M. Řeháček, P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 70 příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj 2015/04 Etiketa vratislavické jedenáctky z dob, kdy pivovar patřil ještě pod Severočeské pivovary Louny. Korunka na nálepce připomíná Vratislava I. (888 921), českého knížete a otce svatého Václava. Centralizace výroby piva a nealkoholických nápojů za socialismu vedla ve vratislavickém pivovaru, který byl vybrán jako klíčový podnik svého druhu na Liberecku, k poměrně velkému rozvoji. Závod na konci 80. let 20. století neustále zvyšoval svůj výstav, až to dotáhl na nějakých 300 tisíc hektolitrů piva. Vedle toho stoupala také výroba stále oblíbenějších nealkoholických nápojů. Produkce nejen u kultovní žluté limči rostla o stovky hektolitrů. Na počátku 80. let byla proto zahájena výstavba velkokapacitní výrobny limonád s roční kapacitou až 230 tisíc hektolitrů. V roce 1985 byla dokončena, nová sodovkárna hnedle rozjela výrobu ve velkém, byť maximální možné provozní kapacity nakonec nikdy neměla šanci dosáhnout. Vylepšení a úprav v podniku bylo ale podstatně více. Roku 1986 byla v pivovaru například dokončena nová spilka s 21 nerezovými káděmi. Také čištění piva bylo přebudováno na křemelinové filtrace a pro konečnou dofiltraci vybaveno deskovými filtry. Zlepšeno bylo i umývání sudů, které zde pak probíhalo na dvou linkách. Došlo i na rekonstrukce komunikací v areálu, stavbu nových garáží, skladů paliv a nakonec byly též vyčištěny historické pivovarské rybníky. 553
Pohled do varny vratislavického pivovaru 554
Ještě v roce 1989 podnik vedený ředitelem Drahomírem Nesvadbou, provedl další velkou technologickou změnu demontováno bylo původní mokré šrotování a nahrazeno šrotováním za sucha. Také zánovní varna byla doplněna o novou vystírací káď. V tomto přelomovém roce vystavil pivovar 305 190 hl piva a v sodovkárně vyrobili 141 872 hl nealkoholických nápojů. Rok 1990 pak přinesl zásadní ekonomické a organizační změny i do pivovaru pod Strážným vrchem. Koncernový podnik Severočeské pivovary zanikl a továrna, vedená novým ředitelem Michalem Pomahačem, byla k 1. červenci tohoto roku zařazena do firmy Pivovary Vratislavice n. N., státní podnik. Podivuhodně množné číslo tomto v názvu nebylo tehdy až tak nelogické, neboť v samotných Vratislavicích vyráběl sice pouze jeden pivovar, ale do podniku patřily také další provozy včetně dalšího provozu ve Svi - janech. Možnosti nové doby posunuly vratislavický pivovar rychle dopředu. V roce 1992 došlo ke generální rekonstrukci sladovny. Navíc pozitivní a svobodné devadesátky spotřebě piva více než přály podnik ho vystavil 344 000 hektolitrů. Vratislavický Vratislav se v té době prodával sice nejvíce na Liberecku, ale po roce 1991, kdy byl zavřen pivovar v Jablonci nad Nisou, se jeho spotřeba rozšířila i na sousedním Jablonecku. Část produkce se vypila také na Šluknovsku a dále ve východních Čechách, Podkrušnohoří, ale postupem času se Vráťa stále více objevoval i v Praze. Snem českých pivovarníků té doby byl růst exportu. Levné a dobré vratislavické pivo se tak v 90. letech 20. století začalo vyvážet do Německa, Švýcarska, zemí bý - valého Sovětského svazu a pěkně vychmelený Vraťáček (ať již byl na nálepkách pojmenovaný podle přání obchodníků jakkoliv) dokonce mířil i dále za moře. V oblasti obalů postupně docházelo k zavádění nových nerezových sudů typu KEG, jenž nahradily kultovní, ale hygienicky nevyhovující hliníkové soudky. Roku 1996 došlo k definitivnímu přechodu na tuto technologii a