1. Teorie kulturní politiky KULTURA " jedni jsou přesvědčeni, že kultura je nadstavba a její provozování je v podstatě věcí iniciativy jedince, druzí naopak tvrdí, že kultura je bytostná a vlastně nejpodstatnější hodnota kulturní jednotky, jakou je země nebo stát." Alex. Koenigsmark 2.4. Co je kultura? V latině znamená culture vzdělání, tvoření, pěstění i pěstování (obdělávání). Slovo kultura může mít svůj původ i v slově cultus - rozkošnictví, přepych, způsob života. V osvícenství je slovo kultura spojováno se vzděláním a je zaměnitelné s francouzským la civilisation. V této době (18. století) však dochází k diferenciaci pojmů; kultura přísluší umělcům, kdežto civilizace znamená ve Francii vychovat, změnit k lepšímu, vzdělat, a v německých zemích představuje úroveň tradice. Devatenácté století (a průmyslová revoluce) znovu pozměnilo významy. Civilizace je vyjádřením pro pokrok, vynálezy, rozum, skepsi, demokracii a parlamentní politiku. Kultura znamená umění, styl, formu, způsob jednání, duchovní organizaci světa, tradici, vzdělání, národ a národní jazyk. Století dvacáté proces rozpadu pojmů završilo a po první světové válce postavilo kulturu do pozice střechy tyčící se nad civilizací (technikou), která je základem. Dnešní chápání pojmu civilizace i kultury však zahrnuje i negativní prvky: civilizace jako devastace, kultura jako masová kultura. Současnost definuje kulturu z pohledu všemožných vědních disciplín. Estetika i sociologie jí označuje soubor tradic, informací, dovedností, stupně výchovy a dalších znaků prostředí, které charakterizují určitou sociální skupinu, jejíž členové přebírají kulturu jako společenské intelektuální a citové dědictví (tento pohled je vlastní i antropologii). Svébytnost určitého společenství se pak promítá do uměleckých artefaktů, kulturních památek i životního prostředí. Kultura se tak stává (na rozdíl od biologických vlastností) svébytným duchovním odkazem, komplexem vzorů chování (kulturní identita), jehož postupným osvojením se jedinec integruje do kultury příslušné sociální skupiny. Duchovní odkaz je nabýván a předáván zejména pomocí symbolů - řečí, čísly, písmem, obrazem, ale i uměleckým dílem, které cestou asociace zastupuje ideálně nemateriální objekt. Pojem kultura, oproti pojmu civilizace, který současnost zbavila pozitivního hodnocení, se zdá být označením pro úroveň ideálu. Další význam pojmu kultura je kultivovanost. Kultivovaný je člověk, který díky svému vzdělání a výchově pomáhá dál rozvíjet kulturu svého společenství. Nejčastější je však spojení pojmu kultura s volným časem, lépe řečeno s činnostmi, které jsou pro volný čas specifické: zvyky, zvyklosti a postoje. file 1/6
V této souvislosti hovoříme o kultuře "vysoké", ke které je potřeba vzdělání a výchova a náleží k ní všechny činnosti související s estetickým zájmem a estetickými hodnotami. Od vysoké kultury se odlišuje kultura "nízká", lidová, pro kterou je zapotřebí pouze sounáležitosti ke společnosti. Patří k ní činnosti, jejichž cílem je odpočinek, uvolnění a sociální kontakt. Výše popsaný rozdíl mezi "nízkou" a "vysokou" kulturou je signifikantní pro politické myšlení, kdy si některé moderní vlády kladou za cíl podporovat kulturu vysokou, která utváří názory vzdělané třídy a utváří zvyklosti a perspektivy společnosti. 1 Kultura je vnímána jako označení pro všechny projevy sociálního života, které se nezabývají pouze reprodukcí a živobytím. Toto koresponduje s představou o existenci činností, které "zdobí" přežití člověka. Světová konference o kulturní politice organizovaná UNESCEM definovala kulturu jako: Kultura je v nejširším významu celý komplex typických duchovních, materiálních, intelektuálních a emocionálních znaků, které charakterizují určitou společnost či společenskou skupinu. Zahrnuje nejen umění a literaturu, ale také způsoby života, fundamentální práva lidských bytostí, hodnotové systémy, tradice a náboženství. Kultura může být - zdroj potěšení a zábavy - druh kulturního zboží - tvůrčí výraz - národní symbol - kulturní služba - prostředek vzdělání - turistická atrakce - způsob komunikace - základna pro výzkum a inovaci - zdroj identity - činnost destrukční či výraz nesouhlasu 2.5. Kulturní politika a historie Evropští vládci od Perikla po Goebbelse chápali potřebu a hodnotu státních investic do umění. Když pomineme vlastní či estetickou hodnotu umění (kterou mohli či nemuseli vnímat), byl jejich hlavním motiv glorifikace svých režimů a demonstrace ikonografie síly tak, aby oslnily své poddané či protivníky. Po druhé světové válce začali politikové a politologové uvažovat o tom, zda může kultura sehrát nějakou úlohu ve správě demokratických společností. Poválečný vývoj se dá rozdělit na dvě základní etapy: opakované ujišťování mezivládních agentur o důležitosti demokratizace kultury a kulturní demokracie, lidských práv a kulturních práv, 1 Scruton, R.: Slovník, 1989 file 2/6
