Práce s koňmi metodou horsemanship

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Práce s koňmi metodou horsemanship Bakalářská práce Vedoucí práce: doc. Ing. Iva Jiskrová, Ph.D. Vypracovala: Petra Stodolová Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Práce s koňmi metodou horsemanship vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.

PODĚKOVÁNÍ Tímto způsobem bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce doc. Ing. Ivě Jiskrové, Ph.D. za odborné vedení, poskytnuté literární zdroje, cenné připomínky a užitečné rady při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat panu Josefu Tmějovi, který mne naučil vše, co o koních vím, a inspiroval mne svým přístupem a prací s koňmi.

ABSTRAKT Název práce: Práce s koňmi metodou horsemanship Autor: Petra Stodolová Bakalářská práce se věnuje otázce horsemanshipu, což je výcviková metoda, která bere zřetel na mentální, duševní a emoční stav koně. Práce je rozdělena do pěti částí, ve kterých jsou postupně vysvětleny všechny důležité skutečnosti, kterých bychom si měli být vědomi během každé činnosti spojené s koňmi. První část je zaměřena na sociální hierarchii ve stádě, myšlení koní, vliv emocí na projevy chování a důležitost osobního prostoru pro koně. Ve druhé části se tato práce zabývá komunikací mezi koňmi, které se následně využívá pro komunikaci mezi koněm a člověkem. Třetí část popisuje, jakým způsobem se koně rozlišují na základě jejich dominance a citlivosti. Ve čtvrté části je vysvětlena teorie horsemanshipu a dochází zde k propojení informací z předešlých kapitol s touto metodou. Jsou zde uvedeny zásady a cíle komunikace mezi dvěma odlišnými druhy, která tvoří základ horsemanshipu. Poslední část této práce se věnuje práci s koňmi ze země a využití všech předchozích informací v praxi. Klíčová slova: Sociální hierarchie, kořist, komunikace, dominance, partnerství

ABSTRACT Title: Working with horses using the method called horsemanship Author: Petra Stodolová This bachelor thesis deals with a training method called horsemanship, which takes into account a mental, psychological and emotional state of a horse. This thesis is divided into five chapters in which all important things that we should be aware of during any activities with horses are gradually explained. The first part focuses on social hierarchy, horse thinking, the influence of emotions on behaviour and the importance of personal space. The second part is about communication between horses which is then used for communication between a horse and a man. The third part describes how horses are differentiated by dominance and sensitivity. In the fourth section the information described in previous chapters is summarized and used for the explanation of the theory of horsemanship. There are presented the principles and objectives of communication between two species, which form the basics of horsemanship. The last part of this thesis is devoted to the groundwork and the application of all the information in practice. Key words: social hierarchy, prey, communication, domination, partnership

OBSAH 1 ÚVOD 8 2 CÍL PRÁCE 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 10 3.1 Pochopení psychických vlastností koní 10 3.1.1 Sociální struktura stáda koní 10 3.1.2 Dravec versus kořist 11 3.1.3 Alfa jedinec 12 3.1.4 Osobní prostor 13 3.1.5 Vliv základních emocí na projevy chování 14 3.1.5.1 Strach 14 3.1.5.2 Radost 15 3.1.5.3 Smutek 15 3.1.5.4 Podrážděnost 15 3.2 Způsoby komunikace koní 17 3.2.1 Akustická komunikace 17 3.2.2 Neverbální komunikace řeč těla 19 3.2.3 Pachová komunikace 21 3.3 Rozdělení koní podle jejich psychických vlastností 23 3.4 Horsemanship přirozené partnerství člověka a koně 25 3.4.1 Filosofie horsemanshipu 25 3.4.2 Komunikace mezi koněm a člověkem 27 3.4.2.1 Řeč těla jako prostředek komunikace 27 3.4.2.2 Zásady komunikace vyplívající z řeči těla koní 28 3.4.2.3 Základní cíle komunikace 29 3.5 Práce ze země vytváření důvěry a respektu 32

3.5.1 Tlak a uvolnění 33 3.5.2 Osobní prostor základ práce ze země 35 3.5.3 Základní cviky ze země 36 3.5.3.1 Přátelská hra 36 3.5.3.2 Posílání na kruh 38 3.5.3.3 Obrat kolem předku a obrat kolem zadku 39 3.5.3.4 Couvání 39 3.5.4 Nakládání koně do vozíku jako způsob ověření důvěry a respektu 40 4 MATERIÁL A METODIKA 42 5 ZÁVĚR 44 6 POUŽITÁ LITERATURA 46

1 ÚVOD V dnešní době již nejsme na koních tak závislí, jak tomu bylo v předešlých staletích. Koně nám dnes slouží pro zábavu, sportovní využití a jako naše hobby. Snažíme se uspokojovat jejich potřeby, ale velice často se stává, že tyto potřeby jsou spíš naše vlastní než našeho koně. Myslím tím moderní stáje, ve kterých má každý kůň svůj box, drahé uzdění a sedla, promyšlené tréninkové programy, nejlepší krmení apod. Když pak koně začnou být agresivní, mít zlozvyky a různé problémy, ptáme se proč. Odpověď je jednoduchá, sice jsme se snažili, aby náš kůň byl spokojený, ale nepomysleli jsme na jeho skutečné potřeby. Jedna stránka těchto potřeb koně je založena na prostředí, ve kterém jej chováme, a ta druhá spočívá v tom, jak my přistupujeme ke koním. Obě tyto hlediska jsou velice důležitá pro uspokojení všech potřeb koně. Tato práce se zabývá v první části psychickými vlastnostmi koní, jejichž pochopení je důležité pro oba tyto faktory, a v dalších částech je práce zaměřená už jen na utváření vztahu mezi koněm a člověkem. Před jakýmkoliv začátkem práce s koňmi bychom se měli seznámit s etologií těchto zvířat a prostudovat jejich skutečné potřeby a instinkty. Měli bychom pochopit, jak moc je pro koně důležitý pocit bezpečí, svobody, klidu a porozumění. Tato práce se zabývá problematikou mentálních potřeb a instinktů koní a informace o nich převádí do praktického využití. Přístup, během kterého vycházíme z pocitů koně a jeho duševního naladění, nám umožnuje vytvořit si s koněm skutečný přátelský vztah, který se snaží vybudovat většina majitelů koní. 8

