MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Vyjmenovaná slova a jejich obměny PEDAGOGICKÁ FAKULTA. Diplomová práce. Katedra českého jazyka

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra českého jazyka Vyjmenovaná slova a jejich obměny Diplomová práce Brno 2007 Vedoucí práce: PaedDr. Květoslava Klímová, Ph.D. Vypracovala: Helena Uhříková

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne 7. července 2007 Helena Uhříková 2

3 Poděkování Moje upřímné poděkování patří paní PaedDr. Květoslavě Klímové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce a za poskytování cenných rad a informací. Děkuji také mé rodině a blízkým přátelům za trpělivost a lidskou podporu. 3

4 OBSAH Úvod...6 I. Teoretická část Pravopis Pravopis morfologický Pravopis syntaktický Pravopis lexikální Psaní i, í nebo y, ý po obojetných souhláskách Současné učební osnovy a RVP Vzdělávací program Obecná škola Vzdělávací program Základní škola Rámcový vzdělávací program Učivo o vyjmenovaných slovech v učebnicích Učebnice češtiny od roku Současné učebnice Druhy pravopisných cvičení II. Praktická část Metodologický postup výzkumu Stanovení hypotézy Metody užité při zkoumání Diktát a uplatňovaný metodologický postup Přehled sledovaných slov Interpretace výsledků Shrnutí Zásobník didaktických her Závěr

5 Seznam literatury Resumé Summary Přílohy

6 Úvod Tématem mé diplomové práce je jeden z jevů lexikálního pravopisu psaní i/í a y/ý po obojetných souhláskách. Během své čtyřleté pedagogické praxe jsem zjistila, že žáci při psaní tohoto pravopisného jevu často chybují. Proto jsem se rozhodla blíže se ve své diplomové práci touto problematikou zabývat a ověřit výzkumem, které z řad vyjmenovaných slov jsou pro žáky nejobtížnější. Diplomovou práci jsem rozdělila na dvě části. V první, teoretické jsem se zaměřila na druhy pravopisu, na způsob zpracování učiva o vyjmenovaných slovech v současných osnovách a v RVP ZV. Dále jsem zkoumala, zda se řady vyjmenovaných slov, uváděné v učebnicích mateřského jazyka, měnily a do jaké míry. Zaměřila jsem se na učebnice od r až po současnost. Pro analýzu jsem si ze současné nabídky zvolila učebnice z SPN, a. s., dříve SPN, autorského kolektivu pod vedením V. Styblíka. Ve druhé, praktické části své diplomové práce jsem se zaměřila na ověřování úrovně znalostí a dovedností vyjmenovaných slov u žáků pátých tříd. Pro výzkum jsem zvolila vzorek 303 respondentů z jedenácti základních škol Zlínského kraje. Na základě zjištěných výsledků jsem se pokusila vyvodit závěry a přispět tak k hlubšímu poznání této problematiky. Součástí diplomové práce je také Zásobník didaktických her, které se mi v praxi při probírání a upevňování tohoto učiva osvědčily a které doporučuji pro zpestření vyučovací hodiny. 6

7 I. Teoretická část 1. Pravopis Pravopis je ustálený způsob zaznamenávání mluveného projevu. Zajišťuje nezbytnou jednotu psané podoby spisovného jazyka, která je základem účinného porozumění. Pravopis není součástí vnitřní stavby jazyka, jde o dohodu o způsobu psaní. Jeho struktura je flexibilní, proto je možné provádět změny a úpravy. Poslední kodifikaci soudobé pravopisné normy podávají Pravidla českého pravopisu z r Jejich znění je pro školní vyučování závazné. Znalost a ovládnutí pravopisu je pro budoucí uplatnění žáků ve společnosti velmi důležité, protože je to jeden z ukazatelů úrovně vzdělanosti. Osvojování základů českého pravopisu patří k základním úkolům vyučování mateřskému jazyku na 1. stupni. Při nácviku pravopisu se uplatňuje především mechanická paměť. Umění psát spočívá ve znalosti písmen, pravidel, jak písmena řadit, jak je použít ve slovech. Žáci zvládají tvary písmen, cvičí se v psacích dovednostech a současně si osvojují pravopisná pravidla. Vedle mechanické paměti jde i o optickou zkušenost. Žák vnímá při čtení grafickou podobu slov a ukládá si ji podvědomě do paměti. Čtení a psaní jsou tedy v jisté souvztažnosti. Není však přesně zjištěno, do jaké míry platí, že dobrý čtenář má i dobrou úroveň písemného projevu po stránce pravopisné. Ovládnutí pravopisu je nutné věnovat patřičnou pozornost a snažit se vyvarovat extrémních přístupů v projektu jazykového vyučování, tj. přeceňování nebo naopak jeho podceňování. Při přeceňování se znalost pravopisu stává hlavním, nebo dokonce jediným ukazatelem úrovně znalostí z celého předmětu. V opačném případě může dojít k nedostatečnému osvojení. 7

