Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru

24.-26.září 2003 Železný Brod Sborník ze semináře Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru NPÚ ÚP Praha NPÚ, ú.o.p. Ústí nad Labem MěÚ Železný Brod KÚ Libereckého kraje

Obsah Památková rezervace Betlém v Hlinsku 3 PhDr. Ilona Vojancová, Soubor lidových staveb Vysočina NPÚ, ú.o.p. Pardubice Lokalita Chaloupky v Rychnově nad Kněžnou. Současný stav a využití. 6 Mgr. Petra Vychytilová, Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou Zemědělská usedlost z roku 1824, Cyrilometodějská ulice 4/48, Třebíč 10 Mgr. Jaroslav Martínek, Muzeum Vysočiny Třebíč Rekonstrukce usedlosti čp.32 v Praze 13 Stodůlkách na obytný objekt 16 Mgr. Lubomír Sochor, NPÚ, ú.o.p. Praha Vyšší Brod - zástavba lidového charakteru jako logická součást maloměsta 18 MUDr. Martin Šerák, MěÚ Český Krumlov Roubená zástavba předměstí Rokycan 25 Tomáš Karel, NPÚ, ú.o.p. Plzeň Tradiční zástavba na Podměstí v Ústí nad Orlicí 28 Bc. Hana Hácová, UJEP Ústí nad Labem, studentka Bardejovské suburbium a jeho premeny. 31 PhDr. Martin Mešša, Krajské múzeum v Prešove. Dům na předměstí. 34 PhDr. Věra Kovářů, NPÚ, ú.o.p. Brno Lidové stavitelství v předměstské zástavbě některých východočeských měst. 38 Luděk Štěpán, SLS Vysočina Lidová architektura ve středočeských venkovských městech a městečkách 39 Ing.arch. Jan Pešta, NPÚ, ú.o.p. střechních Čech Příměstská zástavba lidového charakteru na Berounsku 44 PhDr. Helena Mevaldová, Národopisné oddělení Národního muzea v Praze Fotodokumentace příměstské zástavby na území Libereckého kraje z dokumentační sbírky Etnologického ústavu AV ČR v Praze 50 PhDr. Lubomír Procházka,CSc., Etnologický ústav AV ČR v Praze Genius loci českých měst a cestovní ruch 51 Ing.arch.Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno Obce Růžová a Rynartice na Děčínsku,dva příklady dobových pasportizací 52 Mgr. Natalie Belisová, Národní park České Švýcarsko Obec Pěnčín-KrásnáZáchrana Kittelova domu 55 Richard Hübel, starosta obce Pěnčín ve spolupráci s Mgr.Monikou Dymlovou, autorkou práce Památky obce Pěnčín Těžba břidlice 59 Ing. Holinka, firma Revlan s.r.o. Upozornění: Texty neprošly jazykovou korekturou.

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru Památková rezervace Betlém v Hlinsku Zkušenosti z obnovy objektů a jejich zpřístupnění veřejnosti PhDr. Ilona Vojancová, Soubor lidových staveb Vysočina NPÚ, ú.o.p. Pardubice Památková rezervace Betlém v Hlinsku byla vyhlášena v roce 1995. Tomuto aktu ovšem předcházela celá řada jednání a konečná hranice rezervace je z hlediska památkové péče kompromisem. V lednu roku 1989 bylo rozhodnuto tehdejšími kompetentními úřady o záchraně části čtvrti Betlém Hlinsko. Část objektů převzalo Ministerstvo kultury prostřednictvím památkového ústavu v Pardubicích. Památkový ústav pak pověřil své pracoviště Soubor lidových staveb Vysočina vypracováním koncepce záchrany a využití jednotlivých objektů a zároveň i metodickým dohledem nad prováděnou obnovou roubených objektů. Nynější čtvrť zvaná Betlém v Hlinsku vznikla v první polovině 18.století. Tehdy rychmburská vrchnost povolila stavbu roubených domků na obecním place lidem stěhujícím se do Hlinska z okolních vesnic. V poměrně krátké době bylo vymezené místo pro stavbu obydlí nacházející se na pravém břehu řeky Chrudimky mezi radnicí a kostelem zastavěno na nejvyšší možnou míru. Původními obyvateli byli řemeslníci, především rodiny hrnčířů. Hrnčíři využívali dostatek ložisek kvalitní hlíny v bezprostřední blízkosti Betlému. Na základě historického průzkumu víme, že na Betlémě zpočátku stávalo několik hrnčířských pecníků, a to venkovních i vnitřních. Hrnčířství zaniklo po roce 1870 (v důsledku vyčerpání ložisek hlíny a snížení poptávky po hliněném nádobí), to umožnilo rozšíření tkalcovství. Obyvateli Betléma se tak staly rodiny domáckých a postupně i továrních tkalců. Vedle nich zde samozřejmě žili a pracovali i další řemeslníci: klempíři, kožešníci, krejčí, pekaři, truhláři, sedláři, ševci, ale také řezníci, hokynáři, cukráři či výrobce hudebních nástrojů a jiní. Od počátku 20.století se hlinecký Betlém stal částečně i domovem továrních dělníků (především textilní továrny), ale žili zde a pracovali dále drobní řemeslníci. Na konci 60.let minulého století a především od počátku 70.let začalo docházet k devastaci objektů a celkového prostředí této části Hlinska. Přes upozorňování pracovníků památkové péče, odborné veřejnosti, některých obyvatel Betlému a umělců na urbanistickou a architektonickou hodnotu této dochované části Hlinska, neměli tehdejší představitelé města zájem na jejím zachování. Město odkupovalo uvolněné domky s cílem dále je neobydlovat a časem zbourat. V období 70.let a počátku 80.let tak zmizelo několik objektů a původní semknutá zástavba se rozvolňovala. Díky neustálým jednáním a shodě šťastných okolností nakonec došlo na začátku roku 1989 k rozhodnutí o záchraně alespoň části Betléma. Původní záměr památkářů zahrnoval území mnohem širší, ale postupným jednáním a pod tlakem představitelů města se záměr zúžil. Přesto území dnešní vyhlášené rezervace zahrnuje část nejhodnotnějších objektů. V roce 1989 byl schválen Program záchrany a společenského využití lokality Betlém (dále jen Program záchrany ), který vypracovali odborní pracovníci SLS Vysočina (M.Křivanová, L.Štěpán, I.Vojancová). Tehdejší Místní národní výbor v Hlinsku bezúplatně převedl prvních sedm objektů památkovému ústavu v Pardubicích a započaly tak práce na obnově prvního objektu. V roce 1990 se podařilo prohlásit 16 objektů nemovitými kulturním památkami. O tři roky později v roce 1993, u příležitostí 100.výročí uspořádání Národopisné výstavy v Hlinsku, byly návštěvníkům slavnostně zpřístupněny první opravené objekty. Roku 1994 vstoupilo v platnost 3

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 nařízení o stanovení ochranného pásma státem chráněných objektů se specifickým stavebním režimem. Následujícího roku pak byla část lokality Betlém prohlášena památkovou rezervací lidové architektury. Prvořadým cílem Programu záchrany se stala obnova stávajících objektů, zachování původního prostředí v co největší míře a využití objektů tak, aby se prostředí Betlému neuzavřelo okolnímu životu města. Před započetím prací jsme museli vyřešit otázku přístupu k obnově jednotlivých objektů: zda provést nejnutnější opravy a zachovat tak domky ve stávající podobě, nebo přistoupit k celkové rekonstrukci objektů. Rozhodujícím faktorem pro odpověď na tuto otázku se stal havarijní stav objektů, které byly po několik let neobývané a nechané napospas všem nepříznivým vlivům. Rozhodli jsme se pro celkovou rekonstrukci jež nám zároveň umožnila realizovat expoziční záměr: ukázat návštěvníkům jednotlivé etapy stavebního vývoje této lokality. Celkové rekonstrukci objektu vždy předcházel stavebně historický a etnografický průzkum. Snažili jsme se o zachování co největšího podílu původní hmoty a jednotlivých stavebních prvků u každého domku. Domky ve vlastnictví památkového ústavu po rekonstrukci postihují stavební vývoj této čtvrti: od konce 18. století do poloviny 20.století. Zjednodušeně můžeme napsat, že některé roubené objekty mají vyspárované stěny a šindelovou střechu, další pak mají roubené stěny bílené, případně i omítnuté a šindelové střechy překryté lepenkou, objekty dokládající poslední vývojovou fází už mají stěny omítnuté, bílené a na střechách a štítech se objevují eternitové šablony.v průběhu stavebního vývoje se u každého domku objevovaly nejrůznější bedněné přístavky, které si majitelé mnohdy chaoticky přistavovali, aby získali více místa. V těchto případech jsme obnovení jednotlivých přístavků zvažovali podle expozičního záměru. Rekonstruované objekty na Betlémě můžeme rozdělit podle rozsahu obnovy takto: Částečná rekonstrukce: domky čp.62, 132, 180 a 361 (výměny některých trámů v roubení stěn, doplnění izolace, odstranění vnitřních příček, výměny krovu a krytiny). Celková rekonstrukce: domky čp.134 (původně 64), 158, 159, 161, 318, 362 (rekonstrukce roubení, provedení izolace, výměny podlah, krovů, krytiny, sanační omítky apod.). Částečná kopie a celková rekonstrukce: domek čp.162, 466 (výměna většiny roubení zasažených dřevomorkou, nový krov, izolace). Kopie: domek čp.165, jedná se kopii domku čp.141 nacházejícího se v hlinecké části zvané Podkostelí. Domek je využíván jak učebna výtvarného oboru ZUŠ Hlinsko. Účelová dostavba: domek čp.157 restaurace, objekt byl postaven na půdorysu původního domu čp.157, který je dokumentován na mapě stabilního katastru z roku 1839. Dále se v prostoru vyhlášené památkové rezervace Betlém v Hlinsku nacházejí objekty v soukromém vlastnictví. Některé z těchto objektů majitelé opravují či rekonstruují, jiné jsou prozatím ponechávány bez větších oprav, třeba s negativními zásahy z let minulých. Například trojdílná okna, nevhodné omítky, ploty apod. Postupně s jednotlivými majiteli jednáme a snažíme se je společně s Městským úřadem přesvědčit o potřebě vhodné opravy. Zde bych se ráda zmínila o příkladné spolupráci s Městským úřadem Hlinsko, která se datuje od roku 1991. Městský úřad provedl na své náklady vybudování všech sítí před započetím větších prací na obnově objektů, dále nechal zpracovat studii zabývající se řešením a výsadbou zeleně v prostoru rezervace a jejím ochranném pásmu, v neposlední řadě pak na své náklady vypracoval projekt a posléze i realizoval zpevnění komunikací v prostoru rezervace. Po celou dobu totiž v této části Betléma, přestože je téměř ve středu města, byly nezpevněné cesty, jejichž údržba se po léta řešila navážením dalšího a dalšího množství štěrku. Díky této skutečnosti se také všechny objekty postupem času dostaly pod úroveň terénu a jejich stavebnímu stavu to rozhodně neprospělo. Po dlouhých úvahách, kdy jsme oslovili i členy naší Vědecké rady, bylo rozhodnuto, že komunikace na Betlémě budou dlážděny žulovou dlažbou, která v minulosti tvořila chodníky 4

