VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu CESTOVNÍ RUCH ZÁKLADY A PRÁVNÍ ÚPRAVA Ivica Linderová 2013
Ing. Ivica Linderová, PhD. CESTOVNÍ RUCH Základy a právní úprava 1. vydání Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2013. Schválila ediční komise Vysoké školy polytechnické v Jihlavě jako učební text. Rukopis neprošel jazykovou úpravou. ISBN 978-80-87035-82-5 Ivica Linderová, 2013 2
OBSAH PŘEDMLUVA 9 PRVNÍ ČÁST ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU 1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU 11 1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu 11 1.2. Systémová teorie cestovního ruchu 16 1.2.1. Subjekt cestovního ruchu 19 1.2.2. Objekt cestovního ruchu 23 1.2.3. Okolí systému cestovního ruchu 26 1.3. Klasifikace cestovního ruchu 34 2. TRH CESTOVNÍHO RUCHU 40 2.1. Poptávka po cestovním ruchu 42 2.2. Nabídka cestovního ruchu 51 2.2.1. Primární nabídka cestovního ruchu 54 2.2.2. Sekundární nabídka cestovního ruchu 55 2.2.3. Konkurenční výhoda v cestovním ruchu 55 2.3. Potenciál cestovního ruchu 56 2.3.1. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu 56 2.3.2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu 59 3. SLUŽBY CESTOVNÍHO RUCHU 62 3.1. Podstata služeb cestovního ruchu 62 3.1.1. Znaky služeb cestovního ruchu 63 3.1.2. Klasifikace služeb v cestovním ruchu 65 3.1.3. Proces poskytování služeb cestovního ruchu 68 3.2. Produkt cestovního ruchu 69 3.2.1. Řetěz služeb cestovního ruchu 70 3.2.2. Tvorba produktu cestovního ruchu 74 3
4. POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM HOSPODÁŘSTVÍ 76 4.1. Spotřeba v cestovním ruchu 77 4.1.1. Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu 77 4.1.2. Členění spotřeby v cestovním ruchu 79 4.1.3. Měření spotřeby v cestovním ruchu 80 4.2. Příjmová funkce cestovního ruchu 81 4.2.1. Přidaná hodnota v cestovním ruchu 83 4.2.2. Multiplikační efekt v cestovním ruchu 87 4.3. Cestovní ruch jako faktor zaměstnanosti 89 4.3.1. Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu 90 4.3.2. Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu 91 4.4. Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje 94 4.4.1. Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu 94 4.4.2. Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu 96 4.5. Cestovní ruch jako faktor platební bilance 97 4.6. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu 100 5. VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE 103 5.1. Vývoj cestovního ruchu ve světě 103 5.1.1. Historické počátky rozvoje cestovního ruchu 103 5.1.2. Moderní cestovní ruch 104 5.1.3. Novodobý cestovní ruch 105 5.1.4. Současný rozvoj cestovního ruchu 109 5.2. Vývoj cestovního ruchu v České republice 112 5.2.1. Novodobý cestovní ruch v Československu 112 5.2.2. Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice 117 6. ORGANIZACE CESTOVNÍHO RUCHU 121 6.1. Organizace a řízení cestovního ruchu ve světě v Evropské unii 122 6.1.1. Orgány cestovního ruchu v Evropské unii 122 6.1.2. Mezinárodní organizace cestovního ruchu 123 6.1.3. Organizace cestovního ruchu v Evropě 131 4
6.2. Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice 135 6.2.1. Orgány cestovního ruchu v České republice 135 6.2.2. Organizace cestovního ruchu v České republice 139 7. PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE 144 7.1. Nezbytnost podpory cestovního ruchu 144 7.2. Nástroje finanční podpory cestovního ruchu 145 7.2.1. Podpora cestovního ruchu ve veřejném sektoru 147 7.2.2. Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru 151 7.3. Nástroje nefinanční podpory cestovního ruchu 153 7.3.1. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 2020 153 7.3.2. Národní program podpory cestovního ruchu 155 7.3.3. Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014-2020 156 7.4. Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii 156 7.4.1. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů 158 Evropské unie v programovém období 2007 až 2013 7.4.2. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém období 2014 až 2020 162 8. NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU 165 8.1. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let 167 20. století 8.2. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let 20. století 168 8.3. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století 172 5
9. PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKANÍ V CESTOVNÍM RUCHU 178 V ČESKÉ REPUBLICE 9.1. Živnostenský zákon 180 9.1.1. Podmínky provozování živnosti 181 9.1.2. Členění živností a živnostenské oprávnění 183 9.1.3. Živnosti v cestovním ruchu 184 9.2. Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu 186 9.2.1. Zájezd 187 9.2.2. Cestovní kancelář vs. cestovní agentura 193 9.2.3. Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře 196 9.3. Občanský zákoník 198 9.3.1. Dočasné užívání ubytovacího zařízení 199 9.3.2. Smlouva o ubytování 200 9.3.3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku 201 9.3.4. Smlouva o přepravě 202 9.3.5. Smlouva o zájezdu 203 9.3.6. Škoda na věci odložené a na věci vnesené 206 9.4. Obchodní zákoník 208 9.4.1. Mandátní smlouva 208 9.4.2. Komisionářská smlouva 210 9.4.3. Smlouva o zprostředkování 211 9.4.4. Smlouva o nájmu dopravního prostředku 212 9.4.5. Smlouva o provozu dopravního prostředku 214 9.5. Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu 215 10. OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU 218 10.1. Spotřebitel v cestovním ruchu 218 10.2. Spotřebitelské smlouvy 219 10.3. Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace 221 10.4. Klamání a zavádění spotřebitele 222 10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele 222 10.4.2. Nekalé obchodní praktiky 224 6
10.5. Reklamace 226 10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu 227 10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie 229 10.5.3. Frankfurtské tabulky 230 10.6. Dozorčí orgány 233 11. PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE A ČESKÉ REPUBLIKY 234 11.1. Pohyb na území Evropské unie a Schengenského prostoru 235 11.1.1. Pohyb v Evropské unii 235 11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru 236 11.1.3. Cestovní doklady 238 11.2. Pobyt cizinců na území České republiky 241 11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky 242 11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky 243 11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu 247 11.3. Celní předpisy 248 11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie 250 11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin 251 11.4. Pomoc v nouzi 252 11.5. Konzulární ochrana občanů Evropské unie 254 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Příloha 7
PŘEDMLUVA Cestovní ruch je výrazným fenoménem současnosti. V mnohých krajinách výrazně ovlivňuje ekonomickou situaci, vytváří tak pracovní místa v podnicích cestovního ruchu, a zároveň v návazných a zabezpečujících odvětvích. Pozitivně ovlivňuje ekonomický rozvoj regionů s výraznými atraktivitami a umožňuje zlepšení kvality života místního obyvatelstva. Na druhé straně podporuje regeneraci fyzických a duševních sil návštěvníků cestovního ruchu, umožňuje poznávat jiné kultury, jejich zvyky, tradice a jazyk a přispívá k zvýšení uvědomělosti návštěvníků i místních obyvatel v oblasti trvalé udržitelnosti a vzájemného respektu. Interdisciplinární charakter cestovního ruchu umožňuje jeho zkoumání z různých úhlů pohledu a v rámci rozličných vědních disciplín. Zkoumáním cestovního ruchu se zabývá teorie cestovního ruchu, která je interdisciplinární vědou a ve vztahu k ostatním vědním disciplínám má zevšeobecňující a integrující funkci. Pro porozumění problematice cestovního ruchu je potřeba znát jeho