CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc

CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Adaptace dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka Téma práce: Adaptace dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka Markéta Hračovová Vedoucí práce: Mgr. Hana Štěpánková Olomouc 2013

Prohlašuji, ţe jsem práci vypracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 19.4.2013 Podpis

Na tomto místě bych chtěla poděkovat své vedoucí Mgr. Haně Štěpánkové za obětavost, trpělivost, vstřícnost a odborné vedení při zpracování absolventské práce. Dále bych ráda poděkovala vedoucí zařízení Klokánek Dlouhá Loučka Mgr. Šárce Kupčákové za umoţnění výzkumu a také celému kolektivu pracovníků za cenné rady a vstřícný přístup.

Obsah Úvod... 6 I. TEORETICKÁ ČÁST... 8 1 Syndrom CAN... 8 1.1 Formy syndromu CAN... 9 1.1.1 Tělesné týrání... 9 1.1.1.1 Tělesné týrání dítěte aktivní povahy... 9 1.1.1.2 Tělesné týrání dítěte pasivního charakteru... 10 1.1.2 Psychické týrání... 11 1.1.2.1 Týrající rodiče a děti, které bývají týrány... 11 1.1.3 Zanedbávání... 12 1.1.3.1 Zanedbávání dětí v rodině... 13 1.1.4 Sexuální zneuţití... 14 1.1.4.1 Formy sexuálního zneuţívání... 15 1.1.4.2 Dospělí zneuţívající děti a děti, které bývají zneuţívány... 15 1.1.5 Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení)... 16 1.1.6 Systémové týrání... 16 1.2 Rizikové situace... 17 1.3 Příznaky... 17 1.3.1 Příznaky fyzického týrání... 18 1.3.2 Příznaky emocionálního zneuţívání... 18 1.3.3 Příznaky zanedbávání... 18 1.3.4 Příznaky sexuálního zneuţívání... 19 1.4 Důsledky... 19 1.4.1 Důsledky týrání... 19 1.4.2 Důsledky citové deprivace... 20 1.4.3 Důsledky sexuálního zneuţívání... 20 1.5 Pomoc ohroţeným dětem... 21 1.5.1 Primární prevence... 21 1.5.1.1 Zaměřené působení na širokou veřejnost... 21 1.5.1.2 Zaměřené působení na rodiče a vychovatele... 22 1.5.1.3 Zaměřené působení na odborné pracovníky... 22 1.5.2 Sekundární prevence... 23 1.5.3 Terciální prevence... 23 1.5.4 Účinnost prevence... 23 1.5.5 Detekce syndromu CAN... 24

1.5.5.1 Ohlášení... 25 1.5.5.2 Diagnostika a potvrzení či vyloučení syndromu CAN... 25 1.5.5.3 Cílené vyhledávání... 28 1.6 Úloha sociálního pracovníka při řešení syndromu CAN... 28 1.7 Legislativní rámec... 29 1.7.1 Listina základních práv a svobod... 30 1.7.2 Zákon o rodině... 30 1.7.3 Úmluva o právech dítěte... 31 1.7.4 Zákon o sociálně- právní ochraně dětí... 31 1.7.5 Trestní zákon... 32 2 Adaptace... 34 2.1 Sociální adaptace... 34 2.2 Poruchy adaptace... 35 2.3 Efektivní způsoby adaptace... 35 3 Rodinná alternativa ústavní péče - Klokánek... 37 3.1 Fond ohroţených dětí... 37 3.2 Klokánek... 37 3.2.1 Klokánek Dlouhá Loučka... 38 II. VÝZKUMNÁ ČÁST... 40 4 Metodologie výzkumu... 40 4.1 Cíl, výzkumné otázky a kritéria... 40 4.2 Výzkumná strategie... 41 4.2.1 Výzkumný přístup... 41 4.3 Metody získávání dat... 42 5 Případová studie... 43 5.1 Závěrečný výstup... 45 Závěr... 50 Seznam zkratek... 52 Bibliografický seznam... 53

Úvod Cesta týraných, zanedbávaných nebo zneuţívaných dětí, tedy dětí se syndromem CAN, často vede do dětských domovů, kojeneckých ústavů a obdobných zařízení pro ohroţené děti. V České republice byly pro tento účel vybudovány zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc tzv. Klokánky. Většina dětí není připravena na změnu spojenou s příchodem do nového prostředí mezi neznámé lidi. Mnozí mohou tvrdit, ţe je umístění do zařízení pro dítě vysvobozením od trápení, kterému bylo vystavováno. Nemůţeme však dopředu posoudit, zda se dítě dokáţe v novém prostředí efektivně adaptovat. Problematika týraných, zneuţívaných a zanedbávaných dětí je stále aktuální. Tuto situaci dokazuje narůstající počet takto ohroţených dětí, jak vyplývá z médií. S tím je také spojené časté umisťování dítěte mimo rodinu. Takové přemisťování často na dítě působí stresově. Toto téma jsem si zvolila proto, abych zjistila, jak dítě reaguje po umístění do zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Dokáţe se efektivně adaptovat? Co mu činí potíţe v procesu adaptace? Cílem mé absolventské práce je posoudit, jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka. Hlavní výzkumnou otázkou tedy je: Jak se dítěti se syndromem CAN dařilo postupně adaptovat v zařízení Klokánek Dlouhá Loučka? Ke stanovení hlavního cíle jsem si zvolila také dílčí cíle, které se vztahují k problematice syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Dílčím cílem je tedy objasnění problematiky syndromu CAN a vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Práce by tedy měla poslouţit jednak laické veřejnosti, ale i poskytovatelům sluţeb, kterých se tato problematika nějakým způsobem dotýká. Práce můţe být uţitečná pro budoucí pracovníky, kteří by se rádi věnovali této oblasti. Má práce je rozdělena na dvě části, a to část teoretickou a výzkumnou. V teoretické části se věnuji výkladu základních pojmů souvisejících s hlavní problematikou. Ve výzkumu vyuţívám jako výzkumnou strategii kvalitativní výzkum, v rámci něhoţ jsem si zvolila jako výzkumný přístup případovou studii. Tento přístup jsem si vybrala, jelikoţ se zabývá studovaným jevem komplexně. Zaměřuje se na celkový případ v jeho minulosti a současnosti a na další jevy okolo, které mohou vnést do případu nadhled. 6

Předmětem syndromu CAN se v odborné literatuře zabývají odborníci z oblasti psychologie, pediatrie, sociální práce, právních věd. Předmětem adaptace se této problematice věnují především psychologové. Literaturu, která by pojednávala o adaptaci dětí se syndromem CAN v zařízení Klokánek, se mi nalézt nepodařilo. Týráním, zneuţíváním a zanedbáváním dětí se podrobně zabývá Profesor Zdeněk Matějček ve své práci Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě a v publikaci s názvem Co děti nejvíc potřebují. Kompetencemi sociálního pracovníka při řešení situace dítěte se syndromem CAN se zabývá především Docent Matoušek ve svých pracích Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny a Metody a řízení sociální práce. Absolventská práce je rozdělena do dvou částí, a sice na část teoretickou a část výzkumnou. V rámci teoretické části se zabývám charakteristikou syndromu CAN a jeho formami. Dále se zde věnuji příčinám, projevům a důsledkům týrání, zneuţívání a zanedbávání dětí. Další kapitola je zaměřena na vyuţití sociální práce při řešení situace dítěte se syndromem CAN. Ve druhé části se věnuji charakteristice adaptace. V poslední části teoretické práce nastiňuji funkci zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc tzv. Klokánky. V rámci výzkumné části se věnuji metodologii, tedy výběru strategie výzkumu, cíli výzkumu a výzkumným otázkám. Poté se jiţ zaměřuji na samotnou případovou studii a konkrétní případ. V závěru se věnuji závěrečnému výstupu případu. 7

