Vliv domácího prostředí na vztah sociálního pracovníka a klienta při sociálním šetření pro účely rozhodování o příspěvku na péči

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Vliv domácího prostředí na vztah sociálního pracovníka a klienta při sociálním šetření pro účely rozhodování o příspěvku na péči Bakalářská diplomová práce Markéta Lenikusová, DiS. Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Pavel Navrátil, PhD. Brno 2011 1

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně a ţe jsem všechny pouţité zdroje uvedla v seznamu pouţité literatury. V Brně dne 31.5.2011... Markéta Lenikusová 2

Děkuji docentovi Pavlovi Navrátilovi za odborné vedení mé práce, za jeho vstřícnost, čas a cenné připomínky. Děkuji rovněţ všem respondentům za jejich ochotu účastnit se výzkumu. 3

Obsah 1 Úvod... 6 2 Sociální pracovník... 9 2.1 Vymezení sociálního pracovníka dle Banksové... 9 2.2 Sociální pracovník jako úředník první linie... 10 2.3 Vnímání... 11 3 Klient... 12 3.1 Přirozené sociální prostředí klienta... 12 3.2 Domácí prostředí klienta... 12 3.3 Vliv prostředí na sociální šetření... 13 4 Příspěvek na péči... 15 4.1 Současná právní úprava... 15 4.1.1 Podmínky nároku příspěvku na péči a výše příspěvku... 15 4.1.2 Postup řízení pro účely rozhodnutí o příspěvku na péči... 16 4.1.3 Povinnosti ţadatele a příjemce příspěvku na péči a kontrola vyuţívání příspěvku... 17 5 Sociální šetření jako posouzení životní situace... 18 5.1 Modely posuzování... 18 5.2 Proces posouzení... 19 5.2.1 Příprava na setkání s uţivatelem sluţby... 19 5.2.2 Setkání s uţivatelem sluţby s cílem vytvořit vztah a získat relevantní informace... 20 5.2.3 Reflexe a analýza získaných informací k určení vhodné intervence... 20 5.2.4 Vlastní provedení intervence... 20 6 Vztah sociálního pracovníka a klienta... 21 6.1 Principy vztahu sociálního pracovníka a klienta dle Fellixe Biesteka... 21 6.2 Různé pojetí vztahu sociálního pracovníka a klienta... 22 6.2.1 Vztah jako základní terapeutický prostředek... 22 6.2.2 Vztah jako prostředek k dosaţení cíle... 22 6.3 Hranice vztahu sociálního pracovníka a klienta... 23 6.3.1 Splývání hranic... 23 6.3.2 Netečnost... 24 6.3.3 Ochrana hranice... 24 6.4 Základní komunikační dovednosti sociálních pracovníků... 24 6.4.1 Poslech a porozumění klientovi verbální komunikace... 25 6.4.2 Čtení klientova neverbálního chování... 25 6.4.3 Vnímání kontextu celé osoby... 26 6.5 Průběh rozhovoru... 26 6.6 Moc ve vztahu sociálního pracovníka a klienta... 27 6.6.1 Aktivita nebo pasivita v rozhovoru... 27 7 Metodická část... 28 4

7.1 Volba výzkumné strategie... 28 7.1.1 Kvalitativní výzkum... 28 7.2 Technika zjišťování... 29 7.3 Zkoumaná a datová jednotka... 29 7.4 Operacionalizace... 29 8 Interpretace, analýza dat... 32 8.1 DVO1: Jak vymezuje sociální pracovník svůj přístup v praxi?... 32 8.2 DVO2: Jak se sociální pracovník cítí v domácím prostředí klienta?... 33 8.3 DVO3: Poskytuje zákonné vymezení příspěvku na péči a postup sociálního šetření prostor pro vytvoření profesionálního vztahu v domácím prostředí?... 35 8.4 DVO 4 Jakou metodu sběru dat preferují sociální pracovníci v domácím prostředí klientů?... 36 8.5 DVO 5: Jaký vliv má dle názoru sociálních pracovníků domácí prostředí na hranice vztahu?... 37 8.6 DVO 6: Jak vnímají sociální pracovníci průběh rozhovoru v domácím prostředí a na úřadě?... 39 8.7 Jaká je odlišnost dle sociálních pracovníků mezi nároky na jejich komunikační schopnosti na úřadech a v domácnosti?... 40 8.8 DVO8: Jaký je rozdíl dle sociálních pracovníků mezi mírou výkonu moci na úřadě a v domácnosti?... 42 9 Závěr... 45 Anotace... 50 Jmenný a věcný rejstřík... 50 Přílohy... 53 Příloha č. 1: Záznam k sociálnímu šetření v rámci systému příspěvku na péči dle doporučeného postupu č. 5/2010... 53 Příloha č. 2: Záznam o kontrole vyuţívání příspěvku na péči pro potřeby obecního úřadu obce s rozšířenou působností dle doporučeného postupu č. 5/2010... 55 Příloha č. 3: Tabulka k operacionalizaci... 58 5

