Obsah 1. Cíle a úkoly technické výchovy na 1. stupni ZŠ 2 1. 1 Pozitivní vztah k práci a dobré pracovní návyky 2 1. 2 Získání pracovních dovedností a návyků. 2 1. 3 Získání teoretických poznatků. 3 2. Funkce předmětu. 3 2. 1 Interdisciplinární funkce.. 3 2. 2 Komunikační funkce 3 2. 3 Sociální funkce 4 2. 4 Relaxační funkce 4 2. 5 Kompenzační funkce.. 5 3. Přehled a charakteristika nejčastěji užívaných metod. 5 3. 1 Didaktická montáž a demontáž 5 3. 2 Metoda demonstrace 6 3. 3 Dramatizace. 8 3. 4 Hra... 9 3. 5 Metodická řada výrobku.. 10 3. 6 Metody seznamování s teoretickými poznatky z technické oblasti. 10 3. 7 Motorický trénink, nácvik pohybových dovedností 12 3. 8. Popis 13 3. 9 Pracovní metoda.. 13 4. Ergonomické zásady pro výuku technických prací.. 15 4.1 Obecná hygienická a bezpečnostní opatření pro žáky. 16 4. 2 Model optimální pracovny.. 17 5. Techniky zpracování materiálů.. 18 5. 1 Papír a kartón.. 19 5. 2 Modelovací hmoty.. 21 5. 3 Ruční opracování dřeva.. 24 5. 4 Textilní materiály 26 5. 5 Kovy 28 6. Příprava na hodinu technických prací.. 29 7. Význam a využití technické hračky ve výuce technických prací 31 7. 2 Stručná charakteristika technické hračky 31 7. 3 Možnosti využití ve výuce... 32 8. Praktická cvičení pro děti s LMD- ADHD 32 9. Doporučená literatura. 38 10. Dodatky k materiálnímu a technickému zabezpečení (Užitečné adresy). 40 11. Seznam studijní odborné literatury. 41
1. Cíle a úkoly technické výchovy na 1. stupni ZŠ Hlavním cílem je vychování člověka, který bude znát své vlastnosti a schopnosti, bude pracovat na jejich rozvoji a dokáže je ve svém životě uplatnit. Tento cíl je ale obecný, vztahuje se ke všem předmětům. Pokusím se konkretizovat cíle pro technickou výchovu. 1. 1 Vypěstovat u dětí pozitivní vztah k práci a dobré pracovní návyky. Přestože se jedná o velmi často opakované spojení, je tento cíl velmi problematický, formulace je frázovitá až velikášská. V rozporu s tím se jedná o zcela vyjímečně základní cíl. Jeho splnění je ale podmiňováno několika nutnými předpoklady: 1. 1. 1 Učitel sám vnitřně tento vztah má, je zcela čitelný a převládající. 1. 1. 2 Učitel na děti působí jinými než verbálními prostředky - verbální prostředky často děti nudí, jejich účinnost je až negativní. 1. 1. 3 Učitel nezařazuje činnosti formálně, jen aby děti vyvíjely, nějakou činnost, vyloučí tzv. "práci pro práci". Zhotovované předměty musí být důsledně funkční a upotřebitelné. 1. 1. 4 Učitel nevyčleňuje techniku jako zvláštní a složitou oblast lidského konání, ale jako zcela přirozenou součást vývoje lidského myšlení, snahy o zlepšení životních podmínek. 1. 1. 5 Při vlastní činnosti dítě nejlépe pochopí hodnotu lidské práce a na základě této zkušenosti a pocitu možno nejpřirozenějším způsobem rozvíjet a posilovat poznání a úctu k hodnotě práce druhých lidí. 1. 1. 6 Dítě si postupně zautomatizuje myšlenkové postupy, které si člověk stanoví, aby se při práci příliš a zbytečně nenamáhal, nepřišel k úrazu, chránil své zdraví. 1. 1. 7 Učitel by měl vzbuzovat a podporovat chuť dětí k přemýšlení při práci, tvoření a experimentování. Učitel se ale nutně musí zbavit zlozvyku okamžitě všechny projevy hodnotit a rozhodovat o realizaci. Je výborné podporovat přirozenou aktivitu dětí tohoto věkového stupně. Zcela tragické následky mají hodiny tzv. " manufakturního typu" ( ve smyslu co hodina, to výrobek). 1. 2. Získání pracovních dovedností a návyků Samozřejmě přihlížíme k vývojovým, věkovým i individuálním možnostem dětí. Důležité je, aby dítě získalo základy těchto dovedností, které dále, podle své individuální úrovně, rozvíjí. O metodických postupech při nácviku se podrobně rozepisuji v dalších kapitolách.
Mladší školní věk je velmi optimální období, kdy citlivým přístupem můžeme položit základy motorických projevů dětí. 1. 2. 1 Dítě si osvojí základní technologické postupy ručního zpracování těchto materiálů (včetně používání nástrojů a pomůcek): modelovací hmoty (hlína, plastelína, modurit, těsta), textilní materiály, dřevo, kov, papír a kartón a přírodní materiály. 1. 2. 2 Základní konstrukční dovednosti- stavebnice. 1. 2. 3 Položení základů počítačové gramotnosti dítěte. 1. 3. Získání teoretických poznatků 1. 3. 1 Základní orientace v různých odvětvích technicky zaměřených oblastí lidské činnosti. 1. 3. 2 Základní orientace v historii techniky a věku přiměřené pochopení vzájemného vlivu mezi vývojem společnosti a techniky. 1. 3. 3 Základní poznatky o používaných materiálech - jejich vlastnostech, způsobech a možnostech opracování, použitelnost, osvojení příslušných verbálních pojmů, odborná terminologie. 1. 3. 4 Základní ergonomické poznatky - příprava na práci, optimální uspořádání předmětů k činnosti, osvětlení, hygienické a bezpečnostní zásady atd. 2. Funkce předmětu Technické práce, jako jedna ze složek předmětu Praktické činnosti na 1. stupni ZŠ (vzdělávací program Základní škola), mají několik velice specifických a nezanedbatelných další funkcí. Jejich význam je v konečném důsledku srovnatelný s předchozími cíly. Teoretickým východiskem pro jejich formulaci byl Delorsův model čtyř pilířů vzdělávání: učit se poznávat, učit se jednat, učit se žít společně a učit se být (Delors, 1997, s. 49-57). 2. 1 Interdisciplinární funkce - v systému všech vyučovaných předmětů- umožňují technické práce překlenutí předmětové izolovanosti, chápání souvislostí; praktické uplatnění teoretických poznatků a jejich procvičení. Například uplatnění výstižného a přesného vyjadřování, rozšíření slovní zásoby, popis pracovního postupu v mateřském jazyce; procvičení jednotek délky z matematiky při rozměřování, konstrukční dovednosti z geometrie atd. Úzká souvislost a návaznost je hlavně na učivo prvouky, přírodovědy a vlastivědy (druhy a obsah profesí, historie lidských obydlí, zemědělství, historie výroby nástrojů a nářadí atd.). Množství příkladů není nutné uvádět. Při komplexním přístupu učitele jsou snadno dostupná. 2. 2 Komunikační funkce - charakter převažujících činností umožňuje neformální komunikaci mezi žáky navzájem i mezi učitelem a žáky; přínos v podnícení
