Rozvoj střelecké výkonnosti v biatlonu

Masarykova univerzita Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Rozvoj střelecké výkonnosti v biatlonu Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Jan Ondráček, Ph.D. Vypracovala: Bc. Lenka Votočková, 2. ročník, N TV UTV komb. (SE) Brno, 2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, na základě studia literatury a pramenů uvedených v seznamu použité literatury. V Rokytnici n. Jizerou, dne 13. 4. 2009 Podpis:

Poděkování Děkuji vedoucímu diplomové práce PaedDr. Janu Ondráčkovi, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady, které mi poskytl. Dále bych chtěla poděkovat Lence Šlechtové za pomoc při tvorbě obrazové dokumentace.

OBSAH 1. HISTORIE BIATLONU... 8 2. SOUČASNÝ BIATLON... 13 3. CHARAKTERISTIKA BIATLONU... 14 3.1. FUNKČNÍ A METABOLICKÁ CHARAKTERISTIKA BIATLONU... 15 3.2. CHARAKTERISTIKA BĚHU NA LYŽÍCH V BIATLONU.... 16 3.3. CHARAKTERISTIKA STŘELBY V BIATLONU... 17 3.4. DRUHY ZÁVODŮ... 19 3.4.1. RYCHLOSTNÍ ZÁVOD... 19 3.4.2. VYTRVALOSTNÍ ZÁVOD... 19 3.4.3. ZÁVOD S HROMADNÝM STARTEM... 19 3.4.4. ŠTAFETOVÝ ZÁVOD... 20 3.4.5. STÍHACÍ ZÁVOD... 20 3.4.6. SMÍŠENÁ ŠTAFETA... 20 3.4.7. SUPERSPRINT... 21 4. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE... 22 4.1. CÍLE PRÁCE... 22 4.2. ÚKOLY PRÁCE... 22 5. TECHNIKA STŘELBY... 23 5.1. ZÁKLADY TEORIE STŘELBY... 23 5.1.1. VNITŘNÍ BALISTIKA... 23 5.1.2. VNĚJŠÍ BALISTIKA... 24 5.2. METODIKA STŘELBY V BIATLONU... 26 5.2.1. POLOHA VLEŽE... 27 5.2.2. POLOHA VSTOJE... 32 5.2.3. MÍŘENÍ... 37 5.2.4. DÝCHÁNÍ... 39 5.2.4.1. ZPŮSOB ZADRŽENÍ DECHU... 40 5.2.5. SPOUŠTĚNÍ... 41 5.2.5.1. POSTUPNÉ PLAVNÉ SPOUŠTĚNÍ... 42

5.2.5.2. STUPŇOVITÉ SPOUŠTĚNÍ... 42 5.2.5.3. IMPULSIVNÍ SPOUŠTĚNÍ... 43 5.2.5.4. SPOUŠTĚNÍ S NAMÁČKNUTÍM... 43 6. TRÉNINK STŘELBY V BIATLONU... 44 7. PROSTŘEDKY A METODY ROZVOJE STŘELBY V BIATLONU... 45 7.1. SUCHÁ STŘELBA... 45 7.1.1. NÁCVIK SUCHÉ STŘELBY... 45 7.1.2. ZÁSADY SUCHÉ STŘELBY... 46 7.1.3. FORMY SUCHÉ STŘELBY... 47 7.2. POČÍTAČOVÝ PROGRAM SCATT... 48 7.2.1. OBECNÝ POPIS SYSTÉMU ŠKOLENÍ... 49 7.2.2. SOUČÁSTI SYSTÉMU SCATT... 50 7.2.3. VŠEOBECNÉ INFORMACE... 53 7.2.4. TRAJEKTORIE STOPA MÍŘENÍ... 55 7.2.5. GRAF RYCHLOSTI... 57 7.2.6. GRAF VZDÁLENOSTI... 57 7.2.7. GRAF KOORDINACE... 60 7.2.8. GRAF PRAVDĚPODOBNOSTI... 64 7.2.8.1. HODNOCENÍ VLIVU KVALITY PUŠKY A NÁBOJŮ NA STŘELECKÉ VÝSLEDKY... 64 8. ZÁVĚR... 66 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 67 RESUMÉ... 69

ÚVOD Ačkoliv moderní sport se formoval už v průběhu 19. století, mimořádně dynamicky se rozvíjel především v posledních padesáti letech. Období po druhé světové válce bylo charakteristické řadou společenských proměn, které se promítaly i ve sportu. Sport jako světový fenomén projevil značnou odolnost vůči politickým vlivům, uhájil svou pozici i v nejtěžších kritických obdobích. Svým humanistickým posláním, blízkým lidem všech ras, náboženství, ideologií, sociálního postavení, se stal dokonce jistým sjednocujícím činitelem. Významnou roli sehrálo v těchto složitých procesech olympijského hnutí, které v tomto období vyřešilo mnoho obtížných problémů na cestě k demokratizaci sportu a jeho humanistického smyslu, zejména ve vztahu k mladým generacím (Dovalil a kol., 2002). Sport je v současném světě výrazným společenským fenoménem a svou podstatou, postavením a vlivem působí na stále širší vrstvy obyvatel. Vrcholné sportovní události na sebe soustřeďují zájem nejen příznivců sportu, ale i představitelů států, politiků, vědců, umělců, ale také řady organizací, hnutí, institucí všeho druhu bez rozdílu ideologického, filozofického či náboženského vyznání. Tento dynamismus zájmu je tak výrazný, že se někdy o sportu hovoří jako o jevu, který charakterizuje celé 20. století. Popularita sportu ve světě neustále narůstá a trendy jeho rozvoje dokumentují, že lidé sport potřebují, že v něm nacházejí stále více uspokojování svých potřeb a zájmů, ať už jde o jedince, celé sociální skupiny či o společnost jako celek. Odtud také vyplývá i stále rostoucí společenská autorita sportu, jeho přínos v sociálním a kulturním životě společnosti (Choutka, 1988). Mezi sporty, které v posledních letech zažily velký rozvoj, se řadí jistě i biatlon. Diváci na stadionech nadšeně aplaudují špičkovým výkonům nejlepších sportovců, televizní sledovanost díky atraktivním přenosům patří u tohoto 6 S tránka

sportovního odvětví k jedné z nejvyšších. Biatlon se stává pro diváky velmi atraktivní sportovní disciplínou, pro jeho velmi napínavý průběh v celém závodu, kdy se pořadí závodníků neustále mění po jednotlivých střeleckých položkách. Asi největší boom zažívá biatlon v Německu, kde jsou stavěna velká hlediště v prostorách střelnic a diváci mají přehled nad vývojem celého závodu. Diváckou pozornost získává biatlon postupně i v jiných zemích a ani v naší zemi tomu není jinak. Za podívanou, kterou biatlon divákům poskytuje, však stojí velmi tvrdá tréninková práce všech špičkových závodníků, kteří by bez něho jen těžko předváděli špičkové výkony na tak vysoké úrovni (Zicháček, 1999). Co asi nejvíce fascinuje diváky a vytváří základní charakteristické specifikum biatlonu je skloubení dvou zcela odlišných činností střelby a běhu na lyžích. Obě tyto činnosti vyžadují zcela odlišnou fyzickou a psychickou připravenost a tím i metody a formy tréninkové přípravy. Jenom dokonalé zvládnutí obou těchto činností je základním předpokladem pro dosažení sportovního úspěchu na všech výkonnostních úrovních. Sebelepší výsledek jen v běhu nebo naopak ve střelbě nemůže nejen ve vrcholné, ale ani na nižší soutěži postačit k čelnímu umístění. 7 S tránka

