Tato publikace vznikla jako jeden z výstupů mezinárodního projektu spolupráce v rámci osy IV. LEADER Programu rozvoje venkova Mléko a med pro naše zdraví. Projekt byl realizován naší místní akční skupinou MAS Sdružení Západní Krušnohoří z.s. ve spolupráci se slovenskou MAS LEV o.z. se sídlem v Levočia řešil aktivní spolupráci obou MAS, na jejichž území probíhala osvěta k návratu prodeje jednak farmářského mlé- ka přímo ze dvora konečnému spotřebiteli, jednak prodeje českého a slovenského medu. Osvěta byla směrována jak k producentům mléka a medu, tak i ke spotřebitelům. Vše s důrazem na prodej ze dvora, přímo od farmáře. Projekt napomohl překonat legislativní úskalí při získání povolení k prodeji syrového mléka ze dvora i medu malým farmářům. Území působnosti MAS SZK z.s. v rámci Ústeckého kraje V rámci tohoto projektu bylo na Slovensku zřízeno muzeum medu v obci Kĺčov Území působnosti MAS LEV o.z. v rámci Prešovského kraje
Tradice chovu skotu, ovcí a koz v Krušnohoří S nástupem neolitu (mladší doby kamenné 5600-4400/4300 př. Kr. můžeme předpokládat příchod nového obyvatelstva na naše území, samotný proces neolitizace je však stále předmětem vědeckých diskuzí. Rozhodně se však objevuje nový ekonomický systém, který je dále rozvíjen a pokračuje do dnešních dnů jde o zemědělství a s ním spojený usedlý způsob života. Neolit se z oblasti Úrodného půlměsíce rozšířil přes Anatolii a Balkán dále do Evropy; v okrajových částech Evropy však dlouhou dobu ještě přetrvává mezolitický způsob života, i když řada lokálních postmezolitických kultur tzv. atlantického neolitu vykazuje známky kontaktu s neolitickou společností i v tomto mezolitickém prostředí se objevují první keramické nádoby a rovněž máme indicie naznačující domestikaci prasete či ovcí a koz (v severních oblastech došlo i k domestikaci soba). Domestikace je proces vyčlenění některých živočišných druhů z přirozeného prostředí i vývoje a jejich postupné přizpůsobení potřebám lidského hospodářství. Probíhala už od paleolitu (domestikace psa), v neolitu pak domestikovány ovce, kozy, skot, prasata, v eneolitu kůň, v době bronzové u nás kur, domestikovány byly i zemědělské plodiny. Krušné hory strmě spadající jižním směrem do Čech byly dlouhou dobu osídleny jen velmi řídce. Byly to přede- vším nevyhovující klimatické podmínky, které znemožňovaly obdělávání půdy. Drsná příroda a neúrodná půda umožňovala prvním zemědělským kolonizátorům obhospodařovat nevelká políčka jen na příhodných plochách v nadmořských výškách něco málo přes 300 metrů. Přesto již od 12. století lze zaznamenat první snahy o kolonizaci hor a s tím související nutnost využívat půdu pro produkci základní obživy. V té době byly Krušné hory z větší části pokryty neprostupnými lesy, které spolu s drsnými přírodními podmínkami vytvářely nepřekonatelné překážky pro trvalé osídlení. Vůbec prvními kolonizátory v českých zemích byli obchodníci. Na české straně ještě v průběhu 15. století nelze hovořit o stálém osídlení a zemědělské činnosti člověka. Krušné hory jsou však jedinými našimi horami, které vytváří souvislou kulturní krajinu z nížiny přes podhorské oblasti až do nejvyšších horských poloh kolem jednoho tisíce metrů nad mořem. Na ostatní většině našich hor vidíme tři zóny osídlení - v nížinách a podhůří se střídají mozaiky vesnic a drobných usedlostí s množstvím políček, luk, hájů, remízků a lesíčků a ve vyšších nadmořských výškách přibývá lesnatosti a zóny s velkými lesními celky skrývají vesnice lokalizované většinou podél toků v údo-
lích a třetí zóna se rozprostírá v centrální části pohoří, které je bez větších sídel. Les, který v hustém zápoji pokrýval Krušné hory, byl jen na nemnohých místech narušen cestami, které byly využívány pro transport zboží. S větším rozvojem rudného dolování na české straně v 16. století pronikala zemědělská činnost do postupně zabydlovaných Krušných hor. Vzhledem ke klimatickým podmínkám ve vyšších nadmořských výškách se nejvíce uplatňoval chov dobytka a pastevectví. Na příznivých místech se pěstovaly brambory, žito, oves a len. Postupně vznikající zemědělské usedlosti, urbanisticky prozrazují přizpůsobení staveb a jejich účelnosti k nepříznivému horskému podnebí. V 19. století se v horách budovaly první silnice a obyvatelé hor se snadněji dostávali do nížin, odkud získávali potraviny sklízené na úrodnějších polích v nižších nadmořských výškách. Zároveň byl umožněn transport kvalitního horského sena pro krmivové využití v nížinách. Louky byly až do šedesátých let minulého století využívány pro výrobu sena a pastviny k velkoplošné pastvě dobytka. Intenzívní zemědělství vyžadovalo nové a nové plochy, které bylo nutno osévat a hnojit. Stále více se louky a pastviny vzdalovaly od své dřívější podoby původně extenzívně využívaných horských luk, pastvin a úhorů. Postupně klesal počet rostlinných druhů vázaných na tyto biotopy. Dnešní louky a pastviny jsou výsledkem dlouholetého působení člověka. Intenzívní využívání půdy způsobilo zánik původních horských luk. Tyto plochy byly hnojeny, přisévaly se krmné traviny, pásl se těžký dobytek. Mnoho původních horských bylin ustoupilo. Kráva pasený porost narušuje zdupáním, potravně je nenáročná a svým způsobem utržení travnatého trsu jazykem nechává velkou část stonků nespasenou a dál si nevybírá, protože nesklání hlavu až těsně k zemi. Ovce je zvláště nenáročná a není-li výběr, zkonzumuje i mnoho aromatických či pichlavých druhů. Svou velmi citlivou tlamou si dovede vybírat i ve velmi malém trsu, pase se s hlavou až těsně u země, takže plocha po vypasení ovcemi připomíná nakrátko střižený trávník. Koza je specificky mlsná a druh, který jí zachutná, dokáže selektivně vypásat. Je ještě nenáročnější než ovce. Je známá i tím, že před trávou dává přednost okusování dřevin, kdy konzumuje jak listy tak kůru a větve. Tím je velmi vhodným hospodářským zvířetem v boji proti zarůstání pastvin křovinami. Zdroj: Mgr. J.Brožík Zemědělství v Krušných horách foto: vlastní archiv MAS SZK