autentického a otevřeného vyjadřování názorů, postojů, emocí, potřeb a očekávání; navázání užšího interpersonálního vztahu a pomoc v diagnostické práci učitele. Samozřejmě dětem umožníme, aby při práci mluvily. Při jakékoliv činnosti tohoto typu, se lidé mezi sebou domlouvají. Jde pouze zdánlivě o samozřejmost. Tuto speciální možnost, žáci nezneužívají, pokud existuje stabilně příznivé klima ve třídě. 2. 3. Sociální funkce - je naprosto vhodné zvykat děti na týmovou práci. Analyzovat činnost, rozdělit si dílčí úlohy, společně hodnotit. Obsah předmětu poskytuje prostor pro vývoj sebereflexe, sebe akceptace a akceptace druhých; rozvíjí organizační a analytické schopnosti, senzitivitu k sociálním situacím, přiměřené otevření v sociální skupině, ochotu důvěřovat jejím členům, odpovědnost za dílčí úkol, vzájemnou komunikaci; spolupodílí se na vytváření pocitů bezpečí a jistoty; podněcuje zájem o naslouchání druhým a empatické reakce, sdílení radosti ve skupině; podporuje spolupráci při optimálním řešení situací a tím zvyšuje způsobilosti dítěte jednat a vyznat se v různě složitých situacích Dále oblast teoretického základu předmětu- kulturně historický obsah ( řemesla, hračky, tradice, obyčeje, historie techniky), umožnění řazení do systémů; pochopení obecnějších souvislostí vývoje lidstva; pocit sounáležitosti; pochopení úlohy jedince ve vývoji společnosti; podporuje vývoj tolerance k jiným kulturám; národní sebeuvědomění; multikulturní základ osobnosti. Poznatky z oblasti hygieny a bezpečnosti při práci rozvíjí schopnost zlepšovat pracovní podmínky, eliminovat negativní vlivy, odpovědnost jedince za jeho zdraví; zlepšování pracovních a životních podmínek v nejširším slova smyslu; enviromentální výchova; základy globálního myšlení. Specifikou výchovy na primární škole zůstává, že dítě je mimořádně příznivě nakloněno k interiorizaci prosociálních postojů. 2. 4. Relaxační funkce - oblast používaných metod práce- hra, dramatizace, simulace, vytvářejí prostor pro rozvoj empatie, asertivity, interpersonální komunikace a podtrhují význam hygienicky nutné relaxace jedince. Hlavně v prvních ročnících školní docházky umožňuje dítěti prostor pro hru a tím i nenásilný a plynulý přechod dítěte na jiné formy činností. Velmi často se dítě cítí zavaleno verbálními podněty, změna činnosti je prospěšná a nutná. Dítě je v počátcích rovněž motoricky jednostranně přetíženo v oblasti nácviku psaní. Dochází i ke svalové strnulosti, kterou lze odstranit jinak zaměřenou motorickou činností. 2. 5. Kompenzační funkce - většina činností je v současné škole stále zaměřena na rozvoj levé mozkové hemisféry. V tomto předmětu je možno úspěšně zapojit a rozvíjet i pravou hemisféru, která je úspěšnější v tvořivých a uměleckých činnostech. Potom lze snad předejít jednostrannému vývoji jedince a důsledkům takto pojaté výchovy.
3 Přehled a charakteristika nejčastěji používaných metod Výběr metod je vždy závislý na specifice samotného předmětu. Je ovlivněn osobností učitele, obsahem učiva, cílem výuky, věkovými a individuálními zvláštnostmi žáků. Z tohoto výčtu jasně vyplývá, že vyučovací metodu nelze žádnému učiteli předepsat a neexistuje zcela univerzální návod na výběr metod. Často se kombinují, doplňují se, zkoušejí se nové metody. Zabývat se aplikací obecných didaktických metod na různé předměty mi připadá z mé strany jako nedůstojné a zbytečné podceňování studenta. Případné zájemce odkazuji tímto na obecnou pedagogickou metodologii. Chtěla bych se zmínit pouze o metodách v jiných předmětech výrazné méně frekventovaných. Metody úmyslně nezařazuji do žádného známého systému klasifikace metod. Domnívám se že tyto systémy jsou obecně známé. Pro větší přehlednost následného textu volím pouze abecední a popřípadě skupinové řazení metod. 3.1. Didaktická montáž a demontáž Představuje jednu z modernějších vyučovacích metod. Stojí na přechodu mezi metodami demonstračními a metodami pracovními. Jejím hlavním úkolem je výchova k samostatné a přesné práci. Slouží k rozvoji technické představivosti a technického myšlení žáků. Učitel vede žáka k tomu, aby rozebíral a skládal hračky, technické výrobky (např.kolo, jednoduché nástroje a stroje), modely, makety, popřípadě elektromotory, rozhlasové přijímače atd. Metoda, má výraznou specifickou poznávací funkci. Dítě poznává principy konstrukce, stavební prvky, jejich pojmenování, způsoby spojení a zapojení. Toto vše v částech i v celku. Sehrává nezastupitelnou roli v technické analýze a syntéze a postupném osamostatňování dítěte při používání poznatků v praxi. Celý proces, který tuto metodu provází, má několik základních rysů: - vždy je obsažen prvek problémového vyučování - umožňuje porozumění teoretickým principům, znalostem funkce prvků a jejich rozvedení v praxi - vyžaduje se studium grafické komunikace - náčrty, plány, schémata - vyžaduje se studium další odborné literatury Tato metoda zcela odpovídá dispozičnímu založení většiny chlapecké populace mladšího školního věku. Celý uvedený proces má pro ně nezvyklou přitažlivost. Pokud je jim ovšem z nejrůznějších důvodů a pseudodůvodů dopřán.