2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je vytvoření literární rešerše, která shrnuje důležité poznatky z psychologie koně tak, aby byly tyto znalosti snadno pochopitelné a jasné. Představuje určitý návod, kterým bychom se měli řídit při práci s koňmi. Popisuje jednotlivé psychologické aspekty a jejich převedení do běžné činnosti. V práci jsou obsaženy různé příklady z praxe, vysvětlení, proč určité věci nefungují tak, jak bychom chtěli, a řešení těchto situací. Na konci práce je uvedena metodika, ve které shrnuji, jakým způsobem bych chtěla tyto teoretické znalosti využít v praxi a rozšířit o znalosti týkající se ježdění dle horsemanshipu. 9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Pochopení psychických vlastností koní 3.1.1 Sociální struktura stáda koní Koně jsou stejně jako všichni lichokopytníci zvířata žijící sociálně ve stádech (Duruttya 2005). Hlavním důvodem, proč tato zvířata vytvářela skupiny již v dávné minulosti, bylo bezpečí, které stádo představovalo. Již tarpani, předchůdci koně domácího, se shromažďovali do stád skládajících se z několika klisen s hříbaty a jednoho dospělého hřebce. Odrostlé hřebečky dospělý hřebec odháněl a ti se sami potulovali po stepi, dokud si nevytvořili vlastní stádo nebo se drželi poblíž stáda a tvořili mu tzv. přední stráž (Volf 2002). V případech, kdy stádu hrozilo nebezpečí, se přimykali ke skupině tak, aby klisny s hříbaty byly v bezpečí uprostřed a pomáhali je chránit. Vůdčí hřebec byl první, kdo odrážel útoky predátorů. V odrazu útoku mu pomáhala i část odrostlých hřebečků. Tento systém zajišťoval bezpečí stáda. Hlavní funkcí vůdčího hřebce bylo udržování stáda v bezpečí a vnitřního klidu ve stádě. Pokud vedoucí hřebec uhynul, ostatní hřebečci začali bojovat o jeho pozici a nejzdatnější z nich se ujal jeho role (Volf 2002). Základní charakteristickou vlastností stádových zvířat je vytváření sociální struktury, hierarchie ve stádě. Tato hierarchie zajišťuje respektování daných zákonitostí a pravidel. Každé zvíře ve skupině může činit pouze dle svého sociálního pořadí. U divokých koní představuje stádo ve většině případů harém několika klisen s jejich potomky žijících s jedním hřebcem (Duruttya 2005). V takovémto uskupení stojí zpravidla na vrcholu sociálního žebříčku dominantní hřebec, jehož hlavní úlohou je zajištění bezpečí stáda, udržování klidu a produkce potomstva. Další stupeň žebříčku vyplňuje zpravidla nejstarší klisna, která má vůdcovskou roli, tzn. udává, kdy a kam se stádo přesune (Brookesmith 2006). Dle Volfa (2002) se na dalších místech žebříčku vyskytují klisny s hříbaty a nejnižší pozice patří odstaveným hřebcům. Odrostlí hřebci odcházejí ze stáda buďto dobrovolně nebo je vyžene dominantní hřebec. Poté vytvářejí tzv. staromládenecké skupiny (Brookesmith 2006), popř. žijí 10

samotářsky, dokud si nevytvoří vlastní stádo (Duruttya 2005). Skupiny mladých hřebců nejsou stálé jednotky na rozdíl od harémových stád a zvířata zde jsou ve velkém stresu, protože neustále soupeří o nadřazenost. Zároveň je ale nutné, aby zůstali pohromadě, protože na tom závisí jejich život (Birdová 2004). Vůdcovskou pozici získávají poražením dominantního hřebce, odlákáním klisny ze stáda nebo založením nového stáda s mladými klisnami. Některé klisny žijí v jednom stádě po celý život, což znamená, že jejich základní skladba se příliš nemění. Změny vyvolávají dospívající klisny odcházející, popřípadě přicházející do stáda. Takovéto klisny odcházejí samy nebo jsou vyhnány staršími klisnami. Následně pak zakládají nové rodiny s mladými hřebci (Duruttya 2005). Odchod odrostlých hříbat obou pohlaví ze stáda je nutný a představuje hlavní nástroj předcházení incestu a reprodukce příbuzných jedinců (Bartošová 2012). 3.1.2 Dravec versus kořist Pokud se snažíme pochopit, jakým způsobem koně myslí, musíme si uvědomit rozdílnost modelů chování dravce jakožto člověka a kořisti neboli koně. Dravec a kořist představují vzájemné protiklady, které se ovšem ve skutečnosti velice ovlivňují. Jeden potřebuje druhého, aby byl jejich počet vyvážený a mohli přežít. Irwin (2004) tento vztah nazývá polaritou, přičemž u koní platí polarita mnohonásobně víc, protože koně polárně i myslí. Polární myšlení znamená buď ano, nebo ne. Neexistuje pro ně odpověď ve smyslu možná, téměř apod. Dvojznačnost a nerozhodnost je pro koně velice stresující. Dravci vytvářejí skupiny, tlupy a smečky s účelem zabití kořisti, kdežto kořist (koně) se uskupují do stád, aby se vzájemně mohli ochránit před smrtí. Z tohoto důvodu je chybou porovnávat např. výcvik psa a koně. Myšlení psa je v tomto způsobu podobné tomu lidskému, neboť lidi i psi jsou dravci. Predátoři se chovají a myslí určitým způsobem. Naše mysl se dokáže koncentrovat na daný cíl (kořist), přičemž vše ostatní ignoruje. Musíme být plně soustředění, abychom byli schopni lovit, obstarat si potravu a přežít. Máme tzv. vědomí dravce (Irwin 2004) se zúženou pozorností a soustředěním. 11

Pokud se snažíme proniknout do koňské mysli, musíme uvažovat jako kůň, jako kořist. Mysl koně se podobá soustředěným kruhům. Kůň se nedokáže soustředit pouze na jednu věc, nýbrž vnímá vše, co se okolo něj děje od pohybu jiných koní, šustění listí až k neznámým zvukům. To vše v poli o úhlu téměř 360. Bez této schopnosti by nemohli přežít. Neustále jsou připraveni na cokoliv, jsou uvolnění a zároveň ve střehu. Skupiny dravců i stáda kořistí mají vytvořenou sociální strukturu, která přestavuje základ společného soužití. Je zde ale významný rozdíl v tom, jakým způsobem je tato hierarchie vytvářena. Pokud dojde k boji o vedoucí postavení u dravců, tak se jeden druhého snaží znehybnit. Jako příklad může sloužit smečka vlků, kdy alfa samec drží svého soka a v podstatě mu dává najevo, že pokud se pohne, tak jej zabije. Ostatní členové smečky interpretují svoji podřízenost nehybnou pozicí vleže, kdy alfa jedinci vystaví své břicho. U koní je vytváření hierarchie založeno na naprosto odlišném principu. Místo znehybnění má klíčovou roli pohyb. Pohyb vpřed představuje nejdůležitější věc v životě koně. Díky pohybu mohou utéct před predátory, přesouvají se po pastvině, pohyb je součástí jejich rozmnožovacího rituálu. Cílem boje mezi koňmi není destrukce jedince, který ustoupí, ale ovládnutí jeho pohybu. Po ukončení boje ustupující jedinec stáhne ocas a nechá se odehnat z prostoru dominantnějšího jedince. Poražený kůň není obětí a kůň, který souboj vyhrál, není vítězem. Tento fakt představuje další rozdíl mezi uvažováním dravce a kořisti. Čím výše se jedinec nachází na hierarchickém žebříčku, tím stoupá jeho odpovědnost, tím má více soků a působí na něj více stresu. To je důvod proč kůň, který v boji ustoupí a uzná dominanci jiného koně, není obětí, ba naopak získá někoho, komu může důvěřovat a kdo jej bude chránit. Stádová dynamika je založena na principu kdo dotlačí koho do bezpečí (Irwin 2004). 3.1.3 Alfa jedinec Alfa jedinec se vyznačuje nejvyšším sociálním zařazením ve stádě, což znamená, že je nadřazený největšímu počtu zvířat daného stáda (Duruttya 2005). Takový kůň se musí vyznačovat určitými vlastnostmi, mezi které Hempfling (2007) řadí osobnost, vůli, vyzařování, zkušenost, důstojnost a inteligenci. Tyto psychologické vlastnosti bývají 12

