Česká národní banka, právní postavení a náplň činnosti

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Ing. Olga Filípková Česká národní banka, právní postavení a náplň činnosti Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Milan Bakeš, DrSc. Katedra finančního práva a finanční vědy Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 30. 3. 2016

Prohlášení Prohlašuji, ţe předloţenou diplomovou práci jsem vypracovala samostatně a ţe všechny pouţité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, ţe tato práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 30. 3. 2016. Olga Filípková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce prof. JUDr. Milanu Bakešovi, DrSc. za jeho vstřícný přístup, cenné rady a připomínky, které mi velmi pomohly při zpracování diplomové práce a přispěly tak k jejímu zkvalitnění. Dále mé poděkování patří rodině a nejbliţším přátelům za podporu po celou dobu studia, které si nesmírně váţím.

Obsah Úvod... 6 1 Centrální bankovnictví... 8 1.1 Centrální banka v bankovním systému... 8 1.2 Rozdíly v pojetí centrální banky... 10 1.3 Vznik centrálních bank... 11 2 Vývoj centrálního bankovnictví na našem území... 14 2.1 Rakousko-Uhersko 1816 1918... 14 2.2 Československá republika 1918 1939... 14 2.3 Protektorát Čechy a Morava 1939 1945... 16 2.4 Československá republika 1945 1960... 16 2.5 Československá socialistická republika 1960 1989... 18 2.6 Česká a Slovenská Federativní Republika 1990 1992... 19 2.7 Česká republika 1993 současnost... 21 3 Právní postavení České národní banky... 22 3.1 Česká národní banka jako ústavní orgán... 22 3.2 Vztah České národní banky a dalších ústavních orgánů... 23 3.2.1 Vztah k prezidentu republiky... 24 3.2.2 Vztah k vládě... 26 3.2.3 Vztah k Parlamentu... 27 3.2.4 Vztah k Nejvyššímu kontrolnímu úřadu... 28 3.3 Nezávislost České národní banky... 28 3.4 Cíle České národní banky... 33 3.5 Organizační struktura České národní banky... 35 3.5.1 Bankovní rada České národní banky... 36 3.5.2 Poradní orgány Bankovní rady České národní banky... 38 3.6 Normotvorná činnost České národní banky... 39 3.7 Hospodaření České národní banky... 40 4 Činnost České národní banky... 42 4.1 Emisní činnost... 42 4.2 Měnová politika... 44 4.3 Devizová činnost... 50

4.4 Regulační a dohledová činnost... 52 4.4.1 Dohled nad úvěrovými institucemi... 54 4.4.2 Dohled nad kapitálovým trhem... 56 4.4.3 Dohled nad pojišťovnami a zajišťovnami... 57 4.4.4 Dohled nad penzijními společnostmi... 58 4.4.5 Dohled nad institucemi platebního styku... 59 4.4.6 Dohled nad směnárnami... 59 4.5 Banka bank... 60 4.6 Banka státu... 61 4.7 Další činnosti České národní banky... 62 5 Evropský rozměr České národní banky... 64 5.1 Česká národní banka po vstupu České republiky do Evropské unie... 64 5.2 Česká národní banka a zavedení eura v České republice... 65 Závěr... 69 Seznam odborné literatury a dalších zdrojů... 72 Publikace... 72 Články... 73 Právní předpisy... 73 Judikatura... 75 Elektronické zdroje... 76 Abstrakt... 79 Klíčová slova... 79 Abstract... 80 Key words... 80

Úvod Pro zdravý ekonomický vývoj jakékoliv země je nezbytné zabezpečit řádné fungování peněţní sféry, bankovní soustavy a finančního systému. Jednou z nejdůleţitějších institucí, která o to usiluje, je centrální banka. Jiţ pojem centrální banka jako takový naznačuje, ţe její pozice je mezi ostatními bankami něčím výjimečná. Obecně lze centrální banku definovat jako banku, která má emisní monopol, vykonává měnovou politiku a reguluje bankovní soustavu na území určitého státu. Právní postavení a náplň činnosti centrální banky se však můţe v jednotlivých zemích lišit a okruh působnosti a rozsah pravomocí je dán zejména jejich zakotvením v právních předpisech. Centrální banku České republiky Českou národní banku lze povaţovat za standardní centrální banku v trţní ekonomice, která odpovídá klasickému teoretickému modelu, kdy v zemi existuje jediná centrální banka. Její právní postavení a náplň činnosti jsou formovány na ústavní úrovni a dále konkretizovány jednotlivými zákony. V souladu se svým hlavním cílem, kterým je péče o cenovou stabilitu, plní celou řadu mimořádně významných funkcí, jeţ mají klíčovou roli pro příznivý hospodářský růst naší země. Tím si bez pochyby získala nezastupitelné místo mezi vrcholnými státními institucemi v našem státě. Primárním cílem mé diplomové práce je zhodnocení právního postavení a náplně činnosti České národní banky, a to prostřednictvím analýzy současné právní úpravy, dostupné literatury i jiných zdrojů. Přestoţe jsou jednotlivé aspekty právního postavení a činnosti České národní banky posuzovány odděleně, je třeba na ně z důvodu jejich propojenosti nahlíţet v rámci celku a ve vzájemných souvislostech. Za neméně důleţitý cíl práce si kladu zamyslet se nad některými spornými otázkami, které se vztahují k dané problematice, předloţit k nim názory odborníků, jakoţ i k nim zaujmout vlastní stanoviska. Předkládaná diplomová práce je členěna do pěti kapitol. V první kapitole není opomenuta obecná charakteristika samotného centrálního bankovnictví a stejně tak i centrální banky, včetně jejího postavení v bankovním systému, rozdílů v jejím pojetí a nastíněny jsou i způsoby zaloţení centrálních bank. Obsahem druhé kapitoly je vývoj centrálního bankovnictví na našem území, kde jsou vysvětleny důleţité historické 6

