Vítejte v Evropě Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě

Transkript

1 Vítejte v Evropě Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:42

2 Překlad: Helena Berková Český překlad publikace Welcome to Europe: A Guide to Resettlement, vydaný v roce 2007 organizací ICMC, vznikl za finanční podpory UNHCR. - - UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:42

3 Předmluva Vítejte v Evropě! Srovnávací studie o přesídlování uprchlíků v Evropě Evropská unie poskytuje základní humanitární pomoc uprchlíkům na celém světě. Zodpovědný přístup EU k řešení těchto problémů má dlouhou tradici. Projevil se už po roce 1956 a neúspěšném protikomunistickém povstání v Maďarsku. Evropské země se tehdy snažily pomáhat s přesídlováním maďarských uprchlíků. Podpora ze strany EU bude mít pro státy, které se starají o uprchlíky, i nadále klíčový význam. Hostitelské země tak budou moci vycházet vstříc potřebám uprchlíků, pokud jde o přesídlení, a řešit související problémy. Přesídlování uprchlíků je důležitou a nedílnou součástí azylové politiky EU v rámci zahraničních vztahů. Svědčí o tom i slova zástupkyně Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Na schůzi výkonného výboru UNHCR zdůraznila, že ročně se na světě podaří přesídlit necelé procento uprchlíků. Jak dodala, za těchto okolností je třeba přesídlování vnímat jako nástroj ochrany uprchlíků, trvalé řešení jejich situace i konkrétní projev spoluzodpovědnosti. 1 Přesídlování v rámci Evropské unie však nesmí nahrazovat, ale naopak doplňovat způsoby ochrany osob, které v unii žádají o azyl. Rozhodující úlohu přesídlování v EU by měl posílit další rozvoj Společné evropské azylové politiky. V tomto směru vítáme důraz, jaký na budoucí rozsah přesídlování klade Zelená kniha Evropské komise z června Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) považuje nevládní organizace, které s ním spolupracují, za strategické partnery, nikoli pouhé vykonavatele. UNHCR spolupracuje s nevládními organizacemi rádo. Těší nás, že můžeme společně prosazovat přesídlování uprchlíků na evropském kontinentu. Snažíme se o to jednak vysvětlováním a obhajováním tohoto postupu, jednak přímým zapojováním investorů prostřednictvím školení a budování operačních kapacit. Názorným příkladem je partnerství UNHCR a Mezinárodní katolické komise pro migraci (ICMC) a zejména společné Rozmisťovací schéma pro přesídlování. Nevládní organizace navíc pochopitelně zajišťují projektům na přesídlování podporu veřejnosti a dohlížejí na integraci přesídlených uprchlíků. Na projektech přesídlování se v současnosti podílí sedm členských zemí EU (Dánsko, Finsko, Irská republika, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Británie) a také Norsko a Island. Několik dalších členů unie už vyjádřilo o tyto aktivity zájem. UNHCR doufá, že podpora, jakou přesídlování nabízí nový Evropský fond pro uprchlíky, přiměje k účasti i další členské země EU. Cílem této publikace je zdůraznit zásadní úlohu přesídlování uprchlíků v rámci Evropské unie. Přístup k přesídlování by v dlouhodobém výhledu neměl omezovat možnosti sekundárního pohybu uprchlíků, kteří v zemích prvního azylu nenašli účinnou ochranu, a měl by redukovat jejich zneužívání převaděči. Věříme, že čtenáři budou vnímat přesídlování jako součást komplexního přístupu k ochraně uprchlíků v Evropě a že je budou prosazovat nejen v souvislosti se 1 Projev Eriky Fellerové, zástupkyně Vysokého komisaře pro ochranu, UNHCR, na 45. zasedání Výkonného výboru Programu Vysokého komisaře 3. října Viz COM(2007)301 závěr ze Zahajovací projev Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Antónia Guterrese na 48. zasedání Výkonného výboru Programu Vysokého komisaře, 1. října Viz UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:43

4 Společným evropským azylovým systémem, ale i v celé škále otázek kolem migrace a dalších trvalých řešení. Vincent Cochetel, zástupce ředitele Sekce pro přesídlení a řízení o mezinárodní ochraně (Resettlement Service and Status Determination & Protection Information Section) UNHCR UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:43

5 Obsah Předmluva...3 Poděkování...7 Úvod...8 I. Část systém přesídlování Kapitola 1 Systém UNHCR pro přesídlování uprchlíků Mezinárodní ochrana Přesídlování...11 Kapitola 2 Přesídlování v Evropě: výhled Úvod Hledání trvalých řešení Evropský fond pro uprchlíky III Regionální programy ochrany Nastavení programu přesídlování Podíl členů EU na přesídlování...26 II. Část Státní programy přesídlování uprchlíků Kapitola 3 Severské země Dánsko Finsko Island Norsko Švédsko...42 Kapitola 4 Velká Británie, Irská republika a Nizozemsko Velká Británie Irská republika Nizozemsko...52 Tabulka: Přehled a hlavní rysy evropských programů přesídlování...56 III. Část Proces přesídlování Kapitola 5 Přesídlovací operace UNHCR Proces přesídlovacích operací Rozšiřování kapacit UNHCR...65 Kapitola 6 Evropské země a výběr uprchlíků pro přesídlení Metody výběru Podíl NNO na výběru...71 Kapitola 7 Příprava na přijetí během výběru a kulturní orientace Příprava na přijetí během výběru Kulturní orientace Předávání informací poskytovatelům služeb...78 Kapitola 8 Začátek nového života: Přijímání a integrace uprchlíků v evropských zemích Úvod Přístupy k přijímání uprchlíků UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:43

6 8.3 Centralizované přijetí a zvláštní program pro přesídlené uprchlíky Přijetí v místě přesídlení Zásady pro umisťování uprchlíků Úvodní programy a služby nevládních organizací Práce dobrovolníků Uprchlíci jako integrační činitelé Specializované služby na místní úrovni Role médií a podpora přijímání a integrace uprchlíků Od závislosti k ekonomické soběstačnosti Přesídlování a možnosti integrace...87 Závěr, odkazy a zdroje Obecný závěr a doporučení...90 Informace o programech přesídlování důležité adresy...94 Zdroje UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:43

