Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta. Katedra křesťanské sociální práce. Sociální a humanitární práce

Univerzita Palackého v Olomouci Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra křesťanské sociální práce Sociální a humanitární práce Jarmila Hlávková Stres a jeho zvládání Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Hana Krylová, Ph.D. 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala sama a všechny použité zdroje jsem uvedla v seznamu použitých zdrojů. V Olomouci dne 2.srpna 2010 Jarmila Hlávková

Poděkování Děkuji Mgr. Haně Krylové, Ph.D. za vedení mé práce a podporu. Dále chci poděkovat své rodině a přátelům za vstřícnost a pochopení.

Obsah Úvod...6 1. Úvod do problematiky stresu...7 1.1 Stres jako pojem...7 1.2 Definice pojmu stres...8 1.3 Teorie stresu...9 1.3.1 Biologická teorie stresu H. Selyeho...9 1.3.2 Psychologická teorie stresu R. S. Lazaruse...10 1.3.3 Teorie stresu A. Steinberga a R. F. Ritzmana...10 1.3.4 Systémové pojetí stresu...10 2. Stresory a stresové situace...12 2.1 Stresory...12 2.2 Charakteristiky stresových událostí...13 2.2.1 Traumatičnost události...13 2.2.2 Neovlivnitelnost události...13 2.2.3 Nepředvídatelnost události...13 2.2.4 Události dotýkající se hranic našich schopností...14 2.2.5 Vnitřní konflikty...14 2.3 Druhy stresových situací...14 2.4 Typy stresu...15 2.4.1 Akutní stres...15 2.4.2 Chronický stres...15 2.4.3 Posttraumatický stres...16 2.4.4 Anticipační stres...16 3. Stres a stresová reakce...17 3.1 Vznik stresové reakce...17 3.2 Kvalita stresové reakce...17 3.3 Intenzita stresové reakce...18 3.4 Faktory ovlivňující stres...18 3.5 Fáze reakcí na stres...19 4. Příznaky stresu a jeho možné dopady na zdraví...22 4.1 Příznaky stresu v duševní oblast...22 4.1.1 Příznaky stresu v oblasti emocí...22 4.1.2 Příznaky stresu v oblasti kognitivních funkcí...22 4.2 Behaviorální příznaky stresu...23 4.3 Fyziologické příznaky stresu...23 4.4 Dopady stresu na zdraví...24 5. Zvládání stresu...25 5.1 Faktory ovlivňující zvládání...25 5.1.1 Vulnerabilita...25 5.1.2 Resilience...25 5.1.3 Význam víry při zvládání zátěžových situací...26 5.2 Strategie zvládání...27 5.2.1 Zvládání zaměřené na problém...28 5.2.2 Zvládání zaměřené na emoci...28 5.2.3 Obranné mechanismy...30 6. Péče o duševní zdraví jako prevence...32 6.1 Co je duševní hygiena...32 6.2 Duševní zdraví...32

6.3 Metody zvládání a předcházení zátěži...34 6.4 Aspekty duševního zdraví...35 6.4.1 Spánek a bdění...35 6.4.2 Správná výživa...35 6.4.3 Práce a odpočinek...36 7. Závěr...37 8. Použitá literatura a zdroje...38 9. Přílohy...41

Úvod Volba tématu bakalářské práce Stres a jeho zvládání nebyla náhodná, neboť stres se nás v každodenním životě dotýká. Kvalitní výkon profese sociálního, ale i humanitárního pracovníka je přímo závislý na umění identifikovat a zvládat stres. Sama jsem měla možnost se během svých praxí setkat s profesionály ze zmiňovaného oboru, kteří si se stresem poradit neuměli. Na základě studia odborné literatury se ve své práci snažím o přehled a syntézu teoretických východisek stresu. Důraz kladu na části Zvládání stresu a Péče o duševní zdraví jako prevence. Jelikož jsem věřící, dotkla jsem se také vztahu zvládání stresu a víry. Záměrem mé práce bylo teoretické zpracování problematiky, jenž může následně sloužit jako podklad pro výzkum. Tato práce si neklade za cíl realizaci výzkumu. Vycházela jsem zejména z doporučené literatury a dalších zdrojů. V průběhu zpracování tématu, jsem se potýkala zejména s nejednotností jednotlivých autorů v základních termínech a jejich vymezení.

1. Úvod do problematiky stresu Stres je důležitou a přirozenou součástí lidského života. Pokud je zachována rovnováha mezi životními nároky a schopnostmi člověka je zvládat, podněcuje rozvoj jeho osobnosti. Přispívá k vytváření nových způsobů adaptivního chování a prožívání, zvyšuje jeho integritu, odolnost a zdraví. V případě, že dochází k vyhrocenému rozporu mezi životními nároky a psychickými předpoklady člověka je zvládat, vede stres k projevům rozličných odchylek od normálního průběhu psychických funkcí, k různým formám maladaptivního chování, ale i k závažnějším zdravotním poruchám. 1 1.1 Stres jako pojem Pojem stres se objevuje v angličtině zhruba od přelomu 14. a 15. století, kdy byl užíván v souvislosti s pojmy hardship (strast, útrapy), straits (tíseň, obtížná situace) či adversity (protivenství, neštěstí, nepřízeň osudu). Od 17. - 18. století tento pojem částečně nabýval poněkud odlišného významu 2 a začal se objevovat v kontextu fyzikálního tlaku, síly či napětí. Současným způsobem užívání se tedy částečně vracíme k původnímu středněanglickému kontextu. 3 Kern 4 tvrdí, že je pojem stres používán asi od poloviny našeho století a že pochází od kanadského lékaře H. Selyeho. Naproti tomu Mlčák 5 za pravděpodobného autora tohoto pojmu považuje fyziologa W. B. Cannona, který jej prý užíval v odborných diskuzích již v roce 1914 v souvislosti s vnějšími vlivy narušujícími homeostázu organismu. H. Selye ho však v roce 1936 prokazatelně uvedl do odborné literatury. Použil jej k interpretaci biologického chování organismu v extrémních situacích. Teprve zásluhou monografie R. R. Grinkera a J. P. Spiegela v roce 1945, kteří odhalili souvislosti válečných bojových podmínek s poruchami psychického či fyziologického charakteru u vojenských letců, nabyl pojem stres i psychologického významu. V poslední době je však tento pojem již značně nadužíván. Zrychlením 1 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 24. 2 Také v souvislosti s rozvojem průmyslové výroby. 3 Srov. KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 107-108. 4 Srov. KERN, H. et al. Přehled psychologie. Praha : Portál, 2006, s. 24. 5 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 24-25.

