Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Rozvojové země Potřebují pomoc, nebo volné trhy? Sborník textů Nomsa Duba, Hynek Fajmon, Jan Kohout Mojmír Hampl, Václav Klaus, Dušan Tříska Walter Williams, Martin Slaný, Marek Loužek Tomáš Munzi, Lukáš Kovanda Marek Loužek (ed.) č. 75/2009

Obsah Předmluva Václava Klause...7 A. Texty ze semináře Potřebují rozvojové země pomoc, nebo volné trhy? (4. prosince 2008) Nomsa Duba: Rozvojové země potřebují obchod, ne pomoc.... 11 Hynek Fajmon: Cestou z chudoby je rozvoj obchodu... 17 Jan Kohout: Rozvojová pomoc součást zahraniční politiky ČR........................... 21 Mojmír Hampl: Proč pomoc nepomáhá.................... 25 Vydává CEP Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: cep@cepin.cz Editor: PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: PhDr. Ing. Ladislav Tajovský, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Tisk: PB tisk Příbram Vydání první, únor 2009 ISBN 978-80-86547-74-9 Ekonomika, právo, politika č. 75/2009 ISSN 1213-3299 B. Doplňkové texty Václav Klaus: Západ a rozvojový svět... 33 Dušan Tříska: K otázkám solidarity, diskriminace a viny... 39 Walter Williams: Zbytečná pomoc Africe.................... 47 Martin Slaný: Subsaharská Afrika v pasti zaostalosti?........ 49 Tomáš Munzi: Etika rozvojové ekonomie a pomoci... 63 Lukáš Kovanda: Development economics v čase finanční krize... 71 Marek Loužek: Falešná pomoc rozvojovým zemím........... 81

Předmluva Myšlenka, že zahraniční pomoc vytáhne rozvojové země z bídy, je iluzorní. Staré čínské přísloví říká, že lepší než dávat hladovému ryby, je naučit jej ryby chytat. Tato moudrost se zvláště hodí pro Afriku a vůbec pro rozvojové země. O tom, zda systémové řešení představují zahraniční rozvojová pomoc, nebo volný trh, pojednává nový sborník Centra pro ekonomiku a politiku. Část A přináší texty ze semináře Potřebují rozvojové země pomoc, nebo obchod? z 4. prosince 2008. Velvyslankyně Jihoafrické republiky v ČR Nomsa Duba uvádí, že zahraniční pomoc má mnoho úskalí, aby mohla být považována za dobrou zbraň pro boj proti chudobě. Poslanec Evropského parlamentu Hynek Fajmon argumentuje, že cestou z chudoby je rozvoj mezinárodního obchodu. Náměstek ministra zahraničních věcí Jan Kohout vykládá rozvojovou pomoc jako součást zahraniční politiky ČR. Viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl vysvětluje, proč mezistátní finanční pomoc nepomáhá, ale škodí. V části B uveřejňujeme další zajímavé texty o rozvojové pomoci. Přetiskujeme můj projev v Liberty Institute, New Delhi, Indie, z 8. listopadu 2005, v níž vysvětluji pochybné postoje západních zemí vůči rozvojovému světu. Dušan Tříska z FSP/CDF nabízí zamyšlení k otázkám solidarity, diskriminace a viny. Profesor ekonomie Walter Williams z Univerzity George Masona ve Virginii, USA, označuje pomoc Africe za zbytečnou. Poradce prezidenta republiky Martin Slaný se ptá, zda subsaharská Afrika uvízla v pasti zaostalosti. Doktorand VŠE Tomáš Munzi rozebírá etiku rozvojové ekonomie a pomoci. Redaktor časopisu Týden Lukáš Kovanda zkoumá development economics v čase finanční krize. Ředitel pro publikační činnost Centra pro ekonomiku a politiku Marek Loužek kritizuje mezinárodní přerozdělování jako falešnou pomoc rozvojovým zemím. 7

Překonat hospodářskou zaostalost je domácí úlohou. Rozvojové země potřebují ve zbytku světa otevřené trhy, nikoliv trhy chráněné a ochraňované; potřebují minimální sociální, pracovní, environmentální, bezpečnostní, hygienické a jiné standardy, které odpovídají jejich vlastní hospodářské úrovni, nikoliv standardy, které jsou na ně uvaleny zvenčí; potřebují obchod, nikoliv pomoc. Věřím, že sborník nalezne pozorné čtenáře. Václav Klaus V Praze, 6. února 2009 A. Texty ze semináře Do Developing Countries Need Aid, or Trade? (4. prosince 2008)

Rozvojové země potřebují obchod, ne pomoc Nomsa Duba velvyslankyně Jihoafrické republiky v ČR Rozhodnutí uspořádat speciální konferenci a vyhradit pro ni čas v kalendáři a ve vašich nabitých časových programech vypadá jako malý úspěch, avšak je to významný prvek, který tvoří součást celé řady iniciativ směřujících k naplnění rozsáhlejší vize. Je to pro nás všechny, kteří se této konference účastníme, příležitost zaměřit se na to pozitivní, o čem víme, že jsme toho schopni dosáhnout. A sice rozvinout plný potenciál národů Afriky. Mezinárodní programy Dnešní téma Potřebují rozvojové země pomoc nebo obchod? se zaměřením na obchod, investice a humanitární pomoc tedy nemohlo být lépe zvoleno pro zdůraznění úlohy partnerství mezi vládami, podniky a našimi lidmi. Africký mechanismus vzájemného hodnocení (APRM) podporuje a prosazuje přijímání zákonů, zásad a postupů, které vytváří pozitivní prostředí pro politickou stabilitu, vyšší tempo hospodářského růstu, udržitelný rozvoj a kontinentální ekonomickou integraci. APRM je jedinečný a průkopnický v tom, že podporuje africké země v analyzování a hodnocení svého vlastního pokroku a výsledků v důležitých oblastech, aby následně vypracovaly své vlastní domácí reakce, které považují za vhodné. Sdílením zkušeností, rozpoznáváním a prosazováním nejlepších postupů a také prováděním praktických zásahů pro budování kapacity nám tento mechanismus dává možnost ve stále větší míře rozvíjet africká řešení afrických problémů, a to v demokratické atmosféře. Africké země také vynakládají cílenější úsilí na vytvoření pozitivního prostředí pro podnikatelské aktivity. Navíc Nové partnerství pro africký rozvoj (NEPAD) definovalo dobrý způsob výkonu státní správy celistvým způsobem tím, že přijalo pravidla, která 11

