UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI MANUÁL základních postupů jednání při kontaktu s osobami se sluchovým postižením Eva Souralová Olomouc 2007
Oponent: Mgr. Jiří Langer, Ph.D. 1. vydání Sdružení obcí Mikroregionu Vsetínsko, 2007 ISBN 978-80-244-1630-4 2
Obsah: Úvod... 4 1. Co je třeba vědět o sluchovém postižení.. 6 2. Lidé se sluchovým postižením jako kulturní minorita.. 10 3. Jak komunikují lidé se sluchovým postižením 12 3.1 Český znakový jazyk 12 3.2 Znakovaná čeština... 13 3.3 Prstová abeceda 14 3.4 Mluvená a psaná forma českého jazyka... 14 3.5 Odezírání 14 4. Kompenzační pomůcky... 15 5. Systém péče o jedince se sluchovým postižením... 16 6. Pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením 20 7. Jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením. 22 7.1 Co potřebují nedoslýchaví.. 23 7.2 Jak se dorozumívat s neslyšícími.. 24 7.3 Lidé ohluchlí v pozdějším věku.. 27 Rejstřík vybraných odborných názvů.. 31 Seznam citované literatury... 33 3
Úvod Vážení přátelé, mnozí jste se jistě setkali s lidmi, jejichž život je ovlivňován sluchovou vadou. V České republice jsou tito lidé sice jen minoritní skupinou, ovšem skupinou velmi nesourodou, k níž patří lidé neslyšící, nedoslýchaví, ohluchlí a ti, jimž byl voperován do hlemýždě vnitřního ucha kochleární implantát. K osobám ovlivněným sluchovou vadou můžeme řadit nejen samotné postižené, ale mnohdy i ty, které sluchová vada zasáhla zprostředkovaně slyšící rodiče neslyšících dětí, slyšící děti neslyšících rodičů, slyšící sourozenci neslyšících dětí a v neposlední řadě i pracovníky, kteří se s lidmi se sluchovým postižením setkávají v rámci své profese pedagogy, lékaře, sociální pracovníky, atd. k zamyšlení: Mezi lidmi se sluchovým postižením jsou jedinci, kteří sami sebe označují za Neslyšící (s velkým písmenem N). Považují se za členy kulturní a jazykové menšiny Neslyšících nikoliv podle objektivního medicínského hlediska, ale na základě subjektivní identifikace se znakovým jazykem a kulturou Neslyšících. Vada sluchu pro ně není hendikepem, nýbrž jiným životním stylem. (Hudáková,A. ed., s. 22) K zamyšlení Je zřejmé, že různé skupiny osob se sluchovým postižením mají různé potřeby. Vyžadují i rozdílné služby, které vyplývají nejen z hlediska objektivního ( změřitelného ) stavu sluchu, ale liší se i v rámci jedné skupiny (u stejného postižení) vlivem faktorů formujících konkrétní individualitu člověka vrozené dispozice, způsob edukace, sociální zkušenosti atd. Na specifika přístupu k lidem se sluchovým postižením se snaží upozornit následující text. Najdete v něm kromě několika základních informací o sluchovém postižení (např. definici, klasifikaci sluchových vad) také přehled komunikačních systémů, které lidé se sluchovým postižením při dorozumívání nejčastěji užívají, instituce 4
zajišťující edukační intervenci a možnost profesního uplatnění. V závěru textu je pak uvedeno několik doporučení, která by Vám měla usnadnit komunikaci s jednotlivými skupinami lidí se sluchovým postižením. Rozsah textu neumožňuje podrobnější pohled na jednotlivé tematické oblasti, proto je zájemcům o detailnější informace určena doporučená doplňující literatura, na niž je odkazováno v textu jednotlivých kapitol. Jejím prostudováním jistě získáte náležitý přehled o specifikách, která doprovázejí sluchové postižení. Přejeme Vám příjemnou četbu a doufáme, že informace uvedené v této publikaci usnadní vzájemné porozumění při komunikaci s lidmi se sluchovým postižením. 5
1 Co je třeba vědět o sluchovém postižení Sluchové postižení způsobuje velmi vážnou komunikační bariéru, jejíž důsledky si mnoho slyšících dokáže jen stěží uvědomit. Absence akustických informací narušuje především sociální vztahy, neboť omezuje rozvoj mluvené řeči, která je ve slyšící společnosti primárním dorozumívacím médiem. Nedostatečná schopnost užívat mluvenou řeč ve formě zvukové i grafické zásadním způsobem ovlivňuje způsob života a limituje možnost začlenění jedince se sluchovým postižením do slyšící společnosti. Čím méně je řeč srozumitelná, tím komplikovanější je dorozumívání se slyšícím okolím. Všichni, kteří jsou v kontaktu s lidmi se sluchovým postižením, by měli znát obecné informace týkající se sluchového vnímání a sluchových vad, aby si mohli vytvořit celkový obraz o sluchovém postižení. Teoretické poznatky z medicínského oboru audiologie a disciplíny speciální pedagogiky surdopedie usnadní poskytování služeb lidem s nedostatečnou funkcí sluchového analyzátoru, neboť jejich aktuální potřeby jsou určovány mírou a druhem postižení, dobou, kdy k postižení došlo, mentálními dispozicemi, včasností a kvalitou péče, která jim byla poskytována atd. Komunikační bariéra K zapamatování: Audiologie je medicínský obor zabývající se zkoumáním normálního i porušeného sluchu. Znalost základních audiologických termínů je součástí pregraduální přípravy studentů surdopedie. Surdopedie ( z latinského surdus hluchý, z řeckého paideia výchova) představuje speciálně pedagogickou disciplínu, která se zabývá výchovou, vzděláváním a rozvojem osob se sluchovým postižením. K zapamatování 6
