OD PO HÉRAKLEITA PLATÓNA Pojem harmonie hrál v pŕedsókratovské filozofii významnou roli nejen u pýthagorejcú, ale i u H éra k lei ta, který vidí skutečnost jako neustálou zmenu (panta rei - vše teče). Skutečnost je nezachytitelná, je to večný proud vzájernné se podmiňujících protikladu, stálého vzniku a zániku. Dvakrát nelze vstoupit do této mohutné ŕeky jsoucího, protože každá vec a každý jev je jen pomíjivým aktem zápasu protikladu. Vznikají a zanikají však nejen veci, ale i celek, v némž se nacházejí, vesmír. Nebol vesmír je dílem ohne, který se pravidelne rozžehuje apohasíná. Pravidelnost zrození a zániku sveta púsobí všemocný božský praoheň, který Hérakleitos též nazývá Logos (rozum). Ačkoliv je svet sám i ve všech svých jevech pomíjivý a rozporuplný, je produktem Logu, který je večný a nernénný.") Svet, jevící se človeku jako neustálý boj protikladu ("svár je otcem všeho"), má rozumový základ a skrze nej zákonitost, uspoŕádanost a tudíž harmonii. Jsou však skryty v hlubinách jsoucího, které jsou téžko prístupné nejen človeku, ale i bohúrn. Proto ŕekl Sókratés, že k pochopení Hérakleitovy nauky by bylo treba nejakého "délického porápéče", proste nékoho, kdo je schopen ponoŕit se do hlubin, človeku téméŕ neprístupných. Snad proto dostal Hérakleitos pŕízvisko "temný filozof". Z "temnot" hérakleitovské spekulace usilují vyvést ŕeckého človeka térnéf všichni velcí duchové ŕecké filozofie. Hérakleitos byl pŕesvédčen, tak jako iónšti a pýthagorejští filozofové, že viditelný svet (svet jevící se - fainomenon) má svúj základ (bytí - to ti), ale tento základ "ponoril" do nedostupných hlubin. Pro Hérakleitovy principiální odpúrce, e l e a ty, je základ všeho, bytí, které označují jako Jedno, poznatelný rozumem, jenž se však musí osvobodit z moci smysly vnímaného a vlastne neexistujícího sveta menlivosti, rozpornosti a mnohosti. Hérakleitúv *) Hérakleitova filozofie je nékdy vykládána tak, jako by zmena byl a samotným principem totality jsoucího, ač je jim v konečné insranci praoheň Logos. 30
svet "panta rei" neexistuje. Pohyb a zmena, které pýthagorejci zaradili mezi "nedokonalé" entity, vnášeríé do reality apeironem, odmítli eleaté považovat vúbec za jsoucí. Základ všeho, arché, není pro eleaty néčírn látkovým (jako tomu bylo u iónských filozofii), ani apeironem, ani číslem, ani skrytým praohném-logern, ale Jedním. Eleatské Jedno vyjadruje energičtéji než pŕedchozl ŕecké filozofické smery úsilí po [ednotném uchopení sveta, po kosmu. To, co proniknutí k jednote (a Jednomu) znesnadňovalo, to, co harmonii vždy sréžovalo, to jest ménlivost, smyslovost a nedokonalost, je usvédčeno z neexistence. Podle zakladatele eleatské školy X e n o fan a je principem všeho Jedno neboli búh. Tento první eleat je iniciátorem "prirozené teologie" a filozofickým hlasatelem "jednobožství" (uvnitŕ polyteistick é antické společnosti). Xenofanés provede další zmenu v paradigmatu ŕeckého rnyšlení. Zatímco Anaximandros ude(il božskou vlastnost (nesrnrtelnost) a večné trvání apeironu, tj. "neurčitosti", spojí Xenofanés božskost somezeností, vymezeností. Búh má podle neho tvar koule, což mu umožňuje celou svou existencí vnímat (vším vidí, vším slyší, vším myslí). Je prost veškerého pohybu a zmeny, protože je všudypfítomný a dokonalý. Konečnost a klid byly definitivné sankcionovány jako božské a