Sociální politika Obsah 1. Základní charakteristika sociální politiky 1.1. Objekty a subjekty sociální politiky 1.2. Typy (modely) sociální politiky 1.2.1. Model sociální politiky České republiky 1.3. Sociální politika státu a její cílové zaměření 1.3.1. Vymezení a význam sociální politiky státu 1.3.2. Cíle státní sociální politiky 1.3.3. Vztah obyvatelstva k sociální politice státu 1.4. Základní principy sociální politiky 1.4.1. Princip sociální spravedlnosti 1.4.2. Princip sociální solidarity 1.4.3. Princip subsidiarity 1.4.4. Princip participace 1.5. Funkce a nástroje sociální politiky 1.5.1. Funkce sociální politiky 1.5.2. Nástroje sociální politiky 1.6. Vzájemné vztahy sociální a hospodářské politiky 1.7. Sociální politika v období transformace české ekonomiky a společnosti 1.7.1. Záchranná sociální síť 1.8. Geneze sociální politiky 1
1. Základní charakteristika sociální politiky Sociální politika je velmi široký pojem a existuje pro ni několik různých definic. Především je nutné zdůraznit, že sociální politika je vždy součástí určitého společenského celku. Sociální politika, její cíle, funkce, nástroje, se nevytváří izolovaně, ale v souladu s dalšími sférami společnosti (ekonomické, sociální, ekologické, vědeckotechnické, politické, existenční). Na její vznik a fungování mají vliv i normy ekonomické, politické, mravní a další jiné normy. Složitost a spletitost těchto vztahů a vlivů jednoznačnou všeobecně přijímanou definici vylučuje. Téměř každý autor práce o sociální politice má svoji definici sociální politiky. Názor na sociální politiku souvisí s vnímáním samotného pojmu sociální. Ten je obvykle chápán ve třech významových rovinách, závislých na šíři záběru: - V nejširším slova smyslu, tj. sociální jako společenský. - V užším slova smyslu, tj. sociální jako snaha směřující ke zdokonalování životních podmínek lidí. - V nejužším slova smyslu, tj. spíše ve smyslu řešení nastalých nepříznivých nebo nouzových sociálních situací. My si uvedeme na příklad dvě definice. První je profesora Engliše z počátku minulého století. Za sociální politiku považuje praktické snažení, aby společenský celek byl vypěstěn a přetvořen co nejideálněji. Hybným pérem sociální politiky není milosrdenství, nýbrž spravedlnost a společenská účelnost (K. Engliš: Sociální politika. Praha 1916). Druhá definice je modernější, je to definice Tomešova (Igor Tomeš: Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub, Praha 2001). Sociální politika je soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého nebo jiného (státního, obecního) sociálního systému. Toto úsilí je soustavné a cílené. 2
1.1. Objekty a subjekty sociální politiky Pod pojmem objekty sociální politiky rozumíme jednak všechny obyvatele dané země, jednak určité skupiny lidí a jednotlivce. Jsou to ti, kterým jsou opatření sociální politiky určena, na něž jsou orientována. Některá opatření sociální politiky jsou učena pro všechny (právo na zdravotní péči, rovný přístup ke vzdělání). Jiná jsou určena pouze pro některé obyvatele, jejich skupiny nebo jednotlivce (rodiny s dětmi, nezaměstnaní, nemocní, zdravotně postižení atd.). Subjekty sociální politiky sociální politika je realizována různými subjekty, které za ni nesou zodpovědnost před objekty sociální politiky. Hlavním subjektem, který do značné míry určuje pojetí, obsah, cíle a úkoly sociální politiky v daném čase a na daném území je stát. Kromě státu existuje řada dalších subjektů, které pečují o sociální politiku zpravidla na nižších úrovních a v jednotlivých územních celcích státu. Obecně lze dělit subjekty na státní a nestátní a nestátní dále na tržní a na ostatní netržní. K subjektům sociální politiky patří: - Stát a jeho orgány. Významnou roli má parlament, který na základě zvoleného programu a koncepce vytváří a schvaluje legislativní opatření, která mají rozhodující význam pro