Sociální vztahy ve sportovním tanci a jejich specifika

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra sociální pedagogiky Sociální vztahy ve sportovním tanci a jejich specifika Bakalářská práce Brno 2011 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Mgr. Tomáš Čech, Ph.D. Vypracovala: Lenka Kohnová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen těch informačních zdrojů, které jsou uvedeny v seznamu literatury. Souhlasím, aby moje práce byla uložena v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 2011 Lenka Kohnová 1

Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce PhDr. Mgr. Tomáši Čechovi, Ph.D. za odborné vedení a za cenné rady. Dále bych chtěla poděkovat všem tanečníků, kteří mi poskytli rozhovory. Bez nich by moje práce nemohla vzniknout. A v neposlední řadě bych chtěla poděkovat svému tanečnímu partnerovi za konzultaci mé práce a za trpělivost. 2

Obsah Úvod...5 1 Sportovní tanec jako volnočasová disciplína. 7 1.1 Tanec..7 1.2 Sportovní tanec..7 1.3 Standardní tance...9 1.4 Latinskoamerické tance...10 1.5 Historie tance...11 1.6 Soutěţní systém...12 1.7 Volný čas.13 2 Taneční klub jako sociální skupina..15 2.1 Sociální skupina...16 2.2 Malá sociální skupina..17 2.2.1 Sekundární skupina..17 2.2.2 Formální skupina.18 2.2.3 Členská a referenční skupina...18 2.3 Struktura sociální skupiny...18 3 Taneční pár. 20 3.1 Interakce...20 3.2 Komunikace.21 3.2.1 Verbální komunikace...22 3.2.2 Paralingvistické aspekty verbální komunikace 23 3.2.3 Neverbální komunikace...24 3.3 Vztahy......25 3.3.1 Dimenze vztahu...26 3.3.2 Udrţování vztahu. 27 3.3.3 Ukončení vztahu..28 4 Empirické šetření sociálních vztahů mezi tanečníky.. 29 4.1 Výzkumný cíl...29 4.2 Výzkumné otázky 29 4.3 Kvalitativní výzkum 30 3

4.4 Výzkumný vzorek 31 4.5 Výzkumné prostředí.32 4.6 Rozhovor pomocí návodu 33 4.7 Otevřené kódování...33 4.7.1 Postup otevřeného kódování 34 4.8 Kategorie..34 4.8.1 Dobré a intenzivní vztahy v tanečním klubu...35 4.8.2 Překáţky ve vztahu mezi tanečními partnery..37 4.8.3 Podmínky pro dobrý vztah mezi tanečními partnery...40 4.8.4 Intenzita a intimita vztahu mezi tanečními partnery 43 4.8.5 Intimní přítel ideálně z tanečního prostředí..46 4.8.6 Tanec omezuje ostatní vztahy..59 4.9 Interpretace výsledků a odpovědi na výzkumné otázky..50 Závěr...54 Použité zdroje.....56 Resumé 58 Přílohy.59 4

Úvod My lidé jsme společenské bytosti, které jiţ od pradávna ţijí ve skupinách a pro které jsou sociální vztahy velmi důleţité. Aţ na řídké výjimky vztahům ve svém ţivotě přikládáme důleţitou roli a velká část našeho ţivota se točí právě kolem nich. Já sama si myslím, ţe jsem společensky zaloţená a vztahy jsou pro mě velice důleţité. A proč zrovna ve sportovním tanci? Důvod je naprosto jednoduchý, sportovnímu tanci se jiţ několik let intenzivně věnuji a tvoří tak velkou část mého ţivota. Sportovní tanec pro mě představuje sportovní odvětví, které se snoubí zároveň i s estetikou a uměním. Je na něm krásné propojení muţského a ţenského elementu, ladný pohyb tanečníků, jejich vztah a komunikace na parketě (nejen mezi nimi, ale i s diváky), hudba, noblesní prostředí apod. Bohuţel si myslím, ţe se tomuto krásnému sportu u nás věnuje velmi malá pozornost. Propojením dvou pro mě velmi důleţitých oblastí tak vzniklo téma mé bakalářské práce Sociální vztahy ve sportovním tanci a jejich specifika. Jak jsem jiţ uvedla, tanci se věnuji intenzivně několik posledních let, tudíţ mám se vztahy v tomto prostředí poměrně bohaté zkušenosti. Denně si na trénincích uvědomuji, jak je vztah mezi tanečními partnery komplikovaný a tolik odlišný od všech vztahů v běţném ţivotě. A to nemluvím pouze o svém vtahu mezi mnou a mým tanečním partnerem, ale i o vztazích ostatních tanečníků s jejich tanečními partnery, se kterými se velmi často vídám a se kterými jsme naše vztahy jiţ tolikrát probírali. Všude okolo sebe pozoruji, jak jsou i vztahy uvnitř tanečního klubu pro tanečníky důleţité. Také se všichni často potýkáme s obtíţností mít zároveň s tancem i osobní ţivot (nemluvím jen o intimním partnerovi, ale i o dobrých kamarádech mimo taneční svět). To jsou mé hlavní důvody, proč jsem si zvolila právě toto téma, vztahy v tanečním světě mě velice zajímají a myslím si, ţe si rozhodně zaslouţí, aby jim byla věnována dostatečná pozornost. Celá práce je rozdělena na dvě části na teoretickou, kde a na empirické šetření. V teoretické části se věnuji tématům, která jsou dle mého názoru důleţitá pro pochopení celého tématu a následně výzkumu. V první kapitole je uvedena stručná charakteristika sportovního tance, jeho historie, soutěţní systém apod. Ve druhé kapitole se zabývám sportovním klubem jako sociální skupinou, chci zde sportovní klub vhodně popsat jako 5

sociální skupinu. Ve třetí kapitole teoretické se věnuji tanečnímu páru popisuji zde interakci, formy komunikace a vztahy samotné (jejich průběh, charakteristiku). V empirickém šetření nejprve popíšu pouţité výzkumné metody a v další části interpretuji výsledky. Výzkum je zaměřen na aktivní tanečníky, kterých jsem se v rozhovorech dotazovala na jejich zkušenosti a názory na sociální vztahy ve sportovním tanci. Zajímaly mě vztahy mezi tanečníky v jejich tanečním klubu, mezi tanečními partnery v páru i vliv tance na jejich osobní vztahy. Cílem celé práce je popsat specifika sociálních vztahů mezi sportovními tanečníky. Chci se zabývat vztahy nejen mezi tanečními partnery, ale i mezi tanečníky uvnitř tanečního klubu a v neposlední řadě i tím, jaký má tanec a intenzivní trénování vliv na osobní ţivot, na vztahy s intimním přítelem a na kamarádství mimo taneční svět. 6