Pro obecné použití lze doporučit až hraničně zminimalizovaný model uplatnění této metody při pracích dětí se stavebnicemi a jízdním kolem. Didaktické postupy uvádím v dalších kapitolách. 3. 2. Metoda demonstrace Je metodou sdělování nových teoretických i praktických poznatků názorným předváděním obrazů, fotografií, ilustrací z knih, kreseb na tabuli, náčrtů, plánů modelů atd.volíme ji hlavně v případě, kdy z nejrůznějších důvodů nelze provádět předvádění na skutečném předmětu. Všechny grafické pomůcky musí být patřičně velké (většinou zvětšený originál) a je vhodné je dětem nechávat k pozorování na delší dobu i po hodině. Různé náčrty, plánky a kresby učiteli značně zjednoduší a zpřesní komunikaci se žáky. Oproti častým pochybnostem ze strany učitelů, si děti na základy grafické komunikace velice rychle zvykají. Doporučuji využívat těchto postupů hlavně při zadávání požadavků na donesený materiál, při úvodní instruktáži v hodině, při znázornění obtížných kroků pracovního postupu atd. 3. 2. 1 Specifickým typem demonstrace je demonstrace exkurzní. Je nutné uvést několik ujasňujících terminologických údajů. Exkurze je vyučovací formou, ve které učitel používá mnoho metod. Nejvýraznějším kladným rysem metody exkurzní demonstrace je, že umožňuje vnímat jevy ve skutečném prostředí. Na druhé straně se jedná o prostředí pro zúčastněné cizí, bez možnosti použití běžných didaktických pomůcek. Konečně demonstrace při exkurzi je výrazně omezena časovým únikem a nelze ji kdykoliv znovu opakovat. Učitel má na výběr ze dvou základních variant - podle požadované intenzity poznání exkurze s intenzivním charakterem poznávání objektů- specializované, jdoucí do hloubky poznání exkurze s extenzivním charakterem poznávání objektů- jdoucí do šíře problematiky, méně odborné, poskytující orientační seznámení Na 1. stupni základní školy převážně a dále kdykoliv v počátečním stadiu poznávání objektů, je vhodné začínat druhou variantou. Metoda exkurzní demonstrace a její začleňování do výuky má některá svá úskalí. Velice rychle je vyvodíme z Vaší osobní praktické zkušenosti. Většina z populace v dětském věku, absolvuje nějakou exkurzi v továrně. Výsledné dojmy lze vyjmenovat zhruba v následujícím souboru - hluk, nepřehlednost, nesrozumitelnost výkladu, obtíže při pohybu prostorem, nuda atd.
Vzdělávací či výchovný cíl se jaksi zpravidla nekonal. Delší dobu lze pozorovat některé společensky podmíněné úkazy, které zdůvodňují nutnost zařazování funkčních exkurzních demonstrací do výuky - mizí všeobecná znalost hrubého obsahu jednotlivých povolání, čímž se snižuje obecný rozhled, a to nejenom u dítěte; - obecné povědomí současné společnosti vykazuje obrovskou degradaci jakékoliv lidské práce, ve které se objevuje motorická (manuální) činnost. Podmínky funkčnosti exkurzní demonstrace 3. 2. 1. 1 Volba místa konání - zcela vynecháme velké továrny. Vhodná je například menší dílna čalounická, knihařská, pekařská, hrnčířská, opravárenská, truhlářská atd. Uvažujeme rovněž o vzdálenosti a dostupnosti místa, bezpečnosti dětí při přesunu, složitosti výrobních postupů vzhledem k možnostem chápání dětí. 3. 2. 1. 2 Otázka komentáře průvodce - učiteli se rozhodně vyplatí absolvování soukromé exkurze před dětmi. Lidé různých profesních skupin znají odbornou terminologii, technologické postupy, které učitel zpravidla nemůže znát. Naopak tzv. průvodci často neumí najít vhodnou formu sdělení, srozumitelnou dětem. Vzájemná domluva mezi učitelem a průvodcem je nezbytná. 3. 2. 1. 3 Vhodná příprava dětí - je nutné děti předběžně seznámit s prostředím, které navštíví. Demonstrujeme nástroje, obrázky, popíšeme základní pracovní postupy, řízeným rozhovorem vyvodíme důležitost této profese, vztah k regionu atd. Vhodné je, pokud rovněž stanovíme konkrétní úkoly pro pozorování a napíšeme na tabuli. Zcela nutně děti upozorníme na vhodné oblečení a bezpečné chování. 3. 2. 1. 4 Vhodné ukončení - děje se zpravidla rozhovorem o výsledcích pozorování, zajímavých faktech, doplní, zpřesní a zkompletují se získané informace. Poznámka - učitel by měl zvážit, zda někdy nenahradit exkurzní demonstraci například didaktickým filmem. Bývají i v televizním vysílání, lze využít hotové tematické videofilmy, třeba i pohádky. Klasickým případem didaktického filmu k objasnění výroby textilní je například známá pohádka Jak krtek ke kalhotkám přišel. Záleží pouze na invenci učitele. 3. 2. 2 Demonstrace pohybová Touto metodou jsou předváděny pohyby - laboratorní, pracovní, technické atd. Způsob, kterým názorně, přesvědčivě a přesně demonstruje, učitel pohybový úkon, operaci nebo soubor operací, ovlivní vědomost, trvalost a správnost provedení žákem. Pro chápání podstaty studovaného pohybu mají největší význam zrakové vjemy. Ovšem nemůžeme vykonat pohyb, který si neumíme představit zrakově, ale
i pohybově (kineticky). Což je informace základního významu. Pro didaktické postupy v hodinách z ní vyplývá, že je nutno u dětí zajistit zrakové i kinetické představy. Rozdílnou, ale podstatně menší měrou se zúčastňují i sluchové, vestibulární i svalové receptory. Pro pohybovou představu můžeme stanovit komplex dílčích vjemů (Mojžíšek,1988) - Vjem polohy těla a jeho jednotlivých částí - soubor počitků z receptorů v kloubech. -Počátek úsilí při aktivních pohybech - zdrojem podráždění neurotických nervových zakončení ve šlachách. - Vjem samotného pohybu - komplex počátků úsilí, změn poloh pohybových orgánů. - Kinestetické představy - vycházejí hlavně z dřívějších zkušeností, především představa odporu - svalové napětí, smrštění. - Vjem a představa rozměru, směru, rychlosti prováděného pohybu. - Vjem a představa prostoru. - Komplexní představa o tvaru vnímaných předmětů. - Představa o hmotnosti předmětu. - Estetické prožitky. Tato demonstrace má úkol, který nelze splnit pouze předvedením pohybu. Musíme zohledňovat tyto procesy: zrakový obraz naznačuje jen velmi částečně pohybové představy děti (i dospělí, konající neznámý pohyb) nemají zkušenost členit složité vnímané pohyby na jednotlivé prvky. Často nerozliší ani základní pohyby, o drobných dílčích pohybech ani nemluvě. demonstrovaný pohyb vidí žák zpravidla zrcadlově obrácený Ze všech těchto důvodů zařazujeme do pohybové demonstrace možnost pozorovat charakteristické prvky pohybů a provádíme demonstraci úplného úkonu i jeho částí. Mnoha obtížím předejdeme použitím funkčního průvodního slovního popisu nebo vysvětlování. Jeho funkčnost spočívá ve vedení a řízení pozorování žáka, upozorňování na detaily, zdůvodňování použití. Posledně jmenované má obrovský vliv na kvalitu trvalosti zapamatování. Při procesu osvojování si složitých pohybových operací je výhodné zařazení řízeného přednácviku, v jehož průběhu nacvičujeme dílčí obtížné pohyby. Výrazně tím přispějeme ke zmenšení počtu chyb, nepřesnostem v pohybech a snížíme počet nutných dodatečných zásahů, či svízelnému přecvičování chybně osvojených pohybů. 3. 3 Dramatizace Zkonkrétňuje učivo, slouží k jeho prožití a pochopení a soustřeďuje pozornost a budí zájem o učivo. Stává se silným zdrojem prožitků, vynalézání a tvořivosti. Prohlubuje vedle vědomostí i četné dovednosti - intelektuální, pracovní, organizační, komunikační. Lze ji úspěšně zařadit při vyvozování nových poznatků z dějin techniky, při demonstraci náplně povolání, jako úspěšnou shrnující a opakující a hodnotící metodu.
