14.2. Pracovní rehabilitace...35 14.3. Výhody pro zaměstnavatele zaměstnávající zdravotně postižené jako součást motivace...36 14. 3. 1.

OBSAH OBSAH...3 0. Úvod...5 1. Charakteristika mentálního postižení...6 2. Snaha o integraci...7 3. Právo lidí s mentálním postižením na práci...7 4. Klasifikace mentální retardace...9 4.1. Lehká mentální retardace (IQ 69-50)...9 4.2. Středně těžká mentální retardace (IQ 49-35)...10 4.3. Těžká mentální retardace (IQ 34-20)...11 4.4. Hluboká mentální retardace (IQ 19-0)...11 4.5. Jiná mentální retardace...12 4.6. Nespecifikovaná mentální retardace...12 5. Psychické vlastnosti lidí s mentálním postižením...13 snižující možnosti jejich pracovního uplatnění...13 5.1. Porucha myšlení...13 5.2. Postižení řeči...13 5.3. Omezená schopnost učení...13 5.4. Emoční prožívání...14 5.5. Odlišnost motivace a stimulace poznávání...14 5.6. Nápadnosti v chování...15 5.7. Sebehodnocení a seberealizace...15 6. Vzdělavatelnost jako předpoklad zaměstnatelnosti...15 7. Další faktory komplikující pracovní zařazení...16 8. Příprava občanů s mentálním postižením na budoucí povolání...17 8.1. Zvláštní škola...17 8.2. Pomocná škola...18 8.3. Praktická škola...18 8.4. Odborné učiliště...19 8.5. Úloha speciálně pedagogické poradny...20 9. Předpracovní příprava...21 10. Tranzitní program...21 11. Pracovní uplatnění mentálně postižených...23 12. Možnosti zaměstnávání občanů s mentálním postižením...24 12.1. Podporované zaměstnávání...24 12. 1. 1. Charakteristika podporovaného zaměstnávání...24 12. 1. 2. Znaky podporovaného zaměstnávání...24 12. 1. 3. Cílová skupina...25 12. 1. 3. Pracovní asistence...25 12. 1. 7. Podporované zaměstnávání v praxi...26 12. 1. 8. Pomoc uživateli služby i zaměstnavateli...27 12.2. Chráněná pracoviště...28 12.3. Chráněné dílny...30 12.4. Pracovně - tréninkový program...31 12.5. Rehabilitační dílny...32 12.6. Camphill...32 13. Okolnosti ztěžující zaměstnávání mentálně postižených...34 14. Právní hledisko zaměstnávání mentálně postižených...34 14.1. Povinnost zaměstnavatele zaměstnávat zdravotně postižené...35 3

14.2. Pracovní rehabilitace...35 14.3. Výhody pro zaměstnavatele zaměstnávající zdravotně postižené jako součást motivace...36 14. 3. 1. Slevy na dani...36 14. 3. 2. Příspěvky ÚP...36 15. Akce cihla...39 16. Mezinárodní projekty...40 16.1. Equal...40 16.2. Phare...42 16. 2. 1. Palmif...43 16. 2. 1. 1. Ověření komplexu služeb podporovaného zaměstnávání v ČR...43 16. 2. 2. Projekt Vlaštovky...44 16.3. Leonardo da Vinci...45 16. 3. 1. QUIP...45 16. 3. 2. Stepping stones...46 17. Organizace zastřešující zaměstnávání MP v ČR...46 17.1. DOBROMYSL...46 17.2. SPMP...47 17.3. Česká unie pro podporované zaměstnávání...47 17.4. NRZP...47 17.5. QUIP Společnost pro změnu...48 18. PRAKTICKÁ ČÁST...49 18.1. Kvalitativní výzkum...49 18. 1. 1. Metodika...49 18. 1. 1. 1. Dotazník...50 18. 1. 1. 2. Emailové kontakty...51 18. 1. 1. 3. Telefonické rozhovory...53 18. 1. 1. 4. Osobní rozhovory...53 18. 1. 2. Charakter sledovaného souboru...54 18. 1. 3. Výběr a vyhledávání respondentů...54 18. 1. 4. Zpracování a vyhodnocení dat z dotazníku...56 18. 1. 4. 1. Faktografické údaje...56 18. 1. 4. 2. Zkušenosti z podporovaného zaměstnávání...59 18. 1. 4. 3. Získané kontakty na chráněné pracovní dílny a pracovní místa...64 18. 1. 5. Zmapování moravskoslezského a olomouckého kraje...67 18. 1. 5. 1. Moravskoslezský kraj...67 18. 1. 5. 2. Olomoucký kraj...68 18. 1. 6. Výsledky a diskuse...69 18.2. Projekt WWW stránek...72 18. 2. 1. Obecné informace o možnostech zaměstnávání MP...73 18. 2. 2. Umístění dotazníku...73 18. 2. 3. Odkazy na vlastní vytvořené databáze...74 18. 2. 4. Odkazy na vyhledávače MPSV a MŠMT...75 18. 2. 5. Odkazy na organizace zabývající se problematikou osob s MP...75 19. Závěr...76 20. Použitá literatura...77 21. Přílohy...83 4

