Specifika dramatických děl Ostrovského (na materiálu her Bouře a Les)

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra ruského jazyka a literatury Specifika dramatických děl Ostrovského (na materiálu her Bouře a Les) Bakalářská práce Brno 2014 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Eva Malenová, Ph.D. Autor práce: Bc. Veronika Drimlová

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně, dne 16. 4. 2014 llllllllllllllllllllllllllllllllllllllll

PODĚKOVÁNÍ Upřímně děkuji Mgr. Evě Malenové, Ph.D. za odborné vedení, konzultace, cenné rady a pomoc při řešení problémů spojených s bakalářskou prací. Dále patří mé poděkování celé mé rodině, která mě podporovala v době studií. Bc. Veronika Drimlová

«Я задыхаюсь и задохнусь без хорошего театра, как рыба без воды.» (Оstrovský, 1884)

Obsah Úvod... 3 1. Vývoj dramatu v 19. století v Rusku... 5 1. 1. Drama Ostrovského v kontextu ruské literatury... 7 1. 2. Drama... 8 1. 3. Ţánr komedie a tragédie... 9 2. Dílo Ostrovského... 11 2. 1. Poetika dramat A. N. Ostrovského... 12 3. Divadelní hra Les... 15 3.1. Charakteristika postav... 17 3.2. Symbolika a jazykové prostředky... 27 4. Divadelní hra Bouře... 30 4.1. Charakteristika postav... 31 4.2. Symbolika a jazykové prostředky... 36 5. Srovnání her Les a Bouře... 39 Závěr... 44 Резюме... 46 Pouţitá literatura... 52 Přílohy... 56 Ruské divadlo v 19. století... 56

Úvod A. N. Ostrovský je povaţován za jednoho z nejvýznamnějších dramatiků své doby, ve které působily takové osobnosti, jako byl F. M. Dostojevský, L. N. Tolstý či I. S. Turgeněv. Se jménem Ostrovského je také spjat rozkvět ruského divadla, díky čemuţ například Ţuravleva poslední třetinu 19. století trefně nazývá epochou Ostrovského. Hlavním tématem jeho dramat se stal ţivot střední společenské vrstvy v Moskvě. Ostrovský je výjimečný tím, ţe byl spojen s divadlem jako nikdo jiný z dalších výborných spisovatelů a dramatiků. Povaţoval drama za literaturu pro divadlo. (Ţuravleva in: Ostrovský, 2000, s. 7) Obě dramata Ostrovského, na které se v práci zaměříme, Les a Bouře, spojuje skutečnost, ţe v jejich názvech se odráţí příroda a přírodní jevy. Zejména díky těmto dílům se stal Ostrovský slavným a uznávaným ruským dramatikem. Dodnes se jak s Lesem, tak s Bouří můţeme setkat na jevištích u nás i v Ostrovského rodné zemi, v Rusku. Práce, z důvodu své povahy, není rozdělena na části teoretickou a praktickou, nýbrţ jsou obě tyto části spojeny v jednu. Ve hrách Ostrovského si čtenář můţe povšimnout jisté identičnosti a podobnosti námětů, o čemţ se dozvíme v následujících kapitolách. V první kapitole se seznámíme s vývojem dramatu v průběhu 19. století, definujeme základní literární pojmy. Dále se zaměříme na dílo Ostrovského v širším smyslu, poté pouze na jeho dramata s jejich charakteristikou a pokusíme se nastínit vliv Ostrovského dramat na divadelní scénu na základě poznatků kritiků té doby. Poté postupně probereme dramata Les a Bouře, která následně srovnáme. Neopomeneme naznačit vývoj ruského divadla v 19. století a přiblíţit si ţivot velkého dramatika. Popíšeme také přínos a význam Ostrovského her pro vývoj ruského dramatu obecně, s čímţ nám pomůţe literatura týkající se vývoje divadla. Cílem práce je najít jak společné, tak i rozdílné charakteristiky dvou výše zmíněných realistických dramat, která se právem řadí mezi poklady světového divadla. Pokusíme se o porovnání dvou nejhranějších Ostrovského titulů Les a Bouře hned z několika hledisek. Zaměříme se na jazyk postav lingvistickou rovinu; na charakteristiku postav psychologickou stránku postav samých a jejich činů; na obě dramata společně na rovinu literární; a v neposlední řadě se vynasnaţíme u obou vybraných dramat najít typické rysy, které budou ve fázi srovnání klíčové. Při zpracování pouţijeme metodu komparativní, při níţ budeme analyzovat charakteristiku postav a symboliku her. Naváţeme hledáním jak jejich společných znaků, 3

tak i těch znaků, kterými se obě hry odlišují. Při našem bádání mohou nastat obtíţe, jako je práce se zastaralou, neaktualizovanou literaturou, popřípadě nemusí být určitá literatura vůbec dostupná. Budeme tedy pracovat se slovníky a internetovými zdroji, s jejichţ pomocí lze informace ze starších zdrojů prověřit, popřípadě aktualizovat. Prací bychom chtěli poukázat na podobnost obou dramat, ale povšimnout si i rozdílů, které naznačují vývoj Ostrovského jako dramatika v rozmezí 11 let. 4

1. Vývoj dramatu v 19. století v Rusku В ХIX. веке театр занимал в русской жизни гораздо большее место, чем в ХХ. Театр был одной из культурных привычек образованых людей, но он же был праздником и, так сказать, благородынм развлечением для других слоев городского населения. К тому же театральный зал - место, где люди разных сословый обљединялись в общем переживании происходящего на сцене. (Ţuravleva in Ostrovský, 2000, s. 11) Celé 19. století bylo ovlivněno hned několika historickými událostmi, které se projevily nejen v ţivotě lidí té doby, v historii a politickém vývoji Ruska, ale téţ v kultuře. Mezi tyto významné historické události, jeţ se podílely i na vývoji dramatické tvorby, patří napoleonské války začátku století, které vedly k zesílení projevů nacionalismu. Tyto tendence a tematiku boje za vlast lze najít např. u V. A. Ozerova, který se v té době těšil velké popularitě, hlavně díky své hře Димитрий Донский. Další významnou historickou událostí, která ovlivnila dramatickou scénu, bylo, v roce 1825, povstání děkabristů, kteří bojovali proti nastupující vládě Mikuláše I. za účelem změny vládního uspořádání Ruska a zrušení nevolnictví. Ovšem toto bouřlivé povstání bylo potlačeno a carem byla nařízena silná cenzura car chápal vliv divadla na společnost, a tak se na divadelní scénu hry dostávaly opoţděně v průběhu 2. poloviny 19. století. V tomto sloţitém období tvoří svá díla Puškin, Gribojedov a Lermontov. Puškin svou hrou Борис Годунов otevírá období romantismu v ruské literatuře. Gribojedov vytvořil jednu z mála vynikajících ruských her napsaných ve stylu klasicismu Горе от ума. Z her Lermontova připomeňme Маскарад. V divadlech se tak kvůli cenzuře objevovaly hry romantické, lichotící panovníkovi, jak lze vypozorovat u dramatiků N. V. Kukolnika či N. A. Polevoje. Díky Polevému se do ruského divadla dostávají hry Shakespeara, které se spolu s melodramaty a hudebními hrami stávají repertoárem ruského divadla té doby. (Brockett, 1999, str. 224 226) Hry Shakespeara byly populární nejen v Rusku, ale po celé Evropě, jelikoţ byly z hlediska cenzury neškodné. Bezpochyby mají díla tohoto velkolepého dramatika i vysokou kulturní hodnotu, takţe o umělecký proţitek nemělo obecenstvo divadel nouzi. Dokonce i sám A. N. Ostrovský se zabývá překlady Shakespeara. Z angličtiny přeloţil dílo Antonius and Cleopatra či The Taming of the Shrew. 5