1 Úvod Sociální práce patří svou povahou mezi povolání, jejichţ náplní je pomáhat lidem. Jak uvádí Kopřiva (1997), na rozdíl od jiných povolání hraje v těchto profesích významnou roli lidský vztah mezi pomáhajícím a jeho klientem. Sociální pracovníci 1 se často setkávají s lidmi v tíţivé situaci. Tito lidé potřebují od sociálního pracovníka něco víc neţ jen slušnost, jak je tomu v jiných profesích při kontaktu s klientem. Potřebují cítit pocit přijetí, spoluúčasti, vnímat, ţe nejsou sociálnímu pracovníkovi na obtíţ. Tyto impulzy lze nalézt při kaţdém setkání v drobných verbálních i neverbálních projevech sociálního pracovníka. Jak dále Kopřiva uvádí, toto chování vytváří atmosféru, která klienta posiluje nebo naopak sráţí. Vztah je tedy velmi podstatnou součástí sociální práce a má zásadní vliv na výsledek intervence. V názoru na vliv vztahu sociálního pracovníka a klienta na výsledek působení se ale různé přístupy k sociální práci rozcházejí. Pro účely mé bakalářské práce se věnuji pojetí, které je zahrnuto v poradenských nebo systemických přístupech, kde je vztah vnímán jako instrument, který je podřízen výslednému cíli. Při své studijní praxi jsem měla moţnost spolupracovat se sociálními pracovníky městského úřadu s rozšířenou kompetencí, kteří vyřizují příspěvek na péči. Jedná se tedy o sociální pracovníky první linie (Musil, 2004, Horák 2008), kteří jsou zaměstnanci organizace veřejné zprávy. Tyto organizace jsou někdy označované pojmem byrokracie 2. Pracovníci v těchto organizacích se dle některých kritiků (V. A. Thompson, in Keller 1996, str. 151) mohou vyznačovat lhostejností, sklony k ritualismu, jejich lpění na zvláštním statusu ve společnosti a odporem vůči změnám. Thomson hovoří v této souvislosti o tzv. byrokratickém chování. Podobné kritiky byrokracie, jak uvádí Keller (1996), povaţují skutečné byrokratické projevy organizací za něco, co je zaviněno osobními charakterovými nedostatky jednotlivých úředníků. Takový pohled je ale mylný. Nikdo by nemohl v příslušných úředních funkcích jednat o mnoho jinak, neţ jak jednají ti, kdoţ jsou předmětem této kritiky. Skutečnou příčinou 1 V bakalářské práce pouţívám muţský rod sociální pracovník. Toto označení se vztahuje na ţeny i muţe, kteří pracují v této profesi. Vyhýbám se tím pouze komplikovanému označení sociální pracovník a pracovnice. 2 Termín byrokracie je dle Kellera (1996, str. 13) mnohoznačný. Můţe nehodnotícím způsobem označovat organizaci veřejné správy. Můţe být však také označením pro nemoc organizací způsobující jejich neúčinnost. Můţe také označovat státní zásahy do sociálního a hospodářského ţivota. Krom toho můţe být i označením pro mechanismus ohroţující a potlačující svobodu. 6

jejich jednání je dle Horáka (2008) specifičnost podmínek, ve kterých řadoví pracovníci pracují a na základě kterých se rozhodují. Pravidla přístupu ke klientům jsou, dle Musila (2004), vyjádřeny uznávanými představami, jak je moţné zvládat běţné pracovní podmínky. Z jejich nesourodosti vyplývají všední dilemata práce s klientem 3. Mimo to je způsob práce s klienty ovlivňován také psanými a hlavně nepsanými pravidly, které vymezují tzv. uznávané metodické postupy. Stanovení těchto pravidel jednání do značné míry určuje struktura moci v organizaci. Tato moc tvoří představy o tom, kdo případně s kým má rozhodovat o cílech, stanovovat pracovní postupy, atd. Sociální pracovníci jsou tak vystaveni tlakům, které je nutí upřednostňovat zájmy politiky a organizace ve formě dodrţování předem stanovených přepisů a nařízení před sledováním specifických potřeb klientů. Z uvedeného vyplývá, ţe vztah klienta a sociální pracovníka na úřadě je spíše neosobní. Jak uvádí Musil (2004), přístup těchto pracovníků bývá někdy nazýván administrativní. Tento přístup se pojí s představou úředníka, který si plete člověka se spisem nebo s kolonkou ve formuláři. Veřejnost tuto neosobnost nebo neprofesionálnost v přístupu řadových pracovníků státních organizací vůči jejich uţivatelům často vytýká (Horák, 2008). Při své studijní praxi jsem se často v rámci řízení příspěvku na péči zúčastnila šetření v přirozeném prostředí klienta. Přirozené prostředí klienta můţe být rozličné. Od různých pobytových poskytovatelů sociálních sluţeb aţ po domácnosti klientů. Pokud sociální pracovník vykonává sociální šetření v domácnosti, opouští kancelář a vchází do teritoria klienta. Při tomto kontaktu je prostor pro navázání bliţšího vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem. Sociální pracovník nahlíţí do soukromí klienta a sám je také nucen vystupovat civilněji, neţli na úřadu. Ve své bakalářské práci se zaměřuji na vztah sociálního pracovníka a klienta při sociálním šetření v domácím prostředí klienta. Zajímá mne, jestli dle sociálních pracovníků dochází ke změnám ve vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem oproti kontaktu na úřadě. Zda má změna prostředí (intimnější prostředí, prostředí, které je vlastní klientovi, nikoliv sociálnímu pracovníku) na tento vztah vliv a jak jej sociální pracovník vnímá. Při výběru datové jednotky jsem zvolila případovou studii vybraného městského úřadu. 3 Problematiku dilemat úředníků první linie zpracovává podrobně Musil (2004) ve své knize Ráda bych Vám pomohla, ale, : dilemata práce s klienty v organizacích. 7

