Magisterská diplomová práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Magisterská diplomová práce 2014 Bc. Anna Jobánková

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Překladatelství ruského jazyka Bc. Anna Jobánková Lingvistická a translatologická analýza odborné terminologie z oblasti medicíny Elektrokardiografie Magisterská diplomová práce Vedoucí práce: PhDr. Taťána Juříčková, Ph.D. 2014

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury... Podpis autora práce

Ráda bych poděkovala vedoucí práce PhDr. Taťáně Juříčkové, Ph.D. za její cenné rady a vstřícný přístup při vypracovávání mé diplomové práce.

Obsah Úvod... 6 I. Teoretická část... 8 1. Funkční styly a odborný funkční styl... 8 1.1 Rysy odborného stylu... 9 2. Termín a terminologie... 10 2.1 Tvoření termínů... 11 3. Překladatelské transformace (postupy)... 13 3.1 Transformace lexikální... 13 3.2 Transformace gramatické... 16 3.3 Transformace lexikálně-gramatické... 18 4. Lékařská terminologie a její specifika... 19 5. Úvod do problematiky elektrokardiografie... 23 5.1 EKG jako pojem... 23 5.2 Srdeční převodní soustava... 23 5.3 Křivka EKG... 24 5.4 Záznam EKG... 24 II. Praktická část... 25 1. Vlastní překlad... 26 2. Lingvistická analýza lexikálního materiálu odborného textu... 100 2.1 Analýza lexikálního materiálu z hlediska tematického... 100 2.2 Analýza lexikálního materiálu z hlediska slovnědruhového... 107 2.3 Analýza lexikálního materiálu z hlediska slovotvorného... 115 2.4 Analýza lexikálního materiálu z hlediska provenienčního... 117 3. Translatologická analýza odborného textu... 121 3.1 Transformace lexikální... 121 3.2 Transformace gramatické... 123 3.3 Transformace lexikálně-gramatické... 125 Závěr... 126 Резюме... 132 Pouţitá literatura:... 137 Příloha: Rusko-český slovníček nejdůleţitějších odborných pojmů... 142

Úvod Tato magisterská diplomová práce nese název Lingvistická a translatologická analýza odborné terminologie z oblasti medicíny elektrokardiografie. Jak je z pojmenování práce zřejmé, zaměřuje se na překlad textu pocházejícího z odborné publikace, který byl následně podroben analýze z hlediska lingvistického a translatologického. Výběr tématu magisterské práce byl ovlivněn hned několika faktory. Na prvním místě stála aktuálnost tématu. Současná medicína se zajisté řadí mezi dynamicky se rozvíjející obory, zároveň je ale nutno podotknout, ţe kardiovaskulární onemocnění patří mezi nejčastější příčiny úmrtí v České republice. Stále je třeba čerpat nové informace, a to velmi často právě ze zahraničních zdrojů. Dalšími důvody se staly zájem o danou oblast (v souvislosti s mým druhým studijním oborem), ambice v předkladu medicínských textů v budoucnu pokračovat a také moţnost konzultací se znalcem tohoto oboru. Jako primární zdroj poslouţila ruskojazyčná publikace uznávaného ruského kardiologa, profesora Andreje Vladislavoviče Strutynského, Электрокардиграфия: анализ и интерпретация, konkrétněji jejích prvních pět kapitol. Vhodnost textu a jeho splnění náleţitostí odborných textů (především z hlediska délky textu a jeho nasycenosti terminologií) byly před zahájením práce prokonzultovány s vedoucí práce. Jak je uvedeno v předmluvě knihy, excerpovaný zdroj je primárně určen posluchačům lékařských fakult, případně lékařům z praxe, čemuţ odpovídá mnoţství pouţitých termínů z oblasti medicíny, celkový styl a pojetí díla. Diplomová práce se skládá ze dvou základní částí teoretické a praktické. Teoretická část této práce se zaměřuje na několik oblastí, které s překladem a analýzou odborných (medicínských) textů souvisí. První oblast představuje problematika funkčních stylů se zaměřením na odborný funkční styl a jeho charakteristiku. Následuje pojem termín, jeho vymezení a tvoření. Druhou oblastí jsou překladatelské transformace (postupy) rozdělené podle různých autorů do několika podskupin (transformace lexikální, transformace gramatické a transformace lexikálněgramatické). Jako literární opora prvním dvěma oblastem poslouţily především publikace čtveřice autorů Ţváček, Poštolková, Vyslouţilová a Komissarov. Třetí oblast tvoří specifika lékařské terminologie a úvod do problematiky elektrokardiografie (EKG 6

jako pojem, srdeční převodní soustava, křivka EKG, záznam EKG). Tyto poznatky ze sekundární literatury byly následně vyuţity v části praktické. Převáţnou část praktické části tvoří samotný překlad odborného textu z ruského jazyka do českého jazyka. Pro snadnější orientaci v překladu je tato část rozdělena na jednotlivé odstavce, přičemţ za ruským originálem vţdy následuje český ekvivalent. Pro adekvátnost překladu bylo nejprve nutné nastudovat odbornou literaturu z oblasti medicíny, především elektrokardiografie, a nezbytnými se staly také konzultace nad překladem s odborníkem z dané oblasti. Druhou část představuje analýza odborné terminologie, nejprve lingvistická a následně translatologická. V lingvistické analýze jsme rozebírali lexikální materiál z hlediska tematického, slovnědruhového, slovotvorného a provenienčního. Translatologická analýza přináší překladatelské transformace, které se objevily v analyzovaném textu, rozdělené jako v teoretické části na transformace lexikální, gramatické a lexikálně gramatické. V závěru této práce jsou shrnuty výsledky, k nimţ jsme prostřednictvím těchto dvou analýz lexikálního materiálu dospěli. Ke konci práce nechybí cizojazyčné resumé a seznam pouţité literatury. Práce je také doplněna přílohou rusko-českým slovníčkem stěţejních termínů, které byly v textu pouţity. 7