8 Zřetel k pravopisu je důležité uplatňovat ve všech písemných projevech žáka, tedy i v jiných vyučovacích předmětech (např. ve vlastivědě, matematice aj.). Psaní je výkon vyžadující fyzickou i psychickou sílu a zatěžuje celou osobnost žáka. Při nácviku musí brát učitel zřetel na jejich vývojové stádium a na jejich odlišné subjektivní vlastnosti. Rozdíly se projevují např. v tempu psaní. Učitel je musí do značné míry zejména v počátku respektovat a postupně se snažit tempo psaní vyrovnat. Tato okolnost je důležitá hlavně pro psaní diktátů. Ovládnutí pravopisu se opírá o znalosti ze slovotvorby, tvarosloví a skladby. Od pravopisných vědomostí žáci prostřednictvím postupného systematického výcviku dospějí k pravopisným dovednostem a později k návykům. Již v této etapě se řada pravopisných jevů automatizuje. Z didaktického hlediska se jednotlivé pravopisné jevy člení do tří skupin: 1. pravopis lexikální zabývající se podobou slova; 2. pravopis morfologický zahrnující jevy spjaté s ohýbáním, časováním a skloňováním slov; 3. pravopis syntaktický vyplývající ze vztahů ve větě jednoduché i všech typů souvětí Pravopis morfologický S jeho výcvikem se na prvním stupni základní školy teprve začíná. Upevňuje se hlavně na druhém stupni. Úspěšné zvládnutí jevů morfologického pravopisu závisí na kvalitě osvojení mluvnického učiva. Žáci musí ovládnout určování pádů a přiřazování jmen k příslušným vzorům. Nácvik se týká těchto jevů: psaní i/í, y/ý v koncovkách: 8

9 a) podstatných jmen: kocourovi, do Bratislavy, dříví b) přídavných jmen: ryzí zlato, zdravý člověk, Petrovy narozeniny c) sloves v přítomném čase: spím, pracuji, stavíte psaní mě mně v tvarech zájmena já 1. 2 Pravopis syntaktický Skladební pravopis se zabývá skladebními vztahy a souvisí se stavbou věty jednoduché a souvětí. Je zastoupen na obou stupních základní školy, avšak těžiště výcviku v interpunkci je až ve vyšších ročnících, v nichž se hlouběji proniká do stavby věty jednoduché i všech typů souvětí. Skladební pravopis zahrnuje tyto jevy: 1. shodu přísudku s podmětem, kdy je přísudek vyjádřen slovesným tvarem příčestí minulého; 2. větnou interpunkci jejíž pravidla se týkají - psaní interpunkčního znaménka na konci větného celku: Altánek postavil můj dědeček. Přijde k nám Martina na návštěvu? Nechoď večer ven! - interpunkce ve větě jednoduché a v souvětí: V lednici bylo mléko, vejce, sýry a ovoce. Na výlet nejeli, protože pršelo. - grafický zápis přímé řeči: Jana řekla:,,až se vzbudíš, pojedeme na výlet.,,až se vzbudíš, pojedeme na výlet, řekla Jana.,,Až se vzbudíš, řekla Jana,,,pojedeme na výlet. 9

10 1. 3 Pravopis lexikální S grafickou podobou slova, která je neměnná, a s jeho slovotvornou strukturou je spjatý pravopis lexikální. Jde o ustálené psaní kořene slova a jeho částí, a to předpon a přípon. Při nácviku lexikálního pravopisu se opíráme zejména o mechanickou paměť žáků, např. pamětné osvojování řad vyjmenovaných slov. Protože se výrazně rozvíjí především v mladším školním věku, je nácvik jevů lexikálního pravopisu zařazen na první stupeň základní školy. Na druhém stupni se psaní jevů dále procvičuje a upevňuje. K jevům lexikálního pravopisu náleží: a) kvantita samohlásek b) ú ů c) i y po obojetných souhláskách v kořenech slov a ve formantech d) dě, tě, ně; bě/bje, pě, vě/vje, mě/mně e) souhláskové skupiny a souhlásky na konci slov f) předložky s, z g) předpony s-, z-, vzh) velká písmena Vzhledem k tématu mé diplomové práce se v další části podrobněji zaměřím na psaní y, ý po obojetných souhláskách v kořenech slov, na tzv. vyjmenovaná slova. 10

