Vývoj mezinárodního měnového systému

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Bankovnictví a pojišťovnictví Vývoj mezinárodního měnového systému Bakalářská práce Autor: Lenka Nováková Bankovní management, Komerční bankovnictví Vedoucí práce: Doc. Ing. Hana Pačesová, CSc. Praha duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 20.4.2011 Lenka Nováková

Poděkování: Úvodem této práce bych chtěla vyjádřit poděkování Doc. Ing. Haně Pačesové, CSc. za vstřícný přístup a důležité rady při psaní této bakalářské práce.

Anotace Jedním z cílů práce je popsat důvody, které vedly ke vzniku mezinárodního měnového systému, seznámit s vývojem a založením hlavních finančních institucí se zaměřením na vývoj po 2. světové válce. Dalším cílem je analyzovat vývoj mezinárodního měnového systému a zejména vyhodnotit jednotlivé vývojové fáze a rozdíly mezi nimi. Annotation One of the goal of my thesis is to describe the reasons that led to the creation of the international monetary system and become familiar with the development and the establishment of major financial institutions focusing on the development of the second World War II. Another aim of this study is to analyze the evolution of the international monetary system and in particular to evaluate the different developmental stages and the differences between them.

Obsah Úvod... 7 1. Počátky mezinárodní měnového systému v období před 1. světovou válkou... 8 1.1.Vývoj měnové spolupráce, zlatý standard... 8 2. Vývoj mezinárodního měnového systému po 1. světové válce... 10 2.1. Snaha o stabilizaci měnového systému... 10 2.2. Standard zlatého slitku... 10 2.3. Standard zlaté devizy... 10 2.4. Vznik měnových bloků... 11 3. Vývoj mezinárodního měnového systému po 2. světové válce ve světě... 13 3.1. Konference v Bretton Woods... 13 3.1.1. Bretton-woodský měnový systém... 15 3.1.2. Rozpad bretton-woodského systému... 16 3.1.3. Mezinárodní měnový systém po roce 1973... 17 3.1.4. Otázka konvertibility měn... 18 3.1.5. Otázka stability měn... 20 3.1.6. Otázka likvidity měn... 20 3.2. Mezinárodní měnový fond... 21 3.2.1. Hlavní cíle a činnosti Mezinárodního měnového fondu a jeho organizační struktura... 21 3.2.2. Členství v Mezinárodním měnovém fondu a s ním spojená práva a povinnosti členů... 22 3.2.3. Finanční politika Mezinárodního měnového fondu... 23 3.2.4. Emise Zvláštních práv čerpání SDR... 24 3.2.5. Postavení SDR v mezinárodním měnovém systému... 27 3.2.6. Kurzová politika Mezinárodního měnového fondu... 28 5

3.2.7. Mezinárodní měnový fond v současnosti... 29 3.3. Světová banka... 30 3.4. Banka pro mezinárodní platby... 32 4. Vývoj měnového systému v Evropě po 2. světové válce až do současnosti... 33 4.1. Evropská platební unie... 33 4.2. Měnová spolupráce v Evropském hospodářském společenství (EHS)... 34 4.2.1.Wernerův plán a měnový had... 34 4.2.2. Evropský fond měnové spolupráce... 36 4.3. Evropský měnový systém... 36 4.3.1. Evropská měnová jednotka ECU... 36 4.3.2.Hodnocení Evropského měnového systému... 38 4.4. Hospodářská a měnová unie... 38 4.4.1. Delorsova zpráva... 38 4.4.2. Jednotlivé fáze vytváření hospodářské a měnové unie... 39 4.4.3. Evropská centrální banka... 41 4.5. Evropská unie... 42 4.5.1. Vznik EU a konvergenční kritéria... 43 4.5.2. Pakt stability a růstu... 43 4.5.3.Lisabonská smlouva... 44 4.5.4. Systém rozhodování v Evropské unii... 45 4.5.5. Jednotná měna Euro a nový kurzový mechanismus ERM II... 47 4.5.6. Evropská unie a finanční krize... 48 Závěr... 49 6

Úvod Jedním z cílů práce je popsat důvody, které vedly ke vzniku mezinárodního měnového systému, seznámit s vývojem a založením hlavních finančních institucí se zaměřením na vývoj po 2. světové válce. Dalším cílem je analyzovat vývoj mezinárodního měnového systému a zejména vyhodnotit jednotlivé vývojové fáze a rozdíly mezi nimi. V první kapitole je popsán vývoj mezinárodního měnového systému před 1. světovou válkou, seznámíme se zde s principy zlatého standardu. Ve druhé kapitole je popsán vývoj mezinárodního měnového systému po 1. světové válce, jsou zde popsány principy zlatého slitkového standardu a standardu zlaté devizy a vysvětlíme si zde, proč vznikaly měnové unie a jaký vliv měly na další vývoj. Ve třetí kapitole je popsán vývoj mezinárodního měnového systému po 2. světové válce ve světě. Seznámíme se zde se vznikem bretton-woodského měnového systému, s jeho hlavními principy, ale i důvody, které vedly k jeho zrušení. Dále je zde popsán vývoj mezinárodního měnového systému po roce 1973 a přechod na volně pohyblivý kurz a vznik prvních finančních institucí, které mají velkou roli v měnovém systému. Ve čtvrté kapitole je popsán vývoj měnového systému v Evropě po 2. světové válce až do současnosti. Seznámíme se zde s vývojem měn a důvody, které vedly evropské země k vytváření jednotné měnové unie až po dnešní současný měnový systém. Jsou zde popsány hlavní mezinárodní smlouvy, které ovlivnily další vývoj měnového systému a vznik důležitých evropských institucí. V závěru jsem shrnula nejdůležitější fakta všech vývojových etap a jejich hlavní principy. Je zde vyhodnocena poslední vývojová fáze mezinárodního měnového systému, tak i současné postavení Evropské unie a eura samotného. 7

