VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Obor Všeobecná sestra. Kvalita života u klientů se zrakovým postižením

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií Obor Všeobecná sestra Kvalita života u klientů se zrakovým postižením bakalářská práce Autor: Ester Dvořáčková, DiS. Vedoucí práce: Mgr. Jana Truplová Jihlava 2015

Anotace Bakalářská práce je věnována kvalitě života u klientů se zrakovým postižením. V práci popisuji anatomii oka, onemocnění očí, která mohou vést ke slepotě, dále se věnuji prevenci poškození zraku, komunikaci s nevidomými a kvalitě jejich života. Cílem mé práce je zjistit kvalitu života u vybraných klientů s různým zrakovým postižením. Výzkum je prováděn kvalitativní formou, pomocí rozhovoru. Práce je obohacena příběhy klientů, kteří vysvětlují, jak u nich ke zrakovému postižení došlo. Klíčová slova Kvalita života, onemocnění očí, zrakové postižení, slepota Anotation The bachelor thesis is devoted to the quality of life in clients with visual impairment. In my thesis I describe the anatomy of the eye, an eye disease that can lead to blindness. Next I focus on prevention visual impairment, communication with the blind and quality of their life. The goal of my thesis is to determine the quality of life with different visual impairments in selected clients. The research is conducted by qualitative methods, using an interview. The thesis is enriched with stories of clients, who explain, how their sight impairment has occurred. Keywords Quality of life, an eye disease, visual impairment, blindness

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracovala jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušila autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědoma toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutí licence. V Jihlavě dne... Podpis

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala Mgr. Janě Truplové za cenné rady a připomínky při odborném vedení mé bakalářské práce. Dále děkuji Ivaně Kročilové za schválení výzkumného šetření. Ráda bych také poděkovala všem respondentům za jejich ochotu a drahocenný čas, který mi poskytli k získání informací pro mou výzkumnou práci. Velký dík patří i mé rodině za psychickou podporu při studiu.

Obsah 1 Úvod...8 1.1 Cíl práce...9 1.2 Výzkumné otázky...9 2 Teoretická část... 10 2.1 Anatomie a fyziologie oka... 10 2.2 Vstupní vyšetření... 13 2.3 Vyšetřovací metody... 14 2.4 Poruchy zraku a jejich hodnocení... 16 2.5 Hlavní příznaky očních onemocnění... 16 2.6 Nejčastější typy onemocnění očí... 18 2.7 Refrakční vady... 18 2.7.1 Metody léčení očních vad... 19 2.8 Onemocnění rohovky... 19 2.8.1 Keratoplastika neboli transplantace rohovky... 20 2.9 Onemocnění čočky... 21 2.9.1 Šedý zákal neboli katarakta... 21 2.9.2 Zelený zákal neboli glaukom... 22 2.10 Onemocnění sítnice... 23 2.11 Úrazy oka... 24 2.12 Terapie... 24 2.13 Prevence poškození zraku... 25 2.14 Slepota... 25 2.15 Pravidla komunikace s nevidomými... 25 2.16 Řízení motorového vozidla... 26 2.17 Kvalita života... 26 2.17.1 Život nevidomého... 27

2.18 Kompenzační pomůcky... 29 3 Praktická část... 31 3.1 Metodika výzkumné části... 31 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí... 31 3.3 Průběh výzkumu... 31 3.4 Zpracování získaných dat... 31 3.5 Výsledky výzkumu... 31 3.6 Názorná analýza výsledků... 40 3.6.1 Analýza výzkumných otázek... 40 3.6.2 Analýza dílčích otázek... 44 3.7 Diskuze... 49 3.8 Doporučení pro praxi... 53 4 Závěr... 55 Seznam použité literatury... 57 Seznam tabulek... 60 Seznam příloh... 61

1 Úvod Téma Kvalita života u klientů se zrakovým postižením jsem si vybrala právě proto, že každý den se zrakově postiženými lidmi pracuji. Setkávám se tedy denně s různým zrakovým postižením, v různém věku a s odlišnými nemocemi očí. Proto je dobré vědět, jak s těmito lidmi komunikovat. Každý z nás v životě jistě zažil nějaký problém se zrakem nebo očima. Jedná se o záněty, různé výrůstky v okolí očí, ale také o závažnější onemocnění, jako je katarakta, glaukom, úrazy očí až samotná slepota. Nejdůležitější je vždy včasná léčba příčiny očního onemocnění. Lidé se zrakovým postižením mají stejné denní potřeby jako lidé bez zrakového postižení. Dle charakteristiky zrakového postižení lze klienty rozdělit na osoby lehce slabozraké s binokulárním viděním. U této skupiny můžeme říci, že jim mohou pomoci optické korekce, mezi které řadíme speciální lupy, brýle, zvětšení obrazu a jiné, což jim napomáhá k dobrému začlenění do společnosti. Dále pak osoby těžce slabozraké, nevidomé a prakticky nevidomé. U této skupiny zrakově postižených nelze použít speciální lupy ani jiné pomůcky. Nepostradatelnou pomůckou pro orientaci se jim stává slepecká hůl. U každého člověka se zrakové postižení může projevovat jinak. U ztráty zraku se většinou nejedná o černou tmu, jedná se o nevidění nebo vidění porušené vlivem úrazu či jiného poškození zraku. Člověk vidící má jinou představu o světě než člověk nevidomý. Nevidomý má především problém s pohybem a orientací v prostoru. Naštěstí však existují kompenzační pomůcky, které mohou kvalitu života usnadnit, v některých případech ulehčit a velmi pomoci. Kvalita života má širokospektrý význam a každý jedinec ji pojímá po svém. 8

1.1 Cíl práce Zjistit a porovnat, jaká je kvalita života u klientů s vybraným zrakovým postižením. Zjistit ostrost zraku u vybraných klientů se zrakovým postižením. 1.2 Výzkumné otázky Jaká je podle klientů s různým zrakovým postižením kvalita života? Ve kterých oblastech nejvíce klienti pociťují snížení úrovně kvality života? Ve kterých denních činnostech je u vybraných klientů nejvíce snížena kvalita života vlivem zrakového postižení? Došlo za posledních pět let u klientů se zrakovým postižením ke zlepšení zrakové ostrosti? 9

