Matriční úřady a jejich význam v hospodářské působnosti veřejnoprávních korporací

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Matriční úřady a jejich význam v hospodářské působnosti veřejnoprávních korporací Bakalářská práce Vedoucí práce: JUDr. Dana Zapletalová Zdeňka Pokorná Brno 2010

Poděkování Ráda bych poděkovala JUDr. Daně Zapletalové za pomoc při vypracování této bakalářské práce, za podnětné návrhy a čas, který mi věnovala. Dále chci poděkovat Městskému úřadu v Telči, zejména matrikářce Renatě Koníčkové za poskytnutý materiál a řadu cenných informací.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s použitím literatury a právních předpisů, které uvádím v seznamu. V Brně dne 9. května 2010

Abstract Pokorná. Z., Registry offices and their significance in the economic scope of public corporations, Bachelor s thesis, Brno 2010 This bachelor s thesis deals with problems of registry offices and their significance in the economic scope of public corporations. The aim of this work is to use a holistic perspective on issues of register and registry offices and an analysis of economic and financial activities of regional corporations related to registry agenda. The theoretical part provides a basic overview of these issues and deals with the history of registry agenda in the Czech Republic as well as the analysis of current legal regulations. The practical part deals with the agenda of a particular registry office in the town of Telč and its budget, focusing on the specifics of the region and their importance for the organization of the activities of local municipal government. Key words: local corporations, internal administration, register, budget Abstrakt Pokorná. Z., Matriční úřady a jejich význam v hospodářské působnosti veřejnoprávních korporací, Bakalářská práce, Brno 2010 Tato bakalářská práce se zabývá problematikou matričních úřadů a jejich významu v hospodářské působnosti veřejnoprávních korporací. Cílem této práce je podání uceleného pohledu na problematiku matrik a matričních úřadů a provedení rozboru ekonomické a finanční činnosti územních korporací souvisejících s matriční agendou. Teoretická část poskytuje základní přehled problematiky, zabývá se historií matriční agendy v ČR a analýzou současné právní úpravy. Praktická část se zabývá agendou konkrétního matričního úřadu v Telči a problematiku rozpočtu daného subjektu se zaměřením na specifika regionu a jejich významu pro organizaci činností orgánů územní samosprávy. Klíčová slova: územní korporace, vnitřní správa, matrika, rozpočet

Obsah 6 Obsah 1 ÚVOD...8 2 CÍL PRÁCE A METODIKA... 10 2.1 CÍL PRÁCE... 10 2.2 METODIKA PRÁCE... 10 3 TEORETICKÁ ČÁST... 12 3.1 VEŘEJNÁ SPRÁVA...12 3.2 ORGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY...13 3.2.1 Státní správa...13 3.2.2 Samospráva...14 3.2.3 Vztah státní správy a samosprávy...14 3.3 SUBJEKTY VEŘEJNÉ SPRÁVY...15 3.3.1 Stát...15 3.3.2 Nestátní veřejnoprávní subjekty...16 3.4 ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA...17 3.5 OBEC... 18 3.5.1 Působnost obcí... 18 3.5.2 Právní předpisy obcí...20 3.5.3 Hospodaření obcí...21 3.5.4 Rozpočet obcí...21 3.5.5 Financování činností v rámci přenesené působnosti... 22 3.6 VNITŘNÍ SPRÁVA... 23 3.7 HISTORIE MATRIK... 23 3.7.1 Nejstarší matriky... 23 3.7.2 Matriky a státní správa v 18. století... 24 3.7.3 Matriky v 50. letech 20. století... 26 3.7.4 Aktuální prameny právní úpravy... 26 3.8 MATRIKY A MATRIČNÍ ÚŘADY... 27 3.8.1 Základní pojmy... 27 3.9 MATRIČNÍ KNIHY... 29 3.9.1 Matrika narození a úmrtí...31 3.9.2 Matrika manželství...31 3.9.3 Matrika registrovaného partnerství... 34

Obsah 7 4 PRAKTICKÁ ČÁST... 35 4.1 CHARAKTERISTIKA MĚSTA TELČ... 35 4.1.1 Postavení, působnost a pravomoc městského úřadu v Telči... 36 4.1.2 Nejstarší telčské matriky... 36 4.1.3 Odbor vnitřních věcí... 37 4.2 ZVÝŠENÝ POČET UZAVŘENÝCH SŇATKŮ V TELČI... 37 4.3 TURISTICKÝ REGION TELČSKO A MIKROREGION TELČSKO... 39 4.4 STATISTIKA SŇATKŮ V TELČI OD ROKU 1990...40 4.5 ROZPOČET MĚSTA TELČ... 49 4.6 SPRÁVNÍ POPLATKY... 50 4.7 DOTACE NA VÝKON STÁTNÍ SPRÁVY... 52 4.8 ROZBOR PŘÍJMŮ ZA VÝKON PŘENESENÉ PŮSOBNOSTI NA ÚSEKU MATRIK... 52 4.9 SPRÁVNÍ POPLATKY ZAJIŠŤOVANÉ OBECNÍMI ÚŘADY PŘI VÝKONU MATRIČNÍ AGENDY... 53 4.10 PŘÍJMY PLYNOUCÍ ZE SVATEBNÍCH OBŘADŮ NEJEN DO ROZPOČTU MĚSTA... 56 5 ZÁVĚRY A DOPORUČENÍ... 59 6 SEZNAM LITERATURY A DALŠÍCH ZDROJŮ... 62 7 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ...64

Úvod 8 1 Úvod Pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila téma: Matriční úřady a jejich význam v hospodářské působnosti veřejnoprávních korporací. Problematika matričních úřadů mě poprvé zaujala v předmětu Správní právo hmotné. Rozhodla jsem se prohloubit své znalosti v tomto odvětví a poukázat tak na významné postavení matričních úřadů v hospodářské působnosti veřejnoprávních korporací. Matriční historie je velmi bohatá a úzce souvisí s křesťanstvím. Význam matrik se postupem doby pochopitelně měnil a to od jediné evidence až po současný stav. Díky matrikám ovšem můžeme sledovat nejen vývoj státní správy od vlády Marie Terezie a Josefa II až po současnost, ale jsou také cenným pramenem poznání životních příběhů minulých generací. Stát si poprvé uvědomil důležitost matrik v 2. pol. 18. stol. Císařský patent vydaný roku 1781 Josefem II. uznal matriční knihy za veřejné listiny a nařídil jejich vedení katolickým kněžím. Od roku 1784 jsou veškeré úkony související s vedením matričních knih součástí státní správy. V historii můžeme nalézt celou řadu matrik např. vojenské, židovské, evangelické nebo civilní. Největší změna nastala v roce 1949, kdy došlo k vytvoření nových matričních obvodů a veškerá matriční agenda přešla na národní výbory. Můžeme tedy říci, že problematika matrik, jména a příjmení je tradičním odvětvím správního práva, která je dnes součástí vnitřní správy. Matriční agenda provází každého občana již od jeho narození. Často je vnímána pouze jako administrativní činnost. Měla by ale především být službou občanovi, která efektivně reaguje na jeho potřeby, ať už se jedná např. o vydání rodných, oddacích či úmrtních listů a jejich duplikátů nebo o uzavření sňatků. V roce 2008 bylo v ČR 1274 matričních úřadů. Nejnovějším právním předpisem upravujícím problematiku matričních úřadů je zákon č. 300/2006 Sb., o matrikách, jménu a příjemní, který přesně vymezuje působnost a činnost matričních úřadů. Problematika matrik úzce souvisí s rodinným právem a je vymezena řadou dalších právních předpisů a mezinárodních smluv, kterými se je ČR povinna řídit.

