MuÏ mizí ve vchodu ãíslo 32. Spontánnû tisknu kabelku na prsa, snaïím se skr t Ïlutou hvûzdu. Mám pokraãovat v chûzi? Ale kam? Musím pfiece domû.

Transkript

1 Pokus se pfieïít! JDU PO SKALITZER STRASSE. Je nûco po druhé hodinû, po mourn den v Berlínû-Kreuzbergu. Kolem mne hluãnû projíïdí nadzemka. Na ulici se pohybuje hodnû lidí, v ichni mají bledé, uzavfiené obliãeje poznamenané zimou, oãi upírají do zemû. Také já jdu zamy lená, nejdfiív si jen letmo v ímám muïe, kter kráãí o jeden blok pfiede mnou. Je 20. leden Myslím na dne ní veãer. Maminka, já a mûj bratr chceme pryã z Berlína. Útûk plánujeme uï dlouho. Jen je tû jednou se sejdeme v na em bytû a domluvíme se co a jak. KdyÏ v echno dobfie dopadne, za pár hodin se s Berlínem rozlouãím. Jaképak to bude tam, kam jedeme? Rozhodnû lep í neï tady. AlespoÀ si to myslíme. Doufáme. Je to na e poslední nadûje. Pfiesto se mi ná plán zdá ílen, stále myslím jen na to. Na poslední chvíli si v imnu, Ïe jsem uï blízko domu ãíslo 32, kde bydlíme. Procházím kolem lucerny, je tû pár krokû. Vtom cítím, Ïe nûco není v pofiádku. Zvednu hlavu a pozoruji muïe kráãejícího pfiede mnou nûco se mi na nûm nelíbí. Zírám na jeho záda v tmavém kabátû, bezdûãnû se pfiizpûsobuji rytmu jeho chûze. MuÏ dûlá rychlé, krátké kroky, jako kdyï je mu zima. Najednou mám strach, aniï tu ím, proã. 7

2 MuÏ mizí ve vchodu ãíslo 32. Spontánnû tisknu kabelku na prsa, snaïím se skr t Ïlutou hvûzdu. Mám pokraãovat v chûzi? Ale kam? Musím pfiece domû. NemÛÏu najednou mûnit na e plány, nenechám v echno krachnout. DÛm ãíslo 32 je obyãejn berlínsk ãinïák s okrovou fasádou, zãernalou od sazí z kamen na uhlí. Otvírám vchodové dvefie a vstupuji na schodi tû. Je tu cítit lino a studen koufi. Ná byt je v pfiedním traktu ve druhém patfie. MuÏe nevidím. Neváhám a stoupám po schodech nahoru. Jsem asi prostû jen pfiecitlivûlá. Zbyteãnû si dûlám starosti, ten ãlovûk uï tu urãitû není. A moïná Ïe el k nûkomu na náv tûvu anebo si spletl ãíslo a za chvíli se vrátí zpátky. Vtom ho zahlédnu. Stojí ve druhém patfie, právû u na ich dvefií, opírá se o nû zády. Nedívám se na nûj, hledím kamsi do neznáma. Nejradûji bych se vrátila dolû, ale uï je pozdû. Není v chodiska. Kráãím po schodech ve stejném rytmu jako dfiív, ani rychleji, ani pomaleji. Pofiád tisknu kabelku na prsa. Teì musím projít kolem nûho. Jsem tak blízko, Ïe by se mne mohl dotknout, ale nedívám se na nûj, sna- Ïím se ze v ech sil pûsobit lhostejnû. Co tady ten ãlovûk chce, proã stojí pfied na imi dvefimi? Na koho ãeká? Jeho tváfi se mi jen mihne jako svûtlá skvrna nad tmav m plá tûm. MuÏ se neh be. Ve tfietím patfie se zastavuji. Musím se rychle rozhodnout. Energicky zvoním u jednûch dvefií. Sousedy, ktefií zde bydlí, znám málo, pfiestoïe byt je pfiímo nad námi. Nejsou to Îidi, nikdy jsem s nimi nemluvila. Teì se modlím, aby byli doma. A skuteãnû sly ím krátké, ener- 8