životního tempa, narůstajícími požadavky na výkon a zvyšujícím se časovým a organizačním tlakem se stres v rozvinutých společnostech stává v posledních letech stále více součástí běžného života. Tyto okolnosti se spolupodílely na změně užívání pojmu jako takového, a to k označení podstatně širší škály individuálních i společenských jevů. Posunem užívání z odborného do obecného jazyka, došlo též k posunu obsahovému. Za stres se tak často označuje jakákoli zátěž (bez rozdílu zda je prospěšná, anebo škodlivá). Stres je tak obecně užíván jako univerzální pojem označující jakýkoli požadavek, jemuž je třeba vyhovět, ale také kteroukoli část stresové reakce. 6 Jak uvádějí například Hartl a Hartlová 7, pojem stres je hovorově užíván ve smyslu choroby století a všeobecně nadužíván pro konflikt, frustraci, vyšší aktivizaci a situace nepříjemně pociťované. 1.2 Definice pojmu stres Matoušek 8 stres uceleně definuje jako stav člověka vyvolaný jakýmkoli vnějším vlivem (stresorem), k jehož zvládnutí nemá podle svého mínění dostatečnou adaptační kapacitu. Stresorem je podle něj nejen sám vnější podnět, ale také očekávání, že takový podnět člověk nezvládne. Velmi podobně definuje stres také Švingalová: Stres je soubor reakcí organismu na podněty (stresory), které narušují normální funkci organismu. Jedinec je vystaven takovým nárokům (zátěži), o nichž se domnívá, že k jejich zvládnutí nemá dostatečnou adaptační kapacitu. Podstatná je tedy subjektivita emočního a kognitivního zpracování situace, to zda člověk subjektivně prožívá a interpretuje situace či podněty jako zátěžové (stresové). 9 Hartl a Hartlová 10 uvádějí klíčové poznatky jednotlivých autorů, kteří se stresem zabývali. H. Selye stres jako takový definuje jako charakteristickou fyziologickou odpověď na poškození nebo ohrožení organismu, která se projevuje prostřednictví adaptačního syndromu. Autoři H. Cooper a M. H. Appley stres definují jako stav organismu, kdy jeho integrita je ohrožena a organismus musí zapojit všechny schopnosti na svoji ochranu. 6 Srov. KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 107. 7 Srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009, s. 568. 8 Srov.MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008, s. 215. 9 In ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 9 10 Srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009, s. 568.

Atkinsonová 11 definuje stres o něco méně konkrétně. Píše, že stres se vyskytne, když se lidé setkají s událostmi, jež vnímají jako ohrožení svého tělesného nebo duševního blaha a dále, že reakce lidí na tyto události se nazývají stresové reakce. Je patrné, že mezi autory nepanuje shoda v tom, zda je stres stav člověka, soubor reakcí organismu nebo charakteristická fyziologická odpověď. Přikláním se k definicím H.Coopera a M. H. Appleyho a O. Matouška. Domnívám se, že se jedná o stav organismu, vyvolaný vnějším nebo vnitřním podnětem (stresorem) a soubor reakcí organismu je až odezvou na vyhodnocení situace jako stresové. 1.3 Teorie stresu Mlčák 12. V této podkapitole podrobněji popíšu čtyři různé teorie stresu, tak jak je uvádí 1.3.1 Biologická teorie stresu H. Selyeho Nejvýznamnější přínos v oblasti biologického pojetí stresu představuje fyziologická teorie endokrinologa H. Selyeho. Na základě svých pozorování, experimentů a s využitím Bernard Cannonovy teorie adaptace a homeostázy koncipoval svou teorii stresu jako stavu projevujícího se ve formě specifického syndromu. Tento specifický syndrom představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných změn v rámci daného biologického systému. Selye tento zvláštní patofyziologický proces nazval Obecný adaptační syndrom (GAS), přišel na to, že vzniká narušením homeostázy organismu a probíhá ve třech stádiích: 1) poplachová reakce s fází šoku provázenou sníženou rezistencí organismu, 2) stav zvýšené rezistence, jehož cílem je udržet adaptaci organismu, 3) stav exhausce, při kterém dochází k vyčerpání adaptační energie organismu. Obecný adaptační syndrom podle Selyeho představuje nespecifickou tělesnou reakci, podmíněnou endokrinním systémem (s dominující osou hypofýza kůra nadledvinek). V pojetí Selyeho je stres stavem organismu a vnější faktory, které jej navozují, označuje jako stresory. Stresorem se můžou stát nejrůznější fyzikální i emočně 11 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 587. 12 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 25-27.

negativní podněty. Podstatné ještě je, že později Selye akceptoval rozlišení mezi eustresem, který vzniká působením pozitivních stresorů na subjekt, a distresem, který se objevuje v důsledku působení negativních a škodlivých podnětů na jedince. Důležitým znakem stresu je v jeho pojetí adaptace, jíž se narušená homeostáza organismu obnovuje. Ke vzniku poruchy zdraví organismu může dojít v každém ze tří výše uvedených stadií. 1.3.2 Psychologická teorie stresu R. S. Lazaruse K modernímu chápání stresu přispěla psychologická teorie stresu R. S. Lazaruse. Lazarus pojímá stres jako stav, v němž organismus očekává střetnutí se škodlivými podmínkami určitého druhu. Lazarus rozlišuje mezi fyziologickým stresem, který se projevuje neurohumorálními a vegetativními reakcemi organismu na objektivně působící škodlivinu narušující normální fungování organismu, a psychologickým stresem projevujícím se negativními emočními reakcemi jedince na podnět, který tento jedinec kognitivně vyhodnotil jako ohrožující. Kognitivní hodnocení může mít charakter primárního kognitivního hodnocení a sekundárního kognitivního hodnocení. Primární kognitivní hodnocení se vztahuje ke způsobům, jakými člověk poznává, že se nachází v situaci ohrožení. Sekundární kognitivní hodnocení se týká volby strategie zvládání (copingu). 1.3.3 Teorie stresu A. Steinberga a R. F. Ritzmana Mezi novější koncepce stresu patří univerzalistická teorie stresu A. Steinberga a R. F. Ritzmanna. Otevírá prostor pro interdisciplinární integraci poznatků z oblasti biologických, psychologických a sociálních věd. Tito autoři definují stres jako hmotné, informační či energetické přetížení (případně podtížení) na vstupu (případně na výstupu) živého systému. Přičemž u člověka je tento živý systém obecně chápán jako rovnovážný, autoregulující se a hierarchicky uspořádaný celek, skládající se z osmi úrovní (buňka, orgán, organismus, skupina, organizace, komunita, společnost a nadnárodní systémy). Stres může působit na kterékoliv z uvedených osmi úrovní. 1.3.4 Systémové pojetí stresu Systémové pojetí stresu zahrnuje potenciální stresovou situaci (objektivní faktory vnějšího prostředí, stresory), procesy kognitivního hodnocení stresové situace,

reakce na stres, důsledky stresu, faktory modifikující průběh stresu. Toto vše je součástí systému, v němž existuje velké množství cirkulárních a zpětnovazebních kauzálních vztahů. Znázorněno obrázkem č. 1. 13 Toto pojetí chápe stres jako obecný pojem, pod nějž je možné zahrnout různé druhy zátěžových situací, ty se od sebe vzájemně odlišují svým specifickým charakterem. Nejčastěji jde o následující situace 14 : frustrace (objevuje se, když vzniknou vnitřní nebo vnější překážky na cestě člověka k dosažení žádoucího cíle), hrozba (týká se potenciální škody, která ještě nenastala, ale jejíž působení a důsledky člověk očekává), deprivace (jde o stav, kdy je člověku znemožněno uspokojení životně důležitých biologických a psychologických potřeb), konflikt (střet protikladných motivů, které narušují cílovou aktivitu člověka). 13 převzato z MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 27. 14 TAMTÉŽ, s. 27