I. TEORETICKÁ ČÁST 1 Syndrom CAN Syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte označovaný téţ jako syndrom CAN, má své určité negativní projevy a důsledky, které mohou mít významný vliv na úspěšné začlenění se do společnosti a na celkovou adaptaci v novém prostředí. Nové prostředí je zde zmiňováno proto, ţe zde obvykle jsou umístěny děti, kterým bylo v rodinách ubliţováno. V našem případě je to zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc tzv. Klokánek. Syndrom CAN, nebo-li syndrom týraného, zneuţívaného a zanedbávaného dítěte, v anglosaské literatuře také nazývaný jako Child Abuse and Neglect, je soubor negativních příznaků v různých oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Tento syndrom je důsledkem záměrného ubliţování dítěti, způsobeného zejména lidmi z jeho nejbliţšího okolí, hlavně rodiči. Jde o syndrom s různorodými jevy. Nejde však o jednostranný akt ze strany pachatele, ale o zvláštní interakci všech zúčastněných osob, sloţek a podmínek, v nichţ tento proces probíhá (Dunovský, Dytrych, Matějček a kol., 1995, s. 15). Syndrom zneuţívaného, zanedbávaného dítěte byl poprvé popsán na 3. evropské konferenci pro prevenci týrání dětí. Tato konference se konala v Praze v roce 1991. Na výsledky konference později navázala Zdravotní komise Rady Evropy, jeţ vymezila formy syndromu CAN (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 36). Tyto symptomy jsou následkem aktivního ubliţování nebo zanedbání péče, kdy nejsou uspokojeny základní potřeby dítěte. Různé formy ubliţování mají odlišný dopad. Lze tedy rozlišit problémy, jejichţ příčinou je deprivace, to znamená opomenutí základních potřeb dítěte, týrání a zneuţívání (Vágnerová, 2004, s. 593). Toto jednání je nepřijatelné a společností je odsuzováno. Lze mu však předcházet. Dané aktivity či neaktivity mívají dopad na tělesnou a psychickou oblast dítěte. Toto jednání nebo i nejednání tedy nepříznivě působí na duševní, duchovní, emocionální a sociální stránku dítěte (Dunovský a kol., 1995, s. 23-24). 8

1.1 Formy syndromu CAN Jak bylo jiţ výše zmíněno, Zdravotní komise Rady Evropy vymezila jednotlivé formy syndromu CAN, do kterých se řadí týrání (tělesné i psychické), zanedbávání a zneuţívání. Mezi zvláštní formy syndromu CAN patří Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení) a systémové týrání. Tyto formy budu specifikovat v následujících podkapitolách. 1.1.1 Tělesné týrání Tělesné týrání je fyzické ublíţení nebo nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je zřejmé, či kde je podezřelé, ţe jedinci bylo zranění způsobeno vědomě, nebo tomuto zranění nebylo zabráněno (Pöthe,1999, s. 35). 1.1.1.1 Tělesné týrání dítěte aktivní povahy Tělesné týrání aktivní povahy se týká jakéhokoliv násilí páchaného na dítěti. Toto ubliţování nebo i opomenutí je záměrné a obvykle vede ke zranění nebo dokonce ke smrti dítěte. Dochází zde také k selhání ochrany dítěte před ublíţením. Důsledkem tohoto násilí na dětech jsou různá poranění. Dalším typem dětí tělesně týraných jsou ty, u nichţ nejsou patrné bezprostřední známky tělesného poranění, ale docházelo u nich například k ublíţení ve formě dušení či trávení (Dunovský a kol., 1995, s. 41). K nejčastějším způsobům ubliţování dětí patří bití rukou nebo vařečkou, kopání, pálení cigaretou, kousání, řezání, opaření vařící vodou, trhání vlasů (Pöthe,1999, s. 35). Dunovský (1995, s. 42-50) rozděluje tělesná poranění a postiţení orgánů a funkcí na zavřená poranění a otevřená poranění. Zavřená poranění vznikají tupým násilím, přičemţ nebývá porušena kůţe, ale dochází k poškození tkání a orgánů. Mezi zavřená poranění se řadí otřesy, pohmoţdění, poranění svalu, kostí, hlavy, míchy a nitrobřišních orgánů. Otevřená poranění se vyznačují narušením kůţe, sliznice nebo povrchu orgánu. Mezi poranění otevřené patří rány na hlavě, nitrooční krvácení, rány na hrudníku, popáleniny. Můţe docházet k bezvědomí, bolestem břicha, bolestem hlavy, závratím nebo křečovým stavům. 9

Někdy je velmi těţké zhodnotit, zda poranění vzniklo nehodou, nedostatečnou pozorností či zanedbáním péče. Stále se však na tuto moţnou příčinu úrazu myslí nedostatečně (Dunovský a kol., 1995, s. 42). 1.1.1.2 Tělesné týrání dítěte pasivního charakteru Dunovský (1995, s. 59) definuje tělesné týrání pasivního charakteru jako: Nedostatečné uspokojení alespoň těch nejdůleţitějších tělesných potřeb, a to i v návaznosti na psychické a sociální potřeby. Jde o úmyslné, ale i neúmyslné nepečování při závaţných psychických poruchách či značné nezralosti rodičů. Dále jde o opomenutí v péči o dítě či nepochopení rodičovské role, ať jiţ z důvodu nezralosti, otupělosti, hledání jiných ţivotních hodnot neţ spojených s dětmi. Do tělesného týrání pasivního charakteru se řadí porucha v prospívání dítěte neorganického původu. Tato porucha je typická nedostatečnou výţivou dítěte. Jedinec můţe trpět podváhou a v některých případech vede nedostatečná výţiva i k zastavení růstu. Dochází také k nedostatku některých vitaminů v těle, především vitaminu C, B a D. Tato porucha se často objevuje v chudých zemích nebo v málo přizpůsobivých rodinách (Dunovský a kol., 1995, s. 59). Tělesného týrání pasivního charakteru se týká také nedostatek zdravotní péče. Mnohdy jde o neuvědomělé odmítání zdravotní péče, především ve váţných situacích. Rodič často nepochopí, ţe je stav dítěte kritický. Dalším případem je situace, kdy rodič dítěti ublíţí, má strach z právních postihů, a proto se k lékaři neodváţí přijít (Dunovský a kol., 1995, s. 61-62). Dunovský (1995, s. 62-63) zmiňuje v rámci tělesného týrání pasivního charakteru nedostatky ve vzdělání a výchově. Tento problém se týká především rozvojových zemí, kde je negramotnost velmi vysoká, hlavně u děvčat. Avšak i v rozvinutých státech se můţeme setkat se zanedbáváním v oblasti vzdělání, hlavně tam, kde je jedinec málo stimulován a učen, a proto jeho mentální kapacity nejsou plně rozvinuty. Nedostatek přístřeší, ošacení a ochrany patří téţ do tělesného týrání pasivního charakteru. Znamená to nezabezpečení domova a příhodných podmínek k ţivotu. Řadí se sem nepozornost k vlivům, které by mohly ohrozit zdraví i ţivot jedince. Tento problém se týká dětí bez domova, které o něj přišly příčinou ţivelných katastrof, útěkem z domova nebo izolací. Jde ale především o skupinu jedinců, jejichţ rodiče trpí 10

