Systemický přístup, sociální práce a komunikace

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií Systemický přístup, sociální práce a komunikace Bc. Martina Illeová, DiS. Magisterská diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Libor Musil, CSc. Brno 2007

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Systemický přístup, sociální práce a komunikace napsala samostatně za použití citovaných zdrojů. Martina Illeová V Brně 6. června 2007 2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu diplomové práce panu doc. PhDr. Liboru Musilovi, CSc. za vstřícné a podnětné vedení mé diplomové práce a za mnoho cenných rad a připomínek. Pracovníkům orgánu sociálně právní ochrany dětí za ochotu účastnit se dotazování. Mým nejbližším za lásku, trpělivost a podporu. 3

ÚVOD...6 1 Komunikace v rodině, komunikační proces, komunikační problémy v rodině 7 1.1 Vymezení základních pojmů... 7 1.2 Komunikace v rodině... 8 1.3 Komunikační proces... 9 1.4 Komunikační problémy v rodině... 11 2 Řešení komunikačních problémů v rodině z pohledu systemiky...16 2.1 Jak systemici řeší komunikační problémy... 16 2.2 Charakteristika pojmu systému, základní vymezení systemického přístupu. 17 2.3 Techniky používané systemiky při řešení komunikačních problémů... 20 2.3.1 Cirkulární dotazování... 21 2.3.2 Konstruktivní otázky (dotazování)... 23 2.3.3 Otázka po zázraku... 24 2.3.4 Technika zázračné změny... 24 2.3.5 Měřící otázky... 24 2.3.6 Otázka a co ještě?... 25 2.3.7 Pozitivní konotace... 25 2.3.8 Otázka proč... 26 2.3.9 Rituály... 26 2.3.10 Neměnná intervence... 27 2.3.11 Formule pro první sezení... 27 2.3.12 Technika předepsání symptomu... 27 2.3.13 Terapie dvojné vazby (double bind)... 27 2.3.14 Další techniky, používané v rodinné terapii... 28 3 Přístup k řešení komunikačních problémů v rodině...29 3.1 Pojem přístup... 29 3.2 Aplikace konceptu přístup při popisu komunikačních problémů v rodině systemikou... 31 3.2.1 3.2.1 Preference systemických pracovníků při řešení komunikačních problémů v rodině... 31 3.2.2 Stereotypy klientů, které uznávají systemičtí pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině... 32 3.2.3 Stereotypy systemických pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině... 34 3.2.4 Pravidla jednání, které uznávají sociální pracovníci při řešení komunikačních problémů v rodině... 41 3.2.5 Reflexivita... 41 4 Metodika...42 4.1 Cíl výzkumu... 42 4.2 Metoda výzkumu... 42 4.3 Strategie výzkumu... 42 4.4 Techniky sběru dat a organizace rozhovoru... 43 4.5 Strategie výběru:... 44 4.6 Jednotky zkoumání:... 44 4.7 Jednotky zjišťování:... 44 4.8 Operacionalizace... 45 4

EMPIRICKÁ ČÁST...47 5 Přístup sociálních pracovníků vybraného OSPOD...47 5.1 Preference sociálních pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů rodiny... 47 5.2 Stereotypy klientů... 49 5.3 Jaké jsou stereotypy sociálních pracovníků s rodinou při řešení komunikačních problémů v rodině?... 52 5.4 Pravidla jednání sociálních pracovníků při řešení komunikačních problémů v rodině... 53 5.5 Používají tyto techniky sociální pracovníci vědomě nebo bezděčně?... 58 6 Slučitelnost systemického přístupu a přístupu sociálních pracovníků z hlediska prvků přístupu v sociální práci...59 6.1 Srovnání preferencí systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU... 59 6.2 Stereotypy klientů systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU... 60 6.3 Stereotypy pracovníků systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU... 61 6.4 Pravidla jednání systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU... 62 6.5 Reflexivita systemických pracovníků a sociálních pracovníků vybraného OSPODU... 63 Závěr...64 BIBLIOGRAFIE...66 ANOTACE...68 ANNOTATION...69 JMENNÝ A VĚCNÝ REJSTŘÍK...70 V ČEM JE A V ČEM NENÍ SOUČASNÝ PŘÍSTUP SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ K ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY KOMUNIKAČNÍCH PROBLÉMŮ V RODINĚ SLUČITELNÝ S APLIKACÍ SYSTEMICKÉHO PŘÍSTUPU? (Stať)...72 5

ÚVOD Když chcete přesně zacouvat s autem, nepotřebujete pomocníka, který se v couvání vyzná lépe než vy, nebo je celkově chytřejší; potřebujete někoho, kdo v tom autě nesedí a může vidět, co zevnitř auta vidět není. Potřebujete jiný pohled. Systemický rodinný terapeut není odborníkem na couvání s autem, ale na hledání nového užitečného pohledu zvenčí. Ve své magisterské práci se budu zabývat využitím systemického přístupu v sociální práci při řešení komunikačních problémů v rodině. Budu se snažit nalézt odpověď na tuto hlavní výzkumnou otázku: V čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu? Toto téma jsem si vybrala proto, že se zajímám o problematiku využití systemického přístupu v sociální práci. Problematika rodinného a zvláště systemického přístupu s rodinou mě zaujala svým přístupem ke klientům. V rodinné systemické terapii je klientem rodina, tedy celý systém. Slovo systém dnes můžeme slyšet v psychologii, sociologii a pedagogice velmi často. Prvky systému rodiny nejsou jednotliví členové rodiny sami o sobě, ale lidé ve vzájemných interakcích a vztazích. V každé rodině je síť vztahů. Jednotlivé rodiny se od sebe liší právě různou hustotou této sítě. Chování členů rodiny se navzájem podmiňuje. Každý systém má i podsystémy, v rodinné terapii jsou jimi pohlaví, generační příslušnost, povahové dispozice a jiné. Systém rodiny je součástí dalšího systému a širších společenských vazeb. Mezi ně patří příbuzenstvo, pracovní kolektiv, spolužáci a všichni ostatní, kteří s rodinou přichází do styku. Tedy i terapeut. Systemický přístup říká, že každá rodina má v sobě potenciál ke změně své životní situace z čehož vyplývá ústřední motiv celého přístupu. A tato myšlenka je dle mého názoru dobře uplatnitelná i v sociální práci. Během svého výzkumu jsem se ptala pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí na to, jestli mají jejich klienti problémy v komunikaci a v čem tyto problémy spočívají. Mým úkolem bylo zjistit, jestli se v jejich pojetí objevují prvky, které bychom mohli označit jako prvky systemického přístupu. Ráda bych svojí prací upozornila na problematiku využití terapie rodinných systémů a možnosti využití systemického přístupu při řešení komunikačních problémů v rodině studenty sociální práce a příbuzných oborů a pracovníky OSPOD. Poznatky z mojí práce by mohli využít studenti jako možnost práce s rodinou, dále by mohla sloužit jako podklad pro zlepšování kvality práce sociálních pracovníků. Byla bych ráda, kdyby se mi v mé práci povedlo odpovědět na otázku, v čem je a v čem není současný přístup sociálních pracovníků k řešení problematiky komunikačních problémů v rodině slučitelný s aplikací systemického přístupu. 6