11 2. Psaní i, í, / y, ý po obojetných souhláskách Typickým rysem českého pravopisu je existence dvou grafémů i y označujících jeden foném. Tato podvojnost v psaní má svůj historický původ. Písmena i y označovala v minulosti samohlásky rozdílné: měkké i označovalo dnes běžné vysoké /í/, kdežto tvrdé y samohlásku spíše středovou střední, blízkou dnešnímu ruskému nebo polskému /y/. Přestože samohláska /y/ splynula s /i/, uchoval pravopis původní grafém y. Psaní tak nemá oporu ve výslovnosti a stává se pro žáky obtížným. Volba psaní závisí na předchozí hlásce. V případě tvrdých písmen h, ch, k, r a grafémech d, t, n (pokud označují tvrdou souhlásku) se píše výhradně tvrdé y. Po pravopisně měkkých písmenech ž, š, č, c, ř, j a písmenech označujících měkké d, t, ń se píše měkké i. Po písmenech pravopisně obojetných (tj. b, f, l, m, p, s, v, z) se může vyskytovat jednak i/í, jednak y/ý. Výše uvedené skupiny souhlásek jsou označovány jako tvrdé, měkké a obojetné. S jejich přehledem se žáci seznamují ve 2. ročníku. Výuka začíná pamětným osvojením řad a pokračuje praktickým písemným výcvikem. Nácvik probíhá zpočátku odděleně jen po souhláskách tvrdých a jen po souhláskách měkkých, teprve potom se přistupuje k psaní i, í/y, ý po souhláskách obojetných. Zvládnutí nebývá pro žáky v tomto věku jednoduché. Učivu je třeba věnovat dostatek času, neustále se k němu vracet a opakovat. Psaní slov s i y po obojetných souhláskách tvoří těžiště pravopisného učiva ve třetím ročníku. Početně převažují slova s i. Tvrdé y/ý se píše jen ve vymezené skupině slov, nazývaných vyjmenovaná slova. Řady vyjmenovaných slov uváděné v učebnicích nezachycují všechna slova. Plné znění předkládají Pravidla českého pravopisu. 1 Tyto 1 KOLEKTIV AUTORŮ. Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 2002, str

12 řady slov jsou normalizovány a jsou to řady uzavřené, které se v dalších ročnících již nerozšiřují. Nácvik začíná pamětným osvojením ucelených řad (postupujeme podle abecedního pořadí souhlásek: b, f, l, m, p, s, v, z) 1. Zapamatování řad nedělá žákům zpravidla potíže, protože v tomto stádiu vývoje mechanická paměť převažuje nad logickou. 2 Dále se pokračuje odstupňovaným procvičováním jen slov s y a jejich slovy příbuznými, později dohromady slov s y a i. Můžeme začít od izolovaných slov, brzy však přejdeme na slova v kontextu. Kontext určí význam slova a zabrání chybnému psaní fonetických homonym a paronym. Důležitou a pro žáky náročnou fází výcviku je pochopení rozdílu mezi pojmy slovo vyjmenované, tvar slova a slovo příbuzné. Při odůvodňování často postupují následujícím způsobem: Bydlela je slovo příbuzné s vyjmenovaným slovem bydlit, proto napíšeme po b y. Ve všech fázích nácviku vedeme žáky k uvědomělému rozhodování o užití y i. Stanovíme jim přesný, správný, úplný, ale co nejúspornější postup při odůvodňování jednoduchý algoritmus: 3 Je to slovo vyjmenované? Je Napíšeme y/ý. Není. Je to slovo příbuzné s vyjmenovaným? Je.Napíšeme y/ý. Není Napíšeme i/í. U zdůvodňování zpočátku vyžadujeme přesnost a úplnost. Později, až žáci dojdou k jisté automatizaci, mohou používat i zkrácený způsob 1 Vyjmenovaná slova po f se necvičí, protože čeština takové slovo nemá. Slovo fyzika je cizího původu, přesto je v učebnicích a didaktických materiálech často uváděno. 2 ČAČKA, O. Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících. Brno: Doplněk, 2000, str BRABCOVÁ, R. a kol. Didaktika českého jazyka. Praha: SPN, 1990, str