mají potenciál podpořit efektivnost trhu, omezovat plýtvání výdaji, upevnit demokracii a podpořit soukromé finanční toky. Tato pravidla a tyto normy představují dobrý postup a transparentnost v měnové a finanční politice, fiskální transparentnost, nejlepší postup pro rozpočtovou transparentnost, směrnice pro správu veřejného dluhu, zásady firemního řízení, přijetí mezinárodních účetních a auditorských standardů a základní zásady pro účinný bankovní dohled. To vše jsou klíčově důležité prvky nezbytné pro vytvoření prostředí, v němž mohou obchod a průmysl prosperovat. Obchodní zákoníky jsou aktualizovány tak, aby byly srovnatelné s těmi, které používají asijské země, do nichž proudí velká část přímých zahraničních investic směřujících do rozvojového světa. Aby překonaly omezující faktory, které jsou nerozlučně spjaty s malými trhy, africké země prosazují regionální integraci a vytváření regionálních trhů. Zakládají bankovní a další instituce a vytvářejí mechanismy pro ochranu majetkových práv. Snaží se nabízet daňové úlevy a další pobídky, které odměňují podnikavost a investice, aniž by snižovaly prospěšnost těchto investic pro veřejnost. Ve většině afrických zemí je mír a počet afrických zemí, které mají demokraticky zvolenou vládu, je nejvyšší v historii. Mnohé země zažívají rychlou hospodářskou a společenskou obnovu a provádějí ústavní a občanské reformy. Nemůžeme se začlenit do globální ekonomiky, pokud neposílíme přístup na trh a možnosti obchodování v rámci Afriky. Začlenění do obchodu zvýší velikost trhu a možnosti pro získávání poznatků v praxi, takže v konečném výsledku budou africké firmy na mezinárodní scéně konkurenceschopnější. Afrika zaznamenala v roce 2004 růst ve výši 4,6 %, což je nejvyšší růst za posledních téměř deset let. Toto zlepšení oproti růstu ve výši 4,3 % v roce 2003 bylo podepřeno silným globálním oživením, vyššími cenami komodit a vyšší produkcí a cenami nafty. Rovněž k tomu přispělo dobré makroekonomické řízení, lepší výsledky v oblasti zemědělství po celém kontinentu a lepší politická situace v mnoha zemích. Mezinárodní obchod Popsala jsem některé z mnoha programů, které jsou realizovány africkými vládami, aby byla uskutečněna naše vize pro Afriku. Konají se zasedání Světové obchodní organizace. Tento orgán sdružuje vedoucí představitele za účelem vytváření globálních, regionálních programů a programů pro jednotlivá odvětví. Ještě předtím, než začnou jednání mezi politiky, občanská společnost se domnívá, že tato jednání nebudou úspěšná, avšak jednání by měla pokračovat, byť se stále klesající nadějí, že bude dosaženo průlomu. Toto je opět rána pro světovou ekonomiku, která bude mít všemožné politické a ekonomické dozvuky, jež nebudou prospěšné pro naše země a životy jednotlivých lidí. Jsme přesvědčeni, že chudým je opět odepírána možnost snížit chudobu prostřednictvím vyváženějšího globálního obchodního režimu. Africké vývozy zůstávají trvale u zemědělských výrobků, nerostů a komodit, přestože začínáme být svědky určitého rozvoje v oblasti outsourcingu pro snížení nákladů, automobilových dílů atd. Abychom uspěli ve zvýšení našeho globálního podílu na vývozech, je nejen nezbytné, abychom vývozy diverzifikovali, ale je také nezbytné, abychom zajistili svoji schopnost mezinárodně konkurovat... Jednoduše řečeno hledáme cesty, jak zhodnotit naše přírodní zdroje tak, abychom je nevyváželi pouze proto, abychom si kupovali hotové výrobky vyrobené z těchto zdrojů od zemí, do nichž jsme suroviny vyvezli. Z geografického hlediska byl tento kontinent obdařen impozantním nerostným bohatstvím, které zahrnuje téměř celosvětový monopol na platinu, chrom a diamanty, velkou část světových zásob zlata, kobaltu a manganu; rozsáhlé zásoby uhlí, uranu, mědi a niklu. V severní Africe jsou Nigérie a Gabon již dlouhou dobu významnými těžaři ropy a v poslední době se důležitými dodavateli staly nebo opětovně staly také Angola, Čad, Rovníková Guinea a Súdán. Případ Ugandy, která v posledních deseti letech provádí reformu svého podnikatelského prostředí, také ukázal, že lze přilákat soukromé investice. Ghana je dalším příkladem: její strategie pro 12 13

snižování chudoby pomáhá podporovat prosperující podniky a zvyšující se příjmy z daní. Před sto lety bylo město Gauteng malým těžařským městem, které bylo zcela závislé na vývozu zlata. Dnes se jeho různorodá a moderní ekonomika rozrostla do takové míry, že hlavní oporou této nejsilnější ekonomiky v Jižní Africe se stala výroba a služby namísto těžby. Vzhledem k tomuto bohatství je diverzifikace naší vývozní základny, které by mělo být dosaženo větším zhodnocováním surovin, spíše nezbytností než třešničkou na dortu, pokud se máme zbavit naší historické závislosti na těžbě nerostů a produkci komodit. Proto budeme muset nalézt inovativní a kreativní způsoby, jak zvýšit hodnotu našich vývozů tak, aby splňovaly požadavky poptávky na globálním trhu. Syndrom závislosti Myšlenka, že zahraniční pomoc vytáhne Afriku z bídy, je pohádka. Podívejme se například na politiku potravinové pomoci v USA. Kongres požaduje, aby byla veškerá potravinová pomoc nakupována od amerických farmářů, přepravována loděmi zaregistrovanými v USA a distribuována humanitárními organizacemi se sídlem v USA. To znamená, že prakticky všechny peníze, které USA vyčlení na potravinovou pomoc, zůstanou v USA. Humanitární organizace a dopravní průmysl ostře lobovaly proti jakékoli změně stávajícího stavu. Mezitím si syndrom závislosti nadále vybírá svoji daň na afrických zemích, které se ocitají v situaci, kdy nejsou schopny vyprodukovat dostatek potravin pro své obyvatele. Africké země si uvědomují, že zahraniční pomoc má mnoho úskalí na to, aby mohla být považována za dobrou zbraň pro boj proti chudobě. Dárcovské země při poskytování pomoci myslí v první řadě na svůj vlastní prospěch; koneckonců, zodpovídají se svým daňovým poplatníkům. Například jsme měli případy, kdy dárcovské země poskytují peníze na rozvoj infrastruktury v afrických zemích, avšak požadují, aby byly tyto projekty realizovány jejich vlastními stavebními firmami za cenu, kterou oni stanoví. Tyto země rovněž vysílají své vlastní odborníky na technickou pomoc, kteří dohlížejí na realizaci těchto projektů a jejichž platy dosahují astronomické výše. Nakonec pohltí většinu darovaných finančních prostředků, přičemž zbývající drobky dostanou zkorumpovaní mocipáni v zemích, kterým údajně slouží. Není divu, že Afrika je stále přesně tam, kde byla před padesáti lety, kdy vznikla koncepce zahraniční pomoci. Země, stejně jako jedinci, bohatnou spíše tím, že vydělávají peníze, než tím, že by dostávaly almužny. Avšak země potřebují odrazový můstek. Potřebují určitý základ. Jeffrey Sachs, ekonom zabývající se rozvojem, používá toto názorné přirovnání: chudí se musí dostat na žebřík rozvoje, ale tento žebřík visí nad nimi a oni zůstávají trčet pod ním. Potřebují zvednout, aby dosáhli na první příčku. Z vnitřního pohledu jsou země chudé z důvodu nedostatku lidského kapitálu, obchodních investic, infrastruktury, přírodních zdrojů, veřejných institucí a znalostí. Pomoc může být a byla poskytnuta v některých těchto oblastech, avšak obecně pouze v omezeném rozsahu. Aby byla účinná a efektivní, musí být pomoc lokálnější, méně omezená a lépe kontrolovaná, než tomu bylo v minulosti. Tržní reformy Čeho může podnikání dosáhnout pro Afričany, nebo konkrétněji pro Afričany v sub-saharské oblasti? Tito lidé tvoří 87 % z celkového počtu 1,6 miliard středně chudých lidí (žijících z částky 2 USD na den). Téměř polovina Afriky žije v extrémní chudobě (z částky méně než 1 USD na den), a tento poměr i absolutní počet stále rostou. Oproti tomu jinde ve světě extrémní chudoba rychle klesá, například ve východní a jižní Asii, nebo je nízká a stálá, například v Jižní Americe a východní Evropě. Proč tomu tak je? Za těmito čísly, zejména v Asii, stojí tržní reformy, včetně začátku liberalizace v Číně v roce 1978 a vietnamských reforem doi moi v roce 1986. Čínský model společných podniků se zahraniční účastí, zejména v automobilovém průmyslu ve východních provinciích, byl katalyzátorem růstu. Zkušenosti z Asie také ukázaly, že vzájemné a kooperativní struktury mají 14 15