1 Sportovní tanec jako volnočasová disciplína 1.1 Tanec Tanec je společenská, pohybová činnost. Jeho základní znak je pohyb lidského těla. K tomu, aby byl pohyb opravdu taneční, ovšem nestačí jakýkoli pohyb; taneční pohyb musí být rytmický. Tanec si tyto nejrůznější pohyby určitým způsobem upravuje podle svého charakteru tak, aby výsledek měl smysl a uměleckou hodnotu. Pomocí tance vyjadřuje tanečník nejrůznější emoce, jako je láska, nenávist, strach, hněv.(krapková, Šopková, 1991) Uţ od samého počátku je tanec pevně spjat s hudbou. Navzájem se ovlivňují a jejich účinek se stupňuje. Je to rytmus, který je spojuje v jeden celek. Tak jako hudebník myslí v tónech, myslí tanečník v gestech, pohybech a postojích. Ovšem hudba by neměla být pro tanečníka jen pomocnou doprovodnou sloţkou, se kterou je třeba docílit rytmickou shodu a předvést své technické dovednosti. Měl by vloţit do tance celou svoji osobnost, aby se mu podařilo vytvořit nové, svébytné dílo. (Krapková, Šopková, 1991, str. 4) 1.2 Sportovní tanec Sportovní tanec má své kořeny ve společenském tanci, při kterém se lidé scházejí na různých zábavách a baví se tancem, nejčastěji párovým. V naší zemi jsou velmi rozšířené taneční kurzy, kde se mladí lidé učí základy společenského tance (tzv. taneční se nejčastěji týkají středoškolské a učňovské mládeţe). Mimo samotný tanec je zde věnována pozornost i společenskému chování. K některým tanečním školám patří i taneční kluby, kde se lidé mohou tanci věnovat na soutěţní úrovni. (Balaš, 2002) Jedná se sportovní disciplínu, níţ se prolínají aspekty výkonnostní, umělecké i relaxační. (Degen, Návratová, 2010, str. 41) Na rozdíl od většiny ostatních sportovních disciplín není v tanci ţádané vidět fyzickou námahu, přílišnou snahu, vše má vypadat přirozeně a snadně, nic nemá působit uměle a křečovitě. 7

Co představuje taneční sport pro diváka? Pro něj je to zejména příjemná, estetická podívaná, při které vidí spoustu mladých, krásných lidí, kteří jsou upravení, mají na sobě krásné kostýmy, příjemně vystupují a hlavně na parketě předvádí tanec se vším, co k němu patří. Sportovní tanec má s ostatními sporty spoustu společného, je fyzicky i psychicky náročný, tanečníci se setkávají s výhrou i neúspěchem apod. Ale jsou zde skutečnosti, které tento sport od většiny ostatních naprosto odlišují. Významným rozdílem je, ţe se nejedná ani o individuální, ani o týmový sport. Základní jednotkou, která tento sport provádí, je pár. Tedy ţena a muţ, kluk a holka. Tento mini tým se sice objevuje i v řadě jiných sportů, smíšené čtyřhry jsou ale většinou jen doplňkovými soutěţemi individuálních sportů. (Odstrčil, 2004, str. 7) Právě tato skutečnost dělá sportovní tanec psychicky velmi náročnou disciplínou. (Odstrčil, 2004) Další aspekt, který taneční sport odlišuje, je úzké spojení s hudbou. Ačkoli i v jiných sportech je hudba vyuţívána, často jde jen o doprovod nebo synchronizaci. I v krasobruslení mají sportovci hudbu předem vybranou a svou choreografii na ni natrénovanou. Sportovní tanec je jediná disciplína, kde si tanečníci musí umět poradit s neznámou hudbou. Hudba má vţdy mírně odlišné tempo, melodii, charakteristické prvky a atmosféru. Tím vším se nesmí tanečníci nechat znervóznit, ale naopak toho co nejvíce vyuţít a předvést svůj tanec, jak nejkvalitněji v danou chvíli mohou. (Odstrčil, 2004) Třetí významná odlišnost je ve způsobu soutěţení. V jiţ zmiňovaném krasobruslení, které je z ostatních sportů nejpodobnější sportovnímu tanci, krasobruslaři předvádějí své choreografie na ledě vţdy jednotlivě. V tanečním sportu je tomu jinak - na parketě vţdy soutěţí několik párů zároveň. Důvodem je zachování původní atmosféry společenských tanců. Tento způsob přináší spoustu výhod jako je vzájemné soupeření, vzájemné povzbuzování tanečníků, atraktivnější podívanou pro diváky, ale bohuţel i nevýhod. Jedna z těch největších je skutečnost, ţe porotci nemohou sledovat kaţdý taneční pár po celou dobu jeho tance; na rozhodnutí, zda pár postoupí do dalšího kola, mají pouze několik vteřin. (Odstrčil, 2004) Je zde celá řada dalších aspektů, které odlišují sportovní tanec od ostatních sportů. Významnou roli zde hraje i vzhled jednotlivých soutěţících, image párů, jejich vystupování. Důleţitá věc, která dále odlišuje tanec jako sportovní disciplínu, je způsob hodnocení. Přestoţe jsou daná kritéria, podle kterých mají porotci hodnotit (hudba, 8

technické provedení tance atd.), je hodnocení z velké části subjektivní. Vítěz se nedá určit podle nejrychlejšího času, ani podle největší dosaţené vzdálenosti, nedá se najít ani podle přesně obodovaných prvků ani podle ţádných dalších objektivních způsobů hodnocení. Je jen na porotci, zda podle něj má konkrétní pár postoupit do dalšího kola. Díky tomu, ţe je tanec jiţ nějakou dobu povaţován i za sportovní disciplínu (sportovní tanec, jinak téţ taneční sport), je zde snaha o zařazení sportovního tance do programu olympijských her. Ale díky výše popsaným odlišnostem a zejména kvůli subjektivitě hodnocení se to zdá být pouze zboţným přáním. 1.3 Standardní tance Standardní tance jsou typické uzavřeným postavením tanečníků. Partnerka má staţené vlasy a oblečenu dlouhou róbu, k partnerovi v těchto tancích neodmyslitelně patří frak. Při standardních tancích pár provádí švihový pohyb po celém tanečním parketě (ve směru tance, coţ je proti směru hodinových ručiček). Standardní tance prodělaly nejbouřlivější vývoj v meziválečných letech, čemuţ odpovídají kostýmy, prezentace páru a samozřejmě i hudba. Mezi standardní tance se řadí pět tanců: waltz, tango, valčík, slowfoxtrot a quickstep. Waltz patří k pomalejším tancům, je pro něj charakteristický švih, měkkost a přísun. Waltz obvykle doprovází romantická hudba. V soutěţním pořadí je druhým tancem tango, které je z této skupiny nejodlišnější. Jako jediné nepochází z Evropy, ale z Argentiny, díky čemuţ má odlišný charakter. Tanečníci tančí více introvertně, více pro sebe a je v něm plno vášně a napětí. Průběh pohybu i drţení v páru jsou odlišné. Valčík je nejstarší ze soutěţních tanců. Říká se mu také vídeňský, protoţe jeho kořeny lze nalézt právě ve Vídni. Zajímavé je, ţe byl svého času kvůli blízkosti tanečníků povaţován za hříšný a byl zakazován. Repertoár valčíku není příliš široký, tančí se pouze několik málo figur. Slowfoxtrot je povaţován za nejklasičtější anglický tanec. Pohyb v něm, stejně jako hudba, neustále plyne. Přestoţe vypadá jednoduše, je povaţován za technicky nejnáročnější tanec, jehoţ správné provedení vyţaduje značnou vyspělost tanečního páru. 9