postupné sbližování kulturních politik evropských vlád: 1948 - Obecná deklarace o lidských právech přijali členové Spojených národů. Zaručuje právo účastnit se kulturního života, kteréžto právo je nezbytné pro přežití, integritu a důstojnost člověka. 1954 - Evropská kulturní konvence 1966 - Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 1966 - Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech 1992 - Maastrichtská smlouva EU O sbližování kulturních politik vlád se zasloužily nejvíce: UNESCO, Rada Evropy (1949), Evropská unie. 2.6. Proč kulturu podporovat? Jak přispívá k udržitelnému rozvoji společnosti? Kultura přispívá ke shromažďování lidských znalostí a porozumění ("rozvoj lidstva"). Pokud kultuře přisoudíme vlastnost kumulace znalostí, prostředku pro výměnu názorů a inovací, dostává se tak umění do stejné roviny s vědou a technologiemi. Kultura má své ekonomické a sociální střednědobé a dlouhodobé výstupy (se zvláštním ohledem na změnu hodnotových systémů). Jaké přináší kultura pozitivní a negativní externality našemu ekonomickému, politickému a sociálnímu životu? Přispívá k hrubému domácímu produktu, zaměstnanosti, rovnováze mezi importem a exportem, ke spokojenosti se sociálním prostředím, ke zvýšení či snížení netolerance, k orientaci lidí na způsob trávení volného času. V obecném a dlouhodobém měřítku kultura přispívá ke vzdělání a civilizaci s přímým vlivem na změnu hodnotových systémů (morálka, demokratický proces, orientaci na práci, přístup lidí k jiným národnostem, víra, barva.). Kultura je lidským kapitálem - umění musí být nazíráno nejen jako společenský zdroj, či nástroj pro vládnutí, ale také jako aktuální či potenciální lidský kapitál individualit. Umění ovlivňuje lidskou kapacitu srovnat se s každodenními změnami vnějšího prostředí a reagovat na změny ve vnitřním sociálním a psychickém prostředí. file 3/6
2.7. Úkoly a principy KP 2.7.1. Principy kulturní politiky v demokratických podmínkách (analogie kulturní politiky s obecnou politikou státu) SVOBODA - uměleckého projevu CREATIVITY - rozvoje menšinových a regionálních kultur - volby způsobu kulturní participace SPRAVEDLNOST V KULTUŘE IDENTITA X KULTURNÍ DIFERENCIACE - stejné příležitosti k účasti PARTICIPATION - v distribuci kulturních hodnot - pro sociálně slabé a potřebné DIVERSITY IDENTITY = konkrétní celistvá, ničím nezaměnitelná podstata, kterou se od sebe liší jednotlivá lidská individua, = celistvé prožívání a uvědomování si sebe sama, své jedinečnosti, odlišnosti od ostatních, totožnosti v průběhu času, = vztah sounáležitosti jedince k instituci, organizaci, státu, národu. 2.7.2. IDENTITA - Umberto Eco: Evropané musí rozbít jazykové žaláře 2 Může existovat evropská identita? Ano, pokud se dokážeme oprostit od zabedněnosti Před časem mě jeden novinář při rozhovoru požádal, abych definoval evropskou identitu. To se lehko řekne. Vzpomněl jsem si na to, co kdysi pronesl spisovatel a učenec Tomás Maldonado: v jistém věku už nezastáváte žádné názory, znáte jen anekdoty. Tato myšlenka se mi zalíbila, protože stejně jako biblická podobenství jsou i anekdoty zhuštěnými názory. A tak jsem se uchýlil k jedné vlastní příhodě. Řekl jsem, že když jedu na nějakou konferenci nebo za oceánem - v Americe, Asii či Austrálii pracovně zastupuji Boloňskou univerzitu, na níž učím, mám po celodenní srdečné výměně s místními kolegy vždy pocit, že si před spaním chci spíše popovídat s ostatními Evropany. Více mě takový hovor uklidňuje a nezáleží, jestli jde o Švédy nebo o Bulhary. Diskuse plyne snadněji, zjišťujeme, že máme mnoho společného: dějiny, uvažování, a dokonce životní zkušenosti (třeba světovou válku, jež se odehrávala na naší půdě). V takových chvílích objevuji svou evropskou identitu. Novinář mě upozornil, že podobné příhody se stávají intelektuálům, ale jsou zcela nemyslitelné, řekněme, pro farmáře, který nikdy neopustil svůj dům a mluví pouze rodným jazykem. Jeho námitku jsem přijal. Cestujte a milujte se Docela nedávno, těsně před setkáním zástupců různých evropských regionů ve Florencii, jsem si na tento rozhovor vzpomněl. Když jsem byl požádán, abych přispěl svou troškou do diskuse, jeho obsah jsem převyprávěl. Položil jsem si přitom otázku: Kolik lidí může těžit z takových zkušeností? Zaprvé jsou to všichni studenti v Evropě. Pokud by byl evropský program studentské výměny Erasmus povinný - nebo alespoň pro všechny dostupný - pak by každý student mohl strávit nejméně rok na škole v zahraničí. 