Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Ekonomika výroby siláží Bakalářská práce Vedoucí práce: Vypracovala: doc. Ing. Jiří Skládanka, Ph.D. Lenka Niezgodová Brno 2012
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Ekonomika výroby siláží vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne. podpis diplomanta.
ABSTRAKT Cílem práce bylo porovnání objemů finančních prostředků potřebných na výrobu siláže s použitím různých technik skladování a prokázání rozdílných celkových nákladů na silážování jednotlivých zemědělských plodin. Rozdíly jsou způsobeny využitím odlišných částí rostlin, kdy je možno využít celou rostlinu nebo jen část, např. zrno, a dále rozdílnou plochou sklizně, kde se rozdíl projevil zejména v porovnání rozdílných technologií silážování kukuřice (v silážním PE vaku a klasickém silážním žlabu). Efektivitu výroby siláží tak tedy ovlivňuje především plocha využívaná ke konzervaci, resp. objem konzervované hmoty; konzervace většího objemu hmoty snižuje náklady na jednotku produktu. Práce se zabývá charakteristikou siláží. Definuje, mimo jiné, v dnešní době nejvyužívanější kukuřičné siláže, které jsou bohaté na živiny a při správném podávání a dodržování zásad skladování výtečně uhradí veškeré živinné nároky dojeného skotu. Upozorňuje na rozdíly ve výrobě různých druhů siláží, kdy např. pro výrobu bílkovinných siláží je zapotřebí nechat píci nejdříve zavadnou z důvodu následného kvalitního průběhu fermentačního procesu. V závěru shrnuje důležité faktory ovlivňující ekonomiku výroby siláží, zejména použití silážních aditiv, které sice zvýší náklady na výrobu, ale vzhledem k výraznému snížení ztrát v průběhu kvasného proscesu celkovou ekonomiku výroby siláží zefektivňují. Klíčová slova Výroba siláží, silážní postupy, silážní aditiva, technologie silážování, ekonomické nároky na výrobu siláže.
ABSTRACT The view of this work there was a comparison of financial resources volume necessary to silage production in context of using different storage technologies and demonstrate this variant total costs. Differences are caused by usage dissimilar parts of plants (it s possible to use whole plant or its part only, for example grain) and by harvest area s diverse where the variation shows in comparison of different sillage technologies by maize, especially (ensilage with the aid of PE bag and classic silage pit). So, the silage production s efectivity is affected by area using for conservation; the conservation of bigger size of clay lead to reducing costs per product s period. The work is dealing with characterization of silages. Among others it defines the most makeing maize silages which are rich in nutrients and where they cover all nutrient demands of milking cattle pre-eminently with correct feeding and keeping storage principles. This project highligting on differences in various type of silage production for example for producing protein silages we should let forage wilt at first by reason high-quality fermentative process. At the close, this work summarizes important factors affecting the economy of silage production, especially the using of silage additives although they rise the costs for the production, the whole economy is in result more effective; it caused by marked decrease of loss during the fermentation. Key words Sillage production, sillage practices, sillage additives, economic demands on silage production.
OBSAH 1 ÚVOD 1 2 CÍL PRÁCE 2 3 CHARAKTERISTIKA SILÁŽÍ 3 3.1 Charakteristika pojmu siláž 3 3.2 Jednoleté pícniny a jejich plošné zastoupení 3 3.3 Plochy víceletých pícnin a trvalých travních porostů 4 3.4 Druhy siláží 4 3.4.1 Siláže z glycidových pícnin 5 3.4.1.1 Silážování kukuřice 5 3.4.1.2 Silážování obilnin 7 3.4.2 Siláže z bílkovinných pícnin 7 3.4.2.1 Luskovinové siláže 7 3.4.2.2 Silážování vojtěšky 8 3.4.2.3 Silážování jetele 8 3.4.2.4 Siláže z pivovarského mláta 9 3.4.3 Polobílkovinné siláže 9 3.4.3.1 Travní siláže 9 3.4.4 Siláže z mačkaného zrna 10 3.5 Silážní mikroorganismy 10 3.5.1 Bakterie mléčného kvašení 11 3.5.2 Enterobakterie 12 3.5.3 Klostridie 12 3.5.4 Hnilobné bakterie 13 3.5.5 Bakterie octového kvašení 14 3.5.6 Kvasinky 14 3.5.7 Plísně 15 3.5.8 Listerie 15 3.6 Postup při výrobě siláží 15 3.6.1 Naskladňování silážního materiálu 16 3.6.1.1 Plnění silážních žlabů 16 3.6.1.2 Dusání silážního materiálu 16 3.6.1.3 Aplikace silážních aditiv 17
3.6.2 Výroba a fermentace 17 3.6.2.1 Fáze fermentace 18 3.6.3 Zakrývání silážního žlabu 20 3.6.4 Skladování a uchovávání siláže 21 3.6.4.1 Silážní žlaby 21 3.6.4.2 Silážní věže 22 3.6.4.3 Obalované balíky 22 3.6.4.4 PE vaky 23 3.6.5 Vybírání siláže 24 3.7 Chyby při výrobě siláží 24 3.8 Požadavky na kvalitní siláže 25 3.8.1 Hodnocení kvality siláží 25 3.8.1.1 Systém hodnocení výživné hodnoty 26 3.8.1.2 Hodnocení fermentačního procesu 27 3.8.1.3 Celkové hodnocení kvality siláže 30 4 ZTRÁTY PŘI VÝROBĚ SILÁŽÍ 31 4.1 Vliv ztrát na ekonomiku výroby siláží 31 5 MOŽNOSTI VYUŽITÍ ADITIV PŘI VÝROBĚ SILÁŽÍ 32 5.1 Vliv použití silážních aditiv na ekonomiku výroby siláží 32 5.1.1 Chemické konzervanty 33 5.1.2 Biologické inokulanty 34 5.1.3 Ostatní aditiva a silážní přísady 36 6 NÁKLADY NA VÝROBU SILÁŽÍ PŘI POUŽITÍ RŮZNÝCH SIL. POSTUPŮ 37 6.1 Ječmen mačkané zrno; technologie silážního PE vaku při výměře 5 ha 38 6.2 Ječmen mačkané zrno; technologie silážního PE vaku při výměře 100 ha 40 6.3 Oves GPS; technologie silážního PE vaku při výměře 5 ha 42 6.4 Oves GPS; technologie silážního PE vaku při výměře 100 ha 44 6.5 Kukuřice celá rostlina; technologie silážního PE vaku při výměře 5 ha 46 6.6 Kukuřice celá rostlina; technologie silážního PE vaku při výměře 100 ha 48 6.7 Kukuřice celá rostlina; technologie silážního žlabu při výměře 5 ha 50 6.8 Kukuřice celá rostlina; technologie silážního žlabu při výměře 100 ha 52 7 DISKUSE 54 8 ZÁVĚR 55 9 LITERATURA 56