1 Komunikace v rodině, komunikační proces, komunikační problémy v rodině 1.1 Vymezení základních pojmů Nejprve považuji za důležité vymezit a vysvětlit čtenářům základní pojmy, které budu ve své práci používat. Prvním pojmem je pojem Terapie rodinných systémů. Jde o přístup k práci s rodinami založený na principu zaměření se na celou rodinu, včetně dětí, přičemž je zpravidla hlavní pozornost věnována vztahům mezi rodiči a dětmi. Obecně je definována dvěma způsoby, buď jako terapeutická metoda, při které probíhají sezení společně s celou rodinou nebo jako teoretický přístup, který považuje za pacienta nikoliv jednotlivce, nýbrž rodinný systém. Jde o specifickou orientaci terapie a nezáleží na tom, jestli se terapie účastní celá rodina nebo jen jednotlivec. V případě mé diplomové práce budeme brát v úvahu ten způsob, který považuje za klienta celý systém. (Kratochvíl, 2002) Druhým podstatným pojmem je pojem přístup. Přístupu ke klientům se v organizacích služeb sociální práce říká nástrojům, tedy technologiím a technikám, které patří mezi podmínky uskutečňování funkce pracovního komplexu. Přístup zahrnuje specifické prvky, mezi které patří i metody a techniky. (Musil, 2004) Systemickým přístupem budeme v této práci označovat přístup, ve kterém při intervenci užijeme systemických hodnot, stereotypů a pravidel jednání, se kterými souvisí i systemické techniky. V případě pojmu využití se jedná o určitý potenciál sociálního pracovníka k využití výše uvedeného systemického přístupu. Sociální práce je často definována jako umění, věda a profese, která pomáhá lidem řešit jejich osobní, skupinové (zvláště rodinné) a komunitní problémy. Sociální pracovníci se pomocí metod sociální práce snaží pomáhat klientům zajistit uspokojivé osobní, skupinové a komunitní vztahy. (Navrátil, 2000) V sociální práci s rodinou se využívá metod a technik rodinné terapie. Jednotlivé techniky popíšu podrobněji v kapitole, která se jim bude věnovat. V tomto případě jde o specifický přístup ke klientovi, kde klientem je celá rodina. V kontextu mojí práce znamená pojem řešení komunikačních problémů intervenční metodu, která má pomoci rodině z určitého problému. Ostatní pojmy budou detailně vysvětleny a objasněny v dalších oddílech. 7

1.2 Komunikace v rodině Pojem komunikace patří k ústředním pojmům v této práci a považuji za důležité ho čtenářům podrobněji objasnit, proto jsem se rozhodla věnovat mu samostatný oddíl. Zralý jedinec se od dysfunkčního mimo jiné liší i tím, jak je schopen komunikovat. To přiznávají všichni autoři, kteří se touto problematikou zabývají. Dysfunkční jedinci se z nějakých důvodů nenaučili komunikovat. Ti, kteří se ale komunikovat naučili, ne vždy komunikují dobře. Terapeut je v dobré terapii tedy často i učitelem dobré a zralé komunikace, učí rodinu jak porozumět vzájemným významům, jak přijímat a uvědomovat si určité skutečnosti. Potřeba komunikace se v teoretických konceptech sociální práce, neustále zdůrazňuje. Navrátil (Navrátil, 2000) uvádí, že v sociální práci máme tři paradigmata, hovoří o tzv. malých paradigmatech. Jedním z nich je pojetí sociální práce jako terapeutické pomoci. Zastánci tohoto přístupu považují komunikaci ve vztahu za proces interakce, který ovlivňuje všechny zúčastněné. Komunikace je zde považována za prostředek, kterým mohou lidé získat kontrolu nad vlastními pocity. Dle Musila jsou v sociální práci jsou ustálené 2 paradigmata, která se objevují ve všech třech typech přístupech ke klientům, které uvádí Navrátil. Jde o radikální nebo konformní pojetí. Konformní pojetí akceptuje daný sociální řád, chce ho zdokonalovat. V praxi to znamená to, že společnost je dobrá a úkolem sociálních pracovníků je naučit v ní klienty žít. Radikální pojetí odmítá řád společnosti a chtějí ho nahrazovat. Oba přístupy zdůrazňují komunikaci jako formu pomoci. (Musil, 2004) Nyní si představíme komunikaci, jak ji vidí odborníci systemici, kteří se touto problematikou zabývají. Satirová popisuje komunikaci jako proces, dvou nebo více lidí, kteří jsou spolu v interakci. Smysly vnímají vzhled, hlas, vůni a mozek dá zprávu. Přitom se odvolává na zkušenosti z minulosti a hlásí, co to znamená. Mezitím i ten druhý prožívá něco podobného, vidí, slyší, vnímá, má svoji minulost, zkušenosti s různými autoritami, různé informace pro vysvětlení toho, co nám smysly sdělují. A jeden o druhém neví, co vnímá a cítí různé dohady. Pokud tyto dohady nejsou ověřeny, mohou vést k nevhodné komunikaci. (Satirová, 1994) Satirová dále přirovnává komunikaci k deštníku, který zakrývá a ovlivňuje vše, co se mezi lidmi odehrává. Na komunikaci záleží jaké vztahy si člověk se svými blízkými vybuduje. Je to nástroj, kterým můžeme ovlivňovat náladu v rodině. Všechna komunikace je podle Satirové získaná, naučíme se ji jedině zkušenostmi. V průběhu času se můžeme zdokonalovat nebo měnit způsoby, kterými komunikujeme. (Satirová, 1994) Křivohlavý doplňuje pohled Satirové o aspekt toho, že každá komunikace předpokládá vazbu a tím definuje vztah. Znamená to, že nejen zprostředkovává informaci, ale současně vyvolává i chování. Komunikaci lze obecně chápat dvojím způsobem. Jako spojení (případně jako technický prostředek spojení) nebo úžeji jako sdělování významů Aby se obojí rozlišilo, mluvíme o technické komunikaci a sociální komunikaci Ve své práci se zaměřím na druhou jmenovanou, proto kdykoli 8

bude dále zmínka o komunikaci, vždy je míněna právě komunikace sociální. (Křivohlavý, 1988) Dle Václava Břicháčka je komunikace v rodině faktorem, který se výrazně podílí na udržení základních funkcí rodiny. Jedině odolná rodina, tj. taková, která mimo jiné má i schopnost zdravé komunikace, je schopna se srovnat s různými situacemi. Mezi základní znaky proměnlivosti rodiny, která je nutná k omezení vytváření rigidních (špatných) vazeb, patří schopnost komunikovat, vyjednávat, naslouchat, společně debatovat o očekáváních, plánech, rizicích a možných krocích. To, jaký vztah mezi sebou máme, odráží to, jak spolu komunikujeme. (Plaňava, 2002) Plaňava k teorii Břicháčka ještě dodává, že komunikace vztahy nejen odráží, nýbrž také utváří. (Plaňava, 1998,) Kratochvíl považuje komunikaci za podstatnou složku manželského soužití. Komunikace znamená v jeho pojetí formu, jakou manželé mezi sebou řeší své problémy. (Kratochvíl, 2002) Komunikace v rodině vykazuje poměrně vysokou pravidelnost a uspořádanost. Watzlavick se svými spolupracovníky pro tuto skutečnost razí spolupracovníky pojem redundance. Můžeme říci, že chování živých systémů vykazuje redundanci 1. Komunikační vzorec v rodinných systémech je soubor pravidel, podle nichž se komunikace řídí. (Watzlavick, 2000) Některé problémy v komunikaci spočívají v poruchách procesu komunikace a abychom mohli pochopit, jak tyto problémy vznikají, je nutné si proces komunikace nejprve vymezit. 1.3 Komunikační proces Pro lepší orientaci čtenářů v daném tématu, jsem do textu vložila několik obrázků. Na prvním obrázku vidíme komunikační proces tak, jak ho prezentuje Plaňava. (Plaňava, 1996) Popis: osoba A má komunikační záměr Za např. chci někoho o něco požádat osoba B má komunikační záměr Zb Oa je osobní proměnná osoby A, je to, co vede osobu A ke komunikačnímu záměru vztahové souvislosti, tzv., vztahový komplex K x V vyjádříme takto: K x V, Oa ----- Za 1 pravidelnost, řídí se určitými pravidly 9