svoji úlohu vedle čistě soukromých či státních podniků. Tržní reforma je pro Afriku jednou z důležitých cest kupředu. Je zapotřebí pokroku na všech frontách a především v oblasti prostředků, kterými se bohatství vytváří, udržuje a předává z generace na generaci. Za použití všech prostředků, které máme k dispozici sociálních, ekonomických, dále prostředků v podobě dovedností, a také technických, obchodních a humanitárních prostředků musíme vytvořit podmínky v Africe i mimo Afriku, které umožní africkému podnikání prosperovat. Cla a dotace nutí podniky v rozvíjejících se zemích, aby provozovaly svoji činnost neefektivně na malých místních trzích, a brání jim v přístupu na globální trhy a ke globálním dodavatelským řetězcům. Politika rozvinutého světa diktuje pokračující chudobu v Africe. Právě v reakci na to říkáme více než pomoc potřebuje Afrika obchod. Na místní úrovni musí být investoři a manažeři kreativní, vytrvalí a především kulturně souznějící. Společnost Marks & Spencer dosahuje v Jižní Africe značného pokroku ve spolupráci s Nadací Shell. Účelem této spolupráce je napomoci vzniku nového, dodavatelského řetězce, který by byl ve vlastnictví místních obyvatel a který by byl založen na přenosu technologií, s cílem podpořit rozvoj v oblasti Agulhaské planiny a snížit chudobu vytvořením trvalých pracovních míst a zároveň ochránit křehký ekosystém. Je možné to provést, je to dobré podnikání a přináší to pocit uspokojení. Závěr Podnikání by mělo hrát v životech Afričanů ústřední roli. Vnitřní reformy pro zlepšení podnikatelského prostředí a vnější reformy pro zlepšení trhů pro africké země po čase sníží chudobu a umožní Afričanům, aby si spíše vydělávali, než aby jen přijímali. Ve své knize Konec chudoby Jeffrey Sachs píše o ekonomických možnostech naší doby: ukončit existenci extrémní chudoby do roku 2025 a zajistit, že před rokem 2025 chudé země světa postoupí výše na žebříčku ekonomického rozvoje. Podnikání, provozované lokálně, čestně a vytvářející trh i nabídku pro dovednosti, má pro tyto snahy zásadní význam. Afrika volá a je připravena pro podnikání a rovné příležitosti na obchodní scéně. Cestou z chudoby je rozvoj obchodu Hynek Fajmon poslanec Evropského parlamentu za ODS Otázka, zda mají bohaté státy světa a jejich bohatí občané pomáhat chudým státům světa a jejich chudým občanům, nebo s nimi naopak více obchodovat, je velmi aktuální. Někteří lidé si myslí, že řešením je větší distribuce peněz v rámci tzv. rozvojové pomoci. Jiní jsou naopak toho názoru, že cestou z chudoby je rozvoj mezinárodního obchodu. K získání odpovědi se musíme nejprve podívat na dnešní stav světa. Bohatství a chudoba Na Zemi nyní žije více než šest miliard lidí. Počet obyvatel především v Asii a Africe dále prudce roste. Světová populace se dělí na zhruba jednu miliardu lidí, kteří se nacházejí v pásmu hladu, tj. v situaci, kdy mají trvale problém zajistit si dostatek základních potravin pro své přežití. Další dvě miliardy lidí se nacházejí v pásmu chudoby. Tito lidé sice nemají hlad, ale jejich životní úroveň je velmi nízká. Další zhruba dvě miliardy lidí v posledních 20 30 letech bohatnou. Jedná se o lidi v Číně, Indii, Vietnamu, Malajsii, Indonésii a dalších státech, kterým se daří zvyšovat životní úroveň. Tito lidé bohatnou a zvyšují poptávku po potravinách. V důsledku toho v posledních letech rostou světové ceny potravin. Podle realistických demografických studií se očekává, že v roce 2050 bude na Zemi zhruba 8 10 miliard lidí. Poptávka po potravinách proto prudce poroste. Jak v této situaci řešit problém hladu a chudoby, je tedy politickou otázkou mimořádné důležitosti. Pokud se podíváme na světový obchod, tak vidíme, že v posledních staletích byl motorem ekonomického růstu a zvyšování životní úrovně těch, kteří se do něj zapojili. Největší rozvoj světového obchodu vidíme nyní, ale jeho počátky lze nalézt již v 18. století. Ostatně lze to doložit i rozvojem ekonomického myšlení počína- 16 17