2 Teoretická část 2.1 Anatomie a fyziologie oka Zrak je jeden z nejdůležitějších smyslů, okem vnímáme více jak 70 % informací z okolí. Oko je párový orgán zraku, umístěný v kostěné prohlubni lebky, v pravé a levé očnici. Oko je v očnici uloženo měkce na elastickém tukovém polštáři. Pomocí zevních očních svalů je pevně fixováno, tudíž se může do jisté míry pohybovat. Očnice má otvory, kterými prostupují cévy a nervy (Naňka, 2009). Okohybné svaly se dělí na přímé a šikmé svaly. Tyto svaly umožňují pohyb oka ve všech směrech (Schneiderová, 2006). Oko vnímá prostorově, černobíle i barevně (Naňka, 2009). Kromě svalů má oko zrakový nerv, tudíž ho nelze bez vážného poškození z očnice vyjmout. Zepředu je oko chráněno víčky. Oční víčka se skládají z horního a dolního očního víčka. Jejich hlavním úkolem je ochrana oka. Víčka při mrkání roztírají po povrchu oka slzný film. Oko má přibližně kulovitý tvar o průměru cca 24 milimetrů. Stěna oka je tvořena třemi základními vrstvami, od povrchu dovnitř jsou to bělima, živnatka a sítnice. Vnitřní vrstvu tvoří sítnice. Sítnice obsahuje receptorové buňky. Uvnitř oční koule se dále nachází sklivec, čočka a komorová voda. Pevná bělima udržuje tvar oční koule, živnatka vyživuje oční tkáň kyslíkem a živinami, jemná a tenká sítnice obsahuje světločivné elementy tyčinky a čípky, které jsou nejdůležitější pro vnímání světla a vidění. Přední část bělimy je krytá průsvitnou spojivkou, která plynule přechází z vnitřní strany víček a končí na rozhraní bělimy a rohovky (Naňka, 2009). Bělima (sclera) Bělima je mléčně bílá, bezcévná blána. Na povrchu bělimy je řídké vazivo, které pomáhá pohybovat okem. Vnější část bělimy je kryta spojivkou. Bělima obsahuje elastická vlákna a kolagen (Naňka, 2009). Rohovka (cornea) Rohovka je průhledná, čirá tkáň. V přední části oka tvoří pokračování bělimy, má kulatý tvar a je do bělimy zasazena na způsob hodinového sklíčka. Rohovka díky průhlednosti umožňuje, že skrze ni vidíme i některé nitrooční tkáně, a to barevnou duhovku s typickou kresbou a uprostřed s otvorem zornicí, kterou lze vidět i část čočky. Na hranici rohovky a bělimy se nachází kruhový žilní splav, v tomto splavu je vstřebáván komorový mok, který je následně odplaven do žilního oběhu. Rohovka je 10

nejcitlivější částí oka, proto jakékoliv poškození je velmi bolestivé (Naňka, 2009). Spojivka (tunica conjunctiva) Spojivka tvoří prostor mezi víčky, oční koulí a oční dutinou. Na vnitřní straně přechází spojivka do očního koutku a na vnější do rohovky. Spojivky mají funkci ochrannou (Schneiderová, 2006). Cévnatka (uvea) Cévnatka, nazývaná i živnatka, vyživuje vrstvu tyčinek a čípků a navzájem je odděluje tzv. temná komora. Cévnatka usměrňuje množství dopadajícího světla na sítnici a pomáhá zachovávat pnutí čočky. Další část cévnatky tvoří řasnaté tělísko a duhovka (Naňka, 2009). Řasnaté tělísko (corpus ciliare) Řasnaté tělísko se podobá mezikruží. Řasnaté tělísko obsahuje vazivovou stromu a hladkou svalovinu a na svém povrchu je zřaseno. Svalové buňky jsou organizovány ve směru meridionálním, cirkulárním a radiálním. Povrch řasnatého tělíska tvoří sítnice, která neobsahuje světločivé elementy. Řasnaté tělísko zde tvoří komorovou tekutinu a sítnice je v tomto místě pigmentovaná. Denní produkce tekutiny je okolo dvaceti mililitrů a neustále se obměňuje (Naňka, 2009). Duhovka (iris) Duhovka s kulatou zornicí, jejíž šíře se mění podle intenzity světla, působí jako clona u fotoaparátu. Duhovka je pigmentovaná. Modrá barva značí méně pigmentu, naopak hnědá barva značí více pigmentu. Čočka (lens) Čočka je umístěna za duhovkou v zadní komoře oka. Jejími vlastnostmi jsou průhlednost, optická lomivost a elastičnost. Tloušťka čočky je zhruba 3,8 milimetrů. Čočka je uložená v pouzdře, které se nazývá capsula lentis. Průhlednost čočky umožňuje průchod světelných paprsků do nitra oka a optická lomivost způsobí, že se paprsky lámou do centra vidění na sítnici. Elastičnost čočky umožňuje změnu její lomivosti při pohledu do blízka. Tomuto jevu říkáme akomodace. Sklivec (corpus vitreum) Vnitřní prostor oční koule za čočkou je vyplněn sklivcem. Sklivec je u zdravého oka zcela čirý jako sklo. Sklivec je průhledná, rosolovitá hmota tvořená z 99 % vodou. 11

Vyplňuje prostor mezi zadní plochou čočky a sítnicí. Sklivec je bezcévnatý a na povrchu je zahuštěn. Udržuje nitrooční tlak v oku. Obsahuje vodu, NaCl, kyselinu hyaluronovou a bílkoviny (Naňka, 2009). Sítnice (retina) Sítnice vystýlá zadní část oční koule, obsahuje světločivé elementy s neurony. Je vyživována cévnatkou, zajišťuje i výživu a transport kyslíku pro čípky a tyčinky. Tyčinky slouží k černobílému vidění a čípky k barevnému vidění. V sítnici se rozbíhají jemné tepénky a žíly. V části zadního pólu oka, což je přibližně na protilehlé straně, než je rohovka, jsou na sítnici blízko sebe dvě velice důležitá místa. Prvním je žlutá skvrna, která je místem nejostřejšího vidění, tzv. centrem vidění. Žlutá skvrna neobsahuje cévy. Toto místo má větší rozlišovací schopnost než celá zbylá sítnice. Při jeho postižení se velmi zhoršuje vidění do blízka. Druhým místem je terč zrakového nervu, do něhož se sbíhají statisíce nervových vláken od nervových buněk z celé sítnice, aby utvořily jeden svazek, zrakový nerv. Místo vstupu zrakového nervu ze zadního pólu oka neobsahuje žádné světločivné elementy, a tudíž je slepé. Slepou skvrnu si člověk neuvědomuje (Naňka, 2009). Zrakový nerv (nervus opticus) Zrakový nerv a zrakové buňky sítnice jsou předsunutou částí mozkové tkáně, toto spojení sítnice s mozkem má za následek, že se některá onemocnění centrálního nervového systému projevují určitými změnami, které může lékař při vyšetření zjistit, aniž by pacient uváděl potíže. Zrakový nerv obsahuje zhruba 1,2 milionů nervových vláken. Tato vlákna se spojují ve svazek, který se označuje zrakový nerv. Zrakový nerv vystupuje z oční dutiny do lebky a následně do mozkové tkáně (Naňka, 2009). Přídatné orgány oka K přídatným orgánům oka řadíme: - vazivové ústrojí, které obsahuje okostici, vazivo oční koule a očnicový tuk, - svaly zahrnující sedm kosterních svalů, a to svaly přímé, šikmé a zvedače horních víček, - víčka lze je charakterizovat jako kožní řasy, které uzavírají očnici; víčka, jsou pokryta po okrajích řasami, které plní ochranou funkci oka, - obočí, 12