V průběhu 19. století se v dramatické tvorbě projevuje několik literárních směrů doznívá klasicismus a následně, spolu s nástupem Alexandra I. na trůn, přichází do Ruska i romantismus s jeho zvýšeným zájmem o duchovní ţivot a s emocionálně zaloţeným hrdinou. Později je romantismus nahrazován realismem, coţ se odrazilo v dílech Puškina, Lermontova či Gogola. V dramatu tohoto období lze tento přechod pozorovat velice jasně, srovnáme-li romantický způsob her P. S. Močalova s realismem děl M. S. Šepkina. V divadlech se neopomíjeli ani představitelé klasické západoevropské komedie Moliér, Goldoni či Beaumarchais. (Ţuravleva, Makeev, 1997, s. 5 6) Jiţ třicátá léta 19. století znamenají mezník v dílech N. V. Gogola. Realistický Ревизор postrádá milostnou tematiku i přítomnost kladných hrdinů, objevuje se grotesknost. Realistickými prvky je naplněno dílo I. S. Turgeněva, na něţ později navázal A. P. Čechov. Jediným spisovatelem, který se soustředil výhradně na dramatickou tvorbu, byl v té době A. N. Ostrovský. Ostrovský se odlišuje od Gogola tím, ţe se oprošťuje od karikatury, a vyniká také tím, ţe se plně nesoustřeďuje jen na postavy a jejich vztahy. Brockett hovoří o hře Ostrovského v souvislosti s uţitím symboliky: Bouře, předvádějící tragický výsledek otcovské tyranie, je zajímavá svým využitím bouře jakožto symbolu vřavy v lidském nitru. Svým užitím symbolů předjímá Ostrovskij Čechova. (Brockett, 1999, s. 225) Ve druhé polovině 19. století bylo za vlády Alexandra II. zrušeno nevolnictví a také cenzura, coţ ovšem nevydrţelo dlouho, jelikoţ po atentátu na cara se nastupující car Alexandr III. pevně chytil moci a cenzuru opět zavedl. V dané době tvořil i dramatik A. F. Pisemskij, jehoţ hra Горькая судьбина je podle Brocketta povaţována za nejnaturalističtější hru celého 19. století. (Brockett, 1999, s. 226) Dalšími dramatiky tohoto období byli A. V. Suchovo-Kobylin a M. J. Saltykov-Ščedrin, jeţ spojuje tematika byrokracie a korupce. Ke konci století do dramatu zasahuje svými divadelními hrami i L. N. Tolstoj. Jeho hra Власть тьмы je literárními kritiky povaţována za další z vydařených naturalistických her. I přesto, že i v druhé polovině 19. století převažovala na divadelní scéně melodramata, hudební hry, vaudevilly, romantické hry, tak je většina autorů daného období řazena do tzv. naturalistické školy. Za výjimku lze označit A. K. Tolstoje, jenž psal hry historické, idealizující dějiny Ruska. (Brockett, 1999, s. 267) V průběhu 19. století nebylo z důvodu cenzury moţné inscenovat všechny hry. Kaţdá hra byla podrobena kritice, která poté určovala její postavení v ţebříčku popularity, ke 6

kritice přihlíţela i divadla, která na jejím základě hry inscenovala. Pokud měla hra negativní politický podtext či jinak negativně působila na popularitu vlády, nebylo moţné ji na divadelní scéně uvidět. Aţ později po revoluci mohly být určité hry opět součástí repertoárů divadel. Tolstoj svými nevinnými nekritickými hrami výborně zapadal do představ o tom, co by se mělo v divadlech hrát. Velký význam pro další rozvoj divadla měla díla A. N. Ostrovského. Po napsání hry Bouře se Ostrovský dále věnuje rozvoji svých literárních schopností a vytváří nový směr v ruské literatuře, tzv. usvědčující, kdy se autor nebojí pravdivě zobrazit svět kupců, na rozdíl od ostatních dramatiků, kteří se zabývali ţivotem rolníků. Musíme však připomenout, ţe se Ostrovský inspiroval pracemi nejlepších ruských realistů Fonvizina a Gogola. Ostrovský se neřadí mezi revoluční demokraty, kteří prosazovali poţadavky a principy realismu, nicméně sama jeho díla, která ukazují pravdivý obraz společnosti, mohou vzbuzovat revoluční demokratické tendence. Právě v dílech revolučních demokratů můţeme nalézt počátky ruské lidové komedie. Ne náhodou byly některé Ostrovského hry zakázány cenzurou a dokonce i on byl pod dohledem policie. (Ţuravleva, Makeev, 1997) Většina her, které byly cenzurovány, se na jeviště divadel dostává aţ několik let po vydání. Ostrovského prvotina Банкрот byla dokončena jiţ roku 1850, nicméně diváci ji na divadelních prknech mohli shlédnout aţ po nástupu cara Alexandra II. na trůn, a to bylo o 11 let později. Ostrovský měl to štěstí, ţe se premiéry své prvotiny doţil, jelikoţ mnoho dramatiků ztvárnění svých her nevidělo. 1. 1. Drama Ostrovského v kontextu ruské literatury Dramatický odkaz Ostrovského dovršuje svým způsobem vývoj domácí (ruské) tvorby v druhé polovině 19. století. Přesun pozornosti k tematice kupeckého světa a zjevné sympatizování s prostými lidmi, podmiňovalo výklad, jako by toto dílo představovalo úplně novou a odlišnou fázi. Ve skutečnosti šlo o zákonitý vývojový článek, připravený úsilím demokraticky smýšlející generace, která začala programově formulovat nejen představy o životě, ale také vlastní požadavky. (Martínek, 1981, s. 25) Ostrovský svým poznáváním ţivota rodné země, svými poznatky ze zahraniční dramaturgie a svými neustálými rozhovory s lidmi kolem sebe vyjádřil sny Gogola, Bělinského a dalších o tom, ţe je třeba psát o opravdových lidech, jejich problémech. Mluvíme zde o obyčejných lidech té doby, se kterými se Ostrovský mohl potkat, a realisticky pak popsat nejen smýšlení těchto lidí, ale i jejich charakter. Splněním této 7

představy svých předchůdců tedy dovršuje to, co jiţ začali příznivci naturální školy 1, kterou je ovlivněn. Pro příznivce naturální školy je literatura moţností, jak poukázat na sociální problémy veřejně, ale přesto ne transparentně. Hrdinou tak byl člen určité sociální skupiny, nesoucí i znaky této skupiny, kterou představoval tak, aby si všichni lidé mohli představit ţivot v jiné sociální třídě či myšlenkovém hnutí. Dalším, kdo Ostrovského ovlivnil, byl N. V. Gogol, a to svým hyperbolickým stylem, jenţ se projevuje nepřítomností pozitivní stránky, a tak zůstává jen pohled na svět ošklivý, ubohý, nevydařený. (Ostrovský, 1998, s. 25) 1. 2. Drama Drama je literární termín označující jeden z literárních druhů. Pochází z řeckého slova dráma, coţ v překladu znamená čin nebo také jednání. Děj dramatu má prudký spád, který vyústí v konflikt, při němţ se objevuje zápletka, a ta ve svém závěru vyvrcholí ve změnu a vítězství jedné z postav. Drama se skládá z několika částí expozice, kolize, krize, katastrofy, popř. rozuzlení. Základními ţánry dramatu jsou tragédie a komedie. V textu se setkáme s dialogem či monologem, můţeme si povšimnout téţ vsuvek, které čtenáře uvádějí do děje, seznamují s prostředím. Drama dělíme téţ podle jednotlivých dějství a výstupů, které korespondují s kapitolami v próze. (Lederbuchová, 2006, s. 33,34) Vsuvky, které čtenáře uvádějí do děje, jsou pro hru nezbytné. Bez těchto vsuvek by reţiséři her v divadle těţko odvozovali, v jakém prostředí se která scéna odehrává, jak postavy vypadají, co mají na sobě. Všechny tyto informace dodávají celé hře na identičnosti s původními představami autora. Vsuvky se objevují i mezi dialogy, např. kdyţ určitá postava na scénu vchází, odchází, něco činí apod. O dramatu se mluví jako o nejkomplexnějším literárním druhu, jelikoţ v sobě spojuje více prostředků (zvuková sloţka, pohybová, práce s rekvizitami apod.), ale i přesto jeho základním prostředkem zůstává jazyk a jeho uspořádání. Na základě dialogu mezi 1 Naturální škola se v literatuře prosazuje ve 40. letech 19. století. Zajímá se o obyčejný ţivot venkovanů a jejich osudy s důrazem na realističnost. Typickým útvarem naturální školy je tzv. fyziologická črta. Mezi představitele naturální školy patřil V. G. Bělinský, I. Turgeněv, N. Někrasov, F. M. Dostojevský, I. Gončarov, M. J. Saltykov-Ščedrin. (Pospíšil, 2001, s. 35) 8