historický vývoj, jednotlivé složky, a také jeho funkce z hlediska přínosů pro národní hospodářství. Z praktického hlediska má význam právní úprava cestovního ruchu na úrovni Evropské unie i na úrovni České republiky. Právní úprava je důležitá pro podnikatele v oblasti cestovního ruchu ale i pro návštěvníky. Všichni aktéři, kteří se podílí na cestovním ruchu nebo se ho účastní, musí znát svá práva a povinnosti. Cílem této knihy je přiblížit čitateli teoretická východiska cestovního ruchu z hlediska jeho systému a objasnit vliv cestovního ruchu na národní hospodářství a rozvoj regionu. Kniha obeznámí čitatele s orgány, v jejichž kompetenci je cestovní ruch v rámci Evropské unie a České republiky a také s organizacemi, které zastupují zájmy jednotlivých aktérů na trhu cestovního ruchu. V neposlední řadě text věnuje pozornost právním normám, které platí v oblasti cestovního ruchu na úrovní Evropské unie a zabývá se právní úpravou cestovního ruchu v České republice. Text poskytuje základní teoretický i praktický pohled na problematiku cestovního ruchu v České republice s propojením na širší rozměr v rámci Evropy. a u t o r k a 8
PRVNÍ ČÁST ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU objasnění systémové teorie cestovního ruchu klasifikace cestovního ruchu z hlediska druhů a forem charakteristika trhu cestovního ruchu, identifikace nabídky a poptávky po cestovním ruchu vymezení služeb cestovního ruchu, jejich specifických znaků a tvorba produktů cestovního ruchu objasnění postavení a významu cestovního ruchu v národním hospodářství 9
1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU Klíčová slova Cestovní ruch. Druhy cestovního ruchu. Formy cestovního ruchu. Objekt cestovního ruchu. Subjekt cestovního ruchu. Systémová teorie cestovního ruchu. Cestovní ruch je významným sektorem národního hospodářství. Jeho význam v průběhu 20. století významně vzrostl a stal běžnou součásti života obyvatel vyspělých států. Považujeme ho za společensko-ekonomický fenomén současnosti. Rozhodující mírou přispívá ke tvorbě hrubého národního produktu, pomáhá vyrovnávat regionální disparity apod. Cestovní ruch je interdisciplinárním jevem, tj. předmětem zkoumání mnoha vědních disciplín. Poznatky z jednotlivých disciplín tvoří interdisciplinární vědu - teorii cestovního ruchu. Teorie cestovního ruchu (Gúčik, 2004) plní ve vztahu k vědním disciplínám, které zkoumají cestovní ruch, integrující a zevšeobecňující funkci. 1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu V současnosti chápeme cestovní ruch jako odvětví společenské činnosti. Jeho formování datujeme na přelom 19. a 20. století. Vznik novodobého cestovního ruchu spojujeme s obdobím průmyslové revoluce ve vyspělých státech jako důsledkem technického, ekonomického a sociálního rozvoje. Vznik a rozvoj novodobého cestovního ruchu přitom předpokládá (Gúčik, 2001): (1) možnost svobodného pohybu lidí, (2) existenci primární nabídky, která je základem tvorby produktu jako předmětu spotřeby v cestovním ruchu, (3) takový stupeň technického, ekonomického a sociálního rozvoje, který má za následek postupné zkracování fondu pracovní doby a prodlužování fondu volného času, (4) takový stupeň uspokojení základních životních potřeb, kdy vzniká možnost uspokojovat i méně nezbytné potřeby, kam řadíme i cestovní ruch a výstavbu potřebných dopravních, ubytovacích, pohostinských, sportovně-rekreačních a dalších zařízení pro cestovní ruch. V počátcích výzkumu cestovního ruchu šlo spíš o empirické opisování jevu, jeho popularizaci a vytváření předpokladů pro rozvoj (Gúčik, 2010, s. 11). Předmětem vědeckého zkoumání se stal později. Cestovním ruchem se zabývá několik vědních disciplín např. ekonomie cestovního ruchu, geografie, sociologie, kulturní antropologie ap. Jedná se o interdisciplinární jev a jeho vysvětlování pouze z pohledu jedné vědní disciplíny by bylo nedostatečné. 10
