ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V PRAZE FAKULTA STAVEBNÍ OBOR GEODÉZIE A KARTOGRAFIE KATEDRA MAPOVÁNÍ A KARTOGRAFIE Tisk z hloubky (princip a historický vývoj) semestrální práce Luboš Jakub Lucie Šindelářová editor: Jakub Královič V Praze dne 4. 2. 2010 Kartografická polygrafie a reprografie
Úvod Tisk z hloubky je jedna z několika grafických technik, které slouží k rozmnožení díla na stanovený náklad, přičemž každý z výtisků daného nákladu je považován za originál nikoliv za kopii. Metoda tisku z hloubky se postupně vyvíjela již od 15. století až do současnosti. Existuje několik způsobů tisku z hloubky, které byly v historii používány a dále budou stručně popsány. I nyní má však tato grafická metoda své specifické místo v moderní polygrafii. Vyznačuje se zejména velmi kvalitním souladem jednotlivých odstínů téže barvy a silou tónů, a proto je využívána zejména pro velmi náročný a kvalitní tisk. 1 Grafické techniky Zde je uveden přehled všech základních reprodukčních technik, které se dělí podle způsobu jakým se tisková barva přenáší z tiskové formy na papír. 1.1 Tisk z výšky Tento způsob tisku je založen na principu, kdy se barva na papír přenáší tlakem vyvýšených tiskových míst tiskové formy. Jedná se o nejstarší grafickou techniku, protože na tomto principu je založen i knihtisk Jana Gutenberga z roku 1445. Do této skupiny patří i dřevořez a dřevoryt, což jsou reprodukční techniky založené na vyhlazené dřevěné destičce, na kterou se nejprve předkreslí požadovaná kresba a poté se okolí kresby postupně vydlabává řezbářskými nástroji. Nejjednodušším způsobem tisku z výšky je klasické kancelářské razítko. 1.2 Tisk z hloubky Technika tisku z hloubky je založena na opačném principu než tisk z výšky. Do tiskové formy je obraz vryt nebo vyleptán. Do těchto míst je poté vlita barva a tlakem lisu se obraz obtiskne na papír. Podrobnější princip tisku z hloubky, jednotlivé metody, historický vývoj a využití budou popsány dále. 1.3 Tisk z plochy Tisk z plochy neboli ofset je v současnosti nejvyužívanější grafickou metodou. Princip není založen na rozdílných výškách tiskové formy, jak tomu bylo v předešlých případech, ale na různých chemických vlastnostech tisknoucích a netisknoucích míst. Na tiskovou formu se obraz nanáší mastnou tuší, tyto místa jsou tisknoucí, místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímaly. 1.4 Sítotisk Sítotisk neboli průtisk je grafická technika, která spočívá v protlačení barvy přes prostupná místa šablony na tiskový materiál. Existují ještě další speciální grafické techniky, které mají ale pouze úzké využití. 1
2 Princip tisku z hloubky Reprodukovaný obraz je při této metodě vyryt nebo vyleptán pod úroveň povrchu tiskové formy, kterou tvoří měděná, zinková nebo ocelová deska či válec. Prohloubená tisková místa jsou poté zaplněna barvou, která se z ostatní plochy tiskové formy stírá. Tlakem tiskového stroje je papír vmáčknut do tiskových míst formy odkud přejímá barvu. K fixaci barvy na papíru dojde odpařením těkavých rozpouštědel. Charakteristickým jevem této metody je plastičnost reprodukovaného obrazu. Tisková forma může být vyhotovena mechanicky (rytí, suchá jehla...), chemicky (leptání kyselinou), nebo fotochemickým procesem (heliogravura). Obr. 1: Princip tisku z hloubky 3 Historický vývoj V historii se tisk z hloubky vyvíjel paralelně s ostatními grafickými technikami, nikoliv však odděleně, protože vývoj nutně závisel na technickém pokroku doby, a navíc při tisku některých specifických produktů (tisk náročný na kvalitu, peníze, ceniny...) dochází i ke kombinaci více grafických metod. 