1. Počátky mezinárodní měnového systému v období před 1. světovou válkou 1.1.Vývoj měnové spolupráce, zlatý standard V období před 1. světovou válkou můžeme již zaznamenat různé formy měnové spolupráce založené na vzájemných dohodách mezi zeměmi. Podstatou dohod bylo určité využívání a udržování vnitřních měnových systémů (např. Latinská mincovní unie nebo Skandinávská mincovní unie). Širší měnová spolupráce nebyla v tomto období tzv. kovových měnových systému tolik potřebná a to z důvodu vazby vydávaných peněz na zlato, která již zajišťovala dostatečnou měnovou stabilitu. V tomto období existovaly v peněžním oběhu vedle sebe zlato i stříbro, tento systém je označován jako Bimetalismus. Byl typický neustále se měnícím vztahem mezi zákonně stanoveným poměrem zlata a stříbra a skutečným vývojem tržního vztahu zlata a stříbra. Nejdříve byl zrušen v Anglii (roku 1821), později ve Francii, Belgii, Itálii, Švýcarsku (roku 1880), nejdéle se udržel v USA (do roku 1900). 1 V druhé polovině sedmdesátých let 19. století přechází většina průmyslově vyspělých zemí na zlatý standard a to ve formě standardu zlaté mince (Zlatý monometalismus). Jeho charakteristické rysy jsou: - volná ražba mincí, spočívající v tom, že každý vlastník zlata měl právo při předložení zlata mincovně nebo emisní bance obdržet zlaté mince stejné hodnoty, - volná směnitelnost všech forem peněz za zlato, založená na tom, že každý majitel bankovek a depozitních peněz (vkladů) měl právo směnit je za zlato, - volný dovoz a vývoz měnového zlata do země a ze země bez jakéhokoli omezení. 2 Tento systém tak pomohl docílit vyrovnanosti obchodní bilance a cenové hladiny a tak stabilizovat měnové kurzy. Tyto měnové kurzy se odvozovaly od měnových parit jednotlivých národních měn, které byly vyjádřeny ve zlatě. 1 PAČESOVÁ, Hana. Makroekonomie 2. díl. 1. vyd. Praha : Česká technika nakladatelství ČVUT, 2006. ISNB 80-01-03579-4. 2 PAČESOVÁ, Hana. Makroekonomie 2. díl. 1. vyd. Praha : Česká technika nakladatelství ČVUT, 2006. ISNB 80-01-03579-4. 8

Tyto tržní devizové kurzy se odchylovaly od takto vymezených měnových kurzů pouze v rozmezí tzv. horního a dolního zlatého bodu, které odpovídaly nákladům spojených s přepravou zlata z jedné země do druhé. Standard zlaté mince byl využíván až do počátku 1. světové války, kdy došlo ke stažení zlatých mincí z oběhu a zastavení směnitelnosti bankovek za zlato. 3 Začátek 1. světové války vedl k obrovskému narušení mezinárodních ekonomických vztahů. Směnitelnost měn za zlato byla zrušena, klasický zlatý standard se zhroutil. 3 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 9

2. Vývoj mezinárodního měnového systému po 1. světové válce 2.1. Snaha o stabilizaci měnového systému Konec 1. světové války se vyznačoval především velkým zmatkem a nedostatečnými zásobami zlata, které byly hlavním důvodem, proč nedošlo k obnovení původní směnitelnosti peněz za zlato. Dochází ke zhoršení prostředí v oblasti mezinárodních ekonomických vztahů, které je silně podporované všeobecnou inflací. Na měnových konferencích (v roce 1920 v Bruselu, v roce 1922 v Haagu, Janově a Londýně) se země snaží najít způsob, jak obnovit zlatý standard předválečného typu. Země se tak dohodly na úsporách při hospodaření se zlatem. Výsledkem těchto snah je modifikovaný zlatý standard, který má podobu standardu zlatého slitku a standardu zlaté devizy. 2.2. Standard zlatého slitku Principem standardu zlatého slitku je zrušení volné ražby mincí a omezení volné směnitelnosti za zlato pouze na velké částky národních měn. Směnitelnost emitovaných bankovek byla prováděna podle nominálního zlatého obsahu za zlaté slitky s uzanční hmotností 400 trojských uncí (tj. cca 12,5 kg). Z těchto důvodů byla konverze bankovek za zlato znemožněna soukromým osobám a zlato bylo používáno většinou pro účely zahraničního platebního styku. Plnohodnotné mince byly postupně stahovány z oběhu, přestože byly stále zákonným platidlem. K jejich další nové ražbě většinou již nedocházelo. Standard zlatého slitku zavedla v roce 1925 Velká Británie a v roce 1928 také Francie. 2.3. Standard zlaté devizy Na konferenci v Janově v roce 1922 bylo doporučeno zemím přejít na určitou formu zlatého standardu, kterou se stal standard zlaté devizy. Tento systém se vyznačoval tím, že bankovky nebyly směnitelné přímo za zlato, ale za devizy, které pak byly za zlato dále směnitelné. 10

Ražba měnového kovu byla pro soukromé účely hodně omezena, i když ji zákon přímo nezakazoval. Zavedení a využívání tohoto měnového systému bylo však podmíněno účastí zemí, které vázaly svojí měnu na zlato a to ať už v systému standardu zlaté mince, nebo standardu zlatého slitku. V tomto případě centrální banka nemá povinnost směňovat bankovky přímo za zlato, ale ze zákona je povinna neomezeně konvertovat předložené bankovky ve zlaté devizy podle nominální parity, čili bankovky nebyly směnitelné přímo, ale prostřednictvím zlaté devizy. Tou byly zpočátku libra šterlinků, francouzský frank a americký dolar. Od roku 1934 zlatou devizou zůstal pouze americký dolar s pevným kurzem na zlato 35 USD za jednu troyskou unci 24 karátového zlata. Fixní cena zlata určovala zlatý obsah dolaru, který se rovnal 0, 888671 g zlata. Směnitelnost byla omezena pouze pro centrální banky a pro mezinárodní instituce, nikoliv pro jednotlivce. Uvedené instituce mohly za zlato směňovat dolary u Federálního rezervního systému, což je podoba americké centrální banky. 4 2.4. Vznik měnových bloků Hospodářská krize v letech 1929 1933 zasáhla celý svět a ukončila tak snahy o obnovení zlatého standardu a postupně všechny země přestávají vázat svou měnu na zlato. Toto vyvolává všeobecný zmatek na mezinárodních finančních i komoditních trzích a dochází i k narušení stávajících zahraničních vztahů a měnové stability. Rozpad mezinárodního měnového systému má také vliv na vytvoření měnových seskupení (librový blok, zlatý blok, dolarový blok). Librový blok vznikl v roce 1931 jako neformální seskupení zemí, které přestaly vázat svou měnu na zlato. Mezi prvními zeměmi byla Velká Británie, která tak zavádí systém volně pohyblivého kurzu libry. Po vzoru Velké Británie následně zrušily vazbu svých měn na zlato i země Commonwealthu (s výjimkou Kanady), britské kolonie, Portugalsko, skandinávské a další země a začaly provádět stejnou měnovou politiku jako Velká Británie tzn. udržovaly pevný kurz svých měn vůči anglické libře. Zlatý blok byl uzavřen v roce 1933 zeměmi Belgie, Francie, Nizozemsko, Lucembursko a Švýcarsko, později i Itálie a Polsko jako poslední pokus o udržení zlatého standardu. Tyto 4 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 11