- spojivka je sliznice, která tvoří dva vaky; napomáhá pohybům víček po oku spolu se slzným ústrojím, - slzné ústrojí má funkci imunitní obrany oka; slzné ústrojí přestavuje slznou žlázu a odvodné slzné cesty (Kachlík, 2013). Optická soustava oka Optickou soustavu oka tvoří rohovka, čočka, sklivec a komorová voda. Lomením světla dochází k vytvoření obrazu na sítnici. Obraz je zmenšený a převrácený. Barva, velikost a tvar jsou u pozorovaného předmětu zachyceny. Světlo podráždí čípky a tyčinky v sítnici, kde dochází k přeměně vjemu na nervový podnět, který je následně veden jako vzruch nervovými buňkami sítnice na zrakový nerv. Obraz si uvědomíme, jakmile se vzruchy dostanou zrakovým nervem do mozkového centra. Mozkové centrum se nachází v mozkové kůře v týlním laloku. Zde nastává otočení obrazu dle skutečnosti (Naňka, 2009). 2.2 Vstupní vyšetření Při vstupním vyšetření klienta je velice důležité provést vstupní anamnézu, tedy zjistit rodinnou, osobní, farmakologickou a alergologickou anamnézu. V osobní anamnéze je nezbytně nutné zjistit, zda pacient prodělal jakékoli oční onemocnění. Ptáme se také na šilhání a výskyt šedého i zeleného zákalu (Nováková, 2011). Fyzikální vyšetření Oči vyšetřujeme aspekcí, pro vyšetření reakce zornic používáme baterku. U fyzikálního vyšetření kontrolujeme oční víčka vzhledem k pigmentaci, edému žlutých skvrn a podobně. Dále sledujeme oční bulvy, jejich postavení, pohyblivost a zorné pole. U spojivek se zaměřujeme na barvu a vlhkost. U bělimy je důležitá barva, sledujeme ikterickou a subikterickou bělimu, mohou se vyskytnout i hnědé skvrny. U rohovek je nutné sledovat barvu, zvláště průhlednost, rohovkový reflex a rohovkový vřed. V neposlední řadě sledujeme zornici, její reakce na světlo a konvergenci, tvar zornice a velikost. Na pracovištích je možný i odběr materiálu na vyšetření, a to převážně na mikrobiologické vyšetření. Odběr se provádí ze zevního oka. U hematologického vyšetření zjišťujeme především krevní obraz a sedimentaci. Při podezření na zhoubné bujení je proveden odběr pro histologické vyšetření, a to buď punkcí, nebo excizí. Biochemické vyšetření se provádí především na zjištění iontů, metabolitů, bílkovin, 13

lipidů, glykémie a jiných (Nováková, 2011). 2.3 Vyšetřovací metody Zraková ostrost Zrakovou ostrostí rozumíme tím, že oko má rozlišovací schopnost s jeho refrakčním stavem. Zraková ostrost se vyšetřuje do dálky a do blízka. Do dálky se vyšetřuje zraková ostrost na optotypech. Ty se umísťují do vzdálenosti pěti až šesti metrů. Nejčastěji se používají Snellenovy optotypy. Zraková ostrost se určuje bez brýlí, tzv. naturální vizus. Dále pak se určuje korigovaný vizus, u nějž se brýle používají. Do blízka se zraková ostrost určuje na vzdálenost čtyřicet centimetrů. Pro vyšetření zraku do blízka se používají Jaegerovy tabulky. Tyto tabulky mají u každého odstavce číslo. Číslo určuje zrakovou ostrost do blízka (Hycl, 2008). Barvocit Pseudoizochronické tabulky jsou pomocné tabulky k vyšetření barvocitu (Hycl, 2008). Barvocit umožňuje oku rozeznávat barvy. Ve žluté skvrně je nejvíce čípků, proto barvy vnímáme. Oko rozeznává tři druhy barev červenou, modrou a zelenou (Slezáková, 2014). Adaptace Oko je schopno se adaptovat na různou intenzitu světla, především na světlo a tmu. Při přechodu ze tmy na světlo se oči přizpůsobují velice rychle, nevnímáme žádnou poruchu. Při přechodu ze světla do tmy se oko u zdravého člověka přizpůsobuje až několik desítek minut. U tohoto přechodu můžeme začít vnímat nějakou poruchu. Šeroslepost je poruchou adaptace na tmu. Buď je příznakem onemocnění sítnice, onemocnění zažívacího traktu, nebo nedostatku vitamínu A. Může se projevit také jako samostatná porucha (Slezáková, 2014). Vyšetření slzného ústrojí K vyšetření slzivosti se používá tzv. Schirmerův test. Je to filtrační papírek, který se vloží do dolního spojivkového vaku po lokální anestezii. Test trvá pět minut, po stanovené době se zkontroluje filtrační papírek s nasáklými slzami. Podle zvlhčené části papírku se hodnotí slzivost očí. Místnost pro vyšetření testu by měla mít správnou 14

teplotu a vlhkost. Klient má po celou dobu vyšetření zavřené oči (Saxena, 2011). Oftalmoskopie K vyšetření očního pozadí, především sítnice, očního nervu a cévnatky, se používá oftalmoskop. Existují určité druhy oftalmoskopu, například přímý oftalmoskop, nepřímý oftalmoskop a laserový oftalmoskop. Nejpoužívanější v dnešní době je přímý oftalmoskop. U této metody vyšetření je zapotřebí, aby měl klient rozšířenou zorničku pro vyšetření očního pozadí. Pro rozšíření se používají mydriatika. Mydriáza slouží k přehlednějšímu vyšetření očního pozadí (Nováková, 2011). Ultrazvukové vyšetření K ultrazvukovému vyšetření se používá ultrazvuková sonda. Tato sonda se přiloží na rohovku, a tím lékař zjistí optické prostředí oka. Přístroj se využívá ke změření délky bulbu, lomné síly rohovky a dále k výpočtu umělé nitrooční čočky. Ultrazvukovou sondou lze případně vyšetřit i cysty na oku, odchlípení sítnice, hematomy nebo tumor (Nováková, 2011). Vyšetření zorného pole Zorné pole značí počet bodů, které se zobrazují na sítnici. Při zaměření předmětu člověk vnímá i prostor kolem sebe. Lidské oko po zevních stranách vnímá do 90 stupňů, ve směru dolů vnímá až 70 stupňů a směrem nahoru vnímá okolo 50 stupňů. K vyšetření zorného pole je využíván mechanický nebo počítačový perimetr. Nejvyužívanější je počítačový perimetr, který zobrazuje světelné body, u kterých se mění seskupení a intenzita světla. Lékař vyhodnotí změny perimetru, které popisují postižení určité zrakové dráhy (Nováková, 2011). Vyšetření nitroočního tlaku Nitrooční tlak je ukazatelem pro správný přítok a odtok nitrooční tekutiny. Fyziologické hodnoty jsou v rozmezí 16 20 mmhg. Pro vyšetření nitroočního tlaku se používá tonometr. Existují různé typy, například bezkontaktní tonometr, Goldmanův tonometr, který je součástí štěrbinové lampy, a Schiotzův tonometr. V praxi je nejpoužívanějším tonometrem tzv. bezkontaktní tonometr. Pro správné změření nitroočního tlaku je důležité, aby měl klient doširoka otevřené oko. Přístroj vyfoukne vzduch do otevřeného oka, a tím se zploští rohovka. Podle zploštění rohovky se změří tlak v oku (Nováková, 2011). 15