Nezanedbatelná je i skutečnost, že tento předmět může sloužit jako jakýsi rezervoár pomůcek pro dramatizaci i v jiných předmětech. Konkrétně mám na mysli hlavně obličejové a hlavové masky (např. pohádkových bytostí), jednoduché kulisy, které lze zhotovit bez velkých nákladů a výrazné námahy. Rozhodně mohou přispět k celkové autentičnosti dramatizace. Technologickými postupy se zabývám v dalších kapitolách. Zůstává otázkou zkušeností a především citu učitele, kdy se rozhodne dramatizaci zařadit. Myslím, že stále ještě je metodou pedagogickou veřejností v praxi nedoceněnou. Přitom význam jejího častějšího zařazování je jednoznačně pozitivní. Jen málokdy má dítě šanci uplatnit celý soubor verbálního a současně pohybového vyjadřování. Ještě méně metod stejnou měrou přispívá k rozvoji přiměřeného sebevědomého vystupování, málokde může dítě demonstrovat celistvěji svá specifická nadání a výsledky svých pozorování. Učitel může zpravidla využít možnosti dramatické improvizace, která je založena na lidské schopnosti jednat v navozených situacích, jakoby byly skutečné. Děti dostávají jedinečnou příležitost zažít situace, se kterými se mohou v životě skutečně setkat, a které si mohou předem prozkoumat. To jim dovoluje zažít a pochopit množství lidských citů, myšlenek, názorů, motivů jednání, orientace. Metoda dramatizace a návazně i celá dramatická výchova dítěte, pomáhá utvářet vnitřně bohatou osobnost. 3. 4 Hra Přestože se s ní setkáváme v celé historii vzdělávacích metod, doposud není jako vyučovací metoda prakticky příliš doceněna a uspokojivým způsobem teoreticky zpracována. Při hře je dítě aktivní, má prostor pro tvůrčí vyjádření a komunikaci s ostatními. Umožňuje mu rozvoj myšlení, vnímání, pozornosti, řečí, jemné i hrubé motoriky, citové rovnováhy, fantazie, volné aktivity, estetického cítění a sociálních dovedností. Záleží na zvoleném druhu hry a specifických potřebách dětí, jednotlivce i skupin. Existují mnohá hlediska pro dělení her. Tato problematika je dostatečně rozsáhle popsána i v obecných pedagogických textech. Nepovažuji za nutné je zařazovat. Z hlediska přípravy učitele a úspěšnosti metody hry, je nutné zdůraznit některé podmínky, vycházejí ze subjektivního rozlišování a hodnocení hry a práce. Nejsou složité, ale jejich respektováním úspěšnost herních aktivit nesporně zvýšíme. 3. 4. 1 Dospělý má funkci pouze iniciátora. Hru navrhne a v jejím průběhu do ní nesmí bezdůvodně vstupovat. 3. 4. 2 Děti nemůžeme do hry nutit, nařídit jim jí. Ale je nanejvýše vhodné navodit situaci tak, aby si dítě samo přálo hru hrát. 3. 4. 3 Dospělý musí stanovit a vysvětlit včas přesná pravidla - předejde mnohým nedorozuměním a demotivaci dětí. Snáze lze též splnit didaktický úkol hry. 3. 4. 4 Vymezíme místo, kde se hraje - doma, ve třídě, na hřišti. Bereme v úvahu charakter hry, bezpečnost dětí, příjemné prostředí, dostupnost pomůcek - hraček atd.
3. 4. 5 Doporučíme a dopřejeme dětem vhodné oblečení - pohodlné, volnější, které mohou zašpinit. Jde o důležitou podmínku, často podceňovanou. Jejím nerespektováním často děti z herních činností zcela vyloučíme. 3. 4. 6 Vědomí vážnosti herní činnosti dítěte, srovnatelné s naším hodnocením práce. Dopřejeme tudíž dítěti dostatek času. Nejedná se skutečně o ztracený, výlučně oddechový čas. Hra bývá často chápána jako typický projev dětského věku. Objektivněji řečeno, různé hry hraje většina z nás prakticky po celý život. Některé typy her dospělých jsou značně rozšířené, a pro nezávislého pozorovatele často velmi pozoruhodné, s výraznými i humornými rysy. Zájemcům o tuto nesmírně zajímavou problematiku, uvádím pramen v seznamu doporučené literatury. Ještě několik poznámek v závěru: neexistuje žádný objektivní důvod, proč hru deklasovat na metodu pro školní děti již nedůstojnou nic nebrání většímu rozšíření a zařazování, třeba krátkých her, do výuky technických prací. Využijeme úžasného efektu, vyplývajícího z pocitu dítěte, které bez zjevně vynaložené námahy dosahuje mimořádných výkonů. 3. 5 Metodická řada výrobku Je názornou metodou při procvičování pracovních dovedností podle názorného postupu. Jednotlivé pracovní operace jsou zpracovány učitelem v podobě metodické řady výrobku. Z hlediska přípravy učitele, se jedná o metodu časově náročnější. Její efektivita je ale obrovská. Metodická řada obsahuje alespoň jeden hotový výrobek, a tolik postupně zpracovaných operací, kolik jich pracovní postup obsahuje. Lze použít i zkrácenou metodickou řadu, kdy zařazujeme pouze obtížné, kritické operace. Jako výhodné se jeví očíslování jednotlivých dílčích operací a shodné očíslování bodů pracovního postupu třeba na tabuli. Tento klasický postup odstraní mnohé těžkosti učitele, které vznikají z rozdílného osobního tempa žáků. Metodická řada výrobků může mít formu předmětovou, kreslenou, fotografickou a další. Nepoužíváme ji izolovaně, doplňujeme zpravidla rozhovorem, demonstrací, popisem. Pro mladší školní věk metoda velmi výhodná. Hlavně pro svou výraznou konkrétnost a umožnění prostoru pro rozvoj jemných pozorovacích schopností žáků. 3. 6 Metody seznamování s teoretickými poznatky z technické oblasti Pokud máme zájem o to, aby poznatky, které dětí získají, byly poněkud trvalejšího rázu a máme snahu probudit zájem dětí o tuto oblast lidské činnosti, musíme nutně volit méně tradiční formy a metody výuky.