13 zdůvodňování. Např.: Kopýtko je příbuzné slovo s vyjmenovaným slovem kopyto, proto napíšeme po p y. Při řešení je vhodné a účinné konfrontovat řešený případ s několika dalšími příklady analogickými nebo protikladnými. R. Brabcová uvádí v Didaktice českého jazyka 1 zásady, které bychom měli při výuce vyjmenovaných slov dodržovat: 1) od začátku vycházíme z celých řad; 2) pravopis slov vyjmenovaných a příbuzných cvičíme současně; 3) současně cvičíme slova s i, í a y, ý; 4) nepravá homonyma cvičíme nejprve ve dvojicích, nejlépe tak vynikne rozdíl lexikálních významů; 5) ve 3. ročníku se soustředíme na zvládnutí algoritmu; 6) ve 4. ročníku procvičujeme osvojení postupu, ale používáme více příbuzných slov; 7) výcvik tohoto pravopisného jevu bude dovršen až v pátém ročníku; 8) těžiště výcviku vidíme v souhrnných cvičeních; 9) při hodnocení musí mít učitel na paměti, že žáci se tomuto jevu stále učí; 10) vzhledem k charakteru učiva hrozí nebezpečí stereotypnosti (zejména při úplném odůvodňování) a únavnosti, proto zařazujeme vhodné aktivizující formy práce např. střídání ústního a písemného procvičování, práce frontální, skupinové a individuální, soutěživé formy za pomoci kartiček, magnetické tabule, počítače, zařazujeme všestranné jazykové rozbory; nesmí však zaniknout vlastní téma hodiny psaní i/í a y/ý po obojetných souhláskách. 1 BRABCOVÁ, R. a kol. Didaktika českého jazyka. Praha: SPN, 1990, str

14 3. Současné učební osnovy a Rámcový vzdělávací program 3. 1 Vzdělávací program Obecná škola Vzdělávací program Obecná škola si klade za cíl výuky českého jazyka a literatury umět jazyk používat, tj.,,hezky a výstižně mluvit a číst s porozuměním. 1 V programu je sice učivo rozvrženo do jednotlivých ročníků, ale učitelům se doporučuje využívat ho jako podmětu k tvorbě vlastního učebního plánu s přihlédnutím k místním podmínkám, úrovni žáků, jejich aspiracím. Učivo o psaní i/y po obojetných souhláskách v základu slova je zařazeno už od 2. ročníku. Žáci si takových slov všímají při četbě nebo v mluveném projevu. Vypisují je a třídí do sešitu, tvz. Slovníčku, podle obojetných souhlásek např.: by bý, ly lý. Ve třetím ročníku se v průpravě pravopisu i/y po obojetných souhláskách pokračuje. Žáci řadí příbuzná slova do řad, poznávají odvozená slova, uvědomují si, které části slov se běžně obměňují a jak se tím jejich význam mění. Učí se rozlišovat mluvnické tvary slov a pokračuje práce s osobními slovníčky. Teprve ve 4. ročníku se seznamují s vyjmenovanými slovy jako ucelenými řadami. Nacházejí a doplňují k nim slova příbuzná a pozorují jejich významovou souvislost. V průběhu 5. ročníku vyhledávají a poznávají složitější případy odvozených slov. Přitom využívají různých textů, např.: hádanky, hry, kvízy nebo vlastní jazyková sdělení. Pro kontrolu vlastních textů se doporučuje využívání Pravidel českého pravopisu. 1 KOLEKTIV AUTORŮ. Vzdělávací program Obecná škola. Praha: Portál, 1996, str

15 3. 2 Vzdělávací program Základní škola Cílem vzdělávacího programu Základní škola při výuce českého jazyka je kvalitní osvojení a užívání mateřského jazyka v jeho mluvené i písemné podobě. Osnovy předmětu obsahují několik částí: Specifické a vzdělávací cíle předmětu, Přístupy k obsahu organizaci výuky, vlastní Učivo, Co by měl žák umět a Příklady rozšiřujícího učiva. Učivo o psaní i/y po obojetných souhláskách v základu slova je v jednotlivých ročnících řazeno spirálovitě, uspořádané do didaktického systému určujícího náplň vyučování. S pravidly psaní i/y se žáci poprvé setkávají ve 3. ročníku. Seznamují se s vyjmenovanými slovy v ucelených řadách. Při probírání je kladen důraz na pamětní osvojení řad a využití slov v textu. Ve čtvrtém ročníku si žáci nejprve aktivizují poznatky z předchozího ročníku a následně si prostřednictvím různých typů cvičení osvojují a procvičují uvědomělé používají i/y po obojetných souhláskách, seznamují se složitějšími případy slov příbuzných a rozšiřují jejich okruh. V pátém ročníku se výuka vyjmenovaných slov uzavírá. Žáci by měli umět uvědoměle užívat vyjmenovaná slova a frekventovaná slova příbuzná v psaných i mluvených projevech. 15