Poznávacím cílem mé bakalářské práce je tedy: Jak vnímají sociální pracovníci vybraného městského úřadu, zpracovávající agendu příspěvku na péči, vliv domácího prostředí klienta při sociálním šetření na jejich vzájemný vztah? K zodpovězení této otázky se snaţím v teoretické části v druhé kapitole vymezit pojem sociální pracovník, dále pak v třetí kapitole pojem klient a jeho přirozené (domácí) prostředí. Ve čtvrté kapitole se věnuji příspěvku na péči, jehoţ vyřízení je hlavním účelem sociálního šetření. Pátá kapitola se věnuje pojmu sociální šetření, které popisuji jako posouzení ţivotní situace. V šesté kapitole popisuji samotný vztah sociálního pracovníka a klienta. Ve výzkumné části oslovím sociální pracovníky vybraného městského úřadu, kteří vyřizují příspěvek na péči a formou strukturovaného polostandardizovaného rozhovoru se budu snaţit zjistit jejich názor na vztah klienta a sociálního pracovníka při sociálním šetření v domácím prostředí klienta. 8

2 Sociální pracovník V této kapitole vymezuji pojem sociálního pracovníka. Pojem sociální pracovník je obecně vymezen přímo v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o sociálních sluţbách), který řeší i problematiku příspěvku na péči 4. Uvádím zde vymezení sociálního pracovníka dle Banks a doplňuji ho o bliţší vymezení sociálního pracovníka jako úředníka první linie. 2.1 Vymezení sociálního pracovníka dle Banksové Nečasová (2001) uvádí typologii přístupů sociálních pracovníků k praxi dle Banks. Ta definovala čtyři ideální typy způsobů přístupů k praxi. Tyto přístupy se v realitě prolínají. Prvním typem je přesvědčený sociální pracovník, který ve své práci uplatňuje osobní morální hodnoty. Při práci s klienty vyuţívá zejména empatii a respekt. Sám sebe chápe především jako osobu a aţ potom jako sociálního pracovníka. V praxi hrozí moţnost zneuţití ze strany sociálního pracovníka i klienta nebo vyhoření u sociálního pracovníka. Druhým typem je radikální sociální pracovník, který také vkládá do práce své osobní hodnoty. Jde mu ale primárně o změnu zákonů, oblastí sociální politiky nebo praxe, které povaţuje za nespravedlivé. Dalším typem je byrokratický sociální pracovník, který je nejčastěji zastoupen právě v byrokratických institucích. Tento model tedy nejblíţe odpovídá pojetí sociálního pracovníka v mé bakalářské práci. Zde se doporučuje oddělení osobních hodnot, profesních hodnot a hodnot zaměstnavatele. Toto rozdělení je nutné proto, aby se sociální pracovníci necítili vinní, ţe uţívají vztah s klientem způsobem, který by v osobním ţivotě nepovaţovali za čestný. Cílem sociální práce v tomto pojetí je manipulace s lidmi v zájmu jejich změny. Sociální pracovník je podřízen zejména pravidlům zaměstnavatele neţ normám dané profese. V určitých případech vystupuje jako normalizátor klienta. Posledním typem je profesionální pracovník, který je autonomním profesionálem. Je vzdělán v oboru a je veden etickým kodexem. Prioritou jsou zejména práva a zájem klientů. 4 Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících sluţby sociální péče, sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících sluţby sociální prevence, depistáţní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace ( 109, zákon č. 108/2006 Sb.). 9

