é v }
Purchased for the LIBRARY of the UNIVERSITY OF TORONTO froui the KATHLEEN MADILL BEQUEST Z knihovny I gymnasia na Král. Vinohradech. Em a ffo.'747-8.
3iS/
Digitized by the Internet Archive in 2011 with funding from University of Toronto http://www.archive.org/details/korrespondencez01pala
Sbírka Pramenit KU POZNÁNÍ LITERÁRNÍHO ŽIVOTA V CECHÁCH, XA MORAV A V SLEZSKU. VVriAVA III TÍDA ESKÉ AKADEMIE CÍSAE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VDY SLOVESNOST A UMNÍ SKUPINA DRUHÁ. KORRESPONDENCE A CIZOJAZYNÉ PRAMENY, ÍSLO 4. FRANTIŠKA PALACKÉHO KORRESPONDENCE A ZÁPISKY. I. V PRAZE. NÁKLADEM ESKÉ AKADEMIE CÍSAE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VDY, SLOVESNOST A UMNÍ. 1898.
^J~~y- ^y^yi^t-^f f^c -%J Cn^C c, /
Františka Palackého KORRESPONDENCE A ZÁPISKY. K TISKU PIPRAVIL Dr. V. J. NOVÁEK. I. AUTOBIOGRAFIE A ZÁPISKY DO ROKU 1863. Tffff. V PRAZE. NÁKLADEM ESKÉ AKADEMIE CÍSAE FRANTIŠKA f( PRO VDY, SLOVESNOST A UMNÍ. 1898. >SE1- A
liskl Alois Wiesner v Praze
1812 pro PEDMLUVA. Tetí tída eské Akademie usnesla se dne 26. února 1897 na tom, že k oslav stých narozenin Fr. Palackého má býti uchystána k tisku rozsáhlá a velice dležitá korrespondence jeho, a sv-rila vykonání té práce podepsanému, který bhem roku minulého znanou ást dopis z doby nejstarší ( 1 838» tisk pipravil. Avšak, když na poátku roku tohoto pan Dr. Frant. Ladislav svob. pán Rieger propjil III. tíd Akademie také velkou ást zápisek Fr. Palackého k uveejnní, stalo se k návrhu kommisse pro \ vdávání korrespondencí snesení, aby zápisky ty vydány byly spolu s autobiografií Fr. Palackého jako první svazek korrespondence jeho. Dne 25. listopadu 1818 zaal si Palacký initi výpisky z lektury a zaznamenávati své úvahy o teném do»každodenníka i jak zápisky své nazývá', jehož program znan rozšíil v den novoroní 1820, umíniv si pojmouti do nho nejen píbhy své, ale i djiny svta politického a literárního a smýšlení své o nich.»chci z nho míti ukazovatele živobytí mého rozumného, ueného i esthetického, abych jednou, když mi nebe dá dosíci vyššího stupn ve lovenství, s potšením patiti mohl zpt na dráhu, po kteréžto sem ke svrchovanosti usiloval. I mravní a nábožný stav mj zde svého zpomínání nabude. «To byl úmysl Palackého, jemuž však ostal vren jen do konce kvtna r. 1820 odtud až do poátku roku 1823 neinil vbec zápisek. Teprv z poátku roku 1823 máme zase hojnjší zápisky, které bohužel koní 21. dubnem t. r., deset dní po píchodu Palackého do Prahy. V lednu téhož roku. chystaje se již na cestu do Prahy, sepsal v Cúzu svou autobiografii, již diplomaticky vrn vydala tiskem paní Maric Cervinková-Riegrová v Osvt r. 1885 i o sob. Z roku 1824 zápisek není, tím hojnjší jsou ze tí let následujících, kdy užil Palacký k svým záznamm kalendá poznámkových, v nichž také vyploval peliv rubriky ustanovené pro píjem a vydání. Roku 1827 koní zápisky v kalen-
dái 26. ervencem. Náhradou za n až do konce roku je fragment, který se /.ach..val ze zápisek Ondeje Palackého, bratra Františkova, z r. 1827, který otištn na tom míst, kam asov náleží. Podrobné je zase vypsáni obou prvních cest Palackého do Itálie 20. bezna 25. ervence 1837 a 3. íjna 1838 22. kvtna 1839. Když i. 1863 sbíral Fr. Palacký materiál pro svj životopis, jejž chystal pro Riegrv Slovník Nauný, zaznamenal si na jednotlivých listech po letech nejdležitjší data z posledních 40 let svého života (1823 1863) poadem chronologickým. Záznamy ty otištny jsou v tomto svazku na píslušných místech jako vítaný doplnk ke každodenníku. Vše, co dosud bylo uvedeno, podáno tenám nezkrácen a beze zmny, jediné pravopisu užito moderního, a i tu zachovány všecky zvláštnosti i neshody (k. p. pi psaní jmen vlastních i, které naskýtají se v zápiscích Palackého. Avšak tím, co podává tento svazek, je sotva z polovice vyerpáno, co zachovalo se ze zápisek Fr. Palackého. Ke svému každodenníku vždy rád se vracel a na samém sklonku života každodenn strun do nho zapisoval, co potkalo ho milého i nepíjemného. Laskavosti pana prof. dra Bohuše svob. pána Riegra dkuji, že mohu tuto podati chronologický seznam zápisek Fr. Palackého, jejichž uveejnní tiskem z píin dobe uvážených odloženo na dobu pozdjší. V letech 1861 až 1876 užíval k nim Fr. Palacký práv tak jak byl inil v letech 1825 1827 rubrik kalendáových urených pro záznamy, v letech pedcházejících sešitk a zápisníku rozliného formátu. Zachovaly pak se záznamy z let a dní následujících 1842, Jun. 13 -Sept. 18. 1843, Feb. 1 Mart. 13 Apr. 21 Maí 23 Jun. 6 Jul. 3. 1844, Oct. 1 Dec. 31. 1845, Jan. 1 Mai 3. 1846, Mai 10 Jul. 12. 1847, Mai 24 Jun. 13 Jun. 23 Jun. 30 Aug. 8 Aug. 14 Aug. 26 -Oct. 1. 1848, Jan. 22 -Feb. 4 Jul. 15 19 Nov. 4 7. 1849, Aug. 9 Sept. 11 (cesta do Švýcar) 1850, Oct. 22 31 (cesta z Milána do Nizzy) 1852, Dec. 8 31. 1853, Jan. 1 -Mai 10. 1855, Jun. 6 Jul. 21 Sept. 12 -Oct. 14. 1859, Sept. 15 Dec. 31. 1860, Jan. 1 Sept. 21 Oct. 2-6. 1861, Jan. 1-lJec. 27. 1862, Jan. 2 4 Feb. 4, 26 Nov: 8, 13, 17 Dec 6, 30. 1863, Jan. 1 -Dec. 31. 1X64, Jan. 1 Dec. 31.
