Mezigenerační učení v rodinném vinařství

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Pedagogika Bc. Veronika Ocásková Mezigenerační učení v rodinném vinařství Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: doc. Mgr. Petr Novotný, Ph.D. 2015

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury....

Poděkování Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu mé práce doc. Mgr. Petru Novotnému, Ph.D. za jeho odborné vedení, podnětné rady a připomínky. Velké poděkování patří také všem respondentům, kteří byli ochotni se mnou spolupracovat.

Obsah Úvod... 6 Teoretická část... 8 1 Rodinné vinařství... 8 1.1 Rodina... 8 1.1.1 Kultura rodiny... 10 1.2 Vinařství... 11 1.2.1 Kultura vinařství... 13 1.3 Specifika rodinných vinařských podniků... 15 2 Mezigenerační vztahy... 19 2.1 Konflikty mezi generacemi... 20 2.2 Mezigenerační solidarita... 21 3 Mezigenerační učení... 24 3.1 Učení... 24 3.2 Mezigenerační učení... 26 3.2.1 Mezigenerační učení v rodině... 28 3.2.2 Mezigenerační učení na pracovišti... 30 Empirická část... 32 4 Metodologický postup... 32 4.1 Výzkumný problém... 32 4.2 Výzkumný cíl... 33 4.3 Výzkumná otázka... 33 4.4 Výzkumná metoda... 34 4.5 Výzkumný vzorek... 34 4.6 Sběr dat... 36 4.7 Analýza dat... 37 5 Výsledky výzkumného šetření... 38 5.1 Vinař vinařovi vínem... 39 5.1.1 Od starších generací k mladším... 41 5.1.2 Od mladších generací ke starším... 44 5.2 Ve sklepech či na vinici... 47 5.3 MGU, já, ty a vinohrad?... 50 5.3.1 Já učím tebe... 50

5.3.2 Ty učíš mě... 52 5.4 Pro naše vinařství... 54 5.5 Nahlédnutí pod korek... 56 Shrnutí a diskuze... 60 Závěr... 63 Seznam použité literatury... 65 Přílohy... 70 Příloha I schéma rozhovoru... 70 Příloha II ukázka rozhovoru... 72

Úvod Staří, ti ve vše věří. Dospělí, ti o všem pochybují. A mladí? Ti vše vědí. Oscar Wilde Dnešní vyspělá společnost, nazývaná společností vědění, klade velký důraz na neustálé učení. Potřeba učit se, vědět a znát tedy neustále stoupá a je žádaná v průběhu celého života všech jedinců. Na učení tedy můžeme nahlížet jako na celoživotní proces, který by měl probíhat jak v osobním životě, tak i v tom pracovním. Právě rodinné firmy, podniky a společnosti, kam spadá i rodinné vinařství, propojují rodinnou a pracovní sféru. Dochází tak k učení jednak na základě rodinných vztahů a také v rámci vztahů pracovních. Toto učení, které vychází z každodenních interakcí členů rodiny či jejich vzájemné komunikace na pracovišti, spadá do specifické oblasti učení, kterou je mezigenerační učení. Rodinné vinařství je specifické právě předáváním řemesla z generace na generaci a propojením rodinného prostředí s pracovním. Na tomto konceptu, který byl typický především pro tradiční společnosti, většina rodinných vinařství staví i dnes. Zajímavým faktem tedy je, že právě díky své tradici a propojení práce a rodinného prostředí udržují tato rodinná vinařství svou kvalitu a s tím spojenou konkurenceschopnost i přes tlak velkých vinařských firem. Oblasti mezigeneračního učení v různých sociálních prostředích, kam spadá mimo jiné i pracoviště, se na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity věnuje výzkumný tým, v čele s Miladou Rabušicovou a Petrem Novotným. V kontextu rozšíření zkoumané oblasti mezigeneračního učení se ve své práci zaměřuji konkrétně na rodinná vinařství, kde se specificky propojuje oblast pracoviště a rodiny. Tématem této diplomové práce je tedy mezigenerační učení v rodinném vinařství. V důsledku stárnutí populace a neustálou potřebou celoživotního učení je toto téma velice aktuální. Mimo to přináší také zajímavá zjištění v této problematice, která jsou přínosná nejen odborníkům a výzkumníkům, ale všem lidem. Další důvodem volby a zároveň také jedním z cílů této diplomové práce je rozšíření problematiky 6

mezigeneračního učení na pracovišti, kam zvolená rodinná vinařství bezesporu spadají. V rodinném vinařství dochází k propojení rodinného a pracovního prostředí, což se projevuje jak v kultuře vinařství, tak také ovlivňuje mezigenerační přenos. Dalším cílem výzkumného šetření je tedy popsat a charakterizovat průběh mezigeneračního učení v rodinném vinařství. Celá diplomová práce je tradičně rozdělena na část teoretickou, která předkládá teoretickou základnu pro realizovaný výzkum. Zároveň čerpá z českých a cizojazyčných dostupných zdrojů, které jsou problematice věnovány. Samotná teoretická část je rozdělena na tři stěžejní kapitoly, které vychází z tématu diplomové práce. První kapitola práce se zabývá definicí rodiny, vinařství a s tím související definicí podniku. Další kapitola je zaměřená na mezigenerační vztahy, konflikty mezi generacemi a mezigenerační solidaritu. Třetí kapitola teoretické části je věnována teoretickému podkladu oblasti mezigeneračního učení, jenž spočívá v přiblížení terminologie a seznámení se samotnou tématikou mezigeneračního učení v kontextu rodiny a v rámci pracoviště. Na teoretickou část práce systematicky navazuje empirická část. Empirická část je rozdělená do dvou kapitol. V první části popisuji průběh výzkumného šetření. Při výzkumném šetření využívám kvalitativní metodologie, která spočívá v provedení polostrukturovaných rozhovorů se zástupci jednotlivých generací v předem oslovených rodinných vinařstvích. Druhá část empirické části prezentuje výzkumné výsledky. Součástí diplomové práce je také závěr, seznam použité literatury a v příloze vložené schéma rozhovoru a přepis ukázky rozhovoru. 7