I. Teoretická část 1. Funkční styly a odborný funkční styl Neexistuje pouze jediná univerzální definice samotného pojmu styl, je moţné jej vymezit mnoha definicemi a u různých autorů se setkáváme s odlišnými popisy, byť se občas liší pouze v nepatrných detailech. V publikaci Současná stylistika se můţeme seznámit s následujícím výkladem: Stylem/slohem se běţně v jazykovědě označuje určitý ráz verbálního komunikátu, zpravidla cílevědomě volený a uspořádaný tak, aby obsahem i formou vyhovoval komunikačnímu záměru autora. 1 Poštolková 2 poznamenává, ţe za základní a úřední funkční styl našeho spisovného jazyka je povaţován právě styl odborný. Odborný styl je řečový systém speciálně přizpůsobený pro optimální komunikaci osob ve vědeckém prostředí. 3 Odborný funkční styl řadíme spolu s prostě sdělovacím, publicistickým, administrativním a uměleckým stylem k funkčním stylům. Odborný styl představuje základní slohovou oporu spisovného jazyka. Jedná se o styl odborné literatury, úředních dokumentů a styl přednášek a dalších psaných dokumentů a ústních projevů. Tvoří nejméně tři čtvrtiny veškeré psané a tištěné produkce uţívající spisovného jazyka. 4 Odbornému stylu lze přiřadit dvě základní funkce. První z funkcí tohoto stylu je funkce odborně sdělná, nejde tedy pouze o prosté sdělování informací, zahrnuje také odbornou terminologii, dané projevy jsou propracované a slouţí k co moţná nejpřesnějšímu podání faktů a poznatků. Druhou funkci představuje funkce vzdělávací, tedy poučuje adresáta, předává mu poznatky z vědních oborů a odborných oblastí lidské činnosti. 1 2 POŠTOLKOVÁ, ČECHOVÁ, Marie, Běla, Marie Miroslav KRČMOVÁ ROUDNÝ a Eva a Antonín MINÁŘOVÁ. TEJNOR. Současná O české stylistika. terminologii. Vyd. Academia. 1. Praha: NLN, Praha Nakladatelství 1983., str. 9 Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN 978-807-1069-614., str. 16 3 ВАСИЛЬЕВА, Анна Николаевна. Курс лекций по стилистике русского языка: Научный стиль речи. Москва: Издaтельство «Русский язык», 1976, str. 5. 4 POŠTOLKOVÁ, Běla, Miroslav ROUDNÝ a Antonín TEJNOR. O české terminologii. Academia. Praha 1983., str. 10 8

Kufnerová 5 označuje za hlavní rys odborného stylu skutečnost, ţe informace podává dostatečně explicitně, s argumentací a v systematizačním rámci. Odborné vyjadřování tvoří dvě základní sloţky. První představuje všeobecný jazykový základ společný celému spisovnému jazyku, kam řadíme základní českou slovní zásobu a gramatický systém českého spisovného jazyka, druhou sloţku tvoří odborné názvosloví, stylisticky vyhraněná součást české spisovné slovní zásoby. 1.1 Rysy odborného stylu Mašková 6 uvádí následující rysy odborného stylu: připravenost, oficiálnost, monologická forma, zpravidla psaná forma, situační nezakotvenost, jednotné téma, uzavřenost a celistvost obsahu, přesnost, úplnost, propracovanost, jednoznačnost, objektivita, termíny. Právě především uţívání odborných názvů (termínů) a výlučně spisovných prostředků patří mezi charakteristické rysy odborného stylu. Je důleţité poznamenat, ţe v tomto funkčním stylu zpravidla nenalezneme funkci uměleckou, neboť odborný styl nesmí obsahovat ţádný emocionální či expresivní projev a měl by naopak zůstat objektivním. Pro odborný styl je také příznačná sloţitější větná stavba daného textu, čímţ se rozumí sloţitější konstruované souvětí, dále tzv. vyjadřování jmenné, které bývá zastoupeno vazbami s podstatnými jmény slovesnými, případně infinitivy místo celých vedlejších vět. Mezi nejpouţívanější slohové postupy odborného stylu patří především slohový postup výkladový a popisný. Útvary charakteristické pro daný styl zahrnují disertaci, výklad, odborný referát, přednášku, odborný popis, návod, esej, úvahu a další. 5 KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Vyd. 1. Jinočany: H, 1994, 260 s. ISBN 80-857-8714-8, str. 90 6 MAŠKOVÁ, Drahuše. Český jazyk: přehled středoškolského učiva. 1. vyd. Třebíč: Petra Velanová, 2005, 175 s. Maturita. ISBN 80-902-5715-1., str. 117 9

2. Termín a terminologie Existuje skutečně mnoho vymezení pojmu termín. Slovník spisovného jazyka českého 7 definuje termín jako: 1) odborné pojmenování s přesným jednoznačným významem, 2) odborné pojmenování, 3) přesnější pojmenování, 4) výraz určitým způsobem definovaný. Termín představuje přesně vymezenou, vysoce autonomní jednotku. Termín je nezávislý na svém kontextu i na etymologickém významu. Má být tvořen co nejúsporněji, zkratky mají připomínat svou podobou slovní jednotku, aby se s nimi dalo v textu dobře pracovat. 8 Kufnerová upozorňuje na fakt, ţe termíny jsou spojeny s několika okruhy textů, podle čehoţ rozdělujeme: termín v ryze technickém textu, termín v textech společenskovědních, termín v textech publicistických, termín v beletrii. Publikace O české terminologii 9 potvrzuje mnoţství pokusů o vymezení významu slova termín a její autoři přidávají vlastní definici: Termín (odborný název) je pojmenování pojmu v systému pojmů některého vědního nebo technického oboru. Zároveň dodávají, ţe termíny bývají zpravidla jednoznačné, na kontextu nezávislé a je moţné je uţívat také izolovaně. K jejich vlastnostem dále patří pojmovost (nocionálnost), intelektuálnost a zároveň nejsou expresivní. Publikace O české terminologii 10 uvádí následující výčet vlastností termínů: ustálenost a systémovost, mezinárodnost a významová průzračnost, přesnost a nosnost, nocionálnost a expresívnost (emocionálnost), jednojmennost a synonymita, 7 Slovník spisovného jazyka českého [online]. Dostupné z: http://ssjc.ujc.cas.cz/ 8 KUFNEROVÁ, Zlata. Překládání a čeština. Vyd. 1. Jinočany: H, 1994, 260 s. ISBN 80-857-8714-8, str. 90 9 POŠTOLKOVÁ, Běla, Miroslav ROUDNÝ a Antonín TEJNOR. O české terminologii. Academia. Praha 1983., str. 24 10 POŠTOLKOVÁ, Běla, Miroslav ROUDNÝ a Antonín TEJNOR. O české terminologii. Academia. Praha 1983., str. 62-85 10

jednoznačnost a víceznačnost, ústrojnost a úkonnost. Termíny fungují jako pojmenovávací jednotky pouze v rámci jednoho oboru, málokdy bývá jeden termín pouţíván ve stejné podobě v dalších oborech či odvětvích. V těchto případech hovoříme o tzv. terminologických homonymech. Odborné názvosloví se liší od neodborné slovní zásoby tím, ţe k porozumění termínům je třeba určitého stupně odborného vzdělání, nebo alespoň přinejmenším jisté praktické průpravy. 11 Jádro terminologické práce představuje propracovávání a normalizace názvosloví, přičemţ propracovávání názvosloví zahrnuje ustalování, unifikování, doplňování a dotváření názvů, dále zpřesňování a specifikování významů i systematické pořádání pojmů. O normalizaci terminologie hovoříme v případě nutnosti koordinace terminologie příbuzných oborů. Česká odborná terminologie neustále podléhá procesu doplňování a obohacování, avšak neztrácí svoji provázanost s vývojově staršími obdobími. K rozšiřování odborného názvosloví v češtině často slouţí slova přejatá z cizích jazyků, která jsou přizpůsobena gramaticky i foneticky, coţ přispívá rychlejšímu zdomácnění dané slovní zásoby. Poměrně častou se jeví také tendence k internacionalizaci vědeckého názvosloví. Podnětem k zásahům do odborné terminologie ve většině případů představují aktuální potřeby vlastního odborného sdělování v daném oboru, nedostatečnost, nepřesnost a nejednotnost názvosloví. Termíny jsou většinou řazeny mezi spisovnou slovní zásobu národního jazyka, ovšem není vyloučeno, ţe narazíme také na termíny nekodifikované, tudíţ z různých důvodů nevhodné. 2.1 Tvoření termínů V českém jazyce existuje několik různých způsobů a prostředků pro vytváření nových odborných termínů. Poštolková 12 uvádí následující způsoby tvoření odborných názvů: 11 POŠTOLKOVÁ, Běla, Miroslav ROUDNÝ a Antonín TEJNOR. O české terminologii. Academia. Praha 1983., str. 11 12 POŠTOLKOVÁ, Běla, Miroslav ROUDNÝ a Antonín TEJNOR. O české terminologii. Academia. Praha 1983., str. 93 11