Nejenergičtějším tancem ze standardní skupiny je quickstep. Jeho hudba je velmi rychlá a ţivá, a tak taneční pár musí nepřetrţitě jít vpřed. Neustále se v něm poskakuje, pobíhá a pár se ani na chvíli nezastaví. (Odstrčil, 2004) 1.4 Latinskoamerické tance Latinskoamerické tance jsou podstatně mladší neţ standardní tance, jejich program se ustálil aţ v 60. letech minulého století. Většina latinskoamerických tanců pochází z Latinské Ameriky, kdyţ ale porovnáme původní tanec, předváděný místními obyvateli, a tance předváděné na soutěţích, nalezneme aţ překvapivě mnoho odlišností. Aby se latinskoamerické tance mohly tančit v Evropě (byly pro Evropu příliš ţivočišné) a na soutěţích, musely se standardizovat (byly popsány figury, přesné kroky, technika). Přesto si ale tyto tance ponechaly jiţní temperament, dravost a vášeň. Oblečení tanečníků jiţ není tak svázané jako u standardních tanců. Partnerky bývají často velmi spoře oděné a i partneři mají větší volnost ve výběru svého oblečení. Hudba, která k těmto tancům patří, je rytmicky i melodicky velmi rozmanitá. Do této kategorie, stejně jako do předchozí, patří pět tanců. Samba, chacha, rumba, paso doble a jive. Samba, chacha a rumba pochází z Latinské Ameriky. Sambu známe především z karnevalu v Riu de Janeiro v Brazílii. Přestoţe soutěţní podoba je hodně změněná, zachovala si soutěţní samba typický pohyb pánví, obrovský náboj energie a ţivočišnosti a postupový charakter. Chacha je bezstarostná, svěţí, je pro ni typický flirt a škádlení mezi partnery. Pro hudbu doprovázející tanečníky je typické, ţe v kaţdém taktu je slyšet zvláštní přeměna, která zní jako čačača ; tento zvuk vydává nástroj, kterému se na Kubě říká giro. Díky této přeměně získal tento tanec svůj název. Rumba, stejně jako chacha, pochází z Kuby. Pro hudbu na rumbu je příznačný zejména zvuk nástroje, kterému se u nás říká rumba koule. V rumbě panuje odlišná atmosféra neţ v chache, rumba je vzrušivý a opojný tanec, někdy se říká, ţe je to tanec milenců. Paso doble je jediný tanec z této skupiny, který pochází z Evropy, přesněji ze Španělska. Má naprosto odlišnou atmosféru a techniku. Partner při tanci představuje toreadora, který zápasí s býkem. Partnerka po většinu tance zastupuje muletu toreadora, 10

chvílemi je ale i v roli býka. Napětí během tance podtrhuje pro paso doble typická hudba. U tohoto tance je zajímavé, ţe se často tančí na jednu jedinou skladbu - Espaňa Cani, kterou mají tanečníci jednoduše nejraději. Posledním tancem této skupiny je jive. Ani v tomto tanci není důleţité postavení muţ - ţena. Postavení partnerů v jivu je rovnocenné, coţ se nedá říct o ţádném jiném tanci. Jive vychází zejména ze swingu a rock and rollu. Je velmi rychlý, plný nejrůznějších poskoků a téměř aţ akrobatických prvků, proto je velmi důleţité, aby tanečníci byli v dobré fyzické kondici. (Odstrčil, 2004) 1.5 Historie tance Tanec provázel člověka jiţ od nepaměti. ( ) Člověk různými pohyby nejprve znázorňoval např. dobrý lov nebo vyhranou bitvu. Teprve tanec dal lidskému pohybu krásu. Pomocí tance uctívali lidé i určité symboly ţivotního a ročního cyklu, jako např. narození dítěte, svatbu, úmrtí apod., ale i příchod slunovratu nebo dobrou úrodu. (Balaš, 2002, str. 3) Z archeologických nálezů je zřejmé, ţe tanec provázel všechny historické kultury od afrických kmenů, přes starověké Řeky, Kelty aţ po středověké obyvatelstvo. Jeho původní, vyloţeně funkční účel byl postupem času vystřídán rolí zábavnou a volnočasovou. (Odstrčil, 2004) Společenský tanec, jak ho známe dnes, vznikl v 19. století. Taneční zábavy začaly být nepostradatelnou součástí společenských setkání jakéhokoli druhu. Otevíraly se taneční sály, vznikaly taneční orchestry a i ti nejvýznamnější hudební skladatelé neopomněli připravit skladbičky pro tancechtivé publikum. K radosti z pohybu a hudby se přidalo i dlouho zakazované kouzlo párového tancování. Tance se zmocnily široké vrstvy obyvatel a polka s valčíkem se staly představiteli této epochy. (Odstrčil, 2004, str. 9) Na počátku 20. století začaly do Evropy pronikat nové taneční styly ze Severní a Jiţní Ameriky. Začaly se tak prolínat bělošské, černošské a původní americké kultury. V této době se také tance začaly nejen tancovat na zábavách, ale i vyučovat v tanečních školách. Přesto ještě dlouho trvalo, neţ se taneční styly sjednotily. Kaţdá škola vyučovala a propagovala své pojetí, a tak se tanečníci z různých tanečních škol nemohli na parketě shodnout. Aţ ve dvacátých letech 20. století angličtí učitelé sjednotili různé 11

styly a vznikl tzv. internacionální styl. Vybraly se nejcharakterističtější tance, popsaly se nejčastější figury a vhodná doprovodná hudba. Tato standardizace zpřístupnila tanec nejširší veřejnosti. Poslední historický mezník pro společenské tance bylo období mezi světovými válkami. V této době k nám začal pronikat jazz a latinskoamerické rytmy. Po druhé světové válce se do Evropy dostala i chacha a k latinskoamerickým tancům se přiřadilo paso doble. K tomu, aby se taneční kruh uzavřel, chyběl jiţ poslední krok jive; ten vznikl v době rock and rollu, který byl jeho inspirační sloţkou. První taneční soutěţe sice vznikly jiţ počátkem minulého století, ale k plnému rozmachu došlo aţ ve 30. letech s definicí internacionálního tanečního stylu. Vzniká řada národních i mezinárodních organizací soutěţních tanečníků. V roce 1935 je v Praze zaloţena International Amateur Dancers Federation (FIDA). Následují první mistrovství Evropy a mistrovství světa. (Odstrčil, 2004, str. 10) Vlna sportovního a soutěţního tancování byla tak silná, ţe ovlivnila v devadesátých letech (pozn. minulého století) náš tradiční Český svaz společenského tance, který se po vzoru jiných evropských tanečních svazů přejmenoval na Český svaz tanečního sportu, čímţ se i z našich společenských tanečníků stávají sportovci. (Balaš, 2002, str. 6) 1.6 Soutěžní systém Soutěţe v tanečním sportu tvoří ucelený systém, který dává tanečníkům moţnost soutěţit v odpovídajících věkových a výkonnostních skupinách a motivuje je k soustavné a cílevědomé sportovní kariéře. Jasně vymezuje jednotlivé disciplíny a umoţňuje jak specializaci, tak i všestranný přístup. (Odstrčil, 2004, str. 18) Soutěţí se ve třech disciplínách, ve standardních tancích, v latinskoamerických tancích a 10 tancích (kombinace obou předchozích disciplín). Pár se můţe sám rozhodnout, které disciplíně se bude věnovat. Existuje několik druhů soutěţí, kterých se mohou páry účastnit. Nejprestiţnější jsou mistrovství, která se konají jednou za rok a kterých se účastní pouze páry nejvyšších tříd v dané věkové kategorii. Vítězové jsou mistři. 12

