Management regionálního rozvoje I Doc. Ing. Josef F. Palán, CSc.

Management regionálního rozvoje I Doc. Ing. Josef F. Palán, CSc.

Cíle Výklad relevantních pojmů Strategické myšlení Proces strategického řízení Determinanty konkurenceschopnosti regionu

Struktura přednášek Předmět zkoumání regionálního managementu Strategické myšlení Systémové pojetí regionu Regionální rozvoj a regionální politika (Irská zkušenost) Proces strategického řízení a firemní analogie Determinanty konkurenceschopnosti regionu Pozn. Autor volně zpracovává poznatky uvedené v publikaci: Skokan, K.: Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. Ostrava: Repronis 2004. ISBN 80-7329-059-6, které dále doplňuje výsledky vlastní výzkumné činnosti

Předmět zkoumání regionálního managementu Regionální manažer region jako systém Strategické myšlení v relaci k roli regionálního manažera

Formování základů strategického myšlení Pojem strategické myšlení Kategorie strategického myšlení Analytické myšlení Numerické myšlení Schopnost reflexe Představivost Kreativní myšlení Kritické myšlení

Formování základů strategického myšlení Pojem strategické myšlení Kategorie strategického myšlení Empatické myšlení Etické myšlení Pragmatické myšlení Politické myšlení

Systémové pojetí regionu Def.: Region obecně definujeme jako oblast, část území, s určitými vlastnostmi, vymezenou definovanými hranicemi. Pozn. Region jako objekt regionální politiky, a tedy jako objekt řízení vykazuje vlastnosti složitého systému. Relativnost pojmu region ve vztahu k chápání pojmu organizační jednotka! Pod pojmem region lze chápat území: subnárodní (část území jednoho státu kraje ), nadnárodní (seskupení států, jako např. Pobaltí ), transnárodní ( část území dvou nebo více států přesahující státní hranice např. euroregiony) Kriteria pro ohraničení regionů kritérium homogenity(regiony homogenní a heterogenní ) Kritérium funkčnosti (regiony spádové a nodální) Pozn. Kritéria se mohou různě kombinovat. Pojem administrativně-správní region nerespektuje výše uvedená kritéria. Příkladem jsou kraje na území ČR vytýčené ústavním zákonem č. 347/1997 Sb.

Systémové pojetí regionu - implikace a) Komplexní chápání problematiky regionálního rozvoje v jejich souvislostech. b) Zobrazení jevů a problémů regionálního rozvoje formou modelů. c) Chápání regionálního rozvoje jako systému rozmanitých procesů s využitím rozvojových faktorů. d) Uplatnění metod systémového přístupu k řešení problematiky regionálního rozvoje

Tři perspektivy pohledu na region 1. Region jako systém administrativního uspořádání. 2. Region jako systém fungování a reprodukce. 3. Region jako systém funkcí infrastruktury Ad.1 Region jako systém administrativního uspořádání. Region členíme na jednotlivé obce tj. územně správní jednotky (města a vesnice), případně větší celky (kraje), které tvoří prvky systému z hlediska veřejné správy tj. státní správy a samosprávy. Vzájemné vztahy jsou formálně vymezené zákony. V řízení regionu lze odlišit systémy strategického a operativního řízení. Dále správní systém regionu, informační systém regionu, finanční systém regionu atd.

Ad. 2 Region jako systém fungování a reprodukce Region definujeme jako část geografického prostoru, která je charakteristická komplexem přírodních a socioekonomických prvků, vazeb a procesů. Jejich specifickým rozmístěním, uspořádáním a mírou integrace se vytváří prostorová struktura s vnitřními zákonitostmi, kterými se odlišuje od okolních prostorových jednotek (regionů). Pozn. Regionální proces představuje soubor regionálních aktivit, při nichž jsou formou přemisťování osob, hmoty (materiálu), informací a energie zajišťovány potřeby regionů. Nositelem regionálních aktivit je v převážné míře obyvatelstvo! Typy regionálních procesů přírodní (klimatické, hydrologické, geologické..), ekonomické (výrobní, technologické, pracovní, pracovně-migrační, spotřební, atd.), sociální (vzdělávací, péče o člověka, obslužné - dojížďka za různými druhy občanské vybavenosti), relativně komplexní a kombinované (urbanistické, lokalizační, aglomerační, demografické, ekologické, informační aj.)