První zmínky o cestovním ruchu v souvislosti s geografií jsou součástí práce Stradnera (1905, In Šíp, 2012). Za průkopníky ve zkoumání cestovního ruchu můžeme podle Gúčika (2010) považovat Guyer-Freulera (1905), Piccarda (1911), Schullerna zu Schrattenhofena (1911), Gutha (1917), Morgenrotha (1927). Změnami v systému osídlení způsobenými vlivem rozvoje hotelnictví a pohostinství se zabývá Sputz (1919, In Šíp, 2012). Počátky vědeckého zkoumání cestovního ruchu odrážejí práce Stradnera (1905), Schullerna zu Schrattenhofena (1911) a Morgenrotha (1927). Pojítkem jejich práce byla snaha odlišit cestovní ruch od širšího pojmu cestování (Šíp, 2012). Podle Schullerna zu Schratenhoffena (1911, In Freyer, 2006; Berg, 2010) je cestovní ruch označení pro všechny hospodářské procesy, které souvisí s pobytem a tokem cizinců mezi státy a oblastmi. Nový pohled na cestovní ruch přináší Glücksmann (1935, In Berg, 2010; Šíp, 2012), který ho chápe jako souhrn vztahů mezi lidmi, kteří přechodně pobývají na určitém místě a místními obyvateli. Slovenský autor Fodor (1937, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) naproti tomu zdůrazňuje význam změny místa pobytu a vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým místem. Cestovní ruch definuje jako periodický příliv a odliv lidí do určitého místa nebo státu z jiného místa nebo státu. Podobně chápe cestovní ruch také Poser (1939, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012). Podle něho cestovní ruch představuje lokální a územní nahromadění cizinců s přechodným pobytem, které vyvolává vznik vzájemných vztahů mezi cizinci na jedné straně a místním obyvatelstvem, místem a krajinou na straně druhé. K průlomu ve vymezení cestovního ruchu došlo až v 40. letech 20. stol., když švýcarští autoři Hunziker a Krapf publikují práci "Grundriss der Allgemeinen FremdenverkehrsLehre" (Základy všeobecné nauky o cestovním ruchu, 1942). Jejich definice se na dlouhou dobu stala základem vědeckého poznání cestovního ruchu a utvořila základ (Gúčik, 2010) pro vysvětlení faktů souvisejících s cestovním ruchem. W. Hunziker, K. Krapf (1942, In Kopšo, 1979; Gúčik, 2010) Cestovní ruch považovali za soubor jevů a vztahů, vyplývajících z cestování a pobytu osob na cizím místě, pokud cílem pobytu není trvalé usazení nebo výkon výdělečné činnosti. V roce 1954 se v návaznosti na definici Hunzikera a Krapfa stala oficiální definicí cestovního ruchu, definice podle organizace AIEST (International Association of Scientific Experts in Tourism, Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním ruchu). 11
V 60. letech 20. stol. se objevují definice, které obohacují chápaní cestovního ruchu o novou dimenzi motivaci. Zabývají se jí také čeští (Dohnal, 1965) a slovenští autoři (Kopšo, 1969). Dohnal (1965, 1969, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) chápe cestovní ruch jako uspokojování potřeb lidí v oblasti rekreace, turistiky a kultury, pokud k němu dochází mimo běžné životní prostředí a ve volném čase. Podle Kopša (1969, In Šíp, 2012) je cestovní ruch formou uspokojování potřeb, reprodukce fyzických a duševních sil člověka mimo běžné životní prostředí a ve volném čase. Vzhledem k narůstání významu cestovního ruchu v národním a mezinárodním měřítku se stále ve větší míře projevovalo úsilí vymezit pojem cestovní ruch i na mezinárodní úrovni. Diskusi o novém vymezení cestovního ruchu vyvolal zejména prudký rozvoj cestovního ruchu v důsledku ekonomického růstu a strukturální změny, které měly za následek i změny atributu původní definice, která již nevyhovovala praxi (Gúčik, 2010). Roku 1971 se přikročilo k diskusi o upřesnění definice z roku 1942 tak, aby odpovídala novým formám cestovního ruchu např. kongresovému cestovnímu ruchu, přičemž se měla stanovit přesná hranice mezi osobní dopravou a cestovním ruchem (Kopšo, 1979). Na základě závěru