Sociá lní psychologie

Sociá lní psychologie Radka High Jindra Stříbrská

Úvod Obsah 1 Úvod... 4 1.1 Cíl a obsah předmětu Sociální psychologie... 4 2 Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech... 5 2.1 Sociální psychologie jako vědní disciplína... 5 2.2 Vznik a vývoj sociální psychologie... 6 2.3 Výzkum v sociální psychologii... 7 2.4 Sociální souvislosti života člověka... 8 3 Postoje... 13 3.1 Definice postojů... 13 3.1.1 Funkcionální přístup... 13 3.1.2 Strukturní přístup... 14 3.2 Postoje, hodnoty a názory... 15 3.3 Formování postojů... 15 3.3.1 Teorie učení... 15 3.3.2 Přímá zkušenost... 16 3.4 Změna postojů... 16 3.4.1 Kognitivní disonance... 16 3.4.2 Přesvědčování... 18 3.5 Měření postojů... 19 3.5.1 Nepřímé techniky... 19 3.5.2 Přímé techniky... 19 4 Sociální kognice... 20 4.1 Sociální percepce... 20 4.1.1 Efekty ovlivňující formování dojmu... 20 4.1.2 Osobní konstrukty... 21 4.1.3 Nápadnosti fyzické a chování... 21 2

Úvod 4.2 Atribuce... 22 4.2.1 Teorie odpovídajících závěrů... 23 4.2.2 Kovariační teorie... 23 4.2.3 Základní atribuční chyba... 23 4.3 Sociální schémata... 24 4.3.1 Self-schéma... 24 4.3.2 Schémata osoby... 24 4.3.3 Schémata událostí... 24 4.3.4 Schémata sociálních rolí... 24 4.3.5 Schémata pro sociální skupiny... 25 5 Prosociální a agresivní chování... 26 5.1 Prosociální chování... 26 5.2 Agresívní chování... 28 6 Sociální skupiny, třída jako sociální skupina... 32 6.1 Sociální skupiny... 32 6.2 Školní třída jako sociální skupina... 38 7 Sociální vlivy... 40 7.1 Konformita... 40 7.2 Poslušnost vůči autoritě... 42 7.3 Vliv situačních podmínek... 44 7.4 Deset kroků nutných k vytvoření "pasti zla"... 46 8 Bibliografie... 48 3

Úvod 1 Úvod Jindra Stříbrská Studijní opora podává stručný přehled základních témat předmětu Sociální psychologie. Studijní opora je určena pro samostudium s tím, že učivo předmětu je obsahem přednášek v rozsahu dle stanoveného studijního plánu. Studijní opora slouží jako první vstup do dalšího studia disciplíny sociální psychologie. Literatura uvedená v závěrečné bibliografii je pouze základní, studentům je doporučeno využít i další prameny, o kterých budou informováni na dílčích přednáškách k jednotlivým tématickým okruhům. 1.1 Cíl a obsah předmětu Sociální psychologie Cílem předmětu Sociální psychologie je poskytnout studentům systémově koncipovanou část odborného pedagogického vzdělání pro efektivní pedagogickou, případně další odbornou práci. Studenti budou seznámeni s hlavními pojmy a kategoriemi sociální psychologie, v rámci dílčích přednášek bude přiblížena problematika několika klíčových tematických okruhů: Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech. Postoje. Prosociální a agresívní chování. Sociální kognice. Sociální vlivy. Sociální skupiny, třída jako sociální skupina. 4

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech 2 Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech Jindra Stříbrská 2.1 Sociální psychologie jako vědní disciplína Sociální psychologie patří mezi vědy o člověku (sociální vědy). Je to vědní disciplína, která - podobně jako jiné vědy - má vymezený předmět, metodologii, institucionální zázemí. Sociální psychologie vyvíjí a konstruuje poznání na základě vědeckého zkoumání. V literatuře se obvykle zdůrazňují potíže a značná nejednoznačnost pokud jde o vymezení jejího předmětu, což je dáno nejen historickým vývojem celé disciplíny, ale též přístupy různých autorů i přístupem ke zpracování dílčích odborných témat. Z mnoha možných vymezení předmětu sociální psychologie uvádíme: Sociální psychologie se zabývá člověkem v sociálních souvislostech jeho života, zejména pak zkoumáním, jak tyto sociální souvislosti života působí na jeho osobnost (vlastnosti, charakteristiky, individuální svéráz, životní postoje, názorové orientace), vývoj a rozvoj, chování a jednání, výkony, kondici, zdravotní stav, začleňování, sounáležitost s druhými. (Helus, 2007, str. 13). Sociální psychologii zajímají pocity a myšlenky člověka, které ovlivňují chování člověka v souvislostech interakcí (vzájemného působení) s druhými lidmi. Sociální psychologie je rovněž zaměřena na chování člověka - tedy na to, co lze přímo pozorovat, analyzovat. Přítomnost druhých lidí je významná s dopadem na chování, myšlení a cítění člověka. Nejde přitom o vlastní fyzickou přítomnost, ale též o působení skrze kulturní hodnoty či sociální normy. Podstatnou součástí sociální psychologie jsou i vlivy obecnější povahy (sociální realita a její dílčí komponenty); přesněji způsob, jak působí na člověka a jak determinují jeho chování. Sociální psychologie je disciplína úzce spjatá s psychologií i sociologií, jde o disciplínu hraniční. Jako blízké (příbuzné) disciplíny jsou uváděny i mnohé další, zejména pedagogické vědy, kulturní a sociální antropologie, sociální ekologie, filozofie. 5

