UNICORN COLLEGE. Katedra ekonomiky a managementu BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik. Autor BP: Jan Bartík

UNICORN COLLEGE Katedra ekonomiky a managementu BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik Autor BP: Jan Bartík Vedoucí BP: doc. Ing. Jan Čadil, Ph.D. 2014 Praha

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci na téma Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik vypracoval samostatně pod vedením vedoucího bakalářské práce a s použitím výhradně odborné literatury a dalších informačních zdrojů, které jsou v práci citovány a jsou také uvedeny v seznamu literatury a použitých zdrojů. Jako autor této bakalářské práce dále prohlašuji, že v souvislosti s jejím vytvořením jsem neporušil autorská práva třetích osob a jsem si plně vědom následků porušení ustanovení 11 a následujících autorského zákona č. 121/2000 Sb. V. dne. Podpis zhotovitele. (Jan Bartík)

Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce doc. Ing. Janu Čadilovi, Ph.D. za účinnou metodickou, pedagogickou, odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.

Makroekonomická komparativní analýza vybraných ekonomik Macroeconomic comparative analysis of selected economies 5

Abstrakt V mé bakalářské práci se zabývám vývojem dluhových, finančních a politických krizí v Řecku, Itálii a Španělsku, kterými tyto země byly v posledních letech zasaženy. Cílem práce bylo zanalyzovat vývoj hlavních makroekonomických ukazatelů, přičemž největší prostor byl věnován popisu vývoje nezaměstnanosti a veřejného dluhu. Odhaluji příčiny nárůstu těchto dvou ukazatelů a především popisuji rozdílné přístupy vlád při řešení tohoto nárůstu. V závěru uvádím dopad a úspěšnosti jednotlivých politik a vyvozuji nejlepší možné řešení. Klíčová slova Finanční a dluhová krize, nezaměstnanost, veřejný dluh, Řecko, Itálie, Španělsko Abstrakt In my bachelor s thesis I deal with the development of debt, financial a political crisis in Greece, Italy and Spain, by which were these countries hit during the recent years. The goal of my thesis was to examine the development of main macroeconomic indicators, with devoting the main part of my thesis to the description of unemployment and public debt. I reveal the cause of the growth of these two indicators and especially describe the different approaches to solve the growth. Considering the impact and the success of each approach I then choose the most effective one. Key words Financial and debt crisis, unemployment, public debt, Greece, Italy, Spain 6

Obsah 1 Úvod... 9 2 Nezaměstnanost... 11 2.1 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost... 12 2.2 Politika nezaměstnanosti... 13 3 Veřejný dluh... 14 3.1 Důsledky veřejného dluhu... 16 4 Společné příčiny krize... 16 5 Řecko... 17 5.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období... 17 5.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období... 20 5.3 Vývoj krize v Řecku... 22 5.3.1 Kroky podniknuté v roce 2010... 23 5.3.2 Kroky podniknuté v roce 2011... 25 5.3.3 Kroky podniknuté v roce 2012... 27 5.3.4 Dopady úsporných opatření... 28 5.4 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize... 30 5.4.1 Reformy trhu práce... 32 6 Itálie... 34 6.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období... 34 6.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období... 37 6.3 Vývoj krize v Itálii... 38 6.3.1 Montiho reformy... 40 6.3.2 Dopad reformních kroků... 41 6.4 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize... 42 6.4.1 Reformy trhu práce... 44 7

7 Španělsko... 45 7.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období... 46 7.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období... 49 7.3 Vývoj krize ve Španělsku... 50 7.3.1 Krize bankovního sektoru... 53 7.4 Dopady reformních kroků... 54 7.5 Vývoj nezaměstnanosti v průběhu krize... 55 7.5.1 Reformy trhu práce... 56 8 Srovnání metod překonávání krize... 58 9 Závěr... 62 10 Conclusion... 64 Seznam použité literatury... 66 Seznam internetových zdrojů... 67 Seznam grafů... 74 Seznam tabulek... 75 8