1865, Jan. 1 Dec. 31. 1866, Jan. 1 De. 31. 1867, Jan. 1-Apr. 24 Jun 18-30. Apr. 24 Jun. 23. 1868, Jan. 1-Dec. 31. 1869, Jan. 1 Nov. 6 Nov. 8 Dec. 31. 1870, Jan. 1 Apr. 25 Apr. 21 Dec. 31. 1871, Jan. 1. Dec. 31. 1872, Jan. 1 Jun. 5 Jul. 17 Dec. 31 1873, Jan. 1-Dec. 31. 1874, Jan. 5 12, 18. 1875, Jan. 1-Dec. 31. Jun. 6 Jul. 20 Aug. 4 7 1876, Jan. I Mai 9. Díky zavázán jsem pánm lenm kommisse pro korrespondence ustanovené pi III. tíd eské Akademie, prof. dru V. E. Mourkovi, prof. Ant. Truhláovi a kustodovi Jos. Truhláovi, kteí laskav pehlíželi se mnou korrekturu, panu prof. Mourkovi i za to, že obtížnou korrekturu partií anglických sám vykonal panu za peklad stati maarské otištný na str. 54. pro. dru Jaroslavu Vlkovi dkuji V Nebovidech, dne 15. srpna 1898. Dr. Y. J Xovácek.
byl Autobiografie Františka Palackého. ivodina Palackých ode dávna netoliko v Morav, ale i v sousedních zemích dosti jest rozšíena. Domýšlím se, že obdržela jméno své od»palae < neboli» Palácová*, vesnice panství nkdy Jiínského ve Perovském kraji, a to již v XVI. století. Gruntovní kniha msta Fryštáku nese pvodní zápis v tato slova:»it. léta pán 1566, za purkmistra Jiíka Palackého a foita Matje Vašníkova, za téhož úadu, koupil Jan Berka podsedek od Jana Ondeje Bošovského atd.- To vypsal odtud pro mne ped drahn léty pro. A. V. Sembera pak Písecký nkdy gymn. prefekt Schón také z knih tamjších vytáhl zprávu»1649 erat Pisecae decanus Wenc. Adalb. Palatsky a Kernstain. * Zemane Palatí, v hoejších Uhich posavad žijící, zdá se, že ve 301eté válce z Moravy se tam vysthovali. Pedkové moji pebývali, pokud rodinné podání naše staí, vždy v Hodslavicích, vesnici ležící mezi msty Novým Jiínem a Valaským Meziíím asi uprosted, sotva míli zdálí od Palácová písemní však o nich památky nesahají výše nežli do poátku XVIII. století, kdežto zejména Matj Palacký byl v létech 1705 1711 foitem v Hodslavicích. Syn Matjv Jií (f 1785 4 ),\ pradd mj na dda Jiího (ý 1806 \ pamatuji se co ) dít ješt sám, nikoli však na bábu Rosinu Bartoovu. Oni, co mladší linie, bydlili v chalup pod ísl. 72 starší zajisté linie držela foitství Hodslavské ddin pedposledního foita (Erbrichter) Hodslavského, Josefa Palackého, znal sem za svého mládí velmi dobe. Hodslavice leží na severním svahu povstných nkdy hor a lesv Domorackých, jichžto pramenové vysílají vody své jak do Baltického, tak i do erného moe. Proto není tu, na rozhraní vod europských, nižádné ek\, nýbrž jen nepatrný potek >Zrzávka«zvaný, po jehožto bezích obou táhnou se domy asi pl hodiny zdélí. Hodslavice náležely od nejstarší doby ku panství hradu Štramberka, kteréžto koupivše Novojiinští mšané r. 1558, drželi svobodn až do r. 1621, kdežto Ferdinand II. celé panství jim, co horlivým protestantm, konfiskovav, daroval je ádu Jesuit- Zápisky Fr. Palackého. i
Autobiografie skémii, po jehožto zrušení msto Nový Jiín osvobodilo se, panství pak pjeno 1781 Theresianské rytíské Akademii ve Vídni. [esuitm, pokud panovali Jiínu, bylo vésti dlouhé a kruté boje s poddanými svými, jež pivésti mli opt do luna církve katolické nebo obyvatelstvo všech téch hornatin, ježto rozkládají se okolo vysokého Radhošt ve vých»dní Morav, a tudíž i panství nkdy Stramberského a Jiínského, pilnuvši celou duší ke stran podobojí a zejména k jednot Bratí eských, odolávalo dlouho všem jejich outokm a nástrahám i sebe chytejším a draznjším. Z okolí toho, a však nejvíce z vesnic nmeckých, ježto i podnes náležejí k evangelické církvi Hodslavské, vyšli r. 1722 první zakladatelé Herrnhutu, nyní svtoznámého že by však i z rodiny mé kdo byl s nimi se vysthoval, není mi známo. Mám to však z úst jak otce svého, tak i foita losefa Palackého, že ješt i za panování Marie Tluresie odbývány u Palackých nábožné schzky z okolí celého, a ovšem v úkryt, obyejn v noci nkdy i ve hloubi lesv Domorackých, když který jesuita neb špehoun byl na blízku, stráže rozestavovány na potebných místech, aby prozrazeni nebyli. Tu zpíváno, modlitby se daly a ítány knihy starobratrské, jež mívali zakopané v hustinách lesv. Prohlášením tolerance od císae Josefa II. r. 1781 vzalo to konec. Ponvadž ale v patente toleranním jednota nkdy Bratí eských nenašla ohledu ni místa, pedkové moji, dlouho byvše na váhách, pihlásili se konen k vyznání augšpurskému s nimi také vtší díl obyvatelstva jak Hodslavského, tak i okolních vesnic. Otec mj Jií Palacký, tehdáž ješt jinoch (naroz. 18. Dec. 1768), odhodlal se hned od poátku ke služb nové té církve, a již se byl odebíral do Uher, aby tam nabyl ve školách evangelických potebného uení, když ho došel od vrchnosti rozkaz, aby nastoupil úad školního uitele v Hodslavské církvi. Pobyv tedy jen krátce ješt ve školách Jiínské a Hranické, stal se r. 1784 prvním uitelem ili, jak se íkalo, rektorem školy Hodslavské. Pojav sob 2. Febr. 1790 za manželku Annu, dceru sedláka Josefa Kižana v Hodslavicích, potom (tuším r. 1797) vystavil sob sám svým nákladem školu dosti prostrannou, v níž až do r. 1829 zastával ouad svj. Já byl první z jeho dítek, který zrodil sem se v nov vystaveném dom (íslo konsk. 108), a sice 14. Jun. 1798 však teprv 17. Jun. ktil mne druhý pastor té církve Jan Pileka, rodilý ze Vsetína. Matka má porodila v létech 1791 1814 vesms 12 dítek a však jen sedm z nich, (Jií 1791, Anna 1796, já 1798, Mariana 1802, Ondej 1807, Jan 1812 a Rosina 1814) dospli k vku. Otec mj byl ve vší své prostot predce muž neobyejný. Píroda udlila mu byla pronikavého rozumu i ostrého vtipu, kterýmž já i v dosplejším vku asto sem se obdivoval. Mnohostranná zkušenost, zdravý soud a pozorlivá pamt na vše, co kdy duchu jeho se pedstavilo, zásobily ho jistou filosofií života, kterouž nad sousedy své znamenit vynikal: ale i samé uenosti nebyl cele prázden, dychtiv a bedliv ítávav každou knihu, která kdy do rukou se mu dostala. Ve všem, co dotýkalo lidské
