Možnosti uplatnění a význam vybraného fair trade produktu v ČR Bakalářská práce

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav biologie rostlin Možnosti uplatnění a význam vybraného fair trade produktu v ČR Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Jan Winkler Ph.D Vypracovala: Bc. Martina Lišková Brno 2015

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem práci na téma Možnosti uplatnění a význam vybraného fair trade produktu v ČR vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:.. podpis

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce panu Ing. Janu Winklerovi, Ph.D. za odborné vedené mé práce, trpělivost, ochotu, poskytnutí cenných rad a jeho vstřícný přístup.

ABSTRAKT Má bakalářská práce řeší problematiku programu fair trade a možnosti uplatnění jeho principů v České republice. Literární část práce popisuje důvody vzniku programu fair trade, jeho současný stav a problematiku pěstování kakaových bobů v rozvojových zemích. Pro zpracování praktické části práce jsem použila metodu dotazníkového šetření, kdy jsem zjišťovala informovanost veřejnosti o programu fair trade, spotřebitelské chování, rozsah poptávky po fairtradových výrobcích a zájem občanů o problematickou situaci v zemích třetího světa. Klíčová slova: program fair trade, chudoba, světový obchod, kakao, čokoláda, dotazník. ABSTRACT This thesis analyse the issue of fair trade and the posibility of using its principles in the Czech republic. The literary part of thesis describes the reasons for formation of fair trade, its current status and issue of cultivation of cocoa beans in developing countries. For the practical part of thesis I used the method of questionnaire survey, when I examined public awareness of the fair trade, consumer behavior, the range of demand for fair trade products and the interest of citizens about problematic situatin in developing countries. Key words: fair trade, poverty, world trade, cocoa, chocolate, questionnaire.

OBSAH 1 ÚVOD... 9 2 CÍL PRÁCE... 11 3 LITERÁRNÍ REŠERŠE... 12 3.1 Problémy vedoucí ke vzniku fair trade... 12 3.1.1 Chudoba... 12 3.1.2 Negativní aspekty světového obchodu... 14 3.2 Co je fair trade?... 16 3.3 Principy fair trade... 17 3.4 Historie fair trade... 18 3.5 Současnost a budoucnost fair trade... 20 3.6 Fair trade organizace ve světě... 21 3.6.1 WFTO (World Fair Trade Organisation)... 21 3.6.2 FLO (Fairtrade Labelling Organizations International)... 22 3.6.3 NEWS! (Network of European Worldshops)... 22 3.6.4 EFTA (European Fair Trade Association)... 22 3.7 Fair trade organizace v ČR... 23 3.7.1 Asociace pro fair trade... 23 3.7.2 NaZemi... 23 3.7.3 Fair trade komunity... 23 3.8 Značení a certifikace fair trade... 24 3.8.1 Systém certifikace FAIRTRADE... 24 3.8.2 Systém tradičních fairtradových organizací... 25 3.8.3 Faitradové ochranné známky... 25 3.9 Fair trade produkty... 26 3.9.1 Káva... 26 3.9.2 Banány... 27 3.9.3 Čaj... 28 3.9.4 Další sortiment... 28 3.10 Kakao a čokoláda... 29 3.10.1 Charakteristika kakaovníku... 29 3.10.2 Charakteristika čokolády... 29

3.10.3 Jak to všechno začalo... 30 3.10.4 Zpracování kakaa... 31 3.10.5 Výroba čokolády... 32 3.10.6 Spotřeba čokolády ve světě... 32 3.10.7 Největší pěstitelé a zpracovatelé kakaa... 33 3.10.8 Cena kakaa a její tvorba... 34 3.10.9 Temná strana čokolády... 35 3.10.10 Fair trade v praxi... 36 4 MATERIÁL A METODIKA... 38 4.1 Dotazování... 38 4.2 Dotazník... 38 5 VÝSLEDKY... 43 6 DISKUZE... 49 7 ZÁVĚR... 52 8 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ... 54 9 SEZNAM TABULEK A GRAFICKÝCH PŘÍLOH... 59 9.1 Seznam tabulek... 59 9.2 Seznam grafických příloh... 60 10 PŘÍLOHY... 61

1 ÚVOD Fair trade je v porovnání s konvenčním byznysem jako dítě mezi obry ale budoucnost je přece v dětech (RANSOM, 2006). Fair trade se ze svých nesmělých prvních krůčků v padesátých letech rozvinul v celosvětové hnutí, které přináší prospěch více než pěti milionům výrobcům a jejich rodinám v rozvojových zemích. Fair trade výrobky můžeme najít mimo specializovaných obchodů také v supermarketech po celé Evropě. Otázka prodeje fair trade výrobků v konvenčních obchodech, zvláště v supermarketech a diskontech, bývá někdy vnímána jako kontroverzní. Toto mínění vede k otázkám: Jak je možné, že se férové výrobky prodávají v obchodech, které jsou vnímány jako silně neférové ať už vůči svým zaměstnancům, dodavatelům nebo životnímu prostředí? Jsou pak takové výrobky ještě vůbec fér? (RANSOM, 2011). Samotným aktem nákupu dáváme hlas nějakému ekonomickému a sociálnímu modelu, určitému způsobu výroby zboží. Zajímáme se o kvalitu zboží i o uspokojení z něho plynoucí. Nemůžeme ale ignorovat podmínky, za nichž produkty vznikají environmentální dopady a pracovní podmínky. Jsme s nimi spojeni, a tedy za ně odpovědni (Anwar Fazal, prezident International Organization od Consumer Union, 1986). Mnoho spoluobčanů stále věří, že Česká republika je zemí chudou, a že investice do rozvojové pomoci a spolupráce si ať už jako stát, nebo jako jednotlivec nemůžeme dovolit. Čísla však mluví jednoznačně. Česká republika v současnosti patří mezi čtvrtinu nejbohatších států světa. Dostupnost a kvalita zdravotních služeb, základní, středoškolské i vysokoškolské vzdělání a další základní stavební kameny spokojeného života jsou u nás na velmi dobré úrovni. Naproti tomu více než jedna miliarda lidí na této planetě je nucena pokrýt veškeré výdaje z méně než jednoho dolaru denně a dalším téměř třem miliardám lidí musí na veškeré výdaje od bydlení, zdravotní služby, vzdělání, oblečení až po jídlo a pití vystačit méně než dva dolary na den. Životní realita v zemích, které jsou na konci pomyslného žebříčku bohatství a chudoby, je pro nás takřka nepředstavitelná (SPOLEČNOST PRO FAIR TRADE A ROZVOJOVÉ VZDĚLÁNÍ, 2006). Fair trade se pomalu ale jistě stává standardem, o kterém každý alespoň něco slyšel. V povědomí se spotřebiteli vybaví, že jde o produkty, které nějakým způsobem 9

pomáhají zemím, kde mají dokonce ještě více problémů s obstaráváním prostředků na příjemný život, než máme my. Tato práce se bude zabývat možností prodeje kakaa a čokoládových výrobků a uplatnění fair trade v rámci České republiky. 10

2 CÍL PRÁCE Cílem mé bakalářské práce je zhodnotit možnosti uplatnění a význam vybraného fair trade produktu v České republice. Cílem mé práce bude: přiblížit problematiku fair trade a problematikou pěstování kakaových bobů v rozvojových zemích provést dotazníkovému šetření a zjistit informovanost veřejnosti o programu fair trade a zájem občanů o problematickou situaci v zemích třetího světa zformulovat návrhy na zvýšení spotřeby fair trade výrobků a navrhnout možnosti dalšího rozvoje programu fair trade. 11

