Speciální a inkluzivní vzdělávání a role speciální pedagogiky

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "Speciální a inkluzivní vzdělávání a role speciální pedagogiky"

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta Ústav speciálněpedagogických studií XIII. Mezinárodní konference k problematice osob se specifickými potřebami a I. Tyflopedická konference Speciální a inkluzivní vzdělávání a role speciální pedagogiky Sborník 14. března 2012 Umělecké centrum Konvikt a Cyrilometodějská teologická fakulta

2 Oponentky: Mgr. Eva Kutáčová Mgr. Martina Hubištová Kontakt na pracoviště: Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta UP Ţiţkovo nám. 5, Olomouc CD obsahuje plná znění příspěvkŧ přednášejících na XIII. Mezinárodní konferenci k problematice osob se specifickými potřebami a na I. Tyflopedické konferenci, které se konaly 14. března 2012 v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci v prostorách Cyrilometodějské teologické fakulty. Za pŧvodnost a správnost jednotlivých příspěvkŧ odpovídají jejich autoři. Příspěvky neprošly jazykovou úpravou. Eds. Miluše Hutyrová, Vladimíra Zedková, 2012 Univerzita Palackého v Olomouci, vydání ISBN Neoprávněné uţití tohoto díla je porušením autorských práv a mŧţe zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.

3 Obsah 1. Problematika osob s narušenou komunikační schopností 5 2. Problematika osob se sluchovým postiţením Problematika osob se zrakovým postiţením Problematika osob s pohybovým postiţením Problematika osob s mentálním postiţením Problematika osob s psychosociálním ohroţením a narušením Inkluzivná pedagogika Problematika s nespecifickým zaměřením 307

4

5 Problematika osob s narušenou komunikační schopností

6 ZNALOST PROBLEMATIKY PORUCH AUTISTICKÉHO SPEKTRA U KLINICKÝCH LOGOPEDŦ A JEJICH INTERDISCIPLINÁRNÍ ANGAŢOVANOST V RÁMCI INTERVENČNÍHO PŘÍSTUPU K TÉTO KLIENTELE PRINCIPIÁLNÍ FAKTORY DETERMINUJÍCÍ EFEKTIVITU INKLUZIVNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ KNOWLEDGE OF ISSUES OF THE AUTISTIC SPECTRUM DISORDERS BY CLINICAL SPEECH THERAPISTS AND THEIR INTERDISCIPLINARY ENGAGEMENT WITHIN AN INTERVENTION APPROACH TO THIS CLIENTELE THE PRINCIPAL FACTORS DETERMINING EFFICIENCY OF INCLUSIVE EDUCATION Mgr. Alena ŘÍHOVÁ; doc. Mgr. Kateřina VITÁSKOVÁ, Ph.D. Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Česká republika, Abstrakt: Cílem příspěvku je akcentovat na znalostní sféru poruch autistického spektra a na interdisciplinární angaţovanost klinických logopedů jako na faktory ovlivňující vzdělávání jedinců s poruchou autistického spektra v běţném edukačním proudu. Zmíněné oblasti se dotkneme nejenom v teoretických východiscích, ale následně ji také plně rozvineme v souvislosti s výsledky specifického výzkumu č. PdF_2011_010 (Logopedická intervence u osob s poruchou autistického spektra, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2011/2012. Hlavní řešitelka: Mgr. Alena Říhová, spoluřešitelka: doc. Mgr. Kateřina Vitásková, Ph.D.) a dílčími rezultáty disertační práce autorky předkládaného článku. Abstract: The aim of the submission is to accentuate the knowledge sphere of the autistic spectrum disorders and the interdisciplinary engagement of clinical speech therapists as factors determining education of individual persons with the autistic spectrum disorders in the common education flow. We will touch the above-mentioned area not only in theoretical cornerstones, but consequently we will also develop it fully in connection with the results of the particular research no.pdf_2011_010 (Logopedická intervence u osob s poruchou autistického spektra, Pedagogical Faculty of the Palacký University in Olomouc, 2011/2012. The main researcher: Mgr.Alena Říhová, a co-researcher: doc. Mgr. Kateřina Vitásková, PhD.) and partial results of the dissertation paper by the author of the submitted article. Klíčová slova: Inkluze; poruchy autistického spektra; znalost problematiky poruch autistického spektra; interdisciplinarita. Keywords: Inclusion; autistic spectrum disorders; knowledge of issues of the autistic spectrum disorders; interdisciplinarity. 1 Úvod do problematiky Poruchy autistického spektra (PAS) představují heterogenní a ne vţdy striktně definovanou skupinu specifických či nespecifických symptomŧ, pro něţ je charakteristická pervazivní symptomatologie a podstatná diference vývoje dítěte s PAS vzhledem k jedinci intaktnímu. Thorová (2006) ve shodě například s Beyerem, Gammeltoftem (2006), Richmanem (2006) a Vermaulenem (2001) podotýká, ţe poruchy autistického spektra jsou vrozeným, celoţivotním, neurovývojovým onemocněním vznikajícím s největší pravděpodobností na podkladě neurobiologickém. Rozsáhlost této problematiky, která vyţaduje diagnostickou, diferenciálnědiagnostickou a intervenční angaţovanost neurologŧ, psychiatrŧ, psychologŧ, logopedŧ, speciálních pedagogŧ a dalších odborníkŧ má společnou deficitní oblast prostupující všemi diagnostickými kategoriemi v rámci pervazivní vývojové poruchy a to narušenou komunikační schopnost. Aberence v komunikační schopnosti se variabilním zpŧsobem dotýká jak recepce, exprese, verbální i neverbální komunikace, tak jednotlivých jazykových rovin s primárním deficitem zasahujícím pragmatickou jazykovou rovinu (Buntová, Tichá, 2009; Jelínková, 1999; Schor, Schweiggert, 2001 et al). Pragmatika komunikace je dle Watzlawicka, Bavelasové,

7 Jacksona (2011) interpersnální interakce, kdy prostřednictví tohoto pŧsobení iniciujeme účinky, které vedou jak k adekvátnímu recipování, tak k opovídající behaviorální reakci přiměřené situačnímu kontextu. O pragmatické jazykové rovině se také zmiňuje Mlčáková (2011) která uvádí, ţe tato rovina představuje uplatnění komunikační schopnosti, osvojení řečových dovedností v kaţdodenním ţivotě a realizaci komunikačního záměru. Batesová (in ibid.) podotýká, ţe v rámci ontogeneze řeči komunikační intence nastupuje dříve neţ mluvená řeč a prostřednictvím této schopnosti dokáţe dítě vyjadřovat přání hrát si, projevuje nespokojenost či pláčem přivolá blízkou osobu. Je tedy zřejmé, ţe pragmatická jazyková rovina je nezbytným předpokladem funkční sociální interakce a její narušení je zásadním faktorem inhibujícím efektivní realizaci komunikačního procesu. Dominance narušené komunikační schopnosti v klinickém obraze pervazivních vývojových poruch společně se změnou paradigmatu speciální pedagogiky preferující inkluzivní trend ve vzdělávání klade zvýšené poţadavky na jednotlivé odborníky v našem případě na logopedy, jejichţ intervenční angaţovanost mŧţe podstatným zpŧsobem předurčovat globální vývoj jedince s PAS, tedy i moţnosti edukace. Šedibová, Vladová (2010) deskripují evidentní deficity charakteristické pro studenty s poruchou autistického spektra, které se stávají podkladem k tvorbě individualizované formy vyučování i v případě vzdělávání na běţném typu školských zařízení. Mezi dané aberence řadí především problémy se zpracováním mluvené řeči, hypersenzitivitu na auditivní, vizuální či jiné stimuly, obtíţe s verbální expresí, s generalizací a prezenci neadekvátních zájmových aktivit. Na úskalí skupinového vzdělávání upozorňuje také Gillberg a Peeters (in ibid), kteří pokládají širokospektrální sociální deficity u osob s tímto typem postiţení za interferenci vedoucí často ke sníţené schopnosti či neschopnosti zvládnout vysoké poţadavky kladené na kooperaci v rámci skupinového vyučování. Edukace osob s PAS má tedy značně individuální charakter a je determinována velkým mnoţstvím reparabilních a ireparabilních faktorŧ. K činitelŧm, které mŧţeme označit za primárně neovlivnitelné v rámci vzdělávání v běţném typu škol patří především klinický obraz pervazivní vývojové poruchy zastupující jiţ zmíněné specifické symptomy (narušení sociální interakce, komunikace a imaginace), tak příznaky nespecifické (změněná senzitivita, problémy v chování, v motorice, se spánkem, příjmem potravy a jiné). Mezi determinanaty implikující moţnou reverzibilitu náleţí dle nás především dostatečná znalost problematiky poruch autistického spektra, jeţ v sobě implementuje volbu vhodných speciálněpedagogických či psychologických metod a přístupŧ. Za podstatnou a do jisté míry ovlivnitelnou pokládáme také interdisciplinární angaţovanost všech osob (rodič, pedagog, speciální pedagog, logoped, psycholog a další) podílejících se na intervenčním a výchovně-vzdělávacím přístupu k jedincŧm s tímto typem postiţení. Z tohoto dŧvodu mapujeme a analyzujeme v následující části článku tyto dvě stanovené výzkumné oblasti. V předkládaném příspěvku vás seznámíme s dílčími výsledky specifického výzkumu č. PdF_2011_010 (Logopedická intervence u osob s poruchou autistického spektra, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2011/2012. Hlavní řešitelka: Mgr. Alena Říhová, spoluřešitelka: doc. Mgr. Kateřina Vitásková, Ph.D.) a disertační práce nazvané Logopedická intervence u osob s poruchou autistického spektra. Primárním cílem daného článku je odpovědět na otázky týkající se toho, zda jsou kliničtí logopedi dostatečně znalí zkoumané problematiky; jestli spolupracují kliničtí logopedi s ostatními specialisty; jak recipují kooperaci s daným odborníkem speciální pedagogové; zda jsou rodiče dětí s PAS spokojeni s poskytovanými informacemi o problematice pervazivních vývojových vad. 2 Design a metodologie výzkumného šetření Hlavním východiskem pro realizaci výzkumu je absence tuzemského výzkumného šetření, které by mapovalo stávající situaci v poskytování logopedické intervence u osob s poruchou autistického spektra v České republice. Šetření je realizováno v několika fázích, při kterých se opíráme o výzkumné metody, jejichţ aplikaci předchází studium odborné tuzemské, zahraniční literatury a komparace získaných informací. Stěţejní metodou uţitou pro naše výzkumné šetření je dotazník. Gavora (in Chráska, 2007) uvádí, ţe dotazník je zpŧsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí. Zároveň hovoří o tom, ţe samotný dotazník je soustava předem připravených a pečlivě formulovaných otázek, jeţ jsou promyšleně seřazeny, a na které respondent odpovídá písemně. Naším primárním cílem jsou komplexní poznatky a informace o aktuálním stavu poskytované logopedické intervence u osob s PAS v České republice, proto jsme konstruovali tři heterogenní typy dotazníkŧ určených klinickým logopedŧm, speciálním pedagogŧm a rodičŧm dětí s poruchou autistického spektra. Zmíněné dotazníky mají podobnou strukturu. Všechny jsou uvedené oslovením se sumarizací podstatných informací týkajících se odŧvodnění jeho potřebnosti, účelu a záměru. První strana je dále doplněna ujištěním o anonymnosti, nezneuţitelnosti a k dispozici jsou také kontaktní údaje na autorku dotazníku. Následující část je iniciována krátkým doporučením pro formu vyplnění a dále jiţ následují jednotlivé dotazníkové poloţky, kterých je u dotazníku pro klinické logopedy 16, pro speciální pedagogy 10 a pro rodiče dětí s PAS 25. V rámci našeho výzkumného šetření kombinujeme jak otázky otevřené, uzavřené, tak polouzavřené. Pro záznam adekvátní hodnoty především míry spokojenosti uţíváme škálu Likertova typu. Obsahová heterogennost

8 jednotlivých dotazníkŧ je ovlivněna jak skupinou respondentŧ, tak kladenými otázkami a hlavními i dílčími cíli. Pro účely daného příspěvku selektujeme dílčí poloţky vztahující se k výše stanovaným výzkumným otázkám. První skupinou respondentŧ byli kliničtí logopedi pŧsobící na území České republiky. Kontaktní údaje na dané odborníky jsme získali z aktualizovaných informací adresáře logopedických pracovišť uvedených na webových stránkách Asociace klinických logopedŧ ČR (http://www.klinickalogopedie.cz/). V době distribuce příslušného dotazníku byl aktuální počet klinických logopedŧ v ČR 408. Tuto skupinu základní soubor jsme formou uvedené výzkumné metody oslovili. Zároveň jsme si vědomi skutečnosti vyplývající z fluktuace kvantity základního souboru respondentŧ dané prŧběţným ukončením předatestační přípravy a úspěšným splněním podmínek atestace. Předpokládáme, ţe kvatitativně nedojte k velké četnostní kolizi, a tak ke změně získaných výsledkŧ. Druhý dotazník byl cílen pro skupinu respondentŧ, kterou zastupovali speciální pedagogové pečující o děti s poruchou autistického spektra předškolního a mladšího školního věku. Výsledný počet dotazníkŧ distribuovaný těmto respondentŧm byl 396. Kontaktní údaje na jednotlivé odborníky či instituce (mateřské školy, mateřské školy speciální, základní školy speciální) jsme získali prostřednictvím krajských koordinátorŧ pro problematiku poruch autistického spektra v České republice a dále na základě údajŧ prezentovaných a volně přístupných na internetových stránkách určených primárně pro mateřské školy speciální a základní školy speciální. Mŧţeme tedy hovořit o realizaci náhodného výběru lokalizovaného v tuzemských podmínkách. Poslední typ dotazníkŧ byl určen rodičŧm dětí s poruchou autistického spektra. Získání spolupráce pro dotazníkové šetření je v tomto případě velice senzitivní záleţitostí. Konfrontace rodičŧ dětí s jakýmkoli typem postiţení s variabilními dotazníky, prŧzkumy, anketami od lékařŧ či jiných odborníkŧ je velice frekventované, přirozeně tedy nacházíme problematické získávání této formy spolupráce. Počet dotazníkŧ, které jsme rozeslali daným respondentŧ byl 41. Kontakty na jednotlivé rodiče jsme získali na základě přímého intervenčního pŧsobení u jejich dětí a případně dalšími kontakty, které nám tito rodiče zprostředkovali. Dotazníky klinickým logopedŧm a speciálním pedagogŧm jsme distribuovali prostřednictvím sluţeb České pošty a v případě rodičŧ dětí s PAS jsem preferovali osobní či zprostředkovaný kontakt. Výsledkem je 144 (35,29 %) navrácených dotazníkŧ od klinických logopedŧ, 126 (31,83 %) od speciálních pedagogŧ a 19 (46,34 %) od rodičŧ dětí s PAS. 3 Analýza výsledkŧ výzkumného šetření Znalost problematiky poruch autistického spektra pokládáme u všech odborníkŧ angaţujících se na intervenci u osob s tímto typem postiţení za nezbytnou. Bez dostatečné vědomostní orientace v dané oblasti nemŧţe být přístup jak logopeda, tak i jednotlivých pečujících specialistŧ dobrý. Proto jsme se v dotazníkovém šetření zaměřili na tuto sféru a diferencovali jsme ji do dvou poloţek, které se zaměřují v prvním případě na základní charakteristiku a obecné vymezení poruch autistického spektra a v druhém bodě jsme vyzvali klinické logopedy k deskripci jednotlivých diagnostických kategorií spadajících pod nozologickou jednotku poruchy autistického spektra. Dŧvodem daného výběru byl jak monitoring znalosti ve vymezení a zařazení pervazivních vývojových poruch, tak za dŧleţité vzhledem k uvědomění si heterogennosti, opodstatněnosti realizace diferenciální diagnostiky a specifičností v jednotlivých intervenčních přístupech, povaţujeme znalost dílčích diagnostických jednotek PAS. Pro vyhodnocení znalostní poloţky určené k základnímu vymezení poruch autistického spektra, jsme si stanovili následující kritéria: Hodnocení: dostatečná, částečná, nedostatečná Za dostatečnou odpověď jsme povaţovali: Základní specifikace poruchy pervazivní, vývojová, neurovývojová, všepronikající, neurobiologická porucha, zastřešující termín pro pervazivní vývojové poruchy, neurovývojové onemocnění apod. Vyjmenování či případná bliţší deskripce základní diagnostické triády deficit v sociální interakci, komunikace a imaginaci ve specifických symptomech, případně uvést i symptomy nespecifické (změněné smyslové vnímání, obtíţe v motorice, spánku, přijímání potravy apod.) Za částečnou odpověď jsme povaţovali: Absenci prvního nebo druhého bodu v kritériích pro dostatečnou odpověď. Absenci některé z oblasti základní diagnostické triády Za nedostatečnou odpověď jsme povaţovali: Odpovědi, které byly v disproporci s výše uvedenými kritérii.

9 Znalost problematiky - základní vymezení četnost odpovědí dostetečné částečné nedostatečné neodpovědělo hodnocení Graf 1: Znalost problematiky PAS základní specifikace Na základě analýzy získaných dat docházíme ke stanovisku vypovídajícímu, ţe nejvyšší hodnotou (34,03 % odpovědí) je zastoupena klasifikace částečná. Dle našich kritérií se jednalo o výpovědi, jeţ byly částěčné buď z hlediska specifikace (klinický logoped uvedl například jen deskripci pervazivní vývojová porucha, ale dále jiţ neuvedl diagnostickou triádu či specifické a nespecifické symptomy) nebo částečné z hlediska absentujícího podstatného specifického symptomu. Druhou hodnotou, jeţ je vzhledem k výše uvedené jen nepatrně diferentní, je námi stanovená kategorizace dostatečná (33,33 %). Toto hodnocení vypovídá o adekvátním základním povědomí o problematice PAS (specifikován charakter postiţení a hlavní deficitní oblasti). Nedostatečná znalost pervazivních vývojových poruch (prezentována zásadní disproporcí se stanoveným hodnocením) je evidována u 21,53 % respondentŧ. Mŧţeme tedy říci, ţe 31 klinických logopedŧ ze 144 nemá dostatečné základní povědomí o této problematice, coţ mŧţeme povaţovat za výsledek, vzhledem k inkorporaci dané problematiky v rámci předatestační přípravy klinických logopedŧ, velice negativní. Tab. 1: Znalost problematiky PAS základní specifikace Jak byste vysvětlil/a termín poruchy autistického spektra? hodnocení četnost procentuální četnost A. dostatečné 48 33,33 B. částečné 49 34,03 C. nedostatečné 31 21,53 D. neodpovědělo 16 11, V rámci jednotlivých odpovědí hodnocených námi jako nedostatečné mŧţeme uvést například: Široká škála poruch chování v jiném světě. Člověk s autismem má svŧj svět. Poruchy, kde se projevují autistické rysy. Neurotický syndrom. Poruchy chování. Depresivní porucha osobnosti. Neschopnost navázat sociální kontakt. Psychiatrická porucha, kdy jedinec není schopen sociální interakce. Z této deskripce je zřejmé setrvávání na jiţ překonaných názorech a stanoviscích týkajících se především sociální interakce. I přes skutečnost vypovídající o tom, ţe deficit v navazování sociálních vztahŧ je charakteristický pro jedince s PAS, nemŧţeme tento specifický symptom generalizovat na všechny osoby s poruchou autistického spektra a také nelze recipovat tyto lidi jako ty, jimţ daná schopnost absentuje. Dále povaţujeme za velice nevhodné dávat do synonymického vztahu poruchy chování s pervazivní vývojovou poruchou. Jedná se o dvě odlišné diagnostické kategorie, kde problémové chování osob s poruchou autistického spektra je především reflexí obtíţí plynoucích z podstaty dané problematiky. Zástupné označení aberencí v recepci, expresi a ve zpracování stimulŧ plynoucích z inflexibilního kognitivního stylu a dalších specifik kognice charakteristických pro osoby s PAS termínem vlastní či vnitřní svět, je dle nás typické spíše pro mínění laické veřejnosti. Danou specifikaci nepovaţujeme u klinických logopedŧ, kteří by měli mít minimálně základní teoretické povědomí o této oblasti za vhodnou. Druhá vědomostní poloţka byla cílená na získání informací reflektujících úroveň povědomí o dílčích nozologických jednotkách spadajících pod diagnostickou kategorii poruchy autistického spektra. Bez znalosti

10 jednotlivých diagnostických kategorií není moţná intrafenoménová diferenciální diagnostika a následný adekvátní intervenční přístup. Pro její vyhodnocování jsme si opět stanovili kritéria. Hodnocení: dostatečná, částečná, nedostatečná Za dostatečnou odpověď jsme povaţovali: Uvedení alespoň tří následujících diagnostických kategorií: dětský autismus, Aspergerŧv syndrom, atypický autismus, Rettŧv syndrom, jiná dezintegrační porucha v dětství, hyperaktivní porucha sdruţená s mentální retardací, stereotypními pohyby a pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná. Za částečnou odpověď jsme povaţovali: Uvedení méně neţ tří výše uvedených diagnostických kategorií, případně kombinaci správných odpovědí s nesprávnými (společně uvedené např. neurózy, psychózy, tikové poruchy apod.). Za nedostatečnou odpověď jsme povaţovali: Uvedení mylných onemocnění, poruch, dílčích symptomŧ poruchy apod. Znalost problematiky - vymezení diagnostických kategorií PAS četnost odpovědí dostatešné částečné nedostatečné neodpovědělo hodnocení Graf 2: Znalost problematiky PAS diagnostické kategorie Tab. 2: Znalost problematiky PAS diagnostické kategorie Jaké poruchy dle Vás patří pod terminologickou kategorii poruchy autistického spektra? hodnocení četnost procentuální četnost A. dostatečné 80 55,56 B. částečné 25 17,36 C. nedostatečné 24 16,67 D. neodpovědělo 15 10, Z uvedené tabulky a grafu je evidentní, ţe jednoznačnou převahu v nabízených kriteriálních hodnocení zaujímá dominantní pozici poloţka prezentující význam dostatečné. Mŧţeme tedy konstatovat, ţe 55,56 % odpovědí splňuje námi stanované vědomostní poţadavky týkající se diagnostických jednotek spadajících pod kategorii poruchy autistického spektra. Následující, ale kvantitativně značně diferentní četnost náleţela poloţce druhé částečné. Daná hodnota byla prezentována četností 17,36 % a týkala se odpovědí, kde respondenti deskripovali méně neţ tři diagnostické jednotky, případně kombinovali nesprávné nozologické kategorie se správnými. Další četnostně blízkou hodnotou (16,67 %) byla poloţka nedostatečné, která vypovídala o tom, ţe kliničtí logopedi dle jednotlivých výpovědí nemají základní znalost o dílčích diagnózách. Uváděli následující deskripci: koktavost, poruchy expresivní i receptivní řeči; poruchy řeči v oblasti motoriky, poruchy pozornosti, potíţe se zrakovým kontaktem; poruchy pozornosti, komunikace, motoriky; poruchy chování, poruchy CNS; porucha smyslového vývoje; poruchy v oblati komunikace, mentální retardace; autistické rysy; neurotické poruchy; rŧzné druhy a stupně autismu; poruchy psychiky, komunikace, chování; poruchy tikové, hyperaktivita. Z odpovědí je zřejmé jak nesprávné pochopení dotazované poloţky respondenti odpovídali spíše výčtem jednotlivých symptomŧ, tak se také setkáváme se zásadními chybnými odpověďmi, v nichţ se jednalo především o ztotoţnění s mentální retardací, s poruchami chování či například s tikovými poruchami.

11 V rámci jednotlivých odpovědí jsme se setkávali s termíny, které bychom dnes mohli označit za překonané (infantilní autismus, Kannerŧv autismus) či nesprávné (autistické rysy). Termín autistické rysy jsme evidovali u 17 odpovědí, procentuálně se jednalo o 13,39 % ze všech výpovědí od klinických logopedŧ. Nesprávnost v uţití tohoto pojmu je akcentována například Hrdličkou (2004), Thorovou (2006), kteří hovoří o nejednoznačné specifikaci a absentujících diagnostických kritériích vztahujících se k danému termínu. Tito autoři zároveň podotýkají preferenci jednotky atypický autismus před často v odborné a laické veřejnosti uţívanými autistickými rysy. Mezi další termíny, které se opakovaly v rámci jednotlivých odpovědí patřil pojem infantilní autismus či Kannerŧv syndrom. Početně se jednalo o 15 údajŧ, tedy 11,81 %. V současné době je mŧţeme povaţovat za překonané a měly by být nahrazeny v tomto případě dětským autismem. Podíváme-li se na formu získávání informací, je patrné, ţe největší počet logopedŧ deskripuje kategorii prezentující získávání informací prostřednictvím samostudia odborné literatury (75,69 %). Následující, ale relevantně kvantitativně diferentní hodnotu zastupuje forma edukace prostřednictvím absolvování odborných kurzŧ či seminářŧ (29,86 %). Další hodnota patří zprostředkování informace jinou cestou (17,36 %) konkrétně osobní praktickou zkušeností s klienty s PAS, interwiem s odborníky věnujícími se této problematice, informacemi uvedenými na webových stránkách a praxí. Předposlední hodnotu zastupuje získávání informací při studiu na vysoké škole (24,31 %) a nejniţší hodnota náleţí kategorii, která implikuje absenci informovanosti o problematice PAS. Tab. 3: Zdroj informací o problematice PAS Informace o problematice poruch autistického spektra jste získal/a: způsob informovanosti četnost procentuální četnost A. při studiu na vysoké škole 35 24,31 B. samostudiem odborné ,69 literatury C. abosolvováním odborného 43 29,86 kurzu, semináře D. jinou cestou (prosím uveďte) 25 praktická zkušenost (1), 17,36 rozhovory s odborníky (11), internet (11), praxí (2) E. dosud nezískal/a 10 0,69 Efektiva logopedické intervence je zajištěna za předpokladu interdisciplinární spolupráce všech odborníkŧ angaţujících se na péči o dítěte s PAS. Tuto okolnost mŧţeme povaţovat za dŧleţitý determinant, proto naše šetření bylo zaměřené také na zmapování této oblasti. Interdisciplinární spolupráce speciální pedagog četnost odpovědí psycholog pedagog pediatr neurolog odborník Graf 3: Interdisciplinární spolupráce klinického logopeda psychiatr jiná osoba nespolupracuji s žádným odborníkem Výsledky týkající se interdisciplinární spolupráce klinického logopeda s jiným odborníkem vypovídají o nejfrekventovanější spolupráci s psychologem (39,58 %) a následně o ne signifikantně niţší procentuální

12 četnosti se speciálním pedagogem (34,72 %). Výrazně niţší procentuální zastoupení je dáno spolupráci s psychiatrem (20,14 %) a neurologem (18,06 %). S pedagogem spolupracuje 16 respondentŧ (11,11 %) a nejniţší četnost (3,47 %) náleţí pediatrovi a jiné osobě (ergoterapeutovi, foniatrovi, audiologovi a fyzioterapeutovi). Počet respondentŧ, kteří uvedli, ţe nespolupracují s ţádným odborníkem v rámci logopedické intervence bylo 10 (6,94 %). Klinický psycholog a psychiatr jsou odborníci kompetentní realizovat diagnostiku poruch autistického spektra a poradensky či terapeuticky pŧsobit na klienta s PAS a jeho rodinu. Z těchto dŧvodŧ je dle nás, a jak to také částečně vyplývá i z výše uvedené tabulky a grafu, spolupráce s těmito odborníky přirozeným vyústěním. Bohuţel se ale musíme přiklonit k nedostatečné procentuální četnosti a vidět deficity i v hodnotě, která představuje ze všech deskripovaných četnost nejvyšší. Domníváme se, ţe procentuální zastoupení 39,58 % v případě psychologa není dostačující. Ke stejnému závěru samozřejmě docházíme i u psychiatra, u kterého je míra interdisciplinarity s klinickým logopedem prezentována v četnosti 20,14 %. Dalším významným odborníkem pŧsobícím primárně speciálněedukační intervencí je speciální pedagog, s nímţ je v kontaktu 50 respondentŧ (34,72 %). Ani tuto hodnotu nemŧţeme povaţovat za pozitivní referenci. Abychom došli ke zlepšení této situace, měli bychom se na danou oblast zaměřit jiţ v rámci pregraduální, postgraduální přípravy logopedŧ, včetně seminářŧ a školení o problematice logopedické intervence u osob s PAS. Alarmující výsledky (pouze 3,47 %) získáváme při vyhodnocení spolupráce klinického logopeda s pediatrem. Pediatr je odborník, jehoţ pracovní náplní by mělo být mapování a evidence biopsychosociálního vývoje dítěte. Včasnou detekcí varovných symptomŧ a následným doporučením specializované diagnostiky mŧţe podstatným zpŧsobem přispět k rané diagnóze a včasné intervenci, která je pozitivním determinantem dobré prognózy edukačního a terapeutického pŧsobení. Negativní výsledky vztahující se k této oblasti jsme získali také při analýze výsledkŧ grantového specifického výzkumu na PdF UP (2010/2011 PdF_2010_020), kde rodiče dětí s poruchou autistického spektra poukazovaly na zásadní nedostatky v získávání informací o této problematice. Za potřebný proto shledáváme podrobnější výzkum, jenţ by napomohl poodhalit hlubší determinanty reflektující danou skutečnost. Zaměříme-li se na reflexi kooperace s klinickým logopedem z pohledu speciálního pedagoga, docházíme k následujícím výsledkŧm. V případě nejasností či potřeby pomoci s klientem s poruchou autistického spektra by se většina z oslovených respondentŧ (85,71 %) speciálních pedagogŧ obrátila na svého kolegu, tedy opět na speciálního pedagoga. Další procentuální zastoupení (45,24 %) náleţí psychologovi a neurologovi (19,05 %). Niţší četnost odpovědí vypovídá o případné spolupráci s psychiatrem (12,7 %), pediatrem (7,94 %) a pedagogem (5,56 %). S logopedem by spolupracovali pouze dva speciální pedagogové (1,59 %) a za negativní výpovědní hodnotu (14,29 %) musíme povaţovat skutečnost vypovídající o absenci spolupráce s odborníkem. Interdisciplinární spolupráce speciální pedagog 120 psycholog 100 logoped četnost odpovědí odborník pedagog pediatr neurolog psychiatr jiná osoba nespolupracuji s žádným odborníkem Graf 4: Interdisciplinární spolupráce speciálního pedagoga Za pozitivní výpovědní hodnotu povaţujeme relativně vysokou míru spolupráce se speciálním pedagogem. Tato skutečnost (108 respondentŧ ze 126 oslovených) je dle nás přirozeným vyústěním spolupráce speciálních pedagogŧ v rámci daného vzdělávacího pracoviště, kterou samozřejmě musíme vnímat jen v pozitivním směru. Je třeba ale také akcentovat na spolupráci, která není cílena jen v rámci jednoho výchovně-vzdělávacího pracoviště, ale zaznamenává přesah jak lokalizačně, tak v rámci profesní fundovanosti. Bohuţel musíme

13 konstatovat, ţe kromě spolupráce s psychologem, kterou nemŧţeme také v četnostním zastoupení povaţovat za optimální, evidujeme v případě následujících odborníkŧ velice nízké aţ nedostačující procentuální zastoupení. Nemŧţeme opomenou fakt reflektující kooperaci s pediatrem. Jak bylo uvedeno jiţ v analýze dotazníkového šetření od klinických logopedŧ, mŧţe tento odborník včasnou a správnou detekcí prvních symptomŧ přispět k rané diagnóze a intervenci. Pediatr by měl být znalý problematiky poruch autistického spektra a v případě potřeby iniciovat či předat kontakt nejen na psychologa, psychiatra, ale i na speciálního pedagoga. Aby byla tato oblast naplněna, museli bychom evidovat procentuálně vyšší míru spolupráce. Z výsledkŧ je dále patrné, ţe 18 speciálních pedagogŧ nespolupracuje s ţádným odborníkem. Kooperace s odborníky pečující o jedince s PAS je dle nás základním předpokladem úspěšnosti intervence, proto by ideálně měla tato hodnota absentovat. Závěrem této poloţky se musíme zmínit o logopedovi. Pouze dva speciální pedagogové (1,59 %) referují o kontaktování se s daným odborníkem. Tento fakt musíme hodnotit za vysoce alarmující. Vzhledem k reciproční referenci o komunikančích schopnostech dítěte s PAS, o efektivitě zaváděného komunikačního systému a moţnostech další stimulace komunikačních schopností, povaţujeme za velice přínosné a potřebné, aby speciální pedagog byl v pravidelném kontaktu s logopedem. Bohuţel reference speciálních pedagogŧ vypovídají o antagonistických údajích neţ bychom v optimálním případě předpokládali. Za potřebné proto povaţujeme zaměřit úsilí na zlepšení této oblasti. Cestu vidíme například v osvětové aktivitě odborníkŧ pojednávající o benefitu plynoucím z kooperace speciálního pedagoga a logopeda. Tab. 4: Interdisciplinární spolupráce speciálního pedagoga V případě nejasností či potřeby pomoci s klientem s poruchou autistického spektra byste se obrátil/a na: odborník četnost procentuální četnost A. speciální pedagog ,71 B. psycholog 57 45,24 C. logoped 2 1,59 D. pedagog 7 5,56 E. pediatr 10 7,94 F. neurolog 24 19,05 G. psychiatr 16 12,70 H. jiná osoba (prosím uveďte) 0 0 I. nespolupracuji s ţádným odborníkem 18 14,29 Poslední oblast kterou zmíníme je spokojenost rodičŧ dětí s poruchou autistického spektra s poskytovanými informacemi o problematice pervazivních vývojových vad od jednotlivých odborníkŧ. Ještě dříve neţ deskripujeme výsledky škály Likertova typu, musíme zmínit konkrétní specialisty, kteří příslušná sdělení těmto respondentŧm poskytli. Tab. 5: Zdroj informací 11. Informace ohledně poruch autistického spektra Vám poskytl: odborník četnost procentuální četnost A. pediatr 0 0 B. neurolog 2 10,53 C. psychiatr 3 15,79 D. pedagog 1 5,26 E. logoped 1 5,26 F. speciální pedagog 3 15,79 G. jiná osoba (prosím uveďte) 1 (psycholog) 5,26 H. získávali jste informace sami prostřednictvím odborné literatury Absolutní dominanci nad ostatními kategoriemi v plně početním zastoupení (všech 19 rodičŧ) představuje získávání informací samostudiem především prostřednictvím studia odborné literatury. Dalším informačním zdrojem se pro rodiče, i kdyţ ve velmi nízkém četnostním zastoupení (15,79 %) stává psychiatr a speciální pedagog. Ještě niţší hodnotu nacházíme v případě získávání informací od neurologa pouze 2 rodiče (10,53 %) udávají informovanost od daného odborníka a nejniţší četnost je prezentována třemi odborníky (pedagog, logoped, psycholog) v procentuálním zastoupení 5,26 %. Nacházíme také plnou absenci zprostředkování informací o problematice poruch autistického spektra od lékaře pediatra.

14 K záznamu spokojenosti s poskytnutými informacemi jsme aplikovali škálu Likertova typu, kde hodnota 1 znamená naprostou nespokojenost a antagonistickou pozici naprostou spokojenost zastupuje hodnota 5. Jak je patrné ze znázorněné tabulky a grafu, převahu v 57,37% zastoupení zaujímá hodnota číslo 2, tedy pozice směřující k negativní výpovědní hodnotě s příklonem k nespokojenosti. Významnou výpovědní hodnotu má také druhá pozice, která hovoří o skutečnosti, ţe 31,58 % rodičŧ dětí s PAS není spokojeno s poskytovanými informacemi (v daném procentuálním zastoupení převaţuje hodnota 1 Likertovy škály). Dle analýzy se tato hodnota pojí primárně s informovaností prostřednictvím samostudia odborné literatury. Mŧţeme tedy říci, ţe respondenti, kteří zaznamenali hodnotu číslo 1 naprostou nespokojenost, deskripovali danou souvstaţnost ve všech případech ke studiu dostupné literatury. V případě hodnoty druhé, také dominovalo samostudium odborné literatury, ale současně nacházíme jednoho respondenta uvádějícího zprostředkování informací od psychologa. Spokojenost s logopedickou intervencí četnost odpovědí hodnota Likertovy škály Graf 5: Spokojenost s logopedickou intervencí Ve střední linii přiklánějící se k neutrální pozici v získávání informací zastoupené zhruba 21 % evidujeme kromě opět přítomného samostudia profesi speciálního pedagoga, také sdělení od psychologa a neurologa. Hodnotu Likertovy škály 4 a 5, která pojednává o příklonu ke spokojenosti aţ k naprosté spokojenosti se získanými informacemi o problematice PAS bohuţel nenacházíme. 4 Diskuze Za hodnou diskuze pokládáme především znalost problematiky poruch autistického spektra. Příslušné dotazníkové poloţky poukazují na to, ţe vědomí základního vymezení zkoumané problematiky se u oslovených klinických logopedŧ pohybuje v mírné převaze u hodnoty částečná (34,03 %) vzhledem ke kategorii dostatečná (33,33 %). Nedostatečné povědomí o této oblasti jsme evidovali u 31 klinických logopedŧ (21,53 %). Deskripované hodnoty nejsou výrazně diferentní, proto nemŧţeme hovořit o zásadní dominanci ţádného stanoveného kritériálního hodnocení. Dostatečnou znalost problematiky PAS bychom mohli předpokládat u klinických logopedŧ, jejichţ délka praxe je 0 5 let. Vzhledem k tomu, ţe poruchy autistického spektra jsou součástí anotací předmětŧ logopedie, psychopedie či základŧ speciální pedagogiky vyučované u studentŧ studijního programu speciální pedagogika na vysokých školách připravujících studenty pro výkon povolání v oboru logopedie, měli by kliničtí logopedi s tak krátkou časovou prodlevou od ukončení studia vysoké školy mít dostatečné základní povědomí o zkoumané problematice. Ke stejnému stanovisku se přikláníme i z dŧvodu implementace seminářŧ týkajících se PAS v rámci předatestační přípravy klinických logopedŧ v České republice. Výsledky dotazníkového šetření nám ale bohuţel ukazují jiné výsledky. U klinických logopedŧ, kteří mají délku praxe v časovém intervalu 0 5 let, zaznamenáváme dostatečnou znalost problematiky pervazivních vývojových vad v počtu 19 odpovědí z 53 repondentŧ (35,85 %) a nedostatečná znalost vytyčené oblasti zaujímá téměř homogenní výpovědní hodnotu prezentovanou počtem 18 klinických logopedŧ (33,96 %). Z tohoto dŧvodu se nemŧţeme přiklonit k námi vyjádřené domněnce a musíme vidět deficity ve znalostní oblasti i u této skupiny klinických logopedŧ. Nedostatečnou znalost evidujeme také v relativně vysokém četnostním zastoupení u klinických logopedŧ s delší praxí v oboru. Například u respondentŧ s praxí let v četnosti 22,58 % a klinických logopedŧ s praxí více neţ 15 let 12,9 %. Musíme tedy konstatovat, ţe nedostatky pojící se s touto poloţkou dotazníkŧ jsou evidentní a oslovení kliničtí logopedi nemají takovou znalostní orientaci, jakou bychom očekávali.

15 Zásadní deficity dále evidujeme v rámci interdisciplinární spolupráce jednotlivých odborníkŧ pečujících o osoby s poruchou autistického spektra. Výzkumná data poukazují, ţe kliničtí logopedi na prvním místě spolupracují s psychologem (39,58 %), následně se speciálním pedagogem (34,72 %) a psychiatrem (20,14 %). Pouze 5 respondentŧ udrţuje kontakt s pediatrem (3, 47 %) a 10 dotazovaných odborníkŧ nespolupracuje s ţádným specialistou. S psychologem je v kontaktu také speciální pedagog a tato četnostní kooperace 45,24 % je svojí hodnotou blízká ukazateli od klinických logopedŧ. Zásadní diferenci, i kdyţ kvantitativně nekomparativní, nacházíme u rodičŧ dětí s PAS, kteří v zastoupení pouze jedné osoby deskripují zmiňovanou spolupráci. Se speciálním pedagogem je v nejvyšším počtu (85,71 %) v konaktu speciální pedagog. Danou skutečnost přikládáme kolegiální angaţovanosti v rámci jednoho pracoviště. Pokládáme ji samozřejmě za pozitivní ukazatel, ale zároveň akcentujeme na nutnost zvýšení daného indikátoru také u klinických logopedŧ a rodičŧ dětí s PAS. Za potřebnou pokládáme interdisciplinaritu speciálního pedagoga a rodiče s logopedem. V této oblasti nacházíme alarmující výpovědi v případě speciálních pedagogŧ pouze 2 odborníci (1,59 %) deskripují tuto poloţku. V případě rodičŧ dětí s PAS, je ale zaznamenána procentuálně vyšší reprezentace hovořící o tom, ţe 16 rodičŧ z 19 je v kontaktu s daným odborníkem. Nesmíme také opomenout kooperaci s pediatrem, kterou pokládáme za bázi včasné diagnostiky, diferenciální diagnostiky a rané intervence. Bohuţel i v této sféře musíme poukázat na podstatné nedostatky. S pediatrem spolupracuje jenom 5 klinických logopedŧ a 10 speciálních pedagogŧ. Navíc za velice negativní výpovění hodnotu pokládáme 10 odpovědí od klinických logopedŧ udávající, ţe neudrţují kontakt s ţádným specialistou. Řešení uvedených deficitŧ spatřujeme jiţ v preventivním pŧsobení formou edukace na vysokých školách. Vysokoškolští pedagogové by měli v rámci anotací vyučovaných předmětŧ implementovat a objasňovat problematiku integrace, inkluze, podporovat a akcentovat na interdisciplinaritu jednotlivých odborníkŧ a samozřejmě poskytnout dostatečně široký teoretický základ o problematice poruch autistického spektra. Apetence ke vzdělávání by, vzhledem k akcelerovanému rozvoji speciálněpedagogických vědních disciplín, měla být podporována i po ukončení vysokoškolského studia, proto za potřebné pokládáme motivaci k účasti na dalších seminářích, kurzech a za přínosné povaţujeme publikování příspěvkŧ logopedŧ z jejich praxe. Tímto zpŧsobem mŧţeme udrţet motivaci, zájem ke kooperaci a k získávání dalších informací. 5 Závěr Inkluzivní vzdělávání je determinováno velkým mnoţstvím heterogeních faktorŧ, které mohou jak v pozivitním, tak negativním smyslu ovlivnit její iniciaci, prŧběh a výsledný charakter. K podstatným indikátorŧm náleţí také oblast našeho výzkumu dostatečná znalost problematiky a interdisciplinární angaţovanost jednotlivých odborníkŧ podílejících se na péči o jedince s postiţením. Jak je patrné z analýzy dílčích dotazníkových poloţek a vedené diskuze i v této oblasti nacházíme viditelné deficity apelující na jejich řešení a oblasti nabádající k dalšímu zamyšlení či výzkumu. Závěrem mŧţeme konstatovat, ţe problematika poruch autistického spektra a oblast inkluzivního vzdělávání jsou aktuálním tématem stále se rozvíjející disciplíny speciální pedagogiky, stávají se oblastí nabízející prostor pro hlubší analýzu, komparace a podrobnější výzkumná šetření, by měla být implementována jak do sféry teorie, tak praxe speciální pedagogiky. Literatura: BEYER, J., GAMMELTOFT, L Autismus a hra. Praha: Portál, ISBN BUNTOVÁ, D., TICHÁ, E. Autizmus. In KEREKRÉTIOVÁ, A. Základy logopedie. Bratislava: Univerzita Komenského, 2009, s ISBN HRDLIČKA, M., KOMÁREK, V. Dětský autismus. Praha: Portál, ISBN CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu. Praha: Grada, ISBN JELÍNKOVÁ, M. Autismus I. Problémy komunikace. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, ISBN neuvedeno. MLČÁKOVÁ, R. Osoby s narušenou komunikační schopností. In: MICHALÍK, J. a kol. Zdravotní postiţení a pomáhající profese. Praha: Portá, ISBN RICHMAN, S. Výchova dětí s autismem. Praha: Portál, ISBN SCHOR, B., SCHWEIGGERT, A. Autismus, ein häufig verkanntes Problem. Niederlassung Donauwörth: Auer, ISBN ŠEDIBOVÁ, A., VLADOVÁ, K. Autismus a další pervazivní vývojové poruchy. In LECHTA, V. (ed.). Základy inkluzivní pedagogiky. Praha: Portál, ISBN THOROVÁ, K. Poruchy autistického spektra. Praha: Portál, ISBN VERMEULEN, P.. Autistické myšlení. Praha: Grada, ISBN WATZLAWICK, P., BAVELASOVÁ, J. B., JACKSON, D. Pragmatika lidské komunikace. Interakční vzorce, patologie a paradoxy. Brno: Newton Books, ISBN