1. HISTORIE BIATLONU Biatlon je relativně mladé a dynamicky se rozvíjející sportovní odvětví, které má všechny klasické znaky - stabilní střešní mezinárodní organizaci (IBU), přesná a mezinárodně platná pravidla, propracovaný systém lokálních i mezinárodních soutěží apod. Je jedním z mladších členů olympijské rodiny. Biatlon v ČR má dlouholetou tradici a ve vývoji světového biatlonu, jako sportovního odvětví, měl a má významné postavení. Mnoho sportovních disciplín má svůj původ v dávných dobách, ani biatlonový sport není výjimkou. Přichází do kruhu sportů relativně pozdě, ale má zajímavý původ a tradici. Prvopočátky biatlonu sahají do hluboké minulosti. Střelba zpočátku souvisela s lovem, s obstaráváním kořisti a byla tedy mnohdy otázkou přežití. V horských oblastech pak lyže v této souvislosti zcela přirozeně posloužily k rychlému pohybu. Nejstarší písemné záznamy o lovu na lyžích pocházejí z doby před 5000 lety z římských, řeckých a čínských provincií. Historie biatlonu má dva kořeny. Poprvé zkombinovali lyžování a střelbu prehistoričtí lovci, pak následovali bojovníci. Nejstarší skalní kresba je datována do doby neolitu (asi 3000 let př. n. l.). Zobrazuje lovce s lukem a šípem pohybujícího se na klouzacím dřevě. V Severní Evropě, a to zejména ve skandinávských zemích, bylo totiž užívání lyží běžnou činností místních obyvatel, která jim velmi usnadňovala mobilitu a to jak při běžných přesunech, tak při lovu. Lov na lyžích byl dobře znám i v Severní Asii, v Severní Americe, ale také v Číně. Ve středověku vystupují do popředí vojenské aspekty střelby na lyžích, vyvíjí se počátek tradice závodů 8 Stránka

hlídek, již ryzí sportovní disciplíny počátek dnešního biatlonu. Vojáci na lyžích neexistovali jen ve Skandinávii, ale také od konce 19. století v Rusku, Německu, Rakousku a Švýcarsku. V roce 1776 byly v Norsku organizovány první závody, kdy soutěžící za jízdy stříleli z pušky. Takové soutěže se konaly v pravidelných intervalech, v letech 1792-1818. V Německu byly první vojenské závody hlídek v roce 1902. V Norsku byl k těmto závodům hlídek brzy - v roce 1912 - doplněn závod jednotlivců, kdy se střílelo ve dvou střeleckých položkách 10 nábojů. V letech po 1. světové válce se biatlon stal téměř výhradně záležitostí ozbrojených složek, kde velmi dobře plnil úlohu kvalitního výcvikového programu. Jeho členská základna byla omezena na poměrně malý počet sportovců, většinou z řad armády, policie, celníků a pohraničníků. V počátečním stadiu vývoje biatlonu se jako zbraně používalo lovecké kulovnice a později velkorážné pušky. V tomto období se rovněž několikrát měnila jak velikost terčů, tak i jejich vzdálenost od palebné čáry, a to od 100 do 300 metrů. První zimní olympijské hry v roce 1924 v Chamonix zahrnovaly závod lyžařských hlídek v organizačním programu jako předváděcí, stejně tak v roce 1928, 1936 a 1948. Jméno biatlon najdeme v pravidlech z roku 1955. Mezi mezníky novodobé historie sportu patří bezesporu rok 1957, kdy se biatlon stal členem UIPM (Mezinárodní federace moderního pětiboje - Union Internationale de Moderne Pentatlon), která je od tohoto data známa jako UIPMB (Mezinárodní federace moderního pětiboje a biatlonu - Union Internationale de Moderne Pentatlon et Biatlon). Pod její patronací bylo hned následujícího roku (1958) uspořádáno 1. mistrovství světa v biatlonu, v rakouském Saalfeldenu v roce 1958, kde závodilo pouze 25 sportovců ze 7 zemí na 20 km trati, a to v soutěži tříčlenných družstev. Zde bylo ustaveno, že se MS nadále bude konat každý následující rok, s výjimkou let olympijských. Velkým úspěchem se stalo brzké zařazení sportu na program ZOH. V roce 1960 se biatlon (tehdy ještě ve své velkorážné podobě) poprvé představil ve Squaw Valley olympijskému obecenstvu jako oficiální část programu ZOH. V roce 9 S tránka

1965 v Norsku se poprvé uskutečnil závod štafet a pak v roce 1974 na světovém šampionátu v Minsku (SSSR) se konala premiéra další biatlonové disciplíny, a to rychlostního závodu na 10 km. Zlomem ve vývoji sportovního odvětví se stal kongres UIPMB konaný v roce 1976, který rozhodl o zásadní změně pravidel. Od zimní sezóny 1977-78 došlo k přechodu od velkorážného biatlonu k malorážnému a úpravě vzdálenosti terčů na 50 metrů. Do světa biatlonu vstoupily v roce 1980 oficiálně i ženy, kdy se v biatlonovém areálu v Jáchymově, pod patronací UIPMB, uskutečnily první závody žen. V roce 1984 již společně s muži bojovaly o nejvyšší tituly na MS ve francouzském Chamonix. V roce 1988 byl pak ženský biatlon zařazen olympijským kongresem v Calgary do programu ZOH. Do bojů o olympijské medaile zasáhly ženy poprvé o čtyři roky později ve francouzském Albervile. V nedávné historii sportu došlo k některým dílčím změnám, či úpravám v pravidlech. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí, v němž lze spatřit další historický mezník, bylo rozhodnutí kongresu UIPMB v roce 1985 o výhradním používání volné techniky běhu na lyžích v biatlonu. Od tohoto roku dostává biatlon svoji dnešní podobu. V roce 1989 se zvyšuje počet tří dosavadních soutěží (vytrvalostní závod, rychlostní závod, štafetový závod) o závod stíhací, což jistě přispělo k zatraktivnění a zpřístupnění biatlonu divákovi. V devadesátých letech se ve vývoji biatlonu objevuje nový fenomén - Archery biathlon. Je to biatlon, ve kterém je střelba s pušky nahrazena střelbou z luku. Do roku 1990, byl biatlon znám spíše pod názvy Sokolský nebo Dukelský závod branné zdatnosti (SZBZ, DZBZ). Soutěžilo se v rámci bývalé armádní organizace Svazarm pod hlavičkou Masově branných sportů (MBS). Skutečnost, že byl i u nás biatlon zaštiťován armádou, vrhá dodnes u širší veřejnosti na tento sport špatné světlo. Odbornější veřejnost a novináři jej však respektují jako seriózní zimní 10 S tránka