Plaňava a Křivohlavý definují problémy v komunikaci jako poruchy procesu komunikace. Proces komunikace chápou jako přenos jednoho sdělení (komuniké) od vysílače (komunikátora) k přijímači (komunikantovi). Tento proces komunikace je základní jednotkou komunikace, kterou nazýváme s Vybíralem (Vybíral, 2000.) komunikační akt. VÝSTUP SDĚLENÍ PŘÍJEM KÓDOVÁNÍ ŠUM DEKÓDOVÁNÍ SMYSL PRO KOMUNIKÁTORA SMYSL PRO KOMUNIKANTA STRATEGICKÝ ZÁMĚR POROZUMĚNÍ ZÁMĚRU Obr. 1: Schéma komunikačního aktu MOTIVACE KOMUNIKÁTORA OSOB. PROMĚN- OSOB. PROMĚN- ÚČINEK NA KOMUNIKANTA Jak je z obrázku patrné, přenos jednoho sdělení je poměrně složitá záležitost, ve které NÉ NÉ hraje svou roli velké množství faktorů. Uvedené schéma není vyčerpávající a komunikační akt je ve skutečnosti mnohem složitější. 10

Schéma komunikační výměny mezi dvěma osobami, které představil Janoušek, ukazuje, že osoba K nabírá z nejhlubších vrstev své psychiky a přijímající osoba L ukládá hlouběji a hlouběji, co slyšela. (Křivohlavý, 1988) U osoby L se ale komunikovaný obsah nemusí dostat až do úrovně e a v těchto případech pak nastává to, co Janoušek označuje problémem v komunikaci. Janoušek a posléze i Křivohlavý hovoří o významové struktuře sdělení. Základní proces lidské komunikace lze dle těchto autorů pak popsat následujícím způsobem. Je tu zdroj, který chce něco sdělit, svoje sdělení zakóduje do určitých znaků a ty pak předá příjemci, ten si sdělení dekóduje. (Křivohlavý, 1988) Poté, co jsme si definovali, co je to komunikace, můžeme přistoupit k vymezení pojmu komunikační problémy v rodině. 1.4 Komunikační problémy v rodině V tomto oddílu se budeme zabývat těmi problémy, které nastávají v buď v celých rodinách nebo mezi partnery. Jak jsme si již řekli, komunikace znamená sdělování informací, neboli přenos. V tomto smyslu se vždy přenáší buď nějaká informace nebo význam nebo nejlépe obojí. Tento přenos je možné si načrtnout v jednoduchém schématu. 11

Přenos informací: kom.kanál Přenos významu a porozumění: A Obr. 1: Přenos informací B kom.kanál A B Obr. 2: Přenos významu a porozumění Na těchto obrázcích jsem chtěla ilustrovat, že oba přenosy jsou velmi podobné. Plaňava a Křivohlavý definují problémy v komunikaci jako poruchy procesu komunikace. Proces komunikace je patrný z předcházejících obrázků na straně Při definování toho, jaké jsou příčiny komunikačních problémů se budeme opírat o teorii jednoho z nejznámějších systemických autorů, Watzlawicka. Ten stanovil 5 pravidel, která nazval pragmatickými axiomy funkční komunikace: 1. V mezilidském kontextu nelze nekomunikovat. Jakékoliv chování vyjadřuje sdělení či postoj. I mlčení něco sděluje. 2. Každá komunikace má vztahový a obsahový aspekt. Vztahový určuje obsahový a představuje formu metakomunikace. 3. Povaha vztahu mezi partnery v komunikaci se určuje způsobem, jakým provádí interpunkci (jak rozčleňují proces, který mezi nimi funguje) 4. Komunikace využívá digitální a analogické modality. Digitální komunikace má komplexní syntax (skladba nebo pravidla pro vytváření přípustné kombinace symbolů), ale nedostatečnou sémantiku (nauka o významu jazykových jednotek) v oblasti vztahové. Analogická naproti tomu vlastní sémantický potenciál, ale chybí ji zase logická syntax. 5. Komunikační procesy jsou buď symetrické nebo komplementární, podle toho, jaký vztah mezi komunikujícími je. (Plaňava, 2000) Je-li některý z těchto axiomů v nerovnováze nebo je-li nefunkční, nastává dle Watzlavicka porucha v komunikaci. Obecně můžeme říci, že podle všech autorů, kteří se hlásí k systemickém přístupu, nastávají poruchy procesu komunikace v případech, kdy dochází k neporozumění, nedorozumění nebo k vzájemnému napadání (agresi). 12

Plaňava tyto příčiny, proč se komunikace nedaří, definoval následujícím způsobem. Při vzájemném kontaktu člověk buď škrtá sám sebe znamená to, že nebere v úvahu svoje přání a to, co si chce hovorem prosadit nebo naopak nebere v potaz tužby a přání partnera, potlačuje je. V těchto případech je problém v osobnosti člověka, který komunikuje. (Plaňava, 1992) Další poruchy komunikace mohou vyplývat z toho, že každý čte jinak kontext, ve kterém probíhá komunikační proces. (Plaňava, 1992) Častým důvodem také může být patologický nezdravý vztah mezi dvěmi lidmi co spolu komunikují. V takovém případě se ve chvíli, kdy nastane manželská krize mezi dvěma lidmi, kteří spolu zápolí o moc, komunikace jeví jako velmi složitá. (Plaňava, 1992) Problémy v komunikaci bývají často spojené s poruchou sebehodnocení a hodnocení druhých. Takový jedinec pak patologicky vnímá názory jiných lidí, což vytváří bariéry v komunikaci. Některé komunikační problémy vyplývají i z toho, že často vydáváme naše subjektivní dojmy za dokázané a obecně platné pravdy (jde o takzvané nálepky nebo zobecňování). (Plaňava, 1992)Člověk má tendenci s člověkem 2, kterého si označí nálepkou, jednat podle předem připraveného vzorce a tím dochází k tomu, co Plaňava označuje jako komunikační fauly. 3 (Plaňava, 1992) Janoušek vidí problémy v komunikaci dle svého schématu komunikační výměny následujícím způsobem problémy nastávají v těchto případech: (viz obrázek str. 9 ) - slyšené zůstává v rovině a L slyší, ale nevnímá, myslí na jiné věci, nevěnuje obsahu pozornost - slyšené končí na úrovni b. L dále nepřemýšlí o smyslu toho, co se mu K snažil sdělit - slyšené končí v rovině c. L pochopil smysl po svém, ale nepátrá po tom, zda-li stejný smysl měl na mysli i K. (Vybíral,2000) Častým problémem v komunikaci je dle Kratochvíla rozdíl mezi tím, co sdělující chce sdělit a tím, co skutečně vyjadřuje. Proto je důležité definovat si faktory, které jsou pro komunikaci významné. Jsou to dle Křivohlavého a Kratochvíla tyto: (Křivohlavý, 2002) a) otevřenost a autentičnost komunikace sdělující říká, co říci chce, nic nezastírá, nezamlčuje skutečné pocity. b) jasnost komunikace c) vztah sdělení ke skutečnosti d) plynulost komunikace e) informace v komunikaci 2 Zde považuji za důležité upozornit čtenáře na to, že se v této práci zaměřuji na komunikaci mezi životními partnery a mezi členy rodin, kde mezi jednotlivými komunikujícími existují vztahové vazby. 3 Příklad:V manželství jde o situace typu, manžel přijde pozdě domů, manželka ho hubuje.. on ji vyčte, že žárlí...přitom ona měla jen strach, kde je. 13