1. morfologicky a) derivací, tj. odvozováním pomocí předpon, přípon, popř. koncovek, vznikají tak slova odvozená deriváty, b) kompozicí, tj. skládáním dvou i více slovních základů, vznikají tak slova sloţená kompozita, c) abreviací, tj. zkracováním (s tím souvisí i uţívání symbolů); 2. syntakticky vytvářením terminologických sousloví; 3. sémanticky a) zpřesňováním významu slov z běţně sdělovacího jazyka, b) metaforickým a metonymickým přenášením slov (významů); 4. přejímání slov z cizích jazyků. Uvedené postupy jsou různě produktivní a četnost jejich uţití se v jednotlivých vědních nebo technických oborech liší. Rozdíly se projevují také mezi terminologií a nomenklaturou, mezi podobami termínů uváděnými v normách a slovnících a podobami termínů uţívanými v odborných textech, mezi vrstvou spisovných termínů, profesionalismů a slangových pojmenování. 12

3. Překladatelské transformace (postupy) Překladová operace, při níţ se překládaná jednotka výchozího jazyka v cílovém jazyce změní ve formálně jinou jednotku (ve svůj transform) při zachování obecného invariantu obsahu, se nazývá překladovou transformací. Překladovými transformacemi tedy nazýváme určité přeměny, jimiţ překladatel vytváří komunikativně rovnocenné, ekvivalentní jednotky v jazyce překladu. 13 Podle Ţváčka (1995) se jedná o náhrady struktur výchozího jazyka vhodnými stukturami cílového jazyka, musí ovšem splňovat poţadavek adekvátnosti. Vyslouţilová a kol. (2002) uvádí, ţe činnost kaţdého překladatele by měla být vţdy doprovázena snahou o dosaţení maximální míry ekvivalence a adekvátnosti překladu, a to i tehdy, jestliţe se formální a sémantický systém jazyků rozcházejí. K těmto transformacím můţe docházet hned na několika úrovních na úrovni lexikální a gramatické, případně lexikálně-gramatické. Zároveň se mohou překladatelské transformace dotýkat slov, slovních spojení či dokonce větných celků. 3.1 Transformace lexikální Lexikální transformace je operace, která spočívá v záměně překládané lexikální jednotky jednotkou s jinou sémantickou motivací. 14 Lexikální transformace se týkají lexikálně semantické stránky jazyka, tj. vnitřního obsahu překládaného textu, významů jazykových jednotek. K tomuto typu transformace dochází především z důvodu rozdílnosti v sémantice slov, kupříkladu v případě různého rozsahu pojmu v obou jazycích. V pouţité literatuře je moţné narazit na několik různých, ač poměrně podobných rozdělení lexikálních transformací. Ţváček (1995) mezi základní podtypy lexikálních transformací řadí diferenciaci a konkretizaci významů, generalizaci, rozšíření pojmu, transformaci pomocí antonym a komplexní transformaci. 13 VYSLOUŢILOVÁ, Eva a Milena MACHALOVÁ. Cvičebnice překladu pro rusisty: politika, ekonomika. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, 235 s. ISBN 978-80-244-2854-3, str. 12. 14 ŢVÁČEK, Dušan. Kapitoly z teorie překladu I: Odborný překlad. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 1995. ISBN 80-7067-489-X, str. 26. 13

Podle Vyslouţilové a kol. (2002) a také podle Komissarova (1990) do této kategorie spadají transkripce, transliterace a kalkování, samostatnou skupinu pak tvoří tzv. lexikálně-sémantické záměny (konkretizace, generalizace a modulace). Lexikální transformace podle Ţváčka (1995): Diferenciace a konkretizace významů Podtyp lexikální tranformace, pro který je charakteristické zúţení širokého, nediferencovaného významu slova za pomoci ekvivalentu s uţším významem. Generalizace Jedná se o opak konkretizace, překladatel volí v porovnání s výchozím jazykem ekvivalenty s obecnějším významem. Rozšíření pojmu Pod rozšířením pojmu si můţeme představit sémantický vztah přenášení významu metaforou a metonymií mezi dvěma jazyky. Transformace pomocí antonym V tomto případě překladatel ve svém překladu zvolí nahrazení originálu pojmem s opačným významem, coţ mnohdy můţe znamenat přestavbu struktury celé věty. Komplexní transformace Při komplexní transformaci nahrazujeme v důsledku neexistence společných sémantických jednotek překladovou jednotku komplexně, tj. v celém sémantickém rozsahu. Lexikální transformace podle Komissarova (1990) a podle Vyslouţilové a kol. (2002): Transkripce a transliterace Jedná se o způsoby překladu lexikální jednotky originálu prostřednictvím rekostrukce její formy, a to pomocí písmen cílového jazyka. 15 V případě transkripce 15 КОМИССАРОВ, Вилен Наумович. Теория перевода (лингвистические аспекты). Москва: Высшая школа, 1990. 253 s. ISBN 5-06-001057-0, str. 173 14

dochází k reprodukci zvukové podoby cizojazyčného slova, kdeţto u transkripce je reprodukována podoba grafická. Podle Komissarova (1990) je v současné překladatelské praxi hlavním způsobem transkripce se zachováním některých prvků transliterace, Vyslouţilová a kol. (2002) potvrzuje, ţe v praxi často dochází ke směšování uvedených postupů. Kalkování Je to způsob překladu lexikální jednotky originálu prostřednictvím nahrazení jejích součástí morfémů nebo slov (v případě ústálených slovních spojení) jejich lexikálními ekvivalenty v jazyce cílovém. Podstata kalkování spočívá ve vytvoření nového slova nebo ustáleného slovního spojení cílovém jazyce kopírováním struktury výchozí lexikální jednotky. 16 Lexikálně-sématické záměny Tyto záměny jsou Komissarovem (1990) vysvětlovány jako způsob překladu lexikálních jednotek za pouţití takových jednotek ve cílovém textu, ţe se jejich význam neshoduje s významy jednotek výchozího textu, ale s pomocí určitých transformací můţe být správný smysl vyvozen. K základním typům lexikálně-sémantických záměn se řadí konkretizace, generalizace a modulace. Konkretizace Konkretizací se nazývá záměna slova nebo slovního spojení výchozího jazyka s širším významem slovem nebo slovním spojením cílového jazyka s uţším významem. 17 Komissarov dále dodává, ţe ve spoustě případů je pouţití konkretizace spojeno s tím, ţe v cílovém jazyce neexistuje slovo s natolik širokým významem, případně takové slovo existuje, avšak liší se mírou pouţitelnosti v jazyce výchozím a cílovém. 16 КОМИССАРОВ, Вилен Наумович. Теория перевода (лингвистические аспекты). Москва: Высшая школа, 1990. 253 s. ISBN 5-06-001057-0, str. 173 17 КОМИССАРОВ, Вилен Наумович. Теория перевода (лингвистические аспекты). Москва: Высшая школа, 1990. 253 s. ISBN 5-06-001057-0, str. 174 15