7 Poděkování Děkujeme všem uvedeným odborníkům, kteří nelitovali času a nezištnou pomocí umožnili vznik této příručky. Jsou to: Alistair Griggs, Anne-Dorthe Helmich, André Baas, Atli Vidar Thorstensen, Carina Larsson, Clare Nelthorpe, David Whyte, Deirdre O Reilly, Diede Ackers, oddělení pro přesídlování Evropské rady pro uprchlíky a exulanty (ECRE), Eva Singer, Evžen Diviš, France Charlet, Georgia Georgiadou, Ingibjörg Broddadóttir, Jenny Nilsson, Jonas Doll, Kati Turtiainen, Kevin Finch, Kofi Amankwah, Leni Salmelin, Louise Juelskjaer, Magne Holter, Maria Brit Espinoza, Mario Dragoje, Martin Dijkhuizen, Martina Glennon, Merethe Bjorkl, Monique Hendricks, Nicolien Rengers, Ohene Aboagye, Peter Ilmolelian, Rachael Hardiman, Rafael Koldo Polo Guado, Ruben Ahlvin, Salomé Philmann, Solve Saetre, Tuula Reiman, Veikko Pyykkönen. Zvláštní poděkování si zaslouží Sean Henderson, Ajmal Khybari, Lino Micco a Vincent Cochetel (z oddělení pro přesídlování UNHCR v Ženevě), Madeline Garlick a Sophie Flynn (z kanceláře UNHCR v Bruselu) a naši partneři: Asociación Comisión Católica Espańola de Migraciones (ACCEM) Reyes Castillo Charita Švédsko George Joseph Comisión Espaňola de Ayudo al Refugiado (CEAR) Amaya Valcarcel Consiglio Italiano per i Refugiati (CIR) Linda Sette Consortium of Refugee Assisting Organisations Anna Grušová Nizozemská Rada pro uprchlíky (Dutch Council for Refugees) Arianne den Uyl Finský Červený kříž Leena-Kaisa Aberg a Anne-Charlotte Siren-Borrego Věříme, že tento průvodce poslouží mnoha lidem a že přispěje k dalšímu rozvoji programů přesídlování uprchlíků v Evropě. Petra Hueck Manažerka programů ICMC Evropa Katrien Ringelé Koordinátorka projektů ICMC Evropa UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:44

8 Úvod Vítejte v Evropě a také mezi čtenáři tohoto průvodce pravidly pro přesídlování uprchlíků v EU Vítejte v Evropě! Upřímně míněná slova, jimiž lidem z jiných zemí nabízíme pohostinnost a pospolitost. Vyjadřují víru v hodnoty, uznávané v regionu, a svědčí o vědomí závazků a představě budoucnosti. Pro muže, ženy i děti, kteří utíkají z vlasti před pronásledováním a násilnostmi, aby si zachránili holý život, znamenají tato slova záchranu a naději; pozvánku do nové společnosti, v níž mohou žít a podílet se na jejím rozvoji. Několik evropských zemí prostřednictvím programů přesídlování přijme ročně asi uprchlíků. Tyto země v rámci spolupráce s Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vybírají, připravují a posléze přivádějí do Evropské unie jedince, kteří byli donuceni odejít z vlasti, nemají možnost se tam vrátit a kteří ani nemohou zůstat v zemi, kam utekli. Přesídlení do třetí země znamená pro lidi, kteří potřebují mezinárodní ochranu, trvalé řešení situace. Tato publikace Mezinárodní katolické komise pro migraci (ICMC) by nemohla vyjít bez úsilí všech organizací a orgánů, které se snaží, aby Evropská unie přijímala více uprchlíků. Průvodce přináší informace o současném přesídlování uprchlíků v EU, a to od práce Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) až po činnost partnerů z řad vládních i nevládních organizací (NNO). Knížka by měla být doplňkem seminářů o přesídlování. ICMC je ve spolupráci s UNHCR pořádá pro účastníky z vládních i nevládních organizací tří zemí, jež se na přesídlování podílejí Finska, Nizozemska a Švédska. Navštěvují je také zástupci tří zemí, které zatím zavedení programu pro přesídlování zvažují, České republiky, Itálie a Španělska. Semináře jsou klíčovým prvkem rozsáhlého projektu ICMC s názvem Praktická spolupráce při přesídlování uprchlíků v rámci evropské sítě. Projekt částečně financuje Evropská komise. V publikaci najdete přehled rámcové činnosti UNHCR týkající se přesídlování, zkušenosti z terénu, názory a poznatky zaměstnanců několika evropských vládních i nevládních organizací, zapojených do přesídlovacích programů, a také informace o těchto programech v jednotlivých zemích EU. Dočtete se také o partnerských organizacích a postupech v evropských státech, které se na přesídlování uprchlíků podílejí. Průvodce také informuje o postupech a metodách, které se osvědčují v jednotlivých zemích. Zájemci o programy přesídlování najdou v knížce řadu námětů, ať již k výzkumu či praktickému využití v jiných zemích EU. Informace o přesídlování uprchlíků v rámci EU se ke čtenáři v tak ucelené formě dostávají vůbec poprvé. Nebylo by to možné bez velkorysé podpory ze strany Evropské komise. Věříme, že spolu s ní, UNHCR, vládními orgány a partnery z řad evropských nevládních organizací dokážeme ovlivnit další členy EU tak, aby i oni zaváděli toto trvalé řešení, a že se škála služeb, nabízených v rámci přesídlovacích programů, v budoucnu rozšíří a zlepší. Posláním ICMC je chránit uprchlíky a další potřebné bez ohledu na jejich vyznání, rasu, etnický původ či státní příslušnost. Katolická církev založila ICMC v roce 1951, kdy vznikly UNHCR i mezinárodní Úmluva o právním postavení uprchlíků. ICMC za posledních více než 50 let za UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:44

9 jistila přesídlení více než milionu uprchlíků po druhé světové válce pocházeli hlavně z Evropy, během 80. let z jihovýchodní Asie, na přelomu tisíciletí z Balkánského poloostrova a v současnosti z Blízkého východu. V rámci přesídlovacích programů ICMC v Turecku, Indii, Libanonu a Pákistánu se ročně na přesídlení připravují stovky uprchlíků z blízkovýchodních států, Afriky i Asie. V letech se jen sekci ICMC pro přesídlení do zámoří (OPE) v Turecku, podařilo zajistit přesídlení do Spojených států skoro polovině iráckých uprchlíků. Přesídlovacích programů využívá na celém světě necelé procento uprchlíků. ICMC se proto snaží pomáhat těm nejzranitelnějším skupinám i jednotlivcům, potenciálním obětem převaděčů, např. ženám. ICMC také ve více než 30 zemích světa zaměstnává řadu odborníků, kteří spolu s pracovníky UNHCR zařazují uprchlíky do přesídlovacích programů, nebo jim nabízejí jiná trvalá řešení jejich situace. Cílem členů ICMC a jejich partnerů v zemích, které uprchlíky přijímají, je úspěšné přesídlení. Pomáháme uprchlíkům začít nový život, integrovat se do nové společnosti a podílet se na rozvoji země, která je přijala laskavými slovy: Vítejte. Johan Ketelers Generální tajemník ICMC UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:44