členské země se zavázaly k vyjadřování měnových parit ve zlatě a k udržování stabilních měnových kurzů. Zlatý blok však netrval dlouho, v roce 1936 se rozpadl. Posledním významným blokem byl dolarový blok, který vznikl v roce 1934 po ukončení standardu zlaté mince a po devalvaci dolaru. Hospodářská krize dolehla na USA ještě silněji než na evropské státy a způsobila tam rovněž měnovou a úvěrovou krizi. Ani podpora federální vlády nezabránila krachu řady bank, což vyvolalo všeobecnou nedůvěru v tyto instituce a vedlo k značnému nárůstu poptávky po zlatě, a tedy k jeho odlivu z federálních rezervních bank. Během roku 1934 došlo rovněž ke zrušení devizových omezení zavedených v roce 1933 a ministerstvo financí vydalo zákon upravující nákup a prodej měnového zlata. Spojené státy zavedly tzv. modifikovaný systém standardu zlatého slitku. Tento systém umožňoval směnitelnost USD za zlato, ale pouze pro ústřední měnové instituce těch zemí, které se připojily k Tripartitní dohodě z roku 1936 ( mezi Francií, USA a Velkou Británií, poté se připojila i Belgie, Nizozemsko a Švýcarsko ). Smluvní strany se v ní zavazovaly, že upustí od politiky soutěživého znehodnocování svých měn a budou vzájemně konzultovat opatření, která by měla za následek podstatné změny měnových kurzů. 5 Tato dohoda zanikla těsně před začátkem 2. světové války a měla vliv na budoucí měnový vývoj a na vytvoření mezinárodního měnového systému na konferenci v Breton-Woods v roce 1944. 5 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 12

3. Vývoj mezinárodního měnového systému po 2. světové válce ve světě Na rozdíl od situace po 1. světové válce, kdy ekonomická rekonstrukce zničených ekonomik byla spojena s inflací, revolucemi a velkou depresí, snažilo se mezinárodní společenství založit po 2. světové válce takový mezinárodní měnový systém, s jehož pomocí by se mohla světová ekonomika rychle zotavit. Ekonomický a sociální zmatek třicátých let hluboce zapůsobil o desetiletí později na ekonomické představitele zemí tak, že byli odhodláni vyhnout se ekonomickému chaosu a konkurenčním devalvacím z dob velké deprese. Hospodářská krize třicátých let a následná válka silně oslabily mezinárodní obchod, mezinárodní pohyby peněz, prakticky neexistovaly devizové ani mezinárodní finanční trhy. 6 Již v průběhu 2. světové války si hlavní představitelé zemí uvědomují nutnost reformy systému mezinárodních měnových vztahů. Jedním z prvních úkolů, který si stanovili, bylo obnovení ekonomik zničených válkou a současně také dosáhnout rozvoje mezinárodního obchodu, který byl spojen s platební schopností každé země a tím i jejich směnitelností měn. V jednotlivých návrzích na poválečné uspořádání mezinárodních měnových vztahů byl hlavní důraz kladen na systém, který by tak zajistil stabilitu v těchto vztazích s možností přizpůsobování těchto vztahů k možným vnitřním i vnějším nerovnováhám ekonomik jednotlivých států, které se do tohoto systému zapojí. 3.1. Konference v Bretton Woods Již v roce 1942 se objevují první návrhy struktury mezinárodního měnového systému, který má zabezpečit poválečnou obnovu a hospodářský rozvoj zemí, které vyvrcholily 1. července v roce 1944 na Měnové a finanční konferenci Spojených národů v americkém městě Bretton Woods ve státě New Hampshire, které se zúčastnilo 44 zástupců zemí světa. Cílem bylo definovat hlavní rysy poválečného měnového uspořádání a vypracovat návrh nového 6 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 13

mezinárodního peněžního systému s pevnými devizovými kurzy a podpořit tak poválečný světový obchod. Na této konferenci byla uzavřena dohoda, která vedla k vytvoření bretton-woodského systému měnových kurzů. Systém je možné charakterizovat jako regulovaný zlatý dolarový standard, jeho základní znaky jsou: - existence pouze vnější směnitelnosti za zlato, jen pro centrální instituce (nikoli jednotlivce) a pouze pro jednu měnu, kterou byl USD - přímá směnitelnost hlavních národních měn za USD a jejich nepřímá směnitelnost za zlato - přímá vzájemná směnitelnost hlavních národních měn. Daný systém se od původního zlatého standardu liší tím, že byly posíleny prvky centrální regulace mezinárodního měnového systému, a to prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu jako finanční instituce, vybavené pravomocemi, které nemají v předcházejících etapách obdoby. 7 Mezinárodní měnový fond a ostatním finančním institucím budou popsány v dalších kapitolách. Bretton-woodské konferenci předcházela mnohá jednání o předložených návrzích, jak dosáhnout měnové stability v mezinárodních vztazích. Proti sobě byly postaveny dva návrhy: - britský (Keynesův plán) - americký (Whiteův plán) Britský návrh vycházel z pozice dlužnických zemí a nekladl důraz na úlohu zlata v mezinárodních měnových vztazích. Hlavní myšlenkou bylo vytvoření mezinárodní clearingové unie, která by fungovala podobně jako centrální banka, která by byla schopna vytvářet mezinárodní peníze. Ta by měla právo vydávat měnovou jednotku bancor, která by byla sice definována ve zlatě, ale nebyla by za zlato směnitelná. Měla být ideální nadnárodní jednotkou používanou pouze na clearingových účtech. Národní měnové jednotky měly vyjádřit svoji nominální hodnotu pevnou paritou k bancoru. Bancor by bylo možné získat prodejem národní měny do výšky určené kvótami, nebo prodejem zlata. Dlužnické země by 7 PAČESOVÁ, Hana. Makroekonomie 2. díl. 1. vyd. Praha : Česká technika nakladatelství ČVUT, 2006. ISNB 80-01-03579-4. 14