do roku l 3 mravnosti, býval nad míru písným, aniž kdy jakou nžností osvdoval se k dítkám svým, akoli o dobro jejich ochotn a upímn se staral vle jeho bývala neoblomná. asto i prchlivá. Pi tom byl pilný v povinnostech kesanských, horlivý v nábožnosti nepetváené, a stálý obránce církevního vyznání svého. Biblí celou ml v pamti, a ve všech píhodách života svého slovy jejími se ídíval i tšíval. I matka má byla jediná mezi tisíci byla istý obraz neviny, tiché domácnosti a mateské lásky. Nepamatuji, že by kdy váše aneb náruživost njaká byla zkalila jasnou, ctnou a pokojnou duši její nikdy myšlenka neslušná neopanovala mysli její, nikdy slovo nesvaté nevyšlo z ust jejích. Píkoí ode zvášnivlého manžela svého snášela trpliv kdykoli znikla mezi otcem a dítkami nevole jaká, ona dovedla ji pokaždé k dobrému konci. Literní vzdlanosti nemla naprosto, aniž rozumla ei které, krom mateské rozum pirozený a soud neporušený chránili ji vší povry a pobožnústky. Bylo ji milovati každému, kdokoli ji kdy poznal. Já hned za mládí pilnul sem ku knihám. V pátém roce vku svého již peetl sem byl celou biblí, ve kteréž tehdáž, krom píbhv Mojžíšových a Josefu vých, nejvíce poutaly mysl mou vci tajemné, kterýmž nejmén sem rozuml : milostné písn Salomounovy a prpovdi Jesusa Syracha. Pamatuji se také, že psávav na poátku pedpisúv školních rok 1803, potom divil sem se a pochopiti nemohl, pro tam stál r. 1804. Brzy stal sem se prvním, akoli tém nejmladším žákem ve škole otce svého, ve kteréž již tehdáž užívalo se zpsobu vzájemného vyuování. Pi tom i pivykal sem záhy práem domácím a hospodáským. Ponvadž otec mj byl také obecním písaem, a jsa spolu chalupníkem ve vsi, ml své hospodáství polní, vedl všeliké obchody, až i umní krejovské: já zárove s jinými bratími a sestrami konal mu všecky nahodilé služby, nosíval obecní kurrendy do vsí sousedních, vyhánl též krávy na pole a chodil i do hor na sbírání hub, malin a jahod, kteréž když potom v Jiíne prodány byly, já k nevýmluvné radosti své z výdlku toho pokaždé také nkolik»patákv«dostával sem. V devíti jsa létech, o vánocech r. 1807, veden sem byl od otce svého do Kunvaldu, panské vsi za Jiínem, abych tam nmin se nauil. Pebýval sem pldruhá léta u sládka Wernera, kterýž od otce mého díví do pivováru kupovával. S jeho sestenicí, Xanny Urbanovou, dobrou d- vekou, ana jediná v dom eštin rozumla, dvrné se stovaryšiv, chodil sem do škol Kunvaldských, založených od Marie Walburgy hrabnky Truchsesové na Zeihvaldburku, rozené Harrachove. Zde sem ve výborném svobodného ducha uení první základy vdomostí svých položil. Ústav ten byl veliký, památný a Salzmanovému ponkud podobný hrabnka znamenitý na náklad vedouc, mnoho sob na nm záležeti dala. Krom škol vesnických vyuováno ješt zvlášt v zámku asi dvaaticet vybraných tu pednášeny chlapcv a tém tolikéž dvat rozliného rodu a vku mimo jiné nauky poátkové všeobecných djin, anthropologie, fysika, ho- 1*
uení 4 Autobiografie spodáství, a tem podobné. Uitelé moji byli: hrabnka sama, znamenitá paní, pak Jurende, Turek, Schneider, Richter a jiní. Na poslední veejné zkoušce zapsán sem byl sám pátý do zlaté knihy ústavu toho, a z rukou hrabniných dostal sem veejn odplatu za pilnost, knihu o lásce k lidem. Byl to pkný jarní as života mého. Milován sem byl ode všech uitelv a domácích svých zvlášt ale ode staré paní Wernerky a jejich dvou dcer, uitelkyní v zámku pak ode Turka kaplana, milostníka hrabnina, a od Richtera varhanisty, u kteréhož sem spolu se svou milovanou Nanny byl se poal uiti klavírovati. Pan Turek tuším zvlášt proto tak vlídn se ke mn ml, aby mne ku katolické církvi konen pevedl, vida mne k tomu dosti náchylného. Zpozorovav to mj otec, vzal m dom, práv když byli Francouzové léta 1809 do Rakouska se vtiskli. P. Turek, když sem se od nho louil, slzy proléval, mne dále ke ctnosti napomínaje a božskému opatrování poroueje. Nkolik let potom ústav tento Kunvaldský, píliš svobodný, rozkazem vyšším zastaven jest. Otec mj poslán byl od panství Novojiínského v kvtnu léta 1809 za dozorce a prvodího asi patnácti vozv, vezoucích náklad pro vojsko rakouské do Hodonína díve ale než Hodonína dojel, došla ho odtamtud zpráva vstíc, aby náklad ten zrovna do Trenína zavedl, ponvadž se stav našeho vojska tehdáž již byl promnil. Tou tedy píležitostí dostav se otec mj do Trenína, oznámil se s kazatelem a starším bratrstva Trenanského, Janem Zoubkem, a s uiteli tamjší evangelické latinské školy. Napomínán byv od Kunvaldanv, aby mne od dalšího studování neodvodil, ku kterémuž sem já tak velikou chu ukazoval, umínil m dáti do škol Trenanských. V msíci srpnu 1809 zavedl m tedy do Trenína, kdež sem i poád do tak nazvané alumnie pijat byl. Zde vše tomu, co sem v Kunvald poznal, naopak sem zakusil : uherského zpsobu, kdež mimo latinu na vše jiné zapomínáno, živnost pebídnou, tak že mi asto i hladu trpívati bylo. A pece škola ta nebyla z nejhorších mezi uherskými uitel mj, Jan Martinek, muž statený, aspo rád by byl i dále pokraoval, kdyby zákony školské a okolinosti jeho jej byly nehatily mezi kaplany, kteí také ve škole uili, byl i Skalian Langhofer, výborný Slovák. V prvním plletí školském odbavil sem tak eený donát, a i hned sem byl do grammatiky pesazen na druhý rok byl sem prvním gramma- tistou, a na tetí jediným ve škole syntaxistou. Ale posléze znechutila se mi škola Trenanská, i nepiln chodíval sem do ní. Což tam mám dlat, pravil sem, když nám uitel za celého plléta o niem, mimo chování slepic, rozprávti neumí anebo nechce radji zstávaje doma, etin se ze knih svých uiti budu. I vzel sem tak neustále ve knihách, že první hospody má, dobrá osoba, hrozn se poala starati, abych se prý posléze smyslem neminul. Lidé, kteí ítavosti mé povolovali, byli všickni krutí horlivci v náboženství svém a pjívali mn tedy nejvíce jen polemických spisv od Chemnitia, Hoe, Habýla i jiných, jimž sem se já posléze z pamti nauil. Tudíž i upadl jsem do fanatismu tím prudejšího, -ím oteve-
1&09 1813. 5 njší a jemnjší bylo srdce mé a brzy sem sob v niem již tak neliboval, jako v hádkách o náboženství. Jaké myšlenky tehdáž hlavou se mi mátly! Umínil sem si byl posvtiti život svj obracování pohanv na víru kesanskou chtl sem co missioná dánský zabrati se nkdy do Trankebaru aneb na ostrovy australské. Takto ztracen as nenavrácený v bezsmyslném poínání, a nebylo, kdo by m opt na pravou cestu byl uvedl. Poslední dv léta bytu svého v Trenín pebýval sem u Sam. Štíra (Stúra) varhanisty, dobrého muže, jehož umní sem se i sám ponkud nauil nezadlouho poal sem varhanovati ve chrám pi službách Božích, a p. Zoubek brával mne se sebou ke slavnostem církevním seniorátu svého, ku posvcení chrámúv a uvedení nových knží, do Podlužan, do Kochanovec, Ozorovec a do Mor. Leskovce, kdež sem složené a zpívané od nho slovenské kantáty na varhanech hrál a takoka zprávcem choru býval. I básniti poal sem asu tohoto latin chvály jara. Nejvtší lásky užil sem u p. Bakoše, pedního a ctného mšana Trenanského, jehožto syn Jan byl nejmilejším pítelem mladosti mé ale brzy po mém odchodu zemev, naplnil mne smutkem na dlouhý as. Xatrpv se já mezitím dosti nouze a nenabyv známostí krom latiny a spisúv polemických, opustil sem Trenín chut, na konci ms. ervna 1812. Za píinou mého dalšího studování ustanoveno, abych na Prešpurské lyceum, nejlepší toho druhu školy evangelické v Uhích, se odebral. Sel sem tedy s otcem svým pšky do Prešpurka, kamž i 24. srpna k veeru šastné sme se dostali. Po neznámých ulicích bloudíce, a zvlášt na chrám a školy evangelické se