nekonečno a pohyb staly se symbolem neexistence. Nejvétší myslitel eleatské školy Parmenidés prohlásí pouze ono púvodní Jedno za skutečné existující a pohyb a zmenu vyloží jako klam smy~ii.. Zatímco pýthagorejci považují večný pohyb planet a hvézd za projev jejich "dokonalosti" a soudí, že prostorové ohraničený kosmos je naplnén neutuchajícím pohybem, zbavují eleaté pravou skutečnost veškerého pohybu a zmeny. Ve jménu svého pŕísného paradigmatu - jsoucí = nehybné = jedno - provádéjí radikální rekonstrukci dosavadního ŕeckého "obrazu sveta". Ačkoliv vétšina ŕeckých učencú považovala planety a hvézdy za "dokonalá" a "božská" telesa, upírá jim Xenofanés samostatnou existenci - nebol co se pohybuje, spíše není než je. Planety a hvézdy nejsou pro neho proto skutečné isoucí, ale jsou to pouze prechodné jevy, stále vznikající a zanikající. Slunce prý vzniká denne z ohne a hvézdy z rozžhavených rnrakú ; Mésíc je jen zhušténý mrak. Trvale existuje pouze Zeme, protože je "jedna" a nepohybuje se. Aby čelil možné námitce, že i Slunce a Mésíc jsou "jedinečná" jsoucna a že proto mají nárok na vlastní existenci, tvrdí Xenofanés, že sluncí a mésícú je nekonečné množství. 31
Mnohost téchto teles není, jako tomu bude u jiných Filozofú, dúkazern obdivuhodnosti vesmíru, ale naopak, je dokladem nicotnosti vesmírných jevú a jejich pomíjivosti. Neboť mnohost je znamením nejsoucnosti. Pro Ŕeky, kteŕí k hvézdnýrn télesúrn vzhlíželi se zbožnou úctou, bylo toto učení velmi rouhačské. Nernéné útočná a dráždivá byla však i snaha eleatú "destruovat" bežnou zkušenost, která v zatímní ŕecké filozofii byla východiskem dalekosáhlých filozofických výkladu. Zvlášté proslulé byly vývody eleata Z é n ó na z Eleje, který se pokusil prokázat pravdivost Parmenidova učení logickým zpochybnéním pohybu, který múžeme bežne pozorovat kolem sebe. Podie Zénóna ten, kdo pŕedpokládá existenci mnohosti a pohybu, mluví nesmyslné, protože pŕedpokládá veci samy "sobe odporující". Zénónovy dúkazy proti pohybu vzbudily vášnivé diskuse nejen v antice, ale pokračují až dodnes. S úctou nazval Zénóna pŕísný Aristotelés "vynálezcem dialektiky" (tj. logiky). Jaká byla podstata Zénónových vývodú o pohybu? Zénón z Eleje (490-439) dovozu je, že z hlediska rozumu je pohyb a zmena néčím nepochopitelným. Desítky Filozofú se zamýšlely nad jeho čtyŕrni du kazy, jimiž dokazoval oprávnénost eleatského učení a potíral hérakleitovskou koncepci. Pohyb a zmenu považoval Zénón v Parmenidové duchu za klam našich srnyslú, neboť zhlediska rozumové analýzy pohyb neexistuje. Vystrelený šíp by v logice této úvahy musel projít nejprve polovinou vzdálenosti mezi stŕelcern a cílem, pak polovinou této poloviny a tak až do nekonečna a vlastne by nikdy nedopadl. Na dráze mezi stŕelcem a terčem je nekonečný počet bodu: má-li v každém z nich šíp skutečné být, pak se ovšem nepohybuje. Reálný pohyb by se tak paradoxne skládal z nekonečného počtu "zastavení". Pohyb by byl nekonečným.mepohybem", což je nesmyslné. Stejné tak by to bylo s časem: omezený čas, v némž šíp urazí dráhu z výchozího bodu do cíle, by se skládal z nekonečného počtu "prerušení" času. Nelze projít nekonečným počtem míst (rozumej bodu dráhy) v konečném čase. Legendám! ŕecký filozof Diogenés ze Sinópy (403-323), propagující chudobu a jednoduchost života (žil v sudu, který válel pred sebou), udeŕil jednoho z hlasatelú zénónismu po hlave holí a když se muž rozhorčil, Diogenés odtušil, že podie jeho filozofie nemohla pŕece hill na jeho hlavu vúbec dopadnout. Rozumové dúvody hrály pro ŕecké vedení vétší roli než smyslová, "nedokonalá" evidence, která byla hodna lidí "špinavé" praxe, nikoliv učencú. 32