takto mohly splácet své závazky, přičemž věřitelské země by byly povinny tento způsob úhrady přijímat. 8 Americký návrh stál na bázi věřitelské země disponující značnými zásobami zlata. White na těchto jednáních prosazoval svůj názor ze 30.let, že základ mezinárodního měnového systému by měl být opřen o zlato a pevné měnové kurzy. USA měly zájem především na odstranění obchodních bariér a na vytvoření přísného finančního systému. Základním principem amerického návrhu bylo vytvoření ústředí mezinárodní měnové politiky, tzv. Stabilizačního fondu Spojených a přidružených národů s uplatněním dominantního postavení dolaru a mnohem významnějších pozicí zlata. Předpokládalo se stanovení pevných měnových kurzů světových měn, určených zlatým obsahem při pevné ceně zlata a přechod těchto měn k jejich široké směnitelnosti. Jmění Stabilizačního fondu mělo být tvořeno vklady členských zemí, které by mohly být splaceny částečně ve zlatě a částečně v devizách. Z těchto prostředků by byly členským zemím poskytovány úvěry na krytí deficitů jejich obchodních bilancí. Úvěry by byly omezeny maximální výší 200% členské kvóty dané země. Poskytnutí takového úvěru by bylo vázáno na souhlas fondu. Dále tento návrh předpokládal vytvoření mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj, která by financovala obnovu zemí zničených válečnými konflikty. 9 Tyto dva návrhy se pak proměnily v dnešní Mezinárodní měnový fond a Světovou banku, které budou popsány v dalších kapitolách. Výsledný přijatý návrh odpovídal v podstatě americkému návrhu, ale objevují se tam i prvky plánu britského. Hlavní úlohu převzaly Spojené státy americké, odkud se měla dál přelévat měnová stabilita americké ekonomiky do ostatních zemí a i v dnešní době můžeme zaznamenat velký vliv americké ekonomiky na celý svět. 3.1.1. Bretton-woodský měnový systém V bretton-woodském systému bylo zlato postaveno do pozice spoluvládce s dolarem. Každá měna měla stanovenou oficiální paritu ve vztahu k dolaru i ke zlatu. Bretton-woodský systém se stal soustavou pevných devizových kurzů založenou na americkém dolaru, který byl pro 8 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 9 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 15

zahraniční vlády a centrální banky volně směnitelný za zlato v poměru 35 USD za troyskou unci. Pevné devizové kurzy měly být udržovány pomocí intervencí centrálních bank na devizových trzích, kde banky kupovaly a prodávaly dolarová aktiva, jež držely ve svých devizových rezervách. Protože měnové parity byly vyjadřovány přímo nebo nepřímo v amerických dolarech, vedly devizové intervence centrálních bank nejen ke stabilitě kurzů národních měn intervenujících zemí, ale současně i ke kolektivní stabilitě amerického dolaru ve vztahu k ostatním národním měnám. 10 Můžeme tedy říci, že pokud se některá měna příliš vzdálila od své základní hodnoty, mohla se její parita upravit. Základní rozdíl mezi bretton-woodským systémem a předchozími měnovými systémy byl v možnosti přizpůsobování měnových kurzů, pokud došlo k nějaké velké ekonomické nerovnováze v zemi. Bretton-woodský systém se tak vyznačoval jako pevný, ale přizpůsobitelný kurzovní systém. Se zavedením směnitelnosti a zejména s postupnou liberalizací transakcí na kapitálovém účtu se bretton-woodský systém pevných devizových kurzů stal mnohem zranitelnější. Šedesátá a začátek sedmdesátých let jsou obdobím řady mezinárodních finančních krizí, jež ukázaly slabiny systému. Nestejnosměrný ekonomický vývoj v různých zemích a vznikající vnitřní a vnější nerovnováhy způsobily, že reálný devizový kurz jednotlivých měn se začala zásadněji odchylovat od fixovaného nominálního kurzu. Rozvíjející se mezinárodní finanční trhy na tuto skutečnost reagovaly postupně s větší a větší razancí a výsledkem byl značný nárůst spekulačních mezinárodních toků kapitálu podrývajících stabilitu jednotlivých měn. Centrální banky musely ve snaze o udržení pevného devizového kurzu rozsáhle intervenovat na devizovém trhu, přičemž docházelo často ke značným výkyvům jejich devizových rezerv. 3.1.2. Rozpad bretton-woodského systému Hlavní roli v bretton-woodském měnovém systému sehrál americký dolar, jeho síla a také stabilita americké ekonomiky, ale pokud došlo k nějaké nerovnováze, celý systém se mohl dostat do problémů. Na konci 60. a začátkem 70.let dochází ke ztrátě důvěry v dolar a cena dolaru za zlato se stala nereálnou. V tomto období dochází k rostoucím inflačním tlakům ve světové ekonomice a zvláště pak v USA a dochází tak k otázkám reálnosti devizového kurzu 10 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 16

dolaru. Dochází tak k postupné devalvaci dolaru, ale na úkor ostatních měn, které musely revalvovat, a proto také řada zemí nebyla příliš této alternativě nakloněna, jelikož to mělo nepříznivý dopad na jejich zahraniční obchod. USA na to reagovala tím, že v roce 1971 prezident Nixon zrušil oficiální směnitelnost dolaru za zlato. Oficiální cena zlata tak vzrostla na 38 USD za troyskou unci. V dalších letech se USA potýkají s dalšími spekulativními útoky na dolar a začátkem roku 1973 dolar devalvoval o dalších 10 %, ale spekulační prodeje dolaru pokračují. Evropské centrální banky se tak po rozsáhlých a neúčinných devizových intervencích rozhodly uvolnit kurzy svých měn vůči dolaru. Tato dohoda, která měla být původně jako dočasné řešení pro odražení spekulačních útoků na devizových trzích, se však ukázala jako dlouhodobá a byl to také definitivní konec období pevných devizových kurzů v rámci bretton-woodského systému. Začalo tak nové období ve vývoji mezinárodního měnového systému a to období volně pohyblivých devizových kurzů. Zrušením směnitelnosti dolaru vznikl nový mezinárodní měnový systém volně směnitelných měn, v němž měny nemají oficiální paritu, ale měnový kurz se neustále pohybuje podle pohybu nabídky a poptávky. Všeobecný volný pohyb kurzů měn byl potvrzen dohodou uzavřenou v roce 1976 v Kingstonu na Jamajce, došlo tak ke zrušení oficiální ceny zlata a každá země si mohla zvolit kurzový systém, který ji vyhovoval. Brettonwoodský měnový systém se rozpadl nejen kvůli vysoké míře inflace v USA, ale také že některé země jako Německo, Japonsko a Švýcarsko nechtěly přijmout míru inflace, která vyplývala z fixního kurzu vůči USD, raději nechaly znehodnotit USD vůči svým měnám. 3.1.3. Mezinárodní měnový systém po roce 1973 V 70. letech je tak zeměmi využíván systém volně pohyblivých kurzů, ale jak už to tak bývá, začínají se i tady projevovat některé problémy. Ve světové ekonomice postupně začínají mít dominantní postavení tři velké země a to USA, Německo a Japonsko, které tak ovlivňují zbývající ekonomické dění ve světě. Tyto země však měly různé makroekonomické politiky, kdy USA upřednostňovalo expanzivní hospodářskou politiku na rozdíl od Německa a Japonska, které se obávaly rostoucí inflace. Důsledkem těchto rozdílů byl nárůst inflace v USA a oslabení dolaru, které však mělo nepříznivý vliv na kurzový vývoj pro Německo a Japonsko. A proto i přes rozsáhlé devizové intervence centrálních bank obou zemí v letech 17