V odborné literatuře panuje určitá terminologická nejednotnost v kategorizaci osob se sluchovým postižením. Rozrůzněnost často vychází z profesního zaměření autora, jedná-li se např. o lékaře audiologa, pak je pro klasifikaci podstatná kvantita a kvalita sluchového vjemu a míra sluchového postižení je udávána v decibelech (db). Pohlíží-li na osobu se sluchovým postižením pedagog či psycholog, pak hodnotí především míru komunikačních kompetencí a kvalitu preferovaného komunikačního systému. Terminologická nejednotnost kategorizace Klasifikace sluchových poruch je nejčastěji uvedena podle následujících kritérií: - podle velikosti sluchové ztráty, - podle místa vzniku vady, - podle doby, kdy k sluchové vadě došlo (ve vztahu k řečovému vývoji). Kritéria klasifikace sluchových poruch Podle velikosti sluchové ztráty stanovila Světová zdravotnická organizace (WHO) roku 1980 následující mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch: - lehká sluchová porucha (26 40 db) - střední sluchová porucha (41 55 db) - středně těžká sluchová porucha (56 70 db) - těžká sluchová porucha (71 91 db) - úplná ztráta sluchu Abychom pochopili, jak závažná je míra ztráty sluchu pro dorozumívání, je třeba si uvědomit, že šeptaná řeč se pohybuje kolem 30 db, tichý rozhovor má asi 40 db a hlasitost mluvené řeči při běžné komunikaci je kolem 50-60 db. Z uvedené informace je zřejmé, že problémy s dorozumíváním mají již lidé se středně těžkou sluchovou poruchou. V surdopedické praxi se pro označení velikosti ztráty sluchu nejčastěji používají termíny, nedoslýchavost (lehká, střední, těžká), zbytky sluchu a hluchota, většinou bez uvedení konkrétní ztráty vyjádření v decibelech. Klasifikace podle WHO 7
K zapamatování: Hlasitost zvuků, které se vyskytují v prostředí člověka, je vyjádřena stupnicí od 0 do 140 db: klidná zahrada 20 db, běžný hluk v bytě 40 db, živá ulice 70 db, frekventovaná ulice v době dopravní špičky 80 db, pneumatická sbíječka 90 db, diskotéka 110 db, letadlo (ve vzdálenosti 3-5 metrů) 120 db. Hluk nad 120 db je velmi nebezpečný, neboť může trvale poškodit buňky a tkáně. K zapamatování Převodní Pro zájemce: Podle místa vzniku sluchové vady, shodně s částí sluchového analyzátoru postiženého patologickým procesem, medicínská literatura zmiňuje poruchy převodní, percepční, smíšené a centrální. (Lejska, 1995) U převodních poruch bývá postihnuta oblast středního ucha. Tyto vady jsou charakteristické především poruchou kvantity slyšení. Při percepčních vadách je postižena funkce vláskových buněk ve vnitřním uchu a nervové části sluchové dráhy. Jsou typické poruchou kvantity i kvality slyšení a mohou vést k úplné hluchotě. Obě tyto vady se mohou vyskytovat ve smíšené formě. Centrální vady představují komplikované defekty způsobené různými procesy, které postihují podkorový a korový systém sluchových drah. Jejich příznaky jsou velmi rozmanité. (Šlapák, 1995) Na kvalitu i kvantitu sluchového vnímání mohou mít vliv i vrozené vývojové poruchy zevního ucha (boltce, zvukovodu), které jsou příčinou středně těžké nebo i těžké vady sluchu. Řešením většinou bývá chirurgický zákrok. Z hlediska doby vzniku rozlišujeme sluchové vady prelingvální a postlingvální. Prelingvální sluchová vada je vrozená nebo získaná v době, kdy ještě není ukončen základní vývoj řeči. Nedostatečně fixované řečové projevy zanikají a řeč se spontánně nerozvíjí. Jako postlingvální sluchovou vadu označujeme stav, kdy k ztrátě sluchových funkcí došlo až po ukončení základního vývoje řeči. Mluvená řeč nezaniká, dochází jen ke změnám artikulace mohou být nezřetelně vyslovovány hlásky s, z, š a ž, řeč bývá monotónní, někdy může být příliš hlasitá nebo naopak tichá. Převodní percepční a centrální vady Prelivgvální sluchová vada Postlingvální sluchová vada 8
Sluchové vady mohou vzniknout prenatálně (jako důsledek infekčního onemocnění matky nebo vlivem teratogenního působení některých léků v prvém trimestru gravidity), perinatálně (u rizikových porodů) a postnatálně jako důsledek traumat, onemocnění části sluchového analyzátoru nebo centrálního nervového systému, ototoxického působení léků atd. Znát míru a typ sluchové vady, vědět, kdy vznikla a zda jde o vadu progresivní či stabilizovanou, je velmi důležité pro poskytování odborné péče. Na otázku Jakou pomoc potřebují lidé se sluchovým postižením? je však velmi těžké obecně odpovědět. Vzhledem k jejich velké rozrůzněnosti dané mírou a typem sluchového postižení, dobou, kdy se sluchová vada projevila, preferovaným komunikačním systémem, dosaženým vzděláním, pracovním zařazením atd. je mnohdy velmi obtížné stanovit optimální přístup (edukační intervenci, poskytnutí služby apod.), který by důsledky sluchové vady adekvátně kompenzoval. Pokud se v textu setkáte s nějakým doporučením, nikdy nebude platit pro všechny osoby se sluchovým postižením. Bude nutné, abyste citlivě volili způsob komunikace i kontaktu a respektovali tak nejen objektivní hlediska sluchového postižení, ale především empaticky vnímali individuální naladění jednotlivých osob a poskytli jim takový druh a míru pomoci, které potřebují. Etiologie sluchové vady Typy sluchové vady Obtížnost odpovědi Doplňující literatura pro zájemce: HLOŽEK, Z. Základy audiologie. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu I.,II. Praha: FRPSP, 1997. LEJSKA, M. Poruchy verbální komunikace a foniatrie. Brno: Paido, 2003. LEJSKA, V. Kompendium ORL dětského věku. Praha: Grada Publishing, 1995. RENOTIÉROVÁ, M., LUDÍKOVÁ, L. et al. Speciální pedagogika. Olomouc: Vydavetelství Univerzity Palackého, 2003. ŠLAPÁK, I. Kapitoly z otorhinolaryngologie a foniatrie. Brno: Paido, 1995. 9
2 Lidé se sluchovým postižením jako kulturní minorita Jako mluvíme o různých kulturách a zvyklostech, které jsou ovlivněny životními podmínkami sdílenými skupinou jedinců, tak lze i o sluchovém postižení hovořit jako faktoru, který podstatně ovlivňuje vnímání skutečnosti. Zvyky a rituály denního života, které se vytvářejí především na základě vizuálního příjmu informací, jsou často odlišné od způsobu života slyšící společnosti, pro niž je zvuk nezbytnou součástí denních činností. Při kontaktu s lidmi se sluchovým postižením je třeba nejen znát, ale i respektovat specifické projevy chování ovlivňované absencí zvukových vjemů, aby nedocházelo k situacím, které by mohly komplikovat vzájemné porozumění. Lidé se sluchovým postižením se během svého života pohybují převážně v bikulturním prostředí, v němž dochází k permanentnímu kontaktu kultury slyšících (vázané na zvuk) s kulturou neslyšících (preferujících vizuální vnímání skutečnosti). Mnohdy, v případě kulturního nebo jazykového rozporu způsobeného např. odlišným vnímáním skutečnosti, nedostatečnou jazykovou kompetencí v českém jazyce a závislostí na tlumočnických službách, jsou citlivější k nevhodnému chování slyšících a reagují emotivněji, než by konkrétní situace vyžadovala. Je to zcela pochopitelné, neboť se v průběhu svého života opakovaně setkávají s nepochopením ze strany slyšící společnosti. Často již nemají chuť ani sílu vysvětlovat, jak jim sluchová vada komplikuje život a mnohdy se i ostýchají upozornit, že nerozumí. Komunikace v bikulturním prostředí K zamyšlení: Tak, jako je pro jedince se sluchovým postižením těžké akceptovat specifika zvukového prostředí, je i pro slyšícího obtížné orientovat se ve zvycích a konvencích, které jsou svázány s kulturou neslyšících. K zamyšlení 10
Co patří k nejnápadnějším projevům chování lidí se sluchovým postižením? - Častější vzájemné doteky nahrazující oslovení, uživatelé znakového jazyka jen velmi zřídka v rozhovoru partnerovi vykají, - neustálá zraková kontrola okolí, která může ve slyšícím vyvolat dojem, že osoba se sluchovým postižením nevěnuje dostatečnou pozornost jeho projevu, - permanentně upřený pohled na ústa mluvícího při odezírání může u slyšícího vyvolat nepříjemné pocity, - vyhýbání se místům s nedostatečným nebo nevhodně směrovaným osvětlením, - výrazná doprovodná mimika při komunikaci atd. Projevy chování lidí se sluchovým postižením Jaká pravidla je třeba při kontaktu s lidmi se sluchovým postižením dodržovat? - Neupoutávat pozornosti příliš nápadnými pohyby (např. mácháním pažemi), nebo údery na okolní předměty, neboť takové chování způsobuje nežádoucí pozornost okolí, o niž lidé se sluchovým postižením rozhodně nestojí, - nezvyšovat intenzitu hlasu, např. domáhat se pozornosti hlasitým křikem, na který reagují spíše okolostojící slyšící, - negativní reakci může vyvolat dotek na některé partie těla (např. na hlavu, na záda, na znakující ruce), - ve skupinové komunikaci upozornit sluchově postiženého na člověka, který právě hovoří, - důležité informace sdělovat jen v případě, že se sluchově postižený dívá na ústa toho, kdo mluví, - upozornit na změnu mluvčího, - upozornit na změnu tématu, - udržovat neustálý zrakový kontakt a pohybovat se v zorném poli osoby se sluchovým postižením. Pravidla při kontaktu se sluchově postiženým jedincem 11
Doplňující literatura pro zájemce: HOMOLÁČ, J. Sociolingvistika. Komunikace neslyšících. Praha: FF UK,1998. HUDÁKOVÁ, A. ed. Ve světě sluchového postižení. Praha: FRPSP, 2005. STRNADOVÁ, V. Potom ti to povíme. Praha, Česká unie neslyšících, 1994. STRNADOVÁ, V. Jaké je to neslyšet.praha: Česká unie neslyšících, 1995. 3 Jak komunikují lidé se sluchovým postižením? Volba způsobu komunikace je ovlivněna řadou faktorů, které rozhodují o tom, jestli bude informace primárně přijímána zrakem či sluchem. Velmi záleží na velikosti sluchové vady, zda je v normě zrakové vnímání (i malá vada zraku může podstatně ztížit dorozumívání), do jaké míry osoba se sluchovým postižením ovládá český jazyk, v jakých podmínkách probíhá komunikace atd. Komunikace osob se sluchovým postižením K zapamatování: Lidé se sluchovým postižením mohou v rámci intrakulturní a interkulturní komunikace používat český znakový jazyk, znakovanou češtinu, prstové abecedy, mluvenou a psanou formu českého jazyka, odezírání. K zapamatování Intrakulturní komunikace dorozumívaní jedinců se sluchovým postižením mezi sebou Interkulturní komunikace dorozumívání jedinců se sluchovým postižením se slyšícími 3.1 Český znakový jazyk V zákoně 155/1998 Sb. je český znakový jazyk považován za základní dorozumívací prostředek neslyšících v České republice a je definován jako: Přirozený jazyk a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálněpohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich Český jazykový jazyk Definice 12
postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovovst, systémovost, dvojí členění, produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. Pro zájemce: Český znakový jazyk není závislý na českém jazyce, od mluveného jazyka se liší svou simultánností a existencí v prostoru. Simultánnost představuje takovou vlastnost, která umožňuje projekci několika znaků nebo jejich komponentů současně. (Macurová, 2001) Skutečnost, že se znaky mohou na sebe vrstvit, je umožněna existencí dvojích nosičů významu. Některé významy jsou neseny tvarem, pohyby a pozicemi artikulujících rukou, vyjadřují především lexikální význam znaku. Nosičem gramatického významu bývají obvykle mimika, pohyb a pozice hlavy a horní části trupu, která jsou organickou součástí znakového jazyka. 3.2 Znakovaná čeština Představuje uměle vytvořený jazykový systém, který podle zákona 155/1998 Sb.: využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka. Znakovaná čeština byla vytvořena pro snadnější dorozumívání slyšících lidí s neslyšícími uživateli znakového jazyka. Je schopna svými prostředky vyjádřit lexikální významy (nesené tvarem, pohybem a pozicemi rukou), ale není schopna vyjádřit gramatické koncovky českého jazyka, mnohdy velmi důležité pro celkové porozumění. V některých případech (nejčastěji při výuce českého jazyka) jsou gramatické koncovky vyjadřovány prstovou abecedou, tento způsob však předávání informace spíše komplikuje. Znaková čeština Definice 13
3.3 Prstová abeceda Prstová (daktylní) abeceda prostřednictvím různých poloh a postavení prstů jedné nebo obou rukou znázorňuje hlásky nebo písmena mluveného jazyka. V plném rozsahu vyjadřuje lexikální i gramatický význam českého jazyka. Prstová abeceda se využívá ve školách pro sluchově postižené nejčastěji jako podpůrná metoda při výuce čtení, protože podporuje zapamatování slov, jejich analýzu a syntézu. V komunikaci dospělých lidí se sluchovým postižením je využívána především k prezentaci jmen a názvů, nikdy neslouží jako samostatný komunikační prostředek. Jednoruční prstová abeceda byla v roce 1998 zákonem 155/ 1998 Sb. uznána jako oficiální komunikační prostředek pro výuku a vzdělávání jedinců se sluchovým postižením. prstová abeceda 3.4 Mluvená a psaná forma českého jazyka Zvládnout český jazyk je pro většinu jedinců se sluchovým postižením (zejména pro prelingválně neslyšící) velmi těžké, protože vybudovat si funkční dorozumívací systém, který je svým charakterem audioorální (tedy založen na zvuku) bez možnosti jej slyšet, je velmi obtížné. Navíc má čeština složitou gramatiku a nepravidelnou flexi (časování, skloňování), které činí problémy i mnohým slyšícím. Závažnost sluchového postižení se promítá nejen do zvukové stránky řeči (artikulace), ale často i v psané formě je na první pohled patrná nedostatečná znalost jak lexika, tak gramatiky českého jazyka. Mluvená a psaná forma českého jazyka 3.5 Odezírání Lidé se sluchovým postižením jsou většinu života odkázáni na komunikační systém majoritní společnosti mluvený jazyk a jeho odezírání ze rtů toho, kdo mluví. Identifikovat obsah mluveného na základě pohybů mluvidel kinémů, je však velmi obtížné, neboť jen asi třetinu vyslovovaných hlásek lze vidět. Dobře pozorovatelné jsou samohlásky a-e-i-o-u, ale například hlásky k-g-h není při artikulaci téměř vidět. Každý také nemusí být k odezírání náležitě Odezírání 14
disponován, kvalita odezírání je přímo závislá na kombinaci vloh a na vrozených předpokladech pro jejich rozvoj u každého člověka. (Strnadová, 2001) Pro úspěšné odezírání je nezbytná dostatečná intenzita světla a jeho směr. Pokud je odezírající oslněn, nemůže dostatečně dobře rozpoznat drobné pohyby mluvidel a identifikovat obsah sdělení. Také způsob artikulace mluvčího je pro porozumění velmi důležitý, nevhodná je mluva příliš dynamická stejně jako mluva nevýrazná. Odezírání limituje i dosažená úroveň českého jazyka dostatečná slovní zásoba, znalost gramatiky atd., aktuální psychický i fyzický stav. Únava, silné emoce či nemoc odezírání výrazně zhoršuje. Podmínky pro úspěšné odezírání Doplňující literatura pro zájemce: EVANS, L. Totální komunikace. Struktura a strategie. Hradec Králové: Pedagogické centrum, 2001. JABŮREK, J. Bilingvální vzdělávání neslyšících. Praha: Septima, 1998. MACUROVÁ, A. Poznáváme český znakový jazyk. (Úvodní poznámky). Speciální pedagogika, 2001,roč.11,č.2. MACUROVÁ, A. Jazyk v komunikaci neslyšících. (Předběžné poznámky). In Slovo a slovesnost, 1994, roč. 55. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002. POTMĚŠIL, M. Prstová abeceda. Praha: FRPSP, 1992 POUL, J. Jak vést neslyšící dítě k četbě. Praha: Knihovna časopisu GONG, 1991. SOURALOVÁ, E. Čtení neslyšících. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2002. STRNADOVÁ, V. Hluchota a jazyková komunikace. Praha: FF UK, 1998. STRNADOVÁ, V. Hádej co říkám aneb Odezírání je nejisté umění. Praha: Helix, 2001. 4 Kompenzační pomůcky Pokud má jedinec se sluchovým postižením funkční zbytky sluchu, je mu na základě odborného audiologického vyšetření indikováno sluchadlo. Sluchadla jsou přidělována z prostředků všeobecného zdravotního pojištění na základě zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Pojišťovna hradí vždy sluchadlo v základním a nejméně ekonomicky náročném provedení v závislosti Kompenzační pomůcky 15
na míře a závažnosti zdravotního postižení. ( Sociální rádce, 2000 ) Pro usnadnění života ve slyšícím prostředí, k odstranění, zmírnění nebo překonání následků sluchové vady mohou lidé se sluchovým postižením užívat celý komplex elektroakustických kompenzačních pomůcek, které převádějí zvukové podněty na světelné nebo vibrační (signalizace, bytového domovního zvonku, telefonu, vibrační nebo světelný budík, telefonní přístroj se zesíleným zvukem pro nedoslýchavé atd.). Využívání kompenzačních pomůcek je velmi individuální. Lidé, kteří ohluchli v pozdějším věku, musí počítat s tím, že sluchadlo či jiná kompenzační pomůcka jim v plné míře ztracený sluch nenahradí. Na jiný charakter zvuků z prostředí i odlišně znějící mluvenou řeč si musí nejprve zvyknout. Zejména starší lidé sluchadlo či jinou kompenzační pomůcku jen obtížně přijímají, pokud však existují využitelné zbytky sluchu, pak rozhodně stojí za to obrnit se trpělivostí a zkusit si na sluchadlo zvyknout. Individuální faktor Doplňující literatura pro zájemce: GONG, měsíčních sluchově postižených, www.gong.cz HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 2. díl. Praha: Septima, 1998. Sociální rádce pro rodiny se sluchově postiženými dětmi. Praha: FRPSP, 2000 5 Systém péče o jedince se sluchovým postižením Poskytnout adekvátní péči dětem se sluchovou vadu v raném věku nebývá vždy samozřejmostí, ačkoliv moderní vyšetřovací postupy jsou schopny již několik dnů po narození sluchové postižení diagnostikovat. Důvodem je skutečnost, že se téměř 90 % dětí se sluchovým postižením rodí slyšícím rodičům, kteří nepředpokládají, že právě jejich dítě bude mít vadu sluchu. Výjimkou jsou sledovaná těhotenství, kdy důvodem k preventivnímu vyšetření sluchu již v novorozeneckém období je například onemocnění matky v těhotenství, teratogenní účinky léků, komplikovaný porod či Péče o sluchově postiženého jedince 16
sluchová vada vyskytující se v rodině. Pokud se dítě svým chováním příliš neodlišuje od svých vrstevníků, tak většinou nikoho nenapadne, že neslyší. Nejčastěji na sebe sluchová vada upozorní až kolem 2-3 roku, kdy se ve srovnání se stejně starými dětmi začínají objevovat disproporce ve vývoji mluvené řeči. V případě, že je sluchová vada odhalena včas, je na základě důkladné diferenciální diagnostiky dítěti okamžitě poskytována komplexní péče, která se snaží specifickými edukačními přístupy eliminovat důsledky nedostatečného sluchového vnímání. O tom, jak je pro sluchově postižené obtížné a hlavně vyčerpávající neustále překonávat senzorickou bariéru a rozumět mluvené řeči (ať již v podobě zvukové či grafické), svědčí neustálé odborné i laické diskuze týkající se především volby tzv. správného edukačního přístupu. V minulosti byly uplatňovány převážně orální koncepce vzdělávání charakteristické preferováním mluvené řeči. Zvládnout mluvený jazyk se však dařilo zejména nedoslýchavým, neslyšící dosahovali náležité jazykové kompetence jen velmi obtížně. S respektováním znakového jazyka jako svébytného a plnohodnotného lingvistického systému se v 80. letech minulého století začal objevovat bilingvální přístup ke vzdělávání neslyšících spočívající v užívání dvou jazyků: mluveného (v jeho zvukovéi grafické podobě) a znakového, který je chápán jako rovnocenný partner mluveného. Totální komunikace pak zahrnuje spojení manuálních a manuálně-orálních prostředků (gest, mimiky, pantomimy, znakového i znakovaného jazyka, daktylní abecedy, mluvené řeči, čtení, psaní, odezírání, sluchové výchovy atd.), aby bylo dosaženo porozumění během celé komunikační situace. Ranou péči o děti se sluchovým postižením zabezpečují střediska rané péče a speciálně pedagogická centra. Jsou součástí systému poradenských služeb, poskytují odbornou pomoc jedincům se speciálními potřebami, jejich rodinám a pedagogickým pracovníkům. Nabízejí poradenství především v oblasti alternativních forem vzdělávání prostřednictvím individuální integrace a jejich Signály sluchové vady Bilingvální přístup Totální komunikace Střediska rané a péče a speciální pedagogická centra 17