postavami můţeme poznat i jejich charakterové vlastnosti, jejich sny, přání. (Pavera, Všetička, 2002, s. 84) Definice pojmu drama se velice dobře obráţí v dramatech Ostrovského u obou srovnávaných dramat můţeme pozorovat spád završený konfliktem, na konci kterého jedna z postav zvítězí Kateřina vítězí smrtí, coţ je pro ni jediné východisko; Gurmyţská vítězí svým sňatkem a penězi, které jí zůstávají. V obou dramatech je hojně vyuţíván jak dialog, tak monolog. K bliţšímu seznámení se s okolím, ve kterém děj hry probíhá, nám pomáhají komentáře a vsuvky. 1. 3. Žánr komedie a tragédie Aristotelés definuje tragédii jako: napodobení vážného a úplného děje určité velikosti lahodnou řečí rozdílných tvarů v jednotlivých částech, osobami děj předvádějícími ne pouhým vypravováním, soucitem a básní utvářející očištění takových duševních hnutí. Na druhou stranu komedii Aristotelés vnímá jako: napodobení lidí sice horších, ale ne z hlediska každé špatnosti, nýbrž z hlediska směšnosti, a směšné jest částí ošklivého. Neboť směšné je druh zvrácenosti a znešvaření, prosté bolesti a nezáhubné, jako například hned směšná maska jest něco ošklivého a zkřiveného, ale bez bolestného výrazu. (Aristotelés, 1948, s. 31 33) Podle výroků Aristotela lze tragédii povaţovat za hru váţnou, bez náznaku směšnosti, ve které postavy svůj charakter projevují spíše nepřímo skrze řečové akty a celkově skrz povahu své mluvy. Komedie je dle Aristotela směšná inscenace s dobrým koncem, která můţe na první pohled působit ošklivě, ale právě podle Aristotela je to, co je vtipné, komické, druhem této ošklivosti. Komedii můţeme chápat také jako ţánr s veselým dějem, úsměvně řešenými rozpory a smírným zakončením. Tragédie je divadelní hra s váţným obsahem, která často končí smrtí jednoho z hrdinů. (Bauer, 2005, s. 412 415) I definice pojmů komedie a tragédie Ostrovský ve svých dílech splňuje. Komedie Les má vesměs dobrý konec, kdy si všichni přijdou na své, nic neztratí, ba spíše naopak získají. Smírné řešení nastupuje na konci hry, kdy Gurmyţské zůstává prázdný dům, Axjuša se díky věnu provdá za Petra a Nešťastlivec dál putuje světem jako potulný herec. Na druhé straně tragédie Bouře je hrou, která má váţný obsah smilstvo a ţivot v rodině tyrana. Další charakteristikou tragédie je smrt jednoho z hrdinů, kterým se ve hře Bouře stává mladá Kateřina. 9

Do vývoje dramatu v Rusku v 19. století velkou měrou zasáhl i A. N. Ostrovský. Význam Ostrovského je v jeho novém pohledu na drama jako ţánr, v jeho pohledu na svět kupců i celkově v pochopení diváka jakoţto člověka ocitajícího se v nelehké době, ve které se událo mnoho změn (zrušení nevolnictví, cenzura, revoluce v Evropě). Divák té doby od divadla vyţaduje změnu, s níţ svými realistickými hrami z běţného ţivota přichází právě Ostrovský. 10

2. Dílo Ostrovského Základním motivem celého díla Ostrovského jsou různé formy zápasu chudých proti bohatým, ovládaných proti vládnoucím, slabých proti mocným, vykořisťovaných proti vykořisťujícím. V tomto boji je celé horoucí srdce Ostrovského na straně chudých a vykořisťovaných. (Kopecký in: Ostrovský, 1951, s. 13) Ostrovského tvorbu lze rozdělit do několika fází. První z nich nazývá Záviš (1998) fází kupeckých komedií a ta trvá do roku 1855. Původ měly tyto komedie v tom, co Ostrovský viděl u Moskevského komerčního soudu, kde se měl moţnost dozvědět o sporech mezi kupci, bankrotech, podvodech, o chytráckém jednání kupců, obcházení zákona. Inspiraci ţivotem kupců čerpal i z domova, jelikoţ jeho otec se zabýval privátní právnickou praxí, takţe i za ním kupci docházeli, radili se. Počátek dramatické tvorby Ostrovského lze shledávat na přelomu let 1846 aţ 1847, kdy píše komedii Банкрот, která nakonec nese název Свои люди сочтѐмся! či Картина семейного счастья. Tato hra byla kladně přijata kritikou, ale cenzurou bohuţel roku 1847 zakázána. Dalším dílem, které Ostrovský publikoval, byla jediná jeho publikována próza, a to Записки замоскворецкого жителя. (Záviš in: Ostrovský, 1998, s. 23, 24) Matjušenko první fázi Ostrovského tvorby ještě vhodně rozděluje do dalších dvou fází fáze naturální školy, do které patří hra Несостоятельный должник,a fáze moskvitanská (podle názvu časopisu Москвитянин, se kterým Ostrovský spolupracoval), do které řadí Бедность не порок (Matjušenko, 2009, s. 1). Fáze moskvitanská je charakteristická svými utopickými hrami, jejichţ motivem je mezigenerační konflikt, coţ se odráţí i ve výše zmíněné hře Бедность не порок. Další fáze probíhá v letech 1855 aţ 1860, kdy vychází Ostrovského hra Гроза, ve které zobrazuje konflikt sociálních rolí. K tomuto tématu jej přivedly události po revoluci, se kterou se on jako demokrat nedokázal ztotoţnit. Tato fáze tvorby je také spojena s motivem utrpení, který má vést k negativnímu postoji k řádu, jenţ ničí ţivoty obyčejných lidí, touţících po ţivotě naplněném láskou a radostí. Následuje poslední etapa Ostrovského tvorby poreformní období. Tato etapa je charakteristická zobrazením procesů spojených se zničením tradičních pilířů ruského ţivota, s úpadkem morálních hodnot, zesílením moci peněz nad člověkem. Všechny tyto znaky poreformní etapy Ostrovského tvorby můţeme pozorovat právě v komedii Лес. Dalšími hrami poreformního období jsou На всякого мудреца довольно простоты, Бесприданница a Снегурочка. 11