diskuse na půdě Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním ruchu zpřesnil ponímaní cestovního ruchu Kaspar (1975). Jeho definice je založena podobně jako definice Dohnala (1965) a Kopša (1969) na motivaci návštěvníků cestovního ruchu. Definice byla přijata na konferenci v St. Gallenu, proto se označuje také St. Gallenská definice. C. Kaspar (1975, In Sölter; Berg, 2010; Gúčik, 2010) Cestovní ruch je soubor vztahů a jevů, které vyplývají z cestování a pobytu osob, pro jejichž místo pobytu není ani hlavním místem bydliště, ani místem výkonu výdělečné činnosti. S cílem sjednotit definici cestovního ruchu, zejména z hlediska vykazování údajů zorganizovala Světová organizace cestovního ruchu (WTO, World Tourism Organisation) v roce 1991 v Ottawě mezinárodní konferenci věnovanou statistice cestovního ruchu. Na základě závěru konference přijala OSN v roce 1993 definici, která se stala základem pro statistické zjišťování cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Světová organizace cestovního ruchu (1991, Gúčik, 2001) Z hlediska statistiky se cestovním ruchem rozumí činnost osoby, která cestuje na přechodnou dobu do místa mimo své běžné životní prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě. 12
V současnosti neexistuje obecně platné vymezení cestovního ruchu. V podmínkách České republiky a Slovenské republiky se komplexním vymezením ruchu zabývá Gúčik (2000, 2004, 2010). Gúčik, M. (2000, In Gúčik, 2004; Gúčik, 2010) Cestovním ruchem rozumíme soubor činností zaměřených na uspokojování potřeb souvisejících s cestováním a pobytem osob mimo místo trvalého bydliště a obvykle ve volném čase. Jejich cílem je odpočinek, poznávání, zdraví, rozptýlení a zábava, kulturní a sportovní vyžití, služební cesty, tj. získání komplexního zážitku. Chápání cestovního ruchu se vyvíjelo postupně se změnou podstaty samotného jevu a vlivem vnějších činitelů (obrázek 1). Hunziker a Krapf (1942) chápali cestovní ruch zejména jako pobyt mimo místo trvalého bydliště. Kaspar (1971) obohatil definici cestovního ruchu o aspekt motivace a cestování, a Gúčik (2000) poukázal na význam existence fondu volného času pro rozvoj cestovního ruchu. Obrázek 1: Vývoj pojmového chápání cestovního ruchu Hunziker, Krapf (1942): pobyt St. Gallen (1975): cestování + motivace + pobyt UNWTO (1991): cestování + pobyt Gúčik (2000): cestování + motivace + pobyt + volný čas Pramen: vlastní zpracování, 2013. Cestovní ruch (Zelenka, Pásková, 2012, s. 83) tedy zahrnuje (1) aktivity osob cestujících mimo trvalé bydliště (obvyklé prostředí) za účelem zábavy, rekreace, vzdělávání, služební (pracovní) cesty apod., a také (2) aktivity subjektů poskytujících služby a produkty těmto osobám (tabulka 1). 13
Tabulka 1: Aktivity cestovního ruchu aktivity osob cestujících mimo trvalé bydliště aktivity subjektů poskytujících služby a produkty účel: obnova fyzických a duševních sil (rekreace), prevence (lázně, wellness), zábava, sportovní vyžití, vzdělávaní/poznávaní, služební cesta Pramen: zpracováno podle Zelenka, Pásková, 2012. (1) provozování zařízení se službami pro cestující včetně aktivit osob, které jednotlivé služby nabízejí a zajišťují (2) aktivity spojené s využíváním, rozvojem a ochranou zdrojů pro cestovní ruch (3) souhrn politických aktivit a aktivit veřejné správy (4) mezinárodní spolupráce a reakce místního obyvatelstva na dané aktivity Z uvedeného vymezení vyplývají vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým místem/destinací(obrázek 2). Obrázek 2: Cestovní ruch trvalé bydliště návštěvník subjekt CR (nositel poptávky) Prameň: Gúčik, 2001. cestování (účel) přechodné bydliště (dočasný pobyt) cíl. místo/destinace - objekt CR (nositel nabídky) Podmínkou rozvoje cestovního ruchu je cestování a dočasný pobyt osob mimo místo trvalého bydliště s cílem uspokojovat specifické potřeby, přičemž pokud se nejedná o služební