olympijský sport. Do podvědomí širší veřejnosti se postupně biatlon zapisuje i svými úspěchy získanými po revoluci, po které se od armády odloučil. Mezi nejlepší výsledky českého biatlonu patří vítězství Jiřiny Adamčíkové-Pelcové ve světovém poháru 1991, titul mistra světa pro štafetu žen z roku 1993, vítězství Mariana Málka, třetí místo mužské štafety na světové univerziádě v Muju, čtvrté místo Ivana Masaříka z olympijských her v Naganu. Množství medailí a odvedené práce bylo ohodnoceno českými sportovními novináři v roce 1995, kdy byl biatlon vyhlášen jako nejlepší zimní sport toho roku. (Zicháček, 1999). V posledních letech byly nejlepšími výsledky naší reprezentace třetí místo Zdeňka Vítka na 12,5 km, třetí a první místo Kateřiny Holubcové na 12,5 km a 15 km na MS v ruském Chanty-Mansijsku, v sezoně 2002/2003. V sezoně 2004/2005 získal Roman Dostál zlatou medaili na MS v rakouském Hochfilzenu ve vytrvalostním závodě na 20 km a v letošní sezóně 2006/2007 stříbrná a bronzová medaile Michala Šlesingra na MS v italské Anterselvě. V letošní sezóně 2008/2009 bylo největším překvapením umístění naší mladé (věkem ještě juniorská reprezentantka) naděje Veroniky Vítkové. Na MS v korejském Pyeong Changu se umístila na skvělém 5. místě a 2x 10. místě. Biatlon má také letní obdobu zimního biatlonu (dřívější Dukelský závod branné zdatnosti) letní biatlon (střelecký kros). Závody na národní úrovni jsou známy již dávno před rokem 1989 a na mezinárodní úrovni se uskutečňují mistrovství světa od roku 1996. Letní biatlon slouží jako komplexní tréninkový prostředek pro zimní část. Má řadu disciplín, mezi nimiž si začíná nacházet své specialisty. Pro tzv. zimní biatlonisty je někdy velmi složité bojovat s letními specialisty a naopak. Letní biatlonisté krosaři mají velmi dobře zvládnutou techniku běhu a zimní biatlonisté, podřizují trénink v letní sezóně přípravě na zimní období (jízda na kolečkových lyžích, Ssi). Jsou ale i další formy biatlonu. V roce 1998 proběhlo první Mistrovství ČR v biatlonu na horských kolech v Jablonci nad Nisou 11 S tránka

a v roce 1997 Mistrovství ČR na kolečkových lyžích v Letohradě. Tyto soutěže se od této doby pořádají každoročně. V roce 2004 na kongresu IBU ve Varně byly schváleny dvě nové disciplíny a tím byly supersprint a smíšené štafety. 12 S tránka

2. SOUČASNÝ BIATLON Obrázek 1: Současný biatlon Současný biatlon prochází celosvětově úspěšným obdobím. Zájem médií a diváků neustále roste. Hlavní impuls pro zatraktivnění tohoto krásného sportu byl v zavedení nových závodů. Supersprint a smíšená štafeta přináší potřebnou atraktivnost jak pro diváky, tak i pro závodníky. Dalšími velmi atraktivními disciplínami jsou závod s hromadným startem a stíhací závod. Diváci sledují přímé souboje mezi závodníky jak na střelnici, tak na trati, pořadí se neustále přelévá a nikdo si nemůže být jist do poslední chvíle vítězstvím toho či onoho závodníka. V současném světovém poháru může vyhrát kdokoli z první padesátky startovního pole. Podíváme-li se do prvních 40 závodníků ve světovém poháru, najdeme samá známa jména, která již byla slyšet ve spojitosti s nějakým dobrým výsledkem. Díky tomu přicházejí do biatlonu větší finance od sponzorů, z čehož profituje nejen mezinárodní biatlonová unie IBU, ale i jednotlivé státní svazy, potažmo samotní závodníci. Za posledních několik let se mnohonásobně zvýšily finanční odměny ve Světovém poháru či na Mistrovství světa. Mezinárodní biatlonová unie IBU má dostatek prostředků na podporu tzv. rozvojových států (co se týče biatlonu). Toto jsou jedny z hlavních důvodů, proč se zvedl počet startujících ve Světovém poháru či poháru Evropském. Vývoj biatlonu je směřován k zatraktivnění a přiblíženíí soutěžení. Jedním z cílů této snahy je mimo jiné přivést na závodiště a k televizním obrazovkám co nejvíce fanoušků a diváků. 13 S tránka

3. CHARAKTERISTIKA BIATLONU Biatlon je slovo převzaté z řečtiny. Slovo bia znamená dvě a thlon disciplína. Jedná se tedy o sportovní odvětví, které lze charakterizovat jako dvojboj. Biatlon je sportovní disciplínou, ve které se výsledný výkon odvíjí od výsledků obou jeho diametrálně odlišných sportovních činností - běhu na lyžích volnou technikou a střelby malorážní zbraní při specificky ztížených podmínkách, které si navzájem obě disciplíny vytvářejí. Nejprve střelba, ta je typem senzomotorického výkonu, ve kterém se jedná o stabilitu zbraně, senzomotorickou koordinaci oko - ruka, zvládnutí jemné motoriky prstu při spouštění, zautomatizování pohybů při zaujímání poloh, vlastní práci se zbraní v průběhu střelby, ale i vysokou míru koncentrace pozornosti, atd. Řešeným úkolem je přesnost zásahu. V ostrém kontrastu s těmito požadavky na výkon při střelbě jsou požadavky na výkon v běhu na lyžích volnou technikou, který je velmi náročným sportovním výkonem vytrvalostního charakteru, podloženým vysokou mírou rychlostně-silových schopností, kde je řešeným úkolem překonat stanovenou vzdálenost v co nejkratším čase. Cílem biatlonistů je tedy proběhnout běžeckou trať v co nejkratším čase a absolvovat co nejpřesnější střelbu na mechanické nebo elektronické sklopné terče s minimálním trestným zatížením (Vojtíšek, 1988). Typické pro biatlon je přerušení intenzivního běžeckého zatížení, které je nutné pro střelbu. Střelby jsou dvě nebo čtyři, v závislosti na tom, o jaký typ závodu se jedná. Biatlon není jednoduché spojení dvou druhů sportů. Speciálním tréninkem v běhu na lyžích či ve střelbě je možné dosáhnout dílčího úspěchu v každém sportu zvlášť, ale jen precizní a bezchybné zvládnutí spojení tréninku obou disciplín biatlonu v komplexní přípravě může zabezpečit úspěch. 14 S tránka

Z pohledu pohybového úkolu, můžeme biatlon charakterizovat jako komplexní sportovní odvětví, v němž je cílem absolvovat určenou trať v co nejkratším čase a s co nejmenší penalizací za nepřesnou střelbu. Přitom zbraň si závodník nese sám (Zicháček, 1999). 3.1. Funkční a metabolická charakteristika biatlonu Základní běžeckou technikou používanou při biatlonu na konci 80. let je tzv. volná technika neboli bruslení. Při této technice jsou nejvíce zatěžovány dolní končetiny a velké klouby (kyčelní a kolenní). Proto je velmi důležitá aplikace klasické techniky do tréninkových jednotek, převážně jako kompenzační prvek - uvolnění kolenních a kyčelních kloubů. U dětí je klasická technika potřebná k získání potřebné rovnováhy a tzv. pocitu skluzu. Mechanická účinnost bruslení dosahuje vyšších hodnot ve srovnání s klasickým během na lyžích. Tyto nálezy velmi dobře korespondují s motorickou výkonností, s rychlostí pohybu (Melichna a kol., 1995). Rychlost, síla a vytrvalost jsou základní pohybové schopnosti determinující sportovní výkon v biatlonu. Energetické nároky při běhu v biatlonu nejsou kryty pouze jedním jednoznačným způsobem. Podíl má jak anaerobní (neoxidativní), tak aerobní (oxidativní) způsob uvolňování energie. Aerobní kapacita biatlonistů je srovnatelná s kapacitou lyžařů běžců. V průběhu závodu se vysoká koncentrace laktátu v krvi pohybuje na hladině zhruba 11 mmol/l krve. Srdeční frekvence (SF) během závodu dosahuje 90 a více % maximální hodnoty závodníka, před doběhem ke střeleckému postu klesá na hodnotu odpovídající 80-90% SFmax, po střelbě vleže, která trvá 25-35 s, jsou hodnoty SF nejnižší a odpovídají 61-72% SFmax. 15 S tránka