10 Kapitola 1 Systém UNHCR pro přesídlování uprchlíků Státy jsou v prvé řadě zodpovědné za ochranu uprchlíků. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) dbá o to, aby vlády jednotlivých států podnikly vše nezbytné pro ochranu uprchlíků, uchazečů o azyl a dalších potřebných, kteří se ocitli na území těchto států či usilují o povolení k pobytu. UNHCR, jediná mezinárodní organizace pověřená ochranou uprchlíků na celém světě, se také snaží poskytovat uprchlíkům trvalé řešení jejich situace tak, aby mohli co nejdříve znovu začít vést normální život. 1.1 Mezinárodní ochrana Mezinárodní ochrana uprchlíků začíná zajištěním jejich přijetí do azylové země, udělením azylu a dodržováním jejich základních lidských práv. Patří sem i právo uprchlíka nebýt nucen k návratu do země, kde jsou ohroženy jeho bezpečnost či život, takzvaný princip non-refoulement (nevypovězení). Ochrana uprchlíka končí s nalezením trvalého řešení jeho situace. Mezinárodní ochranu lze definovat takto: Veškeré úkony, které mají zajistit rovný přístup k právům žen, mužů, dívek i chlapců, o něž se UNHCR zajímá, v souladu s patřičnými zákony, včetně mezinárodních humanitárních opatření, lidských práv a práv uprchlíků. (Úvod k Mezinárodní ochraně, UNHCR, srpen 2005, s.7) Mezinárodní uprchlické právo vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a jejího Protokolu z roku Zvláštní režim pro lidi, kteří potřebují mezinárodní ochranu, vymezují pouze tyto dvě mezinárodní úmluvy. Úmluva z roku 1951 obsahuje obecnou definici uprchlíka a tzv. principu non-refoulement (nevypovězení). Definice uprchlíka z roku 1951 (čl.1 A(2) Úmluvy z roku 1951) člověk, který se ocitl za hranicemi země svého původu a má opodstatněné obavy z pronásledování ať již kvůli příslušnosti k rase, vyznání, národnosti, členství v určité společenské skupině či politickým názorům a který kvůli obavám z pronásledování není schopen ani ochoten uchýlit se pod ochranu své vlasti, ani se tam vrátit Na základě Úmluvy jsou státy povinny spolupracovat s UNHCR. Úmluva také vymezuje závazky vůči uprchlíkům a jejich práva; např. že ochrana se musí vztahovat na všechny uprchlíky bez rozdílu a že je třeba s nimi jednat podle jistých pravidel. Úmluva z roku 1951 ani Protokol z roku 1967 ale nestanovují, jak vést řízení o přiznání uprchlického statusu a identifikaci uprchlíků. Tyto procesy se proto v jednotlivých zemích liší. Státy v prvé řadě zodpovídají za to, že v rámci své jurisdikce určí, kdo je uprchlík. V případě, kdy daný stát není schopen nebo ochoten řízení vést, může to udělat UNHCR. To se obvykle týká zemí, které neratifikovaly Úmluvu z roku 1951 ani další klíčové smlouvy o uprchlících. UNHCR v současnosti eviduje uprchlíků, většinou v Asii a Africe (viz graf) UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:44

11 Počet uprchlíků v jednotlivých oblastech Afrika Asie Evropa Jižní a Střední Amerika Severní Amerika Oceánie Zdroj: Údaje o počtu uprchlíků, UNHCR, Dobrovolná repatriace: uprchlík se dobrovolně vrátí do země svého původu za předpokladu, že je takový návrat bezpečný a důstojný. Místní integrace: azylová země povolí uprchlíkovi pobyt s vyhlídkou, že se stane naturalizovaným občanem. Přesídlení: uprchlíci jsou z azylové země dopraveni do třetího státu, který je ochoten umožnit jim trvalý pobyt s vyhlídkou, že se stanou naturalizovanými občany. Komplexní přístup k trvalým řešením UNHCR v rámci svého mandátu prosazuje trvalá řešení, jinými slovy vyřešení problémů uprchlíků. Měl by se tak uzavřít proces vyřizování žádostí potřebných tak, aby byly schopni vést normální život. Trvalá řešení existují ve formách dobrovolné repatriace, místní integrace a přesídlení. Je třeba zdůraznit, že mezi formami trvalých řešení neexistuje žádná hierarchie, žádná z nich není nadřazena ostatním. Navzájem se přirozeně doplňují a jako celek představují komplexní postup při řešení situace uprchlíků s ohledem na jejich ochranu, jak se o tom zmiňuje Agenda ochrany (viz s. 18). Znamená to například, že pro některé uprchlíky je vhodná dobrovolná repatriace, kdežto u některých jedinců či určitých skupin je třeba uvažovat o přesídlení. UNHCR se sice podílí na všech formách trvalých řešení, ale jejich úspěšnost závisí na mnoha činitelích, např. zúčastněných zemích. Za příklad toho, že trvalá řešení se mohou přirozeně doplňovat a souběžně fungovat v praxi, poslouží program pro afghánské uprchlíky od roku Jakmile pominula potřeba jejich ochrany, UNHCR se zaměřilo na dobrovolnou repatriaci afghánských uprchlíků. Někteří Afghánci ale tehdy i nadále potřebovali ochranu, a UNHCR proto v těchto případech prosazovalo místní integraci a přesídlení do třetích zemí. Ostatní se zatím dobrovolně repatriovali. 1.2 Přesídlování Hlavním důvodem k přesídlení bývají specifické potřeby uprchlíků, jejichž život, svoboda, bezpečnost, zdraví nebo základní lidská práva jsou v zemi, kam utekli, v ohrožení. UNHCR vyhodnocuje jejich situaci podle kritérií pro přesídlení (viz Kapitola 5). Přesídlení obvykle přichází v úvahu v případech, kdy nelze zvolit dobrovolnou repatriaci, ani místní integraci. Může být také použito strategicky nebo v souladu s dalšími trvalými řešeními. Přesídlení by mělo být nejlepším řešením situace jednotlivců nebo skupin uprchlíků. Pokud neexistuje jiný způsob, jak zajistit právní či fyzickou bezpečnost uprchlíka, stává se přesídlení prioritou UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:45