16 3. 3 Rámcový vzdělávací program V souladu s novými principy vzdělávací politiky našeho státu dochází v současnosti k zavedení nového systému vzdělávacích dokumentů. Státní úroveň představuje Národní program vzdělávání a Rámcový vzdělávací program, který vymezuje závazné rámce základního vzdělávání, a na jehož základě si každá škola vytváří svůj Školní vzdělávací program. Závazným dokumentem na školní úrovni budou tedy jednotlivé Školní vzdělávací programy vypracované podle stanovených zásad. Jedním z hlavních cílů nového systému vzdělávání je pomoci žákům utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence. Za klíčové kompetence jsou považovány: kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a kompetence pracovní. 1 Vzdělávací obsah základního vzdělání je rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí, které jsou tvořeny vzdělávacími obory. Vzdělávací obsah každé oblasti je na 1. stupni rozčleněn do dvou období. První období představuje 1. až 3. ročník a druhé období 4. až 5. ročník. Tento systém základního vzdělávání chápe učivo jako prostředek k dosažení očekávaných výstupů (výstup vymezení předpokládané způsobilosti využívat učivo v praktických situacích a běžném životě). 2 Pro Školní vzdělávací programy je splnění výstupů na konci 1. období pouze orientační, ale na konci 2. období je už závazné. Ke vzdělávacím oblastem patří i Jazyk a jazyková komunikace s oborem Český jazyk a literatura. Tento obor má komplexní charakter a obsahuje tři složky, jejichž obsahy se během výuky vzájemně prolínají. Jsou to složky: komunikační a slohová výchova, jazyková výchova 1 KOLEKTIV AUTORŮ. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP, 2004, str Tamtéž str

17 a literární výchova. V jazykové výchově žáci získávají vědomosti a dovednosti potřebné k osvojování spisovného jazyka, učí se poznávat a rozlišovat jeho další formy. Prostřednictvím jazykové výchovy jsou vedeni k přesnému a logickému myšlení, které je základním předpokladem jasného, přehledného a srozumitelného vyjadřování. Při rozvoji potřebných znalostí a dovedností se uplatňují a prohlubují i obecné intelektové dovednosti žáků, např. dovednosti porovnávat různé jevy, jejich shody a odlišnosti, třídit je podle určitých hledisek a dospívat k zobecnění. Český jazyk se tak od počátku vzdělávání stává nejen nástrojem získávání většiny informací, ale i předmětem poznávání. Pravopisným učivem se žáci zabývají především v jazykové výchově, kde Rámcový vzdělávací program vymezuje pro první stupeň základní školy tyto očekávané výstupy: 1. období Žák odůvodňuje a píše správně: i/y po tvrdých a měkkých souhláskách i po obojetných souhláskách ve vyjmenovaných slovech; dě, tě, ně, ú/ů, bě, pě, vě, mě mimo morfologický šev; velká písmena na začátku věty a v typických případech vlastních jmen osob, zvířat a místních pojmenování období,,žák píše správně i/y ve slovech po obojetných souhláskách; zvládá základní příklady syntaktického pravopisu. 2 1 KOLEKTIV AUTORŮ. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha: VÚP, 2004, str Tamtéž str

18 4. Učivo o vyjmenovaných slovech v učebnicích 4. 1 Učebnice češtiny od roku 1953 Dějiny českého pravopisu prošly pěti vývojovými fázemi od pravopisu primitivního, spřežkového, diakritického nebo Husova pravopisu, bratrského až po pravopis novodobý. V roce 1902 byla vydána první pravidla pravopisu pod názvem Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví. Na jejich vydání se velkou měrou podílel významný český jazykovědec Jan Gebauer. V letech po druhé světové válce vydalo Státní pedagogické nakladatelství a Česká akademie věd opakovaně Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů, jednalo se prakticky o nezměněné otisky z roku Z těchto pravidel vychází učebnice Český jazyk učebnice mluvnice, pravopisu a slohu pro třetí postupný ročník Národní školy vydané SPN roku Učivo lexikálního pravopisu o vymezených případech domácích slov, ve kterých píšeme v kořenech po obojetných souhláskách b, f, l, m, p, s, v, z jednak i/í, jednak y/ý, je řazeno podle abecedního pořadí souhlásek. Slova jsou zde uvedena v plném znění v souladu s pravidly. Na rozdíl od současnosti se zde nemluví o tzv. slovech vyjmenovaných, ale o nejdůležitějších slovech, ve kterých píšeme y/ý po obojetných souhláskách. 2 V dobovém odborném tisku je užíváno i termínu tzv. vyňatá slova. 3 1 ŠTĚPÁNEK, Š., TKÁČ, K., ŘÍHA, B., BĚLIČ, J., HORÁK, O., SVĚRÁK, F. Český jazyk; Učebnice mluvnice, pravopisu a slohu pro 3. postupný ročník NŠ. Praha: SPN, Tamtéž str GRODL, J. Sloveso býti při vyučování o t. zv. vyňatých slovech. Český jazyk a literatura, 1955, str