Hlavní myšlenkou, která by nás měla při této činnosti stále provázet, je konstatování, že technika vznikla jako přirozený důsledek lidského snažení a přemýšlení o zjednodušení životních podmínek. Techniku nelze ani přeceňovat ani podceňovat. Patří neodmyslitelně k vývoji lidstva. Pokusme se společně s dětmi poodhalit kouzlo historie techniky, okolnosti kolem vzniku různých vynálezů a jejich tvůrců, seznámíme je i třeba s dodnes nevysvětlenými technickými záhadami, stavbami atd. Příklady: vymýšlejte různá řešení, nebo naopak zkuste si představit, jak by svět vypadal, kdyby najednou jeden den zmizela auta, neexistovala elektřina atd. Ke splnění těchto cílů nám pomohou modifikované metody hry, vyprávění, popisu, modelování atd. Uvádím některé konkrétní návrhy. 3. 6. 1 Skládání (popřípadě i vybarvování) obrázkové osnovy, spojené s popisem a vyprávěním. Tuto kombinaci metod lze využít téměř tématicky neomezeně. Pouze je nutno volit obrazy dětem obsahově srozumitelné. Naprosto ideální pro tuto metodu je použití příloh časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců - jak to bylo, jako to je. Obrazová část je doplněna i textem, který bude nutno upravit podle věku dětí a jejich rozumových schopností. Existuje rovněž řada dětských ilustrovaných encyklopedií, které lze ve výuce výhodně využít. Dětem dopřejeme dostatek času na prohlédnutí obrázků, protože často znázorňují objekty, které děti z reálného prostředí nemohou znát (historické), ale zpravidla jeví o ně velký zájem. Mnohé z témat, ačkoliv jsou běžnou součástí života, budou ve vašich žácích vyvolávat veselost, pobavení 3. 6. 2 Využití původně "relaxačních" her k výukovým účelům. Příkladem mohou být různé karetní soubory, pexesa a stolní hry. Tuto myšlenku mistrně i prakticky ztvárnil Tomáš Houška. Jeho karetní soubory "Vyjmenovaná slova", "Slovní druhy", "Násobilka" a desková souprava: "Tajemství dávných časů," jsou důkazem nejen neobvyklé autorovy invence, ale především hlubokého poznání, že jak práci, tak i učení je nesmyslné, za každou cenu, chápat jako trest, biflování a nadměrnou námahu. Znatelně lepších výsledků dosáhneme při zdánlivě oddechové činnosti. Záleží pouze na obsahu, který těmto tradičním hrám nově přiřadíme. Pro technické práce přicházejí v úvahu například pexesa s těmito náměty: nástroje, nářadí, stroje, nábytek, stavební slohy, hrady a zámky. Můžeme vytvořit i celou škálu stolních her - nakreslíme trasy, použijeme kostky a figurky třeba z vyráběného "Člověče nezlob se", vymyslíme pravidla a po trase rozmístíme různé obrázky, spojené s úkoly v pravidlech. Případnými tématy mohou být - architektonické stoly, vývoj automobilů, kriteria a vývoj jízdního kola atd.
3. 6. 3 Modelování různých reálných situací; historických vývojových řad určité technické oblasti lidského konání (např. různá řemesla); zjednodušená simulace výrobního procesu atd. Předpokládá se určitá teoretická příprava dětí a v další fázi převážně aktivní motorická a myšlenková činnost. Míra aktivity dítěte závisí na jeho zájmu o danou oblast a hlavně, na ochotě učitele tuto činnost připustit. Osobně znám učitele, kteří skutečně s dětmi staví na školním pozemku dílnu - na nářadí; vyrábějí chléb, od zrytí půdy a výsevu obilí, až k pečení. Vše záleží na lidech a podmínkách. O poznání méně náročné, přesto dětmi vítané jsou další náměty: výroba ručního papíru, výroba lité keramiky, jednoduché stroje (páka, kladka, ozubené kolo konstrukce za pomoci stavebnice Merkur, Lego, Variant), základy tkaní, stavba lodí. 3. 7. Motorický trénink, nácvik pohybových dovedností Velice úzce souvisí a obsahově navazuje na metodu pohybové demonstrace. Řadíme ji do skupiny metod opakování a procvičování dovedností. Všechny pracovní dovednosti mají něco společného. Jsou to soustavy dočasných spojů, učením získané, dispozice, které umožňují správné, rychlé a úsporné plnění pracovních úkonů. Jednotlivé pracovní pohybové úkony i jejich soustavy konáme na podkladě pracovních senzomotorických dovedností. Jsou to podmíněně reflexní struktury, které zajišťují plnění pracovních úkolů vnímáním pracovních signálů a pohybovým reagováním na tyto podněty, pohybovým působením na pracovní předmět (Mojžíšek. 1988). Provádíme-li nějaký výkon opětovně po jistou dobu, zlepšuje se postupně schopnost tento výkon realizovat a zdokonaluje se. Nakonec výkon ovládneme, provádíme jej rychleji, elegantnějším způsobem. Vykonáváme jej ekonomicky (bez např. zbytečných pohybů), s menším stupněm únavy. Než se dopracujeme této fáze, absolvujeme složitý fyziologický a psychologický proces. Jeho základními etapami jsou (Mojžíšek 1988) : -fáze zvládnutí výkonu - nácvikem -proces přizpůsobení - rozvoj pohybového aparátu, vnitřních orgánů - růst svalů, úprava dýchání, krevního oběhu atd. Existují stručné didaktické požadavky na dovednostní nácvik: - žákova vnitřní motivace k výkonu - žákovo plné porozumění principům činnosti - respektování fází vývoje dovedností u jednotlivců i skupin - důsledná kontrola výkonu (učitel, žák), nelze dopustit fixaci chybných výkonů - nácvik má důsledný systém - dílčí dovednosti postupně zařazujeme do řetězců dovedností
- počet cviků a čas poskytneme dostatečný pro vytvoření pevných spojů - nácvik se dotýká celé osobnosti žáka - myšlení, zájmů, vůle, citů, pozornosti fantazie Pro rozlišování stupně vývoje nacvičované dovednosti nám velmi dobře poslouží přehledné zpracování postupných fází dovedností (Štefanovič 1969) 3. 7. 1 Informování o výkonu - poučení, instrukce; v této fázi výkonu žák ještě neprovádí pohyb, seznámen s podmínkami a způsobem jeho provedení, pokus o nápodobu. 3. 7. 2 První pokusy o výkon - výkon řízen intelektem, poznáním, informací, instrukcí. Jeho kvalita: neobratný v detailech, obsahuje chybné výkony, žák rychle unaven 3. 7. 3 Relativně úspěšný výkon automatizovaných komponentů výkonu - teoreticky první stupeň dovednosti. Kvalita: zrychlení, zpřesnění pohybů, absence nadbytečných pohybů, pohybová úspornost; přítomna intelektuální kontrola výkonu (sebekontrola); koordinuje se činnost vnitřních orgánů člověka s jeho pohyby. 3. 7. 4 Dovednost s automatizovanými komponenty - některé části výkonu již prováděny bez neustálé intelektuální kontroly- ustálení a standardizace pohybů ( po překonání nepravidelnosti a nestejnoměrnosti v pohybech). Chronologicky nejprve mizí zraková sebekontrola. Tato druhá úroveň dovednosti umožňuje úspěšně pracovat za konstantních podmínek. 3. 7. 5 Dovednost schopná adaptace - třetí, tzv. pružná úroveň dovednosti- charakterizována vysokou úrovní dovednosti v různých a proměnlivých podmínkách činnosti. Toto schéma je dobré mít na paměti v mnoha praktických diagnostických situacích - např. při průběžné praxi ve škole, při návrhu dalších námětů do hodin, při příchodu nových žáků atd. Vždy, kdy potřebujeme pro svou přípravu co nejpřesnější odhad motorických dovedností lidí. 3. 8. Popis Monologická metoda, která se liší od vyprávění tím, že v ní výrazně převládá sdělovací funkce. Řídí žákovo představování, smyslovou i pojmovou analýzu a syntézu a komparaci. Popisujeme děje, události, předměty. Pro efektivitu popisu je možné stanovit některé podmínky: výběr pouze typických základních faktů celkový počet uváděných faktů odpovídá možnostem vnímání a pozornosti dětí - pozor na chaos z přemíry faktů fakta utřídit do systému, logického řádu z hlediska představové zkušenosti žáka je výhodnější kombinovat popis s demonstrací V technických pracích lze doporučit zařazení popisu při předvádění nástrojů, pomůcek, materiálů, pracovních postupů, obrazů atd.
