Mendelova univerzita v Brně. Porovnání vína odrůd pocházejících z Vitis labrusca a tradičních evropských odrůd révy vinné

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Ústav vinohradnictví a vinařství Porovnání vína odrůd pocházejících z Vitis labrusca a tradičních evropských odrůd révy vinné DIPLOMOVÁ PRÁCE Vedoucí diplomové práce: Ing. Michal Kumšta Vypracoval: Bc. Lukáš Přikryl Lednice 2011

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Porovnání vína odrůd pocházejících z Vitis labrusca a tradičních evropských odrůd révy vinné vypracoval samostatně a použil pouze pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém přehledu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici dne.. Podpis.. 3

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu práce Ing. Michalu Kumštovi za odborné vedení a pomoc při zpracování diplomové práce. Děkuji také Ing. Radku Sotolářovi, PhD. za mnoho cenných rad, informací a materiálů, které byly pro diplomovou práci velkým přínosem. Závěrem bych chtěl poděkovat Ústavu vinohradnictví a vinařství za poskytnutí hroznů hybridních odrůd pro výrobu několika vín použitých v praktické části práce. 4

OBSAH: 1. ÚVOD... 8 2. CÍL PRÁCE...9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED....10 3.1 Zkáza Vitis vinifera L. a šíření Vitis labrusca L. po Evropě......10 3.1.1 Počátky přímoplodých hybridů z americké révy na Moravě...12 3.1.1.1 Vznik názvu Charvát (Chorvát)...12 3.1.1.2 Rozšíření přímoplodých hybridů z Vitis labrusca L. na Moravě...13 3.2 Současný stav Vitis labrusca L. a přímoplodých hybridů na rodném kontinentu.......13 3.2.1 Kanada............13 3.2.2 Kolumbie.............14 3.2.3 Brazíie......14 3.3 Porovnání látkového složení vína vyrobeného z hroznů V. labrusca L. a V. vinifera L....14 3.3.1 Methanol........14 3.3.2 Methylanthranilát........ 17 3.3.3 Ethylanthranilát...17 3.3.4 2-aminoacetophenon...18 3.3.5 Furaneol...18 3.3.6 Mesifuran...19 3.3.7 Ethyl-3-merkaptopropionát...20 3.3.8 Fenolické látky...20 3.3.8.1 Anthokyanidin-3,5-diglukosidy...21 3.4 Vína s původem z Vitis labrusca L........21 3.4.1 Uhudler...22 3.4.2 Lambrusco...23 3.4.3 Fragolino...25 3.5 První odrůdy Vitis labrusca L. importované do Evropy...27 3.5.1 Noah...27 3.5.2 Isabella...28 3.5.3 Othello...29 3.5.4 Delaware...31 3.5.5 Clinton...32 5

3.5.6 Concord...33 3.5.7 Catawba...34 3.5.8 Niagara...36 3.5.9 Russkij Konkord...36 3.5.10 Ananasnyj...37 3.6 Příklady odrůd uznaných v ČR s původem V. labrusca L....38 3.6.1 Sevar...38 3.6.2 Hibernal...39 4. EXPERIMENTÁLNÍ ČÁST...40 4.1 Použitý materiál...40 4.2.1 Vína použitá pro senzorické hodnocení...40 4.2.2 Vína použitá pro analytická stanovení...42 4.2 Metodika...43 4.2.1 Výběr a výroba zkoumaných vín...43 4.2.1.1 Technologie výroby vín z vlastní produkce...43 4.2.1.2 Scelování moštů a vín z odrůd V. labrusca L. a V. vinifera L....44 4.2.1.3 Přídavek syntetických látek a CO 2...44 4.2.1.4 Výběr dalších vín pro účely experimentu...44 4.2.2 Senzorické hodnocení souboru vín...45 4.2.3 Použité fyzikálně-chemické metody...46 4.2.3.1 Základní analytický rozbor vín...46 4.2.3.2 Spektrofotometrická stanovení...46 4.2.3.3 GC-MS stanovení jednotlivých volatilních látek...47 4.2.4 Použité statistické metody...49 4.3 Výsledky a diskuse...49 4.3.1 Senzorické hodnocení...49 4.3.1.1 Kvalitativní hodnocení vín desetibodovým systém...49 4.3.1.2 Hodnocení intenzity jahodového aroma...52 4.3.1.3 Hodnocení intenzity hořkosti...52 4.3.1.4 Hodnocení hybridních tónů...54 4.3.1.5 Aromatické profily vybraných vzorků vín...56 4.3.2 Analytické stanovení vybraných vzorků vín...60 4.3.2.1 Základní analytický rozbor vín...60 4.3.2.2 Stanovení obsahu fenolických látek...61 6

4.3.2.3 Stanovení obsahu volatilních látek odlišných pro vína z V. labrusca L. a V. vinifera L....62 5. ZÁVĚR...69 6. SOUHRN...71 7. RESUME...72 8. POUŽITÁ LITERATURA...73 9. SEZNAM PŘÍLOH...80 7

1. ÚVOD Vinařství v Evropě bylo od druhé poloviny 19. století vystaveno těžké zkoušce. Vinice byly postupně decimovány novými chorobami, proti kterým odrůdy Vitis vinifera Linné nebyly dostatečně odolné a patogeny, jež byly do Evropy zavlečeny s americkou révou, měly v tomto boji dlouho jasnou převahu. Toto nelehké období prověřující vytrvalost vinařů, vedlo k nutnosti tuto existenční situaci urychleně řešit a hledat cestu, která by dále umožnila pokračování tradiční vinařské výroby. Snad nejvýznamnějším škůdcem této,,doby temna vinařství byla Mšička révokaz, díky níž se začaly vysazovat odrůdy víceméně odolné americké révy. Paradoxem je, že Mšička révokaz s nimi byla na starý kontinent pravděpodobně zavlečena. Tuto vážnou situaci začala tehdejší,,vinařská obec řešit pokusy s pěstováním americké hybridní révy s převahou Vitis labrusca Linné. a jejím dalším křížením s révou evropskou. Tehdy asi málokdo čekal, jaké bouřlivé diskuze a zvraty tyto hybridní révy přinesou. Nicméně následné práce šlechtitelů s některými z těchto kříženců přinášely a přinášejí výsledky v podobě nových odrůd s určitou formou rezistence. Po objevení možnosti štěpování evropské révy na americkou se kapitola výroby vína s markantním podílem americké révy pomalu začala uzavírat. Tehdejší rezolutní odpor vůči vínům z přímoplodých hybridů však pomalu vedl k likvidaci výsadeb, ukončení výroby těchto vín a tím i vývoje nových výrobních metod. Tento útlum byl ve většině evropských států podepřen zákonem a s malými změnami je v legislativě EU doposud. Po možnosti ochutnat vína typu Uhudler, Fragolino nebo i některé takzvané místní Charváty, mě myšlenka znovuotevření tohoto tématu vedla k napsání diplomové práce. Holým nesmyslem by byla snaha o konkurenci vín z amerických hybridů vůči vínům z Vitis vinifera L. Oproti vínům z evropské révy jsou doprovázeny plejádou negativ, ale je třeba podotknout, že některé odrůdy se ve víně projevují pozitivními charakteristickými rysy a vhodnou vinařskou technologií by z nich bylo možné vytvořit zajímavá vína, možná i nové speciality. 8

2. CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce je srovnat dostupná vína pocházející z odrůd v jejichž rodokmenu je výrazný podíl Vitis labrusca L. s vhodnými tradičními odrůdami Vitis vinifera L., v získaných vínech stanovit významné analytické parametry, provést komplexní instrumentální rozbor vín a senzorickou analýzu, závěrem pak získané výsledky zpracovat vhodnou statistickou metodou a vyhodnotit. Cílem práce je zjistit, zda má v dnešní době smysl znovu otevírat otázku výroby vína z odrůd s výrazným charakterem Vitis labrusca L. a možnost jejich kupáží s odrůdami Vitis vinifera L. 9

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Zkáza Vitis vinifera L. a šíření Vitis labrusca L. po Evropě V letech 1858 až 1862, jak známo, řádila zhoubně na evropských révách plíseň zvaná Mana-padlí (dnes Padlí révové) a tu mnozí pěstitelé révy připadli na myšlenku, zavésti do Evropy plísni té vzdorující révu americkou. Zejména na prvém místě jmenovati sluší B. Lalimana v Bordeaux, který ve větší míře americké révy ve svých vinohradech rozšířil. V brzku na to objevily se první zprávy o prazvláštní nemoci rév (mšička révokaz) (FOŘT, 1902). Paradoxem je, že Mšička révokaz byla kolem 1860 zavlečena z Ameriky pravděpodobně s Vitis labrusca L. Dopad byl katastrofální. Jenom ve Francii během 20 let zničila 1 milion hektarů vinic. Na Moravě byl tento škůdce zaznamenán poprvé v roce 1890 v Šatově (KRAUS et al., 2005). Vitis labrusca L. neboli réva liščí tedy není ve světě ničím novým a neznámým. Původní Vitis labrusca L. se vyskytuje po celé severovýchodní části Ameriky, ale lze ji nalézt i na jihovýchodě Kanady. Tato réva odolává nízkým teplotám až do 30 C, roste především na vlhkých stanovištích (POSPÍŠILOVÁ et al., 2005). Již první osadníci severní Ameriky v 17. století si tuto révu oblíbili a logicky také právě z ní vznikali první kříženci mezi Vitis labrusca L. a na choroby citlivou Vitis vinifera L. neboť přivezená evropská réva nebyla uvyklá plísni révové, padlí révovému a révokazu, následkem čehož keře brzy hynuly. Ve kříženích s Vitis vinifera L. zvětšuje bobule, zvyšuje odolnost k padlí, přednostně přenáší své typické jahodové aroma, bohužel se však ve víně následně vyskytuje tzv. liščina, neboli fox, která je navíc doprovázena typickou hořkostí. Přesto díky Vitis labrusca L. vznikají především stolní, chuťově velmi zajímavé, někdy dokonce bezsemenné odrůdy. Patří sem např. Alden, Ananasnyj, Venus, Lakemont seedless, Remaily seedless, Vincent, Ventura. Stolní odrůdy tohoto typu jsou paradoxně nejčastěji pěstovány mimo severní Ameriku, zejména v Asii. Po Evropě se hybridní odrůdy révy šířily začátkem 20. století v době révokazové krize a posléze často docházelo i k samoopylení s běžnými místně pěstovanými odrůdami. Tyto odrůdy jsou dodnes regionálně hodně oblíbené, především 10