16 HUDEBNĚ-POHYBOVÁ TERAPIE S PRVKY LOGOPEDICKÉ INTERVENCE U KLIENTŦ S KOMBINOVANÝM POSTIŢENÍM MUSIC AND MOVEMENT THERAPY WITH ELEMENTS OF SPEECH INTERVENTION FOR CLIENTS WITH MULTIPLE DISABILITIES Eva URBANOVSKÁ, Alena ŘÍHOVÁ, Kristýna KRAHULCOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Příspěvek nabízí seznámení s moţnostmi propojení hudby, pohybu a logopedické intervence v rámci uceleného programu péče o klienty s kombinovaným postiţením. Prezentovány budou výsledky projektu FRVŠ (Fond Rozvoje Vysokého Školství), realizovaného v letech na Střední škole, základní škole a mateřské škole JISTOTA, o.p.s, v Prostějově a PdF UP v Olomouci. Cílem projektu bylo seznámit studenty předmětu Kombinované vady s moţnostmi propojení výše uvedených elementů a poukázat tak na výhody tohoto propojení v rámci výchovně-vzdělávacího procesu u klientů s kombinovaným postiţením. V rámci příspěvku budou uvedeny základní východiska projektu, realizace a průběh projektu a jeho výstupy. Jako jeden z výstupů bude prezentována videonahrávka přímé práce s klienty s kombinovaným postiţením a její následný rozbor. Abstract: In this paper, we want to introduce with posibility of combination of music, movement and speech therapy in the comprehensive program of care for clients with multiple disabilities. We will present results of HEDF project (Higher Education Development Fund). This project was realised in the years 2011/2012 at Secondary school, elementary school and kindergarten JISTOTA (SAFETY) in Prostějov and Faculty of Education University Palacky Olomouc. We will present starting point sof the project, its realization and progres as well as outputs of the project. Klíčová slova: pohyb; hudba; terapie; logopedická intervence; kombinované postiţení Keywords: movement, music, therapy, speech therapy, combined disability Úvod do problematiky V současné době se stáváme svědky akcelerovaného rozvoje vědních oborŧ a s ním souvisejícího posunu lidského poznání. Tento fakt s sebou přináší mimo nesporných pozitiv také dŧsledky negativního charakteru. Tyto negativní dopady jsou patrné také v oblasti medicíny. Rozvoj lékařství opravdu znamená moţnosti léčby donedávna nevyléčitelných onemocnění. Bohuţel s sebou nese také stinnou stránku. Odborníci v oboru neonatologie jsou schopni zachránit předčasně narozené děti, které však často do ţivota vstupují s břemenem handicapu determinujícího jejich rozvoj a socializaci. Stávají se tedy předmětem zájmu nejen lékařŧ, ale také speciálních pedagogŧ (Ludíková, 2005). V oblasti speciální pedagogiky si stále významnější pozici získává obor pedagogiky osob s kombinovaným postiţením. Štefan Vašek, přední slovenský odborník v oboru speciální pedagogika, vymezuje zmiňovanou oblast speciální pedagogiky následovně: Pedagogika vícenásobně postiţených jako vědní obor představuje relativně ucelený systém vědeckých poznatkŧ o edukaci (výchově, vyučování a vzdělávání) jedincŧ s vícenásobným postiţením, u kterých z těchto dŧvodŧ vznikají signifikantní speciální výchovné potřeby. Tento vědní obor má svou část teoretickou, ale i praktickou. (Vašek, Vančová, Hatos at al., 1999, s. 11) Cíle projektu Projekt s názvem Hudebně-pohybová terapie s prvky logopedické stimulace u klientů s kombinovaným postiţením byl zaměřen na inovaci studijní disciplíny Kombinované vady vyučované v rámci studijního programu Speciální pedagogika na Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Cílem projektu bylo seznámit studenty předmětu Kombinované vady s moţnostmi integrace pohybu, hudby a prvkŧ logopedické intervence v rámci komplexní rehabilitace u klientŧ s kombinovaným postiţením. Cílovou skupinu projektu tvořili studenti prezenčního studijního programu Speciální pedagogika oborŧ Speciálněpedagogická andragogika, Učitelství pro 2. stupeň ZŠ a SŠ a speciální pedagogika, Učitelství pro 1. stupeň ZŠ

17 a speciální pedagogika, Speciální pedagogika předškolního věku, Speciální pedagogika ortokomunikace a Speciální pedagogika raného věku. Výstupy projektu Prvním konkrétním výstupem tohoto projektu byl interaktivní seminář realizovaný v rámci předmětu Kombinované vady u studentŧ všech výše uvedených studijních oborŧ. Za stěţejní úkol zmíněného semináře jsme si stanovili interaktivní formou zpřístupnit studentŧm metodiku komplexního rozvoje klientŧ s kombinovaným postiţením, kde je akcentováno na moţnosti propojení prvkŧ pohybu, hudby a logopedické intervence. Zdŧrazněna byla opodstatněnost jejich integrace v rámci komplexní rehabilitace u osob s kombinovaným postiţením. Stěţejní oblastí semináře se stalo teoretické a praktické seznámení s danou problematikou a nabídnutí prostoru pro odbornou diskuzi. Druhým stanoveným výstupem byla modifikace sylabu předmětu Kombinované vady vyučovaného na Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého u jednotlivých, výše zmíněných studijních oborŧ. Daná modifikace byla výstupem realizace uvedeného interaktivního semináře a úzce souvisí se změnou paradigmatu speciální pedagogiky respektující nové trendy a komplexní přístup v této vědní disciplíně. Posledním výstupem byla e-learningová studijní opora obsahující jak teoretické, tak praktické seznámení s hudebně pohybovou terapií s prvky logopedické stimulace u klientŧ s kombinovaným postiţením. Její nedílnou součást tvoří videoukázky přímého intervenčního pŧsobení u klientŧ s kombinovaným postiţením doplněné analýzou a doporučením. Realizace a prŧběh hudebně-pohybové terapie s prvky logopedické stimulace Prvním krokem směřujícím ke splnění námi vytyčených cílŧ byla přímá intervenční angaţovanost jednotlivých členŧ projektu u osob s kombinovaným postiţením. Místem realizace se stala Střední škola, základní škola a mateřská škola Jistota, o.p.s. Prostějov, jejíţ cílovou skupinu tvoří děti s kombinovaným postiţením. Naši klientelu tvořily děti s dětskou mozkovou obrnou, souběţným smyslovým a mentálním postiţením, Downovým syndromem a poruchou autistického spektra. Celkový počet setkání, včetně prvního úvodního a seznamovacího, byl čtyři a k jejich uskutečnění došlo v časovém intervalu Se souhlasem ředitelky školy a rodičŧ dětí jsme všechny intervence zaznamenávali na videokameru. Zpracování a sestřih získaných videozáznamŧ se nám stal podkladem k tvorbě materiálŧ prezentovaných v rámci interaktivního semináře a také k ukázkám doplňujícím e-learningovou studijní oporu. Potřeba nacházet východiska nových přístupŧ je stále veliká. V rámci inovace předmětu kombinované vady jsme proto spojily dvě expresivní terapie k rozšíření repertoáru práce u lidí s kombinovaným postiţením. Přístupy k této cílové skupině jsou stále ještě velmi omezené, proto je třeba neustále nalézat moţnosti péče a zkvalitnění ţivota u lidí s kombinovaným postiţením. Hudebně-pohybová terapie vyuţívá hudby a pohybu jako prostředku terapie, kdy cílem není odstranění patologických změn u klientŧ, ale právě socializace, rozvoj kognitivních funkcí a rehabilitace ve speciálně pedagogickém smyslu. Zájmem speciální pedagogiky je především výchova vzdělávání ţákŧ se specifickými potřebami. Hudebně-pohybová terapie u klientŧ s kombinovaným postiţením je dŧleţitou součástí rehabilitačního přístupu. Jejím prostřednictvím mŧţeme efektivním zpŧsobem rozvíjet a stimulovat holistický vývoj klienta s kombinovaným postiţením. Naše výzkumné šetření cílené na hudebně-pohybovou terapii s prvky logopedické stimulace realizované v rámci projektu FRVŠ bylo uskutečněno ve třídě Základní školy speciální na Střední škole, základní škole a mateřské škole JISTOTA, o.p.s. v Prostějově. Třídním učitelem této třídy je Mgr. Petr Rejkuba, asistentka pedagoga Bc. Jitka Janková, osobní asistent Jiří Svoboda. Na tomto místě bychom chtěli poděkovat ředitelce PhDr. Marii Turkové, zástupkyni ředitelky pro ZŠ speciální a rehabilitační program PhDr. Květoslavě Rolné a zástupkyni ředitelky pro ZŠ, ZŠ praktickou a střední školu Ing. Olze Krpcové. Upřímný dík dále patří třídnímu učiteli, asistentŧm a především dětem, se kterými jsme pracovali a jeţ nás svými výbornými výsledky a úsměvy motivovaly k dalším aktivitám. Jak jsme zmínili výše, v rámci projektu byly realizovány celkem čtyři setkání na uvedené škole. V následující části příspěvku Vám chceme přiblíţit prŧběh setkání druhého. Toto setkání následovalo po třech týdnech od setkání prvního tedy Zázemím nám opět byla třída pro děti s kombinovaným postiţením a při realizované intervenci byl s námi přítomen třídní učitel společně se dvěma asistenty. Časová dotace byla 25 minut. Při intervenci byly vyuţity tyto pomŧcky: deky a polštáře určené k zajištění tepla a pohodlí při relaxaci a magnetofon se zvukovými nosiči (CD) s relaxační a rytmickou hudbou. Cílem realizované hudebně-pohybové terapie s prvky logopedické stimulace bylo: procvičování diferenciace zvukŧ zvířat paměťová výbavnost a podněcování k verbální a vokální produkci;

18 aplikace fonačních a respiračních cvičení; nácvik správného nádechu a výdechu; cvičení zaměřená na zlepšení mobility jazyka, horního i dolního rtu, mimického svalstva, případné doplnění s fonací; podněcování k hudebně-motorické aktivitě doplněné o recipování hudby; nácvik dvou básniček spojených s rozvojem jemné motoriky; dosaţení celkového somatického uvolnění doplněného dechovým cvičením a fonací; zlepšení mobility orofaciální oblasti. Prŧběh realizovaného setkání (jehoţ videonahrávka je součástí příspěvku): Setkání bylo zahájeno vzájemným představením se a přestavením dětí, včetně těch, které chybí či jsou nemocné. Následovalo rozlišování a rozpomínání si na oblíbená zvířata, jejich pojmenovávání a verbální nápodoba zvukŧ zvířat. Další dŧleţitou aktivitou byla respirační cvičení doplněná o evokaci větru a napodobování jeho intenzity prostřednictvím expiračního výdechového proudu vzduchu. Nezbytná fonační cvičení doplňující hudebně-pohybovou terapii byla zastoupena motivováním dětí k produkci jednotlivých vokálŧ. Podstatnou aktivitou směřující ke správnému nácviku dýchání bylo procvičování nádechu a výdechu doprovázeného mobilitou horních končetin. Významnou činností byla realizace psychomimických aktivit. Jednalo se především o mobilitu jazyka, rtŧ a orofaciálních svalŧ. Následující činností byla motivace dětí ke ztvárnění padajícího deště prostřednictvím pohybŧ prstŧ a rukou. Tato aktivita byla doplněna hudební nahrávkou. Výuka básniček je další činností dotvářející celou intervenci. Účelem byla podpora verbální paměti, motivace k případné verbální produkci a pohybovému ztvárnění dílčích částí básní. Účelem jedné z posledních aktivit byla evokace relaxace prostřednictvím celkového uvolnění, recipováním relaxační hudby a stimulace k nápodobě zvuku větru. Závěr naší hudebně-pohybové terapie patřil stimulaci orofaciální oblasti. Závěr Závěrem si připomeňme vymezení kombinovaného postiţení, jak jej uvádí Vašek (2003, s. 37): Viacnásobné postihnutie moţno operacionálne vymedziť jako multifaktoriálne, multikauzálne a multisymptomatologicky podmienený fenomén, ktorý je dosledkom súčinnosti participujúcich postihnutí či narušení. Ich interakciou a vzájomným prekrývaním vzniká tzv. synergetický efekt, tj. nová kvalita postihnutia odlišná od jednoduchého súčtu prítomných postihnutí a narušení. Efektivita intervenčního pŧsobení je tedy determinována řadou reparabilních a ireparabilních faktorŧ. Ty kladou zvýšené nároky na speciálního pedagoga jak po stránce profesní fundovanosti, tak osobních schopností. Z tohoto dŧvodu jsme povaţovali za potřebné a přínosné seznámení se specifiky edukace klientŧ s tímto postiţením.

19 Literatura LUDÍKOVÁ, L. Teorie kombinovaných vad. In LUDÍKOVÁ, L. Kombinované vady. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s ISBN VAŠEK, Š. Základy speciální pedagogiky. Bratislava: Sapienta, VAŠEK, Š., VANČOVÁ, A., HATOS, G. at al. Pedagogika viacnásobne postihnutých. Bratislava: Sapientia, 1999.

20 ÚLOHA LOGOPEDA V CELKOVÉ TERAPII KOKTAVÝCH DĚTÍ THE ROLE OF SPEECH THERAPISTS IN INTEGRATIVE THERAPY OF CHILDREN WITH STUTTERING Ewa Małgorzata SKOREK Uniwersytet Zielonogórski, Polska, Abstrakt: Koktavost coby specifická porucha řeči výrazným způsobem narušuje poznávací, regulační a společenskou funkci řeči. Koktavé dítě nepotřebuje pouze logopedickou pomoc, která spočívá v eliminaci nebo zmírnění projevů koktání, nýbrţ potřebuje pomoc, která se soustředí na všechny problémy vyplývající z koktání jako na celek. Koktavým dětem by měla být poskytnuta terapeutická péče, jejímţ hlavním cílem by kromě zlepšení plynulosti mluvení mělo být také zvýšení subjektivní kvality ţivota těchto dětí, a to prostřednictvím zlepšení situace ve škole, kamarádských a rodinných vztahů, zvýšení sebedůvěry na fyzické i psychické úrovni a vyššího sebehodnocení. Zahrnutí (inkluze) koktavých dětí do vzdělávacího systému se tedy nemůţe omezit pouze na proměnu samotného dítěte, ale musí zahrnovat všechny účastníky daného systému. Důleţitou roli ve vytváření optimálních vzdělávacích podmínek, jejichţ cílem je inkluze koktavých dětí (v protikladu k segregaci a izolaci), plní logoped, který disponuje adekvátními prostředky a můţe pomoci pozměnit školní podmínky tak, aby lépe vyhovovaly potřebách těchto dětí. Abstract: Stuttering as a specific form of speech disorder which particularly strongly disturbs the cognitive, regulatory and social functions of speech. Undoubtedly, children with stuttering require not only logopaedic support consisting in the reduction or relieving the symptoms of stuttering, but also need help in solving all problems caused by the specific characteristics of stuttering. Children with stuttering require the type of therapy whose main goal, apart from improvement in the fluency of speaking, is to improve their school situation, peer and family relations, physical and mental condition, self-esteem, which in turn will improve their subjective life quality. Thus, inclusion of children who stutter in education system may not be merely limited to changes instituted in the child itself, but should encompass all other participants of the system as well. Speech therapists, having a wide array of appropriate means at their disposal, may help to alter school conditions so that they become more compatible with the needs of children, and thus, it is them who play an important role in the creation of optimal educational conditions, meant to include children with stuttering, rather than segregate or isolate them. Klíčová slova: terapia koktavých dětí, inkluze. Keywords: the therapy of children with stuttering, inclusion. 1 Úvod Koktání představuje mnohaúrovňový problém s rozličnou etiologií, jenţ je tvořen lingvistickými, fyziologickými, psychologickými a sociálními příznaky (ať uţ zjevnými pro okolí, nebo skrytými, vězícími v dítěti). Jedná se o poruchu řeči, která mŧţe mít obzvláště negativní dopady na osobu, která koktavostí trpí. V systémovém pojetí koktavosti jsou zásadní vzájemné vazby mezi symptomy na jednotlivých úrovních lingvistické, fyziologické, psychologické, sociální. Na tento systém pŧsobí vnější faktory, které v rŧzné míře modifikují intenzitu koktání. Míra vlivu těchto faktorŧ je významně spojena s vývojovými fázemi člověka. Pro malé dítě jsou dŧleţité jiné faktory neţ pro dospělého člověka. Pro dítě v mladším školním věku je základním aktivizujícím prvkem školní výuka. Dítě musí ve škole trávit mnoho času a je nuceno pobývat mezi svými vrstevníky. Jejich názor má stále větší vliv na chování dítěte, protoţe právě v mladším školním věku se vrstevníci stávají dŧleţitější neţ autorita rodičŧ nebo učitelŧ. V odborné literatuře stojí výzkum psychosociální situace dětí v mladším školním věku jen zřídkakdy v centru pozornosti autorŧ. Část z nich se domnívá, ţe si děti v tomto věku nejsou zcela vědomy koktání, a tento syndrom tedy není ještě rozvinutý natolik (zejména v emoční oblasti), aby ztěţoval jejich vztahy s vrstevníky a ovlivňoval kvalitu jejich ţivota. Na druhé straně jsou známy výsledky výzkumu (Skorek 2000, 2008a, 2008b, 2008c, 2009), které ukazují, ţe mladší školní věk je kritickým obdobím pro psychosociální fungování dětí s rŧznými poruchami řeči, negativně se odráţí na jejich výsledcích v učení, na jejich motivaci se učit, i na

21 subjektivním hodnocení kvality ţivota. Vyvstává otázka, zda se to také stejnou měrou týká koktavých dětí. V této souvislosti proběhly v Polsku v letech 1996, 2008 a 2010 výzkumy, jejichţ cílem bylo za prvé určení a popis psychosociální situace koktavých dětí v mladším školním věku a srovnání změn, k nimţ v prŧběhu posledních 12 let došlo, a za druhé zpracování modelu celkové terapie těchto dětí s poukázáním na roli, jakou plní logopedi (Skorek 2012). V této práci autorka představí závěry vyplývající z výsledkŧ výzkumu psychosociální situace polských dětí v mladším školním věku, které koktají, a navrhne model jejich celkové terapie se zvláštním zřetelem na úlohu logopeda. 2 Psychosociální a vzdělávací problémy koktavých dětí v mladším školním věku Z prŧzkumŧ vedených v letech 1996 a 2008 vyplývá, ţe koktavost jakoţto porucha jazykové komunikace, jeţ má mnoho aspektŧ, dětem v mladším školním věku ztěţuje fungování jak v emoční sféře, tak v oblasti sociální a didaktické. Koktavé děti v porovnání se zdravými dětmi navazují méně kontaktŧ s vrstevníky, v třídní struktuře zaujímají častěji nevýhodné společenské pozice, jsou méně oblíbené a přijímané vrstevníky neţ ostatní děti ve třídě, jsou jim častěji neţ ostatním přisuzovány špatné vlastnosti, a konečně samy děti hŧře hodnotí své rodinné vztahy. Tyto děti nevnímají kladně své psychické a fyzické rozpoloţení, mají niţší sebevědomí neţ jejich vrstevníci bez této poruchy, profil jejich kvality ţivota je méně příznivý v poměru k profilu kvality ţivota dětí bez poruchy řeči, a to nejen v celkovém výsledku, ale také ve všech jeho aspektech (fyzická a psychická pohoda, sebehodnocení, vztahy s přáteli, rodinné vztahy, fungování ve škole). Výsledky výzkumu zároveň poukazují na to, ţe psychosociální situace koktavých dětí je dynamická. Dříve pozorované problémy se časem postupně zmírňují. Podle výzkumu z roku 2008 je situace koktavých dětí příznivější, neţ jak se jevila dle obdobných výzkumŧ v roce 1996, není však natolik uspokojivá, abychom mohli hovořit o celkovém výchovném a terapeutickém úspěchu. Dŧvody pozvolného zlepšování lze spatřovat ve změnách, ke kterým dochází zejména na úrovni zákonodárně-klinické (stále hustší síť pracovišť zaměstnávajících logopedy, především ve školách a školkách, přináší přesnější a efektivnější diagnózu a logopedickou terapii) a na úrovni sociálně-vzdělávací (pokrok ve speciální pedagogice, zejména realizace paradigmat nastavených na integraci a zapojení postiţených dětí, na změnu postojŧ vŧči postiţení, a tedy také vŧči koktavým dětem) (Skorek 2012). Obr. 1: Vztah mezi koktavostí, psychosociální situací dítěte a kvalitou jeho ţivota (Na základě: Skorek 2011, s. 337).

22 Mezi koktavostí a psychosociální situací dětí zprvu není bezprostřední vztah (obr. 1). Zpočátku to není samotný fakt neplynulé řeči, co zpŧsobuje dítěti potíţe v plnění ţákovské a kamarádské role, nýbrţ reakce okolí na jeho koktání a s tím související zkušenosti dítěte. Ty zpŧsobují problémy v regulační, poznávací i sociální funkci řeči, které se dále odráţejí v problémech s učením, nevýhodném postavení dítěte mezi ostatními, nepříznivé situaci v rodině a ve škole, coţ mŧţe vést ke špatnému pocitu jak na fyzické, tak psychické úrovni a přispět ke sníţenému sebehodnocení. A špatné fyzické a psychické rozpoloţení jakoţ i nízké sebehodnocení mohou zapříčinit, ţe se dítě odtáhne od vrstevníkŧ, nebo začne mít problémy s fungováním ve škole či v rodině. Kruh se uzavírá, jelikoţ dítě, které je ponecháno napospas svým problémŧm, bude fungovat pod úrovní svým moţností a nedosáhne ţivotního uspokojení. Navíc stále se zhoršující obtíţe v psychosociálním fungování umocňují symptomy neplynulé řeči a koktání, namísto toho, aby ustupovalo, se jen zhoršuje. Dítě není izolované od vnějšího světa. Je součástí mnoha systémŧ, které na jedné straně utvářejí jeho psychosociální situaci, na druhé straně na sebe vzájemně pŧsobí. Například rodinné prostředí, školní prostředí, nejbliţší okolí, média, politika státu (např. ve sféře právní regulace), klinická podpora, to vše mŧţe zmírnit dŧsledky koktání a mít vliv na zlepšení situace dítěte, nebo mŧţe prohloubit psychosociální problémy, které vyplývají z problematické jazykové a interpersonální komunikace (Skorek 2012). Vzájemné vztahy a souvislosti mezi rŧznými aspekty ţivotní situace dítěte s poruchami řeči ilustruje schéma na obr. 1. Přerušované šipky nad šedým kolem (které zde symbolizuje situaci koktavého dítěte) ukazují dynamiku změn této situace. A ta se mění v závislosti na vlivech okolí a činnostech vedených za účelem jejího zlepšení. Přestoţe srovnávací studie potvrdily, ţe psychosociální situace koktavých dětí je dynamická a ţe pozorované obtíţe se časem zmírňují, současná generace polských dětí, které koktají, nemŧţe počítat s celkovým přijetím ze strany svých vrstevníkŧ a jiných osob v jejich okolí. (Skorek 2012). 3 Integrální terapie koktavých dětí Současné polské děti, které koktají, potřebují terapii zaměřenou dvěma směry, jednak na zlepšení plynulosti řeči a tím i psychiky, která se utvářela pod vlivem negativních zkušeností s kontakty s jinými osobami, jednak potřebují, aby jejich okolí přehodnotilo svŧj postoj ke koktavým dětem. Obr. 2: Model integrální terapie koktavých dětí (vlastní zpracování) V polských terapeutických pracovištích jsou děti posílány zejména k logopedovi (např. v mateřských školkách nebo na základních školách), který s nimi vede jednosměrnou terapii zaměřenou výhradně na problémy spojené s plynulostí řeči, tkvící v samotném dítěti. Příčinou takového postupu je obecné zúţení problematiky koktání dětí na výlučně logopedický aspekt této poruchy řeči. Takto úzce pojatá, jednosměrná terapie je jako sisyfovská práce: dokonce i kdyţ se logopedovi podaří zmírnit projevy neplynulé řeči a i kdyţ pouţité psychoterapeutické postupy zmírní negativní psychické dŧsledky doposud nabytých sociálních zkušeností, stejně se dítě nakonec vrací do prostředí (do školy, mezi vrstevníky, k rodině, do vztahŧ s bliţším i vzdálenějším okolím), které stále nerozumí jeho problémŧm a není připravené ho náleţitě přijmout. Místo toho, aby se efekt logopedicko-psychologické terapie prohluboval a stabilizoval, a tak zlepšoval stav i postavení dítěte, zaniká a je zastupován dřívějším stereotypem, který koktavé dítě zná z předchozích zkušeností vyhýbání se lidem a izolování se od nich. Je to odpověď na přesně tytéţ stereotypy, jimţ ve vztahu k němu podléhají ostatní. Logopedi pracující s koktavými pacienty o tom dobře vědí. Hlavním problémem není koktavost, ale reakce okolí na koktání, například během nakupování v obchodě s obsluhou, při odpovídání na dotazy u tabule ve třídě,

23 dotazy na cestu nebo čas náhodného kolemjdoucího, zařízení jakékoli záleţitosti všude tam, kde jsou jiní lidé a kde je nutné na ně...promluvit. Integrální terapeutická činnost je velmi rozsáhlý problém, týká se totiţ nejen celkové terapie koktavého dítěte (logopedická, psychologická, socioterapie), ale také terapie celé společnosti, čili pedagogizace společnosti (obr. 2). Model současné terapie koktavého dítěte by měl vycházet ze dvou modelŧ individuálního a sociálního. Individuální model, také nazývaný model nedostatkŧ nebo model nitra dítěte vychází z předpokladu, ţe pramen všech obtíţí tkví hlavně v nitru dítěte (Mitler 2000). Odtud pramení diagnostický přístup, který se stejně jako tomu bylo ve filozofii a pedagogické praxi, i nadále udrţuje v terapeutickém pojetí. Toto pojetí spočívá v popisu na základě stanovené diagnózy z čeho s určitostí pramení nesnáze dítěte a v naplánování individuálně stanovené terapeutické intervence. V tomto pojetí se však nepředpokládá, ţe by tu mohl být ještě někdo jiný neţ dítě, kdo potřebuje změnit. Například veškerá činnost logopeda v případě koktavého dítěte směřuje ke zlepšení plynulosti řeči, zejména proto, ţe mu koktání překáţí dorozumívat se s plynule hovořícími vrstevníky nebo dospělými. Terapie se uţ nevztahuje na okolí, např. rodiče, učitele, vrstevníky, a nesnaţí se přizpŧsobit jiné osoby danému dítěti. Tento model předpokládá a jeho cílem je přizpŧsobení jednotlivého dítěte danému systému a vyuţívání toho, co škola, rodina, bliţší i vzdálenější okolí jiţ nabízejí. A pokud pouţijeme značné zjednodušení, jakoby jsme tímto modelem dítěti říkali: Jestli nechceš být vyloučen, mluv plynule. Jinak vypadá sociální model. Ten vychází z předpokladu, ţe společnost a její instituce jsou utlačovatelské, diskriminační a poniţující (Mitler 2000). Proto klade velký dŧraz na odstranění překáţek, které lidem s postiţením (jakýmkoli) znemoţňují účastnit se ţivota ve společnosti. Eliminace překáţek se mŧţe projevovat změnou instituce, zákona, společenských názorŧ, které přispívají k vytváření a udrţování vylučujících mechanismŧ. Sociální model vyţaduje zejména změny v prostředí, okolí, v němţ ţije i koktavé dítě. Základním mottem je: Netrap se svým koktáním všichni tě přijímají takového, jaký jsi, a chápou tvé potřeby; nikdo se nebude tvému koktání smát, učitelé tě budou trpělivě poslouchat aţ do konce. Omezení terapie jen na jeden z těchto modelŧ se mŧţe ukázat jako nedostatečné. Diagnostický přístup je bezpochyby potřebný, jelikoţ nám získává informace o terapeutických potřebách dítěte a vymezuje směr terapie. Jiţ dříve představené výsledky zkoumání (Skorek 2012) potvrzují nutnost udrţení tohoto terapeutického modelu a jeho pouţívání v praxi. Koktavé děti jsou často svými vrstevníky nebo i jinými dospěláky odstrkovány. Nesprávný přístup okolí a jeho reakce na koktavost dítěte zpŧsobují negativní změny v dětské psychice, takové dítě se pak ze společenského ţivota stahuje do sebe. Diagnóza a následná terapie koktavých dětí musí být celková a měla by zahrnovat všechny oblasti, v nichţ dítě zakusilo negativní zkušenost. Koktavé dítě potřebuje nejen logopedickou pomoc, která by spočívala v eliminaci nebo zmírnění příznakŧ koktání, ale také takovou pomoc, která by se soustředila na jeho problémy, vyplývající ani ne tak ze samotného koktání, jako spíše z reakcí okolí na toto koktání, jako na celek. Koktavým dětem by měla být poskytnuta terapeutická péče, jejímţ hlavním cílem, kromě zlepšení plynulosti řeči, by měla být lepší subjektivní kvalita ţivota těchto dětí, a to prostřednictvím např. zlepšení situace ve škole, kamarádských a rodinných vztahŧ, lepší fyzické a psychické pohody a vyššího sebehodnocení. Veškerá taková snaha se mŧţe ukázat zbytečná, pokud se dítě i nadále bude pohybovat ve společnosti, jejíţ reakce v něm dříve vyvolaly jeho psychosomatické problémy. Inkluzívní společnost (jejíţ součástí je inkluzívní vzdělávání) dává koktavým dětem šanci fungovat mezi vrstevníky, ve školní třídě, mezi dospělými z bliţšího i vzdálenějšího okolí. Mezi nimi, ne vedle nich. Plné přijetí a pochopení problémŧ koktavých lidí (i kdyby se projevující jen trpělivostí při rozhovoru) jsou znaky ideální společnosti přistupující ke všem rovně a dávající všem rovné příleţitosti ve všech aspektech ţivota vzdělávání, odborná příprava, zaměstnání, ţivot ve společnosti (The Salamanca Statement ; European Commission ; Inclusive Education ). V tomto směru jsou reálné proměna myšlení i jednání, ale vyţadují čas. Přicházejí postupně, nemŧţeme ze dne na den změnit svŧj postoj k jiným, zvláště pokud v nás aktivity související s integrací postiţených po mnoho let umocňovaly pocit, ţe jsme MY a jsou ONI/JINÍ. Postuláty sociálního modelu, jenţ přirozeným zpŧsobem zapojuje osoby s rŧzným druhem postiţení, jsou sice odŧvodněné, ale nedostatečné. Z výše zmiňovaných prŧzkumŧ vyplývá, ţe zejména koktavé děti jsou vylučovány ze společnosti. Proto bychom jim měli vytvořit podmínky umoţňující rovnost příleţitostí ve všech aspektech ţivota. Bez celkové individuální terapie ovšem není moţné odstranit ty změny, které jiţ na dítěti pohybujícím se v neinkluzívním prostředí zanechaly svou stopu. Bez individuální terapie tyto děti plně nevyuţijí příleţitosti, jaké jim dává proměněná společnost, jeţ přehodnotila své postoje. Například: i kdyţ učitel začne spravedlivě dítě hodnotit a i kdyţ se spoluţáci přestanou dítěti posmívat za neplynulou odpověď, přesto se takové dítě ještě dlouho bude bát odpovídat na kladené otázky. Terapie individuální přizpŧsobená konkrétnímu dítěti a sociální, namířená na celou společnost by měly probíhat současně. Jejich koordinátorem by měl být logoped. V individuální terapii by měl usměrňovat rodiče, učitele a jiné specialisty, kteří společně kromě logopedické terapie povedou také terapii psychologickou, socioterapii a jiné druhy podpory podle potřeb dítěte (Skorek 2012).

24 V sociální terapii, jeţ spočívá zejména v pedagogizaci společnosti, by měl logoped iniciovat takové činnosti, které by zvyšovaly povědomí společnosti o podstatě koktání a potřebách koktavých lidí. K tomu mu mŧţe slouţit: - pořádání rŧzného typu informačních setkání pro učitele nebo rodiče, během nichţ představuje neviditelné problémy koktání a jejich případné dŧsledky, - publikování článkŧ v místních (např. ve školních novinách) nebo i ve veřejně dostupných časopisech a na internetových portálech, ale také popularizace problematiky v rádiovém nebo televizním vysílání, - šíření informací o známých osobnostech, které koktají nebo v dětství měly problém s koktáním, - setkávání dětí, rodičŧ i učitelŧ s těmito lidmi, - kaţdoroční pořádání Dne porozumění koktavosti, - šíření informací o koktání a s ním spojenými problémy pomocí vlastních nebo i jiţ existujících informačních letáčkŧ, - pořádání společenských kampaní ve svém bydlišti a zapojování se do státních a mezinárodních kampaní, - organizace filmových představení nebo společných projekcí filmŧ, které ukazují problémy koktavých lidí a podněcují k logopedické terapii, - iniciace a pořádání (pokud taková potřeba nastane) podpŧrných skupin pro koktavé děti. Jednou z činností, jak lze šířit informace o problémech koktavých lidí, je seznamování veřejnosti se jmény slavných osobností, které koktají. Jsou mezi nimi králové, čelní představitelé některých státŧ, politici, vědci, sportovci, spisovatelé, herci, zpěváci. Dokonce vyšly speciální broţurky s fotografiemi a krátkými medailonky koktavých osobností, např. broţura 18 Famous People Who Stutter, kterou vydalo The Stuttering Foundation (obr. 3). Heslo If you stutter, you are definitely in good company!, umístěné na druhé straně v dolním rohu, je tím nejvýstiţnějším komentářem, proč byla broţura vytištěna. Obr. 3: 18 Famous People Who Stutter jeden z příkladŧ publikace obsahující fotografie a stručné informace o koktavých osobnostech (Zdroj: 18 Famous People Who Stutter...). Se slavnými, kteří koktají nebo koktali v dětství, se vede řada rozhovorŧ. Někteří bez vytáček hovoří o svých aktuálních problémech spojených s koktáním. Moţná, ţe je některá ze slavných osobností idolem koktavého dítěte a skutečnost, ţe tato osobnost koktá, nebo koktala v dětství a měla tedy podobné problémy (obtíţné vztahy s vrstevníky, trému před jakýmkoli veřejným vystoupením, strach z odpovídání ve škole, potíţe s telefonickými rozhovory atd.) mŧţe ovlivnit nejenom postoj dítěte k jeho vlastní poruše, ale také ukázat nekoktavým lidem, ţe existuje něco jako ponořená část ledovce" (Hicks 2003; Sheehan 1970), která ukrývá neviditelné příznaky koktání. Pro utváření společenského povědomí o koktavých lidech mají zásadní význam rŧzné typy společenských kampaní, které o koktání informují. Např. Nizozemská federace koktavých (Nederlandse Federatie Stotteren, NFS) zorganizovala reklamní kampaň, jejímţ cílem bylo vybídnout posluchače k trpělivosti v rozhovorech s koktavými lidmi. Jedním z prvkŧ této kampaně bylo také heslo Geef mensen die stotteren even de tijd (Be Patient with People Who Stutter) umístěné na billboardu sestaveného ze třech poodsazených desek (obr. 4). Na kaţdé desce se opakuje úvodní část textu. Takto čtené heslo vyţaduje na čtenáři trochu větší míru koncentrace a také trochu více času, neţ je zvyklý. Přesně jako je tomu během rozhovoru s koktavým člověkem.

25 Obr. 4: Jeden z prvkŧ reklamní kampaně Geef mensen die stotteren even de tijd (Be Patient with People Who Stutter) zorganizované federací Nederlandse Federatie Stotteren (Zdroj: Be Patient with People Who Stutter...). Informace o koktání však mohou být předávány také ve formě nejrŧznějších informačních letákŧ. Např. The Stuttering Foundation nabízí ilustrované letáky (obsahující rady, jak pomoci koktavému dítěti) určené rodičŧm (obr. 5 a) a učitelŧm (obr. 5 b). a) b) Obr. 5: Ukázky logopedických informačních letákŧ pro: a) rodiče, b) učitele koktavých dětí (ve skutečnosti jsou letáky barevné) (Zdroj: Parents of School Children...; 8 Tips for Teachers...).

26 Obsah ukázaných letákŧ je přizpŧsobený adresátovi, trochu jiný text je na letáku určeném rodičŧm a trochu jiný na letáku určeném učitelŧm. Oba letáky však mají jednoduchou strukturu, jsou srozumitelné, jejich přečtení není časově nijak náročné a grafické prvky čtenáře nerozptylují. Dalším zpŧsobem, jak šířit informace o koktání mezi široký okruh čtenářŧ, je popularizace této problematiky v periodikách rŧzného zaměření a na internetových portálech. Oproti odborným publikacím a příručkám, po kterých sáhnou jen opravdu bezprostředně zainteresovaní, tedy rodiče koktavých dětí, logopedi, učitelé, kteří mají ve svých třídách koktavého ţáka, jsou informace umístěné v obecných periodikách mnohem dostupnější. Články v populárních časopisech se nečtou cíleně, obvykle si čtenář nekupuje noviny proto, aby se začetl do problematiky koktání, ale proto, aby ukojil jakýsi všeobecný hlad po informacích. Nejúčinnější, ale také nejméně časté, jsou články nebo zmínky o koktání otištěné v denním tisku, protoţe právě ten má největší okruh čtenářŧ. Obdobně účinným zdrojem popularizace této problematiky jsou ţenské časopisy a periodika pro maminky dětí všeho věku. Stejně tak je tomu také v případě internetových portálŧ. Na internetu je spousta stránek o koktání o jeho podstatě, diagnóze, terapeutických metodách. Existují také fóra a poradny pro koktavé, v nichţ je moţné klást dotazy logopedŧm. Takové stránky nejčastěji navštěvují lidé, jichţ se tento problém bezprostředně týká (samotní koktající, rodiče, učitelé). Kromě těchto portálŧ by se mělo více informací objevovat také na portálech o zdraví nebo portálech určených pro rodiče či učitele. Větší mnoţství publikací na toto téma, ať uţ na všeobecných internetových portálech, nebo v běţném tisku, časopisech a denících, to je pole pŧsobnosti pro logopedy. Další vynikající příleţitostí, kdy hovořit o koktání je 22. říjen, od roku 1998 Mezinárodní den porozumění koktavosti International Stuttering Awareness Day (dále jen ISAD) (International Stuttering Awareness Day...). Organizace z celého světa a jejich příznivci se snaţí zvýšit míru sociálního porozumění koktavosti mezi milióny lidí. ISAD řídí čtyři organizace: - American Speech-Language-Hearing Association, Special Interest Division #4, Fluency & Fluency Disorders, - European League of Stuttering Associations, - International Fluency Association, - International Stuttering Association. Roku 2009 se poprvé objevil symbol ISADu stuţka v barvě mořské vody. Taková barva vzniká sloučením modré a zelené. Modrá je tradičně spojována s klidem a mírem, zelená se svobodou a spravedlností. Sloučení těchto barev zrcadlí spojitost mezi klidem a osvobozením. Pro koktavé lidi je barva moře symbolem podpory a společenství s jinými lidmi, s těmi, kteří koktavosti rozumějí a dělí se o své zkušenosti (International Stuttering Awareness Day...). Nesmírně dŧleţitým aspektem svátku ISAD jsou internetové konference Online Conference, jichţ se účastní zástupci několika desítek zemí z celého světa (International Stuttering Awareness Day. Samozřejmě lze diskutovat o tom, zda je oprávněné, abychom slavili s koktavými lidmi jejich konkrétní den, nicméně zŧstává skutečností, ţe 22. října většina televizních stanic, denního tisku a internetových portálŧ na celém světě připomíná problematiku koktání a obtíţe koktavých lidí. Koktání jako ţádná jiná porucha řeči inspiruje umělce, nejčastěji ty, kteří tento problém znají z vlastní zkušenosti. O koktání se píší písně, např. Scatman (1994, John Larkin) nebo Sweet Relief (1994, Jason Gay), koktavé osoby bývají hrdiny románŧ nebo ilustrovaných kníţek pro děti, např. Wendi s Magical Voice (Brit Kohls) či Dead Languages (1998, David Shields). Ale největší okruh adresátŧ má kinematografie. Objevila se řada snímkŧ ukazujících koktavé hrdiny. Ne vţdy je zde koktavost představena objektivním zpŧsobem, ale jsou i tituly, které lze doporučit a které si zaslouţí naši pozornost a širokou popularizaci. Mezi filmy, které by logopedi divákŧm neměli doporučovat, patří: - ty, v nichţ záporné postavy koktají a jsou ukazovány na pozadí kladných hrdinŧ, kteří hovoří plynule, např. Die Hard With: A Vengeance (1995, John McTiernan), - v nichţ jsou koktavé postavy vykresleny jako ţivotní ztroskotanci, např. Broadway Danny Rose (1984, Woody Allen), - v nichţ je vztah dospělých ke koktavému dítěti ukázaný navzdory zdravému rozumu a v němţ se zpŧsoby nápravy koktání zásadně rozcházejí s terapeutickými principy, např. The Cowboys (1972, Mark Rydell). Filmŧ, jeţ bychom mohli doporučit, je rozhodně více, všechny zde nelze vyjmenovat. Stojí však za to vypíchnout snímky A Family Thing (1996, Richard Pearce) a The King s Speech (2010, David Seidler). Za připomínku stojí dvě skutečnosti. David Seidler, autor dnes jiţ kultovního příběhu The King s Speech jako dítě koktal, vzorem a inspirací k napsání scénáře se mu stal taktéţ koktavý král Jiří VI. Druhá skutečnost, během prvních zkoušek k filmu A Family Thing začal jeden z hlavních představitelŧ, herec James Earl Jones, koktat, čímţ vyšel najevo jeho dřívější problém s koktáním.

27 4 Závěr Koktavým dětem by se mělo dostat dvojí, integrální péče, která by pŧsobila nejen v rámci jejich individuálních potřeb, jeţ vyplývají jednak z poruchy, jednak z negativních společenských zkušeností coby dŧsledku reakce okolí na tuto poruchu, ale která by také dítěti zajistila moţnost rŧstu v takové společnosti, jeţ chápe jeho potřeby a akceptuje specifičnost koktavosti. Omezení na individuální terapii (i kdyby celkovou) bez změn v postoji společnosti je jako sisyfovská práce, dříve či později znamená návrat ke stavu před terapií. Na druhé straně soustředění se pouze na pedagogizaci společnosti a změně jejích dosavadních postojŧ vŧči koktavým, tedy bez individuální terapie namířené na odstranění dosavadních psychosociálních dŧsledkŧ koktavosti, vede k tomu, ţe dítě nemá moţnosti, jak vyuţít všechny pozitivní efekty, které s sebou přinášejí aktivity spojené s jeho zapojením do společnosti, do rodiny, skupiny vrstevníkŧ ve škole, bliţšího i vzdálenějšího společenského okolí. Logoped by v celkové terapii koktavého dítěte měl překročit rámec standardních metod praktikovaných v logopedické ordinaci. Jeho činnost by se měla zaměřit také na zvyšování společenského porozumění ať uţ v širším, či pouze místním kontextu, a tím přispívat k propagaci inkluzívní společnosti, která dává rovné příleţitosti všem včetně koktavých dětí. Literatura 18 Famous People Who Stutter. Online: _web_brochure.pdf. Ze dne: Tips for Teachers. Online: Ze dne: Be Patient with People Who Stutter. Online: Ze dne: European Commission (DGXXII) (1996). The Charter of Luxembourg. Brussels, Belgium. Hicks, R. (2003). The Iceberg Analogy of Stuttering. Online: hicks6.html. Ze dne: "Inclusive Education: The Way of the Future", International Conference on Education, 48th session, Final Report (2008). Geneva: UNESCO. International Stuttering Awareness Day. Online: Day. Ze dne: Mittler, P. Working Towards Inclusive Education. Social Context. London: David Fulton Publishers Ltd., Parents of School-age Children. Online: Ze dne: SHEEHAN, J. G. Stuttering: Research and Therapy. New York: Harper and Row, SKOREK, E.M. Stosunki koleżeńskie dzieci z zaburzeniami mowy i ich szkolne uwarunkowania. Zielona Góra: Lubuskie Towarzystwo Naukowe, SKOREK, E. M. Dzieci z zaburzeniami mowy w szkole: Aspekt wychowawczy. Kraków: Oficyna Wydawnicza Impuls, 2008a. SKOREK, E. M. Uczniowie z zaburzeniami mowy wśród rówieśników. Kraków: Oficyna Wydawnicza Impuls, 2008b. SKOREK, E. M. Zaburzenia mowy a stosunki koleżeńskie dzieci. Kraków: Oficyna Wydawnicza Impuls, 2008c. SKOREK, E. M. Life quality in children with speech disorders. Kraków: Oficyna Wydawnicza Impuls, SKOREK, E. M. Rola nauczycieli i pedagogów szkolnych w kompleksowej pomocy uczniom jąkającym się. In: Emília Fulková (red.) Aktuálne otázky pedagogiky (s ). Bratislava: Univerzita Komenského, SKOREK, E., M. Psychological and social problems in children who stutter. The role of speech therapists in integrative therapy. Zielona Góra: University of Zielona Góra, The Salamanca Statement and Framework for Action on Special Needs Education. Paris: UNESCO, 1994.

28 SPECIFIKA SLUCHOVÉHO VNÍMÁNÍ U DĚTÍ S VÝVOJOVOU DYSFÁZIÍ SPECIFICS OF AUDITORY PERCEPTION FOR CHILDREN WITH DEVELOPMENTAL DYSPHASIA PaedDr. Yveta ODSTRČILÍKOVÁ Mateřská škola, Základní škola a střední škola pro sluchově postiţené, Vsetínská 454, Valašské Meziříčí, Česká republika, Abstrakt: Vývojová dysfázie patří do kategorie specificky narušeného vývoje řeči a svou problematikou spadá i do poruch centrálního zpracování signálu řeči. Obsahem příspěvku je dílčí teoretické a následně praktické shrnutí poznatků jedné narušené oblasti řeči - sluchového vnímání - u dětí s diagnózou vývojová dysfázie. Je zde nastíněna i problematika poruch centrálního zpracování signálu řeči a některé z definicí, které v letech 1990 a 1996 uvedla Americká sociálně zdravotnická asociace ASHA (American Speech-Language-Hearing Association). Abstract: Developmental dysphasia belongs to the category of specifically impaired speech development and also to the category of central auditory proccesing disorder. This articleis focused on a partial, teoretical and subseqvently practical knowledge review regarding one of the impairment part of speech auditory perceptionfor children with diagnosed developmental dysphasia. It was also mentioned the issue of central auditory proccesing disorder and some definitions, which where presented by ASHA (American Speech-Language- Hearing Association) in 1990 and Klíčová slova: specificky narušený vývoj řeči, vývojová dysfázie, porucha centrálního zpracování řečového signálu, sluchové vnímání Key words: specifically impaired speech development, developmental dysphasia, central auditory proccesing disorder, auditory perception 1 Uvedení do problematiky Schopnost slyšet, naslouchat má úzkou spojitost s vývojem dětské řeči a následně s myšlením. Dítě se učí mluvit napodobováním zvukŧ lidské řeči. Hlavním předpokladem jejího napodobování je řeč dobře slyšet. Vjemy zvukŧ řeči začínají přes sluchový analyzátor. Percepční aparát umístěný ve vnitřním uchu má schopnost analyzovat a zpracovat mechanické chvění zvukových vln, změnit ho na nervový signál a ten přenést do mozku. Následně se tento nervový signál zpracovává ve sluchové oblasti mozku, konkrétně v oblasti Wernickeova centra řeči, které má schopnost provádět vysoce diferencovanou analýzu a syntézu zvukových podnětŧ. Tuto oblast však nemŧţeme chápat jako ohraničenou, neboť sluchové buňky jsou rozptýleny do větší vzdálenosti. Čím více jsou vzdáleny od korového jádra sluchového analyzátoru, tím je menší jejich schopnost provádět analýzu a syntézu sloţitých zvukŧ řeči. (Novák, 2001). I. P. Pavlov nazval tyto buňky rezervními, neboť při poškození korového jádra mají funkci náhradní. Korové jádro sluchového analyzátoru je schopné analyzy a syntézy nejjemnějších zvukŧ řeči. Sluchové buňky jsou v tomto jádře nejhustější a vytvářejí se mezi nimi nejbohatší spoje. Méně spojŧ se odehrává v okrajových částech korového jádra sluchového analyzátoru a proto je tu moţná jen elementární analýza a syntéza (Gaňo,1965). Zjednodušený popis tohoto fyziologického základu a neurofyziologických aspektŧ sluchového vnímání nám poskytuje informaci, ţe primární okruh řeči prochází přes sluchovou dráhu. Reflexy řeči se vytvářejí napodobňováním slyšeného zvuku, řeči a dále se upevňují reflexním opakováním fyziologickou echolálií, přičemţ dítě slyší i svoji vlastní řeč. Reflexy řeči se systemizují, jestliţe se dítě dostává do období otázek, kdy se na věci a události ptá. (Lechta, 2003).