12 Výběr a doprava uprchlíků ze země, v níž hledali ochranu, do třetího státu, který souhlasí, že je jako uprchlíky přijme a že jim povolí trvalý pobyt. Tento status by měl uprchlíka chránit před vypovězením z třetí země (refoulement) a zajistit, aby se na něj, jeho rodinu i osoby na něm závislé vztahovala občanská, ekonomická, sociální a kulturní práva podobně jako na občany třetí země. Uprchlík by také měl mít možnost stát se naturalizovaným občanem státu, do kterého byl přesídlen. (Příručka UNHCR o přesídlování) Proces přesídlování lze definovat takto: V současnosti je do programů přesídlování zařazeno poměrně málo uprchlíků, necelé jedno procento. Přesídlení ale přesto plní tři důležité cíle: Přesídlení jako způsob ochrany zajišťuje individuální ochranu uprchlíků nebo jejich rodinných příslušníků, kteří potřebují zvláštní nebo okamžitou ochranu. Rana žila od čtyř let v Sýrii. Rodina v roce 1979 uprchla z Iráku, protože Ranin otec se ve vlasti obával o život. Angažoval se v irácké opozici. Režim bývalého prezidenta Saddáma Husajna ale po nástupu k moci přestal opozici tolerovat. Při zásahu tehdejších bezpečnostních složek v domě Raniných prarodičů se jejímu otci podařilo utéct zadním vchodem. Rodina hned poté odešla z Iráku do Sýrie. Život za hranicemi nebyl snadný, ale rodina byla v bezpečí. Ranin otec byl stále politicky aktivní a často navštěvoval Irák. Na sklonku 90. let se irácko-syrské vztahy zlepšily, a situace Raniny rodiny se naopak zhoršila; hledala je tajná policie, která také zastrašovala jejich příbuzné v Iráku. Když už byla situace neudržitelná, Ranina matka kontaktovala kancelář UNHCR. V Sýrii už se necítili v bezpečí. V roce 2003 přesídlili do Nizozemska.* Přesídlení jako trvalé řešení představuje východisko z problémů uprchlíků, u nichž jiná trvalá řešení nepřicházejí v úvahu. Přesídlení lze také zvolit paralelně s jinými trvalými řešeními. Gaston v roce 1972, stejně jako tisíce dalších Burunďanů z kmene Hutu, uprchl před etnicky motivovaným násilím z Burundi do Tanzanie. Žije tam už více než 30 let. Oženil se, manželům se narodily tři děti, ale jinak se nic nezměnilo. Rodina bydlí v uprchlickém táboře, Gaston nemůže najít adekvátní práci, děti nemohou chodit do vhodné školy, pohyb rodiny je omezený. Za těchto okolností nelze vést normální život. Návrat do Burundi také nepřipadá v úvahu. Gastona už s jeho vlastí nic nespojuje. Z Burundi uprchl jako malý chlapec a to málo, co si z těch časů pamatuje, souvisí s válkou, násilnostmi, strachem. Jeho příbuzní většinou zahynuli. Gastonovy děti se narodily v Tanzanii a Burundi je pro ně cizí země. Gaston a jeho rodina nakonec mohli přesídlit do třetí země, kde mohou normálně žít a přemýšlet o plánech do budoucna.** Přesídlování je výrazem vědomí zodpovědnosti mezinárodního společenství. Přesídlení určitého množství uprchlíků z jedné země do jiné je konkrétním vyjádřením vědomí spoluzodpovědnosti a solidarity zúčastněných zemí a z hlediska azylového státu znamená jistou úlevu. Hlavní nápor přílivu iráckých uprchlíků nesou, vzhledem ke své geografické pozici, Sýrie, Jordánsko a Libanon. Tyto země už přijaly asi dva miliony iráckých uprchlíků. Ostatní státy mohou prostřednictvím přesídlování nést díl zodpovědnosti za ochranu těchto uprchlíků a zároveň trvale vyřešit jejich svízelnou situaci. * Tento příběh spolu s dalšími čtyřmi zaznamenala Nizozemská rada pro uprchlíky (DCFR). Na sklonku roku 2007 byl zveřejněn v brožuře o přesídlování v Nizozemsku. ** Fiktivní příklad UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:46

13 Přesídlování také ovlivňuje názory občanů zemí, vzdálených od oblastí konfliktů. Dokážou lépe pochopit, co obecně obnáší osud člověka, kterého z vlasti vyhnala válka nebo pronásledování. Málo se mluví o tom, jaký přínos znamenají uprchlíci pro svou novou zemi. Jsou to zruční, kvalifikovaní lidé a přinášejí důležité dovednosti a různorodost, která, je-li využita a oceněna, jejich novou zemi obohacuje. Integrační programy se v poslední době soustředí na širší zapojení uprchlíků do podnikatelské sféry. Podrobněji se tomu věnuje III. část této příručky. Uprchlík nemá právo na přesídlení a státy nejsou právně povinny uprchlíky přesídlovat. Programy přesídlování v současnosti fungují pouze v 16 zemích, které ročně přijmou určitý počet uprchlíků. Postup při přesídlování si každá z těchto zemí určuje sama, takže příslušná opatření nemusejí odpovídat kritériím UNHCR. Mezinárodní společenství ale přesto uznává směrnice UNHCR a dodržuje humanitární zásady. Aspekty konkrétního výběru uprchlíků a přípravy k jejich přesídlení podle směrnic UNHCR a výběr uprchlíků z hlediska zemí, kam mají přesídlit, popisují kapitoly 5 a 6. Strategické přesídlování V souvislosti s úvahami o roli přesídlování jako jednoho z trvalých řešení jsme se už zmínili o tom, že v přesídlení do třetí země může doufat jen málo uprchlíků. Přesídlování by se mělo, pokud je to možné, plánovat s ohledem na vyřešení situace konkrétního uprchlíka. Jedině tak se zvětší užitek, jaký přesídlení přináší. Strategické přesídlování definujeme takto: Přesídlování plánované tak, aby přímo či nepřímo znamenalo větší přínos pro ostatní, vyjma přesídlence. Z takového přesídlení by mohli mít užitek další uprchlíci, hostitelský stát, další země nebo obecně režim mezinárodní ochrany. (Zápis ze stálého výboru Evropské komise /53/SC/CRP.10/dodatek 1, 2003) Strategické využití přesídlování nutně neznamená, že budou souběžně zvolena všechna tři trvalá řešení. V některých případech lze přesídlení použít v rámci balíčku trvalých řešení a nalézt tak definitivní východisko z problémů konkrétního uprchlíka. Takový postup lze zvolit, pokud se tím v zemi prvního azylu trvale vyřeší situace všech uprchlíků z jednoho státu. Strategické přesídlení Indie Kancelář UNHCR v Indii od roku 1980 pomohla jedné z nejpočetnějších populací uprchlíků na světě. K Afgháncům, kteří do Indie utíkali více než 27 let, se po roce 1989 začali připojovat uprchlíci z Barmy. UNHCR se v roce 2005 snažilo najít trvalá řešení, vhodná pro obě populace uprchlíků, Afghánce i Barmánce. Ochrana některých z nich nebyla dostatečná a v tvrdých městských podmínkách se tyto problémy během let zhoršovaly. Vzhledem k problematické ochraně se nemohli vrátit ani do Afghánistánu, ani do Barmy. Indie je sice přijala na své území, ale zdráhala se je všechny integrovat. Během jednání začalo Dillí zvažovat naturalizaci uprchlíků, kteří podle něj byli indického původu (Hindové a Sikhové.) Bylo třeba hledat alternativní řešení pro ostatní uprchlíky. UNHCR na základě konzultací se zeměmi, zapojenými do programů přesídlování, vyjednalo, že většina uprchlíků se prostřednictvím naturalizace integruje a zbývající uprchlíci budou přesídleni. Tento příklad dokládá, jakou roli má při hledání trvalých řešení vědomí spoluzodpovědnosti. O lokální integraci bylo možné jednat teprve tehdy, když se země, zapojené do přesídlovacích programů, zavázaly vyřešit případy zbývajících uprchlíků. To na druhé straně umožnilo najít východisko z problémů, které se hromadily řadu let. Uprchlíci měli po třiceti letech exilu ochranu a jejich situace se UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:46