1 ÚVOD V České republice je chováno přibližně 1,3 mil. kusů hovězího dobytka. Tradiční a nezastupitelné místo zaujímá především dojený skot. A právě skot je majoritní skupinou hospodářských zvířat s významnou konzumací siláží a čerstvé či zavadlé píce. Denní příjem silážní hmoty dosahuje kolem dvaceti kilogramů, rozhodně se zde tedy nejedná o zanedbatelnou položku. Přestože stavy skotu postupně neustále klesají, a to především vlivem nepříznivých výkupních cen mléka, podnikatelé zemědělci se neustále snaží o maximální komfort krav a zvyšování jak jejich pohodlí, tak samozřejmě o navyšování produkce mléka se souvztažností na produktivitu práce a snižování nákladů, které jim ve výsledku pomůže k dosažení co možná nejpříznivějšího ekonomického výsledku v podniku. Cílem výživy je vždy maximální využití krmiva, a to jak kvantitativních, tak především kvalitativních složek, které následně zabezpečí vysokou produkci kvalitního mléka vhodného pro lidskou spotřebu. To je dosahováno zvolením vhodné technologie výroby, skladováním a neméně technikou krmení a zakládáním krmiv. - 1 -
2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je kromě základního vymezení a popisu siláže přiblížit možnost použití silážních aditiv a popis jejich vlivu na snižování ztrát, seznámit čtenáře s výrobou siláží po ekonomické stránce a v závěru doporučit nejvhodnější technologii výroby a uchovávání výsledné siláže tak, aby byla i po ukončení skladovacího procesu plně a bez závad (tj. bez mikrobiologického narušení) použitelná ke krmným účelům. - 2 -
3 CHARAKTERISTIKA SILÁŽÍ 3.1 Charakteristika pojmu siláž Siláží jsou konzervovaná objemná krmiva, která se vyznačují nízkou hodnotou ph (3,7 5) za vzniku organických kyselin, zejména kyseliny mléčné, vznikajících fermentací nízkomolekulárních sacharidů (Doležal a kol., 2006). Siláže vznikají procesem silážování, tedy technologií konzervace krmiv založenou na rychlém okyselení naskladněné, udusané a dobře pořezané hmoty za nepřístupu vzduchu; jedná se tedy o přísně anaerobní výrobní proces. Mezi hlavní vedlejší produkt patři kyselina octová, která se tvoří hlavně v prvním období kvasného procesu; dále se jako vedlejší produkt při silážování uvolňují alkoholy, kyselina máselná, propionová a stearová, amoniak a oxid uhličitý (5 12 %), (Doležal a kol., 2006, Zeman a kol., 2006). Metoda silážování umožňuje konzervovat sklizené plodiny buď ve šťavnatém, nebo zavadlém stavu, s obsahem sušiny 22 50 %. Přesněji lze siláže dle obsahu sušiny silážované píce a použité technologie rozdělit dle Doležala a kol. (2006) na: a) siláže z čerstvé hmoty (obsah sušiny 22 26 %), b) siláže z částečně zavadlé píce (26 35% obsah sušiny), c) siláže za zavadlé píce, tzv. senáže (sušina v rozsahu 35 50 %). Minimální množství obsahu cukrů pro optimální kvašení se udává 2 3 % ve zkvasitelném substrátu v čerstvé hmotě (Doležal a kol., 2002). 3.2 Jednoleté pícniny a jejich plošné zastoupení Jednoleté pícniny na orné půdě zaujímaly v roce 2010 plochu o výměře 217 tis. ha, což představuje 9 % orné půdy. Z tohoto množství zaujímá kukuřice 179 tis. ha, která zároveň představuje nejvýznamnější jednoletou silážní plodinu (Anonym, 2011). Z hlediska silážovatelnosti ji řadíme mezi lehce silážovatelné pícniny. Do této skupiny je pak možno zařadit i slunečnici, proso, obilniny pěstované na zeleno či brambory (Jambor a Veselý, 1992). - 3 -
Luskoviny se vyznačují vysokým obsahem dusíkatých látek, z nichž je přibližně 90 % bílkovin. Bezdusíkaté látky zastupuje především škrob (Zimová a kol., 1982). Nejrozšířenější luskoviny hrách a bob, které se nejčastěji vysévají ve směskách s obilninami patří do skupiny tzv. obtížněji silážovatelných pícnin (Jambor a Veselý, 1992), a to především z důvodu vyššího obsahu bílkovin (Zeman a kol., 2006, Zimolka a kol., 2008). Za těžce silážovatelné, ze kterých poté vznikají tzv. labilní siláže, označuje Jambor a Veselý (1992) mimo jiné sóju či hrachor. Nežádoucím procesem je zde proteolýza, tedy enzymatický rozklad bílkovin na aminokyseliny, z nichž se tvoří látky negativně působící na pufrační kapacitu a způsobující zhoršení celkové kvality siláže doprovázené zápachem. Uplatňuje se zde deaminace (uvolňování čpavku) a dekarboxylace (vznik biogenních aminů), (Loučka a kol., 1997). 3.3 Plochy víceletých pícnin a trvalých travních porostů Dle dostupných údajů z roku 2008 se v České republice ročně sklidí 430 tis. ha víceletých pícnin, z toho 207 tis. ha silážních trav a 29 tis. ha jetelovin. Na celkové produkci siláže se pak trávy podílejí cca 56 % a jeteloviny necelými 8 % (Pozdíšek a kol., 2008). Trvalé travní porosty (TTP) zaujímají v České republice výměru 950 tis. ha, tj. 22 % zemědělské půdy (zemědělská půda má výměru 4 280 tis. ha). Pokles stavů krav v období let 1990 2006 způsobil zhoršení stavu obhospodařování a využívání travních porostů. Při současné vysoké úrovni zornění (72,4 %) v České republice proti státům EU-15 (průměrně 54,8 %) lze očekávat další nárůst ploch TTP. Převážná část výměry těchto porostů se nachází v méně příznivých oblastech, což ovlivňuje jejich produkční potenciál a určuje jejich další mimoprodukční funkce v krajině, tj. protierozní, transformační, krajinotvornou včetně vlivu na biodiverzitu (Pozdíšek a kol., 2008). 3.4 Druhy siláží Dle obsahu převažující živiny mohou být siláže bílkovinné, polobílkovinné či glycidové povahy. Další samostatnou skupinou jsou siláže z mačkaného zrna, kde se převaha živin - 4 -
sice rovněž odvíjí od použité skupiny plodin, nelze je však jako celek zařadit do výše zmíněných jednotlivých silážních druhů (Zeman a kol., 2006, Doležal a kol., 2006). 3.4.1 Siláže z glycidových pícnin Glycidy (sacharidy) tvoří 50 80 % sušiny krmiv a jsou hlavním zdrojem energie. Variabilita v rychlosti degradace sacharidů ovlivňuje průběh fermentace v bachoru (Pozdíšek a kol., 2008). Mezi významné glycidové plodiny využívané ke konzervaci technologií silážováním řadíme silážní kukuřici a obilniny. Dříve se, jak uvádí Doležal a kol. (2006), k silážování využívaly také brambory. 3.4.1.1 Silážování kukuřice Kukuřičná siláž představuje nejvýznamnější sacharidové krmivo, které v krmné dávce skotu sehrává velice důležitou úlohu. Jde o lehce stravitelné krmivo s nízkým obsahem dusíkatých látek (8 9 %), fosforu, vápníku, vit. A a D a β-karotenu, jež je třeba v krmné dávce vhodně doplňovat (Zeman a kol., 2006, Doležal a kol., 2006). Tyto doplňkové náklady však vyrovná výborná kvalita a výživná hodnota kukuřičné siláže. Nestačí dodávat pouze energii, ale krmná dávka musí být vyvážená s ohledem na energii a stravitelný dusík (Podoba, 1984). Při zkrmování jen kukuřičné siláže (tzv. kukuřičná monodieta) postačí dle Podoby (1984) obsah energie na produkci 3 4 kg mléka a obsah stravitelných dusíkatých látek uhradí jen záchovnou potřebu. Hlavní složkou kukuřice je škrob. ph siláží dosahuje hodnot 3,7 4,4, optimální obsah sušiny se pohybuje v rozmezí 28 34 %, vyšší obsah zaručuje lepší nutriční hodnotu krmiva (Doležal a kol., 2006). Ve fázi mléčně voskové zralosti obsahuje cca 135 g cukru v kilogramu sušiny (Wetterau a kol., 1974). Kukuřici lze sklízet a silážovat v podobě celých rostlin i jako dělenou sklizeň (LKS, CCM, zrno), lze využít slámu, chemicky konzervovat zrno či použít systém alkalage. Podle mnohých výzkumů se z hlediska koncentrace energie doporučuje sklízet silážní kukuřici ke konci těstovité zralosti. Pozdější sklizeň může omezit stravitelnost živin z důvodu snižování koncentrace vlákniny a růstu energie, zvyšuje se nebezpečí napadení siláží nechtěnými mikroorganismy a zvyšuje možnost nedokonalého udusání silážní hmoty. V důsledku obtížnějšího dusání pak není kvasný proces tolik úspěšný, siláž je - 5 -