29 2 Etapy vývoje sluchu dítěte Je velmi obtíţné definovat normální vývoj sluchu, jestliţe mluvíme o člověku. Kaţdý má svŧj individuální vývoj, vlastní cestu a rychlost. Seznamme se s některými, pro vývoj sluchu základními etapami. Člověk má vrozenou genetickou vlohu na všech pozicích sluchových procesŧ, které mu umoţňují vnímat zvukový signál, filtrovat ho podle určitých zásad, chápat jeho význam. V etapách vývoje sluchu jedince mŧţeme pozorovat následující specifika: Mozek lidského jedince se začíná aktivovat v sedmém týdnu těhotenství, přičemţ oblast centrální nervové soustavy spánkový lalok se vyvíjí od dvacátého týdne gravidity. Šest týdnu po narození je plně vyvinut sluchový nerv a jádra kochley. Jedinec s normálním sluchem vyuţívá efektivitu sluchových drah ke konci druhého roku ţivota a dozrávání sluchové kŧry pak pokračuje do pátého roku ţivota (Diller, 2012). Vývoj slyšení je závislý na těchto faktorech: - vnitroušní funkci, - sluchové dráze vedoucí od kochleárních jader, - vysoké úrovni funkcí sluchových korových jader (Diller, 2012). Shrneme-li předchozí informace do období vývoje jedince, mŧţeme pozorovat dŧleţité etapy vývoje sluchového vnímání ve spojitosti s vývojem řeči: I. Prenatální (předporodní) stimulace Počátky slyšení začínají nitroděloţně. Lidský plod je schopen slyšet zvuky pocházející jak z vnějšku matčina těla, mnohem lépe slyší hluboké neţ vysoké zvuky, tak z vnitřního prostředí: tlukot matčina srdce, její hlas, zpěv, atd. II. 0 4 měsíce Po narození se objevují reakce dítěte - na matčin hlas, také se leká náhlých nebo silných zvukŧ. Pohyby očí nebo hlavy začínají lokalizovat zvuky. III. 3 6 měsíce Dítě se zajímá o rŧzné zvuky. Experimentuje s vlastními zvuky. Zdánlivě rozpoznává známé hlasy. IV měsícŧ Dítě si brouká. Začíná rozumět jednoduchým slovŧm jako máma a pápá. Začíná rozumět jednoduchým pokynŧm. Dítě je schopno rozeznat sloţitější sluchové podněty, reaguje na slova: mama, papu, haf, na slovní podnět podá ručku, ukáţe nos, apod. Pasivní řeč se vyvíjí v tomto období dříve neţ aktivní řeč. V měsícŧ Z dětského blábolení se formují první slova. Umí pouţít okolo 20 slov a rozumí asi 50 slovŧm. VI. 2 roky Dítě obvykle jiţ mluví v jednoduchých větách a pouţívá asi slov. Má rádo předčítání a na obrázcích poznává a pojmenovává mnoho věcí. VIII. 3 4 roky Dítě pouţívá slova a věty pro vyjádření svých potřeb, otázek a pocitŧ. Slovní zásoba, výslovnost a porozumění se v těchto letech výrazně zvyšují (Jedlička, Škodová, 2003). Je dŧleţité všímat si spíše, zda dítě prochází postupně a plynule všemi vývojovými stádii, neţli se zaměřovat na určitou specifickou etapu ve specifickém čase. 3 Poruchy centrálního zpracování signálu řeči Nedostatečné sluchové vnímání u dětí se specificky narušeným vývojem řeči je spjato s problematikou poruch centrálního zpracování signálu řeči. V padesátých letech 20. století uvedl Mylkebust (in Novák 2001), ţe slyšení je proces normální pro běţné jazykové chování. Poznamenal také, ţe se při diagnostice v oblasti centrálního zpracování signálu řeči zaměřujeme pouze na periferní lézi, a při tom mŧţe jít o centrální poškození. Od této doby se diagnostika obohatila o vyšetřovací metody, které dokáţou spolehlivě určit centrální poruchy zpracování řečového signálu. Hall a Mueller (in Novák, 2001) uvádějí v roce 1997 kolem 70. testŧ, pouţívaných zejména v anglosaských zemích. Nejznámější testy jsou: test binaurální fúze, test doplňování do vět, dichotické testy, diskriminační testy, srozumitelnost v šumu a další. Diagnóza poruch centrálního zpracování signálu řeči je

30 sloţitá a časově náročná (Novák, 2001). V České republice se vyuţívají testy (Dlouhá, 2003), které jsou zaměřeny na určení vedoucího ucha. Je zde sledováno, zda klient rozumí slovu v pravém i levém uchu stejně. Dále je test zaměřen na krátké věty, jejichţ jedna část je reprodukována pro pravé ucho a jiná část věty pro levé ucho, následně má klient větu sloţit. Uţívají se také testy bez verbálního základu, kde se tóny liší svou délkou Pitch Pathern Sequence PPS. (Novák, 2001). Testy, o kterých byla zmínka, jsou realizovány především foniatry a pedaudiology. V současnosti se v praxi školských logopedŧ a české logopedii setkáváme s vývojovou dysfázií, která se řadí do skupiny specificky narušeného vývoje řeči. Většina současných autorŧ pak v etiologii označuje za příčinu vývojové dysfázie poruchu centrálního zpracování řečového signálu Central Auditory Proccesing Disorder CADP. Slovní formulace "zpracování řečového signálu" byla a je předmětem mnoha debat mezi audiology, logopedy, psychology, učiteli i rodiči. Termíny jako je centrální zpracování signálŧ řeči, centrální sluchové zpracování, fonologické zpracování, časové zpracování sluchového vnímání jsou pouţívány ve smyslu, jak lidé vnímají řeč, jak jí rozumí, interpretují a odpovídají na otázky, jak si vybaví a představí slyšený vzor. Americká asociace ASHA (American Speech-Language-Hearing Association) publikovala definice v roce 1990 a v roce 1996, které poskytují podrobné informace o sloţitosti těchto procesŧ a jejich deficitŧ. Definice z roku 1990 popisuje neuroanatomické procesy, které se podílejí na zpracování jazykových i never-bálních akustických informací. Centrální sluchové poruchy v oblast zpracování zvukových signálŧ zahrnují vnímání, kognitivní a jazykové funkce, které s příslušnými interakcemi vedou k efektivní komunikaci a vnímaní řeči, vědomé i nevědomé, zprostředkované a nezprostředkované schopnosti zúčastnit se, rozlišovat a iden-tifikovat akustické signály. Je to proces transformace a neustálého přenosu informací přes periferní oblast k centrální nervové soustavě. Tady se filtrují, řadí a kombinují informace ve vhodné vnímání na konceptuální úrovni. Informace se dále ukládají a načítají se efektivně pomocí fonologických, sémantických, syntaktických a pragmatických znalostí, kde se k nim připojí význam akustických signálŧ skrze vyuţití jazykového nebo nejazykového kontextu (Fahey, 2012). Další názor zahrnuje definice CAPD z roku Centrální sluchové procesy jsou mechanismy sluchového systému a procesŧ zodpovědných za fungování těchto jevŧ: lokalizace a lateralizace zvuku, sluchového rozpoznávání, vnímání zvukŧ v časovém úseku a jejich rozlišení na pozadí s konkurenčními nebo neúplnými akustickými signály. Tyto mechanismy a procesy předpokládají a vztahují se k neverbálním i verbálním signálŧm a ovlivňují mnohé oblasti funkcí, včetně řeči a jazyka. Jsou neurofyziologické povahy. Většina neurokognitivních mechanismŧ a procesŧ se podílí na určení a diskriminaci úloh. Některé z nich jsou určené speciálně pro akustické signály, zatímco jiné (např. pozornost, proces dlouhodobé jazykové koncentrace) nejsou. S ohledem na tyto mechanismy a procesy se termín centrální sluchové procesy týká především akustických signálŧ. Druhá definice určuje sluchové hledisko zpracování, ale předpokládá i diferenci, pokud jde o zpracování jazyka, která není závislá na akustických signálech. Rozdíl vede k širší diskusi o problematice zpracování jazyka. Uveďme i jiné druhy komunikace, které pouţíváme pro příjem, vnímání, analýzu, ukládání, získávání, formulování a vytváření jazyka. Například pomocí znakové řeči si mohou neslyšící jedinci předávat a pochopit zprávy. Zpracovávají jazyk s porušeným sluchovým systémem. Psaný jazyk je další zpŧsob, kdy proces jazyka nevyţaduje přímý zvukový vstup. Čtení a psaní vyţaduje sice znalost slov, řeči a jazyka, ale vývoj těchto schopností je moţný i bez sluchových vjemŧ. Tyto příklady ukazují, ţe zpracování jazyka se děje v tandemu v závislosti na zpracování sluchových signálŧ, ale také nezávisle od nich (Fahey, 2012). 4 Fonematické slyšení jako součást sluchového vnímání Fonematický sluch (v zahraniční literatuře se více uţívá termín fonematické uvědomování) je oblast sluchového vnímání, kdy dochází k jemnému sluchovému rozlišování fonémŧ. Lechta (2005) uvádí, ţe fonematické uvědomování je nejkomplexnější úroveň, nejkomplikovanější stupeň fonologických procesŧ, a tedy i nejsilnější ukazatel foneticko-fonologických schopností dětí (V. Lechta a kol. Terapie narušené komunikační schopnosti, 2005, s. 176). Fonematické rozlišování fonémŧ mateřského jazyka je proces, který se začíná rozvíjet v době kolem 8. měsíce věku dítěte a provází dítě po celou dobu jeho řečového vývoje. Rŧzní autoři se ve věkovém ohraničení fonologického rozlišování neshodují a uvádějí odlišné věkové hranice. Mikulajová (2003) například uvádí následující stádia vývoje fonematického sluchu: - kolem 3. roku věku dítěte začíná období rýmŧ, - dítě porovnává slovní základ rýmu (aliterace ve slovech, shodný začátek, shodný konec), - v předškolním věku pak vytleská slova na slabiky, - před nástupem do školy dítě vyčlení foném ve slově, určí foném na začátku, na konci slov, začíná fungovat analýza a syntéza fonémŧ ve slově, - ve školním věku, v době, kdy dítě čte a píše, nastává vědomá manipulace s fonémem: nahrazování, vynechávání, přesmykování fonémŧ.

31 K vyšetření fonematického sluchu, ke zjišťování jeho kvality, k rozpoznání odchylek a poruch byly sestaveny rŧzné testy. Uveďme některé z nich: - Zkouška sluchové diferenciace J. M. Wepman, v roce 1987 pak upravil Z. Matějček. - Vyšetření fonematické diferenciace V. Lechta, Vyšetření fonematického sluchu - z roku 1995, Škodová, Michek, Moravcová. - Sluchové rozlišování fonémŧ J. Dvořák. - Screening fonematického uvědomování M. Mikulajová (2003). Tak jako existuje celá řada testŧ, existují i cvičení zaměřená na korekci, posilování fonematického sluchu a tato jsou dnes předmětem a trendem moderní logopedické péče. 5 Specifika sluchového vnímání u dětí s vývojovou dysfázií Je nutné podotknout, ţe dítě s vývojovou dysfázií má tedy normální sluch, avšak obtíţe se projevují s interpretací a následným zpracováním řeči. Poruchy jsou výrazné ve vnímání a uţívání jednotlivých hlásek i zvukově podobných hlásek, ve vnímání a určení hlásek na začátku, konci slov, následujících hlásek a slabik. Častý je výskyt poruchy vnímání, zapamatování si a reprodukce rytmu, intonace, melodie. (Škodová, Jedlička, 2003). Pro ucelený pohled na oblast sluchového vnímání si musíme připomenout, jaké oblasti sluchové zpracování zahrnuje. Jak uvádí Dvořák (2003), charakteristické obtíţe jsou u dětí s vývojovou dysfázií ve sluchových výkonech týkajících se: - lokalizace a lateralizace zvuku, schopnost, odkud zvuk přichází, - sluchové paměti, schopnost, zapamatovat si slyšený vzor, - sluchové diskriminaci, rozlišení podobnosti a rozdílŧ ve zvucích, - sluchovém - časovém zpracování zvuku a řeči, - sluchové percepci, schopnosti přijímat zvuky, slova a rozumět jim, - rozpoznání sluchových vzorcŧ, schopnost určit akustické vzory a pojmenovat je, např. motor auta, - sluchové figuře a pozadí schopnost na pozadí šumu vybrat základní, závaţnou informaci. Novák (2001) zmiňuje i další oblasti, ve kterých dochází k nedostatkŧm: - jsou to sluchově vokální asociace, schopnost nakreslit to, co dítě slyší, a pak verbálně odpovídat na pronesená slova, - sluchově vokální automatičnost, schopnost predikovat jazykové obraty podle dřívější zkušenosti, - sluchová syntéza, schopnost kombinovat slyšené zvuky, spojit je v celky nebo analyzovat slovo v jednotlivé sloţky. Porucha centrálního zpracování řečového signálu je poruchou, která zasáhne celou oblast řeči ve všech jejich sloţkách. Tato část příspěvku je věnována však specifikŧm sluchového vnímání u dětí s vývojovou dysfázií. V osobních anamnézách u dětí s vývojovou dysfázií se často setkáváme, ţe matka uvede: On se vyvíjel normálně, začal mluvit a kolem 2. roku se něco stalo a pak nemluvil jako ostatní jeho vrstevníci. Nemá ani zájem o vyprávění pohádek. Naskýtá se otázka: Co je to normálně mluvil a pak se něco stalo? Sluchové vnímání velice významně ovlivňuje nejen vývoj řeči, komunikaci, ale následně i učení, především učení se číst a je rovněţ dŧleţité při reedukaci narušené komunikační schopnosti. Dítě s vývojovou dysfázií má v rámci nedostatkŧ ve sluchovém vnímání obtíţe v následujících oblastech, které jsou stěţejní i pro školskou logopedickou diagnostiku: ve fonematickém slyšení, v rozlišení začátečního a koncového fonému ve slově, nerozliší fonologické rozdíly hlásek: například: koza-kosa, balí valí, obtíţe se objevují následně ve výslovnosti, v rozpoznávání zvukŧ známých a podobných, ve škole pak v písemném projevu chybami v čárkách nad dlouhými vokály, v záměně znělých a neznělých souhlásek, záměnami sykavek, rozlišováním slabik diti-ni, dy-ty,ny v koncentraci a umění naslouchat, většina informací přichází k dítěti sluchovou cestou, tyto děti nemají aktivní zájem o čtené pohádky a příběhy, nefungující je oboustranné naslouchání, rovněţ nastávají potíţe naslouchat pokynŧm, příkazŧm, specifickým úkonŧm směrujícím k provedení více úkolŧ v pořadí v analýze a syntéze slov, dítě nebývá schopno rozlišit jednoslabičná, víceslabičná slova, následně pak nerozdělí slova na slabiky a nespojí jejich části v celek, nedoplní části slov, nevytvoří ze slovního základu slova odvozená, je neschopné analyzovat a syntetizovat slova abstraktní, neznámá v rozlišení figury a pozadí, kdy má dítě problém zaměřit pozornost a vyčlenit zvuk z pozadí, čím je pozadí rušivější, například zvuky aut z cesty, hlasy dětí na hřišti, tím je obtíţnější soustředit se na sluchový podnět určený k dalšímu zpracování, děti nedokáţou vyčlenit tento poţadovaný sluchový podnět a věnovat mu pozornost, jsou snadno vyrušitelné jakýmkoliv dalším zvukovým podnětem

32 se sluchovou pamětí, dítě se obtíţně učí básně, říkadla, má deficit si zapamatovat instrukce, slyšené slovní a větné stereotypy, nedostatky se projevují i s pamatováním si vizuální sloţky slova ke slyšenému vzoru, čili se toto oslabení projeví do písemného projevu, bez vizuální opory není schopno psát správně např. diktát s vnímáním rytmu, kdy, nastávají potíţe s vytleskáním, vyčleněním slabik ve slovech, ale obtíţe se mohou promítnout i do chápání číselných řad, násobkŧ. Uvedené aplikace sluchového vnímání jsou jen zlomkem, který ovlivňuje schopnost naučit se mluvit v obsahově a syntakticky správných větách, číst, psát, myslet v časové posloupnosti. U diagnózy vývojová dysfázie jsou potřebná a nutná další vyšetření zaměřená na motoriku, celkový psychomotorický vývoj dítěte, ostatní roviny řeči a v rámci diferenciální diagnostiky je dŧleţité ve spolupráci s odborníky oborŧ neurologie, foniatrie, psychologie a logopedie vyloučit obtíţe u jiných forem, narušené komunikační schopnosti jako jsou: opoţděný vývoj řeči, mutismus, mentální retardace, autismus. Cesta celkového a zejména řečového vývoje dítěte s vývojovou dysfázií je velmi dlouhodobá, namáhavá, vyţadující trpělivost ze strany samotného dítěte, rodičŧ i odborníkŧ. I sebemenší úspěchy a pevné přesvědčení jsou pro všechny zainteresované motivací do další reedukační práce. 6 Závěr Cílem napsání tohoto příspěvku byl dílčí pohled na problematiku sluchového vnímání u dětí s diagnózou vývojová dysfázie. Je nutné ke kaţdému dítěti přistupovat individuálně. Rovněţ je dŧleţité získat kvalitní a podrobnou anamnézu u kaţdého případu, neboť jednotlivci mají jiné problémy, jiný rozsah specifik nonlingvistických a lingvistických informací a do logopedické péče se dostávají v rŧzném věkovém období. Strategie reedukace jsou pak zaměřeny u kaţdého dítěte s vývojovou dysfázií přímo na míru. Přítomnost poruchy centrálního sluchového zpracování signálu zahrnuje zásahy opakované intervence s úkolem eliminovat poruchu a posunout dítě ve všech jazykových rovinách k co nejvyššímu bodu bezproblémové komunikace. To vše je úkol nelehký, zejména pokud má dítě úspěšně zvládnout nástup do základní školy. Jistou výhodou pro takto diagnostikované dítě je integrace, inkluze ve škole hlavního vzdělávacího proudu. Má-li být tato plně fungující bude nutná interdisciplinární spolupráce pedagogŧ a všech odborníkŧ, kteří se podílejí na reedukačních, výchovných a vzdělávacích procesech dítěte. Přáním nás všech je spokojené dítě! Literatura DE GUIBERT, C. Abnormal functional lateralization and activity of language brain areas in typical specific language impairment (developmental dysphasia) [online]. [cit ]. DOI: Dostupné z: DILLER, G., KINKEL, M., KOSMALOWA, J. et al. Sluchové postiţení Moţnosti edukace. Socrates, Education and Culture. [online]. Dostupné z www: <http://www.qeswhic.eu/downloads/letter01cz.pdf> DLOUHÁ, O. Vývojová dysfázie centrální porucha sluchu. Praha: Mladá fronta a.s./ Zdravotnické noviny, ISSN DLOUHÁ, O. Vývojové poruchy řeči. Praha: Alexej Novák, ISBN X DVOŘÁK, J. Vývojová fonologická porucha. Ţďár nad Sázavou: Logopaedia clinica, ISBN DVOŘÁK, J. Vývojová verbální dyspraxie. Ţďár nad Sázavou: Logopaedia clinica, ISBN GAŇO, V., Z teórie a praxe vyučovania nepočujúcích. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, HORŃÁKOVÁ, K., KAPÁLKOVÁ, S., MIKULAJOVÁ, M. Jak mluvit s dětmi od narození do tří let. Praha: Portál, ISBN FAHEY, K. Auditory v. Language Processing Disorder [online]. < KULIŠŤÁK, P. Neuropsychologie. Praha: Portál: ISBN KUTÁLKOVÁ, D. O vývoji a poruchách dětské řeči. Praha: KPK, ISBN KUTÁLKOVÁ, D. Opoţděný vývoj řeči Dysfázie. Praha: Septima, ISBN KUTÁLKOVÁ, D. Vývoj dětské řeči krok za krokem 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Grada Publishing, ISBN LECHTA, V. Diagnostika narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál, ISBN LECHTA, V. Symptomatické poruchy řeči u dětí. Praha: Portál, ISBN LECHTA, V. Terapie narušené komunikační schopnosti. Praha: Portál., ISBN

33 MIKULAJOVÁ, M., RAJFAJDUSOVÁ, I. Vývinová dysfázia špecificky narušený vývin reči. Bratislava: ISBN NOVÁK, A. Stolní manuál audiologie. Praha: Unitisk, ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. Klinická logopedie. Praha: Portál, ISBN

34 VLIV BREPTAVOSTI NA NITERNÉ PROŢÍVÁNÍ KOMUNIKACE JEDINCE THE INFLUENCE OF CLUTTERING ON THE EXPERIENCE OF THE INDIVIDUAL COMMUNICATION Mgr. Monika WEILOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Breptavost je méně často vyskytovanou narušenou komunikační schopností, jeţ se řadí v rámci deseti okruhů narušené komunikační schopnosti mezi narušení plynulosti řeči a zásadně ovlivňuje ţivot jedince s breptavostí. Příspěvek podává stručný přehled dosavadních poznatků o breptavosti (v rámci symptomatologie, etiologie a diagnostiky) a obsahuje téţ poznatky plynoucí z rozhoru s dívkou, které byla diagnostikována breptavost. Tyto poznatky se týkají dívčina niterního proţívání komunikace s intaktní populací a vnímání interpersonálních vztahů vůči sobě. Příspěvek zdůrazňuje problematiku breptavosti a pocitů člověka s breptavostí. Důvodem výběru tématu je přehlíţení této narušené komunikační schopnosti, její nesprávné diagnostikování ze strany rodiny, případně vytěsnění zájmem o koktavost. Abstract:The cluttering belong to less common disordered communication skills, which is one of the ten circuits of communication skills between the disturbance of speech, and affects significantly the lives of an individual with cluttering. The paper provides a short summary of current knowledge on cluttering (in the symptomatology, etiology and diagnosis) and also includes lessons learned from interview with the girl diagnosed cluttering. This knowledge relate the girl's experience of communication with intact populations and perceptions of interpersonal relationships to each other. The paper emphasizes problems of feelings human with cluttering. The reason to choose this theme is ignoring the communication disorders, incorrect diagnose of the family, eventually displacement of interest in stuttering. Klíčová slova: Breptavost; symptomatologie; etiologie; diagnostika; niterné proţívání komunikace Key words: Cluttering; symptomatology; etiology; diagnostics; experience of communication 1 Uvedení do problematiky Laskavý jazyk je magnet pro lidská srdce. Je to chléb ducha, dává slovŧm smysl, je pramenem moudrosti a pochopení. Bahá u lláh Člověk se od zvířat liší jednou základní schopností, a to schopností komunikovat mluvenou řečí. V ţivočišné říši mŧţeme pozorovat komunikaci neverbální pomocí gest a pohybu, ale pouze člověk je schopen vyjádřit své pocity, přání a poţadavky slovy. Tato schopnost z člověka dělá bytost myslící a schopnou samostatného uvaţování. Řeč je mluvený zvukový projev člověka slouţící především ke komunikaci. Řeč má pro kaţdého člověka obrovskou dŧleţitost, její včasné a správné tvoření ovlivňuje rozvoj vnímání, paměti, představivosti a myšlení, také ovlivňuje naši socializaci a přijetí společností. Velký podíl na vývoj řeči má genetika a prostředí, ve kterém člověk vyrŧstá, zejména mluvní vzor dítěte ovlivňuje jeho expresi. Mnohdy se ukáţe, ţe dítě nemluví správně právě díky nevhodnému mluvnímu vzoru. Řeč jako taková totiţ člověku není vrozena, během ţivota se ji učí a zdokonaluje ji. Cílem tohoto příspěvku je poukázání na problematiku poruch plynulosti řeči, zejména na breptavost, její symptomatologii, etiologii a diagnostiku, seznámení s moţným řešením breptavosti a nastínění proţitku osoby s breptavostí v rámci komunikace. Diagnóza breptavost (lat. tumultus sermonis) spadá do okruhu narušení plynulosti řeči. Jednu z prvních deskripcí najdeme u Seemana (1955), který breptavost chápal jako překotnou řeč spojenou s parafráziemi a polykáním slabik při zrychleném tempu řeči; vzniká jiţ v raném věku a v období puberty se zhoršuje. Lechta (2010) definuje breptavost jako narušenou komunikační schopnost, která je charakteristická zejména interverbální a intraverbální akcelerací, vynecháváním hlásek, zpŧsobené zrychlenou expresí, převaţují také repetice. Dříve platilo, ţe osoba s breptavostí si svou narušenou komunikační schopnost neuvědomuje (in Lech-

35 ta, 1995; Kutálková, 2005, aj.). Dnes jiţ víme, ţe tento člověk si je vědom problému ve své expresi. Bohuţel na odchylku řeči často zapomíná právě v prŧběhu interpersonální komunikace. Ve společnosti mŧţe mít jedinec s breptavostí obtíţe dorozumět se kvŧli zrychlenému tempu řeči a nesprávnému dýchání, kvŧli čemuţ musí posluchač vyvíjet mnohem větší úsilí na porozumění obsahu řečeného. Breptavost mŧţe představovat kombinaci psychických, lingvistických a fyziologických narušení. Jedná se o nespecifikovanou rŧznorodou poruchu, která se projevuje od raného dětství a přetrvává do období dospívání, někdy i déle (Klenková, 2006). Podle MKN 10. revize (2006) je tumultus klasifikován jako značně rychlá řeč s přestávkami, bez opakování a váhání, která mŧţe vést aţ k nesrozumitelnosti. Řeč je nerytmická s parafráziemi, s rychlým, trhavým proudem slov, coţ obvykle vede k chybné expresi. I přes mnohé výzkumy, obhajující rŧzné teorie a hypotézy, nebyla etiologie breptavosti jednoznačně prokázána. Elementární výzkumy této problematiky přinášejí Langová a Morávek (in Sovák, 1981). Pomocí EEG vyšetření zjistili, ţe u osob s breptavostí byl nález ve 12 % atypický, v 48 % vysloveně abnormální a 40 % bez patologických změn. V dnešní době se s odchylkami v CNS rodí 2 % všech novorozencŧ (Mrázková et al., 2010). Za velký problém v rámci diagnostiky i terapie povaţujeme kombinaci breptavosti s koktavostí. Ze Sickova výzkumu (2004) zaloţeného na porovnání většího počtu výzkumŧ vyplývá, ţe tato kombinace se objevuje u % takto postiţených jedincŧ. Ivenová (2007) uvádí, ţe tato kombinace se vyskytuje u % případŧ (in Lechta, 2010). Pŧvodně se za příčinu překotné mluvy povaţoval nepoměr mezi mluvní apetencí a motorickou obratností. Z toho se usoudilo, ţe se jedná o mluvní ataxii z nepozornosti (Sovák, 1981). Dŧvod, proč je breptavost tak málo šetřena, mŧţeme spatřovat v jejím niţším výskytu v populaci v porovnání s jinou narušenou komunikační schopností. Lechta (1995; 2010) také upozorňuje na nejednotnost v terminologii, etiologii a v nejasném klinickém obrazu. Breptavost se velmi často vyskytuje společně s koktavostí, bývá s ní zaměňována nebo ztotoţňována, avšak u breptavosti je porucha řeči stálým stavem ovladatelným vŧlí (Peutelschmiedová, 2005). Podle psychologických vyšetření podávají děti s breptavostí horší výkony ve vnímání, v pravolevé orientaci, v senzomotorické orientaci, ale také v neverbálních zkouškách, ve čtení a psaní, které jsou ovlivněné i dědičností (Kutálková, 2005). V poslední době se odborníci přiklánějí spíše k názoru, ţe klinický obraz breptavosti je ve značné míře podobný symptomŧm ADHD. Osoby s tumultem mají v 50 % pozitivní EEG nález a objevuje se u nich motorická instabilita, objevit se mohou i známky narušení jemné motoriky (Škodová, Jedlička, 2007). 2 Symptomatologie Louis, Hinzman a Hula (in Lechta, 1995; Lechta, 2010) vypracovali seznam symptomŧ charakteristických pro breptavost. Jako základní označili rychlé anebo nepravidelné tempo řeči, nesprávné tvoření vět, dezorganizaci myšlení, repetici hlásek, slabik, slov a vět, jako přídavné pak chybnou artikulaci, neurologické poškození, dědičnost, poruchu motorické koordinace a poruchu školních dovedností. Klenková (2006) dělí příznaky breptavosti na tři úrovně. První úroveň týkající se obsahu výpovědi (charakteristická dezorganizací myšlení, bezobsaţnou řečí, neuvědomění si problému, slabým chápáním výpovědi). Druhá úroveň týkající se formy výpovědi (nesprávné věty, chudá skladba); tady mŧţeme mluvit o holých, nerozvitých větách jednoduchých, mnohdy jen obsahující základní skladební dvojici, věty často postrádají přívlastky a jiné rozvíjející větné členy. Třetí úroveň týkající se substance výpovědi (rychlé tempo řeči, opakování hlásek, slabik, slov a vět, nesprávná artikulace, nepravidelné tempo řeči, revize, monotónní řeč, embolofrázie). Při rychlém tempu řeči má posluchač problém vyznat se ve výpovědích mluvčího, musí mnohem více namáhat svou pozornost, monotónnost projevu ho mŧţe v poslechu brzy omrzet. Artikulace mluvčího mŧţe být setřelá, kvŧli čemuţ mŧţe dojít ke komunikačnímu šumu, které spočívá v nedorozumění s posluchačem. Při mluvení se setkáme s narušením dýchání častými vdechy, tzv. polypnoe, které jsou často provázeny inspiračními šelesty, mnohdy projevující se expresí při inspiraci. Jedná se o tzv. respirační dysrytmii, coţ je narušení dýchacího rytmu. Zezulková (2008) zmiňuje, ţe dýchání je řízeno komplexním zpŧsobem a kolize mezi dýcháním a expresí pŧsobí interferenčně na komunikační záměr a pozornost recipienta. Nesprávná dechová technika má vliv i na tělesnou konstituci klienta drţení těla, vývoj hrudníku. Je nezbytně nutné, aby klient ovládal fázi dechové pauzy, která osobám s breptavostí činí značné potíţe. Práce s dechem je pro většinu osob s breptavostí nepřekonatelným problémem, proto je vhodné zaměřit se v rámci terapie na dechovou výdrţ, pauzy a celkovou práci s dechem. Jako výrazný symptom breptavosti uvádíme artikulaci, která je primárně zpŧsobená zrychleným tempem řeči. Artikulace se jeví jako nápadně postiţena, je překotná a zbrklá. Dochází k opakování slabik a slov v proudu řeči, mezi něţ jsou vkládána parazitní slova či slabiky. Dochází také k redukci, následkem interverbální propulse vypadnou ze slov celé shluky hlásek. Klient vynechává koncovky slov i celá slova, deformace výslovnosti se neváţe ani na určité hlásky, ani na určitá slova. Škodová s Jedličkou (2007) uvádějí, ţe zpŧsob chování je společný pro děti i dospělé: vyznačuje se nepořádností, překotnými pohyby, nevypočitatelným temperamentem, motorickým neklidem, sníţenou sebekontrolou aj. Impulzivita v chování je doprovázena také emocionální nevyrovnaností: lidé s breptavostí mohou být roztrţití a zapomnětliví, naopak v situaci, kdy je vyţadována

36 rychlá reakce, mohou jednat tito jedinci pomalu a s rozvahou. Lze je označit za neukázněné posluchače, neboť při komunikaci ztrácejí schopnost sebeovládání. Mŧţeme u nich také pozorovat motorickou instabilitu při chŧzi. Při spánku jedinec trpí neklidem a je moţno vysledovat změny poloh s častým otáčením na lŧţku. Scott (2011) zastává názor, ţe mnoho klientŧ potvrdilo odlišnost své exprese ve srovnání s expresí okolí. Tito lidé mají pocit, ţe pokud přestanou mluvit, nastane tichá pauza, případně by posluchač začal být netrpělivý (in Lechta, 2010). 3 Diagnostika Velmi dŧleţitou součástí diagnostiky je téţ diferenciální diagnostika, která nám umoţní odlišit navenek podobné projevy rŧzných typŧ narušené komunikační schopnosti. Kaţdá je specifická svou terapií, která by v případě zaměnění mohla mít neblahé dŧsledky na klienta v rámci odstranění narušené komunikační schopnosti. V rámci diagnostiky je třeba si také uvědomit, ţe intaktní osoby mohou někdy mluvit podobně jako osoby s breptavostí, objevují se u nich digresie, nedokončení vět, opakování jejich částí, mohou se vyskytnout parafrázie i vsuvky. Častým dŧvodem bývá citová excitace vzrušení, spěch, podráţděnost. Pro správnou diagnostiku je vhodné vyuţít audionahrávku, podle které vyhodnocujeme zejména změny tempa řeči, intraverbální a interverbální akceleraci, opakování, dysprozódii, fonaci a jiné příznaky. Weissová (in Lechta, 1995) poukázala na podobnost mezi breptavostí a dysfázií, dysfatické potíţe plynou zejména z dezintegrace jazykového systému, kdeţto v případě breptavosti jde o neplynulost mentálně-gramaticko-fonetických procesŧ. Lechta (1995; 2010) udává, ţe u osob s breptavostí se v mluveném projevu vyskytují: 1. Deformace obsahu ty se manifestují vybočením z tématu, ztrátou dějové linie, vynecháním podstatných informací, přidáváním méně podstatných informací, absencí sémantické soudrţnosti. 2. Deformace formy nepříslušná segmentace textu, konstrukce nepřiměřeně dlouhých vět, dysgramatismus, parafrázie. 3. Deformace substance nevhodně vloţené přestávky, nesprávný přízvuk, arytmické nebo zrychlené tempo řeči, opakování části vět, monotónnost. Při diagnostice je třeba, aby byla komplexní, vyţaduje interdisciplinární spolupráci odborníkŧ, zejména foniatra, neurologa, psychologa a samozřejmě logopeda. 4 Intervence Oslovili jsme paní Z., zda by byla ochotna s námi spolupracovat. Známe se jiţ delší dobu, proto nic nebránilo v navázání spolupráce. Paní Z. je 29 let a byla jí diagnostikována breptavost společně s koktavostí. Za svŧj ţivot navštívila několik logopedŧ a s většinou byla spokojená. Odmalička měla problémy se srozumitelností exprese, lišila se od ostatních dětí, nebyla přijata mezi spoluţáky, na to reagovala rozčarováním a uzavřením se do sebe. Není si však jistá, zda nepřijetí přičítat poruchám plynulosti řeči. Svěřila se se svým problémem rodičŧm i učitelŧm, ale situace se nezměnila. Učitelé k ní přistupovali jako k jiným ţákŧm, někteří si stěţovali na její pomalost, někteří se jí snaţili pomoct radami, aby zpomalila tempo, uklidnila se a rozmyslela si, co chce říct. Bohuţel tyto dobře míněné rady měly přesně opačný efekt, neţ učitelé doufali. Tempo se mírně zmírnilo, ale spíše to vedlo k její izolaci a odcizení. Kolem 4. roku věku jí logoped diagnostikoval dyslálii a koktavost a obě poruchy odstraňovala současně. Koktavostí se začala více zabývat aţ s klientčiným nástupem do první třídy základní školy. Teprve aţ v dospělosti byla paní Z. na základě zjištění narušené komunikace diagnostikována i breptavost. V současné době jsou to jiţ 4 roky, co paní Z. dochází nejen na terapii koktavosti, které se účastní od předškolního věku, ale také breptavosti. Jako dítě podstoupila paní Z. foniatrické vyšetření na Foniatrické klinice v Praze, kde byla hospitalizována. Na tento pobyt nemá paní Z. dobré vzpomínky. Zkusila proto později vyšetření v jiném zdravotnickém zařízení na Moravě, konkrétně na Soukromou kliniku LOGO s.r.o. v Brně, kde absolvovala intenzivní terapeutický pobyt, během něhoţ se podrobila foniatrickému, audiologickému, neurologickému a psychologickému vyšetření. Denně docházela na individuální logopedickou a psychologickou terapii, absolvovala také dechovou terapii, spirometrii a rŧzné typy masáţí a koupelí. Odborníci k ní přistupují lidsky a zajímají se o její pocity. Zde byla respondentka plně spokojena jak s přístupem personálu, tak se samotnou terapií, při které jí logoped doporučuje cvičení, která jí pomohou ke zmírnění projevŧ koktavosti a následně i breptavosti. V současné době je paní Z. schopna bez problémŧ konverzovat i s cizími lidmi, občas jí ale dělá potíţe rozhovor s autoritami a komunikace s opačným pohlavím. Respondentka nám svěřila, ţe tyto potíţe v komunikaci cítí jako dŧsledek svého nepříliš vysokého sebevědomí. Literatura KLENKOVÁ, J. Logopedie. Praha: Grada, KUTÁLKOVÁ, D. Logopedická prevence. Praha: Portál, LECHTA, V. Diagnostika narušenej komunikačnej schopnosti. Osveta, Martin, 1995.

37 LECHTA, V. Koktavost integrativní přístup. Praha: Portál, MEZINÁRODNÍ KLASIFIKACE NEMOCÍ 10. REVIZE. Jiné poruchy chování a emocí se začátkem obvykle v dětství a dospívání. Praha: Psychiatrické centrum, MRÁZKOVÁ, L, et al. Dětský mozek vývojové vady. Neurologie diferenciální diagnostika onemocnění CNS : Sborník přednášek z CT/MR kurzu Praha: Kongresové centrum Nemocnice Na Homolce, PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Narušení plynulosti řeči. In Vitásková, K., Peutelschmiedová, A. Logopedie. (pp ). Olomouc: UP, SCOTT, K. S. Stuttering vs. Cluttering [online]. New York: National Stuttering Association, SEEMAN, M Poruchy dětské řeči. Praha : Státní zdravotnické nakladatelství, SOVÁK, M. Patologie vývoje plynulé mluvy breptavost. Logopedie (pp ). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA, I. Klinická logopedie: tumultus sermonis (pp ). Praha: Portál, ZEZULKOVÁ, E. Logopedická prevence v předškolním věku. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008.

38 Problematika osob se sluchovým postiţením

39 PROBLEMATIKA PROFESIJNEJ AŠPIRÁCIE U ŢIAKOV SO SLUCHOVÝM POSTIHNUTÍM THE ISSUE OF PROFESSIONAL ASPIRATION FOR PUPILS WITH HEARING IMPAIRMENTS Mgr. Ivana HORVÁTHOVÁ; Mgr. Monika KUNHARTOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Článok je zameraný na problematiku postojov a samotných predstáv ţiakov so sluchovým postihnutím, o ich budúcom povolaní a tieţ na ich profesijné ašpirácie. Uţšie zameranie na zhodu predstáv ţiakov so sluchovým postihnutím s ich budúcou profesiou, s moţnosťami, ktoré sú im ponúkané v rámci prípravy na základných školách. Získané výsledky budú predstavovať aktuálny stav profesijných ašpirácií u ţiakov so sluchovým postihnutím v podmienkach základných škôl špeciálnych v Českej a Slovenskej republike. Výsledky budú vzájomne komparované. Hlavným cieľom článku je poukázanie na široké spektrum faktorov zasahujúcich do ţivota sluchovo postihnutých ţiakov, ktoré ovplyvňujú predstavy a moţnosti odbornej prípravy a v konečnom dôsledku aj samotné uplatnenie na trhu práce. Predpokladaná deikcia je, ţe predstavy osob so sluchovým postihnutím sa z toho dôvodu neviaţu na ich osobné ašpirácie. Abstract: The article is focused on the issue of attitudes and their own of students with hearing disabilities, their future careers and to their professional aspirations. More focused on compliance with the wishes of students with hearing impairments to their future profession, with the possibilities offered to them in preparation for primary schools. The results will present the current status of the professional aspirations of students with hearing disabilities in the special conditions of primary schools in the Czech Republic and Slovakia. The results are compared with each other. The main objective of the article is pointing to a wide range of factors affecting the life of hearing impaired pupils toinfluence ideas and training opportunities, and ultimately themselves in the labor market.deict is estimated that the idea of people with hearing impairments are therefore not linked to their personal aspirations. Kľúčové slová: Ţiak so sluchovým postihnutím; profesijné ašpirácie; trh práce; profesia; profesijné uplatnenie Keywords: A student with hearing impairments; career aspirations, job market, profession, career opportunities 1 Hodnoty a hodnotová orientácia Hodnoty nesporne predstavujú nevyhnutnú súčasť našich ţivotov, sú výrazným zdrojom motivácie a pilierom zmyslu. Človek bez hodnôt nemôţe ţiť. Základným kameňom kaţdej kultúry boli vţdy hodnoty a hodnotová orientácia človeka, preto im venovalo pozornosť mnoţstvo spisovateľov, bádateľov či historických osobností od Platóna a Aristotela, cez Danteho, Kanta, Brentana, Dostojevského, existencionalistov, či Frankla aţ po súčasných predstaviteľov ako je napríklad Lipovetsky. V jednoducho organizovaných spoločenstvách neexistuje samostatné obdobie dospievania, prechod z detstva do dospelosti je tu bezprostredný. Často je takýto okamih určený okamihom iniciačného rituálu, pri ktorom má mladý človek dokázať svoju odolnosť a odvahu a pri ktorom sú mu odovzdávané symboly dospelého statusu. Od konca minulého a najmä od začiatku tohto storočia sa stále častejšie vyhraňuje zvláštny ţivotný úsek so samostatným sociálnym určením; poskytnúť čas a ochranu k postupnému zvládnutiu všetkých zloţitých spoločenských úloh. Dospievajúci sa začínajú líšiť ako od detí, tak od dospelých, vytvárajú si zvláštne znaky i špecifickú subkultúru s odlišným vyjadrovaním, oblečením a úpravou, niekedy zakladajú i zvláštne neformálne či formálne zoskupenia, rôzne hnutia mládeţe. (Langmeier, Krejčířová, 1998, str. 142) V období adolescencii uţ jedinci váţne uvaţujú o voľbe budúceho povolania. Premýšľajú, čo im môţe dať škola, do ktorej musia chodiť, uvedomujú si svoje schopnosti, všímajú si ľudí s rôznymi povolaniami a na základe toho sa rozhodujú, čo by ich v budúcnosti mohlo zaujímať, akú profesiu si majú zvoliť. Tomu prispôsobujú aj svoje snaţenie, prípadne voľbu ďalšej školy, ktorá by ich na zvolené povolanie pripravila. Nástup do zamestnania je ďalším dôleţitým krokom k dospelosti. Aby pri ňom nedochádzalo k rôznym sklamaniam, je potrebné venovať výberu a príprave na povolanie dostatok času a energie. (Kluková, 2008)

40 Rozhodujúcim a dôleţitým krokom v ţivote človeka je prechod z role ţiaka do role študenta, prípadne jeho zaradenie sa do profesijného ţivota. Úvahy a rozhodnutia ţiakov by mali byť v súlade s ich schopnosťami, moţnosťami, ale aj poţiadavkami či motiváciou kaţdého jednotlivca. V tejto oblasti má sluchovo postihnutý ţiak obmedzené moţnosti, vychádzajúce zo špecifík sluchového postihnutia. Všeobecná profesijná orientácia prebieha od predškolského veku doma, napr. hrou na rôzne povolania. Formovanie cieľov v profesijnej orientácii prichádza, aj keď iných intenciách s nástupom na základnú školu a postupne sa formuje v priebehu edukácie na 1. stupni základnej školy. Ţiaci tu pochopia zmysel a základy ako prácu organizovať, ţe musí byť vyspelý tak ako psychicky, tak aj fyzicky. Druhou etapou je profesionálna aproximácie čiţe priblíţenie. Tu rozhodujú vedomosti ţiaka, jeho dispozície. Rozhoduje tu aj spôsob ovplyvnenia a motivácie pedagógom. Ţiak sa dozvedá aké sú kladené nároky na určité povolania, aké sú potřeby, aký výkon musí ţiak vo vybranom povolaní podávať. Treťou etapou je profesionálna selekcia, čiţe výber a determinácia učenie. V tejto etape pri výbere rozhodujú dôleţité faktory, ako napr. aký typ ţiak je. Či je typom študijným alebo neštudijným. Či sa dokáţe prispôsobiť, aký je jeho potenciál a jeho schopnosti. (Opařilová, D., Zámečníková, D., 2005). Podľa Čačky (1997, s. 243) by mala byť "Voľba profesijnej orientácie naplňovaná s ohľadom na čo najoptimálnejšie uplatnenie individuálnych schopností a vlastností človeka aj v súlade s jeho motivačným zameraním, a to v konfrontácii s danou ponukou moţností v konkrétnych podmienkach. " Súhlasíme s názorom Vágnerovej (2004, s. 184), podľa ktorej nájsť a uplatniť sa v profesijnej oblasti je dôleţitou súčasťou uspokojenia potreby sebarealizácie. V rámci výkonu profesie sa potom udrţujú aj mnohé sociálne kompetencie ako schopnosť nadväzovania kontaktov, komunikácie, rešpektovania určitých noriem a ich významné uchovanie v úrovni sebavedomia a sebaúcty. Diagnostická činnosť sa v tejto oblasti sústreďuje na: - zistenie všeobecných a profesijných záujmov, - zistenie trvalosti týchto záujmov, - zistenie psychických predpokladov pre povolanie, - zistenie úrovne poţadovaných školských vedomostí, schopností a návykov pre zvolené povolanie - zistenie somatických predpokladov pre povolanie. V súčasnej dobe sa veľká pozornosť v spoločenskej ako i profesijnej oblasti venuje socializácii prípadne resocializácii ľudí s postihnutím. Práve profesijná stránka je orientovaná najmä na kompenzáciu či pomoc ľuďom s postihnutím. Uţ menej sa však hovorí o ich jednotlivých ašpiráciách a predstavách, ktoré ovplyvňujú výber ich povolania. Z toho dôvodu je fókus výskumu zameraný na ašpirácie a predstavy ţiakov so sluchovým postihnutím. Široké spektrum faktorov zasahujúcich do ţivota sluchovo postihnutých ţiakov má nezanedbateľný vplyv na ich predstavy ako i moţnosti profesijnej prípravy a v konečnom dôsledku i na samotné uplatnenie na trhu práce. Predstavy osôb so sluchovým postihnutím sa z toho dôvodu neviaţu na ich osobné ašpirácie, ale na prispôsobenie sa obmedzeniam, ktoré z postihnutia vyplývajú. Ide nielen o obmedzený výber ďalšieho vzdelávania, či uţ v reálnej dostupnosti alebo v samotnom výbere odborov na špeciálnych školách, ale i nedostatok pracovných miest, kde by sa ľudia so sluchovým postihnutím mohli uplatniť. Čo sa týka ich záujmu či motivácie, tak tá sa do úvahy berie len veľmi zriedka. V procese profesijnej orientácie je potrebné počítať s neadekvátnymi predstavami pri voľbe povolania. Deje sa tak zo strany postihnutých detí, ale často sa tak deje zo strany zákonných zástupcov, ktorí majú niekedy iné predstavy o uplatnení svojich detí. Vašutová (2005) uvádza 3 typy voľby povolania podľa E. Nickel (1975): Typ A riadi svoju voľbu v podstate podľa priania a rozhodnutia rodičov alebo iných významných dospelých, prípadne podľa viacmenej náhodných vonkajších skutočností, bez zreteľa na vlastné záujmy a sklony. Tu sa dá povedať, ţe ide o pasívne podriadenie sa rozhodnutiu okolných vplyvov. Typ B predstavuje strednú pozíciu. Dospievajúci majú určité priania, ale ich predstavy sú často nejasné a nepevné, určujú skôr len všeobecnú širokú orientáciu, nie sú však cielené na určité konkrétne povolanie. To je nakoniec volené pod vplyvom rôzne silného tlaku okolia. Typ C riadi svoju voľbu podľa osobného plánu zaloţeného na cieľoch vlastného ţivota, často dlho vopred premyslených. Títo jedinci sú spravidla iniciatívny, rozhodní, cieľavedomí, sa silnými seberealizačními tendenciami. Cieľom školstva Českej a Slovenskej republiky je vytvoriť také školské prostredie, ktoré by poskytovalo všetkým deťom rovnaké šance na dosiahnutie zodpovedajúceho stupňa vzdelania. Súčasný školský systém uprednostňuje integrovanú edukáciu v hlavnom prúde, umoţňuje aj skupinové vzdelávanie a segregované v špeciálnych triedach. Jednotlivé formy špeciálneho vzdelávania ţiakov sú zabezpečované v materských školách, základným školstva a stredným školstva.