Další stupeň tanečních soutěţí je Taneční liga. Je to seriál soutěţí pro páry s nejvyšší amatérskou třídou (M mezinárodní třída). Kaţdoročně jsou vyhlašováni vítězové Taneční ligy. Chtějí-li, mohou páry mezinárodní třídy odejít mezi tzv. profesionály, pro které se vypisují soutěţe zvlášť a platí pro ně poněkud odlišná administrativní pravidla. Většiny tanečních párů se týkají postupové soutěţe. Na těchto soutěţích se taneční pár snaţí získat vyšší třídu. Vyšší třídu pár získá, kdyţ nasbírá 200 bodů a 5 finále. Tyto soutěţe jsou pro tanečníky tříd D (nejniţší) - A (nejvyšší). Pokud pár třídy A splní podmínky k postupu do vyšší třídy, získává třídu M - mezinárodní třídu. Soutěţe jsou vypisovány pro jednotlivé věkové kategorie a pro jednotlivé výkonnostní třídy (viz tabulka). V niţších věkových kategoriích nemohou páry získat všechny výkonnostní třídy, v tabulce jsou uvedeny třídy, které v dané věkové kategorii mohou páry získat. Věková kategorie Věk Třída, kterou mohou v dané věkové kategorii páry získat Děti I Do 10 let D Děti II 11-12 let D, C Junioři I, II 12-13 let, 14-15 let D, C, B Mládeţ 16-18 let D, C, B, A, M Dospělí Nad 18 let D, C, B, A, M, P (profes.) Senioři I-III Nad 35 let D, C, B, A, M, P (profes.) Tab. č. 1: Soutěţní řád ČSTS Český svaz tanečního sportu, www.csts.cz 1.7 Volný čas Přestoţe je sportovní tanec oblíbený a věnuje se mu celá řada lidí, jen pro málokoho je tanec (ať uţ pro profesionální tanečníky, porotce nebo trenéry) hlavním povoláním. Většina i velmi úspěšných tanečníků se věnuje ještě jiné profesi, která je pro ně hlavním zdrojem příjmů. Bohuţel v našich končinách je prozatím sloţité 13

a téměř nemoţné se tímto sportovním odvětvím uţivit. A tak je pro většinu tanečníků sportovní tanec jen jejich volnočasovou aktivitou. Volný čas lze v souhrnu definovat jako dobu, časový prostor, v němţ jedinec nemá ţádné povinnosti vůči sobě ani druhým lidem a v němţ se pouze na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí věnuje vybraným činnostem. Tyto činnosti ho baví, přinášejí mu radost a uspokojení a nejsou zdrojem trvalých obav či pocitů úzkosti. (Slepičková, 2005, str. 14) Kaţdé věkové skupině je činnost ve volném čase nějak prospěšná a získáváme při ní takové hodnoty, se kterými se v běţné kaţdodenní činnosti mnohdy pro nedostatek času nesetkáváme. U dětí a mládeţe mají různé aktivity velký podíl na tvořivosti a celkovém formování člověka. Dospělí se mohou touto činností přirozeně seberealizovat, upevňovat zdraví a případně i bojovat s narůstající obezitou. Senioři pomocí aktivit drţí krok s dobou, udrţují si zásobu fyzických a duševních sil a zbavují se údělu samoty pozdního věku. (Balaš, 2002, str. 2) Způsob, jakým vyuţíváme volný čas, je ukazatelem našeho ţivotního stylu. Ţivotní styl lze charakterizovat jako paletu prakticky všech lidských aktivit od myšlení přes chování aţ po jednání a to takových, které zaujímají v ţivotě trvalejší místo, většinou se opakují, jsou typické a předvídatelné. Nejčastěji se posuzuje podle názorů, postojů a chování. (Slepičková, 2005, str. 14) Kaţdý člověk má vlastní hodnotový ţebříček, který se utváří formou aktivit a ţivotními podmínkami jedince. Další důleţitou součástí ţivotního stylu jsou sociální interakce a vztahy s lidmi. Z volnočasového hlediska je důleţité, s kým volný čas trávíme, zda ho raději trávíme o samotě nebo v nějaké skupině. (Pávková, Hájek, Hofbauer, 2002) 14

2 Taneční klub jako sociální skupina Taneční klub představuje pro závodní tanečníky sociální prostředí, kde tráví velkou část svého volného času. Větší taneční kluby mají obvykle několik sloţek, do kterých se členové řadí na základě dosaţené výkonnostní třídy. Kluby, popř. jejich jednotlivé sloţky představují malé sociální skupiny. Jde o skupiny relativně trvalé, zejména jedná-li se o tanečníky s vyššími výkonnostními třídami. Obvykle se taneční páry snaţí získat vyšší taneční třídu i z důvodu, ţe chtějí postoupit do vyšší sloţky tanečního klubu, protoţe zde zpravidla bývají lepší podmínky pro trénování a kvalitnější trenéři. Taneční kluby jsou primárně zakládány za účelem zajištění kvalitního tréninkového zázemí pro páry. Jejich cílem je vychovat co nejkvalitnější taneční páry, které by je reprezentovaly na tuzemských i zahraničních soutěţích. Je zde daná pevná struktura, podmínky pro postup výš, pravidla, která musí páry dodrţovat (harmonogram tréninků, chování na trénincích, včasné placení příspěvků apod.). Obvykle klub řídí nějaké vedení, které rozhoduje o případných změnách, o financích a o podobných formálních záleţitostech. Členství v tanečních klubech je dobrovolné, není povinností párů, aby byly členy nějakého klubu. Chtějí-li, mohou tančit samy za sebe. Přesto ale drtivá většina párů tančí za nějaký klub. K tomu je vede zejména to, ţe taneční klub ulehčí fungování tanečního páru. Zajistí mu prostory pro trénování, trenéry, kteří v jednotlivých klubech trénují. Navíc páry téměř vţdy uvítají nějaké zázemí a skupinu, se kterou trénují a se kterou jezdí na soutěţe apod. Protoţe je členství, jak jiţ bylo řečeno, dobrovolné, mají páry zájem, aby se stanovená pravidla dodrţovala (vědí, ţe jejich následování bude mít pro ně pozitivní přínos). V klubech tudíţ zpravidla nebývají ţádné problémy s dodrţováním norem, zejména jedná-li se jiţ o tanečníky zkušenější, vyspělejší. I kdyţ je tedy taneční klub formální skupina, vznikají zde velmi často přátelství i partnerské vztahy. Tanečníci k sobě často cítí silnou sounáleţitost, podporují se na soutěţích, pomáhají na trénincích a není výjimkou, ţe spolu tráví spoustu času i mimo taneční parket. Dalo by se říci, ţe členové klubu nemají mezi sebou pouze formální vztahy, ale převaţují zde právě přátelské vztahy, a tak tvoří jednu velkou partu. 15