19 Řady nejdůležitějších slov, tak jak jsou uvedeny v učebnici z roku 1953: 1 B býti, obyčej, bystrý; bylina, kobyla, býk; L slyšeti, mlýn, blýskati se; polykati, plynouti, plýtvati; lýko, lysý, lýtko, lyže; M my, mýti, hmyz; mysliti, mýliti se, myš, hlemýžď; mýto, mýtiti, zamykati, smýkati; P pýcha, pytel, pysk; netopýr, slepýš, pyl; kopyto, klopýtati, třpytiti se; zpytovati, pýřiti se, pykati; S sytý, syn, sýr; syrový, sychravý, usychati; sýkora, sysel, sýček; syčeti, sypati, syrob; V předpona vy- (vý-), vykati, vy; vysoký, vydra, výr; zvykati, žvýkati, výti, výskati; Z brzy, jazyk, nazývati; Soubory slov obsahují pouze slova základní, s příbuznými slovy se žáci seznamují při procvičování. Do řad nejsou zařazena žádná vlastní jména ani vlastní jména místní. Zařazen je tvar 1. pádu zájmen my, vy. Jako jediný formant s i/í y/ý po obojetné souhlásce je uvedena předpona vy- (ve slově vykat se vyskytuje y/ý po obojetné souhlásce v předponě). Slova jsou v řadách uspořádána do rytmických sekvencí usnadňujících zapamatování a žáci se pak slova po jednotlivých sekvencích učí. Prvním úkolem je jejich pamětné osvojení a schopnost užít slova ve větě. Následuje procvičování v pěti až šesti pravopisných cvičeních různého typu. Nejčastěji se jedná o doplňování spojené s přepisem či vysvětlením. V menší míře jsou zastoupena cvičení vyhledávací, obměňovací a konstrukční. 1 ŠTĚPÁNEK, Š., TKÁČ, K., ŘÍHA, B., BĚLIČ, J., HORÁK, O., SVĚRÁK, F. Český jazyk; Učebnice mluvnice, pravopisu a slohu pro 3. postupný ročník NŠ. Praha: SPN,

20 Příklad cvičení: Doplň do slov y/ý nebo i/í, odůvodni pravopis a cvičení přepiš. 1 Malý Jiřík b_l koťátko. U zámku b_l park. B_l jsi už v Praze? Hodiny odb_ly půlnoc. Po poslední probrané sekvenci dané řady následuje šest až devět cvičení souhrnných. Výuka řad nejdůležitějších slov neprobíhá uceleně. Kapitoly s učivem o užívání i/í a y/ý po obojetných souhláskách jsou střídány kapitolami s učivem o jevech tvaroslovného pravopisu. Závěrečná souhrnná cvičení zařazena nejsou. V souladu s úpravami pravidel v roce 1957 dochází v učebnici Český jazyk pro 3. ročník vydané SPN roku 1962 v řadách vyjmenovaných slov k určitým změnám. Do řad byla vložena slova vzlykat, chmýří a pýr. Tvary slov býti, slyšeti, blýskati se, polykati, plýtvati, mýti, mysliti, mýliti se, zamykati, klopýtati, třpytiti se, usychati, syčeti, sypati, zvykati, žvýkati, výti, výskati, nazývati byly nahrazeny tvary být, slyšet, blýskat se, polykat, plýtvat, mýt, myslit, mýlit se, zamykat, klopýtat, třpytit se, usychat, syčet, sypat, zvykat, žvýkat, výt, výskat. V několika případech došlo k záměně za slova příbuzná: plynouti plyn, mýtiti mýtina, smýkati smyk, pýcha pyšný, nazývati ozývat se. Slova lysý, mýto, zpytovati, pýřiti se, pykati, syrob, vykati byla vypuštěna úplně. Důvodem vypuštění slova syrob byla změna psaní nejdříve na sirob 2, později na sirup 3. Celkový počet slov se snížil z 64 na ŠTĚPÁNEK, Š., TKÁČ, K., ŘÍHA, B., BĚLIČ, J., HORÁK, O., SVĚRÁK, F. Český jazyk; Učebnice mluvnice, pravopisu a slohu pro 3. postupný ročník NŠ. Praha: SPN, 1953, str TRÁVNÍČEK, F. Slovník jazyka českého. Praha: Slovanské nakladatelství, 1952, str HOLUB, J., LYER, S. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: SPN, 1978, str