Počítačová tomografie Počítačová tomografie je využívaná k zobrazení měkkých tkání a skeletu, kterým lze určit patologický proces v orbitě, průběh zrakových drah v mozku nebo průběh očního nervu (Nováková, 2011). Vyšetření refrakce oka Ke zjištění refrakce oka je zapotřebí přístroj tzv. refraktometr. Refraktometr měří krátkozrakost a dalekozrakost pomocí refraktometrie, skiaskopie a keratometrie (Nováková, 2011). Vyšetření štěrbinovou lampou Pomocí štěrbinové lampy se vyšetřuje přední komora, rohovka, sklivec a čočka. Lampa obsahuje světlo z binokulárního mikroskopu a aplanační tonometr ke změření nitroočního tlaku (Nováková, 2011). 2.4 Poruchy zraku a jejich hodnocení Lidé se zrakovým postižením jsou osoby, které mají různé vady a stupně snížení zrakové schopnosti. Poruchy zraku hodnotíme z různých hledisek: - podle stupně postižení osoby nevidomé (slepota, amauróza), osoby se zbytky zraku, osoby slabozraké, osoby s poruchou binokulárního vidění tupozrakost, šilhavost, - podle doby vzniku vrozené, získané, - podle etiologie orgánová vada, funkční vada, - podle trvání krátkodobé poruchy, dlouhodobé poruchy, recidivující poruchy. (Nováková, 2011, str. 122) 2.5 Hlavní příznaky očních onemocnění Každé oční onemocnění se dříve či později projeví subjektivními potížemi nejrůznějších typologií. Příznaky mohou být pro určitá onemocnění typické nebo méně typické. Signalizujícími příznaky bývá bolest oka nebo jeho okolí. Tento běžný příznak může být důvodem zánětu nebo glaukomu či chřipkového onemocnění. V oku nebo okolí mohou být pociťovány bolesti, které vycházejí z krční páteře. 16

Další příznak, který bychom neměli zanedbávat, je světloplachost. Bývá přítomna u poranění oka, povrchních onemocnění rohovky, u zánětu duhovky nebo i případně u zánětu spojivek. Někdy bývá prvním příznakem šedého zákalu. Slzení je další častý příznak, avšak není míněné slzení z mechanických příčin, jako je například krájení cibule. Jde o výraznější slzení, které je charakteristické u alergií, překážkou v odvodných slzných cestách nebo ochablostí dolních víček či poraněním rohovky a u zánětů. Mohou být i prvotními příznaky šedého zákalu. Zčervenáním reaguje oko na podráždění různého charakteru. To mohou způsobovat pyly, prach, kouř, vítr, poranění spojivky nebo rohovky, chlorová voda nebo i mýdlo a jiné. U některých lidí postačí pláč nebo probdělá noc. V některých případech se můžou vyskytnout zarudlá oční víčka až otok. V těchto případech se mohou objevovat i záněty mazových žlázek, ječné zrna, vlčí zrno až absces z důvodu zanesení infekce. Zarudnutí může být příčinou zánětů. Závažnějším příznakem se může objevit až pokles vidění. Nejasné vidění je následkem některé z refrakčních vad, tj. krátkozrakostí, dalekozrakostí nebo astigmatismem. Pokles vidění se může objevit i u onemocnění rohovky nebo jejího poranění. Zhoršující se vidění je typické pro šedý zákal. Klesající schopnost vidění nablízko s dioptrickou sílou brýlových skel je příznakem postižení sítnice. Náhlé vzniklé zamlžené vidění může být projevem glaukomu. Náhlá ztráta vidění je signálem pro krvácení do oka nebo odchlípení sítnice. Dalším příznakem očního onemocnění mohou být světelné vjemy, blesky, jiskření. Jde o záblesky, jiskření či blikání objevující se někde v periferii vidění. Mohou to být první příznaky odchlípení sítnice nebo sítnicové trhliny, někdy jde jen o doprovodný příznak tohoto onemocnění. Pokud ve sklivci vznikly výše uvedené degenerativní změny, které mohou ve spojení se sítnicí s pevným spojením tahat, hlavně při prudších pohybech oka, takový tah má za následek podráždění sítnice, které se projeví právě záblesky nebo jiskřením. Světelné vjemy se též mohou objevit při úderu nebo uhozením se do oka, tehdy vidíme takzvané hvězdičky. Po několika týdnech hvězdičky mizí. Pokud stále přetrvávají, je na místě okamžitá návštěva očního lékaře. V takovém případě může jít o odchlípení sítnice (Slezáková a kol., 2014). 17

2.6 Nejčastější typy onemocnění očí Každý lidský organismus se v průběhu života mění. Naše oči také. S přibývajícím věkem pociťujeme první příznaky. Ty většinou přicházejí kolem 50. roku života, kdy začínáme pociťovat opotřebování organismu a také našich očí. Začínáme hůře vidět na čtení, tehdy jsou potřeba brýle. Tyto potíže můžeme pozorovat již po 40. roku. Kolem 50. roku si můžeme povšimnout drobných létajících mušek v oku, ty nám ale nezmizí, je potřeba si na ně zvyknout. Snižuje se též pružnost čočky, po 60. roku přestává být čočka zcela čirá, barvy kolem nás nejsou již tak pestré. Obvykle se projevuje šedý zákal, takzvaná katarakta. V tomto věku nás mohou postihnout i jiná onemocnění, jsou to především civilizační choroby, jako je cukrovka, skleróza, vysoký krevní tlak. Ovšem z očního hlediska je zde také možný výskyt zeleného zákalu, takzvaného glaukomu. V pozdějším věku se přidává i onemocnění degenerace sítnice. To není ovšem pravidlem. Člověk pociťuje určitý stres, nedokáže číst, šít, psát, začíná mít strach ze slepoty (Slezáková, 2014). 2.7 Refrakční vady Refrakce oka je poměr mezi lomivostí dioptrického systému oka a délkou bulbu. Popisují se tři základní typy (Nováková, 2011). Emetropie se popisuje tak, když se paprsky rovnoběžně sbíhají na sítnici, které do oka přicházejí. Tento stav oka je považován za fyziologický (Hycl, 2014). Popisují se tři základní typy očních vad: 1. Dalekozrakost neboli hypermetropie klient vidí špatně nablízko, ale do dálky vidí dobře. Vada se koriguje pomocí brýlí se spojnými čočkami. 2. Krátkozrakost neboli myopie klient vidí špatně do dálky, ale do blízka dobře. Vada se koriguje brýlemi s rozptylkami. 3. Astigmatismus je stav, ve kterém oko nemá v rovinách stejnou optickou mohutnost. Klient vidí špatně do blízka i do dálky. Nejčastější příčinou je vrozené nepravidelné zakřivení rohovky, mohou být způsobené i poúrazově nebo pooperačně. Vada se koriguje cylindrickými skly (Nováková, 2011). 18

2.7.1 Metody léčení očních vad Základním vyšetřením, pro kompletní a správné předoperační vyšetření, je rohovková topografie. Rohovková topografie určuje zakřivení rohovky a velikost zornic tzv. pupilometrie (Hycl, 2008). Dioptrické vady jsou nejčastější vadou zraku. Jako korekce nám slouží brýle nebo kontaktní čočky. V dnešní době je možné díky novým technologiím a léčebným postupům oční vady odstranit trvale pomocí refrakční chirurgie. Laserová odstranění očních vad jsou nejmodernějším trendem dnešní doby. Každý laserový přístroj dokáže rozlišit metodu a způsob řešení refrakční vady. Jednotlivé metody a laserová refrakční technika se volí individuálně dle potřeb klienta. Metody jsou konzultovány s očním specialistou na laserové refrakční vady. Nejpoužívanější metody jsou 6D DIAMANT LASIK, Femto-LASIK, LASIK SMILE, PRK, LASIK-CXL (Smečka, ocnivady). LASIK = LAser in SItu Keratomileusis. PRK = fotorefrakční keratektomie. LASEK = LAser Epithelial Keratomileusis. (Hycl, 2008, str. 27) LASIK-CXL = Corneal Cross linking. (Oční klinika Gemini, gemini) 2.8 Onemocnění rohovky Rohovka je nejsilnější, průhledná a zakřivená část oka, přes kterou vyšetřujeme různé zrakové vady. Do onemocnění rohovky řadíme degenerativní onemocnění, dystrofii rohovky, ektázii rohovky zvláště keratokonus, zevní poškození rohovky a jiné (Hycl, 2008). Slezáková (2008) uvádí, že dystrofie rohovky je dědičné a vrozené onemocnění, kdy dochází ke snížení nebo poškození rohovkového epitelu. Mezi onemocnění rohovky řadíme keratokonus. Jedná se o degenerativní onemocnění s rodinným výskytem. Keratokonus je nepravidelné zakřivení rohovky až následné vyklenutí. První příznaky se objevují kolem puberty. Průběh keratokonu se rozděluje na počínající, projevený a pokročilý. Toto onemocnění zjistíme topografickým 19