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech Z psychologických disciplín lze uvést vztah sociální psychologie k vývojové psychologii (diadický vztah významní druzí lidé), vztah ke kulturní psychologii (např. vztah kultury a poznávacích procesů). Význam přístupů v rámci různých disciplín psychologie i přístupů příbuzných věd je značný. Existuje řada výzkumných témat, která interdisciplinární teoretická a metodologická východiska napomáhají osvětlit efektivněji, než úzký pohled pouze jedné disciplíny. Ke klíčovým tématům sociální psychologie jsou nejčastěji řazeny následující: Sociální vývoj, socializace osobnosti Sociální instituce (rodina) Postoje a jejich změna Sociální kognice (poznávání): vnímání sebe a ostatních Neverbální komunikace a interpersonální chování Mezilidské vztahy Sociální vlivy (konformita, poslušnost autoritě, sociální zahálka, situační vlivy ) Pro-sociální a anti-sociální chování (agrese a altruismus) Meziskupinové konflikty Kulturní odlišnosti, předsudky, stereotypy Sociální skupiny, chování ve skupině a další 2.2 Vznik a vývoj sociální psychologie Sociální psychologie patří mezi mladé vědní disciplíny. S jejím vznikem jsou spojena dvě základní východiska, a to rozvoj sociologického myšlení a rozvoj psychologie. V rámci sociologie bylo významným zdrojem a impulsem pro vznik nové disciplíny téma sociálních seskupení, davu (Gustav Le Bon), koncepce skupinové mysli (W. Mc Dougall), ale i psychologie národů (Wilhelm Wundt). Počátkem dvacátého století zaznamenáváme rozvoj 6

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech výzkumu v oblasti psychologie (jedinec a jeho psychika). Za klíčový pro zrod nové disciplíny je považován rok 1908. Formální konstituování sociální psychologie bylo dáno vydáním nových odborných děl: učebnice Úvod do sociální psychologie (Introduction to Social Psychology) od W. McDougalla a učebnice Sociální psychologie (Social Psychology) E.A. Rosse. I přes krátké období své existence prošla sociální psychologie zajímavým vývojem, v němž lze rozlišit několik fází: Rozvoj sociálně psychologických výzkumů a teorií (zejména v USA) v období let 1908-1945. Rozvoj řady teorií a směrů, například behaviorismus, teorie sociálního učení, teorie sociální interakce, psychoanalýza, učení E. Fromma, gestalt psychologie, kognitivismus Padesátá léta dvacátého století - boom sociálně. psychologického výzkumu. Období pochybností (šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století), které bylo zapříčiněno mj. i neuspokojivými závěry výkladu sociálního chování lidí, ne zcela uspokojujícími výsledky řešení praktických problémů, objevují se problémy etiky ve výzkumu a další faktory. V šedesátých a sedmdesátých letech se výrazně rozvíjí výzkum skupinové dynamiky, předsudků, diskriminace (psychologie v soudní síni). Konec dvacátého století je ve znamení sociálněpsychologické reflexe postmoderního světa, vliv postmodernismu, typická je značná pluralita teorií. Počátek jedenadvacátého století přináší jak další obsahovou rozmanitost, tak i nové požadavky a očekávání praxe. 2.3 Výzkum v sociální psychologii S rozvojem nové vědní disciplíny jsou spojeny první sociálně psychologické výzkumy. Již koncem devatenáctého století a počátkem století dvacátého byl jedním z klíčových témat výzkumu vztah skupiny a jednotlivce. Patří sem řada výzkumných počinů, které jsou dodnes citovány a uváděny jako příklady toho, jak konkrétně skupina ovlivňuje chování jedince. K již klasickým výzkumům v této oblasti patří: 7