sociální politiku státu i ostatních nestátních subjektů. Vláda a správní orgány státu zodpovídají za uskutečňování konkrétní sociální politiky v daném čase. Tyto orgány mají charakter republikový, územní nebo regionální (např. MPSV, ústřední i územní orgány sociálního zabezpečení, úřady práce apod.). - Zaměstnavatelé, kteří jsou povinni zabezpečovat opatření stanovená státem a jeho orgány (podílí se na sociálním pojištění zaměstnanců, jsou povinni dodržovat Zákoník práce, spolupracují s úřady práce). Vývoj si vynutil vedle zákonných i další tzv. dobrovolná sociální opatření směřující ke 3
svým zaměstnancům, která lze označit jako firemní sociální služby nebo firemní sociální politiku. - Zaměstnavatelské, zaměstnanecké a odborové orgány např. různé komory zaměstnavatelů, zaměstnanecké, profesní svazy, odborové svazy a orgány, orgány tripartity apod. - Místní komunity, obce, jejich orgány a instituce. Obce jsou typickými a nejmenšími samosprávnými jednotkami státu. Mají svou sociální politiku ze zákona i z vlastního samosprávného rozhodnutí. Mohou být pověřeny plněním úkolů sociální politiky ústřední státní správy (přenesená působnost). - Občanské iniciativy (např. Výbor dobré vůle, Život 90), dobročinné organizace, charitativní instituce a pod.. Jejich činnost se v současné době rozvíjí. - Církve kromě bohoslužebné funkce mají významnou roli v oblasti mravní, v péči o zdraví, v péči o handicapované občany, v oblasti výchovné, vzdělávací, charitativní a dalších oblastech. - Občané, rodiny, domácnosti. Zde je přirozené široké pole působnosti pro řešení řady sociálních situací a pro poskytování vzájemné pomoci. V naší republice probíhá v současnosti proces, kdy se posiluje v sociální politice úloha nestátních subjektů. Mohlo by to vést k dojmu o oslabování úlohy státu v sociální politice. Ve skutečnosti nejde o oslabení úlohy státu, ale o změnu role státu. U státu je posilován jeho význam pro vytváření podmínek, předpokladů, pravidel pro samostatné sociální chování ostatních subjektů. Naopak je omezován jeho význam jako přímého poskytovatele nejrůznějších sociálních dávek, podpor a služeb. 4
1.2. Typy (modely) sociální politiky Podle míry účasti státu na tvorbě a řízení sociální politiky a podle intenzity přerozdělovacích procesů a podle dalších hospodářských, politických a ideologických kritérií se rozlišují určité typy (modely) sociální politiky. První typ První typ je označovaný jako redistributivní (nebo také univerzalistický, nebo občanský) s dominantní rolí státu. Do svého působení zahrnuje celou populaci bez ohledu na to, zda je sociálně potřebná. Vyžaduje značný rozsah redistribuce a výrazně omezuje, někdy až ruší aktivity nestátních subjektů). Tomuto typu politiky jsou blízké skandinávské státy, Dánsko, Nizozemsko a některé další státy. Jde o blízký typ sociální politiky v bývalé ČSSR a některých dalších státech tzv. socialistického bloku východní Evropy s tím, že zde o něm nelze hovořit jako o typu občanském, protože nebyl založen na demokratickém uspořádání společnosti. Druhý typ Druhý typ je nejčastěji nazýván jako výkonový či korporativní. Vychází z toho, že sociální potřeby mají být primárně uspokojovány na základě pracovního výkonu a zásluh. Je založen na širší kooperaci občanů a zpravidla také na aplikaci sociálního pojištění. Míra redistribuce je zde ve srovnání s prvním typem nižší a stát garantuje pouze základní společensky uznaná minima potřeb a vytváří prostor pro působení nestátních subjektů. Tomuto typu sociální politiky se blíží SRN, Rakousko, Francie. Třetí typ Třetí typ se zpravidla označuje jako reziduální. Spoléhá téměř výhradně na trh a jeho instituce a na rodinu. Role státu jako subjektu sociální politiky je značně potlačena, míra redistribuce je zde ze všech typů nejnižší. Sociální politika liberálního státu poskytuje občanům jen nezbytnou pomoc, 5