1 Úvod Ekonomické krize jsou dnes velmi aktuálním tématem. Ta nedávná byla obzvláště výjimečná svými tvrdými dopady a trvanlivostí. Důležitým charakteristickým rysem poslední krize byla její schopnost zastavit období silného ekonomického růstu, které ji předcházelo. K tomuto došlo odhalením nahromaděných problémů finančního sektoru a hospodaření vlád a domácností s rozpočtem. Tyto problémy následně v mnohých zemích vyústily do krizí finančních, dluhových a politických. V jižní Evropě, kterou se moje bakalářská práce zabývá, je mediálně nejznámější případ Řecka. Jeho problémy ohrožovaly celistvost celé Eurozóny a vyústily v otázky, zdali je v Evropě možné pod jednou měnou sdružovat tolik rozdílných ekonomik. Přestože se jako jediným východiskem mohlo zdát vystoupení Řecka z Eurozóny, představitelé institucí Evropské unie a státníci nejsilnějších evropských zemí se zavázali k udržení Řecka v Eurozóně a k poskytnutí finanční pomoc. Zmíněné předkrizové problémy a eskalace řeckých problémů ohrozily solventnost i dalších evropských zemí. V mé práci je dále věnován prostor vývoji ve Španělsku a v Itálii. Španělské problémy vyplynuly z realitní bubliny. Vláda se tak musela potýkat se ztrátou likvidity bank a zadlužeností domácností. Španělsko nakonec taktéž obdrželo finanční pomoc ze strany institucí EU, ta ale bylo směřovaná na ozdravení bankovního sektoru a byla tudíž politicky přijatelnější. Kromě toho celková výše finanční pomoci pro Španělsko byla zhruba pětinová oproti pomoci Řecku. Největší obavy u orgánů EU vyvolaly finanční potíže Itálie. Bankrot i výpomoc třetí největší ekonomice Eurozóny by byly neunesitelné. Až na nárůst zadlužení se ale ukázalo, že byla Itálie schopná překonat krizi s menšími potížemi než ostatní země jižní Evropy. Vůbec nejhorším průvodním jevem krize byl nárůst nezaměstnanosti. K nárůstu došlo především v Řecku a ve Španělsku, kde byl v posledních letech průměrně každý čtvrtý člověk bez práce. K podobně prudkým nárůstům došlo i u nezaměstnanosti mladistvých a nezaměstnanosti dlouhodobé. Řešení těchto problému je ale bohužel dlouhodobé a zásadní zlepšení se tak nedá v nejbližší době očekávat. Cílem práce je popsat a porovnat vývoj nezaměstnanosti a veřejného dluhu ve třech uvedených zemích a vnést vlastní názor na kroky podniknuté jednotlivými vládami v boji s jejich nárůstem. V tomto ohledu je také v závěru vybráno nejlepší možné 9

řešení. Použitelnost tohoto řešení je ale omezena konkrétními podmínkami a možnostmi jednotlivých státu. Otázka zadluženosti je u všech tří států řešena především na vládní úrovni celých států, proto je v práci opomenut vývoj dluhu jednotlivých provincií ve Španělsku. 10

2 Nezaměstnanost Vývoj nezaměstnanosti patří mezi nejsledovanější statistická data, protože dobře informuje o stavu ekonomiky a zároveň je vysoká nezaměstnanost makroekonomický problém, který nejtvrději dopadá na jednotlivé obyvatele. S vysokou nedobrovolnou nezaměstnaností jsou spojeny hospodářské problémy, při kterých jsou spousty zboží a služeb, které by nezaměstnaný člověk mohl vyrobit, proplýtvány. Toto je nejlépe vidět na tzv. Okunově zákonu. OKUN (1962) nalezl vztah mezi nezaměstnaností a růstem HDP. Říká, že pokles HDP o dvě procenta potenciálního produktu znamená nárůst nezaměstnanosti průměrně o jeden procentní bod. Jinými slovy, že nezaměstnanost se nemění, pokud skutečné a potencionální HDP roste stejným tempem. SAMUELSON (2010, str. 654) uvádí, že pokud se má tedy nezaměstnanost snížit, skutečné HDP musí růst rychleji. Dále dlouhodobá nedobrovolná nezaměstnanost zapříčiňuje problémy, které jsou peněžně těžko vyčíslitelné, mezi které ale patří psychické a společenské strádání rodin a jednotlivců. MPSV (2013) definuje míru nezaměstnanosti jako podíl dosažitelných uchazečů o zaměstnání ve věku 15 64 let ze všech obyvatel stejného věku. Od roku 2004 MPSV užívá termín dosažitelní uchazeči, což jsou uchazeči o zaměstnání, kteří mohou bezprostředně nastoupit do zaměstnání při nabídce vhodného pracovního místa, tj. evidovaní nezaměstnaní, kteří nemají žádnou objektivní překážku pro přijetí zaměstnání. Podle druhu vzniku ekonomové rozlišují tři druhy nezaměstnanosti a to frikční, strukturální a cyklickou. Frikční nezaměstnanost vzniká kvůli pohybu pracovních sil na trhu práce. Vzhledem k tomu, že ne všechna pracovní místa jsou identická a ne všichni lidé mají stejné preference, nějakou dobu trvá, než si člověk najde vyhovující práci. Podle SAMUELSONA (2010 str. 655) by k pohybu na pracovním trhu a tedy i k frikční nezaměstnanosti tudíž docházelo i v případě plné zaměstnanosti. MANKIW (2001, str. 160) uvádí, že z hlediska politiky státu může být důvodem pro vysokou míru frikční nezaměstnanosti například odstupné, které jsou zaměstnavatelé povinni platit propuštěným zaměstnancům. 11