Tato přeměna z formálního prostředí na neformální je obvyklá a často i ţádaná. Je způsobena i tím, ţe se členové klubu vídají velmi často, tráví spolu čas na soutěţích a na tanečních soustředěních. Společným cílem všech členů sportovního klubu je tanec, zejména pak dobré výsledky v něm. Bylo prokázáno, ţe ve společnosti dalších lidí proţívají jednotlivci uměleckou činnost silněji a procítěněji, neţ kdyţ je vnímají sami. Společný záţitek estetických reakcí posiluje skupinovou kohezi a vědomí skupinové příslušnosti. (Králová, Čech, 2007, str. 86) Vzhledem k tomu, ţe se jedná o sport, kdy často páry soupeří na stejné soutěţi mezi sebou, jsou vzájemné vztahy ovlivněny i výsledky soutěţí. Na vyšší úrovni ve společenském ţebříčku stojí úspěšnější páry. Často se stává, ţe začínající páry nebo páry s niţšími třídami obdivují úspěšné páry nebo k nim vzhlíţejí a touţí být jako ony. Samozřejmě, ţe v oblíbenosti nehraje roli jen výkonnost, ale i osobní sympatie apod. 2.1 Sociální skupina Kaţdý člověk je po celý svůj ţivot členem alespoň jedné sociální skupiny. Z hlediska sociálních vztahů tvoří skupiny prostředí, ve kterém ţijeme. Prakticky od narození jsme členy přinejmenším jedné skupiny. Skupiny, jejichţ jsme členy a do kterých jsme zařazováni, jsou součástí našeho ţivota a ovlivňují ho často rozhodujícím způsobem. (Výrost, Slaměník 2008, str. 321) Sociální skupinou se zabývá velké mnoţství psychologů a sociologů, proto v literatuře nalezneme velké mnoţství jejich definic. Podle Hadj-Moussové (2003, str. 21) je sociální skupina základní sociální jednotkou, ve které se odehrává většina našeho sociálního ţivota. Skupiny nejsou jen souhrnem určitého počtu lidí, jsou to organizované systémy, ve kterých jsou vztahy mezi členy strukturovány a podřízeny určitým vzorcům. Členství v sociální skupině uspokojuje dvě základní psychické sociální potřeby: potřebu pozitivního přijetí (emocionální uspokojení - někam patřit) a potřebu sociální prestiţe (dosáhnout uznání, zároveň souvisí se seberealizací). 16

2.2 Malá sociální skupina Malá sociální skupina je příznačná tím, ţe vzájemné vztahy mezi členy jsou bezprostřední (tj. nezprostředkované, tváří v tvář ). Malá sociální skupina má z hlediska socializace zvláštní význam, protoţe jde o prostředí s vysokou intimitou vztahů a proto i ovlivnění skupinou je zásadní. (Řezáč, 1998, str. 191) Malá skupina se obvykle vymezuje dvěma způsoby - kvantitativně a kvalitativně. Z kvantitativního hlediska se dá říci, ţe malou skupinu tvoří nejvíce 30-40 osob (ovšem ani toto určení není jednoznačné; podle jiných autorů je horní limit 12-15 osob). Dolní limit pro skupinu jsou 2, podle některých autorů 3 členové, horní hranice se, jak je uvedeno výše, určuje obtíţněji. (Trpišová, 2007) Z kvalitativního hlediska lze podle M. Nakonečného (2009, str. 384) malou sociální skupinu vymezit následujícími znaky: Skupina je integrované sdruţení dvou a více osob, které mají některé společné cíle; Vzájemně se znají; Komunikují tváří v tvář; Vytvářejí společné normy, závazné pro chování členů skupiny; Vzájemná závislost sociálních rolí, která podmiňuje organizaci sociálního ţivota, dělbu úkolů a činností, která odpovídá tradicím a normám skupiny a je předpokladem dosahování společných cílů 2.2.1 Sekundární skupina Sekundární skupiny se vyznačují náhodnými vztahy a jsou spíše důsledky určitého zájmu o úkol, o určitou práci. V sekundárních skupinách se také mohou vytvořit intenzivní citové vazby. (Trpišová, 2007, str. 42) Tyto skupiny obvykle působí na jedince selektivněji neţ primární skupiny. V sekundárních skupinách jsou uspokojovány obvykle konkrétní potřeby jedinců nebo rozvíjeny jejich konkrétní schopnosti, jako příklad lze uvést zájmové oddíly. (Řezáč, 1998) 17

2.2.2 Formální skupina Formální skupiny jsou záměrně vytvářené, zpravidla jsou oficiálně ustanoveny a formalizovaným způsobem je ustanovena i jejich struktura a pravidla vnitřního ţivota. Zdroj skupinové struktury je vlastně mimo skupiny. Příkladem formální skupiny je organizace. ( ) Ve formálních skupinách vznikají i neformální vztahy a na jejich základě neformální struktura. (Výrost, Slaměník, 2008, str. 326) 2.2.3 Členská a referenční skupina Členská skupina je ta, které je jedinec faktickým členem. (Trpišová, 2007, str. 43) Naopak pokud jedinec není členem určité skupiny, ale touţí po tom se jím stát, jedná se o referenční skupinu. Tato skupina jedince přitahuje svým klimatem, normami, prostředím, moţnostmi apod. Tato skupina jedince také ovlivňuje, často stejně jako členská skupina. (Řezáč, 1998) 2.3 Struktura sociální skupiny Strukturou skupiny míníme rozloţení, uspořádání pozic jednotlivých členů ve skupině a skladbu vzájemných vztahů mezi nimi. Rozloţení pozic vypovídá o dělbě moci ve skupině, o tom, jak je jednotlivec přijímán, hodnocen, posuzován. Vyjadřují, jaký vztah k němu mají ostatní členové skupiny a jak vnímají jeho přínos skupinovému ţivotu. Místo jedince, které zaujímá ve struktuře pozic, vyjadřuje rovněţ stupeň jeho integrace do skupinových vztahů. (Řezáč, 1998, str. 160-161) Postavení jedince ve skupině můţeme určit z hlediska sociální přitaţlivosti nebo z hlediska osobní moci (přitaţlivosti). Z hlediska sociální přitaţlivosti se rozlišují tyto osoby: Populární (přitaţlivé pro většinu členů) Oblíbené (přitaţlivé pro mnohé členy) 18

Akceptované (preferuje je část skupiny) Trpěné (preferuje je malá část skupiny) Mimo stojící (nepreferuje je nikdo ze skupiny) Z hlediska míry osobní moci se rozlišují tyto kategorie: Vůdci Pomocníci Souputníci Pasivní Periferní role (Trpišová, 2007) 19

3 Taneční pár Základní jednotkou pro sportovní tanec je taneční pár, který je tvořen muţem a ţenou (případně chlapcem a dívkou). Pro tanec samotný je důleţité propojení muţského a ţenského elementu, coţ se týká nejen vzhledu, ale i celkového vystupování během soutěţí. I kdyţ to můţe pro někoho být komplikované, je nutné, aby v páru byl alespoň na soutěţích hlavní muţ, který pár řídí a vede. Protoţe spolu tráví téměř veškerý svůj volný čas, je nutné, aby se partneři vzájemně respektovali, byli tolerantní a uměli dělat kompromisy. Často je to velmi těţké, ale nezbytné pro co nejlepší a nejefektivnější fungování páru. Stejně jako ve všech vztazích je v tanečním páru důleţitá komunikace. Partneři musí umět spolu mluvit o svých problémech, pocitech apod. Bez správné komunikace můţe mezi partnery vznikat napětí, které hrozí nečekaným výbuchem. Nezanedbatelná sloţka taneční komunikace je ta neverbální. Za zmínění stojí zejména doteky, které jsou při tanci běţné. Tanečníci jsou si fyzicky velmi blízko, tudíţ musí být hodně tolerantní a přijmout tento fakt za svůj. Vztahy v tomto sportu nejsou vůbec jednoduché a jsou velmi rozmanité. Můţeme se setkat s páry, které mají ryze pracovní vztah. Fungují spolu pouze za účelem splnění úkolu dosáhnutí úspěchu v tanci. V dalších tanečních párech převládá spíše přátelství a v jiných párech přeroste vztah aţ do intimní roviny. Ani o jedné z moţností se nedá říci, ţe by byla špatná nebo ideální, kaţdému jednoduše vyhovuje něco jiného. Nejdůleţitější ale je ujasnit si, jak si oba partneři svůj vztah představují a dohodnout se na kompromisu. 3.1 Interakce Pojem interakce vyjadřuje skutečnost, ţe se mezi lidmi při společné činnosti utvářejí mezilidské vztahy a ţe na sebe prostřednictvím svých aktivit (činností i chováním) vzájemně působí (a ovlivňují se). Znamená to, ţe jejich činnosti jsou nějak propojeny a jejich vztahy jsou nějak strukturovány. (Řezáč, 1998, str. 79) 20

