ÚVOD Milí čtenáři, mnohým z nás se při slovech vodní dýmka nejspíš vybaví obrázek starého pokuřujícího Turka nebo Araba, šáha či sultána, jak sedí v honosném paláci na luxusních polštářích svého harému. Jenže představa, která vodní dýmku spojuje výlučně s indo-arabským světem, je dnes již minulostí. V této knížce si kromě jiného ukážeme, že se vodní dýmka pomalu stává součástí dnešního moderního světa. Vodní dýmka poslední dobou prožívá renesanci. Nejde ale o podobné rozšíření jako v případě cigaret začátkem 20. století. Cigarety jsou pro vystresované lidi, kteří nemají čas relaxovat a žijí v neustálém kolotoči, kteří se ani na chvíli nedokážou zastavit a odpočinout si. Z vodní dýmky se postupně stává nový koníček, srovnatelný s kouřením doutníků nebo klasických dýmek. Pro mnohé se vodní dýmka stala symbolem odpočinku a v některých případech i předmětem moderního umění. Stačí se podívat na některé moderní vodní dýmky, které kromě zážitku ze samotného kouření přinášejí i vizuální potěšení. Na začátku se budeme věnovat teoretickým poznatkům, představíme si například vývoj vodní dýmky, její fungování a typy, s jakými se setkáte a jaké právě vám budou nejvíce vyhovovat. Dále se podíváme na to, jak se vodní dýmka připravuje, jak řešit problémy při jejím kouření, a poukážeme na mnohé další praktické postupy. Podrobně se budeme věnovat její konstrukci, seznámíme se s nejnovějšími modely korunek, šlauchů a s novinkami v nabídce tabáků. Naše kniha poskytne všechny potřebné informace o vodní dýmce jak začínajícím, tak zkušeným kuřákům. 9
Postupy jsou vylíčené detailně, přitom s ohledem na praktičnost. V závěru se nachází stručný slovníček, kde najdete kompletní terminologii spojenou s vodní dýmkou a všechny použité odborné pojmy. Pro vodní dýmku v současnosti existuje mnoho pojmenování. Různorodost názvů pramení z toho, že každá oblast měla svůj vlastní dialekt nebo pojmenování odvodila od jiné části dýmky. V Indii tak byla známa pod názvem huqqa, což znamená nádoba nebo džbán. Vzhledem k tomu, že Indie byla součástí Britského impéria, se tento název přenesl do angličtiny jako hookah. V Egyptě, severní Africe a v oblasti Perského zálivu se setkáme s pojmenováním shisha, které v perštině znamená sklo. Tento výraz také přejala angličtina, ale v dnešní době jím označuje i tabák do vodní dýmky. S výrazem narghile se setkáme v Sýrii, Libanonu, Iráku a v Turecku. Původ tohoto slova můžeme opět nalézt v perštině, kde narghile znamená kokosový ořech. Kolem vodní dýmky se za dlouhá staletí vytvořily svébytné rituály a specifická kultura, s čímž vás v této publikaci také seznámíme. Nic vám však nebrání v experimentování. V samostatné kapitole vám k tomu nabídneme několik ověřených postupů a triků. výpustní ventil srdce korunka těsnění miska na popel tělo šlauch váza 10 Anatomie vodní dýmky
HISTORIE Jelikož historici téma vodních dýmek zatím neprobádali důsledně, nemáme o jejím vzniku jen jednu teorii, ale hned několik. První fyzické důkazy o vodní dýmce se našly při vykopávkách v roce 1971 v jižní a východní Africe. Expedici vedl J. C. Dombrowski, který našel pozůstatky korunek v jeskyni u města Lalibela v Etiopii. Radiokarbonová metoda datuje jejich vznik přibližně do roku 1320. Jedna z populárních teorií tvrdí, že vodní dýmka vznikla na obou kontinentech, v Africe i v Asii, nezávisle na sobě. Navzdory tomu, že si byly vodní dýmky z obou kontinentů podobné, jejich využití se lišilo. Předpokládá se, že africké vodní dýmky sloužily výhradně ke kouření marihuany a jsou předchůdci dnešních vodních bong. Vodní dýmky v Indii, Persii a v jihovýchodní Asii se až do objevení melasového tabáku používaly převážně ke kouření opia 11