Je-li některý z těchto bodů jinak, hovoříme také o poruše komunikace. (Křivohlavý, 2002) Obecně můžeme říci, že úroveň komunikace je vyšší tam, kde účastnící konfliktu mají možnost sdělovat si zprávy, tedy tam, kde nechybí komunikační kanál. Tyto vlivy byly součástí mnoha experimentů a Křivohlavý tvrdí, že sama existence komunikačního kanálu nemůže být brána ani pozitivně ani negativně, nemusí automaticky znamenat, že když existuje komunikační kanál, budou pomocí něho aktéři zdravě komunikovat. (Křivohlavý, 2002) Watzlawick, Bevelasová a Jackson mluví o narušení komunikace v těchto případech: 1. Jeden z účastníků komunikace vyjádří něco schizofrenicky ( použije takový jazyk, že druhý partner v rozhovoru si může vybrat z mnoha významů, které mohou být velmi rozdílné. (strana 64,65) 2. poruchy v rovině obsahových a vztahových aspektů. (Watzlawick, 2000) Když se podíváme s těmito autory na vztahové problémy komunikačních (životních) partnerů, zjistíme, že se mohou vyskytovat díky poruchám v oblasti vztahového, ale i obsahového aspektu. 1. Ideální případ partneři se shodují jak v obsahu komunikace, tak v definici vztahu 2. Špatný případ partneři se neshodují ani v jednom 3. mezistupně mezi 1 a 2 a) partneři se neshodují na úrovni obsahu komunikace, ale názorová rozdílnost nepoškozuje jejich vztah (partneři jsou zajedno v tom, že spolu nesouhlasí) b) Partneři se shodují na úrovni obsahu, ale ne v rovině vztahu. Problém nastává ve chvíli, kdy se neshodují v obsahu. V této chvílí je ohrožena stabilita vztahu, protože pokud nemají partneři spolu proti komu bojovat, vztah ztrácí smysl. c) Konfúze mezi oběma aspekty obsahem a vztahem. Zde je možné pokoušet se o řešení vztahového problému přes obsah a naopak. ( Jestliže mě miluješ, tak bys mi neměl odporovat ). d) Situace, kdy je člověk nucen pochybovat o tom, co vnímá v rovině obsahu, aby neohrozil vztah, který je pro něj důležitý. Tento mechanismus pak vede k paradoxním komunikačním vzorcům. (Watzlawick, 2000) Podíváme-li se z pohledu vztahové roviny komunikace na sebedefinici vnímání A (já se vidím takto) mohou ze strany B nastat tyto tři typy reakcí, pomocí kterých sděluje člověk B člověku A jak ho vidí. Těmito reakcemi jsou potvrzení, odmítnutí nebo znehodnocení. (Watzlawick, 2000) 2000) Laing, Phillipson a Lee (1989) hovoří o pojmu vztahová slepota. 4 (Watzlawick, Watzlavick a kol. hovoří i o fenoménu fázování sledu událostí. 5 Tento typ konfliktu se vyskytuje tam, kde se partneři ve vztahu domnívají, že ten druhý má stejné 4 Situace, kdy on si myslí, že ona jemu nerozumí a dle toho se chová. 5 Smál se, protože si myslel, že ho netrefili jenže mu nedošlo, že si nacvičili, aby ho netrefili. Berthold Brecht: Der Tod des Cesare Malatesta 14

informace jako oni nebo že z těch informací musí vyvodit stejné závěry. Velmi zajímavým aspektem na tomto fenoménu je sebenaplňující proroctví způsob chování, kdy ve druhém vyvoláme reakci, která by byla adekvátní reakcí. De facto tomu člověku vnutíme určité specifické chování. Dotyčný člověk potom vidí svoje chování jako reakci na to, jak se chovají druzí, nikoliv jako něco, co jejich chování vyvolává. (Watzlawick, 2000) Faktem zůstává to, že každá komunikace mezi dvěma osobami předpokládá vazbu, tím vlastně definuje vztah mezi těmito lidmi. Každá komunikace vyvolá mezi komunikujícími nějaké chování. (Watzlawick, 2000) Dle Navrátila nastávají poruchy komunikace ze dvou možných důvodů. Můžeme informace buď chybně přijímat (porucha procesu) nebo je špatně vyhodnotit. (Navrátil, 2000) V této kapitole jsem čtenáři objasnila pojmy komunikace, komunikace v rodině, komunikační proces a vymezila jsem základní komunikační problémy, které mohou nastat v rodině. Nyní se podíváme, jak si řešení těchto problémů představují systemičtí autoři. 15

2 Řešení komunikačních problémů v rodině z pohledu systemiky V této kapitole mé diplomové práce jsem si kladla otázku, jestli mají všechny komunikační problémy v rodině relevanci v rámci systemického přístupu? 2.1 Jak systemici řeší komunikační problémy Máme-li dojem, že je něco v nepořádku definujeme určitou poruchu. A pak nastávají dvě možné varianty, jak ji řešit. První možností je, že rozpoznáme faktory, které poruchu vyvolaly a tyto faktory potom odstraníme nebo změníme. Druhou možností kterou máme je to, že rozpoznáme možnosti a příležitosti v rámci určité poruchy a tyto budeme potom stimulovat, aby došlo ke změně. Systemika pracuje s druhou variantou. Snaží se najít v každé rodině možnost a potenciál k tomu, ji využít. Virginie Satirová ve své Knize o rodině definuje tyto 4 aspekty rodinného života: - Pocity a názory, které má člověk o sobě nazývá sebehodnocení - Způsoby, které lidé používají pro vzájemné dorozumění, nazývá komunikací - Pravidla, kterými se lidé řídí ve svém konání, se nakonec vyvinou v rodinný systém - Způsob, jak se lidé chovají k okolí mimo svoji rodinu, nazývá společenská vazba Ke zmírnění či úplnému řešení je ve většině situací dle Satirové potřeba najít způsob, jak tyto 4 faktory změnit. V rodinách, které lze označit jako problémové lze definovat tyto faktory následovně: sebehodnocení je nízké, komunikace je nepřímá, nejasná a ne zcela upřímná, pravidla jsou přísná a ne vždy daná, vazba rodiny na okolí je ponížená a obviňující. (Satirová, 1994) Jak jsem nastínila již v pojmech své diplomové práce, řešení znamená v našem kontextu jakoukoliv pomáhající intervenci. V případě systemického přístupu je pracovník vnějším pozorovatelem řešení. Řešení má v rukou rodina. Pro systemiku není dle Watzlavicka důležitý obsah, ale právě vztahový záměr komunikace, neboť systémy jsou definovány právě vztahem. Řeší-li systemika komunikační problém, jde cestou změny významu. (Watzlawick, 2000) Ve Watzlavickově pojetí je obsahovou složkou komunikace to, co v rozhovoru říkám. Jsou to informace, které si komunikační partneři vyměňují. Tato složka bývá označována jako informační dimenze hovoru. Vztahovým záměrem Watzlavick myslí to, jak člověk ve vztahu jedná a čeho chce dosáhnout. Tato složka bývá označována významovou dimenzi hovoru. (Watzlawick, 2000) Watzlavick dále uvádí, že čím spontánnější a zdravější je vztah, tím více se vztahový aspekt komunikace ztrácí v pozadí. Nezdravé vztahy jsou charakterizovány neustálým bojem o povahu vztahu, a tím potlačují obsahový aspekt komunikace, který 16