0. ÚVOD Kvalita společnosti se může měřit podle způsobu, jak se stará o své nejzranitelnější a nejzávislejší členy Adrian D. Ward Mezinárodní liga společnosti pro osoby s mentálním postižením Ve světě spěchajícím kupředu s novými technologiemi, novými konflikty a ekologickými pastmi, jež jsme na sebe společně připravili, přežijí jen ti nejsilnější jedinci tak jsme pochopili základ evoluční teorie. Kolik z nás je však opravdu silnými a nakolik je tento pojem relativní? Můžeme přehlížet slabší, postavit je na okraj společenského života, jen proto, že se cítíme být silnějšími? Kolik takových slabších nakonec bude? Pokusy o vytvoření elitní společnosti již v minulosti ztroskotaly Teď máme příležitost přežít společně, pokud využijeme svého potenciálu a naučíme i ty slabší býti silnějšími. S naší pomocí se mohou naučit starat sami o sebe, nebýt závislý tak pro ně může znamenat být užitečný. Tak jak to zní vašim uším? Příliš poeticky? Ano proces to může být dlouhý, ale ne věčný, tak jako je věčné přehlížení a ubírání společenských příležitostí i sil Jednou ze skupin lidí, kteří pro své omezené možnosti nemohou vést život podobný představám jiných, jsou lidé s mentálním handicapem a ve své diplomové práci se zabývám možnostmi zaměstnávání takto postižených. Dalo by se říci, že zaměstnání jednotlivce s mentálním postižením je až poslední fází, předchází dlouhodobý proces výchovy, učení sebeobsluze, samostatnosti, schopnostem zvládat vlastní bydlení, domácnost, cestování dopravními prostředky, pochopení základních pravidel etikety a společenských norem atd. Služby podporovaného zaměstnávání, chráněných pracovišť či dílen a realizace tranzitních programů umožňují začlenění do pracovního procesu v určitém rozsahu i této skupině postižených. Existuje však řada faktorů (např. těžké postižení), které jejich pracovní umístění ztěžují nebo mohou i znemožnit. Nalézáním pracovních příležitostí, předpracovní přípravou, prostředky i komplikacemi zaměstnávání lidí s mentální retardací, ale také právní stránkou zaměstnávání lidí se zdravotním postižením se zabývám ve své diplomové práci. Součástí diplomové práce je také vytvoření www prezentace k dané problematice. Její informační náplň by měla přispět k orientaci ve službách a prostředcích, které jsou mentálně postiženým k dispozici - pro ně samotné, pro pomáhající pracovníky i veřejnost. 5

1. CHARAKTERISTIKA MENTÁLNÍHO POSTIŽENÍ Lidé s mentálním postižením tvoří specifickou skupinu mezi zdravotně postiženými občany a představují mezi nimi jednu z nejpočetnějších skupin. Rozdíly v mentální úrovni jednotlivců s mentální retardací jsou větší než rozdíly mezi nepostiženou populací. Mezi osoby s mentálním postižením patří jak lidé s lehkou mentální retardací, z nichž mnozí dokončí školu, vyučí se učebnímu oboru a nezřídka si založí i vlastní rodinu, tak i lidé s hlubokým postižením, kteří jsou sotva schopni sebeobsluhy a samostatného pohybu a jsou tudíž odkázáni na cizí pomoc. Mentální retardace je souhrnné označení vrozeného postižení rozumových schopností, které se projeví neschopností porozumět svému okolí a v požadované míře se mu přizpůsobit. Můžeme ji definovat jako neschopnost jedince dosáhnout odpovídajícího stupně intelektového vývoje, přestože byl k tomu výchovně stimulován. (Vágnerová, 2003, str. 17) Příčinou mentální retardace je porucha CNS, hranicí mentální defektivity je IQ 70. (Vágnerová,1999) Mentální retardace může však být i získaná (po 2.roce života), tzv. demence, jde o proces zastavení, rozpadu normálního intelektového vývoje vlivem poruchy, úrazu či nemoci nejčastější příčiny jsou zánět mozku (encephalitis), zánět mozkových blan (meningitis), úrazy mozku, intoxikace, degenerační onemocnění mozku, duševní poruchy. Porucha může mít progresivní tendenci nebo se může zastavit a nevede k dalšímu zhoršení stavu. (Pipeková, 1998, str.172) Objevují se i jedinci vykazující projevy shodné s mentální retardací, ale příčinu nacházíme v oblasti výchovné či sociální. (Kubíče, Kubíčová, 1997) Důvodem bývá obvykle zanedbání péče o dítě, málo stimulující či nevhodné prostředí výchovy, nevěnování pozornosti důležitým vývojovým aspektům - jde o zdánlivou mentální retardaci, tzv. pseudooligofrenii. Při včasném zásahu, změně sociálního prostředí, vhodném výchovném a vzdělávacím působení může dojít ke zlepšení stavu a přiblížení na normální úroveň rozumových schopností. 6