Ad. 2 Region jako systém fungování a reprodukce Region představuje určitý hierarchický stupeň osídlení, který se při svém fungování opotřebovává. Rozlišujeme proto: fungování-provoz a užívání, které zahrnuje chování člověka, jeho práci, pohyb, odpočinek, styky, chování přírodních prvků i chování umělých prvků, které člověk vytváří. reprodukci-obnovu a tvorbu osídlení, tj. obnovu přírodních prvků, reprodukci člověka, výrobu nových umělých prvků. Pracovní vymezení oblastí regionálního rozvoje rozvoj ekonomiky (průmyslu, zemědělství) rozvoj infrastruktury (technické a institucionální) rozvoj v oblasti sociální, vzdělanosti a kultury rozvoj v oblasti ochrany životního prostředí, rozvoj cestovního ruchu, rozvoj politického systému (občanská demokracie) rozvoj vnějších vztahů s okolím

Ad. 3 Region jako systém funkcí infrastruktury Infrastrukturou rozumíme životně dlouhodobé zařízení a vybavení materiálního (technického), institucionálního i personálního charakteru potřebné pro ekonomické fungování z hlediska prostoru a dělby práce. Do infrastruktury zahrnujeme: infrastrukturu technickou (silnice, železnice, vodní a letecké cesty, odpadové hospodářství, energetické sítě, telekomunikace a informační sítě) infrastrukturu institucionální tvořenou sítí veřejných a soukromých institucí v daném prostoru. infrastrukturu podnikatelskou tvořenou podnikatelskými subjekty a subjekty na podporu podnikání. infrastrukturu sociální zahrnující zdravotní, kulturní, vzdělávací, sociální a rekreační zařízení regionu.

Závěr Region představuje vymezené území s definovanými prvky, ve kterém existuje specifická, funkční a související infrastruktura a prosazuje se společný zájem na jeho rozvoji a zvýšení blahobytu obyvatel.

Regionální rozvoj a regionální politika Regionální rozvoj Def.: Regionální rozvoj je představován komplexem procesů, které pokud jsou dobře zvládnuty vedou k hospodářskému a sociálnímu rozvoji regionů. Podporou regionálního rozvoje se zabývá regionální politika. Rozhodující je ekonomický rozvoj založený na rozvoji podnikání s podporou regionální infrastruktury spolu s rozvojem sociálním a environmentálním, jejichž hlavním ohniskem zájmu je blahobyt lidí.

Faktory v regionálním rozvoji tj. lokalizační faktory, které ovlivňují jak sídelní strukturu, tak zejména umístění firem a institucí v regionu: přírodní podmínky (znečistění životního prostředí) dostupnost výrobních faktorů (půdy, pracovních sil a kapitálu) dostupnost zdrojů vstupů do výroby a přístupů na trhy prostorové rozmístění zdrojů a dopravní infrastruktura úroveň technického pokroku (dostupné technické dovednosti ) přítomnost velkých národních a nadnárodních firem případně jejich poboček aglomerační efekty (důsledek koncentrace podniků a sídel) úroveň technické a institucionální infrastruktury a veřejných služeb regionální prostředí resp. klima (stimulující podnikání a inovace) přítomnost kvalifikované pracovní síly, sítě dodavatelů a služeb a vazby na trhy nehmotné (měkké-soft) faktory, např. sociální prostředí, atraktivnost podmínek pro bydlení, aktivity volného času..