vyšetřením. V pokročilé fázi je keratokonus vidět pouhým okem. V počínajícím stádiu je možné keratokonus korigovat brýlemi nebo kontaktní čočkou. Pokud kontaktní čočka nedokáže onemocnění zpomalit nebo hrozí perforace rohovky, je nutná operativní volba keratoplastika. Keratokonus je nebezpečný z hlediska oslepnutí (cocky-online, Slezáková, 2008). 2.8.1 Keratoplastika neboli transplantace rohovky Transplantace rohovky znamená náhradu poškozené rohovky od dárce. Příčinou transplantace bývá neprůhledná rohovka, rohovka zdeformovaná po úrazu nebo zjizvená rohovka. Provádějí se dva základní typy transplantace rohovky perforující a lamelární keratoplastika. (Schneiderová, 2014, str. 8) Perforující keratoplastika je náhrada celé rohovky za dárcovskou rohovku. Dárcovská rohovka je našitá jednotlivými stehy nebo pokračujícím stehem. Lamelární keratoplastika představuje odstranění descementové membrány se zachováním stromatu. Podle lokalizace lze keratoplastiku rozdělit na centrální a excentrickou neboli periferní (Schneiderová, 2014). Indikace k transplantaci Indikace k transplantaci rozdělujeme do čtyř skupin. První je optická, vhodná k obnovení průhlednosti rohovky. Využívá se u nepravidelných povrchů, jako je edém epitelu, zjizvení. Dále u abnormalit tvaru rohovky, například u keratokonu. Dále pak u stromálních zákalů v důsledku zánětu či degenerativních změn. A v neposlední řadě u ztluštění rohovky následkem edému nebo dystrofie. Druhá skupina je tektonická, používá se při zachování bulbu při výrazném ztenčení rohovky. Třetí skupinou je terapeutická, a to z důvodu nejvhodnějšího využití u těžkých zánětů rohovky, kde konzervativní léčba selhává (Kuchynka a kol., 2007). Základní vyšetření Před každou transplantací rohovky je nutné vždy provést vyšetření počínaje oftalmologickým vyšetřením. V oftalmologickém vyšetření by mělo být zahrnuto vyšetření zrakové ostrosti, vyšetření slzného filmu, biomikroskopické vyšetření na štěrbinové lampě, nitrooční tlak, ultrazvukové vyšetření biometrií a keratometrií, rohovková topografie. Vhodné je i doplnění interního vyšetření se zaměřením na ledvinné a jaterní funkce pro imunosupresivní léčbu. Imunosupresivní léčba není vždy indikována. Záleží na typu transplantace a na jejím riziku. V některých případech 20

je nevyhnutelná (Vlková, 1999). Principem transplantace rohovky je výměna poškozené rohovkové tkáně rohovkou dárce z tkáňové banky. K transplantaci rohovky se přistupuje tehdy, kdy není již jiná možnost na zlepšení zraku. Každá transplantace má určité riziko odmítnutí dárcovské tkáně, které může vést až k opakování operace nebo ke ztrátě zraku. Toto riziko je u rohovky nižší než u jiných transplantovaných tkání. Možnými komplikacemi je vznik šedého a zeleného zákalu, zákalu sklivce, otok sítnice, odchlipování sítnice, trvalé rozšíření zornice. Transplantace rohovky je složitá operace s náročnou dlouhodobou pooperační péčí, někdy trvající i rok, než se zrak zlepší. Klient užívá několik léků z kategorie antibiotik a kortikoidů (Oční klinika Gemini, 2014; viz Příloha 1). K rejekční reakci u transplantace rohovky dochází měsíce až roky. Mezi prvotní příznaky řadíme bolest oka, zarudlé oko, světloplachost (Hycl, 2014). Požadavky na dárce rohovky Odběr rohovky je proveden od zemřelého dárce. Dárci nejsou registrováni v databázi Národního registru osob nesouhlasících s odběrem tkání a orgánů. Dárce rohovky je pečlivě vybírán. Před odběrem se vyšetřuje stav oka, rohovka musí být čirá, bez známek chirurgických výkonů. Provádí se odběr krve, vyšetření na AIDS, hepatitidy, syfilis. Odebírá se i tkáň z čelního laloku mozku vzhledem k vyšetření prionů a různých patologických onemocnění. U darované rohovky není potřeba shoda krevní skupiny. Rohovka se odebírá hned, jak je to možné, a je umístěna do sterilního roztoku. V laboratoři je dále očišťována a připravována k transplantaci (Křivánková et al., 2009, zdravi.e15). 2.9 Onemocnění čočky 2.9.1 Šedý zákal neboli katarakta Šedý zákal označujeme za stav, při němž se kalí lidská čočka. Tento stav je považován za vyléčenou slepotu. Klient má pocit, že vidí jako přes špinavé sklo. Člověk trpící kataraktou nepociťuje bolest ani zčervenání oka. U šedého zákalu je obvyklý pokles zrakové ostrosti postupující měsíce až roky. Šedý zákal je přirozené stárnutí oka. Jde především o ztrátu průhlednosti čočky v oku. 21