3 LITERÁRNÍ REŠERŠE 3.1 Problémy vedoucí ke vzniku fair trade 3.1.1 Chudoba Chudoba je velmi komplexní a složitý pojem. V současnosti je považována za jeden z nejpalčivějších problémů globalizovaného světa. Chudoba je vnímána stále intenzivnější jako fenomén, který je třeba vymýtit, respektive zmírnit jeho dopady, pokud nemá být nadále brzdou globálního společenského rozvoje (FAIR TRADE, 2015). Příčin chudoby je několik politické, ekonomické, environmentální a demografické faktory. Mezi politické příčiny patří ozbrojené konflikty, nedůslednost dodržování zákazu obchodování se zbraněmi, vysoce korupční prostředí a autoritářské a diktátorské režimy. Z ekonomických příčin je to vysoká zadluženost rozvojových zemí, vysoká nezaměstnanost a nedostatečná vzdělanost a infrastruktura. Environmentálním problémem je hlavně znečištěné prostředí, změna klimatu a přírodní katastrofy. A v neposlední řadě vysoká hustota obyvatelstva a vysoká porodnost je problémem demografickým (WAISOVÁ, 2006). Pojetí chudoba se odvíjí od životní úrovně každé společnosti. Nejrozšířenějším způsobem měření chudoby je hranice vyjadřující minimální výši příjmu, která je potřebná k uspokojení základních životních potřeb. Za celosvětovou hranici je extrémní chudoby je považován příjem 1,25 dolarů na den. V současné době pod touto hranicí chudoby žije okolo 1,4 miliardy lidí. Na 2 miliardy lidí pak připadají 2 dolary na den. Nejvíce chudých pak žije v Subsaharské Africe a jižní a jihovýchodní Asii. Úroveň základních služeb je v těchto zemích katastrofální, lidé strádají hladem a umírají na nemoci, které by se v rozvinutějších společnostech daly vyléčit. Alarmující pak zůstává skutečnost, že možnosti rozvojových zemí vymanit se ze smrtícího sevření chudoby jsou při současných pravidlech světové ekonomiky minimální (ROZVOJOVKA, 2011). 3.1.1.1 Měřítko nerovnosti Možnosti řešení chudoby znesnadňuje nerovnost rozdělení důchodu a spotřeby na Zemi. V současné době 20 % světové populace konzumuje 80 % světových zdrojů. Spojené státy s 6 % populace světa spotřebovávají 30 % energie, zatímco na Indii 12

s 20 % populace připadají pouhá 2 %. Nerovnoměrnost rozdělení důchodu má velmi sociální důsledky. Zatímco ve Spojených státech se na vysoké školy zapisuje okolo čtyř pětin populace, v některých státech Afriky navštěvuje základní školu méně než polovina dětí. V asi 20 zemích přesahuje negramotnost hranici 50 % (EXNEROVÁ, 2005). Extrémním případem je taky vlastnictví automobilu, kdy 90 % všech vozidel vlastní 20 % nejbohatších lidí světa. Měříme-li nerovnost z hlediska škod na životním prostředí namísto peněz, je ještě mnohem extrémnější. Bohatí konzumují daleko více věcí, které životní prostředí poškozují nejvíce. Například paliva a kovy (RANSOM, 2011). 3.1.1.2 Boj proti chudobě Motivace pro boj proti chudobě je dvojího druhu. První motivací je, že v důsledku ničivých světových válek 20. století vzrostla mezinárodní solidarita a snaha bohatých zemí pomoci převážně svým bývalým koloniím. Druhým důvodem pro boj s chudobou jsou pragmatické důvody globální jevy jako příliv migrantů a uprchlíků, nelegální obchody s lidmi, zbraněmi a drogami a terorismus. V boji proti chudobě také přispívá i rozmach komunikačních technologií a celosvětové turistiky. Proces globalizace vede ke zmenšení světa ve smyslu prostorovém i časovém (ROZVOJOVKA, 2011). Navzdory tíživé ekonomické situaci se vojenské výdaje zvyšovaly po celé poválečné období. Výdaje na ozbrojení jsou 20x vyšší než rozvojová pomoc poskytována vyspělými zeměmi a mezinárodními organizacemi (JENÍČEK, FOLTÝN, 2010). V současné době je nejdůležitějším dokumentem v oblasti boje proti chudobě program Rozvojové cíle tisíciletí vytvořený v roce 2000. Jelikož jsou cíle velmi ambiciózní, tak se nepředpokládá, že se je všechny ve skutečnosti podaří do roku 2015 naplnit. Za hlavní předpoklady pro boj s chudobou jsou podle OSN pokládány: Solidní domácí politika a investice vlády na podporu zaměstnanosti Přímé zahraniční investice do rozvojových zemí, které přinášejí zisk a vytvářejí pracovní příležitosti Postupné odbourávání obchodních bariér tak, aby rozvojové země měly přístup na trhy ve vyspělých zemích Zvýšení oficiální rozvojové pomoci tak, aby byla rozvojová spolupráce schopna dosáhnout svých cílů Odpuštění dluhů (ROZVOJOVKA, 2011). 13

Lze říci, že dnes je chudoba do značné míry zbytečná. K tomu, aby se dosud chudé regiony světa mohly těšit z prosperity, kterou dnes zažívají bohaté země, není třeba více hmotných zdrojů či objev zázračné technologie. Stačí, když existující zdroje budou lidé lépe využívat, nebo přesněji řečeno, když lidem v jejich využití nebude nikdo bránit (NORBERG, 2006). 3.1.2 Negativní aspekty světového obchodu Významnou roli v současném globalizovaném světě hraje světový obchod a systém jeho pravidel: nákup a prodej surovin, potravin, výrobků a v poslední době čím dál více služeb a informací. V druhé polovině 20. století prošel světový obchod skutečnou revolucí poznamenanou růstem objemu a liberalizací, tedy odstraňováním obchodních bariér (NORBERG, 2006). Největší podíl na obchodní výměně mají vyspělé země, které obchodují převážně mezi sebou. Podmínky obchodu mezi vyspělými zeměmi jsou velmi otevřené, a ty proto uvolnění obchodních hranic požadují i od zemí rozvojových. Hlavním požadavkem rozvojových zemí naopak bývá ochrana vlastních trhů a obyvatel a zajištění rovnocenných podmínek pro obchod. Vyspělé země totiž často ochraňují určitou část svého trhu kvótami a bariérami, které jiným vyspělým zemím nevadí, protože obchodují s mnoha druhy výrobků najednou. Rozvojové státy jsou často závislé na jedné plodině, jejichž cenu určují světové burzy. Cena těchto komodit, na kterých jsou rozvojové země závislé, je v nejlepším případě nestabilní a v tom horším případě dlouhodobě klesá (ROZVOJOVKA, 2011). Ačkoliv se západní svět ke svobodnému obchodu hlásí, pro to, aby napomohl jeho rozšíření, zatím příliš neudělal. Neustálá jednání o svobodném obchodě sice přinesla snížení cel a kvót pro vývozy, nicméně v případě odvětví, která jsou stěžejní pro rozvojové země jako zemědělská a textilní výroba, k zavedení liberalizačních opatření nedošlo. Dnešní cla uvalená na vývoz rozvojových zemí jsou o 30 % vyšší, než je celosvětový průměr. Železná opora mezi Východem a Západem padla jen proto, aby mohla být nahrazena celní oponou mezi Severem a Jihem. A nejde jen o opomenutí. Jde o záměrnou snahu držet chudé země mimo obchodní dění. Rozvojovým zemí se může dovolit, aby nám prodaly pár věcí, které nedokážeme vyrobit, ale Bůh jim pomáhej, pokud ohrozí náš obchod tím, že budou vyrábět něco levněji a lépe než my (NORBERG, 2006). 14

3.1.2.1 Sever proti Jihu Obchodní jednání provázejí stále rozsáhlejší spory. Rozvojové země nejsou ochotné podepisovat další závazné liberalizační dohody. Vyspělé státy naopak nechtějí rozvojovým zemím uvolňovat řadu svých trhů a nechtějí snížit mnohá cla a kvóty na dovoz na dovoz zemědělských výrobků z rozvojových zemí (DUBA, LOUŽEK, 2009). Napětí mezi vyspělými a rozvojovými státy se naposledy plně projevilo v roce 2005 na zasedání v Hongkongu. Jednání zkrachovalo na neústupnosti obou stran. Nejviditelnějším příkladem obchodního sporu mezi vyspělými a rozvojovými státy jednoznačně spor o zemědělský obchod. Vyspělé státy vynakládají ročně na podporu domácích zemědělců přes 300 miliard dolarů a zároveň mají vysoká cla, kvóty nebo alespoň velmi přísná pravidla a přísné normy pro země rozvojové. Potraviny z rozvojových zemí jsou zpravidla levnější než ty vypěstované farmáři ve vyspělých státech. Dotace zemědělcům vyspělých států navíc umožňují vyvážet jejich produkty do rozvojových zemí za dumpingové ceny, kterým místní zemědělci nemohou konkurovat. Tento nerovný vztah pak znemožňuje místním zemědělcům prodávat nejen na světových, ale i na místních trzích (ROZVOJOVKA, 2011). 3.1.2.2 Nevýhodné postavení rozvojových zemí Rozvojové země sice disponují mnoha zdroji, jako půda a pracovní síla, ale nedokážou je přeměnit na kapitál. Snaží se proto získávat přímé zahraniční investory. Většinou jde o firmy, které postaví nebo koupí továrnu či plantáž, začnou vyrábět a zaměstnávají místní obyvatelstvo. Jen málokteré však platí daně, nabídnou dodavatelské zakázky místním firmám nebo v zemi zanechají vyspělejší technologie či know-how. Naopak, jejich činnosti vedou k poškozování životního prostředí, korupci nebo porušování základních lidských práv. V neposlední řadě místní vlády investorům často ustupují i v neprospěch vlastních obyvatel (ROZVOJOVKA, 2011). Malovýrobci v rozvojových zemích mají oproti protějškům v bohatších zemích zřejmou nevýhodu. Malí farmáři jsou při odbytu své produkce zcela odkázání na prostředníky, kteří ji od nich vykupují za velmi nízké ceny. Pouze 10 % z celkové prodejní ceny skončí u těchto malých farmářů, zbytek připadá na ostatní články obchodního řetězce (FAIR TRADE INTERNATIONAL, 2011). 15