3.2. Charakteristika běhu na lyžích v biatlonu Běh na lyžích patří mezi cyklické sporty vytrvalostního charakteru. V málokterých vytrvalostních sportovních odvětvích má technická a motorická výkonnostní úroveň podobný limitující vliv na celkovou výkonnost jako v běhu na lyžích. Obrázek 2: Běh na lyžích v biatlonu Jak již bylo zmíněno, od roku 1985 se v biatlonu závodí volnou technikou. Výjimku tvoří kategorie žáků, kde se využívá i klasický styl. Neplatí však domněnka, že biatlonisté nejsou schopni zvládnout klasický styl, neboť se využívá při tréninku, kdy je hlavním úkolem odstraňování jednostranného přetěžování svalových partií, dále pak regenerace a v neposlední řadě k odstranění jednotvárnosti. Běžecká část biatlonu se od běhu na lyžích volnou technikou v podstatě neliší. Jedná se jen o minimální rozdíly, neboť biatlonista s sebou veze v průběhu závodu na zádech zbraň (o váze minimálně 3,5 kg), což určitým (avšak v současné době minimálním) způsobem biatlonistu eliminuje při jeho technice jízdy. Běh na lyžích, jako vytrvalostní činnost, má jasné cílové zaměření - účelnost a ekonomičnost pohybu. Abychom si mohli takovouto techniku osvojit, musíme umět pohybovou strukturu běhu na lyžích rozebrat, popsat a vysvětlit. Vystihnout podstatné prvky a fáze pohybu, rozlišit správné a chybné provedení a jejich příčiny. Dokonalá koordinace pohybů v běhu na lyžích je velmi důležitá a je předmětem dalšího zdokonalování základní techniky. Při správné koordinaci pohybů se aktivují ve stejných úkonech vždy stejné kombinace svalů v konstantním sledu a se stejnou intenzitou. Zatím co nekoordinovaný pohyb má charakter pohybu nahodilého se zapojováním více svalů než je potřeba. Taková pohybová činnost je 16 S tránka

energeticky náročnější, s rychlejším nástupem únavy a tudíž je méně ekonomická. Proto osvojovat si techniku znamená naučit se co nejekonomičtější a nejúčelnější pohyby. Nácvik běžeckých způsobů, techniky běhu sleduje jednoduchost, přímočarost, účelnost a především komplexnost výcviku. Tento přístup je možný pouze na základě předchozí dokonalé zvládnutí všeobecné a specializované běžecké přípravy. 3.3. Charakteristika střelby v biatlonu V biatlonu se používá malorážné zbraně ráže 5,6 mm. Parametry zbraně jsou přesně popsány v pravidlech biatlonu. Střelba je prováděna na vzdálenost 50 m na sklopné - mechanické nebo elektronické terče (na MS, ZOH jsou povinné), v tréninku Obrázek 3: Střelba v biatlonu a při nástřelech pak na terče papírové. Barva terčů je bílo-černá, přičemž černý kruh je nutno zasáhnout. Průměr terče pro polohu vleže je 45 mm a vstoje 115 mm. Jsou stanoveny dvě polohy, a to poloha vleže a poloha vstoje. Výhodou střelby v současném biatlonu oproti jeho začátkům, jsou mechanické a elektronické sklopné terče, které umožňují nejen okamžitou reakci a případnou korekci v zaujmutí polohy, ale také zajišťují okamžitou informaci a o jejím výsledku. 17 S tránka

Obecná pravidla pro přesný výstřel v biatlonu jsou v zásadě shodná s pravidly sportovní střelby, avšak ve specifických pravidlech se zásadně liší. Závodník se setkává při střelbě se zvláštními podmínkami, které jsou vlastní biatlonu a tím se liší od podmínek ve sportovní střelbě. Střílí se po běhu, za stavu fyzické únavy, při vysoké srdeční a dechové frekvenci a při vysokém podráždění nervového systému. Největší vliv na výsledek střelby je správné zaujetí polohy, míření, dýchání a následné správné spouštění. Rytmus a rychlost střelby má v současném moderním biatlonu velký vliv na konečný výsledek střelby. Stručně řečeno, to znamená, že nestačí zasáhnout všech pět terčů v jednotlivé položce, ale také položku provést v co nejkratším čase. Sportovec se také musí vypořádat a rychle zareagovat na vnější vlivy, tedy na vítr, mlhu atd. Brych (1983) a Itkis (1986) shodně konstatují, že při střelbě dochází ke střídání dynamické a statické práce svalového aparátu. Kryl (1979) uvádí, že principem střelby je nepřenášet projevy vysokého zatížení organismu a statické síly na stabilitu zbraně. Při střelbě dochází k izometrické práci svalových skupin celého těla s tím, že největší nároky jsou kladeny na specifickou nervově svalovou koordinaci v oblasti horních končetin. 18 S tránka

3.4. Druhy závodů 3.4.1. Rychlostní závod Start je prováděn jednotlivě v intervalu 30 vteřin. Závodník absolvuje dvě střelecké položky (položka = střelecká část závodu, kdy závodník absolvuje polohu vleže nebo v stoje o počtu pěti ran), první vleže druhou vstoje. Vzdálenost mezi jednotlivými položkami je 3 4 km. Za nezasažený terč je přirážka v podobě trestného kola. Trestné kolo měří 150 metrů a trvá kolem 20 25 vteřin. 3.4.2. Vytrvalostní závod Závod, kde se startuje jednotlivě v intervalech 30 vteřin nebo 1 minuta. Závodník absolvuje čtyři střelecké položky, z toho dvě vleže a dvě vstoje přičemž se polohy střídají (první položka vleže). Vzdálenost mezi jednotlivými položkami je tři (ženy) až čtyři kilometry (muži), přičemž první položka je na třetím/čtvrtém kilometru a poslední na kilometru dvanáctém/šestnáctém. Za netrefený terč je penalizace 1 minuta. 3.4.3. Závod s hromadným startem Již název napovídá, že se jedná o start hromadný, kdy závodníci startují společně ve vytýčených koridorech. Závodník absolvuje čtyři položky ve stejném pořadí jako v závodě stíhacím - L, L, S, S. Trestné kolo má délku rovněž 150 m. 19 S tránka

3.4.4. Štafetový závod Závod, který absolvují čtyři závodníci, kdy každý jede jeden po sobě jdoucí úsek. Start je hromadný, dále následují předávky. Předávka se provádí v předávacím území. Na jednotlivém úseku absolvuje závodník dvě položky. První položka je vleže a druhá vstoje, přičemž závodník má možnost využít na každé položce tři náhradní náboje. Na každém úseku je pořadí střelby a možnost náhradních nábojů stejné. Vzdálenost mezi střeleckými položkami je 2 km (ženy) a 2,5 km (muži). Za netrefený terč je trestné kolo o délce 150 m. 3.4.5. Stíhací závod Závodníci jsou vypouštěni ze startovních boxů v intervalech, které odpovídají ztrátě na vítěze z předešlého závodu, většinou to je závod rychlostní. Pořadí v cíli odpovídá celkovému výsledku. Závodník absolvuje čtyři položky v pořadí L, L, S, S. Vzdálenost mezi jednotlivými položkami je 2 km (ženy) a 2,5 km (muži). Za nezasažený terč je přirážka stejně jako ve stíhacím závodě, tj. trestné kolo v délce 150 m. 3.4.6. Smíšená štafeta Běží se 4 úseky o délce 6 km, přičemž první dva úseky běží ženy a poslední dva muži. První předávkou mezi ženou a mužem v závodě světového poháru proběhlo v březnu 2005 v ruském Chanty Mansijsku. Do historie se zapsali francouzští reprezentanti Florence Baverel-Robert a Vincet Defrasne. Nejúspěšnější země v aktuálním pořadí Poháru národů mohou na start postavit dvě štafety. Smíšená štafeta znamená velkou šanci na dobré umístění pro malé země, které nemají čtyři kvalitní závodníky jednoho pohlaví a v běžných štafetových 20 S tránka