Ve spolupráci s V. S. Solovjovem napsal Ostrovský několik her, mezi něţ se řadí Женитьба Блаьзаминова nebo Дикарка. Ostrovský pracoval téţ jako překladatel z italštiny, španělštiny, francouzštiny. Překládal povětšinou hry světových dramatiků jako Shakespeara, Moliéra a podobně. Jazyk Ostrovského her je srozumitelný všem, a přitom díky němu můţeme popsat charaktery postav, které ve hře vystupují. V jazyce postav se odráţí jejich pocity, jejich hodnocení událostí, které právě probíhají na scéně. Do Ostrovského dramaturgie se vměstnalo celé Rusko, s jeho životem, tradicemi, kontrasty, historií, prostorem, pohádkami, poezií. Ostrovský napsal 47 divadelních her, které si lze představit jen jako jednu nekonečnou divadelní hru, jež se odehrává v Rusku v průběhu tří století. (Cholodov in: Ostrovský, 1980, s. 143) 2. 1. Poetika dramat A. N. Ostrovského A. N. Ostrovský je V. I. Lakšinem příznačně povaţován za tvůrce dramaturgie, mimo jiné i divadla národního, ruského, a to díky tomu, ţe: ve svých hrách zobrazuje široké panorámа života v Rusku. Lakšin o Ostrovském hovoří jako o: ochránci a spolutvůrci velikoruské živé řeči, která se formovala v polovině 19. století. Na základě jeho dramat si můţeme vytvořit obraz toho, jak mluvili, jak se hádali, smiřovali, vyznávali si lásku lidé před téměř dvěma stoletími. (Lakšin, 1976, s. 3 7) Je všeobecně známo, ţe Ostrovského hry jsou spojeny tematikou kaţdodenního ţivota a mileneckých kolizí, přičemţ tematika lásky je jejich hlavním motivem, s některými výjimkami, jako je Les, kde je hlavní hrdina součástí milostného konfliktu pouze jako prostředník. Tyto milenecké kolize jsou jedinou stálou tematikou, ke které se připojují ostatní prvky, které jako by ani nebyly důleţitými (charakter postav; jejich sociální, materiální a rodinný stav; vztahy postav mezi sebou; motivace činů postav apod.). Pokud se dodrţí tyto podmínky, můţeme o dramatech Ostrovského hovořit jako o jedné velké komedii. V Ostrovského dramatech se lze setkat s dvěma ustálenými typy postav chudou a bohatou nevěstou. Nevěsta v dramatu většinou nehraje hlavní roli, ale na druhou stranu spočívá její důleţitost v tom, ţe hýbe celým dějstvím dramatu. Charakteristickým rysem chudé nevěsty je její osiřelost, na rozdíl od bohaté nevěsty, která je z rodiny úplné. Postavu chudé nevěsty můţeme najít v Ostrovského díle Не в свои сани не садись nebo В чужом пиру похмелье. Dalším charakteristickým prvkem je manţel bohaté nevěsty buď je do 12

něj nevěsta zamilovaná, a pak je to chudý mládenec, nebo se stane obětí lovce věna. S bohatou nevěstou se můţeme setkat v díle Свои люди сочтѐмся. Dále je třeba si povšimnout, ţe nejzákladnější kategorií, určující děj a jeho uspořádání, je kategorie rovnosti/nerovnosti vzhledem k postavám přímo zahrnutým v rozvinutí milostné kolize. K hodnotám, prostřednictvím kterých se tato kategorie projevuje v určitém obsahu, patří materiální, kulturní a sociální status postavy a její mravní charakteristika. Jinak řečeno, pokud mluvíme o kategorii rovnosti/nerovnosti, nelze se zaměřit jen na majetek, vzdělání a postavení postavy, ale téţ na její srdce a duši. Dalším prvkem, který svým způsobem vytváří děj, je přítomnost nebo nepřítomnost kategorie donucení (ekonomického, sociálního, rodinného) či kategorie vnesení zájmů jiné osoby do milostného konfliktu. (Andrejev, 1995, s. 5 7) Oba typy nevěst lze tedy povaţovat za jakési reţiséry her, ve kterých ony samy určují celý jejich průběh, jelikoţ jsou součástí zápletky, na základě které se rozvíjí další dění hry. Nevěsty jsou si protikladem a protikladem jsou jim i jejich partneři, ţenichové, rodinné prostředí. Zdá se téměř nemoţné, aby jedna z typů nevěst byla šťastná a mohla ţít spokojený ţivot se svým vyvoleným. Další protiklady se objevují i u dalších hrdinů Ostrovského her vystupují zde chuďasové s bohatýry, učenci s nevzdělanci a podobně. Lidová komedie, kterou Ostrovský vytvořil, má několik ustálených příznaků. I přesto, ţe postavy hry mají různé sociální role, je prostředí postav vţdy společné národní, ruské. Hrdinové jsou známi od samého počátku a zájem hry se točí kolem jejich osudu. V lidové komedii zaujímá velikou roli fábule (příhoda, o které se vypráví v díle) navzdory tomu, ţe je prostá, bez dobrodruţných pasáţí. Dále si lze všimnout folklornosti, folklorních pořekadel, citátů i zobecnění ţivota. Charakter postav je znám hned na začátku, postupem hry je zájem převeden na jejich příhody, na rozvoj událostí a osudy hrdinů, které na konci hry vyvrcholí. Všechny události jsou hodnoceny z pohledu lidových mravů, coţ se projevuje v příslovích, která autor nezpochybňuje. (Ţuravleva, Makeev, 1997, s. 8) V Ostrovského předreformních hrách z let 1855 1860 se objevuje motiv utrpení, který je patrný téţ ve hře Bouře, kde se trpitelkou stává Kateřina. Ostrovský chce tímto vyzývat k boji proti řádu, který zapříčiňuje neštěstí druhých. Prvním z hrdinů, který se proti tomuto řádu vzepře, je pak právě Kateřina, která ovšem na konci hry umírá. V období poreformním, tj. po roce 1860, uţ charakter Ostrovského her přechází od usvědčování společenského řádu přímo k útoku, kdyţ se ve hrách postavy vzchopí k odporu. (Kopecký in: Ostrovský, 1951, s. 8, 9) 13

Mimo hlavních postav Ostrovského her jsou pro vývoj hry významné i postavy vedlejší, které sice na první dojem působí, ţe do děje příliš nezasahují, ale po dočtení dramatu si čtenář jejich význam uvědomí. Tyto vedlejší postavy nám nabízejí moţnost představit si ţivot v době, kdy se drama odehrává, dávají nám nahlédnout do vztahů hlavních hrdinů ke společenským a ţivotním okolnostem, které je obklopují. Ostrovského dílo je ve své kategorii v Rusku něčím výjimečným. Inspirace komediemi Gogola, které Ostrovský přetvářel v souladu s novými estetickými hodnotami, definovanými představiteli naturální školy Bělinským a Gercenem, mu pomohla, spolu se sledováním obyčejného ţivota lidí, vytvořit dílo, které je dodnes součástí světové klasické literatury. (Dobroljubov, 1956, s. 53) 14