CHOV SKOTU Chov skotu je z historického hlediska znám jako lidstvo samo. Na začátku lidské civilizace byl dobytek měřidlem bohatství a dlouho měl funkci platidla. Požadavky na chov dobytka byly v historii lidské společnosti rozdílné. V prvopočátku se choval dobytek pouze pro maso, kosti a kůži. Následovalo období zdomácnění a dobytek se začal využívat na obdělávání půdy, na nosení břemen a do zápřahu. V 19. století nastal rozvoj průmyslu a tím se zvýšila i spotřeba potravin, především mléka a masa. V té době začíná první zušlechťování plemen dobytka. Nejvíce pozornosti je věnováno chovu skotu, protože umí nejlépe přetvářet živiny přijímané v krmivu na biologicky a energeticky koncentrované plnohodnotné potraviny maso a mléko a zároveň vrací zpět do půdy 45% organické hmoty, kterou přijal. Dojnice vyrobí z 1ha půdy nejvíce stravitelných bílkovin a energie v porovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat. Dnes na světě existuje řada plemen skotu, která je možno dělit podle různých kriterií. Nejčastěji je využíváno dělení plemen podle typu produkce na mléčná, masná a kombinovaná. V horských podmínkách Krušných hor je oblast klimaticky poměrně drsná, a proto zde byly a jsou chovány jen některá odolná plemena, např.: Dobře snáší mrazy i vysoké teploty, výborně se pase, dovede využívat i méně hodnotná krmiva. U nás se chová V horských podmínkách Krušných hor je oblast klimaticky poměrně drsná, a proto zde jsou chována jen některá odolná plemena, např.: Limousine Je to masné francouzské plemeno vyšlechtěné ve střední a jihozápadní Francii v 18. století Proto je vhodné pro chov i ve vyšších partiích Krušných hor. Hereford Patří mezi masná plemena malého až středního tělesného rámce. Vznikl v západní části Anglie z místního červeného skotu křížením s jinými masnými plemeny. Plemenná kniha byla založena v r. 1846. Jedná se jedno z nejstarších masných plemen a zároveň plemen nejvíce rozšířených. Dnes se vyskytuje ve dvou formách, a to rohatý a bezrohý. Dobře snáší mrazy i vysoké teplo-
ty, výborně se pase, dovede využívat i méně hodnotná krmiva. U nás se chová od roku 1975. První jalovice byly přivezeny z Kanady. Vyniká zdravotní odolností a nenáročností. Na jeho dalším zušlechťování plemenáři pracují. Charolais Pochází z Francie a vyšlechtěno bylo v 19. století. Patří k nejvýkonnějším masným plemenům s přírůstkem až 1,6kg denně. Má výbornou kvalitu masa s nízkým sklonem k tučnění. Často je používán ke křížení s plemenem herefordským. Český strakatý skot vznikl na našem území ve 30.letech. Na vzniku a unifikaci plemene se podílela tato plemena: simensko-český skot, bernsko-český skot, bernsko-hanácký skot, skot kravařského rázu, skot hřbíneckého rázu, chebský skot a česká červinka. Za unifikací a vznikem plemene stál prof. Taufer z Brna. Plemeno v té době se vyznačovalo trojstrannou užitkovostí (maso-mléko-tah). Po pádu nacismu prochází plemeno přestavbou a dochází také k vzniku kolchozů. Tímto procesem v 50. a 60. letech došlo k zbrzdění procesu šlechtění. Tato doba byla také charakteristická nedostatkem krmiv pro zvířata. Postupem času dochází k přijetí plemenářského a šlechtitelského zákona a plemeno je intenzivněji šlechtěno na maso-mléčnou užitkovost. V 60. letech také bylo v rámci procesu šlechtění přistoupeno k zušlechtění českého strakatého skotu plemeny: Ayrshire, (zlepšení 1. konstituční pevnosti, 2. tvarových a funkčních vlastností vemene 3. utváření končetin 4. produkce mléka). Díky tomuto zušlechťovacímu křížení došlo ke zvýšení mléčné užitkovosti, ale zároveň došlo k negativnímu ovlivnění masné užitkovosti a zmenšení tělesného rámce. V roce 1971 bylo v ČR použito další zušlechťující plemeno a to recesivní forma holštýnského plemene. Cílem bylo zvýšit mléčnou užitkovost, tělesný rámec a tvarové vlastnosti vemene. Ovšem i toto mělo svá negativa: zhoršení masné užitkovosti, špatné utváření končetin a menší dlouhověkost. V současné době je toto plemeno kříženo s fylogeneticky příbuznými plemeny z celé Evropy. Důležité je si uvědomit, že plemeno řadíme mezi plemena s kombinovanou maso-mléčnou užitkovostí. V současnosti žije pouze několik málo krav, které lze označit za české straky, a tyto krávy jsou zařazeny do programu ochrany genetických zdrojů. K této situaci došlo díky mnohaletému masivnímu používání inseminačních dávek strakatých býků, pocházejících z Německa a Rakouska. Zdroj: http://www.zootechnika.cz/ clanky/chov-skotu/plemena-skotu/kombinovana-plemena-skotu.html
CHOV OVCÍ Ovce patří k nejstarším domestikovaným hospodářským zvířatům. Na území České republiky se chovají ovce od 9. století. Ovčí produkty byly zdrojem potravy, ošacení a v prvopočátcích se ovce používaly i jako obětní zvířata. Postupně se rozšířily do všech zeměpisných pásem, rozdílných nadmořských výšek i klimatických podmínek. Ovce se vyznačují všestrannou užitkovostí a zároveň jsou vhodné pro mimoprodukční využití, (udržování krajiny, eliminace plevelů a náletů) zvláště v méně příznivých oblastech jako jsou oblasti podhorské a horské. Ovce má schopnost zužitkovat i taková krmiva, která ostatní hospodářská zvířata hospodárně nevyužijí. Sem patří travní porosty na strmých svazích (nad 17 ) a na vysokohorských a kamenitých pastvinách, příležitostná pastva na strništích a ostatních podobných plochách. Ovčí maso řadíme mezi velmi kvalitní masa, díky svým vysokým obsahem kvalitních bílkovin, obsahem vitamínů skupiny B a zvýšeným obsahem minerálních látek. Maso je velmi dobře stravitelné a je doporučováno při dietách (u lidí trpících např. záněty žaludku, onemocnění žlučníku či žlučovodů aj.). Spotřeba na našem území je velmi malá - 0,15 kg na osobu a rok. Důvodů nízké spotřeby je několik. Hodně