závodech tedy nejsou konkurenceschopné. I proto v premiérovém závodě na MS 2005 česká štafeta ve složení Irena Česneková, Kateřina Holubcová, Roman Dostál a Michal Šlesingr, bojovala až do posledních metrů o medaili, nakonec však skončila na čtvrté pozici. 3.4.7. Supersprint Kvalifikace - trať 3 km pro muže a 2,4 km pro ženy, střelba L a S po 8 nábojích na 5 terčů - tzv. štafetová střelba, kdy má závodník k dispozici 3 náhradní náboje. Při nesestřelení všech 5 terčů je závodník diskvalifikován. Finále - trať 6 km pro muže a 4 km pro ženy, střelba L, L a S, S po 8 nábojích na 5 terčů. Při nesestřelení všech 5 terčů je závodník stejně jako v kvalifikaci diskvalifikován. 21 S tránka

4. CÍLE A ÚKOLY PRÁCE 4.1. Cíle práce Cílem práce je shromáždit všechnu dostupnou literaturu, týkající se samotné střelby v biatlonu a forem jejího rozvoje. Dále ji uspořádat tak, aby zpřístupnila biatlonové veřejnosti přehled všech dostupných metod a prostředků rozvoje střelby v biatlonu. 4.2. Úkoly práce Prostudovat dostupnou literaturu vztahující se k biatlonu a sportovní střelbě. Charakterizovat jednotlivé metody rozvoje střelby v biatlonu. Využít zkušenosti ze své trenérské praxe a vytvořit přehled 22 S tránka

5. TECHNIKA STŘELBY 5.1. Základy teorie střelby Základům teorie střelby by měli nejen trenéři, ale i závodníci věnovat určitou pozornost. Neznalost teoretických základů střelby s sebou může přinést značné komplikace v podobě negativních vlivů na výsledky a žádoucí růst střelecké výkonnosti. Nejvíce se tato skutečnost projeví při střelbě ve velkém zatížení a v nepříznivých klimatických podmínkách, za kterých mohou závody probíhat. Jednoduše můžeme rozdělit procesy, které nastanou při zmáčknutí spouště až po dopadu střely na terč, na dvě části - na vnitřní a vnější balistiku. 5.1.1. Vnitřní balistika Vnitřní balistika sleduje, popisuje a vysvětluje pohyb střely v hlavni. Při výstřelu udělují střele plyny vzniklé při zažehnutí prachové náplně vysokou rychlost směrem vpřed. Střela se pohybuje tzv. translačním pohybem. Pro stabilitu dráhy je důležité, aby konala navíc rotační pohyb, čili se otáčela kolem své vlastní podélné osy. Tato rotace podstatně zvyšuje stabilitu střely a prakticky tak znemožňuje její převrácení za letu k cíli. Tímto podstatně stoupá přesnost střely. Rotační pohyb (většinou pravotočivý) získává střela ve vývrtu hlavně, do něhož se svými okraji zařezává, a tím je vedena šroubovicí vývrtu hlavně. Stoupání závitu šroubovice je různé podle druhu zbraně a podle počáteční rychlosti střely. U malorážek má většinou kolem 400 mm, což znamená, že při pohybu vpřed o 400 mm se střela jednou otočí kolem své osy. 23 S tránka

Rotační pohyb střely vpravo má vedle výhody stabilizace střely i negativní důsledky, kterými je v důsledku otáčení odklon doprava od výstřelné roviny. Odchylka je v podstatě dána nestejným tlakem na střelu zleva a zprava (na bok střely) a nazývá se derivace. Tato odchylka je však při střelbě z malorážky na vzdálenost 50 metrů zanedbatelná. Zpětný ráz zbraně je důležitým faktorem, se kterým je nutné počítat. Je způsoben plyny tlačícími nejen na střelu vpřed, ale podle zákona akce a reakce i zpět na závěr zbraně. Střela tedy letí vpřed, ale současně se celá zbraň pohybuje vzad. Uvedený zákon nám poskytuje některé náměty pro praktické úvahy. Například, že zpětná rychlost zbraně bude klesat s rostoucí hmotností zbraně. Ovšem při těchto úvahách nesmíme také zapomínat na to, že závodník si svoji zbraň veze po celý úsek tratě na zádech. Proto je nutné nalézt určitý kompromis. Zpětný ráz také způsobuje zdvih zbraně směrem nahoru. Tímto zdvihem zbraně vzniká úhel výstřelu. Je to úhel mezi osou záměrou (prodloužená osa hlavně před výstřelem) a osou výstřelnou (prodloužená osa hlavně po výstřelu). Úhel zdvihu záleží mimo jiné na vzdálenosti opěrného bodu v rameni od průsečíku osy hlavně s ramenem. Čím je tato vzdálenost větší, tím větší je i úhel zdvihu. V okamžiku, kdy hlavní prochází střela, vzniká tzv. chvění hlavně. Místo s největším rozkmitem nazýváme kmity, s minimálním nazýváme uzly. 5.1.2. Vnější balistika Vnější balistika se zabývá pohybem střely od okamžiku, kdy střela opustí hlaveň až do okamžiku svého nárazu. Dráha střely netvoří přímku, ale poměrně plochou křivku parabolu. 24 S tránka

Největší vliv na pohyb střely během jejího pohybu směrem k cíli má odpor vzduchu, který závisí na tvaru střely, ráži střely, rychlosti střely a hustotě vzduchu. Střelec je schopen ovlivnit rychlost střely výběrem nábojů. Umět se vyrovnat s vlivy hustoty vzduchu patří k umění střelce. V zimním období je hustota vzduch větší, čímž se zvyšuje odpor. To se projeví nižšími zásahy při jinak stejných podmínkách. V letních podmínkách je tomu pochopitelně naopak. Knápek (1985) konstatuje, že jeden stupeň teplotního rozdílu od základní teploty 15 C snižuje nebo zvyšuje rychlost střely o 1 m/s. Větší odpor proti směru střely snižuje její rychlost a zásahy budou výše. Největší odchylku střely, na kterou musí střelec umět správně reagovat, je boční vítr tabulka 1. Tabulka 1: Odchylka střel působením bočního větru při střelbě z malorážky Délka v metrech Slabý vítr 2 m/s Mírný vítr 4 m/s Silný vítr 8 m/s 50 m 1,5 cm 3 cm 6 cm Šikmý vítr pod úhly 45, 135, 225 a 315 k rovině výstřelu vychyluje střelu dvakrát méně než boční vítr. Sílu a směr větru se musí střelec naučit určovat pomocí praporků, které jsou na střelnicích mezi stanovišti ve výšce střelby. V tabulce 2 jsou uvedeny orientační údaje o rychlosti větru v létě v různých výškách nad zemí. 25 S tránka