mnohdy důležitější nežli vlastnosti fyzické, protože ve skutečnosti není pravidlem, aby vůdcovskou pozici vlastnila zvířata největší, nejzdatnější a nejsilnější. Vůdčí jedinci se vyznačují určitým repertoárem chování, který prezentují svým pohybem, řečí těla a gestikulací (Hempfling 2007). Kromě již zmíněných povinností, jako je zodpovědnost, ochrana stáda, udržování klidu apod. (Brookesmith 2006) mají dominantní jedinci určitá privilegia a všichni členové stáda je musí respektovat a podřídit se jejich vedení. Při útěku určují rychlost a směr pohybu, přičemž vpředu se obvykle nachází vedoucí klisna, která udává tempo, a vzadu vedoucí hřebec, který stádo shromažďuje a pobízí jej. Vedoucí klisnu nesmí při útěku žádný z koní předběhnout, jinak hrozí rozdělení stáda (Diacont 2010). Níže postavení koně se alfa jedinci musí uhnout z cesty pokud dojde k setkání (Duruttya 2005), vedoucí zvířata mají právo pít a žrát jako první (Diacont 2010) a zároveň si mohou vybírat nejlepší místa k odpočinku (Hrouz 2007). 3.1.4 Osobní prostor Osobní prostor je pro koně značně významný a jeho nedostatek může být zdrojem mnoha problémů. Kůň má silnou potřebu uchovat si osobní prostor, protože ten je součástí jeho základních instinktů, které mu velí bránit se útěkem (Black 2012). Představuje pomyslný kruh, respektive ovál, jehož velikost se mění v závislosti na individualitě jedince a představuje určité osobní přenosné teritorium (Duruttya 2005). Dle Parelliho (1994) se minimální prostor nachází 40 cm před hlavou a za zádí koně, Duruttya (2005) cit. podle Parelliho (1994). Koně se vůči osobnímu prostoru chovají velice obezřetně a citlivě. Působení tlaku na osobní prostor umožní dominantnímu koni ovládnutí pohybu a směru pohybu subdominantního jedince (Irwin 2004). Pokud kůň bez svolení narušuje osobní prostor ať už člověka nebo jiného koně, dává tím najevo nedostatek respektu a snahu ovládnout druhého jedince (Bořánek 2008). Koně umožňují vstup do svého prostoru svým spřáteleným druhům, povolují jim pastvu v těsné blízkosti a navzájem si pečují o čistotu těla. Tato přátelství se vytváří mezi koňmi s různým sociálním postavením ve skupině (Du- 13

ruttya 2005). Důležitost osobního prostoru ustupuje, pokud je stádo v nebezpečí. V takovém případě se musí seskupit a dát hromadně na útěk (Widdicombeová 2009). Ve stádě se mohou vyskytovat i vztahy nepřátelské. Tento aspekt je potřeba sledovat při rozmisťování koní ve stáji. Osobní prostor jedince může být větší než jsou hranice jeho boxu a pokud se v sousedním boxu nachází jedinec, se kterým je daný kůň v nepřátelském poměru, tak pro něj pobyt ve stáji představuje permanentní stres. Tento stres se navenek projevuje neklidem, kopáním do stěn boxu a kousáním (Duruttya 2005). 3.1.5 Vliv základních emocí na projevy chování Chování je silně ovlivněno emocemi, které koně v daný okamžik prožívají. Emoce představují z fyzického hlediska změnu svalového napětí a chemické rovnováhy těla. Tato fyzická změna vyvolává v daném subjektu určitý pocit, který může být příjemný či nepříjemný a navenek je vyjádřen určitými signály, zvuky a chováním jedince (Blake 2011). 3.1.5.1 Strach Mezi nejdůležitější pocity, které koně cítí, patří strach. Tato emoce představuje spouštěcí mechanismus obranné reakce a slouží evoluci. Pokud by zvířata necítila strach, tak by neměla pud k útěku před predátory, obranné reakce a tendenci volat o pomoc. Koně jsou ve své podstatě plachá zvířata mající strach nejen z predátorů, ale i z neznámých podnětů interpretovanými zvuky, pachy a pohyby, které pro ně mohou představovat nebezpečí. Pokud dojde k nějaké změně v prostředí, ve kterém se běžně pohybují, mohou se koně snadno vylekat. Strach cítí koně individuálně, tzn. co vyleká jednoho, může zanechat druhého zcela v klidu. Koně jsou hodně ovlivněni osobní zkušeností. V průběhu života se kůň může naučit bát věcí, kterých se dřív nebál vlivem špatného zážitku. S předměty, které způsobily tyto špatné zážitky, si vytváří tzv. asociace strachů (Duruttya 2005). Vzpomínky na tyto předměty mohou být vyvolány i pouhou podobností těmto předmětům, což se projeví strachem koně (Duruttya 2005). Obdobně je tomu i s různými situacemi. Pokud 14

se nějaká situace podobá jiné, při které byl kůň vyděšený nebo prožíval bolest, je pravděpodobné, že bude reagovat stejným způsobem (Blake 2011). Strach se projevuje široce otevřenýma očima, zrychleným tlukotem srdce, naježenou srstí, uvolněním svěračů, třesem svalů, dočasným znehybněním s následným útěkem, popřípadě útokem (Duruttya 2005). 3.1.5.2 Radost Radost je stav, který se u koní vyznačuje akustickými projevy, které Duruttya (2005) popisuje jako zvuky spokojenosti a dále řečí těla. Typickým vyjádřením radosti je u koní dovádivé chování, při kterém vyhazují předními i zadními končetinami, mají vysoko zdvižený ocas, vzpínají se a hlasitě řehtají. Zdrojem radosti pro koně může být pocit svobody, nasycenost, hrdost a pocit uspokojení z dobře provedené činnosti (Duruttya 2005). 3.1.5.3 Smutek Je dokázáno, že koně cítí smutek nad ztrátou svých druhů. Duruttya (2005) uvádí příklad dvou cirkusových koní, kteří mezi sebou měli tak silný vztah, že po smrti jednoho z nich se ten druhý usoužil k smrti (Duruttya 2005). U tohoto koně nebyl na základně veterinárního vyšetření shledán žádný důvod úhynu. Silný smutek vyvolává deprese, což je v podstatě stav melancholie, vznikající na základě širokého spektra příčin. Smutek se projevuje změnou chování zvířat, akustickými projevy tzv. plačtivým ržáním (Duruttya 2005). Mezi časté příznaky patří snížený zájem o okolí společně s menšími reakcemi na vnější podněty (Fraser 2010). 3.1.5.4 Podrážděnost Tato emoce vyvolává agresivní chování, jež má řadu příčin (Duruttya 2005). Mezi časté příčiny agresivity patří obranná reakce. Pokud se kůň bojí a nemá možnost útěku, zvolí útok. Pod obrannou reakci spadá i rodičovská agresivita, kdy klisna brání své hříbě (Burdová 2010). Dle Bartošové (2012): Není nebezpečnějšího tvora než rozzuřená matka. 15