Nadměrné zařazování slovního popisu do hodin není efektivní. Nejlépe se totiž žák učí činností samotnou, nikoliv popisem této činnosti. Navíc bychom měli vzít v úvahu existenci a pozvolné rozšiřování fenoménu provozní hluchoty velké části dětské populace. Na jejím vzniku se zřejmě podílí i nadměrné verbální přetěžování dětí - školní, domácí i mediální. 3. 9 Pracovní metoda Významná metoda, prostřednictvím které jsou rozvíjeny dovednosti a schopnosti vnímání a zvyšuje se počáteční citlivost žáka. Uplatňuje se při upevňování učiva - umožňuje přirozeně opakovat to, co se jinými metodami jeví žákům jako nepřitažlivé. Rovněž umožňuje rozvíjet aplikační dovednosti žáků a má i diagnostický význam pro učitele. Nejcennějším metodickým přínosem práce je, že postupně umožňuje rozvíjet myšlení - od forem konkrétních k abstraktním. Pracovní činnost rozvíjí i citový život dítěte. Může být zdrojem pozitivních i negativních počitků (hlavně pozor na formální, nesmyslnou a ponižující práci). K typickým pracovním metodám patří metody laboratorní a praktické činnosti ve specializovaných učebnách. 3. 9. 1 Laboratorní metody- v praxi se na 1. st. ZŠ objevuje z těchto metod především přiměřený pokus. Jeho význam tkví především v osvojených myšlenkových postupech žáka: stanovení problému, formulace hypotézy, ověřování. S pokusy se setkáváme i v technických předmětech. Hlavně při zjišťování vlastností materiálů, strojů, nástrojů, vhodnosti použití materiálů a pracovních postupů. Úspěšnost závisí do značné míry na kvalitě přípravy učitele. Lze navrhnout okruh otázek, kterými je vhodné se při přípravě pokusů zabývat : - stanovení přesně formulovaných pokusů, učitel je sám vyzkouší, vyvodí časovou náročnost (kolem 1O-2O min.); - stanoví hygienické a bezpečnostní požadavky; - formuluje otázky pro žáky; - zajistí materiální zabezpečení výuky; - sestavení, písemné krokové instrukce k provedení pokusu; - promyšlení organizace pokusu - rozdělení dětí do skupin, jejich složení, dílčí úkoly; - usměrňování práce při realizaci pokusu, doplnění a zpřesnění instrukcí; - závěrečné zobecnění výsledků, pokusů, členění na podstatné a nepodstatné jevy, provedení zvoleného druhu zápisu, doporučení další literatury.
Opět se jedná o metodu zpočátku časově náročnou, především z hlediska přípravy učitele. Pro žáky je přitažlivá a získané vědomosti i dovednosti jsou pozoruhodně trvanlivé. 3. 9. 2 Praktické činnosti ve specializovaných učebnách -tato metoda má povahu práce s různými materiály, používá se nástrojů, pomůcek a jsou vytvořeny modely, hračky, předměty užitné hodnoty.uskutečňuje se zpravidla ve speciálních prostorách, či v upravených třídách. Vyučovací hodiny jsou charakterizovány nezvyklým ruchem, pohyblivostí žáků a průběžným výrazně individuálním přístupem k žákovi. Detailní charakteristikou se zbývám v praktické, námětové části textu. Metoda praktických činností má své opodstatnění také z hlediska formování některých morálních schopností dítěte. Spolupůsobí na posilování smyslu pro řád, vytrvalost v práci, schopnost a sílu k překonání překážek svědomitost, schopnost vnitřní discipliny a ukázněnosti při práci. Je nutné dítě respektovat, ale systematicky a nekompromisně ho směřovat k práci na těchto dovednostech. Mnozí budou zcela nepříjemně zaskočení, budou v této nezvyklé situaci klást i odpor, či se snažit, abychom činnosti vykonávali místo nich. Nelitujme je, buďme laskaví, ale požadujme splnění a dokončení úkolů. 4. Ergonomické zásady pro výuku technických prací na 1. stupni ZŠ Ergonomie - název vznikl spojením řeckých slov ergon = práce, namos = zákon, pravidlo. Vstupní data poskytují antropologové (tělesná výška, hmotnost, výkonnost a schopnost zátěže, únava); psychologové (pracovní motivace, psychická zátěž, schopnost pozornosti, soustředění aj.); sociologové (adaptace v pracovním i mimopracovním prostředí, sociální pozadí aj.); lékaři (prevence a léčení chorob z povolání, předcházení úrazů, hygiena pracovního prostředí aj.). Předmětem ergonomie je studium vztahů mezi člověkem, pracovním prostředkem a pracovním prostředím. Studuje schopnost a výkonnost lidského organizmu a hledá předpoklady, pro optimální přizpůsobení práce a pracoviště člověku. Snaha o individuální úpravu a vylepšení nástroje, později stroje, pracoviště, člověka provází celým jeho vývojem. Tyto snahy byly ovšem dlouhou dobu nesystematické a soukromého rázu. Teprve s větším rozvojem techniky, (zhruba konec 19. a začátek 20.