aerobně nestabilní a vyznačuje se sníženou mikrobiální kvalitou. U silážní kukuřice při sušině 33 % se uvádí průměrné množství epifytní mikroflóry 2,3*10 5 /g kukuřice, u CCM až 6,7*10 5 /g (Doležal a kol., 2006). Důležitým faktorem úspěšného silážování je délka řezanky. Doležal a kol. (2006) uvádí délku řezanky 15 20 mm při sušině menší 30 %, navýší-li se na 32 34 %, je nutné ji snížit až na 6 8 mm. Produkty dělené sklizně kukuřice jsou pošrotované olistěné palice včetně vřeten (LKS) a palice s vřeteny bez listenů (CCM). Sklizeň touto metodou musí být provedena v době obsahu největšího podílu živin v palici, je tak zaručena vysoká energetická hodnota krmiva (až 8 MJ NEL/kg) s nízkým obsahem vlákniny a vysokým podílem škrobu. Metoda LKS si uchovává strukturální charakter, vyznačuje se vyšší koncentrací energie o 5 10 %, proto se využívá především ve výkrmu vysokoprodukčních dojnic po porodu a k intenzivnímu výkrmu. U metody CCM by částice měly mít alespoň z 80 % velikost pod 2 mm, aby byla hmota lépe stravitelná. Mačkané či šrotované vlhké kukuřičné zrno je svou povahou vhodné i pro zkrmování prasaty. Vlhkost se pohybuje v rozmezí 35 45 %. Bezprostředně po úpravě je v letních měsících vhodná chemická konzervace na bázi organických kyselin v dávce 3 5 l/t, přičemž čím nižší vlhkost, tím vyšší dávka aditiva. V zimním období se doporučuje ošetření biologickými inokulanty (Zimolka a kol., 2008). Drť zrna se vyznačuje dobrou teplotní stabilitou i při uchovávání v PE vacích. Tab. 1: Porovnání charakteristik různých technologií sklizně kukuřice (Zimolka a kol., 2008): Položka Metoda sklizně LKS CCM zrnová drť Obsah sušiny (%) 50 60 60 70 60 70 Hektarový výnos 12 17 9 15 - Koncentrace energie (MJ NEL) 7,2 7,7 7,5 8,4 8 9,22 Škrob (g/kg sušiny) 500 630 - Vláknina (g/kg sušiny) 80 120 60 70 do 35 Lysin (g/kg sušiny) 2,2 2,6 do 3-6 -
Degradovatelnost škrobu (%) 65 90 60 85 55 88 Podíl zrna v siláži (%) 85 95 70-3.4.1.2 Silážování ostatních obilnin Samostatné obiloviny, případně směs s luskovinami, se silážují nejčastěji technologií GPS, tedy konzervují se celé rostliny. Koncentrace energie se pohybuje kolem 5,7 MJ NEL/kg sušiny. Oves se sklízí ve fázi sloupkování až počátku metání (14 20 % sušiny), kdy obsahuje nejvíce bílkovin a vody. Pro silážování se však může využívat i období mléčné až voskové zralosti (24 35 % sušiny), ve které poskytuje nejvíce zelené hmoty a je sledována dobrá silážovatelnost. V pozdějším období se snižuje výskyt β-karotenu (Wetterau a kol., 1974). Jambor a Veselý (1992) doporučují k zabezpečení správného fermentačního procesu oves nechat zavadnout na obsah sušiny přibližně 35 %. 3.4.2 Siláže z bílkovinných pícnin Jako bílkovinné plodiny určené k silážování používáme především luskoviny, vojtěšku setou a jetel luční, z krmných zbytků potravinářského průmyslu pak cukrovarské řízky a vysoce hodnotné pivovarské mláto. U zmíněných víceletých pícnin je silážování v čerstvém stavu většinou neúspěšné, proto se silážují nejčastěji zavadlé spolu s konzervačním přípravkem (Jambor a Veselý, 1992). 3.4.2.1 Luskovinové siláže Siláže z rostlin bobu jsou obtížně silážovatelné pro své chemické složení sušiny, doporučuje se proto použití silážního aditiva. Bobová siláž je chuťově hořká, vyžaduje proto mísení s chuťově zajímavějšími krmivy, případně delší návykové období (Zimová, 1982). U kombinace hrachu jako krycí plodiny s podsevem vojtěšky se termín sklizně určuje stádiem zralosti hrachu, který by měl být ve voskově-mléčné zralosti. Silážování této směsky je označováno za bezproblémové, přesto je pro posílení fermentace a ae- - 7 -
robní stability vhodné aplikovat silážní aditiva biologické povahy, zejména při obsahu sušiny pod 40 % (Zimová, 1982). 3.4.2.2 Silážování vojtěšky Nebezpečí vojtěškové siláže je v nedostatečném prokvašení na potřebnou hodnotu ph podle Wetteraua (1974) je obsah cukru ve fázi butonizace pouze 40 g/kg sušiny. Pokud při kvašení vznikne málo kyseliny mléčné, po určité době dochází ke zvratu siláže a kyselina mléčná se přeměňuje na kyselinu máselnou. Ta je naštěstí díky svému charakteristickému zápachu dobře identifikovatelná i bez jakýchkoliv doplňkových laboratorních rozborů (Pozdíšek a kol., 2008). Je-li obsah kyseliny máselné vyšší než 0,5 %, je prekurzorem vzniku ketolátek (Loučka a kol., 1997). Při nižších sušinách mohou být ve vojtěškových silážích detekovány biogenní aminy. Aminy jsou produkovány dekarboxylací kyseliny octové nejenom enzymy hnilobných bakterií, ale také mnoho kmeny bakterií mléčného kvašení (Křížek a kol., 1993). Biogenní aminy snižují příjem krmiva a produkci mléka (Lingaas a Tviet, 1992). Pokud není, dle Pozdíška (2008), u silážování vojtěšky dosaženo ph 4,6 při 30% sušině, je skoro jisté, že siláž nezůstane stabilní; u obsahu sušiny 45 % je hranice minimální kyselosti pro rozvoj klostridií ph 4,85. Loučka (1997) uvádí, že zhoršení kvality siláže důsledkem namnožení klostridií lze odhadnout i podle koeficientu fermentovatelnosti, procentního obsahu sušiny, množství vodorozpustných cukrů a tlumivé kapacity. Co se aditiv týče, nedoporučuje se přidávat močovina z důvodu zhoršující silážovatelnosti, dále pak anorganické kyseliny, které zhoršují chutnost a příjem krmiva (Loučka a kol., 1997). 3.4.2.3 Silážování jetele Jetele mají obecně ve srovnání s vojtěškou nižší obsah dusíkatých a pufračních látek a více vodorozpustných cukrů. Při silážování jetele s obsahem sušiny pod 30 % je nezbytné přidávat sušené cukrovkové řízky (Wetterau a kol., 1974). Jetel se nesilážuje hůře než trávy, pokud má podobný obsah sušiny a není znečištěn. Odumřelé a nahnilé rostlinné části rostlin mají negativní vliv na kvašení (Mathies, 2002). - 8 -