na Balkáně, v Itálii, Rakousku, Česku, USA či Kanadě a v některých zemích jsou vína z těchto odrůd i legálně prodejná (např. značky jako Lambrusco, Uhudler, Fragolino). Americké hybridy mezi Vitis sp. x Vitis labrusca L. přivezl do Evropy, konkrétně do Francie, Jules Émile Planchon již v roce 1873 (SOTOLÁŘ, 2008). Mezi prvními se v Evropě rozšířily americké přímoplodící hybridy, které pocházely nejčastěji z rodu Vitis labrusca L. ale i z Vitis aestivalis Michx., Vitis cinerea Engelm., Vitis riparia Michx. a jejich kříženců s Vitis vinifera L. Nazývají se též staré interspecifické hybridy a pocházejí ze severoamerického kontinentu. Nejznámější z nich jsou: Isabella, Clinton, Noah, Othello, Jacques, Herbemont, Delaware, Concord, Elvira, Taylor, atd. Některé z těchto odrůd se v malém měřítku, ve většině případů zahrádkářsky, pěstují dodnes i v České republice. Nejznámější a nejpěstovanější hybridní odrůdou ve světě se stala odrůda Isabella. Tyto odrůdy nevyřešili existující krizi, a proto v 19. století ve Francii vypukla další vlna šlechtění přímoplodých hybridů, tzv. přímoplodých hybridů 1. generace. Vznikly křížením amerických přímoplodých hybridů s odrůdami Vitis vinifera L., největší kolekcí těchto hybridů je Seibel. Ani tyto hybridy však ještě neposkytovaly požadovanou kvalitu a proto se šlechtilo dále. Hybridy 1. generace byly kříženy s odrůdami Vitis vinifera L. a vznikly tzv. přímoplodé francouzské hybridy 2. generace, např. početná kolekce Seyve Villard. Některé z těchto hybridů jsou dále využívány pro šlechtění nových rezistentních odrůd (POSPÍŠILOVÁ a KORPÁS, 1998; POSPÍŠILOVÁ et al., 2005). Neúspěch některých přímoplodých hybridů byl způsoben tím, že první šlechtitelé, kteří pracovali v jižní Francii, využívali ke křížení s americkými druhy jihofrancouzské odrůdy révy dávající vysoké sklizně, avšak nepřenesli vlohy jakosti vína do nových šlechtěnců. Ale v úspěšně započaté práci šlechtitelů A. Seibela a B. Seyve-Villarda pokračují dnešní šlechtitelé při tvorbě interspecifických odrůd tím, že využívají k dalším křížením některé z hybridů obou francouzských šlechtitelů spolu s nejjakostnějšími odrůdami evropskými. V našich podmínkách jsou známé např. odrůdy Krystal, Prim, Festivalnyj, Hibernal, Regent, Malverina, Laurot (KRAUS et al., 1997). 11

3.1.1 Počátky přímoplodých hybridů z americké révy na Moravě Do roku 1918 se vyskytovaly odrůdy amerických přímoplodých hybridů na Moravě jen sporadicky. Teprve bezprostředně po válce nastala invaze hybridů staršího původu, hlavně ze sousedních okresů dolnorakouských. Ministerstvo zemědělství a odborné vinařské instituce ČSR si okamžitě uvědomili velký význam otázky amerických přímoplodých hybridů a přistoupili k problému dvěma směry: zkoušení vhodnosti zahraničních přímoplodých hybridů pro naše podmínky a produkce hybridů vlastních. Pokusy vedl Dr. Ing. Karel Neoral na Výzkumné vinařské stanici v Mutěnicích, kde byl v roce 1922 vysázen sortiment 200 odrůd přímoplodých hybridů. Výsledky dosažené při podrobných pozorováních ukázaly, že je možné hybridy rozdělit na malou skupinu odrůd pozoruhodných a velkou skupinu odrůd podřadných. Toto zkoušení přímoplodých hybridů zakončil Neoral konstatováním, že použitelnost takových vín pro přímý konzum je minimální. Neoralovo stanovisko podepřené výsledky zkoušení přímoplodých hybridů bylo velmi rozumné a sdílel je i vrch. odb. rada na Ministerstvu zemědělství Prof. K. Votruba. Jejich zásluhou se šíření přímoplodých hybridů na Moravě nikdy nedostalo do nekontrolovatelného stavu, jako tomu bylo v některých částech Francie a v dalších vinařských zemích (KRAUS, 2009). Přesto bylo v jedné z prvních knih o vinohradnictví vydaných po roce 1948 uvedeno, že v mnohých vinařských oblastech byla nesvědomitými velkoobchodníky s vínem podporována zejména výsadba podřadných révových kříženců, takzvaných přímoplodících hybridů, čímž pak trpěli nejen zemědělci, kteří těžko hledali odbyt pro své málo jakostní produkty, ale i celé naše vinařství, které zůstávalo na značně nízkém hospodářském stupni (KONŮPKA, 1953). Odrůdy přímoplodých hybridů byly na Moravě v roce 1937 zastoupeny ze 7,0 %, v roce 1967 ze 2,8 % a od roku 1997 již nejsou ve statistikách uváděny (KRAUS, 2005). 3.1.1.1 Vznik názvu Charvát (Chorvát) Charvát či Chorvát se hybridním odrůdám a z nich vyrobenému vínu říká na Moravě patrně proto, že když na území dnešní ČR přestěhovala Marie Terezie (1717-1780) Chorvaty, aby zalidnila kraj vypleněný po tureckých válkách, přivezli si s sebou 12

své krajové odrůdy, které znali a pěstovali. Těmto odrůdám se pak podle nich říká Chorvát či Charvát. Chorvati se usadili v okolí Mikulova, ale následkem přirozené asimilace (někde po Chorvatech zůstalo jen jméno, jako např. Charvátská Nová Ves) se do začátku 20. století udržely jen tři etnicky chorvatské vesnice: Nový Přerov, Dobré Pole a největší z nich, Jevišovka (dříve Frélichov) (PAVLIČEVIĆ, 1994). 3.1.1.2 Rozšíření přímoplodých hybridů z Vitis labrusca L. na Moravě Mimo jiné i díky migraci Chorvatů po celé Moravě se rozšiřovaly také odrůdy této révy. Réva byla vyhledávána pro svůj dekorativní charakter, odolnost k houbovým chorobám a v neposlední řadě právě pro svou zvláštní chuť jahod, malin či ostružin. Hybridní odrůdy byly s oblibou využívány k zakrytí různých pergol a všude tam, kde produkce hroznů pro výrobu vína byla podřadného významu. Nicméně vždy se našla skupina lidí, kteří ve vínech z těchto odrůd našli zálibu, zvláště pokud byla sladká či perlivá. Bílé víno bylo vyráběno zejména z odrůdy Noah, rosé z odrůdy Isabella a červené víno pak z odrůdy Othello. Častěji než tato odrůdová vína však byla vyráběna vína směsná, s malým poměrem labruskové odrůdy. Dodnes se s těmito víny lze setkat např. ve Velkých Pavlovicích, Čejkovicích, Poštorné, Charvatské Nové Vsi, Hlohovci, Lanžhotě, Kosticích, Tvrdonicích, Týnci a jinde na Podluží a Slovácku (SOTOLÁŘ, 2011b). 3.2 Současný stav Vitis labrusca L. a přímoplodých hybridů na jejich rodném kontinentu 3.2.1 Kanada V Kanadě se pěstují na více než 50 % plochy vinic domácí odrůdy Vitis labrusca L., nejčastěji Concord, Agawan, Alden, Buffalo, Catawba, Delaware, Elvira, Niagara, President. Všeobecně jsou tyto odrůdy na ústupu, avšak pěstování odrůdy Elvira v současnosti ještě vzrůstá. Odrůdy Vitis labrusca L. mají stále význam pro výrobu šumivých a desertních vín. Odrůda Concord zaujímá více než 20 % pěstovaných hroznů (Stevenson, 1997). 13