století), dochází ke zlomu - na člověka jsou kladeny takové nároky, které přesahují jeho možnosti. Technika proto nebyla buď plně využita nebo práce byla spjata s množstvím chyb, úrazů atd. Tehdejší tzv. inženýrská psychologie dochází k závěru, že při řešení systému člověk - stroj se musí vycházet z nejslabšího článku = člověka. Vznik ergonomie byl tudíž vynucen praxí. Základní poznatky z ergonomie by se pomalu měly stávat součástí všeobecného vzdělání člověka. Z mnoha příčin bude stále aktuálnější nutnost znalostí o možnostech a mezích lidské výkonnosti, o dosahu dlouhodobých účinků nadměrné hlučnosti, chybného osvětlení, prašného chemicky znečištěného ovzduší atd. Škola je také jedním z pracovních prostředí. I pro něj vypracovává a shromažďuje ergonomie základní podmínky pro úspěšnou činnost. Specifikuje tyto poznatky obecně pro různé předměty, odděleně i souhrnně pro učitele i děti. V soudobé praxi našich škol často, bohužel, přetrvává tendence k osvojování si navzájem izolovaných bezpečnostních poznatků, které se nemohou stát základem pro vznik významově žádoucího postoje žáka k uvedené problematice. Studenti tyto kapitoly mnohdy podceňují, při jejich průběžné praxi se setkávám s pouze formálním zařazením poučení o bezpečnosti a hygieně práce, nejednou i s jeho naprostou absencí. Je zřejmě příznačné pro lidskou povahu, že k výraznému názorovému posunu a plnému pochopení významu bezpečnostní a hygienické problematiky u lidí dochází často až při osobní konfrontaci s následky nerespektování těchto zásad. Lze očekávat, že s narůstající civilizační úrovní lidstva bude přibývat i rizik, potřeb jejich eliminace a znalostí způsobů jejich prevence. Otázky bezpečnosti a hygieny při práci i běžném životě bude nutno koncipovat jako organickou součást výchovy k zdravému životnímu stylu. Tomu bude odpovídat i obsah a formy výuky na všech typech a stupních škol, primární nevyjímaje. Vzhledem k charakteristice předmětu, kterému je věnována vaše pozornost, hodlám se nyní zabývat těmito hlavními dvěma body. Obecná hygienická a bezpečnostní opatření pro žáky Model optimální pracovny pro výuku technických prací na primární škole 4. 1 Obecná hygienická a bezpečnostní opatření pro žáky Terminologická spojení: správné a bezpečné používání jednoduchých pracovních nářadí, nástrojů a pomůcek, osvojení si zásad bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, základy organizace a plánování práce, optimální uspořádání pracovního místa a dodržování technologické kázně prezentují stručný výčet cílů a úkolů v řešené oblasti pro primární školu. Má- li dítě splnit tyto atributy, je nezbytné jeho důkladné poučení v minimálně tomto rozsahu pravidel: 4. 1. 1 Zásada vhodného oděvu a obuvi pro žáky - při jeho konkretizaci vycházíme z aktuální pracovní činnosti, předpokládané fyzické námahy, vyloučení úrazů (vlající oděv, nepevná obuv), možnost hygienické údržby oděvu a obuvi atd.
4. 1. 2 Zásada neprodleného hlášení každého poranění žáka včetně aktuálního stavu před vyučovací hodinou a hlavně v jejím průběhu ( dle zjištění upravovat individuálně rozsah činností, nepodceňovat drobná poranění rukou především při práci s hlínou). 4. 1. 3 Zásada okamžitého ošetření jakéhokoliv zranění žáků a zápis do knihy úrazů. 4. 1. 4 Zásada znalosti příčin úrazů a jejich předcházení- v žádné hodině neopomíjet - pro děti většinou zcela nové činnosti i nástroje - nepodceňovat nebezpečí úrazů i pro nás jednoduchými nástroji ( například při stříhání a řezání zautomatizovat přidržování materiálu druhou rukou v bezpečné vzdálenosti). 4. 1. 5 Zásada poučení o způsobu vydávání, přenášení a odkládání nástrojů a nářadí. ( manipulace s nůžkami, noži a jehlami- nedávat proti obličeji a do úst, podávat rukojetí napřed, odkládat ostřím dolů, jehly a špendlíky nikdy nenechávat volně ložené atd.). 4. 1. 6 Zásada hlášení všech poškození nástrojů i nářadí před vyučovací jednotkou a hlavně kdykoliv v jejím průběhu. 4. 1. 7 Zásada dodržování osobní hygieny dětí v průběhu pracovní činnosti - vychází z konkrétní činnosti, ale obecně sem řadíme nutnost častějšího mytí rukou, větrání ve třídě, zákaz požívání či olizování pomůcek a materiálu, rukou. 4. 1. 8 Zásada výběru a používání pomůcek a nářadí, které odpovídají bezpečnostním předpisům a velikostně dětem ( preference užití dětské sady truhlářských nástrojů, velikost a ergonomický tvar nůžek a nože, přiměřenost poměrů velikosti materiálu a nářadí atd.). 4. 1. 9 Zásada postupného vytvoření pevného návyku uspořádání pracovního místa ( zpočátku nutné konkrétně vyžadovat a kontrolovat), uložení nástrojů ( pořádek a čistota na pracovišti předchází zbytečným úrazům), návyk k vyhledávání stabilní polohy těla při motorických činnostech. 4. 2. Model optimální pracovny pro výuku technických prací na 1.stupni ZŠ Chtěla bych hned na začátku zdůraznit, že se jedná o model poněkud maximalistický, a že jsem si vědoma toho, že mnohdy se nepodaří ho v praxi realizovat. Rovněž možnosti učitele jsou v různých podmínkách různou měrou omezené. Přesto se domnívám, že by neměl postrádat znalosti o optimálním prostředí pro výuku tohoto předmětu. Při návrhu modelu je přihlíženo k obsahu a integritě zpracování této problematiky pro 2. stupeň základní školy. Jsou převzaty obsahově odpovídající tématické celky, které zaručují návaznost a výhodné převzetí a působení v duchu stejné struktury, s obsahem adekvátním primární škole.