3.1.2.3 Hledání alternativ Mezi nejzásadnější negativní dopady dnešního světového obchodu patří tendence k překračování výrobní kapacity přírodních zdrojů, tendence k překračování schopnosti životního prostředí absorbovat odpady a tendence k neustálému snižování nákladů a příjmů výrobců bez ohledu na jejich skutečné potřeby. Všechny tyto uvedené jevy vedly v posledních desetiletích k hledání alternativ ke světovému obchodu, z nichž jednu představuje koncepce fair trade (ROZVOJOVKA, 2011). Řešením problému hladu a chudoby je rozvoj svobodného trhu a zapojení dalších farem do mezinárodního obchodu. Rozvojová pomoc nepředstavuje trvalé řešení problému hladu a chudoby. Rozvojová pomoc je pouhým doplňkem, který by měl být využíván pouze v případě humanitárních katastrof (DUBA, LOUŽEK, 2009). 3.2 Co je fair trade? Fair trade, též zvaný jako spravedlivý či férový obchod, je tržní přístup, který usiluje o pomoc producentům v zemích třetího světa. Lidem ze zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky dává možnost uživit se vlastní prací za důstojných podmínek. Fair trade nabízí férové obchodní podmínky, dodržování lidských a pracovních práv a šetrnost k životnímu prostředí. Fairtradový pěstitelé a řemeslníci dostávají spravedlivě zaplaceno a jejich děti mohou chodit do školy (FAIR TRADE, 2015). Fair trade je globální hnutí, které usiluje o větší rovnost v oblasti mezinárodního obchodu. Fair trade se aktivně podílí na podpoře výrobců, zvyšování informovanosti a na kampani za změnu v pravidlech a praxi běžného mezinárodního obchodu. Je to více než jen obchodování, které dokazuje, jak i úspěšně podnikání může dát lidi na první místo. Je to hmatatelný příspěvek k boji proti chudobě, změně klimatu a hospodářské krizi. Fair trade dokazuje, že krátkodobý zisk nemusí být hlavním obchodním kritériím (RENARD, 2003). Fairtrade je alternativní přístup ke konvenčnímu obchodu a je založen na partnerství mezi producenty a spotřebiteli. Farmáři mohou prodávat své produkty při takových podmínkách, které jim umožní zlepšit život a plánovat budoucnost. Fairtrade nabízí spotřebitelům účinný způsob, jak snížit chudobu prostřednictvím jejich každodenních nákupů (FAIR TRADE INTERNATIONAL, 2011). 16

Fair trade je příležitost. Příležitost pro konkrétní lidi z rozvojových zemí vymanit se z chudoby a závislosti na obchodních prostřednících. Příležitost pro spotřebitele vyjádřit globální solidaritu a odpovědnost. Příležitost znovu navázat ztracené spojení mezi těmi, kdo výrobky vyrábí, a těmi, kdo je spotřebovávají. Příležitost učinit z obchodu nástroj rozvojové spolupráce. Příležitost dozvědět se více o vzdálených zemích a kulturách (SPOLEČNOST PRO FAIR TRADE A ROZVOJOVÉ VZDĚLÁNÍ, 2006). 3.3 Principy fair trade Fair trade má několik základních principů (NAZEMI, 2015, FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015): vyplácení spravedlivé odměny - pěstitelé a řemeslníci mají jistotu, že za své produkty dostanou spravedlivou výkupní cenu, která pokrývá náklady na produkci a náklady na důstojný život celé rodiny ochrana přírody pěstitelé se snaží o dlouhodobě udržitelnou produkci, kdy se nepoužívají chemikálie preventivně, ale pouze v případě vyskytnutí škůdců a nemocí, nepoužívají se žádné GMO sazenice, pěstitelé také usilují o snížení spotřeby energie, o maximální minimalizaci dopadů jejich činností na životní prostředí a o používání recyklovatelných a snadno biologicky rozložitelných materiálů pro balení a export výrobků důstojné pracovní podmínky fair trade zajišťuje dodržování pracovních práv, řádnou pracovní smlouvu, řádnou pracovní dobu, bezpečné a zdravé pracovní prostředí a minimální zákonnou mzdu rozvoj komunit certifikovaná fairtradová družstva dostávají sociální příplatky, prémie, které mohou investovat do vzdělání, zdravotní péče, infrastruktury či zlepšování produkce vytváření příležitostí pro ekonomicky znevýhodněné pěstitele a výrobce organizace podporuje malé výrobce, ať už se jedná o nezávislé rodinné podniky nebo družstva s cílem umožnit přechod z nejistoty příjmu a chudoby k ekonomické soběstačnosti a vlastnictví rovnoprávnost a nediskriminace Organizace nerozlišuje v přijímání a odměňování, přístupu ke vzdělání, propagaci a ukončení rasu, kastu, národnostní původ, náboženství, pohlaví, sexuální orientaci, členství 17

v odborech ani politickou příslušnost, ženy i muži mají stejnou váhu hlasu, totéž platí i pro migranty a národnostní menšiny demokracie ve fairtradovém družstvu má každý člen stejnou váhu hlasu, každý může vnášet návrhy a každý může vykonávat vedoucí funkce transparentnost a odpovědnost organizace zapojuje zaměstnance, členy a výrobce ve svých rozhodovacích procesech a důležité informace všem svým obchodním partnerům poskytuje vyloučení dětské a nucené práce dětská práce je v systému fair trade zakázána, děti pěstitelů chodí do školy a mají čas na hry propagace fair trade organizace se snaží o zvýšení povědomí o cílech fair trade a potřebu větší spravedlnosti ve světovém obchodu, poskytuje svým zákazníkům o sobě, výrobcích, producentech a zajišťuje čestné reklamní a marketingové techniky. 3.4 Historie fair trade Myšlenka spravedlivého obchodu a solidarity s obyvatelstvem třetího světa se objevila koncem 40. let. Jako první se do tohoto způsobu pomoci rozvojovým zemím pustily dvě protestantské organizace v USA. Jednalo se o organizace Ten Thousand Villages a SERRV, které z rozvojových zemí začaly dovážet řemeslné výrobky od tamních výrobců. Průkopníkem Fair trade v Evropě byla britská charitativní organizace Oxfam, která byla nápomocna válkou zbídačenému Řecku a nizozemská organizace katolické mládeže S. O. S. Wereldhandel (NAZEMI, 2010). Na konferenci Spojených národů o obchodu a rozvoji v roce 1964 byla přijata nová koncepce pomoci rozvojovým zemím. OSN heslem Trade not aid ( Obchod namísto pomoci ) deklarovala upřednostnění rozvojových tržních řešení před jednorázovými pomocemi. Tedy, že finanční podpora by měla být nahrazena obchodem, který by zvýhodňoval země Jihu v tržním systému Severu (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). Když na počátku 80. let na burzách prudce klesly ceny komodit a mnoho drobných pěstitelů z rozvojových zemí se ocitlo v zoufalé situaci, oslovili mexičtí pěstitelé kávy nizozemskou nevládní organizaci Solidaridar s prosbou pomoci s prodejem jejich kávy. 18

První fairtradová káva z Mexika prodávána v nizozemských supermarketech pak dává podmět vzniku systému označování výrobků. Do té doby zcela nový přístup. V roce 1988 vzniká v Holandsku první fair trade značka Max Havelaar, pojmenovaná podle literární postavy symbolizující vzdor dělníků vůči jejich vykořisťování na koloniálních kávových plantážích. Výrobky označené tímto logem, které garantuje dodržování stanovených výrobních pravidel, si během krátké doby získaly velkou oblibu. Od 90. let je iniciativa Max Havelaar replikována do dalších zemí, které buď přijali značení Max Haveraal nebo si vytvořili vlastní značení. Vedle kávy se takto začaly označovat i další produkty jako čaj, cukr, kakao, banány nebo med (NAZEMI, 2010). Fair trade byl revoluční, protože představoval zásadní změnu. Volání fair trade namísto pomoci znamenalo nahradit charitu spravedlností. Používání výrazu férový odhalilo nesnadno stravitelnou skutečnost, že světový obchod férový není a že jeho pravidla jsou vytvářena tak, aby sloužila k vykořisťování chudých lidí a zemí (RANSOM, 2011). Díky velkému úspěchu fairtradových výrobků a s rostoucím množstvím národních iniciativ ve sféře spravedlivého obchodu nastává potřeba mezinárodní spolupráce a institucionalizace. Roku 1989 ústí tato nutnost v založení mezinárodní organizace pro fair trade IFAT (International Fair Trade Association), která dnes nese označení WFTO (World Fair Trade Organisation). Někteří evropští dovozci se sdružují do asociace EFTA (European Fair Trade Association) založené v roce 1990. V roce 1994 zakládá 15 evropských sítí světových obchůdků sdružení NEWS! (Network of European World Shops) a o 3 roky později vzniká další mezinárodní subjekt FLO (Fairtrade Labelling Organizations International (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). V České republice se první snahy o uplatnění konceptu férového obchodování začaly objevovat v první polovině 90. let. První společností, které se tomuto způsobu obchodu začala věnovat, byla společnost Jeden svět. Na začátku přelomu století se v České republice objevují i další organizace věnující se podpoře a propagaci férového obchodování. V roce 2003 vzniká organizace Společnost pro Fair Trade, která od roku 2011 nese jméno NaZemi a organizace Ekumenická akademie Praha. V roce 2004 se české fair trade organizace sdružují do Asociace pro fair trade a téhož roku jsou 19