Kanadskou specialitou číslo jedna je ledové víno z bílé hybridní odrůdy Vidal vzniklé křížením Ugni Blanc x Rayon d Or (Seibel 4986) (WALTON, 1996). 3.2.2 Kolumbie V Kolumbii je osázeno pouze 1500 ha vinic, z nichž však převážnou většinu tvoří odrůdy místních hybridů. Vitis vinifera L. je zastoupena pouze sporadicky (PROKEŠ, 2011). Nejoblíbenější odrůdou z místních hybridů je Isabella, která je zde pěstována na 800 ha půdy (STEVENSON, 1997). 3.2.3 Brazílie Brazilský vinařský průmysl se vyznačuje produkcí vína a hroznových šťáv, při jejichž výrobě se jako surovina používají plody Vitis labrusca L. a jejich hybridů, které se pěstují na ploše o téměř dvojnásobné rozloze (25 000 ha), než má zde pěstovaná Vitis vinifera L. Znamená to produkci téměř 274 milionů litrů. Nezanedbatelnou část tvoří produkce stolních hroznů, které se pěstují na ploše 21 000 ha. Cena hroznů je podobná cenám v ČR, hrozny hybridů jsou za téměř poloviční ceny (STÁVEK, 2007). 3.3 Porovnání látkového složení vína vyrobeného z hroznů V. labrusca L. a V. vinifera L. Vína vyrobená z Vitis labrusca L. obsahují z více než 99,9 % totožné chemické látky jako vína z ušlechtilé evropské révy vinné. Látky charakteristické výhradně pro Vitis Labrusca L. se v těchto vínech vyskytují v řádech µg.l -1 (KUMŠTA, 2010). 3.3.1 Methanol (CH 3 -OH) Methanol je nejjednodušší alifatický alkohol. Ve víně je vždy přítomný, i když pouze v malém množství 30 až 35 mg.l -1. V tomto množství nemá žádný organoleptický 14

dopad. Methanol není vytvářen alkoholovou fermentací, je pouze výsledkem enzymatické hydrolýzy methoxylových skupin pektinů během fermentace: -OCH 3 + H 2 O -OH + CH 3 OH. Zralý hrozen je bohatý na pektinmethylesterázu (PME) a polygalakturonázu (PG), ale neobsahuje žádnou pektin lyázu. PME není hydrolytický enzym ale spíše zmýdelňovací enzym. Uvolňuje methylové skupiny galakturonových jednotek, což má za důsledek akumulaci methanolu v moštu. Enzym PME v hroznu je termostabilní a optimální ph pro jeho činnost je 7-8. Jeho aktivita je redukována v ph moštu (cca 3-4 ph), ale jeho předchozí činnost v hroznech výrazně snižuje stupeň esterifikace uvolněných pektinových složek v moštu. Tato činnost je nezbytná, protože polygalakturonáza může pracovat na volných karboxylových skupinách galakturonových jednotek. V hroznech existují 2 typy polygalakturonázy. Exo polygalakturonáza způsobuje jejich hydrolytickou aktivitu v sekvencích začínajících na jednom konci polygalakturonového řetězce. Endo polygalakturonáza působí na náhodných místech uvnitř řetězců. Přestože po vylisování je v moštu hydrolýza pektinového řetězce velmi omezená, endopolygalakturonázová aktivita vede k rychlému a výraznému snížení viskozity moštu. Polygalakturonáza z hroznů si zachovává výraznou aktivitu při ph moštu (optimální aktivita ph je v rozmezí 4-5) (RIBÉREAU-GAYON et al., 2000). Vzhledem k tomu, že hrozny mají relativně nízký obsah pektinu, víno má v rámci kvašených nápojů nejnižší koncentraci methanolu. Obsah methanolu pak závisí na délce macerace rmutu a především slupek, které mají vysoký obsah pektinu. Vylisovaný mošt oproti hroznům obsahuje malé množství těchto složek v rozpustné formě. V závislosti na technologii zpracování mohou být některé nerozpustné složky slupky extrahovány. Koncentrace pektinových složek v moštu tedy může být až 2,5 g.l -1, jsou však obsaženy především ve vinných kalech. Použití pektolytických enzymů, které usnadňují extrakci moštu, může způsobit zvýšení obsahu methanolu kvůli esterázní aktivitě pektinu (RIBÉREAU-GAYON et al., 2000). Výlisnost rmutu z přímoplodých hybridů je díky vyššímu obsahu pektinů oproti Vitis vinifera L. nízká, často pouze okolo 50 %, proto bývá výlisnost zvyšována pomocí již zmiňovaných pektolytických enzymů, které zkrátí dobu naležení, umožní rychlejší a lepší průběh lisování rmutu a tím i vyšší výlisnost (MUSIL A MENŠÍK, 1966; STEIDL, 2002). Tento technologický zásah zvýší koncentraci methanolu ve víně, které se však přesto ani zdaleka neblíží nebezpečné hodnotě LD 50 = 350 mg na 1 kg tělesné hmotnosti (RIBÉREAU-GAYON et al., 2000). 15

International Organization of Vine and Wine (OIV, Mezinárodní organizace pro vinnou révu a víno) v roce 2004 stanovila maximální obsah methanolu na 250 mg.l -1 u bílého a růžového vína a 400 mg.l -1 u červeného vína. Běžný obsah methanolu se pohubuje u bílého vína mezi 17 a 100 mg.l -1, u červeného vína mezi 60 a 230 mg.l -1 (Steidl, 2002). Vína vyrobená z hybridních odrůd révy mají přibližně dvakrát vyšší obsah methanolu, než vína vyrobená z Vitis vinifera L., což je způsobeno vyšším obsahem pektinu ve slupkách hroznů hybridní révy (KUMŠTA, 2010). Enviromental Protection Agency (EPA) stanovuje v prohlášení z roku 2006 maximální doporučenou denní dávku methanolu na 7,8 mg. Tato dávka však bývá v běžném životě několikanásobně překročena například požíváním nealkoholických nápojů slazených umělým sladidlem aspartamem (1 litr dietní limonády obsahuje cca 56 mg methanolu). Methanol je přirozeně obsažen v řadě potravin a nápojů. Například 1 litr šťávy z černého rybízu obsahuje 231 mg methanolu, 1 litr šťávy z červeného rybízu pak 127 mg, v 1 litru jablečné šťávy je 88 mg methanolu. Při požití 10-15 g pektinu, který je obsažen asi v 1 kg jablek vznikne v lidském těle 0,4-1,4 g methylalkoholu. K této tvorbě však dochází až působením střevních bakterií, nikoliv štěpením a vstřebáváním v tenkém střevě (BELSON a MORGAN, 2004). Methanol jako jed Toxicita methanolu je dobře známá. Má vůni a údajně i chuť podobnou ethanolu, takže při záměně může dojít k smrtelné otravě. Po požití v lidském těle se methanol oxiduje působením enzymu alkoholdehydrogenázy nejprve na formaldehyd, dále pak na kyselinu mravenčí, které jsou toxické pro centrální nervovou soustavu, formaldehyd dezorientuje optický nerv, čímž způsobuje slepotu a ve vyšších dávkách může způsobit i smrt (RIBÉREAU-GAYON et al., 2000). Za škodlivé pro člověka je většinou považováno množství od 10 g methanolu výše. Akutní toxická dávka methanolu přijatá člověkem o hmotnosti 70 kg je 24 g, což odpovídá asi 30 ml čistého methanolu, slepotu však mohou vyvolat již dávky 7 15 ml (BELSON a MORGAN, 2004). Ethanol jako protijed methanolu Oxidativní biotransformaci methanolu lze potlačit podáním ethanolu, který je metabolizován stejnou alkoldehydrogenázou jako methanol, ale má k ní asi 20-krát 16

vyšší afinitu. Inhibuje tedy oxidaci methanolu, a proto ho lze s úspěchem použít při otravách methanolem jako protijed. Oxidativní metabolismus methanolu je tím potlačen a samotný methanol se může vyloučit v nezměněné formě močí a ve vydechovaném vzduchu (HORÁK et al., 2004). Vzhledem k tomu, že každé révové víno obsahuje mnohonásobně vyšší množství ethanolu než methanolu, strach z poškození zdraví v důsledku požívaní přiměřeného množství vína z Vitis labrusca L. není opodstatněný (KUMŠTA, 2008). 3.3.2 Methylanthranilát (methylester kyseliny anthranilové) Methylanthranilát je všeobecně považován za výhradního původce zápachu liščiny u hroznů Vitis labrusca L. a Vitis rotundifolia L., první studije pocházejí již z roku 1921. Dnes už se také ví, že k tomuto druhu aroma přispívají i jiné sloučeniny. Hrozny pocházející z Vitis labrusca L. vždy obsahují tuto látku, většinou v koncentraci mezi 380 a 660 µg.l -1. Obsah ve víně je závislý na technologii zpracování hroznů, z důvodu adsorpce části methylanthranilátu na matoliny. Ve vínech vyrobených z odrůd Vitis vinifera L. je methylanthranilát obsažen v koncentracích hluboce pod mezí vnímání, která činí 100 µg.l -1 (RIBÉREAU-GAYON et al., 2000; KUMŠTA, 2010). 3.3.3 Ethylanthranilát (ethylester kyseliny anthranilové) Ethylanthranilát doprovází ve vínech methylanthranilát. Vyskytuje se v mnohem nižší koncentrace a není senzoricky významný (KUMŠTA, 2010). 17