Nejvhodnější doba pro sklizeň jetele je začátek květu. Pozdější sklizeň je vhodná také z důvodu pozdějšího vegetačního stárnutí ve srovnání s vojtěškou (Wetterau a kol., 1974). 3.4.2.4 Siláže z pivovarského mláta Mláto, nerozpustný podíl rmutu, obsahuje vysoký podíl vit. B a vyznačuje se dobrou stravitelností a rozdílnou bachorovou degradací proteinu. Ze sacharidů dominují glukóza a maltóza, obsah energie dosahuje hodnot 6,1 6,7 MJ NEL/kg sušiny. Čerstvé mláto rychle podléhá mikrobiálnímu rozkladu, ve zkrmitelném stavu vydrží nejdéle cca 48 hodin. Při 20% sušině obsahuje přibližně 5 % dusíkatých látek, 2 % tuku, 4 % vlákniny, 1 % popelovin a 10 % bezdusíkatých látek výtažkových (BNLV), (Doležal a kol, 2006). Z důvodu uvolňování velkého množství silážních šťáv se pivovarské mláto silážuje nejčastěji s přídavkem pšeničných otrub, sladového květu, štípané slámy nebo jiného nasávacího materiálu. Obsah sušiny se doporučuje vyšší než 35 %, vhodné jsou silážní aditiva na bázi kyseliny mravenčí a propionové (3 5 l/t), (Doležal a kol., 2006). 3.4.3 Polobílkovinné siláže Jako polobílkovinné siláže se využívají travní a jetelotravní směsky. 3.4.3.1 Travní siláže Travní siláže tvoří významnou složku krmných dávek přežvýkavců, neboť svým složením vyhovují požadavkům bachorového trávení. Travní porosty je nejvhodnější sklízet ve fázi metání, poté se tráva se nechá zavadnout na obsah sušiny 35 40 %. Nepříznivé jsou nízké obsahy sušiny, protože z mokrých siláží vytéká silážní šťáva a vysoké obsahy sušiny nad 45 % způsobují problémy při dusání (Mathies, 2002a). Mathies (2002a) rovněž uvádí, že za každý den zavadání je třeba počítat s navýšením vlákniny o cca 0,5 %. Zkrmování velkého množství takovýchto travních siláží poté způsobuje kolísání teoretické dojivosti až o 2 000 kg na krávu a - 9 -
rok, což dotčenému zemědělskému podniku způsobuje těžko navratitelné ekonomické ztráty. Je známo, že inokulací zavadlého (300 g/kg) travního porostu s větším výskytem ruderálních plevelů může docházet ke zhoršení silážovatelnosti a k nepříznivému průběhu fermentačního procesu. Nejhorší kvalita siláží byla zjištěna při sušině nižší než 290 g/kg (Doležal a kol., 2006). Wetterau (1974) pro navýšení koncentrace energie rozhodně nedoporučuje přídavek anorganických kyselin z důvodu odmítání výsledné siláže zvířaty. Pro vysoký obsah silážních šťáv je dobré přidat sušené cukrovkové řízky. 3.4.4 Siláže z mačkaného zrna Obilniny, luskoviny a kukuřice se při technologii silážování vlhkého mačkaného zrna sklízejí přibližně o tři týdny dříve než je plná zralost, při obsahu sušiny 55 70 % (Šeda a kol., 2005). Podle Wetteraua (1974) se za nejpříznivější obsah sušiny považuje 60 70 %. Ječmen je třeba dokonale zbavit osin. Mačkané zrno je ihned po úpravě (přidání vody) konzervováno chemickým přípravkem na bázi organických kyselin, především kyseliny propionové, a jeho dávka se řídí vlhkostí. Dle Šedy (2005) by u obilnin a kukuřice mělo být aplikováno množství 3 l/t při vlhkosti 40 45 %, 4 l/t při vlhkosti 35 40 % a 5 l/t při vlhkosti 30 35 %. Hrášek a fazole vyžadují dávky 4 l/t při vlhkosti 35 45 % a 5 6 l/t při vlhkosti 25 30 %, přičemž při zkrmování v letních měsících je doporučováno navýšení předepsaných dávek o jeden litr na tunu. Odběr siláže ze silážního skladu by měl být minimálně 3 5 cm vrstvy přední plochy za den (Šeda a kol., 2005), podle Wetteraua (1974) by však měl činit denní odběr alespoň 20 cm. 3.5 Silážní mikroorganismy Silážní mikroorganismy účastnící se kvasného procesu lze rozdělit do tří základních skupin: a) žádoucí (bakterie mléčného kvašení), - 10 -
b) nežádoucí (enterobakterie, klostridie, hnilobné bakterie, bakterie octového kvašení), c) škodlivé (kvasinky, plísně, listerie). 3.5.1 Bakterie mléčného kvašení Bakterie mléčného kvašení řadíme do skupiny fakultativně anaerobních mikroorganismů vegetujících za nepřístupu vzduchu. Využívá se jich k zabránění či potlačení rozvoje takových bakterií, které ke svému životu kyslík potřebují. Cílem silážování je vytvořit takové podmínky, aby se mohly mléčné bakterie co nejvíce pomnožit a umožnily vytlačit konkurenční bakterie (Doležal a kol., 2006). Pro svůj růst potřebují dostatečné množství pohotových sacharidů, k čemuž se využívá především glukóza, fruktóza a sacharóza. Rozdělit je lze dle teploty na teplomilné (termofilní) a studenomilné (psychrofilní), podle tvorby produktů kvasných procesů na homofermentativní a heterofermentativní. Další dělení by mohlo vycházet podle jejich tvaru (tyčinkovité, kokovité) či otáčivosti (levotočivé L+, pravotočivé D-, opticky inaktivní DL), (Doležal a kol., 2006). Pro termofilní mléčné bakterie je optimální teplota v rozmezí 40 60 C, jejich výskyt však není příliš vhodný, neboť při kvašení vznikají velké ztráty bílkovin a energie z důvodu zvýšení teploty siláže. Více než 30% ztráta bílkovin lze zaznamenat při zvýšení teploty nad 35 C, kdy roste tvorba kyseliny máselné a amoniaku. Druhým jevem je tzv. Maillardova reakce, tedy reakce aminokyseliny lysinu a redukujících cukrů, která se může objevit zejména při dlouhodobém skladování či zahřívání krmiva. Žádoucí typ kvašení nastává s aktivitou psychrofilních mléčných bakterií, pro jejichž vývin jsou v optimu teploty 20 30 C (Doležal a kol., 2006), jak je patrno z tab. 2. Homofermentativní bakterie mléčného kvašení dokáží přeměnit více jak 85 % ve vodě rozpustných cukrů na kyselinu mléčnou. K jejich hlavním zástupcům řadíme druhy rodu Enterococcus (E. faecium) a Lactobacillus (L. plantarum, Pediococcus acidilactici, P. pentosaceus), jejich činností dochází jen k velmi malým ztrátám sušiny a energie. Heterofermentativním kvašením jsou celkové ztráty živin nižší (při fermentaci fruktózy < glukózy). Typickými zástupci jsou Lactobacillus brevis a L. buchneri. Produkce levotočivých bakterií mléčného kvašení je více žádoucí, neboť jsou zvířaty tyto bakterie lépe metabolizovány (Loučka a kol., 1997) na rozdíl od kyseliny D- - 11 -