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru v ostatních částech města. Tato dlažba byla naštěstí Městským úřadem při výměně uložena a nyní ji bylo možné použít. Vydlážděním betlémských cest se sice částečně vzhled tohoto prostředí změnil, ale domníváme se, že je to úprava citlivá. Využití rekonstruovaných objektů je různé. Částečně vychází ze zpracovaného Programu záchrany. Museli jsme však reagovat na změny situace, které po roce 1990 nastaly a stále přicházejí. Část objektů je využívána pro expoziční účely a dokumentuje život a práci drobných řemeslníku v prostředí malého města od první poloviny 19.století do 30.let 20.století. Další objekty jsou pronajaty a nájemci je využívají jako prodejny, pohostinství či výstavní prostory. Ostatní objekty užíváme pro zázemí SLS Vysočina, např. konzervátorská dílna, depozitáře apod. Nedomníváme se však, že využití jednotlivých objektů je definitivní. Naše původní představa je mnohem dynamičtější, chtěli bychom totiž, aby většina rekonstruovaných domků zjednodušeně napsáno žila. Již dnes máme zkušenosti s tím, že expozice, byť upravované, doplňované a obnovované, návštěvníky nelákají. Sníme o tom, že Betlém oživí lidoví výrobci, kteří zde budou mít své dílny a prodejny. Zasvěcené kolegyně a zasvěcení kolegové vědí, že prosadit záchranu alespoň této části hlineckého Betlému nebylo lehkou záležitostí. Osobně se domnívám, že rozhodnutí o záchraně přišlo několik minut po dvanácté, ale alespoň část tohoto jedinečného urbanistického celku přežila do dalšího tisíciletí. Rekonstrukce každého objektu se posuzovala zvlášť se vší zodpovědností, přesto a to přiznáváme, jsme se nevyvarovali chyb. Některé chyby postupně napravujeme, jiné jsou, bohužel, nevratné. Přesto se domníváme, že ve své podstatě se záchrana objektů dnešní památkové rezervace Betlém v Hlinsku zdařila. Největší odměnou je nám skutečnost, kdy bývalí zapřísáhlí odpůrci záchrany této čtvrti z řad hlineckých obyvatel za námi přijdou a řeknou: Dobře, že jste se nedali. Dneska sem rádi chodíme. Literatura a prameny: Hlinsko-Betlém. Arch. a pam. hodnocení souboru lid.architektury, SURPMO Praha 1985 M.Křivanová, L.Štěpán. I.Vojancová, Program záchrany a společenského využití lokality Betlém, 1989 30 let Souboru lidových staveb Vysočina, Almanach k 30.výročí založení SLS Vysočina, Hlinsko 2002 Historicko stavební a etnografický průzkum prováděný SLS Vysočina, výsledky uloženy v archivu SLS Vysočina. 5

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 Lokalita Chaloupky v Rychnově nad Kněžnou. Současný stav a využití. Mgr. Petra Vychytilová, Muzeum a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou Vznik města Rychnov nad Kněžnou ani význam jeho jména dosud nelze s přesností určit. Název Rychnov vznikl údajně z latinského Richenawe lesní újezd. Podle některých badatelů je označení slovanského původu. Vyvinulo se z termínu rajnava kterým se popisovalo lučinaté okolí lesů a postupem doby se zkomolilo do podoby reichnava, richnava a Rychnov. První obecní kronika města Rychnova nad Kněžnou pocházející z roku 1836 uvádí, že název města vznikl z německého označení auf der reichen Aue což znamená na bohaté nivě. Bez zajímavosti není ani název řeky, jejíž jméno je odvozeno od pojmenování Kněžská, protože povodí Kněžny patřilo zpočátku církvi. Později se ovšem označení zkomolilo na Kněžná. Současné jméno města je poměrně mladé. Až od 2.poloviny 19.století se začalo městu říkat Rychnov nad Kněžnou. Do té doby byl označován spíše jako Rychnov či Rychnov Soukenický, protože proslul jako centrum soukenické výroby, která se zde začala rozmáhat od 16. století a udržela se až do počátku 20.století. Poslední soukeníci tkali na ručních stavech až do 50.let 20.století. Jejich stavení a výrobní objekty stály v prostoru řeky Kněžny a dokonce tři objekty z lokality Chaloupky prokazatelně byly spjaty s tímto řemeslem. Konkrétně se jedná o dům čp.395 a 382 a zcela přestavěný objekt čp.393 který byl užíván zpočátku jako valcha. První zmínka o městě se nachází v listině Přemysla Otakara II. z roku 1258. Jako poddanské město figuroval Rychnov až do roku 1561 kdy mu bylo císařem Ferdinandem I. povoleno užívat práv královských měst a umožněno volit obecní starší. Městský znak Panna na jelenu získal Rychnov už 6. března 1488 od krále Ladislava II. Jagelonského. Stavební vývoj města byl pravděpodobně pozvolný i přesto, že zde sídlila správa panství. Ve městě totiž dlouho až do počátku 20.století převažovala dřevěná zástavba, ba i v prostoru náměstí. O stavebním vývoji svědčí také zjištění historika K. Dvořáka, který uvádí, že až do roku 1825 byla většina komínů ve městě ještě dřevěná. Muzeum Orlických hor vlastní bohatou kolekci fotografií a skleněných desek F. Šmiky (*1875 +1955) z počátku 20.století na kterých je zachycena podoba města. Z nich je patrné, že ještě v této době byla v Rychnově poměrně značná část domů roubená. Převažovaly domy se zděnými podezdívkami a roubeným patrem, na náměstí byly ještě na počátku 20.století zastoupené roubené domy s podloubím tzv. podsíňové domy postupně přestavěné na zděné. V postranních uličkách stály roubené domy s poměrně nízkými stěnami a vysokým předsunutým štítem se svislým bedněním, s polovalbičkou či kabřincem a korouhvičkou. Další zachovaný typ roubených domů z okrajových částí města představují domy s otevřenou podsíní a stěnovými kleštinami či tesařskou stolicí. Pro poznání interiéru lze použít rozsáhlé dílo J. Korejze Blatinského (*1909 +1989). Velká část jeho díla je uložena ve sbírce rychnovského muzea, a proto můžeme studovat z kreseb a akvarelů podobu černých kuchyní, zařízení chlup tkalců, vybavení dílen či vnitřní výzdobu domu. Stavebně zajímavou lokalitou Rychnova zůstává část nazývaná Chaloupky. Leží v blízkosti řeky Kněžny, v místech, kde se dříve provozovalo řemeslo, ať už soukenické, valchářské, barvířské či jiné. Podoba sledované lokality se začala utvářet již na počátku 18.století. Údajně se jedná o domky řemeslníků pracujících na přestavbě zámku, která trvala až do roku 1722. Bohužel se tato domněnka dosud prokazatelně nepotvrdila. Domky stojí za dnes již zčásti zakrytou Soukenickou strouhou podél ulic V Chaloupkách, Betenglova a Dobrovského. V minulosti došlo v prostoru města k několika změnám v názvech ulic a tak např. nynější ulice Dobrovského nesla v roce 1943 pojmenování Betenglova a dnešní Betenglova je původní Heřmanova ulice. Muzeum Orlických hor se v souvislosti s navrhovanými změnami v dopravní situaci města zaměřilo na dokumentaci stavu, současných zásahů a využití objektů v lokalitě Chaloupky. V 90.letech 20.století probíhal ve sledované lokalitě čilý stavební ruch a bohužel se z personálních důvodů nepodařilo muzejním pracovníkům Štít domu čp. 389. Foto P. Vychytilová 2003 tuto etapu fotograficky zdokumentovat. Protože o všech přestavbách movitých kulturních památek na sledované lokalitě existuje dokumentace uložená na Odboru kultury, mládeže a tělovýchovy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, lze vysledovat vývoj jednotlivých kauz. Smutnou realitou zůstává, že se nepodařilo odpovědným pracovníkům zabránit zkáze domu čp.381. Ten byl zbourán bez vědomí pověřených úřadů v průběhu roku 1994, přestože bylo o jeho rekonstrukci již několik měsíců jednáno a dokonce byla schválena podoba domu s potřebnými stavebními úpravami. Dnes stojící domy v lokalitě Chaloupky či V Chaloupkách jsou evidovány v seznamu movitých kulturních památek pod číslem 2208. Pozornost muzejních pracovníků se v současnosti upírá na objekty čp.382-390. Jedná se o dvojdomky se společnou stěnou a mezistřešním žlabem. Domy byly původně roubené opatřené předsunutým štítem a půlkruhovým kabřincem či prolomeným oknem. Ve štítové stěně byly osazeny zpravidla dvě malá okénka a v některých případech ozdobené štukovými či dřevěnými šambránami. Další jedno až dvě okénka vedla z boční strany do obytné místnosti v přední části domu a další byla umístěna v zadní části domu v boční stěně druhé obytné místnosti. Dispozice domů zahrnovala síň, černou kuchyň a dvě obytné místnosti. Ze síně vedlo dřevěné schodiště na neobývanou půdu. Objekt zakončoval hambálkový krov krytý sedlovou šindelovou střechou. Jeho tíhu odlehčovaly přístěnné trámky a ližiny. Stěny byly pokryty vápennou omítkou. Podrobný popis stavu domu čp.389 před jeho rekonstrukcí, v tomto případě spíše přestavbou, uložený na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou říká, že se jedná o dům s dřevenou roubenou stěnou v zadní části domu. Strop byl trámový s překládáním a na něm byla položena hliněná mazanina v síle 40-50 cm. Komora byla zaklenutá cihlovou klenbou. Sedlovou střechu nesl hambálkový krov s přesahem stropních trámů asi 1 m do uličky. Šindel přibitá na latích byla překrytá lepenkou a asfaltovým nátěrem. Obíjený štít s překládanými prkny ukončoval štítovou stěnu. Objekt měl komín z vápenopískových cihel. Do otvorů ve štítové stěně zakončené půlkruhovým segmentem byla zasazena dvoukřídlá okna dělená v polovině výšky. 6