Strukturální nezaměstnanost vzniká kvůli nesouladu nabídky a poptávky na trhu práce. Je způsobena rigidností mezd, kdy se při dané mzdě na trhu objevuje převis nabídky práce nad poptávkou. SAMUELSON (2010, str. 655) uvádí, že v evropských zemích přinesla kombinace vysokých reálných mezd, sociálních dávek a daní vysokou úroveň strukturální nezaměstnanosti, která přetrvává celé poslední desetiletí. Cyklická nezaměstnanost fluktuuje podle ekonomického cyklu regionu. Roste v hospodářské recesi, kdy klesají celkové výdaje a příjmy a tudíž i poptávka po práci. V textu se při popisu nezaměstnanosti část pracuje s termíny pracovních kontraktů. Mezi hlavní kontrakty patří: Permanentní kontrakt úvazek na dobu neurčitou, fixní kontrakt úvazek na dobu určitou, atypické kontrakty dočasný kontrakt (obdoba dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti), sdílení práce, učňovské kontrakty a tréninkové programy. 2.1 Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost Dobrovolná nezaměstnanost vzniká při nastavení mzdy na takovou úroveň, při které se nabídka práce rovná poptávce a zároveň existuje část pracovní síly, která při dané výši mzdy odmítá pracovat. Tento dobrovolně nezaměstnaný člověk dal před prací přednost volnému času, životu na sociálních dávkách, předčasnému odchodu do důchodu, nebo se může jednat o frikčně nezaměstnaného, který novou práci hledá. Na druhou stranu k nedobrovolné nezaměstnanosti dochází, pokud tržní mzda převyšuje mzdu rovnovážnou a vzniká tak přebytek pracovníku ucházejících se o místo. MANKIW (2001, str. 162) uvádí tři důvody, kvůli kterým je tržní mzda rigidní a neklesne na úroveň, která čistí trh. Patří sem zákony o minimální mzdě, monopolní síla odborů a tzv. efektivní mzda. Zaměstnavatel má vládou nařízenou minimální mzdu, kterou může zaměstnanci vyplácet. Většina pracovní síly je pohodlně nad touto hranicí, ale zvláště u méně kvalifikovaných a zkušených pracovníků je tato minimální mzda nad mzdou čistící trh a tím 12