Úvod 9 V České republice je uplatňován tzv. spojený model veřejné správy, což znamená, že samospráva vykonává v přenesené působnosti i funkce státní správy. Podle rozsahu výkonu státní správy se od 1. 1. 2003 obce dělí do třech kategorií. Do přenesené působnosti, kterou obce v určitém rozsahu vykonávají, se zařazuje problematika vedení matrik. Náklady spojené s výkonem přenesené působnosti jsou částečně hrazeny státem ve formě finančních dotací, které obce dostávají. Ty ve většině případů nestačí ani na úhradu osobních a věcných výdajů, které jsou spojeny s výkonem státní správy, takže ostatní náklady si musí obce hradit sami. Matriční úřad inkasuje správní poplatky za vedení tzv. matriční agendy. Výši správních poplatků za jednotlivé úkony nemohou obce měnit, protože jsou pevně stanoveny v zákoně č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Naproti tomu objem vyinkasovaných finančních prostředků závisí na množství úkonů vykonaných matričním úřadem, na které má vliv řada okolností. Během posledních let se zvyšuje význam regionů a mikroregionů. Je to zejména tím, že v České republice existuje velmi mnoho malých obcí, které se nejčastěji potýkají s nedostatkem vlastních finančních zdrojů. Vzniká tak celá řada regionů malého geografického rozsahu, nebo-li účelových mikroregionů. Jedná se o dobrovolné sdružení několika obcí za účelem dosažení společného cíle, kterým nejčastěji bývá čerpání finančních prostředků ze státních fondů a fondů Evropské unie. Dalším cílem řady regionů, pokud se na jejich území nachází např. nějaká historická zajímavost, se stává rozvoj podnikání a cestovního ruchu. K tomu je ovšem zapotřebí nejen možnost disponovat vlastními finančními prostředky, ale také je nezbytné získat a využít informace, které umožní následné vytvoření vhodné strategie. Ve své bakalářské práci se budu snažit poukázat právě na významné postavení matričních úřadů, které se mohou značně podílet na rozvoji nejen obcí, ale zejména i regionu.

Cíl práce a metodika 10 2 Cíl práce a metodika 2.1 Cíl práce Matriky se mohou pochlubit velice bohatou historií, která sehrála významnou roli ve vývoji státní správy. I přesto, že je matriční agenda tradičním odvětvím správního práva, je její důležitost velmi často opomíjena a považována za méně významnou. Prvotním cílem mé bakalářské práce bude provést ucelený přehled problematiky matrik a matričních úřadů z hlediska jejich institucionálního zařazení, kompetencí a předmětu činnosti. Výkon matriční agendy úzce souvisí s činností územních korporací. V dnešní době neustále roste význam regionů a mikroregionů, pro které se může matriční agenda stát cenným zdrojem informací. Naopak pro obec se mohou matriční úřady stát významným zdrojem příjmů plynoucích do jejich rozpočtu. Dalším cílem práce bude tedy provést rozbor nejen ekonomické, ale i finanční činnosti územních korporací, které přímo souvisejí s agendou matrik, popřípadě jsou vzájemně podmíněny. 2.2 Metodika práce Bakalářská práce se dělí na teoretickou a praktickou část. Problematika matrik a matričních úřadů je velice rozsáhlá. Než budu moci přistoupit k praktické části, prvním a nezbytným krokem bude provedení analýzy současné a minulé právní úpravy a její následná komparace. Jelikož činnost matrik úzce souvisí také s řadou dalších odvětví, shromáždím a nastuduji další související právní předpisy. Dále se podrobněji zaměřím na historii matriční agendy, především na úkony zabezpečované v souvislosti s vedením matričních knih. Na významné postavení matričních úřadů v rámci veřejné správy chci poukázat tím, že porovnám současnou právní úpravu a veškerou agendu matrik v historických souvislostech. Pro lepší pochopení široké problematiky matrik a matričních úřadů je nezbytné vysvětlení veškerých základních i souvisejících pojmů. Zejména začlenění matričních úřadů v systému veřejné správy jak na celostátní, krajské tak i místní úrovni. Pro tuto

Cíl práce a metodika 11 část práce je výchozí zejména studium odborné literatury, které se touto problematikou zabývá. Výsledky teoretické části práce budu aplikovat na matričním úřadě v Telči. Zde se také zaměřím na specifika regionu a jejich význam pro organizaci činností orgánů územní samosprávy. Konkrétně se budu zabývat agendou spojenou s uzavíráním manželství. Statisticky zpracuji veškeré získané informace ohledně uzavřených sňatků od počátku 90. let 20 stol. Porovnáním počtu uzavřených sňatků s okolními městy chci poukázat na vztah mezi počtem uzavřených manželství v Telči a cestovních ruchem, který je pro tuto oblast typický. Dále se podrobněji zaměřím na problematiku rozpočtu matričního úřadu. Následně analyzuji příjmy plynoucí z této agendy do rozpočtu města Telč (s ohledem na jeho zapsání do Unesca). V závěru praktické části se zaměřím na ostatní příjmy plynoucí ze svatebních obřadů, které jsou nedílnou součástí ekonomiky celého města. Veškeré potřebné informace jsem získala aktivní spoluprací s Městským úřadem v Telči, konkrétně s matričním úřadem, odborem financí a tajemníkem města.

Teoretická část 12 3 Teoretická část 3.1 Veřejná správa Veřejná správa zahrnuje široký rozsah činností a institucí, které vykonávají správu věcí veřejných na celostátní, krajské nebo místní úrovni. Veřejná správa sleduje veřejné cíle a je vykonávána ve veřejném zájmu. Primárním nositelem výkonu veřejné moci a tedy i veřejné správy je stát. Za stát vystupuje takový orgán, který má působnost a pravomoc v dané věci jednat (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 4). Dále můžeme veřejnou správu definovat jako správu, která je vykonávána pro určitý okruh fyzických a právnických osob. Subjekt veřejné správy zde vystupuje v nadřazeném postavení. Tento subjekt může použít donucovací prostředky, jestliže bude porušena veřejnoprávní povinnost (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 4). Pojmu veřejná správa předchází pojem veřejná služba. Můžeme říci, že veřejná správa je vlastně jen veřejnou službou, která má i další významy. Na jedné straně ji můžeme definovat jako bytí ve službě a na druhé straně jako užitečnou veřejnou činnost. Pojem bytí ve službě nám označuje zaměstnání či povolání u státu a pojem užitečná veřejná činnost označuje to, co by měl stát dělat pro vlastní přežití a pro pomoc sociálně potřebným osobám (Pomahač, 1999, s. 136-137). Podle schválené strategie Ministerstva vnitra ČR Smart Administration pro období 2007-2015 by měla být veřejná správa pojata jako služba občanovi, která naplňuje principy dobrého vládnutí, funguje efektivně a výkonně. Dále by měla být veřejná služba klientsky orientována, aby naplňovala očekávání občanů a flexibilně reagovala na jejich potřeby. Zároveň by měla veřejná správa a veřejná služba napomoci ke zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky a tím zvyšovat kvalitu života obyvatel České republiky.