je Adamem Smithem. Právě od jeho dob je neustále patrný spor, který se táhne až dodnes spor mezi zastánci volného obchodu a zastánci protekcionismu. Tím se dostávám k aktuální politice, protože přesně tento spor je nyní řešen v rámci Světové obchodní organizace (WTO) v rámci tzv. kola z Dauhá. Co nyní vidíme a slyšíme kolem sebe a hlavně z institucí EU -, je rostoucí protekcionismus a nové kolo regulace a pokusů o vytvoření tzv. fair trade. Nic z toho fungovat nemůže a nebude. Tento přístup naopak zpomalí ekonomický rozvoj a oddálí řešení problému chudoby a hladu. Řešením je jedině další rozvoj volného obchodu a zapojení dalších lidí, firem a národů do tohoto systému. Rozvojová pomoc Rozvojová pomoc je vynálezem poměrně nedávným. Její počátky můžeme hledat v založení OSN v roce 1945 a ve fungování institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, a agentur OSN, jako je například FAO. Podstatou rozvojové pomoci je redistribuce peněz od bohatých směrem k chudým. Platforem pro uskutečňování této pomoci je mnoho. Existují na úrovni OSN, na úrovni EU, na národní úrovni i na úrovni tzv. nevládních organizací neboli NGOs. Evropská unie má například nyní schválen akční program s cílem redistribuovat 0,56 % svého HDP v roce 2010 a 0,7 % HDP v roce 2015, byť celkový objem těchto prostředků je příliš malý na to, aby vyřešil problém hladu a chudoby na celém světě. Jinak řečeno, rozvojová pomoc může být pouhým doplňkem, nikoliv řešením problému hladu a chudoby. Aktuální problém s hladem je poměrně velký. My v Evropě si to neuvědomujeme, protože žijeme v blahobytu, ale v jiných částech světa tomu tak vždy není. Od roku 2005 do roku 2008 stouply ceny základních potravinářských komodit o 83 %. Hladové bouře se konaly v tomto období ve třiceti státech světa. Je to důsledek toho, že zvýšení cen potravin uvrhlo dalších cca 100 milionů lidí z pásma chudoby, kdy měli alespoň nějaké jídlo, do pásma hladu, kdy mají problém zajistit si vlastní přežití. Proto je aktuální otázka, zda je možné snížit ceny potravin. Pokud se podíváme na stranu poptávky, tak vidíme, že poptávka roste a nejde s tím nic dělat. Je to přirozený důsledek skutečnosti, že roste počet obyvatel na Zemi. Z dnešních šest miliard se v roce 2050 dostaneme k devíti miliardám a všichni budou zvyšovat poptávku po potravinách. Řešení je proto možné hledat a nalézt pouze na straně nabídky. A zde je úkol pro politiky: aby přijali potřebná opatření, která umožní zvýšit nabídku potravin a snížit ceny. Jak můžeme rychle zvýšit nabídku potravin? Nabízím několik jednoduchých opatření, která mohou pomoci. Jedná se o zrušení zákazu pěstování geneticky modifikovaných (GM) plodin v EU a Africe a o zrušení dotací a další veřejné podpory pro biopaliva. Třetím opatřením je zrušení zemědělských dotací a kvót a další liberalizace světového obchodu s potravinami. Konečně poslední opatření spočívá v odstranění překážek pro vznik a rozvoj velkých komerčních zemědělských podniků. Čtyři řešení GM plodiny byly uvedeny na trh již v roce 1996. V současné době se pěstují již na 300 milionech akrů, což je zhruba 10 % světové orné půdy. Hlavními pěstiteli GM plodin jsou USA, Argentina, Brazílie a Jihoafrická republika. Evropská unie vydala zákaz jejich pěstování, jejž dodržuje celá EU a celá Afrika s výjimkou Jihoafrické republiky. Evropská unie prohrála s USA spor o zdravotní nezávadnost GM plodin ve WTO, stále je však zakazuje pěstovat a obchodovat s nimi. Přitom tyto plodiny mají mnohem vyšší výnosy a nevyžadují chemické postřiky. Rozdíl ve výnosech GM obilí v USA a běžného v EU už dnes činí plných 15 %. Evropská unie i Afrika tedy mohou okamžitě zvýšit produkci obilí (a z něj pocházejících potravin) o značné množství pouze tím, že přestanou zakazovat GM plodiny. Druhý problém přestavují biopaliva. Evropská unie přijala a uplatňuje politiku podpory biopaliv, která je založena na povinném přimíchávání biosložky do motorové nafty a benzínu. Hlavním zdrojem této složky je u nás řepka olejná. USA uplatňují politiku podpory produkce etanolu nebo jiných biopaliv pocházejících z kukuřice a obilí. Brazílie již od 70. let 20. století uplatňuje politiku podpory biopaliv z cukrové třtiny. Tato biopaliva 18 19

jsou nejlevnější a energeticky nejúčinnější. USA a EU proto nyní z důvodu ochrany vlastních producentů zvažují cla na brazilská biopaliva. Důsledkem podpory produkce a využívání biopaliv je to, že orná půda není využívána k produkci potravin, ale energetických plodin. I proto se snižuje světová nabídka potravin a ceny rostou. Tuto politiku je nutné zásadně přehodnotit. Orná půda by měla být využívána pro pěstování potravinářských, nikoliv energetických plodin. Třetím problémem jsou agrární dotace v USA a EU. Z hlediska objemu se jedná o zdaleka největší distorzi na světovém trhu s potravinami a o největší politický problém v jednáních o další liberalizaci světového obchodu v rámci WTO. Bez výrazné redukce agrárních dotací v EU a USA odmítají chudší státy jako Indie, Brazílie, Jihoafrická republika nebo Argentina přistoupit na liberalizaci v sektoru průmyslového zboží a ve službách. Pokud nedojde ke snížení obchodních bariér, tak prodělají úplně všichni. Bohaté státy přijdou o možnost vyvážet průmyslové výrobky a služby na rostoucí trhy rozvojových států a chudé státy přijdou o možnost vyvážet zemědělskou produkci na trh EU a USA. Konečně poslední problém představují překážky pro růst a fungování velkých zemědělských podniků, zvláště v Africe. Rozvojová pomoc je směřována především na podporu malých farem, které jsou v mnoha směrech neefektivní a udržují na trhu subjekty, které by měly zmizet. Problém představuje i otázka vlastnictví půdy a svobodného nakládání s ní. Velké komerční zemědělské podniky mohou uplatnit výhody plynoucí z rozsahu produkce a uplatnit nejlepší agropostupy a technologie. Je proto nezbytné opustit romantické zelené představy o malých biofarmářích jako řešení potravinové krize. Závěr Řešením problému hladu a chudoby ve světě je rozvoj svobodného trhu a zapojení dalších farem do mezinárodního obchodu. Rozvojová pomoc je pouhým doplňkem, který by měl být využíván pouze v případě humanitárních katastrof. Nepředstavuje řešení problému hladu a chudoby. Zelené regulace, které v poslední době produkuje Evropská unie, přírodě nepomáhají a hladové odsuzují k smrti. Rozvojová pomoc součást zahraniční politiky ČR Jan Kohout náměstek ministra zahraničních věcí Vrátil jsem se z jedné významných mezinárodních konferencí v Dauhá o financování rozvoje. Diskuse o tom, jakými cestami se ubírat, pokud jde o rozvoj v rozvojových zemích, nabírá na intenzitě i v souvislosti s krizemi jako např. problém hladu, který zde docela dobře vysvětlil poslanec Hynek Fajmon. Připomněl bych, že jedním z těch, kdo říkají, že biopaliva jsou zločinem na lidstvu, je i Fidel Castro. My jsme jako Česká republika začali rozvojovou politiku provozovat v roce 1995. Od té doby jsme ušli velký kus cesty a udělali kus práce jak v objemu tak architektuře, jakou chceme poskytovat. A pokročili jsme i ve filozofii, co vlastně rozvojová spolupráce je a jak by měla vypadat. Rozvojovou pomoc vnímáme jako součást české zahraniční politiky, vedle jejích ostatních pilířů, jako jeden z nástrojů, který nám pomáhá zajišťovat ekonomické, bezpečnostní a politické zájmy České republiky i z hlediska předcházení různým konfliktům, migračním vlnám, šíření nemocí a dalším věcem, které v dnešním světě okamžitě dopadají na Českou republiku a země Evropské unie. Ačkoli jsme aktivní v rozvojové politice, nejsme rozvojovými romantiky. Vycházíme z toho, že primární odpovědnost za rozvoj leží hlavně na vládách rozvojových zemí samých. Ty jsou odpovědné za to, jaké vytvoří legislativní a právní prostředí, aby největší hybatelé rozvoje, tj. zahraniční investice, měli dostatečnou právní ochranu. To je odpovědnost, která je v posledních letech rozvojovými zeměmi uznávána a my ji bereme jako základní stavební prvek jejich socioekonomického rozvoje příznivé investiční a obchodní prostředí. Pokrok rozvojových zemí nelze chápat jako krátkodobou záležitost, která bude urychlena tím, že do nich napumpujeme pení- 20 21

