-A-28 U S N E S E N Í Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Brauna a soudců Mgr. Martina Lišky a Mgr. Markéty Hudečkové ve věci dlužníka Jiřího Kubovského, nar. 15.5.1958, bytem Dvořákova 16, Žatec, o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 29295/2013-A-22 ze dne 7.února 2014 t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 29295/2013-A-22 ze dne 7.února 2014 se v bodech III. a IV. výroku potvrzuje. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem v bodech I. a II. výroku shora označeného usnesení rozhodl o tom, že se zjišťuje úpadek Jiřího Kubovského (dále jen dlužník) a insolvenčním správcem ustanovuje Ing. Pavel Tlustý (dále jen Správce), zamítl návrh dlužníka na povolení oddlužení a na jeho majetek prohlásil konkurs (body III. a IV. výroku) s tím, že bude projednáván jako nepatrný (bod V. výroku), a v bodě VI. výroku uvedl, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají jeho zveřejněním v insolvenčním rejstříku. V dalších bodech výroku promítl účinky rozhodnutí o úpadku, na den 17.4.2014 nařídil přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů a informoval o tom, že jeho rozhodnutí budou zveřejňována v insolvenčním rejstříku. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že mu byl dne 21.10.2013 doručen insolvenční návrh, v němž dlužník uvedl, že má 8 nezajištěných závazků ve výši 190.700,- Kč (včetně podnikatelského závazku vůči České správě sociálního zabezpečení ve výši 82.115,- Kč) a 6 zajištěných závazků ve výši 1.722.208,- Kč, a k němuž připojil přílohy, jež osvědčují jeho úpadek ve formě platební neschopnosti. Proto rozhodl o zjištění úpadku dlužníka. Pokud šlo o způsob řešení úpadku, soud konstatoval, že dlužník navrhl oddlužení plněním splátkového kalendáře (správně mělo být uvedeno zpeněžením majetkové podstaty), přičemž v návrhu uvedl, že vyjma věcí osobní potřeby a rodinného domu v katastrálním území Žatec (dále jen Nemovitost), jehož obvyklá cena činí dle znaleckého posudku 2.200.000,- Kč a jenž je předmětem zajištění, nevlastní žádný majetek. Dlužník současně uvedl, že je nezaměstnaný a že jeho zisk z podnikání za rok 2012 činil 50.724,- Kč, což odpovídá měsíčnímu příjmu ve výši 4.227,- Kč. V situaci, kdy dlužník nemá žádný zabavitelný příjem, by podle soudu přicházelo v úvahu pouze oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, v němž by byla (mohla být) zpeněžena toliko Nemovitost představující jeho jediný hodnotnější majetek, jež má hodnotu 2.200.000,- Kč, ačkoli její reálná kupní cena je
2 nižší. Po odečtení nákladů spojených s jejím zpeněžením v předpokládané výši 110.000,- Kč (5 % výtěžku zpeněžení) a její správou ve výši 88.000,- Kč (4 % výtěžku zpeněžení), po odečtení částky připadající na odměnu Správce ve výši 193.539,50 Kč (9 % výtěžku zpeněžení + DPH) a po uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů v rozsahu 1.777.208,- Kč, by pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v rozsahu 190.700,- Kč zbyla (s ohledem na to, že Nemovitost je ve společném jmění dlužníka a jeho manželky Heleny Kubovské) ½ z částky 31.252,50 Kč, což by postačovalo na úhradu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů toliko v rozsahu 8 %. S přihlédnutím k výše uvedenému a k tomu, že dlužník má v rozporu s ust. 389 insolvenčního zákona (dále jen IZ) závazek z podnikání, z čehož lze usuzovat na nepoctivost jeho záměru, soud návrh na povolení oddlužení zamítl a rozhodl o řešení dlužníkova úpadku konkursem, který bude projednáván jako nepatrný. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem se v rozsahu bodů III. a IV. výroku, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení a o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, dlužník včas odvolal. V první řadě namítal, že z toho, že má podnikatelský závazek vůči České správě sociálního zabezpečení nelze usuzovat na to, že návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr nehledě nato, že výše tohoto závazku z podnikání je s ohledem na celkovou výši jeho závazků zanedbatelná. Dlužník nesouhlasil ani s výpočtem soudu, podle něhož výtěžek zpeněžení Nemovitosti nebude postačovat k úhradě závazků jeho věřitelů. Vyslovil přesvědčení, že zejména náklady spojené se správou a zpeněžením Nemovitosti by mohly (měly) být nižší než kalkuloval soud. Dále upozornil jednak na to, že podal žalobu proti zajištěné věřitelce ESSOX, s.r.o. na zrušení exekucí, což by v případě úspěchu žaloby znamenalo, že by se závazky vůči této věřitelce snížily ze 191.356,- Kč na minimálně 81.594,- Kč, jednak na to, že Vrchní soud v Praze v usnesení č.j. 1 VSPH 2135/2013-A-15 ze dne 