Generalizace Generalizace představuje opačný způsob překladu neţ konkretizace, dochází k záměně lexikální jednotky s uţším významem ve výchozím jazyce jednotkou s širším významem v cílovém jazyce. Modulace Modulací nebo smyslovým rozvinutím se nazývá záměna slova nebo slovního spojení výchozího jazyka jednotkou cílového jazyka, jejíţ význam je logicky vyvoditelný z významu výchozí jednotky. 18 Většinou se s tímto způsobem setkáváme při přičinnědůsledkových poměrech. 3.2 Transformace gramatické Gramatické transformace se týkají výrazové struktury jazyka. Ţváček (1995) označuje gramatickou transformaci za operaci, při níţ se určitá věta změní v jinou, tzn. ve svůj transform, a to při zachování stejné lexikální náplně. Ačkoliv se mění pouze mluvnická kategorie, a ne lexikální obsah, musíme mít na paměti, ţe i v tomto případě je důleţité zachovat obecný, invariantní smysl informace. Komissarov uvádí následující výčet gramatických transformací: syntaktická asimilace (doslovný překlad), členění věty, spojování vět, gramatické záměny (tvaru slova, slovního druhu, větného členu). Gramatické transformace podle Ţváčka (1995): Záměna trpných konstrukcí činnými S trpným rodem se v ruských odborných textech můţeme setkat poměrně často. V případě, kdy je činitelem děje osoba nebo kolektivní činitel, dává ovšem čeština v porovnání s ruštinou mnohem častěji přednost konstrukci činné. Záměna slovních druhů, tj. transpozice K transpozii můţe docházet v několika různých případech, a to při neexistenci téhoţ slovního druhu v druhém jazyce, různým fungováním slov téhoţ slovního druhu 18 КОМИССАРОВ, Вилен Наумович. Теория перевода (лингвистические аспекты). Москва: Высшая школа, 1990. 253 s. ISBN 5-06-001057-0, str. 177 16

v obou jazycích, různými formami spojitelnosti slov apod. Příkladem zde můţe být zaměňování přívlastku neshodného přívlastkem shodným při překladu odborného pojmenování z ruského do českého jazyka. Záměna multiverbizačních pojmenování Jedná se o pojmenování vznikající transformací jednoslovného pojmenování ve víceslovné na pozadí tohoto pojmenování jednoslovného. Multivezbizační pojmenování překládáme také pojmenováním multiverbizačním, či jednoslovně. Slovosledné transformace Vzhledem k rozdílům ve slovosledu, které můţeme v češtině a ruštině zaznamenat, musí překladatel dodrţovat také pravidla daného jazyka, aby překlad působil přirozenějším dojmem. Gramatické transformace podle Vyslouţilové a kol. (2002): Záměny slovních tvarů Pod záměnami slovních tvarů rozumíme záměny gramatických kategorií čísla, pádu, slovesného času, vidu a dalších. Slovnědruhové záměny Do této skupiny spadají např. pronominalizace, nominalizace, verbalizace. Větněčlenské záměny Mezi větněčlenské záměny řadíme kupříkladu překlad ruského neshodného přívlastku českým přívlastkem shodným a naopak. Záměny multiverbalizačních pojmenování univerbizačními a naopak a naopak. Jedná se o překlad víceslovného pojmenování pojmenováním jednoslovným 17

Změny gramatického statusu větných konstrukcí Sem kupříkladu řadíme záměnu trpných konstrukcí činnými, záměnu vět se všeobecným podmětem určitými osobním konstrukcemi apod. Slovosledné transformace Pod pojmem slovosledné transformace rozumíme záměny pořádku slov ve větách. 3.3 Transformace lexikálně-gramatické Komissarov řadí mezi lexikálně-gramatické transformace antonymický překlad, explikaci (opisný překlad) a kompenzaci. Lexikálně-gramatické transformace podle Vyslouţilové a kol. (2002): Antonymický překlad Rozšíření informačního základu Explikace, opisný překlad V tomto případě se lexikální jednotka zamění slovním spojením, které podrobněji nebo méně podrobně vysvětluje, objasňuje její význam. Kompenzace Kompenzace představuje způsob překladu, při němţ se obsahové prvky textu převádějí jinými prostředky, přičemţ k tomu nemusí docházet na témţ místě textu, na kterém se nachází daný prvek originálu. Celkové přehodnocení Celkové přehodnocení je typ překladové transformace, která se často uplatňuje při převodu frazeologismů a ustálených slovních spojení. 18

4. Lékařská terminologie a její specifika Vzhledem k tomu, ţe se diplomová práce orientuje na odborné lexikum z oblasti medicíny, je důleţité zabývat se také teorií lékařské terminologie a jejími specifiky, neboť překlad medicínských textů nesporně patří mezi ty nejtěţší a nejzodpovědnější. Lékařská terminologie je logicky vytvořený soubor názvů, které správnou gramatickou formou vyjadřují odbornou náplň lékařských pojmů, popřípadě obrazněji jejich sloţitější vnitřní vztahy. 19 Jazykem medicíny se rozumí soubor jazykových jednotek, jejichţ prostřednictvím mohou odborníci vést komunikaci s odborným zaměřením. Překlad v oblasti medicíny představuje speciální oblast lingvistického umění, zaloţenou na terminologii a správnosti překladu, který vyţaduje obrovskou odpovědnost, vţdyť se často hovoří o zdraví nebo dokonce o lidském ţivotě. 20 Iljinová dále uvádí, ţe úspěšná práce zdravotnického pracovníka nebo překladatele nezávisí pouze na pouţívání morfologických, syntaktických a lexikálních prostředků jazyka, ale také na tom, jak daný člověk ovládá terminologii, neboť důleţitou roli hraje správný výběr adekvátního výrazu či ekvivalentu. Medicínská terminologie nese mezinárodní charakter, neboť vznikla a je dále formována na základě klasických jazyků, tedy latinského a řeckého. Stejně tak také většina ruských i českých termínů pochází z latinského jazyka. Lékařská terminologie čítá několik tisíciletí vývoje a je moţné ji rozdělit na několik podsystémů termínů: anatomické, histologické, klinické a farmaceutická terminologie. Stejně jako termín obecně, také medicínský termín se vyznačuje jednoznačností a přesností, naopak vlastnosti jako exprese, vedlejší asociace, obraznost, emoce, stylistické zabarvení a další znaky náleţící uměleckému stylu nesmí termín charakterizovat. Při překladu termínů, především pak těch medicínských je ţádoucí vyvarovat se doslovného překladu, překladatel musí směřovat k vytvoření správného a adekvátního 19 KÁBRT, Jan a Eva CHLUMSKÁ. Lékařská terminologie. Praha: Avicenum, 1972, str. 7. 20 ИЛЬИНА, Наталья Владимировна. Особенности перевода медицинской терминологии. [online]. [cit. 2014-10-23]. Dostupné z: http://repo.knmu.edu.ua/bitstream/123456789/2510/1/ильина%20н.в.%20особенности%20перевода%2 0медицинской%20терминологии.pdf 19