3. Divadelní hra Les Komedii Les vytvořil Alexandr Nikolajevič Ostrovskij na svém sídle Ščelykovov roce 1870. Tento dramatik 19. století byl v dopise Ivana Gončarova označen za zakladatele ruského národního divadla. (Záviš in: Ostrovský, 1998) Premiéru měla komedie aţ 1. listopadu 1871 v Alexandrijském divadle v Petěrburgu. V Moskvě se premiéra uskutečnila o 25 dní později v Malém divadle. Důvodem toho, ţe byla komedie uvedena aţ tak pozdě, je fakt, ţe Ostrovský věděl, ţe kdyby hru předloţil ještě v roce 1870, hrála by se v divadlech třikrát v sezóně 1870/1871, a v další sezóně by jiţ byla povaţována za starou, otřepanou. Ostrovskému se nepodařilo hru navštívit osobně, ale snaţil se o to, aby herci byli podle jeho představ. I přes zkrácení textu trvala hra čtyři hodiny a patnáct minut. Nejen díky tomuto faktu, ale také díky výkonům herců se premiéra dočkala spíše negativních recenzí. Záviš poukazuje na jednu z nich, která byla publikována v ţurnálu Petěrburgskij listok, kde se psalo: Ostrovskij vůbec nerozumí novému životnímu stylu, proto v něm nebyl s to rozpoznat ani jedinou typickou osobu (Záviš, 1998). Nicméně v časopise Russkij mir zůstali Ostrovskému věrni, a tak se můţeme dočíst: silou a rozhodností ukazuje na bolavá místa určitého prostředí a s toutéž vehemencí protestuje proti hrubé nevzdělanosti, ignorantství, jež paralyzuje pokrokové projevy lidí (Záviš, 1998). I přes nepříznivé recenze zůstala Ostrovského komedie i nadále v repertoáru Alexandrijského divadla. Příčinou byla popularita komedie mezi diváky. V České republice byla hra poprvé uvedena v Národním divadle v Praze 19. května 1888. Reţíroval ji Jakub Seifert. V Brně byla divákům poprvé představena roku 1893. (Záviš in: Ostrovský, 1998, s. 88 99) Tato komedie je první hrou o hercích. Dalšími hrami Ostrovského, kde se můţeme setkat s tematikou herectví, jsou: Таланты и поклонники, Комик XVII. столетия, Без вины виноватые. Dříve neţ se tato satirická komedie vůbec dostala na divadelní prkna, vyšla v časopise Otečestvennye zapiski, a byla tedy čtena i po rodinách v Moskvě, Petěrburgu a dostala se i k předním umělcům té doby, jimiţ byli P. V. Anněnkov, A. V. Nikitěnko, N. A. Někrasov. Při zmínce o Ostrovského komedii padala slova chvály, uznání, a dokonce i srovnání s dílem Shakespeara Zkrocení zlé ţeny. Pochvaly se Ostrovskému dostalo i od Turgeněva, který ve svém dopise Ostrovskému, datovaném k 6. červnu 1874 (jenţ je 15

citován Závišem), píše: Herci hráli mizerně ale Vaše hra, jaké kouzlo! Nádhera! (Záviš in Ostrovský, 1998, s. 86) V době, kdy se do literatury dostává jméno Ostrovského, je u čtenářů popularita komedií Gribojedova a Gogola veliká. Příčinou je, že se komedie stala v ruské dramaturgii universálním žánrem, žánrem, kde se soustředila sociální kritika a morálka sebepoznání člověka té doby. Komedie byla žánrem, který měl ty funkce, které v Evropě mělo všeobecně drama (ve svém úzkém významu). V konečném součtu se v uměleckém světě Ostrovského i drama formulovalo v nitru komedie. (Ţuravleva, Makaev, 1997, s. 57) Les je jedno z nejdokonalejších a nejsloţitějších děl Ostrovského. V této hře můţeme vypozorovat tři typy Ostrovského komedie komedie lidová, satirická a komedie s jedním hlavním hrdinou. Všechny příznaky typů komedií se v této jedné harmonicky potkávají, ačkoli hra jako celek přesahuje rámec kaţdé z nich tak, jakoby Les byl zobecněným obrazem komedií Ostrovského. Tato sloţitost se odráţí ve výstavbě hry, ve které Ostrovský dosáhl úchvatné rovnováhy. (Ţuravleva, Makaev, 1997, s. 60) Linie milostného vztahu Axjuši a Petra, která je autorem rozpracována ve formě lidové komedie není hlavním motivem hry, i kdyţ je při celém vývoji hry velice důleţitá. Lze říci, ţe Axjuša je ve hře přítomna kvůli tomu, aby se rozvinula druhá linie dějství bitva mezi Gurmyţskou a Nešťastlivcem. Prosté problémy lidí, které jsou základem příběhu, jsou srozumitelné kaţdému divákovi. Lze je pochopit i díky vlastní ţivotní zkušenosti, byť je divák schopen pocítit i vyšší uměleckou úroveň hry, coţ mu umoţňuje zaţít větší kulturní proţitek. Dále je ve hře přítomno hned několik druhů smíchů smích hraničící se sarkasmem, smích ničivý, pohrdavý, dobrosrdečný či smích ve směsi s ţalem a zoufalstvím. Všechny tyto druhy smíchu můţeme pozorovat při analýze charakterů postav. Hlavní je, ţe ve světě Ostrovského to, co je směšné, není protikladem významnosti. Ve hrách Ostrovského, a obzvláště v komedii Les hlavní hrdinové nebojují pomocí zbraní, ale pomocí slova. Všichni hrdinové Ostrovského her mají aţ magickou schopnost pochopit, jak můţe být slovo silné, co vše můţe způsobit. Slovo je pro všechny jednou z nejdůleţitějších zbraní, je zbraní, kterou se mohou bránit. Nicméně pro kaţdého je slovo něco jiného pro jednoho je to maska, za kterou schovává svůj charakter, pro druhého je pravdou, která je potvrzena činem. Toto lze velice dobře zpozorovat v pátém dějství, kdy se nám Gurmyţská předvede jako hrdina, který slovo vyuţívá jen coby masku, a naopak 16

Nešťaslivec se ukáţe být morálním člověkem, za kterého nemluví pouhá slova, ale i činy. (Ţuravleva, Makeev, 1997, s. 63) Na první pohled nedůleţitými postavami jsou sousedé Gurmyţské, jejichţ úloha ve hře je však nepostradatelná. Jejich rolí je role pozorovatelů, diváků. Jsou důleţití jak pro charakteristiku lidí své doby, tak i jako ti, pro koho je celá hra vlastně hrána. Kdyby jich nebylo, můţeme se jen dohadovat, jakým způsobem by Gurmyţská vyhnala svého synovce a Axjušu. 3.1. Charakteristika postav Charakter postav hry Les lze poznat jiţ z jejich jazykových projevů i myšlenek, které jsou ve hře zahrnuty. Raisa Pavlovna Gurmyžská je asi padesátiletá vdova, majitelka panství Pařezy. V jejím hovoru s pány Bodajevem a Milonovem o příčinách toho, proč vlastně v jejím domě ţije Bulanov, si můţeme povšimnout, ţe nemá dobrý vztah k manţelství: Этот молодой человек, господа, сын одной моей приятельницы. Я встретилась с ней в прошлом году в Петербурге. Прежде, давно уж, мы жили с ней совершенно как сестры; но потом разошлись: я овдовела, а она вышла замуж. Я ей не советовала; испытавши сама, я получила отвращение к супружеству./ / Когда мы встретились в Петербурге, моя подруга уж давно овдовела и, разумеется, глубоко раскаивалась, что не послушалась моих советов. Она со слезами представила мне своего единственного сына. Мальчик, как вы видите, на возрасте. / / Он, бедный, слаб здоровьем, и, представьте себе, какое несчастие! Он поэтому отстал от своих товарищей, так что все еще был в гимназии и, кажется, даже еще в средних классах. У него уж и усики, и мысли совсем другие, и дамы стали им интересоваться; а он должен с мальчиками, шалунами, ходить в школу. Это унижало его, он скучал, удалялся от людей, бродил один по глухим улицам. (Ostrovský, 1960, s. 4 5) Můţe se zdát, ţe Gurmyţská je dobré povahy, pomáhá slabším a těm, co pomoc opravdu potřebují, a je tak i svými hosty vnímána. Gurmyţská se dále zdá být hostům velice vlídná a spořádaná ţena nejen tím, ţe chce obdarovat po své smrti synovce a zabezpečit Axjušu, ale také svým vybraným jazykem, který působí dobrotivě, poddajně: У меня близких родных только племянник моего мужа. Племянницу я надеюсь пристроить еще при жизни. Племянника я не видала пятнадцать лет и не имею о нем никаких известий; но он жив, я знаю. Я надеюсь, 17