30.12.2013, jímž bylo změněno usnesení insolvenčního soudu ze dne 5.11.2013 tak, že se návrh na vydání tam specifikovaného předběžného opatření zamítá, konstatoval, že neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nařízení předběžného opatření ani v tom, že dle insolvenčního soudu nebude možné řešit dlužníkův úpadek v důsledku nedostatečné nabídky oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, nýbrž konkursem. Z těchto důvodů požadoval, aby odvolací soud zrušil usnesení o prohlášení konkursu na jeho majetek a povolil mu oddlužení. Vrchní soud v Praze dle ust. 212 a 212a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ) přezkoumal napadené usnesení v rozsahu napadeném odvoláním včetně řízení jeho vydání předcházejícího, a aniž dle ust. 94 odst. 2 písm. c) IZ) nařizoval jednání, dospěl k těmto zjištěním a závěrům: Dle ust. 389 odst. 1 IZ ve znění účinném ke dni podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení mohl dlužník, který není podnikatelem, insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil
3 oddlužením. Dle ust. 398 téhož zákona lze oddlužení provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře. Věcné podmínky, za nichž lze dlužníkovi umožnit řešení jeho úpadku či hrozícího úpadku oddlužením, vymezuje ust. 395 IZ. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že a) jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí. Oddlužení je z hlediska podmínky stanovené v ust. 395 odst. 1 písm. b) IZ přípustné, pokud lze její splnění odůvodněně předpokládat alespoň u jednoho ze způsobů, jímž lze oddlužení dle ust. 398 IZ provést (plněním splátkového kalendáře či zpeněžením majetkové podstaty). V tom směru není podstatné, jaký způsob oddlužení navrhl dlužník, neboť o něm rozhodují na schůzi svým hlasováním nezajištění věřitelé, popř. insolvenční soud (viz ust. 402 odst. 3 a 5 IZ). Podmínky přípustnosti oddlužení přitom soud zkoumá jak ve stadiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení, a to se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a insolvenčním návrhu, tak ve fázi následující po povolení oddlužení, a to na podkladě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení (k tomu viz např. závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ČR sen.zn. 29 NSČR 6/2008 ze dne 29.9.2010 uveřejněném pod č. 61/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 61/2011). Z hlediska předpokladu naplnění ekonomické podmínky přípustnosti oddlužení je třeba v závislosti na výsledcích přezkumného jednání a schůze věřitelů zkoumat stávající ekonomickou nabídku dlužníka pro oddlužení v porovnání s celkovou výší nezajištěných pohledávek věřitelů, které by do oddlužení - v případě jeho schválení - měly být pojaty. Odvolací soud souhlasí s dlužníkem v tom, že na nepoctivost záměru při podání návrhu na povolení oddlužení nelze usuzovat jen z toho, že má závazek z podnikání vůči České správě sociálního zabezpečení, jak dovodil insolvenční soud. Již proto ne, že existenci podnikatelských závazků dlužníka zkoumá soud při posuzování toho, zda je dlužník (vůbec) osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení, nikoli při posuzování poctivosti či nepoctivosti záměru dlužníka při podání návrhu na povolení oddlužení. V této souvislosti je třeba uvést, že v IZ ve znění účinném od 1.1.2014 akcentoval zákonodárce závěry soudní praxe, podle nichž to, zda existuje rozumný důvod nepokládat neuhrazený dluh z dlužníkova dřívějšího podnikání při rozhodování o návrhu na povolení oddlužení nebo při rozhodování o tom, zda se oddlužení schvaluje, za překážku bránící uplatnění institutu oddlužení, uváží insolvenční soud vždy především s přihlédnutím k době vzniku konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání, době ukončení dlužníkova podnikání, četnosti neuhrazených dlužníkových závazků (dluhů) z podnikání, výši konkrétního dlužníkova závazku (dluhu) z podnikání v porovnání s celkovou výší všech dlužníkových závazků, tomu, zda věřitel, o jehož pohledávku jde, je srozuměn s tím,
