... Nejobtížnější holení bylo pod nosem. Otec se přitom různě pitvořil

Transkript

1 Nejobtížnější holení bylo pod nosem. Otec se přitom různě pitvořil... KdyÏ táta pfii el z práce domû, svlékl se z nádraïácké uniformy a peãlivû ji uloïil do skfiínû. Do horní pfiihrádky strãil kulatou nádraïáckou ãepici s d nkem a k iltem, na jejíï ãelní stranû byl stfiíbfiit odznak v podobû okfiídleného Ïelezniãního kola. Rád jsem jej pfii téhle ãinnosti pozoroval. Nûkdy, asi kdyï mûl dobrou náladu a já pfiihlíïel, mi nasadil tu ãepici na hlavu, stlaãil ji aï po u i a mûl radost, jak se tomu bráním. Pak mu máma pfiisunula k oknu tokrle, na které postavila bílé smaltované um vadlo a naplnila jej první várkou vody, do které pfiilila horkou z litinového hrnce na kamnech, kde byla stále k potfiebû. Otec zaãal s procesem om vání. Na poãátku mû ovanul jemn odér potu a pach míru, kter si s sebou pfiinesl ze Ïelezniãních opraven dole v Bubnech. Pomalu a obfiadnû se navlhãil, poté se pomalu a obfiadnû namydlil a díval se pfiitom z okna ven na zahrádku za domem, kde plochu vnitfiního bloku rozdûlovaly cihelné zídky na jednotlivé ãásti tak, aby kaïd dûm mûl ãást pozemku pro sebe. Je tû dfiíve, v dobû, kdy jsme se sem pfiestûhovali, pfiímo proti na emu oknu rostly takové vysoké kytky se sírovû Ïlut m okvûtím. Byly nasázené tûsnû vedle sebe, jako by to bylo vzrostlé obilí. Vedle nich byl záhon ãervenooranïov ch lampionkû, o kter ch máma fiíkala, Ïe jsou to Ïidovské tfie nû. To byla ãást, která patfiila 19

2 k na emu domu, a i ostatní partaje zde mûly své záhony. Ale to trvalo jen do chvíle, kdy jsme sem pfii ly my dûti ztrojdomí a udûlaly ze zahrádky plácek, kde se v zimû hrál hokej a v létû vlastnû v echno moïné. Jenom ty kytky zde pfiestaly rûst. Otec se mydlil a hledûl ven na rozkvetl efiík za protûj í zídkou, na záplavu modrofialové barvy, a dovnitfi proudil ãerstv svûïí vzduch a mísil se s vûní mydlinek. Otec stál do iroka rozkroãen, aby mu kalhoty nespadly pfies boky, a sm val si z hrudi a podpaïí m dlovou pûnu. UÏ mûïe, fiekl s pfiivfien ma oãima nad um vadlem. To uï máma ãekala v záloze, protoïe i ona se toho oãistného obfiadu úãastnila. Vzala mu lavor a vylila jej do kbelíku. Otec pfiitom stál s rukama zdviïen ma od tûla, poloslep, païe rozpfiaïené jako Kristus. Máma mu hbitû nalila novou várku ãisté vody, aby mohl spláchnout tu tiplavou m dlovou pûnu. Potom se dlouze, peãlivû otíral ruãníkem a opût hledûl na rozkvetl efiík, vyrûstající za protûj í zdí. KdyÏ bylo um vání ukonãeno, natáhl si le, které mu mezitím dosud visely po boku, a mohl se opût rovnû posadit. Ale to je tû nebyl hotov. ProtoÏe teì pfii lo to nejzajímavûj í. Otec zavfiel polovinu okna, kde byla mosazná klika na uzavírání, a povûsil si na ni obdélníkové zrcátko. Zrcátko bylo praktické, dalo se postavit jak na stûl, tak i zavûsit právû tak, jak to otec nyní udûlal. Hledûl do nûho a hladil si uváïlivû tváfi. Ze uplíku ve stole si vyndal krabici od havansk ch doutníkû, kde mûl v echny své holicí propriety. Roz rouboval 20