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru Jak již bylo řečeno, objekt čp.381 postihla demolice v roce 1994. Podle popisu domu uloženém opět na Odboru kultury, kultury, mládeže a tělovýchovy Městského úřadu si o něm můžeme udělat představu. Jednalo se o roubený domek s vápennou omítkou završený svisle olištovanou lomenicí s polovalbou. Sedlová střecha vytvářela na jižní straně domku kryté zápraží. Na boční straně vystupovaly ze stěny svislé trámky. Vnitřní členění objektu vypadalo takto: vstup byl orientován asymetricky vpravo ke středové ose, na vstup navazovala síňka s olištovaným trámovým stropem a z ní se vstupovalo do černé kuchyně a přilehlých místností s překládaným záklopovým stropem. Dům nebyl podsklepen. Objekt čp.382 byl celkově rekonstruován, roubené části byly odstraněny a dům získal i nový krov a střešní krytinu. Interiér byl členěn na vstupní síňku, dymník a dvě bytové prostory. V současné době je objekt přestavěn a prodloužen o další obytné prostory. V tomto domě z 19.století žil barvíř a valchář Jan Zachar. Dům čp.383 byl celkově přezděn, opatřen nevhodným soklem a nepřirozeně barevným okrovým štítem. Původní světle zelená vápenná fasáda je nahrazena bílou vápenopískovou omítkou a originální dřevěné šambrány zastupují nedokonalé kopie. Domy čp.384-387 postihl podobný osud v podobě celkové přestavby. Tyto objekty byly opraveny vesměs sterilně s rovnými omítkami a pravoúhlými rohy. U domu čp.384 už po přestavbě nebyly obnoveny okolo okenních výřezů štukové šambrány. Chvályhodný je citlivý přístup k opravě štítu s kabřincem. Šťastný osud, z pohledu muzejních pracovníků, postihl domy č. 388 a 390. Po dlouhou dobu totiž nebyly obývány a pomalu chátraly. Až v současné době se je majitelé odhodlali rekonstruovat a díky tomu se podařilo zdokumentovat jejich konstrukci. Domek čp.388 s novodobým dřevěným obkladem štítového průčelí svislými prkny kladenými na přesah Chaloupky s dosud stojícím domem čp. 381. Foto V. Špicner. Negativ č. 1007436 uložen v MGOH Rychnov nad kněžnou. Pohled na ulici V Chaloupkách. Foto P. Vychytilová 2003. je opatřen novodobým dveřním otvorem ve štítě s barokním kováním. Uvnitř objektu se nachází barokní záklopové stropy. Boční roubené stěny jsou opatřeny přístěnnými trámky a ližinami, které podpírají stropní trámy. Bohužel do objektu prozatím nebylo možné nahlédnout. Dům čp.390 byl opatřen malými okny s parapetními římsičkami. Dispozice domu je pravděpodobně původní, tak jak byla u všech domků v ulici V Chaloupkách. Ve středu dispozice se vchází do domu síní, která končí dosud patrným prostorem původní klenuté černé kuchyně. Trámové stropy v obytných místnostech jsou záklopové, v předním traktu překládané a vzadu na sraz. Roubená stěna předního traktu nasedá na cihlovou podezdívku ve výši 40-50 cm. Na této podezdívce také stojí stěnové trámky. Dalším zajímavým objektem ve sledované oblasti je dům čp.395, přízemní roubený domek ve kterém až do 50.let 20.století pracoval soukeník V. Balcar. Na levém boku je domek obezděn a opatřen lichoběžníkovým štítem s polovalbou. Podle vyjádření J. Chovančíkové z Odboru školství, kultury, mládeže a tělovýchovy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou je domek v jádře pravděpodobně barokní a stavební úpravy proběhly v první polovině 19.století. Je zachycen se shodným půdorysem na mapě Grundriss der Situation der Stadt Reichenau z roku 1837. Neméně zajímavou ukázkou poměrně zdařilé rekonstrukce zástavby je objekt čp.399 s lichoběžníkovým štítem opatřeným svislým přelištováním. Ve štítu jsou prolomena dvě drobná okénka s klasicistními šambránami a přímými římsičkami zdobenými zubořezem. Podoba lokality vychází z přestaveb objektů uskutečněných v průběhu 20.století, zvláště v jeho druhé polovině. V současné době se v podstatě staví nový objekt na místě čp.389 v němž je zachována z originální stavby pouze štítová stěna s okny se segmentovým nadpražím. Z lokality zmizel dům čp.392, který byl zbourán v roce 1905. Dům čp.393 byl po požáru ve 30.letech 20.století vystavěn od základů zcela moderně. Zde se původně nacházela tzv. horní valcha. Ovšem v roce 1902 objekt zakoupil V Šklíba, který ho postupně přestavěl na strojní kolářství. Stejně byl v roce 1933 přestavěn a zvýšen také domek čp.391. Domek čp.400 již také neexistuje, zmizel v průběhu posledních desetiletí. Co se týče využití domů platí, že je většina domů ve sledované lokalitě užívána jako obytná. V domě čp.382 jeho majitel provozuje soukromou hudební školu a v domě čp.397 na ulici Dobrovského je v provozu prodejna pro motoristy a v přístavbě domu čp.398 na stejné ulici pracuje elektrikářská dílna. Ovšem zastřešení této přístavby působí velmi rušivě z pohledu od řeky Kněžny. 7