nová linka dokázala ve Vratislavicích naplnit až 150 sudů za hodinu. Ve stejném roce se pivovaru ve Vratislavicích také dostalo velké pocty jeho jedenáctistupňový Vratislav získal ocenění Pivo roku. Od 1. května 1992 byla za ředitelování Arnošta Koutka provedena zá - sadní organizace podniku po mnoha letech byl pivovar opět akciovou společností, doposud ovšem vlastněnou státem a pojmenovanou nově Pivovary Vratislavice nad Nisou, a. s. Její akcie byly na podzim tohoto roku rozděleny v rámci kuponové privatizace. Kdo si je pořídil, zprvu nelitoval. V roce 1994 podnik ve svých pivovarech vyrobil dohromady téměř půl 555
miliónu hektolitrů piva, což jej řadilo na osmé místo v republice. Zisk se vyšplhal na 5,1 miliónu Kč a akcionáři získali 9 Kč dividendy na akcii. V roce 1995 pivovar vystavil 462 000 hl piva a 64 000 hl nealkoholických nápojů. Téměř desetina veškeré produkce směřovala do zahraničí, zejména do Německa a Velké Británie. Vratislav a Premier byly oblíbenými značkami vratislavických piv 556
Nastala ovšem také doba zahraničních investorů, kteří akcie vykoupili z investičních fondů. Již na počátku roku 1996 tak pivovar ve Vratislavicích ovládla britská společnost Bass International Brewers. Do jejího majetku se v té době řadily i další pivovary zejména Staropramen, ale také další pražské pivovary a Ostravar. Poměrně logicky měly být podle plánů svých majitelů všechny sloučeny do společnosti Pražské pivovary, a. s.; tím měla vzniknout jedna z nejsilnějších pivovarských skupin v tehdejší České re publice. Původní společnost Pivovary Vratislavice nad Nisou, a. s., tak byla zrušena bez likvidace. Očekávání byla opravdu mohutná. Máme před sebou vzrušující a podnětnou dobu, napsal proto v roce 1996 zaměstnancům ředitel pivovaru ve Vratislavicích. Pro vratislavické pivo a limonády skutečně budoucnost vypadala slibně, účast ve velké pivovarnické skupině by umožnila snadnou distribuci po celé republice i v zahraničí, hovořilo se o masivní propagaci a nárůstu odbytu. Zpočátku se zdálo, že rozkvětu slávy a úspěchu Vratislava nestojí nic v cestě. Ještě v roce 1997 jsem do publikace, kterou tehdy Kalendář Liberecka připravil pro obvodní úřad ve Vratislavicích, napsal: V současnosti je vratislavický pivovar nejslavnějším průmyslovým podnikem v obci, všichni jej znají a uctí - vají, pro Liberečáky i Jablonečáky je pití vratislavického piva otázkou cti, neboť si myslí, že právě ono je to,jejich. A když pivovar připravil k oslavě 125. výročí zalo žení vlastní brožuru ředitel Lubomír Doležal ji uvedl slovy: Na závěr mi dovolte neskromné přání, aby i v následujících letech stále stoupala obliba vratislavického piva u českých a zahraničních konzumentů. Důsledkem naplnění tohoto přání pak jistě bude další úspěšný rozvoj našeho pivovaru, který je od února letoš ního součástí akciové společnosti Pražské pivovary, třetí největší pivovarské sku piny v zemi. Jenže nad pivovarem pod Strážným vrchem se již neviditelně stahovala mračna. Nejprve se v roce 1998 firma zbavila provozu ve Svijanech, který se nacházel v krizi a dodával již jen velmi nízké objemy piva. Majitelé jej prodali bez větších překážek; patrně vůbec nepředpokládali, že by je skomírající podnik nad řekou Jizerou mohl v budoucnu v jakkoliv ohrozit. Bu - doucnost ale ukázala něco úplně jiného V roce 1998 pivovar nad Nisou snížil z důvodu klesající poptávky výstav o jednu desetinu. A pak přišel šok! Společnost Pražské pivovary, a. s., svůj provoz ve Vratislavicích náhle úplně uzavřela! Rozhodnutí bylo jako z prvního dějství absurdní hry. V pondělí 25. května 1998 ráno byli členové ve - dení vratislavického podniku odvezeni do Prahy a v celém areálu byly poté odpojeny telefony. Do továrny pak vjela limuzína šéfa Grahama Stanleyho, který shromážděným zaměstnancům oznámil, že provoz skončí do září. 557