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech Triplett (1898) výzkum jevu, který nazval sociální facilitace ( sociální usnadnění ); je objasňován fenomén vlivu přítomnosti jiného subjektu vykonávajícího stejnou činnost na výkon jedince. (Později se uvedenému jevu věnoval např. Zajonc : 1965 - výzkum souvislosti jevu s charakterem úlohy a dalšími podmínkami). Ringelmann (1883-87) se věnoval výzkumům jevu, který byl nazván sociální lenošení (jedinci, kteří pracují spolu, za jistých okolností podávají menší výkon - tahání lana - jeden společný výsledek). 30. léta 20. stol. přináší výzkumy vlivu názoru skupiny na názor jednotlivce (Sherif) Výzkumy přinesly rozvoj a značný posun v základech metodologie výzkumu (pozorování fenoménu, jeho experimentální testování, vyvození závěrů a další metody a techniky výzkumu). Rozvíjen je zejména experiment a to jak experiment laboratorní, tak experiment v přirozeném prostředí. Experiment zjišťuje kauzální vztahy mezi proměnnými (závisle a nezávisle proměnná). Manipulujeme nezávislou proměnnou a sledujeme efekt této manipulace na proměnné závislé. Cílem je oddělit příčinu a následek a vyloučit alternativní vysvětlení pozorovaných vztahů mezi sledovanými proměnnými. Příkladem experimentu jsou dodnes uváděné experimenty Zimbarda ze sedmdesátých let dvacátého století (inscenované vězení). K dalším postupně rozvíjeným metodám výzkumu patří analýza dokumentů, rozhovory - různé typy rozhovorů, analýza výtvorů lidské činnosti, sociometrie a mnoho dalších. 2.4 Sociální souvislosti života člověka Sociální psychologie se zabývá sociálními souvislostmi života člověka. Je tedy na místě vysvětlit, o jaké sociální souvislosti se jedná. Ani v této otázce nepanuje jednoznačná shoda a tak se můžeme setkat s různými vymezeními a přístupy různých autorů k tématu sociální souvislosti (sociální realita, sociální prostředí a podobně). Z domácích autorů komponenty sociálních souvislostí vymezuje například Helus (2007). Mezi komponenty - složky sociálních souvislostí života člověka - řadí: 1. druhé lidi 2. společenské, hospodářské a politické poměry 3. kulturu 8

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech 4. působení médií 1. Druzí lidé - jsou to konkrétní jednotlivci, s nimiž se člověk setkává, komunikuje, spolupracuje, je jimi ovlivňován a sám je ovlivňuje v řadě sociálních interakcí. Jsou to lidé nejbližší, přátelé, kolegové, ale i náhodní známí či významné osobnosti. Chování, utváření osobnosti, hodnotový systém, výkonnost, způsob řešení problémů, chování v různých sociálních situacích a mnoho dalšího - to vše se děje v rámci vztahů s druhými lidmi. Druzí lidé však mohou vystupovat i v podobě sociálních skupin, jichž je člověk součástí po celý svůj život. Je to rodina, jako malá, primární sociální skupina, skupiny přátelské, pracovní, formální i neformální, které člověka ovlivňují, a naopak, které ovlivňuje on sám. Blíže se sociálním skupinám budeme věnovat v samostatné kapitole tohoto textu. Patří sem také vliv davu a masových hnutí (stěžejní dílo věnované psychologii mas a psychologii davu vytvořil G. Le Bon v roce 1895). Otázka davu a chování člověka v davu se vztahuje k hromadným, neuspořádaným sociálním situacím. V davu dochází k proměnám jednání člověka, pohlcení jedince masou ; jde o jevy popisované jako: deindividualizace deracionalizace demoralizace Jsou přitom rozlišovány různé typy davů (dav agresívní, rabující, prchající, demonstrující ), jejichž vznik je vyvolán rozmanitými okolnostmi, situačními činiteli a podmínkami, se specifickými charakteristikami a projevy. Člověk, který je součástí davu, má tendenci ztrácet svou individualitu, často se chová způsobem, jakým by se za jiných okolností nechoval. 2. Společenské, hospodářské a politické poměry vyjadřují spektrum velmi obecných a různorodých faktorů se zásadním dopadem na život člověka. Patří sem faktory, s nimž se můžeme setkat (zejména v ekonomické literatuře a managementu) jako s faktory STEEP - obecné faktory vnějšího prostředí (sociální, technika a technologie, ekonomické faktory, environmentální souvislosti, politické a právní prostředí). Jednotlivec je vnímá v podobě módy, reklamy, informatizace společnosti, životní úrovně, změn v legislativě, pracovních příležitostí a podobně. Jejich působení je přímé i zprostředkované. Člověk a jeho osobnost je pak tím, co rozhoduje, jaký konkrétní dopad různé události či okolnosti právě na jeho život mají. 9