a hašiše. Primitivní verzi vodní dýmky tvořilo zařízení vyrobené ze skořápky kokosového ořechu a zvané narcil, s otvory, do kterých se zasouvala dutá stébla trávy nebo bambusu. Toto zařízení sloužilo primárně ke kouření hašiše, marihuany a opia. Později vodní dýmka začala pronikat i do ostatních částí světa, kde vznikaly různé obdoby. Například v Egyptě se místo kokosu používala vydlabaná dýně. První rysy podobné dnešním získala vodní dýmka v Perské říši, kde dýni a kokos nahradily keramické vázy tvarem připomínající ty současné. Konečnou podobu však vodní dýmka získala až v Turecku, odkud se později rozšířila do celého světa. Největší popularitu zažívala během vlády sultána Murada IV. (1623 1640), kdy se ustálila i nepsaná pravidla jejího kouření. Paradoxem je, že právě za vlády Murada IV. byl v bývalé Konstantinopoli zaveden zákaz konzumace alkoholu a kávy i kouření tabáku, jehož cílem bylo omezit shromažďování lidí v kavárnách, kde kritizovali politický režim. Samozřejmě byl tento zákaz neudržitelný a později také došlo k jeho zrušení. Ironií je, že sám původce tohoto zákazu, sultán Murad IV., zemřel na cirhózu jater. 12 Historický model vodní dýmky z kokosového ořechu
Tehdy platila následující pravidla kouření: Nikdy nepodáváme šlauch dalšímu kuřákovi přímo. Položíme ho na stůl na znamení, že jsme skončili, a poté nás může vystřídat další kuřák. Pokud nejsou k položení šlauchu vhodné podmínky, podáváme ho zásadně pravou rukou náustkem k sobě, a to osobě sedící vpravo. Šlauch si nemůžeme vzít od člověka, který ještě kouří. Musí nám ho sám nabídnout. Z vodní dýmky je dovoleno kouřit pouze tabák k tomu určený. Nikdy si nezapalujeme cigaretu od uhlíku vodní dýmky, ani neodklepáváme popel na talířek. Je to proti etiketě kouření. Nefoukáme dým jiným lidem do tváře. Neukazujeme šlauchem na druhou osobu to je vnímáno jako osobní urážka. Vodní dýmka by měla být postavena níže, než sedí kuřák. Miniaturní vodní dýmka 13
Porušení pravidel kouření narghile se v minulosti považovalo za velkou urážku. Například perský vládce Násiruddín Šáh Kadžár (1848 1896) vnímal podání hadice nesprávnou rukou jako velkou osobní urážku (levá ruka se v arabském světě pokládá za nečistou); v roce 1841 sultán Abdülmecid I. nenabídl francouzskému velvyslanci vodní dýmku, což vyústilo v diplomatickou roztržku. 1 V zemích, odkud tento způsob kouření pochází, je dnes zvykem, že na každém diplomatickém setkání nebo formální společenské akci má každý člen společnosti vlastní dýmku. Tak se snadno předejde nedorozuměním. Pravidla kouření vodní dýmky se v téměř nezměněné podobě zachovala do dnešní doby, i když se už na ně neklade takový důraz jako kdysi. Později se vodní dýmka rozšířila z Turecka i do Evropy a Ameriky, kde ale ve 20. století upadla v zapomnění díky obrovské popularitě cigaret. V současnosti zažívá opět renesanci a lidé k tomuto poklidnému, relaxačnímu způsobu kouření znovu nacházejí cestu. 14
JAK DÝMKA FUNGUJE Princip fungování vodní dýmky spočívá v podtlaku, který způsobí kuřák nasáváním vzduchu ze šlauchu. Tah vyvolá ve váze podtlak, čímž se do těla dýmky dostává vzduch, který je uhlíkem ohřátý přibližně na 150 C (teplota se může měnit v závislosti na použitém uhlí či použití tarbuše) a který v korunce postupně spaluje tabák vodní dýmky. Dým z tabáku putuje tělem dýmky dolů do vázy, kde se ve vodě ochladí, a tím se zjemní a zbaví se těžkých částic. Potom putuje do šlauchu ke kuřákovi, který vdechuje už profiltrovaný a ochlazený dým. Míra filtrace závisí na použité kapalině, její teplotě a také délce, kterou dým překonává na cestě od korunky k ústům kuřáka. K dostatečnému podtlaku je nutné, aby k sobě celá soustava těsně přiléhala, proto jsou jednotlivé komponenty vždy spojené gumovým těsněním. Těsnění je obvykle trojí; jedno pod korunkou na tabák, druhé mezi tělem dýmky a vázou a třetí mezi tělem dýmky a šlauchem. Jako samoucpávací mechanismus slouží malá ložisková kulička ve výpustním ventilu. Takový mechanismus má dnes už většina moderních vodních dýmek. 15
TYPY VODNÍCH DÝMEK Podobně jako se postupně vyvíjel název vodní dýmky, měnila se i její konstrukce. Při dnešní úrovni průmyslové výroby se dá vyrobit vodní dýmka téměř jakéhokoliv tvaru. Základní konstrukcí je dýmka spojená těsněním s jediným vývodem do šlauchu. Od tohoto typu se odvíjely všechny další úpravy, jichž je dnes nepřeberné množství. V této kapitole si představíme modely, které jsou nejrozšířenější, a zmíníme se i o exotických a moderních konstrukcích.