3 stfiíbrn holicí strojek na tfii ãásti a na tu prostfiední nasadil ãepelku. Vytáhl ji opatrnû z modrého obalu, na kterém byla hlaviãka muïe s nápisem Gillette. Otec fiíkal, Ïe jsou to originální ãepelky a Ïe jsou o moc lep í neï ty na- e. Pochvaloval si, Ïe dlouho vydrïí ostré. Já jsem zase dával pozor, aby se ten obal neztratil anebo nepo kodil, protoïe se dal v bornû smûnit za cokoliv jiného a proto- Ïe takové vûci se sbíraly stejnû jako známky nebo nálepky od zápalek. Potom si otec namoãil do vody tûtku s prav mi jezevãími chlupy, na které si velmi zakládal, a vytvofiil z malého m dlového palíãku bílou pûnu. Roztíral ji po tváfii, jako by ji chtûl vy lehat do je tû vût- í tuhosti. Poté následoval vlastní obfiad holení, pfii kterém namáãel holicí strojek do lavoru, aby odstranil pfiebyteãnou pûnu. Holení bylo nejobtíïnûj í pod nosem, otec se pfiitom rûznû pitvofiil, napínal tváfi druhou rukou, aby ji vyholil k dokonalosti. Tomu v emu jsem byl pfiítomen a ãekal na ten okamïik, kdy mu podám lahviãku Pitralonu. Z ní si pak otec odlil trochu do dlanû, poplácával si rukou tváfi a pfiitom vzdychal, jak jej to krásnû pálilo. Kolem se rozlila pfiíjemnû ostrá vûnû. Pfiedstavení bylo u konce. Ale nûkdy také ne, to kdyï se mu podafiilo se fiíznout. To pak muãil ránu kamencem a pfielepoval ji kouskem cigaretového papírku, aby zastavil krev vytékající z rány. Tak a jdu se na chvíli natáhnout, fiekl, nechal v e tak, jako to bylo, vzal si nedûlní noviny, které ãetl po cel t den, a odebral se do pokoje na chvíli si lehnout. 21

4 ZÛstali jsme v kuchyni sami a máma se vrhla na ten svinãík, co po sobû zanechal. Omyla a uloïila mu holicí nádobíãko zpût do krabice od havansk ch doutníkû, vylila pínu do k blu a setfiela mokrou poèapanou podlahu. Tédo, mûïe tu vodu jít vylejt, a nikde to nerozlej! Sundal jsem si z vû áãku klíã a vy el ven na chodbu, kde byl po levé stranû záchod. Ten k bl na mû byl docela tûïk. Zvedl jsem prk nko a vylil obsah do edého jícnu záchodové mísy, aniï bych jen kapku vy plíchl. Ten záchod, jak fiíkala máma, je obraz bídy a utrpení, a mûla pravdu, protoïe ve kole nebo v letenském kinû OKO byly záchody ãisté a bílé na rozdíl od toho na eho. Ale to je z toho, Ïe tam lejou ty jedy, fiekla máma a myslela tím A. B. Mandu s chotí, ktefií bydleli na protûj í stranû pfiízemního bytu a mûli s námi spoleãn záchod. Lejou tam ty v vojky a ustalovaãe a v echny tyhle smrady, aï je z toho nûkdy ãlovûku na zvracení. KdyÏ jsem pfii el po esté hodinû domû, táta veãefiel. Po odpoledním zdfiímnutí vypadal odpoãinutû a máma mu dala ãistou svûtlou ko ili. Sedûl nad talífiem, lïící si rozkrajoval brambory v hnûdé omáãce a pomalu a soustfiedûnû jedl. Ta ku s cukrem jsem nechal na kredenci a uvaïoval jsem, Ïe by bylo nejlep í, kdybych el je tû ven na dvûr. Ve el jsem nejdfiív do pokoje, abych se oknem pfiesvûdãil, jaká je na dvofie se lost, kdo pfiibyl, a hlavnû jestli tam je Milo Srnec, se kter m jsem mûl jednání. Theodore, ozvala se máma z kuchynû a já 22