Teoretická část Teoretická část je rozdělena na tři hlavní kapitoly, o kterých pojednává tato práce. První část, jež nese název Rodinné vinařství, se věnuje vysvětlení pojmů rodina a vinařství. Rovněž se zaměřuje na kulturu obou pojmů a specifika rodinného vinařství. Na kapitolu Rodinné vinařství plynule navazuje kapitola věnující se mezigeneračním vztahům a konfliktům mezi generacemi. Závěrečná kapitola teoretické části práce je zaměřená na mezigenerační učení, které je stěžejní oblastí celé práce. Věnuje se jednak mezigeneračnímu učení v rodině a také mezigeneračnímu učení na pracovišti. 1 Rodinné vinařství Každý se již setkal s pojmem rodinné vinařství, aby však tento pojem mohl být zcela rozkryt, považuji za nutné tyto dva zásadní pojmy blíže představit. Každému z nich tedy věnuji v této práci samostatnou podkapitolu. 1.1 Rodina Rodinu můžeme vnímat jako důležitého činitele, který ovlivňuje jak život jedince samotného, tak rovněž i celou společnost, tedy i pracovní sféru, v našem případě rodinná vinařství. Pojem rodina je většině lidí znám, protože v rodině vyrůstali a jsou tedy s rodinou spjati vlastními zkušenostmi. Díky specifičnosti jednotlivých členů rodiny, různým výchovným stylům a odlišným způsobům života nám předkládá spoustu zajímavých témat k prozkoumání. Pro účely této práce se zaměřím na rodinu převážně z pohledu učení. Nalézt jednoznačnou definici pojmu rodina je velmi problematické a téměř nemožné určit jedinou platnou formulaci. Liší se především dle přístupu různých vědních disciplín, které ji definují ke svému účelu rozdílně. Pojem můžeme uchopit pomocí různých humanitních oborů, především pedagogikou, která je úzce propojena se sociologií a psychologií. Definice rodiny v širší představě je předložena ve Velkém 8

sociologickém slovníku (1996, s. 940), kde je rodina popisována jako malá, intimní, relativně uzavřená skupina, v níž převažují bezprostřední, důvěrné osobní kontakty, silně motivované pudově i citově, která ale je charakterizována i společnými zájmy a vysokým stupněm solidarity. Z pohledu psychologického je rodina důležitá z hlediska provázanosti vztahů, které v rodinném prostředí vznikají. Rodina je skupina lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů (Kramer in Sobotková, 2012, s. 24). O něco užší pojetí rodiny a především náznak předpokladu existence mezigeneračního učení můžeme nalézt ve vymezení rodiny, které překládá Národní zpráva o rodině. Zde je rodina vnímána jako celek rozličných konstelací a také formy a života, která obsahuje minimálně dvougenerační soužití dětí a rodičů, má trvalý charakter a vykazuje pevné vazby mezigenerační a vnitrogenerační solidarity (MPSV, 2004, s. 9). Potřebu výchovy, socializace a učení v rodině od počátků její existence potvrzuje také definice Matějčka (1994, s. 5), dle kterého je rodina nejstarší společenskou institucí, která vznikla nejen z přirozeného pudu pohlavního, ale především z potřeby ochraňovat, učit, vzdělávat a připravovat pro život své potomstvo. Ve vymezení rodiny, které nabízí Pedagogický slovník, se mimo jiné objevují funkce rodiny. Rodina je tedy charakterizována jako nejstarší společenská instituce plnící socializační, ekonomické, sexuálně-regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuluje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 202). Tuto definici považuji v této práci za jednu ze stěžejních, neboť upozorňuje na to, že v rámci rodiny dochází k přenosu a formování hodnot a postojů, jež souvisí s učením, ať už v rodině nebo v pracovním prostředí. Co se týče samotných funkcí rodiny, je rodina bohatým zdrojem. Rodinu můžeme označit jako polyfunkční, plní tedy v životě jedince více funkcí najednou. Průcha (2009) z hlavních funkcí uvádí především ekonomicko-zabezpečovací, biologicko-reprodukční, emocionálně-ochrannou a výchovně-socializační. V souvislosti s touto prací považuji za žádoucí představit více funkci socializační, která je také nazývána funkcí výchovnou, ve které probíhá značná část učení v rodině. Do výchovné funkce rodiny je zahrnuta výchova a socializace, což jsou významní činitelé formující osobnost jednotlivce. V Pedagogickém slovníku je výchova definována jako proces záměrného působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 277). V rodině je výchova nejčastěji 9

spojována s obdobím dětství a dospívání, kdy mají rodiče největší výchovný vliv na své děti. Socializace je chápána jako celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 216). Jak socializace, tak výchova jsou pro proces učení v rodině podstatným činitelem, který toto předávání hodnot a norem do značné míry ovlivňují. Základním typem rodiny je rodina nukleární, která je představována pouze rodiči a dětmi. V dnešní době se díky rostoucí dlouhověkosti setkáváme také s rodinou rozšířenou, která je podle Jandourka (2009) tvořena širším příbuzenstvem rodičů, tedy z více než dvou generací stejné příbuzenské řady, kteří žijí buď v jedné společné domácnosti či alespoň velmi blízko. V případě této práce pracuji především s rodinou rozšířenou, tedy konkrétně s rodinou tvořenou třemi generacemi. 1.1.1 Kultura rodiny Vše to, co se v rodině určitým způsobem a za určitých podmínek předává, lze charakterizovat pojmem kultura rodiny. Ze sociologického a kulturněantropologického pohledu se jedná o způsoby chování, sdílené normy, hodnoty, tradice a rituály, jež jsou charakteristické pro určité sociální nebo etnické skupiny (Průcha, Mareš Walterová, 2003, s. 108). Nejznámější sociální skupina je právě rodina. V tom případě můžeme říci, že právě normy, hodnoty, tradice a rituály jsou těmi nejzákladnějšími prvky, které vytváří kulturu rodiny. Většinu prvků ovlivňuje kultura a historie národa, ve kterém daná rodina žije. Dnes se tyto prvky obvykle přenáší a přizpůsobují. Z primární rodiny jsou přenášeny další generací, kde se setkávají s prvky partnerovy rodiny a vytváří tak zcela specifickou rodinnou kulturu. V dnešní době je tedy rodinná kultura tvořena rovněž individuálním postojem a potřebami členů. Společným cílem však zůstává eliminování negativních prvků rodinné kultury a naopak vytváření pozitivní rodinné kultury. Kultura rodiny je podle hongkongské výzkumnice Cherri (2008) definována také soudržností, komunikací a učením, přičemž za pozitivní považuje takovou rodinnou kulturu, ve které panuje přátelská atmosféra, co největší soudržnost jednotlivých členů a jejich neustále otevřená komunikace. Taková kultura rodiny pak kladně ovlivňuje také 10