3.3.4 2-aminoacetophenon 2-aminoacetophenon je dosti senzoricky aktivní fenolická látka s mezí vnímání 0,7-1 mg.l -1. Jedná se o produkt metabolismu aminokyseliny tryptofanu. Ve vínech z Vitis vinifera L. se objevuje při netypických tónech stárnutí v množství vyšším než 0,5 mg.l -1 u bílých vín. Běžná koncentrace pro vína z Vitis vinifera L. je menší než 0,3 mg.l -1, u vín z Vitis labrusca L. s koncentrací nad mezí vnímání se aromatický projev této látky označuje jako hybridní tón, tzv. fox tón. Název fox byl vybrán pro podobnost se zápachem liščí či kočičí moči, mokré liščí kůže, případně liščích výkalů (TISCHELMAYER et al., 2010). případně jako zápach staré skříně, mokrých špinavých ručníků, vosku na podlahy apod. (Rapp, 1996). Vzniká při stresu révy suchem a nedostatkem dusíku nebo při nadměrném síření při zpracování hroznů (KRAUS et al., 2002) 3.3.5 Furaneol (2,5-dimethyl-4-hydroxy-2H-furan-3-on) Furaneol je látka rozšířená v mnoha druzích ovoce, především v jahodách, malinách, ananasu či pomerančích. Je senzoricky velmi aktivní již ve velmi nízkých koncentracích. V závislosti na koncentraci se projevuje ovocnými tóny jahody až nahnilé jahody (KUMŠTA, 2010). Furaneol byl zjišťován v bílých vínech z různých zemí původu vyrobených z kultivarů révy odlišných od Vitis vinifera L. extrakční metodou s použitím ethylacetátu a plynovou chromatografií s hmotnostní spektrometrií (GC-MS). Bylo analyzováno 65 bílých vín vyrobených z hroznů hybridních odrůd pěstovaných 18

v Evropě a furaneol byl zjištěn téměř ve všech případech. Vzhledem k tomu, že v Evropě je zakázáno vyrábět víno z některých hybridních odrůd, lze tuto metodu použít pro zjišťování určitých podvodů. Mimo jiné byl zkoumán také vliv technologie zpracování hroznů na výsledný obsah furaneolu ve víně. Z výzkumu vyplynulo, že delší macerace slupek v moštu vede k poklesu koncentrace furaneolu. Obsah furaneolu může být zvýšen použitím pektolytických enzymů s beta-glykosidickým vedlejším účinkem (GUEDES DE PINHO a BERTRAND, 1995). Metodou plynové chromatografie (GC) byla zkoumána červená a bílá vína z vybraných italských kultivarů Vitis vinifera L. Největší koncentraci furaneolu mělo z bílých vín Chardonnay. Mezi červenými víny byl nejvyšší obsah furaneolu zjištěn u odrůd Primitivo a Refošk (GENOVESE et al., 2005). Obsah furaneolu ve vínech (µg.l -1 ) Baco 22 (Noah x Folle blanche) 100-1000 Noah 1300-3500 Isabella red 1000-2300 Seyve Villard 12375 50-300 Vitis vinifera L. < 10 Jahodové víno 6600 3.3.6 Mesifuran (2,5-Dimethyl-4-methoxy-2H-furan-3-on) Obsah mesifuranu ve víně i jeho senzorické vlastnosti jsou dosud málo probádané. Ve vínech z odrůd Vitis Labrusca L. se koncentrace této látky pohybuje kolem 10 µg.l -1 (KUMŠTA, 2010). 19

3.3.7 Ethyl-3-merkaptopropionát Jedná se o látku, která v nižších koncentracích vykazuje ovocné aroma, ve vyšších koncentracích ovšem způsobuje sirný zápach. Poprvé byla popsána v ananasech (RIBÉREAU-GAYON et al., 2000). 3.3.8 Fenolické látky Fenolické látky jsou jedny ze základních chemických složek vína a zásadním způsobem ovlivňují jeho senzorické vlastnosti a stabilitu. Širokou skupinu fenolických látek je možno rozdělit na polyfenoly a jednoduché fenoly v závislosti na počtu přítomných fenolových podjednotek (REBECCA, 2003). Podle Vidala a Agaarda (2008) můžeme fenolické látky rozčlenit na dvě skupiny: flavonoidy (důležité proanthokyanidiny nebo kondenzované taniny, anthokyaniny a flavonoly) a neflavonoidy (fenolové kyseliny a stilbeny). Obsah polyfenolů v potravinách závisí na genetických faktorech (na druhu a odrůdě rostliny, stupni zralosti) a enviromentálních faktorech (světlo, teplota, živiny, pesticidy apod.) (BURNS et al., 2001). V bobulích hroznů je rozmístění polyfenolů následující: 1 % dužnina, 5 % mošt, 50 % slupka a zbývajících 44 % pecičky (SACCHI et al., 2005). Obsah a složení polyfenolických látek však nezáleží jen na složení hroznů, ale také na technologických postupech používaných při výrobě vína. Během macerace je 50% fenolů obsažených ve slupce extrahováno, zatímco 60% fenolů obsažených v semenech je extrahováno až během fermentace (RIBÉREAU-GAYON, 2000). Nixdorf a Hermosín-Gutiérrez (2010) studovali fenolické látky v červených stolních vínech odrůdy Isabella s cílem najít rozdíly mezi nimi a červenými víny z V. vinifera L. Z výzkumu vyplynulo, že fenolické látky u vín z odrůdy Isabella byly shodné jako u červených vín V. vinifera L., mimo anthokyanové sloučeniny. 20

3.3.8.1 Anthokyanidin-3,5-diglukosidy Ahthokyaniny jsou nejvýznamnější fenolická barviva hroznů. Ve slupkách plodů Vitis vinifera L. se vyskytují pouze monoglukosidy, tzn. anthokyanidiny s navázaným jedním cukerným zbytkem a to kvůli nedostatku dominantních alel pro tvorbu diglukosidických anthokyaninů. Pro ostatní druhy rodu Vitis, jako je Vitis labrusca L., Vitis riparia Michx. a další, je typický obsah vyššího množství diglukosidů (anthokyanidinů s dvěma navázanými cukernými jednotkami). Díky genetickým vlohám se chovají stejně také všichni přímí hybridi odrůdy Vitis vinifera L. s těmito druhy. V dalších kříženích s evropskou révou se u nových interspecifických selekcí v některých případech vyštěpil recesivní charakter evropské révy a složení barviv je shodné s Vitis vinifera L. (např. odrůda Laurot nebo řada odrůd Mi-5-26; 70; 76; 100; 114), zatímco u jiných zůstal profil anthokyaninů podobný americkým druhům (např. Regent, Rubinet) (STÁVEK, 2010). Koncentrace diglukosidů v hybridních odrůdách se pohybuje v řádech 10-100 mg.l -1, přičemž v některých odrůdách zaujímají až 50 % obsahu celkových anthokyaninů (KUMŠTA, 2010). Anthokyaniny ze skupiny diglukosidů se jeví oproti monoglukosidům stálejší, ale projevuje se u nich více hnědnutí (ROBINSON et al., 1966). 3.4 Vína s původem z Vitis labrusca L. Dle nařízení Rady (ES) č. 491/2009 zatřídí členské státy EU moštové odrůdy mezi ty, které mohou být vysazovány, opětovně vysazovány nebo štěpovány na jejich území pro účely výroby vína. Členské státy mohou zatřídit pouze ty moštové odrůdy, které splňují následující podmínky: 21

a) daná odrůda náleží k druhu réva vinná (Vitis Vinifera L.) nebo pochází z křížení révy vinné s jinými druhy rodu Vitis; b) odrůda není jednou z těchto: Noah, Othello, Isabelle, Jacques, Clinton a Herbemont. V současnosti platná zákonná omezení EU pro výrobu a především prodej vín vyrobených z hroznů pocházejících z jiných druhů než Vitis vinifera L., jsou spojovány s vyšším obsahem methanolu, který má toxické účinky a nebo silnějším projevem hořčiny (,,fox ) ve srovnání s evropskou révou. Tato skutečnost je sice pravdivá, ale rozdíly s evropskou révou jsou nevýznamné a bývají ještě sníženy nebo úplně odstraněny použitou technologií zpracování hroznů. Po analýze vína vyrobeného z Vitis labrusca L. je patrné, že množství metanolu neospravedlňuje k zákazu výroby tohoto vína (MORI, 2011). 3.4.1 Uhudler Jedná se o růžové, případně bílé víno vyráběné v sousedním Rakousku jako cuvée z následujících povolených přímoplodých odrůd: Concord (nejvýznamnější), Isabella, Elvíra, Ripadella, Noah, Othello a Delaware. Název Uhudler, který vznikl na konci roku 1950 je dnes právně chráněn a smí být užíván pouze v oblasti Jižního Burgenlandska, konkrétně v okresech Jennersdorf, Güssing a Oberwart. Navíc smí tento název a originální etiketu užívat pouze víno, které obstálo v přísných senzorických zkouškách (MAYER, 2004). Pravokořenně vysazované labruskové odrůdy se ve větší míře rozšířily v době révokazové krize, která propukla v Rakousku kolem roku 1900, avšak již v polovině 20. století bylo jejich pěstování zákonem radikálně omezeno ve prospěch evropských odrůd naštěpovaných na odolných amerických podnožích. Výsadba těchto odrůd ustala, výroba vína pro vlastní spotřebu však byla nadále povolena. Paradoxně zákaz šíření těchto odrůd způsobil jejich větší oblíbenost a poptávku po nich a samozřejmě také rostoucí popularitu vína z těchto odrůd. Vyvrcholení přišlo v rozmezí let 1980-90, kdy byl prodej tohoto vína zcela zakázán pro vyšší koncentraci methanolu ve víně. Dnes je Uhudler vedle Schilcheru (růžové víno vyráběné z odrůdy Blauer Wildbacher ve Štýrsku) dalším speciálním rakouským vínem. Evropská unie udělila místním vinařům pro výrobu tohoto unikátního vína výjimku do roku 2030 (MAYER, 22