2 08.11.2003 - UMBERTO ECO MF DNES, str. 03 Autor je italský spisovatel a učenec. Z anglické verze článku přeložil Vladan Šír; titulek, podtitulek a mezititulky jsou redakční. file 4/6
Vždy jsem tvrdil, že kromě své intelektuální hodnoty má program Erasmus také svou sexuální, či chcete-li genetickou úlohu. Znám mnohé studenty, kteří si po nějaké době v zahraničí vzali jiné studenty, s nimiž se v cizině setkali. Připustíme-li, že budou vychovávat děti v dvoujazyčném prostředí a že tento trend ještě zesílí, pak bychom mohli do třiceti let mít evropskou vládnoucí třídu plynně mluvící nejméně ve dvou jazycích. To by byl velký krok kupředu. Otázkou však zůstává, zda lze programy jako Erasmus vztáhnout i na ty, kteří stojí mimo intelektuální profese. A setkání zástupců evropských regionů vypadalo jako ideální příležitost otevřít debatu právě na toto téma. Evropa už není pouze fórem různých členských států a sítí propojených měst, nýbrž stává se i něčím mnohem větším. Stává se konfederací regionů. Návrh nejen pro Velšana V Itálii slovo regionalismus vyvolává ducha rasistických politických skupin. Na evropské úrovni má však pojem regionálních vztahů zcela jiný význam. Nejde o izolacionismus, překládání názvů ulic do místních nářečí nebo o používání dialektů ve škole. Jde o rozšiřování našich obzorů. A kromě dějin, z nichž například vyplývá, že mnozí lidé ze severní Itálie mají úzké vazby na obyvatele severního Španělska, jsou to především hospodářské zájmy od průmyslu po zemědělství, které přesvědčí i geograficky vzdálené regiony, že sdílejí mnohé společné zájmy. Evropské regiony by třeba mohly pořádat výměnné návštěvy svých obyvatel. Nemyslím teď turistiku: návštěvy omezené čistě na místní památkový fetišismus nebo na to, co vám dovolí zhlédnout cestovní kanceláře. Právě kvůli tomu Němci, kteří zavítají na italskou Riviéru, vidí jen pláže a diskotéky, ale asi nikdy neodhalí krásu historických městských center. Právě výměnné pobyty by lidem umožnily zažít jiné země zevnitř tím, že by si přinesli své dovednosti a jiným dovednostem by se pro změnu naučili. Koneckonců nepřátelství vůči spojené Evropě, nebo někdy dokonce vůči jiným regionům ve vlastní zemi vyvěrají z toho, co někteří nazývají hlubokými kořeny, což ve skutečnosti není nic jiného než vrozená zabedněnost vůči jinakosti. Pokud se během několika let rozšíří výměnné pobyty, povedou k novým objevům, vzájemnému obohacování a novým vztahům, jež se časem přemění v trvalé svazky. Jistě to nebude snadné. Právě na setkání ve Florencii povstal zástupce Británie a řekl, že se cítí více doma v Jižní Africe než kdekoli v Evropě. A přesně o to tu jde. Odmyslíme-li si ducha Britského společenství národů, tento člověk v podstatě vystihl své potíže způsobené jazykovou bariérou. Velšan se cítí více doma v Johannesburgu než v Paříži, protože v Jižní Africe se domluví anglicky. Můj návrh tedy způsobí to, že jednoho dne bude moci Velšan s klidem žít, řekněme, ve Španělsku a konečně prolomí svůj jazykový žalář. file 5/6
2.7.3. Úkoly kulturní politiky demokratizace kultury, permanentní vzdělávání ("7-denní dovolená pro kulturně-vzdělávací kurz ), kulturní demokracie (Ministerstvo kultury a kvality života), kulturní identita (památky, evropská identita (80. léta)), kulturní rozvoj (klíčový bod pro celkový rozvoj. Kulturní politika by měla hledat ukazatele rozvoje nejen za účelem uspokojit kulturní potřeby, které jsou latentní a potenciální, ale protože je zdrojem inovací), pozitivní diskriminace (pracovní místa, produkty), boj s exkluzivitou (sociální využití kultury x vytváření pracovních míst), networking (konec paternalistické kulturní politiky), křižující se zájmy a účely (občanská společnost - NGO), interkulturní demokracie, privatizace (nejefektivnější jsou nově vytvořené organizace, které jsou více interdisciplinární a multikulturně otevřené), odstátnění Financování KP. file 6/6