úkolem je včasná edukační intervence. Mateřské školy pro sluchově postižené zajišťují nejen výchovné a vzdělávací aktivity jako v mateřských školách pro intaktní populaci, ale navíc učí děti překonávat důsledky sluchového postižení prostřednictvím specifických komunikačních technik odezíráním, sluchovou výchovou, logopedickou intervencí, osvojováním základů vizuálněmotorických komunikačních systémů (znakového jazyka a daktylní abecedy) a rozvojem čtenářských dovedností. Mateřské školy Pro zájemce: Více informací o činnosti speciálně pedagogických center lze najít v 5 vyhlášky č. 127/1997 Sb., o speciálních školách a speciálních mateřských školách. O službách rané péče poskytované rodinám dětí se sluchovým postižením lze získat více údajů na www.tamtam-praha.cz. Primární stupeň vzdělávání žáků se sluchovým postižením zabezpečují základní školy. Přístup ke vzdělávání mohou školy zvolit orální, bilingvální nebo uplatňovat zásady totální komunikace. Třídy bývají vybaveny výkonnými skupinovými zesilovači a přístroji, které kompenzují nedostatečné sluchové vnímání. Aby byl umožněn permanentní zrakový kontakt s pedagogem i spolužáky a byly vytvořeny optimální vyučovací podmínky jsou speciální lavice (pro jednoho žáka) umístěny v půlkruhu. Nezbytné je optimální osvětlení a akustická úprava třídy. Do škol pro sluchově postižené jsou často zařazeni i jedinci s dalším přidruženým postižením (nejčastěji mentálním). Tito žáci pak pracují podle individuálních vzdělávacích programů, nebo využívají asistentských služeb. Střední školy pro žáky se sluchovým postižením (praktické školy, odborná učiliště, střední odborná učiliště, střední odborné školy a gymnázium pro sluchově postižené) připravují sluchově postižené nejčastěji v oborech strojní mechanik, malíř-lakýrník, krejčí, dámská krejčová, truhlář, kuchař, cukrář, elektrikář, zahradník, zámečník, šička, klempíř, čalouník. Maturitu pak lze získat na střední Základní školy Střední školy 18
zdravotnické škole (specializace zubní technik), střední průmyslové škole oděvní, také na střední pedagogické škole (obor předškolní a mimoškolní pedagogika), střední průmyslové škole elektrotechnické (se zaměřením na výpočetní techniku) a na gymnáziu. Nabídka speciálních studijních oborů pro sluchově postižené na vysokých školách je úzká, činí ji jen bakalářské obory Výchovná dramatika neslyšících realizovaná na JAMU v Brně a Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě UK v Praze. Jiné studijní obory jsou sluchově postiženým přístupny pouze v integrované formě. Pro usnadnění studia jsou na vysokých školách České republiky zřízena speciálně poradenská centra, studentům se sluchovým postižením poskytují především tlumočnické služby, kopírovací služby, přepisy přednášek, technické pomůcky (individuální zesilovače zvuku, diktafony) atd. (Vitásková, 2003) Vysoké školy Pro zájemce: Se studiem handicapovaných, tedy i sluchově postižených, počítá novela vysokoškolského zákona č. 111/1999 Sb., která k dalším povinnostem vysoké školy řadí i povinnost činit všechna dostupná opatření pro vyrovnávání příležitostí studia osob se specifickými potřebami. Žáci se sluchovým postižením se mohou vzdělávat také v běžných mateřských, základních, středních a vysokých školách. Integrované vzdělávání může probíhat individuální formou nebo lze zřizovat v základní škole speciální třídy, v nichž jsou pro žáky vytvořeny identické podmínky jako ve škole pro sluchově postižené. Rozhodnutí o integrovaném vzdělávání předpokládá opravdu objektivní zvážení všech faktorů, neboť nedostatečné zhodnocení žákových možností může negativně ovlivnit nejen kvalitu edukační intervence, ale narušit i rozvoj jeho osobnosti po stránce psychosociální i emocionální. Integrované vzdělávání Za nezbytné předpoklady úspěšné integrace je považována především dostatečně srozumitelná mluvená řeč, přiměřeně k věku rozvinuté osobnostní vlastnosti, nejlépe nadprůměrná inteligence, 19
schopnost využívat zbytky sluchového vnímání, včasná sluchověřečová výchova a především rodiče (popřípadě slyšící sourozence), kteří jsou ochotni ke spolupráci. (Pulda, 2000) Doplňující literatura pro zájemce: Adresář služeb pro sluchově postižené 2005. Praha: FRPSP, 2005. HOLMANOVÁ, J. Raná péče o dítě se sluchovým postižením. Praha: Septima, 2002. JANOTOVÁ, N., SVOBODOVÁ, K. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. Praha: Septima, 1998. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postižených. Praha: Karolinum, 2002 MATUŠKA,O., ANTUŠEKOVÁ, A. Rozvíjanie sluchovo postihnutých detí raného a predškolského veku. Bratislava: SPN 1992. PULDA, M. Integrovaný žák se sluchovým postižením v základní škole. Brno: Paido, 2000. VITÁSKOVÁ, K. a kol. Zefektivnění studia a profesního uplatnění handicapovaných studentů na vysokých školách. Olomouc: Univerzita Palackého, 2003. 