Teoretická část 13 3.2 Organizace veřejné správy Podle Ústavního zákona č. 1/1993 Sb. je lid zdrojem veškeré státní moci a vykonává jí prostřednictvím orgánu moci: moc zákonodárná parlament, moc výkonná prezident, vláda, správní úřady, moc soudní soudy. Každá složka moci je svěřena jinému orgánu státní moci. Tyto orgány by měly být do jisté míry na sobě nezávislé, organizačně a personálně oddělené. Tímto se vytváří systém vzájemných kontrol a pojistek pro případ, kdyby došlo k selhání některé ze složení státní moci (Janků, 2006, s. 65-71). V Ústavě ČR je řečeno, že: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jedna z definic označuje pojem veřejná správa jako veřejnou službu moci. Vnitřně ji můžeme členit na několik kategorií. Veřejnou správu tak lze rozdělit na státní správu a samosprávu (Volek a Přenosil, 2008, s. 27). 3.2.1 Státní správa Státní správa má vždy povahu veřejné správy a je jejím základním druhem (Volek a Přenosil, 2008, s. 27 28). Veřejná správa je součástí moci výkonné, ale zároveň má úzké vztahy s mocí zákonodárnou a soudní. Česká republika je unitárním státem, ve kterém stále probíhá proces decentralizace. Znamená to, že stát svým jménem stále vykonává největší část úkolů veřejné správy prostřednictvím státních úřadů a za státní peníze (Pomahač, 1999, s. 208). Institucemi, které vykonávají a nebo zabezpečují činnosti a úkoly, které jim byly zákonem stanovené, jménem státu a nebo v jeho zájmu, jsou na centrální úrovni ministerstva. Dalšími ústředními orgány státní správy, které jsou řízeny vládou jsou např. Český statistický úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Národní bezpečnostní úřad aj. Mezi ostatní orgány, které jsou podřízeny ministerstvu, můžeme zařadit např. Českou obchodní inspekci, Český telekomunikační úřad nebo Energetický regulační úřad (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 23-25).

Teoretická část 14 Státní správa je vykonávána také na regionální a místní úrovni. Zde nalezneme správní úřady se všeobecnou působní jako krajské úřady, pověřené obecní úřady, obecní úřady s rozšířenou působností aj. Také zde nalezneme odborné správní úřady, které jsou odborně specializované. Jedná se o Finanční ředitelství, Úřady práce, Katastrální úřady aj. Státní správa může být také vykonávána veřejnými sbory jakou jsou Policie ČR nebo Správa Sboru požární ochrany. Dnes není výjimkou, je-li státní správa propůjčena soukromým osobám jako jsou např. autorizovaní architekti, lesní stráž nebo rybářská stráž (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 24-26). 3.2.2 Samospráva Samospráva je také součást veřejné správy, která je ovšem vykonávána jinými veřejnoprávními subjekty, než je stát. Tyto subjekty jsou korporativního charakteru a označují se jako veřejnoprávní korporace (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 18). Samosprávu členíme na územní, profesní a zájmovou. Samospráva představuje určitou skupinu či společenství, které si samo řídí své záležitosti. V rámci veřejné správy a výkonu jejich funkcí hovoříme o územní samosprávě (Volek a Přenosil, 2008, s. 28). Důležité je, že samospráva je slučitelná pouze s demokracií, která je zase založená na pluralitě společenských a politických zájmů. Je založena na partnerském vztahu státu a veřejnoprávních korporací jako subjektů samosprávy (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 18). Tím, že je samospráva založena na demokracii, převládá zde způsob volby a rozhodování. Všechny samosprávné orgány disponují autonomním rozhodováním. Samospráva tak nemá povinnost řídit se interními normativními akty a individuálními pokyny, které vydává státní správa (Volek a Přenosil, 2008, s. 28). 3.2.3 Vztah státní správy a samosprávy Jurčík a Mervartová (2006, s. 20) uvádí, že státní správa a samospráva se spolupodílí na realizaci veřejných záležitostí. Z toho vyplývá, že se v obou případech jedná o veřejnou správu. Otázkou ovšem zůstává, kdy má být veřejná moc naplňována státem a kdy územním celkem (krajem či obcí). Dále uvádí, že

Teoretická část 15 veřejná správa potřebuje určitou míru centralizace a zároveň, že je nutná i určitá míra decentralizace, se kterou souvisí akceptace názorů územních celků. Jak může stát regulovat činnost samosprávy? Reguluje ji například vydáváním zákonů, které jsou na všeobecné úrovni pomocí parlamentu (moc zákonodárná). Dále např. stát poskytuje finance, které jsou potřebné k činnosti samosprávy (moc výkonná) a nebo prostřednictvím dozoru, které vykonává správní soudnictví, nejvyšší pak Ústavní soud (moc soudní) (Volek a Přenosil, 2008, s. 29 30). 3.3 Subjekty veřejné správy Jestliže je nějaká činnost organizovaná, vyžaduje, aby byla svěřena nějakému subjektu, který za ni ponese odpovědnost. 1 Toto platí i pro veřejnou správu jako činnost organizovanou (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 22). Subjekty veřejné správy jsou: stát, nestátní veřejnoprávní korporace (územní, profesní a zájmové), ostatní subjekty veřejného a soukromého práva (nadační fondy a nadace, obecně prospěšné společnosti aj.) (Janků, 2006, s. 286). 3.3.1 Stát Stát je nejdůležitějším subjektem veřejné správy. Stát je právnickou osobou, která vykonává správu přímo a nebo prostřednictvím jiných subjektů veřejné správy, na které výkon státní správy přenese. Jedná se o přenesenou působnost obcí. Stát nemusí vystupovat pouze jako subjekt práva veřejného, ale i soukromého, jestliže se bude jednat např. o správu vlastního majetku (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 22). 1 Podle principu: jednotné daně = jednotná služba by měly být zajištěny některé úkoly na stejné úrovni po celé zemi. Ovšem v některých případech může stát i samosprávný celek zajistit tyto úkoly stejně dobře. Na druhé straně jsou i úkoly, které lépe zabezpečí samospráva. V konečné fázi si tedy stát část úkolů ponechá, část uloží samosprávným svazkům a nebo je ponechá na iniciativě samosprávy (Marková, 2000, s. 7).