mléčné, jejíž velké množství může způsobovat mléčnou acidózu až celkovou poruchu látkové výměny (Doležal a kol., 2006). Měl by být zachován poměr s kyselinou octovou 3:1. Při heterofermentativním kvašení glukózy jsou podle Doležala a kol. (2006) ztráty sušiny 24 % a energie 1,7 %, u fruktózy dosahují hodnot 4,8 % sušiny a 1 % energie. Tab. 2: Teplotní snášenlivost jednotlivých druhů mléčných bakterií (Wetterau a kol., 1974): Druh mléčné Snášená teplota ( C) bakterie minimální optimální maximální Psychrofilní 0 10 20 30 Mezofilní 20 37 40 55 Termofilní 40 55 60 75 3.5.2 Enterobakterie Enterobakterie, konkurenti mléčného kvašení, slouží v silážované hmotě především k fermentaci sacharidů na kyselinu octovou, plyny a alkohol. Jejich činnost však vede k velkým ztrátám. Jde o aerobní mikroorganismy silně citlivé na přítomnost kyslíku a kyselého prostředí, nesnášejí snižování hodnot ph v siláži (aktivita inhibována při ph 4,5), jejich tepelné rozmezí životaschopnosti je 27 35 C. Jsou producenty amoniaku a toxických biogenních aminů, jsou schopny štěpit aminokyseliny, redukují dusičnany na dusitany. Sacharidové ztráty zde představují 4,8 %, ztráta energie přibližně 17 % (Doležal a kol., 2006). 3.5.3 Klostridie Tento anaerobní mikroorganismus je indikátorem půdní kontaminace. Bakterie máselného kvašení jsou průvodním znakem hlubokého rozkladu bílkovin. Současně s kyselinou máselnou se uvolňuje oxid uhličitý, laktózní plyny, alkohol a acetony, kyselina octová a propionová. Rovněž mohou vznikat zdravotně závadné biogenní aminy - 12 -
(Křížek a kol., 1993, Lingaas a Tveit, 1992). Biogenní aminy způsobují podle Doležala a kol. (2006) horší chutnost siláží s navazujícím sníženým příjmem krmiva zvířaty a snížení mikrobiální aktivity bachorové mikroflóry až defaunaci v bachorové tekutině. Klostridia jsou vysoce rezistentní vůči teplotě, ph (k inhibici dochází až při poklesu hodnoty ph na 4,2) i trávicím šťávám. Takto zasažené siláže mají zpravidla vyšší ph (nad 4,8) a nižší obsah kyseliny mléčné. Lze je rozdělit na sacharolytické, které odbourávají sacharidy i již vytvořenou kyselinu mléčnou, a proteolytické rozkládající bílkoviny a aminokyseliny (Doležal a kol., 2006). Spory klostridií pronikají trávicím traktem zvířat a vzduchem, krmivem nebo přímo skrz mléčnou žlázu mohou infikovat exkretované mléko, které již není použitelné pro sýrařské zpracování. Jejich počet nemusí vždy být v přímé závislosti na obsahu kyseliny máselné. Mezi základní preventivní opatření patří rychlá acidifikace, dodržení optimálního obsahu sušiny (nad 35 %) a čistoty sklizené hmoty. Ztráty sušiny zde mohou dosahovat až hodnot 51 % a energie 18,4 % (MacDonald a kol., 1991 cit. podle Doležala a kol., 2006). Tab. 3: Kvalita siláže v závislosti na počtu spor klostridií v 1 g silážní hmoty (Doležal a kol., 2006): Kvalita siláže Počet spor Velmi dobrá < 5 000 Dobrá 5 000 10 000 Uspokojivá 10 000 100 000 Špatná > 100 000 3.5.4 Hnilobné bakterie Hnilobné bakterie navazují na činnost klostridií. Narozdíl od nich jde však o přísně aerobní organismy, jejichž působení způsobuje totální organický rozklad silážní hmoty za současného vzniku toxických látek, tzv. mrtvolných jedů. Vyskytují se zejména v povrchových vrstvách siláží s nižším obsahem sušiny, využívají širokou škálu živin bílkoviny, pektiny, škrob, sacharidy a další. Činností hnilobných bakterií vzniká silně - 13 -
páchnoucí nekrmitelná hmota s velkými ztrátami živin a energie (Doležal a kol., 2006). Podle Wetteraua (1974) se v silážích neobjevují při ph 3,5 5,4. 3.5.5 Bakterie octového kvašení Jak už jejich název napovídá, bakterie octového kvašení (rod Acetobacter) přeměňují sacharidy nebo alkohol na kyselinu octovou. Jde o aerobní mikroorganismus odolný vůči kyselinám. Zejména u kukuřičných siláží mohou vyvolávat sekundární fermentaci (Doležal a kol., 2006, Zeman a kol., 2006). Prevencí je jako u všech ostatních nežádoucích mikroorganismů dobré udusání a zakrytí siláží a správně řízený odběr zamezující průniku vlhkosti odběrovou plochou. Ztráta energie při výskytu bakterií octového kvašení se pohybuje až okolo 38 % (Wetterau a kol., 1974). 3.5.6 Kvasinky Kvasinky patří rovněž mezi acidotolerantní (aktivita inhibována při ph 3,2) aerobní mikroorganismy konkurující mléčným bakteriím, které fermentují vodorozpustné cukry na aromatické alkoholy (etanol), organické kyseliny a oxid uhličitý způsobující zvětšování objemu siláží. Jsou považovány za hlavní příčinu aerobní nestability siláží. Způsobují samozáhřev s následnou destabilizací siláže, jejíž další zkrmování je podmíněno hraničním počtem kvasinek (10 6 10 8 cfu/g). V opačném případě dochází k průjmům a jiným zažívacím potížím zvířat (Doležal a kol., 2006) způsobených především navýšením obsahu alkoholu nad 2 %. Množství kvasinek je částečně redukováno kyselinou octovou a propionovou, zatímco kyselina mléčná a mravenčí má na jejich inhibici vliv nepatrný (Doležal a kol., 2006). Rovněž dle Doležala a kol. (2006) představují ztráty sušiny až 48 %, energie pouze cca 0,2 %. Podle Wetteraua (1974) 3 %, dle Jambora a Veselého (1992) až 49 %. - 14 -
3.5.7 Plísně Plísně jsou zcela nežádoucím aerobním, osmotolerantním a acidorezistentním (ph 2 3) mikroorganismem, který způsobuje nutričně-zdravotní problémy. Jejich přítomnost je spojována s nedostatečnou technologickou kázní, špatnými skladovacími podmínkami a nízkou hygienickou kvalitou. Jejich růst je inhibován nízkou vlhkostí a vysokou teplotou. Stejně jako kvasinky rozkládají všechny rozpustné živiny a bílkoviny a metabolizují již vytvořenou kyselinu mléčnou. Jejich zvýšený výskyt je zaznamenán u výroby siláží technologií obalovaných balíků (Doležal a kol., 2006). Kontaminovaná krmiva jsou vždy nezkrmitelná, podmíněně zkrmitelná jsou do koncentrace 10 5 cfu/g, ne však mláďatům a březím plemenicím. Následkem zkrmování plesnivých siláží mohou být poruchy bachorového trávení a reprodukce, digitální dermatitidy, mykózy a mykotoxikózy a alergie různého rozsahu (Doležal a kol., 2006). Ztráty na hmotě mohou dosahovat až 50 % (Jambor a Veselý, 1992). 3.5.8 Listerie Listerie řadíme do skupiny vysoce nebezpečného odolného patogenu. Zdrojem této anaerobní bakterie jsou nekvalitní bílkovinné siláže, odkud se dále přenáší do exkretovaného mléka (Doležal a kol., 2006, Zeman a kol., 2006). Dle Doležala (2006) se jejich vyšší výskyt objevuje u siláží vyráběných technologií obalovaných balíků v důsledku vyšší sušiny a větší velikosti řezanky. Přestože není v Evropě výskyt listorióz rozšířen, jako prevence je Doležalem (2006) doporučováno zajištění obsahu sušiny nad 35 %, kontrola průběhu fermentačního procesu, zajištění anaerobního prostředí a omezení znečištění silážované píce zeminou. 3.6 Postup při výrobě siláží Výrobu siláže lze shrnout do několika základních operací, které budou popsány v následujících řádcích. V úvahu zde není bráno samotné pěstování plodiny určené k budoucímu silážování a její sklizeň. - 15 -