Katarakta se dělí na vrozenou a získanou. Vrozená se vyskytuje již v těhotenství vlivem poškození plodu. Nejčastěji získaný šedý zákal se dělí na senilní kataraktu a traumatickou kataraktu. Senilní vzniká degenerativními změnami stárnutí čočky. Traumatická katarakta je typem po úrazu oka. Poúrazová katarakta bývá zpravidla náročnější na odstranění vzhledem k dalším přítomným změnám. Šedý zákal má několik stupňů zkalení. Toto onemocnění je nejčastější příčinou slepoty. Na postiženém oku dochází ke zhoršování vidění, zkalení nabývá šedavého odstínu. Objevuje se u lidí mezi 55. až 60. rokem života. Běžnými příznaky katarakty jsou oslňování, mhouření očí, nošení trvale tmavých brýlí vedoucí k rozptylu dvojitého vidění nebo i poruch barevnosti, světla vstupující do oka, mlha před očima i poruchy vidění za jasného dne a šeroslepost. Také řízení motorového vozidla, především v noci, bývá výrazně ztíženo vlivem oslňování protijedoucími vozidly. Léčbou šedého zákalu je chirurgické odstranění, tedy operativně, postačí ambulantně v lokální anestezii za sterilních podmínek. Implantují se umělé čočky určené k trvalému uložení do oka. Druh čočky závisí na klientovi a podrobném vyšetření oka. Na výběr jsou měkké a tvrdé čočky, výběr je konzultován se specialistou v očním lékařství (Hycl, 2008). 2.9.2 Zelený zákal neboli glaukom Zelený zákal je další nejčastější příčinou slepoty. Je možné předejít slepotě, jestliže je glaukom včas léčen. Zvýšením nitroočního tlaku se poškozuje zrakový nerv. Při nedostatečné léčbě může vést k výpadku zorného pole až oslepnutí. Nitrooční tlak stoupá při nepoměru mezi tvorbou nitrooční tekutiny a jejím odtokem. Při vysokém nitroočním tlaku odumírají postupně nervová vlákna, a to se projeví poruchou vidění, jelikož dochází k poruše přenosu světel vyvolaného podrážděním sítnice (Hycl, 2008). Nováková (2011) uvádí, že glaukom se dělí na dva typy s otevřeným úhlem a uzavřeným úhlem. Glaukom s otevřeným úhlem znamená, že odtok tekutiny z oka je zhoršen, ačkoliv komorový úhel je volný. Poznáme ho díky mlhavému vidění, mírné bolesti hlavy, tlakem za očima. Tento typ glaukomu se téměř neprojevuje. Glaukom s uzavřeným úhlem znamená, že dochází k uzavření odtoku nitrooční tekutiny. U tohoto typu glaukomu je nebezpečný glaukomový záchvat, ve který může vyústit. Příčinou je dědičnost, anatomické predispozice, traumata, nedostatečná výživa, poruchy 22

průtoku moku okem, ale i věk jedince (Slezáková, 2014). Příznaky glaukomu jsou zpočátku nejasné, až v pokročilé fázi onemocnění se začnou projevovat. Klient začíná vnímat zhoršené vidění, tudíž vnímá špatně zaostřování při čtení, neostrost vidění při špatném osvětlení, tlak za očima, pokles zrakové ostrosti, zamlžené vidění, výpadky zorného pole a v neposlední řadě zvýšený nitrooční tlak. V neléčené pokročilé fázi glaukomu může jedinec i oslepnout. Přesné určení glaukomu zjistíme u vyšetření perimetrem. V zorném poli se začnou objevovat výpadky nebo slepé okrsky. Výpadky v zorném poli se označují jako skotomy. Glaukom lze operovat, avšak pouze za účelem snížení nitroočního tlaku, kde léčba kapkami nezabírá nebo kvůli nesnášenlivosti lokální terapie. Nejběžnější operace glaukomu je trabekulektomie, cyklofotokoalgulace a laserová iridotomie. U trabekulektomie se jedná o typ filtrující perforující operaci. Cílem operace je vytvoření permanentní drenáže nového kanálu pro odtok tekutiny z oka do spojivkového vaku. K léčbě glaukomu se využívá laserová iridotomie. Iridotomií je pomocí laseru v duhovce vytvořeno spojení mezi přední a zadní komorou oka. Další nejčastější užívanou chirurgickou metodou je cyklofotokoagulace, která má za cíl snížit produkci nitrooční tekutiny zničením části řasnatého tělíska (Hycl, 2008, Nováková, 2011). 2.10 Onemocnění sítnice Mezi nejčastější onemocnění sítnice řadíme odchlípení sítnice, makulární degeneraci, retinopatii, zvláště u nedonošených dětí, a diabetickou retinopatii. Při onemocnění sítnice často dochází ke ztrátě zraku. Odchlípení sítnice je velmi časté onemocnění, u kterého dochází k trhlině v sítnici. Odchlípení sítnice se musí zavčas léčit. V dnešní době jsou moderní metody léčby. Makulární degenerace je onemocnění, které se vyskytuje hlavně ve stáří. Toto onemocnění vede k poruše žluté skvrny, která nám pomáhá k barevnému vidění. Makulární degeneraci nelze vyléčit, ale lze ji zastavit, a to v určité fázi nemoci, ve které se zrovna nachází. Diabetická retinopatie se pojí s cukrovkou, která je špatně léčená. U tohoto typu může dojít až k oslepnutí. Diabetická retinopatie je nebolestivá, tudíž i bezpříznaková a zjistí se až v pokročilé fázi. Tento typ lze částečně léčit laserovou operací (Schneiderová, 2014). Retinopatie nedonošených se vyskytuje u narozených dětí, které mají nedovyvinutou 23

sítnici. Také postihuje narozené děti s nízkou porodní váhou. Retinopatie nedonošených dětí může mít negativní vliv na zrakové funkce, může dojít až ke slepotě. Hlavním příznakem je nestabilita obohacování vdechovaného kyslíku (Odehnal, sancedetem). 2.11 Úrazy oka Do skupiny úrazů oka lze začlenit poranění očnice, víček, rohovky, bělimy, živnatky, sítnice, zrakové dráhy, traumatické změny spojivek a čočky. Poškození zářením Poškození rohovkového epitelu UV zářením se většinou stává pobytem u moře, ve vysokohorských polohách, sněžných pláních, slunečným světlem a laserem. Poleptání chemikáliemi a popálení oka Důležitým krokem po poleptání chemikáliemi, které způsobuje koagulační nekrózu, je rychlá první pomoc, výplach oka vodou až do transportu na oční oddělení. O zdravotním stavu rozhoduje prvotní poskytnutá pomoc (Slezáková, 2014). Tupá poranění oka Tupá poranění vznikají působením mechanické síly na oko. Příznakem bývá bolest, nelze oko otevřít, klient udává, že nevidí. Toto poranění bývá viditelné. Jedná se o závažné poranění a prognóza bývá nejistá (Kelnarová et al., 2013). 2.12 Terapie Farmakologická léčba je u každého onemocnění individuální. Avšak oční léky se podávají ve formě kapek, mastí a injekcí. Injekce provádí oční specialista, nikoli klient sám. Nejčastější léky používané z indikačních skupin jsou anestetika pro znecitlivění, která působí na rohovku a spojivku. Miotika se užívají na zúžení zornic, které pomáhají snižovat nitrooční tlak. Mydriatika se užívají na rozšíření zornic, hlavně k vyšetření očního pozadí. Tyto léky se nesmí používat u klientů s glaukomem kvůli možnému vyvolání glaukomového záchvatu. Antibiotika slouží k léčbě infekčních stavů. Kortikoidy mají protizánětlivý účinek. Nesteroidní antiflogistika se používají po implantaci umělé oční čočky (Nováková, 2011). 24