mezigenerační učení probíhající v rodině, kterému se budu podrobněji věnovat ve třetí kapitole této práce. Na Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, pod vedením Milady Rabušicové, probíhalo výzkumné šetření, které bylo zaměřeno na odlišnosti v atmosféře, sdílení a komunikaci v rodině. Na základě tohoto výzkumu můžeme hovořit o čtyřech rozdílných modelech podmínek, za kterých učení v rodině probíhá. V podstatě na tomto základě lze popsat také typy rodinné kultury (Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011). První tři modely, které byly autorkami nazvány otevřený sdílející rodinný model, respektující sestupný rodinný model a vzestupný rodinný model, na základě definice Cherri (2008) charakterizují rodiny s pozitivní rodinnou kulturou, takzvané pro-učící se rodinné modely. Jsou u nich typické znaky vzájemného mezigeneračního respektu a oboustrannost v učení. Otevřený sdílející rodinný model je charakteristický častou a intenzivní komunikací, s důrazem na individualitu generací. V respektujícím sestupném rodinném modelu se projevuje především mezigenerační respekt, kdy ve středu pozornosti je nejmladší generace. Ve třetím modelu s pozitivní rodinnou kulturou nazvaném vzestupný rodinný model se projevuje síla nejstarší generace, která je respektována. Takový model lze najít zejména v tradičních společnostech. Naopak v posledním modelu, jenž byl nazván otevřený nesdílející rodinný model se projevuje značná individualizace a uspokojování vlastních potřeb. Model nevykazuje žádné znaky záměrného učení, proto nelze považovat za typ rodiny s pozitivní rodinnou kulturou. 1.2 Vinařství Vinařství samotné lze chápat jako zemědělské odvětví, jež se zaměřuje na pěstování a zpracování vinné révy. V právním předpisu je vinařství regulováno zákonem č.321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů, zkráceně zákon o vinohradnictví a vinařství. Zákon mimo jiné také rozděluje Českou republiku na dvě vinařské oblasti, Vinařskou oblast Morava a Vinařskou oblast Čechy, které jsou dále rozděleny na podoblasti, vinařské obce a viniční tratě. Výše zmíněný zákon zároveň povoluje pěstování odrůd vinné révy, které jsou pro danou vinařskou oblast schváleny. Jelikož právní úprava vinařství není hlavním předmětem této 11

diplomové práce, považuji toto zmínění za dostatečné. Z pohledu ekonomického na vinařství můžeme nahlížet jako na takzvané malé vinaře, které Státní zemědělská a potravinářská inspekce (2014) charakterizuje jako vinaře, který v dané oblasti nepodniká, ale vinařství provozuje pouze jako činnost spojenu s krajinou, kde žije. Dále vinařství můžeme chápat jako firmu, podnik či organizaci, což je rozdělení pro mou práci charakteristické, proto jej rozpracuji blíže. V literatuře jsou tyto pojmy považovány za synonyma, nejsou diametrálně rozlišovány. Různí autoři tedy užívají v různých definicích výše jmenovaná synonyma. S tímto faktem budu rovněž v textu diplomové práce nakládat. V dnešní vyspělé postmoderní společnosti převládá i ve vinařské oblasti rozvoj podniků, ať už se jedná o malé, střední či velké, které hrají podstatnou roli v českém hospodářství. Proto je aktuální i této problematice věnovat patřičnou pozornost. Pro srozumitelné definování pojmu vinařský podnik považuji za vhodné představit obecnější pojem podnikání, které je Obchodním zákoníkem definováno jako soustavná činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku. V rodinném podnikání, respektive v rodinném vinařství, kterým se v práci zabývám, bychom mohli také uvažovat o rodinné spolupráci a přípravě vinařství pro další generace. Pro pojem vinařský podnik, respektive podnik obecně, existuje velké množství definic. Poměrně obecně je podnik definován jako subjekt, ve kterém dochází k přeměně zdrojů (vstupů) ve statky (výstupy) (Veber & Srpová, 2005, s. 16). Zmíněná definice zastřešuje celý proces, jenž v podniku samotném probíhá. Přesnější definici předkládá legislativa Evropské unie, kde je podnikem chápán každý subjekt vykonávající hospodářskou činnost, bez ohledu na jeho právní formu. K těmto subjektům patří zejména osoby samostatně výdělečně činné a rodinné podniky vykonávající řemeslné či jiné činnosti a obchodní společnosti nebo sdružení, které běžně vykonávají hospodářskou činnost (Nařízení Komise 800/2008). Právě tuto definici považuji pro účely této diplomové práce za vyhovující. Buchta (2011) zmiňuje také určité znaky, které jsou pro podnik charakteristické, jedná se konkrétně o zájem a pracovní místa v podniku, o zaměření a umístění podniku, což ovlivňuje jeho prosperitu, dále také o počet zaměstnanců, jejich vzdělání a celkovou organizační strukturu. Pokud tyto znaky vztáhneme na rodinné vinařství, lze 12

předpokládat, že budou vedoucí, ale i ostatní zaměstnanecké pozice obsazovány prvotně rodinnými příslušníky. Pro účely této diplomové práce považuji za vhodné zmínit různé typy podniku, se kterými se lze setkat. Neexistuje však jednotné rozdělení, různí autoři podniky rozdělují dle různých kritérií. Z nejčastěji používaných taxonomií je rozdělení dle velikosti podniku, na velké, střední, malé a mikro. Jak uvádí Lukeš a Nový (2005), v zemích Evropské unie se nejčastěji setkáváme s rozdělením dle velikosti podniků na mikropodniky, které zaměstnávají maximálně 10 zaměstnanců, na malé podniky, kterých jsou součástí 10 49 zaměstnanců. Poslední ohraničený počet zaměstnanců, a to 50 249, mají střední podniky. Podniky, které přesahují tento počet zaměstnanců, jsou nazývány velkými. Krom počtu zaměstnanců hraje roli v rozdělení podle velikosti podniků také výše jejich obratu, jak uvádí samotní autoři. Často se lze také setkat s rozdělením podniků dle formy vlastnictví na státní, družstevní a soukromé (Buchta, 2011). Rodinná vinařství, která jsou součástí mé diplomové práce, můžeme zařadit především do kategorie soukromých podniků. Mimo výše zmíněných typologií můžeme také podniky dělit dle zaměření, a to na podniky finanční, obchodní, podniky služeb či jiné. Podniky jsou specifické nejenom svým rozdělením na základě uvedených příkladů taxonomií, ale jsou jedinečné také svou kulturou, v případě diplomové práce kulturou vinařství, o které se zmíním v následující kapitole. 1.2.1 Kultura vinařství Stejně jako v rodině dochází k předávání určitých prvků kultury rodiny, tak také ve vinařství dochází ke sdílení způsobů chování, norem, hodnot, tradic a rituálů, které jsou charakteristické právě pro vinařství (Průcha, Mareš Walterová, 2003). Pro definování firemní, podnikové kultury, kam spadá i vinařství, se setkáváme s širšími možnostmi, než v případě kultury rodiny. Považuji také za nutné zmínit fakt, že v české dostupné literatuře se setkáváme s odlišnými pojmy, které jsou však blízké pojmům podniková či firemní kultura, jež je v anglicky psané literatuře známa jako corporate culture. Dále také pojem organizační kultura, jenž vychází rovněž z anglického organizational culture. 13