1978 1979 a i přes určitá opatření dolaru setrvává na nízké úrovni a přetrvává tak stálá nedůvěra v americkou měnu. Další vývoj mezinárodního měnového systému v 80. letech 20. století je značně kontroverzní. I když se podařilo zvládnout inflaci, tak na druhé straně dochází ke značným fluktuacím měnových kurzů a k velkým nerovnováhám hlavních vyspělých zemí. Dochází také k velkému nárůstu deficitů amerického státního rozpočtu. Na druhé straně vedl americký deficitní rozpočet k růstu amerických úrokových měr. To jednak podpořilo příliv zahraničního kapitálu do USA (jenž umožnil financování deficitů běžného účtu), jednak způsobilo, že dolar značně zpevnil. Mezi koncem roku 1979 a 1985 se kurz dolaru vůči marce zhodnotil téměř o 30 procent. Zatímco v prvním období svého působení Reaganova administrativa nechala kurz dolaru vyvíjet se pod vlivem tržních sil, je druhá polovina 80.let ve znamení mnohem rozsáhlejší intervenční aktivity na měnových trzích a o mezinárodním kurzovém systému se v této souvislosti začíná hovořit jako o řízeném floatingu. Konec 80.let tak znamená opět návrat k úsilí o koordinaci mezinárodního měnového a ekonomického systému. V ekonomické teorii současně vznikají určité návrhy na celkovou reformu mezinárodního měnového systému. Tyto návrhy jsou odrazem rozčarování nad tím, že v podmínkách floatingu dochází k nadměrným kurzovým fluktuacím, devizovým spekulacím, s negativním dopadem na rozvoj mezinárodního obchodu. 11 Současný mezinárodní měnový systém lze tedy označit za systém řízeného floatingu, jehož cílem je dosáhnout omezení krátkodobých fluktuací devizových kurzů pomocí intervencí, které mají posunout měnový kurz na očekávanou úroveň. Některé země tak fixují svojí hodnotu na jinou měnu nebo na koš měn a některé uplatňují volný floating. 3.1.4. Otázka konvertibility měn Každý mezinárodní měnový systém musí splňovat tři hlavní požadavky a to je požadavek konvertibility, stability a likvidity. V době zlatého standardu mluvíme o konvertibilitě ve zlato a také o vzájemné konvertibilitě měn. Spočívá to v tom, že ústřední banky musí prodávat zlato za svou měnu za pevnou cenu, 11 PAČESOVÁ, Hana. Makroekonomie 2. díl. 1. vyd. Praha : Česká technika nakladatelství ČVUT, 2006. ISNB 80-01-03579-4. 18

dovoz i vývoz zlata je zcela volný, a proto byly měny zlatého standardu vždy volně konvertibilní za jiné měny. Postupně dochází ke zrušení přímé konvertibility za zlato, což znamená, že ústřední banky nemají povinnost prodávat za pevnou nominální cenu přímo zlato. Zrušením přímé konvertibility měny ve zlato se tak měna zlatého standardu mění na měnu papírovou. Tyto papírové měny jsou pouze vzájemně směnitelné. Poté co byla v roce 1971 zrušena vazba na zlato, existuje již jen volná konvertibilita měn za jiné měny. Volně konvertibilní měna je taková, kterou může nakoupit každý, kdykoliv a za jakýmkoliv účelem, jakoukoliv měnu a v jakémkoliv množství a za volně konvertibilní měnu pokládáme měnu, která je volně konvertibilní při jednotném kurzu, který je stejný jako kurz oficiálního volného devizového trhu. Prioritou mezinárodního měnového systému je vždy obnovení vzájemné konvertibility. Stabilizovat měnové kurzy se povedlo až po roce 1925 stabilizací britské libry a pak po roce 1928 téměř všechny měny i jak pro běžné platby, tak i pro kapitálové transakce. Začátkem 2. světové války dochází k devizovým omezením po celém světě s výjimkou zemí amerického dolaru. Mezinárodní měnový systém se po 2. světové válce snaží o obnovení vzájemné volné konvertibility měn a o její udržení. Těsně před pádem brettonwoodského mezinárodního měnového systému bylo celkem 25 volně konvertibilních měn a splnil tak potřeby rostoucího mezinárodního obchodu. Vzájemnou konvertibilitu má také současný mezinárodní měnový systém, který se neváže na zlato. Kurz volně konvertibilní měny se tvoří jako volný tržní kurz na volném devizovém trhu domácím či zahraničním. Úřední kurz může být jako nástroj devizové politiky. Pro devizovou politiku země s volně konvertibilní měnou je kurz vlastní měny cílem, ale i hlavním prostředkem dosahování cílů. Nejvýhodnějším cílem je stabilní kurz a jako nástroj regulace platební bilance musí být kurz pohyblivý. Můžeme tedy říci, že volná konvertibilita měny za jiné měny vyvolává tendenci k nestabilitě devizových kurzů, a proto požadavek vzájemné volné konvertibility měn je v rozporu s požadavkem stability devizových kurzů. Volná konvertibilita měny přináší pro země s volně tržní ekonomikou větší výhody než stabilita kurzu měny, proto je požadavek konvertibility prioritou v mezinárodním měnovém systému. 12 Po pádu brettonwoodského systému a přechodem k měnovému floatingu od roku 1973 dochází k velkému rozmachu mezinárodního pohybu kapitálu. Bylo to způsobeno tím, že byla 12 NĚMEČEK, Eduard. Mezinárodní měnový systém Otázka konvertibility, stability a likvidity. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Karolinum, 2000. ISNB 80-246-0081-1. 19

zrušena vazba měn ke zlatu přes dolar a byla zrušena pevná vazba samotného dolaru ke zlatu a mezinárodní pohyb kapitálu tak ovlivňuje pohyb devizových kurzů. Systém volně pohyblivých devizových kurzů se tak stává hlavním znakem současného mezinárodního měnového systému. 3.1.5. Otázka stability měn Pod stabilitou si můžeme představit něco jako stálost a je cílem všech globálních měnových politik. Musíme však rozlišit stabilitu měny (stabilitu národních měn) a stabilitu mezinárodního měnového systému, protože mezinárodní měnový systém je z národních měn složen a na stabilitě národních měn je závislá stabilita celého mezinárodního měnového systému. Stabilita v mezinárodním měnovém systému se vyznačuje tím, že existuje nějaký společný, stabilní měnový standard, který má funkci tzv. kotvi celého systému a musí existovat nějaký mechanismus, který by nutil národní ekonomiky ke stabilizace svých měn. Dále za stabilní měnu označuje měnu, která má stabilní vnitřní kupní sílu a také vnější hodnotu, která se vyznačuje stabilním kurzem vůči jiným měnám. Aby byl mezinárodní měnový systém stabilní musí obsahovat stabilní měnový standard, tímto standardem bylo zlato. A můžeme tedy říct, že stabilitou měny se rozumí stabilita vůči zlatu a konvertibilitou ve zlato byla stabilita zaručena. Poté co byla v roce 1971 zrušena směnitelnost dolaru ve zlato, se stal dolar papírovou volně směnitelnou měnou. Pak následovaly devalvace amerického dolaru a od roku 1973 byl nastaven floating měnového kurzu a hodnota měnové jednotky byla stanovována košovou metodou. Tato metoda byla použita i pro stanovení hodnoty SDR a poté i eura. 3.1.6. Otázka likvidity měn Otázka likvidity mezinárodního měnového systému řeší růst objemu mezinárodních peněžních prostředků k potřebě růstu objemu mezinárodního platebního styku. V mezinárodním měnovém systému, který se vyznačoval vazbou na zlato si pod otázkou likvidity představujeme dostatek měnového zlata, od 60.let se otázka likvidity přesouvá 20