chudobou, jsou nezaměstnaní, nebo se nedokáţou dostatečně postarat o tělesné statky dítěte (Dunovský a kol., 1995, s. 63). Tělesné týrání nemá na dítě jen aktuální dopad, ale ovlivňuje i jeho budoucnost. K dalšímu ubliţování můţe docházet v procesu tzv. sekundární viktimizace, která vzniká působením nepříznivých vlivů vyplývajících z bezohledného řešení situace (Vágnerová, 2004, s. 611). 1.1.2 Psychické týrání Psychické týrání je důsledkem nevšímání, poniţování, výsměchu, opovrhování, uráţek a záměrného zastrašování. Výsledkem je, ţe dítě trpí komplexem méněcennosti, neváţí si samo sebe, pociťuje úzkost, nedostatečnost a nedostatek sebedůvěry. Tyto pocity poté kompenzuje uţitím agresivního jednání na slabších vrstevnících. V opačném případě se uzavře do sebe (Pöthe,1999, s. 43). Psychické týrání je jednak aktivní povahy. Patří sem nadávky, zesměšňování, poniţování, opovrhování. Je však také pasivního charakteru. Pasivní psychické týrání znamená, ţe se neděje něco, co by se správně dít mělo (Dunovský a kol., 1995, s. 67). Dunovský (1995, s. 67) se ptá: Není dítě, které pociťuje nelásku, nezájem, nevšímavost či nedostatek péče těch, které má rádo, téţ psychicky týráno? Psychické týrání bývá často neodhalené, jelikoţ je obtíţné prokazatelné, ţe k tomuto jednání docházelo. U tohoto typu týrání nelze zjistit ţádné jasně rozpoznatelné známky ubliţování. Jediný způsob, jak lze dokázat psychické týrání jsou změny v chování dítěte, psychické změny, například depresivní nebo úzkostné poruchy, a změny v osobnosti. Tyto projevy jsou důsledkem stálého tlaku a napětí v rodině. Nejkrajnějším vyústěním z této situace bývá spáchání sebevraţdy (Pöthe,1999, s. 46). 1.1.2.1 Týrající rodiče a děti, které bývají týrány Týrajícími rodiči mohou být lidé se sklonem reagovat násilím. Jde o jedince, kteří jsou výbušní, nezdrţenlivý, citově chladní a bezohlední. Často se jedná o osoby ţijící v dysfunkčních rodinách. Často to bývají lidé s anomálním vývojem osobnosti, alkoholici, psychicky nemocní nebo osoby s organickým poškozením mozku. Dalším rizikem mohou být rodiče, kteří jsou aţ příliš zaměstnáni svými vlastními problémy a které dítě zatěţuje. Ve stresujících situacích očekávají jistou emoční podporu, které se 11

jim však nedostává a na dítěti si vybíjejí své negativní emoce. Řadí se sem také rodiče, jeţ o dítě nestojí. Potomek je jim přítěţí. Dalším typem týrajících rodičů mohou být lidé, kteří touţí mít moc nad dítětem. Kompenzují tím své vlastní pocity méněcennosti a nejistoty. Patří sem také lidé, jeţ se setkali s týráním či zanedbáváním ve svém dětství. Týrajícím rodičem bývá častěji muţ neţ ţena, obvykle otec nebo otčím dítěte. Ţena bývá často osobou, která k tomuto týrání přihlíţí, aniţ by nějakým způsobem zasáhla a toleruje toto jednání (Vágnerová, 2004, s. 595). Děti, které bývají týrány, mohou být ty, jejichţ chování je nesrozumitelné. Jsou to například úzkostní jedinci, děti s mentálním postiţením nebo neslyšící. Patří sem děti, které své rodiče zatěţují, například jedinci trpící hyperaktivitou. Děti, u nichţ převaţuje negativní emoční ladění nebo mající sklon k afektivnímu chování. Děti ohroţené týráním bývají ty, které nesplňují očekávání svých rodičů. Jsou to potomci s postiţením, neprospívající nebo nešikovní (Vágnerová, 2004, s. 595-596). 1.1.3 Zanedbávání Zanedbávání je definováno jako nedostatek péče, který dítě ohroţuje nebo mu způsobuje váţnou újmu. Tělesné zanedbávání znamená, ţe nejsou uspokojeny tělesné potřeby dítěte, jako je například potřeba stravy, přístřeší, zdravotní péče, oblečení a ochrany. Citové zanedbávání je absence emocionálních potřeb dítěte (Pöthe,1999, s. 50). Nejsmrtelnější formou ubliţování dítěti je zanedbávání. Příčinou smrti u zanedbávání můţe být například nedostatečný dohled nad dítětem, opuštění nebo nedostatečná péče o dítě při jeho zranění nebo při onemocnění (www.medicinenet.com). Za zanedbané dítě můţeme označit to, které ţije v primitivním prostředí postrádající dostatek hygieny bez vhodných vzorů vyspělého chování. Toto dítě nedodrţuje řádnou školní docházku a nemá ve svém prostředí dostatečnou moţnost naplňovat svůj psychický potenciál. Zanedbanost je jakýmsi mírnějším předstupněm psychické deprivace, nebo lze také říci, ţe můţe později vést k této psychické deprivaci (Dunovský a kol., 1995, s. 87-88). Deprivace, nebo-li strádání, je v tomto případě důsledek neuspokojování základních psychických potřeb po určitý čas v dané míře. Nedostatek uspokojených psychických potřeb můţe pro jedince znamenat váţné ohroţení jeho psychického zdraví a celého jeho duševního vývoje (Dunovský a kol., 1995, s. 87). 12