lidí má zafixováno, že ovčí maso je tuhé, nekvalitní s nepřijemnou vůni (charkateristickou vůni dodáva skopovému masu tuk). Vychází to z dob dávno minulých, kdy maso prodávané bylo především ze starších vyřazených kusů. Nejkvalitnější je maso jehňat ve věku 4-6 měsíců. Šumavská ovce též šumavka je původní české plemeno ovce domácí. Má trojí užitkovost chová se pro maso, mléko i vlnu. Pochází z českých selských ovcí. V minulosti bylo toto plemeno několikrát zušlechťováno křížením s jinými plemeny, proto se dnes označuje jako zušlechtěná Šumavka. Je střední tělesné konstituce. Vlna se vyznačuje dobrou textilní kvalitou. Ovce se stříhají dvakrát do roka. Zvířata se vyznačují velmi dobrou chodivostí a jsou schopna denně za pastvou urazit až 20 km. Šumavská ovce je velmi dobře adaptována na horské podmínky s vysokými srážkami a kyselou půdou a sehrává nezastupitelnou úlohu při údržbě cenných krajinných prvků v horských oblastech, zejména na Šumavě a Krušných horách. Suffolk Ovce suffolk jsou v poslední době mezi chovateli velice oblíbené, protože se vyznačují dlouhověkostí, dobrým zdravím a dlouhým plodným obdobím. Jsou vhodné i k chovu v drsnějších klimatických podmínkách podhorských oblastí. Pro své dobré užitkové vlastnosti se hodí ke křížení s téměř všemi plemeny ovcí, které se u nás chovají. Jejich hlavní produkcí je maso. Je dobré a není cítit lojem, jako maso ovcí chovaných pro vlnu
bez vousů. Kozli měli výraznou bradu s vousem a dále hřívu a delší srst byla také na hřbetu a přecházela až k ocasu. Korektně stavěné končetiny byly shledány jen u velmi malé části chovaných koz. ovce suffolk CHOV KOZ Koza patří mezi jedno z prvních domestikovaných zvířat. Chov koz, resp první zmínky o něm jsou datovány do mladší doby kamenné. Velkého rozmachu doznal chov koz ve středověku, kdy kozí mléko a maso bylo velmi ceněno. K úpadku dochází po třicetileté válce s rozvojem chovu skotu. Přechodné oživení v chovu koz na našem území nastává až koncem 19. století. Koza byla zejména zvířetem chudých lidí, proto její stavy měly maxima v období mezi válkami. Z historických pramenů však víme, že chov koz byl do II. světové války málo úředně organizován. Plemenitba a chov byl tak plně v rukou samotných chovatelů. Velmi rozšířenou byla Česká domácí koza. Šlo o skupinu koz jak rohatou, tak i bezrohou, barva srsti byla různá (od bílé přes černou), obvykle ve směsi více barev. Srst těchto koz byla buď rovná, hladká nebo zvlněná, krátká či dlouhá. Kozy byly jak vousaté, tak Koza bílá krátkosrstá Patří mezi česká domácí plemena. Vznikla křížením českých koz s kozly sánského plemene. Zvířata jsou většinou bezrohá, ale dnes je povolen i chov rohatých forem. V našich podmínkách je to plemeno nenáročné a dobře se hodí do ekologického hospodaření. Koza hnědá krátkosrstá Jedná se o mléčné plemeno vyšlechtěné křížením původních strakatých a hnědých koz s kozly harckého plemene z Německa. Je střední tělesné konstituce, s krátkou a hladkou srstí. pevné kostry a průměrným osvalením. Je buď bezrohá, nebo rohatá (dříve nebyl rohatých koz povolen). Základní zbarvení je hnědé s různými odstíny, poznávacím znakem jsou hnědé uši s černým lemem a černý vnitřek uší. Přes hřbet vede černý pruh až po počátek oháňky. Jsou značně odolné a přivyklé horským a podhorským podmínkám.
MLÉKO je produkt mléčných žláz samic savců. Mléko je základním zdrojem výživy hlavně pro mláďata, která z tzv. mleziva získávají potřebné protilátky a vitamíny pro upevnění své imunity. Savci konzumují mléko až do doby, dokud nejsou schopni trávit pevnou stravu (píce, maso). U lidí to funguje stejně, s tím, že dospělí lidští jedinci konzumují mléko jiných zvířat (kravské, kozí, ovčí, koňské, lamí ) Mléko se nejvíce konzumuje v Evropě a Severní Americe. V Asii pak méně a u obyvatel Afriky je schopnost trávit mléko nejmenší. Mléko je barvy bílé, s tím, že nabývá odstínu šedi a jde i do žluta. S mlékem se setkáváme v různých podobách. Může to být čerstvé mléko, zkyslé mléko, sušené mléko, apod. Rostlinnými náhražkami kravského mléka jsou sojové mléko, rýžové mléko, mandlové mléko HISTORIE MLÉKA Mléko patřilo od nepaměti k základní lidské obživě. Kráva byla prakticky v každé zemědělské usedlosti až do poloviny 20. století. Zásadní změny v mlékárenství se datují do druhé poloviny 19. století, kdy vlivem nových poznatků v mikrobiologii a kvasné fyziologii, vlivem rozvoje techniky i díky tomu, že hospodářství začala mít přebytek mléka, došlo k po- čátkům jeho průmyslového zpracování. V té době začaly vznikat první družstevní mlékárny. Stavy dojnic byly zdecimovány za 1. světové války, avšak za první republiky došlo k oživení a zakládání nových družstevních mlékáren. Určitý pokles produkce nastal i za 2. světové války, po níž se výroba obnovila. Po roce 1948 došlo k znárodnění mlékáren a v každém kraji byl vytvořen jeden mlékárenský národní podnik. V současné době lze v České republice běžně sehnat v obchodě tři druhy kravského mléka: plnotučné (tzv. červené ), s obsahem tuku nejméně 3,5 % polotučné (tzv. modré ), s obsahem tuku 1,5-2 % odtučněné (odstředěné), s obsahem tuku nejméně 0,5 % Podle trvanlivosti se pak dělí na: čerstvá, s dobou trvanlivosti 3-5 dní, prodávaná v skleněných lahvích, PE pytlících, krabicích z povoskovaného papíru s prodlouženou dobou trvanlivosti (až 10 dní), prodávaná v PET lahvích nebo hermeticky uzavíraných krabicích s PE uzávěrem trvanlivá mléka UHT (trvanlivost 3-6 měsíců), která jsou prodávána v krabicích s vrstvami papíru, plastu a hliníku (aseptické obaly tzv. typu Tetra Pak ); tato mléka lze do otevření uchovávat i při pokojové teplotě. Kromě toho lze koupit farmářské mléko, nejčastějším způsobem je prodej z mléčných automatů. Jedná se o čerstvé neupravené kravské mléko, které je zchlazeno na 4 C. Toto mléko se doporučuje před požitím jako prevence tepelně ošetřit.