5 hned poznal, Ïe není nûco v pofiádku. Cos to pfiinesl za cukr, mûl jsi pfiinést kostkov, vïdyè jsem ti fiíkala, Ïe tátovi do kafe! Ale ona fiíkala, Ïe je to jedno a Ïe kostky se nedají dát do tûsta, namítl jsem. Jak kostky do tûsta a jaká prodavaãka tam byla? Tomuhle máma nerozumûla. Já nevím, opáãil jsem. Proboha, on nic neví. Máma zaãala b t mírnû hysterická. Ona fiíkala, Ïe je to jedno, namítl jsem. TakÏe táta bude kvûli prodavaãce od ãernou ka místo z cukfienky cukr nabírat z pytlíku a bude ho trousit po stole?! Co bych trousil, ohradil se otec, kterému to pfiipomnûlo senilního dûdu Macháãka. Ty pfiece nejsi tak hloupej, Tédo! Byl jsem v tom nevinnû, nebyl jsem to pfiece já, kdo zapomnûl cukr koupit, ale s mámou nemûlo cenu se o tom dohadovat. Tam pak postával s ostatníma chlapama u stolků, které měly vysoké kovové nohy zapuštěné do podlahy a mramorovou svrchní desku, a okukovali příchozí... Otec dojedl, fiekl dûkuji, máma zachytila jeho pochvaln pohled, rozpaãitû si otfiela ruce do zástûry a ãekala, aï vstane, aby vzala jeho talífi a dala jej do kopku. Otec si oblékl sako s vzorkem rybí kostfiiãky, protoïe kalhoty se stejn m vzorem jiï mûl na sobû. O tûchhle a- 23

6 tech se vïdy vyjadfioval pochvalnû, fiíkal, Ïe jej pfieïijou a Ïe je to prima pfiedváleãná láce, ne jako ty kopfiivov hadry, co prodávají nahofie v obchodním domû Letná, dfiíve Broukababka, a mûl se k odchodu. Ve v ední den chodíval témûfi vïdy naveãer do hotelu Belvedér, ale nikoliv tam nahoru do kavárny, ale dolû, do jeho spodní ãásti, které se fiíkalo automat. Tam pak postával s ostatníma chlapama u stolkû, které mûly vysoké kovové nohy zapu tûné do podlahy a mramorovou svrchní desku, a okukovali pfiíchozí. Zabrali si vïdy ten krajní stolek, kter byl u dvefií a zároveà u velkého okna pfiipomínajícího v kladní skfiíà. Postupnû z nûho vytûsnili ostatní lidi a nepovolili nikomu cizímu, aby se mezi nû vmísil. Tvofiili jakousi uzavfienou spoleãnost, popíjeli, na co mûl zrovna kdo chuè, a pozorovali cvrkot jak uvnitfi, tak i venku na ulici. Venku mohlo pr et nebo mrznout, tady bylo vïdy stálé poãasí. V automatu Belvedér si lidé chodili k rûzn m pultíkûm a na tyhle mramorové stolky na kovov ch noïkách si pfiiná eli chlebíãky, zákusky, ale i normální jídlo. Byla to obyãejná vyvafiovna, i kdyï v prvorepublikov m provedení, v e v chrómu, jak fiíkal táta. Îeny, co tu za pulty obsluhovaly, mûly bílé nemocniãní plá tû a ve vlasech korunky z bílé na krobené krajky. Otec si obvykle dával víno. Vína tu mûli dvû, ãervené a bílé, bez rozli ení znaãky. Tak to stálo v tablu - na nabídce na takové desce s kolejniãkami, kam se za upovala písmenka. Z nich se pak skládal samotn nápis. Bylo to nûco podobného jako 24