TRADIČNÍ VODNÍ DÝMKA A JEJÍ VARIANTY Naprosto nejjednodušší konstrukcí, se kterou se setkáváme nejčastěji, je klasická vodní dýmka s vázou o objemu přibližně 1,5 litru, s pevným tělem, jednolitým jádrem, jedním vývodem do šlauchu a jedním výpustním ventilem s kuličkou. Není tu nic kromě základních součástek; přidán byl pouze ventil. Z tohoto modelu si snadno odvodíme všechny další modifikace. Existují také vodní dýmky, ze kterých vedou dva, tři, nebo i více šlauchů. V podstatě jde jen o přidání vícerých výstupů k srdci dýmky. Pokud má vodní dýmka více šlauchů, má to své výhody i nevýhody. Ve společnosti, kde je větší množství lidí, to zkracuje čekání, než opět přijdeme na řadu. Ale na druhé straně takové uspořádání brání vyfukovat z vázy přepálený nebo zatuchlý dým, protože jsou vývody na těle umístěné na úkor výpustního ventilu. Dalším problémem vodních dýmek s několika šlauchy je jejich časté zamotání při přesouvání, což může při ne opatrné manipulaci vést k pádu dýmky. Pokud není dýmka vybavená samoucpávacím mechanismem, přidá- Tradiční středně velká vodní dýmka se dvěma šlauchy Turecká vodní dýmka s keramickou vázou 17
Rotátor vají se potíže s ucpáváním šlauchu, zatímco kouří někdo jiný, neboť dochází k nasávání vzduchu skrze druhý šlauch. Jeden z častých problémů, s jakými se setkáváme při kouření dýmky ve větší společnosti, odbourává modifikace zvaná rotátor. Díky tomu, že je váza položená na rotačním podstavci, se vývod otáčí vždy směrem ke kuřákovi. Jenže to platí pouze pro rotátory s jedním šlauchem. Při větším množství se mohou šlauchy opět zamotat. A navíc se právě kvůli této konstrukci a kulatému tvaru vázy zmenšuje objem vody, přes kterou se filtruje dým, a skutečná výška vodní dýmky je menší kvůli rotačnímu podstavci. Vodní dýmky tradiční konstrukce se od sebe mohou lišit i mnoha dalšími znaky, na jejichž základě dokonce rozpoznáme oblast, odkud konkrétní dýmka pochází. Například turecká konstrukce má odlišný systém nasazování korunky na tělo. Tato dýmka má speciální kolébku, do které se korunka vsadí. Další rozdíl můžeme najít ve spojení těla a vázy. Nejběžnější způsob je nasouvací, přičemž přiléhavost zabezpečuje gumové těsnění. Někteří výrobci dodávají dýmky se závitovým spojem. Tento typ spoje je častým předmětem diskuzí. Na jedné straně odpadá starost o těsnění, vodní dýmka získává větší stabilitu, spoj je pevný a při přenášení nemůže váza náhodně z těla spadnout. Na druhou stranu je třeba počítat s opotřebením samotného závitu; jelikož závit vázy není vysoustružen na samotném skle, ale na násadci, který 18 Tradiční malá vodní dýmka