MLÉČNÉ VÝROBKY Smetana je mléčný výrobek s vyšším obsahem tuku získaný odstředěním mléka na odstředivkách. Princip odstřeďování spočívá v rozdílném působení odstředivé síly látky s různou hustotou. Vodná fáze je těžší složka, je při odstřeďování vrhána k obvodu bubnu odstředivky a je odváděna zvláštním potrubím jako odstředěné mléko. Lehčí složka mléka (tuk) zůstává při ose a odvádí se jiným potrubím jako smetana. Smetana je jednak meziproduktem při výrobě másla a je také hlavním výrobkem prodávaným do spotřební sítě. Tvaroh je v podstatě mléčná bílkovina, převážně kasein a malé množství proteinu. Používá se buď jako polotovar pro další mlékárenské výrobky nebo jako hotový výrobek k přímé spotřebě. Podmáslí je mlékárenský produkt zbývající při výrobě másla. Sušené kyselé podmáslí je žlutozelená práškovitá hmota s jemně se rozpadajícími hrudkami. Jeho chuť a vůně jsou jemně mléčné, výrazně nakyslé. Sýry. Výroba sýrů je nejstarším a nejnáročnějším výrobním odvětvím mlékárenského průmyslu. Vyžaduje značné znalosti teoretické i praktické. Základní surovinou je kasein vyloučený z mléka samovolným kysáním nebo pomoci syřidla. PRODEJ FARMÁŘSKÉHO KRAVSKÉHO MLÉKA Máslo je průmyslový výrobek získaný z kravského mléka, především z jeho tuku. Je to pevná emulze mléčného tuku a vzniká stloukáním smetany. Máslo se vyrábí buď ze sladké nebo z kyselé smetany. Dobré čerstvé máslo obsahuje asi 15% vody a 84% tuku. Na území MAS SZK je registrován první prodejce farmářského kravského mléka a to je p. Stratinská na statku Špičák u Kadaně. Zde je možné si toto čerstvé neodstředěné mléko, které je certifikované jako Mléko ze Špičáku - Regionální produkt krušnohoří, denně zakoupit. KONTAKT: K. Stratinská, Mikulovice 57, Klášterec n.o. tel. 732 762 789
Vliv kozího mléka na zdraví člověka Kravské a kozí mléko jsou si svým složením podobné. Množství bílkovin v kozím a kravském mléce je téměř stejné. Kasein kozího mléka má více aminokyseliny glycinu, méně argininu a méně aminokyselin obsahujících síru, zvláště metioninu, než mléko kravské. Při studiu molekulární struktury bílkovin kozího mléka ve Francii se zjistilo, že nejen laktalbumin, ale i ostatní frakce proteinů kozího mléka se liší od bílkovinných frakcí kravského mléka. To je pravděpodobně důvod, proč děti, které nesnášejí výrobky z kravského mléka, dobře snášejí výrobky z mléka kozího. Z německých výzkumů vyplývá, že kozí mléko je lékem na nervovou soustavu, jeho pravidelná konzumace vede ke snížení nervozity, stresů a úzkostných stavů. Zlepšuje celkovou kondici, imunitní systém, onemocnění kůže, pozitivně působí při přecitlivění žaludečních a střevní stěny, napomáhá k vyléčení astmatu. Za látku, která má mít hlavní léčivý účinek, byl označen Ubichon 50. Hovoří se o léčebných účincích kozího tuku při kloubních onemocněních. Na léčebných účincích se podílí kyseliny mléčná, esenciální volné aminokyseliny, kyselina orotová, citronová a lehce absorbovatelný mléčný tuk a bílkoviny, které společně s volnými aminokyselinami významně regulují vlhkost pleti. Tuk kozího mléka je bělejší a má méně karotenu (provitamínu A) než mléko kravské. Obsahuje více esenciál- ních mastných kyselin linoleové a arachidonové. Ty nedovede lidský organismus syntetizovat a je odkázán na přísun potravou. Kozí mléko má také větší procento mastných kyselin se středním a krátkým řetězcem. V poslední době se sleduje a ověřuje působení mastných kyselin omega 3 a jejich vliv na srážení krve v cévách (možná ochrana před infarktem). Snižují hladinu lipoproteinů s tím i riziko arterosklerózy a zlepšují imunitní ukazatele. Patrně preventivně působí i proti zhoubným nádorům. Ze studií je prokázáno, že kozy neonemocní žádnými rakovinnými nádory - podobně jako žraloci. Kozí mléko je cennou potravinou. Významné je jeho využití u dětí jako možnost alternativní výživy a u dospělých v oblasti prevence (protirakovinné faktory). Bude záviset na rozvoji chovu koz a možnostech zpracování kozího mléka, zda náš jídelníček obohatí o další významnou ekologickou potravinu. Zdroj: http://minifarma.estranky.cz foto: vlastní archiv PRODEJ FARMÁŘSKÉHO KOZÍHO MLÉKA Na území MAS Sdružení Západní Krušnohoří je registrovaná Kozí farma na Mýtince jako prodejce farmářského kozího mléka. KONTAKT: Martin Mužík Mýtinka 132, Měděnec. https://www.facebook. com/pages/koz%c3%ad-farmana3%bdtin ce/172010289569660
Z historie včelařství Podle výsledků vědeckých výzkumů a paleontologických nálezů v Čechách, Francii a Německu bylo možno usoudit, že stáří naší včely medonosné je minimálně 25 milionů let (pro srovnání: Homo sapiens je na Zemi asi 100 000 let). Podle včel zalitých v jantaru vidíme, že vzhled tehdejší včely se od dnešní včely medonosné podstatně neliší. Nejdříve lidé vybírali náhodně objevená divoká včelstva, kterým brali med. Stromy s divokými včelstvy si časem začali označovat. Tyto duté stromy se nazývaly brtě, lidé v nich včelařící se označovali jako brtníci. Nevýhodou brtí bylo jejich nepravidelné rozmístění v krajině. Nejlepší brtníci obhospodařovali až 60 brtí a jejich umístění si museli pamatovat. Vyříznutím kusu kmene s dutinou, jejím zastřešením, seskupením poblíž lidských obydlí vznikly kláty. Systém včelaření se v podstatě moc nezměnil. Med se vybíral na Zelený čtvrtek (Velikonoce) tzv. podřezem díla, tedy vyříznutím poloviny plástů, které zůstaly po zimě. Příští rok se vyřezala druhá polovina. Med se vylisoval. Náročná výroba úlu z dutého kmene byla nahrazena slaměnými a prkennými úly. Slaměné úly se pletly nejen ze slámy, ale i z rákosí především v krajích, kde byl nedostatek lesů a tedy stromů vůbec. Takovéto pletené slaměné úly kruhového nebo čtvercového průřezu se nazývají košnice. Změnil se způsob včelaření tím, že do košnic se osazovaly roje, které se staly velmi žádoucí. Čím víc rojů, tím lépe. V podletí včelař potěžkal košnice, z těch nejtěžších vytřepal včely a ty nejlehčí nechal do příštího roku. Z dnešního pohledu na genetiku dělal včelám tu nejhorší službu: preferoval slabochy. (Podletím začíná