Dalším důvodem pro agresivní chování je obhajoba sociálního postavení ve stádě. Je velice důležité umět rozpoznat, zda se kůň chová agresivně, protože se bojí, nebo protože se snaží vydobýt si vyšší postavení (Burdová 2010). Podrážděnost se projevuje šviháním ocasu, natáčením zádi k narušiteli s výhružkou kopnutí, zvedání zadní nohy, pohazování hlavou a náznaky snahy o kousnutí. Skutečná agrese je zjevná na první pohled ušima přitisknutýma k hlavě, rozšířenými nozdrami, divokým výrazem v očích s obnaženými bělmy (Brookesmith 2006). 16

3.2 Způsoby komunikace koní Komunikace představuje přenos informací z jednoho jedince na druhého, přičemž tyto informace ovlivňují následné chování daného přijímatele signálů. Účelem komunikace je jednak identifikace jedince a jeho postavení, jednak koordinace skupinové činnosti. Proces dorozumívání se se skládá z 3 základních komponent: 1. Signál vyslaný odesílatelem. 2. Prostředky přenosu používané pro výměnu informací. 3. Doručení zprávy přijímateli. Pokud se zabýváme komunikačními problémy a studujeme způsoby komunikace, musíme dobře porozumět všem výše uvedeným bodům, protože nám podávají informace o tom, jak se signál vyvinul v odesílateli a jak se jeho interpretace vyvine v reakcích přijímatele, Mills a Nankervis (1999). Koně mají vynikající vnímavost ke svému okolí a jejich způsoby komunikace jsou na vysoké úrovni. Na rozdíl od lidské řeči je jejich dorozumívání univerzální pro všechna plemena bez ohledu na jejich původ (Birdová 2004). Koně jsou zásobeni informacemi ze svého okolí pomocí smyslů. Právě díky smyslům mohou koně pohotově reagovat a zajistit si tak bezpečí (Widdicombeová 2009). Pro koně je velice důležitý kontakt s ostatními koňmi v prvních měsících života. Je to dáno tím, že v tomto období se učí zásady komunikace a společenského života ve stádu. Jedinci, kteří vyrůstají bez tohoto kontaktu, bývají po emocionální stránce nevyrovnaní, hůře snášejí stresové situace, méně se učí a mají problémy se začleněním se do skupiny v pozdějším věku (Bartošová 2012). 3.2.1 Akustická komunikace Komunikace za pomoci hlasových projevů představuje druhotný způsob dorozumívání se mezi koňmi (Birdová 2004). Je to dáno tím, že hlasité projevy mohou přilákat predátory, což je pro koně nežádoucí (Roberts 2004). Hlavním významem tohoto způsobu 17

komunikace je sdělování informací na větší vzdálenost. Koně mají velice citlivý sluch, který jim umožní zachytit zvukové signály lépe než vizuální, jestliže tyto signály přicházejí z větší dálky (Birdová 2004). Hlasové projevy, které koně vydávají, mají jednoznačný záměr, ale jejich konkrétní význam závisí na situaci a okolnostech (Widdicombeová 2009). Divocí koně používají hlasové projevy zejména ve 3 základních situacích. První z nich představují zvukové projevy hřebce při námluvách, druhou a třetí komunikace mezi klisnou a hříbětem, kdy matka řehtáním ukončuje odpočinek svého hříběte, a v situacích, kdy se hříbě vrací ke své matce po určité době odloučení. Domestikovaní koně často hlasovým vyjádřením reagují na podávání krmiva (Duruttya 2005), zdraví ostatní koně, sdělují své vzrušení či obavy a varují před nebezpečím. Ržání představuje typický akustický projev, při kterém kůň vydává otevřenou tlamou hlasitý vysoký zvuk, jež představuje signál pro vzdalující se koně a pozdrav pro koně blížící se. Ržáním dává kůň najevo svoji přítomnost a z odpovědi na tento projev určuje polohu ostatních koní. Rozdíl mezi ržáním a řehtáním je v hloubce vydávaného zvuku. Řehtání je znázorněno hlasitým, hlubokým zvukem, který je slyšet na velkou vzdálenost. Řehtáním se projevují zvířata znejistěná, oddělená od svých společníků, s účelem získání odpovědi nutné pro lokalizaci. Tento zvuk zní zoufaleji než zaržání, které je vyšší. Další akustický projev, který lze u koní zaznamenat, označuje Birdová (2004) jako tzv. hudrání. Tento hluboký zvuk vzniká v zavřené tlamě a slouží k vyjádření spokojenosti nebo jako pozdrav přicházejících koní či lidí. Lze jej také slyšet u hřebců dvořících se klisně (Birdová 2004). Tento zvuk koně mohou vydávat i za účelem získání pozornosti jiného koně nebo člověka (Brookesmith 2006). K vyjádření strachu, poplachu, případně rozrušení slouží frkání. To vzniká prudkým vyfouknutím vzduchu nozdrami, kterými zároveň kůň může zachytit cizí pachy. Při setkání s neznámým předmětem často kůň strne a začne frkat (Birdová 2004). Brookesmith (2006) uvádí, že koně frkáním dávají také najevo nesouhlas s náznakem agresivity (Brookesmith 2006). Během hry lze u koní zaznamenat pronikavý vysoký skřek označovaný jako vyjeknutí. Tímto zvukem dávají zvířata najevo své vzrušení a spokojenost. Vyjeknutí slouží 18

ale i jako signál protestu. Jedná se například o situaci, kdy klisna tímto zvukem a hrabáním přední končetinou dává najevo hřebci, aby se držel dál (Birdová 2004). Pištění neboli ječení znázorňuje zvuk, který potvrzuje dominanci jednoho koně nad druhým. Při vydávání tohoto zvuku mají koně přiložené uši k hlavě, což běžně značí agresivitu, ale v tomto případě tomu tak není, protože zde chybí další znaky útočného chování, jako je sklonění hlavy, odhalení zubů atd. Soutěžení v ječení představuje nenásilný způsob vydobytí dominance nad sokem. Jedinec, který dokáže ječet déle, dokazuje velikost plic a sílu prsních svalů. Toto závodění lze spatřit u divokých hřebců (Brookesmith 2006). 3.2.2 Neverbální komunikace řeč těla Neverbální komunikace představuje přenos informací beze zvuků. Tato forma umožňuje přesnější vyjádření mnoha složitých mentálních stavů a pocitů (Duruttya 2005). Pohybová komunikace se vyznačuje širším rejstříkem pojmů než akustická (Blake 2005). Řeč těla představuje nejdůležitější metodu dorozumívání se mezi koňmi. Zahrnuje vše od velmi nápadné komunikace vyjádřené např. přitisknutýma ušima k hlavě až po téměř nezachytitelné pohyby jako je škubnutí svalu (Widdicombeová 2009). Tato řeč se tedy vyznačuje velice širokým spektrem vyjadřovacích možností (Hempfling 2007). Roberts (2005) tuto komunikaci označuje jako jazyk equus. Sdělování informací se děje na základě různých póz, gest, mimiky, postojů a reakcí. Takto koně předávají informace svým druhům ve stádě i lidem (Duruttya 2005). Díky této komunikaci může vedoucí kůň během okamžiku zastavit stádo, změnit směr běhu všech koní nebo přinutit koně k vytvoření kruhu tak, aby byla skupina chráněna před napadením a mohla se bránit (Hempfling 2007). Kůň dokáže komunikovat a podávat sdělení o svém mentálním rozpoložení každou částí svého těla. Pohyb a nesení ocasu představují velice dobře čitelné signály. Pokud je ocas stažený, znamená to, že je kůň znepokojený a úzkostlivý. Nervózní kůň naopak prudce švihá ocasem ze strany na stranu. Ztuhlá a vodorovná oháňka značí vzrušení koně (Irwin 2004), kdežto klidný kůň má volně svěšený ocas, se kterým pomalu kýve ze strany na stranu nebo s jeho pomocí odhání mouchy (Birdová 2004). 19