21 Řady nejdůležitějších slov, tak jak jsou uvedeny v učebnici z roku 1962: 1 B být, obyčejný, bystrý; bylina, kobyla, býk; L slyšet, mlýn, blýskat se; polykat, plyn, plýtvat; lýko, lýtko, lyže, vzlykat; M my, mýt, hmyz; myslit, mýlit se; myš, hlemýžď, mýtina; zamykat, smyk, chmýří; P pyšný, pytel, pysk; netopýr, slepýš, pyl; kopyto klopýtat, třpytit se, pýr; S sytý, syn, sýr; syrový, sychravý, usychat; sýkora, sysel, sýček; syčet, sypat; V vy, vysoký; vydra, výr; zvykat, žvýkat; výt, výskat, vy-/vý-; Z brzy, jazyk, ozývat se; Strukturální členění učiva psaní i/í a y/ý po obojetných souhláskách zůstalo zachováno. Výuka jednotlivých řad stále neprobíhá uceleně. Kapitoly o vyjmenovaných slovech jsou střídány kapitolami se slohovým a tvaroslovným učivem. Vyjmenovaná slova si žáci osvojují a procvičují tak jako v minulých letech, po sekvencích. Rozdíl je v použitých typech pravopisných cvičení. Ustupuje doplňování, ve větší míře je zastoupeno vyhledávání spojené s vysvětlováním a diktáty. Několik cvičení je zaměřeno na významový rozdíl homonym. Příklad cvičení: Vypiš slova s i/í i y/ý po b a odůvodni pravopis. 2 Pasáček práskal s bičem. Dědeček sbíral byliny. 1 KOHOUTEK, H., BARTOŇ, M., MASOJÍDEK, Č. Český jazyk pro 3. ročník. Praha: SPN, Tamtéž str

22 Po probrání všech řad schází ucelený přehled vyjmenovaných slov, který by vhodně doplnil uvedených 10 souhrnných cvičení. Ve srovnání s učebnicí českého jazyka z roku 1962 dochází v učebnici Český jazyk pro 3. ročník, 1 kterou vydává SPN v roce 1978, k několika změnám. Jedná se jednak o strukturální změny, jednak o změny v řadách vyjmenovaných slov. Sledované učivo lexikálního pravopisu je obsahem jedné kapitoly nazvané Psaní i/y po obojetných souhláskách mimo koncovku. Žáci si osvojují a procvičují celou řadu najednou, nikoliv po sekvencích. Kapitolu uzavírá přehledná tabulka vyjmenovaných slov a 12 souhrnných cvičení. Podstatnou změnou v řadách je jejich rozšíření o nová slova (lysý, pelyněk, plyš, dmýchat, nachomýtnout se, pýřit se, čepýřit se, vyžle, povyk, výheň), vlastní jména místní (Přibyslav, Litomyšl, Ruzyně) a v případu slovesa být, kdy je zastřena motivace tvoření, o slova příbuzná (bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek). Slova obyčejný, plyn, mýtina, smyk byla opakovaně nahrazena svými slovy základovými: obyčej, plynout, mýtit, smýkat. Vypuštěno bylo pouze slovo pýr. Celkový počet se tak zvýšil na 78 slov. Řady vyjmenovaných slov, tak jak jsou uvedeny v učebnici z roku 1978: 2 B být, bydlit, obyvatel, byt; příbytek, nábytek, dobytek; obyčej, bystrý, bylina; kobyla, býk, Přibyslav; L slyšet, mlýn, blýskat se; polykat, plynout, plýtvat; vzlykat, lysý, lýtko; lýko, lyže, pelyněk; plyš; M my, mýt, myslit, mýlit se; hmyz, myš, hlemýžď; mýtit, zamykat, smýkat; dmýchat, chmýří, nachomýtnout se; Litomyšl; 1 JELÍNEK, J., DVOŘÁKOVÁ, Z., HUBÁČEK, J., KLEMENT, B., TUPÝ, K. Český jazyk 3. Praha: SPN, Tamtéž. 22

23 P pýcha, pytel, pysk; netopýr, slepýš, pyl; kopyto, klopýtat, třpytit se; pýřit se, čepýřit se; S syn, sytý, sýr; syrový, sychravý, usychat; sýkora, sýček, sysel; syčet, sypat; V vy, vysoký, výt; výskat, zvykat, žvýkat; vydra, výr, vyžle; povyk, výheň a slova s předponou vy-/vý-; Z brzy, jazyk, nazývat, Ruzyně; 4. 2 Současné učebnice Při porovnávání učebnic českého jazyka vydaných v letech 1978, 1986 a 1995 jsem zjistila, že v řadách vyjmenovaných slov došlo pouze k malé změně. V učebnici z roku 1986 byla k vyjmenovaným slovům po p přidána slova zpytovat, pykat a pýr. Řady vyjmenovaných slov, tak jak jsou uvedeny v učebnici z roku a v učebnici z roku 1995: 2 B být, bydlit, obyvatel, byt; příbytek, nábytek, dobytek; obyčej, bystrý, bylina; kobyla, býk; Přibyslav; L slyšet, mlýn, blýskat se; polykat, plynout, plýtvat; vzlykat, lysý, lýtko; lýko, lyže, pelyněk; plyš; M my, mýt, myslit, mýlit se; hmyz, myš, hlemýžď; mýtit, zamykat, smýkat; dmýchat, chmýří, nachomýtnout se; Litomyšl; P pýcha, pytel, pysk; netopýr, slepýš, pyl; kopyto, klopýtat, třpytit se; zpytovat, pykat, pýr; pýřit se, čepýřit se; S syn, sytý, sýr; syrový, sychravý, usychat; sýkora, sýček, sysel; syčet, sypat; 1 JELÍNEK, J., DVOŘÁKOVÁ, Z., HUBÁČEK, J., KLEMENT, B., TUPÝ, K. Český jazyk 3. Praha: SPN, JELÍNEK, J., DVOŘÁKOVÁ, Z., HUBÁČEK, J., KLEMENT, B., TUPÝ, K. Český jazyk pro 3. ročník základní školy. Praha: SPN, a. s.,