Představy ostatních lidí o mentálně postižených jsou však velmi nejasné a doprovází je předsudky a často neopodstatněné obavy. Stále se ještě někteří lidé domnívají, že všichni postižení by měli být umístěni do specializovaných zařízení, aby nebyli ostatním - dosud zdravým - na očích. (Švarcová, 2000, str. 11) 2. SNAHA O INTEGRACI V současné době se však stále častěji setkáváme také s jiným pohledem na tuto problematiku, a tím je snaha o integraci lidí s postižením. Integrace představuje postoj společnosti k handicapovaným občanům, který je neodmítá, nesegreguje, ale naopak se snaží vytvářet optimální podmínky pro jejich začlenění do společenského života. (Švarcová, 2000, str. 12) Integrace představuje především snahu o normalizaci a humanizaci. Normalizací rozumíme umožnit lidem s postižením žít pokud možno normálním životem, tj žít v rodině, navštěvovat školu, věnovat se svým zájmům a sportu, připravovat se na určité profesní uplatnění a v dospělosti si najít zaměstnání odpovídající jeho schopnostem. Humanizace znamená respektovat handicapované spoluobčany jako rovnoprávné členy a poskytnout jim potřebnou péči. Projevuje se postojích k těmto lidem, ale především v jednání a zacházení s nimi. (Švarcová, 2000, str. 12-13 ) Mentální postižení není svou povahou absolutní, nýbrž relativní vůči očekávání hodnot a výkonu u skupiny, resp. společnosti, ke které člověk přísluší. (Dörner a Plog, 1999 ) 3. PRÁVO LIDÍ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM NA PRÁCI (Švarcová, 2000, str. 14-18) Lidé s mentálním handicapem mají stejná lidská práva jako jiné skupiny lidí ať už zdravých či postižených, tak jak jsou deklarována v Listině základních práv a svobod ČR (1993) či v mezinárodním dokumentu Všeobecné deklaraci lidských práv přijaté po 2. sv. válce OSN. Mají tedy právo i na přijatelné vzdělání a právo pracovat. 7

Hlas volání po uznání práv mentálně postižených se objevil v 60. letech minulého století, kdy byla ustavena Evropská liga společností mentálně handicapovaných. Za svůj cíl si formulovala hájit zájmy mentálně handicapovaných bez ohledu na národnost, rasu či přesvědčení a hlavní snahou bylo zabezpečit péči v oblasti léčebné, bytové, vzdělávací, přípravy na povolání, zaměstnání a sociálních služeb. Důležitým požadavkem bylo, aby společnost poskytovala potřebné služby mentálně postiženým nikoli na bázi dobročinnosti ale na základě jejich práv. V r. 1961 byla přijata Evropská sociální charta upozorňující na postižené osoby jako nositele lidských práv. Vyznívá zde snaha uplatnit práva tělesně nebo mentálně handicapovaných osob na odbornou přípravu na povolání a rehabilitaci. Z jejího konceptu vyplývá požadavek na budování speciálních vzdělávacích zařízení pro lidi s postižením a potřeba přijmout přijatelná opatření pro zaměstnávání těchto osob, uvádí např. specializované umísťovací služby, chráněné zaměstnání, podpůrná opatření pro zaměstnavatele přijímajícího do zaměstnání osoby s postižením. (In Sborník mezinárodní konference K97, 1998) Deklarace o právech mentálně postižených osob byla vyhlášena na Valném shromáždění OSN v prosinci 1971. Zhruba ve stejné době se ve Švédsku zaktivizovala skupina mladých lidí s mentálním postižením, aby hájili svá práva, mohli se zabývat řešením záležitostí bezprostředně se týkajících jich samotných. Organizováním podobných skupin sebeobhájců se často zabývali odborní pracovníci nebo dobrovolníci respektující právo lidí s mentálním handicapem na jejich vlastní názor a rozhodnutí. V roce 1993 byla OSN schválena Standardní pravidla pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Jak uvádí Švarcová, nemají tato pravidla platnost mezinárodního práva, představují však politický a morální závazek států podnikat akce pro vyrovnání příležitostí lidí se zdravotním postižením. (2000, str. 17) U nás výše zmíněná pravidla vydalo Sdružení zdravotně postižených v ČR v roce 1997. V září 1997 se v Praze také konala mezinárodní konference K 97 Lidská práva pro osoby s mentálním postižením. 8

4. KLASIFIKACE MENTÁLNÍ RETARDACE Od roku 1992 vstoupila v platnost 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí zpracovaná WHO (Světovou zdravotnickou organizací) v Ženevě, která rozděluje mentální retardaci do 6 základních kategorií: - Lehká mentální retardace (dříve debilita) - Středně těžká mentální retardace (dříve imbecilita) - Těžká mentální retardace - Hluboká mentální retardace (dříve idiocie) - Jiná mentální retardace - Nespecifikovaná mentální retardace 4.1. Lehká mentální retardace (IQ 69-50) Lidé s tímto stupněm postižení jsou schopni: - užívat řeč v běžném životě (i když její osvojení je opožděné), - zvládnout sebeobsluhu, - vykonávat domácí práce, - dosáhnout určitého stupně samostatnosti, - učit se. Stupeň uvažování odpovídá úrovni dětí středního školního věku, tj. respektují některá pravidla logiky, ale nesou schopni uvažovat abstraktně, užívají jen konkrétních označení. (Vágnerová, 1999) Do 3 let se projeví jen lehké opoždění nebo zpomalení psychomotorického vývoje, nápadněji působí problémy mezi 3 6 rokem odrážející se v malé slovní zásobě, opožděném vývoji řeči, stereotypu ve hře, nedostatku zvídavosti, vadách řeči. (Pipeková, 1998) Hlavní potíže se objevují při teoretické práci ve škole, často se lehce mentálně postižené děti potýkají se specifickými poruchami problémy se čtením a psaním. Většinu jedinců s lehkou mentální retardací je možné zaměstnat prací, která vyžaduje spíše praktické než teoretické schopnosti, včetně práce manuální. 9