Velmi důleţitým je vztah s klientem, který je chápán jako aktivní spolupracovník. 2.2 Sociální pracovník jako úředník první linie Typ byrokratického úředníka dle Banks, je podle některých autorů (například Musil, 2004 nebo Horák, 2008) označován jako street-level byrokraté neboli úředníci první linie. Horák (2008) uvádí, ţe sociální pracovníci ve státních organizacích zastávají často konfliktní role. Důvodem je jejich rozporuplné postavení v organizaci. Profesionální snahy řadových pracovníků maximálně uspokojovat potřeby klientů, je mnohdy tlumena konfliktním pracovním prostředím a tlaky. Ty vycházejí mimo jiné z vedení organizace, které nutí pracovníky upřednostňovat zájmy politiky a organizace ve formě dodrţování předem stanovených přepisů a nařízení před sledováním specifických potřeb klientů. Také rostoucí počet uţivatelů sluţeb nutí sociální pracovníky vymýšlet rutinní aktivity, které umoţňují klienty zpracovat v masovém měřítku. Horák (2008) dále uvádí Lipskyho koncept street-level byrokratů, z kterého vyplývá, ţe existence neurčitých pracovních podmínek vyvolává u liniových pracovníků dilemata, která se snaţí řešit uplatněním vlastních strategií interakce s klienty. I kdyţ tito pracovníci vykazují naprogramované a rutinní chování, mají moţnost zvolit vedle neosobního, rutinního přístupu ke klientům více osobní ne-rutinní přístup. V této souvislosti lze odlišit dva způsoby chování street-level byrokratů, které mají bezprostřední vliv na jednání s klienty. Prvním typem je byrokratické, neosobní chování, které se vyznačuje dodrţování předem stanovených pravidel a norem. Druhý typ lze označit jako profesionální, na ţivotní situaci klienta zaměřené individuální chování. Tento model spočívá v dodrţování norem dané profese, které mohou být vůči pravidlům organizace v protikladu. Řadoví pracovníci často tyto způsoby chování kombinují. 5 V podobném smyslu se vyjadřují také Horák a Horáková (2009), kdyţ uvádí, ţe se v praxi jiţ neobjevuje čistý byrokratický model, ale dochází k příklonu k profesionálním principům. Jedná se o tzv. byroprofesionalismus 6. Veřejnost bývá k úředníkům první linie kritická. Konflikt do vztahu s veřejností vnáší dle Mertona (2000) dva významné rysy byrokratické struktury. Je to důraz na odosobnění, kdy úředník ignoruje zvláštnost individuálních případů. Úředník pouţívá neosobní přístup 5 Musil (2004) výběr přístupu sociálních pracovníků řeší v popisu dilematu procedurální nebo situační přístup. 6 Kombinace byrokratického a profesionálního stylu jednání s klienty. Je zaloţen na racionální administrativě byrokratických systémů a současně na profesionální expertize poskytovaných sluţeb (Horák, Horáková, 2009). 10

k věcem, které mají pro klienta někdy velký význam. To můţe být důvodem k osočování byrokratů z arogance a povýšenosti. Druhým zdrojem konfliktu je moc. Ve své oficiální roli je úředník obdařen určitou autoritou. Coţ často vede ke skutečně nebo zdánlivě panovačnému postoji. Dochází k rozporu mezi ideologií a skutečností, kdy úředníci mají být sluţebníky lidu, ale ve skutečnosti jsou často nadřazeni. 2.3 Vnímání Vnímání vymezují Hartl, Hartlová (2004), jako proces přijímání nejjednodušších izolovaných prvků a současné chápání odráţení reality prostřednictvím smyslových orgánů. Na procesu se podílejí téţ postoje, emoce, zájmy, soustava hodnot, očekávání, dosavadní zkušenosti. Ve své práci se zabývám vnímání vztahu sociálního pracovníka a klienta. Je tedy nezbytné definovat také sociální poznávání. Sociální poznávání, nebo-li sociální percepce, se vyznačuje tím, ţe se jedná o vnímání sociálního objektu, tedy jiné osoby, skupiny osob, ale také situací nebo jiných sociálních jevů (Výrost, Slaměník, 2008). Dle Hartla a Hartlové (2004) je sociální vnímání poplatné dosavadní sociální zkušenosti jedince. Spíše neţ psychologicky pojatým výzkumem zabývajícím se vnímáním, věnuji se ve své bakalářské práci pohledu sociálních pracovníků na vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem. Ten můţe být, podle typologie sociálních pracovníků dle Banks, velmi rozdílný. Konkrétně se zaměřuji na vnímání vlivu domácího prostředí na tento vztah. Dílčí výzkumná otázka: DVO1 Jak vymezuje sociální pracovník svůj přístup k praxi? 11

3 Klient V této kapitole označuji pojem klienta pro účely této bakalářské práce a upozorňuji na specifika, která jsou spojena s domácím prostředím klienta. Klientem můţe být pro sociální pracovníky pracujících na úřadech v podstatě kdokoliv, kdo se na ně obrátí s ţádostí o pomoc nebo radu, nebo koho musejí pro nějaké důvody kontaktovat sami. Pro účely řízení příspěvku na péči, povaţuji za klienta osobu, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc při péči o vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti a současně si o přiznání příspěvku zaţádá. Tato skupina je velmi široká. Zahrnuje osoby od 1 roku ţivota, je zde pokryto široké spektrum pracovišť a typů klientů. To samozřejmě klade veliké nároky na osobu sociálního pracovníka. 3.1 Přirozené sociální prostředí klienta Přirozené sociální prostředí je opět vymezeno přímo v zákoně o sociálních sluţbách 7. Prakticky se sociální pracovník pohybuje buď přímo v domácnostech klientů nebo jejich pečujících osob nebo v zařízeních sociálních sluţeb jako jsou například domovy důchodců, hospice, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, domovy se zvláštním reţimem (Chloupková, 2008). Protoţe je toto vymezení velmi široké a zahrnuje spoustu souvisejících aspektů, budu se ve své práci dále podrobněji zabývat pouze domácím prostředím klienta. 3.2 Domácí prostředí klienta Domácí prostředí klienta je nutno chápat, jako klientovo vlastní teritorium. Významným znakem bydlení je dle některých autorů (Krebs a kol., 2002, Potůček, 1995), ţe determinuje uspokojování řadu významných potřeb člověka. Počínaje potřebami základními, jako je hygiena, spánek, aţ po potřeby sociální, jako je prostor pro rozvíjení rodinného ţivota, prostor pro aktivní i pasivní odpočinek, moţnost uchovat si soukromí nebo udrţovat společenské vztahy. Domácí prostředí je tedy jedním z charakteristických znaků stylu ţivota lidí a jeho 7 Přirozeným sociálním prostředím se pro účely zákona o sociálních sluţbách rozumí rodina a sociální vazby k osobám blízkým, domácnost a sociální vazby k osobám, se kterými domácnost sdílí a dále pak jako místa, kde lidé pracují, vzdělávají se a realizují běţné sociální aktivity. ( 3, písmeno d, zákon č. 108/2006 Sb.) 12