ze. Rozvoj je dlouhodobý proces, který má mnoho aspektů. Je příznačné, že došlo k výrazným rozdílům mezi zeměmi jihovýchodní Asie a zeměmi africkými. Oceňuji to, co řekla paní velvyslankyně, že Afrika chce více obchodu než pomoci. Vnímám to i jako politiku Jihoafrické republiky, protože na různých konferencích o oblasti rozvojové spolupráce od New Yorku až po Dauhá, jsem nic podobného ze strany rozvojových zemí nezaslechl. Je naším zájmem, aby rozvojová pomoc pokračovala, aby se vylepšila, aby nebyla ohrožena finanční krizí a povinným šetřením, které dnes všude vidíme. Hledáme nové cesty a způsoby financování rozvojové pomoci, aniž by docházelo ke zvyšování zátěže veřejných financí a daňových poplatníků. Tedy jak získávat dodatečné finanční zdroje, aniž bychom museli zvyšovat daně. Podíl rozvojové spolupráce by měl vzrůstat, nikoli protože jde o naše závazky, ale protože jde o vodítko a rozumný přístup. Jsme přesvědčeni, že rozvojová spolupráce či pomoc má svůj smysl. Odpovědnost vlád rozvojových zemí leží ve vytvoření legislativních a dalších podmínek pro příchod investic. Naše rozvojová pomoc vychází z naší transformační zkušenosti. Budování ekonomických a politických institucí včetně demokracie, právního státu a good governance má svůj smysl. To jsou poznatky, o něž se chceme podělit. Naše peníze jsou marginální a já s tím souhlasím. Mají zůstat marginálními, ale mají být penězi katalaktickými, které podpoří určité procesy, aby se rozvojové země mohly do světového obchodu zapojit, aby vznikaly infrastrukturní projekty. K čemu jsou dobré peníze, které vyplodí více plodin a zboží, když lidé v Africe nejsou schopni z vnitrozemí vyvézt je na pobřeží a odvézt? Dvě pětiny úrody shnijí ještě na polích, protože nejsou dostatečné skladovací kapacity. Peníze, které poskytujeme my, mají smysl. Jsou určité standardy obchodní. Je třeba, aby naše prostředky byly využívány způsobem, který napomůže zemím k rozvoji regionálního obchodu. Stojí za zmínku, že 99 % obchodu je liberalizováno. Zbylé jedno procento jsou zemědělské produkty. Představa, že Evropa je nedobytná pevnost, je mýtus. Kdo je největším konkurentem produktů z rozvojových zemí, nejsou rozvinuté země Severu, ale především Brazílie a Čína, které zaplavují levným zbožím africké a asijské trhy a likvidují tamní konkurenci. Celá filozofie, jak ji staví Česká republika, jak ji prosazujeme na evropských a světových fórech, není stavění proti sobě aid nebo trade, ale aid for trade. Jde o to podporovat instituce, rámce a podmínky pro to, aby mohly do rozvojových zemí přicházet investice, aby tyto země mohly obchodovat a těžit ze světového obchodu. 22 23

Proč pomoc nepomáhá? Mojmír Hampl viceguvernér České národní banky Proč standardní mezistátní rozvojová pomoc viditelně nefunguje? Proč pomoc vlád jiným vládám či nadnárodních institucí vládám nepomáhá? Soukromé podpůrné aktivity jedinců, nadací či obecně prospěšných společností ve vyspělém světě směrem ke světu rozvíjejícímu se nechme protentokrát stranou. V odpovědi na uvedené otázky budu vycházet z prací těch nejinspirativnějších a nejlepších ekonomů, kteří se tématem zabývali. Patří mezi ně mimo jiné i Theodore Schultz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, z modernějších a dnes velmi populárních autorů pak William Easterly a zejména pak klasik oboru rozvojové ekonomie Lord Peter Bauer. Ten, o němž jeho následovníci prohlásili: Čím byl Hayek pro myšlenku socialismu, tím byl Bauer pro myšlenku tzv. rozvojové pomoci. Tvrdá fakta Nejprve některá fakta, vycházející z prací ekonomů Světové banky, která má rozvojovou pomoc jako hlavní náplň své činnosti (mimochodem není zřejmě náhoda, že mnoho pozdějších velmi přesvědčivých kritiků stávajícího konceptu rozvojové pomoci pracovalo dříve ve Světové bance například zmíněný William Easterly). Přepočítáno na ceny roku 2004 bylo nejchudším zemím světa vesměs jde o země subsaharské Afriky od roku 1960 právě do roku 2004 poskytnuto zhruba 650 miliard dolarů rozvojové mezivládní či nadnárodní pomoci. Do této sumy nejsou zahrnuty privátní sbírky, peníze soukromých nadací a podobně. Celková pomoc všem cílovým zemím je ve stejném období odhadována na dva biliony dolarů. Přitom ovšem dle údajů téže Světové banky subsaharská ekonomika za posledních dvacet let nezbohatla, ale naopak zchudla. 25