Celou scenérii doprovázely silácké kulisy postav černých šerifů se štěka - jícími psy. Přístup vedení Pražských pivovarů tehdy dohnal k slzám řadu zdejších lidí, včetně starostky Vratislavic Vladimíry Hoření. Ta k tomu řekla: Když jsem plakala, zachovala jsem se velice neprofesionálně. Ale uvědomila jsem si, že ve Vratislavicích už nikdy nebudeme pivo vyrábět. Ředitel společnosti Graham Stanley navštívil místní samosprávu ve stejný den, kdy Pražské pivovary rozhodly o uzavření vratislavického pivovaru. Suše mi oznámil, že pivovar končí, zavřou kvůli případným zlodějům brány a po několika letech rozprodají budovy. Chovali se při tom velmi povýšeně a jejich ochranka dokonce nevpustila mého zá - stupce na naši radnici, líčila později vratislavická starostka médiím. Smutek zavládl v areálu pivovaru. Doprodávalo se poslední uvařené pivo, demontována byla technologická zařízení, jejich části byly převáženy do Prahy a zčásti došlo k jejich rozprodeji. Úplně uzavřena byla výroba nealkoholických nápojů, které se do té doby dobře prodávaly pod názvem CORONA. Hrdost lidí z Liberecka a Jablonecka na jejich pivečko se ale projevila záhy a mocně. Odboráři s pivovaru v čele s předákem Otou Dvorským, dlouholetí zaměstnanci, aktivisté i pivní fanoušci, jako byl například jizerskohorský fotograf Jan Pikous, uspořádali v Liberci velkou petiční akci, která měla vyjádřit protest a nesouhlas s uzavřením tradiční pivovarské výroby v regionu. Petici za záchranu vratislavického pivovaru podepsal značný počet lidí celkem osm tisíc. Byla to nadějná doba a lidé věřili, že peticí něco změní a že tedy boj za záchranu proslulé značky Vratislav může mít smysl a výsledek. Petici nakonec osobně skutečně předali vedení Pražských pivovarů v Praze. To však trvalo na svém právu majitele z ekonomických důvodů pivovar zavřít a smířlivě dodávalo, že značka Vratislav nezanikne, ale pivo s touto etiketou se bude vařit i nadále v jiných provozech podniku. Spor o pravého Vráťu byl opravdu silný a nečekaný. Vedení Pražských pivovarů v tisku dokonce hovořilo o tom, že vratislavický vrchní sládek Zdeněk Picek ochutnal a schválil várku Vratislava vyrobeného v Praze. Jenže ten to záhy popíral: To vůbec není pravda. Pivo jsem testoval, ale můj závěr byl, že toto pivo chuťově neodpovídá moku vyráběnému ve Vratislavicích. Pivo z Prahy pít nebudu. A sládek Picek přitom v novinách předpověděl dobu unifiko - vané výroby piva bez osobitých chuťových rozdílů, moku, který později získal ne zrovna pozitivní přezdívku europivo. Buď můžete být hodní, nebo úspěšní. Dohromady to prostě nejde. Uzavření Vratislavic je po prodeji Svijan a zavření Holešovic posledním krokem k ozdravění 558
společnosti, řekl naopak v červnu 1998 finanční šéf Pražských pivovarů. Ekonomika zdánlivě hovořila jasně, jenže ekonomika V lepších i zaplivaných hospodách na Liberecku a Jablonecku se v létě 1998 neřešilo snad nic jiného než zrušení vratislavického pivovaru a přesunutí výroby známé značky do Prahy. Vyrojila se tenkrát řada legend; někteří pivaři dokonce překřtili pražský Vratislav na Vltavín, protože se prý bude v Praze vařit z vltavské vody. Také Ota Dvorský se v červnu 1998 pro noviny vyjádřil, že z pražské vody nikdo pivo Vratislav