Firemní kulturu například definuje Denison (1990, in Lukášová & Nový, 2004, s. 22) jako, základní hodnoty, názory a předpoklady, které existují v organizaci, vzorce chování, které jsou důsledkem těchto sdílených významů, a symboly, které vyjadřují spojení mezi předpoklady, hodnotami a chováním členů organizace. Tato definice upozorňuje na interakci mezi současnými členy organizace a na přenos aspektů dané kultury, neklade však důraz na nové členy dané organizace. To však dodává Schein (2004), který upozorňuje na znalosti a předpoklady, které si současná skupina osvojila, jsou považovány za plané a na základě toho jsou dále předávány a poskytovány novým členům. Také Pfeifer a Umlaufová (1993, s. 19) definují firemní kulturu jako, souhrn představ, přístupů a hodnot ve firmě všeobecně sdílených a relativně dlouhodobě udržovaných. Různorodých definic týkající se firemní kultury nacházíme v literatuře poměrně velké množství, avšak pro účely této práce považuji předložené definice za adekvátní. Můžeme tedy v krátkosti shrnout, že každé vinařství v průběhu své existence vytváří a tvoří svou kulturu. Kultura tedy v každém vinařství vzniká, rozvíjí se, proměňuje a zaniká na základě podnětů zvenčí a uvnitř vinařství. Hlavními činiteli jsou především lidé pracující uvnitř vinařství. Chování a jednání lidí uvnitř vinařství je naopak ovlivňováno již vytvořenou kulturou. Kultura je tedy specifická pro každé vinařství, nelze charakterizovat jednotnou formulací, jak by kultura vinařství měla vypadat. Pfeifer a Umlaufová (1993) představují faktory, které podnikovou kulturu ovlivňuji. Nejčastěji je tedy zdůrazňován vliv prostředí, zejména tedy vliv národní a profesní kultury, vliv konkurence či zákazníků. Podstatný faktor, jenž podnikovou kulturu ovlivňuje, je také vliv zakladatele či vlastníků vinařství, také vliv velikosti a délky existence vinařství či vliv využívání technologií. Naopak Handy (1999) překládá klasifikaci organizační kultury, jež je rozdělena na kulturu moci, kterou charakterizuje jako pavučinu. Ve středu pavučiny stojí lidé, kteří rozhodují o všem dění v dané organizaci a musí být respektováni. Ostatní zaměstnanci stojí okolo a jsou tvořeny kruhy, ve kterých jsou spojováni dle své funkce a odborného zaměření. Atmosféra této kultury není příliš přátelská, projevuje se spíše rivalita a soutěživost, zároveň je zde patrná nenahraditelnost vůdčí osoby v centru pavučiny. Podle autora se tento typ kultury objevuje především v obchodních a finančních společnostech, malých firmách a právě v rodinných podnicích. 14

Další typ kultury představuje jako kulturu rolí, kde hlavními představiteli jsou státní a velké komerční organizace, typickým příkladem jsou banky a pojišťovny. Struktura je charakterizována na základě chrámu, jejž tvoří několik pilířů, ve kterých je hlavní síla organizace. Každý člen plní svou roli dle pravidel a pozice, kde se nachází. Třetí typ kultury, který představují především malé firmy, například reklamní agentury, které se dokáží přizpůsobit potřebám trhu, se nazývá kultura úkolů. Jak uvádí autor, typická je především decentralizovaná maticová struktura, kterou si lze představit jako síť tvořenou silnějšími a slabšími vlákny, která charakterizují lidé pracující v různých oblastech. Pravomoc není spojena pouze s pozicí, ale především s odborností. V místech, kde se pomyslná vlákna sítě protínají, leží největší síla, každý zaměstnanec tak přináší do úkolu svůj podíl a dochází k nejefektivnějšímu vyhotovení úkolu. Důraz je tedy kladen na týmovou práci a motivovanost. Posledním typem organizační kultury je kultura osob, kde středem dění je jednotlivec. Tento typ tedy přestavují především podnikatelská sdružení (např. právník, architekt). Mimo pracovní sféru jde také o různé sociální skupiny, kam můžeme přiřadit také rodinu. Jednotliví členové mají stejné pravomoci, základem je v případě organizace odbornost členů. Charakteristická je oddanost, důvěra a solidarita členů. Handyho typologii dále rozpracoval a navázal na ni Schein (2004), který rovněž kulturu rozděluje do čtyř typů, a to kultura moci, kultura role, kultura úspěchu a kultura podpory. Každý typ podniku se může od sebe navzájem lišit odlišnou kulturou. 1.3 Specifika rodinných vinařských podniků V předchozích podkapitolách jsem tedy přestavila základy, na nichž rodinné vinařství staví, a to rodina, vinařství samotné a jejich kultury. Nyní vymezím specifika rodinného vinařství, především z pohledu mezigeneračního učení. Rodinné vinařství, konkrétně v případě diplomové práce, rodinné vinařské podniky, nemají v naší legislativě své pevné zakotvení. I z laického pohledu je však jasné, že rodinné vinařství je specifická forma podnikání, která zasluhuje specifický přístup. Pro lepší proniknutí do problematiky rodinných vinařských podniků je třeba nadefinování těchto pojmů. Strážovská (2002) charakterizuje obecně rodinný podnik jako podnik, který souvisí s institucí manželství a rodiny. Na základě výzkumů amerických rodinných 15

podniků Massachusetts Muttual Life Company v roce 1997 byla stanovena kritéria rodinných podniků, podle kterých můžeme charakterizovat i rodinné vinařské podniky. Rodinným podnikem tedy může být podnik, který majitel sám považuje za rodinný podnik, má v úmyslu tento podnik předat blízkému příbuznému a kromě majitele jsou v podniku zainteresováni i další členové rodiny, kteří jsou součástí každodenního procesu podniku (Strážovská, 2002). Z pohledu mezigeneračního učení předkládají Aronoff a Ward (2000, s. 22) definici, kde rodinný podnik je podnik vedený s myšlenkou, že jeho vedení bude předáno další rodinné generaci. Toto vymezení považuji pro účely diplomové práce za vhodné, jelikož je zde kladen důraz na přípravu a předání podniku další generaci, tedy mezigenerační přenos v rodině. Tímto specifickým znakem se rodinné podnikání odlišuje od běžného podnikání, kde je primárním a povětšinou jediným cílem dosažení zisku. V případě rodinných vinařských podniků je tento specifický znak předání další generaci ještě podložen tradicí vinařství v dané oblasti. S předáním rodinného vinařství další generaci souvisí problém nástupnictví. V následující pasáži, v souvislosti s tímto faktem, aplikuji poznatky o rodinném podniku na rodinné vinařství. Jak uvádí Koráb, Hanzelková a Mihalisko (2008), důležitým faktorem je úvaha o vhodném aspirantovi na předání rodinného vinařství, také odstranění pocitu nejistoty z procesu předání, který se často objevuje právě u zakladatele či současného majitele vinařství. Za faktor ovlivňující předání rodinného vinařství lze také považovat dle autorů zodpovědné a včasné plánování předání rodinného vinařství mladším generacím a s tím související výchova a vzdělání potomků, potencionálních nástupníků. Z pohledu mladší generace, tedy z pohledu nástupníků, se dle Korába (1998) objevuje mimo negativních aspektů, tedy nezájmu, také motivace k převzetí rodinného vinařství. Tato pozitivní okolnost je spojena s faktem, že rodinný vinařský podnik je již zaběhnutý, prosperuje a následovník bude zachovávat tradici v dané rodině. Což potvrzují také Lukeš a Nový (2005), kteří vnímají udržování rodinných hodnot jako záruku kvality rodinných podniků. Dalším specifickým znakem rodinných vinařství je angažovanost (Koráb, 1998, s. 20). Angažovaný a zodpovědný přístup ve vinařství totiž vede ke společné prosperitě a dobrému jménu celého rodinného vinařství. Rovněž se projevuje silnou identifikací rodiny s vinařstvím, která většinou nadšeně považuje vinařství za své celoživotní dílo. S tím souvisí také schopnost členů se rychle a efektivně přizpůsobit 16