cestu, odehrává se ve volném čase. Z ekonomického hlediska (Gúčik, 2007a) se jedná o formu spotřeby, kterou návštěvníci uspokojují specifické potřeby odpočinku, poznávání, kulturního a sportovního vyžití, zdraví, společenské komunikace, rozptýlení, zábavy apod. Dochází k ní v jiném než běžném životním prostředí, tj. je spojena s cestováním a pobytem na jiném místě než je místo trvalého bydliště nebo pracoviště, a která představuje formu účelného využívání volného času a nespojuje se s výdělečnou činností. Cestovním ruchem tedy nerozumíme dojíždění za prací nebo do školy, cestování za účelem získání státního občanství (uprchlíci), pohyb osob pracujících v příhraničních oblastech a pohyb ve městě trvalého bydliště např. účast na koncertu, návštěva divadla. 14
1.2. Systémová teorie cestovního ruchu Systémová teorie cestovního ruchu je výsledkem modelování cestovního ruchu z ekonomického hlediska. Přitom model představuje zjednodušené vnímání skutečnosti. Modelováním systému cestovního ruchu se zabývalo několik autorů např. Kaspar (1975), Krippendorf (1986), Freyer (1993), Müller (1997), Gúčik (2000), McIntosh (2000), Bieger (2004) aj. Gúčik (2010, s. 31) uvádí, že disciplíny, které se zabývají cestovním ruchem, využívají modelování jako pracovní hypotézu, na základě které formují svou teorii. Přitom každá vědní disciplína se na modelování cestovního ruchu dívá z jiného úhlu pohledu. Ve vědecké a odborné literatuře cestovního ruchu se setkáváme s modely ekonomickými, teritoriálními, prostorovými, časovými nebo kulturními. Z ekonomického hlediska definovali a graficky znázornili cestovní ruch už Hunziker a Krapf (1942, In Gúčik, 2010). Zobrazují ho jako dopravní proces, který ovlivňují početné faktory jako hospodářství, politika, sociální otázky, kultura, technika, národní zdraví a vztahy mezi nimi. Za ohnisko všeho dění považují člověka jako subjekt cestovního ruchu. Objektem cestovního ruchu jsou podle nich instituce cestovního ruchu, které zahrnují destinaci a zařízení přímo nebo zprostředkovaně zabezpečující služby cestovního ruchu. Na základě východisek systémové teorie a na principech modelu Hunzikera a Krapfa sestavil v roce 1975 Kaspar model cestovního ruchu. Podle něho představuje systém cestovního ruchu (obrázek 3) jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5). Přitom má dva podsystémy, a to návštěvníka cestovního ruchu, tedy subjekt cestovního ruchu, který vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch a cílové místo, podniky a organizace cestovního ruchu, tedy objekt cestovního ruchu, který představuje poskytovatele služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2007a, 2010). 15
Obrázek 3: Kasparův model systému cestovního ruchu ekonomické prostředí systém CR sociálně-kulturní prostředí subsystém subjekt CR (návštěvník CR) subsystém objekt CR institucionální subsystémy destinace podniky CR organizace CR technologické prostředí Pramen: Kaspar, 1996 In Bieger, 2010. politické prostředí ekologické prostředí Dynamikou systému cestovního ruchu se zabýval Bieger (2004, In Gúčik, 2010), který vymezil čtyři základní subsystémy cestovního ruchu, a to (1) destinaci, (2) dopravu, (3) zprostředkovatele a (4) poptávku (obrázek 4). Takto vymezený systém cestovního ruchu reflektuje vztahy s vnějším prostředím, které tvoří hospodářství, společnost, příroda, technologie a politika. Ta je přitom projevem společenské praxe. Technologii (Bieger 2006, In Gúčik, 2010) považuje za průřezovou oblast mezi hospodářstvím, společností a přírodou. Každý ze subsystému má své vnitřní složení. Subsytém destinace zahrnuje ubytovací zařízení, sportovně-rekreační a kulturně-společenská zařízení, pohostinská zařízení, organizace cestovního ruchu (agentury destinačního managementu), místní dopravce, atraktivity cestovního ruchu (kulturní, přírodní) a vztahy mezi nimi. Subsystém zprostředkovatelů zahrnuje cestovní kanceláře, cestovní agentury a webové portály, které v destinaci působí v rámci domácího a příjezdového cestovního ruchu a vztahy mezi nimi a zákazníky. Subsystém poptávky tvoří turisté a obchodní cestující, subsystém dopravy zahrnuje dopravní podniky a instituce, které v oblasti působí. 16