Pŕedstavirelé nejplodnéjšího období antické kultury (5. a 4. století pŕ. n. 1.), Empedoklés, Anaxagorás, Démokritos, Platón a Arisrotelés, pŕedkládají rúzná ŕešení neudržitelného, ale logicky dusledného postulátu eleatské filozofie, že pohyb a zrnéna jsou zdáním a že skutečné existuje jen Jedno. Logika tohoto postulátu je ovšem paradigmatická, to jest vyplývá z dualistického rozlišování dokonalého a nedokonalého jsoucího, rozpracovaného pŕedevším pýthagorejci a pŕítomného i u Hérakleita (a potencionálné již u iónských Filozofú v jejich rozlišování svéta jevú a skrytých základu). Empedokleem, Anaxagorou, Démokritem, Platónem iaristotelem je svét srnyslové vnímateiného jsoucího vzat opét na milost a parmenidovské Jedno je včlenéno do svéta zmény jako jeho konstitutivní princíp. Empedokleovy živly, Anaxagorova seménka a Leukippovy a Démokritovy atomy jsou eleatským Jedním, které, jak napsal J. L. Fischer, se "rozstŕíklo" v mnohosti, kterou eleaté od pravého jsoucího oddelili. Empedokleovy živly, Démokritovy atomy, Anaxagorova seménka (homoioméria) mají tedy né které znaky parrnenidovského Jednoho: jsou nemenné a véčné, jsou stavebními jednotkami jsoucího. Ale parmenidovské Jedno je pŕítomno i v kosmu nespočetných atornú a homoiomérií: pohyb atornú ovládá v atomistických systémech svéta Nutnost (ananké), spojování a ~~~pojování Anaxagorových homoiomérií vesmírný rozum, "nus. Filozofické systémy Anaxagorúv i atomistú však nernély na rozvoj védéní takový vliv jako dva další ŕešitelé hérakleitovského a eleatského odkazu, totiž Platón a Aristotelés. Jedním z dúvodú j je snad i skutečnost, že Anaxagorás i atomisté zašli až pŕíliš daleko v akceptaci nekonečna. Podie Démokrita je vesmír neko-i nečný; to je však v rozporu s pŕedstavou peratického kosmu, jehož dokonalost spočívá v jeho uzavŕenosti, konečnosti. Ovšem u Démokrita byl nekonečný vesmír nutným pŕedpokladem pohybu atornú, které tvoŕí jádro Dérnokritova učení, Atomy, zakládající existenci všech véci, potŕebují ke svému pohybu prázdný a nekonečný prostor. Atomy samy však splňují peratické podmínky ŕeckého myšlení : jsou nedélitelné, to jest jejich velikost je vyrnezena, má hranice. Prostor je nekonečný, protože není složen z atomú. Hloubéji pronikl infinitismus do díla Anaxagorova: nekonečno zde není jen synonymem prázdného prostoru, ale sídli už pŕlmo ve vécech. Každá véc v sobé totiž obsahuje nekonečný počet jiných vécí v podobé semének. A na počátku véku, pro který 33
byla nekonečnost výrazem dokonalosti, naváže na Anaxagorovo učení Mikuláš Kusánský. Nékteré závažné filozofické motivy Empedokleova, Anaxagorova a Démokritova myšlení jsou ovšem do Platónova a zvlášté Aristotelova systému zahrnuty. Svého nového a tvorivého rozvi- 7nutf dočkají se však pŕedevšírn až v renesanci; Anaxagorás lv Kusánové nauce o kontrakci, Empedoklés v renesanční nauce 10 makrokosmu a mikrokosmu, Démokritos v renesančním zájmu o atomismus (který je však v rnistrové autentické podobe obnoven až v 17. století P. Gassendim). 34