pádem snižuje množství práce, kterou firmy poptávají. Skupina lidí, na které nevýhody minimální mzdy nejvíce dopadají a snižují tak jejich zaměstnanost, jsou mladiství a to právě kvůli jejich nekvalifikovanosti a malému meznímu produktu. Monopolní síla odborů je znatelná především v Evropě, kde mají odbory vytvořené na firemní a národní úrovni možnost ovlivňovat výši mzdy a pracovní podmínky. Tato společně dohodnutá mzda je pak většinou vyšší než mzda čistící trh a tím negativně přispívá k výši nezaměstnanosti, protože firmy si nemůžou dovolit najmout tolik pracovníků. Teorie efektivní mzdy říká, že je ve vlastním zájmu zaměstnavatelů platit vyšší mzdy, protože tím dosáhnou vyšší produktivity práce. Tato teorie je opřena o čtyři body. První se dnes dá uplatnit především v chudších zemích, kde se vyšší mzda promítne do lepšího zdravotního stavu zaměstnanců a tím se od nich dá očekávat větší produktivita. Druhý bod je založen na předpokladu, že vyšší mzda snižuje střídání zaměstnání. Zaměstnanci jsou motivováni zůstat stále u stejného zaměstnavatele a jeho náklady na vyhledávání a zaškolování nových pracovníků se tím snižují. Třetí bod vychází z předpokladu, že průměrná kvalita pracovní síly firmy je závislá na výši mzdy, kdy nejsou při vyšší mzdě ti nejlepší pracovníci s největšími možnostmi nuceni odejít a hledat si lepší práci, a nesnižují tak kvalitu celé pracovní síly ve firmě. Poslední bod je opřen o fakt, že při vyšší mzdě se předpokládá větší snaha zaměstnance pracovat pilněji a práci si tak udržet, protože cena placená za odvolání z jeho pracovního místa by tak byla příliš vysoká. Všechny výše uvedené body tedy udržují mzdu na vyšší úrovni a nedovolí ji tak rychle se přizpůsobit nabídce a poptávce. 2.2 Politika nezaměstnanosti Vláda může použít dvě základní opatření na regulování výše nezaměstnanosti a to pasivní a aktivní politiku nezaměstnanosti. Pasivní přístup stanovuje určitou výši podpory v nezaměstnanosti a to proto, aby lidé, kteří se ocitnou bez práce, mohli pobírat alespoň životní minimum a tím si zabezpečili svoje základní potřeby. Stojí-li za nárůstem nezaměstnanosti hospodářská recese, lidé propuštění z práce jsou tak díky podpoře schopni vytvářet alespoň nějakou poptávku po zboží a službách a pomáhají tak zjemnit dopad ekonomické krize. Aktivní politika vlády spočívá ve vytváření pracovních míst, 13

rekvalifikací, praktikantských míst, podpoře podnikání apod. Pokud hovoříme o cyklické nezaměstnanosti, cestou k jejímu a nastartování ekonomiky je fiskální expanze vlády a uvolněná monetární politika národní banky. Dále v případě cyklické nezaměstnanosti často dochází ke zpružňování trhu práce a redukcí minimálních mezd, zjednodušením propuštění a přijímání zaměstnanců, podporou úvazků na dobu určitou a vytvářením atypických kontraktů. Frikční nezaměstnanost není tak nebezpečná jako strukturální a cyklická, pokud by s ní vláda bojovala má například možnost zlepšit informovanost o volných pracovních místech nebo snížit odstupné. Nejkomplexnější je řešení strukturální nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že stimulace ekonomiky může redukovat strukturální nezaměstnanost jen dočasně, je nezbytné nejprve nalézt příčinu nesouladu poptávky a nabídky práce. Při rigidnosti mezd má vláda možnost snížit minimální mzdu nebo omezit sílu odborů. V případě nesouladu mezi dovednostmi pracovníků a potřebami zaměstnavatelů se nabízí investice do lidského kapitálu (podpora tréninkových programů a učňovství, reforma systému školství). Další možností je různými daňovými úlevami oceňovat zaměstnavatele, kteří přijímají zaměstnance na dobu neurčitou. U dlouhodobých kontraktů lze očekávat, že zaměstnavatel převezme iniciativu v investování do lidského kapitálu. Další faktor zvyšující strukturální nezaměstnanost je nedostatečná mobilita na trhu práce a to buď geografická, nebo oborová. Při oborové imobilitě může být opět řešením investice do vzdělávání. Při geografické imobilitě vláda může na straně zaměstnanců podporovat dojíždění za prací nebo ubytování. Na straně zaměstnavatelů můžou být daňovými úlevami podporovány firmy zakládané v deprimovaných oblastech. Vyšší zaměstnanost vede k zapojení více lidí do produktivního procesu a ke zvýšení státního HDP. Na druhou stranu je ale většina výše uvedených politik finančně i časově nákladná. Cílem vlády by tak mělo být najít rovnováhu mezi přínosem těchto politik a jejich cenou, nejlépe za zachování stejného poměru dluhu vůči HDP. 3 Veřejný dluh Veřejný dluh zahrnuje dluh vlády, nižších vládních celků, mimorozpočtových fondů a fondů sociálního zabezpečení. Podle SAMUELSONA (2010, str. 710) používají vlády 14