překladu. Kuzněcovová 21 připomíná způsoby přijímání z klasických jazyků. Některé latinské termíny byly do medicínské literatury přejaty po určitých změnách a některé se naopak nezměnily téměř vůbec. Existují také termíny, které si ponechaly naprosto přesnou původní latinskou podobu, a to jak z hlediska pravopisného, tak také z pohledu fonetiky a gramatiky. Dle Zajčenka 22 můţeme terminologické lexikum rozdělit na dvě vrstvy: obecnou a úzce specializovanou terminologii. Obecná terminologie zahrnuje termíny, které se pouţívají v různých oblastech vědy (препарат, прибор, инструмент apod.), úzce specializovaná terminologie naproti tomu zahrnuje termíny typické pro určitou oblast vědy. Specifika překladu medicínských textů spočívají podle Kominovové 23 v tom, ţe překladatel nesmí do textu přidávat svoje poznámky či jakékoliv dodatky, ani nesmí význam faktů v originálu nijak měnit. Je nezbytné, aby překladatel ovládal gramatiku i úzce specializovanou terminologii obou jazyků. Úzce specializovaná terminologie bývá dělena následovně: termíny, které pojmenovávají problémy, jejímţ řešením se zabývá medicína (терапия, педиатрия apod.), termíny označující objekt činnosti (рак желудка apod.), termíny určené pro subjekty činnosti (врач, хирург, медицинская сестра apod.) termíny pojmenovávající prostředky, nástroje pouţívané při této činnosti (бормашина, ротовое зеркало apod.) termíny, které označují produkty činností, zahrnující široké spektrum výsledků této činnosti (тетрациклиновая интоксикация, выздоровление apod.). 21 КУЗНЕЦОВА, Н.А. a Т.А. САМОЙЛЕНКО. Некоторые проблемы перевода медицинского текста. [online]. [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: http://www.rusnauka.com/ong/philologia/6_kuznecova%20n.a.%20samoylenko%20.doc.htm 22 ЗАЙЧЕНКО, А.В. Особенности медицинской терминологии. [online]. [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: http://www.rusnauka.com/6_pni_2012/philologia/3_102556.doc.htm 23 КОМИНА, О.А. a КОДЯКОВА. Лексико - грамматические особенности перевода немецких медицинских научный статей на русский язык. [online]. [cit. 2014-11-23]. Dostupné z:http://conference.osu.ru/assets/files/conf_reports/conf9/284.doc 20

Novikov 24 vymezuje následující přednosti překladu medicínských textů: existence velkého mnoţství tištěných i elektronických slovníků a příruček, spousta informací z oblasti medicíny na internetu, a to v mnoha jazycích, dále můţe překladatel zjistit mnoho zajímavých skutečností, které se mohou stát uţitečnými také pro jeho vlastní zdraví a zdraví jeho nejbliţších. K záporným stránkám řadí jiţ uvedenou obtíţnost a zodpovědnost (při práci je nutné pouţívat mnoho slovníků a příruček, často jsou nezbytné také konzultace s odborníky s příslušnou specializací). V medicínských textech se nezřídka objevují latinské termíny a různé zkratky, mnohdy se také překladatel setká s rukopisem lékařů, který je ne vţdy dobře čitelný. Přestoţe se termíny často opakují, překlad medicínských textů nepatří k těm nejrychlejším, neboť je třeba pořádně kontrolovat správnost zapsání téměř kaţdého termínu. Novikov 25 uvádí následující dělení medicínských překladů: překlad medicínských analýz, překlad textů k novým medicínským zařízením, překlad stomatologických textů. Zajčenko 26 vyjmenovává následující specifika medicínské terminologie: Základ medicínské terminologie tvoří přejaté latinsko-řecké termíny nebo části termínů. Kupříkladu v anglickém jazyce bylo téměř 95% termínů vytvořeno na základě klasických jazyků a v ruské medicínské terminologii mají klasické jazyky podobný význam. Na latině je také zaloţena anatomická a histologická nomenklatura. Protoţe latinsko-řecké termíny představují základ medicínské terminologie u prakticky všech evropských jazyků, většina termínů jsou tzv. internacionalismy. Dokonce, jak uvádí Pavlíková 27, v dnešní době dochází právě k internacionalizaci odborného lexika v souvislosti se současnými moderními jazyky. 24 НОВИКОВ, Юрий. Перевод медицинских текстов. [online]. [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: http://translation-blog.ru/medicina/ 25 НОВИКОВ, Юрий. Перевод медицинских текстов. [online]. [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: http://translation-blog.ru/medicina/ 26 ЗАЙЧЕНКО, А.В. Особенности медицинской терминологии. [online]. [cit. 2014-11-23]. Dostupné z: http://www.rusnauka.com/6_pni_2012/philologia/3_102556.doc.htm 27 PAVLÍKOVÁ, Ludmila. Co ukazuje konfrontace některých ruských a českých termínů ve stručném vícejazyčném lékařském slovníku. Opera Slavica V [online]. 1995. [cit. 2014-10-26]. Dostupné z: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/117039/2_operaslavica_5-1995-4_10.pdf 21

Medicínské termíny vykazují vysoký stupeň motivovanosti. Často jsou pouţívány eponymické termíny. Lékařská čeština a stejně tak i ruština přejímají většinu termínů z latinského a řeckého základu. Čeština do té míry, ţe české ekvivalenty se takřka nepouţívají a vyšly z jazykového povědomí lékařské veřejnosti. Dochází zde pak k dvoj- i vícetvarům, z nichţ některé mohou být nepřesné, případně i chybné. Ruština i přesto, ţe pro většinu pojmů má označení původu latinského a řeckého, dává důsledně přednost adekvátním výrazům domácím, a to i ve sděleních vysoce odborných. Domácí ruské termíny jsou často doslovným překladem z latiny. Ve srovnání s češtinou však není ruština v oblasti lékařských termínů angličtinou tak silně ovlivněna. 28 Přejaté termíny jsou v ruštině na rozdíl od češtiny řazeny k odpovídajícím deklinačním typům a často je zachována původní koncovka. U méně frekventovaných přejatých odborných termínů v ruštině někdy dochází i ke kolísání v přízvuku. V oblasti odborné terminologie, stejně jako i v jazyce obecném, zaujímá v procesu tvorby nových termínů přední místo derivace. 29 V ruské lékařské terminologii nacházíme poměrně málo sloves-termínů vysloveně medicínského charakteru, můţeme zde ovšem nalézt mnoho sloţených adjektivních termínů, jejichţ vznik je často dán doslovným překladem latinského pojmenování. 28 PAVLÍKOVÁ, Ludmila. Co ukazuje konfrontace některých ruských a českých termínů ve stručném vícejazyčném lékařském slovníku. Opera Slavica V [online]. 1995. [cit. 2014-10-26]. Dostupné z: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/117039/2_operaslavica_5-1995-4_10.pdf 29 PAVLÍKOVÁ, Ludmila. Co ukazuje konfrontace některých ruských a českých termínů ve stručném vícejazyčném lékařském slovníku. Opera Slavica V [online]. 1995. [cit. 2014-10-26]. Dostupné z: http://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/117039/2_operaslavica_5-1995-4_10.pdf 22