standardu. Z uvedeného vyplývá, ţe je klientem tento prostor vnímán velmi intenzivně. Cítí se v něm bezpečně. Má moţnost se v tomto prostoru seberealizovat. Samozřejmě pouze v takové míře, aby nedocházelo k omezení práv ostatních osob. Sociální pracovník je povinen toto právo kaţdého jednotlivce respektovat. (Etický kodex sociálních pracovníků ČR, 1995) Pokud se jedná o rodinu, která pečuje o svého člena (ať se jiţ jedná o dítě, rodiče nebo prarodiče), je vţdy nutné brát v potaz vliv celého tohoto rodinného systému (Sobotková, 2001). Individuálnímu chování lze porozumět lépe v kontextu celku. Problémy klienta mohou souviset i s fungováním celého rodinného systému. 3.3 Vliv prostředí na sociální šetření Úlehla (2005) se zmiňuje o významu prostředí. Uvádí pět aspektů, které mají vliv na hodnocení klienta. Jedním z nich je právě místo kontaktu 8. Dle Musila (2004) je třeba dodat, ţe uvedené faktory vţdy působí v určitém kulturním rámci. To znamená, ţe umístění hranice mezi přijatelným a nepřijatelným je v různých organizacích jiné. Je běţné, ţe pracovníci jedné organizace bývají zvyklí hodnotit chování klientů podobným způsobem, a ţe od této zvyklosti se jednotlivci odchylují pouze do určité, ostatními spolupracovníky tolerované míry. Z tohoto důvodu jsem také vybrala do výběru pouze jednu organizaci, aby nedocházelo k ovlivnění těmito vlivy. Na úřadech se někdy vyskytuje tzv. byrokratické chování (V. A. Thompson, in Keller, 1996). To se vyznačuje neosobním chováním, lhostejností, sklony k ritualismu, jehoţ projevem můţe být tzv. trénovaná neschopnost úředníků, tj. tendence rutinně opakovat jednou osvojené úkony, bez ohledu na měnící se situaci. Veřejnost tuto neosobnost v přístupu řadových pracovníků státních organizací vůči jejich uţivatelům často vytýká (Horák, 2008). Návštěva v domácnosti je oproti tomu, dle Matouška (2003), výrazným průnikem do soukromí a vyvolává nevyhnutelně obranné reakce jak na straně návštěvníka, tak na straně klienta a jeho rodiny. Sociální pracovník zde ztrácí oporu své instituce, svého stolu. Stává se mnohem čitelnější jako civilní osoba. Můţe mít strach ze ztráty profesionality. Sociální pracovník se můţe uchýlit do příliš suverénního postoje, nebo můţe svou nejistotu dát natolik najevo, ţe nebude vnímán jako kompetentní profesionál. 8 Mezi další aspekty, které dle Úlehly (2005) ovlivňují hodnocení klienta, patří momentální rozpoloţení pracovníka, sympatie mezi ním a klientem, fáze spolupráce s klientem, profesionalita pracovníka a změny jeho přístupu. 13

Nicméně je třeba poznamenat, ţe nejistota můţe mít v souvislosti s procesem posouzení ţivotní situace klienta i své přednosti. Jak uvádí Navrátil (2009), je nutno pochopit, ţe posouzení není odkrývání objektivní pravdy. Nýbrţ odkrývání mnoha paralelních, soupeřících či doplňujících se pravd. Přijmutí této skutečnosti, vystavuje sociálního pracovníka akceptovat nejistotu. Nejistota můţe být tedy v této souvislosti zdrojem citlivé pokory i ochoty podrobovat své poznání otevřené sebekritice a kritice. Dílčí výzkumná otázka: DVO2 Jak se sociální pracovník cítí v domácím prostředí klienta? 14