se pak stává méně důležitým. Tato definice nám vlastně naznačuje, že vztahová a obsahová rovina komunikace jsou jedna pro druhou nepostradatelné. Nemohu totiž definovat vztah bez obsahu. (Watzlawick, 2000) V čem je sdělení zaměřeno na utváření vztahu? Terapeut při systemické práci s rodinou vytváří podmínky pro změnu v rodině, skrz terapii se vytvoří podmínky pro využití potenciálu té dané rodiny. Rodina si je schopna pomoci sama. Položíme-li si otázku, co má systemický přístup společného s komunikací, odpověď nám dává Vybíral. Systém je tvořen skupinou prvků, jenž mají vztahy mezi sebou a dále ke svým vlastnostem. Mezi jednotlivými prvky systému dochází v určitém čase ke konkrétním komunikačním výměnám. Tyto výměny nazýváme interakce. (Vybíral, 2000) Systemickým přístupem je v mé práci myšlena metoda intervence. Aplikací systemického řešení chápu způsob ovlivňování komunikace mezi členy klientovy rodiny s využitím prvků systemického přístupu. K využití systemiky dochází ve třech případech: 1. pracovník využívá systemiku jako hlavní přístup ve své práci (velmi málo rozšířený model) 2. pracovník využívá systemiku v kombinaci s jinými metodami pracuje eklekticky, vybírá z každého přístupu to, co se mu zrovna při práci s klientem hodí. 3. pracovník využívá systemiku bezděčně (mimoděk) aniž by si toho byl vědom. Pro účel této práce budu brát v úvahu využití ve všech těchto případech. 2.2 Charakteristika pojmu systému, základní vymezení systemického přístupu Abychom mohly v souladu s hlavní výzkumnou otázkou definovat systemický přístup, je nutné si vymezit a hlouběji rozebrat i pojem systém. Různí autoři vymezují tento pojem několika způsoby, které nyní nastíním. Možný vidí komunikaci jako nejčastější lidskou interakci v rámci integrace systémů. (Možný, 2002) Ludewig poukazuje na ohraničenost systému jako jeho vlastnost. Z etymologického hlediska je systém složený útvar, který je od vnějšího ohraničený. L. von Bertalanffy zmiňuje propojenost: Systémy jsou útvary, které se skládají z propojených prvků. Dle Halla a Fagana: Je systém agregátem objektů a vztahů mezi objekty a jejich znaky. Ludewig podotýká, že jednotnou definici tohoto pojmu se dosud nepodařilo nalézt, což svědčí o jeho složitosti. Radikální konstruktivisté považují rodinu za otevřený systém. Jde o systém, který si vyměňuje hmotu se svým okolím. (Úlehla, 1999) Každý systém je otevřený určitým způsobem a do určité míry. Touto mírou se jednotlivé systémy od sebe liší. Jonesová vnímá systém z pohledů tří jeho 17

charakteristických rysů 6. Každý z těchto rysů je zároveň i jednou vlastností systémů. (Jonesová, 1996) Celistvost systému spočívá v tom, že chování jednotlivých článků systému je na sobě závislé. Znakem celistvosti je i nonsumativita, což znamená, že celek je víc než součet částí. Dalším důležitým rysem je zpětná vazba. Zpětná vazba je jedním z předpokladů dobrého fungování systému. Akce jednoho ze článku systému, vyvolá reakci ostatních. Zpětná vazba může být buď pozitivní, která vyvolá zvýšení výskytu chování, které ji předchází nebo negativní, která vyvolá snížení výskytu chování. Tato zpětná vazba u Jonesové je to, co Bertalanffy označuje propojeností prvků. Třetím rysem systému dle Jonesové je ekvifinalita, která znamená, že stejné výsledky mohou být dosaženy z různých výchozích bodů. Evifinalita znamená vlastně různorodost systému. (Jonesová, 1996) Bateson vidí rodinu jako komunikační systém, který pokud není vnitřně zdravý, dojde k vytvoření dvojné vazby, což může vést ke schizofrennímu jednání člena rodiny. (Jonesová, 1996) Jazyk a komunikace hrají v rámci systemického přístupu velkou roli. V jeho pojetí přestává být jazyk pouze prostředkem komunikace nebo terapie, ale je chápán jako základní vztahový jev, ve kterém se odehrává to, čemu říkáme sociální nebo vztahová realita. V jazyce je zkušenostem lidí přidělován význam, ten je vztažen k jejich sociálnímu světu. Konstrukce sociální reality mají podobu příběhu. Toto konstruování probíhá v rámci komunikace. Dochází ke generování různých významů. Systemický přístup jde cestou změny těchto významů. Jako nejefektivnější způsob změny významů se Langmeierovi, Balcarovi a Špitzovi jeví přerámování významů. (Langmeier, Balcar, Špitz, 2000) Vznik rodinné terapie a systémově interakčního paradigmatu byl inspirován přímo studiem komunikačních procesů. V pracích mnoha systemiků (v zahraničí Ludewig nebo S. de Shazer, u nás Gjuričová, Pecháčková, Špitz, Strnad, Úlehla) je běžné používání pojmů jazykování, konverzování nebo diskurz. (Plaňava, 2000) Ludewig shrnuje základní teze systematického myšlení takto: 1) Vše řečené je řečeno pozorovatelem. 2) Pozorovatel je jazykující živá bytost. 3) Vše řečené je řečeno jazykováním. 4) Reality jsou argumenty konverzování. 5) Systémy jsou komplexní jednotky vytvořené jazykováním. 6) Systemicky myslet znamená soustředit se na systémy. 6 Jednotlivé rysy systému si můžeme snadno ukázat na příkladu. Začne-li dítě projevovat v období puberty svoji nezávislost, rodiče se k tomuto faktu musí nějakým způsobem postavit. Buď na to reagují zákazy a pravidly nebo dítěti nezávislost umožní. Chování dítěte je závislé na tom, jak se k němu chovají rodiče a naopak. (Jonesová: 1996, str. 23-25) 18