souvislosti vzniku České národní banky, a to jiţ od období Rakouska-Uherska. Na to navazují stěţejní části práce, představující její meritum. Kapitolu třetí a čtvrtou tak v souladu s názvem práce tvoří logicky uspořádaný přehled jednotlivých aspektů právního postavení a dílčích činností České národní banky. Mezi aspekty ovlivňující postavení České národní banky v našich právních podmínkách jsou zařazeny její vztahy k jiným ústavním orgánům, a dále její nezávislost, cíle, organizační struktura, normotvorná činnost a hospodaření. V případě činností naší centrální banky je hodnocena měnová politika, emisní, devizová, regulační a dohledová činnost a rovněţ funkce banky bank a banky státu. Poslední pátá kapitola se zabývá vybranými problémy souvisejícími se vstupem České republiky do Evropské unie, jakoţ i jejím moţným přistoupením k eurozóně. Vědomě nejsou rozebírány některé otázky, které jsou sice s Českou národní bankou úzce spjaty, ale s ohledem na zvolené téma by jeho rozsah přesahovaly. Záměrně proto není zmíněna například soustava platidel v České republice a jejich ochranné prvky, právní úprava padělaných a pozměněných peněz nebo v souvislosti s integrací České republiky do Evropské unie deskripce vývoje Hospodářské a měnové unie. Rovněţ jsou úmyslně vynechány ryze ekonomické oblasti a na dané téma je nahlíţeno v první řadě z pohledu právního. Vzhledem k tomu, ţe právní postavení a náplň činnosti České národní banky je velmi diskutované téma, povaţuji ho za aktuální, nabízející hlubší seznámení se s touto problematikou. Podle mého názoru je na místě věnovat dané tematice značnou pozornost, a to zejména kvůli neustálému vývoji právní úpravy. Aktuálnost vybraného tématu umocňuje i perspektiva potenciálního budoucího vstupu České republiky do eurozóny a zavedení tak společné evropské měny. Hlavním důvodem pro zpracování tématu týkajícího se České národní banky je můj zájem o finanční právo, především o právo bankovní a měnové. Dalším důvodem je skutečnost, ţe Českou národní banku povaţuji za stabilní, výkonnou a důvěryhodnou instituci, která má vliv na ekonomiku naší země, podnikatelské prostředí a rovněţ i ekonomické chování domácností, na základě čehoţ se domnívám, ţe je velmi uţitečné mít znalosti o jejím fungování. Mým přáním je proto předloţit čtenáři konzistentní výklad právní úpravy v praxi vyuţitelný a přínosný. 7

1 Centrální bankovnictví Rozvoj centrálního bankovnictví je důleţitým historickým mezníkem ve vývoji bankovnictví jako takového, neboť s jeho vznikem vzniká dvoustupňový bankovní systém. Samotný bankovní systém lze charakterizovat jako souhrn bank působících v určitém teritoriu, zpravidla v určité zemi, jejich vzájemné vazby a vazby na okolí. 1 Dvoustupňový bankovní systém je tedy zaloţen na institucionálním a funkčním oddělení centrálního a obchodního bankovnictví a je typický pro vyspělé země. Pro úplnost je třeba doplnit, ţe za jeho předchůdce je povaţován jednostupňový bankovní systém, v němţ jsou všechny bankovní činnosti vykonávány komerčními bankami. Tato forma uspořádání bankovního systému se objevovala v počátečních obdobích rozvoje bankovnictví, kdy ještě neexistovaly centrální banky, ve většině centrálně plánovaných ekonomik a v rámci teorie tzv. svobodného bankovnictví (free banking), coţ je teorie kritizující úlohu centrální banky a prosazující její zrušení za účelem vytvoření systému plně si konkurujících univerzálních bank. 1.1 Centrální banka v bankovním systému Centrální neboli ústřední banka zaujímá v moderním bankovním systému kaţdé vyspělé trţní ekonomiky zásadní, lze říci aţ nezastupitelné místo. Jiţ samotné označení centrální banka napovídá, ţe se jedná o banku, která má specifické postavení a jejíţ funkce a cíle se podstatným způsobem odlišují od ostatních bank. Zatímco obchodní a další banky jsou mikroekonomické subjekty, které usilují především o dlouhodobou maximalizaci zisku, tak centrální banka sleduje primárně makroekonomický cíl spočívající ve vnitřní i vnější stabilitě měny 2 daného státu. Vzhledem k úzké propojenosti měnového vývoje a celkového ekonomického vývoje se centrální banka sekundárně zaměřuje rovněţ na širší ekonomické cíle, jakými jsou zejména stabilní míra inflace, nízká míra nezaměstnanosti a dosahování ekonomického růstu. 1 DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Linde, a. s., 2005, s. 108. 2 Vnitřní stabilita měny je reflektována mírou inflace, vnější stabilita měny potom odráţí vývoj měnového kurzu domácí měny k měnám zahraničním. 8

Centrální banku lze definovat jako instituci, která má emisní monopol na hotovostní peníze, provádí měnovou politiku a reguluje bankovní systém. 3 Uvedené tři činnosti zároveň představují její základní funkce. Centrální banka však naplňuje i jiné funkce, zejména vystupuje jako banka pro ostatní banky a jako banka státu, spravuje devizové rezervy a reprezentuje zemi v měnové oblasti. 4 Teoreticky lze uvedené funkce centrální banky třídit na makroekonomické (mezi které patří emise bankovek a mincí, monetární politika a devizová činnost) a mikroekonomické (které obsahují regulaci a dohled nad bankami, výkon funkce jakoţto banky bank a banky státu a zastupování státu v mezinárodních finančních institucích), prakticky ovšem jejich výkon od sebe nelze oddělovat, neboť jsou vzájemně propojeny. Náplň dílčích funkcí centrální banky musí umoţňovat nejen bezproblémové fungování bankovní soustavy a finančního sektoru jako celku, ale také garantovat optimální ekonomický rozvoj. Musím ovšem zdůraznit, že každý stát vymezuje konkrétní náplň činnosti své centrální banky s ohledem na vlastní potřeby, a to obvykle formou zákona. Pro efektivní fungování centrálních bank je nutné respektovat určité zásady jejich činnosti. Jako první tyto principy vyslovil Montagu Collet Norman, který zastával v letech 1920 1944 funkci guvernéra Bank of England. Kaţdá centrální banka by tak měla vycházet z následujících pravidel: 5 nekonkurovat ostatním bankám v obchodních a investičních aktivitách, neúročit vklady přijímané od komerčních a dalších bank, být nezávislou institucí, ale také provádět operace pro vládu, být bankou pro ostatní domácí banky a přispívat k rozvoji jejich činnosti, působit jako zúčtovací centrum pro domácí banky, shromaţďovat nezbytné informace o domácích bankách a kontrolovat vývoj bankovního systému, disponovat oprávněním rozhodovat o úvěrové pomoci bankám, pečovat o zdravý měnový vývoj, 3 PAVLÁT, Vladislav. Centrální bankovnictví. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2004, s. 7. 4 Všechny uvedené funkce centrální banky budou podrobně rozebrány v přímé souvislosti s Českou národní bankou v kapitole čtvrté. 5 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 28. 9