2. Stresory a stresové situace Jak již je patrné z názvu kapitoly, v této části se budu věnovat stresorům a stresovým situacím a jejich charakteristikám. Dále pak uvedu možné typy stresu. 2.1 Stresory Co je vlastně stresor? Hartl a Hartlová 15 definují stresor jako činitele vnějšího prostředí vyvolávající v organismu stav stresu či stresovou reakci. Podle Křivohlavého 16 je možné tento termín chápat jako negativně na člověka působící vliv. Švingalová 17 definuje stresory jako činitele, podněty různého charakteru (fyzikální, chemické, psychosociální), které jsou subjektivně prožívány a kognitivně hodnoceny jako zátěžové (stresové). Atkinsonová 18 říká, že se tak obvykle nazývají události, jež lidé vnímají jako ohrožení svého tělesného nebo duševního blaha. Jde o nepředvídatelné, ale i očekávané podněty, které mohou vést ke vzniku stresu. Potenciální stresové situace jsou vytvářeny jak distresovými, tak i eustresovými životními událostmi (v případě že mají významný dopad na lidskou psychiku a zdraví). 19 Distresové události jsou spojovány s negativními emocemi naproti tomu eustresové jsou spojovány s pozitivně laděnými emocemi. Ilustrativním příkladem distresové události může být například nechtěný rozvod, příkladem eustresové můžou být Vánoce. 20 Mlčák 21 uvádí výčet nejdůležitějších stresorů podle A. Hladkého, které mohou vyplývat z fyzického prostředí, z pracovní činnosti i z psychosociální sféry: závažné životní události, kumulované, drobné a nepříjemné denní situace, chronicky nepříznivé životní podmínky, neuspokojivé pracovní podmínky. 15 Srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009, s. 569. 16 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994, s. 12. 17 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 12. 18 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 587. 19 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 28. 20 Více k eustresu a distresu v podkapitole Kvalita stresové reakce (3.2). 21 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s.28.

2.2 Charakteristiky stresových událostí Potenciálních stresových události je nepřeberné množství. Můžeme je rozdělit do několika kategorií podle jejich základních charakteristik. Mohou spadat do jedné, někdy i do několika z níže uvedených skupin. Stupeň, ve kterém je událost stresová, se u každého člověka liší, závisí na individuálním kognitivním hodnocení. Uvádím kategorie podle Atkinsonové 22 : 2.2.1 Traumatičnost události Tato kategorie zahrnuje mimořádně nebezpečné situace, které se vymykají běžné lidské zkušenosti (jako jsou přírodní katastrofy, katastrofy způsobené člověkem, katastrofické nehody a fyzické útoky). Bezprostřední reakce jednotlivců se velmi liší (dle druhu, závažnosti a neočekávanosti katastrofy), obecný vzorec chování (katastrofický syndrom) je však u všech stejný. První fáze představuje ohromení a omráčení obětí: může se zdát, že si neuvědomují svá zranění nebo hrozící nebezpečí. Poté následuje fáze pasivity a neschopnosti začít něco sám od sebe dělat (oběti se ale snadno nechají vést). Ve třetí fázi už začínají pociťovat úzkost a obavy, obtížně se soustředí a stále znovu vyprávějí, jak došlo ke katastrofě. 2.2.2 Neovlivnitelnost události Čím více je situace neovlivnitelná, tím spíše ji vnímáme jako stresovou. Mezi závažné neovlivnitelné události patří například smrt partnera, ztráta zaměstnání, vážné zranění nebo nemoc. Příčina stresovosti těchto událostí tkví zřejmě v tom, že je nemůžeme řídit, mít je pod kontrolou, že jim nemůžeme zabránit nebo je přerušit. Pro naše subjektivní hodnocení jejich stresovosti je stejně důležitá jejich skutečná neovlivnitelnost jako i naše vnímání neovlivnitelnosti těchto událostí. Máme-li možnost ovlivnit průběh událostí, snižuje to naši úzkost. 2.2.3 Nepředvídatelnost události Možnost předvídat výskyt stresové události (byť by byla neovlivnitelná) obvykle snižuje intenzitu stresu. Při očekávání předvídatelných šoků, vykazují lidé nižší emoční aktivaci, mají menší strach a šoky vnímají jako méně nepříjemné než nepředvídatelné šoky o stejné intenzitě. K těmto závěrům došli Katz a Wykes v 80. letech. Zřejmě je to dáno možností spustit přípravný proces, který tlumí vliv škodlivého 22 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 588-593.

podnětu. Dodejme, že nepředvídatelné situace se častěji vyskytují u některých specifických profesí (hasič) a také u některých závažných onemocnění (rakovina). 2.2.4 Události dotýkající se hranic našich schopností Situace, které nás tlačí až na hranice našich schopností a představují výzvu pro náš pohled na sebe samé, mohou být prožívány také jako stresové. Zde Atkinsonová 23 uvádí příklad závěrečných zkoušek, dále pak manželství, které vyžaduje přizpůsobení se mnoha novým podmínkám a nese s sebou odhalování hranic trpělivosti a tolerance. Každou životní změnu, která vyžaduje četná přizpůsobení se, lze vnímat jako stresovou, to tvrdili v 60. letech Holmes a Rahe. Ti pak vyvinuli, ve snaze změřit vliv životních změn na zdraví člověka, Škálu životních událostí. 24 Životní události jsou v ní seřazeny od nejstresovějších po nejméně stresové. Řazení bylo provedeno metodou škálování, kdy dotazované osoby hodnotily obtížnost a časovou náročnost přizpůsobení se těmto událostem. 2.2.5 Vnitřní konflikty Čtyři předchozí kategorie zahrnovaly pouze vnější události ohrožující naše blaho. Zde popíšu vnitřní procesy (nevyřešené konflikty), které mohou také stres přivodit. Pokud se člověk musí rozhodnout mezi neslučitelnými nebo vzájemně se vylučujícími cíli či postupy jednání, dochází ke konfliktům. Může se jednat třeba o nabídku dvou stejně atraktivních zaměstnání nebo o volbu mezi večírkem a přípravou na zkoušku. Konflikt může nastat také, když proti sobě stojí dva vnitřní motivy nebo potřeby. Hledání přijatelného kompromisu mezi protikladnými motivy může vyvolávat značný stres. 2.3 Druhy stresových situací Švingalová 25 dělí stresové situace podle typů stresorů: a) vnější dochází k nim především působením fyzikálních a chemických stresorů (hluk, teplo, znečištěné ovzduší a podobně), b) časové příčinou je nutnost zvládnout mnoho úkolů v krátkém časovém termínu, 23 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s.590. 24 Tabulka viz příloha č. 1. 25 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 13.