V rámci hodnocení zanedbanosti však musíme brát v potaz současný stav určité společnosti, její kulturu, tradice či systém hodnot. Kaţdá kultura se můţe lišit v naléhavosti daných potřeb jedince. Při posuzování zanedbanosti tedy musíme přihlédnout k těmto společenským aspektům (Dunovský a kol., 1995, s. 88). Za krajní případy můţeme označit ty, kdy je dítě izolováno od lidské společnosti. Častější jsou však situace, kdy je jedinec uzavřen uvnitř lidské společnosti bez kontaktu s širším okolím, neţ je jeho rodina (Dunovský a kol., 1995, s. 88). 1.1.3.1 Zanedbávání dětí v rodině Pro zanedbávající rodiny jsou charakteristické určité znaky. Je to především špatná schopnost zvládat běţný chod domácnosti a vyšší počet zdravotních problémů. Tyto rodiny obtíţně řeší konflikty, jsou méně soudrţné a nejsou schopny příliš vyjadřovat verbálně své emoce (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 49). V rámci zanedbávání dětí v rodině rozlišujeme dva činitele, které mohou ovlivnit zanedbanost dítěte. Jsou to vnější a vnitřní činitelé. Mnohdy také dochází ke kombinaci obou těchto faktorů (Dunovský a kol., 1995, s. 90). Mezi vnější činitele patří sloţení rodiny, sociální postavení ve společnosti, ekonomické zázemí a kulturní úroveň. Dítě je zanedbaností ohroţené tam, kde chybí někdo, kdo se o dítě můţe postarat. Zvláštní postavení zde má matka, na které je dítě závislé jiţ od narození, a jeţ mu poskytuje základní psychické potřeby. Při ztrátě matky můţe docházet k nepříznivým okolnostem, které mohou mít negativní vliv na jedince. Za tyto okolnosti se povaţuje střídání osob, jeţ o dítě pečují, umístění v ústavu a s tím spojené změny prostředí. Ztráta či nepřítomnost otce má rovněţ na dítě určitý dopad. Tato situace se týká především dětí ţijících jen s osamocenou matkou. Není však pravidlem, ţe výchova potomka jen jedním z rodičů musí být ohroţující a vést nutně k zanedbávání (Dunovský a kol., 1995, s. 90). Dalším z vnějších činitelů je nízká socioekonomická úroveň. Tento činitel bývá často kombinován s dalšími nepříznivými vlivy, jako je například alkoholismus, drogová závislost, měnící se prostředí či promiskuitní vztahy. Zanedbávání můţe vznikat i z opačného pohledu, kdy rodiče či vychovatelé mají vysoké postavení, náročná povolání, která je psychicky i fyzicky vyčerpávají, a tudíţ zájem o potomky není tak vysoký. I kdyţ děti mají dostatek intelektových a senzorických podnětů, nedostává se 13

jim tolik emočních stimulů. Řadí se sem rovněţ rodiny, kde jejich členové nadměrně pracují a kompenzují tak jiné vlastní nedostatky (Dunovský a kol., 1995, s. 91). Nyní bych se zaměřila na vnitřní činitele ohroţující vývoj a ţivot dítěte. Vnitřními činiteli je myšlen psychický stav a celková osobnost člověka, jeţ trvale pečuje o dítě (Dunovský a kol., 1995, s. 93). Zanedbávajícími rodiči mohou být lidé s mentálním postiţením, duševně nebo somaticky nemocní. Řadí se sem i jedinci s poruchou osobnosti, drogově a alkoholově závislí lidé. Zanedbávajícím rodičem se mnohdy stává ten, který zaţil citovou deprivaci. Osoby, které často neuspokojují základní potřeby dítěte, jsou ty, které nemají dostatek motivace k péči o dítě, věnují se svým problémům a dávají přednost svým zájmům. Patří sem například mladí a nezralí lidé nebo rodiče, jeţ ţijí v hmotné bídě (Vágnerová, 2004, s. 594). Zanedbávané mohou být téţ děti různých etnických menšin. Tyto menšiny jednají podle své kultury a zanedbávání se týká například některých hygienických návyků a společenských pravidel a zásad. Nezasahují tím však do vývoje osobnosti potomka. Dítě ohroţené zanedbáváním je i to, jehoţ rodina je součástí některé sekty nebo společenské skupiny. Tato společenství se liší od společnosti, obvykle se jí straní a ţijí izolovaně. Dítě se tedy nemůţe začlenit mezi své vrstevníky a nemůţe si v pravý čas osvojit postoje a vlastnosti, které by mohl vyuţít později v ţivotě. Rodiče vychovávající takovýmto způsobem svého potomka, či-li podle svých postojů a zásad, ho izolují od okolní společnosti a vystavují deprivaci a zanedbávání (Dunovský a kol., 1995, s. 93-94). Vágnerová (2004, s. 594) ve své publikaci uvádí, které děti mohou být zanedbávány. Jsou to děti převáţně apatické, nenápadné, málo se projevující, a tudíţ nevzbuzují v rodiči dostatečný zájem. Řadí se sem děti, které jsou určitým způsobem znevýhodněné, například děti s handicapem nebo nemocné. 1.1.4 Sexuální zneužití Zdravotní komise Rady Evropy (1991, podle Pöthe,1999, s. 52) definuje sexuální zneuţití jako nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti nebo chování. Zahrnuje jakékoli pohlavní dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneuţívá. Takovou osobou můţe být rodič, příbuzný, přítel, odborný či dobrovolný pracovník nebo cizí osoba. 14

Skutečnosti, jeţ souvisí se sexuálním zneuţíváním dítěte, zahrnují následující dynamiku. Je zrazena přirozená důvěra dítěte. Dítě není schopno dát vědomý souhlas. Dochází zde k činnostem zahrnující různé způsoby uspokojování prostřednictvím dítěte. S dítětem je citově manipulováno nebo je tělesně k něčemu donuceno. Dítě proţívá pocity ohroţení (Pöthe,1999, s. 52). 1.1.4.1 Formy sexuálního zneužívání Vágnerová (2004, s. 618-619) člení formy sexuálního zneuţívání na nekontaktní sexuální aktivity, kontaktní sexuální aktivity a sexuální vyuţívání dětí. Podle Dunovského (1995, s. 74-76) za nekontaktní sexuální aktivity, nebo-li bezdotykové, lze označit ty, při nichţ nedochází ke kontaktu s agresorem. Patří sem například voyeurismus, exhibicionismus, obtěţování, harassment, ale také obscénní telefonáty. Za kontaktní sexuální aktivity, nebo-li dotykovou formu sexuálního zneuţívání, se povaţuje kontakt dospělého s dítětem, kdy se dospělý za vyuţití síly dotýká intimních zón dítěte, mazlí se sním a nutí dítě k různým sexuálním praktikám, čímţ ho poškozuje. Patří sem například sexuální útok, znásilnění, incest, pedofilní obtěţování nebo skupinové zneuţívání. Další formou sexuálního zneuţívání je sexuální vyuţívání dětí. Sexuálním vyuţíváním dětí je myšleno zneuţití dítěte k vytváření pornografie nebo k prostituci. Můţe mít komerční charakter, ale bývá také spojeno s potřebou docílit tímto způsobem sexuálního uspokojení (Vágnerová, 2004, s. 619). 1.1.4.2 Dospělí zneužívající děti a děti, které bývají zneužívány Zneuţívání dětí dospělým se týká zejména muţů. Ţeny jsou jen zřídka pachatelem sexuálního zneuţívání. Zneuţívající muţi mohou být odlišně sexuálně orientovaní, jde především o pedofilní zaměření. Tito aktéři mohou trpět poruchou osobnosti. Mohou to být sexuálně nevyzrálí nebo morálně narušení muţi. Tato situace se můţe rovněţ týkat osob, které ztrácejí sebekontrolu nad svým půdovým jednáním, například lidé trpící demencí, schizofrenií nebo alkoholici a drogově závislí. K sexuálnímu zneuţívání často také dochází v dysfunkčních rodinách nebo v doplněných rodinách, kde se nachází cizí člověk, obvykle partner matky. V takovýchto případech daný člověk nemá k dítěti 15