podporovat bezpečnost, spolehlivost, efektivnost a důvěryhodnost bankovního systému a finančních trhů v daném státě. Zásady jako takové nejsou předmětem diskuzí a jsou dodrţovány dodnes, musím však podotknout, že míra jejich uplatňování je různá v různých státech a v průběhu doby se mění. 1.2 Rozdíly v pojetí centrální banky V současné době existuje ve většině zemí zpravidla jediná centrální banka, lze se však setkat s výjimkami, které se podle mého názoru prosazují hlavně v geograficky, ekonomicky nebo historicky blízkých zemích. První odlišná varianta spočívá v neexistenci centrální banky, kdy její činnost vykonává centrální banka jiného státu. Daný model je příznačný téměř výlučně pro menší státy, jako jsou v Evropě například Andorra, Lichtenštejnsko, San Marino nebo Vatikán. Centrální banka nemusí existovat v oficiálně dolarizovaných státech. Za druhou výjimku je tudíţ povaţována dolarizace, kdy domácí měna je oficiálně nahrazena zahraniční měnou, přičemţ není podmínkou, ţe se musí jednat nezbytně o americký dolar. Nyní je plně dolarizováno přibliţně třicet zemí světa jako je například Panama nebo Ekvádor. Třetí základní alternativu k centrální bance představuje měnová rada (currency board), která emituje domácí měnu v závislosti na přílivu a odlivu zahraniční měny, na niţ je ve fixním kurzu tuzemská měna napojena. Měnová politika takových států se tedy odvíjí od měnové politiky jiného státu, resp. jeho centrální banky. Rozlišují se dvě situace, kdy měnová rada působí v dané zemi buď samostatně, nebo v modifikované podobě paralelně s centrální bankou. Měnové rady se vyskytují v Hongkongu, Singapuru, Argentině a některých jiných státech. Můţe nastat rovněţ situace, kdy v jedné zemi působí více centrálních bank, jak je tomu typicky ve Spojených státech amerických nebo ve Spolkové republice Německo. Tyto instituce sice mají jistý rozsah samostatnosti, nicméně ve většině případů postupují jednotně. Funkčně tedy tvoří jednu centrální banku a provádí jednotnou měnovou politiku. 10

Centrální banka můţe fungovat také v rámci měnové unie, kdy členské státy uţívají jako zákonné platidlo společnou měnu. Kromě Evropské měnové unie řízené Evropskou centrální bankou existuje například Západoafrická hospodářská a měnová unie nebo Východokaribská měnová unie. Mezi centrálními bankami jednotlivých zemí je samozřejmě moţné najít i další modifikace, a to především ve stupni nezávislosti měnové politiky, hlavních cílech měnové politiky, podílu na bankovním dohledu, formě vlastnictví, ziskovosti a organizační struktuře centrální banky. 6 1.3 Vznik centrálních bank V komparaci s obchodními a dalšími bankami jsou centrální banky poměrně mladými institucemi, neboť první z nich existují od sedmnáctého století, přičemţ v podobě, v jaké jsou známy dnes, vznikají o dvě století později a k největšímu rozvoji pak dochází ve století dvacátém. Historicky nejdůleţitějším důvodem pro zakládání nejstarších centrálních bank byl zejména zájem panovníků, příp. vlád mít vlastní instituci, která by byla pod jejich výhradní kontrolou a kdykoliv by dodala chybějící finanční prostředky do státní pokladny. Při určitém zjednodušení lze konstatovat, ţe stěţejními úkoly tehdejších centrálních bank bylo úvěrování státních financí a vedení účtů pro panovníka, resp. vládu. 7 Neomezené půjčování si peněz od vlastní banky nemohlo ovšem dlouhou dobu zůstat bez následků, které v řadě případů vedly aţ k rozvratu státních financí. Postupně proto docházelo k omezování pravomocí vlády vůči centrální bance, coţ předznamenalo počátek její nezávislosti. S ohledem na společenský, ekonomický a politický vývoj se objevovaly i další racionálnější důvody pro vznik specifických bankovních institucí, a to zejména centralizace emise peněz za účelem sjednocení do té doby velmi roztříštěného emisního systému, provádění měnové politiky ve snaze zajistit stabilitu měny nebo regulace bankovní soustavy s cílem posílení její bezpečnosti. 6 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 31 32. 7 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 27. 11

Z historického hlediska je moţné rozlišovat tři moţné způsoby zaloţení centrálních bank. 8 Přeměna některé z existujících soukromých obchodních bank na banku centrální Tato přeměna mohla být i vynucená ze strany vlády, o čemţ svědčí případ švédské centrální banky Sveriges Riksbank, která byla zaloţena v roce 1656 jako soukromá obchodní banka. Brzy po zahájení činnosti nastaly u banky značné potíţe týkající se směnitelnosti vlastních bankovek, nicméně jejímu bankrotu zabránil zásah vlády. Důvodem této pomoci bylo především dřívější poskytnutí půjček některým členům vlády za velmi výhodných podmínek. Banka následně v letech 1664 1668 prošla reorganizací a faktickým znárodněním, přičemţ i nadále si udrţela postavení komerční banky nezávislé na vládě. Teprve od roku 1697 byla donucena z pověření krále fungovat zejména jako banka centrální. Výkon činností obchodního bankovnictví byl ukončen aţ v roce 1904, kdy se Sveriges Riksbank stala jediným subjektem ve Švédsku emitujícím bankovky a tudíţ opravdovou centrální bankou. Přidělení práva na emisi bankovek Vznik centrálního bankovnictví prostřednictvím udělení privilegia emitovat bankovky se uplatnil například v Itálii, kde zákonem z roku 1874 došlo k emisnímu zvýhodnění šesti obchodních bank. Daným bankám byla na rozdíl od ostatních bank povolena emise hotovostních peněz, je proto logické, ţe mezi nimi probíhaly tvrdé konkurenční boje, jeţ nevyhnutelně vedly ke zhoršení situace a vyústily dokonce v úpadek jedné z nich. Nastalá neúnosná situace byla vyřešena přijetím nového zákona v roce 1893, na jehoţ základě byly sloučeny tři do té doby samostatné emisní banky do jediné instituce nazvané Banca d'italia, která se nakonec stala italskou centrální bankou, konkrétně v roce 1926, kdy bylo definitivně odňato právo emise bankovek dvěma zbývajícím bankám. Založení centrální banky jako nové instituce Tento způsob, nevyţadující dohady se stávajícími obchodními bankami o jejich přeměně v banku centrální, se poprvé uplatnil v Anglii v roce 1694. Zřízení Bank of 8 REVENDA, Zbyněk, MANDEL, Martin, KODERA, Jan a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2012, s. 213 214. 12