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech 3. Kultura - jedna z klíčových kategorií společenskovědních disciplín. Pojem kultura - má původ již ve starověku: pojem byl původně používaný ve spojení s obděláváním zemědělské půdy (agri cultura), později se objevuje v dílech významných myslitelů starověku (například M. Tullius Cicero v Tuskulských hovorech z roku 45 př.n.l. nazývá filozofii kulturou ducha ). Teprve renesance a humanismus však otevírá moderní a dosud platný pohled na kulturu, v němž je zdůrazňována aktivní role člověka, který přetváří přírodu i sebe sama a stává se faktickým tvůrcem kultury a kulturních hodnot. Z mnoha definic pojmu kultura je obvyklá definice sociologická, podle níž kultura ve svém nejširším pojetí vyjadřuje specificky lidský způsob organizace, realizace a rozvoje činností, objektivovaný ve výsledcích fyzické a duševní práce Jak také shrnuje Keller (1997), kulturu lze považovat za specificky lidský způsob, kterým se lidé vyrovnávají s nároky přírodního prostředí. Samotný pojem kultura, jeho obsah i východiska zkoumání kultury byly tradičně v centru zájmu společenskovědních disciplín. Výzkumné pole je značně široké, pokrývá otázky kulturních vlivů na osobnost člověka (kultura a socializace člověka, utváření osobnosti) až po širokou oblast masové kultury, otázek postmoderní společnosti, společnosti multikulturní. Sociální psychologie chápe spektrum kulturních vlivů jako podstatnou determinantu osobnosti člověka. Jde o velmi široké výzkumné pole, kde se setkává sociální psychologie i s dalšími disciplínami jako je vývojová psychologie, psychologie osobnosti, psychologická antropologie, transkulturní psychologie, psychologie kultury. Helus v této souvislosti shrnuje: Kultura orientuje a vede lidi: K hodnotám/cílům, o které je třeba usilovat K přijetí norem/zásad, kterými je třeba se řídit K zastávání postojů a věr, jejichž sdílení z nás všech dohromady vytváří navzdory všem úskalím soudržnou pospolitost (Helus, 2007, str. 30). Kultura je tak významným činitelem socializace osobnosti, kdy prostřednictvím výchovy, vzdělávání, sebevzdělávání apod. dochází k uzpůsobování člověka pro život mezi lidmi v daném kulturním prostředí. 4. Média 10

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech Média a jejich vliv na osobnost člověka nejsou tématem novým. Média ovlivňují způsob života jako takový i v řadě konkrétních forem jako je trávení volného času, kupní a spotřebitelské chování (reklama v médiích), způsob získávání informací, vzdělávání i to, co lidé považují za významné. Teoreticky se představám o předpokládaných účincích médií na osobnost i celou společnost věnoval například Denis McQuail (1999): V období let 1900 1940 převládalo přesvědčení o velmi mocných médiích, publikum je bezmocné (objevuje se např. teorie magické střely, teorie podkožní injekce, teorie očkování). Koncepce masové společnosti, masového publika, masové kultury. V období let 1940 1965 převládalo přesvědčení o omezených účincích médií (selektivní vliv médií) a tzv. dvoustupňový model komunikace (média a jejich vliv na názorové vůdce, pak teprve vliv na ostatní), V období let 1965 1980 se prosazuje návrat k představě spíše mocných médií, více se uvažuje o dlouhodobém, nepřímém vlivu médií (procesy socializace, inkulturace). Na socializaci jedince se média významně podílejí, učí jej, jak se stát členem společnosti tím, že poskytují informace a vzory. Teorie sociálního učení, teorie sociální konstrukce reality. Studie nastolování agendy - agenda setting : vliv médií na to, co lidé považují za důležité. od 1980: studie shrnují a prohlubují poznání: Fáze mocných, ale zmírňovaných účinků (aktivní publikum). Obrovský nárůst mediální nabídky, která se zestejňuje a internacionalizuje. Typy předpokládaného dopadu médií z domácích autorů shrnují Jirák a Kopplová (2009): účinky mohou být například krátkodobé a dlouhodobé, přímé a nepřímé, plánované a neplánované, povahy kognitivní, postojové, citové, fyziologické, konstruktivní či destruktivní a to na úrovni jednotlivce či celé společnosti, slabé nebo silné. Existují i další typy účinků, které se vztahují například k působení vybraných typů obsahů jde o obsahy násilné, sexuální obsahy, zneklidňující a odpuzující obsahy. V této souvislosti také například Vysekalová a Komárková (2012) upozorňují na časté námitky proti reklamě jako je vyvolávání pocitu klamného štěstí, socializace společensky škodlivých hodnot, brzdění procesu zrání, nespokojenost vyvolaná nereálným světem, manipulace s jedincem, upevňování společenských struktur a další. 11