k plánování a kontrole svých fiskálních záměrů rozpočet, který obsahuje plánované veřejné výdaje a očekávané daňové příjmy. Deficit rozpočtu nastává, pokud v daném roce vládní výdaje převyšují vládní příjmy. O tento deficit tudíž narůstá kumulované veřejné zadlužení. Pokud vláda pro daný rok pracuje se schodkovým rozpočtem, musí si u veřejnosti půjčit, což probíhá skrze dluhopisy emitované vládou na domácím nebo zahraničním trhu. Pokud stát dluží svým obyvatelům, hovoříme o vnitřním dluhu, který je mnohými ekonomy považován za méně škodlivý, protože dlužíme sami sobě. Pokud by například občan držel vládní obligace v určité výši a zároveň podléhal dani, jejíž výše by se rovnala právě kupónům z dané držené obligace, pak by nemělo smysl o dluhu hovořit jako o zátěži. Vnější dluh nastává tehdy, pokud jsou věřiteli zahraniční subjekty (fyzické a právnické osoby, ale i instituce jako Evropská centrální banka, Mezinárodní měnový fond, nebo Světová banka) a znamená čisté snížení zdrojů dostupných pro domácí spotřebu. Samostatnou kapitolou je státní dluh. Dle MINISTERSTVA FINANCÍ (2014) není do evidence státního dluhu zařazen dluh mimorozpočtových fondů, fondů sociálního a zdravotního pojištění, krajů a obcí. Do státního dluhu nejsou rovněž zařazeny státní záruky, které spravuje přímo státní rozpočet. MINISTERSTVA FINANCÍ (2014) dále uvádí, že domácí a zahraniční dluh je kryt: Státními pokladničními poukázkami, státními střednědobými a dlouhodobými státními dluhopisy, dalšími domácími instrumenty, např. repo-operacemi, přijatými krátkodobými zápůjčkami, zápůjčními facilitami. V obdobích ekonomické recese nebo války se často stává, že vláda nemusí emitovat nové dluhopisy pouze za účelem krytí vládních výdajů, ale také za účel splacení předešlého dluhu (tzv. debt roll-over). S touto skutečností je většinou spojen pokles ceny dluhopisů a tudíž nárůst jejich výnosnosti, čímž mají být přilákáni noví investoři. Vývoj výnosnosti vládních dluhopisů tak může být indikátorem solventnosti země. Výše veřejného dluhu nejčastěji není sledována v absolutních hodnotách, ale jako poměr vůči státnímu HDP. Díky to může vláda snížit relativní výši dluhu buďto restrikcemi (úsporná opatření, škrty, zvýšení daní), které snižují absolutní výši zadlužení, 15

nebo expanzí (snížení daní, fiskální expanze vlády, investice do politik nezaměstnanosti), která přispívá ke zvýšení HDP. Při přemíře restriktivního přístupu dochází k omezení produktivity, nárůstu nezaměstnanosti a poklesu HDP, naopak při neefektivní expanzi je zatěžován státní rozpočet. 3.1 Důsledky veřejného dluhu Mezi důsledky vysokého veřejného dluhu patří především zpomalení tempa hospodářského růstu a pokles životního standardu obyvatel. Toto je zapříčiněno tím, že lidé začnou investovat značnou část svého kapitálu do vládních obligací místo do nemovitostí a finančních aktiv. Veřejný dluh tak začne nahrazovat soukromý kapitál. Dalším důvodem je skutečnost, že s vyšším veřejným dluhem je spojen nárůst úrokových měr, což má, jak uvádí SAMUELSON (2010, str. 713), za následek zvýšení míry úspor domácností. V neposlední řadě může být s nárůstem veřejného dluhu spojen nárůst daní, které jsou nutné k pokrytí výdajů na správu státního dluhu, čímž je na obyvatele vytvořen nátlak, který snižuje spotřebu a brzdí produkci. Dalším důsledkem vysokého dluhu může být snaha vlády navýšit inflaci. Vzhledem k tomu, že je výše dluhu uváděná v nominálních hodnotách, reálná hodnota dluhu klesá s nárůstem cenové hladiny. MANKIW (2001, str. 423) uvádí tři důvody, proč nebývá ke zvyšování inflace v obdobích vysoké zadluženosti přistupováno. Jednak je to proto, že většina zemí je schopna financovat deficit vydáváním dluhopisů a nemusí se tak uchylovat k ražebnému, dále je to poměrně značná nezávislost centrálních bank, které by měly odolat politickým tlakům, a v neposlední řadě je to uvědomění zákonodárců, že zvyšování inflace by bylo jen krátkozrakým řešením. 4 Společné příčiny krize Po prasknutí internetové bubliny na konci roku 2001 zažila světová ekonomika období nebývalého růstu, který byl strmě ukončen jednou z největších finančních krizí od dob hospodářské recese z roku 1929. I když důvod vzniku takto hluboké krize je stále předmětem diskuze, mezi ekonomy panuje konsenzus alespoň nad následujícími příčinami. Narůstající ceny akcií na přelomu nového tisíciletí zapříčinily nárůst poptávky 16