4. 2. 1 umístění učebny v budově školy - dostatečně vzdálená od běžných učeben (hlučnost činností) a jídelny (hygienické požadavky); orientace místnosti vzhledem ke světovým stranám (na jih, východ, hlavně vzhledem k náročným požadavkům na osvětlení a možnost větrání); 4. 2. 2 dispoziční řešení objektu učebny - velká okna s možností zastínění (rolety, závěsy) - plošná výměra na jednoho žáka 1,5m 2 - vzdušný prostor - 4,5m 3 / 1 žáka - bílá malba stěn - teplota v místnosti 18 o -2O o C ( měřeno 1,5 m od země) 4. 2. 3 nároky na vybavení učebny - umývárna (zhruba na 5 dětí 1 umyvadlo), věšáky na ručníky - dětské pracovní stoly-optimální je tvar šestiúhelníku (délka jedné strany 6O-8O cm); výška stolu - 57,5 cm (1. a 2. ročník), 63 cm (3. a 4. ročník); omyvatelné povrchy; optimální barva hnědá, zelená; židle s nastavitelnou výškou (průměrně 33,5-37cm), kulaté sedátko, otočná, raději bez opěradla - osvětlení - centrální pro celou učebnu (vhodnější zářivky); stahovací světlo s mléčnou žárovkou,(samozřejmě krytou), nad každým stolem žáků; bodové osvětlení tabule - nábytek - skříně na nářadí, výrobky (i rozpracované) a pracovní oděv a obuv žáků, optimální umístění v učebně na straně proti oknům; stůl nebo skříňka na vystavované předměty; bedny na odpadový materiál; - košťata, smetáky a lopatky na běžný úklid pracovního místa - klasická a magnetická tabule - příruční knihovna s odbornou literaturou - příruční sklad s materiálem - police, krabice, pytle - popsané - lékárnička a kniha úrazů 4. 2. 4 nároky na vybavení učebny základními nástroji a nářadím- kovové svěráky; nůžky s kulatými okraji (velikost 12,5 cm a 15 cm); jehly s tupou i ostrou špičkou; nůž příborový i kuchyňský; válečky na modelování; kladívko; štípací kleště; šroubováky; rašple; pilníky různé hrubosti; pily; dláta; dřevěná měřidla; ruční vrtačka na dřevo 5 Techniky zpracování materiálů na 1. st. ZŠ Na základě souhrnu poznatků z předešlých kapitol vám doporučuji tyto "vývojové řady technik". Akcentují vzájemnou provázanost technologií zpracování jednotlivých
materiálů, respektují komplexně stupeň vývoje dítěte a jeho specifika. Hlavně však prezentují soubor základních dovedností dítěte mladšího školního věku, představují transformovanou formu kompetencí, kterých dítě na primární škole dosahuje. V průběhu osvojování těchto dovedností se vždy rozbíhá inkubační doba pro autentické tvořivé projevy dítěte. Čas, který dítěti v tomto bloku technik poskytneme, se mi jevil v praxi jako naprosto dostačující, a to i pro zapojení většiny dětí ve třídě. Základní schéma se lety ověřování stalo záměrně jednoduché, protože nepředkládám žádný univerzální podrobný recept. Ten obrovský "hluchý" prostor kolem schématu existuje proto, aby respektoval všechny tvořivé, svébytné a svobodné bytostiučitele a všechny žáky, kteří se s nimi setkají. 5. 1 Papír a kartón Papír je nejběžněji dostupný materiál, ve škole mu bývá věnováno nejvíce času. Dítě při vstupu do školy nemá osvojené základní dovednosti zpracování papíru. Vstupní úroveň je u jednotlivých žáků velmi rozdílná. Je výhodné poskytnout žákům šanci, aby se úroveň dovedností vyrovnávala. Výcvik je rozvržen, podle vzrůstající náročnosti, do několika fází. Jsou zde zastoupeny všechny základní techniky, které dítě ke svému úspěšnému vývoji v této oblasti potřebuje. 5. 1. 1 Povrchové úpravy papíru Lze pozorovat úzkou souvislost s výtvarnou výchovou. Technik je celá řada. Pouze rámcově sem patří elementární tiskové a izolační techniky, škrobové a olejové papíry atd. Řadíme sem rovněž techniku ruční výroby recyklovaného papíru. Jedná se o překvapivě oblíbenou techniku. Poskytuje mimořádně efektivní možnost poznání skutečné výroby papíru. Surovinou bývá novinový papír, který natrháme na menší kousky, namočíme do teplé vody den před výrobou. Mokré kousky novin rozmixujeme, vléváme je do zásobní nádoby ( hlubší umyvadlo, dětská vanička). Listy papíru nabíráme na síta ( dva rámečky: formátovací a se sítem), necháme odkapat a dosušíme vyklopené na svazku novin. Papírovinu lze barvit ve hmotě ( Duha, mořidla na dřevo, barvy na vajíčka), upravovat její výsledné vlastnosti přidáním škrobu nebo zředěných lepidel na tapety. Na povrch ručního papíru lze psát i kreslit. Velmi zdařile dopadá technika zalévání vylisovaných přírodnin do papíroviny. 5. 1. 2 Volná vytrhovánka Má výrazný vliv na rozvoj motoriky dítěte, koordinaci práce obou rukou a plošnou představivost. Vykazuje též dobrou relaxační funkci. Můžeme volit buď vytrhávání kousků a tyto vlepovat do obrysu - např. ryby, sněhuláka, krajiny; druhá, náročnější alternativa představuje vytrhávání celé postavy (budovy, květiny) z jednoho kusu papíru. Doporučuji použít neklížený papír - například novinový. Dětem je možno vysvětlil a ukázat optimální
způsob při nanášení lepidla, kdy postupujeme od středu paprskovitě do stran. Nejlépe ovšem je nemanipulovat štětcem a lepidlem ale využít lepidel s dávkovači (Gama-fix, Herkules), tyčková, vysouvací (Cores atd.). Vůbec nedoporučuji používat k lepení bílou lepicí pastu ( malá trvanlivost spoje), klovatinu ( špatně se nanáší, prosakuje materiálem, špiní nelepené plochy), Kanagon ( zdravotní závadnost, pouze v nevyhnutných případech, např. k lepení kovů). 5. 1. 3 Nácvik stříhání - ukážeme přikládání nůžek k papíru, děti dělají krátké nepravidelné nástřihy po okraji papíru. Nacvičují si koordinaci síly, kterou musí vyvinout a směr stříhání; - proužek papíru rozstřihávají podle linky na poloviny. Jejich délka by neměla přesáhnout 25-3Ocm. Při vzniku únavy děti více chybují. - přestřiháváním těchto proužků dítě získává různé jednoduché geometrické tvary. Z těch poté vytváří plošné obrazce. 5. 1. 4 Vystřihovánky z přeloženého papíru Začínáme nácvikem přesného překládání na polovinu. Zavádíme pomocný pojem "krytí rohů". Nacvičíme harmonikové skládání. Ideálním materiálem je průklepový papír. Existují dva základní druhy těchto vystřihovánek: pásové - z harmonikově poskládaného papíru vystřihneme jeden figurální nebo rostlinný motiv tak, aby se papír neporušil nejméně ve dvou bodech. Pro děti je tato činnost většinou zajímavá, protože nepostrádá moment překvapení, který nastává při rozložení papíru. Příklady: řady panenek, domků, stromů, květin, zvířecích postav. kruhové, čtvercové - z poskládaného (několikrát přeloženého na poloviny v obou směrech) papíru vystřihujeme drobné tvary. Vzhledem k více vrstvám je tato činnost pro děti fyzicky náročnější. Příklady: vločky, dečky, obrázky na okna. 5. 1. 5 Prostorová vystřihovánka Zde ke všem dříve zmíněným technikám přistupuje ještě obkreslování šablony. Většinou to bývá poprvé, kdy dítě takovou činnost vykonává, a proto je vhodné jim správný způsob ukázat.nejobtížnější je koordinace práce obou rukou, kdy každá vykonává jiný pohyb. Problematické bývá rovněž posouvání ruky, držící šablonu. V počátcích je výhodnější pracovat ve dvojicích: jedno dítě přidržuje šablonu a druhé obkresluje. Zpracovává se zpravidla již pevnější papír (kladívková čtvrtka), pro dosažení vzhledného ohybu je vhodné nařezávání příslušné hrany. Pro tuto činnost je optimální zařadit cvičnou práci, kdy děti na kousku papíru, podle pravítka vedou řez. Zde si vyzkouší sílu tlaku na nůž, při kterém je splněna funkce techniky, ale nedojde k proříznutí a poškození materiálu. V počátcích lze nařezávat také hranou nůžek. Obsažena je opět práce se šablonou, ale obrys