4 Příspěvek na péči V této kapitole vymezuji nejzákladnější aspekty týkající se příspěvku na péči, jakoţto hlavním důvodem návštěvy sociálního pracovníka v domácnosti klienta. 4.1 Současná právní úprava Současná podoba příspěvku na péči byla uvedena v platnost zákonem o sociálních sluţbách a vyhláškou č. 505/2006 Sb., kterou se provádí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších přepisů (dále jen vyhláška č. 505/2006 Sb.). Jedná se o adresnou dávku, která je určena k zajištění potřebné sociální sluţby. Příspěvek na péči je hrazen ze státního rozpočtu bez ohledu na příjem nebo majetek ţadatele (Květenská, 2006). Jak uvádí Ráţová (2008), zákon o sociálních sluţbách byl průlomový v mnoha ohledech a svým vlivem se dotýká širokého spektra sociální práce. Jedním z důleţitých aspektů příspěvku na péči je, dle zákona o sociálních sluţbách, jeho vliv na zachování lidské důstojnosti, posílení sociálního začleňování nebo podpora k rozvoji samostatnosti. Z praxe je to například moţnost osob, které jsou závislé na pomoci jiných fyzických osob, zaplatit si sociální sluţbu, která bude prováděna přímo v jeho domácnosti (ať jiţ rodinou nebo poskytovatelem sociálních sluţeb). Pokud se soběstačnost ţadatele sníţí natolik, ţe jiţ potřebuje celodenní odbornou péči, můţe vyuţít všech dostupných typů pobytových zařízení sociální péče (Chloupková, 2008). 4.1.1 Podmínky nároku příspěvku na péči a výše příspěvku Nárok na příspěvek na péči má osoba, která z důvodu nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby, za účelem zajištění potřebné pomoci ( 7, zákon č. 108/2006 Sb.). Dávka se stanovuje na základě určení stupně závislosti dle 9 zákona o sociálních sluţbách. Stupeň závislosti se zjišťuje zhodnocením 36 úkonů (18 úkonů péče o vlastní osobu, 18 úkonů soběstačnosti) 9. Tímto způsobem posuzuje zdravotní stav ţadatele od 1. 1. 2011 pouze lékař okresní správy sociálního zabezpečení 10. 9 Podrobně jsou uvedeny ve vyhlášce 505/2006 Sb. 10 Tento postup je nově upraven zákonem č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti 15

Zákon o sociálních sluţbách. 8 počítá při posuzování rozsahu závislosti se 4. kategoriemi 11. Do těchto stupňů se ţadatelé rozdělí podle počtu posuzovaných úkonů o vlastní osobu a soběstačnosti, které nezvládají. U osob od jednoho roku 12 do 18 let se nepřihlíţí k péči o jejich osobu, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu biopsychosociálnímu vývoji (Králová, Ráţová, 2009). Finanční rozpětí příspěvku se člení podle 11 zákona o sociálních sluţbách dle stupně závislosti a věku ţadatele. Výše příspěvku činní u lehké závislosti 800 Kč (u osob do 18 let 3000 Kč), u středně těţké závislosti 4000 Kč (u osob do 18 let 5000 Kč), c) u těţké závislosti 8000 Kč (u osob do 18 let 9000 Kč) a u úplné závislosti 12 000 Kč (u obou kategorií je stejná výše příspěvku). Nárok na příspěvek vznikne dle 13 zákona o sociálních sluţbách dnem splnění uvedených podmínek. Nárok na výplatu, ale vzniká dnem podání ţádosti o přiznání příspěvku na péči. Příspěvek vyplácí obecní úřad obce s rozšířenou působností v kalendářním měsíci, za který náleţí. 4.1.2 Postup řízení pro účely rozhodnutí o příspěvku na péči Na začátku celého procesu musí podat ţadatel, nebo jeho zástupce, ţádost o příspěvek na péči. Tato ţádost se podává u místně příslušného obecního úřadu s rozšířenou působností (Hloušová, 2006). Na základě této ţádosti provede sociální pracovník obecního úřadu s rozšířenou působností sociální šetření 13 v přirozeném prostředí ţadatele, při kterém zjistí schopnost samostatného ţivota v přirozeném prostředí. Toto sociální šetření se provádí pro účely posuzování stupně závislosti. Sociální pracovník je povinen vyhotovit z tohoto sociálního šetření písemný záznam. Ten zašle společně s kopií ţádosti okresní správě sociálního zabezpečení, která prostřednictvím posudkového lékaře posoudí stupeň závislosti ( 25, zákon č. 108/2006 Sb.). Lékař okresní správy sociálního zabezpečení hodnotí funkční dopady zdravotního stavu na schopnost ţadatele pečovat o sebe a být soběstačným a vychází přitom s úspornými opatřeními v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Dříve byl podkladem pro rozhodnutí o příspěvku na péči posudek lékaře a sociální šetření v přirozeném prostředí klienta. Při sociálním šetření v přirozeném prostředí klienta se hodnotilo zdravotní postiţení dle 36 úkonů, uvedených ve vyhlášce 505/2006 Sb. Od 1. 1. 2011 slouţí sociální šetření pouze pro účely posuzování stupně závislosti. Je jedním z podkladů, dle kterých okresní správa sociálního zabezpečení posuzuje stupeň závislosti osoby. Sociální pracovníci se od 1. 1. 2011 při sociálním šetření řídí doporučeným postupem č. 5/2010 k vybraným oblastem zákona o sociálních sluţbách, vyplývajících ze zákona č. 347/2010 a upřesnění postupu k 29 (dále jen doporučené postupy č. 5/2010), kde jsou uvedeny okruhy, na které by se měl sociální pracovník během rozhovoru s klientem zaměřit. 11 Jedná se o stupeň I (lehká závislost), stupeň II (středně těţká závislost), stupeň III (těţká závislost) a stupeň IV (úplná závislost) 12 Dítě do 1 roku nemá na příspěvek na péči nárok. 13 O sociálním šetření bude podrobněji pojednáno v kapitole 5. 16