England navrhl skotský obchodník William Paterson během války proti Francii, kdy anglická pokladna byla téměř prázdná. Otázku základního kapitálu vyřešili majetní Angličané, kteří upsali ve prospěch banky částku ve výši 1,2 milionu liber. Zákony z roku 1844 a 1845 (The Bank Charter Act a tzv. Peelovy zákony) banka získala monopol na vydávání bankovek na území Anglie a Skotska a rovněţ i status skutečné centrální banky. 9 Obdobně vznikla v roce 1800 i francouzská centrální banka Banque de France, které bylo uděleno výsadní právo emitovat bankovky v celé Francii od roku 1848. Domnívám se, že Bank of England je možné považovat za nejstarší centrální banku na světě, třebaţe byla zaloţena o 26 let později neţ švédská centrální banka, poněvadž jako první zahájila činnost charakteristickou pro centrální banky a rovněž jako první důsledně uplatňovala emisní monopol. Této argumentaci nebrání ani skutečnost, ţe první institucí, které bylo svěřeno výhradní právo na emisi bankovek, byla Privilegovaná rakouská národní banka v roce 1817, neboť se jejich výsadním emitentem fakticky nestala. 9 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 490. 13

2 Vývoj centrálního bankovnictví na našem území 2.1 Rakousko-Uhersko 1816 1918 Počátky centrálního bankovnictví na našem území spadají do 19. století, kdy v roce 1816 byla v tehdejší rakousko-uherské monarchii zaloţena Privilegovaná rakouská národní banka. 10 Tato banka byla ustavena jako soukromá akciová společnost, oddělená od státní poklady a státních financí, coţ bylo výsledkem koncepce prosazované tehdejším ministrem financí hrabětem Johannem P. Stadionem. 11 Výsada emise bankovek pro rakouskou říši byla Privilegované rakouské národní bance propůjčena o rok později, tedy v roce 1817, a to původně na 25 let a následně jí byla opakovaně prodluţována. Privilegium vydávat hotovostní peníze, resp. státovky, nadále náleţelo taktéţ ministerstvu financí, jehoţ role ještě více vzrostla v roce 1841, neboť činnost banky začala být přímo kontrolována vládou. V roce 1867 v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním došlo k rozšíření bankovek Privilegované rakouské národní banky i na území Uherska. Dualistické uspořádání říše o jedenáct let později rovněţ zapříčilo transformaci centrální banky, která od roku 1878 nesla název Rakousko-Uherská banka a disponovala emisním monopolem pro celé Rakousko-Uhersko. Dualismus se projevil i ve správě banky. V čele sice stála unifikující generální rada, obě části konfederace však měly vlastní hlavní ústav s ředitelstvím. 12 Po problémech vyvolaných první světovou válkou vstoupila Rakousko- Uherská banka dnem 1. ledna 1920 do likvidace a svou činnost s konečnou platností ukončila v roce 1922. 2.2 Československá republika 1918 1939 Po vzniku samostatné Československé republiky bylo nezbytné provést důleţité reformy v oblasti bankovnictví i peněţnictví, zejména měnovou odluku, coţ znamenalo stáhnout z oběhu peníze platné na území Rakouska-Uherska a zavést československou 10 Sídlem Privilegované rakouské národní banky byla Vídeň a pro ostatní části monarchie byly zřizovány pobočky s tím, ţe filiálka v Praze byla otevřena v roce 1847, v následujících letech také v Brně, Olomouci a Opavě. 11 BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost: institucionální pohled. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2005, s. 13. 12 KUNERT, Jakub, NOVOTNÝ, Jiří. Centrální bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Česká národní banka, 2008, s. 23 24. 14

korunu. Dalším krokem k posílení nové měny bylo zaloţení celostátní instituce, která by zejména vykonávala správu oběhu peněz, zajišťovala devizovou činnost, spravovala státní dluh a soustřeďovala zlaté rezervy státu. 13 Z důvodu časové tísně byl zamítnut návrh na zaloţení plnohodnotné centrální banky, a proto v letech 1919 1926 zabezpečoval některé její funkce Bankovní úřad podléhající a odpovědný ministerstvu financí. Vrcholný dohled nad jeho činností příslušel Bankovnímu výboru, který byl nápomocen ministru financí. O nutnosti existence řádné ústřední emisní banky se uvaţovalo jiţ od roku 1920, k jejímu zřízení a reálnému působení ovšem mohlo dojít teprve po dosaţení hospodářské, finanční a měnové stability. 14 Proto aţ k 1. dubnu 1926 předal Bankovní úřad veškeré své pravomoci Národní bance Československé, která byla akciovou společností, v níţ byla jedna třetina akcií vlastněna státem a zbývající dvě třetiny náleţely fyzickým a právnickým osobám. Kontrola centrální banky ze strany státu byla nicméně zajištěna kromě výkonu vlastnických práv také tím, ţe její guvernér byl jmenován na návrh vlády prezidentem republiky a ministr financí pověřoval vládního komisaře kontrolou činnosti banky. Mezi hlavní úkoly Národní banky Československé patřila především emisní činnost, provádění měnové politiky, poskytování úvěrů bankám a podnikům nebo udrţování kurzu domácí měny k zahraničním měnám. Fungování Národní banky Československé je moţné označit jako relativně úspěšné, jelikoţ se jí dařilo stabilizovat kupní sílu měny a československá koruna byla povaţována za jednu z nejstabilnějších a nejţádanějších měn v celé Evropě. 15 Tento pozitivní vývoj byl zastaven okupací československého území Německem, Polskem a Maďarskem a vznikem Česko-Slovenské republiky s autonomním postavením Slovenska a později i Podkarpatské Rusi. V důsledku uvedených historických událostí došlo v lednu 1939 k přejmenování centrální banky na Národní banku Česko-Slovenskou. Obdobným způsobem byl změněn i název měny, a to na česko-slovenskou korunu. 13 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 444. 14 VENCOVSKÝ, František. Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 1999, s. 269. 15 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 445. 15

2.3 Protektorát Čechy a Morava 1939 1945 Po vyhlášení slovenské samostatnosti a zabrání zbytku českých zemí byl 16. března 1939 zřízen Protektorát Čechy a Morava, který byl fakticky podřízený Německu. Ke stejnému datu se zákonným platidlem vedle koruny stala přednostní protektorátní měnou říšská marka. Nová státoprávní organizace silně otřásla i autonomním postavením centrální banky, na jejíţ činnost dohlíţel jak zmocněnec Říšské banky, tak pověřenec Úřadu říšského protektora. Dosavadní označení centrální banky bylo změněno na Národní banku pro Čechy a Moravu, která postupně přestala plnit své funkce, neboť ztratila moţnost operovat s devizami, určovat úrokové sazby nebo sjednávat clearingové a platební dohody, jakoţ i obchodněpolitické smlouvy se zahraničím. 16 ministerstvo financí. Následně roku 1941 přešly veškeré její kompetence na protektorátní V době okupace Československa působila v Londýně exilová vláda, která se mimo jiné zabývala i otázkou centrálního bankovnictví. Objevily se úvahy o vytvoření exilové Národní banky, nakonec však došlo v roce 1944 k zaloţení Československého měnového úřadu, jehoţ hlavním úkolem byla příprava měnových opatření a tisk nových státovek, které byly po osvobození našeho území skutečně pouţity. Období nesvobody se projevilo v měnové oblasti pouze negativně, především došlo k vydrancování zlatých rezerv předválečného Československa a výraznému znehodnocení měny. Za jediné pozitivum lze povaţovat snad jen to, ţe se Národní banka pro Čechy a Moravu nestala pouhou pobočkou Říšské banky a udrţela si alespoň formální samostatnost. 17 2.4 Československá republika 1945 1960 Po skončení druhé světové války byla situace v oblasti centrálního bankovnictví v obnovené Československé republice zpočátku velmi sloţitá, neboť na jejím území existovaly dvě centrální banky. K 1. červnu 1945 znovu zahájila svou činnost Národní banka Československá, ve východní části státu ovšem nadále fungovala Slovenská 16 BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost: institucionální pohled. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2005, s. 77. 17 VENCOVSKÝ, František. Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 1999, s. 279. 16