2.13 Prevence poškození zraku Prevence poškození zraku je stejně důležitá jako u jiných onemocnění. Vždy je vhodná řádná životospráva, dostatek spánku a zdravá strava s vitamíny. V prevenci zraku využíváme při práci denního světla. Vhodné je pracovat s blízkým a vzdáleným předmětem. Ideální je používání brýlí. Sluneční brýle slouží jako mechanická ochrana před nepříznivými vlivy, prachem, pískem a také k ochraně před slunečním zářením. V neposlední řadě jsou důležité i preventivní oční prohlídky, např. při poranění oka, zhoršeném vidění, ale i pravidelně po 40. roku života (Nováková, 2011). 2.14 Slepota Slepotu rozdělujeme na úplnou, kde je trvalá a úplná ztráta zraku a klient nevnímá světlo, a dále praktickou slepotu, u které je snížená zraková funkce. Příčiny mohou být různé. Slepota je vrozená, ale i získaná. Získaná slepota je většinou způsobena nemocemi, úrazy oka, abnormalitami oka, genetickými defekty, ale i chemickými vlivy (Slepota,cs.wikipedia.org). 2.15 Pravidla komunikace s nevidomými Každý člověk se cítí v rozpacích, když má komunikovat s nevidomým. U verbální komunikace bychom měli dávat pozor na neverbální komunikaci, jelikož ji nevidomý nevnímá. V komunikaci s nevidomým k němu přistupujeme jako k sobě rovnému. Nikdy za nevidomého nerozhodujeme. S nevidomým člověkem hovoříme vždy přirozeně, neotvíráme se zbytečně emocím a přehnané lítosti. Komunikaci s nevidomým zahájíme podáním ruky se současným upozorněním, že mu ruku podáváme. Nesmíme však zapomenout také na oslovení, nevidomého zdravíme první. Ohledně komunikace musíme dbát na slovní zásobu, naprosto nevhodná jsou slova typu tamhle a popis předmětu ve vzdálenosti, neboť to může klamat. Pro lepší popis předmětu je vhodné přistoupit k předmětu blíže a upozornit nevidomého, kde se předmět nachází, pomůžeme si směrovými ukazateli, jako je vlevo, vpravo, před vámi, za vámi, nahoře a dole. Slova, která jsou výstrahou, např. pozor, musíme používat s opatrností. V případě, že by nevidomý mohl přijít k úrazu, je zde zvolání Pozor! na místě. Je chybou domnívat se, že nevidomí lidé vidí pouze tmu a že mají více vyvinutý sluch a hmat. Vnímat svět bez zraku je pro nevidomé velice komplikující a obtížné. Při 25

odchodu z místnosti nesmíme zapomínat upozornit nevidomého, že odcházíme. Pokud nevidomého doprovází vodící pes, je absolutně nevhodné psa jakkoliv oslovovat či na něj mluvit nebo dělat různé zvuky. Zásadní diskrétnost je důležitá ohledně čtení osobních dopisů nebo jiných osobních dokladů (Vondráčková, 2013, Plevová, 2010). 2.16 Řízení motorového vozidla Osvědčení o způsobilosti řízení motorových vozidel posuzuje obvodní lékař na základě očního vyšetření. Řidiči z povolání absolvují oční vyšetření před nástupem do zaměstnání a poté je znovu podstupují každé dva roky. Ostatní řidiči absolvují prohlídky před řidičským oprávněním a poté v 60. letech, 65. letech, 68. letech a poté každé dva roky. Řidiči, kteří během svého života přijdou o zrak na jednom oku, jsou nezpůsobilí k řízení vozidel všech kategorií po dobu jednoho roku (Hycl, 2008). 2.17 Kvalita života Zrakem vnímáme až 75 % informací kolem nás. Zrakem člověk vnímá, rozlišuje a představuje si okolní svět. U lehkých forem zrakového postižení se volí pomůcky, jako jsou brýle nebo kontaktní čočky. Tudíž lidé s lehkou formou zrakového postižení nemají problém s životními aktivitami. Těžké formy zrakového postižení lidem ztěžují činnosti běžného života, jelikož tyto formy nejdou realizovat běžnou optickou korekcí. U těžkých forem zrakového postižení je člověk ohrožen ztrátou orientace, nedostatečnými informacemi z okolí, ztrátou seberealizace i bezpečnosti (Kalvach, 2011). Šamánková a kol. (2011) uvádí, že každý člověk si přeje mít svoji kvalitu, úroveň a naplnění života. Kvalita života je velice individuální a je jednou ze složky uspokojování lidských potřeb. Kvalitu života jde vymezit do dvou rozměrů, a to subjektivního a objektivního. Kvalita života vychází z tělesného, duševního a sociálního stavu lidského jedince. Osoby se zrakovým postižením mívají problém se začleněním do společnosti. Větší zátěž nastává tehdy, když se musí přizpůsobovat nárokům v zaměstnání, vyřizování denních záležitostí, v dopravě, navazováním kontaktů s cizími lidmi aj. Vzhledem ke zrakovému postižení je důležité zvolit vhodné povolání (Finková, Ludiková, 2013). 26

Lidská potřeba je stav, který vzniká z pocitu nedostatku nebo přebytku. Je to touha něčeho dosáhnout, a to jak touhy biologické, psychologické, sociální nebo duchovní. Potřeby lze rozdělit na primární a sekundární. Mezi primární řadíme biologické, přirozené. Tyto potřeby nás motivují, abychom se starali o své tělo z pohledu fyziologického. Mezi sekundární potřeby řadíme sociální, získané, kulturní. Tyto potřeby naplňujeme při komunikaci s druhými, ve společnosti jiných lidí. Lidské potřeby jsou úzce spjaty s kvalitou života. Máme určitý standard, kterého se držíme jako určité úrovně naplňování osobních potřeb. Každý člověk má různý způsob jejich naplňování. Potřeby jsou ovlivňovány rozmanitými faktory, např. individuálními vlastnostmi, které jsou dány (člověk je optimistický, nebo pesimistický, vyrovnaný, nebo nevyrovnaný apod.), dále pak sociálními faktory, jako je rodina, přátelé, pracovní zařazení a jiné. V neposlední řadě jsou potřeby ovlivňovány i pocitem zdraví či nemoci. U nemoci dochází většinou k posunu kvality i kvantity potřeb včetně jejich naplňování (Šamánková a kol., 2011). 2.17.1 Život nevidomého Nevidomý ztratil schopnost číst klasický text, dojít si sám, kam chce, chodit rychle a přitom nikoho nežádat o pomoc. Fotografování, hra na hudební nástroj z notového zápisu a mnoho dalšího, to vše už nyní nedokáže. Nevidomý člověk od nás potřebuje laskavé pochopení, vědomí, že jsme s ním, cítit bezpečí, cítit se jako rovnocenný partner a praktickou pomoc v životě. Při doprovodu nevidomého je důležité se předem domluvit, jak půjdeme a zda bude nevidomý využívat slepeckou hůl. Nabídneme nevidomému ruku ohnutou v lokti, paži či rameno. Doprovázející je vždy jeden krok před nevidomým. Na následující překážky musíme vždy upozornit (např. schod dolů, schod nahoru). Nevidomého vedeme vždy na bezpečnější straně, dále od vozovky, na širší straně točitých schodů apod. Při usednutí na židli nebo lavičku je vhodné vzít nevidomému ruce a položit je na daný předmět, nevidomý se sám zorientuje pohmatem, jak si má sednout (Vondráčková, 2013). Také domácnost je pro zdravé lidi zcela běžná věc, ale pro nevidomé už méně. Velmi záleží na minulosti nevidomého, zda o svůj zrak přišel v průběhu života, či nikoliv. Zrakově postižený potřebuje více času, aby se vcítil do svého přirozeného prostředí. Musí se naučit více využívat hmat, čich a sluch. Je pro něj nutné naučit se orientovat 27