Na mentální stav koně dále poukazuje vyprazdňování. To může znamenat, že se napjatý a nedůvěřivý kůň začíná postupně uvolňovat, ale v jiné situaci to může být znakem úplného vyděšení koně. Svoji zádí kůň sděluje velice důležité skutečnosti. Pokud se nějaký kůň natočí k jinému svojí zádí, znamená to závažnou urážku, přičemž toto chování značí naprostou absenci respektu, vzdor a agresivitu. V řeči koně představuje natočení zádi k jinému koni vulgární gesto. Spojením signálů ocasu, zadních končetin a zádě dávají koně najevo celou řadu nálad od mírné ignorance až po absolutní opovržení. Kůň, který se takto chová, nemá respekt k danému jedinci, ať už k člověku nebo k jinému koni. Jestliže se kůň tlačí do osobního prostoru jiného koně anebo osoby, tak zpochybňuje autoritu tohoto jedince. Typický příklad představuje situace, kdy se kůň svým bokem tlačí na osobu na zemi, respektive se příliš silně opírá o vnitřní nohu jezdce. Stejně tak tento tlak může vyvíjet i plecí. Dle pozice koňské hlavy lze vypozorovat, v jakém je kůň přesvědčení o dominanci, popřípadě submisivitě druhého jedince. Vztyčená hlava značí, že je kůň vyděšený nebo mu něco působí starosti anebo se staví proti jinému jedinci. Svěšená hlava dává najevo podřízenost, ale je to typ podřízenosti vycházející ze strachu, nikoli z důvěry. Podřízenost vyplívající z důvěry se projevuje pozicí hlavy v rovině zádě, občas pohybující se nahoru a dolů, jako by se kůň ukláněl. Hlavou kůň rovněž může narušovat osobní prostor. Strkání nozder do obličeje se může jevit jako přátelský projev, ale pokud daná osoba nevyzve koně k takovému chování, tak to opět značí zpochybňování autority. Postoj končetin může signalizovat nervozitu, klid, vzrušení a další pocity koně. Klidný kůň stojí předníma nohama vedle sebe. Naproti tomu nervózní kůň připravený k útěku, má jednu přední končetinu nakročenou dopředu (Irwin 2004). Koně, kteří se cítí spokojeně, odpočívají tak, že uvolní zadní končetinu a zpevní karpální klouby předních končetin. Díky tomu mohou odpočívat ve stoje. Kopání předními končetinami představuje asertivní varování, jimž např. člen stáda zdraví nové zvíře. Uši koně jsou velice výmluvným prostředkem komunikace. V kombinaci s výrazem tváře dokáží signalizovat libost, bolest, strach, podřízenost, agresi či netoleranci. Kůň, který se pase nebo odpočívá, má ušní boltce položené do stran nebo dozadu, pokleslá oční víčka a jeho obličejové svaly mohou být natolik uvolněné, že poklesne spodní pysk (Birdová 2004). Pokud během jízdy ušní boltce směřují mírně dozadu, tak je kůň pozorný a soustředěný na jezdcovi pobídky. Boltce přitisklé k hlavě vyjadřují podrážděnost, 20

zlobu a agresi. Uši trčící dopředu mohou znamenat soustředěnost koně na nějaký předmět v dálce, zvědavost a rozrušenost. Kůň, který je dobře naladěný na prostředí kolem sebe, bude neustále pohybovat ušima do všech stran a přijímat informace ze svého okolí. U koně se ztuhlým výrazem v obličeji se dá předpokládat strach (Irwin 2004). Nespokojený výraz v mimice, sklopené uši, stažené nozdry, sevřené čelisti a upřeně hledící oči značí zlobu koně (Birdová 2004). Významným komunikačním prostředkem ve spojitosti se společenským životem jsou dotyky. Submisivní zvíře dává najevo svojí podřízenost dominantnějšímu jedinci tím, že jej olizuje, drbe ho a vykusuje mu starou srst. Dotyky mohou působit jako prostředky usmiřování, snížení agresivity, konejšení a navazování sexuálních vztahů (Duruttya 2005). Ve snaze pochopit, co nám kůň sděluje, musíme sledovat všechny signály zaráz a vyhodnocovat je tak, aby naše reakce byly odpovídající. Řeč těla disponuje širokou slovní zásobou, kterou je potřeba studovat, aby nedocházelo k nedorozuměním (Irwin 2004). 3.2.3 Pachová komunikace Koně mají velice dobře vyvinutý čich. Oproti lidem koně dokáží diferencovat pachy na vzdálenost mnoha set metrů, kdežto člověk cítí jen na vzdálenost několika metrů. Pomocí čichu koně dokáží zachytit chemické signály označované termínem feromony, které jim poskytují různé informace. Účinky feromonů působí na velké vzdálenosti, stejně tak jako akustické signály. Dle funkce se rozeznávají feromony pohlavní, stopové, poplachové a pachové stopy (Duruttya 2005). Tyto látky se nacházejí v potu, slinách, dechu a zejména pak v moči a exkrementech. Skrze feromony se mohou koně vzájemně identifikovat, rozpoznat věk, fyziologický stav a postavení druhého jedince ve skupině, Mills a Nankervis (1999). Každý kůň vylučuje specifické feromony, díky kterým se ve stádu vzájemně rozeznávají. Čich je velice důležitý pro hříbata, protože pomocí tohoto smyslu dokáží najít svojí matku. Nejtypičtější pach každého koně se nachází v nozdrách. To je důvod, proč se koně zdraví pomocí čichového prozkoumání této oblasti. Seznamují-li se 2 koně, 21

přistoupí k sobě, začnou se očichávat a dotýkat nozdrami. Následkem je projevení sympatií nebo antipatií, které mají dlouhodobý charakter. Projev přízně či nelibosti je ovlivněn právě tím, zda individuální pach jedince je příjemný, snesitelný nebo zcela odpudivý pro druhého koně (Duruttya 2005). Koně dokáží zvýšit schopnost příjmu pachových signálů flémováním. Flémující kůň zdvihne hlavu do horizontální pozice, otevře tlamu a ohrne horní pysk, čímž umožní vstup pachových částic do Jacobsonova orgánu, který se nachází na horním konci nosních průchodů. Koně flémují pokud se setkají s neznámým nebo silným pachem. Hřebci si tak ověřují připravenost klisen k páření (Birdová 2004). Skvěle vyvinutý čich umožňuje koním rozpoznat rozpoložení jiného koně, ale i lidí pomocí feromonů, které v dané situaci vylučují. Pokud ke koni přistupuje osoba, která má ze zvířete strach, kůň to vycítí a dle jeho povahy se začne projevovat buď ustrašeně, nebo agresivně (Edwards 1997). Kůň tímto způsobem funguje jako zrcadlo svého jezdce, protože svým chováním odráží jeho pocity (Bayleyová 2006). 22