národní banka. Uvedený stav ale trval pouze několik měsíců, neboť dekretem prezidenta z října téhoţ roku byla působnost Národní banky Československé rozšířena na celé území republiky s tím, ţe Slovenská národní banka byla transformována na Oblastní ústav pro Slovensko. Situace týkající se zákonných platidel byla ještě komplikovanější, protoţe v poválečném období obíhaly v Československu čtyři měny, totiţ protektorátní české koruny, slovenské koruny, říšské marky a maďarské pengo. 18 Tento měnový chaos musel být urychleně vyřešen, proto byla provedena měnová reforma, která s účinností od 1. listopadu 1945 zavedla v celém Československu jednotkou měnovou jednotku, a to korunu československou. Dosavadní peníze byly prohlášeny za neplatné a vyměňovány byly pouze do hodnoty 500 Kčs. Zbývající peněţní prostředky byly vázány na zvláštním účtu v bankách, které byly v následujících letech postupně uvolňovány, coţ vyvolalo neţádoucí inflační tlaky. Růst inflace a oběţiva byl umocněn také tím, ţe Likvidační měnový fond, který měl dohlíţet na vázané vklady, byl zaloţen aţ s dvouletým odkladem. Po únorovém převratu v roce 1948 došlo k nastolení komunistického reţimu a současně k přechodu na centrálně plánovanou a direktivně řízenou ekonomiku. 11. března 1948 byl přijat dlouho připravovaný zákon, na jehoţ základě se Národní banka stala veřejným státním ústavem. Tento zákon ovšem ještě nepočítal s převzetím moci komunistickou stranou, úplným znárodněním a direktivním plánováním, proto státní Národní banka Československá s ohledem na cíle socialistické ekonomiky nemohla fungovat. 19 Vedoucí představitelé Československé republiky proto dospěli k závěru, ţe je nutné po vzoru Sovětského svazu vytvořit tzv. monobanku, která by plnila funkce jak centrální, tak obchodní banky. K 1. červenci 1950 zahájila činnost Státní banka československá, která převzala práva a povinnosti nejen Národní banky Československé, ale také Ţivnostenské banky, Slovenské Tatrabanky a Poštovní spořitelny. 20 Úplně jinak koncepčně pojatá centrální banka rovněţ pozbyla své nezávislé postavení a stala se 18 KUNERT, Jakub, NOVOTNÝ, Jiří. Centrální bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Česká národní banka, 2008, s. 87 88. 19 BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost: institucionální pohled. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2005, s. 86. 20 KUNERT, Jakub, NOVOTNÝ, Jiří. Centrální bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Česká národní banka, 2008, s. 93. 17

součástí ministerstva financí. Tato banka je rovněţ neslavně spojována s peněţní reformou, provedenou k 1. červnu 1953, jejímţ dopadem bylo značné znehodnocení úspor obyvatelstva. 21 Jiţ bezprostředně po válce byla zahájena centralizace bankovního systému, spočívající ve znárodnění bank a jejich přeměně na národní podniky. Centralizační tendence pokračovaly i po únoru 1948 a vyvrcholily rokem 1958, kdy Státní banka československá převzala činnosti dosud vyhrazené Investiční bance, tedy financování a úvěrování investic. Celý tento proces tak vedl podle sovětského modelu k utvoření jednostupňového bankovního systému. K určitému uvolnění došlo aţ v roce 1964, kdy byla zaloţena samostatná Československá obchodní banka. 2.5 Československá socialistická republika 1960 1989 Přijetím nové Ústavy v roce 1960 získala Československá republika oficiální označení socialistická. Stěţejní roli v její bankovní soustavě nadále hrála Státní banka československá, která dlouhodobě usilovala o vymanění se z područí ministerstva financí. Tato snaha byla úspěšná v roce 1965, kdy se centrální banka stala samostatným orgánem státní správy plně zodpovědným za měnovou politiku státu. Rozhodující slovo jak v makroekonomické, tak mikroekonomické oblasti však nadále měla vláda a vedení komunistické strany. 22 V souvislosti s hospodářskou stagnací byla ve druhé polovině 60. let iniciována ekonomická reforma, která měla nastolit tzv. trţní socialismus s tím, ţe systém centrálního plánovitého řízení měl být zachován, avšak v jiné kvalitě. 23 Součástí přestavby hospodářského systému měla být rovněţ reorganizace bankovní soustavy s důsledným oddělením centrální banky a bank obchodních. V nové koncepci se odrazily i poţadavky slovenské části republiky na autonomii, v souladu s kterými měla na jedné straně fungovat federální centrální banka a na druhé straně, na úrovni obou republik, potom národní emisní ústavy (Česká a Slovenská národní banka). Reformní proces však přerušila tzv. normalizace, která obnovila centralizaci bankovnictví. 21 O uvedené peněţní reformě se často hovoří jako o loupeţi století. 22 KUNERT, Jakub, NOVOTNÝ, Jiří. Centrální bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Česká národní banka, 2008, s. 98. 23 BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost: institucionální pohled. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2005, s. 107. 18