5. Úvod do problematiky elektrokardiografie 5.1 EKG jako pojem Elektrokardiografie je základní vyšetřovací metoda v kardiologii zaloţená na snímání elektrické aktivity srdečního svalu a jejím záznamu ve formě elektrokardiogramu. Umoţňuje zjistit poruchy srdečního rytmu, některé ischemické změny včetně infarktu myokardu, popř. i další poruchy. 30 Elektrokardiografie je pomocnou diagnostickou metodou, která informuje o vzniku a šíření elektrického vzruchu po myokardiálních strukturách. 31 Elektrokardiografie patří mezi základní kardiologické vyšetřovací metody a byla zavedena holandským lékařem Willemem Einthovenem na počátku 20. století. Einthoven začal snímat napětí z povrchu lidského těla systémem tří bipolárních končetinových svodů pomocí strunového galvanometru. V roce 1902 tento lékař popsal princip nového přístroje, strunového galvanometru, a zhotovil první elektrokardiogram. Později bylo vyšetřování srdce galvanometrem nazváno elektrokardiografem, stalo se velmi důleţitým pro objektivní poznávání srdečních nemocí a proniklo do celého světa. Zkratka EKG ovšem neoznačuje pouze elektrokardiograf, druhou moţností její interpretace je pojem elektrokardiogram. Elektrokardiogram je grafický záznam elektrické aktivity srdečního svalu metodou elektrokardiografie. 32 Pro klinickou diagnózu je důleţitá především anamnéza a také fyzikální vyšetření pacienta. EKG vyšetření bývá součástí kaţdého interního vyšetření a v mnoha případech můţe v léčbě pacienta hrát velmi podstatnou roli. 5.2 Srdeční převodní soustava Srdeční převodní soustava se skládá ze sinoatriálního (SA) uzlu, síňových svalových vláken, atrioventrikulárního (AV) uzlu, Hisova svazku, pravého a levého raménka Tawarova a Purkyňových vláken. Elektrické impulsy kaţdého srdečního cyklu normálně vznikají ve specializované oblasti v pravé síni nazvané sinoatriální (SA) uzel. 30 Velký lékařský slovník. [online]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/lexikonpojem/elektrokardiografie-zkr-ekg 31 ŠTEJFA, Miloš, Josef ŠUMBERA a Pavel BRAVENÝ. Základy elektrokardiografie. 2. přeprac. vyd. Brno: Masarykova univerzita-lékařská fakulta, 1991, 146 s. ISBN 80-210-0265-4., str. 7. 32 Velký lékařský slovník. [online]. Dostupné z: http://lekarske.slovniky.cz/pojem/elektrokardiogram 23

Ten se nachází v pravé síni nedaleko vústění horní duté ţíly. Depolarizace se následně šíří síňovými svalovými vlákny. Ve specializované oblasti, která se nazývá atrioventrikulární (AV) uzel, dochází ke zpoţdění a převede se tudy elektrický impuls ze síní do komory. Dále se vzruch šíří Hisovým svazkem, který se v mezikomorovém septu dělí na pravé a levé Tawarovo raménko. Levé raménko se dále větví a dělí se na dva svazky. Od ramének jsou impulsy vedeny specializovanými tkáněmi zvanými Purkyňova vlákna k buňkám myokardu komor. 5.3 Křivka EKG Elektrokardiogram je grafický záznam akčních bioelektrických potenciálů v průběhu času. Na kaţdé křivce se popisuje rytmus, akce, frekvence, sklon elektrické osy srdeční a analýza jednotlivých vln a kmitů. Změny na EKG křivce jsou označovány jako vlny, kmity, intervaly a segmenty, přičemţ na EKG záznamu zdravého srdce se objevují dvě vlny (P, T) a tři kmity (Q, R, S). Písmena P, Q, R, S a T byla vybrána jiţ v raných obdobích vývoje EKG. V některých jazycích (například v angličtině či ruštině) se hovoří pouze o vlnách, v češtině se ovšem pouţívá rozdělení na zaoblené výchylky, tzv. vlny (P, T) a ostré výchylky, tzv. kmity (Q, R, S). Kmity Q, R a S společně vytvářejí komplex QRS. Interval mezi kmitem S a vlnou T je nazýván úsek ST, případně segment ST. 5.4 Záznam EKG Elektrický signál ze srdce je z povrchu těla zaznamenáván prostřednictvím deseti elektrod, jeţ jsou kabelově propojeny s EKG přístrojem. Tyto elektrody jsou připevněny následovně: čtyři jsou fixovány ke končetinám, zbylých šest k přední straně hrudníku. EKG přístroj porovnává elektrickou aktivitu na různých elektrodách a elektrický obraz je nazývám svodem. Svody I, II a svod avl snímají elektrické potenciály z levého laterálního povrchu srdce, svod III a svod avf ze spodní stěny a svod avr z pravé síně. Svody V 1 - V 6 se fixují k hrudní stěně a záznam je snímám z šesti pozic mezi 4. a 6. meziţebřím. Svody V 1 a V 2 registrují aktivitu pravé komory, svody V 3 a V 4 aktivitu mezikomorového septa a přední stěny levé komory a svody V 5 a V 6 aktivitu přední a laterální stěnu levé komory. 24

II. Praktická část Pro tuto diplomovou práci jsme vybrali prvních pět kapitol z ruskojazyčné publikace Электрокардиограмма: анализ и интерпретация, která vyšla v roce 2002 v nakladatelství МЕДпресс-информ v Moskvě. Аutor knihy, profesor Андрей Владиславович Струтынский, patří mezi uznávané ruské lékaře a odborníky v oblasti kardiologie, napsal mnoho odborných publikací a získal řadu ocenění. Publikace samotná je určena především posluchačům lékařských fakult, je psána odborným stylem a obsahuje mnoţství medicínských termínů, a přestoţe autor zjevně předpokládá určité znalosti čtenáře, popisuje zejména problematiku základů teoretické i praktické elektrokardiografie. Z úvodního slova je ovšem zřejmé, ţe se předpokládá i případné vyuţití publikace lékaři, čemuţ odpovídá celkový styl a pojetí díla. Překlad níţe uvedeného odborného textu se neřadí mezi překlady snadné, velkou roli hraje především odborná terminologie, k níţ je třeba přistupovat velmi obezřetně. Před překládáním tohoto textu bylo nutné nastudovat odbornou terminologii z dané oblasti a během samotného procesu překládání se nezbytnou stala pomoc odborníka, jenţ se touto problematikou zabývá. Text obsahuje mnoho odborných termínů, spousta z nich se ovšem více či méně často opakuje. Celkem jsme tedy nakonec vybrali 238 termínů, ať jiţ jednoslovných či slovních spojení, které jsme podrobili analýze. Terminologii, která se ve zmiňovaném textu objevila, jsem analyzovali z několika hledisek, a to z hlediska tematického, slovnědruhového, slovotvorného a strukturního a z hlediska provenienčního. 25