ze zdravotního stavu osoby doloţeného nálezem ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby případně z výsledků funkčních vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření (Wernerová, 2007). O příspěvku rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností. Podkladem pro rozhodnutí o příspěvku je od 1.1.2011 pouze stejnopis posudku z okresní správy sociálního zabezpečení. 4.1.3 Povinnosti žadatele a příjemce příspěvku na péči a kontrola využívání příspěvku Ţadateli i příjemci plynou v tomto procesu povinnosti ( 21, zákon č. 108/2006 Sb.), jejichţ nedodrţení můţe mít za následek zastavení řízení, příspěvek můţe být odňat nebo nepřiznán 14. Sociální pracovníci obecních úřadů s rozšířenou působností kontrolují vyuţívání příspěvku na péči ( 29, zákon č. 108/2006 Sb.). Kontrola původního posouzení zdravotního stavu osoby se provádí také na vyţádání okresní správy sociálního zabezpečení. Při tomto šetření se musí zaměřit zejména na to, zda je příspěvek vyuţit k zajištění pomoci. Zda slouţí skutečně k nákupu sluţby. Zjišťují, zda souhlasí údaje, které jsou uvedeny v příspěvku na péči. Zda se nezměnil poskytovatel a případně zda uvedenou sluţbu skutečně vykonává v rozsahu, v jakém byla sjednána (Doporučené postupy č. 5/2010). Sociální pracovník také sleduje, není-li péče poskytována ve vyšší míře, neţ je potřebné, a nevzniká tak závislost na sluţbě nebo tato závislost reálně nehrozí. V případě zjištění nedostatků učiní sociální pracovník neodkladně taková opatření, která povedou k zajištění nápravy nevyhovujícího stavu (Králová, Ráţová, 2009). Dílčí výzkumná otázka: DVO3 Jak podmínky, které jsou dané zákonem, ovlivní parametry vztahu sociálního pracovníka a klienta. 14 Mezi nejzákladnější povinnosti ţadatele patří zejména splnit povinnosti směřující k opatření důkazních prostředků, které jsou podkladem pro rozhodnutí o příspěvku. Tedy podrobit se sociálnímu šetření a vyšetření zdravotního stavu lékařem na ţádost okresní správy sociálního zabezpečení. Neméně důleţitá je také povinnost ohlásit do 8 dnů změny, které nastaly v průběhu řízení. Nejdůleţitější povinnosti příjemce dávky je opět povinnost nahlásit do 8 dnů změny týkající se zajištění pomoci ve skutečnostech rozhodných pro nárok na příspěvek, jeho výši nebo výplatu. Patří sem například přijetí do nemocnice nebo jiného odborného léčebného ústavu po dobu celého kalendářního měsíce nebo změna poskytovatele sociálních sluţeb (Králová, Ráţová, 2009). 17

5 Sociální šetření jako posouzení životní situace Potřeba sociálního šetření v procesu přiznání příspěvku na péči je uvedena v zákoně o sociálních sluţbách v 25. Na rozdíl od předchozí právní úpravy jiţ sociální pracovník, dle doporučeného postupu č. 5/2010, neprovádí v rámci tohoto šetření hodnocení situace ţadatele, ale vyuţívá odbornosti sociální práce pro rozpoznání důleţitých detailů této situace. Pro tento nelehký úkol je, jak uvádějí někteří autoři (Musil, 2007), potřeba komplexního posouzení ţivotní situace. Jen tak lze kompetentně stanovit, které z částí klientova ţivota jsou pro jeho situaci klíčové. Barker (cit. dle Navrátila, 2007) povaţuje posouzení za proces určování povahy, příčiny, vývoje a prognózy problému, osobnosti a situace, kterou se zabývá. Dále přikládá posouzení funkci, která slouţí k chápání problému, co ho způsobuje a co můţe být změněno, aby se problém minimalizoval nebo vyřešil. 5.1 Modely posuzování Watson a West ve své knize (2006) uvádějí rozlišení 3 modelů posuzování, které přinesl Smale, et al. Jedná se o model dotazování, model procedurální a model výměnný. Model dotazování provádí sociální pracovník, který má dostatečné odborné znalosti. Je zde povaţován za experta. Pracuje se standardizovanými otázkami, které podává více méně pasivnímu uţivateli. Moc je zde na straně sociálního pracovníka, který definuje problém klienta. Dle Milner a O'Byrne (1998) jsou získané údaje zpracovány tak, aby se vešly do předem určených teorií sociálních pracovníků o povaze lidí. Sběr informací zde není jediným účelem posouzení nebo sociální práce. V procedurálním modelu plní sociální pracovník funkci organizace, která spočívá ve shromáţdění informací. Tyto informace se sbírají na základně předem daných kontrolních seznamů, formulářů. Expertem je v tomto modelu tvůrce dotazníků a formulářů. Osobě klienta se zde nevěnuje dostatečný prostor pro vyjádření postojů, pocitů. Podstata výměnného modelu tkví v tom, ţe expertem na problém je klient. Vztah mezi sociálním pracovníkem a klientem lze označit jako partnerství. Sociální pracovník by měl najít způsob, jak zmobilizovat vnitřní i vnější zdroje klienta, aby bylo dosaţeno jimi definované cíle a poţadavky. 18