Slovenská politická reprezentace nicméně dosáhla federalizace Československa, které se s účinností k 1. lednu 1969 stalo federací dvou národních států, a to České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Nové státoprávní uspořádání se promítlo i ve vnitřní organizační struktuře centrální banky, která byla od roku 1970 tvořena Ústředím v Praze a dvěma nově zaloţenými Hlavními ústavy pro kaţdou republiku, které se nacházely v Praze a v Bratislavě. Přechod bankovního systému z jednostupňového na dvoustupňový umoţnila teprve bankovní reforma, která byla připravována od poloviny 80. let 20. století a jejímţ účelem bylo zefektivnění socialistické ekonomiky. Načasování reformy k 1. lednu 1990 shodou okolností vedlo k její realizaci v jiţ nových politických, společenských a ekonomických podmínkách. 24 2.6 Česká a Slovenská Federativní Republika 1990 1992 Období po roce 1989 vyznačující se pádem komunistického reţimu a nastolením demokratického státního zřízení lze obecně pojmenovat také jako období transformace československé ekonomiky spočívající v zavádění trţních mechanismů ve společnosti. Důsledkem odbourávání socialismu byla také změna názvu státu původně na Československou federativní republiku a následně od 23. dubna 1990 na Českou a Slovenskou Federativní Republiku. Legislativní kroky v podobě přijetí dvou zákonů (zákon č. 130/1989 Sb., o Státní bance československé a zákon č. 158/1989 Sb., o bankách a spořitelnách) reálně formovaly jiţ výše zmíněný dvoustupňový bankovní systém. Na jejich základě byly k 1. lednu 1990 od centrální banky odděleny obchodní činnosti, coţ umoţnilo vznik dvou obchodních, i kdyţ stále státních bank, a to Komerční banky a Všeobecné úvěrové banky. Zároveň byla znovu obnovena činnost Investiční banky. Státní banka československá, přestoţe její postavení zatím nebylo zcela v souladu se standardním pojetím centrální banky, se soustředila jiţ jen na emisní činnost (včetně emise oběţných mincí), devizovou a měnovou politiku. Hlavním cílem měnové politiky bylo zabezpečovat stabilitu měny. I v této době se centrální banka organizačně členila na ústředí a dva hlavní ústavy, které 24 REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011, s. 448. 19

disponovaly relativně velkou mírou samostatnosti a řídily také síť poboček na území jejich republik. Snaha o co největší nezávislost centrální banky a její přiblíţení se centrálním bankám vyspělých států vedla jiţ v únoru 1990 k návrhu na opětovné ustavení kolektivní bankovní rady, která by nahradila dosavadní vedení banky v rukou předsedy a prvního místopředsedy. K uskutečnění návrhu došlo prostřednictvím ústavního zákona č. 556/1990 Sb., kterým se měnil zákon o československé federaci. Jeho dikce byla naplněna v novém organizačním řádu s platností od 1. července 1991. 25 I přesto, ţe nebyl přijat nový zákon o centrální bance, tak došlo v letech 1990 1992 k podstatným změnám v její organizaci. Nový zákon o Státní bance československé č. 22/1992 Sb. ji svým obsahem jiţ pojímal jako standardní centrální banku v podmínkách trţní ekonomiky. Jeho příprava zabrala přibliţně dva roky v důsledku rozcházejících se názorů Čechů a Slováků na další vývoj jejich vzájemného souţití ve společném státě. Zatímco česká strana upřednostňovala německý model zaloţený na existenci centrální banky a jí podřízených zemských bank, tak slovenská strana prosazovala modifikovaný americký federální systém, kdy obě části republiky by měly mít vlastní nezávislou centrální banku, jejichţ činnost v měnové oblasti by koordinoval jeden nadřazený orgán. Zákon nakonec představoval kompromisní řešení a účinnosti nabyl dne 1. února 1992. Centrální banka se stala absolutně nezávislou na výkonné moci státu. Jejím nejvyšším orgánem se stala bankovní rada jmenovaná prezidentem republiky a sloţená ze sedmi členů, konkrétně guvernéra, dvou viceguvernérů, dvou viceguvernérů republikových ústředí a dvou jejích zástupců. Dosavadní organizační jednotky Státní banky československé byly zachovány, změnily se pouze jejich názvy na federální ústředí, ústředí pro Českou republiku a ústředí pro Slovenskou republiku. Fungování Státní banky československé v popsané podobě ovšem nemělo dlouhého trvání, poněvadţ brzy poté nastal rozpad stávající společné republiky a bylo zřejmé, ţe se centrální banka bude muset potýkat s rozdělením. Jiţ 8. října 1992 došlo ke schválení 25 Historie.cnb.cz [on-line]. 2013 [cit. 2015-03-24]. Státní banka československá centrální banka. Dostupné z WWW: <http://www.historie.cnb.cz/cs/dejiny_instituce/statni_banka_ceskoslovenska_ centralni_banka/index.html>. 20

ústavního zákona č. 493/1992 Sb., který zaručoval budoucím republikám zřízení samostatné nástupnické centrální banky. K tomu došlo jiţ 18. listopadu 1992 v případě Slovenska (zákonem č. 566/1992 Zb.) a 17. prosince 1992 v případě České republiky (zákonem č. 6/1993 Sb.). 26 Předpokladem jejich vzniku bylo rozdělení majetku Státní banky československé mezi obě republiky, coţ bylo provedeno ústavním zákonem č. 541/1992 Sb. Pohledávky a závazky vztahující se pouze k jedné z republik přešly na příslušnou centrální banku, část aktiv a pasiv byla rozdělena podle územního principu a zbylá část podle poměru 2,29 : 1. 27 2.7 Česká republika 1993 současnost K 1. lednu 1993 vznikla samostatná Česká republika (dále také jako ČR ) a ke stejnému dni byla zaloţena také Česká národní banka (dále také jako ČNB ). Její postavení, činnost a cíle navazují na zkušenosti její předchůdkyně a jsou zakotveny v Ústavě České republiky a blíţe konkretizovány v jiţ výše zmíněném zákoně o České národní bance č. 6/1993 Sb. 28 Rozdělení Československa se dotklo i měny, i kdyţ s jistým časovým odstupem. Po rozpadu československé federace existovala mezi oběma státy měnová unie a byla tak dočasně zachována společná měna, která byla aţ do jejího oddělení na českou a slovenskou korunu spravována Měnovým výborem s paritním zastoupením obou centrálních bank. Spíše ekonomické důvody na straně české a spíše politické důvody na straně slovenské vedly k tomu, ţe měnová odluka proběhla jiţ ze 7. na 8. února 1993. Tímto dnem byla zahájena platnost nových bankovek, které však byly emitovány pouze v nominální hodnotě 200 Kč. Ještě několik měsíců proto zůstaly v oběhu československé okolkované bankovky v nominální hodnotě 100, 500 a 1000 Kč, neokolkované bankovky niţší nominální hodnoty a mince, které byly postupně nahrazovány novými. Mohu uzavřít, že vytvořením české koruny, jakožto samostatné měnové jednotky, byla výrazně posílena i samostatnost České národní banky v měnové oblasti. 26 KUNERT, Jakub, NOVOTNÝ, Jiří. Centrální bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Česká národní banka, 2008, s. 107 108. 27 VENCOVSKÝ, František. Dějiny bankovnictví v českých zemích. 1. vydání. Praha: Bankovní institut, a. s., 1999, s. 491. 28 Podrobná analýza právního postavení a náplně činnosti České národní banky bude provedena v následujících kapitolách. 21