что ничто не препятствует мне назначить его своим единственным наследником. (Ostrovský, 1960, s. 5) Čtenář si můţe myslet, ţe Gurmyţská by svého synovce opět velice ráda viděla. Jak ale víme, pravda je jiná. Jiţ z prvních slov můţeme usuzovat, ţe Gurmyţská má vše dobře vymyšlené a naplánované, ale snaţí se před hosty svým chováním působit nejlepším dojmem. Ráda by, aby si o ní hosté mysleli, ţe je ţena nápomocná, dobrotivá a ţe se snaţí dělat vše pro dobro svých příbuzných. Gurmyţská se při hovoru s Axjušou nevyvaruje povelů, příkazů a jasně odkrývá své plány. I jazyk naznačuje, ţe se nad Axjušu povyšuje, má ji spíše za svoji sluţku neţ za svou rodnou. Я знаю, когда тебя спросить; не учи меня. А теперь я хочу, чтоб все считали его твоим женихом, мне так нужно. Но сохрани тебя бог кокетничать с ним или позволить себе какую-нибудь вольность! (Ostrovský, 1960, s. 10) I vykřičník nám naznačuje, ţe intonace bude s expresivním příznakem. Za povšimnutí stojí i začátek věty..но сохрани тебя бог, kdy Gurmyţská pouţívá religiózní obrat, ačkoli pro ni víra není tím nejdůleţitějším. O pár dialogů později Gurmyţská jiţ svůj záměr rozvede více, tón její řeči k Axjuše se nemění, je stále nadřazený: я тебя кормлю и одеваю, и заставлю играть комедию. Ты не имеешь права входить в мои намерения: мне так нужно, и все тут. Он жених, ты невеста, только ты будешь сидеть в своей комнате под надзором. Вот моя воля! (Ostrovský, 1960, s. 11) Zde je i první zmínka o komedii, kterou má Axjuša hrát. Níţe je veden rozhovor Gurmyţské s Nešťastlivcem opět je jazyk Gurmyţské vytříbený, milý, laskavý i přesto, ţe ona sama nemá zájem na tom, aby se Nešťastlivec v jejím domě zdrţoval. Гурмыжская (взглянув на Буланова). Я надеюсь, что ты погостишь у нас. Несчастливец. Два, три дня, не больше, если позволите. Гурмыжская. Что ж так мало? Несчастливец. С меня довольно. Навестить родные кусты, вспомнить дни глупого детства, беспечной юности Кто знает, придется ли еще раз пред вратами вечности Гурмыжская. Не думаешь ли ты, что стеснишь меня? Напротив, я была бы очень рада! Несчастливец. Благородная женщина! Не расточай напрасно передо мною сокровища твоего сердца! Мой путь тернист; но я не сойду с него. (Ostrovský, 1960, s. 30) 18

Kdyţ Gurmyţská představuje svým hostům Bulanova jako svého manţela, nezapomene se zmínit, jaký to byl chudák, ţe musel studovat na gymnáziu a ţe vlastně ona jej zachránila, ona, dobrá ţena. Gymnázium povaţuje za něco nepřijatelného, a pro člověka z vyšší vrstvy dokonce za poniţující instituci: Ах, он много страдал, бедный! Мать его была богатая женщина, и он с детства был приучен к неге, к раболепству прислуги и всех окружающих; потом они обеднели, и он узнал страшную нужду. Ужасно! Он рожден повелевать, а его заставляли чему-то учиться в гимназии. (Ostrovský, 1960, s. 51) Gurmyţská je ve hře jakási komediantka, která svoji roli hraje velice dobře a tak, aby se jí všechny plány povedly, aniţ by ji kdokoli z čehokoli nařkl. U jazyka Gurmyţské si lze povšimnout, jak často pouţívá slov komedie, role, hra. Да хоть бы и комедия; я тебя кормлю и одеваю.. / / Напрасно вся эта комедия! /.../ Играешьиграешь роль, ну и заиграешься. /.../ ты хочешь играть наверное. (Ostrovský, 1960) Axjuša je dívka asi dvacetiletá, chudá, která ţije na panství své příbuzné Gurmyţské. Pokouší se ji svést Bulanov, nicméně ona i přesto, ţe ví, ţe by díky sňatku s ním mohla být bohatší, neprodá své srdce za peníze. Peníze pro ni nejsou tak důleţité jako láska: Иное можно купить за деньги, а другого нельзя (Ostrovský, 1960, s. 3). Axjuša je podřízena Gurmyţské, a musí proto dělat, co jí paní poručí. Nicméně v některých situacích se Axjuša své paní postaví a na konci hry jí i částečně naznačí svůj postoj k ní, kdyţ zjistí, ţe Gurmyţská chce Bodajeva pro sebe: Для вас? Это дело другое, так бы вы и говорили. А то что вам за надобность беречь меня и смотреть за мной! Просто вы ревнуете. Вы знатная барыня, а я девочка с улицы, и вы ко мне ревнуете своего любовника. (Ostrovský, 1960, s. 46) Vztah Axjuši ke Gurmyţské je spíše trpitelský, poddajný. Axjušu můţeme povaţovat za dívku bystrou, inteligentní, která přemýšlí o svých činech. Axjuša je velice vděčná Nešťastlivcovi, poprvé za moţnost odejít s ním k divadlu a podruhé za peníze, které jí dal, aby se mohla provdat za Petra. Je to dívka dobrých mravů, a i kdyby jí Nešťastlivec peníze nedal, měla by jej ráda za jeho povahu, lidskost. Něco málo se dozvídáme i o Axjušině dětství: Не все я на салазках каталась, я с шести лет уж помогала матери день и ночь работать; а по праздникам, точно, каталась с мальчишками на салазках. Что ж, у меня игрушек и кукол не было. Но ведь я уж с десяти лет живу у вас в доме и постоянно имею перед глазами пример (Ostrovský, 1960, s. 10). Lze usuzovat, ţe Axjuša byla jiţ od dětství pracovité 19

děvče, ţila sice v chudých podmínkách, ale i tak si vzala příklad i ze ţivota, který tráví na panství Gurmyţské. I později, v rozhovoru s Nešťastlivcem, Axjuša vzpomíná na své dětství a obhajuje v něm svoji ţádost: Братец, не сочтите меня за обманщицу, за за бедную родственницу-попрошайку! Братец, мы жили с маменькой очень бедно; я бедно; я была ребенком, но я ни разу не поклонилась, ни разу не протянула руки руки богатым родственникам; я работала. Теперь, братец, только вас одного я одного я прошу, и то ночью, благо не видно стыда на щеках моих: братец, вы вы богаты, одиноки, дайте мне счастье, дайте мне жизнь. (Ostrovský, 1960, s. 39). s. 39). Axjuša svého času přemýšlí i o smrti, o sebevraţdě utopením, mluví o tom, jak ji voda přitahuje, jak jiţ nevidí jiného východu z jejich beznadějné situace. Je nešťastná, v danou chvíli nevidí ţádné vhodné řešení, ale i přesto stále neupadá do úplného zoufalství, snaţí se situaci vyřešit různými způsoby, tak aby se dostala do zdárného konce. Milonov patří mezi vedlejší postavy, které nám pomáhají lépe se vţít do děje. Je to muţ ve věku asi 45 let, chodí dobře oblečený, objevuje se po boku Bodajeva. Pro oba tyto hrdiny se vlastně hraje celá komedie, oni jsou jejími pozorovateli, hodnotí ji. Milonovi se velice líbí vše dobré, co Gurmyţská dělá, váţí si jí a přál by si, aby všichni byli jako ona: Раиса Павловна строгостью своей жизни украшает всю нашу губернию; наша нравственная атмосфера, если можно так сказать, благоухает ее добродетелями. (Ostrovský, 1960, s. 4) Milonova můţeme povaţovat za největší karikaturu hry, je ideálním komediantem. Мы с вами точно сговорились; я сам горячий защитник семейных людей и семейных отношений. Уар Кирилыч, когда были счастливы люди? Под кущами. Как жаль, что мы удалились от первобытной простоты, что наши отеческие отношения и отеческие меры в применении к нашим меньшим братьям прекратились! Строгость в обращении и любовь в душе как это гармонически изящно! Теперь между нами явился закон, явилась и холодность; прежде, говорят, был произвол, но зато была теплота. Зачем много законов? Зачем определять отношения? Пусть сердце их определяет. Пусть каждый сознает свой долг! Закон написан в душе людей. (Ostrovský, 1960, s. 6) Milonov tu vystupuje jako zastánce rodiny, rodinného štěstí. Podle něj by měly být rodiny pospolu, rodinu staví na nejvyšší místo v ţivotě člověka. Podle Milonova není třeba mít zákony, jelikoţ kaţdý zákon by měl 20