c) ze zodpovědnosti klíčovou roli hraje strach ze selhání, pocit rizika, důležitost úkolu (do této kategorie spadá i tak zvaný zkouškový stres), d) sociálně psychologické patří sem komplikované nebo konfliktní sociální situace všeho druhu: problémy v mezilidských vztazích, stupňující se nároky na výkonnost, řešení složitých úkolů, frustrace, sociální nejistoty, ohrožení životního standardu, nezaměstnanost. Za nejzávažnější zátěž je všeobecně pokládána v této kategorii ztráta emočně blízké osoby. e) z vnitřního nesouhlasu jestliže má člověk plnit příkazy, které vnímá subjektivně jako nesmyslné, f) pracovní a profesní specifický druh stresu, vázaný na pracovní a profesní situace (stresor může vycházet ze sociálního pracovního prostředí, organizace práce, obsahu práce, profesní perspektivy, fyzického prostředí). Nejvíce stresuje práce, která je vysoce odpovědná s malou možností autonomního rozhodování o náplni, tempu a podmínkách práce. 26 2.4 Typy stresu typy stresu: Podle druhu stresoru a intenzity působení stresoru Matoušek 27 rozlišuje čtyři 2.4.1 Akutní stres Akutní stres je nejčastěji vyvolán událostmi, kdy je ohrožen život, jedná se o náhlou událost trvající jen krátkou dobu, někdy jen okamžik. Projevuje se většinou jak v psychice, tak v narušení některých tělesných funkcí a to podle závažnosti události, ale také podle typu osobnosti. Při akutním stresu dochází například ke ztrátě paměti, zmatenému jednání, ztuhnutí až po vznik šoku. Šok je provázen sníženým přísunem kyslíku do tkání, zejména do mozku, poruchami krevního oběhu a srdeční činnosti až po ztrátu vědomí. 2.4.2 Chronický stres Chronický neboli dlouhodobý stres vzniká působením jednoho či více stresorů. Jejich intenzita může v průběhu delší doby kolísat, případně se vyskytovat v 26 Srov. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008, s. 215. 27 Srov. MATOUŠEK, O. Pracovní stres a zdraví. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2005, s. 10-11.

nepravidelných intervalech. Způsobují ho obvykle stresory sociální, fyzikální, ale i jiné. Intenzita působení uvedených stresorů je většinou mírnější a obvykle kolísá v průběhu delší doby. Nejčastěji se projevuje pocity úzkosti, napětím, podrážděností, nepřiměřenými reakcemi na běžné situace, únavou, vyčerpaností a řadou tělesných potíží jako jsou bolesti hlavy, bušení srdce, svalové napětí, závratě a poruchy spánku. Tento druh stresu Matoušek spojuje hlavně se stresem na pracovišti. Domnívám se, že tentýž typ stresu nazývají Hartl a Hartlová 28 stres prodlužovaný (protahovaný). Upozorňují na to, že čím déle stres trvá, tím větší je pravděpodobnost výskytu psychosomatického onemocnění. 2.4.3 Posttraumatický stres Označuje se také jako posttraumatická porucha nebo stres následný. Jedná se o zpožděnou reakci na stresovou situaci většinou trvající krátkou dobu, avšak velmi intenzivní, hrozivého až katastrofického rázu se závažnými důsledky. Posttraumatický stres provází pocity úzkosti, deprese, psychické napětí, jejich intenzita kolísá a projevuje se v nepravidelných časových úsecích (reminiscence). Také bývá provázen pocity marnosti, bezvýchodnosti, ztrátou sebedůvěry a obavami z budoucnosti. Osoby s posttraumatickou poruchou se často vyhýbají místům či objektům, které připomínají prožité trauma. Mnohé se s ním nedokáží vyrovnat ani po delší době. Více o této poruše pojednává Ján Praško ve své knize Stop traumatickým vzpomínkám. 29 2.4.4 Anticipační stres Oproti výše uvedeným třem typům stresu, jež jsou spojeny s narušením rovnováhy po určité události či při jejím delším trvání, anticipační stres vzniká v souvislosti s dějem, který má teprve nastat. Jde o určitou představu, předvídání dějů a událostí se zřetelem na možné důsledky, ohrožující integritu osobnosti jako je ztráta sebedůvěry, autority a role. Tento typ stresu je v životě poměrně častý. Jeho typické projevy jsou zpočátku mírné emoční napětí, které se s přibližující se událostí postupně zvyšuje a bezprostředně před ní může narušit některé stereotypy chování. Pocity nejistoty a úzkosti obvykle brzy odezní, akutní situace je rychle zvládnuta. Příkladem může být tak zvaný zkouškový stres nebo očekávání významné životní události. 28 Srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009, s. 569. 29 PRAŠKO, J. et al. Stop traumatickým vzpomínkám : jak zvládnout posttraumatickou stresovou poruchu. Praha : Portál, 2003.