2004; SOTOLÁŘ, 2011c). Uhudler je tedy většinou suché víno bílé či různě růžové barvy, s vůní a chutí lesních jahod. Název Uhudler vznikl údajně tak, že místní muži po mohutné konzumaci tohoto speciálního vína jenom huhlali jako sovy (Uhu = Výr velký) (DER UHUDLER, 2010). Další možnost vzniku názvu Uhudler je ta, že dříve vinaři během období sklizně museli strávit celý týden ve vinném sklepě a když se pak po sklizni zase vraceli domů, obvykle jim jejich ženy řekly: Du hast schon wieder Augen wie ein Uhu!, v překladu Ty máš zase oči jak výr! (TRENTINI a MEINDL, 2006). 3.4.2 Lambrusco Lambrusco je v poslední době v ČR velmi oblíbené, mimo jiné díky široké škále zastoupení těchto vín v obchodních řetězcích, bohužel především v nejnižší cenové kategorii, která často odpovídá i kvalitě produktu. Jedná se opět o víno s lehce jahodovou vůní i chutí, jehož zemí původu je Itálie. Víno této značky se smí vyrábět pouze v oblasti Emilia-Romagna, táhnoucí se od Modeny přes Bolognu až po Mantovu, ovšem rodištěm je pravděpodobně okolí vesnice Sorbara. Ve skutečnosti se vyrábí ve čtyřech zónách v oblasti Emilia-Romagna a v jedné zóně v Lombardii. Nejčastěji jde o mladé lehce perlivé, tzv. frizzante, červené víno. Italové tvrdí, že víno je vyrobeno ze stejnojmenné odrůdy Lambrusco, pěstované již starými Etrusky a Římany, tudíž by mělo jít o révu vinnou - Vitis vinifera L. (SOTOLÁŘ, 2011a). Toto zařazení v kvalifikaci révy vinné je však sporné, neboť odrůda Lambrusco dle výzkumu vykazuje morfologické vlastnosti, které jsou jak u domestikované, tak u divoké révy vinné (LEVADOUX, 1956). GRASSI at al. (2003) porovnával pomocí analýzy SSR (simple sequence repeats) šest variant Lambrusca, které bylo zkoumáno jako údajný prapředek kultivované vinné révy. Molekulární analýza tuto hypotézu vyloučila a naznačuje, že Lambrusco by mohl být nezávislý druh révy Vitis Lambrusco. Z hlediska odolnosti Lambrusca vůči hlavním chorobám je významná tolerance vůči Plísni révové, Padlí révovému, Černé hnilobě a citlivost vůči Plísni šedé (TRIOLLI a HOFMANN, 2009). Starší literatura uvádí, že tato odrůda byla zvláště ceněna pro vysokou plodnost, 23

z hroznů sklizených ze dvou třetin akru bylo možno naplnit až 300 amfor vínem. Původní odrůda je nedohledatelná, časem došlo k pochopitelným změnám způsobeným náhodnými zkříženími, mutacemi, výběry a pod., takže dnes je popisováno údajně přes 60 odrůd Lambrusca, roztroušených po celé Itálii včetně Sicílie. Nejznámější z nich jsou Grasparossa, Maestri, Marani, Monstericco, Salamino a Sorbara, přičemž nejrozšířenější je právě Salamino. Z pochopitelných důvodů jsou tyto odrůdy označovány jako pododrůdy či klony věhlasného Lambrusca. Pravdou je, že na Balkáně dodnes ještě existují historické odrůdy s výrazně ovocným charakterem, např. Refošk, ovšem spíše připomínající maliny až ostružiny než lesní jahody. Dále v době révokazové krize bylo do Itálie introdukováno několik labruskových odrůd jako Clinton (Clinto), Catawba či Isabella, v Itálii nazývaná spíše jako Fragola. Již kolem roku 1850 se právě sekt z posledně jmenované odrůdy začal z Ameriky (Longworth winery) více vyvážet do Evropy, především do Francie, Itálie a Anglie a určitě také podnítil zájem pěstitelů o tyto odrůdy. To, že se lambruscové odrůdy dobře samovolně kříží s odrůdami evropskými, netřeba dodávat. Je tedy zřejmé, že v případě Lambrusca půjde skutečně spíše o mezidruhové křížence než o čistou Vitis vinifera L. Napovídá tomu i výraznější hořčina ( fox ) u těchto vín, kterou réva vinná postrádá. Dá se říci, že tradiční Lambrusco bylo tiché suché (secco) červené víno. Protože hrozny netvoří mnoho cukrů v hroznech, pro výrobu sladších vín (polosladké se nazývá amabile, sladké dolce) je přidáno ještě do 15% hroznů odrůdy Ancellota, které jsou naopak dosti sladké. Pro sladší chuť bývá taktéž zastaveno kvašení při vyšším obsahu zbytkového cukru, což má za následek nižší procento alkoholu, většinou kolem 7%. Sladké mírně perlivé Lambrusco se v letech 1970-1980 nejvíce vyváželo do USA, kde se stalo nesmírně populárním nápojem. Jak již bylo naznačeno, pod jednou značkou se skrývá vícero stylů vín, tj. jednotlivé regiony vyrábějí různá vína této značky (SOTOLÁŘ, 2011c). Označení DOC (kontrolované označení původu) u Lambrusca zaručuje, že víno pochází ze stanovené pěstitelské oblasti a splňuje definovaný standard kvality. U Lambrusca jde například o plnění do nádob menších než 5 litrů, nesmí být plněna do lahví se závitem, musí být přírodně šumivé. Je však třeba podotknout, že většina produkovaných vín Lambrusco a téměř všechna, která se exportují, nejsou DOC. Je to obyčejně proto, že se plní do lahví se závitem. Tradičně je Lambrusco téměř suché, višňově červené pěnivé víno s chutí po zralém ovoci. Exportovaná vína jsou nejčastěji sladká (STEVENSON, 1997). 24

Lambrusco Grasparossa di Castelvetro je jeden z nejmenších regionů produkující Lambrusco, který se rozprostírá jižně od města Modena. Až 58% vín je klasifikováno jako DOC a vyráběno z odrůdy Grasparossa. Víno je těžší, suché, tmavší červené barvy, s vyšší tříslovinou a hořkou dochutí. Lambrusco Mantovano je název regionu mimo oblast Emilia-Romagna ležící v Lombardii. Typické je opět jahodové suché, ale i polosuché červené víno. Lambrusco Reggiano je jeden z největších regionů s různými styly vín a klasifikací. Pro výrobu tohoto vína se používají odrůdy Maestri, Marani, Monstericco a Salamino, s 15% přídavkem odrůdy Ancellotta. Sladší vína mají nižší obsah alkoholu (6-10%), barvu od bílé přes rosé až po červenou a jsou většinou perlivé. Suchá vína jsou více tělnatá, s vyšším obsahem alkoholu (11-12%) (CALLEC, 2007). Lambrusco Salamino di Santa Croce region leží asi 11 km od vesnice Sorbara, západním směrem. Všechna vína z tohoto regionu musí obsahovat alespoň 90% odrůdy Salamino, jejíž název je odvozen od klobásy či salámu, kterým je tvar hroznů podobný. Vyrábí se zde lehčí vína, s nižší barevností, suchá nebo polosladká. Lehce šumivá červená vína jsou nejaromatičtější z Lambrusco vín a přibližují se standardu Lambrusco di Sorbara. Lambrusco di Sorbara označuje region ležící severně od Modeny, poblíž vesnice Sorbara. Místní vína jsou považována za nejkvalitnější z řad Lambrusca. K výrobě vína se používá zejména odrůda Sorbara, která v kupážích musí být zastoupena minimálně ze 60 %, v malém množství také Salomino. Sklizeň hroznů bývá často redukována.víno je tmavší barvy, silně aromatické, s vyšší kyselinkou, díky níž si udržuje dobrou kvalitu i několik let (EWING-MULLIGAN a MCCARTHY, 2001). 3.4.3 Fragolino Fragolino je dalším zástupcem labruskových vín s nezaměnitelnou vůní i chutí lesních jahod, po kterých bylo víno taky pojmenováno (fragola - italsky jahoda). Jedná se o sladší červené, převážně šumivé víno, typické pro oblast severní Itálie. Pro výrobu je využíváno více odrůd Vitis labrusca L. nebo jejích kříženců s evropskou révou, ale jednou z nich je i odrůda Isabella v Itálii zvaná Fragola. Není tedy vyloučeno, že název tohoto vína je odvozen od odrůdy, ze které se víno nejčastěji vyrábělo (SOTOLÁŘ, 2011a). 25