do ČR přivezeny první fairtradové potraviny. V Praze v roce 2008 vzniká první certifikovaná pražírna fairtradové kávy Mamacoffe. O rok později se ČR začleňuje do mezinárodních struktur a stává se členem Světové fairtradové organizace a českým zástupcem Fairtrade International. Ne méně významným krokem je pak i zahájení kampaně Fairtradová města v roce 2011 (NAZEMI, 2010). 3.5 Současnost a budoucnost fair trade Koncept férového obchodu je dnes považován za součást udržitelného rozvoje. Už kvůli své podstatě se tento koncept nemůže stavět proti globalizaci ekonomiky, protože sám o sobě je určitou formou mezinárodního obchodu. Může však nabídnout alternativní pojetí globalizace a to takové, které by zohledňovalo nejen ekonomický růst, ale i společenský vývoj a respekt k životnímu prostředí (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). Neférovost běžného obchodu je zřejmá, ale pokračování je umožněno díky mocným zájmům oprýskanému ideologickému štítu globalizace prosazované korporacemi. Hnutí fair trade zatím rostlo o mnoho rychleji, než mnozí z nás předpokládali, a to hlavně ze dvou dobrých důvodů. Prvním je hnutí za globální spravedlnost, které tento systém obchodování vepsal do veřejného povědomí dříve nevídaným způsobem. Druhým důvodem je větší škála, kvalita a dostupnost fairtradových výrobků nabízejících vskutku ojedinělou komoditu, totiž praktickou možnost, s jejíž pomocí může téměř kdokoliv bojovat proti nespravedlnosti. Obojí pomohlo vytvořit malý, ale stále rostoucí prostor uvnitř trhu a zároveň proti němu (RANSOM, 2011). O nových tendencích v oblasti fair trade se hovoří zejména v zahraničí, a to zejména o rozvoji spravedlivého obchodu jako soukromé podnikatelské aktivity a o vzniku privátních fairtradových značek. Po nevládních organizacích typu Oxfam a zakládání značek jako Max Havelaar se dnes rozvíjí další aktivita v oblasti prodeje fair trade. Současně i zahraniční sítě supermarketů se přizpůsobují rostoucímu zájmu o fair trade a vyvíjejí si vlastní řady produktů odpovídající principům férového obchodu. Ze známých řetězců je to například Carrefour a Lidl. Tento nový směr ukazuje na další, dosud nevyčerpané možnosti rozvoje spravedlivého obchodu (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). 20

Ačkoliv fair trade představuje jen malý fragment celkového světového obchodu, tento trend neustále roste a jeho růst se zrychluje. Příkladem může být Velké Británie, kdy hodnota prodaného zboží označeného známkou fair trade vzrostla z 31 milionů dolarů v roce 1998 na 174 milionů dolarů v roce 2003. Celosvětově prodej zboží se značkou fair trade vzrost z 26 920 metrických tun v roce 1997 na 83 480 metrických tun v roce 2003 (RANSOM, 2011). Fair tradu přináleží důstojné místo mezi stále populárnějšími koncepty odpovědné spotřeby, jako je dnes už také u nás rozšířená a dobře známá bio produkce či certifikace FCS Forest Stewardship Council pro lesní produkty a výrobky ze dřeva a papíru (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). Fair trade v České republice má před sebou ještě dlouhou cestu, než se stane standardní nabídkou většiny prodejních míst a spotřebním produktem většiny domácností. Teprve poté se s tímto svým postojem budeme moci zařadit mezi ostatní vyspělé země, kterým není lhostejný život malých a chudých producentů z oblastí Afriky, Asie a Latinské Ameriky (HEJKRLÍK, 2008). 3.6 Fair trade organizace ve světě 3.6.1 WFTO (World Fair Trade Organisation) Světová fair trade organizace WFTO, dříve IFAT, je mezinárodní systém fair trade, který zahrnuje přes 300 členských organizací a působí ve více než 70 zemích po celém světě. Členství v WFTO je velmi různorodé, od malých producentských organizací po velké kooperativy a od jednotlivců dodavatelů po obchody s obratem několika milionů eur. Dvě třetiny členů pochází z rozvojových zemí. WFTO provozuje 5 regionálních poboček v Africe, Asii, Evropě, Latinské Americe a Tichomoří. Organizace se snaží změnit nespravedlivé struktury mezinárodního obchodu s cílem zlepšit a koordinovat spolupráci našich členských organizací a prosazovat zájmy jednotlivců. Je zaměřena na zlepšení živobytí opomíjených výrobců a pracovníků, a to zejména na jihu. V roce 2013 byl v Riu de Janeiru schválen záruční systém WFTO, který umožňuje používání loga WFTO na obalech fairtradových produktů (WFTO, 2015). 21

Logo organizace WFTO je znázorněno na obrázku Obr. 1. Obr. 1: Logo WFTO (zdroj: WFTO, 2015) 3.6.2 FLO (Fairtrade Labelling Organizations International) FLO je organizace sdružující 25 členů, která byla založena v roce 1997. FLO koordinuje fair trade označování na mezinárodní úrovni. Tato organizace stanovuje mezinárodní fair trade standardy, rozvíjí globální fair trade strategii a podporuje spravedlivý obchod v mezinárodním měřítku. Jejím sídlem ne německý Bonn. Jako jediná organizace má vlastní certifikační známku FAIRTRADE. Je registrována jako mezinárodní obchodní značka (FLO-CERT, 2015). 3.6.3 NEWS! (Network of European Worldshops) NEWS Je síť evropských fairtradových obchodů, která byla založena v roce 1994. V současné době funguje jako zastřešovací síť 15 národních fairtradových asociací ze 13 různých zemí po celé Evropě. Jedná se o první spolupráci mezi fairtradovými obchody na světové úrovni (CIVIL SOCIETY AND FAIR TRADE, 2015). 3.6.4 EFTA (European Fair Trade Association) EFTA je mezivládní organizace založená na podporu volného obchodu a hospodářské integrace. Posláním organizace je podpora prosperity a hospodářské spolupráce ve prospěch svých členských státu Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko (EFTA, 2015). 22

3.7 Fair trade organizace v ČR 3.7.1 Asociace pro fair trade Asociace pro fair trade je zájmovým sdružením právnických osob, které se zabývají praktickými i strukturálními otázkami rozvoje spravedlivého obchodu v České republice. Asociace vznikla v roce 2004 jako platforma pro setkávání neziskových organizací a soukromých společností, které jsou aktivně zapojeny do osvěty a propagace fair trade, nebo uvádějí fairtradové produkty na český trh. Její vizí je mezinárodní obchod založený na etických principech, do které se mohou zapojit všichni producenti z rozvojových zemí, a tím přispívat k rovnoměrnému rozdělení světového bohatství (HEJKRLÍK, 2009). 3.7.2 NaZemi NaZemi je nevládní nezisková organizace v České republice, která byla založena v roce 2003. Tato organizace se zaměřuje na propojenost našeho spotřebního chování s problémy rozvojových zemí a motivuje jednotlivce, formy i státy přijmout za tyto problémy zodpovědnost. NaZemi apeluje na firmy, aby podnikaly odpovědně, a aby přijaly odpovědnost za pracovní podmínky ve svých dodavatelských řetězcích a za produkty nesoucí jejich značku. Jejich dalším úkolem je podpora fair trade a motivace české veřejnosti k odpovědnému přístupu k vlastní spotřebě. A v neposlední řadě prosazují globální rozvojové vzdělávání do škol, aby žáci a studenti chápali souvislost mezi vlastním životem a životem lidí v jiných částech světa (NAZEMI, 2015). 3.7.3 Fair trade komunity Program fair trade v ČR úspěšně rozrůstá hlavně na poli fairtradových komunit. Exitují u nás tzv. Fairtradová města, Fairtradové školy a dokonce i Fairtradové církve a náboženské společnosti. Prvními Fairtradovými městy se u nás v roce 2011 stala města Vsetín a Litoměřice. V současně době tento status už náleží 8 městům, přibyla například Třebíč či Tišnov. Součástí projektu Fairtradová města je kampaň Fairtradové školy, jejichž cílem je osvěta v oblasti fair trade, odpovědné spotřeby a souvislostí výroby. Prvními Fairtradovými školami zřízenými v ČR byla Masarykova základní škola v Litoměřicích a Střední a Jazyková škola s právem státní zkoušky ve Volyni. Dnes už tento status náleží celkem 12 školám. Od roku 2013 u nás také vznikají 23