nemůže vyrobit. Jak uspěje pivo dělané v Praze, ukáže až čas a lidé v hospodách, kontrovali zástupci Pražských pivovarů. Pravdu měly částečně obě strany, ale buducnost ovšem spíše potvrdila slova Oty Dvor - ského. Vratislav se sice v Praze vyráběl a s jistým úspěchem i nadále prodával, čepoval i exportoval. Jenže na Liberecku a Jablonecku nemohli hrdí pivaři zapomenout na potupu, které se jim zavřením pivovaru dostalo. Ani pražský Vratislav a ani jiné produkty Pražských pivovarů proto neměly ve zdejších hospodách na růžích ustláno. Bojkot pražskému pivu vyhlásila již v létě 1998 také liberecká radnice. Hosté magistrátu dostávali třetinky Staropramenu, ale ten už se na našich stolech neobjeví, prohlásil náměstek primátora Zdeněk Kadlas a dodal, že stejný osud stihne i pivo Vratislav, pokud bude z Prahy. Smutný byl zase provozovatel vratislavické Pivovarské restaurace Josef Holý, u něhož se na zdejším pivku scházeli štamgasti i zaměstnanci pivovaru; nyní vlastně nevěděl, jaké pivo bude muset vedle pivovarského komína točit a hlavně jestli jej tu ještě někdo bude chtít pít. Očekávání pražských majitelů se ovšem nenaplnilo: pražský Vratislav ani Staropramen pivo z Vratislavic ve zdejších hospodách nenahradily. Řada hostinských i pivařů postupně přešla na jiné značky. Anabáze Vratislava, jakkoliv možná jinde v Čechách i zahraničí nadále úspěšného, skončila tehdy v Libereckém kraji bídně vývěsních štítů s typickým gotickým véčkem jeho znaku rychle ubývalo a nových nepřibývalo. V tomto ohledu vítězné bylo naopak tažení léta podceňovaných Svijan. Těm se podařilo přesvědčit pivaře, že jejich pivo je odteď tím pravým místním produktem, pivečkem, na které je potřeba být hrdý. Buď jak buď, rozsáhlý pivovarský areál pod Strážným vrchem osaměl, řada zaměstnanců podniku se s jeho koncem dlouhou dobu těžko smiřovala. Jen málokdo z nich dokázal pochopit razantnost a jistou unáhlenost, s níž za podmínek téměř válečných majitelé podnik uzavírali. Hlavně způsob, jak to provedli, vehnal mnoha lidem slzy do očí, vzpomínal Ota Dvorský. 559
I bývalá starostka Vladimíra Hoření ještě po deseti letech trefně vyjádřila tehdejší pocity lidí ve Vratislavicích: Ti Angličani nemohli vědět, co je Vrati - slav pro nás. Jim šlo jenom o zisk, ale tady to pro ty lidi znamená i nějakou hrdost. A jak se ukázalo, ekonomické plány globálních firem s pojmem hrdost a jeho vlivem na reálný život v hospodách příliš nepočítaly. Nevyšly představy majitelů pivovaru, kteří asi opravdu věřili tomu, že zdejším lidem namísto piva zrozeného ze zdejší vody a umu dlouholetých zaměstnanců stačí naservírovat Vratislava dováženého z Prahy. V roce 1998 se ještě možná mohli smát dopisu vratislavické starostky, která jim napsala: Zrušit pivovar v Čechách není jen věcí ekonomickou. Později však asi zjistili, že k naplnění jejích slov došlo beze zbytku, i když asi v úplně jiném smyslu, než bylo ono citové pohnutí, v němž byla vyřčena. Zrušit vratislavický pivovar bylo pro majitele totiž ve finále věcí krutě ekonomickou. Na troskách trhu obsazeném po léta Vratislavem vyrostl rychle pivovar ve Svijanech, který má dnes podobný výstav, jako míval podnik ve Vratislavicích v dobách své nejlepší slávy. A ono z pohledu majitelů zdánlivě ekonomické řešení spočívající v rozprodeji nevyužitelných prázdných pivovarských budov zase vytvo řilo velmi vhodné podmínky pro vznik nového pivovaru pod Strážným vrchem. Ale to už je na další povídání Jedna z posledních etiket jedenáctky vyrobené ve Vratislavicích nad Nisou 560