Teoretická část 16 Stát je ve veřejné správě zastupován vládou, která je podle Ústavy ČR vrcholným orgánem moci výkonné. Dále pak ministerstvy jejichž působnost nalezneme v zákoně č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR. Stát je také zastupován jinými ústředními správními orgány, které jsou zřízeny vládou, dále pak správními úřady s celostátní působností, které jsou podřízeny určitému ministerstvu a specializovanými územními správními úřady (Janků, 2006, s. 286 287). 3.3.2 Nestátní veřejnoprávní subjekty Nestátní veřejnoprávní subjekty se dělí na veřejnoprávní korporace a ostatní subjekty, které působí ve veřejné správě (Janků, 2006, s. 287). Veřejnoprávní korporace jsou právnické osoby a jak uvádí Janků, mohou být založeny na principu společenství osob nebo na principu individuálního členství (Janků, 2006, s. 284). Rozlišujeme tři typy veřejnoprávních korporací: územní, osobní, věcné (svazky obcí). Územní korporace jsou založeny na principu společenství osob. Jedná se o obce a kraje. Osobní korporace jsou založeny na principu individuálního členství. Zde se jedná o zájmové a profesní komory, např. Česká lékařská komora, Komora auditorů ČR, Notářská komora ČR. Pro výkon povolání je nutné povinné členství v těchto komorách (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 23). K ostatním subjektům soukromého nebo veřejného práva se řadí nadační fondy, nadace, veřejné fondy a obecně prospěšné společnosti (Janků, 2006, s. 286). Podle Pomahače jsou veřejnoprávní korporace subjektem veřejného práva, které disponují vlastní právní způsobilostí a členstvem. Aby se korporace věnovala především veřejnému zájmu, je často subjektivita veřejnoprávních korporací specificky upravena právním řádem (Pomahač, 1999, s. 140).

Teoretická část 17 3.4 Územní samospráva V každé zemi stanoví strukturu a principy územní samosprávy ústava a příslušné zákony. V ČR jsou to především: Ústava ČR (úst. zákon č. 1/1993 Sb.) v článku 8 zaručuje samosprávu územních samosprávných celků, Listina základních práv a svobod v článku 22 ods. 1. říká, že občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců, Zákon o obcích (zákon č. 128/2003 Sb.), Zákon o krajích (zákon č. 129/2000 Sb.), Zákon o hlavním městě Praze (zákon č. 131/2000 Sb.), Evropská charta místní samosprávy (publikována ve sbírce zákonů č. 181/1999 Sb. a zákon č. 369/1999 Sb. platí pro ČR) (Jurčík, Mervartová, 2006, s. 34). Základním článkem územní samosprávy jsou obce. V 90. letech 20. století se průměrný počet obyvatel v obci zvýšil ve většina zemí EU (Peková, Pilný, Jetmar 2005, s. 99 100). Česká republika šla ovšem opačným směrem. V roce 1989 u nás bylo 3 527 obcí (Marková, 2000, s. 18). Počet těchto obcí se ale dále nesnižoval a již v roce 1998 jich bylo 6 237. Nejčastějším typem jsou malé obce, které mají do 1 000 obyvatel. ČR má tedy velmi mnoho malých obcí, které se nejčastěji potýkají s nedostatkem vlastních zdrojů a nízkou soběstačností, což je z ekonomického hlediska velice neefektivní. Jak dále uvádí)ve většině zemí Evropské unie probíhá centralizační proces. Velikostní struktura obcí v ČR je s těmito tendencemi v rozporu (Peková, Pilný, Jetmar 2005, s. 108). Vyšší územně samosprávné celky kraje, u nás existují od 1. 1. 2000. Jedná se o 14 krajů, které jsou z pohledu Evropské unie také příliš malé. Z tohoto důvodu byly zavedeny další jednotky s označením NUTS. Těmto jednotkám se také někdy říká euroregiony (Marková, 2000, s.18). I přesto, že ve většině evropských států patří územní samospráva k právu, které je zaručeno ústavou, bylo sjednocení místní samosprávy na základních principech vyjádřeno přijetím Evropské charty místní samosprávy ECHMS přijaté v roce 1985 ve Štrasburku (Marková, 2000, s.18). Lze se přiklonit

Teoretická část 18 k názoru, že se jedná o základní dokument, ve kterém nalezneme obecné zásady pro kvalitní harmonizované fungování územní samosprávy a ochrany jejich práv a zájmů na mezinárodní úrovni (Jurčík a Mervartová, 2006, s. 34). 3.5 Obec Podle 1 zákona o obcích je obec základním samosprávným společenstvím občanů. Tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Zákon o obcích 2 ods.1. říká, že obec je veřejnoprávní korporace, která vlastní majetek. V právních vztazích vystupuje obec pod svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec má pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Při plněných svých úkolů má chránit veřejný zájem. Obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, je podle 3 zákona o obcích městem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Městy se zvláštním postavením jsou statutární města, jejich výčet nalezneme v 4 zákona o obcích. V současné době jich má ČR 23. Území statutárních měst se může dále členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy. Dále 18 zákona o obcích uvádí, že každá část území ČR je součástí území některé obce. Každá obec se rozkládá na jednom nebo více katastrálních území. Zákon o obcích v 19 umožňuje, aby se na základě dohody, dvě nebo více obcí, které spolu sousedí, sloučili nebo připojili k jiné obci a to většinou na základě místního referenda. Podle 27 zákona o obcích má také každá obec svůj název. Názvy mají také části obce. Pokud by obec chtěla název změnit, musí podat návrh na ministerstvo vnitra, které vydá souhlas. 3.5.1 Působnost obcí V ČR je uplatňován tzv. spojený model veřejné správy, což znamená, že samospráva vykonává v přenesené působnosti i funkce státní správy. V tomto systému tedy obce vykonávají působnost samostatnou i přenesenou (Volek, Přenosil, 2008, s. 143-144). Do samostatné působnosti obce patří záležitosti, které jsou podle 35 zákona o obcích v zájmu obce a jejich občanů, pokud nejsou tyto záležitosti