3. Stres a stresová reakce V této kapitole se budu podrobněji věnovat reakcím vyvolaným setkáním se stresorem. Zmíním se, co je distres a eustres, jaké jsou faktory ovlivňující stres a konečně také jaké jsou fáze reakcí na stres. 3.1 Vznik stresové reakce Obecně řečeno stres se vyskytne, když se lidé setkají s událostmi, jež vnímají jako ohrožení svého tělesného nebo duševního blaha. Tyto události se obvykle nazývají stresory a reakce lidí na stresory stresové reakce. 30 Stresová reakce přivádí organismus do stavu pohotovosti a připravenosti, je to vlastně poplachová reakce, při níž se mobilizuje energie potřebná pro rychlou akci. Spouští se při rozeznání ohrožení. Rychle proběhne řada změn, která připraví organismus na boj nebo útěk. Při fyzickém nebezpečí je tento mechanismus efektivní, čelíme-li však psychologické hrozbě, je tento mechanismus spíše neužitečný. Samotné příznaky náhlého stresu v zásadě nejsou nebezpečné, slouží jako signál, že bychom měli řešit nějaký problém. Dlouhodobý stres však může vést k psychickým či psychosomatickým potížím. 31 3.2 Kvalita stresové reakce V průběhu výzkumu stresu se postupně zavedlo rozlišení mezi eustresem, spojovaným s pozitivně laděnými emocemi a vysokou svobodou volby situace, za níž vzniká, a vedoucím většinou ke zvládnutí stresové situace, a distresem, spojovaným s negativně laděnými emocemi a nízkou svobodou volby expozice, vedoucím častěji ke ztrátě kontroly nad vývojem situace a neschopnosti ji zvládnout. 32 Kebza 33 poukazuje na to, že stres je od tohoto terminologického rozlišení často ztotožňován s pojmem distres. Situace vyvolávající eustres mohou též klást značné nároky na ovládací procesy a adaptační mechanismy, ale díky pozitivnímu ladění souvisejících prožitků jsou lépe zvladatelné a nevyvolávají obvykle svou intenzitou a délkou působení tak destrukční účinek na adaptační systémy organismu. Křivohlavý 34 - v duchu výše uvedené citace - tyto termíny dělí podle toho, jak stres působí na člověka. Distres je podle něho negativně působící stres, naproti tomu 30 In ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 587. 31 Srov. PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada, 2001, s. 14-15. 32 In KEBZA, V., ŠOLCOVÁ, I. Komunikace a stres. Praha: Státní zdravotní ústav, 2004, s. 14. 33 Srov. KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 118. 34 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994, s. 12.

eustres je podle Křivohlavého kladně působící stres. Hartl a Hartlová 35 rozlišují jen mezi stresem a distresem. Stresová situace podle nich patří ke zdravému životu a nemusí být uvědomována. Distres pak zařazují jako zvláštní formu stresu, na rozdíl od stresu je prý vždy vědomý a vede k pozorovatelným změnám. Subjektivně je distres vnímán jako neschopnost vyrovnat se s kladenými nároky a s pocitem, že subjekt sám nad situací, nebo i nad sebou, ztrácí kontrolu. Navozuje úzkost, depresi a někdy i beznaděj a učí člověka vyhýbat se situacím, ve kterých k němu došlo (případně i těm, jež se jim v určitém ohledu podobají). Pojem eustres tito autoři ve své publikaci neuvádějí. 3.3 Intenzita stresové reakce Pokládám za důležité zmínit, že někteří autoři rozlišují zátěž a stres. Kebza 36 o zátěži mluví ve smyslu takové úrovně požadavků kladených na organismus, jíž je schopen dostát. Ta je považována za stimulující faktor, bez jehož působení by organismus stagnoval ve vývoji. Stresové požadavky naopak úroveň kapacity ke zvládání mírně (co do úrovně, ale i do délky působení) překračují. Hlavním kritériem pro jejich rozlišení je jejich vnímání člověkem z hlediska zvladatelnosti. Dále tento autor uvádí jiný možný způsob jak vyjádřit rozdíl mezi zátěží a stresem, rozlišením na tzv. hypostres a hyperstres. 37 To jsou podle Křivohlavého 38 různé termíny vztahující se k malé nebo velké intenzitě stresové reakce. Hyperstres překračuje hranice adaptability. Hypostres je stres, který nedosahuje obvyklých tolerancí stresu. Termín zátěž se podle Křivohlavého v češtině používá pro relativně nižší než hraniční úroveň stresu (stresové reakce organismu). 3.4 Faktory ovlivňující stres Mechanismy reakce člověka na stres jsou složité a různorodé, existuje u nich interindividuální a intraindividuální variabilita. H. J. Eysenck přišel na to, že individuální rozdíly mohou vést k rozdílným odpovědím. Vliv může mít vrozená reaktivita nervového systému a další osobnostní charakteristiky, které určují psychologický stresový práh a stresovou toleranci. Podle K. H. Pribrama může 35 Srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009, s. 117, 568 569. 36 Srov. KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 108. 37 TAMTÉŽ, s. 111. 38 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994, s. 11-12.

stresovou reakci redukovat přehodnocení situace jedincem. 39 Podle Švingalové 40, ovlivňují to, zda bude situace působit stresově, respektive do jaké míry působí stresově, následující faktory: subjektivní hodnocení situace, vlastní interpretace, respektive kognitivní a emoční zpracování situace, psychofyzická odolnost organismu a jeho adaptační schopnosti, míra ovlivnitelnosti situace (nevyléčitelná nemoc, smrt blízkého člověka), míra předvídatelnosti stresové situace (dlouhodobě se vyvíjející nemoc autonehoda), míra důvěry ve vlastní schopnosti stresovou situaci řešit a vyřešit, míra sociální podpory okolí, aktuální psychické vyladění, osobnostní dispozice a trvalejší osobnostní charakteristiky (včetně temperamentu), druh, intenzita a délka trvání stresoru a podobně. 3.5 Fáze reakcí na stres Praško a Prašková 41 uvádí dvě fáze stresové reakce v organismu: 1. fáze tzv. poplachová reakce 2. fáze tzv. všeobecný adaptační syndrom Popisují však spíše biologickou teorii stresu. A té se zde nechci podrobněji věnovat. Vágnerová 42 uvádí členění procesu reakce na stres podle amerického psychiatra R. H. Raheho. Jedná se o několik po sobě následujících fází: 1. Fáze uvědomění zátěže - prožívání a interpretace určité situace jako stresové (závisí na jeho zkušenosti, jeho aktuálním stavu, schopnostech, ale i na sociální podpoře, kterou má). 39 Srov. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2009, s. 568. 40 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 16-18. 41 Srov. PRAŠKO, J., PRAŠKOVÁ, H. Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada, 2001, s. 15. 42 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2000, s. 34.

2. Fáze aktivace psychických obranných reakcí (např. popírání reality, tendence k izolaci ze situace, která je hodnocena jako neúměrně zátěžová a podobně). 3. Fáze aktivace fyziologických reakcí. Fyziologické adaptační mechanismy jsou spuštěny psychickými podněty (mohou být stimulovány i jinak - somatickou cestou). Všechny tři fáze následují velice rychle po sobě. 4. Fáze zvládání (copingu) - hledání strategií, které by mohly vést ke zmírnění účinků stresu. 5. Fáze prvních chorobných příznaků, respektive uvědomění si, že jde o závažnější a trvalejší obtíže. 6. Fáze diagnostikování stresem podmíněné poruchy (nejčastěji jde o psychosomatické onemocnění). Velmi podobně dělí fáze reakce na stres také Švingalová 43, avšak ta na rozdíl od předchozích nabízí i možnost zvládnutí či ústupu stresoru. Pro srovnání uvádím i její rozdělení fází reakcí na stres: Fáze subjektivního uvědomění a prožívání situace či podnětu jako zátěžových (stresových). Fáze poplachová, kdy dochází k aktivaci organismu, respektive aktivaci obranných reakcí organismu, a to jak psychických, tak fyziologických. Fáze zvládání, to je hledání strategií, které by mohly vést ke zmírnění nebo odstranění stresu. Pro tuto fázi nabízí Švingalová dvojí možnost řešení: Pokud stresor ustoupí nebo je zátěž zvládnuta, následuje fáze zotavovací, ve které se jedinec dostává opět do rovnovážného stavu. Nastupuje subjektivní pocit životní pohody a spokojenosti. Přetrvává-li stresor, není-li zátěž zvládnuta, dochází k selhání adaptačního systému, psychické i fyziologické obranné mechanismy se hroutí a organismus přechází do fáze vyčerpání. Pokud jsou vyčerpány zásoby adaptační energie, dodává autorka, objevují se patologické ireverzibilní fyziologické a anatomické změny, které se manifestují 43 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 10-11.

nejrůznějšími tělesnými onemocněními, jako tak zvané psychosomatické nemoci. Dojde-li k vážnému vyčerpání a ohrožení organismu, může nastat v krajním případě až smrt.