41 Friedmann (2011) sa zameriava na situáciu v krajinách EÚ, kde je veľmi rozdielna. V rámci povinnej školskej dochádzky existuje na školách v rôznych formách príprava na voľbu povolania. Všetky vyspelé krajiny majú profesionálne zaistené kariérové poradenstvo, ktoré pomáha jednotlivcom pri rozhodovaní v otázkach vzdelávania, odbornej prípravy, voľby zamestnania a pod. Toto poradenstvo je určené spravidla pre celú populáciu. Na školách existujú útvary, ktoré poskytujú poradenské sluţby na psychologickom základe. Tieto sluţby sú v našej republike vo fáze rozvoja. Profesijné poradenstvo, poradenstvo pre voľbu povolania "Hlavným obsahom profesijnej orientácie je predovšetkým utváranie a rozvíjanie reálneho profesijného cieľa a perspektívy mladého človeka jeho vlastností a schopností významných pre proces voľby povolania, jeho vykonávanie a eventuálna rekvalifikácia. Je jednou z úloh, ktoré plnia výchovné poradenstvo pre ţiakov základných a stredných škôl. "(Prŧcha, Walterová, Mareš, 1995, s. 169) 2 Teoretické zakotvenie výskumu 2.1 Cieľ Hlavným cieľom je identifikácia, analýza, deskripcia a komparácia profesijných ašpirácií ţiakov so sluchovým postihnutím na špeciálnych základných školách v podmienkach Českej a Slovenskej republiky. Čiastkové ciele všeobecné: 1. Zmapovať súčasný stav profesijných ašpirácií na špeciálnych základných školách pre ţiakov so sluchovým postihnutím v Českej republike. 2. Zmapovať súčasný stav profesijných ašpirácií na špeciálnych základných školách pre ţiakov so sluchovým postihnutím na Slovensku. 3. Zkomparovať profesijné ašpirácie ţiakov so sluchovým postihnutím na Slovensku a v Českej republike Čiastkové ciele konkrétne: 4. Zistiť, či výber povolania u ţiakov so sluchovým postihnutím je ovplyvnený ponukou zo strany škôl. 5. Zistiť, či si sluchovo postihnutí ţiaci vyberajú študijné obory vzhľadom na ich sluchové postihnutie, a teda si vyberajú odbory pre sluchovo postihnutých. 6. Zmapovať, ako vidia sluchovo postihnutí ţiaci svoje moţnosti na trhu práce. 7. Zistiť, ako vidia sluchovo postihnutí ţiaci uplatnenie v obore aj napriek svojmu postihnutiu. 8. Zistiť, ako si sluchovo postihnutí ţiaci uvedomujú dôleţitosť vzdelania pri výbere budúceho povolania. 2.2 Výskumné otázky 1. Aké sú profesijné ašpirácie u ţiakov so sluchovým postihnutím v Českej republike? 2. Aké sú profesijné ašpirácie u ţiakov so sluchovým postihnutím na Slovensku? 3. Aký je rozdiel v profesijných ašpiráciách ţiakov so sluchovým postihnutím v Českej a Slovenskej republike? 4. V akom rozsahu ovplyvňuje sluchové postihnutie ţiaka výber povolania? 5. Aká je kvantita a kvalita poznatkov ţiakov so sluchovým postihnutím o moţnostiach ich uplatnenia na trhu práce? 6. Aká je kvalita a kvantita poznatkov ţiakov so sluchovým postihnutím o moţnostiach výberu stredných škôl? 3 Metodologické aspekty Ťaţiskom predkladaného výskumu je kvantitatívne orientovaný výskum, ktorého hlavným cieľom je zistenie aktuálneho stavu profesijných ašpirácií u ţiakov so sluchovým postihnutím. Stanovený cieľ a overenie výskumných otázok sme dosahovali prostredníctvom výskumného nástroja, ktorým bude metóda dotazníka. Dotazník je najfrekventovanejšia metóda zisťovania údajov. Dotazník je určený predovšetkým na hromadné získavanie údajov. Myslí sa tým získavanie údajov o veľkom počte odpovedajúcich. Preto sa dotazník povaţuje za ekonomický výskumný nástroj. Môţeme ním získať veľké mnoţstvo informácií pri malej investícii času (Gavora, 1999, s. 113). Vhodnosť dotazníka sme si v prvej fáze výskumu najprv overili na malej vzorke ţiakov so sluchovým postihnutím a aţ potom sme ho aplikovali na celej výskumnej vzorke. Dotazník obsahoval úvod, kde sme uviedli názov výskumnej práce, vysvetlili sme cieľ, ktorý dotazník sleduje; jadro dotazníka, ktoré bude rozčlenené na tri časti (v prvej časti dotazníka sme identifikovali respondenta, v druhej časti sme sa zamerali na profesijné ašpirácie a predstavy o budúcom povolaní a v tretej časti sme dali priestor na vyjadrenie vlastného názoru). Dotazník je ukončený záverom, kde sme poďakovali respondentom za spoluúčasť na výskumnom šetrení.

42 Výskumný súbor tvorili ţiaci s rôznym stupňom sluchového postihnutia vo vekovej kategórii od 13 do 15 rokov. Pôjde o ţiakov pochádzajúcich z rôznych regiónov Slovenskej a Českej republiky. Cieľovú skupinu respondentov so sluchovým postihnutím, ktorú sme si vybrali z hľadiska prejavov profesijných ašpirácií ako predpoklad pre prípravu na výber ďalšieho vzdelávania a pre konkurencieschopnosť na trhu práce, zaraďuje Vágnerová (2004) vo svojej práci do obdobia stredného školského veku a na začiatok pubescencie. Ide teda o vek, kedy dochádza k dospievaniu. V praxi školského vzdelávania to bude znamenať, ţe sa bude jednať o ţiakov v rozmedzí ôsmy a deviaty ročník špeciálnych škôl pre ţiakov so sluchovým postihnutím. 3.1 Výskumná vzorka Výskumnú vzorku tvorilo 63 ţiakov základných škôl v Českej a Slovenskej republike. Pre potreby našej práce sme oslovili za Českú republiku nasledovné základné školy pre sluchovo postihnutých: - Střední, základná a mateřská škola pro sluchově postiţené, Olomouc, - Mateřská škola a Základní škola pro sluchově postiţené, Brno, - Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postiţené, Plzeň - Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postiţené, Hradec Králové - Střední škola, ZŠ a MŠ pro sluchově postiţené, Radlice- Praha 5 - Z dôvodu nezúčastnenia sa niektorých škôl (Střední, základná a mateřská škola pro sluchově postiţené, Olomouc a Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postiţené, Hradec Králové), sme do výskumu zaradili školu: - Střední škola, základní škola a mateřská škola pro sluchově postiţené, Holečkov 4, Praha 5 - Za Slovenskú republiku boli do výskumného šetrenia zahrnuté tieto školy pre sluchovo postihnutých: - Spojená škola internátna, Hrdličkova 17, Bratislava - Zš s Mš pre deti a ţiakov so sluchovým postihnutím internátna, Drotárska cesta 48, Bratislava - Spojená škola Pavla Sabadoša internátna, Prešov Tab. 1: Zastúpenie škol vo výskumnom šetrení Štát Počet Percentá Česká republika Slovenská republika Spolu Legenda k tabuľke č. 1 Početné a následne perceptuálne zastúpenie zúčastnených špeciálnych škôl vo výskume, rozdelených podľa príslušnosti k štátu. 3.2 Charakteristika respondenta Celkový počet ţiakov bol 63 z toho 39 muţov (62 %) a 24 ţien (38 %). Pri úvodnej charakteristike výskumnej vzorky sme si zvolili vekovú hranicu od 13 do 15 rokov, pričom sme nerátali, ţe horná hranica sa môţe meniť v dôsledku predlţovania školskej dochádzky u ţiakov so sluchovým postuhnutím. Tab. 2: Rozdelenie respondentov podľa veku Vek respondenta Počet Percentá % % % % % % Z uvedeného vyplýva, ţe veková hranica odkladu nástupu na strednú školu sa posúva. Podľa nášho názoru môţe ísť o nezvládanie učiva alebo o ponechávanie si dostatku času na vybratie si budúceho povolania. Deviaty ročník v zastúpení 31 ţiakov (49 %) a ôsmy ročník s 26 ţiakmi (41 %). Prekvapením bolo zastúpenie 10. Ročníka s počtom 5 ţiakov (9 %). Vo výsledkoch bolo 28 ţiakov (51 %) nedoslýchavých, 22 (40 %) nepočujúcich a 5 ţiakov (9 %) malo kochleárny implantát.

43 Vysoké zastúpenie mali počujúci rodičia aţ 54, čo je 86 % z celkového počtu opýtaných. Len 6 (10 %) ţiakov uvádza, ţe jeho rodičia sú obaja nepočujúci a 3 (8 %) respondenti uviedli, ţe len jeden s rodičov je nepočujúci. 4 Výsledky výskumu V našej práci sme zhrnuli výsedky nášho výskumu a porovnali jednotlivé odpovede vzhľadom na ich súvťaznosť. V jednej z otázok sme zisťovali, či si sluchovo postihnutí ţiaci vyberajú študijné obory vzhľadom na ich sluchové postihnutie, a teda si vyberajú odbory pre sluchovo postihnutých. Ako z výskumov vyplynulo väčšina ţiakov aj napriek tomu, ţe sú nedoslýchavý si vyberalo odbor pre sluchovo postihnutých. Je prirodzené, ţe ţiaci s kochleárnym implantátom si vyberali školy pre počujúcich. Osem ţiakov na otázku neodpovedalo. Učiteľka nám vysvetlila, ţe ich ţiaci nevedia aký stupeň sluchovúho postihnutia majú, aj napriek tomu, ţe sme im ponúkli 2 moţnosti sluchového postihnutia a kochleárny implantát. 37 (59 %) respondentov dáva pri výbere školy prednosť odborom pre sluchovo postihnutých. 25 (41 %) respondentov si vyberalo iný odbor ako pre sluchovo postihnutých. Čo všetko ovplyvňuje rozhodnutie ţiaka pri výbere školy? Väčšina ţiakov 48 (76 %) otázku výberu budúceho povolania preberá so svojimi rodičmi. Mnoho z nich však neuvádza čo rodičia odporúčali.. Pozitívne zistenie bolo, ţe rodičia sa radili so svojimi deťmi o výbere povolania, ale len v 5 prípadoch prihliadali na tom čo ich deti baví. Z celkového počtu opýtaných sa 38 (60 %) ţiakov zhodovalo s výberom strednej školy svojich rodičov. Z 38 ţiakov chcelo 22 navštevovať školu pre sluchovo postihnutých a v názoroch s rodičmi sa zhodovali. 25 (40 %) respondentov sa s názorom svojich rodičov nestotoţňovali. Väčšinou uvádzali ţe predstavy rodičov sa líšia, či uţ išlo o iné záujmy, venovanie sa talentu, preceňovanie detí zo strany rodičov, ktorý im vyberali ťaţšie školy neţ na aké sa deti cítili, alebo rodičia mali inú predstavu strednej školy z dôvodov jako je škola blízko bydliska. Je prekvapivé zistenie, ţe väčšina rodičov je počujúcich a svoje nepočujúce deti by dali na školu pre sluchovo postihnutých a neuprednostnili integráciu. Aţ 14 (26 %) z počujúcich rodičov odporúčalo svojim deťom výber strednej školy pre sluchovo postihnutých. Tento názor sa zhodoval s názorom ich dieťaťa. Graf 1: Vplyv faktorov na výber strednej školy Najčastejšie 40 (63 %) si ţiaci vyberali odbor podľa ich záujmu ale na druhom mieste 14 (22 %) bola aj podmienka škola v blízkosti bydliska. Samozrejme respondenti nezabúdali na odbor, ktorý je dobre platený v budúcnosti 13 (20 %). Na názor rodičov dalo 9 (14 %) a 5 (8 %) ţiakov sa nechali inšpirovať pri výbere školy svojimi kamarátmi. V oblasti informovanosti základných škôl sme sa zamerala na kvalitu a kvantitu poznatkov ţiakov so sluchovým postihnutím o moţnostiach výberu stredných škôl. Väčšinu ţiakov 50 (79 %) bola informovaná. Uvádzajú informácie o školách, no z týchto odpovedí nevieme usúdiť do akej miery. Vo väčšine prípadov išlo o ponuku stredných škôl a zhodnotenia výsledkov štúdia. Pozitívne zistenie je ţe na školách prebiehajú exkurzie a návšteva úradu práce.

44 V otázkách smerujúcich na uplatnenie na trhu práce a dôleţitosť vzdelania pre ďalšie uplatnenie vo sfére profesijnej sme dostali nasledovné výsledky. Je pozitívne zistenie, ţe väčšina 55 (92 %) ţiakov pokladá vzdelanie za dôleţité a len 5 (8 %) ţiakov vidí ďalšie svoje vzdelanie ako nepodstatné pre jeho ţivot. 3 ţiaci na danú otázku neodpovedali. Z celkového počtu 63 videlo 33 (52 %) respondentov šťastný ţivot v zdravý. Druhá najčastejšia odpoveď bola láska, uviedlo ju 31 (49 %) ţiakov. Ţiaci v tomto veku sú období puberty, ktorá sa úzko spája s emocionálnymi zmenami, hľadaním partnera a sexuálneho dozrievania, preto je prirodzené ţe takmer polovica respondentov uvádza ako jednu z priorít šťastného ţivota lásku. 14 (22 %) ţiakov uviedlo úspech v práci a len 2 (3 %) vidia šťastný ţivot v ďalšom štúdiu. Keďţe len malé percento uvaţuje pozitívne o štúdiu, môţeme predpokladať, ţe ani výber školy nie je pre nich dôleţitý. Nevieme, či ide len o pubertálne názory alebo sluchovo postihnutý si uvedomujú nedostatočného výberu stredných škôl a často musia študovať odbor, ktorý ich nebaví. Následne sú si vedomí ťaţkostí spojené so sluchovým postihnutím v zamestnávaní. Len jeden respondent uviedol vzdelanie ako dôleţité, určil si ju ako jednu z vecí, ktoré pre neho znamenajú šťastný ţivot. Aj napriek tomu, ţe vzdelanie nepovaţujú ţiaci za niečo, čo prináša šťastie do ich ţivota, vedia, ţe je pre nich dôleţité a podstatné. 27 (49 %) ţiakov malo konkrétnu predstavu o svojom budúcom povolaní a vypísali čo chcú robiť. Vypisovali konkrétne povolania. Skonštatovanie daného stavuje, ţe takmer polovica z opýtaných má uţ konkrétne predstavy o svojom povolaní. 14 (26 %) respondentov uviedlo čo si predstavujú vo svojom povolaní. Všetci uvádzajú, ţe chcú prácu, ktorá ich bude baviť a budú dobre zarábať. 7 (12 %) uviedlo rôzne iné predstavy. Príjemné boli odpovede ako chcem pomáhať iným alebo 3 respondenti uviedli ako ďalšiu cestu štúdium na vysokej škole. Sluchovo postihnutý ţiaci 47 (82 %) uvaţujú pozitívne a odbor, ktorý si vyberie bude pre neho perspektívny a uplatní sa na trhu práce. Iba 10 (18 %) respondentov si nemyslí, ţe nájde uplatnenie na trhu práce. 4.1 Komparácia výsledkov výskumu Českej a Slovenskej Republiky Výskumu sa štatisticky zučasnilo tak ako aj v ČR, aj v SR viac muţov ako ţien. Graf 2: Vek respondentov Markantný percentuálny rozdiel v charakteristike respondenta je vo vekovom zastúpení. V Českej republike mali najväčšie zastúpenie vo výskume päťnásť ročný 36 % a na Slovensku to boli šesťnásť ročný ţiaci 50 %. V oboch krajinách nebol rozdiel v zastúpení rodičov a ich stupňa sluchového postihnutia. Väčšina ţiakov mali počujúcich rodičov. Na prekvapenie rodičia vyberali pre svoje deti v oboch krajinách takmer bez rozdielu, odbory pre sluchovo postihnutých. Rodičia oboch krajín prispievajú radami k výberu ďalšieho vzdelávania.

45 Graf 3: Čo pre teba znamená šťastný ţivot? Šťastný ţivot videli ţiaci Českej republiky v láske (58 %), ţiaci Slovenskej republiky povaţovali šťastný ţivot najmä so zdravím (68 %). Informovanosť je v oboch krajinách vysoká, ale viaţe sa skôr na informovanosť všeobecnú a ţiakom sú poskytované len informácie o školách, ktoré sú pre nich vhodné, či nevhodné. V jednom prípade v ČR mali prednášku o moţnostiach a ďalšieho uplatnenia na trhu práce a na jednej zo škôl v SR navštívili úrad práce, kde boli zdôraznené profesie, ktoré sú v súčasnej dobe atraktívne a je po nich vysoký dopyt. Český aj Slovenský ţiaci si vyberali vo väčšine prípadov strednú školu na základe toho, čo ich zaujíma a v druhom rade u oboch krajín je zhoda aj v nasledujúcej odpovedi škola, ktorá je blízko môjho bydliska. Ţiaci sa zhodovali aj v odpovediach, ktoré sa týkali uplatnenia ne trhu práce. Jednoznačne verili v oboch krajinách, ţe odbor, ktorý si vybrali bude dobre uplatniteľný. Tak isto aj pri výbere strednej školy, aj napriek počujúcim rodičom dávajú ţiaci prednosť odborom pre sluchovo postihnutých. Vzdelanie na Slovenku je pre 95 % ţiakov dôleţité a v Českej republike je to o niečo menej 83 %. Keďţe rozdiel nieje veľký, nemôţeme povedať, ţe Slovenský ţiaci dávajú vačšiu váhu vzdelaniu ako ţiaci v Českej republike. 5 Záver V procese profesijnej orientácie zdravotne postihnutých ţiakov sa často stretávame s nesprávnym predstavami týkajúcimi sa výberu povolania a to či uţ zo strany samotných ţiakov alebo ich rodiny. Tak ako aj z nášho výskumu vyplynulo ako príčinu týchto mylných predstáv by sme mohli uviesť napr: nedostatočná informovanosť zo strany škôl, ovplyvňovanie dieťaťa a preceňovanie schopností zo strany rodičov, ţiaci nie sú oboznámení s prípadnými ťaţkosťami, ku ktorým by mohlo dôjsť v súvislosti s vybraným povolaním a ich handicapom, ţiaci vyberajú povolanie na základe jedného faktora a neberú do úvahy ďalšie dôleţité poznatky o vybranom povolaní. Vzdelanie nepovaţujú za dôleţitú súčasť ţivota Preto kladieme dôraz zvlášť pre ţiakov so špeciálnymi vzdelávacími potrebami, za dôleţitú zabezpečiť poradenskú podporu aj pri voľbe povolania. Profesijná orientácia ţiakov so sluchový postihnutím je dlhodobý proces, zaloţený na spolupráci medzi školou, rodičmi a dieťaťom. Avšak ako aj náš výskum preukázal táto spolupráca je veľmi ťaţko realizovateľná. Hlavným problémom je ovplyvniteľnosť ţiakov zo strany rodičov bez prihliadnutia na ich záujmy či moţnosti samotného dieťaťa. Tento proces je ovplyvňovaný mnohými faktormi. Ţiaci so špeciálnymi výchovno vzdelávacími potrebami si vytvárajú predstavy o svojom budúcom povolaní veľa krát nerealisticky, pričom zabúdajú na svoje schopnosti a moţnosti.

46 Toto moţe viesť k ďalšiemu neúspechu v pracovnom uplatnení a neúspech moţe viesť aţ k nezamestnanosti. Profesná príprava by mala byť komplexná a mala by sa zameriavať na kompenzáciu nedostatkov, ktoré vyplývaju z postihnutia a sú určitým handicapom s ohľadom na ţiakove perspektívy uplatnenia v praktickom ţivote a v začleňovaní sa medzi intaktnú societu. V neposledno rade okrem spolupráce s rodičmi, by sa nemalo zabúdať aj na samotnú prácu s nimi, aby sa aj oni plnohodnotne ale hlavne s vyţitím všetkých moţností, v dostatočnej infomovanosti, v čo najvyššej moţnej miere sa zaujímali o profesijnú prípravu svojich detí. Aby domnienky, dezinfomovanosť a jednostranné myslenie nebolo príčinou neúspechu a nedostatočného uplatnenia ţiaka na trhu práce. Literatura ČAČKA, O. Psychologie vrstev duševního dění osobnosti a jejich autodiagnostika. Brno: Doplněk, ISBN GAVORA, P. Úvod do pedagogického výskumu. 3. preprac. vyd. Bratislava: Univerzita Komenského, s ISBN HŘEBÍČEK, L. Výchova a profesionální orientace. Praha : SNP, 1987, s KLUKOVÁ, J. Aspirace studentů se sluchovým postiţením na pracovní uplatnění. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, Diplomová práce. LANGMEIER, J., & KREJČIŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, OPATŘILOVÁ, D., ZÁMEČNÍKOVÁ, D. Předprofesní a profesní příprava zdravotně postiţených.brno: Masarykova univerzita, ISBN PŘINOSILOVÁ, D. Vybrané okruhy speciálně pedagogické diagnostiky a její vyuţití v praxi speciální pedagogiky. Brno: Masarykova univerzita, ISBN PRŦCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, ISBN ŠIKULOVÁ, R.; MRÁZOVÁ, E.; WEDLICHOVÁ, I. Pomáháme ţákům s výběrem vzdělávací a profesní dráhy. Metodická příručka pro učitele základních škol. Most: Hněvín, 2007, s ISBN VAŠUTOVÁ, M. Pedagogické a psychologické problémy dětství a dospívání. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, s. ISBN Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání. Praha: VÚP, Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání základní škola speciální. Praha: VÚP, Vyhláška MŠMT č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, ţákŧ a studentŧ se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, ţákŧ a studentŧ mimořádně nadaných. Zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělání (školský zákon).

47 ŠPECIFIKÁ PSYCHOLOGICKÉHO PORADENSTVA PRE DETI SO SLUCHOVÝM POSTIHNUTÍM THE SPECIFICS OF PSYCHOLOGICAL COUNSELING FOR CHILDREN WITH HEARING IMPAIRMENT PhDr. Ľubica KROČANOVÁ Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, Cyprichova 42, Bratislava, Slovenská republika, Abstrakt: Cieľom príspevku je poukázať na problematiku psychologickej starostlivosti o deti so sluchovým postihnutím aj na moţnosti psychologickej diagnostiky poskytovanej týmto klientom. Uvádzame tieţ niektoré faktory negatívne pôsobiace v psychologickom poradenstve zameranom na sluchovo znevýhodneného detského klienta a jeho rodinu, napr. evidentný nedostatok psychológov pôsobiacich v danej problematike či chýbajúce špecifické metódy práce zohľadňujúce sluchové postihnutie dieťaťa. Abstract: The aim of this contribution is to highlight the issue of psychological care for children with hearing impairment and the possibilities of psychological diagnostics delivered to these clients. Mentioned are also some negative factors that have effect in psychological counseling focused on children with hearing handicap e.g., the evident lack of psychologists dealing with this issue, or the lack of specific methods of work taking into account the hearing impairment of the child client. Kľúčové slová: poradenská starostlivosť psychologická diagnostika dieťa so sluchovým postihnutím Keywords: psychological care psychological diagnostics child with hearing impairment 1 Úvod Psychologickú poradenskú starostlivosť s kompletnými diagnostickými sluţbami a následnou terapiou pre deti so sluchovým postihnutím a ich rodičov poskytujú u nás odborníci v štátnych aj súkromných poradenských zariadeniach špeciálnopedagogického typu ( CŠPP, SCŠPP, DIC, SDIC, DC). Ide o medziodborovú spoluprácu špeciálnych a liečebných pedagógov, psychológov, sociálnych pracovníkov, pediatrov a terapeutov zaoberajúcich sa v praxi touto profesionálnou oblasťou. Ak rodičia sluchovo postihnutého dieťaťa z určitých dôvodov odmietajú kontaktovať centrum špeciálno-pedagogického poradenstva, obvykle navštívia poradenské zariadenie beţného typu. Je to tak z dôvodu, ţe chcú svoje dieťa vidieť za kaţdú cenu ako počujúce? Alebo sa rozhodli pre jeho začlenenie do majoritného sociálneho prostredia a zvolili inkluzívny spôsob edukácie? V tom-to prípade však musia byť evidovaní v niektorej zo siete špeciálnopedagogických poradní. 2 Včasná psychologická intervencia pre sluchovo postihnutých S akými problémami sa najčastejšie stretávame pri poskytovaní psychologických sluţieb rodinám so sluchovo postihnutým dieťaťom v období raného vývinu? Je zrejmé, ţe s poradenskou intervenciou je vhodné začínať vo veku od 0 do 3 rokov dieťaťa, u ktorého je buď podozrenie na stratu sluchu alebo uţ má stanovenú diagnózu sluchového postihnutia. Najprijateľnejšie sa javí vyuţitie odborných sluţieb priamo v domácom prostredí a pre všetkých členov rodiny, ale vzhľadom na reálnu finančnú situáciu sa beţne uskutočňujú v zariadeniach špeciálnopedagogického poradenstva. Definitívne potvrdenie diagnózy sluchového postihnutia s určením stupňa, príp. etiológie poruchy by malo byť začiatkom pôsobenia intervencie v rodine. Včasnú diagnostiku a uţ spomínaný skorý nástup odbornej pomoci povaţujeme za rozhodujúce psychologické faktory pri zvládaní počiatočného stresu, ktorý rodičom prináša narodenie postihnutého dieťaťa. Je preto vhodné, aby rodičia v tomto období spolupracovali s odborníkmi (Prevendárová, 1998). Neľahká rodičovská pozícia si vyţaduje profesionálnu podporu, obzvlášť v čase, keď si rodičia zvykajú na novú ţivotnú situáciu. Zjednodušene by sa mohlo zdať, ţe nepočujúci partneri ľahšie prijmú a spracujú fakt sluchového postihnutia dieťaťa, lebo sú schopní mu okamţite poskytnúť komunikačný systém. Nie sú však ojedinelé prípady, ked narodenie rovnako postihnutého dieťaťa prináša rodine sklamanie, lebo očakávali zdravého potomka. Je prirodzené, ţe u počujúcich rodičov je

48 len veľmi malá časť z nich okamţite schopná kompetentne a prijateľne zvládnuť základné zásady bezprostrednej starostlivosti o takéto dieťa. Kaţdé nepočujúce dieťa, rovnako ako aj zdravé, disponuje určitým potenciálom vývinových moţností. Na rozdiel od dieťaťa bez postihnutia je ale prínosnejšie mu podnety intenzívne a systematicky ponúkať, nakoľko si ich menej iniciatívne samo vyhľadáva. Ak nie je pravidelne stimulované a zostáva bez odbornej pomoci, začína výraznejšie zaostávať v porovnaní s dieťaťom, u ktorého bol včas indikovaný a poskytovaný špeciálnopedagogický aj psychologický podporný servis. Je zrejmé a výskumne potvrdené ( Zborteková, 1996, Špotáková, Tomčániová, 2000, a i.), ţe profesionálna starostlivosť od raného veku sa prejaví prirodzenými prírastkami v kognitívnom vývine dieťaťa so sluchový hendikepom, tieţ rastúcimi komunikačnými a sociálnymi kompetenciami, neskôr aj kvalitnejšie zvolenými záujmami. Obzvlášť stimulujúce pre intelektový a rečový vývin sa jednoznačne ukazuje podnetné rodinné prostredie dieťaťa. V praxi ale mnohokrát dochádza k oneskorovaniu psychologického, špeciálno-pedagogického a celkového odborného pôsobenia na detských klientov so sluchovým postihnutím, čím sa zniţuje kvalita a výsledný efekt poskytovanej intervencie. 3 Poradenstvo pre dieťa so sluchovým postihnutím a jeho rodičov Postupy a metódy poradenskej práce so sluchovo postihnutými deťmi a ich rodinami sú vyuţiteľné prakticky vo všetkých typoch poradenských zariadení. Poradenský servis by mal pôsobiť komplexne a vychádzať z interdisciplinárnych činností viacerých odborníkov (pediater, špeciálny pedagóg, psychológ, sociálny pracovník, terapeut). Väčšinou prebieha na týchto úrovniach: medicínska: celoplošné uplatňovanie dokonalého screeningu jednoduchou metódou na vyšetrenie sluchu ihneď po narodení dieťaťa s následnou centrálnou evidenciou rizikových novorodencov, špeciálnopedagogická: informovanie o dostupných výchovných a vzdelávacích moţnostiach pre sluchovo postihnuté deti, riešenie ich komunikačných problémov z logopedického a surdopedagogického hľadiska, psychologická: pomoc pri riešení širokého spektra otázok spojených s vývinom dieťaťa, s prekonávaním emocionálnych problémov súvisiacich s akceptáciou dieťaťa a jeho hendikepu v rodine, sociálna: vysvetľovanie otázok z oblasti sociálneho zabezpečenia, technická: informovanie o kompenzačných pomôckach a ich dostupnosti. Poradenská práca pre sluchovo postihnuté deti má veľa spoločných čŕt s prácou pre deti s narušenou komunikačnou schopnosťou, pre deti z jazykovo a sociálne znevýhodneného prostredia, t. j. všeobecne pre deti, ktoré majú problémy s komunikáciou. V prípadoch vyţadujúcich poradenskú intervenciu, objektom ktorých je problémové, ale počujúce dieťa, smeruje práca odborníkov od dôkladného poznania dieťaťa smerom k informáciám o jeho prostredí. Ak spolupracuje poradca so sluchovo postihnutým dieťaťom sú jeho aktivity orientované najmä na rodinu, t.j. poradenská intervencia býva obvykle poskytovaná nielen dieťaťu, ale aj rodičom. Rodičia sú schopní s poradenským psychológom spolupracovať aţ po prekonaní počiatočnej adaptačnej fázy, kedy sa sami vyrovnávajú s faktom postihnutia svojho dieťaťa. Zvykajú si na dlhodobo zvýšenú psychickú, sociálnu, ekonomickú, ale aj fyzickú záťaţ v rodine, ich postoje a vzťah k postihnutému dieťaťu sú v tomto období značne premenlivé. Potrebujú predovšetkým pochopiť a prijať vlastnú situáciu. Hľadajú praktické usmernenia ako pracovať s dieťaťom? Očakávajú zrozumiteľné, a najmä pravdivé odpovede na otázky, ktoré prichádzajú v konkrétnych situáciách. Psychológ by mal rodičom pomôcť riešiť kaţdodenné problémy, s ktorými sú konfrontovaní vzhľadom na sluchový hendikep dieťaťa. Najlepšie, ak dokáţe poskytnúť viacero alternatív, z ktorých si môţu adekvátne vybrať. Pritom treba brať do úvahy jedinečnosť kaţdej rodiny, rešpektovať jej autonómiu, očakávania a potreby, aj konečné rozhodovacie právo rodičov. Počas vývinu dieťaťa prebiehajú zmeny v miere zvládania rodičovského stresu. Jedným z najnáročnejších sa podľa výpovedí rodičov javí obdobie zaškolenia. Upozorňujú tieţ na 8.rok dieťaťa, kedy sa začínajú viac sústreďovať na kontrolu jeho reči s presvedčením, ţe dieťa by uţ malo vedieť dobre komunikovať. Obzvlášť v tomto čase rodičia hľadajú akceptačný postoj voči dieťaťu a jeho postihnutiu. Potrebujú poradiť ako adekvátnejšie spracovať situáciu v rodine, ako sa vyrovnať so spoločenskými a pracovnými obmedzeniami, príp. partnerskými problémami, ako hľadať stratenú rodinnú pohodu. Tieţ potrebujú usmerniť pri posudzovaní vývinových perspektív dieťaťa v oblasti výchovy, vzdelávania, neskôr v profesijných otázkach. Veľmi vhodné je zapájať rodičov do rozhodovacích procesov o svojom dieťati a posilňovať ich kompetencie v tomto smere. Rodičia ocenia, ak odborník s nimi komunikuje rovnocenne a s empatiou, ak vie počúvať, ak ich prijíma ako konkrétnu rodinu a nepouţíva pritom zovšeobecnenia. V ich vzájomnej komunikácii je potrebná najmä pravdivosť pri výmene informácií, neskresľovanie skutočnosti a neprikrášľovanie faktov. Väčšina rodičov iniciatívne hľadá všetky dostupné moţnosti ako dieťaťu pomôcť bez ohľadu na to, či uţ si vyberú špeciálnopedagogické prostredie alebo zvolia integráciu do beţného sociálneho prostredia.

49 4 Psychologická diagnostika sluchovo postihnutých detí Následne nastupuje diagnostická práca so samotným dieťaťom stanovenie úrovne intelektového vývin, posúdenie osobnostných čŕt, zhodnotenie priebehu emocionálneho a sociálneho vývinu. Nemenej dôleţitými sa javia informácie o vývine jemnej motoriky (priamo súvisí s úrovňou artikulačných schopností a s predpokladmi pre osvojenie si zvukovej reči ako komunikačného kódu) a vyjadrenia k voľbe komunikačného kanála (orálna reč, posunkový jazyk, iné podporné jazykové prostriedky, bilingválny prístup, a pod.). Prvoradé je dôkladné poznanie osobnej a rodinnej anamnézy dieťaťa, na základe ktorých môţeme posúdiť perinatálne, postnatálne príčiny či genetickú podmienenosť sluchového postihnutia. Po dôkladnom zozbieraní anamnestických údajov je moţné pristúpiť k vyšetreniu intelektových schopností. Psychologická diagnostika úrovne kognitívnych schopností zásadným spôsobom ovplyvňuje školskú úspešnosť dieťaťa, preto je namieste zodpovedné posúdenie jeho individuálnych moţností a predpokladov v oblasti mentálneho vývinu. V súčasnosti je uţ zrejmé a výskumne overené, ţe vývin intelektu dieťaťa neprebieha rovnomerne, ale v skokoch. Výber a pouţitie IQ testov je u detí s poruchou sluchu značne obmedzený. Typický je nedostatok adekvátnych techník psychologickej diferenciálnej diagnostiky. Pouţívané sú metódy určené pre počujúcu populáciu s tým, ţe pri vyhodnocovaní a interpretácii výsledkov sa prihliada na sluchové postihnutie dieťaťa. V našej psychodiagnostickej praxi sa najčastejšie pouţíva na určenie úrovne kognitívneho vývinu u sluchovo postihnutých detí Leiterova medzinárodná performačná škála (LIPS), Ravenove farebné matrice, Wechslerova inteligenčná škála (WISC III) častejšie býva administrovaná len performačná časť a Termann Merillovej inteligenčná škála (T M). Súčasťou psychologického diagnostického procesu u sluchovo postihnutých detí by mala byť aj diagnostika eupraxie (koordinácia a integrácia jemných motorických aktivít), ktorej je podľa holandských odborníkov prisudzovaný zásadný význam v procese tvorby reči. Zvládnutie reči totiţ predpokladá aj primeraný stupeň vývinu jemnej motoriky. Nemenej dôleţité miesto má aj diagnostika pamäťových procesov sluchovo postihnutých detí. Nedostatočné pamäťové schopnosti môţu byť príčinou ťaţkostí v neskorších vzdelávacích aktivitách, aj keď vývin intelektu prebieha v norme.(luterman, 1999). V poradenskej praxi je nevyhnutné poznať dieťa komplexne, teda aj z hľadiska jeho osobnostných čŕt či priebehu emocionálneho a sociálneho vývinu. Dôkladné poznanie spomínaných parciálnych charakteristík je u detí postihnutých sluchovou nedostatočnosťou často veľmi problematické a vyţaduje si okrem kvalitného vybavenia psychodiagnostickým testovým materiálom aj bohatú praktickú poradenskú skúsenosť. 5 Špecifiká psychologickej diagnostiky detí so sluchovým postihnutím Pri práci so sluchovo postihnutými deťmi je potrebné mať na zreteli niektoré špecifiká : 1. Komunikačná bariéra výrazne ovplyvňuje výber psychodiagnostických metód, ktoré je moţné pouţiť pri testovaní tejto kategórie detí. Je len veľmi málo techník, ktoré nevyţadujú pri administrácii vyuţitie rečového kanála. Zároveň však poskytujú menej obsaţnú informáciu o dieťati. 2. Vekové osobitosti nepočujúce dieťa je spravidla sledované psychológom hneď po zistení sluchovej vady uţ v tzv. predproblémovom období, kedy nie sú v jeho vývine evidentné iné odlišnosti okrem sluchového postihnutia. Taktieţ rodičia ho vnímajú ako hlavný problém dieťaťa. 3. Časové rozpätie práce s dieťaťom obvykle nastupuje dlhodobá spolupráca dieťaťa, resp. rodiny s psychológom (od identifikácie sluchového postihnutia cez vzdelávacie obdobie aţ po profesionálnu orientáciu). 4. Smer psychologického pôsobenia vo väčšine prípadov je modelom pre intervenciu problém beţne sa vyvíjajúceho dieťaťa v kontexte rodinného alebo školského prostredia. Práca psychológa spravidla začína dôkladným poznaním dieťaťa a následne smeruje k identifikácii jeho problémov v príslušnom prostredí. V prípade spolupráce psychológa s rodinou sluchovo postihnutého dieťaťa je odborná starostlivosť venovaná v prvom rade rodičom (obdobie rodičovského stresu), aţ v ďalšej fáze je nasmerovaná na diagnostiku samotného dieťaťa. 5. Prediktívna orientovanosť psychologického pôsobenia psychodiagnostický proces je prediktívne orientovaný na odhadnutie úspešnosti dieťaťa v osobnostnom a vzdelávacom vývine na základe jeho dlhodobého sledovania a dôkladného poznania. Cieľom takto zameranej psychologickej intervencie je predchádzanie moţným zlyhaniam a vývinovým nezrovnalostiam v budúcnosti. Psychodiagnostika u detí so sluchovým postihnutím predškolského veku má svoje výrazné osobitosti. Vyuţitie inteligenčných testov je u týchto detí značne obmedzené nielen vzhľadom na ohraničenosť ich výberu (väčšinou ide o typicky performačné testy LIPS, Ravenove progresívne matice). Na základe nich je moţné určiť neverbálny intelekt dieťaťa, ale nedokáţu predikovať jeho schopnosť osvojiť si jazyk. Súčasne je evidentné, ţe posúdenie informácií o mentálnom vývine nepočujúceho dieťaťa je síce nevyhnutné, avšak o dieťati potrebujeme získať podstatne viac informácií, ktoré je potom moţné aj prognosticky vyuţiť (anamnestické údaje, etiológia postihnutia, osobnostné charakteristiky, atď.). A práve u detí s poruchou sluchu

50 v ranom a predškolskom veku je otázka prediktívnosti v oblasti voľby komunikačného kódu veľmi podstatná. Rodičia sa často doţadujú rady, aké sú moţnosti dieťaťa v oblasti rečového vývinu. Úlohou psychológa je zodpovedne posúdiť predpoklady dieťaťa aj moţnosti rodiny pri riešení a zvládaní náročného komunikačného problému. Psychologický diagnostický proces sa javí ako najmenej problémový u sluchovo postihnutých detí školského veku, a to z viacerých dôvodov : k dispozícii je širší výber psychodiagnostických metód neţ u detí predškolského veku, spolupráca s dieťaťom býva v tomto veku väčšinou bezproblémová, nakoľko je obvykle v tomto veku kooperatívne, a aj vzhľadom na sluchový hendikep komunikačne vybavené vybudovaným komunikačným systémom, pomocou ktorého sa dá s ním dorozumievať. 6 Poradenské sluţby pre rodinu so sluchovo postihnutým dieťaťom (Kročanová, 1999) : psychologické poradenstvo pri zvládaní dlhodobo zvýšenej psychickej, fyzickej, ekonomickej a sociálnej záťaţe v rodine, zniţovanie úrovne rodičovského stresu posilňovaním stability, podporovaním kohéznosti, vyrovnanosti a úplnosti rodiny, ako aj aktuálnej vnútornej mikroklímy pôsobením na pozitívne osobnostné kvality rodičov, pomoc pri adjustačnom procese rodiny na prítomnosť postihnutého dieťaťa a pri jeho akceptácii, voľba výchovných prístupov, formovanie pozitívnych postojov voči dieťaťu, riešenie emocionálnosociálnych problémov, zvládanie partnerských problémov a spoločensko-pracovných obmedzení rodičov, poskytovanie aktuálnych informácií o moţnostiach zaškolenia, profesionálna orientácia dieťaťa s postihnutím, ponuka vzdelávacích a stimulačných programov pre dieťa aj rodičov. 7 Záver Psychologickému poradenstvu a s ním úzko súvisiacej diagnostike detí so sluchovým postihnutím sa u nás venuje pomerne malá časť psychológov z praxe, hoci ide o veľmi aktuálnu problematiku. Zároveň je pre túto oblasť typický nedostatok špecifických a vhodných prostriedkov aj metód práce, preto sa vyuţívajú tie, ktoré sú určené pre počujúcu populáciu, s tým, ţe sa prihliada na sluchovú poruchu dieťaťa. Do budúcnosti bude preto potrebné tento problém z oblasti psychologického a špeciálnopedagogického poradenstva aktívnejšie riešiť. Literatúra KROČANOVÁ, Ľ. Psychická záťaţ v rodinách so sluchovo postihnutým dieťaťom. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, roč. 34, č.3, 1997, s LUTERMAN, D. Counseling Families with a Hearing-Impaired Child. Early Identification and Intervention of Hearing-Impaired Infants. 1999, Vol. 32, No 6, p NOVÁKOVÁ, K. Komunikačná interakcia v rodinách so sluchovým postihnutým dieťaťom. Psychológia a patopsychológia dieťaťa,, roč. 30, č. 2, 1995, s PREVENDÁROVÁ, J. Rodina s postihnutým dieťaťom. Nové Zámky: Psychoprof, ŠPOTÁKOVÁ, M., TOMČÁNIOVÁ, B. Sociálna interakcia zdravých a postihnutých detí predškolského veku. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, roč.35, č.2, 1998, s ZBORTEKOVÁ, K. Osobnostné charakteristiky sluchovo postihnutých detí a moţnosti ich psychodiagnostiky. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 1996, roč. 31, č. 2, s

51 TÝMOVÝ PŘÍSTUP K RODINĚ A DÍTĚTI S KOCHLEÁRNÍM IMPLANTÁTEM TEAM APPROACH TO FAMILY AND CHILD WITH A COCHLEAR IMPLANT Mgr. Adéla HANÁKOVÁ; prof. PhDr. PaedDr. Miloň POTMĚŠIL, Ph.D. Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Cílem příspěvku není poukázat na nedostatky či chyby současného systému péče o uţivatele kochleárních implantátů, ale poskytnout celkový obraz současné situace v oblasti komplexní péče v našich podmínkách. Akcentován by v této souvislosti měl být zejména přístup k rodině dítěte s kochleárním implantátem, která je v týmu nejdůleţitějším článkem. Zaměříme se na týmovou spolupráci a oblast kooperace rodiny s příslušnými odborníky. Abstract: Aim of this paper is to point out shortcomings or mistakes of the current system of care for users of cochlear implants, but to provide an overall picture of the current situation in the comprehensive care in our country. Accentuated in this context should be especially access to the family of a child with a cochlear implant, which is the most important part of the team. We focus on teamwork and cooperation of area families with relevant experts. Klíčová slova: Sluchové postiţení; kochleární implantát; rodina; týmový přístup. Keywords: Hearing impairment; cochlear implant; family; team approach. 1 Úvod Ke komplexní péči o dítě s kochleárním implantátem přispívají odborníci z celé řady oborŧ. Ti by měli rodičŧm poskytnout nejen podporu, ale i adekvátní, reálné, nezkreslené a ucelené informace o metodách a formách komunikace v závislosti na subjektivních charakteristikách dítěte a z odborného hlediska doporučit nejvhodnější postupy a strategie. 2 Teoretické zakotvení problému Výzkumný záměr vycházel ze zahraničních zdrojŧ ze studií hodnotících péči o rodinu a dítě s kochleárním implantátem v rámci transdisciplinárního týmu. Ve svých studiích tuto problematiku řešili, avšak z poněkud odlišného úhlu pohledu např. autoři Goldberg, Flexer (1993, 2001), Robertson, Flexer (1993), Roberts, Rickards (1994), Wray, Flexer, Vaccaro (1997). Rhoades, Chistolm (2000, 2001), Duncan (2001), Durieux-Smith, Eriks- Brophy, Olds, Fitzpatrick, Doquette, Whittingham (2001). Studie těchto autorŧ byly zaměřeny na auditivněverbální přístup, kde je rodina nejdŧleţitějším článkem týmu v péči o dítě s kochleárním implantátem. Výše uvedené dŧvody nás přivedli k hledání odpovědí na otázky, do jaké míry je zmíněná týmová spolupráce vyuţívána v praxi a aplikována do našich podmínek. Domníváme se, ţe jedním z klíčových pilířŧ naší práce je evaluace týmové spolupráce. Právě tento aspekt našeho výzkumu by mohl poslouţit jako zpětnovazební informace ve smyslu určité supervize. Pozitivní zpětná vazba je jedním z nejlepších impulzŧ do další práce umoţňující obnovit entusiasmus a nové síly k dalším aktivitám. Vzhledem k tomu, ţe studie má komparativní charakter, kdy vycházíme z aktuálních ověřených zahraničních modelŧ (např. auditivně-verbální terapie) usilujících o optimalizaci intervenčního procesu u osob se sluchovým postiţením s akcentem na jedince s KI, v tomto směru jsme se domnívali, ţe by odborníkŧm mohla naše studie zprostředkovat další úhel pohledu. Tato studie byla koncipována mimo jiné s ohledem na zkušenosti nabyté v rámci kurzu Auditory-Verbal Therapy vedený Warrenem Estabrooksem M.Ed., Dip. Ed. Deaf, LSLS Cert. AVT (autorka článku kurz úspěšně absolvovala v roce ). V neposlední řadě povaţujeme za přínos naší studie zkvalitňování pregraduální přípravy studentŧ, kteří se mohou stát hypoteticky součástí týmu kochleárních implantací v nejširším slova smyslu.