Mezi znaky sociální interakce patří vzájemnost, to znamená, ţe jsou-li dva či více jedinců v interakci, pak jakýkoli projev jednoho je ve vztahu k druhému. Jejich kontakt je vzájemný, to znamená, ţe dochází k výměně obsahů a propojování aktů chování. (Řezáč, 1998, str. 79) V interakci se individuální činnosti a aktivity mění na součinnost, individuální projevy a chování se vřazují do struktury interpersonálních kontaktů - vazeb, vzniká vzájemný vztah. Interakce, to je zároveň i proces poznávání druhého a také vlastní sebereflexe. Vztah není něco mezi jedinci, je to jejich setkání, je to něco, co je jim společné. (Řezáč, 1998, str. 80) Další pojem, který interakci popisuje, je stimulace. Vztah dvou a více lidí je plný neustálého vzájemného podněcování. Zjednodušeně řečeno se účastníci interakce musí neustále snaţit udrţet si vztah, vzájemným podněcováním se ho přikrmovat. Pokud přestane vzájemné podněcování (stimulace), začne interakce a s ní i vztah skomírat. Z těchto dvou pojmů (vzájemnost a stimulace) logicky vyplývá, ţe účastníci interakce se i navzájem ovlivňují. Tím, ţe jedinci na sebe působí, podněcují se vzájemně ke změnám v chování, postojích, názorech. V důsledku interakce se kaţdý jedinec (ať uţ více či méně) mění, zároveň s těmito změnami dochází i ke změnám vzájemného vztahu (jedinci se mohou více sblíţit nebo naopak oddálit). Mohli bychom to říci také tak, ţe mezilidská interakce, to jsou lidé při společné činnosti a jejich vztahy. (Řezáč, 1998, str. 81) 3.2 Komunikace Komunikace je povaţována nikoli jen za pouhý přenos informací mezi sdělujícím a příjemcem. Jde o mnohem více, jde o sebeprezentaci, o sebepotvrzování. Jde o vyjádření postojů k předmětu (ke komuniké), ale i k příjemci informace. Jde o různou úroveň působení, ovlivňování, znesnadňování, či usnadňování porozumění. Veškeré naše chování je komunikací. Nelze nekomunikovat. (Mikuláštík, 2001, str. 12) S pojmem sociální komunikace souvisí pojem sociální interakce. Sociální komunikace se dá více specifikovat jako interakce prostřednictvím kódovaných symbolů verbálních nebo neverbálních. Sociální komunikace je interakční proces 21

mezilidského dorozumívání. Touto cestou si lidé sdělují významy pomocí konvenčních znaků. Tyto dva pojmy, tedy sociální interakce a sociální komunikace, lze označit také jako dva aspekty jednoho procesu. (Mikuláštík, 2002, str. 13) Aby komunikace mohla vůbec probíhat, musí se v ní účastnit následující činitelé (tato struktura komunikace je vţdy stejná, bez ohledu na obsah sdělovaného): Komunikátor zdroj komunikace, ten kdo komunikaci zahajuje a vysílá komuniké Komunikant příjemce sdělení (komuniké) Komuniké informace, které mezi komunikátorem a komunikantem probíhají Komunikační kanál prostor mezi komunikujícími (Trpišová, 2007) V dialogu se pochopitelně role komunikátoru a komunikanta neustále mění, coţ je pro komunikaci velmi důleţité. Navzájem si tak oba komunikující potvrzují, ţe správně rozumí obsahu komuniké a poskytují si zpětnou vazbu. (Hadj-Moussová, 2003) 3.2.1 Verbální komunikace Verbální komunikace je formou komunikace, která probíhá prostřednictvím mluvené nebo psané řeči. Dorozumívání pomocí řeči umoţňuje jazyk, který je v dané kultuře sdílen. Verbální komunikace je specificky lidským druhem komunikace. Uţitá slova zastupují jednotlivé reálné nebo abstraktní objekty, člověk se tak od těchto objektů můţe fyzicky odpoutat, můţe s nimi nejen bezprostředně nakládat, ale můţe tak činit i zprostředkovaně, manipulovat jimi, aniţ vstupuje do bezprostředních kontaktů. Verbální komunikace je v převáţné míře úmyslná, neúmyslnými jsou jen některé chybné úkony, které mohou v průběhu verbální komunikace vystupovat. (Kliment, 2002, str. 46) U verbálních obsahů rozlišujeme: Smysl individuální chápání slova, závislé na kontextu osobní historie jedince, jeho proţitcích, představách a postojích, je jím ovlivněna interpretace verbálních 22

sdělení; jde o konotativní funkci slova, která vyjadřuje vnitřní stav jedince, jeho zkušenost a vztah k označovanému, obsahuje rovněţ hodnocení; Význam slovníková definice slova, kulturně sdílená; jedná se o denotativní funkci slova, má objektivní popisný charakter, slova zastupují konkrétní realitu. (Hadj Moussová, 2003, str. 56) Jak jiţ bylo řečeno, komunikace souvisí s interakcí. Ale ve verbální komunikaci existují výjimky. Interakce je o setkávání tváří v tvář, ale ve verbální komunikaci existují formy komunikace, které osobní setkání nepotřebují. Jedná se pak o komunikaci nepřímou, zde hovoříme zejména o psané formě (knihy, noviny, dopisy; dále je ještě vhodné zmínit rozhlas a televizi, kde také dochází k nepřímé komunikaci, protoţe komunikátor není v přímé interakci s komunikantem). (Hadj Moussová, 2003) 3.2.2 Paralingvistické aspekty verbálního projevu Jedná se o nelingvistickou součást verbálního projevu. ( ) Jde o mimořádně důleţitou součást komunikace, protoţe upřesňuje, jak máme komunikovanému sdělení rozumět. (Hadj Moussová, 2003, str. 59) Paralingvistické projevy lze klasifikovat do čtyř skupin: Hlasové projevy - výška hlasu, jeho intenzita, zabarvení, skřípavost hlasu, oddechování, smích, pláč, nářek; Časové charakteristiky - rychlost řeči, trvání projevu, rytmus, přestávky, kontinuita, k jejímuţ nejčastějšímu narušení přispívá váhání, omyly, opakování, zajíkání, zakoktání; Interakční charakteristiky - skákání do řeči, nenechání domluvit, dominance v řeči; Verbální stylistické charakteristiky - volba výrazů, jejich vytříbenost, pečlivost výslovnosti, zvláštnosti dialektu. (Kliment, 2002, str. 48) 23