3.1 Mědiryt Nejstarší, ručně prováděný, hlubotiskový způsob se nazývá mědiryt. První známý otisk mědirytu pochází z roku 1446, ale předpokládá se, že tato grafická technika existovala již dříve. Princip metody byl zřejmě přejat od italských zlatníků, kteří otiskovali své rytiny na špercích do sirné hmoty, aby tak mohli průběžně sledovat kvalitu práce. V tiskařství sloužil mědiryt k reprodukci obrazů, symbolů apod. Z původního mědiryjectví (chalkografie) se postupem času stal specifický umělecký obor založený na osobitém výtvarném projevu. Koncem 15. století začal být tento způsob tisku využíván i pro knižní ilustrace, ačkoliv měditiskové obrazové přílohy musely být do knih ručně vlepovány. Nejstarší mědiryt u nás, jehož autorem je Václav z Olomouce, pochází z roku 1481 a představuje smrt Marie. Velkého rozmachu dosáhla tato technika ale až za vlády Rudolfa II., kdy v Čechách působila řada známých umělců. Obr. 2: Mědiryt z 18.století 2
V průběhu let vznikla řada technik výroby tiskové formy, lze je rozdělit na ruční mechanické a chemické. Některé techniky však byly ryze umělecké a další vývoj podstatně neovlivnily. 3.1.1 Rytina Tato technika je založena na ručním rytí. Do vyleštěné měděné destičky o tloušťce 3 mm se rýtky různé velikosti vyrývá převrácená kresba. Na kresbě jsou linie lišící se šířkou a hloubkou, což dodává otisku jedinečnou plastičnost. 3.1.2 Suchá jehla Tento způsob je velmi podobný rytině, ale místo rýtek se používá ostrá ocelová jehla nebo diamant. Při rytí čar do desky se současně vyzdvihuje kov po stranách ryté čáry, takže výsledkem je tisk vyznačující se měkkostí kresby. 3.1.3 Mezzotina(škrabací manýra) Na zdrsněnou desku se překreslí obraz, který se pak prosvětluje hladítkem a škrabkou. V místě kde je nižší zrno se totiž udrží méně barvy a místa, která jsou úplně vyhlazená, zůstávají světlá. Nevýhodou je rychlé opotřebování, jednu destičku lze použít zhruba pro 60 kvalitních výtisků. Mezzotinta se poprvé objevila v polovině 17.stol. 3.1.4 Lept Lept je nejrozšířenější hlubotisková technika, která vznikla jako alternativa k ručnímu rytí. Na povrch desky se nanese tenká vrstva pevné hmoty, která vzdoruje kyselinám (např. směs asfaltu, pryskyřice a vosku). Do vrstvy se poté jehlou vyryje požadovaný obraz a nakonec se deska leptá kyselinou. 3.1.5 Měkký kryt (vernis mou) Princip metody je založen na rozetření vrstvičky tuku na měděnou nebo zinkovou desku. Na kryt desky z pryskyřice, vosku nebo asfaltu se napne papír s kresbou, která se poté obkresluje tlakem tužky. Kryt desky se poté leptá kyselinou. 3.1.6 Akvatinta Metoda je založena na tušové technice a vytvoření tiskové předlohy leptem. Měděná nebo zinková deska se popráší asfaltovým práškem, který se poté roztaví tak, aby přilnul k desce. Deska se poté leptá kyselinou, čímž vznikají plošky různé hloubky. Prášení i leptání po různě dlouhou dobu se opakuje tak dlouho, dokud není dosaženo požadovaného výsledku. Výhodou antikvy je možnost zhotovení barvotisků. 3
Další rozdělení můžeme provést podle způsobu tisku: 3.1.7 Ruční tisk mědirytin Princip nejstaršího způsobu je založen na měditiskovém lisu se dvěma ocelovými válci, mezi nimiž se protahovala mědirytina. Nevýhodou byl malý výkon. Obr. 3: Ruční lis 3.1.8 Měditiskový rychlolis Zavedení knihtiskového rychlolisu v 19. století přispělo i ke konstrukci měditiskového rychlolisu. Rovná měditisková deska byla horizontálně umístěna, ale tlakové těleso bylo cylindrické. Dále zde bylo barvící a stírací zařízení. Výkonnost rychlolisu byla 1000 tisků za hodinu. 3.1.9 Ocelotisk Tento způsob tisku zavedl Angličan Ch.Heatha v roce 1820. Ručně se zhotovovala pouze ocelotisková forma, k vlastnímu tisku se využívalo různých typů rychlolisů. Výhodou byla naprosto přesná reprodukce předlohy při výrazné hloubce barvy, což umožnilo tisk výjimečné kvality. 