Tabulka 2: Rychlost větru v různých výškách nad zemí Výška nad zemí (m) 32 16 2 1 0,5 0,25 0,05 Rychlost větru (m/s) 5,4 4,7 3,3 2,8 2,4 2,0 1,3 I když vystřelíme větší počet ran za stejných meteorologických podmínek, se stejným střelivem a stejně upravené zbraně, nikdy nedosáhneme toho, abychom měli všechny střely v terči na jednom místě. Tato skutečnost je nazývána rozptyl zásahu. Při praktické střelbě je velikost rozptylu ovlivňována technickou vyspělostí střelce, povětrnostními podmínkami, kvalitou střeliva a zbraně. Plochu, které jednotlivé zásahy zaujímají, nazýváme obrazcem rozptylu. Všechny zásahy v obrazci jsou v okolí bodu, kterému říkáme střed rozptylu střední zásah. Určení středního zásahu nám slouží k teoretickému posunu středního zásahu do středu terče. 5.2. Metodika střelby v biatlonu Střelba v biatlonu má svoje odlišnosti od normální klidové střelby, ale základní pravidla, která se týkají polohy, zůstávají stejné a vycházíme z nich. U biatlonu není, co se techniky samotné střelby týče, dobré, když biatlonista začíná již v žákovském věku. Při střelbě se vzduchovky se více skryjí malé či větší technické chyby (vzdálenost 10 m od terče), které se následně projeví při přechodu na zbraň malorážnou (vzdálenost 50 m od terče) a relativně těžce se odstraňují. Avšak co se týče manipulace se zbraní a vztahu k ní, je velkou výhodou, když těmto základům biatlonista naučen v žákovském věku. Nemá takový ostych se zbraní pracovat. 26 S tránka

Přesný výstřel vyžaduje od střelce přesné splnění několika činností, těmi nejdůležitějšími jsou: Střelecká poloha (vleže a vstoje), míření, dýchání, spouštění. Každá z těchto dílčích činností střelby je podřízena specifickým úkolům a kromě polohy i požadavku na jejich přesnou koordinaci před spuštěním rány. 5.2.1. Poloha vležee Jedná se o nejvíce stabilní střeleckou polohu, protože střelec (závodník) leží skoro celým svým tělem na zemi a oba lokty se opírají o zem. Velká opěrná plocha závodníka a malá výška těžiště umožňují vytvořit vysoký stupeň stability soustavy těla závodníka zbraň. Kašper (1976) uvádí, že stabilita zbraně závisí na celkové Obrázek 4: Poloha vleže poloze těla a mimo jiné také na jeho orientaci vzhledem k rovině výstřelu. Před zahájením střelby je tedy nutná kontrola správného zaujetí střelecké polohy vzhledem k cíli. Je třeba dodržovat úhel mezi podélnou osou těla a směrem míření, který je asi 15-25. Při omto úhlu vzniká lepší stabilita pro míření. Nohy musí být volně roztaženy do stran a kolena s vnitřními stranami chodidel položena na podložce. Mezi sebou svírají úhel v rozmezí 75 90 (obr. 5), pravá noha je však rovnoběžně s hlavní zbraně. 27 S tránka

Obrázek 5: Úhel svírající pravá a levá noha Při poloze vleže používáme řemen, který vede z předpažbí přes hřbet ruky a je připevněn k upínacímu řemeni na paži v oblasti bicepsu a tricepsu (obr. 6). Obrázek 6: Upínací řemen Podle délky a umístění řemenu vzniká úhel, který ovlivňuje výšku celé polohy. Rozlišujeme tři druhy poloh - vysokou, střední a nízkou. Záleží na tom, jaká výška komu vyhovuje, ale nejvýhodnější poloha, co se týče stability, je poloha střední. Tento typ poloh určuje uchycení levé paže předpažbí, pravá ruka drží zbraň volně. Není žádoucí ohýbat levou ruku v zápěstí. Zbraň musí ležet na dlani (mezi bříškem dlaně pod palcem a bříšky ostatních prstů), nikoliv na prstech (obr. 7) 28 S tránka

Obrázek 7: Uložení zbraně na levé ruce Loket ruky, na které je řemen upevněn, je umístěn přímo pod pažbou. Botka pažby se zasazuje do ramenní jamky - mezi velkým prsním a deltovým svalem (obr. 8). Při míření a výstřelu musí být tato skupina svalů uvolněna. Obrázek 8: Umístění botky zbraně Hlava je lehce přiložená na lícnici pažby přímo na lícní kosti (obr. 9), tak aby hlava nevytvářela žádný tlak a tzv. nedotláčela ránu do terče. Přílišné napětí krčních svalů způsobuje určité chvění hlavy, které narušuje stabilitu zbraně a ztěžuje míření. 29 S t r á n k a

Obrázek 9: Správná poloha hlavy na lícnici zbraně Pravou paží nedržíme zbraň (obr. 10),, její role spočívá v plnění hlavního úkolu, kterým je spouštění. Proto je třeba dle možností uvolnit svaly pravé paže, aby zbraň nedostávala žádné nárazy, které které by rušily jejich stabilitu. Obrázek 10:Správná poloha pravé paže Velký důraz je kladen na přebíjení, aby se zbytečně nerozhazovala poloha. Závěrem manipulujeme uvolněně. Pohyb vychází ze zápěstí. Velmi důležitou fází vypracování polohy je její finální výšková a stranová korekce. Stranovou korekcí vleže provádíme pomocí stranového posunu pánve a hýždí, výškovou pomocí posunu pánve a nohou přes špičky v předozadní ose, přičemž lokty zůstávají stále na místě. 30 S t r á n k a

Z kineziologického rozboru dle Jana Hynouše a Vladimíra Boka (1980) jsou v této poloze zatěžovány především svalové skupiny: pletence ramenního fixující levý pletenec ramenní v konstantní poloze (sval trapézový, malý prsní, pilovitý přední, rombický) fixace levé lopatky, o níž je opřena váha celé horní poloviny těla, fixující ramenní kloub (velký prsní, široký zádový, oblý, trojhlavý pažní), kloubu loketního (dvojhlavý a hluboký pažní, vřetenní), pravý pletenec ramenní a pravá horní končetina mají jiné podmínky a jsou maximálně odlehčeny. Zátěž především při spouštění (šlachy a hluboké ohybače prstů, korigovány natahovači), na velký sval prsní dosedá pažba při opoře o rameno nutnost maximálního možného uvolnění (nelze úplně), šíjová oblast (trapézový, polotrnový, řemenový). Ostatní svaly trupu, břišní svaly a svaly dolních končetin jsou aktivovány relativně málo. 31 S tránka

5.2.2. Poloha vstoje Střelecká poloha vstoje je nejméně stabilní. Malá stabilita polohy je dána především tím, že těžiště soustavy -tělo závodníka + zbraň, je velmi vysoko nad opěrnou plochou a samotná opěrná plocha je velmi malá, neboť je ohraničena pouze chodidly nohou (případně plochou lyží). Také svalové ústrojí je při střelbě vstoje ve značném napětí, které je nutné ke zpevnění Obrázek 11.: Poloha vstoje pohyblivých částí těla a jeho udržení ve vertikální poloze. Svaly při tom nemohou být absolutně nehybné, a proto dochází k většímu nebo menšímu pohybu do stran. Proto je střelba vstoje nejsložitější a nejtěžší. Potíže výběru polohy spočívají v tom, že závodník je v tak málo stabilní poloze nucen ještě držet zbraň, která má poměrně velkou hmotnost, což samo o sobě ještě zvyšuje značné svalové napětí. Přitom zbraň má navíc tu zvláštnost, že její těžiště je ve velké vzdálenosti od osy těla závodníka. Proto udržení rovnováhy soustavy tělo závodníka zbraň vyžaduje určitý odklon těla k vytvoření protiváhy zbraně. Toto odklonění těla (pod podmínkou, že těžiště soustavy zůstane nad středem opěrné plochy) mění celou polohu závodníka. Poloha těla se stává nesymetrickou a mění se schéma zatížení svalstva. Prohnutí stranou zajišťuje těžiště zbraně blíže k ose, a tím napomáhá ke zmenšení svalového tonu při držení zbraně. Prohnutí těla v oblasti zad dává možnost, co nejvíce zapojit do činnosti vazivo a přenést váhu zbraně na páteř a na kostru, a tím ve značné míře zbavit svalstva práce, potřebné ke zpevnění těla v křížové oblasti (kyčlích). Tělo pro dostatečné zpevnění v kříži je nutné natočit v jeho podélné ose. Tím se více zapojí do činnosti vazivo a svalstvo v oblasti břicha a výsledkem je zpevnění celého těla v křížové oblasti a v kloubech nohou. 32 S tránka