V sociální oblasti nemusí lehký stupeň mentální retardace působit závažnější problémy, pokud postižený není zároveň také emočně a sociálně nezralý pak může mít problémy se vyrovnat s požadavky manželství a výchovy dětí, problémy udržet si ekonomické zajištění (zaměstnání, bydlení aj.). Přidruženými chorobnými stavy u lehkého mentálního postižení mohou být např. epilepsie, autismus, poruchy chování a tělesné postižení. (Švarcová, 2000) Dříve byl tento stupeň mentálního postižení diagnostikován jako lehká oligofrenie či debilita. 4.2. Středně těžká mentální retardace (IQ 49-35) U jedinců zařazených do této kategorie je opožděn rozvoj chápání a užívání řeči, a dále omezena schopnost sebeobsluhy a zručnost. (Švarcová, 2000) Uvažování středně těžce mentálně postiženého lze přirovnat ke stupni myšlení předškolního dítěte. Verbální projev bývá chudý, agramatický. Učí se mechanicky na praktické úrovni, což znamená, že ne vždy respektují pravidla logiky. K zapamatování čehokoliv je třeba četnosti opakování. (Vágnerová,1999) Pod vytrvalým pedagogickým vedením jsou středně těžce mentálně postižení schopni si osvojit základy čtení, psaní a počítání. Ve schopnostech středně retardovaných se však vyskytují značné výkyvy: někteří jedinci jsou celkem zruční, ale mají omezené verbální schopnosti, zatímco jiní jsou značně neobratní, ale v sociální interakci a jednoduché konverzaci si lépe poradí. Někteří se nenaučí mluvit vůbec, přesto však mohou porozumět jednoduchým instrukcím, a dokáží nahradit řečové dorozumívání gestikulací a nonverbální komunikací. (Švarcová, 2000) Jsou schopni si osvojit běžné návyky a získat základní dovednosti (především v sebeobsluze). V dospělosti mohou vykonávat jednoduché pracovní úkony, pokud nevyžadují přesnost a rychlost - musí mít však zajištěn odborný dohled. (Vágnerová, 2003) 10

U tohoto stupně mentálního postižení se vyskytují často doprovodné poruchy jako autismus či jiné pervazivní vývojové poruchy, zpravidla bývají mobilní (mohou chodit bez pomoci), ale tělesná postižení a neurologická onemocnění (zejména epilepsie) nejsou výjimkou. (Švarcová, 2000) V minulosti byl tento stupeň mentálního postižení označován jako středně těžká oligofrenie či imbecilita. 4.3. Těžká mentální retardace (IQ 34-20) Klinický obraz této kategorie postižených je v mnohém podobný předchozímu stupni postižení, snížená úroveň schopností je však výraznější. Ve většině případů se k těžkému mentálnímu postižení přidává značná porucha motoriky a přidružené vady (smyslové aj.), jde tedy o postižení kombinované. (Švarcová, 2000) Takto postižení chápou základní souvislosti a vztahy, osvojení řeči je však obtížné, obvykle používají jen několik slov generalizovaně a se špatnou artikulací. Učení je značně omezeno, výsledkem je i poté zvládnutí jen základní sebeobsluhy a vykonávání některých činností na pokyn či příkaz. (Vágnerová, 1999) Těžce mentálně postižení jsou závislí na péči druhých. (Vágnerová, 2003) Přesto zkušenosti ukazují, že včasná kvalifikovaná rehabilitační, výchovná a vzdělávací péče přispívá k rozvoji motoriky, rozumových schopností, komunikace a zlepšení kvality jejich života. (Švarcová, 2000) Diagnóza těžké mentální retardace zahrnuje těžkou oligofrenii. 4.4. Hluboká mentální retardace (IQ 19-0) Většinou je tento stupeň retardace doprovázen pohybovým defektem, bývají imobilní či výrazně omezeni v pohybu, přidávají se epilepsie, poškození zraku a sluchu, nejtěžší formy pervazivních vývojových poruch (atypický autismus). 11

Mají velmi omezenou nebo nulovou schopnost pečovat o své základní potřeby, objevuje se inkontinence, chápání se omezuje na vyhovění jednoduchým požadavkům. (Švarcová, 2000) Artikulovaná řeč není zvládnuta, postižení dovedou rozeznat známe a neznámé podněty a na ně reagovat libostí či nelibostí. Poznávací schopnosti se na tomto stupni dále příliš nerozvíjí. (Vágnerová,1999) Při vhodném vedení lze dosáhnout nejzákladnějších prostorově orientačních dovedností a malým dílem sebeobslužných úkonů. (Švarcová, 2000) Jedinci s tímto stupněm postižení jsou komplexně závislí na péči jiných lidí, obvykle bývají umísťováni do ústavů sociální péče. (Vágnerová, 2003) Tato diagnóza bývala označována jako hluboká oligofrenie či idiocie. 4.5. Jiná mentální retardace Použití této kategorie souvisí s nesnadností či nemožností určení stupně intelektové retardace. Obvykle je důvodem přidružené těžké senzorické (nemluvící, neslyšící, nevidomí jedinci) nebo somatické poškození, výrazné poruchy chování, artismus. (Švarcová, 2000) 4.6. Nespecifikovaná mentální retardace Zařazení do této kategorie nastává v případech, kdy není dostatek informací k zařazení jedince do jedné z výše zmíněných kategorií, přestože mentální retardace je prokázána. (Švarcová, 2000) 12