24 V vy, vysoký, výt; výskat, zvykat, žvýkat; vydra, výr, vyžle; povyk, výheň a slova s předponou vy-/vý-; Z brzy, jazyk, nazývat; Ruzyně; V současné době nabízí náš knižní trh širokou škálu učebnic mateřského jazyka, které vydávají různá nakladatelství, např. SPN, a. s., Alter, Scientia, Nová škola, Jinan aj. Vznikly po roce 1990 ze snahy vytvořit nové, alternativní učebnice pro výuku českého jazyka. Protože se ve své diplomové práci zabývám řadami vyjmenovaných slov a jejich obměnami od roku 1953, zvolila jsem si pro analýzu učebnice z SPN, a. s., dříve SPN, autorského kolektivu pod vedením V. Styblíka. Přihlížela jsem zároveň však i k učebnicím z jiných nakladatelství. Při jejich analýze jsem se zaměřila na typy a počet pravopisných cvičení, které učebnice nabízejí v souvislosti s učivem o vyjmenovaných slovech Druhy pravopisných cvičení Učitel může při výuce vyjmenovaných slov, jejich procvičování a upevňování použít různé druhy pravopisných cvičení. Důležité však je, aby nepřevládal pouze jeden typ a aby se myšlenkové operace, na nichž jsou cvičení založena, střídaly. Opisovací Opisování je nejjednodušším a nejsnazším známým typem cvičení. Jeho cílem je přesný opis textu napsaného psacím písmem. Této formy práce se hojně využívá v 1. a 2. ročníku při výuce a nácviku psaní. Prostřednictvím opisování si žáci fixují tvary písmen i grafickou podobu slov. Ve 3. ročníku, kdy se předpokládá vysoká automatizace grafických 24

25 činností, bývají upřednostňovány náročnější způsoby procvičování. 1 Opisování se používá také při reedukaci vývojových poruch učení, zvláště dysgrafie a dysortografie. 2 Při rozboru sledovaných učebnic jsem zjistila, že autoři nezařadili k procvičování psaní i/í a y/ý po obojetných souhláskách žádné opisovací cvičení. V učebnici pro 3. ročník se sice vyskytují dvě cvičení se zadáním,,opište, ale jde v podstatě o přepis tištěné formy do psané. Podle mého názoru je opisování vhodné nejen k výuce psaní, ale také k osvojování a upevňování pravopisných pravidel. Odpadá fáze vybavování si tvarů písmen a žáci se mohou lépe soustředit na sledované pravopisné jevy. Zvláště důležitý je tento typ cvičení pro žáky s poruchami učení. Při opisování vyjmenovaných slov nebo příbuzných slov si mohou lépe zafixovat jejich podobu, zároveň procvičují psaní písmen. Přepisovací Tento druh nácviku patří spolu s opisováním k nejstarším užívaným cvičebním postupům, při němž žáci přesně převádějí předlohu z tištěné formy do psané. Přepisování přispívá k uvědomění si vztahu mezi psanou a zvukovou podobou slova, k fixaci spisovné podoby slova. Je ovšem poněkud náročnější než opis, zvláště pro žáky se specifickými poruchami učení.,,vlivem poruch zrakové analýzy, zrakové paměti a nediferencovaností představ o tvaru písmen přepisují předlohu se zvýšenou námahou, často nepřesně a neúplně. 3 Přepisovaný text žák analyzuje na slova, slabiky, hlásky, navzájem je odlišuje a zároveň analyzované prvky skládá v celek, srovnává části i celek.,,hodnota 1 FABIÁNKOVÁ, B., HAVEL, J., NOVOTNÁ, M. Výuka čtení a psaní na 1. stupni ZŠ. Brno: Paido, 1999, str ZELINKOVÁ, O. Poruchy učení. Praha: Portál, Tamtéž str