Teorie regionálního rozvoje 1. Teorie exogenního regionálního rozvoje 2. Teorie endogenního rozvoje 3. Asociativní model regionálního rozvoje ad. 1 Teorie exogenního regionálního rozvoje Rozvojové podněty vycházejí z metropolitních center k periferiím. a) Teorie rovnovážného rozvoje / se vyznačují tím, že regionální růst a rozvojové procesy vždy končí ve stavu ekonomické rovnováhy, pro jejich odvození však bylo nutné stanovit řadu omezujících předpokladů, které jsou často vzdáleny od reality (Sweeny, 1995) b) Polarizační teorie

Polarizační teorie Základní předpoklad: Ekonomický rozvoj a ekonomický růst probíhají různě v odvětvích a regionech. Východiska Joseph A. Schumpeter: Inovace spouštějí celou vlnu rozvoje ekonomiky. José Ramón Lasuén: Předložil propracovaný koncept růstových pólů, tzv. teorii dynamického systému růstových pólů. Vychází z předpokladu, že ekonomický rozvoj je určován využitím inovací v dominujícím průmyslovém odvětví. Inovace přispívají k vytvoření regionálních a odvětvových pólů, které označujeme jako shluky / seskupení (clusters). Za růstový pól považuje Lasuén odvětvové / regionální seskupení firem, které provádějí aktivity zaměřené na export.

Teorie endogenního rozvoje Tento přístup vyžaduje, aby byly vypracovány cíle, strategie a opatření, které vezmou v úvahu existující struktury a endogenní (vnitřní) potenciál regionů. Zdrojem bohatství a prosperity regionů je jejich dynamicky a podnikatelsky se chovající obyvatelstvo v MSP. Mezi rozhodující faktory rozvoje v této souvislosti patří: Technický pokrok prostřednictvím inovací a schopnost učení, lidský kapitál a podnikatelé, ekonomický rozvoj jako lokální jev s regionální institucionální podporou.

Asociativní model regionálního rozvoje Asociativní model regionálního rozvoje, vychází z tzv. měkké (soft) dimenze ekonomiky, která zahrnuje spíše společenské a komunikativní dimenze ekonomického rozvoje. Konkrétním projevem asociativního modelu v regionech je nejen existence klastrů a podnikových sítí, ale také řada iniciativ podporovaných EU. Např. RIS - Regional Innovation Strategy, nebo RITTS- Regional Innovation and Technology Transfer Strategies. Hlavními procesy podporujícími asociativní model v regionálním rozvoji, jsou nejen procesy spolupráce (networking), procesy budování důvěry mezi partnery (zvyšování úrovně sociálního kapitálu v regionech) ale také změna územních struktur vládnutí a správy. Tento přístup vyžaduje, aby byly vypracovány cíle, strategie a opatření, které vezmou v úvahu existující struktury a endogenní (vnitřní) potenciál regionů.

Regionální politika Def.: Regionální politika představuje všechny veřejné intervence vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokouší napravit určité prostorové důsledky volné tržní ekonomiky ve smyslu dosažení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického rozvoje a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů. Typy a nástroje regionální politiky Rozlišujeme dva základní typy: Exogenní regionální politiku orientovanou na vnější rozvojové impulsy představované obvykle pobídkovým systémem tj. intervencemi ze strany státu, zejména na ovlivnění mobility výrobních faktorů (kapitálu a práce). Endogenní regionální politiku spočívající v uvolňování a mobilizaci vnitřních regionálních faktorů a vytváření podmínek pro rozvoj regionálního potenciálu zdrojů a struktur. Pozn. Charakteristiky regionální politiky viz. Tabulka 3.

Tab. 1 Charakteristiky regionální politiky Charakteristiky Problémové regiony Převažující strategie Organizační forma Dominující mechanismus Převažující orientace Tradiční exogenní regionální politika Dichotomní přístup (zaostalé a rozvinuté) Regionální růst Centralizovaná, sponzorovaná státem Meziregionální přerozdělování Kapitálová, materiálová Kvantitativní růst Výroba Projekty Málo velkých firem Endogenní regionální politika Mnohostranný přístup (rozdílné regionální struktury) Regionální inovace Decentralizovaná, založená na regionální komunitě Mobilizace endogenních regionálních zdrojů Informační a technologická Kvalitativní (flexibilita) Služby Programy Mnoho malých a středních firem Nástroje Pro regionální přerozdělování Pro mobilizaci vnitřních zdrojů Dynamika Geograficky stabilní problémové regiony Pevná množina plánovaných růstových center Rychle se měnící problémová území Spontánní mobilizace místních zdrojů Zdroj: Skokan, K.: Konkurenceschopnost, inovace a klastry v regionálním rozvoji. Ostrava: Repronis, 2004)