Sociální psychologie a člověk v sociálních souvislostech Složitost působení sociálních souvislostí je evidentní; působí jako vnější realita i jako její psychická transformace, působí na úrovni vědomí i nevědomí, vymezují člověka jako objekt i ho aktivizují jako subjekt, tvoří systém přímých i zprostředkovaných činitelů (Helus, 2007, str. 37). Otázka: Má pedagog zohledňovat klíčové sociální souvislosti, kterými je žák či student ovlivňován? Nepochybně ano, neboť jde o základní předpoklad formování vztahu k žákovi, studentovi, předpoklad kvalitní pedagogické práce v nejširším smyslu (porozumět tomu, že člověk /žák, student/ je sociální bytostí, je součástí rodiny a dalších skupin a je ovlivňován i dalšími sociálními vlivy). Pedagog má zohledňovat sociální činitele, které podporují či brání vzdělávání - školní úspěšnost. Pedagog má rovněž zkoumat sám sebe: Zdali tím, jak sám k žákům přistupuje a jak na ně reaguje, posiluje či naopak podlamuje a brzdí jejich šance být ve vyučování úspěšnými, rozvíjet se jako osobnost (Helus, 2007). 12

Postoje 3 Postoje Radka High Často v našem sociálním okolí slýcháváme o postojích. Někdo má postoj k nějaké osobě, skupině osob, věci, politické straně apod. I proto je studium postojů jedním z nevětších témat sociální psychologie. Důležitost postojů však můžeme vnímat i v běžném životě. Když někteří lidé změní své chování na základě sociálního tlaku, tato změna nemusí stabilní. Aby ony změny přetrvaly v čase, člověk musí změnit i své postoje. Předpokládáme, že díky postojům se chováme nějakým způsobem, který tedy můžeme predikovat. Pokud zkoumáme postoje, jejich vytváření a možnosti změny, otevíráme si dveře k pochopení mezilidských vztahů, účinku reklam, volebních kampaní a podobných událostí. 3.1 Definice postojů Nejjednodušeji řečeno, postoje je "pozitivní, negativní, smíšená nebo lhostejná reakce na osobu, objekt nebo myšlenku." (Kassin, 2007, str. 484). Další definice říká, že postoj je "psychologická tendence vyjádřená hodnocením určité entity s určitou mírou souhlasu či nesouhlasu." (Hewstone, Stroebe, 2006). Z těchto dvou definic si můžeme povšimnout, že se jedná o nějakou reakci (činnost), je třeba zdůraznit, že postoje jsou naučené a víceméně stabilní. Postoje nás připravují na nějakou akci, díky nim se chováme určitým způsobem. V sociální psychologii existují dva přístupy ke studiu postojů. Je tím funkcionální a strukturní přístup. Oba tyto typy rozebereme v následujících kapitolách. 3.1.1 Funkcionální přístup Zástupci funkcionálního přístupu věří, že postoje umožňují napomáhat životní pohodě jednotlivce díky čtyřem funkcím (Pennington, 1999): - adaptivní (adaptive): pomáhá dosáhnout vytyčeného cíle, v sociálním rámci nám pomáhá k identifikaci s těmi, kteří jsou pro nás důležití a které máme rádi. Taktéž hledání přátel a partnerů s podobnými postoji se uskutečňuje díky této funkci. Adaptivní funkce vychází z teorie učení, je ve své podstatě hedonistická, neboť zvyšuje uspokojení a snižuje pravděpodobnost nepříjemného stavu, např. pokud máme rádi dezert (sladká chuť koláčku 13