Stabilita polohy do značné míry závisí na správném postavení nohou. Ty by měly být rozkročeny přibližně na šíři ramen, bočně k terči. Nejdůležitější zásadou při správné poloze vstoje, je rovnoměrné rozložení hmotnosti těla na obě chodidla. Úhel chodidel by měl být asi 35-42 - supinace. Širší postavení stabilitu nezvýší, ale užší postavení ji naopak sníží. Nejstabilnější a nejpřirozenější je taková postavení nohou, kdy chodidla tvoří opěrnou plochu ve tvaru lichoběžníku. Není žádoucí stát na zcela napnutých dolních končetinách, protože vede k nadměrnému napětí svalstva ve svalech stehenních, lýtkových a v oblasti bederní. Dolní končetiny také nemohou být pokrčeny v kolenou. To má za následek nedostatečné zpevnění právě v oblasti kolenou a nerovnoměrnost svalového napětí, jehož důsledkem je nadměrné vychylování těla od své osy. K tomu, aby zbraň měla co největší stabilitu, musí být levá ruka opěrnou. Proto musí být ohnuta v loketním kloubu tak, aby předloktí pokud možno směřovalo kolmo k zemi. Loket opíráme o hřeben kyčelní kosti (obr. 12), případně nepatrně vpravo od ní o příčný sval břišní. Obrázek 12: Poloha lokte levé paže na kyčelním kloubuu 33 S tránka

Nejčastěji prsty levé ruky drží zbraň na předpažbí tak, že palec se vždy opírá o lučík učík a prsty jsou buď: nataženy - zbraň na posledních článcích prstů (obr. (o 13), Obrázek 13: Prsty nataženy roztaženy na tzv. vidličku - zbraň je položena mezi ukazovákem ukaz a prostředníkem (obr. 14 14), Obrázek 14: Prsty na vidličku případně kombinace prvních prvních dvou variant (ukazovák a prostředník na vidličku a zbylé 2 prsty pokrčené a opřené o pažbu). Toto je nejnovější styl držení zbraně. Samozřejmě se musí tomuto držení přizpůsobit samotná pažba zbraně. Tento výčet pozice prstů levé ruky není konečný, jedná jedná se o nejčastěji používané styly držení zbraně. Závodníci si je individuálně vybírají podle svých tělesných dispozic a v neposlední řadě podle toho, který jim nejvíce vyhovuje. 34 S t r á n k a

Zásadou však stále zůstává, že by mělo být dosaženo při držení zbraně levou rukou co nejmenšího svalového napětí. Jelikož při střelbě vstoje není zbraň pevně spojena s tělem pomocí řemene, je třeba se snažit o uvolnění svalstva pravé paže. Při napětí vzniká chvění, které se přenáší na zbraň a může negativně ovlivnit střelecký výsledek. Osa pravé paže a osa těla by měla svírat téměř pravý úhel (obr. 15). Obrázek 15: Úhel svírající trup a pravá paže Stranovou korekci v poloze vstoje provádíme pootočením celé základny vycházející z chodidel, hrubou výškovou korekci různými způsoby držení opěrné paže. Kineziologický rozbor polohy ke střelbě vstoje (opět z pohledu praváka) charakterizovali Jan Hynouš a Vladimír Bok (1980) takto. Stojící střelec zaujímá takovou polohu, kdy se výsledné těžiště těla i pušky promítá mezi obě jeho nohy, což je přibližně do spojnice mezi hlavicemi nártních palcových kůstek. Páteř je fixována v poloze zvětšené lordózy bederní i kyfózy hrudní. Současně díky posunu těžiště těla spojeného s puškou je páteř stabilizována v poloze vybočení směrem doprava. Svaly trupu jsou v této poloze značně zatíženy. Jedná se především o svaly, 35 S tránka

které jsou z hlediska přirozené vzpřímené polohy značně zkrácené, tedy svaly v oblasti bederní. Jsou to vzpřimovač páteře na pravé i levé straně a čtyřhranný sval bederní. Velkou izom izometrickou etrickou práci vykonávají i svaly na levé straně stěny břišní, které udržují tělo ve vybočené poloze a vytvářejí protiváhu uvedeným svalům. Jde o zevní i vnitřní šikmý sval břišní. Svaly krku a svaly šíjové udržují hlavu v rotaci doleva. Jsou to předevší především m svaly kloněné, polotrnkový sval hlavy a zdvihač hlavy na pravé straně, řemenový sval hlavy na levé straně. Pánev je při střelbě vstoje vysunuta co nejvíce dopředu a svírá s kostí stehenní úhel otevřený vzad. Smyslem tohoto vysunutí pánve je zejména snaha snaha přenést část váhy trupu na silné vazy, omezující v kyčelním kloubu extenzi, v podstatě tedy zanožení. Převážná část váhy trupu je tak kompenzována pevností těchto vazů a svalům účastnícím se při udržení této polohy je značně ulehčeno. Z hlediska koordinace ce je nejnáročnější práce svalů bérce. Když si uvědomíme, že biatlonista veze po celou dobu závodu zbraň (obr. 16) o váze nejméně 3,5 kg s nabitými zásobníky (dle pravidel), kdy jsou svaly (především dolních končetin) dlouhodobě zatěžovány, je jasné, že svalová hmota je zvláště důležitá. Při vlastním výkonu nejde jen o svaly, které provádějí vlastní pohyb nebo při něm pomáhají, ale také o ty svalové skupiny, které působí opačným směrem a tak kvalitativně pohyb ovlivňují. Obrázek 16: Malorážní zbraň ráže 5,6 mm 36 S t r á n k a

5.2.3. Míření Zde platí zásada vystředit hledí, mušku a záměrný bod (terč). Tak dáváme zbrani finální směr, při čemž hlavní důraz na míření dáváme mušce. U biatlonových zbraní (malorážek) se používají mířidla dioptrická (bez optiky). Jsou to mířidla kruhová. Zásadou je vytvořit co nejpřesnější vystředění soustředné kružnice: průhledítko muška terč (obr. 17) Obrázek 17: Průhledítko muška terč Protože poloha při střelbě po zatížení nezajišťuje absolutní stabilitu zbraně, je prakticky nemožné ustálit zbraň do úplného klidu. Proto je míření velice složitý proces, vyžadující zrakově-pohybovou koordinaci činnosti závodníka na vysoké úrovni. Závodník musí při míření zrakem vnímat porušení vzájemné polohy soustředných kružnic a cíle a musí ihned reagovat. Biatlonista by neměl příliš dlouho mířit, protože při zvýšené činnosti oka se snižuje práceschopnost a zvyšuje se opomíjení malých nepřesností v míření. Spoléhá na správnost vystředění rány a dopouští se hrubých chyb. Od okamžiku soustředěného pohledu na mušku do okamžiku výstřelu by nemělo uplynout více než 4 7 vteřin. Při střelbě v biatlonu se používají jen dioptrická mířidla s kruhovou muškou. Optická mířidla jsou zakázána. Rozlišné jsou i průměry dioptrického otvoru, 37 S tránka