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 Sledované území bylo vyhláškou č.108/2003 města Rychnova nad Kněžnou začleněno do nově vyhlášené památkové zóny. Podle znění regulačního plánu městské památkové zóny se památková ochrana vztahuje na objekty zapsané ve státním seznamu movitých kulturních památek a na objekty v památkovém zájmu. Samozřejmě byla památková ochrana již před tímto datem uplatňována plošně v celém historickém jádru města podle rozhodnutí referátu kultury Okresního úřadu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28.12.1994. Tímto dnem bylo také vydáno rozhodnutí o určení ochranného pásma souboru movitých kulturních památek města. V současné době se objevila závažná otázka v souvislosti se souborem objektů řemeslnických domků v ulici V Chaloupkách. Při připomínkovém řízení ke znění městské památkové zóny se ukázalo, že není jasně řečeno, které objekty jsou skutečně zapsány na seznamu nemovitých kulturních památek. Údajně totiž byly schváleny pouze objekty čp.389 a 390 a o dalších budovách se stále vede schvalovací řízení. Což je překvapivé, neboť se dosud vždy uváděly objekty čp.381-390 jako zapsané movité kulturní památky. Tento problém však mohou vyřešit pouze pověřené instituce. Muzejníky z rychnovského muzea ve sledované lokalitě zajímají nejen výše uvedené objekty, ale i další hodnotné budovy. Například se jedná o objekt čp.396-408, 410-413, 483 a 498. V letošním roce 2003 došlo k doplnění znění územního plánu města Rychnova nad Kněžnou o novou dopravní situaci, která byla motivována snahou o mimoúrovňové křížení prodloužené silnice III/3211 se železnicí na ulici u Židovského hřbitova. Tato navrhovaná nová dopravní situace s sebou přinese velký zásah do podoby města. Plánované silnici bude muset ustoupit část zástavby, vzniknou dva kruhové objezdy, tunel a nový most. Předpokládaná výstavba se sice přímo nedotkne sledované lokality ale výrazně ji ovlivní. V dosud poměrně klidné lokalitě by měl být postaven nový silniční most místo lávky pro pěší, v těsné blízkosti koryta řeky by měl být vybudován kruhový objezd a předpokládá se také zvýšení dopravního významu severního polokruhu tvořeného ulicemi Dobrovského, Nové Domy, Kaštanová, Smetanová a Javornická. Pokud bude navrhované řešení provedeno v předpokládaném termínu do roku 2010 je pravděpodobné, že sledovaná lokalita bude zatížena zvýšeným provozem. Jistě vzrostou nároky na její komerční využití a bude velmi obtížné zachovat ráz místa s dosud zachovanými dvojdomky a podsíňovými domy. Muzeum si tuto eventualitu uvědomuje a ve snaze připomenout charakter města zachycený na fotografiích od přelomu 19. a 20.století uspořádalo v letních měsících výstavu Rychnov ve starých fotografiích. Přestože se jedná o snímky staré maximálně sto let, je jasné že se tvář Dům čp. 388 V Chaloupkách. Foto J. Ouřada 2003. města velmi podstatně změnila, unifikovala a tiše z jeho prostoru zmizelo velké množství domů s tradiční lidovou architekturou. Stále se však na okrajových částech nachází zbytky tradiční architektury a ty se muzeum snaží postupně mapovat a dokumentovat. Použité materiály: Frolec, V. - Vařeka, J.: Encyklopedie - Lidová architektura.praha 1983. Lutterer, I.: Místní jména a osídlení v povodí obou orlic. Listy Orlického muzea, č.4, Choceň 1996. Mencl, V.: Lidová Architektura v Československu. Praha 1980. Profous, A.: Místní jména v Čechách II. Praha 1949, s. 442. Regulační plán městské památkové rezervace. Vypracovala firma Kadlec K.K. Nusle spol. s.r.o. Praha. 2003. Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království českého. Díl 2. Praha 1882. Strážnická, A.- Šrom, J.- Juza, J.: Historie města Rychnova nad Kněžnou v datech. Rychnov nad Kněžnou 1988. Škabrada, J.: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 1999. Štěpánek, L.: Lidové stavitelství Orlických hor ve vztahu k sousedním krajinám. In. Orlické hory a Podorlicko, sv. 5, Rychnov nad Kněžnou 1973, s. 155-163. Štěpánek, L.: K problematice kabřince v Československu. Český lid 55, 1968, s. 223 231. Štěpán, L. Vařeka, J.: Klíč od domova. Lidové stavby Východních Čech. Hradec Králové 1991. Štěpán, J. : Lidové stavitelství ve stavebních plánech a mapách východočeských archivů II. Sídla, domy a zemědělské stavby. Zámrsk 1995. Štěpánek, L.: K problematice roubeného zemědělského domu s podsíní ve Východních Čechách. Český lid 56, 1969, s. 295-300. Vařeka, J.: Typy a oblasti lidového domu v Českých zemích. Český lid 66, 1979, s. 149-155. Pohled na konstrukci stěny s tesařskou stolicí u domu čp. 390. Foto P. Vychytilová 2003 8

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru Zástavba Rychnova z mapy z roku 1837 Grundriss der Situation der Stadt Reichenau uložené v SOA Rychnov nad Kněžnou, autor A. Kropatschek. Repro J. Ouřada. Přestavěný objekt čp. 382. Foto P. Vychytilová 2003. Plán domu čp. 389. Kreslil K. Beneš. Opřený konec stěnového sloupku z konstrukce tesařské stolice u domu čp. 389. Foto P. Vychytilová 2003 9

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 Zemědělská usedlost z roku 1824, Cyrilometodějská ulice 4/48, Třebíč Mgr. Jaroslav Martínek, Muzeum Vysočiny Třebíč Předkládaný příspěvek se nesnaží zpracovávat odborné historické pojednání, ale spíše nastínit na dostupné obrazové dokumentaci s použitím komentáře postupný stavební vývoj a využití uvedeného objektu, památky, která se více než 30 let nachází v majetku muzea ještě delší dobu je jím užívána. Usedlost je přesně tou, jakoby modelově zadanou entitou, jak je uvedena v tematickém zaměření semináře, původně samostatnou vesnickou lokalitou, která byla postupně pohlcována rostoucím sídelním útvarem města Třebíč. Při stavebním, většinou až neřízeným, anebo naopak tvrdě řízeným rozvojem města Třebíče nedošlo k její likvidace jenom díky tomu, že byla rodištěm osobností vysoce ceněných v totalitním období. Zřejmě nejstarší vypodobení usedlosti se nachází na naivní kresbě, kterou lze datovat do období kolem r. 1880. Stavba je zachycena s širším okolím, které je převážně nezastaveno, tvoří je polnosti a louky. Na levém břehu řeky, před mostem chybí dnešní výrazná, sousedící dominanta, velký nárožní dům s věžičkou, po dlouhou dobu, značnou část námi sledovaného období, tiskárna. Charakteristická kaplička kapucínské zahrady stojí ještě osamocena, na původním místě uprostřed křižovatky cest. (3) Odpovídá to době, kdy se v Třebíči etablovala rodina Šmeralova, jíž usedlost po zhruba 80 sledovaných let, během nichž se charakter zástavby měnil, patřila. V říjnu roku 1875 byl ustanoven odborným učitelem na německé měšťanské škole v Třebíči Jan Šmeral, syn chudého krejčího z Boskovic. V roce 1877 získal aprobaci pro vyučování kreslení, matematiky a přírodopisu a v témže roce se oženil s Růženou Čermákovou. 25.října 1880 se v této rodině narodil první syn a dostal jméno Bohumír. Pak krátce za sebou přišli na svět další čtyři Theodor, Arnošt, Hubert a Albín.(Jaroslav Uvedení a vstupnímu vyobrazení titulního objektu dobře poslouží oficiální dokumentace obrázek je použit z prezentace současného využití této kulturní památky, evidované v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 7/3142. (1) Dokladem o vystavění usedlosti je detail stavby: stuha v nadpraží je datována ANNO 1824. (2) Na jediném známém fotografickém snímku od jihu, z konce 19.století, jsou jasně viditelné pozemky, polnosti, trati, včetně tzv. Šmeralova kopce. (4) 10

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru Mejzlík: Novinář Bohumír Šmeral, Vydavatelství Novinář Praha, 1980) Série snímků z období před rokem 1918 představuje krásnou dokumentaci usedlosti samotné, života v ní i zde provozovaného hostince a hospodářství. (5a-f) Záchrana usedlosti. Jak jasně vyplývá z předešlého, neuniklo by předměstské funkčně přežilé stavení v dané době destrukci, nebýt zvláštních okolností. Na uliční fasádě byla v roce 1950 umístěna busta a pamětní deska B. Šmerala (nedožité 70. narozeniny). Došlo k prodeji objektu do majetku státu, zahájeny stavební úpravy vystavěna nová stodola, z původního vchodu do hostince se stalo okno, ubourán komín.(8) Postupně budován Památník Bohumíra Šmerala, který pak slavnostně otevřen 30.10.1960 za účasti 7.000 lidí (80. výročí narození). Objekt byl v roce 1968 prohlášen za kulturní Obr. 5a-f 11

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 památku (viz výše uvedené rejstříkové číslo) s následujícím popisem v evidenční kartě: Kolem ústředního dvora seskupeny obytné a hospodářské budovy do půdorysného tvaru písmene U. Obytné přízemní stavení v řadové zástavbě postavené štítem do ulice, navazující na ohradní zeď se segmentově zaklenutou vstupní branou. Štítová zeď členěna lesénovými rámy, prolomena 3 okenními osami, okna pravoúhlá se šambránou a parapetní římsou. Mezi druhou a třetí okenní osou pamětní deska a podstavec s bustou. Zvalbený štít členěný rovněž lesénami o 2 okenních osách, okna pravoúhlá se šambránou. Boční fasáda hladká o 2 + 1 okenní ose, okna pravoúhlá v líci zdiva + jeden pravoúhlý vchod. Hlavní vstup řešen jako rustikální portálek, zaklenutý stlačeným segmentem, přístupný dvěma stupni. V nadpraží stuha s letopočtem ANNO Drobné stavební úpravy ve štítu do ulice jsou zaznamenány na záběru zřejmě z období první republiky. (6) Obr.8 Obr.9 Žádné podstatné změny na mimoděk zachyceném objektu, kulise dění, neukazuje snímek z roku 1945, dokumentující osvobození města příjezd Rudé armády. (7) Obr. 10 12