k otázce udržení vnější omezené konvertibility amerického dolaru na zlato a po zrušení vazby na zlato si pod likviditou představujeme řešení problému přebytku likvidity. 3.2. Mezinárodní měnový fond Významnou zásluhou bretton-woodské konference bylo založení Mezinárodního měnového fondu, který spravuje mezinárodní měnový systém, založený na principu pevných měnových parit měn členských zemí navzájem, přičemž kotvou celého systému byl americký dolar definovaný svým zlatým obsahem. Koncepce dlouhodobé měnové stability byl založen na přístupu, který vycházel z přesvědčení, že vlády jednotlivých zemí jsou schopny provádět takovou rozpočtovou a měnovou politiku, aby byl zajištěn dlouhodobý růst ekonomiky při přijatelné míře inflace a nezaměstnanosti. 13 3.2.1. Hlavní cíle a činnosti Mezinárodního měnového fondu a jeho organizační struktura Mezinárodní měnový fond byl založen na základě dohody uzavřené na Mezinárodní měnové konferenci, která se konala v Breton Woods za účasti více než 300 zástupců ze 45 zemí. Dohoda byla podepsána dne 22.7.1944 a vstoupila v platnost 27.12.1945, kdy oficiálně začal fungovat Mezinárodní měnový fond jako instituce. Činnost Mezinárodního měnového fondu je řízena stanovami tzv. Články dohody. Tyto stanovy byly také v průběhu své činnosti fondu měněny. Hlavní cíle a činnosti Mezinárodního měnového fondu jsou: - bránit prudkým výkyvům měnových kurzů a pomáhat k udržení jejich dlouhodobé stability, - pomáhat postupnému odstraňování devizových omezení a vytvořit jisté předpoklady pro zavádění směnitelnosti měn v mezinárodním platebním styku a pomáhat tak rozvoji světovému obchodu, - poskytovat členským zemím devizové úvěry k vyrovnání přechodných problémů v platebních bilancí, 13 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 21

- na základě konzultací podporovat mezinárodní měnovou spolupráci, - vytváření nových prostředků mezinárodní likvidity, - regulace zahraniční zadluženosti. Organizační struktura Mezinárodní měnového fondu: - vrcholným orgánem Mezinárodního měnového fondu je Rada guvernérů, která je složená ze zástupců všech členských zemí, - běžné záležitosti řídí Rada výkonných ředitelů, která se skládá z generálního ředitele a výkonných ředitelů, - Rada výkonných ředitelů volí generálního ředitele. 3.2.2. Členství v Mezinárodním měnovém fondu a s ním spojená práva a povinnosti členů Členem Mezinárodního měnového fondu může být každá země, která je ochotna se řídit Články dohody a o toto členství požádá. Každá členská země má přidělen členský podíl kvóta, která je vyjádřena v SDR. Její vymezení vychází z ekonomického potenciálu země. Každý člen má základních 250 hlasů a k tomu jeden hlas za každých 100 000 SDR členského podílu, čím větší má země kvótu, tím má i větší hlasovací právo. Tato kvóta je splatná do šesti měsíců od přijetí země a splácí se v plné výši a poměrem 25% ve směnitelné měně určené Mezinárodním měnovým fondem a 75% v národní měně dané země. Mezi povinnosti členů Mezinárodního měnového fondu patří: - splacení členské kvóty, splácet případně přijaté úvěry, - usilovat o směnitelnost svých měn v rámci běžného účtu platební bilance a zajistit růst HDP a stabilní cenovou hladinu, - poskytovat Mezinárodnímu měnovému fondu informace o stavu svého hospodářství, - respektovat případně doporučení Mezinárodního měnového fondu. S členstvím v Mezinárodním měnovém fondu jsou však i spojena práva, která má možnost využít každá členská země a to jsou: 22

- čerpat úvěry ze zdrojů Mezinárodního měnového fondu za výhodnějších podmínek než na mezinárodním zápůjčním trhu, - zvýšení důvěryhodnosti země, - možnost působit na mezinárodní měnový systém a být v kontaktu s hlavními finančními představiteli ostatních členských zemí, - získat přehled o zadluženosti a důvěryhodnosti ostatních zemí, - využít poradenství ze strany Mezinárodního měnového fondu, - možnost stát se členem Světové banky. Tabulka č. 1: Vývoj členské základy Mezinárodního měnového fondu Rok Počet členských zemí 1945 29 1955 56 1965 102 1975 126 1980 138 1985 147 1990 151 2005 184 International Financial Statistics za příšlušné roky. 14 3.2.3. Finanční politika Mezinárodního měnového fondu Pro poskytování pomoci členským zemím při vyrovnávání přechodných deficitů bilancí běžných plateb dočasně Mezinárodní měnový fond zpřístupňuje své vlastní i cizí zdroje, mezi které patří: - splacené členské podíly, - zvláštní práva čerpání, - cizí zdroje získané na základě Všeobecné dohody o zápůjčce a Nové dohody o zápůjčce, - bilaterálně sjednané půjčky s centrálními bankami nebo vládami členských zemí 15. 14 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 15 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 23