Postoje dodá radost, energii, příjemný pocit), ale bojíme se následného trestu (pocit viny z nedodržení zdravého stravování, obavy z kil navíc). Pravděpodobně se budeme snažit využít maxima příjemného a minimalizovat trest, což povede k tomu, že si dezert dáme pouze za "odměnu" (těžkou zkoušku, náročnou pracovní situaci) nebo např. jen jednou za měsíc. - sebevyjádření (self-expressive): podporuje nutnost být si vědoma sebe sama a uvědomit si ty prvky osobnosti, kterých si vážíme (vidíme spojitost s identitou), ale také potřebu říci něco o sobě druhým - ego-obrany (ago-defensive): díky ego-obraně jsme schopni udržet si pozitivní sebeobraz, což nás ochraňuje v situacích, kdy se za sebe stydíme, pokládáme naše chování za nedůstojné, nemístné nebo bolestivé. V negativním případě se může projevovat ve formě předsudků a projekcí. - znalostní (knowledge-function): stará se o to, abychom vnímali svět jako přívětivé místo, předvídatelné místo, ve kterém se nemusíme strachovat o svoji existenci. Opět ale může pomoci k negativním vlivům, ke kterým patří předsudky a diskriminace. 3.1.2 Strukturní přístup Tento přístup definování postojů je také znám jak jednosložková teorie postojů. Tato teorie je založena na existenci tří komponentů postojů: kognitivní, emoční a behaviorální (Rosenberg a Hovland, 1960 in Hewstone a Stroebe, 2006). Kognitivní komponenta obsahuje nějaké přesvědčení o určitém objektu postoje, emoční komponenta se týká toho, co osoba cítí k předmětu postoje. Behaviorální komponenta je tvořena sklon k chování a jednání. Obrázek. č. 1. Jednosložková teorie postojů (Hewstone, Stroebe, 2006). 14

Postoje 3.2 Postoje, hodnoty a názory Rozdíl mezi těmito koncepty je v emocionální dimenzi. Názory jsou neutrální, chybí v nich hodnotící dimenze. Jedná se o výroky, u nichž se domníváme, že jsou pravdivé. Oproti tomu postoje obsahují silnou hodnotící tendenci, která je velmi často znatelná i díky citově zabarvenému jazyku. Hodnoty můžeme chápat jako "vlastnost, kterou jedinec přisuzuje určitému objektu, situaci, události nebo činnosti ve spojitosti s uspokojováním jeho potřeb a zájmů." (Hartl a Hartlová, 2000). Vyvíjí se v průběhu socializace a jako takové odrážejí kulturu společnosti. Hodnoty nám udávají, co je pro nás správné a morální a naopak nemorální a nežádoucí. Postoje tedy vycházejí z hodnot. Někdy ale můžeme najít osoby zastávající postoje neslučitelné s jejich hodnotami a naopak, Takovým příkladem může být Eichmann, který měl na starosti "konečné řešení židovské otázky", ale jako individuum neměl zvláště protižidovské postoje, Arendtová (1963, in Hayesová, 1998) dokonce zmiňuje příklad, kdy samotný Eichman zachraňoval Židy, které osobně znal. 3.3 Formování postojů O formování a vývoji postojů existuje více teorií. Na začátku této kapitoly bylo psáno, že postoje jsou naučené tendence. Existují však výzkumníci přiklánějící se k názoru, že postoje jsou vrozené. Respektive vrozené jsou některé osobnostní rysy, které se stávají základem pro postoje. Nejvíce sociálních psychologů se domnívá, že postoje jsou naučené a to buď přímo, nebo nepřímo. 3.3.1 Teorie učení Tyto teorie se opírají o klasické a operantní podmiňování. Při klasickém podmiňování je neutrální podnět s podnětem vyvolávající určitou reakci. Jako ilustraci můžeme použít experiment Berkowitze a Knureka (1969, in Pennington, 1999), kteří skupině probandů předkládali jména Ed a George s negativními nebo pozitivními adjektivy. Tito účastníci pak diskutovali s dvěma osobami - Edem a Georgem. Následně měli účastníci hodnotit tyto osoby a jejich chování. Jejich hodnocení odráželo předchozí podmiňování. Operantní podmiňování se zakládá na posílení pozitivní reakce a neodměněním nebo negativní zpětnou vazbou (trestem) u reakce, které nechceme, aby byla naučena. Postoje 15