Dle Ludewiga je pozorovatel mluvící živá bytost, která vyjadřuje rozdíly v jazyce a tím utváří existenci objektů. Realita se stává realitou v závorce, to jest stává se argumentem v konverzaci. (Ludewig, 1994) Systémový přístup zdůrazňuje komunikaci jako produkt sociálního systému. Systemici vychází z teze, že systém je produktem mezilidské komunikace. Komunikační proces znamená výměnu sdělení nebo významů. Tento proces vytváří a utváří základní mezilidské vztahy. Obecně můžeme říci, že každý vztah mezi lidmi je sociálním systémem. To, jaká je mezi lidmi komunikace, odráží navenek to, jaký je celý systém. Komunikace má význam aktivního činitele. Plaňava dodává, že zaměřit se na ovlivnění komunikačních problémů v rodině či manželství je velmi častou a hlavně účinnou strategií intervence. (Plaňava, 2000) Popsáním systémů, které rodiny vytváří, se jako jedni z prvních začali zabývat Kantor a Lehr. Podle nich má systém následující charakteristiky(sobotková, 2007): Rodinné systémy jsou složité na organizaci, neboť rodiny vytváří složité sítě vztahů, které jsou navzájem propletené. Složky, ze kterých se systém skládá, nejsou fixní, neměnné, nýbrž jsou proměnlivé. Vztahy, které mezi nimi jsou, jsou cirkulární vzájemné. Jednotlivé složky se navzájem ovlivňují. S vědomím tohoto musí terapeut k rodině přistupovat. Často nebývá lehké se ve složitostech vyznat, a také se musí počítat s tím, že situace se může ze dne na den měnit. V tomto je systemický přístup velmi dynamický. Rodinné systémy jsou otevřené. Díky této otevřenosti jsou životaschopné. Kdyby nebyly otevřené, staly by se rigidními. Rodinné systémy jsou adaptabilní. Jsou schopny pružně reagovat na různé mechanismy zpětného vlivu. V praxi si to můžeme představit například tak, že je rodina schopna vstřebat určitou situaci, vyrovnat se s ní a adaptovat se na cizí prostředí. Rodinné systémy jsou systémy průběžné informační výměny. V případě mechanických systémů jde o tok energie, v případě složitějších o transmisi informací. Satirová dělí systémy na otevřené nebo uzavřené. Jako příklady uzavřených systémů uvádí: diktatury, vězení, školy, církve, politické systémy. V uzavřeném systému jsou veškeré změny nežádoucí, sebehodnocení je podřízeno síle a výkonu a jednání je vystaveno rozmaru toho, kdo systém vede. Většina našich společenských systémů je proto označována jako uzavřené. (Satirová, 1994) Jak už jsme si řekli do systému patří celá rodina. Rodinou je v tomto kontextu myšlen heterosexuální pár s minimálně jedním dítětem. Ale patří do systému i zbytek rodiny, prarodiče a další, pro rodinu významní dospělí nebo děti? V praxi to vypadá tak, že se rodinné terapie účastní ti členové rodiny, kteří žijí pod jednou střechou (Český statistický úřad používá pro tento význam termín domácnost). To ovšem neznamená, že je účast jakýchkoliv dalších osob nevhodná. Záleží na terapeutovi a rodině, koho si na terapii pozvou. 19

Mluvíme-li o systémech, musíme ještě zmínit jejich hierarchii. Každý systém má své subsystémy (tj. pod-systémy; např. rodičovský či sourozenecký), ale také sám je součástí vyšších celků jakoby nad-systémů (komunita, region, stát, vesmír apod.). Další důležitou skutečností je, že jednotlivé prvky systému mohou náležet (a většinou náleží) do více systémů najednou (například dcera náleží do rodinného systému, ale i do školní třídy, party apod.). Upozorníme ještě, že v pozdějších ( systemických založených na kybernetice druhého řádu) pojetích, se přesunuje pozornost od prvků systému obalených kůží k systémům coby jednotkám významů (Schlippe, Schweitzer, 2006). V těchto přístupech je náležení jednotlivých členů systémů do různých podsystémů či systémů chápáno jen jako metafora. Systémová terapie je taková terapie, kde je na rodinu nahlíženo jako na sebe sám organizující kybernetický systém, v němž jsou všechny části propojeny. Označením systemický přístup nazýváme disciplínu, zkoumající systémy coby konstrukce pozorovatele. Pozorovatelem rozumíme terapeuta, pomáhajícího sociálního pracovníka nebo lékaře. Systemický přístup se využívá v psychoterapii, sociální práci, medicíně, lingvistice a podobně. Tento systém a jeho organizace hrají velkou roli při komunikaci v rodině, tudíž i při řešení problémů, které s tím souvisejí. Pro schopnost porozumět si musíme mít dle Plaňavy něco společného, zároveň ale i něco rozdílného. Tím společným povětšinou bývá mateřský jazyk, jako nástroj dorozumívání. Různá poselství si sdělujeme i mlčením, smíchem, pláčem, mrknutím oka, pokynutím hlavou a různými mimickými gesty. (Plaňava, 1996) Wyne a spol použili při výzkumech komunikace v rodině metodu Rodinný Rorschach. Tato metoda je založená na principu toho, že se jednotlivým členům předkládají tabulky s touto diagnostickou metodou a rodina se musí shodnout na jedné interpretaci významu. Terapeut potom pozoruje, jakým způsobem spolu rodina mluví, vyjednává a jaké metody používají jednotliví členové. Pro celkovou komunikaci v rodině je velmi důležité, jakým způsobem spolu komunikují rodiče, protože děti potom mají tendenci opakovat naučené postupy. (Plaňava, 2000) Jak jsem již řekla na začátku této kapitoly, systemický přístup se zabývá vztahovou rovinou komunikace. Tudíž odpovědí na moji otázku, zda mají všechny problémy v komunikaci rodin relevanci v rámci systemického přístupu je to, že relevantní proto budou ty problémy, které jsou spojeny se vztahovou rovinou komunikace. 2.3 Techniky používané systemiky při řešení komunikačních problémů V tomto oddílu představím čtenáři komunikační techniky, které se dají využít při práci s rodinou. Jedná se o techniky ovlivňující vztahové záměry v komunikaci nebo dosahování porozumění o těchto vztahových záměrech. Terapie rodinných systémů využívá různé terapeutické techniky. Většina terapeutů pracuje v dnešní době tak, že si při práci s klienty vybírají z různých psychoterapeutických škol ty techniky nebo prvky, které se jim v dané chvíli u konkrétního klienta jeví jako vhodné. Tento přístup nazýváme eklektický. 20

Systemika pracuje s těmito technikami: cirkulární dotazování, komplementární eskalace, konstruktivní otázky (dotazování), otázka po zázraku, technika zázračné změny, měřící otázky, otázka a co ještě?", pozitivní konotace přerámování, otázka proč?, rituály, neměnná intervence - "formule pro první sezení", předepsání symptomu, terapie dvojné vazby (double bind) a mnohé další. 2.3.1 Cirkulární dotazování Cirkulární dotazování je technika, která je specifická pro terapii rodinných systémů. Technika vznikla v milánské škole jako rozvinutí teze Gregory Batesona, že více popisů je lepší než jeden. Dle Ludewiga je tato technika založena na rozvinutí Batesonovy teze, že informace je rozdíl, který činí rozdíl. Význam má tato technika především tehdy, když chceme zjistit a rozebrat interakce mezi členy rodiny. (Ludewig, 1994) Je to taky příležitost pro rozvíjení pozitivní budoucnosti. Jde o nepřímou formu dotazování. Neptáme se na názory klienta, ale na to, co si myslí, či přeje jiný člen rodiny. Dle Schlippeho a Schweitzera vychází tato metoda z předpokladu, že v sociálním systému je veškeré chování chápáno jako nabídka komunikace. Terapeut použitím této techniky využívá zviditelnění významu chování. Lidé se velmi často ptají ostatních, co si o nich myslí. Domnívám se, že každému z nás záleží (někomu víc, někomu méně) na tom, co si o něm myslí jeho blízcí. Použitím techniky cirkulárního dotazování vznikají v sytému nové informace. Informace, které jsou pro klienty důležité. U všech zúčastněných to vede k novým myšlenkám. Členové rodiny si pomocí techniky cirkulárního dotazování nepřímo poskytují zpětnou vazbu. (Schllipe, Schweitzer, 2006) Podstata cirkulárních dotazů je dvojí: (Úlehla, 1999) za prvé se ptají po rozdílu ve vidění věcí za druhé se ptají, jak to vidí ten třetí. Tato technika podporuje vzájemné vciťování (empatii) a slouží k lepšímu porozumění mezi členy rodiny, pomáhá budovat vztahy mezi lidmi. (Ludewig, 1994) Terapeut je zde v roli zvědavého, který se ptá na různé názory členů rodiny. A tím sám vyvolává zvědavost rodiny. Neptá se jen, jak to je, ale jak to cítí. Pátrá po různých názorech a získává tím více popisů. Rodina se naučí pátrat po citech a názorech těch druhých, což usnadňuje jejich vzájemnou komunikaci. Cirkulární pohled nepředpokládá prvotní příčinu, snaží se spíše vzít v úvahu názory všech účastníků interakce. (Gjuričová, Kubička, 2003) 21