časovým i finančním nutnostem a potřebám vinařství. Koráb (1998) tento fakt označuje jako flexibilitu, která je z hlediska konkurenceschopnosti pro rodinné vinařství výhodou. Specifický znak, jenž je spojený s dlouhodobým přenosem tradic a hodnot rodinného vinařství, je snaha zvýšit svou odbornost, vzdělání v dané oblasti a prohloubení svých znalostí. Což pro generace, které v rodinném vinařství vyrůstají, je zcela přirozené. Navíc se s vinařstvím setkávají již od brzkého věku a navazují na práci starších generací. To potvrzuje také Lukeš a Nový (2005), podle kterých je udržována nejen kvalita ve službách a produktech, ale objevuje se úsilí prohlubovat své vědomosti. Doposud zmíněná specifika rodinného vinařství by se hromadně dala označit jako aktivum, tedy specifika, která přinášejí značné výhody. Oproti tomu v rodinném vinařství existují i slabá místa, která jsou chápána jako nebezpečí rodinného vinařství. Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že cílem diplomové práce není analyzovat aktiva a pasiva související se zakládáním rodinných vinařských podniků. K ucelené představě specifik rodinných vinařství považuji za důležité zmínit i rizikové faktory. V určitých případech se může v rodinných vinařstvích objevovat jakési protěžování rodinných příslušníků v rámci vzájemné soudržnosti a rodinné pohody, což, jak upozorňuje Lukeš a Nový (2005), může ohrožovat samotný chod i klima celé vinařské firmy. Na základě toho potom mohou také vznikat ve vinařství spory a konflikty, které často vedou k úpadku rodinného vinařství. S tím také souvisí určité parazitování neaktivních členů rodiny ve vinařství, kteří se pouze přiživují na rodinném byznysu. Lukeš a Nový (2005) zároveň dodávají, že rodinné vztahy by v tomto případě na základě logického uvažování měly být na druhém místě, za vinařstvím. V opačném případě nastává znehodnocování kvalit a narušení přínosného klimatu a kultury rodinného vinařství. Dalším nebezpečím ohrožujícím chod rodinného vinařství mohou být problémy, které se objevují v rodině samotné, a ve vinařství se projevuje jejich dopad. Koráb (1998) uvádí situaci, kdy se otec projevuje majetnicky a nesmíří se s předáním místa mladším potomkům. Protikladný případ může také nastat v momentě, kdy je na nástupníky vyvíjen tlak ze strany rodičů, aby se věnovali vinařskému řemeslu a následně převzali vinařství. Výše zmíněné nebezpečí, které ohrožuje stabilitu a životnost rodinného vinařství, by se měli zakladatelé a majitelé rodinného společenství snažit eliminovat a předcházet mu. Zároveň je žádoucí, aby společně s příslušníky 17

rodinného vinařství vytvářeli podmínky pro příznivé klima umožňující nejen rozkvět společného majetku, ale také vzájemný přenos získaných informací. V úvodu první kapitoly diplomové práce je představen pojem rodina, která je významným činitelem, jenž ovlivňuje jak osobní život, tak zasahuje i do pracovní oblasti jednotlivých členů. Rodina tedy hraje podstatnou roli v souvislosti s tématem diplomové práce, kde je klíčová jak oblast rodiny, tak i pracoviště, které se vzájemně propojují. S rodinou úzce souvisí kultura rodiny, která charakterizuje vše, co se v rodině předává, pro účely této práce je podstatné, že kultura rodiny je mimo jiné definována také probíhajícím učením mezi členy rodiny. V další části první kapitoly je zmíněn druhý významný činitel, tedy vinařství. Pro celistvé pochopení je vinařství představeno obecně, dále také jeho znaky a typy, které jsou aplikované z dostupné charakteristiky podniků. Tak jako rodina i pracoviště, tedy i vinařství má svou specifickou kulturu, která je rovněž tvořena mimo jiné předáváním informací mezi spolupracovníky. Poslední část první kapitoly je zaměřena na propojení dvou výše představených klíčových činitelů, rodiny a vinařství. Definována tedy jsou rodinná vinařství a zmíněna byla rovněž jejich specifika, kterými se vyznačují a odlišují od nerodinných pracovišť, konkrétně nástupnictví, angažovanost, parazitování a další. V rodinném vinařství v kontextu učení hrají důležitou roli též vzájemné přístupy a postoje jednotlivců vůči sobě, ve spojitosti s diplomovou prací, vztahy mezi jednotlivými rodinnými generacemi. V následující kapitole se proto zaměřím na vzájemné vztahy mezi generacemi a na mezigenerační konflikty. 18