3 Právní postavení České národní banky Právní postavení centrálních bank ve všech demokratických zemích je dáno především jejich zákonným zakotvením, od kterého se odvíjí zejména rozsah jejich práv a povinností, jakoţ i míra jejich nezávislosti a odpovědnosti. Považuji za důležité zamyslet se nad rolí centrální banky v právním řádu, aby bylo možné pochopit, jakou institucí centrální banka je a jakými kompetencemi disponuje. 3.1 Česká národní banka jako ústavní orgán V České republice je deklarována existence České národní banky v Ústavě, v samostatné hlavě šesté, konktrétně v čl. 98 odst. 1, který konstatuje, ţe Česká národní banka je ústřední bankou státu, hlavním cílem její činnosti je péče o cenovou stabilitu a do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Odstavec druhý dále uvádí, ţe postavení, působnost a další podrobnosti stanoví zákon. Dle Pavlíčka je účelem začlenění hlavy o ČNB do Ústavy doktrína řízení státu pomocí finančních, resp. bankovních nástrojů, neboť představitel finančního řízení státu si zasluhuje mít adekvátní místo v ústavním systému ČR, a rovněţ je to i skutečnost, ţe emise peněz náleţí jiţ tradičně k neodmyslitelným funkcím státu. 29 Ústavní zakotvení centrální banky přitom není v členských státech Evropské unie obvyklé a standardní. Dovozuji, že ústavodárce tímto chtěl vyjádřit určitou nezávislost ČNB na ostatních složkách státní moci, tedy nezávislost na moci zákonodárné, výkonné a soudní, třebaže text Ústavy jí nezávislost expressis verbis nepřiznává. Českou centrální banku lze proto označit jako ústavní orgán sui generis, jehoţ prostřednictvím není uskutečňována státní moc, nýbrţ lze uţít termín moc bankovní. 30 Dalším důvodem zařazení České národní banky do Ústavy je dle mého názoru snaha jednoznačně vymezit primární cíl centrální banky 31 a zamezit jeho zásadní změně, neboť ke změně Ústavy je nutná forma ústavního zákona, k jehoţ přijetí se vyţaduje kvalifikovaná 29 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015, s. 1047 1048. 30 V moderním demokratickém státě je klasická tripartice moci jiţ překonaná a uplatňuje se spíše metodologicky. Obdobné postavení orgánu sui generis má také Nejvyšší kontrolní úřad, který vykonává moc kontrolní. 31 Změna hlavního cíle ČNB jiţ byla jednou provedena, a to ústavním zákonem č. 448/2001 Sb., kterým byl změněn původní cíl, spočívající v péči o stabilitu měny, na aktuální, který spočívá v péči o cenovou stabilitu. 22

většina všech poslanců a přítomných senátorů. V neposlední řadě přidává ústavní zakotvení České národní bance na důležitosti a významnosti. Přestože samotná ústavní úprava České národní banky je relativně stručná, shledávám ji dostatečnou, neboť je zřejmé, ţe záměrem ústavodárce je reflektovat institucionální garanci existence a jistou autonomní pozici centrální banky, nikoli stanovit její pravomoci nebo náplň činnosti, coţ je ponecháno běţným zákonům, které jsou pro její fungování stěţejní. Chceme-li tedy posoudit právní postavení České národní banky, musíme se zabývat i mnohými právními normami, neboť zákonná úprava není obsaţena v jediném komplexním právním předpise. Za ten nejdůleţitější je pokládám zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, který v 1 vymezuje základní charakteristiky České národní banky, podle nichţ je ČNB ústřední bankou naší republiky, orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem, jakoţ i orgánem příslušným k řešení krize, má postavení právnické osoby veřejného práva a jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném právními předpisy. Dalšími významnými zákony formujícími právní postavení ČNB jsou zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, zákon č. 219/1995 Sb., devizový, zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku a další. Vzhledem k tomu, ţe Česká republika je členským státem Evropské unie, jsou pro činnost České národní banky významná i některá nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie, která jsou pro ČR a tudíţ i pro ČNB závazná. 3.2 Vztah České národní banky a dalších ústavních orgánů Vztah mezi centrální bankou a dalšími ústavními orgány není přímo upraven Ústavou ČR a na otázku, zda je Česká národní banka nezávislým orgánem nebo zda je při výkonu své činnosti podřízena nebo odpovědna jinému ústavnímu orgánu, do jisté míry odpovídá teprve ustanovení 9 odst. 1 zákona o ČNB stanovující, ţe Česká národní banka, Bankovní rada ani ţádný člen Bankovní rady nesmí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Smlouvou o Evropské unii, Smlouvou o fungování Evropské unie a Statutem a při výkonu dalších činností vyţadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů České republiky, jakoţ i od orgánů, institucí nebo jiných subjektů Evropské unie, od vlád 23

členských států Evropské unie nebo od jakéhokoli jiného subjektu. Z toho ovšem vyplývá, a potvrzuje to i Pavlíček, že ani samotný zákon explicitně nezaručuje nezávislost centrální banky na ostatních ústavních subjektech, ale jen nezávislost na pokynech výše uvedených orgánů. 32 Otázku nezávislosti České národní banky a její Bankovní rady zkoumal i Ústavní soud ve svém nálezu vyhlášeném pod č. 278/2001 Sb., a to v návaznosti na právní úpravu po novele zákona o ČNB. Uvedená novela byla provedena zákonem č. 442/2000 Sb., který byl přijat i přes nesouhlas Senátu a prezidenta republiky. Původním záměrem novely byla harmonizace zákona o ČNB s legislativou Evropské unie týkající se postavení Evropské centrální banky. V rámci projednávání dané novely zákona v Parlamentu do ní ovšem byly, a sice nad rámec harmonizačních změn, vloţeny i některé úpravy, které značně zasahovaly do nezávislého postavení ČNB. Tato novela mimo jiné zakotvila, ţe inflační cíl a kurzový reţim české měny k zahraničním měnám má být stanoven po dohodě s vládou, dále ţe Bankovní rada má schvalovat pouze rozpočet pro činnosti spojené se zajišťováním hlavního měnového cíle, zatímco provozní a investiční rozpočet má schvalovat Poslanecká sněmovna a rovněţ ţe členy Bankovní rady ČNB mohou být pouze kandidáti navrţení vládou. Na tyto změny však nebylo pozitivně nahlíţeno ani odbornou veřejností, ani mnohými významnými mezinárodními institucemi, jakými jsou Mezinárodní měnový fond, Evropská komise nebo Evropská centrální banka. I Ústavní soud shledal tyto úpravy zákona jako protiústavní a proto je zrušil. 33 Další novela zákona o ČNB, publikovaná pod č. 127/2002 Sb., navrátila zákonnou úpravu nezávislosti České národní banky do stavu před novelou z roku 2000. Ústavní soud tak potvrdil, ţe je nepřípustné, aby centrální banka České republiky byla závislá na politických strukturách. 34 3.2.1 Vztah k prezidentu republiky V souladu s ustanovením čl. 62 písm. k) Ústavy jmenuje prezident republiky členy Bankovní rady ČNB. Toto rozhodnutí je v jeho samostatné a výlučné kompetenci a 32 PAVLÍČEK, Václav a kol. Ústavní právo a státověda, II. díl. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015, s. 1054. 33 Cnb.cz [on-line]. 2005 [cit. 2016-02-26]. Proč je ČNB nezávislá? Dostupné z WWW: <https://www. cnb.cz/cs/faq/proc_je_cnb_nezavisla.html>. 34 Otázce nezávislosti bude věnována samostatná podkapitola. 24

nevyţaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. Prezident ČR tudíž disponuje značným vlivem na monetární politiku. V praxi se ovšem zmíněné ustanovení ukázalo velmi nejednoznačným a vyústilo aţ ve spor, který projednával Ústavní soud. Jeho předmětem byla otázka, zda je prezident ČR oprávněn bez kontrasignace rozhodovat o členství jednotlivých osob v Bankovní radě ČNB nebo zda je oprávněn bez kontrasignace rozhodovat i o jmenování guvernéra a dvou viceguvernérů ČNB. Ústavní soud ve svém nálezu publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 285/2001 Sb. konstatoval, ţe Ústava výslovně nečiní rozdíly mezi jednotlivými členy Bankovní rady a stejně tak neodlišuje způsob jmenování guvernéra a viceguvernérů ČNB od způsobu jmenování ostatních členů Bankovní rady. Dále Ústavní soud vyslovil názor, ţe jmenovací oprávnění vykonávané nadstranickým prezidentem bez přímé vazby na souhlas vlády tvoří součást záruk nezávislosti České národní banky. Soudci Ústavního soudu tak těsnou většinou jednoho hlasu, coţ samo o sobě svědčí o nejednotnosti výkladu této otázky, zamítli návrh vlády a potvrdili pravomoc prezidenta republiky jmenovat guvernéra a viceguvernéry České národní banky bez nutnosti spolupodpisu, přičemţ toto své rozhodnutí odůvodnili jednak výkladem Ústavy České republiky a zákona o ČNB, a dále i ústavní zvyklostí opakovaně uplatňovanou jiţ od roku 1993. K tomu je třeba doplnit, ţe v porovnání se zahraničními úpravami je jmenování členů vrcholného orgánu ústřední banky bez jakéhokoliv spolupůsobení moci výkonné nebo zákonodárné spíše výjimečné. Přestoţe je pravomoc prezidenta republiky jmenovat členy Bankovní rady bez součinnosti jiných ústavních orgánů obecně povaţována za pozitivum ve vztahu k nezávislosti České národní banky, nelze opomenout fakt, ţe značný politický nesouhlas, vyjádřený ať uţ ze strany zákonodárné moci nebo ze strany exekutivy, se jmenováním guvernéra, viceguvernéra nebo i jiného člena Bankovní rady ČNB by dočasně sníţil důvěryhodnost centrální banky, neboť by byla vtaţena do politicko odborných debat. 35 Shodný názor uvádí i Barák, podle nějţ není běţné, aby vysoké reprezentanty jedné z nejvýznamnějších institucí státu jmenovala hlava státu, aniţ by to alespoň 35 BAŢANTOVÁ, Ilona. Centrální bankovnictví v české historii po současnost: institucionální pohled. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky, 2005, s. 128 129. 25

konzultovala s někým jiným. Za řešení proto povaţuje, aby jmenovací právo prezidenta republiky bylo vázáno na jiný akt dalšího orgánu, podobně jako je tomu u soudců Ústavního soudu, kteří jsou jmenování prezidentem republiky se souhlasem Senátu. 36 Baţantová se dokonce domnívá, ţe zárukou širokého konsensu by bylo navrhování členů Bankovní rady vládou, schvalování Parlamentem a jmenování prezidentem republiky, kterému by zůstalo rozhodnutí, zda daného kandidáta jmenuje do funkce či ne. 37 S danými názory se ztotožňuji s tím, že nepreferuji jedno řešení před druhým, ale spíše v tom smyslu, že jmenování členů Bankovní rady by nemělo být v kompetenci jediné osoby. Domnívám se totiž, že demokratický stát je založen mimo jiné na vztazích odpovědnosti a v uvedené situaci vzniká přinejmenším zvláštní stav, kdy za rozhodnutí ústavně neodpovědného prezidenta 38 nikdo neodpovídá. Prezidentu republiky taktéţ přísluší právo odvolat člena Bankovní rady ČNB, a to za předpokladu, ţe by přestal splňovat podmínky stanovené zákonem nebo v případě, ţe by se dopustil váţného pochybení. 39 Daná pravomoc prezidenta republiky je pravomocí podle čl. 63 odst. 2 Ústavy, která podléhá kontrasignaci premiéra nebo jím pověřeného člena vlády. 3.2.2 Vztah k vládě Vztah centrální banky a vlády lze charakterizovat jako informační, poradní a konzultační a je upraven především v 9 aţ 11 zákona o ČNB. Z těchto ustanovení plyne, ţe Česká národní banka a vláda si vzájemně vyměňují informace o zásadách a opatřeních měnové, makroobezřetnostní a hospodářské politiky. 40 ČNB rovněţ zaujímá stanoviska k návrhům, předkládaným k projednání vládě, které se týkají působnosti České národní banky, a dále plní poradní funkci vůči vládě ohledně otázek měnově politické povahy, makroobezřetnostní politiky a finančního trhu. 41 Nelze opomenout ani právo ministra financí nebo jiného pověřeného člena vlády účastnit se s poradním 36 BARÁK, Josef. K některým otázkám novelizace Ústavy České republiky. In Deset let Ústavy České republiky východiska, stav, perspektivy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 148. 37 BAŢANTOVÁ, Ilona. Nestandardní právní zakotvení ČNB. In Právní postavení centrální banky v demokratickém státě. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2000, s. 24 25. 38 Dle ustanovení čl. 54 odst. 3 Ústavy není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný. 39 Ustanovení 6 odst. 10 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. 40 Ustanovení 9 odst. 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. 41 Ustanovení 10 odst. 1, 2 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance. 26