Postoje mohou být takto naučeny ve škole, kdy učitel může podpořit nějaký postoj studenta, když projevení názoru pochválí nebo se pouze vyjádří, např. slovy hmm. 3.3.2 Přímá zkušenost Postoje můžeme získat také díky přímé expozici. Příkladem může být písnička, která se vám na první poslech příliš nelíbí. Pokud ji v radiu uslyšíte několikrát, postoj k ní se může změnit. Postoje získáváme také jako důsledek traumatu nebo nepříjemné situace. Především tyto postoje jsou poměrně rezistentní vůči změně. 3.4 Změna postojů Pokusy o změnu postojů můžeme pozorovat v každodenním životě. Reklamy, předvolební kampaně, proslovy autorit a názory přátel, to vše jsou aktivity, které jsou zacílené jedním směrem - ke změně postojů a tedy v praktickém životě ke změně názorů a chování. 3.4.1 Kognitivní disonance Jedním z nejvýznamnějších zdrojů změny postojů je kognitivní disonance, o které bude tato kapitola. Podle Heidera (1944, in Hartl a Hartlová, 2000) se všichni snaží dosáhnout tzv. duševní rovnováhy (v jiných zdrojích se dočítáme o kognitivní rovnováze), což chápe jako "snahu hledat nebo řešit své postoje, které jsou v rozporu s jinými vlastními postoji, a tím dosahovat duševní vyrovnanosti." (tamtéž, str. 116). Tímto chováním se snažíme redukovat tenzi, kterou pociťujeme v případě kognitivní disonance. Kognitivní disonance je nepříjemný stav napětí, který se objevuje v případě, že jedinec zastává dva psychologicky si odporující stavy; je způsobena inkonzistencí: 1. názorů, hodnot a postojů, 2. Postojů, záměrů a chováním, 3. Různými postoji. Jedinec se snaží rozpor mezi těmito stavy vyřešit změnou jednoho z postojů nebo vytvořením dalšího postoje, který má za úkol interpretovat vyvstalou situaci jiným způsobem. Festinger, Riecken a Schachter (in Hayesová, 1998) pozorovali členy náboženské sekty, kteří věřili, že jejich město bude zničeno a nikdo kromě členů sekty onu katastrofu nepřežije, proto prodali majetek a odebrali se na nedaleký kopec, kde čekali na mimozemskou civilizaci a svou záchranu díky létajícím talířům. Nic takového se samozřejmě neudálo. Zmínění vědci zkoumali, jak si sektáři tuto událost vysvětlují. Členové sekty podle nich museli trpět kognitivní disonancí - měli nějaké hodnoty a postoje, kterým přizpůsobili své chování - 16

Postoje prodali svůj majetek a očekávali nadpozemskou záchranu. Jejich přesvědčení však nebyla správná. Podle teorie kognitivní disonance by tedy měli změnit některý se svých postojů nebo přijmout postoj nový umožňující lepší interpretaci situace. Sektáři využili druhý způsob - tvrdili, že město bylo zachráněno díky jejich modlitbám. V dalším experimentu Festinger s kolegou nabádali probandy, aby celou hodinu prováděli velmi nudnou a stereotypní činnost spočívající ve vkládání kolíčků do desky a otáčení o 45 stupňů. Všichni se o této činnosti vyjádřili, že byla nudná. Respondenti měli za úkol vysvětlit úkol nově příchozím a sdělit jim, že úkol byl zajímavý. Za toto vysvětlení byli odměněni - někteří jedním dolarem, jiní dvaceti dolary. Poté byli opět tázáni, co si myslí o experimentu. Festinger zjistil, že ta skupina, která dostala zaplaceno více, svůj názor na experiment nezměnila a nadále tvrdila, že byl velmi nudný. Druhá skupina, která jako odměnu získala pouze dolar, hodnotila experiment jako zábavný! Vysvětlení příčiny změny názoru spatřoval Festinger v kognitivní disonanci - dobře placená skupina si lež ospravedlnila dvaceti dolary, kdežto špatně zaplacená skupina musela změnit postoj, aby zmenšila disonanci mezi tím, co cítila (pocit nudné práce) a co řekla (jednalo se o zajímavý experiment). Obrázek. č. 2. Festingerovo zadání úkolu. (https://www.youtube.com/watch?v=korgk0ygido) Pro vznik kognitivní disonance musí být splněny tři hlavní podmínky: 1. Jedinec si musí uvědomovat inkonzistenci. 2. Musí si být vědom důsledků svého chování - v pojmech sociální psychologie tedy mluvíme o vnitřní atribuci jedince. 3. Je přítomno fyziologické nabuzení. 17