vytvořenou rodičovskou vazbu a nepociťuje tak silné sexuální tabu (Vágnerová, 2004, s. 596). Děti, které bývají zneuţívány, jsou obzvláště dívky. Jsou to typy dívek, jeţ jsou typicky ţenské, koketní a mazlivé. Do skupiny zneuţívaných dětí patří také handicapované nebo jinak znevýhodněné děti. Tyto jedinci bývají bezbranní, a proto lehce zneuţitelní. Z důvodu nízké vývojové úrovně, klesá riziko prozrazení, tedy pochopení smyslu sexuální aktivity (Vágnerová, 2004, s. 596). 1.1.5 Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení) Münchhausenův syndrom by proxy je další formou ubliţování dítěti. Patří mezi předstírané poruchy. Jde o jednání, kdy rodič, většinou matka, záměrně vytváří u dítěte zdravotní problémy. Následkem toho můţe být, ţe jsou dítěti podávány nesprávné léky, které na něj mohou mít neblahý vliv. Předstírání chorobných symptomů u dítěte se obvykle děje za účelem upozornění na svou osobu. Tyto matky chtějí být obdivovány, být středem pozornosti a chtějí poukázat ne péči a obětavost, kterou dítěti věnují. Samy mívají tendenci k předstírání zdravotních problémů. Toto jednání pak přenáší směrem k dítěti. I kdyţ je tento syndrom ojedinělý, můţe končit i smrtí (Vágnerová, 2004, s. 612). 1.1.6 Systémové týrání Systémové týrání je forma ubliţování způsobována systémem, který by měl dítě a jeho rodinu chránit a kterému jsou vystaveny. Dítě je tímto systémem poškozováno, i kdyţ by mu měl poskytovat pomoc a ochranu. Patří sem ty systémy, které řeší problém automatickým odebráním dítěte z rodiny. Rovněţ se sem řadí nedostatečná péče o děti v dysfunkčních rodinách a neuspokojivá péče v denních zařízeních, školách a obdobných institucích. K systémovému týrání lze řadit také stále se opakující necitlivá a mnohdy zbytečná vyšetření různými odborníky. Při těchto postupech však není respektován přístup zaměřený především na zájem dítěte. Systémové týraní, je někdy také označováno jako druhotné ubliţování, nebo-li sekundární viktimizace (viz. uvedeno výše). Po prvním traumatu z týrání můţe docházet k druhotnému ublíţení těmi, kteří by měli dítě chránit a bránit dalším faktorům, jeţ by mohly mít na dítě nepříznivý vliv a samozřejmě odstranit následky prvotního týrání (Dunovský a kol., 1995, s. 97). 16

1.2 Rizikové situace V této kapitole se budu věnovat situacím, kdy je dítě ohroţeno týráním, zanedbáváním nebo sexuálním zneuţíváním. V předchozích kapitolách jsem jiţ uvedla, kteří dospělí lidé mohou být týrajícími, zneuţívajícími nebo zanedbávajícími, a které děti jsou ohroţeny tímto jednáním. Jsou to tedy rizikoví dospělí a rizikové děti a právě tyto osoby také patří do kapitoly Rizikové situace a souvisí s ní. Rizikoví lidé vytváří rizikové situace a rovněţ i rizikové dítě vytváří tyto situace, jeţ ho mohou ohrozit. Matějček (2007, s. 30) říká: K situacím zvláště rizikovým pak dochází tehdy, jestliţe dítě svou rizikovostí vychází, abychom tak řekli, vstříc rizikovosti dospělého. Za rizikovou situaci lze povaţovat náhradní rodinnou péči, kdy se rodiči či vychovateli cizího dítěte stanou cizí lidé. Ti se mají stát z psychologického hlediska lidé vlastní. Patří sem také téma neúplných rodin, kdy se do dané rodiny dostane nový člen, tedy nevlastní matka nebo nevlastní otec. Další rizikovou situací můţe být rozvod rodičů dítěte. Ten má vliv na všechny účastníky rodiny (Matějček, 2007, s. 30-31). Rizikovou situací se můţe stát také nechtěnost dítěte při početí, v době těhotenství a při narození dítěte. Dnes však existují určitá sdruţení, například Sdruţení pro ochranu nenarozeného ţivota. Pomoci můţe i gynekolog, kterého ţena navštěvuje. Ten by měl kromě vyšetření a poradny provádět pozitivní osvětu. Jako rizikovou situaci lze vnímat ztrátu člena rodiny. Myslí se tím nejen úmrtí člena, ale i dlouhodobá nepřítomnost v rodině, nebo vyřazení z běţného ţivota rodiny, i kdyţ je osoba fyzicky v rodině přítomna. Jedná se o nemocné lidi, osoby závislé na alkoholu nebo workoholiky (Matějček, 2007, s. 31). 1.3 Příznaky V této kapitole budu uvádět některé z příznaků sexuálního zneuţívání, týrání a zanedbávání. Dané symptomy mohou pomoci odhalit, ţe je dítěti nějakým způsobem ubliţováno, a je tedy moţné včas zabránit tomuto utrpení, které můţe mít ve vyhraněných situacích tragické důsledky. 17

1.3.1 Příznaky fyzického týrání Mezi příznaky fyzické týrání můţe patřit poranění nebo popáleniny nevysvětlitelného původu. Dítě nebo dospělý, kteří odůvodňují tato poranění, mívají často málo pravděpodobné zdůvodnění. Dítě často nechce o těchto poraněních příliš hovořit. Dítě můţe projevovat strach ze styku s rodiči. Mohou se u něj objevit pohmoţděniny například na stehnech, tvářích, v oblasti nadloktí. Dítě má strach z odhalování nohou a paţí například před hodinou tělocviku. Dítě má obavu z lékařských prohlídek. Mnohdy se můţe chovat agresivně vůči ostatním. Někdy dochází i k sebetrýznění, například dítě si vytrhává vlasy, nebo tluče hlavou. Má strach chodit domů a často utíká od rodičů (Elliottová, 1995, s. 61-62). Dalším z fyzických příznaků mohou být modřiny a odřeniny na těle dítěte, dále stopy po pálení nebo škrcení. Týrané děti mohou projevovat úzkost, nejistotu v případech, kdy je nějaký dospělý s dítětem sám. Jak jsem jiţ uvedla, dítě můţe mít sklon k agresivnímu chování, ale také naopak, je někdy apatické (Pöthe,1999, s. 41). 1.3.2 Příznaky emocionálního zneužívání Emocionální zneuţívání je těţko rozpoznatelné a prokazatelné. Jediným způsobem, jakým lze dokázat tuto formu zneuţívání jsou změny v chování dítěte, psychické změny, například depresivní nebo úzkostné poruchy, a změny v osobnosti (Pöthe,1999, s. 46). Mezi příznaky emocionálního zneuţívání můţe patřit sebepodceňování, ubliţování sama sobě. Toto zneuţívání se můţe projevovat fyzickým, mentálním nebo citovým opoţděním ve vývoji dítěte. Jedinec se často obává nových situací a neúměrně silně reaguje na své vlastní chyby. Mnohdy můţe vykazovat neurotické chování. Dítě se často chová příliš pasivně nebo naopak velmi agresivně. Dítě se můţe obávat potrestání (Elliottová, 1995, s. 64). 1.3.3 Příznaky zanedbávání Jedním z příznaků zanedbávání můţe být neustálý hlad. Dalším z příznaků je nedodrţování správných hygienických návyků a nošení špinavého a zapáchajícího oblečení. Dítě můţe být vyzáblé, chronicky unavené a můţe trpět neléčenými 18