14 trvale vyřešila. Obecně lze říci, že místní úřady se poté začaly k dalším uprchlíkům, pokud jde o ochranu, stavět vstřícněji. Do oblasti teď přicházejí hlavně lidé z Barmy a Iráku, kteří v tomto směru potřebují plnou podporu. Indie i partnerské země oceňují význam spolupráce. Vědí, že se na sebe navzájem mohou spolehnout. A právě s tím souvisí i jejich ochota zajišťovat ochranu dalším uprchlíkům. Strategické přesídlení Thajsko V Thajsku žije více než uprchlíků z Barmy. Jsou umístěni v devíti táborech podél thajsko-barmských hranic. Déle než deset let žili v uzavřených uprchlických táborech. Nemohli si najít práci a měli přístup jen k omezeným vzdělávacím programům. UNHCR, který pro ně chtělo najít trvalé řešení a zajistit jim ochranu, proto zahájilo rozsáhlé přesídlování. Takový program pochopitelně není vhodný pro všechny uprchlíky. Bylo třeba vyvinout program, z něhož by, ať již přímo či nepřímo, měli užitek i lidé, u kterých přesídlení nepřichází v úvahu. UNHCR našlo několik způsobů, jak by měl program přesídlení posloužit i těm, kteří přesídleni nebudou. Úhrady od přesídlených uprchlíků se zvýší, což podpoří ekonomiku v táborech. Přesídlení těch nejpotřebnějších uleví místnímu zdravotnictví, zejména pokud jde o náročnější péči o chronicky nemocné. Thajská vláda navíc bude moci vzhledem k menšímu počtu uprchlíků lépe organizovat a navzájem koordinovat provoz v jednotlivých uprchlických táborech. Má-li být přesídlení strategicky, to znamená co nejúčinněji, využito, nelze pominout následující aspekty: Z globálního hlediska by se měla výrazně zvýšit absorpční kapacita, tedy počet zemí, zapojených do programů přesídlování. Lze toho dosáhnout zvyšováním ročních kvót přesídlenců v zemích, které je už přijímají. Mnohem důležitější ale je, aby se na přesídlování podílely i další země. Rozšířilo by se tak spektrum možností pro přesídlované uprchlíky. Hledání adekvátního způsobu pomoci uprchlíkům nebude možné bez zapojení všech zúčastněných stran. O těchto záležitostech se bude muset intenzivněji jednat. O trvalých řešeních musí zúčastněné strany rozhodovat společně. Země, které přijímají přesídlence, mají různá kritéria výběru uprchlíků. Chceme-li, aby přesídlení bylo využito strategicky, měli bychom se více zaměřit na přesídlování celých skupin uprchlíků. Zároveň je třeba klást důraz na flexibilní přístup hostitelských zemí k přijímání dalších uprchlíků v souladu s Mnohostrannými rámcovými směrnicemi pro přesídlování. Státy, které přijímají přesídlence, mohou díky aktivnímu přístupu partnerů z řad zemí prvního azylu kombinovat přesídlování se zárukami dalších dávek, např. na zlepšení životních podmínek dalších uprchlíků. Přesídlování ve světě Jak už jsme uvedli, do programů přesídlování je v současnosti zapojeno 16 zemí (viz tabulka.) V některých z nich platí roční kvóty počtu přijatých přesídlených uprchlíků. Kontinent Asie Evropa Severní Amerika Jižní Amerika Země přijímající přesídlené uprchlíky Austrálie a Nový Zéland EU: Dánsko, Finsko, Irská republika, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Británie Země, které nejsou členy EU: Island, Norsko Kanada a USA Argentina, Brazílie a Chile UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:46

15 Těchto 16 zemí v roce 2007 nabídlo v rámci ročních kvót celkem asi míst pro přesídlené uprchlíky. Více než 90% těchto míst poskytly tři země: Austrálie, Kanada a Spojené státy. Dokládá to následující graf: Počet uprchlíků v jednotlivých oblastech Afrika Asie Evropa Jižní a Střední Amerika Severní Amerika Oceánie Zdroj: UNHCR, Teoretická kapacita znamená počet míst vyčleněných pro přesídlování vládami jednotlivých zemí. Zvláště americké nevládní organizace vyjadřují znepokojení nad tím, že rychlému a úplnému naplnění kvót čím dál více brání bezpečnostní opatření. Kromě zmíněných existuje poměrně vysoký počet dodatečných míst, ať již v rámci přesídlení ad hoc, humanitárních programů, programů spojování rodin či financování ze soukromých zdrojů, jako je tomu v Kanadě. Za tradiční země, které přijímají přesídlené uprchlíky, jsou označovány např. Austrálie, Kanada, Nový Zéland, skandinávské země, Nizozemsko a Spojené státy, tedy země s dlouhodobými přesídlovacími programy. Ostatní z uvedených 16 zemí, např. Island, Irsko, latinskoamerické státy a Británie jsou nové země přijímající přesídlené uprchlíky, protože příslušný program zavedly teprve nedávno. Do další skupiny patří země, které přesídlené uprchlíky přijímají příležitostně, ale nemají roční kvóty (přesídlení ad hoc. ) Do této skupiny patří např. Belgie, Česká republika, Francie, Německo, Lucembursko, Španělsko a Švýcarsko. O zřízení programu přesídlování v poslední době projevily zájem i některé další evropské země (viz Kapitola 2.) V roce 2006 přijalo 26 zemí, včetně 15, které tehdy měly přesídlovací programy, celkem uprchlíků. Většinu z nich přijalo pouhých šest zemí: USA (41 300), Austrálie (13 400), Kanada (10 700), Švédsko (2 400), Norsko (1 000) a Nový Zéland (700). Je nutné zdůraznit, že ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii mohou statistické údaje o přesídlování zahrnovat také osoby přesídlené z důvodů slučování rodin či v rámci humanitárních programů (tj. nikoli na základě žádosti UNHCR). Z celkového počtu uprchlíků bylo lidí přesídleno s pomocí UNHCR z nich získalo status uprchlíka. V ostatních případech nešlo přímo o uprchlíky, ale o příbuzné uprchlíků nebo o slučování rodin. Zbývajících asi osob bylo přesídleno v rámci spojování rodin nebo humanitárních programů. Je tedy zřejmé, že některé země, např. Spojené státy, Kanada a Austrálie, zvažují přesídlení nejen ve spolupráci s UNHCR, ale také na základě žádostí uprchlíků samotných a nevládních organizací. Z hlediska národnosti tvořili většinu uprchlíků přesídlených v roce 2006 v rámci programů UNHCR lidé z těchto zemí: UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:48