3.6.1 Naskladňování silážního materiálu Před naskladňováním je třeba dbát zvýšené pozornosti na čistotu silážního žlabu a jeho okolí. Jakékoliv znečištění, byť sebemenší a nedůležitě vypadající, může mít za následek pozdější znehodnocení siláže či dokonce její vyloučení pro krmné účely. Proto je nezbytné odstranit veškeré zbytky staré silážní hmoty a případně provést i desinfekci prostoru včetně kolmých bočních stěn, k tomuto účelu dobře poslouží chloramin (Doležal a kol., 2006). 3.6.1.1 Plnění silážních žlabů Plnění silážního žlabu by mělo proběhnout v co nejkratší době, ne však na úkor dokonalého udusání hmoty. V opačném případě dochází k velkým ztrátám v důsledku aerace a působení nežádoucích mikroorganismů (Zeman a kol., 2006). Dopravní prostředky přivážející silážní hmotu by neměly vjíždět do prostoru žlabu, ale píci vyklopit u jeho kraje, v tzv. manipulačním prostoru a dusací technika by neměla opouštět silážní žlab, neboť hrozí riziko kontaminace. Linky navážející silážovanou hmotu se musí přizpůsobit kapacitě dusacích mechanismů. Minimální vrstva denně navezené hmoty (probíhá-li plnění žlabů více než jeden den) by měla být alespoň 50 cm a měla by se dokonale rozvrstvit do výšky 15 30 cm. Celková výška naskladněné hmoty v silážním žlabu by neměla překročit 4 m (Doležal a kol., 2006), přičemž do posledních 20 cm navezené hmoty je dobré přidat 2 % soli, která zajistí konzervaci a omezí zamrzání v zimních měsících (Wetterau a kol., 1974). Při intenzitě naskladňování (>30 t/h) dále Doležal (2006) pro zajištění dokonalého utužení silážní hmoty doporučuje zařazení dalšího dusacího prostředku. Na vrstvu siláže ze zavadlé píce by z důvodu vysychání měla být navezena vrstva čerstvé píce. 3.6.1.2 Dusání silážního materiálu Dokonalé udusání navezené silážní hmoty je předpokladem pro správný průběh fermentačního procesu a minimalizaci ztrát vzniklých v důsledku působení vzduchu a následného znehodnocení toxickými mikroorganismy. Jeho intenzita výrazně ovlivňuje rychlost acidifikace silážované hmoty. Ukazatel správného dusání je měrná hmotnost sušiny, - 16 -
která by se neměla pohybovat pod hodnotami 180 200 kg/m 3 prostoru; této hodnoty zpravidla nedosahují siláže v obalovaných balících (Doležal a kol., 2006). Obvyklý počet přejezdů po vrstvě pro zajištění úspěchu je 6 10, v žádném případě by však neměl klesnout pod čtyři, přičemž rychlost pohybu dusacích vozů by měla být max. 2 km/h. Doba dusání je závislá na používané technologii, neměla by však být kratší než 4 min/t (Doležal a kol., 2006). Doporučeny jsou kolová vozidla do hmotnosti 15 t (síla 7 10 kn/m 2 ) s možností vzdálenosti kol od stěn žlabu alespoň 50 cm (Zimolka a kol., 2008). Při přerušení práce Doležal a kol. (2006) doporučuje nejdříve navézt novou vrstvu a teprve pak pokračovat v dusání (důvodem je vtlačování vzduchu dovnitř siláže). Obecně platí, že čím vyšší je obsah sušiny a délka řezanky, tím více se snižuje možnost dostatečného udusání. Pro normálně zavadnutý porost platí Faustovo pravidlo, kdy hmotnost dusacích válců = množství _ masy _( t / h) 3 (Mathies, 2002). 3.6.1.3 Aplikace silážních aditiv Aditiva se v mnoha případech aplikují během navážení a dusání hmoty, zpravidla mezi jednotlivé ještě neudusané vrstvy (Doležal a kol, 2006, Loučka a kol., 1997). Efekt aditiv může být ovlivněn způsobem následného zakrytí siláže. Více o aditivech, jednotlivých druzích a jejich aplikaci v samostatné kapitole. 3.6.2 Výroba a fermentace Prvním velice důležitým krokem je vytvoření co možná rovnoměrné řezanky. Velikost agregátů je závislá především na druhu silážovaného materiálu a zvoleném způsobu technologie silážování. Dle Mathiese (2002a) však mnohé pokusy ukazují, že optimální délka řezanky z pohledu příjmu krmiva a efektu struktury je obecně přibližně 35 mm při 35% sušině, při vyšším obsahu sušiny a vlákniny jsou vyhovující drobnější agregáty (20 mm). Obsah sušiny méně jak 25 % umožňuje velikost řezanky až 60 80 mm. Délka řezanky výrazně ovlivňuje příjem a stravitelnost krmiva zvířaty, salivaci a délku doby přežvykování (Doležal a kol., 2006). Za strukturální krmivo považujeme - 17 -
objemná krmiva, s určitým obsahem vláken, které vyvolávají u přežvýkavců intenzivní žvýkání a přežvykování (Pozdíšek a kol., 2008), které probíhá např. u dojnice kolem 8 hodin denně (Piatkowski a kol., 1990 cit. podle Pozdíška, 2008). Dle Pozdíška (2008) jdou směrné hodnoty celkové doby přežvykování následující: 40 70 min/kg sušiny u kukuřičné siláže, 100 120 min/kg sušiny u travní siláže, 110 160 min/kg sušiny u slámy a sena, u jadrných krmiv jde o zanedbatelnou hodnotu. V průběhu uvedené doby dochází k 25 tisícům žvýkacím pohybům při současné produkci cca 300 litrů slin denně, tj. 12 14 l/kg sušiny. Pro nerušený průběh trávicích procesů u dojnic se za minimální příjem strukturálně účinné vlákniny považuje 400 g/100 kg ž. hm./den (Pozdíšek a kol., 2008). Toto množství zaručí příznivou dojivost. Proces fermentace začíná jako smíšený proces zahájený působením Enterobacterů, které zkvašují přítomné sacharidy na kyselinu octovou. V závislosti na obsahu sušiny jsou časem tyto mikroorganismy potlačeny a proces přechází do hluboce okyselující fáze homofermentativního mléčného kvašení, kdy se jako první pomnoží zástupci rodu Lactococcus a Leukonostoccus a poté Lactobacillus a Pediococcus. Přibližně poloviční množství mléčných bakterií se vytvoří během prvních dvou až tří dnů fermentace, zbytek dle intenzity fermentace přibližně do dvou týdnů. Produkce kyseliny mléčné ustává do tří týdnů. 3.6.2.1 Fáze fermentace V první fázi fermentace, tzv. aerobní, je respirace provázena hydrolytickým rozkladem sacharidů rozpustných ve vodě a proteolýzou, současně se spotřebovává kyslík a vzniká oxid uhličitý, voda a teplo; již při zahřátí na teplotu 30 C dochází k nutričním ztrátám, při 40 C dochází k nevratným změnám bílkovin a ztrátám energie. Epifytní mikroflóra v tomto stádiu obsahuje jak aerobní, tak fakultativně anaerobní mikroorganismy podílející se na oxidačních procesech. Již v této fázi dochází k určitému stupni fermentace za vzniku kyseliny mravenčí, octové a mléčné a poklesu hodnoty ph pod 5. Vhodné podmínky pro vznik a rozvoj však zde mimo jiných nežádoucích mikroorganismů nacházejí i klostridie a enterobakterie (Doležal a kol., 2006). - 18 -