zdravotními problémy. Často chodí za školu, má malou sebeúctu, projevuje sklony k sebeničení. Můţe vykazovat neurotické chování a chronicky utíká z domova (Elliottová, 1995, s. 65). 1.3.4 Příznaky sexuálního zneužívání Jedním z příznaků fyzické povahy můţe být bolestivost a zánětlivost v genitální či anální oblasti. Můţe rovněţ docházet ke krvácení z těchto oblastí a také z krku. Mnohdy se stává, ţe se dítě začíná znovu pomočovat. Dítě často trpí zaţívacími potíţemi. Je zde patrné nechutenství nebo naopak dítě stále pociťuje velký hlad. Mohou se projevit somatické potíţe, jako například bolest hlavy či bolest ţaludku. K dalším z příznaků sexuálního zneuţívání patří strach v přítomnosti konkrétní osoby a opakující se noční můry. Můţe se objevit regrese k formám chování odpovídajícím mladšímu věku. Často mívají nepřítomný pohled, smutnou náladu, která můţe přecházet aţ v depresi a ve vyhraněných případech vede dokonce k sebevraţdě. Na druhou stranu se dítě můţe chovat agresivně a podráţděně. Na dítěti je očividné, ţe má starosti, ale nikomu se s nimi nechce svěřit. Dítě bývá obvykle nesoustředěné a zamyšlené. Mezi příznaky sexuálního zneuţívání lze řadit i ztrátu zájmu o oblíbené činnosti a věci, které dítě mělo dříve rádo. Dítě jedná příliš opatrně, je jakoby stále ve střehu. Dítě o sobě neustále tvrdí, ţe je špatné a zkaţené. Opakuje neslušná slova, která se naučilo od agresora. V sexuální oblasti se chová neúměrně svému věku. Mnohdy kreslí obrázky se sexuálním námětem. Dítě můţe přejímat rodičovské úlohy v domácnosti. Dítě se často straní ostatních a utíká z domova (Elliottová, 1995, s. 50-55). 1.4 Důsledky V této kapitole bych se ráda zabývala důsledky fyzického týrání a psychické deprivace, zanedbávání a sexuálního zneuţívání. Budu zde uvádět, jaký dopad na dítě mohou mít tyto formy ubliţování z psychické stránky a z pohledu dalšího vývoje dítěte. 1.4.1 Důsledky týrání Jedním z důsledků týrání můţe být apatie, neschopnost vyjadřovat pocity a mnohdy neschopnost adekvátně proţívat a správně popsat vlastní pocity. Naopak někdy zůstává 19

schopnost citového proţívání zachována. Dítě často pociťuje strach, úzkost a napětí. Dítě můţe být přecitlivělé, výbušné a často nedůvěřivé k okolí. Týrané děti často nedovedou správně interpretovat lidské chování a jednání. V důsledku tohoto, jsou ostraţité, nedůvěřivé a vztahovačné. Tyto děti mají často problémy se školním prospěchem a nemohou naplno vyuţívat svých schopností z důvodů motivace. Dalším důvodem špatného školního prospěchu je neschopnost koncentrace a snadná ovlivnitelnost jejich pozornosti. Často se podceňují, trpí pocity méněcennosti a nejistoty, které kompenzují agresí vůči ostatním lidem. Týrané děti jsou mnohdy tiché, zakřiknuté a pasivní. Mohou mít tendenci unikat před nepříznivě působícími vlivy okolí, snaţí se izolovat. Jedním z projevů vnitřního napětí můţe být sebepoškozování dítěte. Dítě takovýmto nepřijatelným způsobem ventiluje dané napětí. V opačném případě můţe být dítě neklidné a hyperaktivní. Občas se tedy dítě můţe chovat agresivním způsobem. Týrané děti mívají problémy se sociálně adaptovat z důvodu odlišnosti od normy, kterou ani neznají, a tak bývají odmítány i mimo rodinu (Vágnerová, 2004, s. 613-614). 1.4.2 Důsledky citové deprivace Psychicky deprivované děti mohou mít problémy v oblasti kognitivních procesů. Patří sem myšlení a řeč. Tyto děti bývají často emočně oploštělé, nebo naopak mohou být výbušné, dráţdivé a mohou jednat agresivně. Často u nich dochází k sebepodceňování. Jedním z důsledků je také problém s orientací v mezilidských vztazích. V dospělosti se často potýkají s problémem nezaměstnanosti. Špatně zvládají rodičovské role, důsledkem čehoţ můţe docházet k psychické deprivaci jejich potomků (Fischer, Škoda, 2009, s. 150). 1.4.3 Důsledky sexuálního zneužívání Jedním z důsledků sexuálního zneuţívání můţe být traumatická sexualizace projevující se nápadným sexuálním chováním nebo naopak strach ze sexu a jeho potlačování. Dalším důsledkem bývá ztráta pocitu jistoty a bezpečí a nedůvěra k rodině, blízkým osobám a okolí. Jedinec můţe proţívat pocit bezmocnosti, který pramení z nedostatečné pomoci a opory při sexuálním zneuţívání. Dlouhodobé zneuţívání můţe u oběti vést k psychickým a behaviorálním poruchám. V důsledku sexuálního 20

zneuţívání můţe jedinec trpět silnou stigmatizací. Mnohdy osoba není schopna ţít v partnerském vztahu. Je zde také vyšší pravděpodobnost, ţe oběť sexuálního zneuţívání se později stane aktérem sexuálního zneuţívání (Fischer, Škoda, 2009, s. 151). Závaţnost důsledků je tím vyšší, čím je dítě mladší, čím je zneuţívání dlouhodobé, čím jsou aktuální reakce nápadnější, čím je vázanější na aktéra sexuálního zneuţívání a čím dítě postrádá pomoc a oporu rodiny (Vágnerová, 2004, s. 623). 1.5 Pomoc ohroženým dětem V této kapitole se zaměřím na prevenci proti týrání, zneuţívání a zanedbávání. Uvedu moţná řešení v případech, kdy jiţ k takovýmto situacím dojde, tedy zjišťování syndromu CAN a kompetence sociálního pracovníka při řešení syndromu CAN. 1.5.1 Primární prevence Základní dělení prevence je dělení na primární a sekundární prevenci. Primární prevence je předcházení vzniku neblahého společenského jevu a potlačení jiţ v jeho zárodku. Znamená to také zabránit, aby k rizikům, které mohou vést k týrání, zneuţívání nebo zanedbávání, nedocházelo. Takovýmto preventivním opatřením je například Úmluva o právech dítěte a Světová deklarace o přeţití, ochraně a rozvoji dítěte. V rámci primární prevence CAN rozlišujeme několik vrstev: Zaměřené působení na širokou veřejnost. Zaměřené působení na rodiče a vychovatele i na ty, kteří se na tuto roli připravují. Zaměřené působení na odborné pracovníky, tedy na lékaře, psychology, sociální pracovníky, právníky a jiné (Dunovský a kol., 1995, s. 103-104). 1.5.1.1 Zaměřené působení na širokou veřejnost Širokou veřejností je myšlena společnost jako celek. Zahrnuje všechny vrstvy obyvatelstva. Prostředkem k působení na tuto společnost je široce zaloţená osvěta. Jejími činiteli jsou instituce dotýkající se nějakým způsobem ţivota dětí. Jsou to tedy orgány státní legislativy, které vytvářejí zákony a vyhlášky týkající se dítěte a rodiny, 21