včelařský rok. V kalendářním roce se podletí nachází v rozmezí od sedmého do devátého měsíce) Včelaření s košnicemi se udrželo v některých specializovaných včelařských provozech, především na vřesovištích v severním Německu, dodnes. Každý včelař v lese vyhledal příhodný strom, opatřil ho svým znamením a vydlabal v něm úl brť a osadit včelami. Lesní dělníci museli včelaře podporovat, hájit lípy, javory, vrby, třešně a jiné stromy, na nichž měly včely pastvu, a nesměly se tyto stromy porážet. Karel IV. roku 1350 potvrdil diplomem Norimberským práva včelařská. Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti, cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Včelaři tenkrát mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní včelařský soud. Privilegium ovšem nebylo zadarmo. Norimberští brtníci byli povinni na pokyn panovníka postavit 6 mužů vyzbrojených kušemi. Vynález rámků podmínil i vynález medometu, nález včelí mezery a změnil způsob včelaření vůbec, kde roje jsou krajně nežádoucí. Pro snazší přístup k rámkům včelaři vymysleli takzvané nástavkové úly. Nástavkové úly mají oddělitelná patra a dají se snadno rozebírat. Díky přístupu ze shora je práce se včelstvem, mnohem snadnější. Časová osa vývoje včelařství: Náhodné vybírání včelích hnízd, brtnictví, špalkové včelaření, zadem přístupné úly, rozběrné dílo, nástavkové včelaření Staří Čechové rádi pili medovinu, jak potvrzuje Kronika Dalimilova. Ve stře- dověku se hojně vyvážely z Čech do okolních zemí med, vosk a medovina. Med se vyměňoval za sůl ve stejné váze. Včelaření se rozlišovalo na lesní a domácí. Z lesního včelaření se musel odvádět pánům lesa poplatek ve výši jednoho groše za úl. Med byl tenkrát jediným známým sladidlem v domácnosti. Užíval se i k vaření medoviny. Voskové svíce tím nejkvalitnějším svítidlem, zvláště v kostelích, prostým lidem musely stačit louče nebo svíce lojové. Po 30-ti leté válce byl vosk přivážen z cizích zemí a med byl brzo v domácnostech nahrazen třtinovým cukrem a sirupem. Medovinu vytlačilo pivo a kořalka Včelařské cechy měly přísná pravidla, ale i četná privilegia, brtníci byli vážení a podporovaní i panovníky. Duté lípy nařídil chránit Otec vlasti Karel IV.
V 18. století Marie Terezie osvobodila české včelaře dokonce od všech daní. Dnešní Český svaz včelařů (ČSV) navazuje na práci Zemského ústředí včelařských spolků založených 1867 na Moravě a v Čechách v roce 1873. Mimo toto ústředí českých spolků existoval v oblastech s německou většinou Svaz německých včelařů v Čechách (Bund der deutschen Imker in Böhmen) zaniklý v souvislosti s odsunem Němců po r. 1945. voskové svíce V současnosti má Český svaz včelařů něco přes 50 000 členů, což je podobný počet jako měl v 30. letech 20. století, ještě v 90. letech to však bylo celých 80 000 včelařů. V posledních letech se v celé Evropě zvyšuje zájem o včelařství, který se významně podílí na omlazení jinak tradičně přestárlé členské základny. Např. v okrese Chomutov činil v r. 2014 průměrný věk včelaře, který je jinak obecně vyšší, než věk průměrného občana, 53 let. Včelařství je velmi specifickou lidskou činností. Oproti jiným odvětvím zemědělské výroby, kam vzhledem k produkci potravy patří, vyžaduje teoretické znalosti, cit pro přírodu a předvídavost. Včela medonosná Včela medonosná Apis mellifica patří mezi blanokřídlý hmyz. Jde o jednoho z nejznámějších zástupců společenského hmyzu. Druh vznikl pravděpodobně extrémní geografickou izolací od mateřské populace včely východní, a to v době evolučně nedávné asi před 10 000 lety. Oblast původního rozšíření zahrnovala Afriku, Blízký východ a Evropu. Do Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland byla přivezena až v 17. století, na Dálný východ, v souvislosti s výstavbou transsibiřské magistrály, až začátkem 20. století. Svá hnízda staví na chráněných místech, přičemž jsou jednotlivé plásty umístěny vedle sebe. Mezi ostatními druhy včel je nejvíce hospodářsky využívána. Včelstvo včely medonosné je složeno z jediné matky, někdy nazývané královna, z dělnic a v sezóně z trubců. Stavba těla Včela patří do kmene členovců (Arthropoda). Její tělo se skládá ze tří hlavních částí hlava, hruď, zadeček. Tyto části jsou od sebe oddělené zúžením, které jim umožňuje pohyblivost. Hlava (caput) včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (tentorium). Po boku temene hlavy (vertex) má včela dvě složené oči (oculi compositi) a na vrcholu temene tři jednoduché oči (ocelli), které jsou rozmístěné do tvaru trojúhelníku, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temena tenká brázdička (carina), která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel.