3.3 Rozdělení koní podle jejich psychických vlastností Způsoby chování a jednání, které lze u koní sledovat, jsou výsledkem komplexní interakce fyziologických, psychologických a environmentálních faktorů. Tyto vlivy způsobují, že žádná 2 zvířata nebudou reagovat stejným způsobem za určitých okolností. Toto znamená, že chování jedince není 100% předvídatelné do budoucna, protože se jeho osobnost vlivem prostředí vyvíjí. Je ale možné identifikovat základní typy osobností, díky čemuž lze usuzovat na chování individua v dospělosti. Chování koně je silně ovlivněno jeho mírou dominance či submise. Dle těchto kritérií lze sestavit stupnici od 1 (submisivita) do 10 (dominance) a jednotlivě do ní koně zařadit. Godfrey (2005) ve své knize uvádí, že většina koní se nachází na stupnici 4, a vysvětluje to tím, že pro koně jakožto lovenou kořist je výhodnější se podrobit než se snažit přemoct svého soupeře. Tento princip umožňuje lidem, tvorům mnohem slabším a pomalejším, ovládnutí těchto zvířat. Koně se do jednotlivých stupňů zařazují na základě porovnání chování každého jedince. Při snaze zařadit koně do stupnice vycházíme z pozorování stáda. Dominantní kůň hájí své teritorium a krmivo před ostatními koňmi. Je první kdo se jde seznámit s nově příchozím zvířetem za účelem vyvolání souboje, s cílem ujasnit nově příchozímu svoji pozici ve stádě. Jak bude tento souboj probíhat, záleží na stupni dominance nově příchozího jedince. Submisivní jedinci jsou ve stádě snadno rozpoznatelní. Bývají posledními, kteří se dostanou ke krmení, pokud jsou koně krmeni skupinově. Při setkání s dominantním koněm okamžitě ustupují. Míra dominance se dá sledovat i ve stáji. Při vstupu do boxu dominantního koně bude tento jedinec blokovat svým tělem vchod, kdežto submisivní jedinec se ihned částečně nebo zcela uhne. Výcvik submisivního jedince bývá zpravidla snazší než výcvik dominantního koně. Je to dáno svéhlavostí a úmyslností dominantních koní. Člověk musí prokázat svoji dominantnost, což je obtížnější než u submisivních jedinců. Vedle rozlišení podle dominantnosti je možno koně dělit podle jejich citlivosti. Někteří koně jsou více emocionální či nervózní než ostatní stejně jako je tomu u lidí. Citlivější kůň reaguje na více podnětů ze svého okolí, i když jsou tyto impulzy nedůležité. Takový jedinec se snadněji rozptýlí a méně se soustředí. Na rozdíl od něj méně citlivý 23

kůň ignoruje podněty, které na něj nemají přímý vliv. Je tudíž více soustředěný a učenlivý. Stejně jako se dají koně rozdělit dle stupně dominance, tak se dají rozdělit podle stupně citlivosti. Stupnice je opět vyjádřena hodnotami 1 (málo citlivý) až 10 (hodně citlivý). Zařazení do těchto dvou stupnic nám podává informace o potencionální schopnosti koně učit se. Odhadnutí stupně citlivosti je snazší než odhadnutí stupně dominance. Velmi citliví koně se často plaší, bývají vystrašení a dokáží se jen velmi málo uvolnit, dokonce i ve stáji. Typická pro ně je i vybíravost krmiva (Godfrey 2005). Další možností, jak snadno a orientačně posoudit povahu koně, je zhodnocení čelního chlupového víru. Pokud se vír nachází nad úrovní očí, tak poukazuje na větší pohyb svalů kolem uší, a tím vypovídá o bystrém, pohyblivém a živém koni. Naopak vír ležící pod úrovní očí je spojený s pohybem svalů kolem huby a značí povahu flegmatickou, klidnou a žravější (Sauerová 2011). Při výběru koně musíme brát v potaz jeho budoucí využití. Kůň pro děti a začátečníky by měl být submisivní a málo citlivý. Odvážní, dominantní koně jsou vhodní ke sportovnímu využití. Důležité je, aby každý kůň měl odpovídajícího jezdce. Pasivní osoba pravděpodobně dlouhodobě nezvládne ovládat dominantního koně (Godfrey 2005). 24

3.4 Horsemanship přirozené partnerství člověka a koně 3.4.1 Filosofie horsemanshipu Všechno, co každý jezdec potřebuje znát, je cit, správné načasování a rovnováha. Ray Hunt Slovo Horsemanship se skládá z 3 anglických slovíček a to kůň, člověk a partnerství. Už jenom samotný název vypovídá o odlišnosti oproti pojmu jezdectví, neboť tento termín je odvozen od slova jezdec, čímž je myšlen pouze člověk (Bořánek 2011). Filozofie horsemanshipu vychází z přesvědčení, že kůň je tvor cítící s vlastními potřebami, inteligencí a emocemi. Tréninkové metody a systém horsemanshipu je založený na komunikaci a vzájemném porozumění. Během jakékoliv práce s koněm je vždy kladen výrazný důraz na citový, duchovní a mentální stav koně. Vztah, který se vytváří mezi člověkem a koněm, je založený na vzájemném respektu a důvěře (Bořánek 2008). Tento respekt v žádném případě nevychází ze strachu. Strach a respekt představují naprosto rozdílné pocity (Hunt 2008). Základem tréninku je spolupráce, při které koně do ničeho nenutíme, nýbrž mu nabídneme možnost výběru tak, aby správná volba byla snadná a špatná volba náročná. Koni umožňujeme, aby se naučil sám chápat dané věci, díky čemuž nedochází k pouhému mechanickému opakování cviků (Bořánek 2008). Dle Dorrance (1987), zakladatele tohoto hnutí, je důležité vždy připravit situaci pro koně takovým způsobem, aby kůň necítil žádný odpor v případech, kdy vykonává to, co je po něm žádáno a pokud nedělá to, co má, tak aby na odpor narazil. Zároveň ale člověk není tím, kdo vytváří tento odpor, ale je to kůň sám, protože bojuje sám se svou vlastní chybou. V této situaci je důležité dát koni čas a nechat jej pochopit, že uposlechnutí je pro něj nejlepší volbou, Bořánek a Krýsová (2006) cit. podle Dorrance (1987). V tomto způsobu výcviku, stejně tak jako v hierarchii mezi koňmi, nedochází k zápasu na jehož konci se stanoví vítěz a poražený, nýbrž je to cesta společného úspěchu. Tato metoda je založená na pozorování způsobů chování koní v jejich přirozených podmínkách, přičemž základem celé práce je pochopení koňského světa, myšlení, in- 25