6 Pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením Možnost najít si zaměstnání je u lidí se sluchovým postižením mnohdy ovlivněna závažností jejich sluchové vady. Čím viditelněji se její důsledky projevují (špatně srozumitelná mluva, preferování znakového jazyka při dorozumívání), tím obtížněji mohou uspět v konkurenci na trhu práce. Při hledání zaměstnání jsou v mnoha případech úspěšnější nedoslýchaví, kteří dostatečně zvládli mluvený (český) jazyk ve zvukové i psané formě. Pozice prelingválně neslyšících, jejichž komunikačním prostředkem je znakový jazyk, je vzhledem k obtížím při dorozumívání se slyšící společností mnohem obtížnější. U ohluchlých jedinců záleží na tom, jaký typ práce vykonávali před ztrátou sluchu. Pokud charakter práce nevyžaduje verbální komunikaci či jinou činnost závislou na sluchovém vnímání, jejich pozice v zaměstnání nemusí být ohrožena. Pracovní uplatnění osob se sluchovým postižením Osoby se sluchovým postižením jsou naším právním řádem určitým způsobem zvýhodněni, ale přesto je pro ně velmi těžké najít práci. Mají vyšší procento nezaměstnanosti než je celostátní průměr, dosahují jen nižší vzdělání (střední školu s maturitou nebo vysokou 20
školu má jen malá část sluchově postižených), zastávají nižší funkce s menší příležitostí na pracovní postup a mají nižší platy než průměr celé populace, protože většina z nich vykonává především manuální práce. Sluchové postižení bývá často příčinou problematických vztahů na pracovišti. Pokud nejsou všichni členové pracovního kolektivu a nejbližší vedoucí pracovník dostatečně informováni o důsledcích sluchového postižení, mohou se objevit vážné pracovní i osobní konflikty často zapříčiněné komunikační bariérou a pramenící ze skutečnosti, že ne vždy je sluchově postižený schopen zvládat život v bikulturním prostředí. Příčinou neshod může být důležitá informace týkající se pracovních povinností, kterou mistr sdělil ostatním pracovníkům aniž by se přesvědčil, že ji člověk se sluchovým postižením mohl odezřít, obtížné začlenění do hovorů se spolupracovníky v pracovních přestávkách atd. Pro ty, kteří nemohou sluchem dostatečně vnímat své okolí, je pobyt v prostředí, kde zvuk má signální význam, velmi vyčerpávající. Ve svém volném čase proto dávají přednost společnosti stejně handicapovaných osob, neboť v komunikaci se stejně jazykově vybavenými partnery padají komunikační i sociální bariéry. V České republice existuje celá řada organizací, občanských sdružení, spolků a klubů, společností, v nichž se mohou lidé se sluchovým postižením setkávat. Svou činnost zaměřují na různé zájmové oblasti a poskytují lidem se sluchovým postižením služby, které jim usnadňují život: - Zajišťují zprávy ve znakové řeči a skryté titulky v televizním vysílání, - poskytují tlumočnické a sociální služby a poradenský servis v oblasti logopedie a psychologie, - pořádají vzdělávací akce ve formě kurzů a seminářů (kurzy znakového jazyka, odezírání, obsluhy PC, psaní na stroji), - vydávají učební pomůcky pro výuku znakového jazyka, - pořádají rehabilitační, rekondiční a pobytové akce, - provádějí montáž a prodej kompenzačních pomůcek, Příčiny problematických vztahů na pracovišti Organizace pro poskytování služeb Sumář služeb 21
- organizují kurzy sociální rehabilitace, rekondice, sychorehabilitace a odezírání, - zajišťují sportovní akce a soutěže, pořádají kulturní akce, festivaly, přehlídky, - vydávají odbornou literaturu a časopisy. Pro zájemce: Pokud byste se chtěli více dovědět o životě lidí se sluchovým postižením, můžete sledovat pravidelné vysílání Televizního klubu neslyšících na programu ČT 2 nebo Magazín pro zdravotně postižené na Teletextu ČT1. Oba pořady přinášejí řadu zajímavých informací o specifických potřebách sluchově postižených, jednotlivá vydání Televizního klubu neslyšících jsou také přístupná na www.czech-tv.cz//porady/tkn/ Doplňující literatura pro zájemce: Adresář služeb pro sluchově postižené 2005. Praha: FRPSP, 2005. ČERVENKOVÁ, A., KUDA, R. Problematika zaměstnanosti osob se sluchovým postižením. In INFO-ZPRAVODAJ, Magazín informačního centra o hluchotě FRPSP. Jaro 2005, roč. 13, č. 1. 7 Jak komunikovat s lidmi se sluchovým postižením Lidé, kteří nemohou v plné míře vnímat mluvenou řeč a zvuky z okolí, jsou v majoritní slyšící společnosti velmi znevýhodněni. Aby měli srovnatelné podmínky k životu se svými slyšícími spoluobčany, je třeba jim zajistit především síť služeb, které by eliminovaly důsledky sluchového postižení. Jak již bylo řečeno, sluchová vada může být různého druhu, stupně i etiologie, proto i pomoc jednotlivým lidem se sluchovým postižením bude mít rozdílný charakter. Služby, které budou využívat nedoslýchaví budou jiné, než služby pro prelingválně neslyšící a jedinci ohluchlí v pozdějším věku potřebují při opětném zapojování do společnosti také zcela jinou pomoc. 22