kterou nemůže poskytnout nikdo jiný a snaží se neochuzovat svou sociální štědrostí daňové poplatníky. (např. USA, blíží se k němu Velká Británie) 1.2.1. Model sociální politiky České republiky Významnou součástí transformace naší společnost po roce 1989 je i systémová změna naší sociální politiky. Sociální politika bývalé ČSSR byla koncipována jako univerzální, relativně velkorysá, opírající se o téměř výlučný monopol státu v této oblasti. Byla založena na státním paternalismu a na téměř úplném vyloučení ostatních subjektů ze sociální politiky. Nejvíce se tato politika blížila prvnímu redistributivnímu typu s jistými negativními politickými modifikacemi. Nová sociální politika musí reagovat na nové sociální problémy přicházející s transformací společnosti (nezaměstnanost, chudoba, růst příjmové diferenciace, inflace, liberalizace cen). Nová podoba naší sociální politiky se utváří postupně, nejpomaleji se mění myšlení lidí. Z minulosti mají hluboce zakořeněný sklon k rovnostářství a solidarismu a přetrvávají u nich tendence spoléhat se na stát, který by podle nich měl plně vyřešit všechny jejich sociální problémy. Nově se tvořící koncepce sociální politiky se snaží zvýšit aktivní chování obyvatel v řešení svých problémů. Budou zeslabeny prvky redistibutivního typu tj. omezena sociální velkorysost státu při současném posílení výkonových a reziduálních prvků s cílem zavést úspornou sociální politiku odpovídající ekonomickým zdrojům státu. V novém systému je potřeba obnovit individuální odpovědnost za vlastní osud a životní standard a podpořit tak aktivní postoje a motivaci k práci a výkonnosti. 1.3. Sociální politika státu a její cílové zaměření 1.3.1. Vymezení a význam sociální politiky státu Roli státu v sociální politice lze považovat za nezastupitelnou a to ve všech výše uvedených typech. V žádném státě se nevyskytuje úplně čistý typ sociální politiky, které jsme si uváděli, je to vždy směs těchto typů, kdy v různých státech jeden z uvedených typů převažuje. Sociálně politická 6
opatření státu jsou zákonodárnými akty a mají všeobecný dosah. Váží se buď na všechny obyvatele státu, nebo na všechny příslušníky specificky vymezených skupin. Stát také disponuje ve srovnání s ostatními subjekty poměrně značnými zdroji. Stát plní v oblasti sociální politiky dvojí úlohu: - formuje všeobecné ladění společnosti, což je v podstatě východisková koncepční úroveň - zajišťuje naplňování uvedeného ideového rámce různými sociálními politikami prostřednictvím jednotlivých praktických opatření a politických kroků. Z tohoto hlediska jsou státní sociální politikou veškerá politická vyjednávání, rozhodování a uskutečňování určitých rozhodnutí, která se nějakým způsobem dotýkají suverenity a bezpečí lidí a zdrojů (materiálních i duchovních), která suverenitu a bezpečí zajišťují. Obsahem novodobé státní sociální politiky je v nejobecnější poloze péče o blahobyt lidí. V současné době jde o to, aby stát přispíval hlavně k zajištění dobrého vzdělání, dobrého zdraví a nezbytného, alespoň minimálního příjmu všem občanům. Vlastní naplňování těchto úkolů se liší v závislosti na ekonomických a společenských podmínkách, na kulturní vyspělosti a tradicích různých zemí v jednotlivých vývojových etapách. To se nejvýrazněji odráží v cílech a úkolech sociální politiky. 1.3.2. Cíle státní sociální politiky Pro účely státní sociální politiky lze cíle charakterizovat jako žádoucí, chtěné stavy sociálního systému v budoucnosti. Vždy jde o určitý soubor cílů, kterými je naplňován cíl obecný, tj. rozvoj člověka, způsob jeho života, rozvoj jeho dispozic a tvůrčích sil. Tvorba a formulace cílů je vždy určitý druh rozhodování, při kterém mají významnou úlohu dva procesy: - znalost a hodnocení reality řízeného systému - vytříbení představ příslušných subjektů o užitečnosti a prospěšnosti stavu systému v budoucnosti 7