Otázky lze orientovat pěti způsoby: (Úlehla, 1999) 1.Na popis rozdílů vzhledem ke konkrétní situaci 7 2.Na popis rozdílů v termínech chování 8 3.Na popis rozdílů v zařazení 9 4.Na popis rozdílů vzhledem ke konkrétní události 10 5.Na změny vzhledem ke hypotetickým podmínkám 11 V systemickém myšlení nehledáme základní příčinu problému, zajímáme se o to, jak se problém vytváří, co má na to vliv, a jak se problém udržuje. Pokud se jeden článek systému začne chovat určitým způsobem, následuje chování ostatních v systému, které je reakcí na danou situaci. Mezi články systému jsou komplementární vztahy, jeden ovlivňuje druhého (jeden pečuje - druhý péči přijímá, jeden týrá druhý je týrán, dominance - submise). Jsou-li vztahy obou stejné (např. oba dva jsou dominantní), jde o symetrický vztah. (Gjuričová, Kubička, 2003) U symetrických vztahů mluvíme o symetrické eskalaci. Oba dva se chovají dominantně, což vyústí v agresi, která se stupňuje, eskaluje. (Gjuričová, Kubička, 2003) U komplementárních vztahů dochází ke komplementární eskalaci. V praxi to vypadá tak, že oběť domácího násilí se nebrání a tím stupňuje agresi, agresor ví, že si může dovolit ještě víc. (Gjuričová, Kubička, 2003) Úlehla dělí otázky celkově na dvě skupiny: 1. stvrzující otázky. Tyto otázky pokládáme, chceme-li zjistit pravdu. Často je využívají policisté, soudci, rodiče, někdo v nadřazené roli. Neslouží k pomoci, nýbrž ke kontrole. Použijeme li takovou otázku ve chvíli, kdy řešíme s klientem problém, má to dle Úlehly účinek, že: problém spíše upevní než objasní. Tyto otázky pomáhají sociálnímu pracovníkovi porozumět určitým skutečnostem, neslouží příliš klientovi. 2. otevírající otázky slouží k tomu, aby se klient o problému rozmluvil, což je v terapii užitečné. Cirkulární dotazování řadíme mezi otázky otevírací. (Úlehla, 1996) 7 Když uteče bráška z domu, co dělá táta? Když začne mamka křičet na tátu, co dělá tvoje sestra? 8 Řekla jste, že děti dělají rambajz. Co to dělají, že dělají rambajz? 9 Kdo nejčastěji přichází jako první s omluvou? Kdo se tím trápí nejvíc? 10 Bylo u vás doma míň hádek, než začala mamka chodit do práce? Potom co jste se přestěhovali, bylo to lepší? 11 Kdyby se stalo, že by jste musela na delší dobu vycestovat, kdo převezme péči o domácnost? 22

2.3.2 Konstruktivní otázky (dotazování) Od 80. let se rozvinul nový typ kladení otázek. Nejde o nejdetailnější a nejpřesnější popis věci. Sebelepší popis problému nepomůže při jeho řešení. Ale člověk vidí svůj problém zcela jinak, když problém popisuje. Konstruktivní dotazování vychází z radikálního konstruktivismu a teorie, že je možné společně vytvořit pohled na svět, vytvořit ho teď a právě v dialogu mezi klientem a terapeutem. A je to právě klient, kdo nalezne smysluplné vysvětlení svého světa. Na konstruktivní otázku často klienti odpovídají: Nevím. A to je znamením, že otázka míří k tomu, o čem dosud klient nepřemýšlel, nemá připravenou odpověď. Důležité je neleknout se, ale žádat znovu odpověď. Tím docílíme toho, že klient sám si začne hledat cesty, vedoucí ke změně. (Úlehla, 1996) Ludewig říká, že v systemické terapii mají konstruktivní otázky ústřední význam. Do dialogů vnáší něco neočekávaného, vyvolávají odpovědi, které nejsou připravené. Podporují konstruování smyslu. (Ludewig, 1994) Ludewig dělí konstruktivní otázky: (Ludewig, 1994) 1. Otázky na začátku 12 2. Průzkumné otázky 13 3. Otázky na budoucnost 14 Úlehla si Ludewigovy otázky přizpůsobil a pozměnil. Je to dáno tím, že uplynulo určité období, během kterého se rodinná terapie dále vyvíjela. Dělení dle Úlehly: (Úlehla, 1999) 1.Otázky k dojednání zakázky: 15 2.Otázky na minulost: 16 3.Otázky na řešení: 17 12 Předpokládejme, že tato terapie je u konce. Podle čeho poznáte, že byla úspěšná? Říkáte, že vás trápí..., podle čeho to poznáte? Uvádíte tu různé problémy. Mohly by spolu souviset? Jak? Kdo by měl ještě přijít? Kdo vás objednal? 13 Co u vás doma funguje nejlépe? Co vám dosud pomáhalo? Jak to u vás vypadá, když se problém nevyskytuje? Jakým způsobem jste dříve řešili jiné problémy? Mnozí lidé, kteří mají stejný problém jako vy, mají i jiné problémy... Které z nich vy nemáte? 14 Když v noci nastane zázrak a váš problém zmizí, podle čeho to poznáte? Na čem nejdříve poznáte, že se situace zlepšuje? Koho zlepšení nejvíce potěší? Jak dlouho bude trvat než se problém vyřeší sám od sebe? Představte si, že můžete nahlédnout do budoucnosti, jak potom dojdete k řešení problému? Kolik procent zlepšení vám bude stačit? Co byste musel udělat, aby to bylo ještě horší? 15 Co se stane, až tento rozhovor skončí? Jak vypadá ten nejmenší cíl terapie, se kterým budete spokojen? Jak chcete využít tohoto setkání? Co čekáte, že tu budeme probírat, dělat, řešit? Podle čeho poznáte, že je problém vyřešen? Za předpokladu, že byste tento rozhovor považoval za užitečný, co by se změnilo, podle čeho byste to poznal? 16 Co z toho, co už jste zkusil, pomohlo? V čem vám návštěva u kolegy pomohla? Co stálo za zapamatování? Proč myslíte, že vás k nám poslali? Podle čeho si myslíte, že poznají, že už je to lepší? Kdo by nejdříve poznal, že už se problém vyřešil (pořadí)? 17 Na čem poznáte, že už se to změnilo? Kdo ještě to pozná a podle čeho? Podle čeho poznáte, že už k nám nebudete muset jít? Kdy budete mít ten problém vyřešený? Kolik času máme, abychom vám pomohli? Máte raději rychlé nebo pomalé řešení? Co jsou vaše zdroje, které vám pomáhají? Kdo to je? Kdo ještě? Čím? Kdyby se problém ukázal jako neřešitelný, kdo se s tím nejsnáze vyrovná? 23