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru 1824 a reliéfní rozety. Podstřešní římsa nese střechu zvalbenou.v přízemní nadezdívce vikýř ve tvaru volského oka. Místnosti plochostropé, trámové, v zadním traktu pruská klenba mezi pasy. Materiál: cihla, omítka, krytina, taška. Dne 10. 7. 1970 byl objekt převeden hospodářskou smlouvou pro Západomoravské muzeum v Třebíči (současné Muzeum Vysočiny Třebíč). Po deseti letech od otevření Památníku proběhla reinstalace a modernizace expozic, které byly opět slavnostně otevřeny, tentokrát, 21.5.1971, k padesátiletému výročí založení KSČ.(9,10) Na základě Usnesení vlády ČSR ze dne 24.února 1978 č.70 byl Památník prohlášen za Národní kulturní památku. 80.léta znamenala další modernizace, včetně expozic, které byly pojaty jako skutečně stálé - objekty, stodoly, místnosti a vitríny - na věčné časy exponáty na ocelových držácích zabetonovaných do stěn objektu. Město Třebíč v té době prožívalo velký rozmach. Ten byl ovlivněn především výstavbou energetické soustavy vodního díla Dalešice a jaderné elektrárny Dukovany - a plánovanou těžbou uranu v jeho bezprostředním okolí. S velkým stavební rozvojem bylo však spojeno i již zmíněné bourání téměř všeho starého, hlavně v centru města. Z výše uvedených důvodů nedošlo ani v této etapě ke zbourání námi sledovaného objektu, který již byl součástí širšího centra města. Jeho historický vývoj mohl tak pokračovat i v letech devadesátých. Na leteckém snímku z této doby se usedlost skrývá mezi vysokou zástavbou a vzrostlou zelení.(11) Nařízením vlády ČR ze dne 13.února 1991 bylo zrušeno prohlášení usedlosti za NKP. Na začátku devadesátých let uplatnila vnučka B. Šmerala, žijící v Moskvě, žádost o restituci majetku. Nebylo jí vyhověno, proto podala žalobu s návrhem na rozdělení objektu vysokou zdí přetínající dvůr a na společné využívání objektu. Tuto žalobu nakonec těsně před zahájením řízení stáhla. Muzeum v té době již Památník neprovozovalo a umístilo do něho muzejní knihovnu. V polovině devadesátých let, když muzeum získalo nové prostory pro umístění knihovny, byl objekt pronajat, hlavně z finančních důvodů, a výtěžek z nájmu byl směřován do oprav objektu. Byla nově realizována uliční fasáda, plynofikace, vytápění, nové rozvody vodovodu. Místní organizaci KSČM se nelíbilo odstranění busty a pamětní desky při opravě fasády. Muzeum Vysočiny Třebíč tuto situaci vyřešilo umístěním desky nové, jejíž nápis vystihuje historickou hodnotu objektu a lépe informuje o původních majitelích. Po ukončení nájemního vztahu muzeum realizovalo obnovu střešního pláště, stavbu hygienického zařízení a instalaci zabezpečení objektu. To již se záměrem využívat usedlost jako depozitář. K tomu bylo přistoupeno z nutnosti uvolnit dosud využívané prostory v jinde dislokovaných objektech jiných majitelů. A co budoucnost? Výhledově je naplánováno nové využití, lépe odpovídající poloze tohoto historického objektu ve městě. Jde o vybudování expozice skansenu který bude jakýmsi návratem k původnímu využívání objektu, včetně služeb (občerstvení, informační centrum a další). Znamená to vyřešit zásadní krok k rozvoji muzea zbudovat nové depozitáře, kam by byly přemístěny i sbírky z tohoto objektu. Vše realizovat tak, abychom dveře pro veřejnost mohli otevřít dříve než v roce 2024. 13

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 Rekonstrukce kovárny v Nových Hradech č.p. 36 (2001 2003) Ing.arch. Alena Vinařová, NPÚ, ú.o.p. České Budějovice Před rekonstrukcí objektu byl proveden Standardní nedestruktivní stavebně historický průzkum Státním památkovým ústavem v Českých Budějovicích. Tento průzkum objasnil vývoj objektu a vyhodnotil významné architektonické prvky a detaily, památkové závady apod. (viz. fotodokumentace). Byla zde formulována základní doporučení pro obnovu objektu ve spolupráci s odborným referentem z SPÚ, jenž se dále celé akce účastnil. Projektant provedl zaměření a příkladnou předprojektovou dokumentaci s inventarizací prvků. Na základě projektové dokumentace probíhala nejdříve oprava krovů, bedněných štítů a zakrytí šindelovou krytinou. Dále byly citlivě opraveny dřevěné trámové stropy (výměna shnilých prvků, opracování a povrchové sjednocení se stávajícími), objekt byl v několika místech staticky ztužen. Zároveň probíhala obnova dřevěných a cihelných podlah (byly provedeny provětrávané podlahy s vytápěním v obytné části), zároveň probíhalo provedení vnějšího odvlhčení objektu pomocí drenáží kolem obvodového zdiva. Postupně byly provedeny vnitřní a vnější omítky při zachování minimálního množství původních omítkových vrstev z důvodu velkého zasolení a zavlhčení. Příkladně zde byla repasována veškerá okna a dveře i s kováním, chybějící a nové kovářské prvky byly vhodně dotvořeny. Na závěr byl interiér doplněn o nová kachlová kamna v obytných místnostech. Prostor kovářské dílny byl vybaven pro používání výhně původním způsobem (historický měch) i současnou technikou na elektrický pohon. Nezbytné venkovní úpravy (dláždění kamennými placáky, provedení špalíkové dlažby v přístřešku před vstupem do kovárny a umístění plaňkového plotu) završily dvouletou rekonstrukci objektu kovárny s obydlím kováře, jež se v současnosti navrátila opět k původní funkci. Kovárna je příležitostně otevřena veřejnosti s ukázkou kovářského řemesla. Dějiny objektu dle základních dat z kroniky města od Antona Teichla (Betrage zur Geschichte der Stadt Gratzen, Gratzen 1907, s. 43): objekt byl postaven r.1719, kdy jej vlastnil dům kovář Ferdinand Grossing. R.1784 kovárnu přestavoval kovář Markus Grossing. R.1813 zde kovář Franz Grossing postavil novou kovářskou dílnu a zřídil ovocnou zahradu. Jako poslední vlastník je uváděn od r. 1879 podkovář a ranhojič August Grossing se svou manželkou Theresií. 14