3 gické kroky, které se blíïí ke dvefiím. Podpatky klepou na prknech podlahy, jsou to Ïenské kroky. Sousedka otevfie dvefie a hned mne poznává. Bojím se, Ïe mne hlasitû pozdraví, ona v ak mlãí, k vne, abych la dál, a zavfie dvefie. Teì chápu, Ïe se muselo stát nûco hrozného. Vidím to v jejích oãích. Zve mne do pokoje, nabízí Ïidli. Posadím se a ona si sedá proti mnû. Tak jste pfii la, eptá, jako kdyby nás ten ãlovûk na schodi ti mohl sly et. Gestapo. Kdy? ptám se a sly ím svûj hlas jako z dálky. Stûny pokoje se ke mnû blíïí, strop najednou tmavne, jako by zhaslo svûtlo. Dopoledne, odpoví. Pfied pár hodinami. Sly ela jsem nûkoho fivát na schodi ti: Otevfiete, otevfiete! Pak se oz val rámus na schodech. BûÏela jsem k oknu a oni akorát vycházeli ze dvefií. Strãili je do policejního auta. Koho? Paní Meissnerovou, fiíká sousedka, a je tû dva dal- í, muïe a Ïenu, tak pfies dvacet. Neznám je. A také chlapce. Mého bratra Ralfa. A maminku? Zakroutí hlavou. Tvoje maminka tam nebyla. Pfii la aï za hodinu potom, co gestapo ode lo, vypráví dál sousedka. Dvefie bytu uï byly zapeãetûné. V echno jsem jí fiekla. Ptala se maminka na mne? ekla jsem jí, Ïe jsi tady nebyla. A kde je teì? la ke znám m. K ÎidÛm. Nûkde poblíï v na í ulici. Hned jsem vûdûla, koho tím myslí. ManÏele, které jsme trochu znali, o tfii domy dál. Urãitû je maminka 9

4 tam, docela blízko, ale já za ní nemûïu. Ten muï nepochybnû stojí pofiád u na ich dvefií. NemÛÏu odejít, nemûïu nic dûlat, jenom neãinnû sedût a ãekat. Sousedka mne nechá pfiem let. Jsem jí vdûãná, Ïe mû neposílá pryã. Sedí stejnû jako já, s lokty opfien mi o stûl, s tváfií v dlaních. Neznáme se, nemûïe mi nijak pomoci, ale jsem pfiesto ráda, Ïe mne tady nechává. A také, Ïe mlãíme. Je odpoledne. Z kuchyàského okna je vidût kousek bledého lednového nebe, zaãíná se stmívat. Nakonec vstanu a louãím se. Musím jít, a to hned, je mi jedno, jestli tam ten muï je tû stojí. Pomalu sestupuji po schodech. Pfied na imi dvefimi nikdo není. Teì si mûïu prohlédnout pásku pfielepenou pfies zámek a vefieje. Teprve dole na ulici mne opou tí strnulost. My lenky se pfiedhánûjí, musím jednat rychle. Nevím ani, jak dlouho jsem byla u sousedky, urãitû déle neï hodinu, moïná dvû. Maminka na mne ãeká, jistû si dûlá starosti. Teì musíme uvaïovat, co dál. Buì hledat bratra, nebo se ukr t. AÈ je to jak chce, spoleãnû snad najdeme nûjaké v chodisko. Stojím pfied domem znám ch. Brzy uvidím maminku. UÏ je skoro tma, známí stojí u osvûtleného okna, vidím pfies záclonu jejich obrysy. Dívám se pozornû, hledám maminãinu postavu, ale nevidím ji. Paní mi otevfie dvefie. Kde je? ptám se ud chanû. Paní ãeká, aï projdu do pfiedsínû, a pak zavfie. UÏ ode la. Nejdfiív nic nechápu. Pfii la jsem pozdû? Nebo mû nûkde hledá? Nechala ti vzkaz. âekám, Ïe mi Ïena nûco dá, ona 10

5 ale jen mlãky stojí. Dívám se, jestli má v rukou nûjak dopis, nûco, co mi maminka posílá. Mám ti jenom nûco vyfiídit. Pak mi opakuje to, co mi maminka uï nemohla fiíct sama: Rozhodla jsem se jít na gestapo. PÛjdu s Ralfem, aè je to kam chce. Ty se pokus pfieïít! Jsou to její slova? Vypadá to, jako kdyï se to net ká mne. Chladná slova z úst cizích lidí. Hledím na Ïenu tázavû. ekla jenom tohle, nic víc. Pak ode la. Pokus se pfie- Ïít. Opakuje vzkaz. Teprve teì zaãínám chápat smysl. Je to stra livá vûta, tvrdá a lhostejná. Stojím tu bez niãeho, nemám od maminky ani fiádku, jenom tenhle vzkaz. Îena náhle sáhne po nûãem na poliãce v pfiedsíni. Vtiskne mi to do ruky, cítím hladkou kûïi a prohlíïím si maminãinu kabelku. Vnímám známou vûni staré kûïe, parfému a náplní do tuïky, m dla, mokrého plá tû a papíru, vûni de tivého dne. Osobitou maminãinu vûni. Sáhnu do ta ky a vytáhnu adresáfi, mal not sek s ãtvereãkovan mi listy. Obálka se uï dávno odtrhla. Po stranû je abecední seznam, stfiídavû ãernû a ãervenû, nûkterá písmenka jsou ménû ãitelná. Nûkteré adresy jsou napsány úhlednû plnicím perem, jiné nadrápané rychle tuïkou: adresy cestovních kanceláfii, vízov ch oddûlení, konzulátû a dal í, které se snad mohou hodit. Ale v ta ce je je tû nûco. Na dnû nahmatám nûco tûïkého, hladkého a studeného. Vyndávám maminãin náhrdelník. Polodlouh, z matnû vyle tûn ch jantarû, které se uprostfied zvût ují, Nûkteré kamínky jsou nazlátlé anebo hofiãicovû Ïluté, jiné tmavé, skoro naãervenalé. 11