Mimo již zmíněných finančních prostředků fond také vlastní zásoby zlata a také vytváří a vydává Zvláštní práva čerpání jako nadnárodní měnu, přijímá úroky z poskytnutých úvěrů a příjmy z investovaného kapitálu. Při poskytování úvěrů členským zemím si Mezinárodní měnový fond stanovuje podmínky, které se většinou týkají hospodářské politiky daného členského státu a mají zaručit příznivý ekonomický vývoj a splácení úvěru daným státem. Fond poskytuje členům následující úvěry: - Rezervní tranše, kterou je možno čerpat až do výše 25% členské kvóty držené v SDR či v jiných rezervních měnách. Tato částka je plně ve vlastnictví členského státu, který ji může použít kdykoliv bez jakýchkoliv podmínek, úroků a poplatků, jde vlastně o automatický nákup směnitelných měn za ekvivalent národní měny. - Úvěrová tranše, tento úvěr může země čerpat ve čtyřech částech, každá z nich do výše 25% členské kvóty. Její čerpání je však vázáno na prokázání nerovnováhy platební bilance a programu jak tuto situaci vyřešit. První tranše může být čerpána jednorázově, ostatní mají formu tzv. pohotovostních úvěrů, finanční prostředky jsou uvolňovány postupně v závislosti na plnění dohodnutých podmínek. - Rozšířená úvěrová facilita, která se používá od roku 1974 při problémech s platební bilancí, jejíž řešení vyžaduje dobu delší než je povolena při úvěrových tranších. Tento úvěr může být, za splnění podmínek stanovených Mezinárodním měnovým fondem, čerpán spolu s úvěrovou tranší až do výše 100% členské kvóty a doba splácení může být stanovena až na sedm let. 16 Postupně dochází k zavádění dalších druhů úvěrů, které jsou využívány členskými zeměmi. 3.2.4. Emise Zvláštních práv čerpání SDR V polovině 60.let dochází k růstu podílu národních měn v celkové struktuře devizových rezerv a to především USD a také rezervy v devizách přesáhly rezervy ve zlatě. Možný pokles devizových rezerv ohrozil plynulost mezinárodního platebního styku a také rozvoj světového obchodu. Tyto obavy vedly k potřebě nějakého rychlého řešení. I přesto že, mezinárodní 16 KUBIŠTA, Václav. Mezinárodní měnové vztahy. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2003. ISNB 80-245-0616-5. 24

likvidita byla zvyšována přílivem zlata i zvyšováním podílu USD, bylo nutností nalézt nový druh aktiva, který by tak mohl doplnit stávající strukturu devizových rezerv, protože zvyšující se podíl zlata byl značně limitován objemem jeho těžby a zvyšování rezerv dolary nebylo příliš akceptovatelné, protože rostoucí pasivní saldo platební bilance USA ohrožovalo stabilitu dolaru a tím i celého mezinárodního měnového systému. A proto v roce 1967 v Riu de Janeiro Mezinárodní měnový fond schválil Dohody o emisi nového rezervního aktiva ve formě zvláštních práv čerpání. SDR. Celková částka emitovaných SDR byla rozdělena mezi jednotlivé členské země proporcionálně k jejich členským kvótám a byla připsána na jejich zvláštní účet u Mezinárodního měnového fondu. Tím, že si země za přidělená SDR mohla nakoupit cizí volně směnitelnou měnu, se zvýšil objem devizových rezerv. Musela se však vyřešit další otázka a tou bylo splácení SDR. Výsledkem jednání byla přijata tzv. rekonstituční klausule, podle které mohla země použít celý objem přidělených SDR, ale v určitých intervalech musela obnovovat svou zásobu, aby v pětiletém průměru objem použitých SDR nepřekročil 70% přídělu ( tzn. udržovat v pětiletém průměru 30% svého přídělu SDR). Možnosti využití SDR se postupně rozšiřovaly a SDR jsou využívána i k jiným účelům, než je pouze vyrovnávání pasivního salda platební bilance a doplňování devizových rezerv (např. swapové obchody, termínové operace, úvěrové operace). SDR vystupuje jako zúčtovací jednotka v rámci Mezinárodního měnového fondu, rovněž plní funkci denominátora, tzn. že všechny operace týkající se čerpání a splácení finančních prostředků od Mezinárodního měnového fondu jsou vyjadřovány v SDR. V SDR jsou vyjadřovány kvóty členských zemí a SDR jsou také využívána v rámci Mezinárodního měnového fondu jako statistická jednotka. SDR je tedy nejen rezervní aktivum, ale i nadnárodní měnová jednotka, která má také svoji hodnotu. Hodnota SDR byla původně vyjadřována ve zlatě. Jednotka SDR se rovnala 0,888671 g ryzího zlata (měla stejný obsah jako americký dolar) a výchozí poměr USD k SDR byl 1:1. Po devalvaci USD se změnil také zlatý obsah a zlatý obsah SDR zůstal stejný. Kurz SDR k USD a k jiným měnám byl přepočítán podle nových zlatých parit. V důsledku zrušení směnitelnosti USD za zlato (v srpnu 1971) a narůstající disproporci mezi tržní a oficiální cenou zlata, začala být vazba SDR na zlato anachronismem. Nadále nebylo možné udržovat hodnotu SDR jako stabilní, když 25

hodnoty ostatních měn se začaly volně pohybovat podle nabídky a poptávky na devizových trzích. 17 Od roku 1971 začala být hodnota SDR vyjadřována v národních měnách košovým způsobem. Měnový koš byl původně sestaven jako soubor šestnácti měn podle podílu jednotlivých zemí na světovém obchodě v období 1968 až 1972. Do měnového koše byly zařazeny pouze měny těch zemí, jejichž podíl na světovém exportu zboží a služeb byl ve sledovaném období větší než 1%. Tyto podíly pak byly základem pro odvození vah jednotlivých měn v měnovém koši. V případě USA byla udělena výjimka (přiznán podíl 33%). Větší zastoupení dolaru v měnovém koši bylo zdůvodňováno tím, že podíl USA na světovém obchodě neodráží skutečné postavení a význam USA na světové ekonomice a neodpovídá postavení amerického dolaru jako mezinárodní obchodní a rezervní měny. Význam košového způsobu odvozování měny spočívá v tom, že hodnota takto vytvořené nadnárodní měnové jednotky je určována hodnotami měn, které tvoří měnový koš. Vzhledem k tomu, že vliv pohybu kurzu jedné nebo několika měn na jednotku SDR může být zmírněn nebo dokonce eliminován opačným pohybem kurzů ostatních měn zařazených do měnového koše, je takto vyjádřená měnová jednotka stabilnější než jakákoliv národní měna. Navíc změna kurzu měny zahrnuté v měnovém koši se promítne ve změně hodnoty měny odvozené košovým způsobem pouze vahou, která jí je přisouzena. To znamená, že čím větší je váhové zastoupení měny v měnovém koši, tím je větší i vliv změny kurzu této měny na změnu hodnoty košové jednotky. 18 K zásadní změně odvozování hodnoty SDR došlo 1. ledna 1981, kdy počet měn v měnovém koši byl snížen na 5 měn (americký dolar, západoněmecká marka, francouzský frank, japonský jen a britská libra). Tyto měny měly největší podíl v mezinárodním platebním styku a měly největší zastoupení ve struktuře oficiálních devizových rezerv jednotlivých zemí. Ke kontrole měn v měnovém koši dochází každých pět let. Po zavedení jednotné měny euro v bezhotovostním platebním styku v rámci eurozóny došlo také od 1.1.1999 ke změně měnového koše pro vyjadřování hodnoty SDR. Měny zemí, které jsou členy měnové unie (Německo, Francie) nahradilo euro. 17 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 18 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 26