1. Vlastní překlad Предисловие Среди многочисленных инструментальных методов исследования, которыми в совершенстве должен владеть современный практический врач, ведущее место справедливо принадлежит электрокардиографии. Этот метод исследования биоэлектрической активности сердца является незаменимым в диагностике нарушений ритма и проводимости, гипертрофии миокарда желудочков и предсердий, ишемической болезни сердца, инфаркта миокарда и других заболеваний сердца. Předmluva Mezi četnými přístrojovými výzkumnými metodami, které musí v dnešní době praktický lékař dokonale znát, patří vedoucí pozice právem elektrokardiografii. Tato metoda vyšetřování bioelektrické aktivity srdce je nenahraditelná v diagnostice narušení rytmu a vodivosti, hypertrofie myokardu srdečních komor a srdečních síní, ischemické choroby srdeční, infarktu myokardu a dalších srdečních onemocnění. Подробное описание теоретических основ электрокардиографии, механизмов формирования электрокардиографических изменений при перечисленных выше заболеваниях и синдромах приведено в многочисленных современных руководствах и монографиях по электрокардиографии (В.Н.Орлов, М.И.Кечкер, А.Б. Де Луна, Ф.Циммерман, В.В.Мурашко и А.В.Струтынский и др.). Поэтому в настоящем учебном пособии мы ограничимся лишь общими сведениями о методике и технике традиционной электрокардиографии в 12 отведениях, основных принципах анализа ЭКГ и наиболее важных критериях диагностики вышеуказанных электрокардиографических синдромов и заболеваний сердца. Podrobný popis teoretických základů elektrokardiografie, mechanismů formování elektrokardiografických změn u výše uvedených onemocnění a syndromů je uveden v četných moderních příručkách a monografiích o elektrokardiografii (V. N. Orlov, M. I. Kečker, A. B. de Luna, F. Zimmerman, V. V. Muraško, A. V. Strutynskij a další). Proto se v této učebnici omezíme pouze na základní informace o metodice a technice 26

tradiční elektrokardiografie o 12 svodech, základních principech analýzy EKG a nejvýznamnějších kritériích diagnostiky výše uvedených elektrokardiografických syndromů a srdečních onemocněních. Наша книга была задумана как своеобразное наглядное справочное руководство по практической электрокардиографии для студентов медицинских институтов. Однако мы надеемся, что оно окажется полезным и для практических врачей терапевтов, кардиологов, врачей других специальностей, ежедневно сталкивающихся с необходимостью анализа и интерпретации электрокардиограмм. Хочется верить, что знакомство с этой книгой поможет Вам быстрее овладеть техникой этого сложного инструментального метода исследования. Желаем успехов в Вашей работе! Záměrem naší knihy byla originální názorná informační příručka o praktické elektrokardiografii pro studenty lékařských fakult. Doufáme však, ţe bude uţitečná také pro praktické lékaře internisty, kardiology i lékaře s jinou specializací, kteří se kaţdodenně setkávají s potřebou analýzy a interpretace elektrokardiogramů. Věříme, ţe obeznámení se s touto knihou Vám pomůţe rychleji si osvojit techniku této sloţité přístrojové výzkumné metody. Přejeme Vám hodně úspěchů při Vaší práci! Список сокращений: АВ-блокада атриовентрикулярная блокада; АВ-соединение атриовентрикулярное соединение; АВ-узел атриовентрикулярный узел; АГ артериальная гипертензия; ЖКБ желчнокаменная болезнь; ЖЭ желудочковая экстрасистолия; ИБС ишемическая болезнь сердца; ИМ инфаркт миокарда; 27

ЛЖ левый желудочек; ЛП левое предсердие; МЖП межжелудочковая перегородка; НЦЦ нейроциркуляторная листания; ПЖ правый желудочек; ПП правое предсердие; ПТ пароксизмальная тахикардия; СА-блокада синоатриальная блокада; СА-узел синоатриальный (синусовый) узел; СБ синусовая брадикардия; СТ синусовая тахикардия; ТМПД трансмембранный потенциал действия; ЧСС число сердечных сокращений; ЭДС электродвижущая сила; ЭС экстрасистолия; ЯБЖ язвенная болезнь желудка; mv милливольт. Seznam zkratek: AV blokáda atrioventrikulární blokáda; AV spojení atrioventrikulární spojení; AV uzel atrioventrikulární uzel; AH arteriální hypertenze; ŢK ţlučníkové kameny; KE komorová extrasystola; ICHS ischemická choroba srdeční; IM infarkt myokardu; LK levá srdeční komora; LS levá srdeční síň; MKP mezikomorová přepáţka; NCA neurocirkulační astenie; PK pravá srdeční komora; PS pravá srdeční síň; PT paroxysmální tachykardie; 28

SA blokáda sinoatriální blokáda; SA uzel sinoatriální (sinusový) uzel; SB sinusová bradykardie; ST sinusová tachykardie; TMAP transmembránový akční potenciál; PSS počet srdečních stahů; EDS elektrodynamická síla; ES extrasystola; ŢV ţaludeční vřed; mv milivolt. Глава 1 Биоэлектрические основы электрокардиографии 1.1 Трансмембранный потенциал действия (ТМПД) Наружная поверхность невозбужденной миокардиальной клетки заряжена положительно, а внутренняя отрицательно (рис. 1.1). Возбуждение сердечной мышцы сопровождается возникновением трансмембранного потенциала действия (ТМПД) изменяющейся разности потенциалов между наружной и внутренней поверхностью клеточной мембраны. Kapitola 1 Bioelektrické základy elektrokardiografie 1.1 Transmembránový akční potenciál (TMAP) V klidovém stavu je vnější povrch myokardiální buňky nabitý kladně, zatímco vnitřní je nabitý záporně (obr. 1.1). Podráţdění srdečního svalu je doprovázeno vznikem transmembránového akčního potenciálu (TMAP) měnícího se rozdílu potenciálů mezi vnějším a vnitřním povrchem buněčné membrány. Различают несколько фаз ТМПД миокардиальной клетки: 29

Фаза 0 во время которой происходит быстрая (в течение 0,01 с) перезарядка клеточной мембраны: внутренняя ее поверхность заряжается положительно, а наружная отрицательно. Фаза 1 небольшое начальное снижение ТМПД от +20 mv до 0 или чуть ниже (фаза начальной быстрой реполяризации). Фаза 2 относительно продолжительная (около 0,2 с) фаза плато, во время которой величина ТМПД поддерживается на одном уровне. Фаза 3 (конечной быстрой реполяризации), в течение которой восстанавливается прежняя поляризация клеточной мембраны: наружная ее поверхность заряжается положительно, а внутренняя отрицательно (-90 mv). Фаза 4 (фаза диастолы). Величина ТМПД сократительной клетки сохраняется примерно на уровне -90 mv. Rozlišuje se několik fází TMAP myokardiální buňky: Fáze 0 v jejím průběhu dochází k rychlému (0,01 s trvajícímu) nabití buněčné membrány: vnitřní povrch se nabije kladně, vnější záporně. Fáze 1 drobný počáteční pokles TMAP z +20 mv na nulu nebo nepatrně níţ (fáze počáteční rychlé repolarizace). Fáze 2 poměrně dlouhotrvající (přibliţně 0,2 s) fáze plató, během které se hodnota TMAP drţí na stejné úrovni. Fáze 3 (konečné rychlé repolarizace), v jejímţ průběhu se obnovuje předešlá polarizace buněčné membrány: její vnější povrch je nabitý kladně, zatímco vnitřní záporně (-90mV). Fáze 4 (fáze diastoly). Hodnota TMAP kontrahovatelné buňky zůstává přibliţně na úrovni -90 mv. 1.2 Основные функции сердца Сердце обладает рядом функций, определяющих особенности его работы: функцией автоматизма, проводимости, возбудимости и др. Функция автоматизма это способность сердца вырабатывать электрические импульсы при отсутствии внешних раздражений. Функцией автоматизма обладают только клетки синоатриального узла (СА-узла) и проводящей системы предсердий и желудочков (пейсмекеры). Сократительный миокард лишен функции автоматизма. 30