5. PSYCHICKÉ VLASTNOSTI LIDÍ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM SNIŽUJÍCÍ MOŽNOSTI JEJICH PRACOVNÍHO UPLATNĚNÍ (Vágnerová, 2003, str. 28-35) 5.1. Porucha myšlení Úroveň myšlení mentálně postižených může dospět nanejvýš do fáze konkrétních logických operací, a to u jedinců s lehkým mentálním postižením. Jejich uvažování bude vždy svázáno s realitou, s konkrétní situací, jelikož se nedokáží odpoutat od vlastních pocitů a svého pohledu, které do určité míry zkreslují jejich poznávání. Myšlení mentálně postiženého charakterizuje značná stereotypnost a rigidita (ulpívání na určitém způsobu řešení), absence nadhledu se pak projeví sníženou kritičností a vysokou sugestibilitou. Ulpívavostí se brání novým, jim nesrozumitelným podnětům, v řešení problémů jsou pasivní, rezignují na ně nebo očekávají pomoc druhých lidí. 5.2. Postižení řeči Řeč mentálně postižených je nápadná především jednoduchostí vyjádření a nepřesnou výslovností (buď z důvodu nedostatků v motorické koordinaci mluvidel nebo zhoršené sluchové diferenciace). Vzhledem k omezenější slovní zásobě, mohou mít problém s pochopením celkového kontextu, složitější slovní obraty jako ironii, žert či metaforu nejsou schopni chápat vůbec. Jazyková necitlivost se projevuje četnými agramatismy v řeči. 5.3. Omezená schopnost učení Schopnost učení je omezena, nejen ve ztížené schopnosti porozumění, ale i vlivem nedostatků v koncentraci pozornosti. Učení je převážně mechanické, tj. asociační. Efektivitu učení mnohdy snižuje neochota těchto lidí se učit z důvodu rezignace na svůj další rozvoj. 13

5.4. Emoční prožívání V oblasti emočního prožívání mají lidé s mentálním postižením větší sklony k afektivním reakcím, mrzuté náladě a celkově se vyznačují zvýšenou dráždivostí. V uspokojování psychických potřeb jsou závislejší na okolí, mají však tendence k neodkladnému a okamžitému uspokojení nastálé potřeby. Velice výrazná je u mentálně postižených potřeba citové jistoty a bezpečí, odráží se v potřebě trvalého citového vztahu s blízkým člověkem, stabilního prostředí, v němž mentálně postižený žije. Emoční opora je zdrojem rovnováhy, která je narušována obtížnějším porozuměním okolnímu světu. Potřeba citové jistoty se v dospělosti projevuje přetrvávající infantilitou nenastává klasická pubertální změna citových vazeb a postojů k jednotlivým členům rodiny. V tomto směru nedojde nikdy k úplnému osamostatnění, tito jedinci zůstávají fixováni na rodinu a osoby jim blízké. 5.5. Odlišnost motivace a stimulace poznávání V oblasti učení mají mentálně postižení sklony k pohodlnosti, primárně jsou motivováni emočně či materiálně. Např. jsou ochotni se učit novým věcem za podpory člověka, k němuž mají pozitivní vztah (nezáleží na tom, co se učí, chtějí potvrdit náklonnost k dané osobě, potěšit svou snahou) nebo s příslibem odměny. Tendence porozumění nejbližšímu okolí však existuje, informace je třeba předávat v rozumné míře, v systému učení musí být jednoduchý řád a musí docházet k častému opakování. Míra stimulace by měla být přiměřená možnostem mentálně postiženého, příliš pestrý či nadměrný přísun podnětů by mohl způsobit až afektivní reakci (vztek, tendence vyhnout se nepříjemné situaci). Podobná reakce je projevem nezvládnuté situace, vysoké míry subjektivního zatížení preferencí mentálně postižených je proto stereotypnější, jednodušší a jednoznačnější stimulace. 14

