální ředitelé bank a dalších finančních institucí vydělávali deseti a stamiliony dolarů na mzdách, odměnách a bonusech. Jednalo se o naprosto přemrštěné částky. Tyto sumy by se daly pochopit, pokud by na zmiňovaných ředitelích ležela nějaká zásadní osobní odpovědnost. Problém je v tom, že na nich prakticky žádná zodpovědnost neležela a i kdyby, pravděpodobně by to neospravedlnilo horentní sumy, které vydělávali. Nyní buďme konkrétnější. Pět ředitelů Lehmann Brothers si mezi lety 2000 a 2007 vydělalo více než 1 miliardu dolarů. To znamená, že si rozdělili v dnešním kurzu přes 20 miliard korun. 16 Bývalý ředitel společnosti Countrywide, jednoho z bývalých největších poskytovatelů hypotečních úvěrů ve Spojených státech amerických, Angelo Mozilo, si mezi lety na 2003 a 2008 na platu, bonusech a akciích vydělal 470 milionů dolarů. Jeden člověk si během 5 let vydělal při dnešním kurzu dolaru ke koruně téměř 10 miliard korun. 140 milonů dolarů z této sumy vydělal tím, že prodal akcie Countrywide 1 rok před jejím pádem. 17 Generální ředitel Merrill Lynch, Sten O'Neal, si za rok 2006 a 2007 vydělal 90 miliónů dolarů. Když přivedl firmu ke krachu, správní rada přijala jeho rezignaci s odchodným 161 miliónů dolarů. 18 Jednoduše řečeno, když Lehmann Brothers, Countrywide či Merrill Lynch zkrachovaly, peníze bývalým ředitelům zůstaly. Jejich kapes se jejich selhání nijak nedotklo. Logicky si pokládáme otázku, copak je lidstvo tak hloupé, že nemá mechanismy, jak tyto ředitele kontrolovat? Tyto mechanismy zde existují, problém je ale v tom, jak fungují. V 16) 16 http://crooksandliars.com/susie-madrak/lehman-bros-bear-stearns-ceos-walked 17) 17 http://www.nytimes.com/2007/08/26/business/yourmoney/26country.html?hp= &pagewanted=all&_r=0 18) 18 http://www.telegraph.co.uk/finance/markets/2818634/77.5m-golden-goodbyefor-merrill-chief.html 17

USA existují takzvané správní rady a komise pro odměňování. Oficiálně může za pád společnosti právě tato správní rada, jelikož přijímá zásadní strategická rozhodnutí a jmenuje i odvolává ředitele. Problém je v tom, jakým způsobem se tyto rady formují. Obvykle to totiž dopadá ve Spojených státech amerických tak, že si správní radu vybere sám ředitel. Taková správní rada pak logicky nemůže plnit svou základní funkci a to je zodpovědné a uvědomělé vedení společnosti s ohledem na možná rizika, která sebou nese neočekávaný vývoj trhu a celosvětová ekonomicko-politická situace. Dokud nebudou správní rady skutečně nezávislé, neexistuje příliš velká jistota, že se podobné excesy nebudou opakovat. Další problém je v prakticky nulové osobní zodpovědnosti ředitelů. Pokud se běh věcí zproblematizuje, nejhorší, co se může stát je, že přijdou a místo a dostanou štědré odstupné. Pokud by byla možnost nějakým způsobem ředitele nejen bonifikovat za dobré výsledky (které na první pohled před rokem 2008 měli), ale i pokutovat, dalo by se předpokládat, že jejich vztah k řízení firmy by byl jiný. Za stávajících podmínek byli neobyčejně chamtiví, což některým z nich ve světle blížící se a poté i probíhající krize došlo a dobrovolně žádali o regulaci svých příjmů. Bohužel, jakmile se krize jen trochu uklidnila a zvládla, tento jejich ústupek upadl v zapomnění.

19 7. Závěr V době doznívající finanční krize má finanční sektor stále mnoho různých problémů. Mezi jeden z největších problémů můžeme zařadit různé střety zájmů. Můžeme téměř s jistotou říci, že právě střety zájmů byly v určitých ohledech důvodem finanční krize a právě kvůli střetu zájmů nebyla krize řešena tak, jak být řešena měla. Ale nejedná se pouze o krizi, střet zájmů na finančním trhu se vyskytuje již notnou řadu let, na krizi nezávisle. Lze stěží popřít skutečnost, že kvůli střetu zájmů mizí z kapes drtivé většiny lidí nemalé množství peněz. Děje se tak buď přímo prostřednictvím služeb finančních institucí a nebo nepřímo, když se musíme solidárně spolupodílet na jejich záchraně státem. Ve své práci jsem se pokusil zanalyzovat 6 nejzásadnějších a nejproblematičnějších astřetů zájmů na finančním trhu. Pokud problémy související se zmiňovanými střety zájmů nebudou řešeny, budou narůstat v čase tak dlouho, až přijde další finanční krize, ale pravděpodobně v ještě větším měřítku. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že možnosti jejich řešení jsou velmi omezené. Často se jedná o otázku morálky (přístup makléřů ke klientům), technicky i prakticky nemožnou změnu (obtížně se hledají odborníci, kteří by mohli vstoupit do administrativy a byli neposkrvnění ) či jednoduše politicko-ekonomicko neprůchodnou změnu (jak zregulovat lobing, když peníze z něj financují ty, kteří ho mají změnit). Všechna tato řešení jsou velice složitá. Barack Obama se snažil některé tyto problémy vyřešit, ale tlak politických kolegů nedokázal zlomita jeho reformy tak nedosáhly zamýšlených účinků. Co bychom ale asi měli mít na pamětí všichni je, že kdykoli se ocitneme na finančním trhu, musíme být zvlášť opatrní. Musíme velice pečlivě promýšlet všechna rozhodnutí, která činíme, protože naše protistrana může mít úplně jiné důvody ke spolupráci s námi, než bychom čekali. Ale budeme to my, kdo za nastalou situaci nakonec zaplatí.

20 Zdroje Knižní monografie a články 1. Morris, R. Charles. Meltdown, PublicAffairs, 2008, New York 2. Farell, Greg. Crash of the Titans, Financial Times 2011, New York 3. Bernstein, P. The Moral Hazard Economy. Harvard Business Review, July August 2009. 4. Jurošková, L. Bankovní regulace a dohled, Auditorium 2012, Praha 5. Jurošková, L. Článek Americká finanční krize. In KOLEKTIV AUTORŮ: Pocta Prof. JUDr. Milanu Bakešovi, DrSc., k 70. narozeninám, Praha : Leges, 2009. jurošková regulace 6. Gelinas, N. Too Big To Fail Must Die. City Journal, vol. 19, č. 3, 2009 Audiovizuální zdroje 7. Dokument Inside Job, Sony pictures classics, USA, 2010 8. http://www.youtube.com/watch?v=19amwoc1gj8 9. http://www.youtube.com/watch?v=i0orlxoyz4m Internetové zdroje 10. www.ycharts.com/companies/mco/profit_margin 11. Bloomberg Markit, national data, BIS calculations, Graph V.4 12. www.opensecrets.org/lobby/top.php?indextype=c +