doptávajíce, pozváni sme hostinsky od m- šana Schwanzera do domu jeho, kdež sme potom za skrovniký plat n- kolik dní pobyli. Prof. Stanislaides, tehdáž rector celého lyceum, poznav, že pi vší své známosti latiny, pece dobe po uhersku konstruovati neumím, dal m ješt na rok do syntaxi, prof. Baderovi což mn, ale v jiném ohledu, velmi prospšným se stalo. P. Bader ochotn pújíval mi ze své knihovny spisúv Salzmanových, Campových, Beckerových a Glatzových. Tudíž poal sem odvykati fanatismu svému, nemv k nmu dalšího podpalu, a zajímán byv cele jinými pedmty oblíbil sem sob tehdáž zvlášt zempis obanský a cizokrajné putování. Vdnost ku professoru svému vnukla mi báse latinskou ke jmeninám jeho, kterouž sem jemu ve škole veejn peroroval. Z ohledu živnosti mé byl sem nejprv se dostal do alumnie potom když prof. Gross hledal nkterého syntaxistu za sloužícího do Jesenákovského konviktu, podvolil sem se k tomu já za mnohé služby své dostal sem byt a jídlo, což obé mi tehdáž velmi vhod pišlo, protože otec mj jen na mále mi pomáhati mohl. U Badera b\l mi ped odchodem svým zstavil dvacet zlatých ve vmnkách, kteréž sem já i brzy za knihy rozdal, mezi jinými za Schellerúv latinský slovník. Xa konci školského roku a msíce ervna 1813 šel sem s tovaryši svými, Faj norem, Josertlm a dvma Hrebendovci, pes Pezinek a Modru, pak Nové Msto, Brumov a Vsetín domúv na obroné ferie. Velikou žízní trápen byv, pil sem dychtiv z jedné
Autobiografie studánky na Karpatských stránch, jejíž voda divnou chu mela nezadlouho til sem, an krk mj ztlustnul, a mnoholetému nákladnému léení mnoha uených lékav nepodailo se zbaviti mne té nemilé tíže. Na konci prázdnin, v msíci srpnu, když sem se pšky do Prešpurka provázela mne milá matka až po Pote blíže Klobouk. Povtí bylo nevlídné, deštivé na Vlái strhna se píval náramný, promoil mne o samot kráejícího do niti. Proti vli své pinucen sem byl staviti se v Treníne u p. Bakošé, abych ponkud okál. A tak divným uložením Božím zachován mi život. Té zajisté samé noci tak se náhle rozvodnil Váh, že nejen dolejší msto, ale i celé údolí trenanské potopil, mosty, domy, ba vesnice celé proudem svým zboil a zachvátil, až na mnoha místech ani znamení jejich nkdejšího bytu nezstalo. Strašný náek lidu a temné huení eky, rozlehající se o plnoci po celém mst, probudily mne ze sna ke hroznému divadlu. Reka po ulicích dolejšího msta vysokým a mocným proudem tekla dm po dom boili se, pádem svým záhubou hrozíce sousedm, aneb podryti jsouce neodolatelným vody outokem, vypáeni a zaneseni sou po ece daleko, an na jejich místo naplavení domové a mlýnové jiní po ulicích se valili. Lidé, kteí na poátku nebezpeenství poád se byli neuchránili, pekvapeni sou v domích svých ke hrze tím vtší, že voda noním náhlým rozlitím svým všecky loky a bárky byla pry uchvátila. I vystupovali všickni na stechy domv svých, když se voda již nad okna lila ale když domové posléze sami poali se pohybovati, mnozí strachem omráení ztíží na blízké stromy utéci se mohli. Hrab Illesházy tehdáž nkolika rodinám život zachoval. Já sem zatím i se mladým Bakošem, bratrem nkdejšího pítele mého, vystoupil na Trenanský zámek zhru : a tu nové ješt strašnjší divadlo pedstavilo se oím mým. Od hory do hory všecko stálo pod vodou, a z té hrozné potopy jen tu i tam nkteí stromové nebo stechy o samot ješt vynikaly. Mezitím celé vesnice, jako ta na ostrov mezi obma mosty, byly docela zmizely ani oné hospod}- pod sihotmi nebylo více vidti, kterouž sem já v prvním plánu cesty byl práv v tu osudnou noc sob za nocleh ustanovil. U prosted ohromného proudu plavili se domové a mlýnové dol, a na steše jich asto celé familie okron sedíce, tiše a smutn oekávaly, kam je eka zanese okolo nich hemžila se voda lidmi a dobytaty, ježto bu na deskách, bu i jiných náadích po vod plouli, ochraplé hlasy své k velebnému huení proudu pojíce. V té všeobecné záhub podjímala mne zvlášt hrza jakási tajemná, když sem popatil na plavící se dolv mlýny, kteí opuštní od lidí ješt v živé ochotnosti na prázdno mleli a k dovršení veškeré rozmanitosti této hrzy stalo se, že jeden z nich ustaviným tením posléze zapáliv se, v plném plameni uprosted té povodn z povlovná dol se táhnul. Já sem za celý týden zabavil se v Trenín, protože pro nedostatek lunv nemožná bylo pes Váh pejeti. Potom ale dal sem se mezi prvními peplaviti na dvou rybáských luncích spolu svázaných, na nichž
1813 1814. 7 sotva dvé osoby smstnati se mohly. Mladý Bakoš a Husát tehdáž se mnou spolené do škol prešpurských se odebrali. Hojné zdechliny, na bezích Váhu ležíce nepochované, vyžívaly v tom horku puch protivný a škodlivý po celém pokrají. Já sem v Okovské hospod sešel se s Novojiinskými kupci, a dal poád o sob návští rodim svým. Poznal sem potom, že i matka má té povodn na Vsetín krut zažila, a sotva pi život zachována byla. Já Tento mj píbh Trenanský stal se mi památným i v jiném ohledu. sem do té doby o mateinu svou nic byl nedbal, ani jí sob neob- mn mnohem milejšími byly, tak že sem jen liboval : latina i nmina v tchto eech psané knihy za hodné uznával. Pan Bakoš ale liboval v sob nad jiné v eštin i v eských knihách mezi jinými ml i Jungmanovu Atalu, a pedplácel na Hromádkovy noviny spolu s * Prvotinami pkných umní «ve kterýchž ale obou spisech mnoho novoeského se nacházelo, emuž nevždy vyrozumíval. O mn jakožto Moravanu domníval se, žebych já tomu lépe rozumti ml i poprosil m nkolikráte ve spolenostech rodiny své, abych mu nkterá temnjší místa i slova povysvtlil. Ale brzy ukázalo se, že já tomu všemu ješt mén rozuml nežli on. Hluboce proniknut jsa stydem, umínil sem sob pocviiti se v eštin, aby se mi nestalo cos takového ješt podruhé zvlášt an mi nejen hostitel mj Komeniovy spisy a Jungmanovu Atalu velmi vychvaloval, ale i já ješt v ty dni obé u nho ítaje, ím dál tím více krásou jak obsahu tak i ei jich jímána sem se cítil. I hned pijda do Prešpurka, dal sem sob záležeti na matein své a nezadlouho dostav ve Hlasateli eském Jungmanovo dvoje rozmlouvání o jazyku eském ísti, zapálil sem se celý upímnou vlasteneckou horlivostí, kteráž od té doby u mne ješt neustydla, aniž bohdá kdy ustydne. I brzy podána mi píznivá píležitost ke cviení se v eštin. Otec mj byl již rok ped tím s p. Palkoviem v Prešpurku osobn ve známost vešel, dav mu svou» Knížeku ke vzdlávatedlnému ítání, v Prešpurku, u Snížka, 1812. 8<' vytlaiti, kteréž Palkovi potom svého jména pjil. Pišel sem tedy dosti záhy do užšího styku s tímto mužem, kterýž poznav dobropis mj eský, poal o mn již díve obmýšleti, zdaliby mne ku pomoci své užiti mohl. Když tedy vrátiv se do škol prešpurských, kdež sem toho léta do rétoriky pesazen byl, nieho sem jiného k oblehení zevnjšího stavu svého nenašel, dal sem se od Palkovie snadno pemluviti, abych k nmu za písae a pomocníka pi jeho Týdenníku pistál. Byla to tehdáž práv nejpamátnjší doba války evropejské proti Napoleonovi. Ouadní vojenské zprávy, o bitvách u Lipska, u Dennevic, u Hanavy a. j. pekládati bývala má povinnost Palkovi opraviv mé peložení, podal ho k tisku. Ale brzy stžoval sem sob na jeho nevlídné se mnou nakládání, a na nouzi, kterou sem u nho trpívati musel domácí moji s velikou outrpností tšívali mne. V ounoru 1814 nemoha já déle u Palkovie obstáti, opustil sem ho konen, a bydlívaje s tovaryši svými Balašoviem a Ostermanem v alumnii,