Teoretická část 19 zákonem svěřeny krajům. Obec dále ve svém územním obvodu pečuje o vytvoření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. To vše v souladu s místními předpoklady a místními předpisy. Jedná se např. o potřeby bydlení, ochranu a rozvoj zdraví, dopravu, výchovu a zdělání aj. Ve věcech samostatné působnosti rozhoduje zastupitelstvo obce, které je voleným orgánem a vydává např.: obecně závazné vyhlášky, schvaluje rozpočet obce a hospodaří podle něj, vyhlašuje místní referendum, schvaluje program rozvoje územního obvodu nebo zřizuje obecní polici. Stanoví-li zákon o obcích nebo zvláštní zákon jinak, může rozhodovat i ve věcech, které patří do přenesené působnosti. Povinně zřizuje finanční a kontrolní výbor (Marková, 2000, s. 22-25). Zákon o obcích v 46 uvádí, že obce spolu mohou na základě uzavřených smluv spolupracovat, při výkonu samostatné působnosti. Jestliže je na obec přenesen určitý rozsah výkonu státní správy, hovoříme o přenesené působnosti. Výkon provádějí výkonné orgány obce, které jsou podřízeny a též kontrolovány orgány státní správy. V přenesené působnosti se může jednat i o krajský úřad (Peková, Pilný, Jetmar 2005, s. 107). Obce za plnění těchto úkolů obdrží příspěvek ze státního rozpočtu. Výkonným orgánem obce je rada, které přísluší rozhodovat v oblasti přenesené působnosti, jen stanoví-li tak zákon. V samostatné působnosti je odpovědná zastupitelstvu. Rada je tvořena starostou, místostarostou a členy rady. Rada obce může např. vydávat nařízení, zabezpečovat hospodaření obce podle schváleného rozpočtu nebo kontrolovat plnění úkolů obecním úřadem (Marková, 2000, s. 26-27). Kontrolními a iniciativními orgány rady jsou Komise (Jurčík, Mervartová, 2000, s. 39). Do přenesené působnosti patří zejména: vedení matrik, evidence obyvatelstva, živnostenská správa, projednávání přestupků, některé dávky sociální péče, územní a stavební řízení (Jurčík, Mervartová, 2006, s. 36).

Teoretická část 20 Na obecní úrovni existují od 1. 1. 2003 tři druhy obcí. Podle rozsahu výkonu státní správy je dělíme na: obce s rozšířenou působností, (obce III typu) výkon státní správy provádějí pro sebe, ale také pro jiné obce ve svém správním obvodu. Největší díl výkonu státní správy z bývalých okresních úřadů přešel právě na ně. Jedná se zejména o města nad 15 000 obyvatel. V ČR existuje celkem 205 obcí tohoto typu (Volek, Přenosil, 2008, s. 142), obce s pověřeným obecním úřadem (obce II. typu) vykonávají v menší míře přenesenou působnost pro sebe i pro více obcí. V ČR je 388 obcí tohoto typu (Volek, Přenosil, 2008, s. 142), obce základního typu (obce I. typu) jedná se o samosprávné územní celky bez přenesené působnosti. Podle zvláštních zákonů mohou vykonávat základní rozsah státní správy přenesené působnosti pouze pro sebe (Jurčík, Mervartová, 2008, s. 36). Dalším orgánem obce je obecní úřad (ve statutárních městech magistrát), který je tvořen starostou místostarostou, tajemníkem a zaměstnanci obce. Tajemník se zřizuje povinně u obcí II. a III. typu. Obecní úřad vykonává v samostatné působnosti úkoly, které mu byly uloženy zastupitelstvem nebo radou obce a zároveň vykonává přenesenou působnost, která byla obci svěřena. Zároveň pomáhá komisím a výborům v jejich činnosti (Jurčík, Mervartová, 2006, s. 39). 3.5.2 Právní předpisy obcí V rámci samostatné působnosti může obec ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou, kterou schvaluje zastupitelstvo obce (Marková, 2000, s. 22-23). V rámci přenesené působnosti může obec vydávat nařízení obce, které schvaluje rada obce, pouze pokud je k tomu zákonem zmocněna (Marková, 2000, s. 22-23). Ke schválení veškerých právních předpisů je zapotřebí souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva nebo rady. Aby byly právní předpisy platné, musí je podepsat starosta a místostarosta obce (Jurčík, Mervartová, 2006, s. 39-40).

Teoretická část 21 Tyto právní předpisy obec vyvěsí na úřední desku obecního úřadu po dobu 15 dnů. První den jejich vyvěšení na úřední desce se považuje na den vyhlášení. Právní předpisy nabývají účinnosti patnáctým dnem, který následuje po dni jejich vyhlášení, není-li stanoven pozdější počátek účinnosti (Marková, 2000, s. 22-23). 3.5.3 Hospodaření obcí Veřejnoprávní korporace mají ze zákona 2 právo vlastnit majetek. Toto vlastnictví je jedním z hlavních předpokladů existence územní samosprávy. Podle 38 zákona o obcích by obec měla svůj majetek využívat účelně a hospodárně, pečovat o jeho zachování a rozvoj. Měla by ho chránit před poškozením, zničením, odcizením nebo zneužitím. Obec má právo majetek nakupovat, prodávat nebo pronajímat, darovat atd. Obec nesmí, kromě výjimek uvedených v zákoně o obcích, ručit za závazky fyzických ani právnických osob. Přezkoumání hospodaření obce za minulý kalendářní rok provádí podle 42 a 43 zákona o obcích příslušný krajský úřad nebo auditor. Zastupitelstvo obce musí do 30. června následujícího roku projednat závěrečný účet spolu se zprávou o výsledcích přezkoumání hospodaření obce a přijmout opatření k nápravě nedostatků. Zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů upravuje nejen sestavování rozpočtu a závěrečného účtu, ale i hospodaření s prostředky tohoto rozpočtu. 3.5.4 Rozpočet obcí Důležitou částí soustavy veřejných rozpočtů jsou rozpočty obcí, měst a krajů. 3 Rozpočet je finančním plánem, kterým se řídí financování veškerých činností obce. Rozpočet by měl zajistit solventnost obce (Provazníková, 2009, s. 57-58). Připouští vytvoření pouze takového objemu výdajů, který bude krytý reálně očekávanými příjmy, existujícími rezervami, popřípadě půjčkami, které bude obec moci získat a splatit. Rozpočet tedy bilancuje s příjmy a výdaji za 2 Zakotveno v Ústavě ČR, hlava sedmá čl. 101 a dále v zákoně o obcích a krajích. 3 Dále sem patří rozpočty dobrovolných svazků obcí nebo rozpočty regionálních rad regionů soudržnosti. Můžeme zde zařadit i rozpočty příspěvkových organizací a mimorozpočtových peněžních fondů zřízených obcí krajem.

