Básně Z básní Dany Malé Z básní Dany Malé Lem chodníku J. Ř. potkat se na ulici, v omítce loupat pach nozdry posouvat po lícní straně kosti, hluboko do hlavy vidět ti kolotoč na dlaních slehnout mezi plody, plodit, být rozmačkanou slívou, višní či jinou vyvolenou mezi ženami, jež polykáš přes sklo jsi to ty, skleněný, plný hmatatelných slov, pocitů, map, pýchy, protlaku slaven sirénami když zvracím a jen sobě odezírám ze rtů z mrtvého, zabitého my kde bych loupala pach omítek, brambor slupkami bych lepila stěny a ty bys říkal to je to je svěží duch města, které již osídlili před námi pak bychom se zaklesli ve zdi, drželi vzájemně překonali vlastní giganty, kteří ztékají brány a ráno ráno bys běžel nahý revolucí vysněného města, obrátil na víru potřebné, obrátil se kde stojím, než mě sebereš než spálíš stín prostitutek
Složky *** oči z novin jejich fotografie na klíně s tebou vede rozhovor přenáší slova: správně - možná jedině verze domnělý básník, ne-souhlasný řevem vzlíná v stránky ničí nejsou sovy, darmata, justýny, města zvracející básně rekvizit, cti *** ukousnutý rohlík třeba, budeme rodit, než najdeme v aktu směry po práh, probublávání varné konvice, ve schránce teplo špičku boty, tváří v tváři tetelení úsměvů nebo v okně rám, než praskne placenta s ptáky Skladba drobných hlasů Na trati stanice; zřetelně je vyslovuješ, holčička v dlani. Jméno trati, nám přesto nenapsali. Stejné je to se zvuky. V patrech, kde budují domov do stěn. Nájemníci noví, staří, kupci prostorového formátu. Chtěla bych to přeložit jako životy ze skladišť nesrozumitelných jazyků, zběhů, do správné utilitárně-estetické gradace uměleckého dosahu sdělení, zářečí, co plave i ve sklenici piva z minulého týdne, kdy jsme pozorovaly vyhlídkovou klec supů, jejich bílé hlavičky působily jemně, schované v jednom z typů zahrad dětem, činnosti, na níž se musíme shodnout v rámci, též mimo rámec výchovy se usmívám na nepřítele, vysekávám z každého slova, vážně jsem toho schopna.
Stojíme na trati jako jména stanic, vývěsky prostorů. Důležité je vymést ohniště, to mi dáváš za pravdu, dítě, co už to ví; rozděláváme ohně na více místech. Je ti teprve sedm. Na mnoho věcí. Životnost dvou druhů co bychom tak ještě kapalné skupenství těl do širší řeky vymleté opakováním pochyb, laciný útěk vnitřností myšlenek laciný i když nepřiznáme, že parazitujeme právě tehdy, když vyťukáváme pozvání na kávu, vybalujeme mýtus o sblížení šálku k talířku vybaví se mi marnotratnost dlouhost nejen tohoto slova, které neumím zařadit, jen polykám články, odpouštím si nevěrnost po částech, slyším rozhovor v tónině, ale zvuky neladí snad že i na některé mosty je potřeba mačky a možná ani to nebude ono zase se opařím klínem, kde jsem tě zapomněla nebo budu recenzí aby hrad nezůstal nedobytný, jízlivou, aby se rtuť vydala k rekordnímu soudu do kdy do kdy se ženský hlas zdrží v duze poetiky křehké postavy nemají barvy průsvitné, vykazují rozhovor pouze k protějšku nemohou skutečně dokončovat, hloubit poetické řady či jak je míněn um mucholapka kam básnici přimykají rty, to je ta tma a pisálek za branou buší do reklamy pak vezmi mou hlavu a hoď za sebe vezmu se zpátky, nebudu řádek, budu počítat kolikátá je teď ona báseň
*** Mám v těch kamenech své domy, bůžků tváře, ale nemodlím se k nim. Ani za přestaveb, kdy odháním děti, protože ve výchově lhaní nemá být. Proto je i vracím, všité do těla, za sklo. Jsou stěny, nábytek, klid, čisto. Smrt lyriky na zastávce výlet na ukousnuté špičce zmrzlinového rtu před prasknutím vlaku vyjíždí obnažené předloktí domu, plocha, ale jestliže se to má tak, že je tu mrtvá poezie, co si vzala větší díl z boku jedné stěny aby rozprostřela studnu druhou stranou, zdá se to být přibližná strategie asi bychom se měli mít na pozoru občasné selhání v chlopni do houpací sítě strof a vypletených prstů dolehne jak dotyková plocha; psát, odeslat, zvolat, uložit vzkazy za předloktí u přechodu synapsí vyjmout žluklé složky, za vysílání projít reformou i dnes to bylo pouze jedno sdělení otitulkováno palcově na straně tři v rubrice určené básním pravda je však že právě věrnost obrazu se nemusí zakládat na ničem natož na tvé skutečnosti protože vždy jde o zvrácené svlékání slov, totiž v každé roční době, a z každé lodě, kdy míjíš plavbu mezi kanály z vody, z naplaveného odpadu které nevěnují pozornost, natož zření to jsi ukryl v břiše epické linky kde se osobní interval množí a na předpise čteš východiska básnických sbírek
Dana Dvořáčková-Malá. Historička a překladatelka. Věnuje se dějinám vrcholného středověku, dvorské rytířské kultuře a dvorské literatuře. Básně publikuje pod jménem Dana Malá; např. roku 2011 v Hostu (Hostinec), Wagonu (2011), Welesu (2011, 2012), A2 (2012) a naposledy v "Lžička v šuplíku" (2013). Žije a pracuje v Praze.