Fairtradové církve a náboženské společnosti. Jeden z prvních sborů, který tento status obdržel, byl sbor Českobratrské církve evangelické z Hradiště, dnes už tento status náleží 7 sborům (FAIRTRADOVÁ MĚSTA, 2011). Cílem komunit je osvěta v oblasti férového obchodu a podpora prodeje fairtradových produktů v daném místě. Pro tyto komunity představuje status fair trade nástroj naplňování národních i mezinárodních politických cílů v oblasti udržitelného rozvoje. Zároveň je marketingovým nástrojem, díky němuž města ukazují občanům a dalším institucím svou společenskou odpovědnost (ASOCIACE PRO FAIR TRADE, 2011). 3.8 Značení a certifikace fair trade Na trhu mohou být prodávány fairtradové produkty a výrobky dvěma základními způsoby. První způsob je založen na certifikaci a označování obalů ochrannou známkou. To znamená, že zboží je certifikováno nezávisle třetí stranou. Při druhém způsobu mají hlavní roli fairtradové organizace, které zboží vyrábí, dováží nebo distribují. Aktivitou těchto organizaci je jednoznačně fair trade (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). 3.8.1 Systém certifikace FAIRTRADE Fairtradové výrobky jsou označovány certifikační známkou FAIRTRADE na obalu či povrchu výrobku. V tomto případě je celý dodavatelský řetězec zboží kontrolovaný systémem nezávislé certifikace Fairtrade International. Tedy, že pěstitel, dovozce i zpracovatel pravidelně prochází nezávislým auditem ověřujícím shodu se standardy pro jednotlivé komodity. Tyto standardy určuje a certifikaci výrobků koordinuje FLO (Fairtrade Labeling Organizations International). Ochrannou známku FAIRTRADE najdeme především na potravinových produktech jako je káva, čaj, kakao, čokoláda, rýže, ovoce, ale i na nepotravinových, mezi které patří řezané květiny, výrobky z bavlny, sportovní míče, zlato a dřevo (NAZEMI, 2015). Zapojení do tohoto systému přináší pěstiteli 2 zásadní výhody. První je garantovaná minimální výkupní cena, která pokrývá náklady na produkci a na důstojné živobytí a která zároveň producentům zajišťuje určitou jistotu a možnost plánování do budoucna. Druhou výhodou je čerpání sociálního příplatku, který mohou členové družstva použít 24

na rozvoj obchodu či na rozvoj komunity, jako je například stavba školy, úprava infrastruktury či zajištění pitné vody (ZA FÉROVÉ BANÁNY, 2010). 3.8.2 Systém tradičních fairtradových organizací Druhou možností, jak poznat fairtradový výrobek, je logo fairtradové organizace, která výrobek dováží. Zde se jedná o takzvaný tradiční způsob, kdy je fairtradový původ výrobku zaručen samotnou organizací (FAIR TRADE ČESKO A SLOVENSKO, 2015). Organizace jsou členy WFTO (Světová fairtradová organizace) sdružující pěstitele a obchodníky, kteří se věnují stoprocentně pouze férovému obchodu. Tento systém je založený na důvěře, i když i zde probíhají náhodné audity. Členstvím v WFTO se subjekt zavazuje k dodržování deseti obecných standardů fair trade. Členy WTFO jsou například GEPA, EZA, Oxfam, El Puente, Libero Mondo nebo Traidcraft. Tento způsob označování se nejčastěji vztahuje na řemeslné výrobky, kam patří nepřeberné množství dekorativních, ale i užitkových předmětů a hudebních nástrojů. Právě řemesla jsou tradiční součástí spravedlivého obchodu a jejich široká nabídka dokazuje diverzitu Jihu (WFTO, 2015). 3.8.3 Faitradové ochranné známky Fairtradové známky jsou celosvětově uznávané symboly mezinárodního fair trade systému. Fairtradový výrobek je díky ochranné známce na obalu lehce rozeznatelný. Produkty označené touto známkou zaručují spotřebitelům, že výrobky splňují nejvyšší sociální, ekonomické a environmentální standardy. Při nákupu produktů označených touto známkou spotřebitel podporuje a zlepšuje životy lidí a komunit v rozvojových zemích. Známka je udělována konkrétním výrobkům a nevztahuje se na společnosti nebo organizace, které s těmito výrobky obchodují. Lze je nalézt na široké škále produktů přes potraviny, nápoje, bavlnu, až po šperky ze zlata a jiných drahých kovů (FAIR TRADE INTERNATIONAL, 2011). Mezinárodní certifikační známka FAIRTRADE je vlastnictvím FLO a je mezinárodně zaregistrována jako ochranná obchodní známka. Známku FAIRTRADE uděluje FLO cert. Známka symbolizuje vztah mezi spotřebiteli a propagátory, firmami a obchodníky, zemědělci a pracovníky ve společném úsilí o zlepšení života a životních podmínek prostřednictvím každodenních nákupů. Známka 25

obsahuje modrou barvu jako oblohu symbolizující optimismus a zelenou barvu jako růst a zdviženou ruku na posílení (PRO FAIR TRADE, 2015). Logo ochranné známky fair trade je znázorněno na obrázku Obr. 2. Obr. 2: Ochranná fair trade (zdroj: FAIR TRADE, 2011) 3.9 Fair trade produkty Jelikož snahou fair trade je zlepšit pozici znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí, tvoří většinu sortimentu fair trade vedle řemeslných výrobků především tropické a subtropické zemědělské komodity. Velkou část z nich v Evropě nelze vypěstovat, a přitom jsou každodenní součástí všedního života mnohých z nás. Je to káva, kakao, čaj, rýže, banány, koření, kokos a další (SPOLEČNOST PRO FAIR TRADE A ROZVOJOVÉ VZDĚLÁNÍ, 2006). Ačkoliv spravedlivý obchod představuje pouze malou položku celosvětového obchodu, jeho obliba neustále roste. V současnosti se fairtradové výrobky prodávají ve 125 zemích světa a v roce 2012 za ně spotřebitelé utratili 4,8 miliard euro (CHATRNÁ, JEŽKOVÁ, 2012). Největší produktovou kategorií systému fair trade je kakao a čokoláda s podílem 28 %, následuje káva s 26 % a třetí místo zaujímá čaj s 18 % (HEJKRLÍK, 2009). 3.9.1 Káva Káva je jedna z pěti nejdůležitějších komodit světového trhu. Hlavními producenty kávy jsou drobní farmáři globálního jihu. Největším dodavatelem fairtradové kávy je Mexiko, které představuje 23 % světového fair trade vývozu (TAYLOR, 2004). Káva byla vůbec prvním fairtradovým produktem, se kterým se začalo v 70. letech obchodovat. Dlouhodobě nízké ceny a nestabilita mezinárodního trhu způsobují těžkosti nejen jednotlivým pěstitelům, pro které je káva hlavním zdrojem obživy, ale i celý regionům, jež se specializují na produkci kávy. Malí neorganizovaní pěstitelé jsou 26