Tak jako existují různé názory na úlohu státní sociální politiky a míru angažovanosti státu v této oblasti, vyskytují se také různé a mnohdy rozdílné názory na cílové zaměření sociální politiky. Existují různé teorie a typy řízení (operativní nebo koncepční). - Rozhodovatel inklinuje spíše ke konzervativnímu způsobu vychází ze statu quo, neuvažuje o dlouhodobých cílech. Dílčími kroky řeší problémy, tak jak problémy ve společnosti vznikají a tak postupuje kupředu. Nepočítá s velkými změnami, neusiluje o optimální řešení. V rozhodování převažuje operativní rozhodování před koncepčním rozhodováním. - Rozhodovatel druhého typu rovněž vychází ze statu quo, ale s promyšleným záměrem jej změnit s ohledem na dlouhodobější cíle. Předpokládá velké změny, hledá optimální řešení, klade větší důraz na koncepční řízení. Oba typy řízení existují v realitě, oba mají své přednosti a samozřejmě i problémy. Z historického hlediska byl první typ prvotní. Společenský vývoj však způsobil, že se postupně rozvinul druhý typ, který v současné době ve vyspělých státech převažuje. 1.3.3. Vztah obyvatelstva k sociální politice státu. V čase se vztahy obyvatelstva k sociální politice státu mění a často jsou velice rozporné a protichůdné v závislosti na tom, jestli obyvatel od státu něco dostává nebo požaduje (podporu, službu apod.), nebo ho stát k něčemu nutí, nebo ho ochuzuje vysoké zdanění apod. 1.4. Základní principy sociální politiky 1.4.1. Princip sociální spravedlnosti Sociální spravedlnost je klíčovým principem sociální politiky. Je jí myšlena jednak spravedlnost v právním slova smyslu (tj. souhrn právních norem a zásad), jednak spravedlnost 8
sociální, kterou lze vymezit pravidly, podle nichž jsou ve společnosti rozdělovány předpoklady a prostředky veřejného blahobytu mezi jednotlivé subjekty. V sociální politice jsou důležité obě významové roviny, protože zákonodárství a právní normy tvoří legitimitu spravedlnosti sociální. Neexistuje nějaká obecně akceptovatelná představa o tom, co je a co není sociálně spravedlivé. Na sociální spravedlnost a rozdělování předpokladů a prostředků veřejného blahobytu jsou rozdílné názory. Zásada každému stejně zásada je sugestivně jednoduchá a proto měla vždy velký ohlas. V řadě případů je neproveditelná, je šablonovitá a může být v rozporu se společenskými zájmy. Spravedlnost není v egalitářské rovnosti, ale v poměrnosti, v proporcionalitě. Zásada každému podle jeho potřeb oprávněnost této zásady se jeví v rodinném životě. Práce je mezi členy rodiny rozdělena podle schopností a sil, její výsledky však podle potřeb jednotlivých členů. Musí zde být určitá autorita, která rozhodne, jaké potřeby by se měly uznávat a kdo je bude uznávat. V sociální politice by měl být takovou autoritou nesporně stát. Touto zásadou není dostatečně bezpečně řečen problém lidské aktivity a ochoty k práci. Lze ji proto aplikovat jen v určitých jasně vymezených a definovaných sociálních situacích např. při řešení problému chudoby, nebo např. v podpoře handicapovaných apod. Zásada každému podle jeho zásluh tato zdánlivě jednoznačná zásada naráží také na četné překážky co je odměnou zásluhy, jak ji měřit, kdo ji má stanovit. Tato zásada je plně použitelná jen tehdy, srovnává-li se vyšší či nižší odměna s vyšším či menším výkonem stejného druhu. Má li sociální politika jako celek účinně napomáhat ekonomickému rozvoji a stimulovat jej, pak prostřednictvím jejích nástrojů a opatření musí být posilováno výkonové vnímání sociální spravedlnosti. Jsou ale obory sociální politiky, kde se pokládá za sociálně spravedlivé, má-li v něm 9