g Autobiografie obíral sem se pedevším eskými knihami. Láska k eštin uvedla mne s Jelšíkem Turanem, jedním z nejznamenitjších prešpurských kandidát, a tehdáž i básníkem eským ve známost. Ve škole prospíval sem dosti piln pod professory svými Fábrim, Stanislaidesem, Grossem a Bilnicou, jichžto náklonnost sem sob brzy získal. Ale zevnjší stav mj byl smutný. Když sem v nejvtší bíd byl, navštívil mne otec mj v Prešpurku nenadále, a ulevil laskav nouzi mé. Na prázdniny školské šel jsem s Benešem a Karafiátem do Brna spolu odtud pak sám o sob pes Holomouc a Hranice dom. Tu sem z návodu otcova peložil Packého spis o Prozetelnosti božské, a složil svou první eskou báse, elegii na smrt Jana Bakoše. Pak vrátiv se opt pes Nové Msto nad Váhem, kamž mne otec byl sprovodil, užil sem poprvé lásky professorv svých. V rétorice byv sekundánem, uinn sem tak nazvaným hospodáem školským, a prof. Fabri zjednal mi první uitelské místo, mladého zemana Vésseyho ze šomodské stolice, kterýž ale jen hospodu za mne oplácel. Mnoho vystál sem po prvníkráte v mém život nemocí, a opt i nedostatkem živnosti, protože sem za peníze, kteréž mi otec byl dal, knih sob nakoupil, zvlášt Pelcelovu eskou kroniku, Hlasatele eského a Thamv slovník. Již tehdáž slovutným byv Slavomilem, oznámil sem se mezi jinými s Royem, Roykem, Kollárem a Fereníkem, kteí jediní sob tehdáž na eštin nco záležeti dali. K novému roku 1815 pomohl sem píteli Jegušovi složiti jeho báse eskou hexametrickou o pokoji Evrop zjednaném skrze pád Napoleonv, kteráž ke slavnosti novoroní v lyceum veejn jím perorovaná, když pochvaly všeobecné došla, já vtší blaženosti než on pocítil sem. Ješt horlivji zaal sem se tudíž ve své milé matein cviívati, pekládaje zvlášt Ciceronovy knihy o povinnostech, Kleistovo Jaro a jiné malikosti. Pak i franiny ujal sem se znova, již ped tím v Trenín z Curasovy grammatiky bedliv se jí uívav. Ve škole ale doby této památným sem se uinil u spolužákv svých jemnou pamtí svou, an sem na okázku nkolikráte v geografii starého svta na sta jmen jednou aneb dvakráte peetv, poádn a bez omylu z pamti je vyíkal. Mezitím paedagogie mé se zmnožily. Hned na nový rok poa! sem u mšana Ottmana uívat, zaež mi plat a jídlo dáno v msíci máji pesthoval sem se tam bytem, požívaje tudíž pohodlného života pi tom podávány mi již i odjinud podobné píležitosti. Tohoto asu, když ješt sjezd vídenský trval, bylo mi vidti osobn mezi jinými zvlášt císae Alexandra, pak Wellingtona, Talleyranda i Metternicha, poslané od sjezdu ku králi saskému do Prešpurka ale na povst o Napoleonovu z Elby odjití všickni ti chvátav do Vídn se odebrali. Na ferie šel sem pes Trnavu s dvma Trenany v ustaviném tém dešti. Na Vsetín oznámil sem se s Vilímem Šimkem, kazatelem evangelickým, nedávno pedtím z Jeny pišlým, s nímž sem mnoho rozmlouval o eské ei, prosodii a literatue. Doma pobyl sem jen jeden msíc.
zde 1814- -181 9 Z poátku msíce srpna jel sem s paní Pilekovou do Vídn, a odtud sám do Prešpurka. Ve Vídni sem více byl se krásy a velikosti nadál, nežli sem skuten nacházel a tu poád znelíbilo se mi jaksi toto msto. IVijda do Prešpurka k Ottmanovi, jal sem se ísti z bibliotéky Landesovy samé hrdinské veliké zpvy, Homera, Ariosta, Tassa, Camoensa, Klop- Stoka i jiné mén slavné básníky nmecké. Xa poátku nového roku školského, v msíci záí, pesazen sem do filosofických škol, a spolu stal sem se jedným z patnácti censorv a dohledaúv nad studentstvem. Mv jakousi nesnázi s Ottmanem, dal.sem se od prof. Grossa povolati do domu jeho ke dvma Serbúm Xovosadanum, Lukiovi a Nákovi, jež sem nmecké ei vyuovati ml ostatn k obdu chodíval sem opt do alumnie. Rok 1816. 2. ledna peroroval sem sám tvrtý ke slavnosti novoroní Lyceum Prešpurského prvníkráte v život svém veejné svou slovenskou báse >o staveném lidokupení na sjezdu Vídenském.- Báse tato nejen mne s Palkoviem opt smíila, ale což mi mnohem památnjší jest, is Janem Benedikti m, ili Blahoslaveni, Xovohradanem, synem kazatele Velko- Liboeckého, mne blíže seznámila. Poznav já, že tento mezi nejznamenitjší prešpurské studenty poítaný pítel Safaríkúv, se kterýmž sem já psychologii a aesthetiku pod Grossem, etinu pak pod Žigmondym spolen poslouchal, v eském básnictví se kochá i nad jiné zbhlý jest, poprosil sem ho, aby mi soud svj o básni mé objevil. I povdl mi dovrn, že citové prudcí, jakovýmiž celá báse má hoela, ješt sami jí básnické ceny zjednati nemohou, nesprovází-li a nenese-li je zvolná hra obrazotvornosti : ale jen obecný rozum, a na nm štípené též obecné ale prudké city se jevily. I zniil sem báse svou ohnm nepamatovav na to, že a nemla ceny básnické, mla však aspo djinnou pro mne. jakožto památný píbh života mého. Tohoto léta nastala nová doba ve mládenectví mém. Poal sem zajisté svobodnjším duchem vzdlávati sebe, prospívav nemálo píkladem Blahoslavovým. U nho zjemnli citové moji, a duch mj lépe se nauil šetiti istého lovenství, jak v idei, tak i v djinstvu. Já k nmu denn chodíval, pomáhaje mu v etin a franin ítali sme spolu Homera, Theokrita i Pindara. I v ruštin, serbštin a staroslovanin cviili sme se spolu, majíce za uitele, krom uelníkúv mých, i pana Vidakovie, spisovatele serbského, u nhož sme Stefanoviovnu prostonárodnu Pesnaricu ponejprve poznali. Palkovi také k obma nám velmi pívtivým se ukazoval, a spolu nás k vyššímu v literatue snažení pobízel. Když Tablicovým dotíráním a našimi prosbami pemožen jsa, opt ve škole veejná svá tení zaal, pi nichž sme my dva za jeho námstníky vyhlášeni byli, já chtje ho ješt více pro slovanství rozhorliti, po rad Blahoslavov složil sem