2 Mezigenerační vztahy Předchozí kapitola byla věnována dvěma významným činitelům, tedy rodině a vinařskému podniku. Pro bližší pochopení samotného mezigeneračního učení v rodinném vinařství považuji za vhodné nastínit také problematiku mezigeneračních vztahů, především pak konfliktů mezi generacemi, které nastávají a ovlivňují mezigenerační přenos. Pro snazší porozumění předně formuluji základní pojmy, které s tímto mezigeneračním fenoménem souvisí. Výraz mezigenerační jasně odkazuje na fakt, že se jedná o proces mezi generacemi, ať už po sobě jdoucími či ob generaci. Podle sociologického slovníku můžeme definovat generaci jako seskupení příbuzných věkových skupin, které prošly socializačním procesem v podobných historických a kulturních podmínkách. Doba trvání jedné generace je přibližně 25 30 let (Jandourek, 2007, s. 91). Každá generace tedy představuje určitou historickou epochu, se kterou jsou spojeny specifické hodnoty, získané informace, prožitky a zkušenosti, které většinou bývají předmětem mezigeneračního přenosu. S přeměnou tradiční rodiny, celkovým stárnutím populace a s tím související proměnou společnosti na společnost vědění, která jde ruku v ruce s požadavkem celoživotního vzdělávání, jak uvádí Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), se v dnešní době mezigenerační vztahy stávají hlavním tématem většiny oblastí. Bengtson (2001) také dodává, že v dnešní době narůstá důležitost role prarodiče, stejně jako role dalších příbuzných, při plnění rodinných funkcí. Na základě těchto poznatků můžeme tedy říci, že došlo k proměně společnosti, posílení mezigenerační solidarity a nárůstu významu mezigeneračních vztahů. Mezigenerační vztahy jsou důležité nejenom pro rozvoj jedince a společnosti, ale mají zásadní význam pro kvalitu a obohacení života a poznání v každém věku člověka. Z výsledků výzkumu GGS 2005 (Generations and Gender Survey Czech Republic), které uvádí Kuchařová a Šťastná (2009), vyplynula velmi silná mezigenerační solidarita a pevné vazby v rodině. Převládá názor, že členové rodiny by se měli vzájemně podporovat. Tato pomoc by však měla být obousměrná, tzn. jak ze strany rodičů svým dospělým dětem, popřípadě vnoučatům, tak i od dospělých dětí jejich stárnoucím rodičům. Zmiňované pevné vazby nemusí být charakteristické pouze 19

pro rodinné společenství, ale také pro rodinný podnik, v našem případě vinařství. Na kvalitě mezigeneračních vztahů nejen v rodině, ale i ve společné rodinné organizaci, se zajisté projevuje také způsob bydlení či případná vzdálenost domovů. Třígenerační bydlení se v dnešní době příliš nevyskytuje. Jak uvádí Vohrálíková a Rabušic (2004), upřednostňováno je oddělené bydlení, což s sebou přináší výhody i nevýhody. V souvislosti s výzkumem (Lunholm & Malberg, 2009), který byl zaměřen na teritoriální vzdálenost mezi generacemi, bylo doloženo, že se vzdáleností se proměňují mezigenerační vztahy, které tím pádem ochabují a stávají se méně intenzivními. Ovšem se rovněž ukázalo, že většina generací jedné rodiny je ve vzdálenosti denního kontaktu, čímž vzdálenostní propast mezi generacemi není tak markantní. Na základě tématu práce nepovažuji za důležité právě oblast generačního či odděleného bydlení hlouběji analyzovat a toto zmínění považuji za dostatečné. V následující podkapitole se zaměřím na negativní mezigenerační vztahy, jejichž dopadem bývá konflikt mezi generacemi, což může narušovat a ohrožovat mezigenerační přenos. 2.1 Konflikty mezi generacemi Konflikty mezi generacemi jsou nedílnou součástí mezigeneračních vztahů. Rozpor se však projevuje nejen mezi generacemi, ale také například v manželských či párových vztazích, je tedy obecně spjat se vzájemným setkáváním lidí. Konflikt formuluje Jirásková (2005, s. 28) jako nedorozumění mezi dvěma nebo více lidmi, šířeji pak dodává, že v obecném smyslu může být konflikt chápán jako každé střetnutí opačných tendencí, které se snaží uplatňovat svou převahu a nadvládu v daném poli působnosti. Mezigenerační konflikty se dají všeobecně zařadit k častým mezilidským sporům. Podle Jiráskové (2005) hlavní příčina nesváru mezi generacemi je tvořena předpojatostí různých generací vůči sobě navzájem. Důvody vzniku mezigeneračních konfliktů však mohou být ovlivněny také rodinnou výchovou jedince, tedy jejich závažnost do určité míry určuje generační přenos návyků z orientační rodiny. Zároveň také na zvládání a řešení sporů mezi generacemi mají vliv způsoby dané rodiny, kterým se dítě během svého vývoje v rodině naučilo. Bengtson (2001) však vnímá mezigenerační konflikty v rodině za zcela normální funkční jev. 20

Mezigenerační konflikty se neobjevují pouze v rodinném prostředí. Jirásková (2005) uvádí, že k rozporu mezi generacemi může docházet kdekoliv, kde jsou jedinci v blízké, ale i náhodné jednorázové interakci. Samozřejmě s rostoucí četností kontaktu a vzájemné interakce roste také příležitost k mezigeneračnímu sporu. Do takové situace tedy můžeme zařadit i prostředí rodinného vinařského podniku, kde vzájemná interakce mezi generacemi probíhá téměř dennodenně. Jirásková (2005) také dodává různé typologie konfliktů. Pro tuto práci je především důležité rozdělení oblastí, kde ke konfliktům může docházet, a to ve veřejné, soukromé a pracovní sféře. V rodinném vinařství se tak protíná pracovní a soukromá sféra, což s sebou přináší větší riziko výskytu konfliktů. Jakýkoliv konflikt negativním způsobem ovlivňuje atmosféru vzájemných mezigeneračních vztahů, ať už na úrovni pracovní či ve významu rodinném. Důležitým poznáním v oblasti konfliktů mezi generacemi, které uvádí Clarke (1999), jsou zdroje mezigeneračních konfliktů, na jejichž základě konflikty vznikají. Jak autor uvádí, původcem konfliktu může být komunikace a interakční styl, kterým jednotliví členové rodiny vystupují. Na základě tohoto zdroje konfliktů se například objevují neshody kvůli kritickému či nevhodnému komunikačnímu stylu určité generace. Dalším zdrojem konfliktů mezi generacemi mohou být zvyky a životní styl jednotlivých generací, například výběr vzdělání a profesní zaměření, volnočasové aktivity a jiné. Konflikty mezi generacemi, dle uvedeného autora, vznikají také díky sporům o rodičovské metody a filozofii, dále se objevují také spory zapříčiněné rozdílným přístupem k pracovnímu výkonu spojené s pracovním nasazením. Mezi generacemi se rovněž mohou objevovat neshody v náboženském, morálním či politickém přesvědčení a také v udržování chodu společné domácnosti a rodinného prostředí. Zdroje konfliktů se však liší jednak svou četností, a také přístupem jednotlivých generací. 2.2 Mezigenerační solidarita V souvislosti s mezigeneračními vztahy považuji za vhodné zmínit se v rámci této kapitoly o mezigenerační solidaritě, která je v posledních letech jedním z hlavních východisek v oblasti studia mezigeneračních vztahů. Autorem konceptu mezigenerační solidarity je americký vědec, gerontolog, sociolog a sociální psycholog Vern L. Bengtson. Jádrem konceptu jsou dimenze, které 21