3.2.3 Neverbální komunikace Neverbální komunikace je nejstarší forma komunikace, přesto ale není jednoduché jí správně porozumět. Pomocí neverbální komunikace vyjadřujeme nejčastěji své emoce a postoje. Některé výrazy neverbální komunikace jsou vrozené a chápeme je všichni bez kulturních rozdílů; mezi ně patří smích, pláč, údiv, vztek. (srov. Hadj Moussová, 2003, Trpišová, 2007) Neverbální projevy při komunikaci většinou nebývají tak pod kontrolou, jako řeč, jak uţ bylo zmíněno výše. Většina řeči těla se odehrává na nevědomé úrovni. Můţe doplnit verbální projev, zesílit jeho účinek, regulovat jej a za určitých okolností jej můţe plně zastoupit. Někdy stačí pouze mimika nebo gesto, není potřeba říkat ţádná slova. Pokud řekneme slova, která nesouhlasí s neverbálním chováním, posluchači věří spíše neverbálnímu chování, neţ řeči. Neverbální komunikace je, zrovna tak, jako komunikace verbální, ovlivněna kulturními vlivy. ( ) Vzdálenost - proxemika je rovněţ odlišná v různých kulturách. Arabové nemají rádi velký distanc na rozdíl od Švédů. (Mikuláštík, 2001, str. 109-110) Prostředků pro neverbální komunikaci je nepřeberné mnoţství. Mezi základní formy patří: Mimika jsou to pohyby svalů v obličeji. Mimika patří mezi nejvýraznější oblast neverbální komunikace, její pomocí dáváme najevo své emoce. Některé výrazy jsou vrozené, velká část je ale naučená v průběhu socializace a je kulturně podmíněna. Pohledy očí oční kontakt je při komunikaci a interakci velmi důleţitý. Pomocí očního kontaktu lze navázat kontakt s druhou osobou, vyjádřit emoce (oči fungují jako vysílače ), neustálým přerušováním očního kontaktu dáváme najevo nezájem apod. Proxemika je to prostor mezi komunikujícími, jeho zvětšování nebo zmenšování. Při komunikaci automaticky nastavujeme vzdálenost od druhého tak, aby nám byla příjemná. S osobami, které jsou nám sympatické, udrţujeme kratší vzdálenost. Proxemika je odlišná kulturně, v místech, která jsou méně zalidněná, se vyţaduje větší osobní prostor. 24

Kinezika jsou to spontánní pohyby celého těla. Jde o rychlost a pomalost pohybů, drţení celého těla apod. Gestikulace jedná se o pohyby částí těla (rukou, hlavy, nohou). Gesta jsou odlišná od ostatních forem neverbální komunikace, protoţe mají konkrétní význam. Pouţívají se při verbální komunikaci, aby posluchač lépe pochopil sdělovanou informaci. Gesta jsou podmíněna kulturně a sociálně. Haptika doteky; je to pravděpodobně nejstarší forma komunikace. Doteky mají pro komunikující velice silný význam, ať uţ v negativním nebo pozitivním významu. (srov. Hadj Moussová, 2003, Mikuláštík, 2001, Trpišová, 2007) 3.3 Vztahy Lidé mají obecnou potřebu sdruţovat se s druhými, podstatnou část ţivota tráví ve společnosti ostatních lidí. (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 420) Pro vznik intenzivnějšího vztahu je důleţitá přitaţlivost. Přitaţlivost vyvolává pozitivní pocity směřované k druhému jedinci včetně tendence vyhledávat jeho přítomnost. (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 429) Interpersonální přitaţlivost ovlivňují zejména tyto faktory: podmínky prostředí a podobnost postojů. Je větší pravděpodobnost, ţe se spřátelíme s lidmi, se kterými trávíme velkou část svého času. To je zapříčiněno i tím, ţe je to pro nás jednodušší, protoţe spřátelení stojí v cestě méně překáţek, např. informace o jedinci získáváme automaticky. Ovšem je nutné zmínit, ţe pouhá blízkost ke vzniku přátelství nestačí a ţe můţe zapříčinit i větší nesympatie k druhému jedinci, protoţe jeho vlastnosti, které nám vadí, jsou více vidět. Podobnost postojů je velmi silný faktor podporující přitaţlivost a přátelství. Při výzkumu přátelských vztahů se zjistilo, ţe přátelé jsou si podobnější neţ lidé, kteří se neznají. Sledovanými faktory byly věk, stav, národnost, povahové vlastnosti a inteligence. (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 431) Pro vztah je důleţitá zejména podobnost postojů, coţ je dáno tím, ţe jedinec, který má při rozhovoru podobné názory 25

jako my, v nás vyvolává pozitivní emoce. Na vztah samozřejmě také významně působí podobnost volnočasových aktivit. (Hewstone, Stroebe, 2006) Tyto dva faktory, zejména pak podobnost postojů, jsou velmi důleţité pro to, aby vzájemná přitaţlivost mohla přerůst v dlouhodobý vztah. K dlouhodobým vztahům se řadí přátelství a láska. Oba dva typy vztahů jsou pro naše existování velmi důleţité. Pro dlouhodobý vztah (ať uţ pro přátelství nebo lásku) je důleţitá teorie sociální směny. Podle teorie sociální směny si vybíráme, do kterých vztahů vstoupit a z kterých vystoupit, podle poměru zisků a ztrát, které tento vztah přináší. (Hayesová, 2003, str. 88) Teorie směny ovšem neplatí obecně, existují i vztahy, které jsou, zejména ze strany pozorovatele, nevyváţené a ve kterých přesto jedinci zůstávají. (Hayesová, 2003) Teorie rovnosti navazuje na teorii směny. Podle teorie rovnosti je zejména důleţité jak jedinci vnímají férovost vztahu. Vztah je stresový pro jedince, kteří mají pocit, ţe víc dávají, neţ dostávají, i pro jedince, kteří mají pocit, ţe víc dostávají, neţ dávají. Pro oba jedince je nejlepší, kdyţ mají pocit, ţe vztah je relativně vyrovnaný. (srov. Hayesová, 2003, Hewstone, Stroebe, 2006) Kaţdé přátelství se projevuje reciprocitou, vzájemnou závislostí a intimitou, která je důleţitá především pro ţeny. Milenecké vztahy jsou podněcovány fyziologickou aktivací a tělesnou přitaţlivostí, přičemţ muţi věnují značnou část pozornosti známkám mládí a zdraví u ţen; ţeny více sledují status muţe. (Hewstone, Stroebe, 2006, str. 447) 3.3.1 Dimenze vztahu R. A. Hinde (1987) navrhl osm dimenzí, ze kterých můţeme vycházet při popisu a vysvětlování vztahů. Mají poskytnout základní rámec pro práci badatelů v této oblasti. (Hayesová, 2003, str. 90) K těmto dimenzím patří: Obsah - co lidé spolu ve vztahu dělají Rozmanitost - různost činností účastníků vztahu. Některé vztahy jsou více vyhraněné a orientované např. na splnění daného úkolu, jiné jsou zase všestranné (obvykle u hlubších vztahů). 26