Tykadla (antennae) včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, pomocí kterých včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla dělnic se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11. Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá. Hruď (thorax) má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stádiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části. Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď (prothroax), středohruď (mesothroax), zadohruď (metathroax), a přesunutý kroužek (propodeum). Nohy: Včela má 3 páry nohou (pedes). Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do kterých sbírá pyl. Články nohou: kyčel (coxa); příkyčlí (subcoxa); stehno (femur); holeň; pata a články (poslední nese drápky a polštářky) Křídla: Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel (alae), která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků, okem běžně neviditelných. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely včelaři vypočítávají tzv. loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela je má neustále napjatá. Pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (např. když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl. Zadeček: V zadečku (abdomen) včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí. Žihadlo (původně kladélko) na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na žihadle se nacházejí zpětné háčky, které znemožňují po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žiha-
dlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout tenkým předmětem (nehtem). Do tohoto zámotku se larva zapřádá po zavíčkování buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele. Vývoj včely Vajíčko pokládá matka včely medonosné do dělničí či trubčí buňky plás tu nebo do mateří misky. Do včelí buňky a mateří misky klade vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčko je bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, o délce 1,3 1,8 mm a hmotnosti kolem 0,130 mg. vajíčka a larvy Larva vylíhlá z vajíčka není ještě vůbec podobná včele a musí projít celou dokonalou proměnou, než se z ní stane dospělec (imago). Tělo larvy tvoří hlava a 13 článků. Pokožka larvy má bílou lesklou barvu. Larvy jsou v prvních hodinách dlouhé přibližně 1,5 2,0 mm a směrem k hlavě a zadečku se zužuje. V buňkách jsou larvy stočené bříškem dovnitř a postupem růstu se napřimují a vyplní téměř celý objem buňky. Předkukla má v mateřské buňce, tzv. matečníku, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. zavíčkovaný včelí plod Kukla je čtvrtým stádiem vývoje včely. Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během této doby se kukla nehýbe a je natočená v buňce hlavou směrem k otvoru buňky. Ve stádiu kukly nastává přeměna vnitřních orgánů. Živiny potřebné pro látkovou přeměnu a na tvorbu nových orgánů čerpá ze zásob proteinů a glykogenu které si vytvořila v larválním stádiu. Dospělec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka. Celkový vývoj matky trvá 16, dělnice 21 dní a trubce 24 dní. dospělec vylézá z buňky
Včely žijí ve společnosti, kterou nazýváme včelstvo. Včelstvo je zpravidla složeno z jedné matky, mnoha dělnic, a určitého množství trubců, závisejícího na síle včelstva, dostupnosti bílkovinné potravy (pylu) a roční době. Do určité míry je odchov trubců podmíněn i genetickými vlastnostmi a stářím matky. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí tak, že jeden bez ostatních nedovede plnit svou funkci a následně zahyne (např. osamělá dělnice, matka, či trubec, nebo plod). Mezi včelami funguje dokonalá dělba práce: označená matka Matka její úlohou je klást vajíčka, čímž zabezpečuje obnovu včelstva Trubec jeho úlohou je oplodnit mladé matky, v případě potřeby pomáhá zahřívat včelí plod, díky své vyšší tělesné teplotě, než jakou mají dělnice Dělnice vykonávají pro včelstvo všechny ostatní potřebné práce, jako je vyhledávání a přinášení potravy (nektar, medovice, pyl, voda), zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování teploty v úlu a řada dalších činností. Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled svými většími rozměry. Matky měří 20 25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175 240 mg. Oplozená matka váží 225 290 mg. Od dělnice se dále liší tím, že nemá pylové košíčky, voskotvorné žlázy, ani hltanové žlázy. Matka se také na rozdíl od dělnic nepodílí na pracích v úlu. Své žihadlo má uzpůsobené nejen k obraně (a to pouze v případě konfliktu s jinou matkou; nemá na žihadle protiháčky, proto po bodnutí nehyne, jako je to u dělnic) ale její žihadlo funguje zejména jako kladélko ke kladení vajíček. O matku se musí dělnice soustavně starat. Celý život ji krmí tzv. mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz mladých včel), bohatou na bílkoviny. Vývoj matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice. Rozdíl je v tom, že larvička matky dostává od začátku až do konce larválního vývoje mateří kašičku ve větším množství, než dělnice. Postup je takový, že při přípravě na rojení (popř. při tiché výměně) položí matka na dno mateřské misky (matečníku) oplodněné vajíčko. Mateřská miska má tvar kulového vrchlíku o průměru 9 mm a je postavena dnem vzhůru, nejčastěji na okraji plástu. Pokud včelaři odchovávají umělé matky, zhotovují si tyto misky sami z včelího vosku, nebo používají misky sériově vyráběné z plastu. Po položení vajíčka do mateřské misky vystaví dělnice z této misky mateřskou buňku ve tvaru žaludu a je dlouhá 20 30 mm. Z vajíčka se po třech dnech zárodečného vývoje vylíhne larvička, která velmi rychle roste, a za 5 dní zaplní mateřskou buňku.
Na konci larválního vývoje dělnice buňku zavíčkují, larva se v ní na 8 dní zakuklí, a během této doby se z kukly přemění na dospělou matku. Matka se tedy líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Z buňky se dostane pomocí kusadel, kdy vykouše ve víčku otvor, a víčko odklopí. Tento otvor si dovede vykousat přesně tak velký, aby jím akorát prolezla, takže podle velikosti otvoru včelař může poznat velikost matky. Okamžitě po vylíhnutí ji přijdou dělnice nakrmit. V případě nouze se jde matka sama nakrmit sladinou (medem). Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém ta slabší zpravidla zahyne. Někdy bývá i vítězící matka poraněná. V některých případech dokonce zahynou obě. Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části, ve kterých jsou zastoupeny včely všech věkových kategorií včetně trubců. S prvním rojem vyletí i stará matka. Roj se zabydlí v předem vyhlédnuté dutině a postaví si tam nové plásty. V úle zůstávají zavíčkované mateřské buňky (matečníky), ze kterých se pak vylíhnou mladé matky. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně. Matka produkuje feromon, kterému se ve včelařství říká mateří látka. Včely dělnice tento feromon z matky olizují a předávají si ho dál jedna druhé. Tato chemická informace tak ve včelstvu neustále koluje. Pokud bude matka ve včelstvu chybět, tento feromon přestane kolovat, a včelstvo tak zjistí, že je osiřelé, a proto začne zakládat nouzové matečníky. Aby je mohlo založit, musí ve včelstvu existovat otevřený plod (tzn. vajíčka, larvičky). Pokud ve včelstvu otevřený plod není, je včelstvo odsouzené k zániku. Včelař může pomoci tím, že do včelstva přidá plást s otevřeným plodem z jiného včelstva. Lepším řešením je přidání cizího zavíčkovaného matečníku ve stádiu těsně před vylíhnutím. Doba, po kterou ve včelstvu matka neklade, se nepříznivě projeví zeslábnutím včelstva. Proto zkušení včelaři takovému včelstvu přidávají oplozenou matku. Dělnice tvoří ve včelstvu nejpočetnější složku. Jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány, a proto se nemohou spářit s trubci. Dělnice vyrůstají do velikosti 12 14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček v dělničích buňkách, kterých bývá na 1 dm2 přibližně 400. V době hlavní snůšky se
v úlu nachází dělnic 30 000 50 000, v době zimního klidu 10 000 20 000. Vývoj dělnice Dělnice se líhnou z oplozeného vajíčka 21. den od jeho položení do buňky. Po vylíhnutí začnou sílit a po 2-3 hodinách se z nich stávají tzv. včely čističky, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. Další vývoj včely v úlu probíhá různě, záleží na okolních podmínkách a na potřebách včelstva, kterým se mladé včely (mladušky) přizpůsobují. Přibližně od 4. dne po vylíhnutí začínají krmit včelí plod mateří kašičkou smísenou s medem a pylem. V dalším stádiu se dělnicím aktivují voskotvorné žlázy a 12. den se z nich stávají stavitelky, které staví včelí dílo. V následujícím stádiu vývoje se ze stavitelek stávají strážkyně česna (úlová dvířka), které mají za úkol bránit před vetřelci a v době, kdy není snůška, i před jinými včelami. V posledním stádiu, 21. dne, se z mladušek stávají létavky, vylétají z úlu a zapojují se do shánění potravy a vody. Tato činnost včelí tělíčko vysiluje a po 6-8 týdnech je již znát velké opotřebení (vybledlé barvy) a včela uhyne. Včely uhynou i v případě, že použijí své žihadlo, protože si ho po bodnutí vytrhnou i s jedovou žlázou. Na zimu se líhnou tzv. dlouhověké včely, které mají za úkol přečkat zimu a jejichž délka života je i několik měsíců. Činnost dělnic se přizpůsobuje hlavně tomu, co je ve včelstvu potřeba. Údaje uvedené v tabulce jsou příkladem získaným z pozorování označených dělnic. Pokud včelstvo osiří, a nedokáže si odchovat matku, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou. Tím dojde k aktivaci jejich vaječníků a takovým včelám pak říkáme trubčice. Vzhledem k tomu, že nejsou schopny se spářit s trubcem, kladou vajíčka neoplodněná, ze kterých se líhnou pouze trubci. Takové včelstvo je odsouzené k zániku, neboť tyto trubčice již nepřijmou žádnou matku. Existují sice postupy, kterými lze někdy takové včelstvo zachránit přidáním matky, ale zkušení včelaři to nedělají, neboť věková struktura těchto včelstev je vysoká a takto zachráněné včelstvo stejně zaostává. Včelaři se snaží k tomuto stavu nenechat dojít, a pokud k němu přece jen dojde, pak taková včelstva raději likvidují. Trubčí larvy v dělničích buňkách dorůstají větších rozměrů, do buněk se nevejdou, a proto včely tyto buňky protahují. Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod. Trubec je včelí sameček. Měří 15 17 mm a váží okolo 220 mg. Na rozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. trubec Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk, odlišujících se od dělničích svou
velikostí. Trubčí buňky jsou větší než dělničí a na 1 dm2 trubčích buněk jich připadá 270. Trubci žijí zpravidla jen v letním období a jejich počet postupně klesá. Ve včelstvu jich může být několik set až pár tisíc, ale nejčastější množství je okolo 500 trubců. Včelaři, kteří chovají matky, záměrně ve včelstvech odchovávají větší množství trubců, aby zvýšili pravděpodobnost oplodnění matky trubci s kvalitnějšími genetickými vlastnostmi. V zimě se tedy trubci v úlech nacházejí jen ve výjimečných případech. Potrava včel sestává z: bílkoviné složky pyl květů glycidové složky nektar hmyzosnubných květů a medovice, což je odpadní produkt metabolismu mer a mšic. Odpadním produktem není míněn produkt trávení, jako např. u člověka, ale rostlinná šťáva zbavená především bílkovin a dusíkatých látek, potřebných k výživě zmíněného hmyzu. Sběrem a shromažďováním zásob se zabývají výhradně dělnice - létavky. Nektar a medovici sbírají do tzv. volátka rozšířené části trávící trubice umístěné v přední části zadečku. Pyl městnají do košíčků na holenním článku třetího páru nohou. Bílkovinná složka potravy Přinesený pyl je létavkami městnán do plástových buněk. Úlové včely (krmičky a kojičky) uskladněný pyl podle potřeby odebírají a pomocí enzymu hltanových žlaz přeměňují ve svém těle na bílkovinnou složku potravy důležitou pro krmení plodu larev v buňkách. Takto natrávenou a upravenou potravou je plod krmen včelami krmičkami. Složení krmného produktu je proměnlivé a ovlivňuje spolu s dalšími činiteli vývoj larev v dělnice, trubce či novou matku. Larva matky v matečníku je po celou dobu svého vývoje živena produktem o vysoké biologické hodnotě. Krmivo za tím účelem produkované včelami kojičkami nese případné označení mateří kašička. Glycidová složka potravy Po příletu do úlu předávají létavky nasbíraný nektar resp. medovici z volátka do volátka úlovým včelám. Úlové včely obdržený nektar zahušťují tak, že pomocí ústních orgánů vystavují kapku nektaru teplému a větranému prostředí úlu. Zahuštěnou sladinu ukládají do buněk plástů. Dalším odpařováním vody uložená sladina dozrává postupně v med. Glycidová složka potravy je podle potřeby čerpána z takto nashromážděných zásob medu. Matka a trubci se nechají krmit kojičkami. Včelí roj, který se volně usadí např. v dutině stromu, zahájí neprodleně výstavbu díla. Včely se zavěsí na strop dutiny a nožkami zaklesnuté jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. Voskové výpotky promíchávají se slinami a postupně modelují plást, což je svislá tenká vosková stěna osázená z obou stran hustou sítí šestistěnných buněk. Včely v umělém prostředí úlu stavějí buňky na předem vylisovaných voskových polotovarech (mezistěnách). Mezistěny dodává do úlu včelař v potřebném množství a velikosti. Velikost mezistěny je limitována rozměrem dřevěného rámku rámkovou mírou.