Obrázek 4: Biegerův model systému cestovního ruchu hospodářství technologie subsystém destinace subsystém zprostředkovatelé systém cestovního ruchu subsystém doprava subsystém poptávka společnost životní prostředí politika Pramen: Bieger, 2010, s. 81. Z časového hlediska se systém cestovního ruchu podle Biegera dynamicky vyvíjí a vlivem různých okolností může docházet k jeho změnám např. fúze cestovních kanceláří v destinaci, nárůst prodeje produktu destinace přes internet, vznik organizace destinačního managementu apod. Cestovní ruch tedy považujeme za otevřený a dynamicky se vyvíjející systém. Chápeme ho jako jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5). Tento komplex se přitom skládá z dvou subsystémů. Jedním ze subsystémů je návštěvník cestovního ruchu, kterého označujeme jako subjekt cestovního ruchu. Je nositelem poptávky po cestovním ruchu a vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch. Druhým subsystémem v systému cestovního ruchu je objekt cestovního ruchu. Objekt je tvořen destinací (cílové místo), podniky a organizacemi cestovního ruchu. Představuje tedy poskytovatele služeb cestovního ruchu. Všichni, kteří se podílejí na uspokojování potřeb návštěvníků cestovního ruchu, jsou přitom povinni spolupracovat. V systému cestovního ruchu existuje soustava vazeb nejen mezi jeho subsystémy a jejich prvky, ale i mezi cestovním ruchem a jinými systémy, které tvoří jeho okolí (obrázek 5). 17
Obrázek 5: Systém cestovního ruchu podle Gúčika ekonomické prostředí politické prostředí legislativní prostředí kulturní prostředí subjekt CESTOVNÍ RUCH objekt ekologické prostředí sociální prostředí technickotechnologické prostředí Pramen: Gúčik, 2007. formy a druhy (kategorie) cestovního ruchu 1.2.1. Subjekt cestovního ruchu Z ekonomického hlediska je subjekt cestovního ruchu každý, kdo uspokojuje své potřeby během cestování a pobytu mimo místa trvalého bydliště spotřebou statků cestovního ruchu (Gúčik, 2001, s. 8). Vystupuje tedy jako nositel poptávky po cestovním ruchu. V praxi cestovního ruchu je důležité rozlišit cestující ze statistického hlediska. Statistické členění cestujících vychází ze závěrů mezinárodní konference o statistice cestovního ruchu konané v Ottawě v roce 1991. Cestující je každý [34], kdo cestuje mezi dvěma nebo více krajinami, či lokalitami v rámci krajiny svého obvyklého pobytu. Podmínkou je cesta mimo místo obvyklého pobytu bez ohledu na účel cesty a použitý dopravní prostředek. Rozlišujeme cestujících, kterých zahrnujeme do statistik cestovního ruchu a cestujících, kterých cesty se ve statistikách cestovního ruchu neevidují (obrázek 6). Do statistik cestovního ruchu nezahrnujeme: tranzitních cestujících, kteří krajinou projíždí za cílem návštěvy jiné destinace a nejsou formálně zapsaní pasovou kontrolou např. cestující na říční nebo zaoceánské lodi, kteří nejsou oprávnění vystoupit; cestující, kteří krátkou dobu v rámci přestupu zůstávají v prostoru leteckého terminálu. Ostatní tranzitní cestující jsou klasifikováni jako návštěvníci např. slovenští cestující mířící na vánoční víkend do Drážďan přecházející Českou republikou, pracovníky v pohraničí, tedy osoby s bydlištěm v blízkosti hranic a pracující v sousedící zemi např. osoby s běžným pobytem v Holíči na západě Slovenska pracující v Hodoníně na Moravě, dočasné imigranty,kočovníky a uprchlíky, 18