převahu jen jeden z uvedených principů (např. princip rovných příležitostí ve vzdělávací politice) a v jiném oboru pak jiný princip (např. princip potřebnosti při řešení problému chudoby). Sociální spravedlnost se nám tak jeví jako vhodná kombinace jejích různých dílčích principů v různých oborech sociální politiky s tím, že ve svém celku může inklinovat k převaze určitého z nich. 1.4.2. Princip sociální solidarity Sociální solidarita (vzájemná podpora, sounáležitost) souvisí především s utvářením a rozdělováním životních podmínek a prostředků jedinců a sociálních skupin (zejména rodin) v zájmu naplňování ideje sociální spravedlnosti. V soudobých moderních společnostech se solidarita ve značné míře naplňuje především pomocí redistribuční a transferové politiky státu. Významná je však i solidarita jedinců, spolků, sdružení apod., založená na dobročinnosti a uskutečňující se zpravidla mimo jakýkoliv státní redistributivní mechanismus. Její význam se změněnou rolí státu v sociální politice v současné době roste. Sociální solidarita představuje neodmyslitelný myšlenkový atribut sociální politiky a tak, jak je v moderní době chápána nejen jako vzájemné porozumění a pomoc, ale i jako vzájemná odpovědnost je považována za významnou hybnou sílu nejen materiálního, ale i mravního a duchovního vývoje lidstva a za předpoklad pokroku. Vždy je však třeba zvažovat míru, v níž je solidarita organizovaná státem naplňována. Je nutno dbát o to, aby přílišná solidarita státu nevedla k útlumu aktivity jedinců a jejich odpovědnosti za vlastní životní podmínky. 1.4.3. Princip subsidiarity O tomto principu se dnes v moderních sociálních politikách stále více hovoří. Vychází z přístupu k člověku jako individuu s jedinečnými vlastnostmi, vůlí, schopnostmi, dispozicemi atd., které je jedinec jaksi povinen - v mravním slova smyslu využívat ku prospěchu a sociálnímu 10
bezpečí svému a svých bližních. Přitom tyto jedinečné vlastnosti musí být společností chráněny a rozvíjeny. Podle principu subsidiarity je každý povinen nejdříve pomoci sám sobě, nemá-li tuto možnost, musí mu pomoci rodina. Rodině rovněž přísluší, aby si pomohla sama svými silami. Teprve dostane-li se do velkých obtíží, volá na pomoc jiná společenství. Teprve na posledním místě je k pomoci vyzýván stát. Jeho povinností je primárně pečovat o vytvoření podmínek, aby si každý mohl pomoci vlastním přičiněním, a sám pomáhá až na posledním místě, jsou-li ostatní možnosti pomoci vyčerpány. 1.4.4. Princip participace V každé společnosti je značná variabilita individuálních i společenských cílů, ale v demokratické společnosti je dána možnost podílet se, participovat, na společenském životě. V demokratické společnosti je nejen svoboda s vyslovováním cílů, zájmů a potřeb sociálních subjektů, ale i spoluúčast sociálních subjektů na jejich realizování. Naplňování principu participace je postupným procesem, který lze nazvat jako přechod od člověka jako převážně objektu sociální politiky k člověku jako plnoprávnému, odpovědnému a respektovanému subjektu. Člověk přestává být pasivním příjemcem sociálně politických opatření, ale sám se podílí na jejich tvorbě a spolurozhoduje o jejich realizaci. 1.5. Funkce a nástroje sociální politiky Funkce sociální politiky jsou spojovány se schopností sociální politiky vyvolávat určité efekty, účinky ve vztahu k objektům, se schopností sledovat a realizovat určitou vědomou (cílově zaměřenou) činnost a úkoly. 11
1.5.1. Funkce sociální politiky Ochranná funkce Tato funkce zajišťuje řešení již vzniklých sociálních událostí, kdy jedinec nebo sociální skupina (např. rodina) je znevýhodněna ve vztahu k ostatním, ať již v ekonomickém nebo sociálním smyslu. V podstatě jde tedy o zmírnění nebo odstranění důsledků určitých sociálních událostí. Jde o funkci historicky nejstarší, která tvoří tradiční a stabilní prvek sociální politiky a kterou je třeba neustále posilovat. Rozdělovací a přerozdělovací (redistribuční) funkce Je jednou z nejsložitějších a současně nejvýznamnějších funkcí. V jistém smyslu je možno říci, že touto funkcí je ve značné míře realizován vlastní obsah opatření sociální politiky, zvláště pak sociální