být zakotven v duši člověka a všem těmto zákonitostem by se měl člověk naučit v kruhu rodinném. Gurmyţská Milonova vyuţívá ke čtení dopisu od svého synovce, přitom tento dopis komentuje a říká, ţe by byla velice ráda, kdyby byla opět celá rodina pohromadě a ona se opět setkala se svým synovcem, od kterého má tak srdcervoucí dopisy. Milonovova další role spočívá ve schopnosti ocenit majitelku panství, obdivovat nejen její chování, ale ijejí krásu a vznešenost. Bodajev má téměř stejnou roli jako Milonov. Je bývalým kavaleristou, a tak nosí na svém ţaketu vyznamenání a medaile, je nahluchlý а velice domýšlivý. Bodajev je, se svými zkušenostmi z války, opatrnější neţ Milonov, jeho soudy nejsou tak naivní, tak zbytečně přehnané. Dosti se vměšuje do rozhovoru Gurmyţské s Vosmibratovem, kdyţ se baví o prodeji lesa: Извините! Не об вас речь! Вы не рассердитесь, пожалуйста! Но действительно у нас много дворянских имений вконец разорено бабами. Если мужчина мотает, все-таки в его мотовстве какой-нибудь смысл есть; а бабьей глупости меры не положено. Нужно любовнику халат подарить она хлеб продает не вовремя за бесценок; нужно любовнику ермолку с кисточкой она лес продает, строевой, береженый, первому плуту. (Ostrovský, 1960, s. 7) A v této replice Bodajev vlastně představuje svůj názor na ţeny podle něj není moţné, aby ţena byla schopna uhlídat panství, většinou totiţ ţeny všechna krásná a bohatá panství přivedly na mizinu, případně jejich milenci. S milencem tu naráţí na Bulanova, o kterém zatím nikdo neví, ţe se stane ţenichem Gurmyţské a bude panství spravovat. Vosmibratov je chamtivý člověk, obchodník s dřívím, který chce za kaţdou cenu mít co nejvíce peněz. Да чтоб уж вам весь его продать. Куда вам его беречь-то!.. Ведь с лесом, сударыня, поверите ли, только грех один; крестьянишки воруют судись с ними. Лес подле города, всякий беглый, всякий бродяга пристанище имеет, ну и для прислуги тоже, для женского пола Потому как у них грибной интерес и насчет ягоды, а выходит совсем напротив. (Ostrovský, 1960, s. 8) Vosimbratovovi jde jen o peníze. Dozvěděl se, ţe jeho syn Petr je zamilovaný do Gurmyţské neteře, a proto hned Gurmyţské navrhuje výhodný sňatek a začíná debatu o věnu. 21

O Vosmibratovovi lze říci, ţe není úplně gramotně vzdělaný, kdyţ se obrací ke svému synu, aby mu přečetl zprávu. Nicméně svoji neschopnost se snaţí zamaskovat tím, ţe nemá brýle: Без очков-то я не очень-с, а в очках-то еще хуже. Да вот сын прочитает. Петр, читай! (Ostrovský, 1960, s. 26) Lze ovšem říci, ţe postava Vosmibratova nemá aţ tak významnou roli týkající se hlavního konfliktu ve hře. Bulanov postava mladého člověka, který nezakončil své gymnazijní vzdělání. O Bulanovovi a jeho dětství jsme se jiţ mohli dozvědět z replik Gurmyţské, kdyţ hovoří o tom, jak se vlastně Bulanov dostal do jejího panství. Gurmyţská povaţuje Bulanova za chudáčka, který musel chodit do školy, kde mu byly dávány rozkazy, na coţ on, z dobré rodiny, přeci nemohl být zvyklý. Na druhou stranu sám Bulanov se na panství chová dosti rozkazovačně, jako by mu snad toto panství patřilo, ačkoli ke Gurmyţské se chová velice dobře, jelikoţ si chce udrţet její přízeň a mít střechu nad hlavou. V rozhovoru s Karpem, sluhou Gurmyţské, si obou těchto příznaků, jak rozkazovačnosti, tak pokory, můţeme povšimnout: Буланов (Карпу). Что ж, ты набил мне папиросы? Карп. Никак нет-с. Буланов. Отчего же нет? Ведь я тебе велел. Карп. Мало что велели! А когда мне? Буланов. Нет, уж вы здесь зазнались очень. Вот что. Я вот Раисе Павловне скажу. Карп. Не скажете; вы при них и курить-то боитесь. (Ostrovský, 1960, s. 2) S Nešťaslivcem se Bulanov baví jako se sobě rovným, ale přitom touţí po tom, mít co nejvíce peněz. Stále se obává, aby nebyl poslán zpět ke své matce. Kdyţ mu Gurmyţská vyzná svoji lásku, on se neudrţí a políbí ji Opět neví, jak se má v jaké situaci zachovat, a poté toho lituje. Что я сдуру-то наделал! Завтра же меня отсюда (Кричит вслед Гурмыжской.) Виноват-с! Завтра же меня в три шеи! Не слушает. (Кричит громче.) Виноват-с! Ничего знать не хочет. (Падает на скамейку.) Пропал, пропал, пропал! (Ostrovský, 1960, s. 42) Kdyţ uţ si je Bulanov svým postavením jist poté, co mu Gurmyţská o svých citech vše řekne, se začne ještě více chovat jako pán panství, jelikoţ tuší, ţe si jej bude chtít 22

Gurmyţská vzít. On se tak stane správcem a majitelem celého panství, kterému bude po svatbě velet. Proto si jiţ teď vytváří mezi sluţebnictvem autoritu. Я тебя прошу, Карп, исполнять мои приказания хорошенько. Я беспорядков в доме не потерплю. Я вам не Раиса Павловна; у меня все по струнке будете ходить, а то и марш со двора. У меня всякая вина виновата. (Ostrovský, 1960, s. 42) Bulanov je vypočítavý a chladný egoista, kterému jde pouze o vlastní prospěch. Veškeré svoje činy má promyšlené, jedná se o velice vypočítavého člověka. Господа, поверьте, что я постараюсь быть достойным той чести, которую мне делает Раиса Павловна, избирая меня своим супругом. Что касается интересов Раисы Павловны, то, господа, в самом скором времени само дело будет говорить за меня; вы увидите наше имение в цветущем положении. (Ostrovský, 1960, s. 51) V tomto výstupu, kdy Gurmyţská Bulanova představuje jako svého ţenicha, si je Bulanov sám sebou tak jistý, ţe i před ostatními představuje své plány do budoucna, co s panstvím zamýšlí. Přesvědčuje je o tom, ţe i kdyţ je tak mladý, je schopen se o panství postarat tak, aby vzkvétalo. Karp je sluha na panství Gurmyţské. Nemá rád Bulanova, jelikoţ z něj cítí, ţe je milý jen kvůli penězům. Осторожнее надо, сударь; недаром Улита тут ползает, перенесет сейчас. А понравится ли барыне? Еще неизвестно, куда вас Раиса Павловна определят. Они хоть и барыня, а ведь их дело женское: никак даже невозможно этого знать, что у них на уме. Вдруг одно, и сейчас другое; у них в мыслях не то что на неделе, на дню до семи перемен бывает. Вот вы говорите: жениться; а может, что другое заставят делать! Вы своей воли не имеете; привезли вас на пропитание, так как маменька у вас в бедности А вы хотите Уж вы и смотрите все в глаза. (Ostrovský, 1960, s. 3) Karp Bulanova s lehkou ironií varuje před Ulitou, která všude slídí a donáší své paní. Karp radí Bulanovi, ať si dává pozor, ţe ještě není rozhodnuto, co s ním má Gurmyţská v úmyslu. Bulanov si myslí, ţe Gurmyţská jej chce oţenit se svojí neteří Axjušou, coţ se nakonec ukáţe jako nepravdivá myšlenka. Při rozhovoru Karpa se Šťastlivcem, kdyţ si Šťastlivec ze sluhy dělá legraci kvůli jeho jménu, se Karp vyjádří o panství takto: Ах шут гороховый! Откуда его вывезли, из каких таких земель? Должно быть, издалека. Вот так камардин. Да и то сказать образование; а здесь что? Одно слово: лес. (Ostrovský, 1960, s. 23) Jsou zde zřejmé pocity Karpa o panství jako o něčem starém, co stále jen chátrá, kde se nic nového neděje. 23