příslušníky armád v zahraničních posádkách včetně jejich rodinných příslušníků a doprovázejících osob např. čeští vojáci v Afghánistánu nejsou cestujícími vykazovanými v mezinárodní statistice cestovního ruchu, diplomaty a představitelé konzulátu, kteří vykonávají výdělečnou činnost mimo své krajiny včetně jejich rodinných příslušníků a doprovázejících osob. Ve statistikách cestovního ruchu v mezích domácího cestovního ruchu také nevykazujeme: obyvatele, kteří cestují v rámci své země za prací nebo studiem do jiného města, či regionu např. cesta obyvatele Poděbrad jednou týdně do Prahy na Vysokou školu hotelovou, obyvatele, kteří cestují s úmyslem změny svého trvalého bydliště, obyvatele bez trvalého bydliště, obyvatele, kteří cestují v rámci místa svého běžného pobytu, a to buď pravidelně např. obyvatel Ústí nad Labem cestuje o víkendech na vlastní chatu do Děčína, nebo nepravidelně např. obyvatel Brna navštíví v létě kulturní festival ceskehrady.cz na hradě Veveří. Obrázek 6: Subjekt cestovního ruchu CESTUJÍCÍ zahrnovaní do statistiky cestovního ruchu nezahrnovaní do statistiky cestovního ruchu návštěvníci stálý obyvatel turista výletník turista na dovolené krátkodobě pobývající turista Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2001. tranzitní cestující pracovníci v pohraničí dočasní imigranti kočovníci uprchlíci příslušníci armády v zahraničních posádkách diplomati představitelé konzulátů 19
Do statistik cestovního ruchu jsou zahrnováni návštěvníci, stálí obyvatelé, turisté a výletníci, kteří uspokojují své potřeby během cestování a pobytu mimo místa běžného bydliště spotřebou statků cestovního ruchu. Návštěvníkem je každá osoba, která cestuje na místo mimo svého obvyklého prostředí na dobu kratší než 12 měsíců a jejíž hlavní účel je jiný než výkon výdělečné činnosti v navštíveném místě. Návštěvníky zahrnované do statistiky cestovního ruchu je možné odlišit od tranzitních cestujících apod. na základě několika znaků. Důležité je, že se musí jednat o cestu mimo běžné životní prostředí, přičemž neexistuje pravidelnost přepravy mezi místem obvyklého bydliště a navštíveným místem. Na základě uvedeného je potom možné vyřadit ze statistik cestovního ruchu pravidelné (denní, týdenní) cesty za prací nebo studiem mezi dvěma místy. Krajina obvyklého pobytu je jedním z klíčových kriterií pro určení, zda je přijíždějící osoba návštěvníkem nebo jiným cestovatelem, a pokud je návštěvníkem, zda se jedná o návštěvníka v domácím nebo zahraničním cestovním ruchu. Základní myšlenkou klasifikace zahraničních návštěvníků je jejich vnímání podle krajiny trvalého bydliště, nikoliv podle státní příslušnosti. Cizí stání příslušníci s trvalým pobytem v dané zemi jsou do statistik zahrnováni v rámci domácího nebo výjezdového cestovního ruchu např. Slovák s trvalým bydlištěm v Plzni cestující na prodloužený víkendový pobyt do Krkonoš bude vykazován jako návštěvník v domácím cestovním ruchu. Naopak čeští státní příslušníci s trvalým pobytem v jiném státě jsou vykazování jako návštěvníci v příjezdovém cestovním ruchu např. Čech s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestující na dovolenou na Šumavu. Pro potřeby statistik cestovního ruchu rozlišujeme návštěvníky v mezinárodním a v domácím cestovním ruchu. Návštěvník v mezinárodním cestovním ruchu je každá osoba, která cestuje do jiné země, než je jejím obvyklým bydlištěm, ale mimo své obvyklé prostředí na dobu nepřesahující 12 měsíců. Hlavní cíl cesty je přitom jiný jako výkon výdělečné činnosti v rámci navštívené krajiny. Návštěvníky (tabulka 2) členíme dále na stálé obyvatele, turisty a výletníky.vyznačují se rozličnými charakteristikami v závislosti od toho, zda se jedná o zahraniční nebo domácí cestovní ruch. Stálý obyvatel (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je osoba, která žije alespoň šest po sobě jdoucích měsíců v jistém místě před příchodem do jiného místa na kratší dobu než šest měsíců. V zahraničním cestovním ruchu je to osoba, která žije v zemi alespoň jeden rok před příjezdem do jiné země na kratší dobu než jeden rok. 20