Měřeno v HDP na hlavu v paritě kupní síly některé země subsaharské Afriky tedy příjemci pomoci zchudly. A to výrazně, v některých případech o neuvěřitelných 15 25 %! Empirická ekonomická literatura ukazuje, že neexistuje žádná prokazatelná vazba mezi velikostí ani pravidelností pomoci vybranému vzorku nejchudších zemí a jejich bohatnutím. A nejen to: v jednom z novějších textů na dané téma (Djankov, Montalvo, Reynal-Querol; dva z nich opět s pracovní zkušeností ze Světové banky) je na empirických datech za 108 recipientských zemí v rozmezí let 1960 1999 ukázáno, že nejvýznamnější příjemci zahraniční pomoci vykazují v čase největší zhoršování i u měkkých ukazatelů, jakými jsou fungování demokratických institucí či vymahatelnost práva. Jako by dokonce dlouhodobá mezistátní finanční pomoc ne prospívala, ale škodila. Důvody neúspěchů Proč? Na rizika tohoto způsobu přelévání peněz z jedněch zemí do druhých již před několika desítkami let upozorňoval právě Peter Bauer, tehdy ještě spíše na okraji stojící intelektuál. Muselo být utraceno dalších několik set miliard dolarů z veřejných zdrojů, aby se mnohé jeho úvahy o nefunkčnosti pomoci staly součástí mainstreamové diskuse či byly přímo empiricky potvrzeny a to právě porovnáním již promrhaných prostředků a neexistujících výsledků. Škoda času a peněz. A přitom stačilo se trochu nad Bauerovými teoretickými úvahami zamyslet: 1. Pokud bude tok peněz primárně směřovat od vlád k vládám, pak to bude znamenat též klasická vládní selhání. Vlády umí máloco dobře, proč by uměly zrovna dobře organizovat a cílit rozvojovou pomoc? Budou spíše systematicky ve špatný čas vybírat špatné projekty a špatné příjemce na špatných místech. 2. Rozsáhlá mezistátní pomoc mění chování na straně příjemce. Příjemcem mezivládní pomoci je v cílové zemi opět vláda, v mnoha případech ještě méně kompetentní než vláda darující. Právě to je nakonec jedním z důvodů chudoby dané země. Mezivládní podpora je pak de facto podporou této nekompetentní vlády a na straně příjemce vzniká perverzní motivace získat pomoc nikoli k tvorbě bohatství, ale k dobývání renty, tedy další zahraniční pomoci. Taková pomoc je, jak tvrdí například Richard Posner, stejně malou motivací k tvorbě domácího bohatství, jako jsou z nebe spadlá ložiska ropy. Bauer dokonce jízlivě tvrdí, že mezivládní pomoc se často mění v nezamýšlený přesun peněz od chudých a středněpříjmových lidí v bohatém světě směrem ke královsky bohatým jedincům ve světě rozvojovém. Takováto pomoc může dlouhodobě vytvářet tzv. syndrom závislosti pokud je snazší získat peníze zvenčí, je dobré být chudý nebo alespoň předstírat chudobu, což zajistí více zdrojů. K tomu právě dobře slouží strategie rozdělit si pomoc nahoře a chudé nechat dále chudými, aby statistiky dobře vycházely. Není pak divu, že obhájci mezistátní rozvojové pomoci jako například Mark Sundberg tvrdí a přiznejme, že tato diskuse samozřejmě stále probíhá a je intenzivní -, že důležité pro posouzení toho, komu mezivládní pomoc poskytnout, je schopnost tzv. good governance, neboli dobré schopnosti vládnout na straně příjemce. Jenže vzniká paradox: čím lépe je země schopna se řídit sama, tím méně pomoci zvenčí potřebuje. Čím hůře je schopna se sama řídit, tím méně pomoci jí patří do rukou. To je zásadní bauerovské memento: bez klíčové schopnosti země poradit si sama je jakákoli pomoc buď neúčinná, nebo v tom horším případě dokonce škodlivá. Vysvětlení Samozřejmě se nabízí otázka, proč tedy nadále probíhá tak masové přerozdělování prostředků od daňových poplatníků a tedy jejich vlád ve vyspělém světě směrem k zemím méně vyspělým? Podle mého názoru za to mohou tři fenomény: 1. Rozsáhlé programy zahraniční pomoci slouží primárně k získání politického kapitálu ve vyspělých zemích, nikoli v rozvojových. Politici si tak za cizí peníze kupují přízeň těch, kteří si myslí, že se stavem rozvíjejících se zemí se něco musí dělat, že to tak nesmíme nechat, a že za daný stav stejně nesou základní odpovědnost ti, kteří jsou celoplanetárně bohatší přičemž s každou z těchto úvah by se dala vést zvláštní polemika. 2. Programy pomoci jiným pomáhají odvést pozornost od domácích problémů v samotných vyspělých zemích. Jde o tzv. 26 27

eskapismus: když nejsem schopen zvelebovat dál vlastní zahrádku, musím alespoň mluvit jiným do toho, jak má vypadat zahrádka jejich či společná zahrádka mezinárodní to je vždy jednodušší. 3. Logika mezinárodních institucí. Jejich velmi častým příběhem je, že se slovy klasického ekonomického modelu principál agent změní ze zamýšleného agenta na principála. Vlády zemí světa si jako akcionáři založí nadnárodní instituci/společnost, tj. najmou si manažera, aby pro ně provedl určitou práci. A za nějaký čas se stane, že tento manažer sám začne mít tendenci mluvit akcionářům do toho, jak mají nakládat se svým majetkem, peskovat je a vychovávat. Původní rozdělení rolí se zcela změní. Tato zásadní proměna pouhého agenta v ambiciózního principála se mezinárodním institucím často stává. To vede k tomu, že i programy mezinárodní pomoci tlačí agent kupředu více, než by odpovídalo jeho roli. Proto (ale nejen proto) bude muset být zřejmě utraceno ještě mnoho dalších peněz z veřejných zdrojů, než bude zřejmější, že na mnoha aspektech stávajících modelů mezivládní či mezistátní pomoci je něco vadného. Hampl, M.: Bída mezinárodního přerozdělování: Newsletter CEP, říjen 2005, s. 3 5. Posner, R.: Should the United States Provide Foreign Aid?, mimeo, 2007. Schultz, T.: Economic Growth and Agriculture: New York, Mc Graw- Hill 1968. Sundberg M., Gelb A.: Making Aid Work: the end of the cold war and progress toward a new aid architecture should make aid more effective. Findings, The World Bank, September 2007. Literatura: Bauer, P. T.: Dissent on Development: Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press 1971. Bauer, P. T.: Equality, the Third World, and Economic Delusion: Cambridge, Massachusetts, Harvard University Press 1981. Bauer, P. T.: Population Growth, Disaster or Blessing? The Independent Review, Summer 1998, s. 67 76. Bourguignon, F., Sundberg, M.: Aid Can Work: Finance & Development. A Quarterly Magazine of the IMF, Vol. 44(1), 2007. Djankov, S., Montalvo, J. G., Reynal-Querol, M.: The Curse of Aid. Economics Working Papers, Universita Pompeu Fabra, No. 870, 2005. Easterly, W.: The White Mans Burden: Why the West s Efforts to Aid the Rest Have Done So Much Ill and So Little Good: New York, Penguin Press 2006. Easterly, W.: Can foreign aid buy growth? Journal of Economic Perspectives 17 (2003), č. 3, s. 23 48. 28 29