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru 15

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 Rekonstrukce usedlosti čp.32 v Praze 13 Stodůlkách na obytný objekt Mgr. Lubomír Sochor, NPÚ, ú.o.p. Praha Po mnoha časových průtazích, způsobených střídáním majitelů v 80-tých a 90-tých letech 20-tého století, došlo v případě zdevastované bývalé usedlosti při čp.32 v Praze 13 Stodůlkách na jaře roku 2003 k radikálnímu obratu. Nový vlastník tohoto památkově chráněného areálu, pan Ing. Ivan Štochl z Prahy, zde započal s rozsáhlou a nákladnou rekonstrukcí s cílem zbudovat ve vnitřních prostorách objektů tohoto bývalého statku obytné místnosti s příslušným sociálním zázemím, fungující coby nájemní penzion. Soubor dobových staveb, sestávající se dnes z jednopatrové obytné budovy, zasazené v západním okraji severojižně orientované úzké parcely č.32 katastru Stodůlky, protilehlého drobného patrového hospodářského objektu a uliční brány při severním cípu dotčeného pozemku vykazoval již od 60-tých let dnes již minulého století jak v exteriéru, tak v interiérech neutěšený stav, v některých částech byl zjevný silný stupeň devastace. Usedlosti se nalézá ve východním okraji původní historické zástavby obce Stodůlky, Při silniční komunikaci (ul. Kovářova) a jest součástí území místní památkové rezervace lidové architektury. O statku čp.32 ve Stodůlkách se vyskytují písemné zmínky v dobových archiváliích a kronikách již roku 1568, původní stavby tehdy venkovské renesanční usedlosti se nedochovaly, není známa jejich podoba, dosud se neví o jejich materiálové skladbě, zda byly zbudovány ze dřeva či z kamene. Stávající dvě památkově chráněné budovy pocházejí v jádru z druhé poloviny 18.století, na počátku století 19-tého prodělaly zejména v exteriéru klasicistní úpravy fasádních ploch. V průběhu minulého století zde došlo k necitlivým stavebním zásahům, spočívajícím v tzv. modernizaci okenních otvorů v severním uličním průčelí jednopatrového obytného objektu. Toto stavení má zachován ve východním dvorním pohledu a ve vnitřních prostorách architektonický ráz historických dobových vesnických staveb, příznačných pro dnešní okrajové části Velké Prahy. Východní dvorní průčelí bylo původně hladké omítané, člení jej 11 okenních os, v severní části pak kordónová římsa nad přízemím. Ozvláštňuje jej v jižním okraji, na úrovni prvého patra předsazený novotvar pavlačové desky z betonu a cihel, nesený segmentovými klenbami rozepřenými do železných nosníků o profilu I. Do té jest vsazeno zábradlí s vertikálním členěním, tvořené kovovými pruty o čtvercovém profilu. Jedná se o nepůvodní architektonický prvek, vytvořený tu někdy na přelomu druhého a třetího desetiletí 20.století. Jihovýchodní nároží bývalé hospodářské části dotčené budovy obepíná masivní dobová opěrná zeď, zbudovaná zde patrně na konci 18.století z důvodů statického zajištění obvodových nosných konstrukcí jižního štítoví stavby. V exteriéru se tu také uchovaly osazené 2 jednoduché stylové dřevěné holubníky, jejich stav však vyžaduje opravu, případně náhradu věrnými kopiemi. V severním okraji dvorního průčelí, na úrovni parteru i prvého patra, se vyskytují 2 sdružené okenní osy, zde prolomené okenní otvory prosvětlují barokní světnici. Zde jsou dvoukřídlá okna vyšší než ostatní, osazená jsou v líci zdi. Křídlo je děleno na 3 tabulky, samotný otvor lemuje jednoduchá pásová šambrána. Ostatní menší okna do dvora jsou jednoduchá dvoukřídlá, odsazená z líce dovnitř otvíravá. Křídla jsou opět členěna na 3 tabulky. Ve čtvrté ose zprava v úrovni přízemí jest prolomen vstupní otvor do síně s vsazenými nepůvodními dřevěnými dvoukřídlými prosklenými dveřmi v dřevěné zárubni. V desáté ose zprava jest přízemní vstup do jižní hospodářské části jednopatrové budovy. V úrovni prvého patra se osové rozvržení i typ osazených oken opakuje, jen v osmé ose zprava, přímo na pavlači je vchod do původních hospodářských prostor stavby. Objekt završuje sedlová střecha s hambalkovou krovovou soustavou, krytá pálenými taškami v přírodním červeném odstínu. Přízemí jest dispozičně členěno coby hloubkový jednotrakt, rozvinutý podél východního průčelí. Severní nároží plošně zabírá světnice s plochým stopem, osvětlená přímo z ulice novodobým oknem, ze dvora pak dvojicí oken se segmentovými záklenky mezi šikmými špaletami. Světnice je přístupná ze síně, na níž navazuje vpravo prostor původní černé kuchyně. Ta je zaklenuta v jednom poli segmentovou klenbou se stoupající vrcholnicí, táhnoucí se ke zlomu, za kterým se nalézá segmentový pas opět se stoupající vrcholnicí. Druhé pole stropu černé kuchyně tvoří klenba půlkruhová. Další místnost má klenbu eliptickou. Prostor jižní části parteru objektu tvořila bývalá stáj. Její strop tvoří valená eliptická kamenná klenba s dvěma páry pětibokých výsečí se segmentovými čely. Z prostoru přízemní síně lze do prvého patra vystoupat po dobovém točitém schodišti, sestaveném z kamenných stupňů. V severním cípu prvého patra se nalézá světnice, prosvětlená z ulice novodobým širokým dvojitým oknem s rovným překladem, ze dvora pak dvojicí oken v segmentových záklencích mezi šikmým ostěním. Prostora tu jest plochostropá s jednoduchými fabiony. Nepůvodní hospodářské přístavky ve dvoře, situované při východní ohradní zdi areálu se již nedochovaly. Stojí zde pouze patrová hospodářská budova, zasazená do mírně stoupajícího terénu dvora. Její západní dvorní průčelí člení jednoduché okenní otvory, lemované plochými šambránami. Hmotu završuje pultová střecha s položenou pálenou taškovou krytinou. Severní uliční průčelí bývalé usedlosti čp.32 dotváří stylově vjezdová brána s postranní vstupní brankou. Otvor brány i branky završuje dobový půlkruhový překlad. Vrata a jednokřídlá vrátka jsou vyhotoveny ze dřeva. Nad branou vyčnívá segmentově vyklenutý štít se středovou profilovanou římsou. Fasádu brány člení lisénové rámy s vykrajovanými poli, příznačnými pro stavební sloh období klasicismu, o čemž svědčí pod římsou vyvedený letopočet 1801. Nový majitel usedlosti započal zjara roku 2003 s opravami a rekonstrukcí jejích staveb ve snaze citlivě, s ohledem na památkové hodnoty dotčeného areálu, adaptovat vnitřní 16

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru prostory na provoz penzionu s malými nájemnými obytnými jednotkami. Rozhodl se využít i podkroví jednopatrové obytné budovy bývalého statku, kde nechal zbudovat obytné podkroví. Z důvodu nízké podchodné výšky bylo možno připustit osvětlení pomocí stylových střešních vikýřků, završených sedlovou stříškou. Ty jsou rozesazeny ve spodním pásu střešní roviny, orientované v rámci pohledu východního dvorního, takže v dálkových uličních pohledech jsou částečně skryty za hmotou protilehlé patrové hospodářské stavby. V rámci rekonstrukce se pietním způsobem rehabilitovalo severní průčelí samotné jednopatrové budovy statku, kde se odstranily nepůvodní moderní okenní otvory a obnovily se okenní otvory do autentické podoby v době klasicistních úprav. Z důvodu energetické náročnosti budoucího zimního provozu penzionu bylo pracovníky památkové péče povoleno osazení stylových dřevěných oken s vsazenými ditermálními skly. Vsazená okna průčelně kopírují dochovaná dožilá původní. Během oprav a probíhající rekonstrukce vyvstaly problémy statického rázu. Majitel vložil nemalé investiční prostředky do sanace narušené nárožní dobové opěrné zdi v jihovýchodním nároží obytné budovy. Aplykovány zde byly speciální technologie injektáže a vsadila se tu skrytá atypická táhla, která tak zajišťují opětovně kompaktnost a stoprocentní stabilitu původních zděných konstrukcí. Zachována a renovována byla také nepůvodní novodobá konstrukce pavlače, její zábradlí z železné tyčoviny se nahradí přesnou kopií z téhož materiálu. Vyhotoveny a již osazeny byly dřevěné stylové kopie dvoukřídlých vjezdových vrat a vstupní jednokřídlé branky. V severovýchodním cípu dvora, v místě nedochovaných kůlen se zřídil stylový přístřešek v trámové konstrukci s pultovou stříškou. Ten se využije jako krytý parking pro osobní automobily. Jižní průčelí hospodářské budovy se opětovně vykrylo v horní části dřevěným štítovým, sestaveným z vertikálně vsazených prkenných latí. Dosud se nerozeběhly fasádní práce na památkově chráněných objektech, tyto se realizují dle harmonogramu v průběhu letních měsíců roku 2004. Obnoví se původní vápenné fasádní omítky včetně jejich probarvení. Zřejmě se obnoví jejich monochromní odstín v tónu světlého okru, jehož stopy jsou patrny v lokálně dochovaných autentických povrchových vrstvách. Finálně se také osadí do původních míst dva dřevěné holubníky, nedotažena zatím jest renovace dvorních pochozích ploch. Ve vnitřních prostorách se nepůvodní kovové zárubně dveří nahradily stylovými dřevěnými, ty včetně nově osazených dveří v truhlářském provedení kopírují dochované zničené původní. Rehabilitovaly se podlahové plochy v místech, které vykrývalo nevhodné neprodyšné linoleum. I když dosud nebyly v celém rozsahu renovační a rekonstrukční práce dokončeny, lze konstatovat, že takto realizovaným investorským záměrem, i v případě vsazení novotvarů v podobě stylových vikýřů ve střešní části sedlové střechy a osazení ditermálních skel do okenních křídel, se vcelku nenarušilo dobové stylové architektonické pojetí dotčené usedlosti. Každopádně se určitě zamezilo jejímu dalšímu chátrání a de facto došlo k její záchraně. Opravený a zrekonstruovaný areál tohoto bývalého stodůleckého statku dodá důraz na celkové vzrůstající atraktivitě místní zástavby, která je tak dnes již významnou památkovou zónou v těsné blízkosti moderní obytné zástavby na západním okraji Velké Prahy. Použitá literatura, materiály: Stavebně-historický průzkum, SÚRPMO z roku 1986, Dr. D. Líbal a kolektiv Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy, operativní seznam Spisové materiály, uložené pod čp.32, Stodůlky ve spisovně NPÚHMP Vlastní poznatky autora tohoto příspěvku, zjištěné při kontrolních dnech na místě stavby 17