16 Barma (5 700) Somálsko (5 200) Súdán (2 900) Demokratická republika Kongo (2 000) Afghánistán (1 900) Podle odhadů UNHCR potřebovalo v roce 2007 přesídlit asi uprchlíků (jednotlivců, případně skupin). Byli to hlavně lidé ze Sýrie a Jordánska (iráčtí uprchlíci), z Keni (súdánští, somálští a etiopští uprchlíci), Egypta (súdánští a somálští uprchlíci), Thajska (barmští uprchlíci) a Ekvádoru (kolumbijští uprchlíci). V roce 2008 se pro přesídlení počítá se lidmi, což je ve srovnání s rokem 2007 téměř dvojnásobný počet. UNHCR proto hodlá samo asistovat s přesídlením osob, ať již prostřednictvím spolupráce s ICMC a společného Rozmisťovacího schématu pro přesídlování, dodatečnými náklady, zjednodušením pravidel pro přijímání osob do programu nebo postupným omezováním administrativních úkonů. Porovnáme-li však dvojnásobek uprchlíků, kteří by měli být přesídleni, s počtem míst pro přesídlence, nebude ani plánované zvýšení kapacity UNHCR stačit. Současné mechanismy plánování přesídlovacích operací UNHCR zahájilo na sklonku roku 2000 globální konzultace o mezinárodní ochraně. Cílem bylo zapojit další země a ostatní partnery do širšího dialogu o tom, jak lze dosavadní režim mezinárodní ochrany uprchlíků přizpůsobit podmínkám 21. století. Režim měl být flexibilní, aby se dal použít i při řešení nových problémů. Jedním z hlavních výsledků tohoto procesu byl dokument Agenda ochrany schválený v roce Zahrnuje různé nástroje a přístupy ke zlepšení ochrany uprchlíků na celém světě. Uveďme další dvě iniciativy: Víc než Úmluva: Iniciativa, která zahrnuje nástroje k zavedení zvláštních dohod do praxe. Týká se to například také Komplexních akčních plánů, které obsahují trvalá řešení spojená se strategickým využitím. Mnohostranné rámcové směrnice pro přesídlování: Na základě Fóra Víc než Úmluva je připravila Hlavní skupina pro přesídlování. Vytkla si za úkol vypracovat systém po řízení postupů při zavádění mimořádných dohod do praxe. Směrnice zároveň vymezují úkony, jaké mají zúčastněné strany k dispozici. Tyto iniciativy se staly podnětem k zapojení dalších zemí do programů přesídlování. Zároveň upřesnily pojetí komplexního přístupu k trvalým řešením a strategickému využívání přesídlovacích programů. To ale nestačí. Do praxe by se také měly zavést účinné metody plánování přesídlovacích akcí. UNHCR každoročně zveřejňuje Výhled na globální potřeby přesídlování, určený pro země, které se na přesídlování podílejí, partnerské nevládní organizace i samotný Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky. Dokument jim má pomoci s plánováním vlastních aktivit, rozvržením míst pro přesídlence a zdrojů. Materiál je založen na výročních zprávách kanceláří UNHCR v jednotlivých zemích. Ke zlepšení a sjednocení postupu při výběru uprchlíků, kteří by měli být přesídleni, slouží materiál UNHCR s názvem Identifikace zvýšeného rizika a také základní Standardní operační postupy. Identifikace zvýšeného rizika by měla zlepšit výběr ohrožených uprchlíků. Propojuje metody vyhodnocování jejich situace v rámci komunity i individuálních případů. Osvědčuje se jako cenný nástroj k systematickému a předběžnému určování příslušníků dané populace, kteří by možná měli být přesídleni. Tento nástroj neslouží pouze při identifikaci případných přesídlenců, UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:48