Proces strategického řízení Mapování procesu

Proces strategického řízení Schéma vektorového prostoru strategického rozhodování Konkurenční výhoda Finanční výhoda Konkurenční výhoda je spojena se schopností podnikatelského subjektu vytvořit vyšší užitnou hodnotu nabízených produktů pro zákazníka ve srovnání s konkurencí, eventuelně vytvořit stejnou užitnou hodnotu, ale při nižších nákladech, nebo v kratším produkčním cyklu. Podnikové schopnosti a dovednosti

Proces strategického řízení Schéma vektorového prostoru strategického rozhodování Konkurenční výhoda Finanční výhoda Podnikové schopnosti a dovednosti

Proces strategického řízení Schéma vektorového prostoru strategického rozhodování Konkurenční výhoda Finanční výhoda spočívá ve schopnosti podnikatelského subjektu zaměřit obchodní činnosti na maximalizaci ekonomické hodnoty hotovostního toku (cash flow) v relacím k investicím do podnikání. Finanční výhoda Podnikové schopnosti a dovednosti Důkladné ekonomické posouzení strategických variant / projektová studie /.

Proces strategického řízení Schéma vektorového prostoru strategického rozhodování Konkurenční výhoda Finanční výhoda Rozvoj podnikových schopností a dovedností souvisí s rozvojem znalostí a dovedností lidských zdrojů podniku, s rozmnožováním jejich know-how a v neposlední řadě i s technologickým rozvojem podnikových systémů. Podnikové schopnosti a dovednosti

Proces strategického řízení Základní strategické přístupy k managementu změny vedení anticipace Vytváření nových technologií a produktů Vstup na nové trhy Zvýšení odvětvových standardů Redefinice očekávání zákazníků Zkrácení inovačního cyklu reagování Formy procesu strategického řízení

Determinanty konkurenceschopnosti regionů Definice konkurenceschopnosti: 1. Konkurenceschopnost v pojetí EU představuje schopnost firem, odvětví, regionů, národů a nadnárodních regionů generovat vysokou úroveň příjmů a zaměstnanosti. Regionální konkurenceschopnost závisí na čtyřech hlavních faktorech: struktuře ekonomických aktiv, úrovni inovací, stupni dostupnosti regionu, úrovni vzdělanosti pracovních sil.

Determinanty konkurenceschopnosti regionů 2. OECD uvádí v Ročence konkurenceschopnosti tzv. Zlatá pravidla a principy konkurenceschopnosti: vytvořte stabilní a předvídatelné legislativní prostředí, pracujte na pružných a přizpůsobivých ekonomických strukturách, investujte do tradiční a technické infrastruktury, podporujte soukromé úspory a domácí investice, podporujte agresivitu na mezinárodních trzích (export) a také přitažlivost pro přímé zahraniční investice, soustřeďte se na kvalitu, rychlost a transparentnost vlády a administrativy, udržujte vztah mezi úrovní mezd, produktivitou a zdaněním, udržujte sociální síť snižováním disparit ve mzdách a posilováním střední třídy, investujte intenzivně do vzdělání, zejména na sekundární úrovni, a do celoživotního vzdělávání pracovních sil, udržujte rovnováhu mezi ekonomií sousedství (blízko u koncového uživatele) a ekonomií globálnosti (operace na mezinárodních trzích).