7.1 Co potřebují nedoslýchaví lidé? Nedoslýchaví lidé mají příjem akustických informací omezen jen částečně. Jsou schopni vnímat zvuky z okolního prostředí a mnohdy i mluvenou řeč. V případě, že je sluchová ztráta malá a při dobrých poslechových podmínkách (v prostředí nerušeném hlukem) mnohdy není patrné, že špatně slyší. Vzhledem k využitelným zbytkům sluchu se dokáží vcelku dobře orientovat ve slyšícím prostředí a většinou jsou schopni dorozumívat se mluvenou řečí, neboť ji preferují jako primární komunikační prostředek. Při vyhovujících světelných podmínkách a dostatečně pečlivé výslovnosti dobře odezírají hlasitou řeč. Nedostatky v jejich mluveném projevu často zaregistruje jen odborník, protože určitá monotónnost či nedokonalá artikulace některých hlásek (většinou ostrých a tupých sykavek s,z,š,ž) není nijak výrazná a mnoho lidí s nedokonalou denticí či anomáliemi čelistí může mít výslovnost podobnou. Kdy se zhorší porozumění? Když postižený: - Nevidí mluvícímu do obličeje, na ústa mluvícího nedopadá světlo, nedoslýchavý je oslněn, je celkově malá intenzita osvětlení, - mluvící artikuluje příliš rychle a nezřetelně, - několik osob mluví současně a nedoslýchavý nemůže sledovat změnu mluvčího, - komunikace probíhá v hlučném prostředí, - řeč mluvícího je příliš tichá a jednotvárná s nevýraznými modulačními faktory, - má zhoršen příjem zvuku v důsledku nefunkčního sluchadla. Nedoslýchaví lidé potřebují především technický servis, neboť většina z nich má velmi kvalitní sluchadla, která dobře kompenzují sluchovou vadu. Využívají řadu elektroakustických kompenzačních pomůcek, které transformují zvukový signál na světelný nebo vibrační a usnadňují jim tak život ve slyšící společnosti. 23
7.2 Jak se dorozumívat s neslyšícími lidmi? Neslyšící jedinci, zejména prelingválně neslyšící, u nichž došlo ke ztrátě sluchových funkcí před ukončením základního vývoje řeči, představují ve slyšící společnosti specifickou jazykovou i kulturní minoritu. Jejich slyšení je poškozeno v takovém rozsahu, že ani s největším zesílením nemohou vnímat zvuky mluvené řeči. Zvuky z okolí vnímají jen hmatem, prostřednictvím vibrací, které akustické signály doprovázejí. V komunikaci s neslyšícími a někdy i nedoslýchavými primárně používají vizuálněmotorické komunikační prostředky - znakový nebo znakovaný jazyk a prstovou abecedu. Při dorozumívání se slyšícími jsou odkázáni především na odezírání mluvené řeči. Mluvený jazyk většinové společnosti jim však činí velké obtíže, neboť pro něj nejsou senzoricky disponováni. Jejich mluvený projev je pro slyšící často zcela nesrozumitelný, neboť k rozvoji artikulace (mluvené formy řeči) dochází alternativním způsobem prostřednictvím zraku a hmatu. To pro vytvoření srozumitelného mluveného projevu mnohdy nestačí. Artikulace jednotlivých hlásek-slov-vět je nezřetelná a také hlas bývá nepřirozený chraptivý, nepřiměřeně vysoký nebo nízký, hlasitý nebo tichý. Mnohé z vás jistě napadá otázka: Proč tedy neslyšící raději nečtou a nepíšou? Bohužel, i když čtení a psaní není aktivita vázaná na zvukové vjemy, většina neslyšících nečte a také nerada píše. Absence sluchových vjemů od narození je pro rozvoj mluvené formy jazyka natolik nepříznivá, že i když jsou neslyšící děti vedeny k četbě již od tří let, kvalita čtenářských dovedností většinou neodpovídá vynaložené námaze (i na psaném projevu je od počátku školní docházky až po dospělost patrná nedostatečná jazyková kompetence v českém jazyce). Ve čtení s porozuměním neslyšícím brání nejen složitost gramatiky českého jazyka (čeština patří k těm obtížnějším jazykům), ale především skutečnost, že přirozeným komunikačním systémem je pro neslyšící znakový jazyk. 24
K zamyšlení: Pokud vám někdy připadá mluvený či psaný projev neslyšícího nesrozumitelný a plný chyb, zkuste si představit, jak byste vy mluvili nebo psali anglicky, francouzsky či německy. A to jste ve výhodě, protože angličtinu, francouzštinu, němčinu či jiný jazyk na rozdíl od neslyšícího můžete nejen vidět, ale i vnímat sluchem. K zamyšlení Pokud budete komunikovat s neslyšícím mluveným (českým) jazykem, je třeba, abyste si uvědomili, že ho může pouze odezírat z vašich úst. Proto je nezbytné, abyste striktně dodržovali stejná pravidla jako při dorozumívání s nedoslýchavým, tzn. hovořili jen při funkčním zrakovém kontaktu, užívali přiměřenou dynamiku mluvního projevu a respektovali pravidla při střídání mluvčích ve skupinové komunikaci. Pokud navíc doprovodíte mluvený projev odpovídající mimikou a gestikulací, jistě usnadníte neslyšícímu porozumění. Vzhledem k tomu, že neslyšící jen obtížně získávají náležitou jazykovou kompetenci v mluveném jazyce, je třeba mluvený i psaný projev přizpůsobit nejen po formální, ale i obsahové stránce aktuální znalosti českého jazyka. Co je třeba při dorozumívání? - Obezřetně volit gramatické kategorie (např. neužívat komplikované tvary sloves byl bych býval byl ), - neužívat dlouhá a komplikovaná souvětí, - šetřit s užíváním přenesených významů slov (metafory, frazeologie, rčení ), - emotivně zabarvená sdělení viditelně doprovázet neverbálními projevy, - nedělat zbytečné dějové odbočky při vyprávění, popisovaný děj prezentovat pokud možno chronologicky, retrospekce může pochopení znesnadnit, - při konverzaci upozornit nejen na změnu mluvčího, ale i na změnu tématu, 25