52 V ţádném případě není cílem této studie zpochybňovat, či znehodnocovat kvalitu a přínos práce odborníkŧ, ba naopak by dlouholeté zkušenosti měly poslouţit jako výchozí model pro další vědecko-výzkumnou činnost. 3 Popis základního a výběrového souboru První oslovenou skupinou respondentŧ byli rodiče dětí s kochleárním implantátem. Druhou oslovenou skupinu tvořili odborníci z Centra kochleárních implantací u dětí (CKID), Centra péče o pacienty s kochleárním implantátem v Ostravě, odborníci ze středisek rané péče Tamtam, zaměstnanci speciálněpedagogických center pro jedince se sluchovým postiţením a centra kochleárních implantací ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Výzkum produkoval z etického hlediska velké mnoţství problémŧ, proto jsme rodičŧm i odborníkŧm garantovali svobodou volbu moţnost volby participovat na výzkumu či ne. V prŧvodním dopise, který byl určen odborníkŧm bylo dále zdŧrazněno, ţe si velmi váţíme práce, jejíţ nesporný přínos je neoddiskutovatelný a která je bezesporu časově velmi náročná. V této souvislosti jsme chtěli zároveň odborníky ujistit, ţe jedním, avšak nezanedbatelným přínosem naší práce je prezentace jejich přínosŧ. 4 Metodologie metody sběru dat K výběru výzkumných souborŧ byl vyuţit záměrný výběr, kdy byli cíleně vyhledávání účastníci disponující určitou vlastností. Kombinací jednotlivých metod získávání dat dotazníku a rozhovoru jsme usilovali o získání skutečně relevantních dat i o subjektivně citlivých otázkách výzkumu. K výzkumu byly navrţeny čtyři typy dotazníkŧ (+ jedna verze v anglické mutaci), které byli připraveny k distribuci rodičŧm a odborníkŧm. Dotazníky pro odborníky se lišily jen v detailech. K hodnocení dané problematiky z pohledu rodičŧ bylo pouţito i rozhovorŧ, které dokreslují a názorně ilustrují současný stav spolupráce mezi rodiči a odborníky. Specifické moduly určené k získání dat z rozhovorŧ zjišťovaly především následující oblasti: Atmosféra v rodině, zázemí; Charakteristika vývoje (edukační proces, kooperace s odborníky, rodinný kontext apod.) Charakteristika komunikace s odborníky (přesnost, úplnost a srozumitelnost poskytovaných informací, poradenství, úroveň empatie, celkový přístup) 5 Výsledky Výzkumu se zúčastnilo 49 respondentŧ rodičŧ dětí s kochleárním implantátem, přičemţ všichni rodiče byli slyšící. Z dotazníku vyplynulo, ţe ho častěji vyplňovala matka a to v 92 %. V době zpracování výzkumu bylo nejstaršímu dítěti 14 let a nejmladšímu 8 měsícŧ. Rozloţení pohlaví dětí s kochleárním implantátem zmíněných respondentŧ bylo 47 % dívek, 53 % chlapcŧ. Z údajŧ uvedených rodiči dále vyplývá, ţe 80 % dětí nemá ţádné přidruţené postiţení, 20 % rodičŧ uvedlo, ţe jejich dítě má jiné přidruţené postiţení, v těchto případech se jednalo o syndrom Noonanové, zrakovou vadu, onemocnění jater a dětskou mozkovou obrnu. V kontextu aktuálně vzrŧstající incidence kombinovaných vad, respektive výskytu přidruţených postiţení, je z našeho pohledu toto zastoupení tzv. čistých vad poměrně překvapivé. Situaci lze interpretovat několika zpŧsoby věkovou heterogenitou výzkumného souboru, v němţ se prozatím výrazněji neprojevila problematika kombinovaného postiţení typická pro nejmladší populaci. Druhou, méně příznivou interpretační variantou, mŧţe být nedostatečná diagnostika, případně absentující znalost rodičŧ. K době ukončení diagnostiky a době provedení kochleární implantace se vztahovaly další poloţky dotazníku. Z uvedených odpovědí respondentŧ je patrné, ţe nejdelší doba mezi diagnostikou a kochleární implantací byla 75 měsícŧ v tomto případě se jednalo o klientku, která onemocněla meningitidou, která měla z následek ohluchnutí. Nejkratší doba mezi diagnostikou a kochleární implantací byla 3 měsíce. Prŧměrná doba mezi diagnostikou a kochleární implantací je dle výpočtu aritmetického prŧměru 14,7 měsícŧ se směrodatnou odchylkou 11,7. Ze závěrŧ rozhovorŧ s rodiči vyplývá, ţe v období před kochleární implantací jsou to právě odborníci, kteří by jim měli usnadnit nelehkou úlohu rozhodování vedoucí k přijetí či naopak odmítnutí moţnosti kochleární implantace. Rodiče dále uvedli, ţe ve 23 % je jejich dítě jedináček, 73 % dětí má sourozence. Příznivé výsledky dokládá 90 % výskyt úplných rodin, v nichţ vyrŧstá dítě s KI, 10 % dětí s KI vyrŧstá v neúplné rodině. Další poloţky první části dotazníkŧ se vztahovaly k nejvyššímu dosaţenému vzdělání a současnému místu trvalého bydliště s přesností na kraj ČR. K nejvyššímu dosaţenému vzdělání se vázala naše první hypotéza (H1). Na základě zkušeností z jiných, podobně zaměřených výzkumŧ, jsme předpokládali, ţe názory na současný stav spolupráce s odborníky jsou totoţné u rodičŧ se středoškolským vzděláním s názory rodičŧ s vysokoškolským vzděláním. Daná hypotéza se nám potvrdila.

53 Další poloţka se vztahovala k typu vzdělávacího zařízení. Z výsledkŧ vyplynulo, ţe 24 % dětí je vzděláváno ve školách pro sluchově postiţené, 60 % dětí je vzděláváno ve školách běţného typu, 16 % dětí je vzdělávání jinak. Pod poloţkou jinak se skrývaly děti, které ještě nenavštěvují předškolní zařízení nebo děti, které jsou vzdělávány např. v osmiletém gymnáziu. Rodiče dětí s kochleárním implantátem, jak dokládají i výsledky našeho výzkumu, ve většině případŧ předpokládají, ţe běţná škola bude pro dítě lepší prŧpravou pro ţivot ve slyšící společnosti, neţ škola určená pro jedince se sluchovým postiţením. Mŧţeme se taktéţ domnívat, ţe část rodičŧ usiluje o zařazení dítěte mezi slyšící vrstevníky hlavně proto, aby nemuselo být ve speciální škole umístěno internátně a separováno tak od rodiny. Tato situace zároveň mŧţe ilustrovat psychology popisovaný efekt zařazení dítěte s postiţením do běţného proudu vzdělávání jako prostředek k potvrzení normality dítěte a saturace potřeby realizace v rodičovské roli ve smyslu úspěšného rodiče. Je obecně platným názorem, ţe pokud je dítě s kochleárním implantátem zařazeno do školy pro sluchově postiţené, mělo by navštěvovat třídu, kde se vyučuje auditivně-verbální metodou. Tento přístup však klade na učitele velké odborné poţadavky. Výsledky našeho výzkumu prokazují malou informovanost rodičŧ v oblasti auditivně-verbální metody dokladem toho je velké mnoţství odpovědí nevím na tvrzení Myslím si, ţe pokud je dítě s KI zařazeno do školy pro sluchově postiţené, mělo by navštěvovat třídu, ve které se vyučuje auditivně-verbální metodou bez pouţití znakŧ. Jedna z dílčích oblastí hodnocení týmové spolupráce byla zaměřena na názory rodičŧ na kvalitu a kvantitu získávaných informací od odborníkŧ v souladu s jejich zkušenostmi. Rodiče se k tvrzením měli vyjadřovat na stupnici 1 5 tak, jak jsme to uvedli, viz výše. Otázku kvantity informací hodnotili rodiče prŧměrnou známkou 1,92. Z odpovědí rodičŧ dále vyplývá, ţe vyuţívají internet k hledání informací a k vyměňování svých zkušeností. V této souvislosti se domníváme, ţe stěţejním informačním zdrojem by měl být bezesporu erudovaný odborník, resp. tým odborníkŧ. Nicméně psychology popisovaný efekt similarity je jedna z cest k usnadnění procesu přijetí nepříznivé zprávy v podobě sluchového postiţení dítěte. Výsledky odvozené známky na stupnici spokojenosti 3,06 k tvrzení Jsem spokojený/á se zpŧsobem, kterým nám lékař sdělil zprávu o sluchovém postiţení dítěte dokládají, ţe rodiče zpravidla nejsou spokojeni se zpŧsobem, kterým jim byla sdělena zpráva o sluchovém postiţení dítěte. Dokládáme to i zkušenostmi respondentŧ, kteří v rozhovorech potvrzují spíše racionální přístup personálu, větší otevřenost v prezentovaných informacích, s menším podílem emocionality. Celkové hodnocení spolupráce s odborníky na rŧzných úrovních péče a sluţeb vyznělo ze strany respondentŧ spíše negativně, a to jak z hlediska přístupu, tak poskytovaných informací. K oblasti spokojenosti rodičŧ se zpŧsobem, kterým jim byla sdělena zpráva o sluchovém postiţení dítěte se vztahuje naše druhá hypotéza (H2). Předpokládali jsme, ţe rodiče, kteří nejsou spokojeni se zpŧsobem, kterým jim lékař sdělil nepříznivou zprávu o sluchovém postiţení dítěte, hodnotí mnoţství informací ze strany odborníkŧ hŧře neţ jedince, kteří jsou se zpŧsobem sdělení nepříznivé zprávy spokojeni. Naše hypotéza nebyla potvrzena, mezi těmito rodiči není, na hladině významnosti 0,05, statisticky významný rozdíl. Rodiče jsou, dle transdisciplinárního modelu týmové spolupráce, nejdŧleţitějším článkem týmu pečujícího o dítě s kochleárním implantátem. Tento tým tvoří členové, jejichţ intervenční postupy vzájemně a doplňují se v celkové péči o pacienty, kteří z toho ve vysoké míře a v konečném dŧsledku mohou profitovat. Rodiče měli hodnotit jednotlivé odborníky a jejich práci prŧměrnými známkami. Často se objevovala odpověď nevím, kterou mŧţeme vykládat jako nedostatečnou výměnu informací mezi rodiči a odborníky o intervenčních postupech, které odborníci aplikují. Za oblast názorŧ rodičŧ na komunikaci s odborníky vyzdvihněme rodiči zvolenou prŧměrnou známku 2,76 k tvrzení Náš pediatr v případě potřeby komunikuje s jinými odborníky a konzultuje s nimi, u tohoto tvrzení byla často volena také moţnost nevím. Prŧměrná známka 2,19 k tvrzení Setkala jsem se minimálně jednou s přístupem, ţe jsme s více odborníky najednou řešili otázky týkající se péče o naše dítě vypovídala o úrovni transdisciplinární spolupráce. Většina rodičŧ - 42 (odvozeno z tvrzení č. 10) se cítí jako nejdŧleţitější člen týmu. Respondenti byli dále dotazováni na znalost uvedených institucí. Respondenti se velmi dobře orientují v dostupné nabídce péče a komplexních sluţeb jsou velmi aktivní a z rozhovorŧ mŧţeme také soudit, ţe zejména zpočátku si informace zjišťovali z několika zdrojŧ. Výsledky dále ukázaly, ţe nejméně rodičŧ zná Centrum péče o pacienty s kochleárním implantátem v Ostravě. Domníváme se, ţe dŧvodem je krátká doba existence tohoto centra (od roku 2008), dalším dŧvodem mŧţe být taktéţ malá propagace v médiích a pouze relativní dostupnost tohoto centra na regionální úrovni při současné prestiţnosti a jiţ tradičním fungování Centra kochleárních implantací u dětí (CKID) v Praze. Poslední otázkou byli rodiče dotazováni, jak často navštěvují uvedené odborníky. Respondenti měli na výběr několik odborníkŧ s moţností vypsat i dalšího odborníka, kterého navštěvují např. z dŧvodu dalšího, přidruţeného postiţení dítěte. Tak, jak jsme očekávali, přinesla zajímavé údaje např. poloţka Psychoterapeut. Z údajŧ vyplývá, ţe psychoterapeuta navštívili pouze čtyři rodiče. Jeden z dŧvodŧ nevyuţívání sluţeb psychoterapeuta mohou být přetrvávající předsudky a stereotypy laické veřejnosti v našem případě rodičŧ.

54 Domníváme se, ţe logoped má v celém procesu péče o klienta s kochleárním implantátem specifickou a jednu z dominujících rolí. Rodiče volili četnost návštěv u logopeda ve středisku rané péče, ve speciálněpedagogickém centru a návštěvnost klinického logopeda. Výsledky potvrdily i náš předpoklad, ţe respondenti budou se svými dětmi navštěvovat nejčastěji klinického logopeda. Na základě jedné z respondentek, která uvedla ke kompetencím logopeda:...péči bychom potřebovali více komplexněji, ne jen rozvíjet řeč a sluch, ale také rozvoj komunikace jako takové, kognitivní schopnosti a také na rozvoj osobnosti dítěte. otevíráme současně i otázku komplexní připravenosti logopedŧ a nezbytnosti jejich dalšího vzdělávání. Velmi výmluvně shrnují aspekty péče o dítě s KI výpovědi rodičŧ, pro něţ jim byl poskytnut prostor v závěru rozhovoru. Kdybyste mohli odborníkům něco sdělit jednou větou, co by to bylo? odpovídají: R1: Chtěla bych jim všem poděkovat za to, co pro nás udělali. R2: Děkuji všem, kteří pracují s těmito dětmi a mají lidský přístup. R3: Víc komunikujte a scházejte se, víc hlav, víc ví. R4: Děkujeme. Výzkumu se z odborníkŧ zúčastnilo 6 poradkyň (33 % z celkového počtu oslovených) střediska rané péče Tamtam, ve věku let (90 %) a let (20 %). Poradkyně střediska pracují na dané pozici v 50 % 1 4 roky, v 17 % 5 8 let a 9 více let pracuje v Tamtamu 33 % respondentek. Ze speciálněpedagogických center se výzkumu zúčastnilo 5 respondentŧ (31 %) 3 speciální pedagogové, 1 logoped surdoped a 1 zástupce ředitele. Respondenti SPC ve věku let (60 %) a 60 a více let (20 %) pracují na dané pozici 9 a více let, coţ nám umoţňuje zhodnotit i případný posun ve vzájemné kooperaci mezi odborníky a v návaznosti péče, další z respondentŧ je ve věku let, pracující na dané pozici 1 4 roky. Respondenti pŧsobí v Moravskoslezském kraji, Olomouckém kraji, Pardubickém kraji, Ústeckém kraji a hl. m. Praha. Z Centra péče o pacienty s kochleárním implantátem v Ostravě se výzkumu zúčastnili 3 respondenti (koordinátor Centra, ORL lékař a technik). Vzhledem k tomu, ţe respondenti byli osloveni vedením, neznáme celkový počet oslovených respondentŧ. Respondenti pracují na daných pozicích 9 a více let. I přes nízký počet respondentŧ mŧţeme vyzdvihnout jako pozitivní aspekt, ţe se šetření zúčastnil sám koordinátor tohoto Centra, který mohl komunikaci v týmu ze své pozice zhodnotit. Dále bylo osloveno 15 odborníkŧ z CKID s nulovou odpovědí. Domníváme se, ţe nulová návratnost dotazníkŧ z tohoto Centra mŧţe být zpŧsobena přesycením těchto odborníkŧ dotazníky ze strany pracovníkŧ, ale i studentŧ. Dále se domníváme, ţe jedním z dŧvodŧ mŧţe být taktéţ citlivost daného tématu a obava pracovníkŧ, ţe poskytnuté údaje by mohly být pouţity proti nim i přesto, ţe v prŧvodním dopise byl zřetelný apel na dŧvěrnost dat. Dotazník byl v anglické mutaci i s prŧvodním dopisem rozeslán do 21 center kochleárních implantací Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Vzhledem k návratnosti jednoho dotazníku (byť od koordinátorky centra Oxford Cochlear Implant programme) povaţujeme informace z něj pouze za doplňující. V první otázce byli respondenti dotazováni Jak často vyuţíváte komunikační prostředky k získávání informací o klientovi s kochleárním implantátem od ostatních členŧ týmu? V dotazníku byla k této poloţce poznámka, ţe týmem jsou myšleni i odborníci mimo jejich pracoviště. Mezi prostředky k získávání informací měli respondenti na výběr poloţku osobní sekání, intranet, písemnou komunikaci (sešity, vzkazy, dopisy), počítač (zprávy z příjmu, záznamy, dokumentace spod.), telefon, nástěnky, porady, neformální komunikaci, poloţku získávání informací od ostatních členŧ týmu přes klienta a jeho rodinu a uvedena byla také moţnost jinak, kterou vyuţily dvě respondentky rané péče k odpovědi . Ke kaţdé poloţce měli respondenti označit, jak často tento zpŧsob komunikace pouţívají denně, 2 3 x týdně, 1 x týdně, méně neţ 1 x týdně, méně neţ 1 x měsíčně nebo vŧbec. Nejvíce se nás zajímala poloţka osobní setkání. Osobní konzultace by z našeho pohledu měla mít nezastupitelné místo v rámci celého týmu. Kooperace tohoto charakteru mŧţe být i jedním z prostředkŧ určité supervize. K získávání informací o klientovi s kochleárním implantátem vyuţívá osobní setkání 100 % respondentŧ SRP méně neţ 1 x měsíčně, 2 respondenti SPC vŧbec. I přes, výše zmíněný nízký počet respondentŧ v Centru v Ostravě, mŧţeme vyzdvihnout jako pozitivní aspekt osobní setkávání odborníkŧ 1x týdně jako prostředek komunikace v týmu, který povaţujeme za přínosný z řady hledisek. Oslovení odborníci Centra se setkávají méně neţ 1x měsíčně na poradách za účelem získávání informací o klientovi. Koordinátorka Oxford centra uvádí, ţe denně uţívá v práci k získávání informací o klientovi neformální komunikaci, 2x 3x týdně osobní komunikaci a 1x týdně porady. Zajímavé výsledky přineslo i pouţívání intranetu soukromého rozšíření internetu, omezeného na danou organizaci. Někteří odborníci (např. z SPC) uvedli, ţe ho nepouţívají. Domníváme se, ţe intranet mŧţe pomoci uţivatelŧm najít informace o klientovi rychleji. S pomocí webového prohlíţeče mohou uţivatelŧ přistupovat

55 k údajŧm, které jsou v databázi organizace, a které se rozhodla dát organizace k dispozici. Přístup je pak moţný kdykoliv po přihlášení z libovolného místa v rámci pracovní stanice, coţ pak následně zvyšuje schopnost zaměstnancŧ vykonávat svou práci rychleji, přesně a s jistotou, ţe mají ty správné a aktuální informace o klientovi s kochleárním implantátem. Intranet mŧţe slouţit zároveň jako účinný nástroj pro komunikaci v rámci nejen SPC. Velkou výhodou, podporující transdisciplinaritu, je okamţitá aktualizace údajŧ o klientovi pracovník SPC, který jednal např. s CKID či SRP tyto údaje upraví a zbytek zaměstnancŧ, kteří přijdou s klientem do styku uţ má přístup k novým informací. I přes všechny tyto výhody si uvědomujeme hodnotu osobního setkání před pouţíváním informačních technologií a citlivou otázku osobních údajŧ klienta a jeho rodiny. Další otázka byla zaměřena na hodnocení kvality získaných informací prostřednictvím uvedených komunikačních prostředkŧ. Ve výběru stejných komunikačních prostředkŧ měli respondenti moţnost volit odpověď dostačující, nedostačující nebo tento prostředek jsem doposud nevyuţil/a. Nejpozitivněji, z hlediska kvality získaných informací prostřednictvím uvedených komunikačních prostředkŧ, vyšla u SRP osobní setkání a komunikace přes telefon. Z výsledkŧ této otázky u SPC vyplývá relativně velká spokojenost s kvalitou získaných informací přes klienta a jeho rodinu, nedostačující je dle pracovníkŧ SPC písemná komunikace. Z výsledkŧ poloţky informace předávaná přes pacienta je u pracovníkŧ Centra v Ostravě zřejmé, ţe problémy v komunikaci nejsou pouze jednostranným problémem odborníkŧ, ale významnou roli zde hraje i sám pacient a jeho kompetence k přijímání a distribuci informací dalším odborníkŧm. V další otázce byli respondenti poţádání o vyjádření se k výrokŧm (tvrzením) za pomoci škály naprosto souhlasím, spíše souhlasím, někdy souhlasím/někdy nesouhlasím, spíše nesouhlasím nebo rozhodně nesouhlasím. V této otázce byli respondenti upozorněni na to, ţe se týká jejich hodnocení pouze komunikace uvnitř jejich organizace. Respondenti odpovídali na následující tvrzení: Informace, které od ostatních členŧ potřebuji ke své práci (péči o klienta s KI) jsou pro mě dostupné; Informace, které od ostatních členŧ týmu potřebuji ke své práci (péči o klienta s KI) dostávám včas; Mám dostatek informací, které od ostatních členŧ týmu potřebuji ke své práci; Informace, které od členŧ týmu rané péče získávám pro svou práci, jsou pro mě srozumitelné; Celkový výsledek péče závisí na funkčnosti komunikaci mezi členy našeho týmu, kteří o klienta pečují; Zpŧsob komunikace mezi členy týmu ovlivňuje mou spokojenost v práci; Členové týmu rané péče by se měli pravidelně setkávat a konzultovat postup péče u jednotlivých klientŧ; Členové týmu rané péče mají dobré komunikační dovednosti, umí komunikovat a spolupracovat; Mezi všemi členy týmu rané péče panuje dŧvěrná a otevřená atmosféra. Pokud jsou získaná data skutečně pravdivá, jsou výsledky na místní úrovni SRP velmi pozitivní. Z reakcí odborníkŧ SRP je patrná jejich dobrá úroveň sebereflexe jsou si vědomi toho, jak konstelace vztahŧ na pracovišti ovlivňuje pracovní klima. V souladu s předpokladem Členové týmu rané péče mají dobré komunikační dovednosti, umí komunikovat a spolupracovat vyznívá tato poloţka velmi pozitivně jak u SRP, SPC i Centra v Ostravě. Přestoţe se u poloţky Mezi členy týmu panuje dŧvěrná a otevřená atmosféra jedná o čistě subjektivní a místně individuální zkušenost, povaţujeme výsledky na této úrovni za velmi pozitivní. V poslední otázce měli moţnost respondenti vyjádřit svŧj názor na komunikaci mezi členy svého pracovního týmu střediska rané péče, popř. na komunikaci s týmem v širším slova smyslu. Respondenti mohli v otázce navrhnout změny, vylepšení apod. Respondenti středisek rané péče byli pro tyto účely označeni písmeny RSRP, respondenti speciálněpedagogických center RSPC. Za všechny vybíráme z našeho subjektivního hlediska ta klíčová. RSRP1: Mezi členy týmu rané péče bych nic neměnila, to není nutné, tam je vše v pořádku. Ve vztahu k CKID bych si přála častější a pruţnější informovanost o tom, co se na pracovišti děje, abychom byly v obraze. Dále bych chtěla, aby se ze strany CKID zlepšilo předávání informací rodičům o moţnosti vyuţít naší sluţbu. RSRP4: Chtěla bych, aby se pravidelně setkávali foniatr, logoped, psycholog, poradce rané péče nad kaţdým konkrétním klientem. RSPC2: Moc bych si přála, aby byla zorganizována pravidelná setkávání členů týmu v širším slova smyslu, rodiče jsou jediní, s kým komunikuji pravidelně. RSPC5: Moc bych uvítala zprávu kaţdého odborníka z vyšetření klienta a z nastavování řečového procesoru dítěte. Přivítala bych taky uţší spolupráci s logopedem a foniatrem CKID. I zde se potvrdil náš předpoklad, ţe i přes relativně pozitivní vyznění kvantitativních dat, z otevřených otázek vyplývá, ţe i z hlediska odborníkŧ SPC je stále prostor pro další zkvalitňování kooperace, koordinace a komunikace mezi odborníky v rámci institucí i na transdisciplinární úrovni.

56 Z prezentovaných výpovědí je zřejmé, ţe koncepce našeho výzkumu měla reálný základ a odraz nejen v teoretické rovině, ale i v praktické dimenzi. Aplikace principŧ transdisciplinární spolupráce je stále aktuální směrem ke zkvalitnění kooperace mezi odborníky na všech úrovních. 6 Doporučení pro praxi a závěry Základním ideovým pilířem komunikace na transdisciplinární úrovni je funkční komunikace mezi rodinou a odborníky. Standardy kvality v raném věku upozorňují na posun v chápání principŧ práce s rodinami v duchu partnerství a ošetřování prŧběhu poskytování odborných sluţeb v celé šíři aspektŧ tímto směrem se budou ubírat i naše následující doporučení pro praxi. V tomto kontextu v návaznosti na předchozí diskusi, lze doporučit směrem ke zlepšení týmové spolupráce kvalifikovanost odborníkŧ, kteří rozumí problematice sluchového postiţení a mají schopnost empatie a porozumění. V době přijímání nepříznivé zprávy o sluchovém postiţení by měli mít všichni zainteresovaní odborníci dostatek času sdílet s rodinou aktuální situaci. V návaznosti na to bychom doporučovali, aby zdravotnická pracoviště vzdělávala své pracovníky v efektivní komunikaci s rodinami především v době potvrzení sluchového postiţení. Toto vzdělání by nemělo zahrnovat jen otázky hluchoty jako vědeckého a medicínského zaměření, ale také moţné aspekty pozitivního přínosu sluchového postiţení pro jejich dítě a celou rodinu. Rodina by měla mít dostatek materiálŧ, které si mohou vzít sebou domŧ k prostudování tyto materiály by měly obsahovat všechny dostupné kontakty na centra kochleárních implantací, ranou péči a organizace, na které se mohou obrátit. Doporučujeme, aby byli rodiče plně zapojení do procesu intervence, kterého jsou nejdŧleţitějším článkem, stejně tak jako měli moţnost plně sledovat, hodnotit efektivitu poskytovaných sluţeb a poskytovat odborníkŧm zpětnou vazbu. V této souvislosti bylo naší snahou poskytnout rodičŧm prostor napříč jednotlivými rozhovory, ve kterých mohly sekundárně poskytnout odborníkŧm prostřednictvím této práce, onu zpětnou vazbu. Poskytovatelé sluţeb by měli rozvíjet materiály obsahující rady, jak zahrnout rodiče do celého procesu intervence jako nejdŧleţitější členy týmu a být vnímaví k moţným specifikŧm týkající se multikulturalismu či bilingvismu. Při koncipování této práce jsme vycházeli z idey zachytit týmovou spolupráci o rodinu a dítě s kochleárním implantátem, přičemţ jsme neusilovali o vytvoření zobecňující teorie, ale o umoţnění primárního náhledu do ţivota rodin dětí s kochleárním implantátem a odborníkŧ, kteří s nimi přicházejí do styku. V kontextu efektivity sdělování nepříznivých zpráv lze obecně doporučit integrování psychoterapeutických sluţeb jako zcela přirozené části poskytovaných sluţeb napříč věkovým spektrem. Ţádoucí je taktéţ posilování kompetencí rodičŧ ve smyslu rozvoje dítěte, sledování vývoje řeči po kochleární implantaci, sledování dostupnosti přednášek a seminářŧ, které efektivně zajišťují moţnosti sdílení vlastních zkušeností mezi rodiči. Na úrovni kooperace s odborníky by se měly uvedené charakteristiky transdisciplinární spolupráce promítnout do optimalizace sluţeb rodině a klientovi s KI. Jedním z východisek je pediatrická neonatologická péče. Základním ideovým pilířem je dle našeho názoru péče zaměřená na dosaţení optimálního zdravotního stavu novorozence a kooperace s dalšími odborníky. Pediatr neonatolog by měl zajišťovat edukaci matky dítěte se sluchovým postiţením v oblasti prevence zánětŧ horních cest dýchacích, k nimiţ jsou tyto děti zvláště nenáchylné, poskytovat informace z další návazné péče a participovat na dosaţení optimálního zdravotního stavu zejména v období přípravy dítěte na kochleární implantaci. Výsledky posledního mapování aktuální situace v oblasti screeningu sluchu ukázaly v některých krajích velmi pozitivní výsledky. Doporučujeme zavést screening sluchu u novorozencŧ rutinně, který vede, dle zkušenosti mnoha zemí, ke zlepšení kvality ţivota a rozšíření moţností uplatnění jedince. Potřeba respektování zásady týmového přístupu je nepochybná. Doporučujeme, aby se nejen při určování konečné diagnózy vycházelo ze zjištění většího počtu odborníkŧ v týmových přístupech, které mohou mít nejrŧznější charakter z hlediska odborného pŧsobení či profesionální skladby týmu. Jedním z nejdŧleţitějších východisek zkoumání týmového přístupu v péči o rodinu a dítě s kochleárním implantátem byla skutečnost, ţe jednou z široce uznávaných potřeb je větší dŧraz na inovaci, a ne jen reakce na rŧzné tlaky. Jak však naznačují psychologické teorie a výzkumy, inovace se mnohem víc objevuje tam, kde se odborníci cítí dostatečně v bezpečí k tomu, aby podstoupili nutné riziko. Psychologie týmové spolupráce čelí velké výzvě pomoci organizacím naplnit potenciál svých pracovních sil tak, aby se vzájemně obohacovaly. Je nepochybné, ţe sloţitost, dynamika a proměnlivost okruhu odborníkŧ pečující o rodinu a dítě s kochleárním implantátem je obrovská, proto vznikají stále nové pokusy o to, jak se s těmito mezerami v popisech práce, nedostatcích v organizaci, problémy na straně technických, tak sociálních subsystémŧ organizace vyrovnat.

57 Literatura CHRÁSKA, M. Metody pedagogického výzkumu. Havlíčkŧv Brod: Grada, ISBN MIOVSKÝ, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, s. ISBN SKALKOVÁ, J. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. 2. vyd. Praha: SPN, 1986.

58 TESTOVÁ BATERIE ZAMĚŘENÁ NA ZJIŠŤOVÁNÍ SPECIFIK SCHOPNOSTI RYTMICKÉ REPRODUKCE U DĚTÍ SE SLUCHOVÝM POSTIŢENÍM TEST BATTERY FOCUSED AT IDENTIFYING SPECIFIC SKILLS OF RHYTMIC REPRODUCTION IN CHILDREN WITH HEARING IMPAIRMENT Mgr. Martina ČERMÁKOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Příspěvek vychází z teze disertační práce, ve které se zabýváme rytmickou reprodukcí. Cílem výzkumu bylo sestavení testové baterie zaměřené na zjišťování specifik schopnosti rytmické reprodukce u dětí se sluchovým postiţením a její ověření v praxi. Baterie bude slouţit ke zmapování aktuálního stavu schopnosti vnímat a reprodukovat rytmus u čtyřletých a pětiletých dětí se sluchovým postiţením. Budeme zjišťovat, jak schopnost rytmické reprodukce můţe ovlivnit mluvený jazyk, jeho recepci a produkci u těchto dětí. Abstract: This text is inspired by the hypothesis of the dissertation thesis, in which we focus on the rhythmic reproduction. The goal of the research is to build a test battery focused at identifying specific skills of rhytmic reproduction in children with hearing impairment and its verification in practise. The battery is used to map the current state of the ability to perceive and reproduce the rhytm of four and five years old children with hearing impairment. We would like to discover, how much could the spoken language, its reception and production, be influenced by the capability of rhythmic reproduction by this children. Klíčová slova: předškolní věk, péče, dítě se sluchovým postiţením, rytmus, rytmická reprodukce Key words: preschool-age, care, child with hearing impairment, rhythm, rhythmic reproduction 1 Úvod Absence zvukových vjemŧ u sluchově postiţených je příčinou specifické změny mluvní produkce. V rŧzné míře jsou narušeny všechny sloţky řeči: respirace, fonace, artikulace i prozódie (modulační faktory řeči). Příspěvek seznamuje s procesem tvorby testové baterie zaměřené na zjišťování specifik schopnosti rytmické reprodukce u dětí se sluchovým postiţením a ověřením její funkčnosti v praxi. V popředí našeho zájmu stojí jeden typ modulačních faktorŧ řeči, a to rytmus (resp. rytmická reprodukce). Povaţujeme tedy za nutné alespoň stručně vymezit tyto dva pojmy. Rytmus je z lingvistického hlediska pravidelné uspořádání zvukových prvkŧ, přízvukŧ, dlouhých slabik apod. (Wikimedia, 2010). Rytmus patří k základnímu zvukovému materiálu ve výstavbě řeči spolu s ostatními modulačními faktory. Rytmizace mluvy je jednou z pomocných metod v rámci logopedické terapie (Sovák, 1986). Rytmická reprodukce je napodobení, opakování, provedení dříve vyslechnutého pravidelného hudebního pohybu členěného do pravidelných úsekŧ střídáním přízvučných a nepřízvučných či delších a kratších tónŧ (dob) (Hamplová, 2009). Naším cílem bylo vytvořit testovou baterii zaměřenou na rytmickou reprodukci, pomocí níţ budeme zjišťovat, jak rytmická reprodukce ovlivňuje mluvený jazyk, jeho recepci a produkci u dětí se sluchovým postiţením jak jsou tyto děti schopny opakovat rytmus, přiřadit rytmus slovŧm známým i cizím, jak dlouho jim trvá zmocnit se rytmického obrazu slova apod. Stěţejní kapitolou příspěvku je kapitola Testová baterie, ve které je popsáno nezbytné prostředí, ve kterém výzkum probíhal, jednotlivé fáze výzkumu a přibliţná podoba testové baterie. V závěru této kapitoly se zmiňujeme o speciálně pedagogické (logopedické) péči o dítě se sluchovým postiţením, v rámci níţ by veškerá činnost dítěte měla být doplňována jednoduchými komentáři spojenými se znakem s dŧrazem na expresivní vyjádření, výraznou mimiku a prozodické faktory (přízvuk, intonace, rytmus, pauzy, hlasitost).

59 2 Charakteristika výzkumného vzorku Výzkumnou skupinu tvořilo 23 dětí rŧzného stupně i formy sluchového postiţení ve věku čtyř a pěti let. Výzkum byl realizován celorepublikově, ve vybraných mateřských školách pro sluchově postiţené (v Praze, Ostravě, Brně, Valašském Meziříčí, Hradci Králové a Českých Budějovicích). Byli kontaktováni ředitelé škol, vyučující i rodiče dětí a s jejich souhlasem jsme ověřovali soubor vytvořených testŧ na jednotlivých dětech. Na základě reakcí dětí jsme testovou baterii upravovali, aby co nejvíce vyhovovala dětem se sluchovým postiţením. 3 Testová baterie Připravili jsme testovou baterii, ke zjištění rytmického cítění dětí se sluchovým postiţením předškolního věku. Při její tvorbě jsme vycházeli ze Souboru specifických zkoušek podle Ţlaba (1960 in Matějček, 1988), konkrétně jsme vycházeli ze zkoušky Reprodukce rytmu. Ţlab pouţil sestavu krátkých a dlouhých zvukŧ Morseovy abecedy prezentovaných dítěti sluchovou cestou pomocí bzučáku. Testová baterie je rozdělena na 3 části: a) zkouška rytmické reprodukce pomocí bzučáku; b) zkouška rytmické reprodukce pomocí ozvučných dřívek; c) reprodukce rytmu vnímaného dotekem ( hra na tělo ). Stěţejní je zkouška rytmické reprodukce pomocí bzučáku, která probíhá v ideálním případě sluchovou cestou (bez zrakové opory). Kdeţto dvě zbylé zkoušky byly zaloţeny především na koordinaci paměti, motoriky a zraku. Rytmické struktury se u všech tří zkoušek skládaly z krátkých ( ) a dlouhých prvkŧ ( ). Nejkratší struktura obsahovala jeden prvek a nejdelší čtyři prvky. Vlastní zkoušce předcházel zácvik. Po navázání kontaktu s dětmi, jsme je postupně seznámili se bzučákem / s ozvučnými dřívky / s hrou na tělo. Pro zácvik byly připraveny tři rytmické struktury, ale později jsme jejich počet u zkoušky pomocí bzučáku rozšířili na pět struktur. Vlastní zácvik je podstatnou fází šetření. Je potřeba, aby děti pochopily, co po nich poţadujeme. Jak u zácviku, tak u vlastní zkoušky měly děti pouze jeden pokus. Výkony dětí byly zaznamenávány do předem připravených tabulek, které jsou součástí testové baterie. Logopedka si kromě hodnocení (splnil/nesplnil) zaznamenávala i přesnou podobu dítětem reprodukovaného signálu. Ověřování testové baterie probíhalo individuálně v tiché místnosti za optimálních světelných podmínek. Dítě sedělo za stolem naproti logopedce, na němţ byla poloţena vţdy pouze pomŧcka určená k dané zkoušce rytmické reprodukce (bzučák nebo dřívka). Při práci s neslyšícími dětmi je dŧleţité na ně mluvit podobně jako na děti slyšící, upoutávat jejich pohled na náš obličej, především na naše ústa. Odezírání je pro neslyšící děti dŧleţitým prostředkem dorozumívání. Po celou dobu práce s dětmi jsme dbali, aby zadávané úkoly byly srozumitelné, splnitelné a zachovávaly jistou posloupnost. Jen úspěšné dítě neztratí zájem s námi spolupracovat. Při mluvení dbáme na vhodně volený slovník a stavbu vět. Je třeba vybírat slova, která dítě zná a která se dobře odezírají, aby dítě pochopilo smysl našeho sdělení. Volíme věty jasné, kratší a stručnější. Artikulace logopedky má být správná a přiměřená (Pŧstová, 1997). Pokud byla dítěti přidělena sluchadla (nebo kochleární implantát), dbali jsme na to, aby je mělo nasazena během naší práce. Dítě se sluchadly/kochleárním implantátem má moţnost sluchové kontroly, pomocí níţ se postupně zlepšuje intonace a srozumitelnost vlastní řeči. 3.1 Zkouška rytmické reprodukce pomocí bzučáku Zkouška rytmické reprodukce pomocí bzučáku obsahovala sedm rytmických struktur. Nejkratší rytmická struktura obsahovala jeden krátký prvek a byla zařazena na poslední pozici. Nejdelší struktura obsahovala čtyři prvky a byla zařazena na pátou pozici. Děti si nejprve poslechly rytmickou strukturu zahranou na bzučák logopedkou a po té měly za úkol zahrát to stejné. Obecně lze říci, ţe v této zkoušce nejméně chybovaly děti s kochleárním implantátem a nejvíce děti ze sociokulturně znevýhodněného prostředí a děti, kterým byla vada sluchu diagnostikována aţ po 3. / 4. roce. Zácvik: Vlastní zkouška:

60 3.2 Zkouška rytmické reprodukce pomocí ozvučných dřívek Zkouška rytmické reprodukce pomocí ozvučných dřívek obsahovala šest rytmických struktur a její zácvik pouze tři struktury. Nejlehčí struktura byla zařazena na začátek a obsahovala dva krátké prvky, nejdelší struktura obsahovala čtyři krátké prvky a byla zařazena na konec. Opět bylo úkolem dětí opakovat signál předvedený logopedkou (zde se jednalo o koordinaci vizuální a motorickou). Zácvik: Vlastní zkouška: Reprodukce rytmu vnímaného dotekem Reprodukce rytmu vnímaného dotekem probíhala podobně jako předchozí dvě zkoušky. Na zácvik měly děti opět tři pokusy, vlastní zkouška obsahovala šest struktur. Dlouhý tón byl znázorněn tahem dlaní po stehnech (od kolen k tělu) a krátký tón jako plácnutí do stehen. Dítě sedělo na ţidli dál od stolu, aby mělo dostatečný prostor pro provedení potřebného úkonu. V mateřských školách, kde podobné cvičení zařazují mezi aktivity v rámci reedukace sluchu, děti nejméně chybovaly a nejvíce je tento úkol bavil. Zácvik: Vlastní zkouška: Pŧvodně jsme do testové baterie zařadili zkoušky, kdy dítě mělo zahrát na bzučáku, ozvučných dřívkách nebo vytleskat slyšené slovo. Počáteční ověřování testové baterie ukázalo, ţe tento úkol je pro děti příliš náročný, proto jsme od tohoto záměru upustili. Také z časového hlediska bylo vhodnější, kdyţ sběr dat neprobíhal déle neţ 15 minut. Při překročení této doby se u většiny dětí zvyšovala jejich únavnost, zjevně klesalo soustředění na daný úkol a stoupala míra chybovosti. 4 Závěr Rytmus patří mezi prozodické faktory, které významně ovlivňují kvalitu produkce i recepce řeči. Cílený rozvoj rytmické reprodukce mŧţe být nápomocen při rozvíjení těchto sloţek řeči. Rytmické cítění pomáhá dítěti při orientaci ve slabičné struktuře slova, snadněji tak dešifruje jeho smysl. Pomocí rytmizace slov umoţníme dítěti zvládnout rozklad slov na slabiky. Dítě si začne uvědomovat, ţe slovo se skládá z menších částí. Při rytmizaci slov také zlepšujeme výslovnost hlásek a rozšiřujeme slovní zásobu. Schopnost rytmické reprodukce je také jedním z mnoha předpokladŧ pro úspěšné zvládnutí počátečního čtení a psaní (Klenková, Kolbábková, 2002). Literatura KLENKOVÁ, J., KOLBÁBKOVÁ, H. Diagnostika předškoláka správný vývoj řeči dítěte. Brno: MC nakladatelství, HAMLOVÁ, I. Rozvoj rytmické reprodukce u dětí předškolního věku (Bakalářská práce). Olomouc: Univerzita Palackého, MATĚJČEK, Z. Dyslexie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, PŦSTOVÁ, Z. Psychomotorický vývoj sluchově postiţených dětí v předškolním věku. Praha: Septima, SOVÁK, M. Logopedie předškolního věku. Praha: SPN, 1986.