5.6. Nápadnosti v chování V chování osob s mentálním postižením je rozpoznatelný sklon k bezprostřednímu způsobu reagování. Mohou mít problémy s aplikací společenských pravidel v nových situacích a za rozdílných okolností. Schopnost sebeovládání není natolik rozvinuta, což se projevuje zvýšenou tendencí k afektivním a impulzivním reakcím, v období adolescence až agresivnímu jednání. Příčinou mohou být zvýšené sociální požadavky kladené na dospělého jedince, negativní postoje okolí (ponižování, odmítání), omezení, jejichž smysl postiženému uniká, ale v neposlední řadě má vliv také organické poškození mozku, které dráždivost a sklon k impulzivním reakcím zvyšuje. 5.7. Sebehodnocení a seberealizace Sebehodnocení osob s mentální retardací je charakteristické nekritičností a sugestibilitou, jinak řečeno je zkreslené, ovlivněné okolím, závislé na názorech druhých lidí. Sebepojetí je rigidní, mentálně postižený člověk těžko odhaduje své nové možnosti, životním změnám neumí přizpůsobit své chování, tj. chová se stále stejně. Pokud spokojenost se sebou samým neodpovídá skutečnosti, v očích ostatních tak může snadno působit směšně. V oblasti seberealizace se spokojí s pozitivní reakcí ostatních lidí, kterou chápou jako potvrzení jejich vlastní hodnoty. Svou budoucnost neplánují z důvodu chybějícího hypotetického uvažování, žijí převážně v přítomnosti. Potlačená potřeba životní perspektivy je výsledkem obtížného chápání pojmu času a diferenciace minulosti, přítomnosti a budoucnosti. 6. VZDĚLAVATELNOST JAKO PŘEDPOKLAD ZAMĚSTNATELNOSTI Pokud chceme mluvit o možnostech zaměstnávání mentálně postižených, je třeba skupinu osob, které mohou být zaměstnatelné, zúžit na jednotlivce s lehkou mentální retardací. V některých případech by se mohlo podařit zaměstnat pracovní činností (např. v chráněné dílně) středně těžce mentálně postižené, avšak se zajištěním osobní asistence. 15

Vzdělavatelnost, tedy schopnost učit se, je hlavním předpokladem zaměstnatelnosti. Mentálně postižený musí splňovat určité předpoklady uchazeče o práci, tj. musí umět užívat řeč v běžných životních situacích, musí se naučit porozumět pracovním pokynům, pochopit náplň pracovní činnosti (i když to může déle trvat), dosáhnout určitého stupně samostatnosti, zvládnout sebeobsluhu. Měl by být schopen také učit se novým věcem potřebným k výkonu práce. V tomto směru i se zvládáním prvotních obtíží zařazení se do pracovního kolektivu pomůže osobní asistent, snahou však je, aby postižený dosáhl soběstačnosti při práci, dohled se omezil a větší důraz byl kladen spíše na poradenství. Takové podmínky splňují ve větší či menší míře lidé s lehkou mentální retardací, částečně pak s retardací středně těžkou, jejich umístění je však již komplikované. V případech těžké a hluboké mentální retardace o možnosti pracovního zařazení uvažovat nemůžeme. 7. DALŠÍ FAKTORY KOMPLIKUJÍCÍ PRACOVNÍ ZAŘAZENÍ Jak uvádí Langer ve své typologii lehce mentálně postižených, nejčastěji vyskytující se typ těchto osob je také nejlépe pracovně zařaditelný. Mohou se vyučit na odborném učilišti či praktické škole a tak se při vhodném vedení i pracovně uplatnit. U tohoto typu je postižen pouze intelekt, sociální adaptabilita je v normálu (tj. jsou schopni akceptovat základní etické normy chování) a není zde postižena hrubá ani jemná motorika. Svou motoriku mohou tito lidé také postupně zlepšovat a při dobrých výchovných podmínkách mohou dosáhnout takové manuální zručnosti jako průměrný jedinec v populaci. (Langer, 1996, str. 197-203) Obtížněji zařaditelní jsou lehce mentálně postižení, u nichž je v defektu sociální adaptabilita (tj. mají poruchy chování, jsou nepřizpůsobiví, afektivní) nebo se přidává postižení motoriky (jemné, hrubé nebo celkové hybnosti) nebo smyslové postižení. Mohou se přidat také další poruchy CNS jako syndrom nepozornosti s hyperaktivitou (ADHD), specifické poruchy učení či epilepsie. 16

A v neposlední řadě ovlivní pracovní uplatnění také faktory jako pracovní spolehlivost, dochvilnost / nedochvilnost, stálost / nestálost, pracovní motivace, hodnotová orientace takto postižených. (Langer, 1996, str. 207) 8. PŘÍPRAVA OBČANŮ S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM NA BUDOUCÍ POVOLÁNÍ Proces vzdělávání mentálně postižených probíhá jinak než v běžné škole vyžaduje speciální učební metody, vhodný výběr učiva a individuální přístup učitele, tyto nároky podmiňuje také snížení počtu žáků ve třídě. (Krejčířová, 2002) Stupně vzdělávání související s přípravou mentálně postižených na budoucí povolání (zák. 28/1984 Sb. o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol; část IV. Speciální školy) zahrnují zvláštní školu, pomocnou školu, praktickou školu a odborné učiliště. 8.1. Zvláštní škola Podle 31 zák. 28/1984 Sb. je určena žákům s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole. Příprava na zvláštní škole je devítiletá. Jde o typ speciální školy, která vzdělává žáky se specifickými vzdělávacími potřebami - od neúspěšného žáka základní školy s podprůměrným intelektem až po děti mentálně postižené. Učební plán je volnější - dává možnost integrovat některé předměty do jednoho celku a umožnit tak komplexnější pohled na danou látku. V učebním plánu je zařazeno více hodin pracovního vyučování, logopedická péče a doplňovací hodina určená k doplnění či opakování učiva, které žáci nezvládli nebo s ním měli potíže. (Kubíče, Kubíčová, 1997) Celkově je výuka zaměřena více na praktickou stránku učiva, neocenitelnou úlohu má asistent učitele, který je v hodinách učiteli po ruce, individuálně se věnuje žákům a pomáhá jim zvládnout zadané úkoly přiměřeně jejich tempu. 17