7 v mé gumové tiskárniãce. U pultu, kde se prodávala káva, ãaj nebo víno, to bylo jednoduché, tam byla stálá nabídka, ale u jídel to bylo sloïitûj í, tam se sortiment musel neustále obmûàovat, tam bylo pracné sestavovat název jídla a za upovat jej do nabídkového portálu. KdyÏ nûkdo ãetl: vepfi. m. v. s br. a mr., snaïil se rozlu tit, co to vlastnû je. Bylo to prosté, znamenalo to vepfiové maso vafiené s bramborem a mrkví. Nedalo se s tím nic dûlat, protoïe více písmenek se na fiádky, kde mûla b t je tû cena, prostû neve lo. Automat Belvedér nebyl nikdy prázdn a stále bylo na co se dívat, pofiád co komentovat, jako to dûlal táta s ostatníma chlapama. Bylo pfiíjemné pozorovat lidi, ktefií se slétávali jako vãely, vylétávali zas ze dvefií a odná eli si zabalené chlebíãky a zákusky. Nejvíce nabito bylo v Belvedéru v nedûli pfied polednem. To tam chodila snad celá Letná pro kousky dortû na poobûdní siestu. KdyÏ táta ode el smûr automat Belvedér, i já jsem se chystal vypadnout smûr dvorek, ale máma mû zarazila: Kam zase jde? To je pravda, byl jsem stále v tahu a doma jsem se stavoval jen na nejnutnûj í dobu, abych nûco snûdl. Nejradûji jsem si vïdycky vzal chleba nebo housku, sedl jsem si na schody, v klidu Ïv kal potravu a pozoroval, co se dûje kolem. Sedni si ke stolu, dám ti veãefii, fiekla máma, kdyï jsem jiï sahal na kliku. Ale já nemám hlad. Já musím Nic nemusí a tamhle si sedni, fiekla pfiísnû a já vûdûl, Ïe nepovolí. Jíst se musí, jsi je tû ve v vinu, to bys potom vûbec nevyrostl. To bylo 25

8 slovo, ze kterého jsem mûl vítr. To by bylo hrozné, zûstat takhle velk napofiád, nebo zakrnût jako lilipután, kterého obãas vídám na Strossmayerovû námûstí, jak se ine kupfiedu kolébavou chûzí a pohybuje se ze strany na stranu. Ve kole jsem patfiil mezi nejmen í. Spolu s Mûfiiãkou a TouÏilem jsme byli taková trojice, která musela sedávat vpfiedu nebo na v letû pochodovat úplnû vzadu. Máma se snaïila nûco proti tomu dûlat. Nejprve mi dávala na radu doktora Veselého rybí tuk. Je tû nikdy jsem nic tak odporného neochutnal. Musel jsem ho polykat tfiikrát dennû po jídle, a to jsem myslel, Ïe se pozvracím, Ïe ze sebe dostanu i to jídlo, které jsem do sebe horko tûïko vsoukal. Na tûstí tohle utrpení uï skonãilo. Nijak rapidnû jsem nepoporostl, a tak jsem zaãal s mámou jezdit na Karlák, kde mûli b t chytfiej í doktofii neï ná letensk dûtsk lékafi. To bylo taky utrpení, ale men í. Máma fiíkala, Ïe je to na celé dopoledne, a rodiãû s dûtmi, ktefií mûli asi podobné potíïe jako já, tam chodilo spousta. Bylo tam jen pár Ïidlí, a tak jsme posedávali, kde se dalo. Na okenních parapetech, na topení a tak. Máma z toho úplnû ílela. VÏdycky ubûhla celá vûãnost, neï se otevfiely krémovû bílé dvefie ordinace a ozvalo se dal í!. KdyÏ jsme se koneãnû doãkali, ocitli jsme se s mámou v ordinaci, kde nebyly Ïádné lékafiské nástroje, Ïádné injekce v plechov ch miskách ledvinkového tvaru, Ïádná prosklená skfiíà s léky jako u na eho doktora Veselého. Jen stûl a jednoduchá skfiíà. Uklidnil jsem se. Tady mû neãekal ani rybí tuk, ani Ïádná z tûch 26