6 Zavírám ta tiãku a mífiím ke dvefiím. Není dûvod se tady déle zdrïovat. Îena se na mne dívá, ale nezdrïuje mne, neptá se, kam jdu. Na shledanou, louãím se. Na shledanou, odpoví, ale obû víme, Ïe Ïádné shledání nebude. Toho dne, kdy jsem ode la do ilegality, jsem si sundala hvûzdu. Stojím znovu na ulici. Pak automaticky kladu nohu pfied nohu. UÏ je úplná tma a hrozná zima. NemÛÏu pfiece zûstat pfies noc venku. Kam ale jít? Najít si nûjakou laviãku? Zmrzla bych. Musím nûco vymyslet. Je mi sice jednadvacet, ale je tû nikdy jsem se sama nerozhodovala. Vlastnû jsem nemûla vlastní Ïivot, mûj Ïivot byl zároveà Ïivotem mé matky, bratra, mé rodiny. Teì je to pryã. Proã na mû jenom maminka nepoãkala? Kráãím bez cíle mechanicky dál. Najednou stojím pfied bytem m ch Ïidovsk ch pfiátel, Siggieho Hirsche a jeho sestry. Ani nevím, jak jsem se sem dostala. Zazvoním. Jsou doma, mohu zde pfiespat, pár nocí, mé první noci v ilegalitû. Brzy ráno opou tím byt a odcházím do lednové tmy. Moje ilegalita je zatím jenom bezcílné bloumání po dobfie znám ch ulicích, které se mi náhle zdají cizí a nepfiátelské. Ode dne ka se musím bát, Ïe potkám nûkoho, kdo mne zná. Jdu se sklonûnou hlavou, nechci, aby mi protijdoucí vidûli do tváfie. Ale nikdo si mû nev ímá. Lidé mají obliãeje zachumlané v álách a límcích. KaÏd spûchá do práce. Já nespûchám nikam, prostû jen jdu. Svítá. Postupnû otvírají pekárny a novinové stánky, pak v echny dal í obchody. Nûkdy v poledne procházím kolem kadefinictví. Uvnitfi je prázdno, holiãka zametá a ãeká na zákazníky. 12

7 Dostanu nápad. Co si pfiejete? ptá se kadefinice s úsmûvem. Chtûla bych obarvit vlasy! Usedám do kadefinického kfiesla. Jakou barvu byste si pfiála? UvaÏuji. Rudou, rozhodnu se. Nechávám si obarvit vlasy na tiziánovû rudou. Lidé jsou pfiesvûdãení, Ïe Îidé nemají zrzavé vlasy. Nechci vypadat jako Îidovka. Moje ãerné vlasy tûïko pfiijímají barvu, kûïe mne pálí, chci v ak vypadat jinak. Teì uï nejsem vãerej í Margot Bendheimová. Tamta Margot uï nemá nárok na existenci. Jsem v ilegalitû. Pokus se pfieïít! musím to tedy zkusit. Musím to zkou- et dnes a v dal ích dnech mé ilegality, tak jak mi maminka pfiikázala. 13

8

9 1 Gu i, Adele a str ãek na tfiíkolce Dûtství v Berlínû NARODILA JSEM SE 5. LISTOPADU roku 1921, v loïnici m ch rodiãû v Lindenstrasse v Berlínû. V ichni mûli radost z nekomplikovaného porodu, i kdyï chlapec, kter by po smrti rodiãû ãetl kádi, by byl jistû vítanûj í. Rodiãe mi dali jméno Anni Margot. KdyÏ jsem pfii la na svût, byli moji rodiãe, Auguste a Arthur Bendheimovi, oddáni právû rok a jeden den. Jak se tatínek s maminkou seznámili, o tom mi nikdy nevyprávûli. Jako dítû jsem se jich na to neptala. Byli to jednodu e mí rodiãe. Ani jsem si nedokázala pfiedstavit, Ïe nûkdy nebyli spolu. Pro mne tvofiili jeden celek. Pozdûji, kdyï na e rodina uï neexistovala, bych ráda znala v echno, co bylo pfiedtím : pfied jejich svatbou, pfied m m narozením. Ale nikdo uï tu nebyl. Nikdo, kdo by mi mohl vyprávût o mnû, o mojí rodinû. V ichni jsou mrtví. Mamince, Augustû Grossové, které fiíkali Gu i, bylo pûtadvacet, kdyï se vdávala. Byla to moc hezká Ïena, men í, ãernovlasá, s velk ma tmav ma oãima. Existuje její fotografie z té doby, z jednoho fotostudia. Na fotografii má Gu i na sobû slamûn klobouk s irokou krempou a soustfiedûnû hledí do kamery. Vypadá nûïnû, ale rozhodnû a ãinorodû, jako by nemûla dost trpûlivosti stát pfii fotografování chvíli v klidu. Maminka se narodila 1895 v Tû ínû v horním Slez- 15

10 Moje matka Auguste Grossová v roce 1919