8.2. Pomocná škola Podle 33 zák. 28/1984 Sb. vychovává a vzdělává pomocná škola obtížně vzdělavatelné žáky s takovými nedostatky rozumového vývoje, pro které se nemohou vzdělávat ani ve zvláštní škole, avšak jsou schopni osvojit si alespoň některé prvky vzdělání - zaměřené především na vypěstování návyků sebeobsluhy, osobní hygieny a na rozvíjení přiměřených poznatků a pracovních dovedností s předměty denní potřeby. Pomocná škola má 10 ročníků. Pomocná škola má připravit žáky pro zapojení se do praktického života, důraz je kladen na výchovnou oblast, především na rozvoj smyslové, rozumové, pracovní složky. Žáci si osvojují základy vzdělání trivium, absolvent pomocné školy by měl být schopen přečíst jednoduchý text, zvládnout přepis jednoduchého textu a základy počítání do 100. Zvýšená hodinová dotace pracovního vyučování umožňuje připravit žáky na systematickou práci, kterou později mohou vykonávat např. v chráněných dílnách. (Kubíče, Kubíčová, 1998) Součástí výuky v pomocné škole jsou nácviky sebeobsluhy, učení se pracím v domácnosti, pěstitelským pracím, práce s drobným materiálem, práce se dřevem a papírem, výtvarná výchova, práce v dílně, montážní a demontážní práce, péče o zevnějšek a okolní prostředí apod. (Švarcová, 1996) Žákům se závažným mentálním postižením, pro které se nemohou vzdělávat ani ve zvláštní či pomocné škole, jsou určeny rehabilitační třídy pomocné školy. Zde si v přizpůsobených podmínkách osvojují alespoň základní znalosti, dovednosti a návyky k rozvoji jejich motoriky, nalezení vhodné formy komunikace s okolím a umožnění částečné soběstačnosti. (Krejčířová, 2002) 8.3. Praktická škola Podle 32a zák. 28/1984 Sb. připravuje žáky pro výkon jednoduchých činností, příprava trvá 1-3 roky. 3letá připravuje žáky pro výkon jednoduchých činností se zaměřením odpovídajícím jednotlivým skupinám povolání nebo se zaměřením na vedení 18

domácnosti; přednostně jsou přijímáni žáci, kteří ukončili zvláštní školu a žáci, kteří ukončili docházku v nižším než 9. ročníku zvláštní školy (jen v odůvodněných případech žáky, kteří neukončili úspěšně 9. roč. základní školy) 2letá připravuje žáky pro získání základních dovedností pro výkon jednoduchých činností v oblastech praktického života. Mnohdy se uplatní v profesích, které trvale vykazují nedostatek pracovníků pro jednotvárnost a malou podnětnost vykonávaných činností, např. pomocný kuchař/ka, pomocný zdravotnický pracovník/ce, pomocný pracovník/ce v zahradnictví. (Švarcová, 1996) 1letá připravuje žáky pro výkon jednoduchých konkrétních činností (podle regionálních potřeb) a je určena také absolventům pomocných škol. Mentálně postižení s 1letou praktickou profesní přípravou zpravidla nacházejí uplatnění v chráněných pracovištích nebo také v zařízeních sociální péče (domovy důchodců, ÚSP), školství (mateřské, speciální školy) a zdravotnických zařízeních, kde mají pro lidi s těžším mentálním postižením pochopení a lépe s nimi komunikují. Nejčastěji vykonávají pomocné práce spojené s úklidem, pomoc ve školních či ústavních kuchyních, na zahradách apod. (Švarcová, 2000) Praktická škola s 2letou a 1letou p přípravou přijímá žáky, kteří splnili povinnou docházku na zvláštní nebo pomocné škole. 8.4. Odborné učiliště Podle 32 zák. 28/1984 Sb. poskytuje odbornou přípravu v učebních oborech s upravenými učebními plány. Připravuje tak pro výkon povolání odpovídajícímu příslušnému učebnímu oboru, příprava trvá 2-3 roky, ukončuje se závěrečnou zkouškou, dokladem o absolvování je výuční list. Odborné učiliště může též poskytovat přípravu pro výkon jednoduchých činností žáků, kteří jsou schopni samostatně pracovat, ale jejichž pracovní a společenské uplatnění musí být řízeno jinými osobami. Tato příprava trvá 1 rok, uskutečňuje se v samostatné třídě odborného učiliště a neukončuje se výučním listem, ale pouze vydáním vysvědčení. Na odborné učiliště mohou být přijati žáci, kteří ukončili 9. ročník zvláštní školy. 19