Podle Doležala probíhá doba aerobní fáze různě dlouhou dobu, technologicky je však žádoucí doba co nejkratší, tj. několik hodin, aby nedocházelo k nadměrným ztrátám energie a stravitelnosti živin. Wetterau (1974) říká, že za dobu trvání, tj. 1 5 dnů, dochází kromě intenzivního kvašení také k vydýchání zbylého kyslíku, odumření rostlin, postupnému uvolňování buněčných šťáv a slehávání píce. Tato fáze má klíčovou úlohu pro další průběh fermentace, hygienickou jakost i aerobní stabilitu siláže. Stejnou dobu trvání této fermentační fáze udává Podoba (1984). Na fázi aerobní navazuje hlavní fermentační fáze, pro kterou je typické silné pomnožení bakterií mléčného kvašení (>1 mil. cfu/g) a dle Doležala a kol. (2006) snížení hodnoty ph až na hodnotu cca 4,2. Pohoda (1984) uvádí snížení ph až na 3,5. V několika málo hodinách dochází k lýze buněk a uvolnění rostlinných enzymů pro štěpení sacharidů a rozklad bílkovin, zároveň se uvolňují silážní šťávy a nastává celkový útlum nežádoucí mikroflóry vlivem rozdílných životních požadavků. Mikroflóra této fáze je ovlivněna již i technologií, přičemž se zvyšuje řezáním a mačkáním silážního materiálu (Doležal a kol., 2006). Doba trvání hlavní fáze fermentace je závislá na obsahu sušiny a použitého inokulantu či chemického aditivního přídavku. Během 15 až 30 dnů se tak rozhoduje o budoucí stabilitě výsledné siláže (Wetterau a kol., 1974). Ve třetí, tzv. stabilizační fázi, dochází k utlumení aktivity silážní mikroflóry, tzn. zpomalují se procesy uvolňování zbytkových sacharidů; pokles ph je výrazně pomalejší, mění se poměr kyseliny mléčné a octové. Ještě v této fázi mohou přežívat kvasinky a plísně, proto je nezbytné stále hlídat průnik kyslíku a dešťových srážek do siláže. Pokud byla siláž označena jako stabilní, probíhá ještě mírné kvašení, u nestabilních siláží se mohou objevit nežádoucí kvasné procesy (Wetterau a kol., 1974). Jak píše Doležal a kol. (2006), i ve stabilizační fázi je možno přidávat aditiva, které však ovlivňují dobu zrání siláží. Inhibitory ji prodlužují o 1 2 týdny, inokulanty naopak zkracují o 2 4 týdny. Wetterau (1974) doporučuje odebírat vzorky pro posouzení a laboratorní testy ve druhé a třetí fázi fermentace. - 19 -
3.6.3 Zakrývání silážního žlabu Zakrytí siláže patří rovněž mezi velice důležitý až nepostradatelný úkon ve výrobě a uchovávání siláží. Rozhoduje kvalita i doba (včasnost) přikrytí silážního prostoru. Dokonalé zakrytí nedovolí vzniku či rozvoji nežádoucí mikrobiální aktivity, jejíž důsledky nemusejí být jen v povrchovém a ihned patrném znehodnocení, ale projevují se i hnilobnými procesy v hlubších vrstvách, jak uvádí Zeman a kol. (2006) i Doležal a kol. (2006). Důležité není jen samotné zakrytí, ale také dostatečné zatížení plachty. Dokonalé zakrytí žlabu se pozná podle nafouknutí fólie co nejdříve po zasilážování; to je vyvoláno přítomností oxidu uhličitého (Doležal a kol., 2006). Správný postup zakrytí silážních žlabů by měl dle Doležala a kol. (2006) vypadat asi takto (obr. 1): 1. Před zahájením plnění žlabu přeložit přes stěnu tenkou mikrotenovou fólii (tloušťka 0,04 mm) volnými konci ven ze žlabu. 2. Před zakrytím povrchově ošetřit stěny a horní vrstvy silážované hmoty, a to organickou kyselinou nebo močovinou (u kukuřičných siláží) v dávce 3 kg/m 2. 3. Překrýt vrstvou mikrotenové fólie, spoj v šířce alespoň 50 cm. 4. Položit hlavní kvalitní silážní plachtu, která musí být odolná UV záření, minimálně dvouvrstvá bílé nebo černobílé barvy (pokládá se bílou stranou vně), tloušťky 0,15 0,18 mm, přesah přes okraje silážního žlabu nejlépe minimálně 1 m proti zatékání dešťové vody. 5. Napnout plachty, zatížit je podél okrajů i napříč žlabu (ve vzdálenosti 3 4 m) nekontaminujícím materiálem. - 20 -
Zatížení Dvouvrstvá silážní plachta Ošetření Podkladová mikrotenová fólie Siláž Obr. 1: Schéma zakrytí siláží (Doležal a kol., 2006) 3.6.4 Skladování a uchovávání siláže Siláže, stejně jako ostatní krmiva, by se měly skladovat ve vhodných podmínkách umožňujících nejen vhodnou manipulaci, ale také zajištění stability a kvality krmiv. U siláží se uplatňují silážní žlaby, obalované balíky nebo PE vaky. 3.6.4.1 Silážní žlaby Mezi technické požadavky na silážní žlab řadíme především pevné nepropustné dno a postranní stěny s jedním nebo dvěma pevnými čely (počet záleží od varianty žlabu průjezdné či neprůjezdné). Žlaby mohou být buď plně zapuštěné do země, polozapuštěné nebo povrchové. U poslední varianty však vzniká velké riziko ztrát energie z důvodu pronikání vzduchu do siláže (Zeman a kol., 2006, Doležal a kol., 2006). Podle Doležala a kol. (2006) by se žlaby měly vyznačovat již zmíněnou vodo- i vzduchotěsností dna i stěn a dokonalým odvodem silážních šťáv, čemuž pomohou silážní kanálky nebo obvodová štěrbina, přičemž objem jímky má být tak velký, aby první odčerpání šťávy z ní bylo nutné nejdříve za týden po naplnění sila (Wetterau a kol., 1974). Dále by se měly vyznačovat možností mechanizace, 1% podélným spádem dna a 3% spádovostí k obvodové štěrbině. Velmi časté jsou silážní žlaby o objemu 2 000 5 000 m 3 (rozměry 9 m x 20-30 m nebo 18 m x 60 m). - 21 -
3.6.4.2 Silážní věže Silážní věže (vertikální sila, věžová sila) jsou oblé silážní nádrže, ve kterých probíhá stlačení a udusání silážní hmoty její vlastní tíhou. Existují v betonovém, kovovém (ocel, slitiny s hliníkem) nebo dřevěném provedení; uzavíratelné nebo hermetické; s horním či spodním vybíráním. Vyrábějí se o průměru 6 m, 9 m a 12 m, přičemž v České republice jsou nejužívanější devítimetrové (Doležal a kol., 2006). 