Vzhledem k tomu, že zákon EU, jehož cílem je čelit konkurenci na trhu s vínem, zakazuje prodávat vína vyrobená z konkrétně v zákoně uvedených odrůd přímoplodých hybridů, v naprosté většině případů tato vína prodávaná na evropském trhu nejsou vyrobena z hroznů Vitis labrusca L., ale projev jahody je navozen přídavkem umělých jahodových aromat, v souladu s předpisy pro uvádění produktu na trh EU. Autentické Fragolino je možné vyrábět v Itálii pouze pro vlastní spotřebu. Obdobné víno s jahodovým projevem lze zakoupit mimo EU, zejména ve Švýcarsku, USA a Austrálii (MORI, 2011) Fragolino tedy lze vyrábět různými způsoby. Záleží přitom jen na vinaři, jaký způsob výroby zvolí a bere-li ohled na platnou legislativu. S jedním z možných postupů tradiční výroby Fragolina v severní Itálii v mikroregionu Brianza (Lombardie) se setkal Milan Magni a popsal ho následovně: vybrané hrozny modrých odrůd se podrtí včetně třapin, a poté vmíchají do lehce rozkvašeného moštu z bílých odrůd. Po určité době se mošt stočí a dále se s ním zachází standardně jako při školení jiných bílých vín. Při tomto postupu je nutná určitá praxe, žádoucí je barva intenzivnější, ve škále purpurovo-rubínové. V chuti by toto růžové víno mělo být harmonické, s vyváženými kyselinami a razantnějšími tříslovinami v závěru. Ve vinařské obci Robbiate pracují vinaři se směsí autochtonních bílých odrůd, v jejichž moštu se krátce macerují rukou pomačkané neodzrněné modré hrozny odrůd Negrara, Corvina, Croatina aj., někdy se přidávají i hrozny z přímoplodých hybridů (MAGNI, 2007). 26

3.5 První odrůdy Vitis labrusca L. importované do Evropy 3.5.1 Noah Synonyma Charvát, Chorvat, Bílé Otelo, Belo Otelo, Belyj Charvat, Tatar rizling, Noe. Původ odrůdy V roce 1869 představil Otto Wasserzieher z Nauvoo (Illinois) novou labruskovou odrůdu získanou výsevem semen z druhé filiální generace křížení Vitis riparia Michx. neboli réva pobřežní (snad odrůda s názvem Taylor) x Vitis labrusca L., kterou nazval Noah. Odrůda se nejvíce rozšířila v Evropě během révokazové kalamity. Dodnes se více pěstuje v USA, Chorvatsku, Rumunsku a Itálii (BLAHA, 1961; SOTOLÁŘ 2008). Charakteristika List je středně velký až velký, troj až pětilaločnatý, většinou s mírnými horními výkroji. Horní strana listové čepele je mírně vrásčitá, spodní strana listové čepele je hladká, s obarvenou nervaturou. Bazální výkrojek je uzavřený. Řapík je delší, zelený až mírně načervenalý. Hrozen je menší až středně velký, spíše válcovitý, volnější, na krátké stopce. Bobule je středně velká, kulatá, zelenožlutá s hnědavým líčkem. Slupka je pevná, kyselkavá a trpká. Dužnina je masitá až rozplývavá, bezbarvá, v plné zralosti jahodové chuti (BLAHA, 1961). Odrůda má bujnější růst, réví vyzrává dobře. Houbovými chorobami příliš netrpí, za silného tlaku se může objevit plíseň révová. Odrůda dozrává koncem září. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná, vhodné jsou však půdy hlinitopísčité, dobře zásobené vodou. Dá se pěstovat bez úhony i pravokořenně, v minulosti se krátce používala i jako podnožová odrůda. Hodí se pro většinu vedení, snáší velmi dobře i krátký řez. Vhodné by mohly být podnože SO 4, CR 2, 125 AA i 5 BB. Plodnost je vyšší, pohybuje se v rozmezí 7-13 t.ha -1, cukernatost v moštu je nízká 13-19 NM, obsah kyselin bývá vysoký 8-12 g.l -1. 27

Využití Používala se na přímý konzum, výrobu burčáku i vína. Víno je zelenkavé barvy, více či méně jahodové chuti, s výraznější kyselinou. Ve Francii, kam byla prvně introdukována, bylo její bílé, aromatické víno přidáváno do směsných bílých vín a také využíváno na výrobu vinného destilátu. Kvalita pálenky byla považována za vynikající. Dnes se s touto odrůdou setkáme u vyhlášených známkových vín jako rakouský Uhudler či v menší míře i italské Fragolino (SOTOLÁŘ, 2008). 3.5.2 Isabella Synonyma Izabela, Jahodový hrozen, Bellina, Lidia, Constantia, Black Cape, Capwein, Captraube, Amerikanska loza, Uva fraula, Fragola, Raisin de Cassis, Raisin Fraise, Isabelle d Amérique, Bungalore Blue. Původ odrůdy Jde o amerického křížence mezi Vitis labrusca L. x Vitis vinifera L. Odrůdu vypěstovali Bush a Meissner v Jižní Karolíně (Severní Amerika) a nazvali ji po Isabelle Gibbsové, která byla její nadšenou rozšiřovatelkou. Jde o první labruskovou odrůdu přivezenou do Evropy a rozšířila se následně po celém světě. Díky tomu existuje vícero klonů či kříženců stejného jména, lišící se dobou zrání, velikostí listů a velikostí i barvou bobulí (KELLER, 2001). Charakteristika List je velký až velmi velký, třílaločnatý, většinou s mírnými horními výkroji. Spodní strana listové čepele je hustě ochlupená. Hrozen je středně velký, válcovitě kuželovitý, středně hustý. Bobule je velká, šedavě modrá, silně voskovitě ojíněná. Dužnina je slizovitá, pevná. Chuť je tzv. hybridní, s tóny jahody a maliny, nazývaná také liščina,,fox (PAVLOUŠEK, 2008). Hrozen je menší až středně velký, spíše válcovitý, volnější, na krátké stopce. Bobule je středně velká až velká, kulatá až mírně oválná, tmavomodré později až skoro černé barvy, ojíněná. Slupka je pevná, kyselkavá a trpká. Dužnina je masitá až chruplavá, 28

sladká, slabě narůžovělá, jahodové chuti. Při dozrávání hrozny i voní. Odrůda má středně bujný růst až bujnější růst, réví vyzrává dobře, navíc dobře regeneruje a zaplodí i z podoček. Houbovými chorobami příliš netrpí, za silného tlaku se může objevit plíseň révová a červená spála. Dozrává v první dekádě září. Hrozny by neměly přezrát, jinak rychle klesá jejich kvalita. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná, vhodnější jsou však hlubší a úrodnější jílovitohlinité půdy, kde dává větší hrozny s většími bobulemi. Na půdách suších a štěrkovitých málo plodí a hůře roste. Hodí se pro většinu vedení, snáší i krátký řez. Odrůda se často vysazovala jako pravokořenná, lépe tak rostla, nicméně nebyla zcela vzdorná k révokazu. Vhodné by tedy mohly být podnože SO 4, CR 2, 125 AA i 5 BB. Plodnost je vyšší 8-14 t.ha -1, cukernatost v moštu je 15-19 NM, obsah kyselin bývá vyšší 8-12 g.l -1. Využití Odrůda se používala zejména k dekorativním účelům nebo jako stolní, pro přímý konzum hroznů. Z odrůdy se u nás často vyrábí i velmi chutný burčák a kyselejší, alkoholické, zpočátku silně aromatické víno, které později ovšem trpkne a získává příchuť po liščině. V Nizozemí a Portugalsku se z odrůdy vyrábí i zajímavý destilát pro přípravu likérů (SEDLO, 1994; SOTOLÁŘ, 2011b). 3.5.3 Othello Synonyma Otelo, Arnold 1, Arnold s hybrid, Canadien Hamburg, Canadian hybrid, Challenge, Mendoza. Původ odrůdy Odrůdu vypěstoval Američan Arnold (Severní Amerika), křížením odrůd Clinton (Vitis riparia Michx. x Vitis labrusca L.) x Trolínské modré (Black Hamburgh Vitis vinifera L.). V roce 1875 byla odrůda introdukována do Francie a odsud se rozšířila i do ostatních evropských zemí. Dnes se pěstuje jen ojediněle, zejména v Maďarsku. 29

Charakteristika Listy jsou velké, pětilaločnaté, s výraznými horními laloky. Horní strana listové čepele je hladká až mírně vrásčitá, spodní strana listové čepele je plstnatá, nervatura jemně chloupkatá. Bazální výkrojek je úzký, většinou uzavřený. Řapík je středně dlouhý, zelený, pokrytý chloupky. Vrcholky letorostů připomínají podnožovou révu. Hrozen je menší až středně velký, spíše válcovitý, volnější, na krátké stopce. Bobule je středně velká, kulatá až mírně oválná, tmavě fialově modré později až skoro černé barvy, nápadně lesklá a ojíněná. Slupka je pevná, kyselkavá a trpká. Dužnina je masitá až rozplývavá, méně sladká, slabě narůžovělá, v plné zralosti s výraznou jahodově trpkou chutí (BLAHA, 1961). Odrůda má bujný růst, réví vyzrává dobře, navíc dobře regeneruje a zaplodí i z podoček. Má vysokou odolnost proti plísni šedé, kde hrozny vydrží i po opadu listů dlouho na keři. K plísni révové a padlí je odrůda citlivější. Raší poněkud později, avšak kvete raně, nicméně dozrává pozdně, tj. koncem září až začátkem října. U přezrálých hroznů je i při vyšší kyselině intenzivní liščina. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná, vhodnější jsou však hlubší a úrodnější jílovitohlinité půdy, kde více plodí. Zvláště pravokořenná na půdách suších a štěrkovitých méně roste, rychle stárne a slábne. Hodí se pro většinu vedení, snáší velmi dobře i krátký řez. Vhodné by mohly být podnože SO 4, CR 2 a 125 AA. Plodnost je vyšší 9-15 t.ha -1, cukernatost v moštu je nízká 12-18 NM, obsah kyselin bývá vysoký 8-14 g.l -1. Výtěžnost moštu je obdobná jako u Vitis vinifera L. (SOTOLÁŘ, 2011d). Využití Odrůda se používala zejména k dekorativním účelům nebo pro výrobu burčáků. Vína jsou lehčí, intenzivně tmavě červená, s vyšší kyselinkou a v perzistenci i značnou hořčinkou, zejména je-li víno vyrobeno z přezrálých hroznů nebo z vápenitých půd. Víno se používalo zvláště ke scelování do méně hodnotných vín, kde zvyšovalo barevnost a obsah kyselin, navíc se zjemnilo jahodové aroma (BLAHA, 1961). 30