9 leskl ch, nepfiíjemnû vyhlíïejících chromovan ch pomûcek. Tak se svlíkni do trenek, sokole! pokynul mi ten pfiíjemn pan doktor. Tak ty se jmenuje Theodor, fiekl a krátce se podíval na moji mámu, jako by zkoumal, kde se to v té obyãejné, dûlnicky vypadající Ïenû vzalo, Ïe dala svému potomku tak nezvyklé jméno. Tak pojì sem, Theodore, a pfiedkloà se. Stál jsem bosky, jen v tren rkách, v pfiedklonu, jako bych mûl skákat ipku do vody, a cítil jsem, jak mi jeho prsty pfiejíïdûjí po pátefii odshora dolû a zase nazpátek. Má ji trochu vyboãenou, chodíte s ním na nápravn tûlocvik, maminko? Matka se zarazila. Doktor Vesel tuto moji anomálii nezaznamenal. To by mûl, pok val hlavou lékafi, a pak zaãala celá sada vy etfiovacích hmatû. RÛznû mû promaãkával, obracel hned dopfiedu, hned dozadu a pak mi fiekl, abych si stáhl tren rky, a studoval mého pindíka. Pfiipadal jsem si hroznû trapnû a asi jsem tak musel vypadat, protoïe ta usmûvavá sestfiiãka se mírnû odvrátila, aby jí nebylo vidût do tváfie. Jaké prodûlal nemoci? Plan ne tovice a spálu, odpovûdûla máma jako u v slechu a dychtivû ãekala, na co se je tû bude doktor ptát, protoïe mûla velk respekt pfied studovan mi lidmi a pfied lékafii zvlá È. Po chvíli pfiem lení doktor pokynul zdravotní sestfiiãce a ta mu podala tûsek prázdn ch receptû. Dáme mu dvû velká balení B-komplexu, tfiikrát dennû jedno draïé, a na ten nápravn tûlocvik vám vystavím poukaz na va e OÚNZ. Tam uï si to s nimi dojednáte sama, maminko. Za mûsíc se mi sem pfiijdete 27

10 ukázat. A ty, Sokole Theodore, se oblékni. Máma se chtûla je tû na nûco zeptat, ale audience byla ukonãena a uï volali dal ího. KdyÏ jsme potom potkali nûjak lidi z na eho domu, ktefií se ptali, kdeïe jsme to na tom Karláku byli, odpovûdûla máma s jistou hrdostí, Ïe na endokrinologii. Tak jsem se tedy posadil na tátovo místo a máma pfiede mû dala talífi s brambory a tou samou omáãkou, co dala jemu. Jen jez a neo ívej se, je to houbová omáãka, tu má snad rád, ne? Houbovou omáãku jsem mûl skuteãnû rád, ale s knedlíkem a ne s bramborem. Klofal jsem do brambor jako táta, kter nejrad i jedl jenom lïící, protoïe tomu tak pfiivykl. Máma mu kaïd den dávala do práce kastrûlek s jídlem, on si jej v kovárnû ohfiál a potom na atnû s ostatníma chlapama jedl svûj obûd tak jako ostatní. Vûdûl jsem, Ïe do sebe musím nasoukat alespoà polovinu téhle porce, abych mámu nerozãílil a snad i trochu povyrostl, a tak jsem se snaïil, kdyï náhle zazvonil zvonek nade dvefimi. Máma se podívala na hodiny, protoïe jí bylo divné, kdo by to mohl v tuhle hodinu b t, a la otevfiít. Za dvefimi stál Milo Srnec, okamïitû jsem ho poznal po hlase. Mohl by jít Téda ven? Vûfiil jsem, Ïe budu moct odloïit lïíci a vypálit ven z bytu. Byl jsem zvûdav, kde Milo celé odpoledne byl, Ïe se vûbec neukázal na dvofie, ale máma to ihned zamítla. Veãefií, fiekla. A po veãefii? Sly el jsem, jak se Milo ptá znovu, naléhavûji. Ne, uï nikam nepûjde, musí se uãit. 28