Autobiografie mu odu k jeho jmeninám, kteréž ale on potom jen k osobným nepíliš ilným zámrm užil. Ta byla má poslední pízvuná báse nebo ím dál, tím jist m se na tom, že ne pízvuk, ale stará asomíra izeným základem eské prosodie slouti by mla. I hádal sem se o tomto pedmtu asto a obšírné i s Palkoviem i s Benediktem, nemoha však nikdy s nimi dokonale se srozumti. Knih sem pak tohoto léta opt tolik ipil, ze sem tím opt ochudí, akoli sem krom Xovosadan svých i od panen Fiedlerových z Hoovic za denní jich vyuování plat dostával. Moji ostatní zvláštní pátele mezi studenty byli Kralovanský, Ruman, Dogaly a Petr Sréter. V lét na ferie, rozlouiv se s Blahoslaveni, bral sem se opt s dvma Trenany po noci pes Trnawu. Doma zbíral sem národní písn, ítal Wilhelmv pírodopis a Kranzovy djiny bratí moravských, hledal i nalezl nkolik staroeských knih u Domorackých Kopaniárv a v Bynin u proroka ševe a sklenáe. Tyto ferie poznav já z jedné stran}' bytnost pravé poesie a nemožnost svou státi se kdy velikým básníkem, z druhé pak strany náramný nedostatek nauných knih ve literatue eské, na kterýž m v Trenín obzvlášt p. Zoubek, Tablicv test, pozorliva byl uinil, ustanovil sem se na tom, že již cele a jedin naukám se odevzdám, a vší silou na tom budu, abych nkdy, pokud m staiti bude, nedostatku onomu poulevil, což sem i vše Blahoslavovi v prvním svém list obšírn pedložil. On list tento Safaíkovi do Jeny poslav, mne s ním ponejprv ve známost uvedl, a tím zpsobem našemu potomnjšímu trojinému pátelství poáteného zniku propjil. Uení dušeslovné u prof. Grossa nauilo m pozorlivým býti na všecky úkazy v duši lovka, i na veškeru jich zákonnost. Od té doby neml sem více prázdné a zahálivé hodinky. Sebe samého zpytoval sem v každé okolnosti, na své vlastní náruživosti a jich tajemné i zjevné úinky pozoroval sem neustále, až tento zpsob pozornosti naposledy dokonale pírodným se mi stal. Všady, kdež zákonové ducha zpytováni byli, užil já takovéto zkušenosti své zaav pak hned potom krásovd a logice i metafysice se uiti, pocítil sem tudíž veliké pomoci, tak že sem se pesvdil, že do filosofie vbec není lepší brány nad pezvdné dušesloví. Vrátiv se z Moravy do Prešpurka, uinn sem 28. srpna v Jesenákovém konvikte hospodáem skrze prof. Stanislaidesa, který ve mn sob tehdáž velice liboval. Ml sem tu na péi stravování asi šedesáti žákv, z vetší ástky chudobnjších zemanských synkv, z nichž každý v té drahot jen po pl tetím stu zlatých platili ostatní z fundu se dodalo a z pomcek barona Jesenáka. I o alumnii staral sem se ponkud, vydávaje jí každodenn s mici peiva i soli. Zevnjší tedy stav mj byl tak dobrý, že i závist mých kamarádv zbudil zvlášt an sem i v uitelském ohledu jak u Sréterv tak i v obydlí svém mnohého pohodlí užíval. Mokrý a Ouirsfeld, nemohše logiky pod prof. Žigmondym veejn slyšeti, mne za soukromého uitele této nauky sob vyprosili. Již i za tou píinou musel
1816 1817. 11 sem se zvláštní pilností a dkladností uiti se jak logice tak i metafysice, nám podle Krugovy soustavy pednášené. Professor mj nejen pjil mi spisv Kantových, ale i pi každé píležitosti snažil se mé pochyb anebo nedorozumní mému pomoci. Mimo to uil sem se nejprv angliin od prof. Seleckého potom vlaštin spolu s Kosecem, seniorem našeho konviktu, s nímž i následujícího léta, když anglická spolenost biblická Kysmiv vandalský nový zákon v Prešpurku tlaiti dala, já pro známost svou eí slovanských za korrektora ustanoven sem byl. I Palkoviovi, jenž tehdáž slovník svj sepsati se strojil, byl sem nápomocen zhotovil sem mu nejprv výtahy z Králických biblí posledních dvou dílv, z Hájkovy Kroniky, z Dalimila, Haranta i Veleslavíny potom ale propjil sem se mu i v samém spisování slovníka tohoto, vše z pouhé toliko horlivosti vlastenecké. 1817. Postavil sem se nyní prvníkráte na dráhu eského spisovatelství. Uiv se angliin, poal sem poád pekládati Ossiána, tehdejšího miláka svého mezi básníky a když ve beznu milý Blahoslav do Jeny se ubíraje, mne v konvikte prešpurském navštívil, dal sem mu peložení své, aby je Hromádkovi ve Vídni obtoval. Pi tom i jal sem se potajn psáti listy o prosodii eské, které sem Blahoslavovi pipsané také do Hromádkových Prvotin poslati chtl. Poznav pak, že i Šafaík se mnou stejn smýšlí v ohledu tomto, užil sem píležitosti Blahoslavovy k dopisování muži tomuto, tehdáž ješt v Jen meškajícímu. On se již byl díve ke mn, a nezejm, ve Hromádkových Prvotinách ohlásil, úvod tam zlomek listu mého Blahoslavovi psaného a ponvadž sem výbornost ducha Šafaíkova vysoce ctil, nemohlo mi se nic milejšího státi, než že on, vraceje se z Nmec, z poátku msíce ervna u mne za deset dní pobyl. Rozmlouvání s ním stalo se mn velmi blahoinným a opravilo soud mj jak vbec o mnohých vcech, tak i zvlášt o naší literatue. Šafaík také pinesl byl z Jeny velmi d- kladné pojednání o prosodii eské, jež mi ísti dal. Já sem tehdáž byl již první dva listy své zhotovil ale vida v Šafaíkov pojednání uenost náramnou, jíž se mn nedostávalo, ostýchal sem se, vytasiti se s nimi. Zatím chodíce my procházkou do nejpknjších okolí prešpurských, smlouvali sme všeliké plány z ohledu na vydávání njakého museum (asopisu) národního, kdežby pedevším na básnch asomrných nescházelo. Tak naveden sem opt Šafaíkem na stezky básníkv. Na den rodin mých, 14. ervna, odebral se Šafaí k z Prešpurka, pislíbiv, že se postará, aby do opt na delší as navrátiti se mohl. Hned po odchodu Šafaíkov, na konci školského roku, onemocnl sem krutou angínou, ve kteréž léka Wrzler velmi peliv mne se ujímal. Sotva nemoci této zniknuv, když sem pes Víde píležitostí otce svého domv jel, ve Bzenci v Morav upadl sem opt náhodou do nebezpeenství
12 Autobiografie života, maje v silném jetí bevnem proti mn se opelým probodnut i umakán býti. Prázdnin tchto užil sem k putování do Tšína i do Bilska, chtje navštíviti tamjší své pátely a pedstavené církevní. Velmi vlídné >tn pijali mne tu i kazatel Simko s rodinou svou, i superintendent Schmitz a pítel Winkler. Tento chystaje se na budoucí rok do Nmec, rádby byl mne za nástupce svého pi Bilské církvi ml, k- emuž sem já polovin i pivolil. Pijda domv, zakusil sem nešastné nevole otcovy, kterýž nakládaje se mnou náruživ, každému pedsevzetí mému naproti se postavil. Snad by rznice odtud povstalá vážnjší následky byla po sob potáhla, kdybych já radou mateinou ke smíení otce svého byl po jeho vli nesložil kázání»o pravé pobožnosti kesanské«, jímž ihned udobeným se stal. Kázal sem tedy v Hodslavicích první a tuším i posledníkráte v život svém lidu ve chrám shromáždnému. Potom ale síly citv neobyejných poznal sem v den svatební sestry své Hanny. Po prázdninách vrátiv se sám pes Trenanské Teplice a Trnavu do Prešpurka, uinn sem podseniorem v konvikte, a obtovav se opt dvma nejmladším Sréterm, Michalovi a Mikuláši, jenž mne u sebe míti velmi žádostiví byli, šel sem s nimi bydlet do domu p. Sakmáryho. Tu sem v ouzké spojení vešel s dvorskou raddovou, paní Karolínou Géczy, dcerou slavného sedmipána Petra Balogha a tetkou uelnikv mých, ana se tehdáž do Prešpurka k vychování dítek svých byla pibrala. Nejvíce ale zradoval sem se, uvida v Prešpurku Šafaíka, ješto byl