politiky státu. V zásadě řeší co, jak, komu, za co a podle čeho rozdělovat. Hlavní pozornost přerozdělování směřuje k příjmům, ke mzdám a důchodům a jejich redistribuci, ale tato funkce má i jiný parametr, a to rozdělování životních šancí, situací, podmínek a předpokladů pro důstojný život občanů. Rozdělovací a přerozdělovací funkce se uskutečňuje pomocí různých mechanismů, které mají pro společnost rozmanité důsledky. Jsou to zejména: - tržní mechanismus, respektující efektivnost a výkon a určující zejména vztah člověka k práci - hlasovací proces, tj. rozdělování vyšší autoritou, zejména státem - vyjednávání mezi sociálními partnery - tradice a zvyklosti, tj. např. solidarita nestátních subjektů, dobročinnost apod. - nelegitimní mechanismy, tj. např. podvod, násilí apod. (trestná činnost) 12
Přerozdělovací funkce se konkrétně uskutečňuje především prostřednictvím daní a transferů. Jejich efekty se promítají do životních podmínek lidí v podstatě dvojím způsobem: - podporou příjmů, důchodů, zvýšením jejich hotovostí - formou užívání bezúplatných nebo v různé míře dotovaných služeb (včetně tzv. spotřebitelských dotací, např. do bydlení, dopravy, apod.) Kardinální otázkou je jaká má být míra přerozdělení. 1) příliš vysoká míra přerozdělování oslabuje podněty k práci a podnikání. Pro některé jedince může být za podmínek progresivního zdanění výhodnější spoléhat se na sociální transfery nežli na vlastní aktivity. Podnikatelským subjektům může vysoké zdanění přinášet útlum aktivit a riziko potlačení jejich ekonomické motivace. 2) příliš nízká míra přerozdělování může oslabit stabilitu a rozvojové možnosti společnosti. Může mít za následek např. nedostatečný rozvoj vzdělávacího systému, nadměrný výskyt chudoby a sociální neklid, snížení poptávky po spotřebním zboží, mobility na trhu práce aj. Homogenizační funkce Tato funkce je považována za relativně novou funkci sociální politiky. Je velmi těsně spojena s funkcí předchozí, neboť záměrem redistributivních politik je směřovat k určitému příjmovému vyrovnání, ke zmírňování sociálních rozdílů v životních podmínkách sociálních subjektů a k odstraňování rozdílů neodůvodněných. V podstatě jde o dosažení vyššího stupně stejnorodosti v uspokojování základních životních potřeb a vyššího stupně stejnorodosti zájmů a hodnot sociálních subjektů (homogenizace neznamená nivelizaci podmínek života). Stimulační funkce Posláním stimulační funkce je podporovat, podněcovat, vyvolávat žádoucí sociální jednání jednotlivců a sociálních skupin jak v oblasti ekonomické tak i mimo ni. Tato funkce souběžně 13
kultivuje lidský potenciál svými opatřeními zaměřenými na zdravotní péči, růst všeobecné vzdělanosti a kulturnosti, vhodné pracovní podmínky a způsob trávení volného času. Svým stimulačním zaměřením, vytvářením záchranných sociálních sítí, garantováním základních sociálních jistot, má sociální politika i výrazný stabilizační efekt, protože tlumí sociální neklid. Preventivní funkce Se snahou předcházet určitým škodám na životě a zdraví, se snahou předcházet nepříznivým sociálním situacím (chudoba, nezaměstnanost, zdravotní poškození atp.), se rozvíjí preventivní funkce. Naplňování této funkce znamená, že sociální politika musí svými opatřeními směřovat k odstraňování příčin různých nepříznivých sociálních situací, které brání integraci člověka do společnosti. 1.5.2. Nástroje sociální politiky Sociální politika se realizuje pomocí nástrojů různého řádu. Spektrum nástrojů je značně široké a rozmanité. Důležité je, aby respektovaly základní principy sociální politiky, působily v jejich intencích a umožňovaly naplňovat cíle a funkce sociální politiky. Program a plán mají své místo v sociální politice, pokud jde o prosazování dlouhodobých záměrů. Plán ovšem v tom pohledu, že představuje prostředek, způsob, techniku dosahování programových cílů, které krystalizují jako výsledek konsensu participativního jednání různých vládních i nevládních orgánů (odborových, zaměstnavatelských, regionálních apod.). Kolektivní vyjednávání je po roce 1989 novým nástrojem, který v naší sociální politice dříve chyběl. Představuje mechanismus dosahování konsensu proces, ve kterém dochází k jednání o určitých sociálních skutečnostech mezi sociálními partnery. Sociálními partnery jsou jednak odborové svazy hájící zájmy zaměstnanců, zaměstnavatelské svazy hájící zájmy zaměstnavatelů 14