B. Doplňkové texty

Západ a rozvojový svět* Václav Klaus Děkuji za velmi výjimečnou příležitost oslovit toto vážené publikum. Můj první projev v Indii to není. Na jaře roku 1999 jsem na Vysoké škole ekonomické v Dillí (viz 1) hovořil o Rodících se trzích a jejich současných problémech a ve Federaci indických obchodních komor o České ekonomice a deseti letech její přeměny. První projev odrážel skutečnost, že konec devadesátých let s sebou přinesl nepopiratelnou ztrátu více či méně obecné shody počátku devadesátých let jak ohledně transformační strategie, tak ohledně interpretace transformačních výsledků. Snažil jsem se obhajovat své názory na transformaci, založené na mém Desateru systémové reformy z roku 1993 (viz 2) a varoval jsem, že bychom se neměli stát obětí úsilí velmi šikovně zorganizované skupiny mezinárodních poradců, investičních bankéřů, mocných auditorů a byrokratů mezinárodních finančních organizací. Ti vytvořili velmi úspěšnou nátlakovou skupinu, která hledá co největší vlastní výhody (str. 58) a které o úspěch jednotlivých zemí nejde. Ve druhém projevu jsem se pokoušel vysvětlit důvody tehdy po asijské krizi viditelné enormní zranitelnosti nových tržních ekonomik. Nemohl jsem přijmout argumenty, že bylo možné ex-ante vytvořit krásný nový svět dokonalých trhů a dokonalých států a že politici měli být schopni ve svých demokratických, pluralistických a otevřených společnostech zajistit optimální posloupnost reformních opatření. Nemyslím si, že bych měl tyto své názory po šesti letech opravovat. Tentokrát bych však rád věnoval větší pozornost vnějším aspektům problému rozvojových zemí a západním (nebo snad severním) postojům k tomuto problému. *) Projev v Liberty Institute, New Delhi, Indie, 8. listopadu 2005. Z angličtiny přeložil Jiří Brodský. Vyšlo v Newsletteru CEP č. 1/2006, s. 1 3. 33

Evropská zahleděnost Musím přiznat, že my, kdo žijeme v Evropě, jsme v těchto dnech zaneprázdněni především sami sebou a problémy naší Komfortgesellschaft, a proto se málo věnujeme problémům zbytku světa, včetně problémů ekonomicky méně rozvinutých, někdy přímo zaostalých zemí. Pěkné, uhlazené, starostlivě se tvářící projevy politiků, holedbajících se svým moralismem, jsou sice dnes a denně pronášeny, obzvlášť u příležitosti okázalých summitů, ale to je asi tak všechno. Neexistuje žádná návaznost, žádná skutečná pomoc. Není to náhodou. Evropané byli svými politiky (a jejich akademickými souputníky) přesvědčeni, že si zaslouží stále větší prosperitu a blahobyt, a to nezávisle na své současné ekonomické výkonnosti. Začne-li konkurence z jiných zemí a kontinentů ohrožovat jejich nepříliš rychle rostoucí a nepříliš výkonné ekonomiky, jsou připraveni konkurenci přicházející ze zahraničí zablokovat a jsou ochotni začít vytvářet chráněnou ekonomiku tentokrát nikoliv na národní, ale na nadnárodní, pan-evropské úrovni. Při všem řečnění o globalizaci je jejich dominantním cílem ochrana domácích zájmů. Evropská zaneprázdněnost Evropou souvisí s faktem, že Evropané byli a jsou přesvědčováni, že éra národních států skončila, a že kvůli všudypřítomným externalitám a uměle vytvářené představě o významu a nevyhnutelnosti celokontinentálních veřejných statků, musí být Evropa sjednocená a tedy organizovaná, budovaná, kontrolovaná a regulovaná shora. Nevyhnutelně to vede k supranacionalismu a evropeismu a ve svém důsledku k novým problémům, zejména k nás všechny frustrujícímu evropskému demokratickému deficitu. Snahy zbavit se tohoto deficitu jsou doprovázeny sice neustálými, ale špatně pojatými reformami stávajícího institucionálního uspořádání, které problémy ještě prohlubují. To je náš vlastní problém a nemám v úmyslu zatěžovat vás svými názory, jak ho případně překonat. Tento problém má ale i velmi nepříznivý dopad na celou řadu politik evropských (nebo západních) zemí, včetně jejich politiky vůči zemím rozvojovým. Domácí úloha Aby to nebylo špatně pochopeno, rád bych zdůraznil své přesvědčení, že překonat hospodářskou zaostalost je domácí úlohou. Systémové řešení nelze importovat, nelze ho zajistit projevy na mezinárodních konferencích, nelze ho dodat jako zahraniční investici. Některé země toto chápou. Jsem přesvědčen a vidím to zde kolem sebe, že Indie patří mezi tyto země. I když zdůrazňuji domácí úlohu, vím, že je vnější stránka ekonomického rozvoje velmi významná. Jaké je mé hlavní poselství? Rozvojové země potřebují ve zbytku světa otevřené trhy, nikoliv trhy chráněné a ochraňované; potřebují pouze minimální sociální, pracovní, environmentální, bezpečnostní, hygienické a jiné standardy, které odpovídají jejich vlastní hospodářské úrovni, nikoliv standardy, které jsou na ně racionálně či neracionálně uvaleny zvenčí; potřebují obchod, nikoliv pomoc. Zdá se mi ale, že vyspělé země Evropy a Ameriky nabízejí pravý opak toho, co rozvojové země potřebují. My klasičtí liberálové máme k dispozici spoustu teoretických argumentů týkajících se těchto otázek a nemyslím si, že je nutné je zde teď opakovat. Moje argumenty by nebyly originální a jsem si jist, že je znáte. Máme však něco jiného než jen teorii. Máme jedinečnou a nezapomenutelnou zkušenost s přeměnou naší země za šestnáct let po pádu komunismu, máme zkušenost s naší transformací od totality a centrálního plánování ke svobodě, parlamentní demokracii a tržní ekonomice. Mezi naše hlavní poznatky patří následující. Zahraniční pomoc nestojí za řeč Zahraniční pomoc má jen marginální význam a prakticky nestojí za řeč. Za prvé, rozsah této pomoci je většinou velmi malý. V našem případě v případě středoevropské, ex-komunistické země s jedním z nejvyšších HDP na hlavu zahraniční pomoc téměř neexistovala. Pro mě to překvapením nebylo. Mezi rétorikou o zahraniční pomoci a realitou zahraniční pomoci je hluboká mezera. Nedomnívám se, že se to někdy může změnit. V zájmu lobbistů zahraniční pomoci (což je specifická skupina, hledající své vlastní výhody) je to, aby tato mezera byla co největší. 34 35