Teoretická část 22 rozpočtové období, které je totožné s rozpočtovým obdobím celé soustavy veřejných rozpočtů. Toto období je v ČR shodné s kalendářním rokem. Rozpočet obce se většinou sestavuje jako běžný či kapitálový. Běžný rozpočet je sestaven s každoročně se opakujících příjmů a výdajů. Rozpočet se sestavuje jako vyrovnaný nebo deficitní. Jeho příjmy jsou daňové (daně svěřené, místní, sdílené a správní poplatky), nedaňové (příjmy z pronájmu, uživatelské poplatky atd.) a přijaté transfery (dotace ze státního rozpočtu a jiných státních fondů, územních rozpočtů atd.). Kapitálový rozpočet se na rozdíl od běžného sestavuje jako vyrovnaný, deficitní (Provazníková, 2009, s. 68-70). 4 3.5.5 Financování činností v rámci přenesené působnosti Díky reformě veřejné správy se zvýšil rozsah přenesené působnosti, které musí obce vykonávat. K financování slouží především dotace a správní poplatky, které si obec vybírá sama v rámci výkonu státní správy 5. Kromě dotací jsou obcím často vypláceny účelové dotace, které slouží k financování provozních potřeb a nebo zajišťují určitý standard poskytovaných veřejných statků. Protože je objem těchto dotací schválen v zákoně o státním rozpočtu, jsou tyto příjmy, na rozdíl od dotací uváděných ministerstvem financí v kapitole všeobecné pokladní správy státního rozpočtu, předvídatelné a stabilní. V roce 2006 byla přijata nová metodika výkonu příspěvku na státní správu. V této metodice došlo k sjednocení výpočtu pro výši příspěvku na výkon státní správy pro všechny obce (Provazníková, 2009 s. 147-148). 6 Výše těchto dotací ukazuje, že stát se podílí na nákladech spojených s výkonem přenesené působnosti pouze částečně. Příspěvek tak slouží často jenom na úhradu osobních a věcných výdajů spojených s výkonem státní správy. V praxi však neexistují samostatné údaje na jejichž základě by se daly určit přesně příslušné náklady na jednotlivé činnosti (např. matriční a stavební úřady) (Provazníková, 2009, s. 151-218). 4 Jsou to např. příjmy z prodeje majetku, příjmy z emise vlastních obligací nebo kapitálové dotace z rozpočtové soustavy. 5 Problematice správních poplatků se více věnuje Marková (2009, s. 93 95). 6 Výpočet příspěvku na výkon státní správy uvádí Provazníková (2009, s. 100-101).

Teoretická část 23 3.6 Vnitřní správa Vnitřní správa je jedním z tradičních odvětví správního práva. Dříve se vnitřní správa nazývala jako správa policejní. Teprve v 17. a 18. století se správa jako státní správa rozčlenila do několika skupin: správa zahraniční, správa finanční, správa justice a obrany. Ostatní činnosti byly dále zahrnuty pod pojem vnitřní správa (Polián, 2001, s.17). Do vnitřní správy se postupně začaly zařazovat činnosti, které nebyly nijak zařaditelné. Pod vnitřní správu bylo zařazováno např. zdravotnictví, školství nebo telekomunikace (Jurčík, Mervartová, 2006, s. 54). V současné době pod vnitřní správu zařazujeme: zabezpečení osobního stavu obyvatelstva. Jedná se o problematiku matrik, jména a příjmení, cestovní doklady, občanské průkazy, hlášení a evidence pobytu občanů, pobyt cizinců, státní občanství, právo sdružovací a shromažďovací, archivnictví, požární sbírky, střelné zbraně a střelivo, veřejné sbírky, státní symboly, ochrana utajovaných skutečností, svobodný přístup k informacím (Polián, 2001, s.17). Ministerstvo vnitra ČR je ústředním správním orgánem pro vnitřní správu. Právní poměry v oblasti vnitřní správy upravuje správní právo velkým množstvím právních předpisů (Polián, 2001, s.17). Pro každý úsek vnitřní správy většinou existuje speciální právní úprava (Jurníková, Průcha a kol., 2004, s. 9). 3.7 Historie matrik 3.7.1 Nejstarší matriky Matriční historie je velice bohatá. Matriky jsou hlavním pramenem poznání životních příběhů našich předků, ale také nám pomohou lépe pochopit vývoj státní správy od vlády Marie Terezie a Josefa II až po současnost (Podhola, 2005, s. 31). Vedení matrik má značnou souvislost s křesťanstvím. Udává se, že již ve 3. stoletní začínají vznikat první fary a s nimi registrace křtů. Nejstarší dochované křesťanské matriky pocházejí z Francie (1334 57). Ze 14. století pocházejí nejstarší italské matriky, z 15. století jsou dochovány matriky v Belgii,

Teoretická část 24 Španělsku a Švýcarsku. Během 16. století se začínají objevovat i u většiny ostatních evropských zemí (Peterka, 2006, s. 40-41). Během 12. století začínají i u nás vznikat první fary. Nejstarší matriky (křestní od roku 1546, oddací dokonce od roku 1531) začali vést němečtí luteráni v Jáchymově (Peterka, 2006, s. 40-41). Až Tridentský koncil všeobecně nařídil katolickým farářům vedení matrik. Matriky se ovšem do konce 16. století u nás vyskytují velice zřídka. Obrat nastává až v roce 1605, kdy Pražská synoda nařizuje vedení matrik a římský rituál (1614) uvádí ukázky zápisů do matrik. Zápisy byly ovšem velmi často nejednotné a nedokonalé (Šebánka a kol., 1965, s.302). Matriku tehdy tvořila jedna kniha, která byla rozdělena na tři části a zápisy se zde prováděly pro celou farnost. V části narozených se na rozdíl od dnešních knih neuváděl den narození, ale pouze rok, měsíc a den křtu dítěte. Dále pak jména rodičů, dítěte a kmotrů. V části oddaných se uváděla jména a příjemní snoubenců, rodičů, svědků, jméno oddávajícího, datum svatby a jak a kdy byly provedeny ohlášky. Část zemřelých obsahovala nejchudší zápisy a to především datum pohřbu, jméno a příjmení zemřelého, přibližný věk, jméno pohřbívajícího a informaci o tom, jak byl knězem zaopatřen. Podle jazykové oblasti a nebo národnosti faráře se záznamy zapisovaly v češtině nebo v němčině. V roce 1760 pak bylo zavedeno povinné užívání latiny a připojen záznam, kterého panství je kdo poddaným (Podhola, 2005, s. 31). 3.7.2 Matriky a státní správa v 18. století Ve druhé polovině 18. století si stát začal uvědomovat důležitost matrik a začal zasahovat do evidence obyvatelstva. První opatření nařídil dvorský dekret Marie Terezie (1770). Byl proveden soupis obyvatelstva, očíslování domů a zrušeny větné zápisy ve většině matrik, které byly nahrazeny údaji ve sloupcích a řádcích. Pro vývoj státní správy byl ovšem důležitější císařský patent vydaný r. 1781 Josefem II, kde byly matriky uznány za veřejné listiny a katolickým kněžím byla uložena povinnost vést samostatné knihy pro každý zápis zvlášť (Podhola, 2005, s. 31-32). Byly také zavedeny jednotné předtištěné formuláře, které se bez podstatné změny udržely až do současné doby (Šebánka a kol., 1965, s. 302).