61 POČUJÚCE DIEŤA NEPOČUJÚCICH RODIČOV, PROBLÉM INKLUZÍVNEHO VZDELÁVANIA? HEARING CHILD OF DEAF PARENTS, PROBLEM OF INCLUSIVE EDUCATION? Mgr. Michal MELIKANT Ústav špeciálnopedagogických štúdií, Pedagogická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave, Račianska 59, Bratislava, Slovenská republika, Abstrakt: Vzdelávací koncept inklúzie znamená nielen, ţe ţiaka integrujeme do zabehnutého chodu školy, ale ţe upravíme podmienky tak, aby boli vyhovujúce ako pre ţiakov intaktných, tak aj pre tých inakých. Súčasná prax inkluzívneho vzdelávania v plnom prúde zbiera skúsenosti a upravuje podmienky školského ţivota detí s rôznym zdravotným postihnutím, so zdravotným znevýhodnením, detí s nadaním, či detí zo sociálne znevýhodneného prostredia. Na druhej strane, domnievame sa, ţe tu stále na okraji ostáva skupina detí, ktoré si vzhľadom na špecifickosť svojho rodinného prostredia zaslúţia viac pozornosti. Počujúce deti nepočujúcich rodičov Coda deti navštevujú v prevaţnej väčšine beţné školy, sú si v mnohom podobné so svojimi rovesníkmi, napriek tomu sa stretávajú aj s problémami, ktoré ich spoluţiaci riešiť nemusia. Aké tieto detí sú a v čom sa odlišujú? Príspevok sa bliţšie zameriava na počujúce deti nepočujúcich rodičov na podklade metaanalýzy poznatkov z literatúry. Abstract: The educational concept of inclusion is not only about integrating children into everyday run of the school, but also that we modify the conditions to be suitable for student as intact as well as for those "other". The current practice of inclusive education is collecting experiences and regulates the conditions of school life of children with various disabilities, gifted children, or children from socially disadvantaged backgrounds. On the other hand, we considers that on the periphery, there still remains a group of children who, given the specificity of their family deserves more attention. Hearing children of deaf parents Coda children attend mostly mainstream schools, and in many ways are similar to their peers, yet are faced with problems that their classmates do not have to deal with. How are these children like and what is different? The paper further focuses on hearing children of deaf parents on the basis of meta-analysis of published observations. Kľúčové slová: počujúce deti nepočujúcich rodičov, nepočujúci rodičia, špecifické podmienky, inkluzívne vzdelávanie, špeciálne výchovno-vzdelávacie potreby Keywords: hearing children deaf parents, deaf parents, specific conditions, inclusive education, special educational needs 1 Úvod V zahraničí sa pojem integrácia uţ niekoľko rokov takmer úplne nahrádza pojmom inklúzia, pričom táto sa poníma ako vyšší stupeň akceptácie postihnutých jedincov spoločnosťou (Vančová, 2002). U nás sa tieto pojmy taktieţ skloňujú na rozličných úrovniach a v rozličných oblastiach reflektujúc pritom rôzne stanoviská a pohľady odborníkov. Hoci sa viacerí v mnohom stotoţňujú (Schmidtová, 2011; Belková, 2010; Lechta et al., 2010; Poţár, 2007; Vančová, 2002), vymedzenie pojmov integrácie a inklúzie nie je stále jednotné. V súvislosti s výchovou a vzdelávaním však Schmidtová konštatuje, ţe kým integráciu chápeme ako proces, kedy sa osoby s postihnutím plne prispôsobujú a včleňujú do existujúceho prostredia beţnej spoločnosti, inklúzia znamená proces, v ktorom sa majorita a minorita v spoločnosti budú prispôsobovať navzájom tak, aby prostredie a podmienky vzdelávania vyhovovali všetkým (Schmidtová, 2011, s. 47). V legislatívnom ponímaní sa školská integrácia chápe ako výchova a vzdelávanie ţiakov so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami (ŠVVP) v triedach škôl a školských zariadení pre ţiakov bez špeciálnych výchovno-vzdelávacích potrieb. Ţiakom so ŠVVP je pritom ţiak, ktorý má zariadením výchovného poradenstva a prevencie diagnostikované špeciálne výchovnovzdelávacie potreby. Tie sú v legislatíve definované ako poţiadavky na úpravu podmienok, obsahu, foriem,

62 metód a prístupov vo výchove a vzdelávaní pre ţiaka, ktoré vyplývajú z jeho zdravotného znevýhodnenia alebo jeho vývinu v sociálne znevýhodnenom prostredí, uplatnenie ktorých je nevyhnutné na rozvoj schopností alebo osobnosti ţiaka a dosiahnutie primeraného stupňa vzdelania a primeraného začlenenia do spoločnosti ( 2, školský zákon č. 245/2008 Z. z.). V inkluzívnom ponímaní vzdelávania uţ ale nie sú dve skupiny ţiakov: skupina ţiakov so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami na jednej strane, a na druhej skupina ţiakov bez špeciálnych výchovnovzdelávacích potrieb: ide tu o jednu jedinú heterogénnu skupinu ţiakov, v ktorej má kaţdý ţiak svoje špecifické, individuálne edukačné potreby (Lechta et al., 2010, s. 29). Ako ďalej pokračuje Schmidtová (2011), za inklúziu moţno povaţovať situáciu, keď sú deti, ţiaci so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami umiestnené v podmienkach beţných škôl, kde je povinnosťou pedagógov a všetkých zaangaţovaných odstrániť všetky bariéry, ktoré bránia plnému zapojeniu sa kaţdého dieťaťa ako unikátnej individuality, s unikátnymi schopnosťami vzdelávania sa. Sociálnu heterogenitu ako východisko charakteristík inkluzívneho vzdelávania uvádzajú aj autorky Hájková Strnadová (2010), podľa ktorých rozdielne schopnosti ţiakov (rozdielna pozornosť, rozdielne pracovné tempo, rozdielne pohybové a komunikačné predpoklady a schopnosti, kognitívne či mentálne obmedzenia) tu nie sú posudzované ako rušivé faktory, ktoré je treba v záujme hladkého priebehu vyučovania eliminovať, ale ako individuálne podmienky, ktoré v procese spoločného učenia činnosť kaţdého ţiaka determinujú. Zabezpečiť inkluzívne vzdelávanie ( inclusive education system article 24, Convention, 2006) pre deti a ţiakov so zdravotným postihnutím, resp. znevýhodnením v beţných školách si v súlade s Dohovorom o právach osôb so zdravotným postihnutím a Opčným protokolom OSN z 13. decembra 2006 ako aj v súlade s Programovým vyhlásením vlády SR na obdobie rokov 2010 aţ 2014 za úlohu dala aj Slovenská republika. Dohovor, ktorý okrem zabezpečenia začleňujúceho vzdelávacieho systému, hovorí tieţ o práve na rovnosť a nediskrimináciu, o práve na ţivot, práve na nezávislý spôsob ţivota a začlenenie do spoločnosti, či o uznaní práva uzavrieť manţelstvo a zaloţiť si rodinu u všetkých osôb so zdravotným postihnutím, ktoré sú vo veku vhodnom na uzavretie manţelstva, bol ratifikovaný 28. apríla 2010 (Dohovor o právach osôb so ZP, 2010). V súvislosti so zabezpečením inkluzívneho vzdelávania sme v súčasnosti, podľa Schmidtovej (2011), v našej edukačnej praxi zatiaľ iba niekde na prechode medzi inklúziou a integráciou. V edukačnej praxi ešte kritériá inklúzie nespĺňame, ide teda viac o integráciu, uzatvára (Schmidtová, 2011). Cieľom príspevku však nie je podrobnejšie sa zaoberať aspektmi konceptov integrácie a inklúzie, ani analýzou ich súčasnej pozície a uplatňovania v školskej praxi. Skutočnosť, na ktorú chceme poukázať je, ţe pri týchto konceptoch ide najmä o prostredie beţných škôl, v ktorých sa uplatňujú, resp. majú uplatňovať a práve beţné školy v prevaţnej väčšine navštevuje aj skupina detí, ktorá podľa nášho názoru, ostáva v intenciách záujmu o novodobé kolektívy školských tried niekde na okraji. Ide o skupinu počujúcich detí, ktoré majú nepočujúcich rodičov, známych tieţ pod skratkou Coda (zo skráteného slovného spojenia Children Of Deaf Adults - deti nepočujúcich dospelých). Inklúziu pritom chápeme ako pedagogický koncept, kedy všetky deti, či uţ deti intaktné alebo s postihnutím, narušením, ohrozením, slovensky, maďarsky alebo inak hovoriace, muţského i ţenského pohlavia, deti katolíckeho či iného vierovyznania majú právo na individuálny prístup a podporu. Predstavujú v rámci inkluzívnej pedagogiky počujúce deti nepočujúcich rodičov ďalšiu jej skupinu, ktorá ma svoje špecifiká, alebo nie? Sú, alebo nie sú počujúce deti nepočujúcich rodičov problémom inkluzívnej pedagogiky? Viac ako zodpovedať túto otázku má príspevok ambíciu poukázať na špecifiká, ktoré tieto deti na ceste školským ţivotom ako aj ich ţivotom vo všeobecnosti sprevádzajú, resp. môţu sprevádzať. Vzhľadom na nedostatok výskumných riešení v našom prostredí sme urobili analýzu výsledkov viacerých výskumov realizovaných v zahraničí publikovaných od roku 2000 po súčasnosť, pričom v opodstatnených prípadoch citujeme publikačné zdroje aj staršie. Predkladanú otázku teda v príspevku zodpovedáme iba čiastočne, podrobnejšie ale pribliţujeme problémové oblasti, ktoré sa u Coda detí riešia. Najčastejšie to predstavujú otázky ich identity, komunikácie a špecifickej role v rodine. 2 Počujúce deti nepočujúcich rodičov V rámci komunity nepočujúcich je známe tzv. pravidlo 90-tich percent (90% rule). Z uznávaných štatistík napríklad vieme, ţe 90% nepočujúcich detí sa rodí do počujúcej rodiny. Naopak, ak majú dieťa dvaja nepočujúci ľudia, zvyčajne sa im narodí dieťa počujúce. Tak, ako 90 % nepočujúcich detí má počujúcich rodičov, tak má 90 % nepočujúcich dospelých dieťa počujúce (Bull, 2010; Tarcsiová, 2010a; Ward, 2009; Hoffmeister, 2008). Avšak, zatiaľ čo pozornosť venovaná nepočujúcim deťom sa môţe rátať na storočia a o preklenutí jazykových, edukačných, či kultúrnych rozdieloch v počujúcej rodine s nepočujúcim dieťaťom bolo napísané veľa, v prípade záujmu o špecifický rodinný systém, aký predstavujú nepočujúci rodičia s počujúcim dieťaťom, je situácia opačná. O týchto deťoch vieme totiţto aj v súčasnosti stále málo (Hadjikakou, 2010; Hoffmeister, 2008; Saville, 2008; Bull Beldon Pickell, 2006; Schleif, 2006).

63 Počujúce deti nepočujúcich rodičov ţijú na hranici dvoch kultúr, dvoch svetov. Na jednej strane vyrastá dieťa v prostredí kultúry Nepočujúcich, rodičmi zahrnuté do aktivít a udalostí s ním spojených, na strane druhej, návštevou beţných škôl, zapájaním sa do aktivít spojených s počujúcim prostredím, vzťahmi s počujúcimi rovesníkmi vstupuje aj do sveta počujúcich (Tarcsiová, 2010a, 2010c; Connor, 2004; Redlich, 2004). Vedia Coda deti kam patria? Je vôbec moţné, aby niekto, kto normálne počuje, bol Nepočujúcim? To samozrejme je. Tu stačí, ak sa pri hľadaní odpovede nebudeme pozerať do výsledkov audiogramu, ale zameriame sa na kultúrnu identitu. Kaţdá komunita totiţ vytvára svoju kultúru a kaţdá kultúra vytvára identitu príslušníkov tejto komunity, dáva im ju a odovzdáva to je to, čo podľa Višnovského (2000) nazývame kultúrnou identitou. Inak povedané, kultúrna identita odpovedá na otázku kto som, ku ktorej skupine patrím, ako sa v danej komunite správať, ako komunikovať (Mistrík, 2006; Prevos, 2004). V rámci komunity Nepočujúcich existuje v porovnaní s majoritnou societou viacero nepatrných odlišností, ktoré sa na formovaní identity počujúcich jedincov nepočujúcich rodičov podpisujú a s ktorými musia pri kontakte s počujúcimi zápasiť (Bishop Hicks, 2008; Mather Andrews, 2008). Dĺţka trvania očného kontaktu, gramatická a afektívna rola výrazu tváre, spôsoby privítania sa a rozlúčenia pri interpersonálnom kontakte, či vzdialenosť v jeho priebehu, odlišné chápanie slušnosti, dôvernosti a súkromia (Vojtechovský, 2011; Rigo, 2008; Harlan, 2005). Všetkým týmto vzorcom správania sa počujúce dieťa prirodzene učí od svojich nepočujúcich rodičov, pričom si svoju odlišnosť nemusí vôbec uvedomovať. Z pohľadu dieťaťa, je to fakt, ktorý sa dá predpokladať. Jednou z charakteristík detského veku je totiţ ich silná identifikácia s rodičmi. Malé Coda deti zaţívajú, podľa Prestona (2009), normálny rodinný ţivot. A často, tento ţivot, to nie sú len mama a otec, ale celá komunita Nepočujúcich. Mnoho počujúcich detí tak v sprievode svojich Nepočujúcich rodičov vyrastá vo svete Nepočujúcich, v komunite Nepočujúcich. Kedy sa ale Coda deti dozvedajú, ţe je tu niečo iné, ţe sú v niečom odlišné? Jedna z najčastejších odpovedí Prestonových respondentov na podobne koncipovanú otázku, bola keď prvýkrát začali navštevovať školu (Preston, 1995, s.171). Od týchto prvých školských rokov sa svet Coda dieťaťa začína rozdeľovať na dve: na svet počujúcich a svet Nepočujúcich a pre mnoho z nich, stena medzi týmito svetmi rastie spolu s ich vekom (Preston, 2009). Som počujúci alebo som nepočujúci? Táto otázka u Coda jedincov často vyvoláva konflikt identity. Zmätený, osamelý, sám, rozpoltený, izolovaný, označený, odlišný, nepridruţený, stratený, zvláštny či odpojený, to sú termíny, ktoré podľa Bulla (2006, s.164), vnímanie vlastnej identity Coda jedincami reflektujú. Ako pokračuje, zaseknutý medzi, jediný, na hranici, most medzi je niekoľko fráz, ktoré opisujú ich podobné skúsenosti a záţitky. Leighová a kol. (1998) upravili škálu vývinu identity nepočujúcich (Deaf Identity Development Scale), škálu merajúcu do akej miery sa osoba identifikuje s počujúcou a nepočujúcou kultúrou tak, aby bola aplikovateľná na počujúcich ľudí, čím dali pocity izolácie a odlišnosti do merateľných podmienok. V štúdii zistili, ţe audiologický status rodičov jedinca má vysoký vplyv na vnímanie jeho kultúrnej identity. Výsledky Coda jedincov boli totiţto podobné ako tie od nepočujúcich jedincov s nepočujúcimi rodičmi. Autori, podobne ako Shield (2005), taktieţ zistili, ţe Coda jedinci sa môţu cítiť marginalizovaní tak počujúcou ako aj Nepočujúcou komunitou (Leight et. al., 1998). Identitou počujúcich jedincov, ktorí majú nepočujúcich rodičov, sa zaoberala aj Adamsová (2008). Autorkina štúdia realizovaná v období rokov zahŕňala 50 participantov: 26 Coda jedincov, 12 počujúcich a 12 Nepočujúcich ľudí, muţov aj ţeny rôzneho veku. Jej zámerom bolo pozrieť sa na identitu Coda jedincov cez optiku príbehov ich ţivotných záţitkov a identifikovať tak ich miesto v Nepočujúcej a počujúcej komunite. K odhaleniu názorov a záţitkov pouţila v prvej fáze pološtruktúrované rozhovory. Získané príbehy boli v druhej fáze preskúmané a interpretované všetkými zúčastnenými, to znamená participantmi, ktorí mali nejaké pochopenie, záujem, či účasť v Coda záţitkoch. V tretej sa k interpretáciám príbehov a názorom vyjadrovali uţ len Coda jedinci, ich súrodenci a partneri. Identické typy záţitkov preţité Coda jedincami, ktoré sami označili ako špecifické a unikátne pre Coda skupinu, viedli autorku k dôvodu povaţovať ich za oddelenú a autonómnu skupinu s vlastnou identitou, ktorá je nad ich pozíciou čoby členov Nepočujúcej a počujúcej komunity (Adams, 2008, s.289). Takýto pohľad na vlastnú identitu má aj Callsenová (2011), či niekoľko informantov z Prestonovho výskumu, ktorí uvádzajú, ţe nie sú Nepočujúci, nie sú počujúci, oni sú Coda (Preston, 1995). Treba upozorniť, ţe nie všetci Coda jedinci polaritu počujúci - nepočujúci zaţívajú, resp. zaţívajú na rovnakej úrovni. Avšak pocit, akoby bol človek odcudzený od svojej krajiny, aj keď má pas v ruke, je jasnou metaforou na opísanie vnútorných konfliktov kultúry a identity, s ktorými môţu Coda jedinci zápasiť (Bull, 2006, s. 165). Coda jedinci ţijú na hranici dvoch svetov, dvoch kultúr od narodenia. Nástupom do školy sa uvedomovanie si ich odlišností zintenzívni, dieťa medzi nimi prepína pri odchode z domu do školy a návrate z nej dennodenne. To, v čom sa počujúce deti nepočujúcich rodičov odlišujú od svojich rovesníkov, však nie je v mnohom viditeľné, častokrát sú preto prehliadané. Pozitíva bilingválneho a bikultúrneho dedičstva nie sú často mladým počujúcim deťom nepočujúcich rodičov či ich počujúcim rovesníkom a učiteľom sprostredkované. Niektoré deti môţu pre existenciu v dvoch svetov zaţívať zmätok, nie sú si isté kým sú a kam zapadnú aţ vyrastú. Podobne ako pri iných deťoch, ktoré si vytvárajú svoju identitu si tak tento proces vyţaduje citlivý prístup informovaných zainteresovaných dospelých, ktorí sú si

64 zloţitosti navigácie v dvoch odlišných svetoch vedomí. Z tohto dôvodu by preto pedagógovia mali tieto skutočnosti poznať a v tendenciách inklúzie primerane tomu zabezpečiť aj podmienky výchovno-vzdelávacieho procesu. 3 Komunikácia v rodine nepočujúcich rodičov s počujúcimi deťmi Coda deti ţijú na hranici dvoch svetov, vystavené dvom jazykom. Ako to ale medzi nimi je? Ovládajú ich obe? Vo všeobecnosti sa uvádza, ţe ako prvý jazyk si počujúce deti nepočujúcich rodičov osvojujú jazyk posunkový a existenciou na pomedzí dvoch svetov, dvoch kultúr sa naučia aj ten hovorený. Z toho vyplýva aj ich všeobecná charakteristika čoby bimodálnych bilingvistov. Za bilingvizmus pritom Grosjean (2010) označuje pravidelné pouţívanie dvoch alebo viacerých jazykov a ich znalosť. Podľa Štefánika (2000) je bilingvizmus ovládanie dvoch a viac jazykov na úrovni rodených hovoriacich. V tejto súvislosti vyvstáva podmienka osvojenia si jazyka a to byť jazyku vystavený. Nie všetky počujúce deti nepočujúcich rodičov však sú dvom jazykom vystavené, resp. vystavené dostatočne. Paradoxne, nenaráţame tu na jazyk hovorený, ale na ten posunkový. Ako vyplynulo z rozhovorov Wilhelmovej (2008), ţiaden z jej 5 zúčastnených Coda jedincov neuviedol, ţe by s Nepočujúcimi rodičmi pouţíval posunkový jazyk tak, ako ho pouţívali rodičia medzi sebou. Naopak, rozhovory viedli k zisteniu, ţe hovorený jazyk je beţnou komunikačnou formou Nepočujúcich rodičov s ich počujúcimi deťmi a čo viac, podobne ako rodičia, aj blízki známi miesto posunkového jazyka, pouţívali v komunikácii s deťmi radšej variácie posunkov a jazyka hovoreného (Wilhelm, 2008, s.179). Podľa Beckerovej (2009), rodiny si častokrát vytvoria systém známy ako domáce posunkovanie (home sign). Miller tento komunikačný systém opisuje ako osobný posunkový jazyk, na ktorý mnoho nepočujúcich rodičov spolieha pri komunikácii s ich počujúcimi deťmi (2004, In Becker, 2009). Ako pokračuje, domáce posunkovanie nie je štandardizovaný jazyk, naopak, je rozdielny od domácnosti k domácnosti. V jeho prípade napríklad pozostával z kombinácie posunkového jazyka, prstovej abecedy a snáh rodičov konverzovať orálne (tamtieţ). V rámci populácie rodín s nepočujúcimi rodičmi, ale poznáme aj ďalšie prípady. Konkrétne napríklad môţu nepočujúci rodičia komunikovať orálne, nemusia ovládať posunkový jazyk a nemusia sa cítiť ani ako súčasť komunity Nepočujúcich. Taktieţ môţe byť prípad, keď jeden z nich komunikuje orálne a druhý posunkovým jazykom (Hadjikakou, 2009). A samozrejme, rodičia môţu byť obaja Nepočujúci, ktorí medzi sebou posunkujú, ale v komunikácii s ich počujúcim dieťaťom uţ pouţívajú mix komunikačných spôsobov, čo potvrdzujú viacerí autori (Hadjikakou, 2009; Pizer, 2008; Shield, 2005; Clark, 2003; Singleton Tittle, 2000). Neposunkovať s počujúcimi deťmi, a namiesto toho s nimi hovoriť, sa Nepočujúci rodičia môţu rozhodnúť z viacerých dôvodov. Či uţ pretoţe je dieťa počujúce, či kvôli predsudkov voči posunkovému jazyku (Wilhelm, 2008), alebo chcú predísť situácii, ţe im raz dieťa bude musieť neustále tlmočiť (Hadjikakou, 2009; Clark, 2003). Z uvedeného vyplýva, ţe nie všetky Coda deti posunkový jazyk ovládajú. S ohľadom na komunikačné spôsoby v rodine, niektoré z nich si osvoja len niekoľko základných posunkov, iné si ho neosvoja vôbec. Ak však počujúce deti nepočujúcich rodičov posunkový jazyk ovládajú a ovládajú aj jazyk hovorený, vzniká u týchto bilingvistov zaujímavá situácia. Pri unimodálnych (reč - reč) bilingvistov je totiţ pre obe jazyky výstupný kanál len jeden, ten hlasový. Naopak, pri bilingvistoch bimodálnych (reč - posunky) sú výstupy dva: spomínaný hlas ale aj posunky (Bishop - Hicks, 2008; Emmorey et al., 2008; Emmorey et al., 2005). Pod modalitou sa pritom rozumie spôsob produkovania jazyka, a tou zaujímavosťou u bimodálnych bilingvistov je ich jedinečná príleţitosť produkovať a vnímať dva odlišné jazyky v rovnakom čase (Pichler et. al., 2010; Emmorey et.al., 2008). Unimodálni bilingvisti totiţ produkovať dve hovorené slová simultánne nemôţu, nakoľko výstupný kanál majú len jeden, naopak, posunkovať a zároveň hovoriť nie je vôbec náročné. Bimodálni bilingvisti majú moţnosť posunky a reč produkovať simultánne (blending), alebo medzi nimi prepínať (switching), pričom sa tu konkrétnejšie hovorí o lingvistických javoch ako code-blending, či code-mixing (prelínanie, mixovanie kódov) a code-switching (prepínanie kódov). Z výskumov popri tom vyplynulo, ţe bimodálni bilingvisti neprestávajú hovoriť, keď posunkujú, resp. naopak, neprestanú posunkovať, keď niečo hovoria. To znamená, ţe miesto code-switching produkujú code-blends (Emmorey et. al., 2008). Code-blending bolo predmetom záujmu aj autoriek Van den Bogaerdeovej a Bakerovej v jednej z ich prác. Konkrétne sa zamerali na počet a typy code-blendingu (simultánneho mixovania) posunkového a hovoreného jazyka v lingvistických vstupoch a výstupoch dieťaťa. Inak povedané, ako často a aké typy miešania dvoch jazykov sa vyskytujú, keď na dieťa hovoria (vstup) a keď samo hovorí (výstup). Niţšie uvedené zistenia sú výsledkami longitudinálnej štúdie, v ktorej bolo na video natáčaných 6 detí (3 počujúce a 3 nepočujúce) v interakcii s ich 4 nepočujúcimi matkami. Autorky zistili, ţe počujúcim deťom sa dostáva ďaleko viac codeblendingu v prehovoroch matiek ako deťom nepočujúcim, a taktieţ, ţe ho aj viac produkujú. Podobne sa v závislosti od audiologického statusu líšili aj jeho typy. Zatiaľ čo u počujúcich detí sa ako východiskový jazyk pre produkciu code-blendov vyskytoval prevaţne jazyk hovorený, pri nepočujúcich to bol naopak jazyk posunkový (Baker Van den Bogaerde, 2008). Dlhodobá štúdia spomínaných autoriek umoţnila pozrieť sa aj na

65 ďalší jav v populácií bimodálne bilingválnych detí a to výber jazyka počujúcich detí v interakcii s ich rodičmi. V tomto prípade však pracovali s videonahrávkami troch počujúcich detí a ich troma nepočujúcimi matkami. Konkrétne ich zaujímali otázky: Aká je voľba jazyka detí v interakcii s ich nepočujúcimi matkami? Súvisí táto ich voľba s výberom jazyka ich matky? To znamená, ak bude na ne matka posunkovať, zvolia túto formu v interakcii aj deti? Ktoré ďalšie faktory môţu voľbu jazyka ovplyvniť? Pod voľbou jazyka tu pritom zjednodušene moţno rozumieť výber z 3 moţností. Voľba: a) hovoreného jazyka, ktorí zadefinovali ako prehovory pozostávajúce iba z hovorených slov, bez prítomnosti posunkovania, b) posunkového jazyka, vymedzeného prehovormi v posunkoch bez prítomnosti hovorenia, či artikulácie, avšak bez ohľadu na to, či s hlasom alebo bez neho, c) Code-blendov, čoby prehovorov pozostávajúcich z kombinácie posunkov a slov (Van den Bogaerde Baker, 2008; Baker Van den Bogaerde, 2008). Z šetrení vyplynulo, ţe spôsobilosť v jazyku, ako 1. sledovaný faktor, nemá na jeho výber vplyv. Z pohľadu jazykového prostredia ako 2. faktoru ovplyvňujúceho voľbu jazyka, autorky zistili, ţe z počtu nepočujúcich členov v rodine taktieţ nemoţno výber jazyka predvídať. Ako pokračujú, viac dôleţité neţ počet nepočujúcich členov môţe byť to, kým títo členovia sú (otec, mama, súrodenci,..). S počtom nepočujúcich členov v rodine však autorky spájajú postoj dieťaťa k pouţívaniu vybraného jazyka, čo bol tretí sledovaný faktor. Ako uvádzajú, vnímanie pouţívania jazyka dieťaťom je ovplyvnené jeho postojom k nemu, avšak výber k jeho pouţitiu s tým nie je priamo zviazaný. Posledným faktorom, na ktorý sa autorky zamerali bola interakcia. Podľa nich môţe mať interakčné správanie partnera v konverzácii najväčší vplyv na voľbu jazyka, najmä čo sa týka výberu bilingválneho alebo monolingválneho spôsobu komunikácie. Je totiţ samozrejme, ţe ak partner neakceptuje code-switching alebo pouţívanie druhého jazyka, aj dieťa sa musí orientovať viac monolingválne (Van den Bogaerde Baker, 2008). Výber jazyka Coda deťmi v rodinných interakciách a vplyvy na túto voľbu sledovala i Pizerová (2008). Jej analýza výberu jazyka členmi rodiny v dvojhodinových kamerou nahrávaných interakciách bola doplnená pozorovaním a rozhovormi. Podľa autorky, deti posunky vyuţívali iba v komunikačnej nevyhnutnosti (Pizer, 2008, s. 36). Len najstaršie deti z kaţdej rodiny mali tendenciu v interakcii so súrodencom doprevádzať reč posunkami, ak bol prítomný aj nepočujúci rodič. To potvrdzuje tvrdenia Hoffmeistera (2008), ktorý uvádza, ţe prvorodené Coda deti sú z pomedzi súrodencov v posunkovom jazyku najzdatnejšie. Ţe sa u nich objavuje vysoká tendencia robiť rodičom tlmočníka potvrdila aj Savilleová (2008). Medzi sledovanými bilingválnymi deťmi bolo posunkovanie dostupným komunikačným prostriedkom, avšak nikdy nie predvolenou voľbou. Inak povedané, počujúce deti aj v Nepočujúcich rodinách volili reč, kedykoľvek to bolo komunikačne moţné (Pizer, 2008). V tejto súvislosti nám teda môţe byť zrejme, ţe u detí, ktorých nepočujúci rodičia sú spôsobilí komunikovať hovoreným jazykom, sa posunkové zručnosti rozvinúť nemusia. Autorky Bishopová a Hicksová (2005) zhromaţdili a analyzovali 100 príspevkov z internetového fóra pre počujúce deti nepočujúcich rodičov. Ich štúdia svedčí o silnom vplyve posunkového jazyka tak v gramatike ako aj v unikátnej konštrukcii viet. Code-blending môţe taktieţ ovplyvniť štruktúru hovoreného jazyka, uvádza Emmoreyová a kol. (2005). Niektorí participanti v jej štúdii produkovali príklady tzv. CODA-reči. CODA-reč (CODA-Talk/CODA-Speak) je označenie Coda komunity pre ich vlastný code-blended štýl komunikácie, často pouţívaný iba v rámci nej (Bishop - Hicks, 2008b, 2005). Podľa Emmorey a kol. (2005) je táto reč výsledkom vyuţívania posunkového jazyka čoby východiskového jazyka pre produkciu. Hoffmeister (2008) o nej hovorí ako o opaku posunkovanej angličtiny, ako o pravom pidţine sveta Nepočujúcich. Naopak, podľa Prestona je táto reč vysoko kreatívnou kombináciou posunkového a hovoreného jazyka, ktorá alternatívne zastupuje gramatické a syntaktické pravidlá jazykov oboch (1995, s. 223). V kaţdom prípade, CODA-reč nie je náhodný spôsob hovorenia, mnoho jej uţívateľov zdieľa akúsi intuitívnu vedomosť pravidiel ako ju formovať (Bishop Hicks, 2008, s. 16) s čím sa zhoduje aj Preston (1995). Vývinom reči a jazyka u detí nepočujúcich rodičov ako aj komunikačnými spôsobmi v týchto rodinách sa zaoberalo viacero ďalších výskumníkov (Toohey, 2010; Bishop Hicks, 2008; Wilhelm, 2008). Prvé výskumy v 70-tych a 80-tych rokov minulého storočia sa ale vo väčšine zameriavali na oneskorený vývin hovoreného jazyka a code-mixing (Bishop Hicks, 2008). Tieto výskumy boli často sprevádzané mylnou predstavou, ţe nepočujúci rodičia nie sú schopní zabezpečiť dostatočné lingvisticky podnetné prostredie pre rozvoj hovoreného jazyka. Vychádzalo sa pri tom z predpokladu, ţe k tomu, aby sa dieťa naučilo komunikovať hovoreným jazykom, je nevyhnutné, aby bolo tomuto jazyku vystavené, aby bolo v kontakte s hovoriacimi osobami. Vo svojej štúdii napríklad, Murphy a Slorach (1983) sledovali 6 detí v predprimárnom veku a zistili, ţe všetkých šesť malo narušený vývin reči. Autori pripisovali tieto zistenia vystaveniu detí dvom kompletne odlišným jazykovým systémom. Podobné príčiny výsledkov vo svojej štúdii videli aj Schiffová Ventry (1976), kde podľa zistení prejavovala väčšina z 52 sledovaných počujúcich detí nepočujúcich rodičov artikulačné problémy,

66 jazykové problémy či problémy s rečovou produkciou. Prípadová štúdia jazykových nedostatkov u dvoch bratov od autorov okolo Sachsa (1981) uvádza, ţe tieto nedostatky u detí nepočujúcich rodičov sú spôsobené chudobným lingvistickým vstupom, keďţe ich jediná príleţitosť ako byť v kontakte s hovoreným jazykom bola prostredníctvom televízie (Sachs Bard Johnson, 1981). U počujúcich detí nepočujúcich rodičov sa často nesprávne predpokladá, ţe majú oneskorený vývin hovoreného jazyka, pretoţe im domov neposkytuje dostatočný rečový input (Becker, 2009; Preston, 2006; Hicks, 2005). Podľa Bishopovej Hicksovej (2008), učitelia a iní odborníci si často neuvedomujú bikultúrne a bilingválne odlišnosti Coda detí z dôvodu slabého statusu a relatívnej neviditeľnosti posunkového jazyka. To znamená, ţe code-mixed prehovor (miešanie módov posunkového a hovoreného jazyka) detí sa môţe často interpretovať ako abnormálny vývin jazyka, hoci sú tieto deti schopnými a odborne zdatnými bilingvistami (Quinn, 2004 In Bishop Hicks, 2008). Súčasné výskumné práce robené v tejto oblasti poukazujú na to, ţe mať rodičov, ktorí sú nepočujúci ešte pre počujúce deti neznamená, ţe budú mať rečové alebo jazykové ťaţkosti, uvádza Brackenbury (In Hicks, 2005), s čím sa zhoduje aj Preston (1995). Podľa viacerých autorov (Leonhardt Grüber 2000; Gavelčíková, 2003a) si sami nepočujúci rodičia uvedomujú nutnosť včasnej stimulácie reči svojich detí. Chcú im zabezpečiť úspešné začlenenie do kolektívu, do sveta počujúcich, taktieţ i štart v škole, preto bývajú tieto deti zaraďované do materských škôl, navštevujú rôzne krúţky pre deti a pod. (Gavelčíková, 2003a). Tieto deti môţu mať jazykové a rečové problémy, podľa súčasných výskumov však nič nenaznačuje tomu, ţe by ich mali viac ako iné deti v populácii, uzatvára Brackenbury (In Hicks, 2005). Podľa Hicksovej (2005), väčšina detí nepočujúcich rodičov oneskorený vývin reči časom dobehne, čo sa zhoduje s tvrdením autorov Leonhardtová Grüber (2000, s. 12), podľa ktorých sú z hľadiska vývinu reči (najskôr) ohrozené mladšie deti. Paralelne so vzrastaním času navštevovania materskej školy a s častejšími kontaktmi s počujúcimi ľuďmi je určitá časť detí schopná tieto deficity kompenzovať. Títo autori sa vo svojej štúdii zamerali na vývin reči počujúcich detí so sluchovo postihnutými rodičmi, ktorý zisťovali pomocou testu detskej reči pre deti predškolského veku. Zamerali sa na deti vo veku od troch rokov do obdobia začiatku školskej dochádzky, pričom obaja ich rodičia mali vrodené ťaţké sluchové postihnutie. Vyššie uvedené zistenie sa vzťahuje na prvých 15 sledovaných detí (9 chlapcov a 6 dievčat) vo veku 4,0 aţ 4,11 roka. Ako autori na základe výsledkov ďalej konštatujú, pre vývin reči je viac ako pozícia dieťaťa medzi súrodencami dôleţitejšia frekvencia dĺţky kontaktov s počujúcimi. Lukáčová (2009) sa vo svojej práci taktieţ zamerala na rozvoj reči počujúceho dieťaťa v nepočujúcej rodine, v rámci ktorej vyuţila metódy prípadovej štúdie na dvoch počujúcich súrodencoch v rodine s oboma nepočujúcimi rodičmi. U oboch sa rozvíjala reč primerane ich veku, na čo malo podľa autorky veľký vplyv, ţe od raného veku boli niekoľko hodín denne v kontakte s počujúcimi prarodičmi a neskôr sa stali súčasťou detského kolektívu v materskej škole (Lukáčová, 2009). Toto zistenie potvrdzuje závery Leonhardtovej Grübera (2000) o dôleţitosti frekventovaných kontaktov s počujúcimi. Pokiaľ teda nepočujúca rodina neţije v úplnej izolácii a počujúcich sa nestráni, resp. ak sú v širšej rodine aj počujúce osoby, tak sa podľa viacerých autorov netreba obávať, ţe sa ich počujúce dieťa nenaučí pouţívať hovorený jazyk. Najmä v kolektíve detí sa reč bude rozvíjať nevedomky, prirodzenou cestou (Toohey, 2010; Bishop Hicks, 2008; Sŧkalová, 2007; Hicks, 2005; Brackenbury Ryan Messenheimer, 2005). 4 Ţivot počujúcich detí v rodine s nepočujúcimi rodičmi Zloţenie uţšej ale aj širšej rodiny počujúcich detí s nepočujúcimi rodičmi môţe byť rôzne. Coda jedinci môţu mať nepočujúcich prarodičov, strýkov, tety, súrodencov alebo ich rôzne kombinácie (Hoffmeister, 2008, s. 205). Najčastejším obrazom tejto rodiny je však zloţenie, kde okrem rodičom nie je nikto ďalší nepočujúcim (Hoffmeister, 2008; Preston, 2009). Deväťdesiat percent nepočujúcich detí sa totiţto narodí rodičom počujúcim, teda logicky, ako uvádza Leonhardtová Grüber (2000), 90% počujúcich detí nepočujúcich rodičov má počujúcich starých rodičov. V predchádzajúcich častiach sme sa v súvislosti s Coda deťmi venovali otázkam ich identity a komunikačných spôsobov v rodine s nepočujúcimi rodičmi. Ako tieto skutočnosti ovplyvňujú kaţdodenné fungovanie v ich rodinách? Aké zmeny u dieťaťa prináša skutočnosť mať rodičov, ktorí sú nepočujúci? So záme-rom priniesť poznatky o emocionálnej regulácii, pripútaní sa k rodičom, poznatky o sociálnych interakciách, o interakciách s rodičmi urobila Schleifová (2006) rozhovory s 10 Coda jedincami vo veku od 13 do 39 rokov. Na základe ich kvalitatívnej analýzy definovala 7 nadradených a 12 podradených kategórii, ktoré ţivotné záţitky počujúcich detí nepočujúcich rodičov charakterizujú. Za nadradené kategórie definovala sebadôveru, veľkú zodpovednosť dieťaťa, pozitíva a negatíva bytia Coda jedincom, zhovievavý rodičovský štýl a robenie vecí po svojom, hry alebo kempovanie s rodinou, emocionálnu nedostupnosť u rodičov a potreby stretávať sa mimo rodičov aj s inými ľuďmi. Medzi podradené kategórie zaradila: keď je sám, číta, obrana rodičov, pozitívne záţitky spojené s komunitou Nepočujúcich, zloţité domáce záţitky spojené so vzťahom k rodičom, objasňovanie

67 disfunkcie, pocity pýchy na rodičov, mať bliţšie k matke, mama je milá, socializovanie so staršími priateľmi, sociálne samotár a hanblivý, zlosť alebo zlostné výbuchy rodičov, nevyjadrovanie pocitov druhým. Hoci by nám mohli pre predstavu detstva Coda detí uvedené kategórie dobre poslúţiť, je zaujímavé, ţe z analýzy autorke nevzišlo ako kategória aj tlmočenie. Táto funkcia je totiţto podľa Prestona, s počujúcimi deťmi nepočujúcich rodičov najviac asociovaná (1995, s. 142), keďţe počujúce deti predstavujú medzi ich nepočujúcimi rodičmi a počujúcim svetom komunikačnú linku (Clark, 2003) a s tlmočením začínajú veľmi skoro (Hoffmeister, 2008), podľa Gavelčíkovej (2003b) je to okolo 7 8 roku, podľa Savilleovej počujúce deti tlmočia svojim rodičom uţ od narodenia (2008, s. 70). Jazyk rodičov, posunkový jazyk, sa zvyčajne učia deti prvorodené. Hoci si mnoho z nich tento jazyk dobre neosvojí, podľa Hoffmeistera (2008), prvorodené dievčatá sa ho často naučia pouţívať fluentne. Ostatní súrodenci sa ho naučiť môţu, ale nie vţdy dosiahnu úroveň fluentného pouţívania. Úroveň posunkovania u detí v rodine totiţto ovplyvňuje ich poradie narodenia a pohlavie, uvádzajú autorky Bishopová a Hicksová (2008). Ako však pokračuje Hoffmeister (2008), ak je medzi súrodencami väčší vekový rozdiel, dokonalú zručnosť posunkovať si môţu osvojiť viacerí z nich. V rámci skupiny Coda jedincov ale ako fluentne posunkujúce jasne dominujú prvorodené a druhorodené dievčatá. Ak je najstaršie dieťa dievča, častokrát je to práve ona, ktorá je najzručnejším posunkujúcim a ktorá sa dostáva do role rodinného tlmočníka. V tejto roli tak tlmočí nielen nepočujúcim rodičom, ale aj počujúcim súrodencom. Navyše, nepočujúci rodičia s nízkou sebadôverou môţu na detských tlmočníkov preniesť aj kompetenciu robiť rozhodnutia, takţe zatiaľ čo sa ich rovesníci hrajú, Coda deti vedia telefonovať, nakupovať, vybavovať poštové a bankové záleţitosti. Vo všeobecnosti však nad tlmočením počujúcich detí nepočujúcim panuje znepokojenie a to najmä z dôvodu tlmočenia v situáciách, ktoré sú, či uţ pre ich tému alebo vek vhodnosti, povaţované za nevhodné. Dieťa sa tak totiţ dostáva do mätúcich a citlivých konfrontácii, ktoré naň vytvárajú neţiaduci tlak a záťaţ, čo sa môţe u niektorých v neskoršom veku prejaviť pocitom deprivácie z detstva (Castro, 2010; Clark, 2003; Lane, et al. 1996, In Singleton Tittle, 2000). Podľa Prestonových (1995) informantov, tlmočenie pre nich neznamenalo len preklad, ale často zahŕňalo širší rozsah aktivít ako kultúrne informácie, vyjednávanie, intervenciu a robenie rozhodnutí, tieţ však ochraňovanie a obraňovanie v mene ich rodičov, zvládanie dojmov či popieranie deviácie (Preston, 1995, s. 149). Savilleová (2008) v tejto súvislosti spomína fenomén obrátenia roli (role reversal), popisujúci situáciu, ktorá nastane, ak rodičia od svojich detí očakávajú, aby prebrali zodpovednosť za nich. Niektorí z Prestonových informantov uvádzali, ţe boli zdrvení z ich rodinnej zodpovednosti a rodinného systému, ktorý rozptýlil ich detstvo. Viac ako polovica jeho informantov pre označenie ich rodinných povinností pouţilo termíny ako predčasné povinnosti, dieťa rodičom, priveľmi zodpovedné, malý dospelý či stratené detstvo (Preston, 1995, s. 151). Prevzatie zodpovednosti súvisiacej so špecifickou rolou v rodinnej štruktúre môţe na druhej strane ale viesť u dieťaťa aj k nezávislosti, zrelosti, schopnosti empatie, či príleţitosti k bohatým skúsenostiam (Singleton Tittle, 2000), čo bolo reflektované a potvrdené ďalšími informanti u Prestona (1995) alebo Redlicha (2004). Z vyššie uvedeného by mohlo vyplývať, ţe rodina, v ktorej nepočujúci rodičia vychovávajú počujúce dieťa môţe byť problematická. Ako však uvádzajú Singleton Tittle (2000), a svojimi závermi to potvrdzuje aj Lawsonová (2008), nepočujúci rodičia a ich počujúce deti majú veľmi pozitívny obraz o rodičovskej efektivite v ich rodine. Ako pokračujú, vo všeobecnosti sa nejaví, ţe by rodiny s nepočujúcimi rodičmi boli vo väčšom ohrození rodinnou dysfunkciou. Coda deti sú celkom odolné a vynaliezavé a v populácii detí so sociálnymi, emocionálnymi či výchovnými problémami nie sú zastúpené (Singleton Tittle, 2000, s. 226). Podľa Castra (2010), Coda deti sa, vo väčšine prípadov, vyvinuli v úspešných a ambicióznych jedincov. Sebapoňatím počujúcich jedincov s nepočujúcimi rodičmi sa vo svojej práci zaoberala Savilleová (2008). Jej zámerom bolo zistiť, či existuje rozdiel v sebapoňatí u Coda jedincov a počujúcich. Konkrétnejšie jedna z jej otázok bola, či je rozdiel medzi dospelými počujúcimi a Coda v celkovom sebapoňatí alebo jeho jednotlivých oblastiach: telesnom, osobnom, morálnom, rodinnom, sociálnom a akademickom. Ako uvádza, medzi dospelými deťmi nepočujúcich rodičov a dospelými deťmi počujúcich rodičov v celkových výsledkoch sebapoňatia nebol zistený ţiaden významný rozdiel. Podobný výsledok získala aj pri otázke, či u Coda jedincov spôsobujú variácie poradia pri narodení, úrovne vzdelania, kultúrnej identity a role primárneho tlmočníka rozdielne zistenia v celkovom sebapoňatí a jeho oblastiach. Autorka ani tu nezistila ţiaden významný vzťah medzi spomínanými variáciami a celkovým sebapoňatím Coda jedinca. Ako pokračuje, hoci je ich ţivotná skúsenosť jedinečná, ich ţivotná cesta môţe stále prispieť k tomu, aby sa stali osobami so zdravým sebapoňatím (Saville, 2008). 5 Záver Jedinečnosť ţivota detí nepočujúcich rodičov vyplýva najmä z rodiny, do ktorej sa narodia. Počujúce deti sa totiţto vo väčšine prípadov narodia nepočujúcim rodičom, ktorí sú obaja nepočujúci, pretoţe si nepočujúceho partnera hľadali a ktorí sa vo väčšine prípadov narodili rodičom počujúcim. Dieťa tak vyrastá v rodine, v ktorej sa dostáva do kontaktu s posunkovým jazykom, pretoţe rodičia medzi sebou vo väčšine prípadov posunkujú, no

68 stretáva sa aj s jazykom hovoreným, pretoţe má počujúcich starých rodičov. To, ako si jeden, druhý, alebo obe jazyky dieťa osvojí a aký bude priebeh ich vývinu, závisí vo väčšine prípadov na frekvencii stretávania sa dieťaťa s počujúcimi členmi rodiny a na komunikačnom spôsobe, ktorý si nepočujúci rodičia v komunikácii s dieťaťom zvolia. Ak sa v rodinnej komunikácii pouţíva posunkový jazyk, najčastejšie ho medzi súrodencami najlepšie ovláda a najfluentnejšie pouţíva najstarší z nich, pričom sa dostáva do pozície rodinného tlmočníka, a to nielen medzi nepočujúcimi rodičmi a počujúcimi členmi rodiny, ale aj medzi rodičmi a okolitým počujúcim svetom. Najstaršie počujúce deti, ako aj ich počujúci súrodenci v rodine nepočujúcich rodičov vo väčšine prípadov vyrastajú v nepočujúcej rodine a v počujúcom svete. Nie všetky z nich však vyrastajú aj vo svete Nepočujúcich. Hoci v ňom mnoho z nich vyrastá, navštevujúc kluby a stretnutia Nepočujúcich, stretávajúc pri tom iných Nepočujúcich a hoci viacerí Coda jedinci ţijú od tohto sveta oddelene, kultúra Nepočujúcich je v oboch prípadoch sprostredkovávaná prostredníctvom rodičov. Deti tak častokrát nespoznávajú len jazyk Nepočujúcich, ale osvojujú si aj kultúrne normy, postoje rodičov, pravidlá správania, ktoré ich od ostatných rovesníkov odlišujú. Jedinečnosť svojho rodinného prostredia a svoju odlišnosť si väčšina počujúcich detí nepočujúcich rodičov začne uvedomovať po nástupe do školy. Nástup do školy však neprináša len intenzívnejší kontakt so svetom počujúcich a odkrývanie špecifickostí nepočujúcej rodiny. Niektoré problémy ţivota počujúcich detí nepočujúcich rodičov sa na tomto mieste len začínajú. Obdobie školskej dochádzky totiţto predstavuje radu kaţdodenných situácii, povinností a ťaţkostí, do ktorých sa sluchové postihnutie rodičov dieťaťa viac, či menej premieta. Ako napríklad ovplyvňuje fakt, ţe rodičia sú sluchovo postihnutí, vzťahy dieťaťa s jeho spoluţiakmi, či postoje pedagógov k nemu? Kto s dieťaťom rieši domáce úlohy, prípravu na vyučovanie? Kto chodí na rodičovské zdruţenia? Chodí vôbec z nepočujúcich rodičov niekto? Vedia vôbec pedagógovia, spoluţiaci, či rodičia spoluţiakov, ţe dieťa má rodičov so sluchovým postihnutím? Vedia pedagógovia v beţných školách, ţe takáto situácia môţe nastať a sú pripravení riešiť situácie, ktoré sú špecifické a súvisia práve s odlišnou rodinou? Na tieto otázky nie sme na tomto mieste schopní jednoznačne odpovedať. Práve preto ako aj vzhľadom na vyššie uvedené zistenia a závery zahraničných výskumov je podľa nášho názoru potreba záujmu o túto skupinu detí s ich rodičmi v inkluzívnom poňatí vzdelávania zrejmá. Príspevok prezentuje čiastočné výsledky Grantu UK/269/2011 Coda dieťa ako dieťa so špeciálnymi výchovno-vzdelávacími potrebami, problém inkluzívneho vzdelávania? Príspevok je súčasťou grantovej úlohy KEGA č. 119UK-4/2011 Špeciálnopedagogická andragogika, nová špecializácia v systéme špeciálnej pedagogiky, v rovine teoretickej i aplikačnej. Literatúra ADAMS, S. Characteristics of the Coda experience in 21st-century contemporary culture. In BISHOP, M., HICKS, S. L. (ed.) Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington : Gallaudet University Press, ISBN s BAKER, A., VAN DEN BOGAERDE, B. Code-mixing in signs and words in input to and output from children. In PLAZA-PUST, C. MORALES-LÓPEZ, E. (ed.) Sign Bilingualism: Language development, interaction, and maintenance in sign la.nguage contact situations. Amsterdam: John Benjamins Publishing Co., s. ISBN BECKER, A Hearing Students with Deaf Parents. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: BELKOVÁ, V. Školská integrácia. 1. vyd. Banská Bystrica: UMB Pedagogická fakulta, s. ISBN BISHOP, M. HICKS, S. L. (ed.) Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington : Gallaudet University Press, s. ISBN BISHOP, M. HICKS, S. L. Coda Talk: Bimodal discourse among hearing, native singers. In BISHOP, M. HICKS, S. L. (ed.). Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington : Gallaudet University Press, ISBN s BISHOP, M. HICKS, S. Orange Eyes: Bimodal Bilingualism in Hearing Adults from Deaf Families. In Sign Language Studies. [online]. 2005, r. 5, č. 2 [cit ]. Dostupné na internete: BRACKENBURY, T.- RYAN, T.- MESSENHEIMER, T. Incidental Word Learning in a Hearing Child of Deaf Adults. [online]. [cit ]. Dostupné na internete:

69 BULL, T. H.Ripleys believe it or not about coda. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: BULL, T. H. Deaf Family Issues: CODAS and Identity. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: BULL, T.H. BELDON, E. PICKELL, B. Deaf parents with hearing children. In GOODSTEIN, H. (ed.) The Deaf Way II Reader. Perspectives from the second international conference on Deaf culture. Washington: Gallaudet University Press, ISBN , s CALLSEN, L. CODA Children Of Deaf Adults: One Woman Three Cultures. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: CASTRO, R. CODA: Family, Community and Responsibility. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: CLARK, K. Comunnication and parenting issues in families with deaf parent and hearing children. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: CONNOR, M. J. The hearing child of deaf parents. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: Connor-M.J.-The-Hearing-Child-of-Deaf-Parents- October-2004.pdf. Convention on the right of ressons with disabilities [online][cit ]Dostupné na internete: Dohovor o právach osôb so zdravotným postihnutím oznámenie č. 317/2010 Z.z [online]. [cit ]. Dostupné na internete: EMMOREY, K. et al. Bimodal Bilingualism. In BISHOP, M. HICKS, S.L. (ed.) Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington: Gallaudet University Press, ISBN s EMMOREY, K. et al. Bimodal Bilingualism: Code-blending between Spoken English and American Sign Language. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: GAVELČÍKOVÁ, S. Vývoj mluvené řeči u slyšících dětí z neslyšících rodin. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: kat=novinky&cclaut=328&cclkat=&cclser=22&cclte. GROSJEAN, F. Bilingualism, biculturalism, and deafness. In International Journal of Bilingual Education and Bilingualism. [online]. 2010, r.13, č.2. s [cit ]. Dostupné na internete: HADJIKAKOU, K. The Experiences of Cypriot Hearing Adults With Deaf Parents in Family, School, and Society. In Journal of Deaf Studies and Deaf Education. [online]. 2010, r. 14, č. 4, s [cit ]. Dostupné na internete: HÁJKOVÁ, V. STRNADOVÁ, I. Inkluzívní vzdělávaní. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN HARLAN, L. Ethnicity, Ethics, and the Deaf-World. In Journal of Deaf Studies and Deaf Education. [online]. 2005, r. 10, č. 3, s [cit ]. Dostupné na internete: HICKS, N. Deaf parents and hearing children: No problem. In Lincoln Journal Star (Nebraska). [online]. [cit ]. Dostupné na internete: e6cb7fbf86a9.html. HOFFMEISTER, R. Border Crossings by Hearing Children of Deaf parents: The Lost History of Codas. In DIRKSEN, H. BAUMAN, L. (ed.) Open your eyes, Deaf Studies Talking. Minnesota: University of Minnesota Press, ISBN s LAWSON, A. M. Exploring the experiences of culturally deaf parents who are raising hearing children : Dizertačná práca. [online]. Washington, DC: Department of Psychology Gallaudet University, [cit ]. Dostupné na internete: LECHTA, V. et al. Základy inkluzívni pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN LEIGH, I. W. et. al. Deaf/hearing Cultural Identity Paradigms: Modification of the Deaf Identity Development Scale. In Journal of Deaf Studies and Deaf Education. [online]. r. 3, č.4, s [cit ]. Dostupné na internete: LEONHARDT, A. - GRÜBER, B. Vývin reči počujúcich deti, ktoré majú sluchovo postihnutých rodičov. In Effeta. ISSN , 2000, r. 10, č. 3, s.11-13; č.4, s

70 LUKÁČOVÁ, J. Rozvoj řeči slyšícího dítěte v nešlišící rodině : Bakalárska práca, [online]. Brno: PF MU, 2009.[cit ]. Dostupné na internete: MATHER, S. ANDREWS, J. F. Eyes over ears: The development of visual strategies by hearing children of deaf parents. In BISHOP, M. HICKS, S.L. (ed.) Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington: Gallaudet University Press, ISBN s MISTRÍK, E. Pojmy pouţívané v multikultúrnej výchove. In ŠOLTÉSOVÁ, K. (ed.) Multi-kulti na školách. [online]. [cit ]. Dostupné na: ka_2kapitolaa4.pdf. MURPHY, J. - SLORACH, N. The language development of pre-preschool hearing children of deaf parents. In International Journal of Language & Communication Disorders. [online]. 1983, r. 18, č. 2, s [cit ]. Dostupné na internete: PICHLER, CH. D. et. al Conventions of sign and speech transcription of child bimodal bilingual corpora in ELAN. In Language, Interaction and Acquisition. [online]. 2010, r. 1, č.1, s [cit ]. Dostupné na internete: PIZER, G.B. Sign and Speech in Family Interaction: Language Choices of Deaf Parents and their Hearing Children : Dizertačná práca. [online]. Austin: University of Texas, [cit ]. Dostupné na internete: https://www.lib.utexas.edu/etd/d/2008/pizerd98059/pizerd98059.pdf. POŢÁR, L. Integrácia jednotlivcov s rozličným druhom postihnutia do beţných škôl. In KRATOCHVÍLOVÁ, E. et. al Úvod do pedagogiky. 1. vyd. Trnava: Pedagogická fakulta Trnavskej univerzity v Trnave, ISBN s PRESTON, P. Mother father deaf: CODA identities. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: PRESTON, P. Deaf parents with teenage children. In GOODSTEIN, H. (ed.) The Deaf Way II. Reader.Perspectives from the second international conference on Deaf culture. Washington : Gallaudet University Press, ISBN , s PRESTON, P. Mother Father Deaf, Living between sound and silence. Cambridge, MA: Harvard University Press, s. ISBN PREVOS, P. Cultural Identity. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: REDLICH, K. Slyšící dítě hluchých rodičů : Bakalárska práca. [online]. Praha: FF UK, [cit ]. Dostupné na internete: RIGO, J. Kultúra Nepočujúcich. [online]. [cit ]. Dostupné na: SACHS, J. BARD, B. JOHNSON, M. L. Language learning with restricted input: Case studies of two hearing children of deaf parents. In Applied Psycholinguistic. [online]. [cit ]. Dostupné na: nals?frompage=online&aid= SAVILLE, E. E. A study of self-concept issues in hearing children of deaf adults (CODAS) : Dizertačná práca. [online]. Michigan: School of Education Andrews Univesity, [cit ]. Dostupné na internete: AStudyOfSelfConceptIssuesInHearingChildrenOfDeafAdultsCODAS. SHIELD, A.. Idelogical Conflict at Group Boundaries: The Hearing Children of Deaf Adults. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: professionals-working-with-codas-and-deaf-families. SCHLEIF, S. L. Exploring emotion development of hearing children with deaf parents: A qualitative study : Dizertačná práca. [online]. San Diego: Alliant International University, [cit ]. Dostupné na internete: SCHIFF, N. B. VENTRY, I. M. Communication Problems in Hearing Children of Deaf Parents. In Journal of Speech and Hearing Disorders. [online]. 1976, r. 41, s [cit ]. Dostupné na internete: SCHMIDTOVÁ, M. Faktory ovplyvňujúce kvalitu integrovaného/inkluzívneho vzdelávania ţiakov so sluchovým postihnutím v základných školách. 1. vyd. Bratislava : Vydavateľstvo IRIS, s. ISBN SINGLETON, J. - TITTLE, M. D. Deaf parents of hearing childrens. [cit ]. Dostupné na internete: SŦKALOVÁ, M. Špecifiká vo výchove a komunikácii v rodinách počujúcich detí a nepočujúcich rodičov : Diplomová práca, Bratislava: PdF UK, 2007.

71 ŠTEFÁNIK, J. Jeden človek, dva jazyky. Dvojjazyčnosť u detí - predsudky a skutočnosť. Bratislava: Academic Electronic Press, 2000, 146s. ISBN TARCSIOVÁ, D. Nepočujúci rodičia s počujúcimi deťmi Aká je táto rodina a čo potrebuje. In Rodina subjekt odbornej starostlivosti pomáhajúcich profesií. Zborník príspevkov z medzinárodnej konferencie. [online]. Bratislava: PdF UK, 2010a, s [cit ]. Dostupné na internete: TARCSIOVÁ, D. Rodičia s postihnutím a ich nepostihnuté deti problém špeciálnej pedagogiky? In e- Pedagogium, č.2, 2010c. [online]. ISSN s [cit ]. Dostupné na internete: TOOHEY, E. N. Phonological development in hearing children of deaf parents. In Honors scholar theses. [online] [cit ]. Dostupné na: talcommons.uconn.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1150&context=srhonors_theses. VANČOVÁ, A. Školská integrácia ţiakov s postihnutiami a narušeniami - aktuálny stav a perspektívy. Integrované a inkluzívne vzdelávanie. In Pedagogica specialis, 2002., roč. XXI, s VAN DEN BOGAERDE, B. BAKER, A. Bimodal language acquisition in Kodas. In BISHOP, M. HICKS, S.L. (ed.) Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington: Gallaudet University Press, ISBN s VIŠŇOVSKÝ, E. Ľudská prirodzenosť a kultúrna identita. [online]. [cit ]. Dostupné na internete: VOJTECHOVSKÝ, R. Úvod do kultúry a sveta Nepočujúcich. Vybrané pasáţe. Bratislava: Myslím centrum kultúry Nepočujúcich, ISBN [online]. [cit ]. Dostupné na internete: WARD, A. The psycho-social impact on hearing children of deafness in their primary caregiver : Dizertačná práca. [online]. Auckland: Auckland University of Technology, [cit ]. Dostupné na internete: 3564D5AC8341?sequence=3. WILHELM, A. Sociolingvistic aspects of the communication between hearing children and deaf parents. In BISHOP, M. HICKS, S. L. (ed.) Hearing, Mother Father Deaf. Hearing people in deaf families. Washington: Gallaudet University Press, ISBN s Zákon č. 245/2008 Z.z. o výchove a vzdelávaní (školský zákon) a o zmene a doplnení niektorých zákonov. [online] [cit ]. Dostupné na internete: %20novela%20390_2011.pdf.

72 VÝZVY A PRÍLEŢITOSTI PRE PODPORU POHYBOVEJ AKTIVITY U DOSPELÝCH OSÔB SO SLUCHOVÝM POSTIHNUTÍM CHALLENGES AND OPPORTUNITIES FOR PROMOTING PHYSICAL ACTIVITY AMONG DEAF ADULTS PaedDr. Silvia ŠUVEROVÁ, Ph.D. Ústav špeciálnopedagogických štúdií, Pedagogická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave, Račianska 59, Bratislava, Slovenská republika, Abstrakt: Pravidelná pohybová aktivita je dôleţitou súčasťou ţivota jednotlivcov všetkých vekových kategórií. Avšak aj napriek vedecky podloţeným dôkazom o jej pozitívnych účinkoch na zdravotný stav jednotlivca, je jej úroveň stále aţ kriticky nízka. Podobný trend môţeme pozorovať i u skupiny osôb so sluchovým postihnutím. Mnohí autori poukazujú na fakt, ţe jednotlivci so sluchovým postihnutím môţu mať niţšiu úroveň pohybovej aktivity a telesnej zdatnosti ako počujúci. Táto skutočnosť však môţe byť spôsobená skôr environmentálnymi faktormi, ako špecifickými fyziologickými faktormi súvisiacimi s hluchotou, prípadne komunikačnou a informačnou bariérou. V prezentovanom príspevku sa zameriavame na problematiku podpory pohybovej aktivity u dospelých osôb so sluchovým postihnutím. Nazdávame sa, ţe je to problematika mimoriadne dôleţitá, nakoľko títo jednotlivci môţu byť v dôsledku informačnej bariéry vo vyššej miere ohrození nadváhou a obezitou a z toho vyplývajúcimi zdravotnými komplikáciami. Abstract: Regular physical activity is an important part of life for individuals of all ages. The research clearly indicates that virtually all individuals, including those with disabilities, can gain health benefits from regular physical activity, but the level of physical activity is still extremely low and decline rapidly with increasing age. Several studies have found that individuals with hearing impairments demonstrate lower level of physical activity and fitness than their hearing peers. That could be often caused by environmental factors rather than specific physiological factors associated with deafness, or communication and information barriers. The purpose of this paper is to present key points of an intervention programme to promote physical activity of adults with hearing impairments, because they may be at greater risk of overweight and obesity, than their hearing peers. Kľúčové slová:obezita, pohybová aktivita, bariéry, podpora pohybovej aktivity, sluchové postihnutie, dospelosť Key words: obesity, physical activity, barriers, promoting physical activity, hearing disability, adulthood Dnešná doba prináša do ţivota človeka obrovské mnoţstvo zmien, najmä čo sa týka mnoţstva príleţitostí k pohybovej aktivite. A tak v odvekom spore medzi vita activa a vita contemplativa, víťazí konzumne pasívny ţivotný štýl, ktorý všeobecne zniţuje pohybovú prosperitu a receptívne deformuje oblasť ľudského preţívania (Hošek, Jansa & Minaříková, 2002). Nedostatok pohybu sa tak stáva jedným z kľúčových problémov ľudstva v postindustriálnej spoločnosti, čoho nepriamym dôkazom je i rastúci problém boja s obezitou (Larsen et. al., 2004, Bradley, McMurray, Harrel & Deng, 2000; Dowda, Ainsworth, Addy, Saunders & Rinner, 2001). ktorú by sme mohli označiť ako novodobú pandémiu, ktorá zachvátila celý svet. Jedná sa o chorobu, ktorá vzniká z dôsledku energetickej nerovnováhy a energetický výdaj je niţší ako príjem. Deti trpiace týmto ochorením majú, ako uvádza Galloway (2007, s. 7), vyššiu pravdepodobnosť k vzniku degeneratívnych ochorení, majú niţšiu mieru sebadôvery, horšie prospievajú v škole a neskôr sú menej úspešné v ţivote. Obezita je teda sprevádzaná psychosociálnymi komplikáciami, najmä nízkym body image, nízkou sebaúctou a kultúrnou stigmatizáciou (Dietz, 1998; Tiggemann, 2001). Podľa najnovších údajov OECD (2012), ţije v rozvinutých krajinách viac ľudí s nadváhou ako kedykoľvek predtým. Ba čo viac, do roku 2020 môţu v niektorých členských krajinách trpieť nadváhou, alebo obezitou, viac ako dvaja z troch ľudí. Podobné údaje prinášajú i výsledky dotazníka EHIS (European Health Interview Survey, 2009), kde v rámci devätnástich členský štátov Európskej únie variuje podiel obezity u dospelej populácie medzi 8 23,9 % u ţien a 7,6 24,7 % u muţov. U oboch pohlaví bol najniţší výskyt obezity v roku 2008/2009 v Ru-

73 munsku (8 % u ţien a 7,6 % u muţov), Taliansku (9,3 % a 11,3 %), Bulharsku (11,3 % a 11,6 %) a Francúzsku (12,7 % a 11,7 %). Naopak krajiny s najvyšším počtom obyvateľov trpiacich obezitou boli Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska (23,9 %), Malta (21,1 %), Litva (20,9 %) a Estónsko (20,5 %) u ţien a u muţov to boli krajiny Malta (24,7 %), Spojené kráľovstvo Veľkej Británie a Severného Írska (22,1 %), Maďarsko (21,4 %) a Česká republika (18,4 %). Na území Slovenskej republiky trpí nadváhou 35,7 % obyvateľov a obezitou 15,1 % obyvateľov. Interpohlavné rozdiely a rozdiely z hľadiska veku uvádzame v nasledujúcom grafe. Graf 1: Populácia SR podľa indexu BMI. Zdroj: EHIS 2009 Európske zisťovanie o zdraví Bratislava: Štatistický úrad SR ISBN (online). Na základe týchto okolností, ale i v súlade s Bielou knihou Komisie z 30. mája 2007 o stratégii riešenia zdravotných problémov súvisiacich s výţivou, nadváhou a obezitou v Európe, Globálnou stratégiou pre výţivu, fyzickú aktivitu a zdravie, prijatou 22. mája 2004 na 57. zasadnutí Svetového zdravotníckeho zhromaţdenia, publikáciou Regionálneho úradu WHO pre Európu z roku 2006 s názvom Telesná aktivita a zdravie v Európe: dôkazy pre akciu, Bielou knihou Komisie z 11. júla 2007 o športe, Národným programom prevencie obezity, (2008) a i., naberá pohybová aktivita na svojom význame a preţíva svoje znovuzrodenie, najmä v oblasti výchovy a vzdelávania. Zároveň sa do popredia dostávajú otázky podpory pohybovej aktivity, ktorú chápeme ako systémový nástroj facilitácie behaviorálnych zmien úrovne pohybovej aktivity obyvateľov na individuálnej, komunálnej, regionálnej, národnej i nadnárodnej úrovni, v dôsledku čoho môţe byť chápaná ako i systémový nástroj prevencie hromadných neinfekčných ochorení (Kalman, Hamřík& Pavelka, 2009). Prečo je pohybová aktivita taká dôleţitá? Vhodne indikovaná pohybová aktivita má mimoriadne priaznivý efekt na prevenciu obezity a v kombinácii s diétnym úpravami zohráva dôleţitú úlohu pri jej liečbe. A tak nie je divu, ţe bola a je v centre pozornosti po celé desaťročia. Psychológovia svoju pozornosť zamerali najmä na vnútornú motiváciu jedinca, ktorá je spätá s výberom aktívneho verzus konzumného spôsobu ţivota. Sociológovia vnímali pohybovú, konkrétnejšie športovú aktivitu, ako neoddeliteľnú súčasť socializácie jedinca, najmä v priebehu procesu dospievania. Estetici v pohybe hľadali symbiózu krásy tela v pohybe a športových výkonoch. Pedagógovia svoju pozornosť obracali k školskej telesnej výchove a školským osnovám. Lekári pre zmenu zdôrazňovali dôleţitosť pohybovej aktivity pre zdravie a pri prevencii rizika pred civilizačnými chorobami. A v neposlednom rade filozofi analyzovali a komentovali rôzne aspekty pohybovej aktivity a športu ako sociálneho a kultúrneho fenoménu. Avšak navzdory identickej téme polemík výskumníkov z jednotlivých spomenutých oblastí, nedošlo k ich vzájomnému prepojeniu a vytvoreniu komplexného obrazu o pohybovej aktivite ako takej. Pohybová aktivita je definovaná ako pohyb tela spôsobený kontrakciou kostrového svalstva, ktorého výsledkom je výdaj energie (Caspersen, Powell & Christenson, 1985 s. 126). Pod pojem pohybová aktivita teda patrí akákoľvek činnosť, pri ktorej vykonávame pohyb, či uţ sa jedná o športovanie, záhradkárčenie, upratovanie a iné domáce práce, chôdzu a i.

74 Schéma 1: Zloţky pohybovej aktivit. Zdroj:Teplý, Z. (1995) Zdraví, zdatnost, pohybový reţim. Praha: ČASPV. Pri definovaní pojmu pohybová aktivita, sme narazili na rôznorodosť, z ktorej bolo zjavné zamieňanie si tohto pojmu s cvičením, ktoré je definované ako plánované, usporiadané a opakované pohyby tela vedúce k zlepšeniu resp. udrţaniu jednej alebo viacerých súčastí telesného zdravia (Caspersen, Powell & Christenson, 1985 s. 126), ako i športom. Súčasné ponímanie športu je širokospektrálne a mnohí autori vo svojich definíciách pojednávajú len o výkonnostnom športe. Svatoň (2001, s. 55) pojem šport chápe ako slobodnú pohybovú aktivitu závodného typ, pre ktorú je charakteristická výkonová motivácia. Podobného názoru je i Jirásek (2005), ktorý za jediný zmysel, účel a cieľ športovej aktivity označuje maximálny výkon a víťazstvo v súťaţi. Je teda evidentné, ţe z tohto pohľadu je šport chápaný iba ako závodná pohybová činnosť, zameraná na dosiahnutie maximálneho výkonu, úspechu a obdivu svojho okolia, iné pozitívne výsledky plynúce zo športovania nie sú zohľadnené. Samozrejme týmto nijako neznevaţujeme takéto ponímanie športu a nepopierame ani silu motivácie, ktorá poháňa jedinca k dosiahnutiu merateľných, či subjektívne hodnotených výkonov, na základe ktorých sa môţe porovnať s ostatnými, alebo snaţiť sa o prekonanie samého seba. Iná skupina autorov, ktorá je ovplyvnená Európskou chartou o športe z roku 1992 a Bielou knihou o športe (2007), pod pojem šport zaraďuje celú telovýchovnú realitu, čiţevšetky formy telesnej aktivity, ktorých cieľom je prostredníctvom príleţitostnej, alebo organizovanej činnosti preukázateľne zvýšiť telesnú zdatnosť a duševnú pohodu ľudí, formovať sociálne väzby alebo dosiahnuť výsledky v súťaţiach na všetkých stupňoch. Šport pri správnom chápaní humanizuje jednotlivca, upevňuje zdravie, poskytuje napätie, radosť, relaxáciu, uspokojenie i druţnosť, zároveň napomáha predlţovať aktívny ţivot, stavať si normy, úlohy a ciele. Plní i spoločenské poslanie ovplyvňuje sociálne vyrovnávanie, vzdelanie, výchovu, medzinárodné vzťahy, boj za mier. Môţeme konštatovať, ţe šport sa radí k masovej kultúre alebo ku kultúre voľného času. Zároveň ovplyvňuje celospoločenský ţivot a jeho kultúru televízne programy, zábavu, módne trendy, hygienu, ale aj komunálnu a veľkú politiku. Sociálny a kultúrny ţivot sa jednoducho povedané zošportoval (Grexa, 2006, s. 37). Avšak aj napriek tomu, ţe pojmy ako šport, cvičenie a pohybová aktivita sú definované rôzne, jedno ich spája. A to pohyb. Pohyb, ako uvádza J. Liba (2005, s. 5), je synonymom vývoja, zmeny, symptómom aktivity v duchu Herakleitovského panta rei alebo Sokratovho vytrvalá námaha nás pripravuje na ušľachtilé a dobré činy. Zdravý stav tela je predpokladom zdravého správania sa a uvaţovania. Preto napríklad Aristoteles v Politike hovorí, ţe telo sa má cvičiť prv neţ rozumová schopnosť. Vari hádam najznámejšou teóriou prepojenia telesného a duševného rozvoja, je grécka kalokagathia, ktorá sa stáva cieľom gréckej výchovy. Významu a potrebe pohybu a pohybovej aktivity sa vo svojich prácach venovali i mnohí ďalší filozofi, lekári či učenci ako napr. grécky lekára Hippokrates, ktorý uvádza ţe orgán, ktorý je stvorený pre funkciu musí túto

75 funkciu vykonávať, inak umiera, či Komenský, ktorý hlásal means sana in corpore sano (v zdravom tele zdravý duch), čopretrváva do dnešných čias, aj keď sa zdá, ţe sa na to trochu pozabudlo. Ako sme uţ spomínali, pravidelná pohybová aktivita je dlhodobo povaţovaná za dôleţitú súčasť zdravého ţivotného štýlu. Toto tvrdenie je podopreté vedeckými poznatkami, ktoré potvrdzujú, ţe pravidelná pohybová aktivita koreluje s pozitívnymi zdravotnými benefitmi a tvorí významný prvok nielen pri redukcii rizika obezity, ale i predčasného úmrtia (Carlsson et al., 2006), chronickej obštruktívnej pľúcnej choroby t.j. chronickej bronchitídy a rozdutia pľúc (Aymerich et al., 2007), kardiovaskulárnych ochorení (Bassuk, 2005), hypertriglyceridémie (McCarthy, et al, 2003), hypertenzie, rakoviny hrubého čreva (Meyerhardt, et al., 2006), diabetes (Jeon et al, 2007), osteoporózy, prejavov arteriosklerózy, cerebrovaskulárnych ochorení, výskytu depresívnych stavov (Pate, Pratt, Blair, 1995; Taylor et al., 2002). Okrem spomenutého dochádza v organizme človeka postupne k takým kvalitatívnym zmenám, akoje napr. zlepšenie vitálnej kapacity pľúc, zlepšenie ostatných dychových parametrov (ako je maximálna minútová ventilácia, reziduálny objem, či respiračný kvocient), ďalej dochádza k zlepšeniu ekonomiky dýchania, zníţeniu hodnôt maximálnej pulzovej frekvencie a systolického krvného tlaku pri cvičení a k rýchlejšiemu návratu k pokojovým hodnotám, trvalému zníţeniu pokojovej pulzovej frekvencie, zlepšeniu zásobenia svalov a orgánov krvou a kyslíkom, zlepšeniu citlivosti tkaniva na inzulín, zvýšeniu mnoţstva lipoproteínov s vysokou hustotou (HDL), čím sa následne zniţuje pomer celkového cholesterolu k cholesterolu HDL, zmenšeniu rizika artériosklerózy, zvýšeniu svalovej sily, spevneniu kostí, výraznému zlepšeniu adaptácie na telesný a duševný stres, atď.pohybová aktivita ďalej pozitívne vplýva na vývoj nervovej sústavy, rozvoj kognitívnych funkcií, rozvoj a spresnenie percepčných schopností. Pôsobí na utváranie sebaponímania (self-concept), má pozitívny vplyv pri poruchách spánku, kompenzuje mentálnu záťaţ, je súčasťou terapie mentálnych ochorení, či terapie v resocializačných zariadeniach a pod. (Dovalil et al., 1996). Hodaň (2001) píše, ţe pohybová aktivita zasahuje i do rozumovej oblasti, nie však v zmysle zvýšenia IQ, ale v zmysle schopnosti učiť sa. Brettschneider a Naul (2004)sa pri vysvetľovaní vplyvu pohybovej aktivity na kogníciu človeka odvolávajú na fyziologické mechanizmy organizmu a celkovú zmenu v centrálnej nervovej sústave. Pohybová aktivita zároveň prispieva k poznávaniu sveta, je nositeľkou interakcie človeka s prostredím, je odpoveďou na podnety prostredia, vedie k rôznym spôsobom komunikácie, kreativite, vyrovnanosti, samostatnosti, či koncentrácii. Vyvoláva emocionálne záţitky, ktoré obohacujú osobnosť prekonávaním prekáţok, pestovaním vôľových vlastností a preţívaním radosti. Pôsobí na zvyšovanie sebadôvery, zdravia, sily, energie a príťaţlivosti a pomáha zvyšovať vôľu človeka. Pohybová aktivita so sebou prináša i mimotelesné benefity, ako sú napr. osvojenie si princípov zdravotného ţivotného štýlu, je úzko prepojená s prevenciou fajčenia, uţívania návykových látok, či predčasnou sexualitou, ktorá je často spojená s promiskuitou. Pomocou pohybovej aktivity si človek pestuje schopnosť víťaziť i prijímať poráţku, čím sa stáva spoločensky a profesionálne konkurencie schopnejší (Liba, 2005; Fialová, 2002; Blahutková, 2004; Kaplan, Sallis, Patterson, 1996; Kebza, Komárek, 1996; Dobrý, 2005;). Ako môţeme vidieť pravidelná pohybová aktivita, je základným prejavom ţivota, ako i preventívnym faktorom výskytu civilizačných chorôb, či sociálno-patologických javov. Význam pohybovej aktivity je nepopierateľný, preto by sa mala v ţivote človeka umiestňovať na prvých priečkach hodnotového rebríčka a mala by byť súčasťou jeho ţivotného štýlu. V realite sa však stretávame s opakom, a od roku 1990 záujem o pravidelné športové a telovýchovné aktivity obyvateľstva, výrazne klesá. Dôsledky tohto trendu sa následne prejavujú nielen na úrovni zdravia, pohybových schopností a zručností. Ale ako uvádza Mračnová et al. (2009), majú dopad aj na prehlbujúci sa individualizmus, sebectvo, niţšiu schopnosť sebapoznania, rešpektu a socializácie. V konečnom dôsledku nedostatok pohybu a športu u detí a mládeţe spomaľuje ich duševný vývoj a poskytuje väčší priestor pre negatívne spoločenské javy. Obezita, chuligánstvo, alkoholizmus, drogy i kriminalita sa len výnimočne vyskytujú u mladých ľudí, ktorí aktívne a pravidelne športujú. Prečo podpora pohybovej aktivity u jednotlivcov so sluchovým postihnutím? Zvyšovanie úrovne zdravia občanov, je však len jedným z pozitív pohybových aktivít. Okremspomenutého sa pohybová aktivita významne podieľa i na podpore tolerancie a sociálnejsúdrţnosti, usilujúc sa o oslabovanie neznášanlivosti voči rozličným odlišnostiam,oslabovanie sociálnej exklúzie a prípravu majoritnej populácie na tolerantné spoluţitie. Prostredníctvom pohybovej aktivity je teda moţné posilniť integráciu osôb do spoločnosti a podporiť tak dialóg medzi kultúrami. A to najmä prostredníctvom podpory pocituspolupatričnosti a spoluúčasti. Uvedené platí i u jednotlivcov s postihnutím, o čom svedčí fakt, ţepohybová aktivita, ako prostriedok integrácie, sa stala centrom záujmu mnohých výskumnýchprác. Napr. v zahraničí sa pohybovou aktivitou postihnutých osôb zaoberali Kosma, Cardinal& Rintala (2002), Longmuir & Bar-Or (2000), Tsai & Fung (2005), Palmer &Weber (2006), Stewart & Ellis (1999, 2005), Ellis (2001), Iezzoni, O Day, Killen & Harker (2004),

76 Pollard &Barnett (2009), Guttmannn (1976), Kleining, Mohay (1990), Sadler et al. (2001), Jones, Renger, Firestone, (2005), Jones, Renger & Kang (2007) a iní. V Českej republike saproblematike pohybovej aktivity postihnutých osôb venovala Čurdová (2002), pohybovejaktivite osôb s telesným a zrakovým postihnutím sa venovali Kudláček (2007, 2008), Kudláček, Ješina & Janečka (2009), Kudláček, Ješina & Šterbová (2008), či Machová & Kudláček (2008).Problematikou pohybovej aktivity osôb s mentálnym postihnutím sa zaoberala napr. Válková (2008), pohybovou aktivitou osôb so sluchovým postihnutím a hlucho-slepých osôb sazaoberala Kurková (2010, 2009a, 2009b, 2009c), Štěrbová (2007), Kurková & Sigmund (2010). U nás sa pohybovou aktivitou u postihnutých osôb zaoberala napr. Labudová & Thurzová (1992), Labudová (2004), či Gabľasová (2005). Pohybová aktivita má významné miesto nielen v ţivote intaktnej populácie, ale i v ţivote jednotlivcov so sluchovým postihnutím, nakoľko aj ich sa týka celosvetový trend stúpajúcej prevalencie obezity (Kosma, Cardinal & Rintala, 2002; Labudová, 2004). Graf 2: Prevalencia nadváhy a obezity u vybraných typoch postihnutí *nadváha: BMI = 25,0 30,; mierna obezita: BMI = 30,0 35,0; stredná obezita: BMI = 35,0 40,0; výrazná obezita: BMI = nad 40,0. Zdroj: Weil, E., Wachterman, M., McCarthy, E. P., & et al. (2002). Obesity among adults with disabling conditions. Journal of the American Medical Association, 288(10), Ako môţeme vidieť vo vyššie uvedenom grafe, prevalencia obezity je u jednotlivcov s postihnutím výrazne vyššia, ako u intaktnej populácie (Campbell, Crews & Sinclair, 2002; Liou, Pi-Sunyer & Loferrére, 2002, Weil et al. 2002). Je zaujímavé, ţe aj u sluchovo postihnutých, ktorí majú najmenej zjavných bariér k vykonávaniu pohybových aktivít, je prevalencia obezity vyššia ako u počujúcich. Aj napriek tomu, ţe v prípade stredne ťaţkej obezity je jej výskyt druhý najmenší a v prípade ťaţkej obezity je jej výskyt najniţší spomedzi všetkých jednotlivcov s postihnutím, v oboch prípadoch je však prevalencia obezity, v porovnaní s intaktnou populáciou, minimálne dvojnásobná. Ďalším zaujímavým zistenímje, ţe výskyt nadváhy je u jednotlivcoch s postihnutím, s výnimkou sluchovo postihnutých, niţší ako u intaktnej populácie. Je preto celkom zrejmé, ţe obezita postihuje všetkých jednotlivcov bez ohľadu na vek, pohlavie, zdravotný stav, rasovú či etnickú príslušnosť. Osoby s postihnutím sú však najrizikovejšou skupinou (Liou et al. 2005, Altman, Bernstein, 2008). V súvislosti s vyššie uvedeným je potrebné obezitu chápať ako závaţné ochorenie podieľajúce sa na zhoršovaní kvality ţivota a skracovaní jeho dĺţky. Obezita predstavuje taktieţ závaţný rizikový faktor, ktorý sa podieľa na vzniku a rozvoji celého radu ochorení,ktoré sa zaraďujú pod strešný pojem civilizačné ochorenia. Okrem civilizačných ochorení, ako diabetes mellitus, hypertenzia, poruchy pohybového aparátu a pod., obezita so sebou prináša i mentálne, mechanické, finančné konzekvencie.

77 Schéma 2: moţné konzekvencie vyplývajúce z obezity. Zdroj: Sharma AM. (2010) M, M, M & M: a mnemonic for assessing obesity. In Obesity Reviews, volume 11, Issue 11, pages , ISSN X Obezita je povaţovaná za výsledok interakcie prostredia, v ktorom sú dostupné energeticky bohaté tučné potraviny a súčasne je zníţená pohybová aktivita. Zároveň je pre jednotlivcov s postihnutím pohybová inaktivita prirodzenejšia, ako pre intaktnú populáciu, z čoho vyplýva, ţe v ţivote jednotlivcov s postihnutím, je habituálna pohybová aktivita chýbajúcim elementom (Ponichtera-Mulcare, 1993; Coyle, Santiago, 1995; Healthy People 2010). Rovnako i Longmuir a Bar-Or (2000, citovaní podľa Kurkovej a Sigmunda, 2010) uvádzajú, ţe mládeţ so zrakovým a telesným postihnutím má, v porovnaní s ich intaktnými rovesníkmi, významne niţšiu úroveň habituálnej pohybovej aktivity a rovnaké výsledky sa objavujú i vo výskumoch zameraných na osoby so sluchovým postihnutím. Napr. Dair, Ellis, Lieberman (2006) zistili, ţe u detí so sluchovým postihnutím, vo veku 6 11 rokov, prevyšuje nadváha národný priemer v porovnaní s majoritnou populáciou rovnakého veku a pohlavia. Rovnako i Jansma a French (1994) poukazujú na fakt, ţe deti so sluchovým postihnutím môţu mať úroveň pohybovej aktivity a telesnej zdatnosti niţšiu, neţ u počujúcich. Táto skutočnosť však môţe byť spôsobená skôr environmentálnymi faktormi, ako špecifickými fyziologickými faktormi súvisiacimi s hluchotou (Dummer, Haubenstricker, Steward, 1996), prípadne komunikačnou a informačnou bariérou. Okrem spomenutého mnohí autori poukazujú i na rozdiely, ktoré sa môţu objaviť pri komparácii s intaktnou populáciou a to najmä na: oneskorený motorický vývin (Longmuir, Bar-Or, 2000), problémy s rovnováhou, vyššie percento telesného tuku (Pender, Patterson, 1982; Wiegersman, Van der Velde, 1983; Goodman, Hopper, 1992; Ellis, 2001), vyšší výskyt nadváhy a obezity (Ellis, 2001; Healthy People 2010), problémy s dynamickou koordináciou, rozdiely v reakčnom čase či rýchlosti pohybu (Savelsbergh et al., 1991; Siegel, Marchetti, & Tecklin, 1991; Wiegersma & Van der Velde, 1983; Gheysen, Loots a Waelverde, 2008).

78 Graf 2: Komparácia prevalencie obezity a pohybovej inaktivity jednotlivcov s postihnutím a bez postihnutia. Zdroj: Rimmer, J., Wang, E., Yamaki, K., & David, B. (2010). Documenting disparities in obesity and disability. FOCUS Technical Brief #24. Austin, TX: SEDL. Pohybová aktivita však nie je nástrojom v boji proti obezite, je chápaná nástroj sociálnej integrácie a preto by sa mala stať, ako uvádza Guttmann (1976), hybnou silou, ktorá pomôţe postihnutým osobám nájsť, alebo obnoviť vlastný vzťah k svetu, ktorý ho obklopuje a tým i k svojmu uznaniu čoby rovnocenného a plnoprávneho občana. Vzhľadom k tomu je dôleţité upozorniť na fakt, ţe pre niektorých jednotlivcov s postihnutím je účasť na pravidelných pohybových aktivitách problematická. A preto je podpora pohybovej aktivity u jednotlivcov s postihnutím mimoriadne dôleţitá. Odporúčania pre podporu pohybovej aktivity u dospelých sluchovo postihnutých Rešpektujte špecifické potreby jednotlivcov s postihnutím. Aktivity by mali vychádzať z potrieb jednotlivcov s postihnutím a mali by zohľadňovať ich psychosociálne a environmentálne prostredie. Jednotlivé aktivity by mali byť plánované v úzkej spolupráci s odborníkmi z danej oblasti, ale i s jednotlivcami s postihnutím, pretoţe oni najlepšie vedia, čo potrebujú. Pokúste sa dosiahnuť odporúčanú úroveň pohybovej aktivity, ktorá by mala byť prispôsobená jednotlivcom s postihnutím (Svetová zdravotnícka organizácia odporúča minimálne 30 minút pohybovej aktivity strednej intenzity, kaţdý deň v týţdni) a zaraďte špecifické cvičenia (napr. u sluchovo postihnutých cvičenia zamerané na rozvoj rovnováhy, dynamickej koordinácie, percepčno-motorických schopností, stabilita postoja a pod.). Vytvorte vhodné podmienky a moţnosti pre jednotlivcov s postihnutím, aby mali prístup k pravidelnej účasti na pohybových aktivitách, spoločenských vzťahom a zmysluplnému vyuţívaniusvojho voľného času. Jednotlivé aktivity plánujte v bezpečnom a priateľskom prostredí. Je potrebné eliminovať riziká a minimalizovať moţnosť úrazu, vzniku nepríjemných pocitov, diskriminácie a zároveň je potrebné podporovať rozvoj spolupatričnosti, sebavedomia a pod. A v neposlednom rade snaţte sa prekonať, prípadne minimalizovať bariéry, ktoré bránia jednotlivcom s postihnutím účasti na pravidelnej pohybovej aktivite (THENAPA II, HEALTH EDUCATION AUTHORITY 1997). Na jednej strane sa jedná o bariéry spôsobené samotným charakterom postihnutia (druh, typ a pod.). Napríklad typickým príkladom je prístup jednotlivcov so sluchovým postihnutím k informáciám o zdravom ţivotnom štýle (to znamená i o potrebe pravidelnej pohybovej aktivity), ktorý je vzhľadom k typu a stupňu postihnutia značne limitovaný. Títo jednotlivci majú kvôli komunikačnej bariére zníţenú moţnosť získať informácie len tak z počutia. Obdobné problémy sa môţu objaviť vzhľadom k nízkej úrovni čitateľskej gramotnosti. Nie je preto prekvapujúce, ţe sa u jednotlivcov so sluchovým postihnutím často objavujú misinterpretácie informácií ohľadom zdravého ţivotného štýlu (Anderson, Fox, 1988; Peinkofer, 1994). Na druhej strane sú to bariéry externé, pod ktorými M. Kalman, Z. Hamřík a J. Pavelka (2009) chápu bariéry fyzické, legislatívne a mentálne. V rámci fyzických bariér sa jedná predovšetkým o architektonické bariéry, ktoré znemoţňujú mobilitu jednotlivcov s postihnutím (i keď to platí skôr pre jednotlivcov s telesným, prípadne zrakovým postihnutím). Legislatívne bariéry predstavujú

79 a vymedzujú limity, v ktorých je moţná participácia v rôznych oblastiach ţivota. A medzi mentálne bariéry patrí napríklad postoj (či názor), ţe jednotlivci s postihnutím nemajú právo (dôvod), na to aby sa zúčastňovali pohybových aktivít. Často sa môţe jednať o neznalosť problematiky zo strany verejnosti, ale i odborníkov (Kalman, Hamřík & Pavelka, 2009). Medzi moţné bariéry môţeme ešte zaradiť i bariéry socioekonomické, pretoţe mnohí postihnutí jednotlivci ţijú na hranici chudoby, alebo sú závislí na pomoci napr. rodinných príslušníkov (Barnes, 1991; Berthoud, Lakey & McKay, 1993; Martin & White, 1988). Majú obmedzené moţnosti zamestnania, pričom niektorí autori dokonca uvádzajú, ţe u jednotlivcov s postihnutím je aţ štvornásobne vyššia pravdepodobnosť, ţe budú nezamestnanými (Trades Union Congress, 1995; Davis, 1995). Majú niţší príjem a vysoké ţivotné náklady, čo v mnohom jednotlivca obmedzuje viac, ako samotné postihnutie (Martin, Meltzer & Eliot, 1988, Masse, 1994). Literatúra ALTMAN, B., & BERNSTEIN, A. (2008). Disability and health in the United States, Hyattsville, MD: National Center for Health Statistics. ANDERSON, R.C. & FOX, R.A. (1988). Health education and developmentally disabled. In: Journal of the multihandicapped person, 1(4): AYMERICH, J.G. et al.(2007). Regular Physical Activity Modifies Smoking-related Lung Function Decline and Reduces Risk of Chronic Obstructive Pulmonary Disease. In: American Journal of respiratory and Critical care Medicine, vol. 175, p ISSN X BARNES, C. (1991). Disabled People in Britain and Discrimination: A Case for Anti-Discrimination Legislation London: Hurst and Co. in association with the British Council of Organisations of Disabled People. BASSUK, S. & MANSOS, J. A. E. (2005). Epidemiological evidence for the role of physical activity in reducing risk of type 2 diabetes and cardiovascular disease. In: Journal of Applied Physiology., vol. 99, p ISSN BERTHOUD, R., LAKEY, J. & McKAY, S. (1993) The Economic Problems of Disabled People. London: Policy Studies Institute. BLAHUTKOVÁ, M. et al. (2004). Kapitoly ze sportu. Brno: MU, 200 s., ISBN BRADLEY, C., McMURRAY, R., HARRELL, J., & DENG, S. (2000). Changes in common activities of 3rd through 10th graders: the CHIC study. In: Medicine and Science in Sports and Exercise, 32(12): ISSN BRETTSCHNEIDER, W. D. & NAUL, R. (2004). Final report on young people s lifestyles and sedentariness. An analysis of the role of sport in the context of education and as a means of restoring the balance. (Report for the European Commission-Directorate-General for Education and Culture). Germany : University of Paderborn, Brochure with THENAPA II Recomendations [online]. [cit ]. Dostupné na: CAMPBELL, V. A., CREWS, J. E., & SINCLAIR, L. (2002). State-specific prevalence of obesity among adults with disabilities Eight states and the District of Columbia, In: Morbidity and Mortality Weekly Report, 51(36), CARLSSON, S. (2006). Low physical activity and mortality in women: Baseline lifestyle and health as alternative explanations. In: Scandinavian Journal of Public Health, vol. 34, p , ISSN CASPERSEN, C. J., POWELL, K. E. & CHRISTERSON, G. M. (1985). Physical activity, Exercise and physical fitness. Public Health Reports, vol.100, p ISSN COYLE, C.P., & SANTIAGO, M.C. (1995). Aerobic exercise training and depressive symptomatology in adults with physical disabilities. In: Archives of Physical Medicine and Rehabilitation, vol. 76, ČURDOVÁ, J. (2002). Volnočasové pohybové aktivity osob s postiţením. In HODAŇ, B. Volný čas a jeho současné problémy: sborník příspěvků přednesených na vědeckém symposiu v Olomouci, ve dnech 20. a 21. května Olomouc : Hanex. ISBN DAIR, J., ELLIS, M. K., & LIEBERMAN, L. J. (2006). Prevalence of overweight among deaf children. American Annals of the Deaf, 151 (3): DAVIS, A. (1995). Hearing in Adults; Whurr Publications. DIETZ, W. H. (1998). Health consequences of obesity in youth: Childhood predictors of adult disease. In: Pediatrics, 101(3): ISSN DOBRÝ, L. (2005) Rizika rané sportovní specializace. In: Tělesná výchova a sport mládeţe, 71 (8): 2-4. ISSN