stinktů a reakcí. Principem horsemanshipu je, že my vstupujeme do světa koní a chováme se jako člen stáda. Metody, během kterých se lidé snaží vtáhnout koně do lidského světa, již mnohokrát dokázaly, že ze strany koně nejsou příliš vhodné. Tato tréninková metoda se dá aplikovat ve všech typech jezdeckého sportu. Rozdílem oproti tradičním metodám je, že pokud kůň správně pochopí naše sdělení, tak pro nás udělá maximum až do výše svých fyzických možností. Koně jsou ochotni spolupracovat s lidmi. Neposlušnost a agresivita jsou pouhým výsledkem selhání komunikace a nedorozumění. Pokud kůň nerozumí, začne bojovat o vlastní život tak, jak mu to velí instinkty (Bořánek 2008). Jak již bylo zmíněno, snažíme se chovat jako člen koňského stáda. Zároveň musíme zaujmout pozici vedoucího koně, abychom si mohli získat důvěru a respekt. Mýtus tohoto výcviku je, že je zcela prost výbojného chování ze strany trenéra. Tak tomu není, protože trenér pracuje s přirozenou komunikací a instinkty koní. Vyvíjení tlaku na koně tkví v náležitém načasování a použití fyzického tlaku tak, aby byl správně koni interpretován. V žádném případě se nesmí jednat o rozzuřené náladové reakce naštvaného trenéra, který ztratí sebeovládání. Pokud na koně musíme vyvinout větší tlak, tak to vždy provádíme s klidem bez pocitů hněvu (Irwin 2004). Další důležitou myšlenkou horsemanshipu je, že učit se musí člověk, ne kůň. Hunt (2008) ve své knize píše: Cílem mé práce s koněm není zvítězit, je to můj osobní souboj se sebou samým. Abychom porozuměli těmto zvířatům, je důležité pracovat na sobě, ne na svém koni. Kůň od nás očekává sebejistotu a pochopení a neustále bude zjišťovat, zda se může na tyto vlastnosti spolehnout. Je důležité umět správně reagovat v každé situaci, která nastane (Hunt 2008). Koně, bytosti dokonale naladěné na své prostředí, dokáží číst všechna naše gesta s naprostou přesností každý okamžik, který s nimi strávíme. Proto je důležité s nimi jednat důsledně a s klidem, jistotou a soustředěností. Vnímavost koní vůči našim pochybnostem a strachu nám napomáhá odkrýt naše chyby a vnitřní konflikty. Pokud po koni chceme, aby byl klidný, statečný a důvěřoval nám, tak tyto kvality nejprve musíme získat sami. Naše sebedůvěra a sebeovládání musí vycházet z našeho nitra, nesmí být pouze předstírané navenek. Když se snažíme být součástí koňského světa, tak na svět musíme hledět jako kůň, otevřít svou mysl a mít vůli ke změně (Irwin 2004). Slovy Bořánka (2006): Musíme vzít své ego, posadit ho doma na polici a nechat ho tam celou dobu, kdy v sobě hledáme toho pravého horsemana., Bořánek a Krýsová (2006). 26

3.4.2 Komunikace mezi koněm a člověkem 3.4.2.1 Řeč těla jako prostředek komunikace Tak jako koně mezi sebou komunikují zejména pomocí gest, mimiky, pohybů a postojů, tak se komunikace mezi koněm a člověk odehrává za pomoci řeči těla. Naše tělo tedy představuje nejdůležitější a nejpraktičtější pomůcku při práci s koněm. Zároveň se také jedná o pomůcku nejsložitější. Koňský jazyk se vyvíjel přes padesát miliónů let, což koním umožnuje skvěle vnímat všechny drobné detaily naší řeči těla. Naší nevýhodou je, že čím nepatrnější signály vysíláme, tím jím koně lépe rozumí (Bořánek 2008). Lidé mezi sebou komunikují nevědomky až ze 2/3 pomocí neverbální komunikace, tedy řečí těla. Aniž bychom tušili, tak svým neverbálním projevem dáváme najevo naše vnitřní rozpoložení a mentální stav (Roberts 2004). Jestliže pracujeme s koněm a vnitřně si nejsme zcela jisti v tom, co děláme, tak to kůň ihned pozná, protože mu to naše tělo okamžitě prozradí i přes náš nasazený flegmatický výraz v obličeji. Proto je jistota při práci s koněm tak důležitá a je potřeba se jí naučit dosahovat. Nikdy nesmíme zapomínat, že koně vidí takové maličkosti, které my stěží vnímáme. Mezi tyto nepatrnosti patří například sevřené prsty, ruka v pěst, podupávání nohou, pozice ramen atd. Během práce s koněm je velice důležité naučit své tělo vypnout (Bořánek 2008) a zapomenout na každodenní starosti. Pokud tak učiníme, naše tělo bude vyjadřovat klid, bezpečí a pohodu. Kůň pak pochopí, že se v naší blízkosti může cítit bezpečně a v klidu, což je důležité pro rychlé učení. Odměňování tímto klidem koně rychle pochopí a budou jej sami vyhledávat (Bořánek 2008). Musíme se tedy naučit rozpoznávat řeč těla koně, abychom pochopili všechna sdělení, která nám kůň předává, a zároveň si musíme uvědomit vlastní pohyby a s nimi spojené signály, které vysíláme ke koni. Z našeho vyzařování (Diacont 2010) by měla plynout suverenita, zdravé sebevědomí, rozhodnost, a zkušenosti. I podprahové pocity nejistoty, nerozhodnosti a strachu koně ihned rozeznají (Diacont 2010). Jak již bylo zmíněno v kapitole dravec versus kořist, koně myslí polárně, což znamená, že v jejich světě neexistuje nejednoznačnost. To je důvod, proč nerozhodnost a nejistota ze strany 27

člověka jsou pro ně tak stresující (Irwin 2004). Například naše držení těla velice dobře vypovídá o našem rozpoložení. Vzpřímené postavení signalizuje energii, rozhodnost a přímočarost. Oproti tomu pokud se cítíme bez energie, ochable a nerozhodně, tak se pravděpodobně budeme krčit, mít povolená ramena, skloněnou hlavu a podobně (Diacont 2010). 3.4.2.2 Zásady komunikace vyplívající z řeči těla koní Pokud se snažíme navázat s koněm vztah, který je založený na komunikaci, tak se musíme velice soustředit na veškeré naše pohyby. Jestliže tak neučiníme, signály vysílané skrz náš pohyb budou nejasné, nesrozumitelné až protikladné. Koně pak brzy vzdají všechny pokusy o navázání komunikace, čímž následně dochází k používání více či méně silných fyzických prostředků pro dorozumění se. Musíme tedy dbát na to, že i ten nejmenší pohyb těla, ať už při jízdě nebo při práci ze země, představuje pro koně určitý význam a informaci. Koně vnímají celý způsob našeho chování, který pro ně může být jasný, nepochopitelný anebo rozporný. Další důležité pravidlo, kterým se musíme řídit, je redukce informací. Hempfling (2007) ve své knize uvádí: Musíme se rozhodně naučit jasně rozlišovat informaci od žvanění.. Aby se koně soustředili, je nezbytné naši gestikulaci a pohyby vědomě omezit na nejnutnější míru. Naše tělo je neustále v pohybu, většinou nevědomě, což musíme zredukovat tak, abychom koním svým tělem podávali pouze důležité informace. Pro dosažení tohoto cíle je nezbytné zvýšené uvědomení sebe sama a vnitřní soustředění. Během komunikace s koněm bychom měli používat stejné pohyby, znamení a gesta pro sdělení určitého jednoho požadavku. Koně můžeme snadno zmást, jestliže budeme používat více způsobů sdělení dané informace, následkem čehož dochází k nedorozumění. Z toho opět vyplívá, že je důležité neustále se hlídat a kontrolovat, abychom používali pouze již jednou vytvořená znamení a signály pro zcela konkrétní pobídku. V blízkosti koní se musíme pohybovat vždy obezřetně a pomalu. Naše pohyby by měly být plynulé, měkké a klidné. Souvisí to s receptory pohybu, které vyplňují velkou část oka koně, díky nimž kůň zachytí každé hnutí v rozsahu 360 kolem sebe. Každý impulzivní pohyb v koních reflexivně vyvolává poplach. Koně v dnešní době jsou 28