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 Vyšší Brod - zástavba lidového charakteru jako logická součást maloměsta MUDr. Martin Šerák, MěÚ Český Krumlov Název Vyšší Brod je širší veřejností převážně spojován s význačným cisterciáckým klášterem, zatímco související stejnojmenné městečko zůstává poněkud ve stínu této významné památky. Hned úvodem je vhodné zdůraznit, že z hlediska urbanistického či krajinářského se jedná o dvě samostatné lokality, které byly po větší část svého vývoje fyzicky odděleny úsekem nezastavěné krajiny s polnostmi a loukami. Klášter tak představoval samostatnou, na rozdíl od městečka dokonce opevněnou enklávu s rozsáhlým výrobním a hospodářským zázemím, které bylo zčásti situováno i mimo opevněný okrsek především v západním předpolí kláštera a v údolí potoka Menší Vltavice. K postupnému propojování, resp. spíše pohlcování kláštera expandujícím městečkem začalo docházet až na sklonku 19. století. Tento proces stále pokračuje dnes i se svými neblahými důsledky estetickými. Prostředí kláštera v blízkých i dálkových pohledech namísto kultivované přírodní scenérie (historické kulturní krajiny) stále více tvoří jen novodobé obytné, komerční a dopravní stavby. Vznik osídlení v oblasti dnešního Vyššího Brodu jistě souvisí s průběhem jedné z větví prastaré komunikační trasy z jižních Čech do Podunají, neboť charakter terénu zde umožňoval snadné překročení toku Vltavy i hraničního horského pásma. Počátky městečka jsou nejasné, spojené s rodem Vítkovců. MSK - kresebná rekonstrukce stavu k roku 1826 - viz. též poznámka 5). Osada zde existovala již před Stavební vývoj města byl poznamenán četnými požáry, založením kláštera uváděným k roku 1259, kdy je doloženo které zde ve větší i menší míře propukaly ještě i v průběhu svěcení klášterního kostela. Spolu s klášterem byl pro osadníky založen i farní kostel. Z roku 1283 je dochována první stavbám, proto je pro charakter Vyššího Brodu určující pře- 19. století. Tento faktor umocňoval běžnou tendenci k pře- zpráva o rychtáři. Při husitském vpádu v roce 1422 byl zapálen nikoliv ale dobyt klášter a zničeno i městečko. Roku stavebních období lze předpokládat v podobě některých devším až klasicistní stavební etapa. Pozůstatky ze starších 1528 dostalo od Jana z Rožmberka znak a po vymření Rožmberků připadlo koruně. V roce 1850 se Vyšší Brod stal sídlem však nesou jasné určující slohové znaky. K výraznému ochu- stavebních konstrukcí v jednotlivých domech, jen ojediněle okresního soudu. Roku 1870 byl povýšen na město, o deset zení historického stavebního fondu došlo v druhé polovině 20. let později zde bylo evidováno 157 domů a 1434 obyvatel. 1) století, kdy byl pod taktovkou někdejšího místního národního výboru postupně zdemolován větší počet historických budov. 1 Cechner Antonín: Soupis památek historických a uměleckých v Čechách od pravěku do polovice 19. století. Díl XLII. Politický okres kaplický. Archaeologická komisse při České akademii věd a umění, Praha 1921, str. 312-313 Kolektiv: Ottův slovník naučný IV. díl. J.Otto, Praha 1891, str. 735-736 Poche Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech 4 (T-Ž). Academia, Praha 1982, str. 310 Srch Eduard: Městský úřad Vyšší Brod 1525-1945/1946/, inventář. Český Krumlov 1964. Nepublikovaná archivní pomůcka Státního okresního archivu v Českém Krumlově, str. I-II Uvedené historické údaje vycházejí z této běžně dostupné literatury, ale i některé základní informace se v jednotlivých zdrojích liší a nelze je bohužel proto považovat za plně věrohodné. 18

Příměstské enklávy s původní zástavbou lidového charakteru Mezi nimi byl i unikátně dochovaný středověký městský chudobinec s pozdně gotickým sedlovým vstupním portálkem v průčelí či měšťanský dům s tehdy již posledním ve městě dosud dochovaným renesančním vjezdovým portálem. Pro urbanistický vývoj Vyššího Brodu je příznačná výrazná svázanost s vývojem komunikační sítě. V severojižní ose obchodní stezky vzniklo i protáhlé ulicovité náměstí, vymezené dvojicí asymetrických a lehce zvlněných linií zástavby. Právě nepravidelnost ulicovitého půdorysu náměstí odkazuje na starobylost jeho původu oproti geometricky přesným pravoúhlým půdorysům vrcholně středověkých kolonizačních měst. Náměstí začíná na jihu na malé vyvýšené plošině, kde byl později zbudován farní kostel a sbíhá po mírném svahu severním směrem až k vltavské nivě, aby se těsně před jejím dosažením nálevkovitě zúžilo. Z této zúžené části pak pokračuje komunikace obklopená zástavbou, která se postupně stáčí severozápadním směrem nejdříve k mlýnu na břehu Vltavy a následně pokračuje v blízkosti řeky až k vltavskému brodu. Ten byl situován nedaleko kláštera, před ústím potoka Menší Vltavice do Vltavy. Vodní sílu Menší Vltavice těsně před jejím zaústěním do řeky využíval další mlýn. Ve směru popisované trasy se postupně mění charakter urbanizovaného prostředí i jednotlivých budov od výrazně městského až po téměř ryze vesnický. Historické jádro města lze na tomto základě pracovně rozdělit na tři relativně odlišné, byť navzájem se prostupující části. První z nich - nejvýstavnější a funkčně nejvýznamnější představuje horní (jižní) díl náměstí. Dokládá to velikost a převažující městský Písky s centrem města v pozadí na snímku z konce 19.století - viz. též poznámka 2). charakter jednotlivých domů, které jsou dvoupodlažní a převážně situované delší osou kolmo k náměstí. Tato převažující orientace kolmo k uliční čáře je zvláště výrazná v těch případech, kdy lze v domě dosud vystopovat základní trojdílné jádro pak je komorový díl domu situován směrem do dvora. Obytné části domů při náměstí jsou zásadně zbudovány z nespalných materiálů, mnohdy opatřené výstavným zdobeným průčelím, které je vždy dílem profesionálního stavitele. Do dvora většinou vede průjezd, často zaklenutý plackovými klenbami. Rozměrné hospodářské části domů jsou také až na výjimky zděné, převážně s klenutými přízemky, ukončené stodolou obvykle průjezdnou do navazující zahrady. Do této části města jsou nakumulovány všechny veřejné budovy a zařízení, která byla nezbytná pro jeho život. Zde byl situován chudobinec, kostel se hřbitovem, fara, škola, radnice, kašna, pranýř a později sem přibyla i budova poštovního úřadu. Druhou část představuje spodní (severní) zúžený díl náměstí a především navazující zástavba podél komunikace směrem k vltavskému mlýnu. Domy zde vznikaly pravděpodobně postupně v souvislosti s rozrůstáním městečka a tato oblast byla zřejmě vnímána jen jako jakýsi doplněk jeho hlavní, výše a jižněji situované části. Tento předpoklad potvrzuje i skutečnost, že ještě na konci 19.století byla právě tato část města v písemnostech a plánech běžně označována jako předměstí. Přes četné přestavby je zde dosud uchován nemalý podíl přízemních objektů, architektonické řešení budov je podstatně skromnější. Oproti horní části náměstí je větší podíl staveb situován delší osou rovnoběžně s uliční čárou, takže jak světnice, tak komorový díl domu jsou osvětleny okny z ulice. Třetí samostatnou enklávu představuje lokalita nazývaná Na Pískách či Písky, situovaná blízko břehu řeky podél komunikace, která pokračuje od náměstí a propojuje obě již zmíněné mlýnské budovy. Ač tato oblast byla poškozena v průběhu druhé poloviny 20.století četnými demolicemi i přestavbami, dodnes si zachovala výrazně vesnický charakter. Rozměry staveb i související parcelace naznačují, že byla vytvářena podstatně chudšími stavebníky než budovy na náměstí. Převažují zde přízemní domy měnlivě orientované vůči uliční čáře tedy jak kolmo, tak rovnoběžně s ní. V několika domech jsou, respektive ještě donedávna byly zachovány dřevěné roubené obytné části. Převažují skromně řešená uliční průčelí, která jsou dílem lidového stavitelství bez účasti profesionálních stavitelů. Skromný vesnický charakter enklávy velmi věrohodně dokládá historická fotografická dokumentace z přelomu 19. a 20.století, která zároveň dokládá prakticky výhradní užití šindele ke krytí střech domků, zatímco ve výstavnější části města už byly zřejmě běžně užívány nespalné krytiny. 2) Zajímavá je skutečnost, že zástavba této části narůstala podél komunikace v opačném směru než v případě předchozí části města, tedy ve směru od kláštera, resp. vltavského brodu jakoby městu naproti. Obě části nikdy úplně nesrostly a zůstaly odděleny malou plochou plužiny náležející k domků z Písků, dodnes zachovanou v podobě malé zahrádkářské kolonie. S ohledem na určující polohu brodu přes Vltavu pro celý vývoj města je vhodné se ještě alespoň trochu podrobněji zmínit o tomto místě. Levobřežní strana brodu byla v nedávné minulosti zastavěna řadovou zástavbou, pravobřežní část je dodnes dochována volná, nezastavěná, se zbytky úprav z doby, kdy tento prostor sloužil jako skladiště dřeva a vaziště vorů. Historická fotografická dokumentace toto využití velmi dobře dokládá. 3) Samotný brod byl nahrazen mostem, situovaným přímo pod klášterem o něco málo výše proti proudu řeky. Kdy se tak přesně stalo není známo, každopádně jsou most přes řeku i nedaleké rechle zachyceny již na mapě klášterního panství z druhé poloviny 17.století. 4) Z historického mostu se zachovala dvojice kamenných pilířů osazených barokními sochami světců, dřevěná mostovka byla po druhé světové válce nahrazena nekvalitní konstrukcí z ocelových profilů a betonu. Popsaná urbanistická situace je velmi dobře doložená jak tzv. originálem mapy Stabilního katastru 5) (dále jen MSK) a její indikační skicou z roku 1826, tak i předchozím Josefským vojenským mapováním, provedeným v letech 2. Zcela unikátní snímek lokality Na Pískách je uložený ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočka Český Krumlov (inventární číslo 2082, signatura I-2082, evidenční číslo A 4531, formát 17x11cm). Fotografem byl A.Kopecký z Vimperka, fotografie je nedatovaná, podle rozsahu zástavby v pozadí ji lze orientačně vročit do 90. let 19. století. 3. Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov (inventární číslo 2081, signatura I-2081, evidenční číslo A 4530 formát 17x11cm). Fotografem byl A.Kopecký z Vimperka, fotografie je nedatovaná, pochází ze stejného souboru snímků jako záběr uvedený v poznámce 2). 4. Toto mapové vyobrazení krajiny kolem Vyššího Brodu je uloženo ve Státním ústředním archivu v Praze ve sbírce map a plánů (signatura D III 19/2a, inventární číslo 443, formát 49x35cm). 5. Ústřední archiv zeměměřictví a katastru Praha, katastrální obec č. 108 Hohenfurth (Vyšší Brod), archivní číslo 2093. Dochován je pouze značně poškozený tzv. originál (Libočanské paré), Císařský otisk neexistuje. V obrazové příloze je proto připojena kresebná rekonstrukce výchozího stavu z roku 1826. 6 List č. 269. Použitá fotografie ve Vídni uloženého originálu je dostupná ve Státním ústředním archivu v Praze. 19