Teoretická část 25 V matrice pokřtěných se navíc začalo uvádět pohlaví dítěte a to, zda mělo manželský či nemanželský původ. Později zde bylo uváděno, místo data křtu, datum narození. V matrice oddaných přibily údaje, které se týkaly náboženství, čísla popisného domu, křestního jména a příjmení snoubenců. Dále se u ženicha a nevěsty uváděl stav (svobodný, vdovec) a jméno a povolání svědků. V knize zemřelých se místo data pohřbu začal uvádět rok, měsíc a den smrti, číslo domu, náboženství, pohlaví, stáří zemřelého a příčina jeho smrti (Podhola, 2005, s. 31-32). V roce 1784 bylo uloženo vedení matrik v německém jazyce, ale záleželo na farářích, zda si opatřili české nebo německé formuláře. Toto se začíná měnit zhruba v 19. století, kdy opět začíná pronikat čeština. Důležité je, že bylo farářům r. 1799 nařízeno k matričním zápisům pořizovat pololetně dva opisy, které se odevzdávaly vikářům. O rok později se snížil počet opisů na jeden, který se pořizoval za celý rok a byl uložen na konzistoři. Tento způsob se zachoval až do roku 1950 (Šebánka a kol., 1965, s. 302). Za veřejné listiny byly nejprve uznány pouze katolické matriky. Vedle nich byly vedeny také vojenské matriky, které byly spravovány vojenskými duchovními. U nás byly zrušeny v roce 1948. Za zmínku ale stojí také matriky dalších státem uznaných církví. Před rokem 1784 se židovské matriky téměř nevedly. Pokud Židé něco vedli, jednalo se o knihy obřezaných a nebo zemřelých. Až v roce 1784 nařídil Josef II. vést Židům řádné matriky narozených, oddaných a zemřelých. V roce 1868 se staly židovské matriky veřejnými listinami. Do této doby měli katoličtí faráři za úkol dohlížet nad Židy a vést kontrolní matriky. Řada židovských matrik byla za okupace zničena nacisty. Evangelíci si mohli po vydání tolerančního patentu vést matriky, ale pouze pro svoji potřebu. Prováděli zápisy do oficiálních formulářů pod dozorem katolických farářů, kterým museli dokládat všechny záznamy o provedených úkonech. Veřejnými listinami se staly evangelické matriky v roce 1829, ale opisy matričních knih museli až do roku 1849 zasílat katolickým kněžím (Peterka, 2006, s. 43-44). S rozvojem průmyslu a příchodem nekatolických cizinců bylo podle říšského zákona z roku 1968 dovoleno civilním úřadům uzavírat občanské sňatky, pokud nebyl snoubencům umožněn sňatek duchovní. Pro osoby, které nenáležely k žádné státem uznané církvi, byly roku 1870 zavedeny civilní matriky. Zápis od nich provádělo okresní hejtmanství a vedly jej okresní úřady

Teoretická část 26 a statutární města. Situace se změnila po vzniku ČSR, kdy pro uzavření sňatku stačilo prohlášení a slavnostně určený souhlas snoubenců. Politické úřady měly povinnost vést prohlášení o sňatcích a knihu prohlášek a sňatků. Říšské matriční předpisy se objevily při zabrání pohraničního území ČSR spolu s říšským matričním zákonem z roku 1939, který uznával pouze státní matriky, které byly vedeny stavovských úředníkem. Pro říšské příslušníky, kteří trvale žili na území Čech a Moravy, byly v protektoráte zřízeny státní matriky (Podhola, 2005, s. 36-37). 3.7.3 Matriky v 50. letech 20. století Velkou změnu matriční agendy přinesl zákonem č. 268 z roku 1949Sb., kdy byla veškerá agenda přenesena na národní výbory a byla zbavena veškerých údajů, které souvisely s náboženstvím. Vést nadále matriky si pak církve mohly už jenom pro svoji potřebu (Peterka, 2006, s. 42). Byly zřízeny nové matriční obvody, které od 1. 1. 1950 vedly matriky. Matriční knihy spolu s průvodním listinným a spisovým materiálem do roku 1870 nařídilo ministerstvo vnitra uschovat do dřívějších krajských, dnes státních oblastních archivů. Do těchto archivů byly předány pouze matriky římsko-katolické a církve protestantské. Židovské matriky byly uloženy v Národním archivu, civilní matriky u krajských úřadů a matriky ostatních církví pak u těchto církví zůstaly i nadále uloženy. V mnoha případech však došlo ke skartaci (Podhola, 2005, s. 31-34). 3.7.4 Aktuální prameny právní úpravy Zákon z roku 1949 včetně jeho doplňujících vyhlášek nahradil až zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení (dále jen zákon o matrikách), který vstoupil v platnost 1. 7. 2001 (Podhola, 2005, s. 31-34). Spolu s ním i vyhláška č. 207/2001 Sb., kterou se tento zákon provádí. Také došlo ke změně některých souvisejících zákonů ve znění vyhlášek č. 230/2001 Sb., a č. 499/2001 Sb. Veškeré uvedené předpisy nevycházejí z nových poznatků, ale jsou dokladem velmi bohaté tradice na úseku matrik. Mezi další významné zákony podle kterých se matriční úřady řídí je např. zákon o rodině č. 94/1963 Sb., který velmi úzce navazuje na zákon o matrikách, byl několikrát

Teoretická část 27 novelizován a je zde upravena problematika uzavírání manželství 7 (Henych, 2002, s. 6-13). Dále pak vyhláška MZV č. 131/1976 Sb., Úmluva o uznávání rozvodů a zrušení manželského soužití a další evropské úmluvy. Státní občanství je upraveno zákonem č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR a dalšími směrnicemi a úmluvami. Činnost matričních úřadů se řídí zákonem č. 500/2004 Sb., o správním řádu a zákonem č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Nejnověji se matriční úřady řídí také zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon ORP) a prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu č. 300/2006 Sb., které nabyly účinnosti od 1. července 2006. 3.8 Matriky a matriční úřady 3.8.1 Základní pojmy K 1. 1. 2008 bylo v ČR 1274 matričních úřadů. Jejich úplný seznam je obsahem prováděcí vyhlášky k zákonu o matrikách č. 207/2001 Sb. v příloze č. 1 (Motejl, 2008, s. 11). Zákon o matrikách v 1 říká, že matrika 8 je státní evidencí narození, uzavření manželství, vzniku registrovaného partnerství a úmrtí fyzických osob na území ČR a narození, uzavření manželství, vzniku registrovaného partnerství a úmrtí, k nimž došlo v cizině, jde-li o státní občany ČR. Dále zákon o matrikách v 2 vymezuje působnost na úseku matrik a další činnosti, které vykonávají matriční úřady, kterými jsou obecní úřady, městské úřady, v hlavním městě Praze úřady městských částí, v územně členěných statutárních městech úřady městských obvodů nebo úřady městských částí a pro území vojenských újezdů újezdní úřady. Dále činnost na úseku matrik vykonávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady nebo magistráty a ministerstvo. Zákon o matrikách stanovuje základní úkoly matričního úřady, kterými jsou: 7 Problematika uzavírání manželství je také upravena v celé řadě mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. 8 Termín matrika můžeme také vnímat jako úřad, který vykonává určitou činnost a nebo jako knihu do které se zapisují zákonem stanovené údaje (Henych, 2002, s. 12).