3.2 Heliogravura O další významnou změnu v technologii tisku z hloubky se zasloužil vídeňský Čech Karel Václav Klíč (1841 1926). Byl to malíř, karikaturista, vykrajovač šablon pro malíře pokojů, redaktor, vydavatel a zakladatel fotografického ateliéru, ale hlavně se proslavil vynálezem heliogravury a poté i stíracího hlubotisku. K. V. Klíč se snažil o přenos plynulých polotónů obrazu předlohy na kovovou desku, přičemž chtěl využít nejhospodárnější způsob. Nechal se inspirovat v továrně na kartounové látky v Kosmonosích, kde poznal leptací účinek chloridu železitého. Následně se mu podařilo vynalézt techniku tisku z hloubky, která se nazývá heliogravura. Princip spočívá v nahrazení ručního rytí fotochemickým procesem. Prvním krokem je ofotografování předlohy a zhotovení diapozitivu klasickou fotografickou cestou. Diapozitiv se poté kopíruje na hnědý pigmentový papír s vrstvičkou želatiny, 4
která se v místech osvitu utvrzuje. Měděná destička, která je pokrytá tenkou vrstvou asfaltového prášku, se zahřeje tak, aby roztavený asfaltový prášek vytvořil jemné zrno. Na desku se poté přitlačí pigmentový papír, tak aby se želatina přilepila na asfaltové zrno. Neutvrzená želatina se odplaví v teplé vodě a osušená deska s negativním želatinovým reliéfem se leptá v čtyřech lázních různé teploty chloridem železitým, který pronikne podle tloušťky ochranné vrstvy do různé hloubky destičky a vytvoří tak jamky do nichž zatéká barva. Deska se opláchne ve vodě a zbaví se želatiny. Z netisknoucích míst se musí při tisku stírat barva tampónem. Obr. 4: Technologie heliogravury Ačkoliv byla heliogravura nákladná a zdlouhavá grafická technika, získala si v Evropě rychle úspěch. Jemným odstupňováním měkkých tónů totiž umožňovala reprodukovat polotóny fotografické předlohy. 3.3 Hlubotisk Protože heliogravura byla dosti nákladná, zdržovalo nanášení a stírání barvy a protože pomalý byl i tisk na ručním měditiskovém lisu (max. 800 tisků za den), hledal K. V. Klíč další zdokonalení. Inspiroval se z tisku tkanin, kde se využíval válec a nůž stírající přebytečnou barvu z jeho povrchu. U heliogravury však nešlo tento postup využít, protože by nůž poškozoval zrnění desky. K. V. Klíč proto nahradil asfaltový prášek hlubotiskovou sítí, která rozdělila tiskovou formu na tiskové prvky o stejné ploše. Postup vytvoření tiskové formy je analogický k metodě heliografury, zde je ale navíc na pigmentovém papíře nakopírována pravidelná síť (stěny plošek tvoří utvrzená želatina). Stěny mezi jednotlivými jamkami jsou netisknoucí plochy a umožňují využití ocelového stíracího nože. Hloubky jamek se pohybují od 0,021 do 0,05 mm a do formy byly vyleptávány (později ryty elektronicky). Jemnost sítí je dána počtem linek na 1 cm a používaly se sítě 60, 70, 80 a 100 linkové. Pro hlubotisk je nutné používat speciální barvy, protože běžné barvy byly příliš mastné a husté. K. V. Klíč vyrobil proto barvu, jejíž hlavní součástí je těkavá a rychle schnoucí kapalina jako je benzol nebo toluen. V roce 1895 za ložil K. V. Klíč společnost Rembrandt Intaglio Printing Co. In Lancester, jejíž zásluhou se začal hlubotisk prosazovat u tiskovin s vysokými nároky na kvalitu obrazu. Dva roky na to byl firmou Pickup and Knowles, London, sestrojen první rotační hlubotiskový stroj. Hlubotisk se začal postupně rozšiřovat do Německa, Rakouska, Anglie a Ameriky, kde byl první hlubotiskový stroj zaveden v roce 1904 firmou American Photogravure ve Filadelfii. 5