jejich výběr záleží na světelných podmínkách, podmínkách viditelnosti a na vzdálenosti oka od dioptru. Při snížené viditelnosti volíme větší průměry dioptrického otvoru. Pro kruhovou mušku platí, že menší průměr tzv. přísný je v zásadě přesnější. Při poloze vstoje, p při ři nedostatečném osvětlení je třeba většího průměru mušky tzv. volného. Záleží tedy na vhodném kompromisu a individuálních potřebách pro přesné míření. Biatlonista by měl mít k dispozici náhradní kruhové mušky všech průměrů. V dnešní době jsou k dispozici tzv. irisové mušky, na které se jedním pootočením dá nastavit různý průměr. Biatlonisté provádí míření míře buď monokulárně - jedním okem (obr. (o 18) nebo binokulárně - oběma očima (obr. (o 19) Při binokulárním míření odpadá odpadá: svalové napětí potřebné k zavření druhého oka, odpadá napětí a tlak víčka na bulvu mířícího oka, odpadá rozšíření zřítelnice jako reakce na jedno zavřené oko, únava mozkových buněk a zároveň se docílí zlepšení ostrosti zraku. Obrázek 18: Binokulární míření 38 S t r á n k a

Obrázek 19: Monokulární míření K dosažení vysoké přesnosti míření je jednou z podmínek co nejvíce rozvíjet cit pro symetrickou přesnost a zrakovou paměť, snažit se pamatovat si vzájemnou polohu mířidel a terče tzv. vystředění. Po každé vystřelené ráně přesně určovat místo zasažení terče. če. Rozvíjení citu pro symetrii a zrakovou paměť se nejlépe provádí při suché střelbě, lbě, která je v podstatě nejjednodušším a nejméně náročným tréninkem na samostatnou střelbu. 5.2.4. Dýchání Dýchání je ve své podstatě přirozená základní životní funkce člověka člově a není na něj nutno myslet. Zvládnutí správného dýchání je velmi dlouhodobá záležitost. Dýchání je velmi významný faktor ovlivňující střelbu, zejména míření a to negativně z hlediska ztížení přesného zaměření (zvýšení záměrné oblasti) v důsledku pohybu hrudního ho koše a pletence ramenního. Bez dýchání to samozřejmě nejde, jelikož se jedná o jednu ze základních životních funkcí člověka. Přerušením plynulého dýchání si biatlonista vytváří stabilnější podmínky pro střelbu. Interval rval zadržení dechu by však měl být přirozený a probíhat současně s hrubým zamířením zbraně. Zadržení dechu by nemělo být delší než 4-5 vteřin. 39 S t r á n k a

Po překročení tohoto limitu, by měl biatlonista přistoupit k odložení rány, tzn. znovu provést nádech a výdech s následným zadržením dechu. Před zahájením střelby by měl biatlonista provést několik hlubokých nádechů a výdechů. Zadržení dechu má za důsledek zvýšení hladiny CO 2 v krvi a následné napětí dýchacích svalů a zvýšené podráždění nervových center, které ovlivňují dýchání. 5.2.4.1. Způsob zadržení dechu a) Po výdechu Krátké zadržení dechu po plynulém výdechu - tzv. apnoické pauzy. Během této pauzy se omezí pohyb hrudního koše a tím se umožní lepší přesnost zamíření. Tato doba nemůže být tedy příliš dlouhá, a to jak z hlediska zatěžování oka, tak i z hlediska respirační výměny, a tím zásobování buněk tělesných orgánů (včetně oka) kyslíkem. Je nutno brát v úvahu také větší spotřebu kyslíku v důsledku fyzického zatížení při běhu. b) Po nádechu Krátké zadržení dechu po nádechu, když organismus pociťuje menší nedostatek kyslíku, a tím i menší chvění zbraně. Výhodou zadržení dechu po nádechu je po delší dobu, lepší subjektivní pocit závodníka. Podle znaků uvedených výše, se zdá, že celkové zadržení dechu po nádechu se v průběhu závodu projevuje méně nepříznivě na celkový stav organismu. Avšak největší nevýhodou je menší uvolnění dýchacích cest. Při dýchání je nejdůležitější pravidelný rytmus a stejná hloubka nádechu i výdechu. 40 S tránka

Zautomatizovat si celý proces dýchání je rozhodující pro celé zvládnutí střelby. Pro nácvik a pochopení správného dýchání je nejlepší využít tréninku suché střelby. 5.2.5. Spouštění Způsob a provedení spouštění je dominantním faktorem v technice výstřelu, poněvadž veškerá předchozí činnost při přípravě výstřelu musí být koordinována se spouštěním a i sebemenší chybný pohyb prstu na spoušti ovlivní rozhodujícím způsobem kvalitu zásahu (Húska 1995). Spouštění je proces, který je časově velmi krátkým. Hlavní zásady správného spouštění: rovnoměrný tlak na spoušť, tlak na spoušť ve směru osy hlavně, výstřel vyjde v okamžiku souhlasu polohy zbraně se záměrným bodem. Pravidlo střelce je, že výstřel ho musí překvapit. Technika spouštění má rozhodující význam při výstřelu. Spouštění je jednou z nejsložitějších úkonů. Při spouštění se biatlonista dopouští menších či větších chyb. Jednou z nejhrubších chyb je strhávání rány, tj. prudké trhnutí za spoušť. Spoušť je v biatlonu seřízena na odpor 0,5 kg. Pažba by měla být upravena tak, aby nevyjížděla z ramene, článek ukazováčku byl kolmo ke spoušti a spoušť umístěna na nejcitlivějším místě polštářku ukazováku - střední části (obr. 20). 41 S tránka

Obrázek 20: Správná poloha prstu na spoušti Ve střelecké praxi se používají různé metody spouštění, mezi ně patří tyto základní typy (Brych, 1985; Nitzsche, 1988; Vojtíšek Vojtíšek, 1988): Postupné plavné spouštění, stupňovité spouštění, impulzivní spouštění, spouštění pouštění s namáčknutím. 5.2.5.1. Postupné plavné spouštění Po hrubém zamíření zbraně a zadržení dechu dochází k plynulému zvyšování tlaku na spoušť, až dojde k výstřelu. Z metodického hlediska je tento způsob spouštění nejjednodušší. Důvodem je jednoduché postupné a plynulé zvyšování tlaku na spoušť. 5.2.5.2. Stupňovité spouštění Tlak na spoušť se zahájí v okamžiku, když se zbraň méně chvěje, či v okamžiku zastavení zbraně. Jakmile se zvětší chv chvění ění a výkyvy zbraně, zastaví se i zvyšování tlaku na spoušť. Tlak se zvětší opět v okamžiku, kdy zbraň získává větší stabilitu. 42 S t r á n k a

Při finálním vystředění rány, dojde k výstřelu. Tento způsob spouštění se projevuje ve zvýšené kvalitě práce na spoušti a je doporučován i v závodech. 5.2.5.3. Impulsivní spouštění Při minimálním chvění zbraně se zvyšuje tlak na spoušť. Při souhlasu mířidel s terčem dojde k výstřelu. Tento způsob je velmi náročný a vyžaduje velmi vysokou připravenost střelce při střelbě po zatížení. Tento způsob je riskantní a dochází při něm k častému stržení rány v důsledku nesprávného odhadu talku na spoušť. 5.2.5.4. Spouštění s namáčknutím V průběhu hrubého zamíření a dýchání je provedena první fáze namáčknutí. V apnoické pauze je ukončeno namáčknutí s následným jemným zamířením. Poté dochází při minimálním zvýšení tlaku na spoušť k výstřelu. Tento způsob spouštění je vhodný pro vyspělé závodníky. 43 S tránka