Kvalita - přístup účastníků ke vztahu Frekvence a organizace - kdy se lidé setkávají a zda je jejich konání systematické Reciprocita a komplementarita - zda vztah zahrnuje střídání rolí nebo vzájemně se doplňující chování (v některých vztazích je jeden účastník vůdčí, druhý submisivní, v jiných vztazích se role spíše střídají). Intimita jak si účastníci sdělují svá tajemství a hovoří o osobních věcech Závazek jak silně se účastníci cítí být sobě navzájem oddáni (Hayes, 2003) 3.3.2 Udržování vztahu Účastníci vztahů musí vyvíjet určité úsilí, aby vztah udrţeli. U velmi dobrých přátelství bývá obvykle toto úsilí nejmenší, ale i dobrá přátelství, manţelství či jiné vztahy vyţadují určité úsilí k udrţení těchto vztahů. Argyle a Henderson (1984) zjistili, ţe existují jistá pravidla, která by přátelé měli dodrţovat. Zastat se druhého v jeho nepřítomnosti Podělit se s ním o zprávy o všech svých úspěších Poskytnout emocionální podporu, kdyţ ji druhý potřebuje Věřit si a svěřovat se navzájem Dobrovolně pomáhat druhému, kdyţ to potřebuje Usilovat o to, aby se dobře cítil v naší společnosti Agryle a Henderson zjistili, ţe velmi dobrá přátelství mohou přeţít mnoho problémů, ale porušení jednoho z těchto pravidel často vede k ukončení vztahu. (Hayes, 2003, str. 92) 27

3.3.3 Ukončení vztahu I kdyţ se budeme snaţit ze všech sil vztah udrţet, můţe se stát, ţe uţ nic nepomůţe a vztah se rozpadne. S. W. Duck (1988) vytvořil model průběhu dezintegrace blízkého vztahu. Tento model zahrnuje čtyři následující fáze: Intrapsychická fáze - to je váze, kdy si jeden z partnerů uvědomí, ţe je v situaci, kterou uţ dál nemůţe snášet. Zváţí si všechna pro i proti, kdyţ dojde k názoru, ţe vztah uţ nemá smysl zachraňovat, přejde do další fáze. Dyadická fáze - v této fázi dá partner, který chce ze vztahu odejít, najevo své pocity druhému partnerovi. Buď ho o nich informuje, nebo je k němu chladný a vyhýbá se mu. Pár se můţe ještě rozhodnout, ţe dá vztahu druhou šanci. Pokud k tomu nedojde, přesouvá se do další fáze. Sociální fáze v této fázi musí své úmysly pár dát najevo svému okolí a čelit jejich následkům. Pár se můţe ještě pokusit po rozmluvě s přáteli a rodinou pokusit vztah zachránit, pokud k tomu nedojde, přesune se do poslední fáze. Fáze úpravy hrobu v této fázi se bývalí partneři snaţí zvládnout rozchod. (Hayes, 2003) 28

4 Empirické šetření sociálních vztahů mezi tanečníky V předchozích kapitolách jsem se zabývala základními poznatky, které jsou důleţité pro můj výzkum. Uvedla jsem základní informace o sportovním tanci, díky kterým si lze představit, co to sportovní tanec je a jaké nároky jsou kladeny na tanečníky. Často se stává, ţe si veřejnost sportovní tanec představuje jako mnohem jednodušší a méně náročnou činnost, neţ ve skutečnosti je. Druhá a třetí kapitola byly věnovány vymezení pojmů sociální skupina, interakce, komunikace a vztahy. Všechny tyto pojmy byly vymezeny s ohledem na zkoumaný jev - tedy na sociální vztahy ve sportovním tanci. V následujících kapitolách se budu věnovat samotnému výzkumnému šetření, které se týká jiţ zmiňovaných sociálních vztahů ve sportovním tanci. V první části vymezím výzkumný cíl a výzkumné otázky, popíšu výzkumné nástroje, způsob a podmínky pro výběr zkoumaného vzorku. V další části se budu věnovat analýze zjištěných údajů. 4.1 Výzkumný cíl Základem kaţdého výzkumu je určení výzkumného cíle, který bude směrovat celý výzkum. Cíl mého šetření zní následně: Popsat specifika sociálních vztahů mezi sportovními tanečníky 4.2 Výzkumné otázky Výzkumné otázky vymezují hranice, co se bude zkoumat. Důvod je ten, ţe není v silách ţádného výzkumníka pojmout komplexně celý zkoumaný problém. (Strauss, Corbin, 1999) 29

Pro své výzkumné šetření jsem si stanovila následné výzkumné otázky: Jak vnímají tanečníci kvalitu sociálních vztahů v rámci tanečního klubu? Co tanečníci očekávají od svého tanečního partnera z hlediska schopnosti kooperovat na intenzivním tanečním tréninku? Jak se promítá tanec osobního ţivota tanečníků? 4.3 Kvalitativní výzkum Mé výzkumné šetření je kvalitativní. Tato forma je v sociálních vědách hojně pouţívána (v poslední době si vydobyla rovnocenné postavení s kvantitativním výzkumem), coţ je zapříčiněno tím, ţe pomocí kvalitativního výzkumu lze získat hloubkový popis případu, podrobně popsat daný fenomén. (Hendl, 2005) Významný metodolog Creswella (1998, s. 12) definoval kvalitativní výzkum takto: Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění zaloţený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách. (Hendl, 2005, str. 50) Důleţité je, ţe se data při kvalitativním výzkumu nezpracovávají statisticky nebo jinak číselně. V těchto výzkumech se obvykle jedná o ţivoty lidí, příběhy, chování či chod organizací apod. (Strauss, Corbinová, 1999) Kvalitativní výzkum má 3 hlavní sloţky: Údaje - nejobvyklejší zdroje jsou pozorování a rozhovor Různé analytické a interpretační postupy - v této části se výzkumník věnuje kódování a následně dochází k závěrům výzkumu Písemné a ústní výzkumné zprávy (Strauss, Corbin, 1999) 30

Kvalitativní výzkum jsem si pro svůj výzkum vybrala, protoţe pomocí něj lze lépe proniknout do hloubky problematiky, komplexněji ji popsat a více se věnovat jednotlivým případům, coţ je pro dosaţení mého výzkumného cíle důleţité. 4.4 Výzkumný vzorek U kvalitativního výzkumu je na rozdíl od kvantitativního ţádané, aby byl výběr respondentů záměrný, aby všichni respondenti splňovali předem daná kritéria. Můj výzkumný vzorek je tvořen 4 tanečníky a 3 tanečnicemi ze stejného tanečního klubu. Všichni respondenti byli ve věku 19 aţ 28 let, to znamená, ţe všichni jiţ tančí v kategorii dospělí. Důvod, proč jsem zvolila jiţ dospělé tanečníky, byl ten, ţe jsem nechtěla, aby vzájemné vztahy byly ovlivněny rodiči. V mladších kategoriích je totiţ obvyklé, ţe do tancování svých potomků rodiče velice často zasahují. Dokonce není ani výjimečné, kdyţ rodiče své děti proti sobě poštvou. U dospělých tanečníků jsem dále předpokládala, ţe budou jiţ rozumní, budou mít na vztahy nějaký názor a nebudou při rozhovorech na sebe zbytečně házet špínu. Všichni vybraní tanečníci tančí jiţ delší dobu a mají vytančenou vyšší třídu. Tyto podmínky měly zajistit to, aby se tanečníci pohybovali v tanečním prostředí jiţ delší dobu, měli s ním zkušenosti a dobře ho znali. To ţe mají vytančenou vyšší třídu ukazuje to, ţe vybraní tanečníci umí se svým tanečním partnerem efektivně spolupracovat, tudíţ ví, co je z jeho pohledu pro taneční vztah důleţité. Zde jsou uvedeny všechny podmínky, které musí vybraní tanečníci splňovat: Jiţ několik let tančí aktivně Tančí v kategorii dospělí Intenzivně trénuje/trénoval (s tanečním partnerem tráví/trávil značnou část svého volného času) Má vytančenou vyšší výkonnostní třídu (alespoň v jedné kategorii třídu B) 31