17 ale má i obecnější využití. Základní Standardní operační postupy mají zajišťovat jednotnost, průhlednost a předvídatelnost přesídlovacích akcí na celém světě. Výhled na globální potřeby přesídlování slouží zemím, zapojeným do přesídlovacích programů jako předběžný dokument před červnovými Výročními trojstrannými konzultacemi o přesídlování (ATCR). Na této konferenci se scházejí ti, kdo se podílejí na přesídlování (země, zapojené do přesídlovacích programů, partnerské nevládní organizace a UNHCR). V roce 2007 byly na výroční konferenci ATCR sestaveny pracovní skupiny, které jednaly o společných problémech. Díky práci těchto skupin mohly zúčastněné strany dospět ke konsensu a předložit návrhy na zlepšení přesídlovacích akcí. Výhled na globální potřeby přesídlování je také hlavním podkladem pro Indikační tabulku. Ukazuje místa, jaká jednotlivé země nabízejí přesídlencům podle konkrétních potřeb. Údaje se během roku průběžně aktualizují. V souvislosti s konferencí ATCR se také konají indikační schůzky. Zástupci zemí, zapojených do přesídlovacích programů, a UNHCR na nich jednají o konkrétních populacích, které je třeba přesídlit. Celý indikační proces má zlepšit koordinaci a řízení globálního programu přesídlování. Cílem je také sladit potřeby, jaké má v souvislosti s přesídlováním UNHCR, s kvótami a cíli zemí, které přijímají přesídlence. V březnu a říjnu se schází Pracovní skupina k přesídlování, tvořená zástupci zemí, které přijímají přesídlence. Jedná o závazcích, schválených na konferenci ATCR, a podle potřeby je přizpůsobuje aktuálním podmínkám. V Asii, na Blízkém východě a v Africe se navíc každoročně pořádají Regionální plánovací schůzky. Účastní se jich lidé, kteří se podílejí na různých operacích, vyhodnocují situaci v daném regionu, připravují se na příští rok a vyměňují si zkušenosti. Mnozí z nich pracují v terénu, v regionálních pobočkách a na úřadech. Součástí programu jsou rozhovory se zástupci zemí, které přijímají přesídlence, a nevládních organizací. Tímto způsobem jsou klíčoví účastníci procesu přesídlování neustále ve styku a mohou systematicky upřesňovat a vzájemně koordinovat potřeby a možnosti. Prodlužovaný pobyt V roce 2004 nemělo více než 5,5 milionu uprchlíků (skoro 60% všech uprchlíků světa) žádnou brzkou naději na vyřešení své situace. Dá se říci, že žili v jakémsi neustále prodlužovaném stavu zapomnění. V roce 2004 bylo spočítáno 33 příčin, které k tomu vedou. V takové situaci se většinou ocitají lidé v nejchudších a nejnestabilnějších oblastech světa. Týká se to zejména uprchlíků v Íránu (Afghánců), v Keni a Jemenu (Somálců), Nepálu (Bhútiů), Tanzanii (Burunďanů), Thajsku (Barmánců) a Ugandě (Súdánců). Pracovní skupina k přesídlování definuje prodlužování situace uprchlíka takto: Situace, kdy uprchlíci dlouhodobě žijí bez vyhlídky na brzké vyřešení své situace v uprchlickém táboře, kde bydlí lidí, nebo po souvislou dobu nejméně pěti let v rozvojových zemích. Možná nejsou ohroženi na životě, ale jejich základní práva jsou omezena. Nemohou ani naplňovat základní ekonomické, společenské ani psychologické potřeby. Uprchlík často v takové situaci není schopen vymanit se z nucené závislosti na cizí pomoci. (Zápis ze stálého výboru Evropské komise z roku 2004, 54/SC/CRP14) K definici bychom měli doplnit dvě poznámky. Za prvé, údaje o lidí v uprchlickém táboře a pětiletém období života v rozvojových zemích nelze brát jako pevně dané. Za člověka, který dlouhodobě žije bez vyhlídky na brzké vyřešení své situace, můžeme považovat např. Barmánce, který před 12 lety utekl z vlasti a od té doby žije spolu s dalšími uprchlíků v Bangladéši. Přihlíží se UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:48

18 hlavně k podmínkám, v jakých musí uprchlík žít, jinými slovy, podmínky pobytu mají větší váhu než počet lidí v uprchlickém táboře nebo doba strávená v táboře či rozvojové zemi. Druhá poznámka se týká uprchlíků, kteří žijí v městském prostředí. Nejsou to typičtí jedinci, na něž by se vztahovala situace výše zmíněných uprchlíků, a to ani v případě, že je jejich pobyt ve městě prodlužován. Je ale třeba zdůraznit, že v městských podmínkách žijí bez pomoci a právního statusu desítky tisíc uprchlíků. Absolutní počty uprchlíků v takové situaci se snižují, ale počet důvodů k prodlužování pobytu naopak vzrůstá. A co víc, uprchlíci tráví v exilu delší dobu. V roce 1993 to bylo devět let, v roce 2003 už 17 let. Nejvíce důvodů k prodlužování pobytu uprchlíků, sedmnáct, vykazuje subsaharská Afrika s populací 1,9 milionu uprchlíků. Pokud jde o populaci, pak oblast, kterou tvoří střední Asie, jihozápadní Asie, severní Afrika a Blízký východ, má na 2,5 milionu uprchlíků rekordních osm důvodů k prodlužování pobytu. Chceme-li se podrobněji zaměřit na příčiny prodlužování pobytu, nesmíme pominout tři důležité aspekty: Prodlužovaný pobyt bývá důsledkem politické činnosti i nečinnosti, a to v azylové zemi a v uprchlíkově vlasti. V případě prodlužovaného pobytu nelze přistoupit k tradičním trvalým řešením repatriaci, integraci či přesídlení. Regionální ani mezinárodní činitelé se nechtějí vměšovat do záležitostí chudých a nestabilních oblastí. Důvody k prodlužování pobytu se tudíž v těchto regionech násobí. S tím souvisí i nezájem médií o tyto tzv. nezajímavé regiony. Existuje totiž řetězová reakce mezi mediálním zájmem, dárcovskou pomocí a životními podmínkami uprchlíků. Uprchlické tábory často leží v izolovaných a nebezpečných oblastech. Uprchlíci z tábora nesmějí odejít, pokud vůbec mají přístup k zaměstnání a vzdělání, pak jen omezený. Taková situace má katastrofální důsledky. Obyvatelé tábora se neobejdou bez pomoci, vytváří se kultura závislosti, která s sebou nese riziko vykořisťování těch nejbezbrannějších uprchlíků. Východiskem je komplexní přístup k trvalým řešením a strategické přesídlení. V těchto případech se používá i dalších nástrojů v souvislosti s opětovnou integrací uprchlíků a pomocí. Cílem je, aby byl uprchlík soběstačný. Přesídlování skupin UNHCR se snaží zařazovat do programů přesídlení více uprchlíků. Úřad proto navrhl, jak postupovat při identifikaci skupin uprchlíků, aniž by bylo třeba vyplňovat individuální registrační formuláře (Registrační formulář pro přesídlení, RRF). Pokyny pro skupinové přesídlování uvádí Metodologie UNHCR pro přesídlování skupin. Jejím cílem je sjednotit a zpřehlednit postup při operacích UNHCR a plánování trvalých řešení. To se týká i výběru skupin uprchlíků, pro něž je přesídlení vhodným východiskem. Metodologie UNHCR také slouží jako průvodce obecnými parametry, které mohou pomoci při identifikaci potenciální skupiny přesídlenců. V ideálním případě by měli mít všichni členové skupiny stejnou národnost, skupina by měla být jasně vymezená, mělo by být zřejmé, kde se nachází, a její členové by - opět v ideálním případě měli alespoň nějak doložit svou totožnost. V roce 2003 byla z Keni do Spojených států přesídlena skupina Somálců z kmene Bantu. Dalším příkladem je přesídlení súdánských mladíků (tzv. ztracených chlapců ) z keňských táborů do Spojených států. První uprchlíci ze skupiny Burunďanů z roku 1972 poměrně nedávno přicestovali z Tanzanie do Spojených států (podrobněji v Kapitole 5) UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:49