na dv lét ke mladému Kubínimu za pstouna se zavázal. S ním obírajíce se my piln ve vlastenských vcech, když sme jednou byli do vinohradv prešpurských na procházku vyšli, petu já mu listy své o prosodii eské. Na to on velikou horlivostí naplnn jsa, poád m vybídl, abychom zaaté dílo dokonali, a smluvivše jeho návrh, dali sme se do práce. Já vyhotovil ješt pátý list, on svj rukopis jenanský promnil v list tetí a tvrtý, šestý pak nyní znovu složil moji dva první listové opraveni jsou nejprv ode mne, potom i od nho. Již v msíci listopadu (1817) spisek celý byl hotov a podán cense. Mezitím já pamtliv jsa slibu svého v Bilsku, vší pilností oddal sem se byl také naukám teologickým, z nichž ped nastoupením ouadu svého bylbych ml písnou zkoušku podniknouti. Ale nyní, když obíraje se základy eské prosodie, v teologii pozadu zstávati sem musel, když požívání pítomnosti Šafaíkovy mne tak blažilo, když nejen starý Sréter, ale i paní Géczy, ba i sám Balogh m snažn i prosbou i sliby svými, abych u Šréterv zstal, pobízeli, a z druhé strany Bilšané mn za dva msíce ani slova o sob vdti nedali, když posléze já nové blahy u paní Zerdahely úastným sem se stal : nemohl sem dlouho na rozpacích býti, na kterou stranu bych se ustanoviti ml nýbrž vypovdv Bilšanm, poruil sem jim na místo své Jana Sepessiho, pítele a kollegu svého, po jehož odchodu já v Jesenákovém konvikte konen seniorem uinn sem byl. Co za nejvtší štstí své mladosti poítám, stalo se mi ku konci léta tohoto. l ho prosince povolán sem skrze pana Fábryho ku paní Nin
1817 1818. 13 Zerdahely, dcei slovutného nkdy a ueného Baloghyho, pedního mezi zemany uherskými, an mezi jinými byl kdys i s Voltairem sob dopisoval. Pijat sem od ní za uitele ty sleinek, jejich synovkyní a schovanic, any se jmenovaly Luisa i Jeannetta Baloghy, Eva Šréter a Josefína D- dinská. Tu pak poíná opt nová doba mého mládeckého života. 1818. Pohíživ se já pedešlého léta do metafysického hloubání, brzy sem pocítil, že kdokoli opravdov a dkladn mysliti poíná, celou soustavu vdomí svého sám sob znova založiti a vystaviti musí. I mnou tu daemon jakýsi tak náramn zatásl, že všecka jistota, víra, vdomost a jestota má v nepochopitelný rum se mi sesuly. Mnoho m krutý boj ten proti skepticismu stál, ale vítzství mi po zápasu popáno. Není možná, aby lovk v opravdovém a dsledném skepticismu dlouho setrval jestota citv našich píliš zejm na nás naléhá, než abychom déle o bytu, o nadjích a povinnostech svých pochybovati mohli. Ani o bytu jak pedmtenstva, tak i známosti naší pedmtné nelze na rozpacích býti: ale jestotné spojení podmtného znanstva našeho s pedmtenstvem jest ta otázka, která filosofy mezi sebou vn rozdvojuje. Já sem i brzy uvrhl se na zásadu pouhé podmtnosti naší, na itelnost, za to uznávaje, že ona pvodním rodištm jest celého našeho jestotného života. I ohledav se piln v Kantov kritice, akoli mi tato ve všem po mysli nebyla, srozuml sem sob sám o nejdležitjších pravdách lovenství, šastným jsa v tom, že i znedviv se náboženství nadpírodn zjevenému, nábožného zetele na svt a na život pece nikdy s oí sem nespustil, anobrž jej za hlavní pedmt svého skoumání pokládal. A což se divným zdáti mže, ale pravé a pírodn jest, sám Holbachv povstný systém nátury potvrdil mne co nejvíce ve pravdách náboženství vida já zajisté, na jakových lichých a slabých základech celá tato soustava spoléhá, tím ochotnji a mocnji postavil sem se na pevnou skálu náboženství, nadje a víry. V takovémto stavu svém pišel sem do domu paní Zerdahely. Tato vzdlaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy na mne obzvlášt pozorlivou, a ím dál tím pívtivjší ke mn se stala. Byla ji ped pti msíci poslední dcerka její zemela proež chtjíc i vyhnouti se místu onomu, kdež ji vše na ztrátu její upomínalo, i oddati se cele vychování jediného pozstalého syna svého Sigmunda, zabrala se s ním do Pešpurka. Osud její tím krutjší byl, že nezakládajíc víry své na pravdách zjevených vyznání církevního, nemla do sebe tolik samostatné ducha moci, aby dostateného svtla i jistoty o nejdležitjších pravdách života lidského sama sob byla zjednala. Obyejné potšování a rozumování mnoha vážných osob ji asto navštvujících bolesti její, jakož mi vyznala, ješt pimnožilo, protože d- vodové jejich aneb vážnosti u ní nemli, aneb i jemnosti citv jejich uráž-
l-i Autobiografie livvmi byli tak že posléze ostýchajíc se podobných rozmluv, sama se v sob ilestn odekši se všeho, což my za nejdražší sob pokládáme, ducha jen v hojném a astém dobroinní hledala. Já prý" první blahodjn v ní psobil, nejen pesvdení své o nadjech lovka dkladn a z plného srdce jí pednášeje, ale i pochyby její tak šastné a vítzn porážeje, že, jakož sem to potom z jejích ust slyšel, ona na mne silného spolehši, tím teprv došla duševního pokoje a okáni. Než i já sem u ní nového takoka života nabyl. Tato moudrá paní, ana ze všech, co sem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilomne neméné, nežli ode mne milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, nauila mne ve svt žíti a ušlechtila a upevnila mužský charakter ve mn. Já od té doby obdvávaje a veeívaje u ní, nejvtší ástku prázdného asu svého v obcování s ní sem ztrávil. Krom hodin k vyuování sleen urených, jimž ona veždy pítomna jsouci, nejpilnji mne poslouchala, ítávali sme rozliné knih} - a rozmlouvali o nich ješt obšírnji. Do konviktu chodil sem jen, když úad mj seniorský toho nevyhnuteln vyhledával, a i školy navštvoval sem s menší pilností. Professoi moji, kteí píinu toho znali a mne sob jinae vážili, mlením pomíjeli jména mého, když m kdy na teních svých nepítomna býti spatili. Zatím i pítelkyn a sestenice nové matky mé, paní Géczy, osoba výborného a vysokého ducha, mne k sob snažnji potahovala, již ped tím velmi vlídn ke mn se mívavši. Zvlášt ale, když k dobrému syna svého zarazila u sebe spolky uené, pozvala mne, abych i já údem jejich se stal. Tu tedy dvakráte do týdne scházevše se, mluvívali sme o pedmtech nauných Fábry, Petr Géczy a Sigmund Zerdahely dostali za pedmt rozliné ástky djin povšechných, léka Simko vybral sob nauky pírodn, já pak krásovdu. Každému dáno bylo mluviti svobodn za tvrt nebo za pul hodiny posluchae mli sme, krom obou paní a píbuzných jejich, naše professory, a kdy se kdo jiný ve spolenosti nalézti dal. Po skonení mluvy hádáno se o tom, co díve pednášeno bylo, a sice nejvíce o tom, co sem já byl mluvil. Ustaviní opponenti moji byli Fábry a Simko. První, studovav dlouhý as na Góttinských školách, byl neobecn uený a ostrovtipný ale muže toho nic nebylo než pouhý takoka rozum zdálo se, jakoby citúv a obraznosti prázden byl. Druhý, byv díve kazatelem, dal se z toho na lékaství a neml nad novonmeckou filosofii nátury nic dležitjšího. Oba snášeli se v tom, že smýšleli o kráse a umní velmi podle a nepízniv onen ji za závadnou rozumu považuje, tento celý v materialismu vze, le kde ho Mesmerv magnetismus z nho vyvodil. Já sem pednášel ve spolcích tchto nejprv Schillerova krásovdná pojednání jak mile sem kdy skonil, oba muži tito na mne se oboili a já pinucen byl zastávati pravdy své, k emuž mi arci pi ostrovtipných Fábryho námitkách Schiller sám nevždy postaoval obyejn zavodili sme se až ku posledním základm krásy, tak že sem já tím nemálo v krásovd samé