4. Příznaky stresu a jeho možné dopady na zdraví Stres se projevuje v oblasti emocionální, kognitivní, behaviorální a samozřejmě také fyziologické. 4.1 Příznaky stresu v duševní oblast Stres se projevuje v oblasti emocí a také v oblasti kognitivních funkcí, přičemž ovlivňuje také sociální oblast. A to hlavně narušením sociálních vztahů a komunikace. 4.1.1 Příznaky stresu v oblasti emocí 1. Prudké a výrazně rychlé změny nálady (radost smutek a obráceně). 2. Nadměrné trápení se s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité. 3. Neschopnost projevit emocionální náklonnost, soucit s druhými lidmi. 4. Nadměrná starost o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled. 5. Nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi. 6. Nadměrné pocity únavy a obtíže při soustředění pozornosti. 7. Zvýšená podrážděnost, popudlivost a úzkostnost 44. 4.1.2 Příznaky stresu v oblasti kognitivních funkcí 1. Zhoršené myšlení, snížená myšlenková plynulost. 2. Produkce negativních myšlenek, negativní anticipace. 3. Pokles koncentrace pozornosti. 4. Nerozhodnost. 5. Snížená sebejistota. 6. Celkový pokles psychické výkonnosti, zhoršená koordinace všech kognitivních funkcí. 45 Oslabení kognitivních funkcí může mít dvě příčiny. Vysoká hladina emoční aktivace může narušovat zpracovávání informací. Může být vyvoláno také rušivými 44 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994, s. 30. 45 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 18.

myšlenkami, které se nám při setkání se stresorem honí hlavou. Oslabení kognitivních funkcí může mít za následek nepružné chování. 46 4.2 Behaviorální příznaky stresu 1. Nerozhodnost a do značné míry i nerozumné nářky. 2. Zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech. 3. Sklon ke zvýšené osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta. 4. Zhoršená kvalita práce, snaha vyhnout se úkolům, výmluvy, vyhýbání se odpovědnosti a častější podvádění. 5. Zvýšené množství vykouřených cigaret za den. 6. Zvýšená konzumace alkoholických nápojů. 7. Větší závislost na drogách, zvýšené množství tablet na uklidnění a léků na spaní. 8. Ztráta chuti k jídlu nebo naopak přejídání. 9. Změněný denní životní rytmus problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pak pozdní vstávání s pocitem velké únavy. 10. Snížené množství vykonané práce a zvýšená nekvalita práce 47. Švingalová 48 navíc uvádí: zvýšení nebo snížení aktivity, apatii, neklid, neúčelné, chaotické chování, zkratkovité jednání, chybné úkony. V krajním případě se může vyskytnout automutilační (tj. sebepoškozující) nebo suicidální jednání jako sebedestruktivní stresová reakce. 4.3 Fyziologické příznaky stresu 1. Bušení srdce (palpitace) vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce. 2. Bolest a sevření za hrudní kostí. 46 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 596-597. 47 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994, s. 30. 48 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 19.

3. Nechutenství a plynatost v břišní oblasti. 4. Křečovité, svírající bolesti v dolní části břicha a průjem. 5. Časté nucení k močení. 6. Sexuální impotence nebo nedostatek sexuální touhy. 7. Změny v menstruačním cyklu. 8. Bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou. 9. Svalové napětí v krční oblasti a v dolní části páteře, často spojené s boletmi v těchto částech těla. 10. Úporné bolesti hlavy často začínající v krční oblasti a rozšiřující se vpřed směrem od temene hlavy k čelu. 11. Migréna záchvatová bolest jedné poloviny hlavy. 12. Exantém vyrážka v obličeji. 13. Nepříjemné pocity v krku. 14. Dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod (fokusace). 49 Dále uvádí Švingalová 50 : svalový třes nebo svalovou ochablost, zvracení, průjem, pocení, popřípadě i poruchy imunitního systému organismu. Pro zhodnocení osobních psychických a tělesné příznaků stresu uvádím: Dotazník Psychické a tělesné příznaky stresu 51. 4.4 Dopady stresu na zdraví Lze se důvodně domnívat, že stres může negativně ovlivnit zdravotní stav člověka. Zvláště chronický stres může vyvolat tělesné poruchy, jako například žaludeční vředy, vysoký krevní tlak a srdeční choroby. Jeho působení se nejčastěji projevuje na imunitním, nervovém a také endokrinním systému. Může snížit odolnost organismu vůči virům a bakteriím. Křivohlavý 52 uvádí, že v několika studiích bylo prokázáno, že stres podporuje náchylnost k onemocnění rýmou, chřipkou nebo jinou nemocí z nachlazení. Podobně je prokázán vliv stresu i na vznik anginy pectoris a 49 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat stres. Praha: Grada, 1994, s. 29-30. 50 Srov. ŠVINGALOVÁ, D. Stres a vyhoření u profesionálů pracujících s lidmi. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2006, s. 19. 51 Viz Příloha č. 2: Dotazník Psychické a tělesné příznaky stresu. 52 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2003, s. 185.

dalších kardiovaskulárních onemocnění. Stejné vlivy jsou zjištěny u vysokého krevního tlaku a bolestí hlavy. Spouštěcím momentem astmatického záchvatu nemusí být vždy přímé působení stresové situace, ale dokonce i jen její očekávání. Činnost imunitního systému přímo ovlivněná stresem stojí často za vznikem diabetu II. typu, ale i revmatické artritidy.