Sborník referátů - Železný Brod - 24.-26.září 2003 1764-7. 6). To má pro danou lokalitu až výjimečně vysokou vypovídací hodnotu. Oba prameny velmi přesně zachycují též rozsah zástavby Písků, který je na nich již stabilizovaný, neměnný a odpovídá rozsahu fyzicky dochovanému až do demolic provedených po polovině 20. století. Zajímavé je také porovnání MSK s mladším plánem komunikačních úprav z roku 1854 7), který oproti MSK zaznamenává větší podíl žlutě vyznačených, tedy spalných částí budov. V porovnání s donedávna dochovaným fyzickým stavem je ovšem zjevné, že oba dokumenty řadí mezi nespalné i další dřevěné objekty opatřené pouze hliněnými omazávkami a omítkami a že tedy podíl dřevěných staveb byl v daném území v době vyhotovení obou grafických podkladů velmi pravděpodobně ještě vyšší. Uvedené mapové prameny tedy dokládají, že zástavba v lokalitě Písky byla organickou historickou součástí města a že se nejedná např. o chudinskou zástavbu vzniklou až v důsledku rozvoje městečka v průběhu 19. století. Absence zmiňovaných staveb na mapě klášterního panství z druhé. pol. 17.století vyplývá z velmi schematického zachycení celého městečka, které je zredukováno jen na malý shluk střech kolem farního kostela, zatímco nedaleká malá vesnice Studánky je zde zakreslena jako několikanásobně větší osada s rozlehlou návsí. Z hlediska reálné velikosti lokalit je tato mapa velmi nevěrohodná, ač naopak u významných staveb zachycuje některé detaily velmi přesně. Skutečnost, že zástavba Na Pískách se vyvíjela společně s ostatními částmi města a přes venkovský charakter byla jeho integrální funkční součástí potvrzují i písemné archivní prameny. V roce 1772 bylo provedeno číslování domů. Řada čísel začíná právě v lokalitě Na Pískách na straně bližší řece a postupuje směrem nahoru na náměstí ke kostelu Uliční průčelí domu čp. 87 s datovaným stropním trámem z roku 1714 v interiéru. a přes Linecké předměstí se otáčí na protilehlou stranu náměstí a sestupuje zpět směrem na Písky a ke klášteru, jehož budovy dostaly nejvyšší čísla. Stáří zdejší venkovské zástavby potvrzují i nejstarší zjištěné archivní zmínky o domech či jejich majitelích, z nichž některé pro informaci uvádím: čp.1 (1600), čp.2 (1653), čp.3 (1653), čp.5 (1614), čp.6 (1653), čp.7 (1653), čp.8 (1712), čp.10 (1712), na protilehlé straně pak čp.110 (1712), čp.111 (1698), čp.112 (1712), čp.114 (1712), čp.115 (1712), čp.119 (1712). Ze záznamů vyplývají i profese majitelů jako např. koželuh, nádeník, stolař, kolář, hrnčíř, posel, kameník, pekař, košíkář či zedník. Jednalo se tedy o běžná zaměstnání, která vyjma koželužny v čp.1 až s podivem neměly žádný vztah k řece, v jejíž blízkosti zástavba vznikla a přes venkovský charakter lokality Dům čp. 30 donedávna skrýval za městskou fasádou jen trojdílné přízemní jádro. Obdobný princip se uplatňuje i u jeho výše položeného souseda čp. 31 ani k zemědělství, které bylo tedy zjevně od prvopočátku jen doplňkovou činností majitelů domů. V oblasti mezi dolní částí náměstí a mlýnem na Vltavě jsou domy převážně prvně zmiňovány k roku 1530 nebo 1588, což ovšem nevylučuje jejich ještě starší existenci. Namátkový výběr profesí jejich obyvatel se zásadněji neliší a zahrnuje rovněž široké spektrum činností převážně řemeslného charakteru (mlynář, písař, hrnčíř, kožešník, kamnář, varhaník, punčochář, barvíř, pláteník, švec, klášterní písař, řezník, pekař, krejčí, tkadlec, kovář, klášterní kuchař, tesař apod.). 8) Symbiotické prolínání městských a venkovských prvků se projevuje i v dispozičním a funkčním řešení jednotlivých domů. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že ve Vyšším Brodě se až do první poloviny 20.století - stejně jako v každém jiném obdobném maloměstě - zachoval ve většině domů řemeslnicko-obchodnický provoz kombinovaný s doplňkovým zemědělským hospodařením. Až na několik výjimek byl proto obligátní funkční součástí každého obchodnického a řemeslnického měšťanského domu i v nejvýstavnější části města chlév situovaný podélně při dvoře za domem a také průjezdná stodola, příčně uzavírající protáhlou parcelu. Projekty přestaveb z poslední třetiny 19.století zachycují domy, jejichž obytná část po stránce technické i estetické odpovídá dobovému standardu obytného domu v kterémkoli velkém městě, avšak ve dvorech jsou souběžně stále stavěny rozměrné stáje, chlévy, stodoly a kolny na vozy, přičemž toto zemědělské zázemí naopak odpovídá standardu běžné soudobé venkovské usedlosti. V některých objektech dodnes zůstala čitelná trojdílná dispozice starší malé přízemní stavby, skládající se z obytné světnice s okny do náměstí, středního dílu s hlavním vstupem z průjezdu, zahrnujícího síňku s navazující černou kuchyní a komory na dvorní straně domu. Takové řešení je zachováno např. v případě patrového domu čp.31 stojícího na rozhraní horní a dolní části náměstí, opatřeného mohutným klasicistním průčelím, jehož atika se čtveřicí slepých oken se žaluziemi dokonce simuluje existenci třetího nadzemního podlaží. Jeho níže stojící, rovněž památkově chráněný soused čp.30 až do radikální přestavby na sklonku 90. let 20.stol. (která vyjma průčelní stěny zcela zlikvidovala dispoziční, konstrukční i materiálové řešení památky) zahrnoval dokonce pouze toto archaické venkovské přízemní jádro. Mohutná průčelní stěna do náměstí s širokým vjezdovým portálem předstírala existenci patrového městského domu, ve skutečnosti se však za ní skrýval jen malý vesnický dům, doplněný plošně větším 7. Státní okresní archiv Český Krumlov, fond Městský úřad Vyšší Brod 1525-1945/1946/, signatura C II 5, inventární číslo 567, složka komunikace (karton 37) 8. Údaje o profesích majitelů domů a nejstarších připomínkách staveb jsem převzal z listů objektů v území zpracovávaných zásad ochrany památkových hodnot, vyhotovených v rámci zpracování Plánu zásad památkové ochrany Vyššího Brodu Státním památkovým ústavem v Českých Budějovicích v roce 2001. Ten za tímto účelem zajistil i provedení archivního průzkumu. 20