Postoje 3.4.2 Přesvědčování Co určuje, který projev bude nejúspěšnější? Jak musí vypadat debata konzultace nebo jiná výměna názorů, která vás přesvědčí? V této kapitole si ukážeme dva modely přesvědčování (persuase). 3.4.2.1 Model pravděpodobnosti rozpracování Tento model byl vytvořen Pettym a Cacioppem (in Kassin, 2007; Hewstone, Stroebe, 2006) a díky němu můžeme objasnit, proč je rozhodnutí osob někdy tak racionální a jindy nikoliv. V modelu rozlišujeme: a. centrální cestu zpracování - je typická zvážením a prozkoumáním předložených argumentů a jiných dostupných informací b. periferní cestu zpracování, během níž neprobíhá analýza sdělení, ale jsme ovlivněni povrchními vodítky, např. vzhledem mluvčího, vtipy, emocemi apod. Periferní cesta je cestou implicitní, neboť nemáme čas a zdroje, abychom každé sdělení rozpracovávali. Výzkumníci předpokládají, že postoje vytvořené centrální cestou jsou odolnější vůči změně. Abychom pochopili, jakou cestou persuaze bude probíhat, můžeme na ní nahlížet jako na výslednici tří faktorů: zdroje, publika a sdělení. Obrázek. č. 3. Díky zdroji sdělení a publika si volíme buď centrální nebo periferní cestu přesvědčování (Kassin, 2007). 3.4.2.2 Heuristicko-systematický model Stejně jako v předchozím modelu i zde platí, že úsilí potřebné ke zpracování informací je závislé na motivaci a kognitivních schopnostech. Příchozí sdělení můžeme opět zpracovávat dvěma způsoby: 18

Postoje a. Při systematickém zpracování informací probíhá důkladná analýza informací, na kterou je potřeba motivace a kognitivní schopnosti. b. Heuristické vodítko předpokládá uplatnění heuristického vodítka (heuristiku chápeme jako jednoduché pravidlo dedukce, např. Lékař je odborník, má tedy pravdu). 3.5 Měření postojů Měření postojů je možné díky přímým a nepřímým technikám. 3.5.1 Nepřímé techniky 1. fyziologické techniky - zkoumá se aktivita autonomního nervového systému (bušení srdce, dilatace zornice) 2. nevtíravé techniky - jsou založené na předpokladu, že chování je konzistentní s postojem (postoj k druhému zkoumán intenzitou očního kontaktu) 3. projektivní techniky - např. doplňování obrazů, vymýšlení příběhů k obrázkům 3.5.2 Přímé techniky 1. hodnotící škály - např. Likertova škála 2. sémantický diferenciál 19

Sociální kognice 4 Sociální kognice Radka High Sociální kognicí (poznáváním) rozumíme zpracování sociálních informací (utváření dojmu, příčiny chování) a mentální reprezentace obsahující charakteristiky lidé nebo skupin lidí a událostech. Sociální kognicí rozumíme způsob, jakým interpretujeme, analyzujeme, uchováváme v paměti a používáme informace o sociálním světě. 4.1 Sociální percepce Pod tímto slovním spojením máme na mysli získávání informací o poznávání vlastností druhých lidí, jejích emocích, zahrnuje vnímání fyzických charakteristik a chování, ale také interpretaci tohoto chování (Výrost, Slaměník, 2008). Formování dojmů ovlivňuje více faktorů, např. implicitní teorie o druhých, o druhých si také vytváříme osobní teorie (konstrukty), používáme stereotypy a usuzujeme na základě prvních dojmů (Hayesová, 1998). 4.1.1 Efekty ovlivňující formování dojmu Sociální psychologové se domnívají, že efekt primárnosti (primarity) hraje jednu z nejdůležitějších rolí při poznávání ostatních. Solomon Asch (1964, in Kassin, 2007; Hayesová, 1998) prokázal, že první informace o člověku může určovat, jaký dojem si o něm/ní utvoříme. Ve svém experimentu skupině probandů řekl, že osoba je "inteligentní, pracovitá, spontánní, kritická, umíněná a závistivá". Otázka zněla, co si členové skupiny pomyslí o dané člověku? Druhá skupina obdržela stejný seznam slov v obráceném pořadí tedy hypotetická osoba byla: " závistivá, umíněná, kritická, spontánní, pracovitá a inteligentní." Obě skupiny poté dostaly papír se seznamem slov, jež měly zaškrtnout podle toho, jestli se k popsané hypotetické osobě hodila. Obě skupiny by si logicky měly o této osobě utvořit stejný dojem. Nestalo se tak. První skupina (kde seznam začínal pozitivními adjektivy), zaškrtla více pozitivních adjektiv i na druhém seznamu. Pro ilustraci se uvádí tento příklad: slovo "štědrý" zatrhlo 90% členů z první skupiny, ale pouze 10% členů z druhé skupiny (Hayesová, 1998). 20