4.Otázky na průběh: 18 2.3.3 Otázka po zázraku 19 Do terapie ji zavedl Steve de Shazer. Považuje ji za poměrně jednoduchý způsob, jak získat klientův popis cíle terapie. V klientech podněcuje fantazii, s jejíž pomocí potom vykreslují svou budoucnost. Pro mnoho lidí je jednodušší popsat svou budoucnost, jde-li o hru. Zázračná otázka dovoluje oprostit se od zábran. Je zajímavé, že jsou klienti ve svých přáních velmi skromní. Na této technice vidím jako pozitivní to, že klient řekne sám, co by chtěl, aniž by ho do odpovědi někdo nějak tlačil. (Úlehla, 1999) 2.3.4 Technika zázračné změny 20 Tato technika souvisí s otázkou po zázraku, rozvíjí tuto otázku. Využívá se tedy pokud klient na otázku po zázraku reaguje se zájmem a začne spontánně rozvíjet kontext. (Úlehla, 1999 2.3.5 Měřící otázky 21 Měřící otázky jsou důležitou pomůckou v rozhovoru. Jsou vhodné na ukázání smyslu a způsobu použití konstruktivních otázek. Jejich cílem není získat informace, ty jsou vedlejším produktem. Otázka má dát příležitost podívat se na věc jiným pohledem. Začít nad situací přemýšlet. Číslo, které klient řekne je subjektivní, neposkytuje informaci o tom, jak velké trápení klienta je. Záměrem této otázky je, aby se klient sám zamyslel a posoudil, jak daleko se dostal. Pro většinu lidí je to zvláštní, protože se nejsou zvyklí ptát sami sebe. Teprve, když začnou přemýšlet, uvidí to, co už udělali na cestě k vyřešení problému. Míra se řídí mírou klienta samého. Na tuto otázku navazují další otázky. 22 Měřící otázky umožňují posoudit jak daleko se klient dostal při řešení problému, co vše už udělal, jak vidí klient svoje naděje, jak velké si klade cíle, jaké kroky ho čekají a podle čeho pozná, že se posunul o bod nebo že dosáhl cíle. 18 Je to, co tu spolu děláme pro vás přínosem? Je to přiměřené vašemu očekávání? Co bych rozhodně neměla dělat? Co by pro vás nebyla pomoc, ale kontrola? Možná máte sám nějaký nápad, jak vám mohu pomoci? Co z toho, co tu spolu děláme je pro vás nejužitečnější? 19 Znění otázky : Představte si, že dnes v noci se, zatímco Vy budete spát, stane zázrak, a Váš problém se vyřeší. Vy to ale nevíte, protože jste spal. Podle čeho to poznáte? Podle čeho to poznají Vaši blízcí?(úlehla, 1999) 20 Chtěla bych, abyste do příštího setkání předstírali, že zázrak, o kterém jste hovořili, se už stal a abyste pozorovali, jak na to reaguje váš partner. Každý z vás si vybere libovolné dva dny a ten druhý bude mít za úkol rozpoznat, o které dva dny se jedná. Možná, že si náhodou oba vyberete stejné dny. Nemluvte však spolu o vaší volbě ani o svém pozorování, jen si to zaznamenejte. (Úlehla, 1999) 21 Představte si desetibodovou stupnici, kde jedna znamená, jak jste se cítil, jak vám bylo, když vám s vaším trápením bylo nejhůř, a 10 znamená, jak vám bude, až to všechno bude vyřešené. Kde jste nyní v tuto chvíli? (Úlehla, 1999) 22 Říkáte, že to je 9, to vypadá, že už jste blízko? Co můžeme udělat aby to bylo 10? 5, to je uprostřed, kam byste chtěl, abyste se posunul? Kam se chcete dostat? 1,5? Možná vás stálo hodně úsilí dostat se až sem? Jak se podařilo, že už nejste na 1?1 je to, jak vám bylo než jste sem přišel a 10 znamená to, jak vám bude, až spolu skončíme. Kde mezi 1 a 10 jste nyní? 24

Tato technika měří, posuzuje a hodnotí situaci očima klienta. Tímto dáváme klientovi najevo, že ho považujeme za kompetentního k posouzení své situace a zplnomocňujeme ho udělat to, co si myslí, že je pro sebe a pro jeho rodinu dobré. Klient posuzuje pomocí těchto otázek, zda to, co spolu s terapeutem dělá, je dobré či nikoliv. Z tohoto důvodu jsou měřící otázky nenahraditelné, měří totiž pokrok společné práce. K tomu, aby klient mohl posoudit, kam se dostal, je nutné mít nejprve stanovený cíl. Díky tomu se klient naučí, že musí postupovat po krocích. (Úlehla, 1999) 2.3.6 Otázka a co ještě? Tato otázka je využívána ve většině terapeutických směrů. Je to otázka, která rozvíjí všechny ostatní. Klademe-li klientovi jakoukoliv otázku, je dobré položit ji tak, aby jsme na ni mohli navázat otázkou a co ještě?. 23 (Úlehla, 1999) 2.3.7 Pozitivní konotace 24 Pozitivní konotace 25 se vyvinula z milánského modelu. Pracuje proti tendenci rozdělit si členy rodiny na dobré a špatné. (Schlippe, Schweitzer, 2006) Pozitivní konotace umožňuje terapeutovi pochopit, proč nedochází v systému ke změně. Dojde tím k vyloučení obviňování rodiny, kdo může za to, že se neděje změna, o kterou všichni společně usilují. Pozitivní konotace není pouhou technikou, jde o takové pochopení systému, ve kterém mají smysl i ta chování, která se jeví jako patologická. Což ovšem neznamená, že narušené chování členů rodiny je funkční a správné, ani to, že takové chování rodina potřebuje. Konotace je závislá na rodinné historii a vzorcích. Každá konotace má více rovin a záměrů, nedá se definovat jen jedním způsobem. Terapeut se snaží vidět patologické chování jako smysluplné. Pozitivně konotuje takové chování jako snahu o soudržnost systému. Terapeut upozorňuje rodinu, že ví, že jejich chování je motivováno dobrými úmysly a touhou po přežití v systému. Změny se proto musí dít opatrně, dokud si nebudou terapeut a rodina jisti, že následky změny nebudou horší než současná situace. Pozitivní konotace není přerámování (což je technika, kterou využívá mnoho terapeutických přístupů), liší se v tom, že přerámování může být jak pozitivní, tak 23 Je dobré položit ji když: (Úlehla, 1999) Klient rozvíjí popis toho, jak bude vše vypadat, až nebude problém. Se naskytne popis toho, co se daří. Probíráme, co se daří. 24 Pozitivní konotace dle Slovníku rodinné terapie (Stierlin, Simon, 1995), je kladné hodnocení způsobů chování jednotlivých členů rodiny (v rodinné terapii), a to i takových, které se normálně označují za patologické a chorobné. 25 Terapeut může klientovi říci: Protože jste přišel na přání rodiny, i když nevěříte, že to k něčemu bude, dáváte najevo, co jste pro dobro rodiny schopen učinit a to i v situacích, kdy nevěříte, že to bude platné. (Jonesová, 1996) 25