Ale 1818. 15 prospíval. Mn nejvíce smlosti a útchy dodávala pochvala našich paní, které stejn se mnou o kráse cítily asto když sme se byli po celé hodiny do hádky zabrali, íkala posléze paní Géczy, že a nám již dále nerozumí, pece jist že jen mn za pravdu dáti mže. Požívaje srdené lásky obou tchto paní i synv jejich, a maje pítomného v Prešpurku také Safaíka, žil sem nkolik msícv velmi blažen. Té doby (konce msíce bezna) vyšli tiskem naši Poátkové eského básnictví* u Belnayových ddicv v Prešpurku. Chvála i dobré úinky tohoto spisku v Cechách nemálo mne i Safaíka blažily ale mne samého ješt to snad více, že paní Zerdahely, davši sob ode mne obsah jeho vysvtliti, báse >-o ideálv íši«tak sob oblíbila, že nejen se jí esky uila, již díve slovensky rozumvši, ale mn krom jiných vzácných dar\ msíný plat mj zdvojila. Což div, že nejsa prázden snáské obraznosti, i opt sem se do básnictví, zvlášt do tragedií, zamýšleti poal? Štstí mé ješt zvtšilo se, když nade vše nad to posléze i s panem J. Jungmanem v Praze, kteréhož sem já nade všecky eské spisovatele ctil, osobného d- vrného dopisování mi podáno. Ale toto všestranné štstí brzy mi zmejlilo. Paní Sakmárka, u které jsem se Srétery svými bydlel, osoba obecných povah, pi tom kulhavá i ošklivá, zkalila mi je nevlídn. K neštstí svému byl sem se jí hned z poátku zalíbil navštvujíc ona mne astji, než já ji, bavila se po celé hodiny u mne rozmluvami duchaprázdnými. Jednou, davši se mluviti o uherském zemanstvu, ekla posléze:»milý píteli mj, znám já je píliš dobe lidé tito jsou všeci pyšní, násilní a nemravní, starající se o lidi jen, když jich potebují na mne by se ani neohlédli, kdyby nevdli, že i já sem, chvála Bohu, osobou z rodu jejich. «I hledl sem ím dál tím více osoby takovéto se vzdalovati. Ona poznavši to a horšíc se, že jinam chod, jí pomíjím, poala mne hyzditi, jak vbec, tak i ped uelníky mými a když sem se já s ní proto byl dovadil, ona zdvojila zlost svou. Já prý o plnoci dom z msta se vracím a ponvadž ona prý ví, že paní Zerdahely obyejn o devíti spát se ubírá, jinae že není, než že já od ní odejda, v noci po neestných místech se potuluji. Já sem naproti tomu nikdy duchovnjšího a svtjšího života nevedl, jako práv tehdáž a jakož bych, pln jsa ješt myšlének o nejsvtjších záležitostech lovenstva, byl mohl ihned vrhnouti sebou do ohavností zvíeckých! proti náruživostem ani rozum, ani jemnota srdce neplatí. Najednou rozešla se povst po škole, že student jistý Némethy, známé necudnosti, mne v hanebném dom meškajícího spatil polovice studentstva radovala se, že svatoušek prý pece jednou polapen jest. Já roznítil sem se celý, uslyšev to, a jda ke všem professorm, žádal sem, aby se písn na pvoda jejího dotíralo. Zavolán jsa Némethy, oznámil veejn, že nic takového, anobrž i co by to nejmenší podezení na mne uvrhlo, ani do mne neví, ani že toho nepropovdl professoi ohlásili se také, že o mé nevinnosti pesvdeni byli. Ale já neml na tom dosti, nýbrž veždy dále po pvodu té povsti se doptávaje, posléze poal
Autobiografie tušiti, že to snad uelník mj Michal byl. Tento sedmnáctiletý mladík byl ve všeliké neády dával proež bývaje ode mne trestán, dílem li/ proto, dílem od Sakmárky k tomu navedený, mohl arci z pomsty to uiniti. Na písný dotaz mj nejprv se zapíral, pak milost mou sob vyprosiv, vyznal k mé hrze, ze ím mne vinil, sám vinen byl, a nejen on, ale i všickni tovaryši jeho, kteí ho k tomu svedli. Když prý jim v neestné schzce báze svou pede mnou jevil, oni, aby i báze tu i svdomí jeho uchlácholili, nastrojili onoho Némethyho, který mu prý na svou est onu nepravdu potvrzoval. Doložil mi dále i to, že všeci ti mladí páni u velikém strachu byli pede mnou, a ve spolené rad jejich, coby initi mli, že Némethy se ohlásil, jestliže prozrazen bude, že všecky je udá, i sám aneb vojákem se stane, aneb životu svému konec uiní. Já spokojiv se nyní s veejným ospravedlnním svým i s tajným trestem jejich svdomí, a ostýchaje se také odekrýti té hanb}-, která by celou školu a mnohé familie byla potkala, upustil sem od dalšího vyhledávání, a zatajil dokonce neradostné tajemství své. Mezi tím ale Sakmárka nemíjela žádné píležitosti, aby vše, co kdy bezectná lež a lest vynésti mže nejohavnjšího, u paní Géczy a Zerdahely na mne uvalila mne pi tom nejvíce bolelo, že lidé, které sem já kdys byl ctil, poselství taková na sebe brali. Ale ml sem tu radost, že nejen na obou místech víry jí odepeno, ale i sám uelník mj, velikomyslností mou jsa pohnutý, ve pítomnosti matky své, do Prešpurka pišlé, Sakmárce povdl,»aby pestala nehodného toho pomlouvání, které již tolikeré mrzutosti natropilo Palacký že nejen ve všem nevinný, ale i vbec šlechetnjší lovk jest, nežli ona.«vypovdíno Sakmárce poád, a mou piinlivostí slíbila paní Zerdahely, že mne se Srétery na budoucí školský rok do domu a ke stolu svému pijme. Takto zdál se osud mj opt napraven býti. Paní Sréterka namluvila mne, abych na ferie školní zprovodil syny její do Novohradské a Hevešské stolice. Jeli sme z Prešpurka po paní Zerdahelce nejprv na Alakšince, potom odtud já v jednom voze sám s ní do Vísky, pocítiv na té cest nkolik blažených a svatých hodin. Tato paní již tehdáž neupímé Sréterv ke mn se chování poznávala starostí proto naplnná, akoli zejm nepravila mi nieho, doufajíc prý, že je obcováním svým ješt sob získám, prorockými však slovy napomínala mne ke stálosti v budoucím pokušení. Já v dokonalém odvolení se osudu mému jel sem pes Levice, Sáhy, Surany, Aroksalaše a Heveš do Svat. Emerika ili St. Imre v Zátiší, vsi od p. Srétera koupené, asi ti tisíce obyvatelv poítající. Zde na té nepehlédnuté, ale neveselé bezstromé rovin, u výlevv rybné Tisy, kdež jen ídké vrbiny njakou rozmanitost krajin zpsobily, vídal sem pece ten nejkrásnjší a nejvelebnjší východ a západ slunce v život svém. A této jediné rozkoše bylo mi tu požívati Srétei zajisté vidom ím dále tím nepívtivjšími ke mn se stávali. Tito vší ducha jemnoty anobrž i vzdlanosti prázdní lidé žili cele jen v hospodáství skrbnjších neužilciiv nad n nikdy sem nepoznal. Napomínaní ale ode svých píbuzných, aby mne