3.6.4.3 Obalované balíky Také jedna z novějších technologií, která je uplatňována především v menších a ekologicky orientovaných podnicích a jež při dodržení všech technologických postupů zajišťuje výstup v podobě kvalitní siláže. Rovněž se uplatňuje při sklizni malých ploch a trvalých travních porostů či třetích sečí. Ve srovnání s tradičními silážemi mají nižší měrnou hmotnost (127 180 kg sušiny/m 3 ), (Doležal a kol., 2006, Zeman a kol., 2006). Celý proces spočívá ve sběru zavadlé píce, její zalisování do válcových balíků (obdobně jako při sklizni sena) a omotání několika vrstvami smršťovací samolepící fólie, pod kterými je tak vytvořeno vhodné prostředí k fermentačním procesům. U této metody konzervace píce odpadá nutnost zajištění silážního žlabu nebo sila, balíky je však nutno skladovat na bezpečném místě, aby se zabránilo protrhnutí či jinému narušení krycí fólie. Mezi další technologické přednosti patří podle Doležala a kol. (2006) možnost rychlého uzavření balíku a zároveň přerušení práce bez větších negativních následků na výslednou kvalitu siláže, dostatečná technologická výkonnost (cca 1 ha/h). Z hlediska přepravy jsou velice dobře obchodovatelné. Nevýhodou by však mohlo být zpomalení fermentace vlivem vyššího obsahu sušiny hmoty, a tudíž nižší koncentrací bakterií mléčného kvašení. Zásady výroby obalovaných balíků pro dosažení jakostní siláže dle Doležala a kol. (2006): ovinutí fólií by mělo proběhnout nejlépe ihned, nejpozději však do dvou hodin od slisování, počet vrstev fólií se pohybuje v rozmezí 4 8 a je závislý na obsahu sušiny silážované píce, - 22 -
doporučuje se vyšší obsah sušiny při sklizni z důvodu pozdější tvorby silážních šťáv a uchovatelnosti (balíkované siláže s nižší sušinou se nemohou skladovat ve vrstvách nad sebou, neboť dochází k deformaci balíků a zvýšenému riziku protržení fólie), při silážování materiálu o obsahu sušiny menší než 35 % se doporučuje použití konzervačních prostředků (ne chemických vzhledem k vyššímu obsahu sušiny) nebo navýšení počtu obalovaných vrstev fólie, podnik by měl mít zabezpečenu recyklaci fólií, jejichž spotřeba je poměrně vysoká (100 130 kg/8 10 ha). 3.6.4.4 PE vaky Silážování do PE vaků jako jedna z novějších technologií se z důvodu poněkud vyšší technologické náročnosti používá jen pro nejkvalitnější a živinově nejbohatší krmiva. Jde o vojtěškové siláže, produkty z dělené sklizně kukuřice, pivovarské mláto, cukrovarské řízky a mechanicky upravené vlhké zrno (Doležal a kol., 2006). Doležal a kol. (2006) rovněž uvádí, že mezi hlavní technologické přednosti patří rychlejší vznik anaerobního prostředí, nižší rozklad proteinu a fermentační ztráty (5 8 %), stálá stlačitelnost, vyšší stravitelnost organických živin (5 6 %), možnost volby delší, avšak vyrovnané délky řezanky (až 5 cm). V porovnání se silážním žlabem lze bez negativních následků přerušit práci, uzavírání vaku je velice rychlé, linky jsou velice výkonné (až 50 t/h senáží, 60 t/h LKS a cukrovarských řízků). Porovnání fermentačních charakteristik PE vaků a v silážním žlabu je v tab. 4. Rovněž objemová hmotnost je u tohoto způsobu skladování vyšší: zavadlá píce (senáže) 500 700 kg/m 3 kukuřice 750 900 kg/m 3 cukrovarské řízky 700 800 kg/m 3 mačkané zrno 900 1 000 kg/m 3 Na trhu jsou vaky o rozměrech (délka x průměr) např. 60 m x 2,4 m (kapacita 160 190 t), 60 m x 2,7 m a 60 m x 3 m. - 23 -
Tab. 4: Porovnání fermentačních charakteristik kukuřičné siláže skladované ve žlabu a PE vaku (Doležal a kol., 2006): Kys. Kys. Způsob Sušina KVV NH 3 Třída ph ml. octová sklad. (%) (Mg KOH) (%) jakosti (%) (%) Žlab 23,8 3,92 1 856 6,64 1,76 2,35 II. PE vak 29,1 4,13 1 121 3,51 0,76 0,89 I. 3.6.5 Vybírání siláže Způsob vybírání výrazně ovlivňuje následnou aerobní stabilitu siláže. Doporučuje se proto vybírání rychlé, bez zbytečného narušení silážní stěny. Za tímto účelem se nejčastěji používají vybírací frézy, které stěnu zanechávají v poměrně kompaktním stavu, obzvlášť u siláží dobře udusaných. Limitujícím faktorem u tohoto způsobu může být snad jen špatně nařezaná nebo příliš dlouhá řezanka (>15 cm), (Zimolka a kol., 2006). Způsob odběru musí být podřízen denní spotřebě krmiva a kapacitě silážních prostor. V zimních měsících by měla být denně odebrána vrstva alespoň 10 15 cm, v letních a teplejších období více jak 20 30 cm; v opačném případě je možné snížit riziko aerobních změn ošetřením odběrové stěny chemickými látkami, a to koncentrovanými kyselinami v dávce 0,5 l/m 2 nebo ve směsi s vodou v poměru 1:3 v množství 1,5 2 l/m 2 (Zimolka a kol., 2008). Před samotným odběrem je nezbytné odstranit vizuálně narušené nebo jinak znehodnocené krmivo, aby se nedostalo do krmné dávky zvířat (Doležal a kol., 2006). Po odběru požadovaného a přiměřeného množství siláže je dobré odběrovou stěnu opět zakrýt ochrannou fólií. 3.7 Chyby při výrobě siláží Nejčastější chyby při výrobě siláží bývají zpravidla způsobeny z důvodu nepříznivého počasí, neznalosti problematiky konzervace, z důvodů organizačně-technických či ekonomických ( snižování nákladů za každou cenu ). - 24 -
Veškeré chyby či nesprávný postup při jakékoliv fázi výroby lze odvodit z principů správné praxe a zásad vždy v příslušné kapitole, která pojednává o konkrétních problémech a chybách spojených s výrobou siláže. 3.8 Požadavky na kvalitní siláže Kvalita siláží je dána celým souborem kritérií smyslového a chemického hodnocení a je ovlivněna jak obsahem a poměrem živin konzervované píce, tak především vlastním průběhem fermentačního procesu a podmínkami skladování (Doležal a kol., 2006). Kvalitní siláž by se měla vyznačovat (Zeman a kol., 2006, Doležal a kol., 2006): 1. vysokou koncentrací energie, kterou lze ovlivnit vhodným stádiem sklizně, úpravou pokosu a výběrem správného druhu píce; 2. nízkou ztrátou sušiny, jež je ovlivňována počtem operací při zavadnutí a zvoleným druhem píce; 3. čistotou (nízký obsah popelovin a stupeň znečištění); 4. vysokou kvalitou řezanky (délka, udusání) a fermentačního procesu, u kterého je rozhodující především obsah sušiny, doba silážování, anaerobní podmínky, silážní aditiva; 5. vysokou aerobní stabilitou, hygienickou jakostí a dietetickou využitelností. Za podmínek méně příznivých pro růst, jako je sucho, vysoké teploty či nedostatek slunečního svitu, a při použití vysokých dávek dusíkatého hnojení nastává větší kumulace nitrátů (dusičnanů) v píci (Pozdíšek a kol., 2008). Problémovým může být rovněž nadměrný obsah volného tuku v krmivu, který snižuje obsah mléčného tuku a bílkovin v nadojeném mléce (Straková a Suchý, 2005). Tato skutečnost může způsobovat problém především při výkupu mléka a s tím souvisejícími sníženými či úplně chybějícími příplatky za jeho jednotlivé obsahové složky, které se významně podílejí na finančním příjmu podnikatele. 3.8.1 Hodnocení kvality siláží Obecně lze hodnotit živinové ukazatele a fermentační proces (smyslové posouzení, hodnocení proteolýzy a kyseliny máselné). Hodnocení (dle tzv. Normy 2000 vychází - 25 -