5. Zvládání stresu 5.1 Faktory ovlivňující zvládání Mezi klíčové faktory ovlivňující zvládání stresu jedincem patří vulnerabilita a resilience. 5.1.1 Vulnerabilita Vulnerabilitu můžeme chápat jako zranitelnost a tendenci reagovat na stres funkční poruchou. Kebza 53 považuje vulnerabilitu za faktor významný pro zdraví člověka. Uvádí: na psychické úrovni se může v důsledku vlivu stresorů a s ním souvisejícím navozením prožitku nízké či nulové kontroly nad vývojem situace, bezmoci a beznaděje zvýšit vulnerabilita jedince vůči některým duševním a pravděpodobně i tělesným chorobám. 54 Míru zranitelnosti stresem je možné posoudit krátkým dotazníkem: Skóre vulnerability vůči stresu. 55 5.1.2 Resilience Pojmy resilience, odolnost, nezdolnost, nezlomnost Kebza užívá v širším smyslu k označení dispozic osobnosti, ovlivňujících odolnost člověka vůči působení stresových událostí. V užším smyslu pak pojmem resilience označuje některé druhy odolnosti. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že nemají vliv na svůj život. Jiní věří ve své schopnosti. Jsou aktivní, sebevědomí a účelně zvládají životní situace. Využívají svoje i cizí zkušenosti se zvládnutím úkolů. Kladně na ně působí i důvěra ostatních lidí v jejich schopnosti. Resilienci posiluje srozumitelnost, zvladatelnost a smysluplnost aktivit, což zvyšuje naději na úspěch. Kebza připomíná koncepci odolnosti hardiness, vytvořenou S. Kobasovou. Jde o rozvoj předpokladů zvyšujících odolnost vůči onemocnění. Má tři složky: výzva = schopnost spatřovat v tlaku úkolů spíše příležitost k měření sil, než negativní zátěž, ztotožnění se = věnovat se činnosti se zaujetím, 53 Srov. KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 93. 54 In KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 93. 55 viz Příloha č. 3

schopnost kontroly a řízení = udržet vývoj událostí pod kontrolou, ačkoli mohou být nepříznivé. 56 Výzkumy prokázaly, že ti aktivnější, kteří v tlaku viděli výzvu k měření sil (nikoli nebezpečí) a byli pevně přesvědčeni o svém vlivu na běh událostí, nebyli nemocní. Dále Kebza připomíná potřebu změny při přípravě dětí u nás (v rodině, ve škole) na realitu každodenních srovnávání. Případné neúspěchy nejsou fatální. Dílčí neúspěch není katastrofou, ale pobídkou ke zkvalitnění přípravy a práce. Na zvýšení odolnosti se rodina a škola podílí posilováním sebedůvěry, víry ve schopnosti překonávat překážky, zlepšováním komunikace, spoluprožíváním emocí a empatií. 57 Křivohlavý zdůrazňuje význam ventilace emocí. Jejich zveřejnění (pojmenování, vyslovení, napsání) má kladný vliv na psychický stav. 58 5.1.3 Význam víry při zvládání zátěžových situací Ačkoliv je u nás zatím nedostatek pramenů, z nichž by bylo možno čerpat informace o možných pozitivních, případně negativních vlivech víry na zvládání zátěžových situací či stresu, je možné vyjít alespoň ze zmínek o některých zahraničních studiích. Několik málo u nás publikovaných autorů se však této problematiky ve svých knihách také dotýká, i když třeba jen okrajově. Shrnu, co mě nejvíce zaujalo. Náboženství může být ve svém druhotném efektu jistě velmi psychoterapeuticky účinné jeho prvotní motiv ovšem určitě není psychoterapeutický. Sekundárně se může příznivě projevit na takových věcech, jako je duševní zdraví a duševní rovnováha: ovšem jeho cílem není duševní uzdravení, nýbrž spása duše. Náboženství není žádné pojištění na poklidný život, na svobodu od konfliktů, a není ani žádným psychohygienickým vytyčením cíle. Náboženství obdarovává lidi více než psychoterapie a také po nich více vyžaduje. 59 Toto na téma náboženství a jeho význam uvádí Frankl. Také Křivohlavý 60 si všímá víry a jejího významu. Poukazuje na tři dimenze náboženské víry: obsahovou (intelektuální, kognitivní), vztahovou (důvěra) a konativní (vztah k činnosti, kterou víra formuje a řídí). Tato trojstránkovost víry nejen formuje, 56 Srov. KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha: Academia, 2005, s. 94-99. 57 TAMTÉŽ, s. 100-105. 58 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2003, s. 84. 59 In FRANKL, V. E. Psychoterapie a náboženství : hledání nejvyššího smyslu. Brno : Cesta, 2006, s. 47. 60 Srov. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2003, s. 155-158.

ale dokonce výrazně transformuje nejvyšší oblast naší osobnosti a základní podobu našeho života. Ohledně toho, že víra má vliv na lidi a jejich zdravotní stav, prý od nepaměti existoval všeobecný souhlas. Dále upozorňuje na výzkum H. G. Koeninga 61, který ukázal vyšší životní spokojenost u lidí, kteří četli Bibli, modlili se a častěji se účastnili bohoslužeb. Vztah mezi vírou a životní spokojeností byl přitom užší než vztah například mezi životní spokojeností a finančním zajištěním, dosaženým stupněm společenské hierarchie apod. Jiný výzkumník pak zjistil, že dospělý lidé, kteří vykazujících charakteristiky tzv. intristické víry (vnitřní) 62, hodnotí celkově kvalitu svého života výše než ti, kteří tyto charakteristiky nevykazují. Některé další studie se zaměřily na oblast zdravého životního stylu a vlivu víry na něj. Opět s pozitivními výsledky. Přehled o studiích vztahu víry a zvládání stresu podává ve své monografii například Pargement 63, kterou se mi nepodařilo opatřit. Křivohlavý však nastiňuje alespoň jednu studii, která byla zaměřena přímo na vztah víry a zvládání stresu. Byla provedena K. I. Mattonem v roce 1989, jenž chápal víru jako obdobu sociální opory a tzv. nárazníku (buffer) proti stresu. Zaměřil se na rodiče, kterým v nedávné době zemřelo dítě, a zjišťoval, co jim dodávalo sílu a bylo jim oporou. Zjistil, že tito rodiče velice často uvádějí křesťanskou víru. Objevil však navíc i určitý trend: Čím vyšší byla míra žalu a bolesti rodičů zemřelého dítěte, tím vyšší byl u nich důraz na sílu, kterou berou z víry. 64 Ačkoli se netýkají všechny zmiňované studie přímo problematiky významu víry při zvládání zátěžových situací, domnívám se, že do tohoto oddílu zcela jistě patří. Všechny z uvedených, totiž úzce souvisí se zvládáním a faktory zvládání. 5.2 Strategie zvládání Vymezme si nejprve, co to zvládání (anglicky coping) vlastně je. Podle klasické definice R. S. Lazaruse jde o proces řízení vnějších i vnitřních faktorů, které jsou člověkem v distresu hodnoceny jako ohrožení 65. Copingem se člověk snaží vyrovnat se stresovými situacemi. Existují dvě hlavní formy zvládání. První formu nazýváme zvládání zaměřené na problém. Člověk užívající tuto strategii se zaměří na problém či 61 Více informací je možné naleznout v publikaci: KOENING, H. G. The Healing Power of Faith. New York : Simon and Schuster, 1999. 62 Dělení dvou kvalit života víry podle profesora Gordona Allporta. 63 PARGEMENT, K. I. The psychology of religion and coping. New York, Guilford Press, 1997. 64 In KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. Praha : Portál, 2003, s. 158. 65 Srov. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008, s. 258.