popisují různé formy výpomoci a soudržnosti v mezigeneračních vztazích (Bengtson, 2001). První z forem je asociační solidarita, které je založená na velkém množství vzájemných kontaktů a interakcí v rozmanitých typech společných aktivit. Druhým typem je afektivní solidarita, která vyjadřuje citovou blízkost ve vztahu k členům rodiny, např. vyjadřování vřelosti, blízkosti, důvěry, porozumění k ostatním členům. Další formou je konsensuální solidarita, která je daná stupněm shody v hodnotách a přesvědčeních mezi jednotlivými členy rodiny. Solidarita, která vyjadřuje množství a typ vzájemné pomoci, především finanční, fyzické a emoční mezi generacemi, se nazývá funkční solidarita. Předposlední formou solidarity je normativní solidarita, která se vyznačuje závazkem vůči rodině. Závazek od rodičů směrem k dětem spočívá především v podpoře a výpomoci, v opačném případě závazek dospělých dětí vůči rodičům je péče ve stáří. Posledním typem solidarity je strukturální solidarita, která představuje strukturu možností vztahů mezi generacemi v souvislosti k počtu, typu a teritoriální vzdálenosti rodinných členů. Bengtson (2001) dále na základě výzkumu mezigeneračních vztahů v každé dimenzi vytvořil typologii mezigeneračních vztahů, definuje tak pět základních typů vztahů mezi generacemi. První typ vztahu nazval jako úzce spojený (tight-knit). Tento typ se vyznačuje kladnými city mezi členy, jejich blízkostí, častými kontakty a vzájemnou pomocí. Další forma vztahu je společenský (sociable), který se vyznačuje oproti prvnímu typu nízkou mírou vzájemné pomoci. Intimní, ale vzdálený (intimate but distant) vztah popisuje jako vztah s vysokou mírou vzájemných citů a blízkosti, současně však s velice nízkou mírou osobních kontaktů a pomoci. Dalším typem mezigeneračního vztahu je povinný (obligatory) vztah, který je typický poměrně nízkými city a hodnotovou shodou, zároveň však strukturální blízkostí a častými kontakty. Jako průměrná je u tohoto vztahu hodnocena vzájemná výpomoc jednotlivých generací. Posledním typem mezigeneračních vztahů je oddělený (detached) vztah, který se vyznačuje velice nízkými stavy ve všech sledovaných dimenzích. Zajímavým faktem týkajícím se mezigenerační solidarity je zjištění, že starší generace ve vztahu k mladší vykazují vyšší psychologické investice a míru solidárnosti, než mladší generace vůči starším generacím (Bengtson, 2001), což zřejmě způsobuje fakt, který si uvědomují především starší generace, a to důležitost vzájemných vztahů, kontaktů a dědictví hodnot, které mladší generaci mohou předat. Jelikož mezigenerační solidarita není primárním záměrem diplomové práce, považuji toto zmínění pro účely 22

práce za dostatečné. V druhé kapitole je tedy představena problematika mezigeneračních vztahů, které mají značný vliv na probíhající učení mezi generacemi, ať v rámci rodiny či pracoviště. V rámci mezigeneračních vztahů můžeme uvažovat o mezigeneračních konfliktech, které při střetnutí opačných tendencí jednotlivých generací ovlivňují samotný průběh mezigeneračního učení. Na konci druhé kapitoly je rovněž zmíněna mezigenerační solidarita a na základě jejího rozčlenění jsou představeny různé typy mezigeneračních vztahů. 23

3 Mezigenerační učení V předešlých dvou kapitolách jsem se věnovala významným společenským činitelům, a to rodině a firmě, v konkrétním případě vinařské firmě. Bez pochyby v obou těchto systémech dochází k setkávání různých generací, lze tedy předpokládat mezigenerační přenos informací, kterému se budu věnovat v následující kapitole. Stejně jako v případě předchozích kapitol, je i v této nezbytné představit pojmy, ze kterých se samotné mezigenerační učení skládá. Termín mezigenerační byl již přiblížen v předchozí kapitole, nyní tedy formuluji pojem učení. Dále se budu věnovat mezigeneračnímu učení, konkrétněji pak mezigeneračnímu učení, které probíhá v rámci rodiny a v pracovním prostředí. 3.1 Učení Učení nepřetržitě doprovází lidské žití a můžeme ho vnímat jako nekončící proces. Pro termín učení existuje velké množství definic a vymezení, ať v úzkém nebo širokém pojetí. Obšírněji je učení formulováno jako proces, v jehož průběhu a důsledku mění člověk svůj soubor poznatků o prostředí přírodním a lidském, mění své formy chování a způsoby činnosti, vlastnosti své osobní a obraz sebe sama (Kulič, 1992, s. 32). Podstatnou roli v procesu učení hrají zkušenosti, ať už individuální nebo společenské, které jsou prostřednictvím učení zvyšovány a obohacovány. Učení mění vztahy mezi lidmi a ve společnosti, ve které žijeme, zároveň mění formy chování. To vše jsou důležité předpoklady pro mezigenerační učení. Pojem učení také definuje ve své publikaci Čáp a Mareš (2007, s. 80), učení je zde chápáno jako získávání zkušeností, utváření a pozměňování jedince v průběhu jeho života. Naučené je opak vrozeného. Učení jako záměrnou a cílenou činnost popisuje také Nakonečný (2003), který jej formuluje jako vědomý, záměrný proces, kde získané vědomosti, dovednosti a postoje jsou jeho výsledkem. V tomto případě, takto úzce definované učení by se dalo ztotožňovat se vzděláním. Autoři zmíněných definic si však uvědomují jejich nedokonalosti, což dokazuje nemožnost přesně vyjádřit mnohotvárný a dynamický proces učení. S tím také souvisí existence velkého množství různých druhů a úrovní učení. Nejběžněji užívaná typologie 24