a také stát, který dbá na to, aby požadavky odborů i zaměstnavatelů braly na zřetel dlouhodobý společenský zájem a také konkrétní možnosti ekonomiky. Výsledkem kolektivního vyjednávání jsou kolektivní smlouvy. Existují různé typy těchto smluv: - Generální dohoda vymezuje vzájemné závazky vlády, podnikatelských a odborových svazů v hospodářské a sociální politice. Je východiskem pro kolektivní smlouvy nižších typů. - kolektivní smlouvy vyššího typu jsou uzavírány mezi určitými zaměstnavatelskými a odborovými svazy. - podnikové kolektivní smlouvy jsou uzavírány mezi příslušným odborovým orgánem a zaměstnavatelem v určitém podniku. Sociální příjmy příjmy spojené s opatřeními sociální politiky. Představují velice významný nástroj sociální politiky. Tvoří je zejména dávky důchodového a nemocenského zabezpečení, peněžité dávky sociální pomoci, dávky státní sociální podpory, podpory v nezaměstnanosti, příspěvek na péči (na sociální služby) atd. Měly by poskytovat nezbytně nutnou ochranu obyvatelstvu v nouzových situacích. Sociální služby tvoří široké spektrum služeb. Jejich funkcí je uspokojování specifických potřeb určitých skupin obyvatelstva poskytnutím služby. Jsou jimi myšleny nejen sociální služby v tradičním slova smyslu tj. služby spojené s péčí o staré, neschopné, nemohoucí, či sociálně narušené občany (služby řešené Zákonem o sociálních službách č. 108/2006 Sb.), ale i služby ve sféře zdraví, vzdělávání, bydlení a poradenské služby v různorodých sociálních problémech a situacích. 15
Věcné dávky (věcná plnění) jsou spojeny především s ochranou zdraví. Jde především o léky a zdravotní pomůcky a o ochranné pracovní pomůcky. Věcné dávky se také uplatňují v případě sociální pomoci v situacích, kdy není zaručeno, že peněžitá pomoc bude využita k zamýšlenému účelu. Účelové půjčky jde o poskytování různých zvýhodněných půjček k ovlivňování různých sociálních situací či událostí v životě lidí. Jejich funkcí je překlenout časové období mezi okamžitou potřebou finančních prostředků a současnými omezenými možnostmi finančních zdrojů (novomanželské půjčky, půjčky k podpoře bydlení, půjčky na vzdělání). Od ostatních nástrojů se odlišují tím, že půjčky jsou návratné a jejich sociální efekt je dán výhodnějšími podmínkami jejich poskytování a jejich okamžitou dostupností. Úlevy a výhody poskytované různým skupinám obyvatelstva, např. dětem, studujícím, důchodcům (např. jízdné ve veřejné dopravě, různé vstupné apod.). Ceny spotřebního zboží a služeb, respektive státní regulace těchto cen plní rovněž v určitém, i když omezeném rozsahu funkci nástroje sociální politiky. S přechodem k tržnímu hospodářství se stává cena především ekonomickým nástrojem a její význam pro sociální oblast je značně omezen. 1.6. Vzájemné vztahy sociální a hospodářské politiky Při řešení vztahů sociální a hospodářské politiky je třeba zdůraznit, že každý společenský jev má své ekonomické, sociální a jiné aspekty, které se vzájemně prolínají a že neexistují problémy čistě hospodářské nebo sociální povahy. Vždy jde o problém, v němž ty či ony aspekty pouze převládají nad ostatními. Hospodářská a sociální politika mají sice mnoho společného, ale nejsou shodné. Jde o dvě autonomní politiky, s relativní samostatností a silnými vzájemnými vazbami. 16