po ostatních možnostech investování, mezi které patřili i nemovitosti. BAKER (2009,str. 74) uvádí, že vzhledem k tomu, že nabídka nemovitostí je relativně fixní v krátkém období, navýšení poptávky způsobilo tlak na zvýšení ceny domů. Toto bylo podpořeno velice uvolněnou monetární politikou FEDu v první polovině prvního desetiletí. K hlavnímu znaku jejich politiky patřilo držení úrokové míry na rekordních minimech, což učinilo půjčky dostupnější pro širší okruh zájemců. Tím byl vytvořen nový trend života na dluh a to jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni států, kde se stalo pravidlem, že část výdajů státu je kryta z peněz získaných z půjček a to buď od domácích, nebo zahraničních subjektů. Vzhledem k tomu, že bankovní domy po celém světě měly zájem na investici do dobře diverzifikovaných produktů, jakými byli finanční deriváty vytvořené na balíky hypoték, finanční krize se po prasknutí realitní bubliny mohla snadno rozšířit do celého světa. 5 Řecko Řecký hrubý domácí produkt je z největší části tvořen terciálním sektorem (turismus, hotelnictví, telekomunikace), který přispívá přibližně na 75 % vytvořeného produktu. Sekundární sektor (výroba mramoru, nealkoholických nápojů, farmaceutický průmysl) tvoří zhruba 22 % domácí produkce a zbylými 3 % přispívá k domácímu produktu primární sektor (pěstování pšenice, ječmene, kukuřice, vína). 5.1 Vývoj veřejného dluhu v předkrizovém období V řecké historii není problém s veřejným dluhem nic neobvyklého. Jak uvádí NELSON a KOL. (2011, str. 2) více než polovinu let od roku 1832, kdy Řecko získalo nezávislost od Tureckého císařství, bylo zadlužené takovým způsobem, že mělo problém splácet své závazky. K hlavním důvodům tohoto zadlužení podle NELSONA a KOL. (2011, str. 2) patří přílišné státní zásahy do ekonomiky, velká a nehospodárná státní správa, obrovské daňové úniky a rozšířený politický klientelismus. Abychom podchytili příčiny vysokého veřejného dluhu, se kterým se Řecko v současnosti potýká, musíme se vrátit do osmdesátých let minulého století. V tomto 17

období totiž došlo k prudkému nárůstu zadlužení a to přibližně z 20 % HDP na konci let sedmdesátých až na 100 % HDP v průběhu let devadesátých. Graf 1: Vývoj řeckého vládního dluhu (procento HDP) 200 180 160 140 120 100 80 60 40 20 0 1981 1985 1989 1993 1997 2001 2005 2009 2013 Zdroj: EUROSTAT (2014), vlastní zpracování Příčiny nárůstu zadlužení můžeme dle ALOGOSKOUFISE (2012, str. 16) hledat ve druhém ropném šoku z roku 1979, který utlumil růst ekonomiky ze 7,2 % v roce 1978 na 0,7 % v roce 1980. ALOGOSKOUFIS (2012, str. 16) charakterizuje osmdesátá léta jako dekádu stagflace a makroekonomického populismu vlády levicově orientované strany PASOK (Panhelenistické sociální hnutí), v jejímž čele stál Andreas Papandreou. PASOK se udržel u moci přes dvě volební období od roku 1981 po rok 1989. Schodek rozpočtu se v tomto období pohyboval v průměru okolo 9 % HDP, což dle ALOGOSKOUFISE (2012, str. 16) společně s vysokou inflací, poklesem hospodářské produkce a volnou měnovou politikou přispělo k prudkému nárůstu veřejného dluhu a ke ztrátě konkurenceschopnosti. Další uvedenou příčinou je vládní garance půjček pro soukromé i veřejné podniky a organizace, které do roku 1989 činili už 32 % HDP. V následujících třech letech nebyla polovina těchto půjček splacena a přispěla tak k dalšímu zvýšení veřejného dluhu. Stoupající trend zadluženosti pokračoval i mezi lety 1990 a 1993, kde se ve vládě za politického zmatku vystřídaly strany Národní jednota a Nová demokracie. Konsolidovat veřejné rozpočty se podařilo až při opětovném příchodu strany PASOK, která se dostala 18