snadnou kořistí místních vypočítavých obchodníků, kteří kávu vykupují, jelikož pěstitelé ihned po sklizni potřebují hotovost a prodávají téměř za jakoukoliv cenu, kterou jim překupník nabídne Fair trade poskytuje pěstitelům alternativu. Všechna fairtradová káva pochází výhradně od demokraticky řízených organizací, které sdružují malé pěstitele. V Anglii si fairtradová káva získala 20 % podíl na trhu (RANSOM, 2006). V rozvojových zemích zajišťuje káva živobytí odhadem 20 milionům vesnických rodin. Zatímco rozvojové země vyvážely v letech 1980 až 1989 kávu průměrně za 10,2 miliardy dolarů ročně, při růstu objemu produkce o 20 % byla hodnota vývozu od roku 2000 průměrně jen 6,2 miliardy dolarů. Tento dramatický propad cen kávy je katastrofou jak pro jednotlivce, tak i pro některé chudé státy, jejichž ekonomika je na vývozu kávy závislá (SPOLEČNOST PRO FAIR TRADE, 2007). Ročně se vypěstuje kolem 7 milionů tun kávy. V současnosti se prudce rozšiřuje její pěstování v asijských zemích, především ve Vietnamu a Indii (ŠTĚRBA, 2004). 3.9.2 Banány Produkce běžných banánů je typická vysokou monopolizací, nebezpečnými pracovními podmínkami a nadměrným užíváním pesticidů, které vážně ohrožují zdraví pěstitelů. Mezinárodnímu obchodu s banány dominuje jen několik velkých nadnárodních společností, které mají zásadní vliv na výkupní cenu banánů a trh s banány jako takový. Program fair trade zaručuje, že při koupi banánů s certifikací fair trade kupujeme banán, který pochází z plantáží, kde pracují lidé v důstojných podmínkách a dostávají mzdu, která pokrývá životní náklady (SPOLEČNOST PRO FAIR TRADE A ROZVOJOVÉ VZDĚLÁNÍ, 2006). Kampaň ZA FÉROVÉ BANÁNY uvádí, jakou část peněz kdo dostane z ceny jednoho banánu, bereme-li v úvahu, že 1 kg banánů se u nás prodává za 24,90 Kč, z čehož plyne, že jeden banán stojí cca 3,73 Kč. Na tomto příkladu je velmi jednoduchým způsobem znázorněno, kdo nejvíce získává z pěstování této komodity. Nejméně finančních prostředků z prodeje jednoho banánu putuje právě pracovníkům na plantážích, pouhá 2 %. Pracovník na plantáži pracuje více než 10 hodin denně, 6 dní v týdnu a peníze, které za tuto práci dostane, nepokryjí ani životní náklady. Naopak nejvíce z ceny výrobku získávají vývozci a maloobchod, který určuje cenu banánů. K nemalé položce patří i celní poplatky a výše DPH (ZA FÉROVÉ BANÁNY, 2010). 27

Ve Švýcarsku je více než polovina prodaných banánů fairtradového původu. Ve Velké Británii je každý čtvrtý banán fairtradový (RANSOM, 2011). Při pěstování fair trade banánů se nepoužívají chemikálie preventivně. Na následky otrav pesticidy zemře na 300 000 lidí ročně a z 99 % případů se tomu tak děje v rozvojových zemích (ZA FÉROVÉ BANÁNY, 2010). 3.9.3 Čaj Na rozdíl od světového trhu s kávou a kakaem, kde malí pěstitelé hrají v souhrnu velmi významnou roli, se čaj pěstuje především na velkých čajových plantážích. Sběrači čaje žijí často odříznutí od okolního světa v chatrčích přímo na plantážích. Pracují za velmi nízké mzdy, ze kterých nedokážou uživit sebe, natož své rodiny. Fair trade dává sběračům a prvotním zpracovatelům čaje možnost zlepšit své životní a pracovní podmínky a nabízí jejich dětem vzdělání, které znamená mnohdy jedinou šanci na lepší budoucnost (FAIR TRADE CENTRUM, 2015). Nejvíce čaje se vyprodukuje v Číně a Indii. Dohromady tyto dva státy vydají asi 65 % veškerého čaje na světě. Mezi další významné producenty patří Srí Lanka, Keňa a Turecko. Čaj se zde pěstuje na obrovských čajových plantážích. V Africe je pěstování poněkud rozdílné, neboť čas pěstují převážně drobní zemědělci pracující na vlastních pozemcích (NAZEMI, 2015). 3.9.4 Další sortiment Dalšími typickými produkty fair trade jsou řezané květiny, hračky, oděvy a řemeslné výrobky. Krom těchto uvedených klasických položek fairtradového sortimentu existuje spousta méně očekávaných potravin jako například jihoafrická jablka, palestinský kuskus, bolivijská quiona, paraguayské maté, žvýkačky s mexickým chicle a mnoho dalších. Ve fair trade je i trendem výroba komponovaných produktů, které využívají zčásti fairtadové suroviny a zčásti evropské bio suroviny. Výsledkem jsou například fair trade sušenky, musli, tyčinky nebo omáčky (ASOCIACE PRO FAIR TRADE, 2006). Řemeslné výrobky představují nejstarší předmět partnerského obchodu. Dnes, kdy fair trade nabylo značně na velikosti, byly partnersky obchodovatelné řemeslné výrobky odsunuty potravinami na vedlejší kolej a prodej těchto výrobků tvoří jen asi 5 % z celkového objemu fair trade (ČSOP LIBOSVÁRY, 2015). 28

Nabídka fairtradových výrobků celosvětově neustále roste. Dnes existuje například fairtradové zlato, kondomy nebo bambusové rakve (RANSOM, 2011). 3.10 Kakao a čokoláda 3.10.1 Charakteristika kakaovníku Oficiální název kakaovníku je Theobroma Cacao, což v překladu znamená pokrm bohů. Toto jméno mu dal švédský přírodovědec Carl von Linné (KRÁMSKÝ A KOL, 2008). Kakaovník (Theobroma cacao) je stálezelený strom a podobá dnešní jabloni. Může dorůst až do výše 15 metrů a plody rostou na kmeni a na tlustších větvích. Potřebuje teplotu 20 35 C po celý rok a také vlhko, stín a velkou péči. Květy připomínají orchideje. Průměrná sklizeň z jednoho stromu je 20 30 plodů. Plody jsou dlouhé asi 30 centimetrů a obsahují obvykle 20 60 oválných semen - kakaových bobů. Semena jsou obklopena hnědým osemením a mají tvrdou ořechovitou konzistenci, hořkou chuť a fialovou až červenohnědou barvu (NOWAK, SCHULZOVÁ, 2002). Z hlediska kvality bobů se kakaovník rozděluje do tří skupin. Nejrozšířenější je typ Forastero, který má boby nižší kvality, je odolný a představuje přes 90 % světové produkce. Za nejkvalitnější je považován typ Criollo, který je ale velkou vzácností, protože je velmi křehký a náchylný k chorobám. Třetím typem je Trinitario, který je křížencem předchozích typů Forastero a Criollo (VALÍČEK, 2002). Z hlediska nutričního složení obsahuje kakao 40 53 % tučného oleje (kakaového másla), 10 18 % škrobu, 10 % bílkovin, 5 % cukru, 1,5 3 % alkaloidu teobromin, který svými účinky připomíná kofein obsažený v kávových zrnech nebo thein obsažený v čajových listech (POLÍVKA, 2010). 3.10.2 Charakteristika čokolády V současnosti, a to zejména v posledních 20 letech, nastává renesance výroby pravé vysoce kvalitní čokolády a stoupá i její popularita. Není novinkou, že čokoláda není jen kalorická bomba plná cukru a tuku, ale že především hořká čokoláda obsahuje množství látek prospěšných našemu tělu. Faktem je, že konzumace čokolády blahodárně působí na naši psychiku (KRÁMSKÝ A KOL, 2008). V dnešní době existuje nepřeberné množství čokolád s nejrůznějšími příchutěmi. V nabídce je hořká čokoláda, která obsahuje vyšší podíl kakaa, mléčná čokoláda 29

s určitým podílem mléčných složek a bílá čokoláda, která naopak kakao neobsahuje. Na trhu jsou k dostání i čokolády s různými druhy ovoce, plněné čokolády, kdy čokoláda obaluje určitou náplň nebo čokolády na pití (FAIR TRADE CENTRUM, 2015). Základní surovinou pro výrobu čokolády je kakaové máslo. Čím vyšší je obsah kakaového másla, tím je čokoláda kvalitnější a jemnější (ČOKOLÁDA, 2015). Aztékové považovali čokoládu za účinný prostředek proti vyčerpání a slabosti. Vojáci a duchovní ji používali k podpoře vytrvalosti v dlouhých obdobích fyzické, intelektuální či duševní zátěže. Vědecké výzkumy potvrdily, že čokoláda v přiměřeném množství prospívá zdraví, jelikož má pro své zklidňující účinky blahodárný vliv na lidský organismus. V Německu zase po léta byla čokoláda výhradně prodávána jen v lékárnách (CARLA CHOCOLATE, 2012). 3.10.3 Jak to všechno začalo Kakaovník původně pochází z tropické Ameriky. Průzkumy ukazují, že kakao bylo známo již 1000 let před naším letopočtem. S pěstováním kakaovníku a zpracování kakaových bobů měli první zkušenosti kmeny Olméků, Mayů a Aztékové. Kakaové boby v té době mely kromě zemědělského významu i význam náboženský. Byly považovány za symbol plodnosti a úrody, dar moudrosti a síly. Mayové s kakaem obchodovali a čokoládu považovali za afrodiziakum. Aztékové vyrobily pochoutku zvanou Chocolatl. Jelikož byla původní chuť čokolády velice hořká, Aztékové boby nejprve fermentovali, pak pražili a drtili. Rozdrcené boby se zahušťovaly kukuřičnou moukou a přidávalo se různé koření jako vanilka a chilli (TUMER, 2010). Kakaové boby se používaly i jako platidlo, měly vysokou hodnotu a na trhu byly směnitelné za vše. Za 3 kakaové boby se dala pořídit ryba a za 100 bobů si mohl plantážník koupit otroka (KRÁMSKÝ A KOL, 2008). Do Evropy přivezl kakaové boby a nápoj Chocolajt španěl Hernando Cortés v polovině 16. století. Cortéz poprvé nápoj ochutnal na dvoře aztéckého vládce. Zpočátku mu nápoj nechutnal pro svou hořkou chuť, ale slazení medem chuť vylepšilo a tak vznikla horká čokoláda. Cortéz si nápoj velmi oblíbil a při návratu ze svých cest přivezl do Evropy kakao a potřebné vybavení (CHATRNÁ, JEŽKOVÁ, 2012). Později se výroba čokolády začala rozšiřovat i do českých zemí. Za nejstarší továrnu na čokoládu je považována pražská firma Luna, založená v roce 1839. Jejím zakladatelem v pražské Kozí ulici byl František Černoch. Mezi další nejvýznamnější 30