situaci a zkouší nalézt způsob jak ji změnit, anebo se jí v budoucnu snaží vyhnout. Druhou formu nazýváme zvládání zaměřené na emoci a spočívá v tom, že se člověk zaměří na zmírnění emocí spojených se stresovou situací. Většina lidí se vyrovnává se stresovými situacemi oběma způsoby. Zvlášť uvedu obranné mechanismy, které by pro svou odlišnost do zvládání neměly patřit. Atkinsonová však obranné mechanismy zařazuje k zvládání zaměřenému na emoci. 5.2.1 Zvládání zaměřené na problém Zvládání zaměřené na problém zahrnuje: vymezení problému, hledání alternativních řešení, zvažování možností z hlediska námahy a přínosu, volbu a realizaci řešení. Tato strategie se může zaměřovat jak na změnu prostředí (vnější), tak na změnu uvnitř sebe (vnitřní), například osvojení si nových dovedností. Atkinsonová uvádí poznatek Billingse a Moose: Lidé, kteří mají sklon používat ve stresových situacích zvládání zaměřené na problém, vykazují v průběhu a po odeznění stresové situace nižší hladiny deprese. 66 Mlčák 67 uvádí tyto příklady strategií zaměřených na problém: aktivní zvládání (úmyslné zvýšení koncentrace nebo snahy dosáhnout cíle), plánování (zvažování, jak zvládnout problematickou situaci), potlačení protichůdných aktivit (úmyslné odsunutí jiných záležitostí), zdrženlivé zvládání (vybrat si vhodný čas a nejednat bezprostředně). 5.2.2 Zvládání zaměřené na emoci Tuto strategii lidé používají, aby zabránili zaplavení negativními emocemi. Zvládání zaměřené na emoci používají také tehdy, když je problém neovlivnitelný. Existuje mnoho způsobů jak je možné zvládnout vlastní negativní emoce. Můžeme je rozdělit na behaviorální a kognitivní strategie. Behaviorální strategie používají ke zmírněné naléhavosti problémů různých prostředků (tělesné cvičení, pití alkoholu, vybíjení vzteku, hledání psychické podpory u přátel). 66 In ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 611-612. 67 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 35.

Kognitivní strategie používají dočasné odsunutí problému z vědomí ( Nestojí to za to, abych si s tím dělal starosti. ) a zmírnění ohrožení změnou významu situace ( Její přátelství není pro mě zas tak důležité. ). Často se také užívá přehodnocení situace. Některé behaviorální a kognitivní strategie jsou adaptivní, ale jiné můžou ústit v ještě větší stres. Špatné zvládnutí stresu je spojeno s konfrontačním způsobem myšlení, nerealistickým uvažováním, popřením a nebezpečným únikem z reality. Jiné možné rozdělení strategií zaměřených na emoci je dělení na strategie ruminanční, rozptylující a vyhýbavé. Ruminanční strategie používá uzavření se do sebe a přemítání o tom, jak je nám špatně. Trápení se důsledky stresových událostí či svým duševním rozpoložením bez snahy něco změnit. Rozptylující strategie zahrnují provádění příjemných činností, které nás posilují. Zvětšují náš pocit, že jsme schopni ovlivnit průběh událostí. Její podstatou je odpočinout si od negativních pocitů a znovu získat pocit kontroly nad situací. Vyhýbavé strategie nás můžou vytrhnout z nepříjemné nálady. Od předchozí strategie se liší tím, že to jsou potenciálně nebezpečné aktivity (hazardérství, opíjení se). Ruminanční a vyhýbavé strategie prodlužují depresivní náladu, rozptylující strategie ji zmírňují. 68 Mlčák 69 uvádí následující příklady zvládání zaměřeného na emoce: hledání instrumentální sociální opory (získávaní informací, zkušeností a pomoci), hledání sociální emocionální opory (získávání podpory, sympatie a porozumění), pozitivní reinterpretace (identifikace kladných aspektů problému), akceptace (přijetí problému, jeho změna nebo přizpůsobení se), popření (odmítnutí věřit v existenci problému či v jeho řešení), 68 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 612-614. 69 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 35.

obrat k náboženství (příklon k nadpřirozenému jevu). Jako další skupinu copingových strategií vidí Mlčák 70 dysfunkční strategie: zaměření se na projevování emocí (zaměření na osobní nepohodu a její projevy), behaviorální odpoutání (projevování pocitů bezmoci a vzdání se cíle), mentální odpoutání (mentální odvádění pozornosti od problému jinou činností), odpoutání pomocí alkoholu a drog (únik od řešení užíváním drog). Domnívám se však, podle toho co říká Atkinsonová, že tyto strategie by patřily mezi strategie zaměřené na emoci. Atkinsonová také nedělí procesy zvládání na funkční a dysfunkční. 5.2.3 Obranné mechanismy Svým způsobem je možné obranné mechanismy zařadit mezi mechanismy zvládání zaměřené na emoci. Tak to dělá například Atkinsonová. Jelikož se ale jedná o velmi specifické strategie, dovolila jsem si je zařadit zvlášť. Uvádím je samostatně také z toho důvodu, že Hartl a Hartlová 71 říkají, že do zvládání se nezahrnují vrozené a nevědomé zvládací reakce, což je právě pro obranné mechanismy charakteristické. Probíhají totiž nevědomě a slouží především k pasivnímu vyhýbání se zátěžovým a stresovým situacím. Atkinsonová 72 upozorňuje, že nemění stresovou situaci, ale mění způsob, jakým ji osoba vnímá nebo jakým o ní přemýšlí. Zřejmě všichni lidé obranné mechanismy občas používají, není divu, neboť nám pomáhají překonat nepříjemné situace, dokud se s nimi nejsme schopni vyrovnat přímo. Pokud se stanou převládajícím způsobem reagování na problémy, jsou pokládány za projev špatného přizpůsobení. Nyní bych jednotlivé obranné mechanismy chtěla trochu přiblížit. Vytěsnění dochází u něj k vyloučení ohrožujících nebo bolestných impulzů či vzpomínek z vědomí. Může jít o vzpomínky vyvolávající pocit studu, viny a 70 Srov. MLČÁK, Z. Psychologie zdraví a nemoci.ostrava : Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2005, s. 35. 71 Srov. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. Praha: Portál, 2008, s. 258. 72 Srov. ATKINSONOVÁ, R. L. et al. Psychologie. Praha : Victoria Publishing, 1995, s. 615.