k moci roku 1993 a jejímž hlavním cílem bylo připravit zemi pro vstup do Eurozóny. KOURETAS (2012, str. 4) uvádí, že mezi lety 1994 až 1999 byl za účelem splnění Maastrichtských kritérií zaveden stabilizační program. Toto období se dá charakterizovat ustáleným veřejným dluhem, který dosahoval v průměru 110 % HDP. V roce 2001 bylo Řecko přijato do Eurozóny a to i přes to, že od roku 1999 se mu nepodařilo dosáhnout schodku rozpočtu nižšího než 3 % HDP, což je limit stanovený pro přijetí dle Maastrichtských kritérií. Toto přijetí lze podle WOODSE (2012, str. 9) interpretovat buďto jako strukturální selhání kritérií nebo politické selhání evropských lídrů. Dle mého názoru jde spíše o selhání politických elit. Maastrichtská kritéria byla nastavena poměrně přísně, ale nebyla doslovně vyžadována téměř u žádných z přijímaných států. Mnohem silnější byla snaha evropských lídrů o sjednocenou ekonomiku. Vstup do Eurozóny Řecku přinesl nesporné výhody. KOURETAS (2012, str. 2) uvádí, že zavedení eura znamenalo snížení inflace a inflačního očekávání a tím pádem i snížení nejistoty. Dále nízkoinflační prostředí a s tím spojený pokles v nominálních úrokových mírách vedl, díky schopnosti půjčovat si a půjčovat přes delší časový horizont, k navýšení soukromých investic. MANOLOPOULOS (2011, str. 16) popisuje léta od přijetí eura po propuknutí krize, jako období zejména šťastné pro turismus, který vzrostl z 10 miliónů turistů ročně na 17 miliónů, loďařství, které bylo nastartováno obrovskou čínskou poptávkou, zemědělství a reality. V tomto období Řecko zaznamenalo stabilní růst HDP v průměru 3,6 % ročně, to ale za cenu inflace vyšší než cílené (na řecký standard stále velmi nízké), která se pohybovala kolem 3,4 % ročně. Celková zadluženost činila na konci roku 2001 103,4 % HDP a zůstala přibližně konstantní až do propuknutí finanční krize, kdy dosahovala 112,9 %. Schodek státního rozpočtu v daném období postupně rostl, v době přijetí do Eurozóny činil 4,5 % HDP, zatímco na začátku krize čítal téměř 10 % HDP. NELSON a KOL. (2010, str. 2) uvádí, že průměrný deficit rozpočtu v daném období před krizí dosahoval přibližně 5 % HDP, zatímco v Eurozóně dosahoval průměrně 2 %. K deficitním výsledkům docházelo a dochází i na běžném učtu. Dle EUROSTATU (2014) se tento schodek rovnal v průběhu daného období v průměru 9 % HDP. Další pokles jsme mezi léty 2001 2009 mohli zaznamenat v oblasti konkurenceschopnosti. GIBSON a KOL. (2011, str. 8) uvádí, že k hlavnímu důvodu tohoto poklesu patří právě relativně rychlejší růst cenové hladiny a mezd oproti zbytku Eurozóny. 19