firmy na výrobu čokolády patří Rupa a Orion. Dalším důležitým bodem, který stojí za zmínění, je výroba čokoládového krému Chocoline, jež byl předchůdcem dnešní Nutely. Za jeho objev vděčíme společnosti Lidka Koukol a Michera (KRÁMSKÝ A KOL, 2008). Výrobu čokolády nejvíce ovlivnily tři vynálezy. V roce 1828 holanďan Conrad van Houten jako první oddělil kakaové máslo z kakaové hmoty a vymyslel na to lis. Švýcar Daniel Peter v roce 1875 vyvinul první mléčnou čokoládu, čímž dal základ proslulé švýcarské čokoládě. Do této čokolády použil sušené mléko, které vynalezl další švýcar Henri Nestlé. A do třetice rovněž švýcar Rodolphe Lindt vyrobil v roce 1879 první čokoládu, která se rozpouštěla na jazyku, tzv. Fondant Schokolade. Způsob zpracování kakaové hmoty nazval konšování a příslušný přístroj konše. Těmito vynálezy byl dán základ strojové výrobě čokolády a také se čokoláda zpřístupnila do všech vrstev obyvatelstva (MUZEUM ČOKOLÁDY, 2015). První tabulková čokoláda byla vyrobena Angličanem Josephem Fryem v roce 1847. Roční úroda jednoho kakaovníku stačí přibližně na čtyři tabulky čokolády. Kvalita čokolády je dána poměrem kakaové hmoty a cukru. Aby bylo možné nazvat cukrovinku čokoládovou, musí kakaová sušina tvořit alespoň 25% celkové hmotnosti výrobku (NAZEMI, 2015). Slavná čokoláda Milka byla poprvé uvedena na trh firmou Suchard v roce 1901 (MUZEUM ČOKOLÁDY, 2015). 3.10.4 Zpracování kakaa Sklizeň zralých plodů kakaovníku je prováděna ručně za pomocí ostré mačety. Poté se plody ručně vyluští. Vyloupané kakaové boby mají hořkou chuť, které se zbaví v průběhu fermentace. Při tomto procesu se plody nejčastěji nechávají ležet na zemi na hromadách přikrytých listy po dobu 2 6 dnů. V Africe jsou to často listy banánovníku. Během procesu fermentace získají kakaové boby svou typicky hnědou kakaovou barvu (CHATRNÁ, JEŽKOVÁ, 2012). Po fermentaci následuje sušení. To může probíhat buď přirozeně s využitím slunce a větru, nebo uměle pomocí sušáren. Během deseti až dvaceti dnů potřebných pro sušení na vlhkost 8% se boby pravidelně obracejí, aby měly dostatek vzduchu. Fermentované a vysušené boby se třídí a balí do jutových pytlů a jsou odváženy k finálnímu zpracování ČOKOLÁDA, 2015). 31

3.10.5 Výroba čokolády Aby měla čokoláda správnou chuť, musí se fermentované a vysušené boby ještě pražit a oloupat od slupek. Pražení kakaových bobů probíhá při teplotách 80 130 C. Semena ztrácejí vlhkost, snižuje se obsah těkavých látek, které jim dávají nepříjemnou chuť a vytváří se typické kakaové aroma. Dalším krokem je drcení a následné rozmělňování ve speciálních mlýnech, přičemž vunikne kašovitá hmota, která je výchozí surovinou pro výrobu kakaového másla, kakaového prášku a čokolády (VALÍČEK, 2002). Kakaová hmota se dále lisuje, a to stále strojem stejné konstrukce, který v roce 1815 sestrojil holanďan Houten. Kakaové máslo odtéká v podobě řídké a sytě žluté tekutiny. Zbylou hmotu lze rozmělnit na kakao, nebo se kakaové máslo přidá zpět ke kakaové sušině a vzniká tak primární čokoláda. Následuje proces konšování, kdy se čokoláda hněte tři dny při teplotě 70 C a čokoláda tak získává svoji jemnou konzistenci (ČOKOLÁDA, 2015). Do takto získaného polotovaru se přidává cukr a sušené mléko, popřípadě různé přísady jako oříšky, ovoce, koření nebo alkohol. Zušlechtěná čokoládová hmota se pak temperuje, plní do forem, prochází chladícím tunelem a ztuhlý výrobek se po vyklepnutí z formy balí. Posledním krokem je distribuce hotové čokolády spotřebitelům (KUČEROVÁ A KOL, 2007). 3.10.6 Spotřeba čokolády ve světě Tabulka Tab. 1 obsahuje přehled největších spotřebitelů čokolády v Evropě. Nejvíce čokolády na jednoho obyvatele se spotřebuje ve Švýcarsku, a to přes 12 kg za rok, jako další následuje Německo s 11 kg na obyvatele. U nás je roční spotřeba čokolády asi 5,5 kg, podobně jako v USA. V Japonsku se spotřeba čokolády pohybuje kolem 2 kg a v Číně okolo 1 kg na osobu a rok (MUZEUM ČOKOLÁDY, 2015). Tab. 1: Přehled největších spotřebitelů čokolády (zdroj: KRÁMSKÝ A KOL, 2008) Země Spotřeba čokolády v kg / osoba / rok Švýcarsko 12,3 Německo 11,1 Belgie 11 Anglie 10,2 Rakousko 9,4 Norsko 9,2 32

3.10.7 Největší pěstitelé a zpracovatelé kakaa Kakaovník má sice původ v Americe, nicméně v současné době se asi tři čtvrtiny veškerého kakaa vypěstují v Africe. Nejvíce kakaa pochází z Pobřeží slonoviny, Indonésie a Ghany (NAZEMI, 2015). Pobřeží slonoviny a Ghana jsou společně s Indonésií největšími vývozci kakaa na světě. Z těchto dvou afrických zemí podle FAO (Organizace pro výživu a zemědělství) pochází více než polovina světového kakaa a v obou zemích představuje hlavní vývozní komoditu. V obchodním řetězci se ale příjmy rozmělňují. Afričtí farmáři neobdrží ani 10 % ze zisku z kakaa (HRONOVÁ, 2015). V tabulce Tab. 2 je znázorněn přehled největších pěstitelů kakaových bobů na světě. Největším pěstitelem je Pobřeží slonoviny, které každoročně sklízí 1242 tisíc tun kakaových bobů. Druhé místo zaujímá Indonésie, kde se sklidí 810 tisíc tun kakaových bobů ročně. Tab. 2: Přehled největších pěstitelů kakaových bobů (zdroj: FAO, 2010) Země Sklizeň v tisících tunách za rok Pobřeží slonoviny 1242 Indonésie 810 Ghana 632 Nigérie 428 Kamerun 264 Brazílie 233 V tabulce Tab. 3 je uveden přehled největších zpracovatelů kakaových bobů na světě. Největším zpracovatelem kakaových bobů je Evropa s podílem více než 40 %. Z jednotlivých zemí je bezkonkurenčně v čele Nizozemí. Afrika jako největší producent kakaových bobů se na zpracování podílí nejméně. (KRÁMSKÝ A KOL, 2008). Tab. 3: Přehled největších zpracovatelů kakaa (zdroj: KRÁMSKÝ A KOL, 2008) Kontinent / země Množství zpracovaného kakaa v t / rok Evropa 1540 Asie a Oceánie 699 Severní Amerika 488 Střední a Jižní Amerika 366 Afrika 515 z toho v Evropě nejvíce: Nizozemí 465 Německo 357 Francie 160 33