Teoretická část 28 vedení matričních knih, vedení sbírky listin, obnovování matričních knih a sbírek listin, vydávání vysvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství, rozhodování o povolení změny jména a příjmení, plnění oznamovací povinnosti (Henych, 2002, s. 24). Matriční úřad nevykonává jenom úkoly, které mu stanoví zákon o matrikách, ale i úkoly vyplývající z jiných právních předpisů. Matriční úřad vydává např. osvědčení o splnění podmínek pro uzavření církevního sňatku, ověřuje shodu nebo pravost opisu, přijímá žádosti o vydání cestovního dokladu nebo plní činnosti na úseku občanských průkazů (Henych, 2002, s. 24). Podle 3 a 4 zákona o matrikách vykonává tyto úkoly matriční úřad pro obec v níž má sídlo, ale také pro obce, které patří do jeho správního obvodu. Obec s rozšířenou působností provádí podle 4 zákona o matrikách nejen kontrolu matričních knih a sbírek u všech matričních úřadů ve svém obvodu a to nejméně jednou ročně, ale také vede a aktualizuje sbírku listin a druhopisů matričních knih vedených do 31. prosince 1958 pro matriční úřady zařazené v jeho správním obvodu. Dále ověřuje rodné, oddací a úmrtní listy, doklady o partnerství, vysvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství, potvrzení o údajích zapsaných ve sbírce listin a v matriční knize. Úřad s rozšířenou působností také provádí zkoušku matrikáře, který je zařazen do jeho správního obvodu. Matrikářem může být občan ČR, který splňuje podmínky podle zákona o matrikách a je zaměstnancem obce, popř. městské části a prokázal své odborné znalosti či zkoušku zvláštní odborné způsobilosti 9 na úseku matrik a státního občanství podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a to u obce s rozšířenou působností a nebo u krajského úřadu. O osobních údajích uvedených v matričních knihách a sbírkách listin musí matrikář zachovávat mlčenlivost a to i po skončení výkonu své funkce. Při 9 Podmínky pro složení zkoušky jsou uvedeny ve vyhlášce č. 207/2001 Sb., kterou se provádí zákon o matrikách.

Teoretická část 29 výkonu matriční činnosti mají matrikář a tajemník matričního úřadu postavení veřejného činitele (Motejl, 2008, s. 11). Úřad městské části Brno, Brno střed vede zvláštní matriku, do které se podle 42 zákona o matrikách zapisuje narození, uzavření manželství a úmrtí občanů ČR, ke kterému došlo na území cizího státu. Zapisují se zde i partnerství uzavřená občany na území cizího státu. Oproti matričním knihám není ze zákona povinnost zápisu do zvláštní matriky. Zvláštní matrika obdrží podle mezinárodních smluv cizozemský matriční doklad, na jehož základě se provede zápis do zvláštní matriky. Jestliže zemře na území ČR občan cizí státní příslušnosti, informuje se ihned konzulární úřad státu, jehož byl zemřelý občanem. Zápis do zvláštní matriky je proveden i v případě, že zvláštní matrika neobdrží cizozemský matriční doklad. U zastupitelského úřadu ČR, u kterékoliv matričního úřadu ČR nebo přímo na zvláštní matrice lze podat žádost o zápis do zvláštní matriky. Tyto úřady vyhotoví písemné oznámení, které zašlou spolu s předloženými doklady zvláštní matrice (Motejl, 2008, s. 13-14). 3.9 Matriční knihy Veškeré úkony zabezpečované v souvislosti s vedením matričních knih jsou již od patentu Josefa II. z roku 1784 pokládány za výkon státní správy. Jak uvádí zákon o matrikách v 1, matrika se dělí na matriku narození, manželství, registrovaného partnerství a úmrtí. Pro každou část jsou vedeny zvláštní knihy, ve kterých se evidují příslušné matriční události. Po uzavření matriční události se do knih podle 5 zákona o matrikách zapisují tzv. další matriční události např. (osvojení, určení otcovství, změna jména nebo příjmení, rozvod manželství), kterými se mění nebo doplňují zápisy v příslušné matriční knize a to formou dodatečného zápisu. Matriční úřad vede matriční knihy pro každou obec, město, městskou část, městský obvod a území vojenského újezdu samostatně. Od 1. 7. 2001 je povinnost vést i knihu manželství samostatně pro každou obec (Henych, 2002, s. 25). 10 10 Je to z toho důvodu, že ve všech obcích ČR mohou uzavírat manželství starostové a jejich zástupci (Henych, 2002, s. 25).

Teoretická část 30 Matriční knihy jsou vytvořeny s předem svázaných tiskopisů a jejich součástí je abecední jmenný rejstřík provedených zápisů. Jednotlivé listy jsou předem očíslovány. Zápisy do svazků knih provádí matrikář rukopisně buď perem a nebo inkoustem. Listy v matriční knize se nesmějí vytrhávat a ani se nesmějí mazat chybné nápisy. Jak postupovat při opravě chyb přesně stanovuje prováděcí vyhláška k zákonu o matrikách. V dnešní době se souběžně provádějí zápisy pomocí výpočetní techniky. Matrikář musí podepsat každý řádný a dodatečný zápis, dodatečný záznam a opravu zápisu. Veškeré matriční zápisy se provádějí v úřední místnosti matričního úřadu a to nejpozději do 30 dnů po obdržení podkladů. Údaje v matričních knihách jsou neveřejné. Matriční knihy jsou spolu s duplikáty a sbírkami listin uloženy u příslušného matričního úřadu 100 let (knihy narození), 75 let (knihy manželství, registrovaného partnerství a úmrtí). Po této době jsou archivovány (Henych, 2002, s. 6, 34-39). Pro veškeré knihy vede matriční úřad sbírku listin, která slouží jako podklad pro matriční zápis, jeho opravu či změnu. Sbírky listin se vedou za každý kalendářní rok samostatně. Do konce února následujícího roku musí matriční úřad předat sbírku listin úřadu s rozšířenou působností a nebo krajskému úřadu. Henych (2002, s. 39-42) dále uvádí, že sbírka listin je vlastně duplikátem matriční knihy a v případě pochybností o správnosti zápisu v matriční knize lze podle sbírky listin 11 provést kontrolu. Jak uvádí zákon o matrikách v 25, matriční doklad obsahuje údaje zapsané v matriční knize. Matričním dokladem jsou rodné, oddací nebo úmrtí listy, které vydává pouze matriční úřad. Veškeré matriční knihy, matriční doklady, sbírky listin, potvrzení o údajích zapsaných v matričních knihách, doslovné výpisy nebo potvrzení z nich vydané jsou veřejnými listinami. Nahlédnout do matriční knihy nebo sbírky listin a pořizovat si z nich výpisy je dovoleno jenom za přítomnosti matrikáře a to okruhu oprávněných osob, jejichž úplný výčet nalezneme v zákoně o matrikách. 11 Více informací o sbírce listin uvádí Henych (2002, s. 40-42).