3.5.4 Delaware Synonyma Piros Delaware, Rose Delaware, Ruff, Ruff heath, Lady choice, Powell. Původ odrůdy Jde o semenáč botanických druhů rév pravděpodobně vzniklý křížením mezi Vitis labrusca L. x Vitis aestivalis Michx., nalezený údajně ve Frenchtown (New Jersey). Odrůdu pojmenoval a přihlásil George Campbell z Delaware (Ohio) v roce 1850. Nicméně pro náchylnost k plísni révové se mnozí domnívají, že jedním z rodičů může být i Vitis vinifera L. Odrůda se rozšířila do Evropy i Asie, zejména do Japonska (SOTOLÁŘ, 2008). Charakteristika List je středně velký až velký, trojlaločnatý, většinou s mírnými horními výkroji. Horní strana listové čepele je mírně vrásčitá, spodní strana listové čepele je silně plstnatá, zpočátku bíle, u starších listů až do rezavé barvy. Bazální výkrojek je tvaru V, otevřený. Řapík je delší, nápadně načervenalý. Hrozen je středně velký, spíše válcovitý, volnější, na krátké stopce. Průměrná hmotnost hroznu je 122 g. Bobule je středně velká až velká, kulatá, růžová až fialovočervená. Slupka je pevná, snadno se oddělující od dužniny. Dužnina je masitá až rozplývavá, sladká, v plné zralosti jahodové chuti. Odrůda má bujnější růst, réví vyzrává dobře. Houbovými chorobami příliš netrpí, za silného tlaku se může objevit plíseň révová. Odrůda zraje již začátkem září. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná, vhodné jsou však půdy hlinitopísčité, dobře zásobené vodou. Pravokořenná hůře roste na suchých stanovištích a není příliš vzdorná révokazu. Hodí se pro většinu vedení, snáší velmi dobře i krátký řez. Plodnost je vyšší 7-13 t.ha -1, cukernatost v moštu je 15-19 NM, obsah kyselin bývá 7-11 g.l -1 (BLAHA, 1961). 31

Využití Používala se na přímý konzum, výrobu burčáku i vína. Víno je zelenkavé nebo světle růžové barvy, více či méně jahodové chuti, s jemnější kyselinou a minimální hořčinou. V USA a Kanadě se hrozny využívají jako ovoce, pro výrobu vín suchých i sladkých, ledových, ale i šumivých (KAPS, 2000). 3.5.5 Clinton Synonyma Worthington, Plant Pouzin, Plant des Carmes, Clinto, Clinton Rose, Erdbeerer, Fragola. Původ odrůdy Jde o semenáč mezi Vitis riparia Michx. x Vitis labrusca L., nalezený ve státě New York v USA panem Hughem Whitem v roce 1835. Jde o jednu z prvních labruskových odrůd introdukovaných do Evropy. Nejvíce se rozšířila v severní Itálii, Švýcarsku a Rakousku. Mimo severní Ameriku a Evropu se ve větším pěstuje i v Brazílii (TISCHELMAYER, 2010). Charakteristika List je velký trojlaločnatý, většinou s mírnými horními výkroji. Horní strana listové čepele je mírně vrásčitá, spodní strana listové čepele je bíle plstnatá. Bazální výkrojek je lyrovitý, otevřený. Řapík je delší, zelený až mírně načervenalý. Hrozen je menší, spíše válcovitý, volnější, na krátké stopce. Průměrná hmotnost hroznu je 115g. Bobule je malá, kulatá, fialovočerné, při přezrání až černé barvy. Slupka je pevná, snadno se oddělující od dužniny, kyselkavá. Dužnina je masitá až rozplývavá, sladká, silnější jahodové chuti. Odrůda má bujnější růst, réví vyzrává dobře. Houbovými chorobami příliš netrpí. Odrůda zraje již začátkem září. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná, vhodné jsou však půdy hlinitopísčité, dobře zásobené vodou. Pro velmi dobrou odolnost k révokazu se pěstovala pravokořenně (z řízků). Hodí se pro většinu vedení, snáší velmi dobře i krátký řez. Vhodné by mohly být podnože SO 4, CR 2, 125 AA i 5 BB. 32

Plodnost je vyšší 7-13 t.ha -1, cukernatost v moštu je nízká 13-19 NM, obsah kyselin bývá vysoký 8-13 g.l -1. Využití U nás se tato odrůda příliš nerozšířila, i když v sousedním Rakousku jde o jednu z hlavních odrůd, ze které se vyrábí jahodové růžové víno zvané Uhudler. Víno čistě vyrobené ze zralých hroznů odrůdy Clinton je tmavě červené barvy s výraznější hořčinkou (SOTOLÁŘ, 2011d). 3.5.6 Concord Synonyma Concordo, Dalmadin, Fekete Noah, Feherhatu, Kék Olasz, Bergerac, Gorin, Furmin noir. Původ odrůdy Jde o semenáč botanického druhu Vitis labrusca L. Odrůdu Concord získal v roce 1849 pan Efraim Wales Bull v Concordu, stát Massachusetts, jako nejlepší výběrový semenáč z 22 000 vysetých rostlin. I když je dnes Concord považován za čistě labruskovou odrůdu, objevují se tvrzení, že byla jedním z rodičů odrůda Catawba (Vitis labrusca L. x Vitis vinifera L.). Odrůda se dodnes pěstuje v Evropě i v USA, zejména ve státech Washington, New York, Michigan, Pennsylvania, Ohio a Missouri a tvoří asi 8 % celkové sklizně hroznů v USA (IRVINE a CLORE, 1997). Charakteristika List je velký, troj až pětilaločnatý, s velkými horními výkroji. Horní strana listové čepele je mírně vrásčitá, spodní strana listové čepele je silně plstnatá, zpočátku bíle, u starších listů až do rezavé barvy. Bazální výkrojek je lyrovitý, otevřený. Řapík je delší, zelený až mírně načervenalý. Hrozen je menší, spíše válcovitý, volnější, na krátké stopce. Průměrná hmotnost hroznu je 99 g. Bobule je středně velká, kulatá, tmavě fialově modré později až skoro černé barvy, silně ojíněná. Slupka je pevná, kyselkavá a trpká. Při konzumaci bobulí se 33

snadno oddělí od dužniny. Dužnina je masitá až rozplývavá, méně sladká, s jahodovou chutí. Odrůda má bujný růst, réví vyzrává dobře, navíc dobře regeneruje a zaplodí i z podoček. Je poměrně odolná k houbovým chorobám, zvláště pak k plísni šedé. Zraje začátkem až v polovině září. U přezrálých hroznů je intenzivní liščina. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná, vhodnější jsou však úrodnější jílovitohlinité půdy, kde více plodí. Zvláště pravokořenná na půdách suších a štěrkovitých méně roste, rychle stárne a slábne. Hodí se pro většinu vedení, snáší velmi dobře i krátký řez. Vhodné by mohly být podnože SO 4, CR 2 a 125 AA. Plodnost je vyšší 9-13 t.ha -1, cukernatost v moštu je bývá 14-20 NM, obsah kyselin bývá vyšší 7-11 g.l -1. Využití Odrůda se využívala pro stolní hrozny, k dekorativním účelům nebo pro výrobu burčáků. V Americe se dodnes používá pro výrobu šťáv, džemu či košer vín. Vína jsou lehčí, světle červená, s vyšší kyselinkou a v perzistenci i značnou hořčinkou, zejména je-li víno vyrobeno z přezrálých hroznů. Víno se používalo zvláště ke scelování do méně hodnotných vín, kde přidalo jahodové aroma (SOTOLÁŘ, 2011d). 3.5.7 Catawba Synonyma Arkansas, Captraube rot, Catawba Rosa, Catowba Tokay, Cherokee, Fancher, Francher Kells White, Keller's White, Lichigan, Lincoln, Mammoth Catawba, Meads Seedling, Michigan, Munipale red, Red Muncy, Rose of Tennessee, Rote Captraube, Saratoga, Singleton, Tekomah, Virginia Amber. Původ odrůdy Původ této odrůdy je dodnes nejasný. Jde o křížence mezi Vitis labrusca L. a blíže neurčenou révou, případně i evropskou révou vinou Vitis vinifera L. V poslední době se již běžně uvádí křížení Vitis labrusca L. x Vitis vinifera L. Většina zdrojů uvádí, že odrůdu zpopularizoval John Adlum (Georgetown, stát Washington), když v roce 1823 34