Zakladatelem rotačního hlubotisku pro ilustrovaná periodika se stali Dr. Mertens a E. Rolfs z firmy Société Industrielle de Muhlhouse. Také se jim podařilo zkombinovat rotační hlubotiskový stroj se strojem knihtiskovým, který měl špičkový výkon 12 000 výtisků za hodinu. Obr. 5: Princip hlubotisku 3.4 Rotační hlubotisk Na počátku 20. století existovaly dva způsoby rotačního hlubotisku: kotoučový a archový. 3.4.1 Archové rotační stroje Jak u archových tak u kotoučových strojů tvořil tiskovou formu buď válec nebo deska umístěná na válec a využívala se těkavá, řídká a rychleschnoucí barva. Tisková jednotka se u obou strojů skládala z válce formového a tlakového. Formový válec má na povrchu zaleptanou kresbu a je nepřetržitě v průběhu tisku smáčen barvou. Tlakový válec přitlačuje papír k vybarvenému formovému válci, opatřenému ocelovým stěračem, a pod tlakem z něho snímá přebytečnou barvu. Tlakový válec může být s formovým válcem v různém velikostním poměru (poloviční, dvojnásobný, 1:1). U archových strojů tento poměr ovlivňuje efektivnost tisku. Výhodou archových hlubotiskových strojů byla ekonomičnost výroby i při nižších nákladech, nevýhodou bylo neekonomičnost barevného tisku. 6
3.4.2 Kotoučové rotační stroje U kotoučových rotačních strojů byl naopak barevný tisk ekonomičtější, také se využívalo celého obvodu válce. Vícebarevné kotoučové rotačky se sestavovaly do tandemu (do řady za sebou). Vykladač jednoho stroje byl napojen na nakladač stroje následujícího. Počet jednotek odpovídal počtu požadovaných tiskových barev. Kotoučové rotační hlubotiskové stroje lze dělit podle několika parametrů: 1. podle počtu tiskových jednotek jednobarevné vícebarevné s jednostranným tiskem s oboustranným tiskem 2. podle uspořádání tiskových jednotek řadové s uspořádáním tiskových jednotek nad sebou s tiskovými jednotkami kolem společného tlakového válce 3. podle počtu současně potiskovaných kotoučů jednobarevné vícekotoučové 4. podle formátu materiálu úzké (do šířky 65 cm) široké (do 180 cm) 5. podle umístění tiskových jednotek a odvíječů papíru na jednom podlaží na více podlažích 6. podle způsobu sušení potiskovaného materiálu studeným vzduchem ohřátým vzduchem vyhřívanými sušícími bubny bubny bez vytápění 7. podle konečné úpravy se skládacím dílem s vykladačem archů a s navíječem potiskovaného pásu 8. podle měnitelnosti formátu variabilní invariabilní 7
9. kombinované s jinou tiskovou technikou s knihtiskem s ofsetem s gumotiskem 3.4.3 Kombinované hlubotiskové kotoučové stroje Tyto stroje využívají principu několika tiskových technik zároveň. Jedním způsobem řešení je samostatný tisk ilustrací hlubotiskem a tisk textu knihtiskem na tentýž pás papíru s kompletováním ve skládacím dílu novinové rotačky. Druhý, technicky náročnější způsob, je založen na principu paralelního tisku na dva pásy papíru na dvou synchronizovaných strojích, hlubotiskovém a knihtiskovém, které měly společný skládací díl. Obr. 6: Řadová vícebarevná rotačka Obr. 7: Šestibarevná rotačka s uspořádáním tiskových jednotek nad sebou 8
Závěr Text tohoto dokumentu samozřejmě nemůže postihnout všechny možné problémy, se kterými se setkáme při práci se systémem LATEX. Zcela jistě také obsahuje nějaké chyby. Za jakékoli připomínky a upozornění na chyby budeme vděčni. Závěrem krátké konstatování. Pokud se věnuje zápisu textu náležitá pozornost, odmění se systém LATEX profesionálně vysázeným dokumentem. Úsilí věnované proniknutí do jeho tajů se tak bohatě vyplatí. Literatura [1] BARTÁK, Jan. Z dějin polygrafie : Tisk novin a časopisů v průběhu staletí. [s.l.] : Votobia, 2004. 240 s. Vydáno ve spolupráci s Vysokou školou J. A. Komenského v Praze. ISBN 80-7220-203-0 [2] Wikipedie - otevřená encyklopedie : Grafické techniky [online]. 2008 [cit. 2009-04-13]. URL: http://cs.wikipedia.org/wiki/grafick%c3%a9_techniky. [3] IPlaneta : Tiskárenské technologie [online]. 2009 [cit. 2009-04-13]. URL: http://www. iplaneta.cz/?page_id=312. [4] ZDENĚK DUŠEK. Několik zajímavostí Křižovnického náměstí [online].2004 [cit. 2009-04-16]. URL: http://www.zastarouprahu.cz/ruzne/dusek-kriznam.htm. [5] Wenzhou Zhuxin Machinery Co., Ltd. [online]. 2008 [cit. 2009-04-16]. URL: http:// plasticmachine.hisupplier.com. 9