5.2 Proces posouzení Watson a West (2006) uvádějí, ţe posouzení je proces, který se skládá z několika fází. Kaţdá z těchto fází má svůj specifický průběh, vyvolává různé otázky a dilemata, se kterými se musí sociální pracovník vyrovnat. Pokusím se tyto fáze popsat a uvést konkrétní poznatky, které se vztahují k sociálnímu šetření pro přiznání (kontrolu) příspěvku na péči. 5.2.1 Příprava na setkání s uživatelem služby Navrátil (2007) uvádí, ţe v tomto stádiu by si měl sociální pracovník připravit plán posouzení. Jeho součástí by mělo být zejména, co bude cílem posouzení, uváţení vhodných témat a otázek, jaké budou zdroje informací a jaké metody posouzení bude vyuţívat. Cílem šetření je co nejobjektivněji zjistit schopnost samostatného ţivota osoby v přirozeném prostředí. Ověřuje, zda byl příspěvek vyuţit na zajištění péče nebo není péče poskytována ve vyšší míře. Konkrétní témata sociálního šetření jsou uvedena v doporučeném postupu č. 5/2010. Jsou zde uvedeny okruhy, na které by se měl sociální pracovník během rozhovoru s klientem, případně jeho pečující osobou, ptát. Při popisu situace ţadatele se sociální pracovník zaměřuje na tyto potřeby - schopnost pečovat o vlastní osobu, výdělečnou činnost/školní povinnosti, rodinné vztahy, sociální vztahový rámec (mimo rodinu), domácnost, prostředí 15. Existuje široká škála metod a technik, které lze při posuzování pouţít. Jak uvádí Navrátil (2007), jedná se nejčastěji o rozhovor a pozorování 16. Také v procesu posouzení schopnosti samostatného ţivota osoby v přirozeném prostředí vyuţívá sociální pracovník nejčastěji metod rozhovorů 17 s klientem a dalšími osobami a z pozorování prostředí, ve kterém klient ţije, a chování klienta a dalších osob v době šetření (Doporučený postup MPSV, 2007). Pozorování provádí sociální pracovník během celého posouzení. Dle Chloupkové (2008) se soustředí na prostředí, ve kterém klient ţije (čistota, vhodnost vybavení). Hodnotí, ale také spokojenost klienta, protoţe se můţe stát, ţe klient je zvyklý např. na nepořádek, nepravidelnou hygienu a to mu můţe na rozdíl od sociálního pracovníka vyhovovat. Zaměřuje se také na chování klienta, vztahy v rodině, s pečující osobou. Poznatky z pozorování je nutné uvést do komentáře pro posudkového lékaře (Doporučený postup MPSV, 2007). 15 Jak by měl formulář záznamu ze sociálního šetření a záznamu o kontrole vyuţívání příspěvku pro péči dle doporučeného postupu č. 5/2010 vypadat je uvedeno v příloze. 16 Lze pouţít ale také například různých technik her a malování, vyuţití rozličných škál a dotazníků, analýza dokumentů (Navrátil, 2007). 17 Podrobněji se zabývám komunikačními dovednostmi v kapitole 6.4. 19

5.2.2 Setkání s uživatelem služby s cílem vytvořit vztah a získat relevantní informace V této fázi jiţ dochází k přímému kontaktu, na který se sociální pracovník připravil. Důleţitou sloţkou této fáze je vytvoření vztahu s klientem. Jak uvádí Kopřiva (1997) vztah mezi pomáhajícím a klientem hraje v sociální práci velkou roli. 18 Chloupková (2008) upozorňuje, ţe sociální šetření by mělo být provedeno s individuálním přístupem ke klientovi a prostředí. Můţe se jednat o různé formy zdravotního znevýhodnění u lidí různého věku. Sociální pracovník by neměl toto znevýhodnění hodnotit dle svého pohledu, ale měl by zjistit, do jaké míry klient sám svůj stav za znevýhodnění povaţuje. 5.2.3 Reflexe a analýza získaných informací k určení vhodné intervence Hodnota posouzení záleţí na schopnosti sociálního pracovníka analyzovat informace, aby bylo moţno získat obraz situace klienta a navrhnout intervenci. Milner a O'Byrne (1998) upozorňují, ţe sociální pracovníci musí čelit výzvě a vyhnout se zaujatosti, stereotypnosti nebo příliš velké formálnosti. 5.2.4 Vlastní provedení intervence V této fázi se dle Navrátila (2007) jiţ nejedná přímo o proces posouzení. Jsou to ale činnosti, které z posouzení přímo vycházejí. Konkrétně sociální pracovník zašle sepsanou zprávu ze sociálního šetření s dalšími dokumenty na okresní správu sociálního zabezpečení a proces přiznání nebo změny příspěvku na péči můţe pokračovat (viz. kapitola 4.1.2). DVO 4 Jakou metodu sběru dat preferují sociální pracovníci v domácím prostředí klientů? 18 Vztahu sociálního pracovníka a klienta je v této práci věnována samostatná kapitola 6. 20