4 že tato pohledávka bude podrobena režimu oddlužení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sen.zn. 29 NSČR 3/2009-A ze dne 21.4.2009 uveřejněné pod č. 79/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle IZ účinného od 1.1.2014 již dluhy z podnikání nebrání oddlužení obecně a zákonodárce ponechává na věřitelích takových pohledávek, aby hlasováním na schůzi věřitelů spojeným s podáním námitek podle ust. 403 IZ definitivně rozhodli, zda má být úpadek dlužníka řešen oddlužením. Pro rozhodnutí o odvolání je tudíž rozhodující, zda obstojí závěr soudu, že dlužník nedosáhne oddlužení nejen formou splátkového kalendáře (tento závěr vycházející z toho, že dlužník nemá žádný zabavitelný příjem nebyl odvoláním zpochybněn a odvolací soud je považuje za správný), nýbrž ani formou navrhovaného zpeněžení majetkové podstaty. V době rozhodování odvolacího soudu je třeba pro účely posouzení dosažitelnosti (přípustnosti) oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vyjít z toho, že dle výsledků přezkumného jednání (č.d. B-7) činí výše zajištěných pohledávek 1.186.953,27 Kč a výše nezajištěných pohledávek 699.769,47 Kč, a že obvyklá cena Nemovitosti činí (činila) nikoli 2.200.000,- Kč, jak plyne ze znaleckého posudku (č.d. A-9), nýbrž jen 1.200.000,- Kč, jak plyne ze soupisu majetkové podstaty (č.d. B-7), resp. 1.020.000,- Kč, což je částka, za níž byla Nemovitost v rámci exekučního řízení vedeného na majetek dlužníka dne 30.12.2013 vydražena. K vydražení Nemovitosti sice došlo až po zahájení insolvenčního řízení, nicméně v době, kdy byly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení obsažené v ust. 109 odst. 1 písm. c) IZ - podle nichž výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést - omezeny předběžným opatřením insolvenčního soudu ze dne 5.11.2013 (č.d. A-8), jímž dle ust. 82 odst. 2 písm. b) IZ umožnil soudnímu exekutorovi JUDr. Miloslavu Zwiefelhoferovi provést již nařízenou exekuci týkající se Nemovitosti s omezením, aby výtěžek dosažený jejím zpeněžením byl po zaplacení nejvyššího podání vydražitelem, popř. předražitelem a po vydání rozhodnutí o vydání zbytku výtěžku k dispozici insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení. Dlužno dodat, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 14 Co 64/2014-180 ze dne 13.3.2014 bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, jímž udělil vydražiteli Gallew, s.r.o. přiklep k vydražené Nemovitosti. V situaci, kdy s přihlédnutím k výši zjištěných zajištěných pohledávek (1.186.953,27 Kč) by při výtěžku zpeněžení Nemovitosti (1.020.000,- Kč) nezajištění věřitelé (s pohledávkami v celkové zjištěné výši 699.769,47 Kč) neobdrželi při schválení oddlužení zpeněžení majetkové podstaty na uspokojení svých pohledávek ničeho, lze vskutku přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že v daném případě nepřichází v úvahu oddlužení ani formou zpeněžení majetkové podstaty. Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 30.12.2013 (č.d. A-15), jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 3.1.2014, tedy až po provedení dražby Nemovitostí, a jímž bylo změněno usnesení insolvenčního soudu ze dne 5.11.2013 o nařízení předběžného opatření umožňující dražbu Nemovitosti, konstatoval, že neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nařízení předběžného opatření ani v tom, že dle insolvenčního soudu nebude možné
5 řešit dlužníkův úpadek v důsledku nedostatečné nabídky oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, nýbrž konkursem. Již proto, že ne, že odvolací soud zde toliko posuzoval, zda jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření, aniž by předjímal způsob řešení úpadku dlužníka. Správnost napadeného usnesení není s to zvrátit ani okolnost, že insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení podala i dlužníkova manželka Helena Kubovská. Z těchto návrhů a z usnesení Krajského soud v Ústí nad Labem č.j. KSUL 44 INS 29293/2013-A-21 ze dne 10.2.2014, jímž byl zjištěn její úpadek, zamítnut návrh na povolení oddlužení a prohlášen konkurs na její majetek, totiž plyne, že stejně jako dlužník nemá žádný zabavitelný příjem a že jejím jediným hodnotnějším majetkem je (byla) Nemovitost náležející do SJM. Ekonomické podmínky pro schválení oddlužení by tedy nebyly dány ani v případě, že by insolvenční soud samostatně podané insolvenční návrhy dlužníka a jeho manželky spojené s návrhem na povolení oddlužení posoudil a projednal společně, tj. dle ust. 112 OSŘ je spojil ke společnému (jedinému) řízení, jak požadoval dlužník v návrhu na povolení oddlužení. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud za daných okolností návrh dlužníka na povolení oddlužení dle ust. 395 odst. 1 písm. b) IZ zamítl a současně dle ust. 396 odst. 1 téhož zákona rozhodl o řešení jeho úpadku (nepatrným) konkursem. Na základě těchto zjištění a veden názory vyjádřenými shora neshledal odvolací soud odvolání dlužníka důvodným a usnesení soudu prvního stupně v části napadené odvoláním podle ust. 219 OSŘ jako věcně správné potvrdil. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem. V Praze dne 28.července 2014 Za správnost vyhotovení: Andrea Synková Mgr. Tomáš B r a u n, v. r. předseda senátu