Za druhé, forma a struktura zahraniční pomoci když už nastane je většinou špatná. Je založena na zájmech nabídkové strany, což znamená na zájmech donátorů, nikoliv na poptávkové straně, na potřebách těch, kteří mají pomoc dostat a využít ji. Zájmy donátorů, skryté v jejich misionářské, moralistní progresivistické rétorice, jsou velmi povrchní a sobecké. V důsledku toho je strašně moc zahraniční pomoci promarněno. Je tomu v případě materiální i finanční pomoci, i takzvaného consultingu. Nemohu odolat tomu, abych teď nezopakoval svou patnáct let starou, často citovanou odpověď na pokusy představitelů Světové banky přinutit mě coby ministra financí abych přijal pro Českou republiku úvěr na financování technické pomoci. Odpověděl jsem tenkrát, že nehodlám platit tvrdé peníze za měkké rady. To platí stále. Za třetí, pomoc není nikdy zadarmo. Vypadá na první pohled dobře, ale v celku je velmi drahá a i subvencované půjčky se ukáží jako nepříliš subvencované. Instituce, které půjčují, mají byrokratické důvody k tomu, aby půjčovaly. Nejsou připraveny pasivně přihlížet reformám jednotlivých zemí a riskovat, že bude odhalena jejich bezvýznamnost. My jsme půjček Světové banky a EBRD kvůli jejich skutečným podmínkám prakticky nevyužili. Kombinací nenulových úrokových sazeb a dodatečných požadavků na zajištění státních garancí nás nijak nezaujaly. Stejný problém je s kofinancováním, které je v současnosti tak populární v EU. Lék svobodného obchodu Svobodný obchod je naprosto zásadní a jakákoliv další opatření, včetně obchodu férového, jsou chybná. Férový obchod (fair trade) znamená protekcionismus v přestrojení. Kdo by měl definovat, co je férové? Mýtem je, že politici a byrokraté jsou lepší než trhy. Jako politik a byrokrat musím říci, že si s pravidly obchodu nechci zahrávat. Svobodný obchod by byl nejlepší pomocí, ale téměř neexistuje. I když je svět dnes pravděpodobně svobodnější než v minulosti, nové sofistikované formy protekcionismu nejsou o nic méně nebezpečné než ty staré. Z vlastní zkušenosti víme, že cla jsou ve skutečnosti menším problémem než různé explicitní či implicitní kvóty. Víme i to, že implicitní kvóty jsou nebezpečnější, hůře překonatelné a méně opravitelné mezinárodními smlouvami než kvóty explicitní. Ještě významnější jsou exportní dotace vyspělých zemí, protože rozvojové země nemají finanční prostředky učinit totéž. Obchodní bariéry vytvářejí mnoho dalších problémů, včetně masové migrace. Je dobře známo, že obchod a migrace jsou substituty. Migrace je výsledkem protekcionismu a nejrůznějších dalších bariér omezujících obchod. Další podstatné omezení různých ekonomických aktivit představuje zavádění tzv. mezinárodních standardů. Jejich základním smyslem je omezit vstup na trh a omezit konkurenci. Nechci říci, že všechny standardy jsou špatné, ale dobré standardy by musely splňovat dva předpoklady: standardy by měly být zaváděny na smluvním základě mezi těmi, kteří nabízejí a poptávají dotyčné zboží; standardy by měly být, eventuálně, zaváděny domácími politiky a zákonodárci, nikoliv mezinárodními organizacemi, ať už jsou to organizace obecně politické nebo organizace se specifickými zájmy (komory, asociace, různé typy mezinárodních nevládních organizací). Pod vábničkou jejich volání po pokroku, spolucítění, zmenšování rizik a univerzalitě obvykle najdeme velmi specifickou politickou a ekonomickou agendu vlivných skupin různých progresivních aktivistů, poradců, konzultantů, atd. Není pochyb o tom, že standardy by měly být buď smluvní, nebo by měly odrážet úroveň ekonomického rozvoje. Tyto standardy jsou dobrým příkladem luxusního zboží. Poptávka po nich roste vzhledem k příjmům více než proporcionálně. Pro rozvojové země jsou však tyto standardy často příliš nákladné, ne-li nezaplatitelné. Abych to shrnul, vnější stránka ekonomického rozvoje je velmi významná. Obávám se, že to dočasně vyspělý svět málo vnímá. 36 37

Literatura: 1. Přednáška byla publikována v knize On the Road to Democracy: The Czech Republic from Communism to Free Society, National Center for Policy Analysis, Dallas 2005, s. 57. 2. Text byl mnohokrát publikován, viz například The Rebirth of Liberty in the Heart of Europe, CATO Institute, Washington, D.C., 1997, s. 43. K otázkám solidarity, diskriminace a viny Dušan Tříska FSP/CDF V návaznosti na seminář Aid or Trade se možná bude hodit připomenout článek Klaus, Tříska (2007) a jeho záměr porovnat: a) transfery mezi subjekty žijícími ve stejné době, tj. současníky (hlavní téma zmíněného semináře); b) transfery mezi subjekty, které vůči sobě vystupují jako předchůdci a následníci (centrální otázka předmětného článku). Východiskem při tom může být, že přinejmenším od dob Petera Bauera (i v tomto sborníku hojně citovaného např. Bauer 1957) lze odpovědi na témata sub a) považovat za pevnou součást ekonomického mainstreamu, tj. kanonizovanou kapitolu ekonomické teorie. Pozorujeme-li tedy, že vlády či tzv. ne-vládní agentury tyto notoricky známé až banální poznatky zhusta ignorují, nejde již o otázku čistě ekonomickou, ale spíš politologickou, tj. otázku pro tzv. teorii hospodářské politiky. Poněkud jinak je tomu v případě transferů sub b) a citovaný článek je do značné míry úvahou o možnosti přenést uvedené kanonizované teze do oblasti inter-temporálních, resp. mezi-generačních společenských vztahů. Pro tyto účely ovšem citovaní autoři potřebovali podrobit kritické analýze pojmy z názvu tohoto textu a právě toto jejich metodologické úsilí je tím, co citovaný článek spojuje se seminářem Aid or Trade. Kolektivní rozhodování Pojmy nespravedlnost a diskriminace reprezentují vzájemné postavení členů nějaké organizace. Pro vyšší přehlednost bývá obvyklé analýzu omezit na dva její členy X a Y a soustředit se na asymetrii jejich rozhodovacích sil, tj. vzájemně odlišnou schopnost ve svůj prospěch ovlivnit výsledné (kolektivní) rozhodnutí organizace. 38 39