Tabulka č. 2: Váhy národních měn a jejich měnové účasti v měnovém koši platné od 1.1.2006 19 Měna Váha měny v koši (v%) Měnová část USD 44 0,6320 euro 34 0,4100 japonský jen 11 18,4000 anglická libra 11 0,0903 3.2.5. Postavení SDR v mezinárodním měnovém systému Emisí rezervního aktiva (SDR) chtěl Mezinárodní měnový fond vyřešit problém nedostatečné mezinárodní likvidity a mělo se stát základním prvkem devizových rezerv a postupně mělo vytlačit zlato a oslabit postavení USD ve funkci rezervní a obchodní měny. Toto se však nezdařilo, neboť podíl SDR na devizových rezervách (bez zlata) zatím nepřesáhl 5%. Emise SDR vytvořila dodatečnou rezervu mezinárodního měnového systému, nedošlo tím tedy k náhradě zlata ani USD ve struktuře devizových rezerv. SDR také nezaujala významnou roli v kurzovém systému, svou národní měnu vázalo na SDR pouze několik zemí s nejvýznamnějšími měnami. Avšak krátce po prvních emisí ztrácí SDR na svém významu a to hlavně z těchto důvodů: - dochází ke zrušení pevné ceny zlata a tím došlo ke zvýšení hodnoty zlata v devizových rezervách a nemusí se tak vytvářet nové prostředky mezinárodní likvidity, - poté, co se rozpadl bretton-woodský měnový systém a řada zemí pak přešla na systém volně pohyblivých měnových kurzů, odpadá nutnost udržovat devizové rezervy k případným intervencím měnových kurzů na devizových trzích, - jako rezervní měna začínají působit i další národní měny a dochází tak k novému problému a to jak se vypořádat s růstem mezinárodní likvidity a jak ji zastavit. Mezinárodní měnový fond tak trošku ztratil hlavní úlohu při tvorbě a regulaci mezinárodní likvidity. 19 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 27

3.2.6. Kurzová politika Mezinárodního měnového fondu Hlavním cílem Mezinárodního měnového fondu byla měnová stabilita ve smyslu stability kurzové. Této kurzové stability má být dosaženo, když se budou dodržovat základní principy kurzového mechanismu Mezinárodního měnového fondu, který vychází z breton-woodského měnového systému. Mezi základní principy patří: - členské země mají povinnost vyjadřovat měnovou paritu v USD nebo ve zlatě, - členské země mají povinnost konzultovat s Mezinárodním měnovým fondem každou změnu měnové parity přesahující 10% parity původně schválené, - členské země mají povinnost provádět vzájemné devizové operace a transakce pomocí tzv. pevných měnových kurzů. Systém měnových kurzů se opíral o zlato a americký dolar jako nejsilnější národní měnu v poválečném období. Národní měny členských zemí Mezinárodního měnového fondu jsou tak vázány na dolar přímo nebo nepřímo přes zlato. Členské země se zavázaly, že budou vývoj měnového kurzu své národní měny ovlivňovat tak, aby se udržel v přípustném oscilačním pásmu. Na přelomu 50. a 60. let dochází ke změně postavení dolaru, dochází k poklesu důvěry v americký dolar a řadám devalvací amerického dolaru. Z obav ze zhroucení celého mezinárodního měnového fondu a ze znehodnocení devizových rezerv vytvořily nejvyspělejší členské země Mezinárodního měnového fondu (USA, Německo, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Švýcarsko) zvláštní fond tzv. zlatý pool. Jeho hlavním úkolem bylo intervenovat na londýnském trhu zlata tak, aby se tržní cena neodchýlila od ceny oficiální. Dále se členské země zavázaly, že nebudou požadovat na USA konverzi svých dolarových rezerv za zlato. Zlatý pool ukončil svou činnost 17.března 1968, protože již nebyl nadále schopen vzdorovat spekulativním nákupním vlnám na trhu zlata a byl zaveden tzv. dvojí trh zlata oficiální a volný. V 70. letech dochází k dalšímu znehodnocení amerického dolaru, zrušení směnitelnosti dolaru za zlato a přechodem na systém volně pohyblivých měnových kurzů dochází k rozpadu bretton-woodského měnového systému v oblasti dosažení a udržení kurzové stability. 28

Změna kurzového mechanismu a principů bretton-woodského systému byla provedena po zasedání členských zemí Mezinárodního měnového fondu, které se konalo v roce 1976 v Kingstonu na Jamajce. Na základě výsledků této konference došlo k podstatě k legalizaci existujícího stavu v kurzové oblasti a byla nastolena politika směřující k omezení peněžních funkcí zlata, a dokonce bylo členským zemím přímo zakázáno vyjadřování měnových parit ve zlatě. Tato úprava statutu Mezinárodního měnového fondu vstoupila v platnost 1.dubna 1978 a nový měnový systém, který nahradil bretton-woodský měnový systém, je označován, podle místa konání konference, jako jamajský měnový systém. Přijetím nových principů měnové spolupráce tak došlo k opuštění koncepce dlouhodobé kurzové stability, která byla prioritním cílem Mezinárodního měnového fondu a jedním z důvodů, které vedly k jeho založení. Dohled a kontrola nad pohyby a vývojem měnových kurzů přešly prakticky výlučně do kompetence jednotlivých zemí. Každá země si může zvolit jakýkoliv systém měnových kurzů, ať už pevných nebo pohyblivých, a vázat svoji měnu buď k některé z klíčových směnitelných měn, nebo ke koši vybraných měn (vazba na zlato je zakázána), přičemž nesmí zvolenou soustavou ohrozit stabilitu ostatních měn. Členské země jsou pouze povinné sdělit Mezinárodnímu měnovému fondu, pro jakou kurzovou soustavu se rozhodly, a tuto přijatou soustavu udržovat a rovněž ohlásit Mezinárodnímu měnovému fondu případný přechod na soustavu jinou. 20 3.2.7. Mezinárodní měnový fond v současnosti Počátkem roku 2001 přijal Mezinárodní měnový fond novou strategii, podle které je hlavní prioritou prevence finančních krizí. V této souvislosti je věnována značná pozornost analýze příčin krizí. Výsledky těchto analýz mohou sice upozornit na hrozící nebezpečí vzniku krize, ale nemohou vzniku krizí zabránit. Mezinárodní měnový fond rovněž přistoupil ke změně podmínek, za kterých poskytuje finanční pomoc členským zemím, dochází k zavedení mezinárodních standardů a kodexů, které měly sloužit členským zemím jako pomůcka při zvyšování transparentnosti v provádění hospodářských politik. Dochází k vydávání pravidelných informačních zpráv. Mezinárodní měnový fond patří tedy svou činností mezi důležité finanční instituce. 20 MARKOVÁ, Jana. Mezinárodní měnová spolupráce. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Oeconomica, 2006. ISNB 80-245-1053-7. 29