1) Pro účinnou sociální politiku je nezbytná výkonnost ekonomiky a tedy i účinná hospodářská politika, která produkuje zdroje, jež jsou základem financování výkonů sociální politiky. Hospodářská politika zajišťuje ve značné míře ekonomickou bázi rozvoje sociální politiky a rozšiřuje tak možné pole jejího působení. 2) Vztah sociální politiky k hospodářské politice je třeba chápat i pozitivně a aktivně. Sociální politika totiž vytváří právní, věcné i institucionální předpoklady a podmínky pro hospodářský rozvoj, především aktivizací a kultivací lidského potenciálu. Hospodářská politika nalézá své impulsy a zdroje i v tzv. pasivních složkách sociální politiky. Redistribucí příjmů ve prospěch sociálně slabých občanů je řešena nejen konkrétní životní situace těchto jedinců, ale současně je jimi podporován jak růst kupní síly obyvatelstva a tím i poptávka po tržním zboží, tak i politická stabilita ve společnosti, což obojí je předpokladem úspěšné hospodářské politiky. 1.7. Sociální politika v období transformace české ekonomiky a společnosti Podstatou procesu transformace je přeměna dřívějšího společenského systému na nový společenský systém. Prioritní úlohu v něm nesporně zaujímá ekonomická a sociální oblast. Naše republika přistoupila k systému pro ni novému, ve vyspělém světě však dlouhodobě realizovanému a historií osvědčenému. V tomto systému je charakteristické především demokratické uspořádání společnosti a tržní mechanismus. Touto transformací již procházíme 18 let, ale musíme si uvědomit, že takovouto změnu nelze realizovat v krátkém časovém období a proměna sama přináší mnoho problémů. - v sociální politice stále ještě v určité míře přežívá starý mechanismus tvorby zdrojů a jejich přerozdělování státem. Nový fondový způsob hospodaření se buduje pomalu a s problémy (viz. soustava sociálního pojištění důchodové fondy) - vznikají sice sociální služby tržního charakteru, ale v řadě případů přetrvává neochota k jejich akceptování ze strany obyvatelstva a stálý tlak na neodůvodněné poskytování dotací 17
- stále nedostatečná je míra participace nestátních subjektů na realizaci sociální politiky - objevil se nový fenomén nezaměstnanost a spolu s ní potřeba materiálně zabezpečit formou podpor lidi, kteří přechodně a ne vlastní vinou přišli o práci - existuje nedořešenost legislativy v některých sociálních oblastech (bydlení, vzdělání atd.) - není dořešen problém přesunu pravomocí na regionální orgány ve smyslu decentralizace rozhodování - nejpomaleji a nejtíže se mění vědomí občanů a jejich snaha stále se spoléhat na paternalistický stát (neadekvátní požadavky na sociální dávky). Iniciativa a zodpovědnost za vlastní životní podmínky je stále nedostatečná. Jak již bylo řečeno, sociální reformu nemůžeme chápat jako jednorázový akt, ale jako reformu kontinuální, tak aby postupně změnila sociální politiku bývalé ČSSR, která se ukázala jako nefunkční a neefektivní. Její základní rysy byly tyto: - naprosto dominantním postavením státu v sociální politice, jeho paternalistickou rolí (stát jedná za občana), jeho téměř absolutním monopolem v sociální oblasti, direktivismem a autoritativností v rozhodování o sociálních otázkách. - -značným oslabením odpovědnosti jedinců za své životní podmínky, oslabením občanské subjektivity jedinců, což vedlo k útlumu ekonomické i občanské aktivity a odpovědnosti. - širokým plošným a paušálním poskytováním sociálních jistot bez zřetele k zásluhovosti a sociální potřebnosti, které se stalo neobyčejně náročné na omezené finanční zdroje. - neefektivními a neprůhlednými přerozdělovacími mechanismy přes státní rozpočet, které vedly ke ztrátě vazby mezi tím, co občan formou daní státu odváděl a co od státu získával. Tento mechanismus vedl k iluzorní představě o bezplatnosti řady sociálních služeb, které byly prezentovány jako dar štědrého státu občanovi. Sociální reforma směřuje k překonání uvedených nedostatků a to hlavně následujícími opatřeními. 18