Odborná učiliště jsou zaměřena nejčastěji na řemeslnou výrobu (sklářství, strojní práce, keramická, kožedělná, dřevařská výroba), potravinářskou (cukrářská, pekařská práce), zemědělské, stavební práce (zedník, malíř, pokrývač, podlahář, zámečník), práce ve zdravotnictví apod. (Langer, 1996) 8.5. Úloha speciálně pedagogické poradny V oblasti profesní orientace a pracovního zařazení mládeže s mentálním postižením do povolání sehrává důležitou úlohu SPP (speciálně pedagogická poradna). Zabývá se především těmito okruhy činností (Langer, 1996, str.223-228): - vypracování návrhu na správné zařazení do škol, učilišť a ústavů (tj. poradna průběžně sleduje žáky ve zvláštních školách, odborných učilištích prostřednictvím výchovných poradců, mistrů, učitelů; v úvahu bere také rodinnou anamnézu) - pomoc výchovným poradcům na školách při diagnostikování a výchovném vedení z hlediska profesní orientace - zpracování statistických údajů o osobách zařazených do různých povolání a jejich následné sledování z hlediska vhodnosti zařazení - plní náborové plány do odborných učilišť a do pomocných prací - spolupracují s výrobními podniky, dorostovými lékaři a odbory sociální péče - pořádají besedy s mistry a pracovníky přicházejícími do styku s mentálně postiženými - zjišťují pracovní náplň (profesiogramy) různých prací a oborů, které by mohly být vhodné také pro lidi s mentálním handicapem - vedou seznamy různých povolání jak pro normální, tak pro zdravotně postiženou mládež - ve spolupráci s výchovnými poradci provádí propagaci pracovních možností v podnicích a regionech 20

9. PŘEDPRACOVNÍ PŘÍPRAVA Zařazení mentálně postiženého člověka do pracovní činnosti předchází dlouhodobější příprava konkrétního uchazeče na práci, zaměřuje se především na následující oblasti: - mapování a stanovení cílů člověka s mentálním postižením - podpora volby a podporování klienta v jeho vlastním životě - zvýšení respektu - chráněné bydlení jako předstupeň pracovního uplatnění - posílení participace klienta v životě komunity - zvládání vlastní domácnosti a bydlení - hospodaření s penězi - orientace v čase a prostoru, v dopravních prostředcích a MHD - učení sebeobsluze - komunikační dovednosti - schopnost využití běžných i speciálních služeb - příprava na možnou krizovou situaci (modelové situace, spolupráce s policií) - organizace času - zařazení do tranzitního programu (ÚSP Klíč, 2005, in: VI. Mezinárodní konference k problematice osob se specifickými potřebami) 10. TRANZITNÍ PROGRAM Tranzitní program je určen pro budoucí absolventy pomocných, praktických aj. speciálních škol, u kterých je předpoklad, že budou po ukončení studia potřebovat individuální podporu, aby byli schopni si najít a udržet vhodné zaměstnání na otevřeném trhu práce. (Mesada Písek, 2005, dostupné z: http://www.mesada.org) Tranzit se zaměřuje na pracovní integraci, tj. podporuje samostatný způsob života lidí s mentálním handicapem. Pracovní integrace jim tak dává možnost stát se finančně nezávislým na svém okolí nebo alespoň být závislým v menší míře, z pohledu sociálního být přijat za platného člena komunity. (Máme otevřeno, 2004, dostupné z: http://www.mameotevreno.cz) 21

Cílem programu je pomoci při přechodu ze školy do práce mladým lidem s mentálním a kombinovaným postižením, jejichž věkový průměr je kolem 20 let. Po ukončení školy je pro tyto mladé lidi obtížné se pracovně zařadit - většinou odchází do stacionářů či ústavů nebo zůstávali doma (Spolu Olomouc, 2003, dostupné z: http://www.volny.cz/spolu). Základem tranzitního programu je individuální praxe na pracovištích běžných subjektů otevřeného trhu práce. Probíhá jednou až třikrát týdně za podpory pracovního asistenta - s cílem získat po ukončení školy odpovídající místo pro účastníka programu. (Valenta, Müller, 2003, str. 266) Praxe jsou bezplatné a žáci mohou praktikovat i ve více firmách. Pracovní asistent dohlíží na to, že práce bude odvedena v potřebné míře a kvalitě a v prvních fázích pomáhá mladému člověku s postižením adaptovat se na nové prostředí.(spolu Olomouc, 2003, dostupné z:http://www.volny.cz/spolu) Program také umožňuje získat znalosti a dovednosti, které jsou potřebné pro získání a udržení si práce v nechráněných podmínkách, tj. u běžných zaměstnavatelů. (Máme otevřeno, 2004, dostupné z: http://www.mameotevreno.cz) Účastník tranzitního programu se učí např. těmto dovednostem: 1. Vytipovat vhodné pracovní místo odpovídající jeho schopnostem 2. Vyhledat vytipované pracovní místo (v inzerátech, na internetových stránkách, úřadech práce aj.) a posoudit důvěryhodnost inzerátu 3. Umět odpovědět na inzerát, tj. - zatelefonovat na inzerát + získat informace ohledně nabízené práce - domluvit si schůzku 4. Napsat svůj životopis 5. Připravit se na pohovor se zaměstnavatelem 6. Získat základní znalosti pracovně-právních vztahů (např. co to je smlouva, pracovní náplň), ale také kam se obrátit v případě, že se mi práce nedaří, něčemu nerozumím apod. Pracovní asistent pomáhá MP v rámci tréninku pracovních dovedností zvládnout požadované úkoly, získat pracovní návyky a začlenit se do pracovního 22