Voskový plást je pozoruhodný svojí strukturou. Základem je dutý šestistěn trubkovitého tvaru (buňka) až 15mm hluboký. Šestiboký tvar umožňuje, že stěny buňky jsou společné buňkám sousedním a navzájem do sebe beze zbytku zapadají. Dno buňky je uzavřené a zároveň společné s buňkami na opačné straně plástu. V příčném řezu se plást jeví jako stromečková struktura. Střední osu tvoří dna buněk resp. mezistěna a jednotlivé buňky vybíhají do stran vzhůru v mírném úhlu asi 5. Nevodorovný sklon přispívá spolu s adhezí k tomu, že obsah buněk (řídká sladina, med či voda) nemohou vytéci. Vodu přinášejí včely létavky z vnějšího prostředí. Je zajímavé, že dávají přednost vodě z lidského hlediska nekvalitní (močůvka, okraje zakalených louží). Přinesená voda slouží k ředění medu při zpracování na krmivo. Voda odpařující se z buněk při zahušťování sladiny a dozrávání medu se stává důležitým činitelem při regulaci úlového mikroklimatu. Fyzikální účinky odpařující se vody včely využívají tak, že aktivním větráním (víření křídel na česně) regulují vlhkost a teplotu úlového prostředí. Orientace a komunikace Včelí tanec Zajímavý je způsob, jakým informuje včela průzkumnice o poloze nového zdroje potravy: Děje se tak pomocí včelího tance: Na svislé ploše plástu včela vybíhá určitým směrem, bzučí křídly a vrtí zadečkem. Po ukončení vrčivého přímého běhu se vrací v klidu po elipse k výchozímu bodu a opět vybíhá. Vektor vrčivého běhu svírá se svislicí plástu úhel shodný s úhlem, který
svírá směr k potravě a poloha slunce. Frekvence vibrace zadečku označuje vzdálenost zdroje. Při tanci je včela průzkumnice obklopena tzv. rekrutkami. Rekrutky její taneček sledují a po určité době vyrážejí z úlu ve směru, o kterém byly takto informovány. I když je slunce za mraky, včely vnímají rozptýlené polarizované světlo a podle něho určí polohu slunce. Uvedené jevy prozkoumal, popsal a v roce 1965 zveřejnil německý zoolog Karl von Frisch. Feromony Další způsob komunikace podobně, jako u ostatních živočichů, ale u hmyzu především, je na základě chemických podnětů pomocí feromonů: Feromony jedové žlázy Nápadný i člověkem vnímatelný je chemický signál k hromadnému útoku. Při vbodnutí je žihadlo včely vytrženo z jejího těla. Dojde k obnažení výstelky jedové žlázy. V této části včelího těla je syntetizovaná směs hormonů, jejichž vůně uvolněná do prostoru aktivuje ostatní včely k agresi. Feromony Nasanovy žlázy Nasanova žláza je umístěna v horní části ukončení zadečku. Možno pozorovat včely dělnice, jak při návratu ze snůšky v okolí vchodu do úlu zvedají zadečky a vířením křídel rozptylují feromon přitahující ostatní včely v poli. I takto lze vysvětlit časté zalétávání včel do cizího úlu. Feromon mateří látka (nezaměnit s mateří kašičkou). Vyústění žlázy produkující mateří látku je v blízkosti kusadel (mandibuly) matky. Feromon se uplatňuje v řadě případů. Uvedeny jsou nejdůležitější: 1. - Přitahuje k sobě dělnice pečovatelky a upevňuje soudržnost včelstva. Včely při krmení matky přejímají mateří látku a kontaktem s ostatními včelami ji rozšiřují do celého společenství. 2. - Působí jako sexuální atraktant; přitahuje trubce ke kopulaci při snubním letu 3. - Nedostatek feromonu: - při uhynutí matky vede včely k naražení nouzových matečníků pro výchovu matky náhradní - snížením produkce u staré matky nastartuje přípravy k rojení, (matečníky a výchova nových matek) Obranné strategie Obranný pud včel je jednou ze základních podmínek přežití. Včely musejí uhlídat shromážděné zásoby a samotnou existenci včelstva. Útok včel lze očekávat jen tehdy, vnímají-li včely vzniklou situaci jako ohrožení zásob či existenci včelstva. Agresivita Podrobnější informace naleznete v článku včelí jed. Pohotovost k útoku drží tzv. strážkyně na česně. Jsou velmi citlivé na pohyb a vibrace v blízkosti úlu. Zkušení včelaři vědí, že kritická vzdálenost od česna je asi 5 m. Při přiblížení pod tuto hranici lze očekávat útok. Manipulace s úlem vyprovokuje k obranné činnosti. Nejprve nalétávají a varovně bzučí. Nakonec dojde na žihadlo. Po prvním vpichu je cítit zřetelnou nakyslou vůni včelího jedu a zřejmě i feromonu (viz komunikace včel). To je signál i pro ostatní včely k útoku. Další příčiny provokující agresivitu včel mohou být - obtěžování ze strany mravenců, vos, ptáků, hlodavců, sečení trávy, těžba dřeva, pohyb koní či jiných
velkých zvířat, dále alkohol (poznají i jedno pivo), menstruace a pot. Nejcitlivější na rušení jsou včely za časného jara a v ostatních obdobích mimo snůšku. Naopak při rojení, nakolik letící a hučící včelstvo působí impozantním až hrozivým dojmem, obavy nejsou na místě. Hygiena Za pozoruhodné lze považovat zjištění, že pro imunitní systém a odolnost proti chorobám nemají včely příliš rozsáhlou genetickou výbavu. Tento nedostatek je kompenzován vysokou organizovaností a účelným chováním celého hmyzího společenství, což se odráží v celé řadě hygienických návyků (čistící pud, desinfekce propolisem). V moderní době obranné mechanismy včel selhávají v konfrontaci se zavlečenými parazity (kleštík včelí Varroa destructor) nebo pesticidy a insekticidy v zemědělství. O to více jsou odkázány na pomoc člověka. Proto dnes ve volné přírodě včelstvo nemůže dlouho přežít. Opylování rostlin Na světě je opylováno asi 85 % všech kvetoucích rostlin hmyzem, z toho 85 % včelami. U ovocných stromů asi 90 % květů navštěvují včely. Seznam kvetoucích rostlin navštěvovaných včelami čítá na 170 000 druhů. Rostliny, které by se bez opylování včelami těžko obešly, tvoří skupinu 40 000 druhů. Výživa a tím i existence lidstva v podstatné míře závisí na existenci včel, protože především v kulturních krajinách se na pomoc jiných opylovačů, čmeláků, solitérních včel a p. nelze moc spoléhat. http://cs.wikipedia.org/ úpravy ing. F. Schenk VČELÍ PRODUKTY Včelí produkty můžeme podle jejich původu zařadit do dvou skupin. Do první patří rostlinný materiál, jenž včely sbírají ve volné přírodě, obohacují jej o látky z vlastního těla nebo jinak upravují a přinášejí do úlu. Sem patří med, propolis a pyl. Druhou skupinu tvoří ryze včelí produkty. Mezi tyto látky řadíme včelí jed, mateří kašičku a včelí vosk.zmíníme se i o produktu, který nepatří do zmíněných skupin a to je úlový vzduch. MED Med je nejznámějším včelím produktem. V evropském zákonodárství je med definován jako potravina přírodního sacharidového charakteru, která je vytvořena společenstvím včel z nektaru nebo medovice ze živých částí rostlin, kterou včely sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují a nechávají zrát v plástech. Z toho plyne, že med ať již květový nebo medovicový - není jen prostým roztokem cukrů, ale extrakt rostlinné šťávy obohacený o vše, co rostlina získává ze vzduchu, vody a půdy. Proto se v medu setkáváme s mnoha minerálními látkami, vitaminy, rostlinnými silicemi, aromatickými látkami, bílkovinami, tuky a dalšími látkami.