Ulita pracuje na panství Pařezy jako sluţebná Gurmyţské, přitom jí i donáší a vypravuje o všem, co se v domě děje. Догадлива, матушка барыня, догадлива. Вчера платьишко все в тлен изорвала, по кустам ползала, изожглась вся, по крапиве елозила, все подслушивала, что они промежду себя говорят. Gurmyţská po Ulitě vyţaduje, aby hlídala Axjušu a Bulanova, aby neprováděli něco nepřípustného. Мужчины завсегда довольны, потому на них ответу нет. А вы возьмите наше дело! Бывало и вспоминать-то смерть, так жизнь-то, не живя, и коротали. Замуж тебя не пускают, любить тоже никого не приказывают у нас насчет любви большой запрет был. Ну, одно средство: к барыне подделываешься. Ползаешь, ползаешь перед барыней-то, то есть хуже, кажется, всякой твари последней; ну, и выползаешь себе льготу маленькую; сердцу-то своему отвагу и дашь. Потому ведь оно живое, тоже своего требует. Уж и как эта крепость людей уродует! Про себя вам скажу Да вам слушать-то будет скучно само собой, во всем этом одна только подлость. И не хочу я расстроивать ни себя, ни вас, потому как вы мне милы. (Ostrovský, 1960, s. 35) V tomto monologu Ulita mluví ke Šťastlivci, který ji svádí. Ona to ale zpočátku nepozná a rozpovídá se o svém ţivotě, ve kterém nezbyl čas na lásku. Manţelství jí, jako sluţebné, zakazovali, nebylo kdy se vídat s chlapci. Aby si našetřila víc peněz, musí podlézat své paní, a z toho má potom radost. Ulita tedy rozhodně není šťastný člověk, celý ţivot zasvětila práci jako sluţebná a raduje se z drobností, ke kterým se dostává za své špehování a donášení Gurmyţské. Sama ovšem nemá na svůj osobní ţivot čas. Да ведь он вас обманул; он не барин, а актер, и родовую свою фамилию нарушил, теперь Несчастливцев прозывается. И не столько на театре они, а больше все будто пьянством. И одежонка-то вся тут, что на нем, уж я это доподлинно знаю; и пришли сюда пешком с котомочкой. (Ostrovský, 1960, s. 41) Ulita po rozhovoru se Šťastlivcem, který jí řekl pravdu o sobě i o Nešťastlivci, hned vše poví Gurmyţské. Ta se dozví, ţe její synovec je herec, navíc k tomu bez angaţmá. Ulita zde opět myslí jen na sebe, aby z této cenné informace pro svoji paní ona sama měla uţitek nějaký dárek, peníze navíc. Nešťastlivec je herec, který na svůj, poměrně nízký, věk 35 let vypadá starší. Ke Šťastlivci se při jejich setkání chová nadřazeně, mluví o svém hereckém ţivotě, který je podle něj určitě zajímavější neţ ţivot Šťastlivce. Sebe hodnotí jako herce skvělého, kterého jen tak někdo nemůţe napodobit: Да, брат Аркадий, разбился я с театром; а 24

уж и жаль теперь. Как я играл! Боже мой, как я играл! (Ostrovský, 1960, s. 17) Nešťastlivec je člověk rozumný, ví, ţe potulných herců chodí po světě mnoho, a proto přichází s myšlenkou o tom, ţe kdyby on a Šťastlivec našli šikovnou herečku a putovali všichni spolu, tak by byli v kaţdém městě vítanými herci a vydělali by si více, neţ kdyby hrál kaţdý zvlášť. Да понимаешь ли ты, что такое драматическая актриса? Знаешь ли ты, Аркашка, какую актрису мне нужно? Душа мне, братец, нужна, жизнь, огонь. (Ostrovský, 1960, s. 18) Kdyţ se Nešťastlivec zmiňuje o svém dětsví,vzpomíná na něj s láskou a stejně tak vzpomíná na svoji tetu Gurmyţskou, které z cest posílal dárky a vţdy na ni v dobrém vzpomínal. Ну, Аркадий, тетушка моя женщина почтенная, строгая; я не хочу, братец, чтоб она знала, что я актер, да еще провинциальный. (Грозит пальцем.) Смотри, не проговорись; я Геннадий Демьяныч Гурмыжский, капитан в отставке или майор, уж как тебе угодно будет; одним словом, я барин, а ты мой лакей. (Ostrovský, 1960, s. 21) V této Nešťastlivcově replice si můţeme všimnout, jaké city chová ke své tetě, a právě z tohoto důvodu se raději chce vydávat za majora, aby Gurmyţské nezpůsobil šok ví, ţe by těţce nesla skutečnost, ţe je pouze provinciálním hercem. I přesto, ţe ho mnozí mohou povaţovat pouze zapotulného herce, on se chová nadmíru vybraně a poctivě, s úctou ke všem, kteří mají srdce na správném místě. On, jako jeden z mála aktérů ve hře, není zainteresovaný v penězích pro něj znamená více štěstí neţli peníze. Nicméně kdyţ se dozví o tom, jaké problémy má Axjuša s penězi a ţe na tom záleţí její štěstí, začne zpytovat svědomí a přemýšlet o tom, jak by jí mohl pomoci tyto peníze sehnat: О, замолчи, замолчи! Я вырву все свои волосы. О, дитя мое! Я преступник! Я мог иметь деньги, мог помочь тебе, мог сделать тебя счастливой; и я промотал, прожил их беспутно; я их втоптал в грязь вместе с своей молодостью, с жизнью. И вот когда они нужны, их нет у меня. Если б я знал, если б я знал, я бы питался одним хлебом, я бы ходил в рубище и каждый рубль зашивал в это рубище. Мы пьем, шумим, представляем пошлые, фальшивые страсти, хвастаем своим кабачным геройством; а тут бедная сестра стоит между жизнью и смертью. Плачь, пьяница, плачь! (Ostrovský, 1960, s. 39) Na konci hry se Nešťastlivec dostává do středu pozornosti, jeho proslov vlastně osvěcuje celou hru, podává jasný obraz všech, kteří se jí účastnili. Hlavním obsahem jeho slov je zhodnocení chování všech vystupujících jako potulných herců, kteří se bohuţel jako komedianti jeví i v běţném ţivotě na rozdíl od něj, který se hercem-komediantem stává jen na jevišti. Mimo divadelní prkna je však člověkem upřímným, který si na ţádnou postavu 25