zvyklí na tyto impulzy, což je ale nežádoucí, pokud chceme, aby kůň reagoval na nejmenší signály. Jestliže je kůň takto citlivě naladěn na naše gesta, stačí nepatrná impulzivní pobídka, kterou kůň zpracuje jako důležitou informaci, a pohotově zareaguje. Díky této citlivosti lze koně například rázem zastavit z plného cvalu. Na začátku práce s koněm je naší prioritou, aby nám kůň jasně a bezprostředně porozuměl. Proto signály, které k němu vysíláme, musí být velice zřetelné. Po dosažení pochopení začneme tento signály každým opakováním zeslabovat, aby naše komunikace byla optimální a citlivá. Toto zeslabování může trvat týdny až měsíce v závislosti na tom, jak rychle se kůň učí a jak jsme přesní. Princip posledního pravidla tkví v připravenosti koně na změnu. Každému novému impulzu z naší strany by měla předcházet tato příprava. Kůň zpracuje tuto informaci a bude plně soustředěný na další pobídku. Díky všem těmto důležitým zásadám bude naše práce s koněm harmonická a plynulá (Hempfling 2007). 3.4.2.3 Základní cíle komunikace Bořánek (2008) ve své knize uvádí základní kroky, které je potřeba splnit abychom dosáhli opravdové harmonie. Mezi tyto kroky patří: Pokusit se, aby se kůň s námi cítil bezpečně a zbavil se strachu a úzkosti. Pocit bezpečí představuje jeden z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších základů, jehož je potřeba dosáhnout během práce s koňmi. Jak již bylo uvedeno v první kapitole, koně si vytváří sociální hierarchii, ve které mají jasně stanoveno své místo. Pokud koni není zcela jasné jeho postavení, necítí se bezpečně, je nervózní a dostavuje se u něj pocit strachu a úzkosti. Projevem úzkosti může být plachost nebo lekavost nesouvisející s konkrétní věcí, ale pouze s přítomností člověka. Pokud si koně nejsou jistí svým postavením vůči člověku, budou jej neustále zkoušet, aby zjistili, zda se mu mohou odevzdat, či nikoli. Typickým příkladem je situace, kdy člověk vstoupí ke koni do boxu a ten se začne po chvilce tlačit na nově příchozího. Pokud tato osoba začne tlačit proti koni, tak je vtažena do hry na přetlačovanou, kterou nemůže vyhrát vzhledem k hmotnosti koně. Jestliže člověk ztratí hlavu a zachová se nepřiměřeně, tak přijde o respekt koně. Správnou 29

reakcí by byl výstražný signál: Uhni, nebo tě kousnu! (Bořánek 2008), tak, jak by to udělal výše postavený jedinec. V těchto maličkostech často začíná naučená agresivita koně vlivem špatných reakcí člověka a končí pocit bezpečí. Pokusit se prezentovat sám sebe tak, aby to bylo pro koně přijatelné. Tento bod je poměrně těžko proveditelný vzhledem k opačným instinktům koně a člověka. Je potřeba se vyvarovat všem extrémům chování od siláckých projevů až po přílišnou náklonnost. Jestliže se například kůň vyděsí, je pro něj přirozené naznačit útěk a po zdolání prvotního strachu se sám rozhodne jít celou věc prozkoumat. Nikdy ale nejde ke zdroji svého strachu přímo, tak jak jej často nutí člověk. Tímto počínáním vzniká další konflikt a kůň přestává rozumět, protože z jeho pohledu je to nepřijatelné. Navíc tím, že koně držíme zkrátka na vodítku nebo na otěžích, mu nedáváme možnost výběru. Kůň se opět začne cítit vystrašeně, úzkostně a nejistě z jednání člověka, který se choval dle svých instinktů. Pokusit se získat si respekt koně a ukázat mu jeho hodnostní místo v naší společnosti. Jestliže se nám podaří zajistit, aby se s námi kůň cítil v bezpečí a zároveň abychom pro něj byli čitelní tak, že nám rozumí, začne se vytvářet vzájemný respekt. Proto je důležité splnit předchozí 2 body. Podstatou tohoto respektu je, že se s námi kůň nebojí, rozumí a důvěřuje nám. Když získáme respekt, kůň uzná člověka za svého vůdce a ví kde je jeho hodnostní místo v jeho společnosti. Pokusit se u koně vyvolat schopnost reagovat na naše podněty. Při práci s koněm je důležité vědět, co děláme a jakou odezvu od svého koně očekáváme. Jestliže na něj budeme mít dlouhodobě přehnané požadavky, tak zpravidla rezignuje. V případech, kdy kůň nezvládá některou situaci nebo jí nerozumí, může začít svého pána vnímat jako silně stresující faktor a začne se mu vyhýbat. Proto je důležité, aby byl každý správný krok koně odměněn uvolněním tlaku. Jestliže tak neuděláme a budeme vyvíjet další tlak, kůň začne hledat jiná řešení, jak se tohoto tlaku zbavit, čímž znovu 30

vznikne konflikt mezi námi a naším koněm, který nám nerozumí. Koně vždy musíme odměnit alespoň malým klidem a uvolněním v situacích, kdy nám vyhoví. Pokusit se zanechat v něm svobodného ducha a dopřát mu co nejvíce svobody. Tento bod je velice často opomíjený a lidé se dost často chovají opačně než by měli. Pocit svobody patří mezi základní potřeby koně. Zároveň se nejedná o velké situace jako množství výběhů a prostoru k životu, nýbrž jde o malé rozdíly, které kůň velmi dobře vnímá. Častým názorem je, že se kůň musí v každém případě podvolit bez možnosti vyjádření. Tak tomu ale není, koni bychom měli vždy umožnit udělat vlastní rozhodnutí. Je rozdíl, pokud kůň zůstane stát například během obsedání z vlastní vůle nebo protože je k tomu přinucen našim pomocníkem, který jej pevně drží za udidlo. V situacích, kdy něco nefunguje, proto koni nabídneme více svobody oproti jejímu ubrání (Bořánek 2008). 31