je podle Průchy (2009), který učení rozděluje na senzomotorické, verbálně-kognitivní a sociální. K senzomotorickému učení dochází dle autora ve chvíli, kdy se jedná o učení nějakých nových činností, spjatých s vnímáním či pohybem. U dospělých se může jednat například o zručnost v konkrétní činnosti, u dětí o chůzi. Verbálně-kognitivní učení je učení, při kterém se učíme novým poznatkům prostřednictvím jazyka. Toto učení může představovat získávání informací z různých přednášek, seminářů či konferencí za účelem studia. Posledním druhem učení je sociální, které provází jedince v procesu celého života. V jeho průběhu dochází k osvojování konkrétních hodnot, postojů a norem. Jeho prostřednictvím se utváří naše chování a jednání, projevující se při různých situacích a v interakci s různým prostředím. Skrze něj může také docházet k rozvoji osobních vlastností. Právě sociální učení označují Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011) jako zásadní pro mezigenerační přenos. Toto učení pak může mít dle Čápa (2007, s. 192) několik forem, které jsou napodobování, učení sociálním posilováním, učení identifikací, observační učení, sociální učení se zdůvodněním a záměrem založené na kognici, přijatém principu a vůli. Průcha (2009) dále rozlišuje učení, které probíhá podle podílu intencionality, tj. vědomého záměru, na učení bezděčné (náhodné, spontánní), které se děje, aniž by si to dotyčný uvědomoval. Takové učení probíhá při každodenních běžných činnostech, například při sledování televize či čtení knih. Další forma je učení intencionální (záměrné), při kterém se cíleně podle nějakých pravidel a prostředků jedinec učí nové poznatky, typickým příkladem je vaření podle receptu. Poslední forma učení je řízené, ke kterému dochází především v rámci různých edukačních procesů, dle přesně daných struktur. Nejčastěji tomu tak bývá ve školním prostředí. Nejvýznamnější rozdělení učení s ohledem na problematiku diplomové práce uvádí ve své publikaci Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011). Rozdělují učení na formální, které vede k uznávání certifikátů a kvalifikací, což je připisováno zejména škole a dalším formálním institucím. Další formou je učení neformální, které může probíhat celoživotně v různých vzdělávacích kurzech, avšak nevede k získání formalizovaného certifikátu. V neposlední řadě pak učení informální, které dle autorek bývá nejvíce spojováno s prostředím rodiny, a proto je pro tuto práci v kontextu zkoumané problematiky mezigeneračního učení nejvíce zajímavé. Na rozdíl od formálního a neformálního učení nemusí být informální učení vždy záměrné či řízené. Informální učení je ve strategii celoživotního učení chápáno jako proces získávání 25

vědomostí, osvojování si dovedností a kompetencí z každodenních zkušeností a činností v práci, v rodině, ve volném čase. Zahrnuje také sebevzdělávání, kdy učící se nemá možnost ověřit si nabyté znalosti (MPSV, 2007, s. 8). Jedná se tedy o učení, které probíhá v životě každého jedince, aniž by ho nějakým způsobem předem plánoval či byla stanovena pravidla a cíle učení. 3.2 Mezigenerační učení Mezigenerační učení můžeme považovat za nejstarší typ učení, který je nám znám. Jak uvádí Rabušicová, Kamanová a Pevná (2011), počátky mezigeneračního učení jsou známy již z dob minulých, kdy si předkové znalosti a zkušenosti předávali prostřednictvím vyprávění. Všeobecně přijímanou definici mezigeneračního učení, uznávanou Evropskou unií, předkládá projekt EAGLE (European approches to inter-generational lifelong learning). Tento projekt vymezuje mezigenerační učení jako proces, jehož prostřednictvím jedinci všeho věku získávají dovednosti a znalosti, ale také postoje a hodnoty, a to z každodenních zkušeností, ze všech dostupných zdrojů a všemi způsoby v jejich vlastních, žitých světech (Hatton-Yeo, 2008, s. 3). Podstatným znakem mezigeneračního učení, na základě kterého se oproti jiným druhům učení odlišuje, je fakt, že se nejedná pouze o přenos informací a faktů, ale podstatný je především přenos sociálních dovedností, norem a hodnot. Jak dodává Rabušicová, Kamanová a Pevná (2010), dalším podstatným distinktivním znakem mezigeneračního učení je zaměřenost na účastníky různých generací, ať už se jedná o dvě generace jdoucí za sebou, tak i generace ob jednu. V tom právě spočívá kouzlo mezigeneračního učení, kdy se jednotlivé generace vyznačují svou jedinečností a tím také obohacují tento specifický přenos. V předešlé kapitole jsem vymezila různé druhy učení, proto považuji za vhodné zmínit také formulaci Rabušicové, Kamanové a Pevné (2011, s. 35), které uvádí, že v případě mezigeneračního učení se jedná jak o učení záměrné, tak nezáměrné, jak vědomé, tak nevědomé, dále senzomotorické, verbálně kognitivní či sociální učení, celoživotní a všeživotní, převážně neformální a informální. V empirické části diplomové práce však nerozlišuji přirozené a podporované, tedy záměrné mezigenerační 26

učení, podstatné je, že mezigenerační učení probíhá. Problematikou mezigeneračního učení se zabývají mezigenerační studia, která Sanchéz (2006, s. 107) formuluje jako soubor teoretických, výzkumných a aplikačních znalostí a aktivit, které jsou zaměřeny na vytváření přínosů z mezigeneračních interakcí. V poslední době se mezigeneračnímu učení dostává ve světě i u nás značné pozornosti. K rozvoji této problematiky dochází hned z několika důvodů. Především kvůli demografickým změnám, ke kterým v průběhu historie lidstva postupně dochází. Důležitým faktem, který ovlivňuje mezigenerační učení a jeho rozvoj, je stárnutí populace. S tím jde ruku v ruce také dlouhodobě nízká porodnost a prodlužování délky života, jak uvádí MPSV (2008). Tento fakt také potvrzují Costano a Hoy (2007), kteří dodávají, že díky kvalitnějším sociálním a zdravotním podmínkám mohou naráz žít například i čtyři generace. Proto je důležité toto soužití využít a pozitivně z něho čerpat. Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017 uvádí jako jeden ze svých hlavních cílů rozvoj projektů a aktivit, které budou zaměřeny na mezigenerační učení a využití životních zkušeností seniorů ve společnosti (MPSV, 2012). Další příčinou rozmachu mezigeneračního učení je proměna rodiny v důsledku proměny společnosti tradiční ve společnost moderní a postmoderní (Rabušicová, Kamanová & Pevná, 2011). Došlo tak ke změně generační struktury v rodině, zejména tedy v převaze soužití více rozdílných generací, které mohou tvořit děti, rodiče, prarodiče. K tomu také autorky dodávají proměnu společnosti ke společnosti vědění, která se stává čím dál více dynamickou a je třeba se umět přizpůsobovat. Toho nejlépe dle autorek dosáhneme celoživotním vzděláváním, jehož důležitou součástí je právě i mezigenerační učení. Výše zmíněné důvody a příčiny rozvoje mezigeneračního učení a mezigeneračních studií jsou dostatečně transparentní a potvrzují fakt, že mezigenerační problematika bude v budoucnu stále aktuálnějším a žádanějším tématem. Jak už jsem zmínila výše, v poslední době se mezigeneračnímu učení a jeho studiím dostává značné pozornosti, jak v našem prostředí, tak především v zahraničí. V USA je jednou z nejvýznamnějších organizací, která se zabývá mezigenerační problematikou, ICIP (The International Consortium for Intergenerational Programmes), za klíčovou autorku je považována Sally Newman, bývalá předsedkyně této organizace. V Evropě se tímto fenoménem zabývá projekt EAGLE (European approaches to inter- 27