3.10.8 Cena kakaa a její tvorba Cena může být posuzována z tržního nebo nákladového hlediska. Zákazníci považují cenu za peněžní vyjádření hodnoty jako míry kvality či vlastností a užitků daného výrobku nebo služby. Z tržního hlediska lze chápat cenu jako platbu za kvalitu. Nákladové orientovaná cenotvorba je jednodušší metodou tvorby cen. Podnik se soustřeďuje pouze na pokrytí nákladů, které byly spotřebovány při výrobě a distribuci výrobků a také při zajišťování návratnosti investic. Vysoká cena výrobku zpravidla odrazuje podstatnou část trhu (HANNA A KOL, 1997). Jeden ze základních principů fair trade je spravedlivá cena. Díky ní dostávají producenti za své výrobky takovou cenu, která pokryje jejich výrobní náklady a zajistí důstojné živobytí výrobci i jeho rodině. Tato cena je stabilní a nezávislá na světových trzích. Mimo garantovanou výkupní cenu je pro fairtrade producenty další výhodou sociální příplatek neboli prémie, která slouží k rozvoji družstva a místní komunity, např. ke stavbě školy či nemocnice (WFTO, 2015). Zatímco příjmy nadnárodních zpracovatelů čokolády výrazně rostou, situace pěstitelů v zemích globálního jihu se stále nelepší. V rámci celého obchodního řetězce je generován největší zisk až ve chvíli, kdy se kakao dostane do zemí globálního severu. Pěstitelé kakaa dostanou pouze 6 % z ceny, kterou spotřebitelé za tabulku čokolády zaplatí. Na zprostředkovatele připadá 7%, na maloobchod 17 % z ceny a téměř tři čtvrtiny podílu zisku z prodeje čokoládových cukrovinek jde jejich zpracovatelům (INKOTA, 2013). V případě fairtradového kakaa je v současnosti garantovaná minimální cena 2 000 dolarů za tunu kakaových bobů, k čemuž je připočítám ještě sociální příplatek ve výši 200 dolarů (CHATRNÁ, JEŽKOVÁ, 2012). V následující tabulce Tab. 4 je znázorněn vývoj spotřebitelské ceny mléčné tabulkové čokolády za období 2000 2013 za 100 g. Z tabulky je patrné, že ve sledovaném období má cena čokolády rostoucí charakter. Od roku 2000 stoupla průměrná cena za tabulku mléčné čokolády a necelé 4 koruny a to na 21,32 Kč za 100 g tabulku čokolády. 34

Tab. 4: Vývoj spotřebitelské ceny mléčné tabulkové čokolády (zdroj: ČSÚ, 2015) Rok Kč/100g 2000 17,74 2001 18,78 2002 19,6 2003 19,05 2004 19,65 2005 19,75 2006 17,78 2007 19,42 2008 20,58 2009 21,91 2010 22,17 2011 23,58 2012 22,22 2013 21,32 Ve srovnání konvenčních výrobků s fair trade výrobky je mimo kvality vyšší také cena. Tabulka 100 g fair trade čokolády se pohybuje okolo 75 Kč, kakao o hmotnosti 125 g vyjde zhruba na 85 Kč a lískooříšková pomazánka o hmotnosti 400 g stojí asi 90 Kč. (NAZEMI, 2015). 3.10.9 Temná strana čokolády Šest nadnárodních korporací vyrábí čtyři pětiny čokolády na světě a vytváří mnohamiliardové zisky. U nás působí především Nestlé, Figaro, Ferrero a Mars. Tlak na snižování výkupních cen surového kakaa má však hrozivé důsledky pro životní prostředí, pěstitele, dělníky zaměstnané na plantážích, místní komunity i celé národní ekonomiky. Pracovníci na plantážích běžně manipulují s nebezpečnými chemikáliemi bez základních ochranných pomůcek. Odměna za celodenní práci je velmi nízká a zdravotní pojištění či sociální zabezpečení neexistuje. V případě těžkého úrazu nebo nemoci pracovníci zůstávají zcela bez prostředků a odkázání na péči svého okolí. (SPOLEČNOST PRO FAIR TRADE A ROZVOJOVÉ VZDĚLÁNÍ, 2011). Kakaovník je jednou z nejvíce chemicky ošetřovaných plodin. Špatné zákony na ochranu životního prostředí a zdraví pracovníků umožňují v řadě západoafrických a latinskoamerických zemí, kde se kakao pěstuje, používání agresivních chemikálií bez omezení (HEJKRLÍK, 2009). 35

Pěstování kakaovníku je kromě nadměrného využívání chemických postřiků a hnojiv také spojováno s porušováním lidských práv. Na plantážích celosvětově pracuje velké množství dětí mladších 15 let. I když je dětská práce nelegální, v Ghaně pracuje asi třetina všech dětí, z toho mnohé právě na kakaových plantážích. Pobřeží slonoviny je zase nechvalně proslulé obchodem s dětskými pracovníky (HRONOVÁ, 2015). 3.10.10 Fair trade v praxi V Ghaně existuje malý průmysl ve městech Tema a Takoradi vyrábějící řadu vysoce kvalitních čokolád Golden Tree. Vysoká cla, která v Evropě dosahují 34 %, jim však úspěšně brání ve vstupu na trhy ekonomicky rozvinutých zemí. Většina této čokolády se tudíž prodává na velmi malém vnitřním trhu. Tato luxusní položka je většině Ghaňanů nedostupná. Výrobci čokolád Golden Tree mají ambice na vytvoření regionálního trhu pro své produkty, ale i kdyby se jim to podařilo, zůstanou tyto trhy omezené z důvodů nízkých příjmů a levnější konkurence velkých nadnárodních čokoládoven (RANSOM, 2011). Obrázek Obr. 3 znázorňuje logo čokolád Golden Tree. Obr. 3: Logo čokolád Golden Tree (zdroj: GOLDEN TREE, 2015) Fair trade kakao ze západní Afriky je téměř výlučně dodávání družstev Kuapa Kokoo z Ghany. Po liberalizaci obchodu s kakaem v Ghaně založili v roce 1993 někteří místní pěstitelé pod vedením Nana Abebrese vlastní družstvo sdružující malé pěstitele kakaa. Název družstva Kuapa Kokoo znamená nebo jako dobří pěstitelé kakaa. V současné době sdružuje družstvo více než 35 000 pěstitelů a jeho hlavním cílem je zprostředkování prodeje kakaa svých členů. Družstvo je založeno na demokratických principech a je zde kladen důraz na rovnost mužů a žen (CHATRNÁ, JEŽKOVÁ, 2012). Družstvo má několik tváří. Jde jednak o farmářský svaz, jednak o společnost vykupující kakao, a jednak o svěřenecký fond pro vlastní členy.(ransom, 2011). 36

Na obrázku Obr. 4 je znázorněno logo družstva Kuapa Kokoo. Obr. 4: Logo družstva Kuapa Kokoo (zdroj: KUAPA KOKOO, 2015) Družstvo El Ceibo, založené v roce 1977, je jedním z nejstarších partnerů spravedlivého obchodu. Od roku 1991 dodává kakao kakaové máslo vyráběné a prodávané dle principů fair trade. Navíc od roku 1999 družstvo získalo pro své výrobky bio certifikát ekologického pěstování. El Ceibo čítá 810 členů, kteří žijí se svými rodinami v široce rozptýlených oblastech a rozlehlých samotách bolivijského deštného pralesa Rio Beni. Jeden po druhém se stěhují na určitý čas do La Paz, aby zde pracovali v továrně na zpracování kakaa a čokolády nebo ve správě družstva. V La Paz vlastní družstvo jedno malé zpracovatelské zařízení, ve kterém jsou boby zpracovávány na kakaovou hmotu, z které se lisuje kakaové máslo (ASOCIACE PRO FAIR TRADE, 2012). Družstvo je založeno na pevných organizačních strukturách a spoluúčasti na všech úrovních vedení. Původním záměrem zakládajících členů družstva bylo společné zpracování a prodej kakaa. Později se ale aktivity rozšířily a s ohledem na zachování deštného pralesa a udržitelný rozvoj oblasti domorodého obyvatelstva se El Ceibo zavázalo posilovat vzájemnou spolupráci a dodržovat principy a zásady ekologického zemědělství. Cílem družstva je zlepšení životních podmínek v oblasti Rio Beni (HEJKRLÍK, 2009). Za férovou čokoládu! je mezinárodní kampaň, jejíž cílem je zapojit evropské spotřebitele do podpory větší spravedlnosti v globálním kakaovém a čokoládovém průmyslu. Kampaň informuje spotřebitele o tom, jak funguje mezinárodní trh s kakaem a proč ještě dnes žijí pěstitelé kakaa pod hranicí chudoby a sbírá podpisy na petici zpracovatelům čokolády, aby změnili své obchodní praktiky a tím zlepšili životní podmínky pěstitelům kakaa. Propagační akce probíhá v letech 2013 až 2015 a účastní se jí 16 evropských zemí (INKOTA, 2013). 37