získal řízky této odrůdy od jisté ženy z Marylandu (východní pobřeží USA). Nicméně jiné zdroje uvádí za místo vzniku této odrůdy Severní Karolínu, kudy protéká řeka Catawba, od které dostala odrůda své jméno. Navíc byla objevena údajně již v roce 1802 a do oběhu zavedena kolem roku 1819. Záhy poté, vinař Nicholas Longworth (Cincinneti, stát Ohio) po nezdarech s evropskou révou, osadil své pozemky podél řeky Ohio odrůdou Catawba a z hroznů vyráběl veleúspěšné sekty, které se vyvážely i do Evropy. Mezi lety 1825-1850 byla odrůda Catawba nejpěstovanější odrůdou v Americe. Bohužel roku 1860 byl zaznamenán kalamitní výskyt padlí révového, které zlikvidovalo celou úrodu a nejpěstovanější odrůdou se stala tehdy nová odolnější a také ranější odrůda Concord. Dnes se více než klasická Catawba pěstuje méně barevná mutace této odrůdy pod názvem Pink Catawba. Objevil ji Charles Fournier v roce 1940 ve své vinici na Finger Lake (AMERINE a PIERRE, 1980; PINNEY, 2005). Charakteristika List je velký až velmi velký, pavézovitý, trojlaločnatý, většinou s nápadně vykrojenými horními výkroji. Horní strana listové čepele je mírně vrásčitá, spodní strana listové čepele je silně bíle plstnatá. Bazální výkrojek je lyrovitý, otevřený. Řapík je delší, načervenalý až růžový. Hrozen je středně velký, spíše válcovitý, volnější. Průměrná hmotnost hroznu je 140 g. Bobule je středně velká až velká, kulatá až mírně oválná, tmavorůžové až fialové barvy. Slupka je pevná, kyselkavá, snadno se oddělující od dužniny. Dužnina je masitá až chruplavá, sladká, jahodové chuti. Odrůda má středně bujný růst až bujnější růst. Je výborně mrazuvzdorná, réví vyzrává dobře, navíc dobře regeneruje. Bohužel trpí houbovými chorobami, zejména padlím i plísní révovou. Dozrává dosti pozdně, o 1-2 týdny později než Concord a Delaware, konkrétně až v druhé dekádě září, podobně jako Othello. Na stanoviště i půdy není odrůda příliš náročná. Ze své domoviny je uvyklá na horká, vlhká léta a chladné zimy. Hodí se pro většinu vedení, ideální je však delší řez. Odrůda se vysazovala jako pravokořenná. Vhodné by mohly být podnože SO 4, CR 2, 125 AA i 5 BB. Plodnost je vyšší 7-15 t.ha -1, cukernatost v moštu je 14-19 NM, obsah kyselin bývá 7-10 g.l -1. Využití U nás se tato odrůda příliš nerozšířila, pro citlivost k houbovým chorobám a 35

pozdní zrání. Odrůda má nízkou koncentraci barviv i fenolů v bobulích (zejména Pink Catawba), takže se z odrůdy vyrábí růžové nebo často i čistě bílé víno, s nižším obsahem tříslovin. Vína jsou většinou suchá, s nižším obsahem kyselin, ale znatelnou hořčinou (SOTOLÁŘ, 2008). 3.5.8 Niagara Synonyma White Niagara, White Concord. Původ odrůdy Odrůdu vyšlechtili C. L. Hoag a B. W. Clark v Niagara Country (stát New York), křížením odrůd Concord x Cassady, v roce 1868. Niagara je dodnes nejpěstovanější bílou labruskovou odrůdou v USA, využívá se nejčastěji pro výrobu džusů a šťáv, kde nahradila barvící odrůdu Concord. V USA se pěstuje ve státech New York, Pennsylvania, Michigan, Washington a Ohio, dále se pěstuje i v Ontariu v Kanadě. Mimo severní Ameriku se pěstuje i v Brazílii a na Novém Zélandu (BULAS, 2001; SOTOLÁŘ, 2008). 3.5.9 Russkij Konkord Synonyma Ruskii konkord, Ruskij concord Původ odrůdy Odrůda je pravděpodobně ruského původu, vzniklá křížením Vitis labrusca L. x Amurskij. Charakteristika List je středně velký až velký, troj až pětilaločnatý, s nevýraznými výkroji, téměř celokrajný. Bazální výkrojek částečně uzavřený, mírně překrytý. Vespod listu mírně 36

plstnatý. Řapík je zelený. Hrozen velmi malý. Jeho průměrná hmotnost je 149g. Bobule je velká, kulatá. Slupka je dosti pevná, růžové barvy. Dužnina je chruplavá, při přezrávání rozplývavá. Chuť je výrazná, se zvláštním aroma. Odrůda zraje v polovině září. Chorobami příliš netrpí (SOTOLÁŘ, 2006). 3.5.10 Ananasnyj Synonyma Ananasny, Ananasovyj Původ odrůdy S největší pravděpodobností jde o moldavskou odrůdu, jejíž pravděpodobní rodiče jsou Chasselas Dore (Chrupka bílá) x Isabella. Charakteristika List je labruskového typu, dosti velký, tmavě zelený, vespod listu hustě plstnatý, s výraznými předními výkroji. Bazální výkrojek je lyrovitý. Řapík je zelený. Hrozen je poměrně velký, středně hustý. Průměrná hmotnost hroznu činí asi 369 g. Bobule jsou velké, kulaté. Slupka je pevná, zelenkavě-žluté barvy. Dužnina je rozplývavá, při přezrávání sliznatá. Aroma je výrazně ananasové. Odrůda je bujnějšího růstu. Není příliš náročná na lokalitu, méně vhodné jsou sušší půdy. Při silném tlaku plísní je možný výskyt plísně révové a červené spály. Při deštivém podzimu dochází také k napadení plísní šedou. Tržní hodnota hroznů je dobrá, dobře se přepravuje, delší skladování není vhodné. Pro dobrou přepravu hroznů je nutné nenechat hrozny úplně vyzrát, ale lehce je podtrhnout, bobule nesmí mít žlutavou barvu. Zraje začátkem října. Je vhodná se pro většinu vedení, vhodnější jsou delší tažně. Vhodné podnože jsou SO 4, CR 2 a 125 AA. Plodnost je dobrá 6-9 t.ha -1, z toho tržní podíl činí 4,5-5 t.ha -1. Redukci úrody příliš nevyžaduje (SOTOLÁŘ, 2011b). 37

3.6 Příklady odrůd uznaných v ČR s původem V. labrusca L. 3.6.1 Sevar Villard Blanc (SV 12375) x Svatovavřinecké Mateřskou odrůdou Sevaru je Seyve Villard 12375 (Villard Blanc), pocházející ze slavné šlechtitelské stanice Seyve Villard. Jedná se o modrou interspecifickou moštovou odrůdu (HABROVANSKÝ, 2009). Kolekce Seyve Villard pochází z tzv. přímoplodých hybridů druhé generace, tj. hybridů první generace dále křížených s Vitis vinifera L. (POSPÍŠILOVÁ et al., 2005). První pokusy o vznik této interspecifické odrůdy byly započaty již v roce 1964 šlechtitelem Ing. Václavem Křivánkem na šlechtitelské stanici v Polešovicích. Jeho cílem bylo vyšlechtit odrůdu se zvýšenou odolností proti houbovým chorobám a mrazu. Odrůda Sevar má středně velký, tmavozelený, lesklý list, řidší hrozen s rozvětvenou třapinou a lehce oválnými bobulemi, je velmi bujně rostoucí a vysoce odolná proti chorobám révy vinné i proti mrazu. Dozrává v první polovině října a bývá ještě před tímto termínem velmi často napadána savým hmyzem. Dužnina je pevnější. Víno z této odrůdy je tmavší s vyšším obsahem kyselin a tříslovin, ve vůni se při vyšších jakostních stupních objevují tóny sušených švestek (HABROVANSKÝ, 2009). Rodokmen mateřské odrůdy Seyve Villard 12375 dokazující prapůvod odrůdy Sevar z Vitis labrusca L. je znázorněn v příloze 1. 38

3.6.2 Hibernal Seibel 7053 x Ryzlink rýnský F2 Odrůda Hibernal byla vyšlechtěna ve výzkumném ústavu v Geisenheimu v Německu, kde však prozatím nedosáhla výraznějšího rozšíření. V České republice se pěstuje na celkové ploše přes 10 ha. Má středně velký až velký list, slabě trojlaločnatý. Hrozen je malý až střední, válcovitěkuželovitý, většinou středně hustý až hustý. Bobule má silnou slupku a velmi pevnou slizovitou dužninu. Hibernal zařazujeme mezi odrůdy se zvýšenou odolností k houbovým chorobám a zimním mrazům. Za silného infekčního tlaku v období před kvetením je velmi důležité provést fungicidní ošetření. Hibernal je odrůda s velmi dobrou schopností akumulovat cukry. Při cukernatosti 19 NM a zbarvení slupky do zelena nebo pouze slabě narůžověle je aromaticky nevyzrálá. Víno může připomínat i hybridní tóny. Je proto zapotřebí věnovat velkou pozornost aromatické vyzrálosti na základě zbarvení slupky a díky tomu získat harmonické víno s vyníkajícím ovocným charakterem (PAVLOUŠEK, 2007). Kompletní rodokmen odrůdy Hibernal dokazující její prapůvod z Vitis labrusca L. je znázorněn v příloze 2. 39