politické strany se svými programy, církve, sdělovací prostředky, nevládní organizace dětí a mládeţe, organizace zabývající se rodinou (Dunovský a kol., 1995, s. 104). Jedním z činitelů je samozřejmě škola a školství. S prevencí by se mělo začínat jiţ na základních školách. Existují však také programy v mateřských školách, které seznamují děti s pojmem násilí, učí je, co je dobré a špatné zacházení, jaké chování je vhodné či nevhodné. Důleţité je, aby věděly, kam mohou přijít nebo ke komu se obrátit, kdyţ je něco trápí (Bajer, 2006, s. 15). 1.5.1.2 Zaměřené působení na rodiče a vychovatele V tomto působení je hlavním cílem vybudování v systému postojů, hodnot a názorů, podmínky pro bezvýhradné psychické přijetí dítěte, tedy přijmout ho takové, jaké je. Osvětové úsilí se však musí zaměřit především na budoucí rodiče, jelikoţ působení na rodiče v době, kdy je jiţ dítě na světě, má menší naději na úspěch. Důleţitými prostředky primární prevence v oblasti tohoto působení jsou obecná opatření ve prospěch rodiny. Je to zejména finanční podpora, nabídka sluţeb, nabídky rekreačních moţností. Další důleţitou úlohou v této oblasti primární prevence je zaměřit se a věnovat pozornost jednotlivým klíčovým obdobím ve vývoji dítěte. Je to období od odpovědného početí dítěte a klidného těhotenství aţ po vedení k odpovědnosti v oblasti vztahů a plánovaného rodičovství svého dítěte. V rámci zaměření působení na vychovatele jde o úlohu školy a její program sexuální výchovy a výchovy dětí k rodičovství, coţ předpokládá velmi dobré vzdělání a přípravu učitelů, kteří jsou za tuto činnost odpovědni (Dunovský a kol., 1995, s. 105-106). 1.5.1.3 Zaměřené působení na odborné pracovníky V působení na odborné pracovníky jde především o zprostředkování poznatků z výzkumů, průzkumů obyvatelstva, odborných studií. Cílovou skupinou eventuálních příjemců jsou lidé různých vědních oborů, jeţ se zabývají problematikou CAN (Dunovský a kol., 1995, s. 107). 22

1.5.2 Sekundární prevence V rámci sekundární prevence se pracuje s rizikovými dospělými, rizikovými dětmi a rizikovými situacemi (viz výše). Prevencí na této úrovni tedy je, odhalování a objasňování rizik, popřípadě jejich zmírňování. K tomuto právě slouţí jednotlivé kroky. Prvním krokem je, ţe rizikoví dospělí si uvědomují svou rizikovost. Jedním ze způsobů je připomínání pozitivním způsobem. To znamená podáváním informací, vzděláváním, poučováním a jinými prostředky. Dalším ze způsobů je připomínání negativním způsobem, tedy zveřejňování trestních postihů pachatelů. Druhým krokem je, ţe rizikoví lidé jsou schopni na sobě zapracovat a svou rizikovost odstranit. Třetím krokem je pomoc ze strany společnosti (Dunovský a kol., 1995, s. 107-108). 1.5.3 Terciální prevence V některých publikacích je uváděna také terciální prevence proti týrání, zanedbávání a zneuţívání. Za terciální prevenci je povaţována prevence v době, kdy jiţ došlo k ublíţení dítěte, ale je potřeba zajistit, aby k takovému činu více nedocházelo a dopady ubliţování byly sníţeny na minimum. Je zahájena diagnóza, jeţ vyústí v prognózu případu. Z této fáze se dále přechází k návrhu na pomocná, ochranná, terapeutická a jiná opatření. Po zachycení případu CAN a po zhodnocení na základě informací z různých zdrojů a diagnostického šetření, je třeba zhodnotit, zda dítě zůstane v rodině, nebo zda je nutné dítě z rodiny odebrat a hledat jiná řešení (Vaníčková, Hadj-Moussová, Provazníková, 1995, s. 39). 1.5.4 Účinnost prevence Prevence také zahrnuje pomoc rizikovým rodinám jiţ před narozením dítěte nebo i po něm. Rizikové rodiče a rizikové situace jsem uvedla jiţ v předchozích kapitolách. Těhotná ţena v rizikové situaci můţe vyuţívat různých sociálních sluţeb a můţe být také v kontaktu s pracovníkem SPOD. Těhotná ţena můţe být i se svým partnerem zařazena do programu CSR. V rámci tohoto programu se pracovníci snaţí ţenu i jejího partnera motivovat. Vzhledem k jejich situaci je vhodné, aby se na práci s rodiči podílel 23

celý multidisciplinární tým odborníků. Při práci s rodiči se pracovník zaměřuje na jednotlivá témata, mezi která patří především podpora ve vztahu mezi rodiči a dítětem, podpora při přípravě materiálních potřeb pro dítě, práce s minulostí rodičů a jejich představou o nových rolích (matka, otec). Dalším okruhem je podpora při řešení sociální situace, například vyuţívání dávek státní sociální podpory, hospodaření. Dále se pracovník věnuje vztahům v širší rodině a moţnou podporou z jejich strany. Zaměřuje se také na důsledky rizikového chování rodičů ovlivňujících dítě, na podporu matky v péči o sebe a plod a na přípravu k porodu. Podporuje styk se zařízením, kde má matka moţnost setrvávat v době po porodu v případě rizikové situace. Při práci s rodinou můţe dojít na téma náhradní rodinné péče či adopce. Proto je vhodné ještě před narozením dítěte kontaktovat pracovníka SPOD a komunikovat také s ním. Rodina, která se nachází v rizikové situaci, se stává klientem SPOD. Pokud není ve styku s poskytovateli sociálních sluţeb, informuje OSPOD zdravotnické zařízení z důvodu ohroţení dítěte (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 104-107). Pro rizikové rodiče a rodiče nacházející se v rizikové situaci existují preventivní programy. Programy rané intervence jsou charakteristické podporou rodičů v porozumění projevů dítěte a podporou komunikace rodiče s dítětem. Tento program vychází z modelu intuitivního rodičovství, který se snaţí rozvíjet soubor sluţeb sanace. Rodinu podporuje celý multidisciplinární tým tvořící pracovníky SPOD, dětského lékaře a pracovníky CSR. Toto sloţení se utváří na základě aktuálního stavu a potřeb rodičů a dítěte. Pracovník se při práci s rodinou věnuje určitým oblastem. Je to například oblast podpory intuitivního rodičovství, pomoc rodičům v porozumění chování dítěte a jeho potřebám. Pracovník se snaţí rodičům pomáhat v zajištění péče o dítě zahrnující stabilní místo dítěte v rodině, výţivu, hygienu, ošacení, dohled. Dále je podporuje v zajištění zdravotní péče. Pracovník se snaţí rodiče informovat o vývoji a vývojových potřebách dítěte. Podpora dále spočívá v zajištění stabilní sociální situace rodiny. Pracovník zjišťuje, zda má rodina další zdroje podpory, např. širší rodinu, přátele a podporuje je v komunikaci s nimi (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 108-110). 1.5.5 Detekce syndromu CAN Zjišťování syndromu CAN se provádí hlášením nebo cíleným vyhledáváním jednotlivých případů na úrovni sluţeb, jako jsou například Orgány sociálně-právní ochrany dětí, policie, krizová centra, poradny, linky bezpečí a další. Odhalení můţe 24