1.2 Základní funkce srdce Srdce disponuje řadou funkcí, které určují specifičnost jeho činnosti: funkcí automacie, vodivosti, dráţdivosti a dalšími. Automacie je schopnost srdce vytvářet elektrické impulsy bez přítomnosti vnějšího podráţdění. Funkcí automacie disponují jen buňky sinoatriálního uzlu (SA uzlu) a převodní soustavy srdečních síní a srdečních komor (pacemakery). Kontrahovatelnému myokardu automacie chybí. Различают три центра автоматизма (рис. 1.2): 1. Центр автоматизма первого порядка это клетки СА-узла, вырабатывающие электрические импульсы с частотой около 60 80 в мин. 2. Центр автоматизма второго порядка клетки АВ-соединения (зоны перехода АВ-узла в пучок Гиса и нижние отделы предсердий), а также пучка Гиса, которые продуцируют импульсы с частотой 40 60 в мин. 3. Центр автоматизма третьего порядка конечная часть, ножки и ветви пучка Гиса. Они обладают самой низкой функцией автоматизма, вырабатывая около 25-40 импульсов в минуту. Rozlišují se tři centra automacie (obr. 1.2.): 1. Centrum automacie prvního řádu představují buňky SA uzlu, které vytvářejí elektrické impulsy s frekvencí přibliţně 60 80 za minutu. 2. Centrum automacie druhého řádu jsou buňky AV spojení (oblasti přechodu AV uzlu do Hisova svazku a báze srdečních síní) a také Hisův svazek, kteří vytvářejí impulsy s frekvencí 40 60 za minutu. 3. Centrum automacie třetího řádu finální část, ramena a větve Hisova svazku. Disponují nejniţší funkcí automacie, která vytvoří přibliţně 25 40 impulsů za minutu. В норме единственным водителем ритма является СА-узел, который подавляет автоматическую активность остальных (эктопических) водителей ритма. 31

Функция проводимости это способность к проведению возбуждения волокон проводящей системы сердца и сократительного миокарда. В последнем случае скорость проведения электрического импульса значительно меньше. Standardně jako jediný řídí rytmus SA uzel, který potlačuje automatickou činnost ostatních (ektopických) pacemakerů rytmu. Funkce vodivosti je schopnost vláken srdeční převodní soustavy a kontrahovatelného myokardu převádět vzruch. V posledním případě je rychlost vedení elektrického impulsu značně menší. В предсердиях возбуждение распространяется от СА-узла по трем межузловым трактам (Бахмана, Венкебаха и Тореля) к АВ-узлу и по межпредсердному пучку Бахмана на левое предсердие. Вначале возбуждается правое (рис. 1.3, а), затем правое и левое (рис. 1.3, б), в конце только левое предсердие (рис. 1.3, в). Скорость проведения возбуждения 30-80 см с-1, время охвата возбуждением обоих предсердий не превышает в норме 0,1 с. V srdečních síních se vzruch šíří od SA uzlu třemi meziuzlovými dráhami (Bachmannův, Wenckebachův a Thorelův svazek) k AV uzlu a mezisíňovým Bachmannovým svazkem do levé srdeční síně. Nejprve se vzruch šíří do pravé (obr. 1.3, a), poté do pravé i levé (obr. 1.3, b) a nakonec pouze do levé srdeční síně (obr. 1.3, c). Rychlost vedení vzruchu je 30 80 cm/s, doba vzruchu obou srdečních síní v normě nepřevyšuje 0,1s. В атриовентрикулярном узле происходит физиологическая задержка возбуждения (скорость проведения снижается до 2 5 см с-1). Задержка возбуждения в АВузле способствует тому, что желудочки начинают возбуждаться только после окончания полноценного сокращения предсердий. АВ-узел в норме «пропускает» из предсердий в желудочки не более 180 200 импульсов в минуту. При большей частоте синусового или предсердного ритма 32

даже у здорового человека развивается неполная атриовентрикулярная блокада проведения импульсов от предсердий к желудочкам. В норме АВ-задержка не превышает 0,1 с. V atrioventrikulárním uzlu dochází k fyziologickému zpomalení vzruchu (rychlost se sniţuje na 2 5 cm/s). Zpomalení vzruchu v AV uzlu napomáhá tomu, ţe se vzruch začíná šířit do srdečních komor ihned po ukončení plnohodnotné kontrakce srdečních síní. Standardně propouští AV uzel ze srdečních síní do srdečních komor maximálně 180 200 impulsů za minutu. Při větší frekvenci sinusového nebo síňového rytmu dokonce i u zdravého člověka dochází k neúplné atrioventrikulární blokádě vedení impulsů ze srdečních síní do srdečních komor. Standardně zpomalení AV nepřevyšuje 0,1 s. В желудочках возбуждение быстро распространяется по пучку Гиса, его ветвям и волокнам Пуркинье (скорость проведения от 100-150 до 300-400 см с'). Волна деполяризации распространяется от субэндокардиальных к субэпикардиальным участкам сердечной мышцы. В первые 0,02 с (рис. 1.4, а) деполяризуется левая половина межжелудочковой перегородки (МЖП), а также большая часть правого желудочка (ПЖ). Через 0,04-0,05 с (рис. 1.4, 6) возбуждается значительная часть левого желудочка (ЛЖ). Последними в период 0,06 0,08 с активируются базальные отделы ЛЖ, ПЖ и МЖП (рис. 1.4, в). При этом фронт волны возбуждения постоянно меняет свое направление, как это видно на рисунке. Общая продолжительность деполяризации желудочков составляет 0,08 0,09 с. Vzruch se v srdečních komorách rychle šíří Hisovým svazkem, jeho větvemi a Purkyňovými vlákny (rychlost přenosu je od 100 150 do 300 400 cm/s). Vlna depolarizace se šíří od subendokardiálních k subepikardiálním částem srdečního svalu. Během prvních 0,02 s (obr. 1.4, a) se depolarizuje levá polovina mezikomorové přepáţky (MKP) a také velká část pravé srdeční komory (PK). Za 0,04 0,05 s (obr. 1.4, b) dochází ke vzruchu značné části levé srdeční komory (LK). Jako poslední se v době 0,06 33