19 Kapitola 2 Přesídlování v Evropě: výhled 2.1 Úvod Evropa se ve srovnání se zbytkem světa podílí na přesídlování uprchlíků poměrně málo. V roce 2007 poskytla přesídlencům míst. Aktivní přesídlovací programy v současnosti fungují v devíti evropských zemích. Tyto státy zajišťují uprchlíkům ochranu a umožňují jim znovu začít vést normální život. Portugalsko v červenci roku 2007 ohlásilo, že má přesídlovací program pro 30 osob. V současnosti tedy přijímá přesídlené uprchlíky sedm členských zemí Evropské unie (Dánsko, Finsko, Irsko, Nizozemsko, Portugalsko, Švédsko a Británie) a dvě země, které členy EU nejsou (Norsko a Island). Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi zavedly přesídlovací programy poměrně nedávno Island (1996), Irsko (1999) a Británie (2003). Programy už plně fungují. Analýza z pololetí roku 2007 svědčí o tom, že většina kvót evropských zemí pro přesídlence (s výjimkou Portugalska, kde zatím údaje chybí) byla do konce roku naplněna. Evropské přesídlovací programy - kvóty 2007 Země, přijímající přesídlence DK FIN GB IRL NL P* S EU Celkem IS N Evropa Celkem Kvóta Zdroj: Vládní úřady a Portugalská rada pro uprchlíky (*Portugalsko ohlásilo přesídlovací program v červenci 2007) 2.2 Hledání trvalých řešení: Proč by Evropa měla přijímat více přesídlených uprchlíků Evropská unie se snaží urychlit práci na návrhu Společného evropského azylového systému (CEAS). V této souvislosti jsou čím dál důležitější vztahy mezi Bruselem a zeměmi, které nejsou členy EU (zahraniční dimenze). Vnitřní azylový systém EU by neměl fungovat izolovaně od ostatního světa; jeho přirozeným doplňkem by měla být solidarita ostatních zemí, např. spoluzodpovědnost za ochranu uprchlíků by měly nést i třetí země. Rozšíření přesídlovacích programů se tak pojí se současnými systémy evropských zemí. Uprchlíci, kteří v nich žádají o azyl, mají nárok na ochranu v celé Evropě. Přesídlencům ale nelze upírat právo na žádost o azyl v Evropě. Není ani případnou náhražkou závazků, jaké pro jednotlivé státy vyplývají z mezinárodních a evropských zákonů. Přesídlení je zároveň jen jedním ze způsobů, jak zajistit ochranu uprchlíků v oblastech jejich původu. Doporučuje se aplikovat komplexní přístupy k celé škále trvalých řešení, k nimž patří i přesídlení. Důsledkem takového přístupu je dlouhodobá pomoc. Evropská komise, UNHCR, Evropská rada pro uprchlíky a exulanty, čím dál více nevládních organizací a dalších institucí aktivně prosazují obnovený závazek EU k přesídlování. UNHCR vzhledem k současným uprchlickým krizím a rostoucímu počtu příčin prodlužovaných pobytů uprchlíků identifikoval potřeby přesídlovacích programů. V současnosti překračují počet míst, jaký přesídlencům nabízejí různé země světa. Potřeba zajistit uprchlíkům ochranu je čím dál naléhavější a Evropa by měla konkrétně projevit spoluzodpovědnost a nabídnout přesídlencům doda UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:49

20 tečná místa. Následující odstavce shrnují hlavní důvody, proč by se měla Evropa aktivněji podílet na přesídlovacích programech: Členské země EU mohou prostřednictvím přesídlení zajistit ochranu uprchlíkům, kteří ji nejvíce potřebují. Jsou to ti nejzranitelnější, ti, kteří jsou ohroženi v zemi prvního azylu, a také uprchlíci s prodlužovaným pobytem. UNHCR se zajímá o 9,9 milionu uprchlíků. 6,5 milionu z nich žije v rozvojových zemích. Členové EU mohou projevit solidaritu a spoluzodpovědnost, zvláště vůči zemím prvního azylu, které přijímají většinu uprchlíků z dané oblasti. Přesídlování je součástí evropské humanitární tradice. Řada evropských zemí, včetně Belgie, Francie a Německa, v minulosti zareagovala na naléhavou potřebu zajistit uprchlíkům ochranu. Uveďme např. krizi kolem maďarských uprchlíků z roku 1956, chilské disidenty nebo Komplexní akční plán pro indonéské uprchlíky. Evropský podíl na poskytování mezinárodní ochrany uprchlíků se zmenšuje. Během posledních pěti let výrazně poklesl počet žádostí o azyl v EU, přičemž počet uprchlíků na celém světě naopak roste. Evropa má absorpční kapacitu a dokázala, že je schopna přijímat přesídlené uprchlíky. Měla by toho dělat mnohem víc. Členové EU mohou prostřednictvím přijímání přesídlenců projevit spoluzodpovědnost, ale nejen to. Zároveň tak mohou dát státům, které přijímají uprchlíky najevo, že existuje politická vůle pomáhat třetím zemím. EU tak může uplatňovat strategické přesídlování, které přináší užitek všem uprchlíkům, nejen těm přesídleným. Důsledkem takto pojatého přesídlování může být lepší ochrana. Je zřejmé, že veřejnost v důsledku přesídlování lépe chápe situaci uprchlíků. Přesídlenci jsou pro hostitelské země přínosem. Větší pochopení obecné situace uprchlíků ve světě, vede zejména na lokální úrovni k širšímu zapojení občanské společnosti a vytváří vstřícnější atmosféru (Kapitola 8). 2.3 Evropský fond pro uprchlíky III: Nový režim financování aktivit spojených s přesídlováním Evropský fond pro uprchlíky (ERF) na období (tzv. ERF III), zřízený Rozhodnutím Evropské komise č. 573 v roce 2007, vstoupil v platnost v lednu Je součástí obecného programu Solidarity a řízení migračních vln. ERF III je důležitým nástrojem na podporu přesídlování v Evropské unii. Evropská komise definuje přesídlování v kontextu s novým Evropským fondem pro uprchlíky. Zemím a dalším činitelům, zapojeným do přesídlování v EU, přináší jasná pravidla. Několik členských zemí ale přesto ještě nepochopilo přesný smysl přesídlování. (viz definice z Příručky UNHCR o přesídlován v Kapitole 1). Zvláštní vymezení přesídlování s ohledem na prostředky EU ERF III podporuje v členských zemích EU akce v souvislosti s přesídlováním osob přesídlených či právě přesídlovaných. Tyto akce mohou prospět: 1) uprchlíkům, kteří jsou právě přesídlováni a ještě se zdržují v zemi prvního azylu, a 2) přesídlencům v Evropě. Článek 3 (1) (d) Rozhodnutí č. 573/2007/Evropské komise definuje přesídlení jako: proces, během něhož jsou na žádost UNHCR, založenou na potřebě zajistit daným osobám mezinárodní ochranu, státní příslušníci třetích zemí či osoby bez vlasti přepraveni z třetí země do členského státu EU, UNHCR_vitejte_v_evrope.indd :26:49