v domácím prostředí, kde nesmí mít žádné překážky. Vše musí mít své místo, které si určí a zapamatuje. Domov by pro něj měl být místem odpočinku, aby načerpal energii i sílu do dalšího dne k překonávání překážek venku. Pokud žijeme v jedné domácnosti s nevidomým, měli bychom mu umožnit jednodušší pohyb po bytě, nenechávat otevřené skříňky, rohy od skříněk opatřit chrániči, květiny stojící na nábytku odstranit, pracovní plochu udržovat čistou, důležité je mít stále a snadno dostupný telefon. U slabozrakých je možné popsat spotřebiče, jako je myčka na nádobí, pračka, mikrovlnná trouba, nesmíme však zastřít písmena či čísla vidícím. Pro nevidomé je někdy tato moderní technologie přítěží. V domácím prostředí můžeme označit skoro vše, nábytek, přístroje, nástroje, ovladače, vypínače, potraviny a mnoho dalšího. Označení je různé, na výběr máme z mnoha možností, pro zrakově postiženého bychom však měli vybrat to nejvhodnější (např. zubní kartáček nevidomého bude nejdelší). Označovat lze barevnými korálky, čočkami, knoflíky nebo lze použít konturovací pastu. Nejlepší je takzvaná dymopáska, což je lepicí páska, do které lze vtisknout braillský znak nebo celé slovo. Pro znaky se používají dymokleště. Dále se používají tabulky s bodátky nebo mluvící značky. U nákupů potravin je vhodné, aby postižený požádal u pokladny obsluhu o pomoc. Placení nákupu bývá obtížnější vzhledem k ohmataným bankovkám. I na bankovkách najdeme znak Braillova písma. U mincí to chce cvik a dobrou paměť. Při nalévání tekutin a přípravě nápojů není v dnešní době takový problém. Existují určitá čidla na hrnek, tudíž jakmile se voda dotkne čidla, čidlo vydá zvuk. Čidlo je vhodnější pro přípravu horkých nápojů. Pro přípravu jídla, například krájení cibule, existuje také pomůcka, takzvaný hřebínek. Pomocí hřebínku je krájení cibule jednodušší a především bezpečnější. U jídla je dobré nevidomého informovat, co a kde leží na talíři. Praktické využití je dle ciferníku hodin. Například brambory jsou na deváté až třetí hodině, maso je na třetí až šesté hodině a zelenina je na šesté až deváté hodině. Třídění prádla je vhodné podle barev, předem určíme místo, na nějž se prádlo dané barvy bude ukládat. Oblečení se určuje podle švů, tvaru a počtu knoflíků. Označení oblečení je různé, našijeme kolečko na bílé prádlo, ustřihneme cedulku na černém prádle, křížek značí červené prádlo apod. Nebo našití knoflíku je také možné. Ponožky kupujeme zásadně v jedné barvě. Boty svazujeme tkaničkami k sobě. Lze také použít indikátor barev. Jde o česky mluvící 28

zařízení s velkou schopností rozlišení. Prádlo určené k praní bychom měli třídit dle barev na hromádky nebo do předem určených pytlů (Schindlerová, 2006). 2.18 Kompenzační pomůcky Pomůcek pro klienty s postižením zraku je obrovská škála. Počínaje brýlemi, přes různé přístroje, čtečky, lupy, počítače, kalkulačky a mnoho dalšího, výjimkou není ani slepecká hůl. Proto uvádím jen několik příkladů. Tyfloservis pomáhá lidem se zrakovým postiženým s vhodným výběrem pomůcek, zajišťuje pomoc slabozrakým i nevidomým. Několik příkladů: 1. Slepecký psací stroj je základní pomůckou v komunikaci a psaní textu ve slepeckém Braillově písmu. 2. Diktafon je základní pomůckou po silně zrakově postižené. Tato pomůcka je určená pro běžný život, studium, práci i volný čas, slouží také k poslechu zvukových knih. 3. Čtecí přístroj pro nevidomé s hmatovým výstupem jedná se o přídavnou pomůcku, vhodnou pouze s připojením počítače, čtením braillského řádku. 4. Digitální zvětšovací televizní lupa jedná se o zvětšení obrazu. Je to využitelná pomůcka k PC umožňující číst, psát, zpracovávat a uchovávat informace. 5. Slepecké hodinky a budíky s hlasovým nebo hmatovým výstupem jsou to slepecké náramkové hodinky. 6. Indikátor barev pro nevidomé usnadňuje určení barvy (Ševčíková, 2008, zdravi.e15). 7. Mobilní telefon a tablety pro zrakově postižené mobilní telefon je vybavený speciálními aplikacemi, které slouží zrakově postiženému ke komunikaci, orientaci, nebo jsou vhodné k využití telefonu jako elektronického zápisníku. 8. Braillská a reliéfní technika pomůcky využitelné k bodovému písmu (Rezler, spektravox). 9. Slepecká hůl existují tři druhy holí, signalizační, opěrná a orientační. Hole jsou jednodílné, skládací a teleskopické. Signalizační hůl používají většinou zrakově 29

postižení slabozrakého typu. Tato hůl je kratší a též slouží při využívání vodícího psa. Hůl tak umožňuje částečnou orientaci a kontrolu nad psem. Opěrná hůl je klasická hůl bílé barvy, funkci má pouze jako signalizační. Orientační hůl zpravidla bývá dlouhá a její konstrukce je pevná. Vyskytují se i teleskopické typy a dvoudílné typy. Rukojeť a koncovka hole je přizpůsobená orientaci. Dnes jsou již hole opatřeny reflexními prvky, a to červeným proužkem vespod u skládacích holí, u teleskopických holí uprostřed. Hole bílé, které mají červené pruhy po deseti centimetrech, jsou symbolem hluchoslepoty (Slepota, cs.wikipedia.org). 30

3 Praktická část 3.1 Metodika výzkumné části Pro praktickou část mé bakalářské práce jsem zvolila kvalitativní výzkum pomocí rozhovorů, kdy jsem měla předem sestavené otázky, na něž jsem se následně dotazovala (viz Příloha 2). Rozhovor probíhal za přímého souhlasu dotazovaných, avšak zcela anonymně. 3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Volila jsem polostandardizovaný typ rozhovoru, který obsahuje 27 otázek pro všechny respondenty a 4 speciální otázky pro nevidomé. Pro rozhovor byli vybráni respondenti s různým zrakovým postižením, a to s kataraktou s následnými komplikacemi, glaukomem, keratokonusem, nevidomí po úrazu a nevidomí od narození. Rozhovory probíhaly v příjemných prostorech Oční kliniky Gemini a v domácnostech respondentů. Rozhovor byl proveden za souhlasu klienta, doba trvání rozhovoru činila 30 120 minut. Otázky byly zvoleny tak, aby se vztahovaly k výzkumným otázkám bakalářské práce. 3.3 Průběh výzkumu Výzkum byl proveden v měsících březen a duben 2015, a to po schválení žádosti o povolení výzkumného šetření. Z části byl uskutečněn na Oční klinice Gemini a z části v domácím prostředí u respondentů (viz Příloha 3). 3.4 Zpracování získaných dat Pro zpracování výzkumu jsem použila Microsoft Office Word 2007 a pro zpracování tabulek jsem využila Microsoft Office Excel 2007. 3.5 Výsledky výzkumu Respondent 1 Muž, ve věku 42 let, žijící v malém městě, v rodinném domku, společně s rodiči. Dosáhl středoškolského vzdělání ukončeného maturitní zkouškou. Nyní pracuje jako technik v dřevozpracujícím průmyslu. V době dospívání se u něj objevil keratokonus 31