Během devadesátých let minulého století, kdy se Řecko připravovalo ke vstupu do Eurozóny, dramaticky klesly výnosy vládních dluhopisů. Dle BANK OF GREECE (2014) klesl výnos desetiletého vládního dluhopisu z 24,5 % v roce 1990 na 5,3 % v roce 2001. Pokles úrokové míry lze dobře vidět na srovnání rozdílu výnosností řeckých a německých desetiletých dluhopisů, které uvádí GIBSON a KOL. (2011, str. 7). Tento rozdíl činil na začátku roku 1998 přes 1 100 bazických bodů, v období od roku 2002 po 2007 se už pohyboval v rozmezí 20 až 30 bodů. Tohoto razantního snížení nákladů na výpůjčky vláda Řecka po vstupu do Eurozóny využila k pokrytí vládních výdajů a k vyrovnání nízkých příjmů z daní. Výpůjčky vlády byly také používány ke krytí importu, který nebyl kryt exportem. Toto utrácení bez jakýchkoliv investic do budoucího růstu a zvýšení kompetitivnosti řecké ekonomiky vedlo k prudkému nárůstu zadluženosti, který je číselně popsán výše. 5.2 Nezaměstnanost v předkrizovém období Trh práce v Řecku se vždy vyznačoval vysokou nezaměstnaností. K poklesu došlo až v letech před současnou recesí. Podle EUROSTATU (2014) nezaměstnanost u lidí ve věku mezi 15 a 64 let v roce 1999 dosahovala svého desetiletého vrcholu 12,1 %, odkdy ale klesala až po rok 2008, kdy se rovnala 7,8 %. BAKAS a PAPAPETROU (2012, str. 11) uvádí, že nezaměstnanost v Řecku je vysoká především mezi ženami a mladistvými, stejně jako je tam nadprůměrný podíl nezaměstnanosti dlouhodobé. KATSANEVAS a LIVANOS (2003, str. 3 až 9) uvádí čtyři důvody, kvůli kterým se nezaměstnanost před vstupem do Eurozóny dlouhodobě držela na tak vysoké úrovni: Nabídka osob s vysokou kvalifikací převyšovala poptávku problém vyplývá z neelastičnosti vzdělávacího systému vůči potřebám trhu práce, selhání aktivních politik trhu práce (ALMP), vysoká právní ochrana zaměstnaných, kvůli které mladí lidé měli větší problém najít práci, nízká flexibilita trhu práce (Řecko v roce 2001 patřilo k zemím s nejnižším procentem lidí zaměstnaných na částečný úvazek). 20

Po přijetí do Eurozóny byly zmíněné nedostatky řeckého trhu práce kompenzovány nastartováním ekonomiky a nezaměstnanost tak od roku 2001 začala postupně klesat. I přesto, že byl vývoj míry nezaměstnanosti po roce 2001 příznivý, stále Řecko nebylo schopné dosáhnout alespoň na průměr v evropském měřítku. Jednalo se převážně o nezaměstnanost strukturální, která nejtvrději dopadala na ty nejzranitelnější skupiny, jako jsou mladiství a ženy. OECD ECONOMIC SURVEY: GREECE (2005, str. 104) uvádí, že mezi léty 2001 a 2005 se řecký trh práce potýkal především s problémy v mzdovém systému, který byl zatížen kolektivními dohodami, relativně vysokou minimální mzdou vzhledem k průměrné mzdě v průmyslu a v Evropské unii nadprůměrnými příspěvky na sociální zabezpečení. Dalším problémem byla přetrvávající vysoká ochrana zaměstnaných, která nutila zaměstnavatele raději nechat své zaměstnance pracovat přesčas než přijímat nové, v neposlední řadě to byla nízká flexibilita trhu práce způsobená neochotou zaměstnavatelů přijímat na částečné úvazky. Po volbách v roce 2000 se k moci opět dostala levicově orientovaná strana PASOK, která se se svým programem soustředila převážně na reformy trhu práce, sociálního zabezpečení a vzdělávání. IOANNOU (2010, str. 9) uvádí reformy, které Ministerstvo práce, sociálního zabezpečení a blahobytu zavedlo ihned po nástupu do úřadu. Mezi tyto reformy patřily změny horních limitů pro hromadné propouštění, restrikce prací přesčas, zvolnění pracovního času zaměstnanců, zavedení náhrad zaměstnavatelům na sociálním pojištění za přivedení nových účastníků na trh práce a rozšíření zaměstnávání na částečné úvazky ve všech sektorech ekonomiky. Během funkčního období vlády byla zavedena celá řada dalších reforem trhu práce. OECD ECONOMIC SURVEY: GREECE (2005, str. 104) vyzdvihuje hlavně reformu z roku 2004, která se soustředila na rovnost pracovních příležitostí pro nejzranitelnější skupiny, možnost být zaměstnán na částečný úvazek ve veřejném sektoru (ve veřejném sektoru je situace obzvlášť neudržitelná kvůli vysoké míře klientelismu) a motivování k větší pracovní mobilitě. Ze zmíněného je jasné, že si vláda v daném období dobře uvědomovala nedostatky řeckého trhu práce. Dle mého názoru podnikla správné kroky k jeho větší flexibilitě, která přispěla ke snížení nezaměstnanosti v následujících letech. Po vládě strany PASOK se v roce 2004 dostala k moci středně-pravicová strana Nová Demokracie. Období její vlády je charakteristické klesající nezaměstnaností a to 21