probíhat rovněţ při běţné činnosti pracovníků, kteří se dostávají do kontaktu s dítětem, tedy lékaři, pedagogové, pracovníci dětských organizací (Dunovský a kol., 1995, s. 177). 1.5.5.1 Ohlášení Ohlášení, jako první fáze detekce syndromu CAN, musí být realizováno prostřednictvím svědků, kteří byli přítomni při nevhodném zacházení s dětmi, nebo ti, jeţ se dozvěděli, ţe dochází k hrubému jednání s dítětem. Existuje zde také moţnost anonymního oznámení, a to v případech, kdy je situace zvlášť závaţná a dotýká se více lidí. Anonymní oznamovatel často vyuţívá linek bezpečí (Dunovský a kol., 1995, s. 177). S účinností od 1. 1. 1994 platí ohledně trestného činu týrání svěřené osoby oznamovací povinnost, jakoţ i povinnost překazit jeho páchání. To lze učinit i včasným oznámením. Pokud tuto povinnost člověk nesplní, dopouští se sám trestného činu Oznámení je nutno učinit orgánům činným v trestním řízení - policii nebo státnímu zastupitelství. Oznamovatel je povinen sdělit všechny skutečnosti, jeţ nasvědčují tomu, ţe je dítě týráno. U trestného činu pohlavního zneuţívání platí povinnost překazit jeho páchání. Povinnost překazit páchání trestného činu lze učinit i jeho včasným oznámením orgánům činným v trestním řízení. Je moţné se obrátit také na některou neziskovou organizaci. (www.fod.cz) 1.5.5.2 Diagnostika a potvrzení či vyloučení syndromu CAN Diagnostika je druhou fází detekce syndromu CAN. Rozumí se tím činnost interdisciplinárního týmu, který zjišťuje a posuzuje všechny okolnosti případu špatného zacházení s dítětem nebo jeho důsledků. Při posuzování je zde důleţitá sociální anamnéza, rodinná a osobní anamnéza. V ní hraje podstatnou roli také medicínská anamnéza a vyšetření současného stavu dítěte. Navazujícím vyšetřením je psychologické vyšetření dítěte, ale i vyšetření dospělého označeného za původce zneuţívání nebo zanedbávání. Součástí tohoto vyšetření je i šetření sociální pracovnice v zařízení, kde se dítě právě nachází. V závaţných případech se této fáze můţe účastnit i policie. Někdy je vhodné přijmout dítě k diagnostickému pobytu, při kterém je dítě vyšetřeno lékařem a dalšími odbornými pracovníky, zejména psychologem a sociálním 25

pracovníkem. V těchto situacích se nejčastěji dítě umisťuje do nemocnice nebo do diagnostického dětského domova (Dunovský a kol., 1995, s. 180). Pro diagnostiku ohroţeného dítěte zanedbáváním nebo zanedbávaného dítěte je povaţován jako nejvhodnější multidisciplinární diagnostický přístup. V souvislosti s tímto přístupem se zjišťuje individuální situace dítěte, míra ohroţení dítěte, vztahy mezi rodiči a dítětem a samozřejmě celkový stav rodiny. Na posouzení situace dítěte se můţe podílet pracovník SPOD, pracovník školy, dětský lékař nebo poskytovatelé sluţeb. Při zjišťování rizikových rodin se často vyuţívají screeningové metody, nebo také dotazníky a škály. Tyto metody slouţí k případnému odhalení rizikových rodin. Dále se vyuţívá pozorování rodičů a dítěte, někdy také lékařské spisy (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 43). K určení míry zanedbávání v rodině se nejčastěji pouţívá standardizovaný materiál nazvaný Ontarijský index zanedbávání péče. Jde o materiál zahrnující šest okruhů péče o dítě, mezi které patří dohled, výţiva, oblečení a hygiena, péče o fyzické zdraví, péče o psychické zdraví a péče o osobní rozvoj dítěte. Pracovník u kaţdé oblasti hodnotí míru péče o dítě pomocí třístupňové škály s ohledem na věk dítěte (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 43). V rámci posuzování, zda je dítě ohroţené neţádoucím jednáním lze také hodnotit celkový vývoj dítěte, za vyuţití multidisciplinárního přístupu (viz výše). V současné době se hodnocení situace dítěte opírá o poznatky z oborů lékařství, psychologie a pedagogiky. V rámci hodnocení situace dítěte lze vycházet z jeho potřeb. Potřebami se zabývá mnoho autorů, z nichţ velmi významným je A.H. Maslowa a jeho pyramida potřeb. Maslow hierarchii potřeb třídí do pyramidy, v níţ se objevují niţší potřeby (zajišťující přeţití) ve spodní části pyramidy a vyšší potřeby v horní části. Kategorie potřeb jsou následující: Fyzické potřeby potrava, vzduch, voda Potřeba bezpečí- potřeba ochrany před nebezpečím Potřeba sounáleţitosti a potřeba lásky Potřeba sebeúcty- respektování vlastní osoby a pociťování vlastní hodnoty Potřeba sebeaktualizace- potřeba se realizovat a uskutečňovat své cíle (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 125). 26

K českým psychologům, kteří vytvořili základní systém potřeb dítěte, se řadí Z. Matějček a J Kovařík. Hlavními kategoriemi potřeb jsou: Okruh fyzických potřeb- zabezpečení tepla, výţivy, ochrana před negativními vlivy fyzického a sociálního prostředí Potřeba bezpečí Potřeba stability a přehlednosti prostředí- dítě ţije v domově se stabilní strukturou a s jasnými pravidly Potřeba učit se- potřeba podporovat nejen rozvoj kognitivních schopností, ale také rozvoj sociálního učení a učení morálce. Potřeba začlenění do širšího okruhu lidí zahrnuje příleţitostí k sociálním kontaktům nejen v úzké, ale i širší rodině Potřeba ţivotní perspektivy obsahuje příleţitosti pro rozvíjení vztahu k budoucnosti (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 125-126). Metod vyuţívaných pro hodnocení vývoje dítěte je mnoho. Z novějších metod hodnocení vývojové úrovně dítěte je metoda tzv. transdisciplinární hodnocení hrou - Transdisciplinary Play- Based Assessment (Linder 1994, podle Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 127). Tato metoda je vyznačována jako holistická, dynamická a flexibilní alternativa k metodám zaloţeným na testech. Hodnocení probíhá formou herních aktivit s dítětem, při kterých je účastno několik pracovníků. Někteří z nich jsou v přímém kontaktu dítětem, ostatní jsou pozorovateli. Hodnocení se účastí rovněţ rodiče dítěte (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 127). Nyní se odvrátím od posuzování ohroţeného dítěte a přejdu k třetí fázi zjišťování syndromu CAN, za kterou je povaţováno potvrzení nebo vyloučení diagnózy zkoumaného případu. Je zde nutné postupovat jako v případech, kdy by šlo o ověřenou diagnózu. Znamená to tedy, ţe případ je třeba hlásit OSPOD, který daný případ přebírá do své kompetence. Zařízení, které mohou dítěti poskytnout pomoc, jsou dětská centra, pedagogicko-psychologické poradny, poradny rodinné pomoci a podpory a jiné. Další případy, po provedeném šetření vyloučené, lze povaţovat za podezřelé a je důleţité se k nim podle potřeby, moţností a situace vracet (Dunovský a kol., 1995, s. 181). 27