Determinanty konkurenceschopnosti regionů 3. Světové ekonomické fórum publikuje každoročně Zprávu o konkurenceschopnosti států (tzv. Global Competitiveness Report ). Hodnocení vychází z analýzy 12 pilířů konkurenceschopnosti: Institucí, infrastruktury, makroekonomického prostředí, zdraví a základního vzdělání, vyššího vzdělání a výcviku, výkonnosti trhu zboží, výkonnosti trhu pracovní síly, rozvoje finančního trhu, technologické připravenosti, velikosti trhu, úrovni technologické náročnosti podnikání a inovací. Index globální konkurenceschopnosti: ČR 38/2011-2012

Determinanty konkurenceschopnosti regionů 4. Porterův přístup ke konkurenceschopnosti regionů Rostoucí prosperita národa, státu, regionu závisí na produktivitě, s jakou využívá své lidské, kapitálové a přírodní zdroje. Produktivita se vyjadřuje pomocí hodnoty zboží a služeb vyprodukovaných na jednotku práce a kapitálu. Obr. 4 Porterovo paradigma konkurenceschopnosti, tj. determinanty produktivity Makroekonomický, politický, právní a sociální kontext pro rozvoj Mikroekonomické základy rozvoje Výkonnost firemních operací a propracovanost strategií Kvalita mikroekonomického podnikatelského prostředí

Determinanty konkurenceschopnosti regionů Kvalitu podnikatelského prostředí určují 4. oblasti: 1. kvalita vstupů dostupným firmám (lidské zdroje, fyzická infrastruktura, dostupnost informací, apod.), 2. pravidla, která řídí konkurenci a pobídky pro produktivní způsoby soupeření, 3. úroveň místní poptávky po kvalitních výrobcích a procesech, 4. dostupnost a úroveň místních dodavatelů zařízení, komponent, strojů, služeb a přítomnost tzv. klastrů příbuzných firem.

Klastry Klastry jsou geograficky blízké skupiny provázaných firem a navazujících institucí v určitém oboru. Klastry vytvářejí specifické prostředí kombinací aktiv, institucí a znalostí, které produkují mimořádně vysoký stupeň inovací. Klastry se dají popsat pomocí modelu diamantu M. Portera. Klastry prosperují tam, kde existuje vysoce kvalitní mikroekonomické podnikatelské prostředí.

Model diamantu M. Portera Vláda Strategie firem, struktura a soupeření Náhoda Podmínky (vstupních) faktorů Specializované, vysoce kvalitní vstupy pro firmy: přírodní zdroje lidské zdroje kapitálové zdroje fyzická infrastruktura administrativní infrastruktura informační infrastruktura vědecká a technická infrastruktura Lokální kontext, který povzbuzuje efektivnost, investice a trvalé zlepšování Otevřená a silná konkurence mezi místními firmami Spřízněná a podporující odvětví Přítomnost schopných a lokálně umístěných dodavatelů a firem Přítomnost klastrů místo izolovaných odvětví Podmínky poptávky

Etapy konkurenceschopného rozvoje POKROK ÚPADEK Ekonomika poháněná faktory Ekonomika poháněná investicemi Ekonomika poháněná Inovacemi také ČR Ekonomika poháněná bohatstvím

Projektová studie ke zkoušce Projektovou studii zpracovávají jednotlivé týmy v rozsahu ca 12-16 ns, vhodně graficky dokumentovanou v kroužkové vazbě. Přílohou PS je prezentace zpracovaná v power-pointu. Týmy mají možnost volby jednoho z níže uvedených témat: 1. Zpracování vzorového projektu zaměřeného na vytvoření systému celoživotního vzdělávání akademického personálu fiktivní soukromé vysoké školy eventuálně lze volit i jiné téma, na základě výzvy čís. 33 operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost s využitím aplikace Benefit7 v prioritní ose 4. Systémový rámec celoživotního učení. 2. Zpracování projektové studie Profil vybraného kraje zahrnující např. subkapitoly: Správa regionu, geografie, průmysl, dopravní infrastruktura, obyvatelstvo, nejdůležitější města regionu a turistický ruch atd. doplněné SWOT analýzou eventuálně i grafickým modelem konkurenční výhody a nevýhody zkoumaného kraje.