80 DOVALIL, J., CHOUTKA, M., SVOBODA, B. & TEPLÝ, Z. (1996). Tělesná výchova a sport na přelomu století. In: Sborník referátů Tělesná výchova a sport na přelomu století. Praha: FTVS Univerzity Karlovy, p DOWDA, M., AINSWORTH, B.E. ADDY, C.L., SAUNDERS, R. & RINNER, W. (2001). Environmental influence, physical activity and weight status in 8 to 16 year olds. In: Archives of Pediatrics & Adolescent Medicin (155): ISSN DROBNÝ, Ľ. (2008). Tělesná výchova a sport mládeţe v roce. In: Tělesná výchova a sport mládeţe, 74 (1): 2-5. ISSN DUMMER, G. M., HAUBENSTRICKER, J. L. &STEWART, D. T. (1996). Motor skill performances of children who are Deaf. In: Adapted physical Activity Quarterly, 13(4): ELLIS, K. (2001). Influences od parents and school on sport participation and fitness levels of deaf children. In: Palaestra, no. 4, p European Health Interview Survey (2009) Bratislava: Štatistický úrad SR [online]. [cit ]. Dostupné na: Socialne_statistiky/EHIS_2009/ehis_2009_verzia_pre_portal-su-sr.pdf. ISBN FIALOVÁ, L. (2002). Psychika a sport české dospělé populace. In: Sport a kvalita ţivota. Praha: Univerzita Karlova, ISBN GABĽASOVÁ, S. (2005). Porovnanie pohybových a funkčných schopností sluchovo postihnutých ţiakov so ţiakmi zdravej populácie v priebehu roka. In : Zborník z 11. ročníka celoslovenského kola ŠVA. Banská bystrica: Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, ISBN X GALLOWAY, J. (2007). Děti v kondici. Praha: Grada. ISBN GHEYSEN, F., LOOTS, G. & VAN WAELVELDER, H. (2008). Motor development of deaf children with and without cochlear implants. In: Journal of Deaf Studies and Deaf Education, 13(2): GOODMAN, J., & HOPPER, C. (1992). Hearing impaired children and youth: A review of psychomotor behavior. In: Adapted Physical Activity Quarterly. vol. 9, GREXA, J. (2006). Šport a kvalita ţivota historické paralely. In: Sport a kvalita ţivota. Zborník článkov z medzinárodnej konferencie. Brno: Fakulta sportovních studiímasarykovej univerzity, 8 s. ISBN HEALTH EDUCATION AUTHORITY (1997). Active for life: Promoting physical activity with people with disabilities. [online]. [cit ]. Dostupné na: org.uk/nicemedia/documents/ act4life_disabil.pdf HODAŇ, B. (2000). Tělesná kultura - sociokulturní fenomén (východiska a vztahy). 1.vyd. Olomouc : UP, ISBN HOŠEK, V., JANSA. P. & MINAŘÍKOVÁ, D. (2002). Obraz sportu v očích české dospělé populace (18-45 let). In: Sport a kvalita ţivota. Praha: Univerzita Karlova v Praze. ISBN IEZZONI, L. I. et al. (2004). Communicating about health care: Observations from persons who are deaf or hard of hearing. In: Annals of Internal Medicine, 140(5): JANSMA, P. &FRENCH, R. (1994). Special Physical Education. Englewood Cliffs, NY: Prentice Hall. JEON, CH. Y. et al. (2007). Physical Activity of Moderate Intensity and Risk of Type 2 Diabetes. In: Diabetes Care.,vol.30, p ISSN JEŠINA, O. &KUDLÁČEK, M. (2009). Aplikované pohybové aktivity v integrované školní tělesné výchově I. In : Tělesná výchova a sport mládeţe, 75(2): JEŠINA, O. &KUDLÁČEK, M. (2009). Aplikované pohybové aktivity v integrované školní tělesné výchověii. In: Tělesná výchova a sport mládeţe, 75(2): JIRÁSEK, I. (2005). Filosofická kinantropologie: setkání filosofie, těla a pohybu. Olomouc: Univerzita Palackého, 356 s. ISBN JONES, E., RENGER, R. &KANG, Y. (2007). Self-efficacy for health-related behaviors among deaf adults.in : Research in Nursing and Health, vol. 30, p JONES, E., RENGER, R. &FIRESTONE, R. (2005). Deaf community analysis for health education priorities. In: Public Health Nursing, vol. 22, p KALMAN, M. HAMŘÍK, Z. & PAVELKA, J. (2009) Podpora pohybové aktivity pro odbornou veřejnost. Olomouc : ORE institut, 172 s. ISBN KAPLAN, R. M., SALLIS, J. F. & PATTERSON, T. L. (1996). Zdravie a správanie človeka. Bratislava: SPN. KEBZA, V. & KOMÁREK, L. (1996) Pohyb a relaxace. Praha: SZÚ, ISBN KLEINING, D. &MOHAY, H. (1990). A comparison of the health knowledge of hearing.impaired and hearing high school students. In: American Annals of Deaf, vol. 135, p KOPŘIVOVÁ, J. & KOPŘIVA, Z. (1997). Vyrovnávací cvičení. Brno : SPA, 1997 KOSMA, M., CARDINAL, B. J. &RINTALA, P. (2002). Motivating individuals with disabilities to be physically active. In :Quest, vol. 54, p

81 KUDLÁČEK, M. et al. (2007). Aplikované pohybové aktivity pro osoby s tělesným postiţením. Olomouc: UP v Olomouci. KUDLÁČEK, M., JEŠINA, O. & JANEČKA, Z. (2009). Paralympijské vzdělávací programy. In: Tělesná kultura, 3(1): KUDLÁČEK, M., JEŠINA, O. & ŠTĚRBOVÁ, D. (2008). Integrace ţáka s tělesným postiţením v kontextu školní tělesné výchovy. In : Speciální pedagogika, 18(3): KUDLÁČEK, M., SHERIRILL, C. &VÁLKOVÁ, H. (2002). Components/indicators of attitudes toward inclusion of students with physical disabilities in PE in the ATIPDPE instrument/scale for prospective Czech physical educators. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Gymnica, 32(2):35-40 KURKOVÁ, P. & SIGMUND, E. (2010). Tělesná výchova a preference volnočasových aktivit u ţáku se sluchovým postiţením. In: Tělesná kultura, vol 33, no. 1. KURKOVÁ, P. (2009a). Dimenze emočních reakcí v tělesné výchově u ţákŧ se sluchovým postiţením v prostředí běţné školy. In: Česká kinantropologie, 13(4): KURKOVÁ, P. (2009b). Role tělesné výchovy a mimoškolních pohybových aktivit u ţákŧ se sluchovým postiţením z hlediska zdravého ţivotního stylu. In: FRANIOK, P. & KOVÁŘOVÁ. R. (Eds.), Rovné příleţitosti v edukaci osob se speciálními potřebami. Ostrava: Ostravská univerzita. KURKOVÁ, P. (2009c). Výchova k aktivnímu pohybovému reţimu u ţákŧ se sluchovým postiţením [CD]. In: 2nd international conference Health Education and Quality of Life. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity. LABUDOVÁ, J. (1992). Teória a didaktika zdravotnej telesnej výchovy: Vybrané kapitoly. Bratislava : Univerzita Komenského. 102 s. LABUDOVÁ, J. (2004). Pohybová výkonnosť 12 aţ 14-ročných ţiakov so zrakovým postihnutím. In: Acta Facultatis educationis physicae Universitatis Comenianae, Bratislava : Univerzita Komenského, s ISBN LARSEN, P. et. al. (2004). Barriers to physical activity - Qualitative data on caregiver-daughter perceptions and practices. In: American Journal of Preventive Medicine., 27 (3): ISSN LIBA. J. (2005). Pohyb a zdravie. In: Zborník z 11. vedecko-pedagogickej konferencie škôl podporujúcich zdravie Prešovského a košického kraja. Prešov. LIOU, T. H., PI-SUNYER, F. X., & LAFERRÉRE, B. (2005). Physical Disability and Obesity. In: Nutrition Reviews, 63(10), LONGMUIR, P. E. & BAR-OR, O. (2000). Factors influencing the physical activity levels of youths with physical and sensory disabilities. In: Adapted Physical Activity Quarterly, vol. 17, p MACHOVÁ, I. &KUDLÁČEK, M. (2008). Sport pro osoby s tělesným postiţením (atletika vozíčkářŧ). In Medicina Sportiva Bohemica et Slovaca, 17(4): MARTIN, J. & WHITE, A. (1988). The Financial Circumstances of Disabled Adults Living in Private Households. London: Her Majesty s Stationary Office MARTIN, J., MELTZER, H., ELIOT, D. (1988). The Prevalence of Disability Amongst Adults, OPCS Survey of Disability, Report 1. London: Office of Population Censuses and Surveys MASSE, B. (1994). The Commission on Social Justice: Disabled People and Social Justice. London: Institute for Public Policy Research, p. 13 MEYERHARDT, J. A., et al. (2006). Physical Activity and Survival After Colorectal Cancer Diagnosis. In: Journal of Clinical Oncology, vol. 24, p , ISSN MRAČNOVÁ, M. (2009). Olympijské festivaly detí a mládeţe Slovenska. Bratislava: Slovenský olympijský výbor. PATE, R. R., PRATT, M. & BLAIR, S. N. et al. (1995). A recommendation from the Centers for Disease Control and Prevention and the American College of Sports Medicine. In: The Journal of the Medical Association, 1995; 273 (5): ,. ISSN PEINKOFEN, J.R. (1994). HIV education for the deaf a vulnerable minority. In: Public health reports, 10(3): PENDER, R. H., & PATTERSON, P. E. (1982). A comparison of selected motor fitness items between congenitally deaf and hearing children. In: The Journal for Special Educators, 18(4): POLLARD, R. Q. &BARNETT, S. (2009). Health-related vocabulary knowledge among deaf adults. In : Rehabilitation Psychology, 5(2): PONICHTERA-MULCARE, J Exercise and multiple sclerosis. In: Journal of Medicine and Science in Sports and Exercise 25(4): RIMMER, J., WANG, E., YAMAKI, K., & DAVID, B. (2010). Documenting disparities in obesity and disability. FOCUS Technical Brief #24. Austin, TX: SEDL.

82 SADLER, G. R. et al. (2001). Bringing health care information to the deaf community. In: Journal of Cancer education, vol. 16, p SHARMA, AM. (2010). M, M, M & M: a mnemonic for assessing obesity. In: Obesity Reviews, volume 11, Issue 11, pages , ISSN X SIEGEL, J. C., MATCHETTI, M., & TECKLIN, J. S. (1991). Age-related balance changes in hearing-impaired children. In: Physical Therapy, vol. 71, STEWART, D. A. &ELLIS, M. K. (1999). Physical education for deaf students. In : American Annals of the Deaf, vol. 144, p STEWART, D. A. & ELLIS, M. K. (2005). Sports and the deaf child. In: American Annals of the Deaf, vol. 150, p SVATOŇ, V. (2001). Tradiční a nové sporty a pohybové aktivity mládeţe a dospělých. In: Česká kinantropologie, 1, s. 55. ISSN ŠTĚRBOVÁ, D. (2007). Pohybové aktivity v ţivotě dětí s hluchoslepotou. Olomouc: Univerzita Palackého. TAYLOR, W. C., SALLIS, J. F. & DOWDA, M. (2002). Activity patterns and correlates among youth: Differences by weight status. In Pediatric Exercise Science, vol. 14, p ISSN TEPLÝ, Z. (1995) Zdraví, zdatnost, pohybový reţim. Praha: ČASPV TIGGEMANN, M. (2001). The impact of adolescent girls life concerns and leisure activities on body dissatisfaction, disordered eating, and self-esteem. In: The Journalof Genetic Psychology, 162 (2): ISSN TRADES UNION CONGRESS (1995). Civi/ rights for disab/ed peep/e. London: TUC TSAI, E. &FUNG, L. (2005). Perceived constraints to leisure time physical activity participation of students with hearing impairment. In : Therapeutic Recreational Journal, vol. 39, p U.S. Department of Health and Human Services. (2002). Healthy people 2010: Understanding and improving health (2nd ed.). [online]. [cit ]. Dostupné nawww.healthypeople.gov/2010/publications/ VÁLKOVÁ, H. (2008). Komunikace a mentální postiţení. In: KURKOVÁ, P. (Ed.), Nevidíme, neslyšíme, nechodíme, přesto si však rozumíme I. Olomouc: Univerzita Palackého. WEIL, E., WACHTERMAN, M. & McCARTHY, E. P. et al. (2002). Obesity among adults with disabling conditions.in: Journal of the American Medical Association, 288(10): WIEGERSMAN, P.H., & VAN DER VELDE, A. (1983). Motor development of deaf children. In: Journal of Child Psychology; Psychiatry. and Allied Disciplines, vol. 24, Príspevok je súčasťou grantovej úlohy KEGA č. 119UK-4/2011 Špeciálnopedagogická andragogika, nová špecializácia v systéme špeciálnej pedagogiky, v rovine teoretickej i aplikačnej.

83 Problematika osob se zrakovým postiţením

84 PROJEVY STÁRNUTÍ JAKO DETERMINANTY VÝUKY PROSTOROVÉ ORIENTACE A SAMOSTATNÉHO POHYBU AGING AS A DETERMINANT OF EACHING SPATIAL ORIENTATION AND INDEPENDENT MOVEMENT Mgr. Lenka MITRYCHOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Anotace: Příspěvek se zabývá problematikou stárnutí v kontextu výuky PO SP u osob se získaným postiţením zraku, které se pohybují na hranici končícího produktivního věku a stáří. Zaobírá se moţnými vlivy somatických změn z hlediska biopsychosociálních faktorů při stárnutí jedince. Diverzita jednotlivých projevů a důsledků stárnutí i jejich kombinací je pro kaţdého stárnoucího jedince individuální, to má za následek potřebu uzpůsobení přístupů těmto determinujícím kritériím. Posláním příspěvku je přiblíţit moţné faktory somatického stárnutí a postihnutí faktorů stárnutí v kontextu získaného zrakového postiţení, jejich stratifikaci a zjištění míry vlivu na moţnosti samostatného pohybu a výuky prostorové orientace u osob se získaným zrakovým postiţením v pozdně dospělém a seniorském věku. Článek vychází z probíhajícího výzkumného šetření mezi osobami se získaným zrakovým postiţením a lektory PO SP, které je součástí disertační práce autorky. Klíčová slova: Zrakové postiţení, pozdní dospělost, stáří, tělesné omezení, psychické vlivy, sociální faktory. Abstract: This paper deals with aging in the context of teaching orientation and mobility people with acquired visual impairments that come within the productive age and ending age. Explores the possible effects of somatic changes in terms of biopsychosocialfactors in aging individuals. Diversity of manifestations and consequences of aging and their combinations for each individual has resulted in the need to adapt these approaches to these groop of visual impaired people. Somatic aging factors obtained in the context of visual impairment, their stratification and determine the degree of influence on the possibility of independent movement and spatial orientation are important for working witj eldery visual impaired persons. Article is based on ongoing research survey among persons with acquired visual impairments and teachers of orientation and mobility, which is part of the author s theses. Keywords: Visual impairment, late maturity, senior age, physical limitations, psychological factors, social factors. Civilizační vývoj, péče zaměřená na prevenci chorob a zdravý ţivotní styl jsou soudobé trendy, jejichţ následkem se zvyšuje prŧměrný věk obyvatelstva a současně se prodluţuje délka ţivota. Tyto počiny jsou jistě chvályhodné, nicméně bezprostředně s nimi vyvstává otázka, kterak řešit problematiku podpory a pomoci stárnoucím osobám, jelikoţ stáří v sobě nese jistou křehkost, zranitelnost a mnohé obtíţe související s opotřebováním organismu. Mezinárodně diskutované téma kvalita ţivota počítá s úspěšným stárnutím jako aktivním procesem seberealizace lidského potenciálu, byť na sklonku své ţivotní dráhy. A tedy míra soběstačnosti a samostatnosti je předpokladem k jeho uskutečnění. Stárnutí je pojem, který mŧţeme vymezit z několika hledisek. Mŧţeme na něj nahlíţet z hlediska biologického, popisujícího involuční proměny organismu, kdy podle Langmeiera a Krejčířové dochází ke změnám: ve struktuře a funkcích organismu, které podmiňují jeho zvýšenou zranitelnost a pokles schopností a výkonnosti jedince, a jeţ kulminují v terminálním stadiu a ve smrti. Z pohledu časového bychom mohli povaţovat stárnutí v širším slova smyslu jako celoţivotní proces s počátkem v narození jedince (Kalvach a kol., 2004, Stuart Hamilton 1999). Stárnutí se projevuje také velmi individuálně a stav funkčnosti organismu nemusí korespondovat s kalendářním věkem, jemuţ z hlediska norem společnosti připisujeme určité sociální postavení a očekávané chování.

85 Mnohem přesnější z hlediska projevŧ stárnutí povaţujeme funkční věk, představující souhrn charakteristik biologických, psychologických a sociálních a vyjadřuje míru soběstačnosti, sociální a psychické zdatnosti. Stárnutí je provázeno klesající fyzickou aktivitou, zhoršujícími se senzomotorickými a paměťovými dovednostmi a v neposlední řadě změnou statusu jedince ve společnosti. Zmíněný fakt umocňuje skutečnost, o které se prozatím v těchto řádcích nemluvilo a to je souvislost věku a vzniku zrakového postiţení. Kuchynka (2007) uvádí, ţe aţ 82% slepých osob je starších 50 let. Nárŧst počtu osob se získaným zrakovým postiţením má přímou souvislost se zvyšující se kvalitou ţivota, nárŧstem populace a zvyšováním délky ţivota. Zmíněný autor uvádí, jako nejčastější příčiny vzniku zrakového postiţení na prvních místech kataraktu, glaukom, věkem podmíněnou makulární degeneraci, opacity rohovky jako následek rŧzných onemocnění, diabetickou retinopatii, tedy postiţení zraku související s věkem a projevy stárnutí. Situace jedince, který přichází z produktivního období do fáze spojené z rolí seniora je umocněna faktem postiţení. Výskyt zrakového postiţení, v pozdějším věku, v rámci přirozeného procesu stárnutí, je naprosto jedinečnou situací, která výrazně ovlivňuje zpŧsob dosavadního ţivota jedince, jenţ do té doby ţil jako vidící. Jelikoţ zrakové postiţení výrazně ovlivňuje jedincovu schopnost samostatného pohybu, prostorové orientace, jednou z klíčových úloh procesu rehabilitace, bude znovunabytí soběstačnosti, tak aby se mohl opět podílet na všech aspektech ţivota. Tento trend dle Willama, Wienera a kol. (2010) reaguje na nárŧst počtu starších lidí se získaným postiţením a jejich touhu proţívat plnohodnotný ţivot i přes fakt postiţení. Právě výuka prostorové orientace a samostatného pohybu dle Wienera (2006) představuje návyky, které zdokonalují přirozené schopnosti zrakově postiţeného člověka a díky jejich zvládnutí, lze dosáhnout vysoké úrovně mobility a tedy i soběstačnosti, moţnosti účastnit se na společenském dění. Willam, Wiener a kol. (2010) současně poukazují na skutečnost, ţe se nárŧst počtu osob se získaným postiţením zraku v postproduktivním věku, přímo úměrně navýšil i počet zájemcŧ o výuku prostorové orientace a samostatného pohybu (orientation&mobility O&M), z nichţ mnozí našli uspokojení ve stávajících kurzech a moţnostech výuky O&M, jiní vyţadovali alternativní úpravy stávajících metod, adekvátní jejich potřebám. V USA tak vznikl program National Aging Program of the American Foundation for the Blind, jehoţ součástí je i tréninkový manuál, obsahují informace o získaných zrakových handicapech, alternativních přístupech a péči k takto postiţeným osobám. V dnešní době je u nás výuka prostorové orientace běţnou součástí výuky na školách pro zrakově postiţené. Rovněţ existují vyškolení instruktoři i výuková zařízení prostorové orientace pro dospělé, pracující podle dŧkladně propracované metodiky, ve které je pečlivě zpracována a dořešena technické stránky výuky. Nicméně otevřeným problémem zŧstává individualizace přístupŧ k jedincŧm se zrakovým postiţením, zaměřená nejen na rozdílnosti z hlediska věkových projevŧ. Tento článek poukazuje na vlivy procesu stárnutí z hlediska somatických změn organismu. V kontextu s metodami výuky prostorové orientace a samostatného pohybu (PO SP), jako prostředku rehabilitace a znovunabytí samostatnosti, u osob se získaným postiţením zraku, které se pohybují na hranici končícího produktivního věku a stáří, se zaobírá moţnými vlivy jednotlivých projevŧ a dŧsledkŧ stárnutí tělesných funkcí i jejich kombinacemi jako determinujícími kritérii, která je potřeba zohlednit při výuce PO SP. Příspěvek vychází z probíhajícího výzkumného šetření mezi osobami ve věku 50 let a výše se získaným postiţením zraku, které dle současné klasifikace věkových period spadají do kategorií pozdní dospělosti a stáří (srov. Vágnerová, 2000; Švancara, 1978; Mülpachr (2004); Alan, 1989) a v tomto textu budou označeni osoby se získaným zrakovým postiţením v období pozdní dospělosti a začínajícího stáří, stárnoucí osoby, osoby nacházející se na hranici produktivního a postproduktivního věku, eventuálně senioři, pokud se bude jednat zejména o skupinu osob starších 60 let. Dopad situace, náročnost a vyrovnání se s ní je vysoce individuální a má úzkou souvislost osobností jedince, jeho profilovými charakteristikami, schopností pruţně reagovat na nové ţivotní situace a stresové vlivy, čili akceptací zrakové vady. Vágnerová (2002) rozděluje období po výskytu postiţení z hlediska vyrovnání se s touto situací do tří fází: fáze latence neboli nedostatečné informovanosti jedinec je zpravidla ještě přesvědčen, ţe se uzdraví, coţ mŧţe být zpŧsobeno nedostatečnou informovaností, ţe ztráta je trvalá, fáze pochopení traumatizující reality jedinec akceptuje informaci, ţe jeho stav je neměnný, z počátku mŧţe projevit neochotu k ţivotu, postupně se začíná smiřovat s novou situací fáze postupné adaptace - období učení se ţivotu s postiţením, postupná orientace v prostředí. V podobném duchu pak Čálek (1992) rozčleňuje čas od faktu vzniku zrakového postiţení do období, kdy je jedinec v počátečním šoku, po něm následuje dle autora období reaktivní deprese, spojený s truchlením a nebezpečím ztráty zájmu o ţivot. Akceptace vady vrcholí jejím pasivním přijetím a přechází dle autora do třetího období reorganizace, tedy momentu, kdy postiţený jedinec jeví zájem o osvojení si dovedností vedoucí k znovu nabití samostatnosti.

86 Jak uvádí Jesenský (2007) podstatné, z hlediska přijetí postiţení, je také časové hledisko vzniku zrakového postiţení z hlediska progrese, jelikoţ pozvolná ztráta zrakového vnímání je přijímána odlišně a pŧsobí jako dlouhodobý stresový faktor oproti náhlé ztrátě zraku. Vzhledem k okolnostem, ţe situaci jedince nelze popsat pouhým výčtem projevŧ stárnutí a dŧsledkŧ postiţení, vzniká nová dimenze propojující vlivy stáří s omezeními zrakového vnímání, kdy v rámci bio psychosociálních změn v lidském ţivotě není vţdy zcela moţné odlišit přirozené pochody těla od projevŧ nemoci či postiţení. Navíc se, jak uvádí Willam, Wiener a kol. (2010), kteří se odkazují na výzkum Bierrena (1959), skupina osob v seniorském věku vykazuje více rozdílností neţ podobností a to z hlediska projevŧ stárnutí a tedy i míře samostatnosti. Ta mŧţe jedince jevit jako mnohem mladšího, neţ je jeho kalendářní věk. Při hledání východisek pro nalezení optimálního přístupu k osobám v období pozdní dospělosti a počátečního stáří budou tedy funkčnost a aktivita jedním z rozhodujících faktorŧ míry a zpŧsobu intervence nejen při výuce POSP. Na vymezení vlivu stárnutí z hlediska projevŧ a dŧsledkŧ na ţivot jedince je moţné nahlíţet v rŧzných souvislostech. Jedná o nezvratné změny v orgánech a funkcích, které postihují tělesnou stránku i psychiku jedince. Míra a projev degenerativních změn je dána jedincem samotným, genetickými dispozicemi, ţivotním stylem, ale úlohu zde také hraje prostředí, ve kterém se vyskytuje. Oproti biologické regresi mŧţeme stárnutí vnímat z hlediska sociálního prostředí, v němţ je jedinec začleněn a plní v souvislosti se získaným sociálním statusem řadu rolí. A rovněţ bychom se měli zajímat o s věkem související proměny psychiky jedince. Jednotlivé aspekty se tedy projevují na fyzické (tělesné, psychické, emocionální) a sociální úrovni, mají individuální projevy a dŧsledky. Dopady stárnutí na tělesnou psychickou strukturu (jednotlivé orgány, jejich funkce), na schopnosti organismu a popis nejfrekventovanějších onemocnění typických pro období stáří společně se sociálními proměnami ţivotních rolí jsou klíčové pro snahu postihnout somatický proces stárnutí v co nejširším moţném pohledu z hlediska jeho následkŧ, které mohou pŧsobit komplikace při výuce POSP. Stárnutí také provázejí pro toto období typická onemocnění dle Willama, Wienera a kol. (2010), kteří se opírají o statistiku Federal Interagency Forum on Aging Related Statistics (2006) je lidem ve věku nad 65 let nejčastěji diagnostikován (podle pořadí výskytu): vysoký krevní tlak, artritida, srdeční obtíţe, rakovina, diabetes, mozkové příhody, rozedma plic. Současně autoři uvádějí, ţe tyto osoby mají problémy se sluchovým, zrakovým vnímáním, ztrátami paměti, a potýkají se s depresí. Pro úspěšnost výuky PO SP je tedy potřeba zohlednit i vlivy onemocnění. Z hlediska pozorovatele je stárnutí organismu nejvíce patrné na fyzionomii těla (vrásky, zmenšení postavy, pomalost pohybŧ) a opotřebení a degeneraci jednotlivých orgánŧ a tělesných struktur, coţ s sebou přináší také vyšší riziko onemocnění a úrazŧ. Stárnutí se projevuje nejčastěji sníţením či omezením funkce pohybového aparátu. Lidské tělo je provázaný komplexem, projevy stárnutí orgánŧ se odráţí na jejich funkci a rovněţ ovlivňují psychiku dotyčného. Stáří orgánových soustav se obecně projevuje jako opotřebování tělesných systémŧ. Organismus je nucen svŧj výkon zvyšovat na úkor záloţní rezervy, coţ sniţuje výdrţ a dlouhodobou výkonnost a také odolnost vŧči chorobám. Zvyšuje se riziko nádorových onemocnění, zpomaluje se hojení ran apod. U pohybového aparátu dochází v dŧsledku stárnutí k úbytku svalové a kostní hmoty. Častým onemocněním je tzv. osteoporóza, čili řídnutí kostí, jenţ představuje závaţnou komplikaci při banálních úrazech s aţ fatálními následky. Mŧţe se podle Dylevského (1990) projevit také v páteři, jako atrofie meziobratlových plotének. Atrofie svalŧ spolu s porušením jejich inervace ve stáří je progresivní a její místo zastupuje tuková tkáň. Projevem je změna hmotnosti, sníţení procent funkčních tkání a celková proměna zastoupení látek v organismu, např. sníţení objemu vody. Degenerace kloubních chrupavek provázená tvorbou kostních výrŧstkŧ tzv. artróza kloubŧ, které omezuje jejich hybnost, je zpŧsobena opotřebováním a přetěţováním kloubŧ, např. těţkou prací nebo vrcholovým sportem, ale mŧţe být zpŧsobena také nadváhou, nesprávným drţením těla, či nedokonalým srŧstem zlomených kostí. Jedná se tedy o vlivy umocněné věkem, kdy nedostačující látková výměna, nesprávný ţivotní styl jsou následkem opotřebování kloubŧ. Dochází ke špatné a pomalé chŧzi, shrbení postavy, bolestem páteře a končetin, zmenšení tělesné výšky i délky kroku. Popsané změny kosterní a svalové soustavy jedince omezují v pohybových aktivitách a schopnosti provádět jednotlivé činnosti komplexně (např. omezení pohybu, bolestivost a komplikace v prostorové orientaci zpŧsobené zrakovým postiţením, odkazují takto handicapovaného jedince k zvýšené míře podpory při výkonu činností běţného dne. Následně se omezení promítají také do sebeobsluţných činností (samostatnost, chŧze, vedení domácnosti) a mŧţe vést aţ k upoutání na lŧţko a závislosti na okolí. Zmíněné pak mŧţe být umocněno a komplikováno vlivem zrakového postiţení. Pro výuku PO SP je třeba zohlednit pohybové moţnosti lokomoční, v dŧsledku omezení artrózou kloubŧ, osteoporózou, poklesem svalové hmoty apod., jakoţ i překáţky zpŧsobené odkázaností na pohyb s berlemi či opěrnou holí apod.

87 Výkonnost kardiovaskulárního systému v dŧsledku opotřebení srdeční pumpy, zúţení cév zanášením, ucpáním či fyziologickým poklesem elasticity (ateroskleróza) vede ke sníţením objemu přečerpané krve a tím i zhoršenému zásobování tkání krví se ţivinami a kyslíkem s následkem rizika infarktových, cévním mozkovým příhod a vysokého krevního tlaku. Po prodělaném infarktovém stavu je nutné, aby se jedinec nevystavoval extrémním situacím a naopak aby se věnoval adekvátnímu pohybu a zdravému ţivotnímu stylu. Tato specifika je tedy nutné zohlednit i v případě výuky prostorové orientace v dŧsledku kombinace srdečních komplikací a zrakového postiţní. Zátěţ kardiovaskulárního systému, vysoký krevní tlak klade na osoby nároky na změnu dosavadního zpŧsobu ţivota. Přitěţující vliv zrakového postiţení mŧţe pŧsobit jako stresový faktor, např. dezorientace a nejistota z pohybu v novém prostředí, vede zvyšování tlaku krve a tím negativně ovlivňuje zdravotní stav jedince. Stárnutí trávicího traktu souvisí s výţivou a ţivotosprávou. Kromě nutriční hodnoty přijímaných potravin je podstatné i jejich zpracování. U stárnoucích osob se mŧţe projevovat překyselení ţaludku, plynatost, zácpa, či naopak prŧjmová onemocnění, alergické reakce, problémy s polykáním (dysfagie), chybějící chrup k dostatečnému rozmělnění potravy, diabetes, onemocnění tlustého střeva, slinivky, ţlučníku apod. Onemocnění metabolismu nutí jedince přijmout opatření pro zmírnění nebo odstranění negativních následkŧ zmiňovaných dysfunkcí trávicí soustavy. Vlivem zrakového postiţení dotyčné osoby se stává celý postup náročnějším, jak pro osobu postiţenou, tak pro pečující okolí a velmi často mŧţe vést aţ k naprosté odkázanosti. Při výuce PO SP předpokládáme určitou míru mobility, která je ovlivněna stavem pohybového aparátu, tedy i jeho výţivou. Z výše uvedených změn tělesných struktur má dostatečný přísun energie vliv na pohyblivost jedince. Zdravá ţivotospráva pomáhá předcházet negativním vlivŧm civilizačních onemocnění, a tedy v uţším významu podstatným faktorem ovlivňujícím výuku PO SP. Pokud bychom šli hlouběji do dŧsledkŧ některých onemocnění trávicího traktu, měli bychom také počítat s jedincem, který má zaveden boční vývod produktŧ metabolismu, čili je omezen v pohybu a toto se promítne také do jeho moţností při výuce PO SP. Stárnoucí osobě souběţná komplikace onemocnění vylučovací soustavy (inkontinence, prostatická onemocnění, ledvinová selhání, močové kameny) a získaného zrakového postiţení výrazně omezuje moţnosti mobility. Zavedený katetr, nutnost nošení plen je lidsky náročnou situací, ovlivňující nejen jedincovu moţnost samostatnosti a soběstačnosti, ale také pocit intimity. S touto skutečností musíme počítat i při výuce prostorové orientace. Osoby mohou častěji pociťovat potřebu jít na toaletu, případně jim mŧţe být nepříjemný pohyb s plenami apod. Projevem stárnutí dýchacího aparátu je pokles vitální kapacity plic, tzv. krácení dechu, člověk zadýchává, mohou se přidat komplikace plicními onemocněními, kašlem, alergickými onemocněními, astmatem, rozedmou plic. Dechové obtíţe omezují jedince při pohybu v prostoru. Výuka prostorové orientace bude muset dechové schopnosti klienta zohlednit. Vyhraněnou, ale ne nemoţnou situací mŧţe být i klient odkázaný na příjem kyslíku z dýchacího přístroje. Značných změn zaznamenává i nervový systém. Spolu s ostatními orgány atrofuje i mozek, sniţuje se jeho hmotnost, počet nervových buněk a nervových přenašečŧ, tzv. neurotransmiterŧ postupně s věkem klesá. Uvedené vede k prodlouţení reakční doby. Stárnoucí jedinec si pokles své aktivity mŧţe uvědomovat a pomalejší výkonnost v něm mŧţe vzbuzovat nepříjemné pocity. Současně s omezením mozkových funkcí mŧţe být postiţena i oblast porozumění, komunikace aj. Hledisko pomalejších reakcí musíme zohlednit i při realizaci jednotlivých krokŧ výuky prostorové orientace. Bohuţel se mezi typickými projevy stárnutí kromě úrazŧ a traumatických stavŧ řadí cévní mozková příhoda (CMP). Dle Kalvacha (1997) se jedná o akutní stav typický loţiskovým nebo povšechným poškozením funkcí mozku v dŧsledku poruchy mozkového krevního oběhu s variabilními následky dle oblasti poškození. Mŧţe mít za následek ochrnutí končetin, poruchy hybnosti, drţení končetin s pokrčením v lokti, ohnutím a stočením zápěstí dovnitř a sevření ruky v pěst. Patrné znaky shledáváme i v řeči. Projevují se špatnou výslovností (dysartrie) nebo zhoršenou vyjadřovací schopností (expresivní afázie) či omezením schopnosti porozumět (receptivní afázie). Závaţnost těchto onemocnění spočívá velmi často i ve změnách nálad, chování, dezorientací v čase i prostoru, depresí a moţnou kombinací s epilepsií. Mezi degenerativní onemocnění nervového systému řadíme Alzheimerovu chorobu, která se projevuje postupnou demencí (horší pamatování nového, ztrácení věcí, přechodnou časovou i prostorovou dezorientací) a Parkinsonova chorobu, jenţ zpŧsobuje postupnou ztrátu ovládání pohybŧ těla. Projevy těchto onemocnění se postupně stupňují aţ do situace, kdy je osoba odkázána na péči okolí, pro neschopnost plnění úkolŧ denní rutiny, neschopnost poznat rodinu, přátele. Častou komplikací jsou těţké poruchy chování, záchvaty zlosti, agresivity a zmatenosti. Osoba se zrakovým postiţením a s diagnózou CMP či degenerativních onemocnění centrální nervové soustavy typu Alzheimerovy demence či Parkinsonovy choroby se bude potýkat s problémy (nejen) ve výuce prostorové orientace, ale celkově bude narušena její integrita, schopnost komunikace, jelikoţ se projevy obou postiţení navzájem umocňují.

88 Kanadský časopis Neuropsychologie (2009), pojednává o ohroţení obyvatel ve věku nad 65 let, rizikem úrazu v dŧsledku pádu. Prokázána je souvislost s vizuálním vnímáním v levém zorném poli, kdy deficity zpŧsobené specifickými, neuropsychickými omezeními vizuálně-prostorové pozornosti, zvyšují riziko pádu a mají značný vliv na koordinaci a prostorovou orientaci stárnoucího jedince. Obdobně Willam, Wiener a kol. (2010) uvádějí, ţe dle statistik Národního centra pro zdraví z roku 2006 je úraz pádem nejčastější příčinou smrti osob starších 65 let. Projevem stárnutí je i pokles smyslového vnímání, sníţením výkonnosti jednotlivých smyslových orgánŧ jsou smysly méně citlivé na podněty. Proto je třeba u starších při komunikaci s nimi nutno zřetelně artikulovat a zmírnit řečové tempo. Kumulace vlivŧ spojených se sníţenou reaktivitou v dŧsledku změn nervového systému, omezením sluchového vnímání a ztrátou zraku je závaţným faktem, komplikujícím konformitu osobnosti, uvádějícím do pocitŧ zmatenosti a beznaděje. Pro okolí nejen v rámci výuky Po SP vede k potřebě vzájemné spolupráce, hledání společných moţných cest k porozumění a dorozumění se. Při práci s osobou se získaným zrakovým postiţením ve věku pozdní dospělosti a začínajícího stáří je potřeba zohlednit a to nejen v rámci výuky prostorové orientace, řadu involučních projevŧ organismu. Mnoho z nich se kumuluje spolu s vlivem zrakového postiţení a o to výrazněji jedince omezuje v pohybu, samostatnosti, komunikaci. Nepopiratelný vliv biopsychosociální integrity člověka, má za následek, ţe tělesné změny ovlivní psychické rozpoloţení kaţdého jedince a také jeho sociální zařazení. Pro stárnoucí osoby se získaným zrakovým postiţením nepředstavuje komplikaci pouhé vyrovnání se s fakty stárnutí a ztráty zraku. Tato skupina osob je velmi silně ovlivněna i rizikem sociální exkluze, představující v praktickém ţivotě s nevstřícné podmínky a postoje majoritní společnosti. V duševním stárnutí se prolínají vlivy biologického věku mozku i celého těla s vlivem zkrácené ţivotní perspektivy, změněného vzhledu a dalších společenských faktorŧ, které s sebou věk nese, a které determinují duševní involuci (Říčan, 2006, s. 337). Schopnost samostatně se pohybovat, orientovat se v prostředí i zpŧsobilost adekvátně uchopit informaci a vyuţít ji jsou nesporné předpoklady pro soběstačnost kaţdého jedince. Získané zrakové postiţení omezuje jedince v samostatnosti a orientaci v prostředí. Východiskem je výuka PO SP, která by měla napomoci k znovunabytí zrakovým postiţením ztracených schopností. Posláním tohoto článku bylo nastínit moţné vlivy somatických projevŧ stárnutí manifestující se jako omezení mobility, lokomoce, orientace a komunikace osob se získaným postiţením v období pozdní dospělosti a stáří, které je v rámci individuálních i interpersonálních odlišností kaţdého jedince je pro úspěšnou výuku PO SP u těchto osob nutno respektovat. Snaha najít určitá specifika skupiny osob se získaným postiţením v postproduktivním věku, které je zohlednit při poskytování pomoci a péče jsou náplní probíhajícího výzkumného šetření. Literatura ASCHERMANN, M. et al. Kardiologie I. a II. díl. Praha: Galén, ISBN DYLEVSKÝ, I., TROJAN, S. Somatologie. Praha: Avicenum, ISBN ČÁLEK, O., Z. HOLUBÁŘ, J. CERHA, J. Vývoj osobnosti zrakově těţce postiţeného. Společnost nevidomých a slabozrakých v ČR. Praha, Achát, HYCL, J., VALEŠOVÁ, L. Atlas oftalmologie. 1. vyd. Praha: Triton, ISBN KALVACH, Z. Úvod do gerontologie a geriatrie. Praha: Karolinum, 1997, s ISBN KALVACH, Zdeněk a Zoltán MIKEŠ. Základní pojmy stáří, gerontologie a geriatrie In KALVACH, Z., Z. ZADÁK, R. JIRÁK et al. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004, s. 47. ISBN KALVACH, Z, Aktivní stáří, geriatrická křehkost a technická pomoc In Sborník z konference Gerontotechnologie a technologie pro handicapované směr budoucnosti. Praha: MPSV, KUCHYNKA, P. a kol. Oční lékařství. 1. vyd. Praha: Grada, ISBN NAGAMATSU, S. L., T. Y. L LIU AMBROSE, P. CAROLAN, C.T. HANDY. Are impairements in visual spatial attention a critical faktor for increased falls risk in seniors? An event potential study. Canada: Elsevier: Neuropsycholologia, Volume 47, Issue 13, November 2009, s , ISSN: MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s ISBN: POŢÁR, L. Základy psychologie ľudí s postihnutím. 1 vyd. Trnava: Typi Universitatis Tyrnavienis, ISBN STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, ISBN WIENER, P. Prostorová orientace a samostatný pohyb zrakově postiţených. Praha: Avicenum, WIENER, P. Prostorová orientace zrakově postiţených. Praha: Institutrehabilitace zrakově postiţených, Univerzita Karlova, FHS, ISBN

89 WILLIAM, R., P. WIENER, L. R. WELSH, B. B. BLASCH. Foundatin of orientatin and Mobility, 3rd edidion, Volume 1: History and Theory, AFB Press, ISBN WILLIAM, R., P. WIENER, L. R. WELSH, B. B. BLASCH. Foundatin of orientatin and Mobility, 3rd edidion, Volume 2: Instructional Strategies and Practical Applications, AFB Press, ISBN

90 MOŢNOSTI VYUŢITIA IN-SIGHT A STIMULAČNÍHO PROGRAMU KIJKDOOS V PRÁCI CENTRA ŠPECIÁLNO- PEDAGOGICKÉHO PORADENSTVA PRE DETI SO ZRAKOVÝM POSTIHNUTÍM THE POSSIBILITIES OF USING THE INCENTIVE PROGRAM KIJKDOOS FOR AN INFORMATIVE EYESIGHT SCREENING OF PRE-SCHOOL CHILDREN AT CENTRE OF SPECIAL- PEDAGOGICAL COUNSELLING Ondrej NEMÉTH Abstrakt: Príspevok informuje o moţnostiach vyuţitia stimulačného počítačového programu Kijkdoos na orientačné vyšetrenie zraku v rámci špeciálnopedagogickej diagnostiky zrakovo postihnutých detí v predškolskom veku realizovanej centrom špeciálno-pedagogického poradenstva. Test zrakového vnímania In-Sight, ktorý je určený pre tri vekové kategórie detí so zrakovým postihnutím v rozpätí 6 aţ 12 rokov fyzického veku neumoţňuje jeho korektné pouţitie v predškolskom veku. Autor na základe mnohoročných praktických skúseností z práce špeciálnopedagogickej poradni pre deti a ţiakov so zrakovým postihnutím poukazuje na konkrétne moţnosti prepojenia dvanástich poloţiek testu In-Sight s počítačovým stimulačným programom Kijkdoos. Podľa autora príspevku je moţné pre účely orientačného vyšetrenia zraku detí v predškolskom veku, pouţiť aj jednotlivé úlohy a cvičenia Kijkdoos-u. Autor poukazuje na skutočnosť, ţe časti Slabozrakosť a Vnímanie detailu ktorých stimulačné a reedukačné cvičenia vykazujú vysokú variabilitu a sú pre deti mimoriadne atraktívne, majú viac ako 80% prienik s poloţkami testu zrakového vnímania In-Sight. Príspevok prezentuje čiastkové výstupy KEGA č. 118UK-4/2011 Pedagogika postihnutých a znevýhodnených raného a predškolského veku nový systémový prvok špeciálnej pedagogiky v rovine teoreticko-koncepčnej a v rovine aplikačnej (nové študijné programy pregraduálneho a celoţivotného vzdelávania). Abstract: The contribution informs about possibilities of using the incentive program Kijkdoos for an informative eyesight screening of visually impaired pre-school children at centre of special-pedagogical counselling within special-pedagogical diagnostic. Test of visual perception In-Sight, which is intended for three age groups of children with visual impairments in the range of 6 to 12 years of age, does not allow its utilization in pre-school age. The author points out the concrete options for interface of the 12 components / parts of the In- Sight test with the computer stimulating program Kijkdoos. This opinion is based on practical multiyear work experience in special-pedagogical counselling for visually impaired children and pupils. According to the author of the contribution, it is possible to use the various tasks and exercises of Kijkdoos for the purpose of an informative eyesight screening of visually impaired pre-school children. The author points out that stimulative and reeducative exercises in the parts as "Low Vision" and the "Perception of detail" show high variability and are extremely attractive for children. There is more than 80% penetration with the items of the visual perception test In-Sight. The paper presents partial outputs of the project KEGA no 118UK-4/2011. "The pedagogy of the disabled and the disadvantaged of early and preschool age new system element of special padagogy in the theoretical, conceptual and applicational layer (new courses of pregradual and lifelong learning)" Kľúčové slová: Kijkdoos, In-Sight, špeciálnopedagogická diagnostika, zrakové postihnutie, slabozrakosť, zraková stimulácia, centrum špeciálno-pedagogického poradenstva Keywords: Kijkdoos, In-Sight, special pedagogical diagnostics, visual disability, low vision, visual stimulation, center of special-pedagogical counseling

91 Ludíková (2007) povaţuje za cieľ pedagogiky zrakovo postihnutých maximálny moţný komplexný rozvoj osobnosti jednotlivca so zrakovým postihnutím. Parciálne ciele zamerané na dosiahnutie hlavného cieľa vytýčené pre edukačné, resp. terapeuticko-korektívne pôsobenie a intervenciu vychádzajú zo získaných základných diagnostických údajov o jednotlivcovi, pričom presnosť a efektívnosť stanovenia parciálnych cieľov je priamo podmienená mnoţstvom a kvalitou poznatkov o diagnostikovanom dieťati so zrakovým postihnutím. Ak akceptujeme Lechtovo (1995) a Kastelovej (2010) triedenie špeciálnopedagogickej diagnostiky na orientačnú, základnú a špeciálnu, tak v rámci prvej a druhej fázy špeciálnopedagogického procesu má v práci s deťmi so zrakovým postihnutím v predškolskom veku nezastupiteľné miesto práve diagnostika orientačná, ktorou získavame informácie o prítomnosti, resp. vylúčime prítomnosť zrakového postihnutia. Pre prácu špeciálneho pedagóga v centre špeciálnopedagogického poradenstva je podľa Lopúchovej (2011) nevyhnutné poznať, čo a do akej miery dieťa vidí. To znamená, ţe musí vedieť, aký je funkčný zrak dieťaťa - ako slabozraké dieťa dokáţe svoj zrak vyuţívať pre praktický ţivot. Kvalitná, viaczdrojová realizácia orientačnej špeciálnopedagogickej diagnostiky vytvára predpoklady pre úspešné uskutočnenie základnej a špeciálnej diagnostiky a zároveň naznačuje základnú orientáciu intervenčných stratégií v poradenskej práci s dieťaťom so zrakovým postihnutím. Ku kľúčom k úspešnej diagnostike dieťaťa v predškolskom veku, ktoré uvádza Tichá (2008), ako napr. získanie dôvery, rešpekt, vzájomnosť a flexibilita by sme spomedzi niektorých ďalších moţných zaradili na základe našich empirických skúseností predovšetkým motiváciu dieťaťa so zrakovým postihnutím participovať na jednotlivých diagnostických činnostiach. Ochota spolupracovať je u detí so zrakovým postihnutím v predškolskom veku veľmi často úzko spätá s atraktívnosťou jednotlivých činnosti z pohľadu diagnosti-kovaného dieťaťa. Viacročné praktické skúsenosti z práce v špeciálnopedagogickej poradni pre deti a ţiakov so zrakovým postihnutím, počas ktorej sme v rámci špeciálnopedagogickej diagnostiky vyuţívali test In-Sight a nadväzne, na základe výsledkov špeciálnopedagogickej diagnostiky, na zrakovú stimuláciu počítačový program In-Sight, nás priviedli k poznatku, ţe pre deti v predškolskom veku, pre ktoré nie je In-Sight určený, môţeme pre účely orientačnej špeciálnopedagogickej diagnostiky vyuţívať aj program Kijdoos. K týmto záverom nás priviedli najmä skutočnosti, ţe a) tak, ako pre intaktné deti v predškolskom veku, je aj pre deti so zrakovým postihnutím hra ich prirodzenou a spontánnou činnosťou a Kijdoos ich do prostredia hry svojimi jednotlivými úlohami včleňuje, b) v súčasnosti pre veľkú väčšinu detí v predškolskom veku je to práve osobný počítač, ktorý určitým spôsobom predstavuje atraktívne hrové prostredie, v ktorom dieťa prestáva vnímať, ţe je diagnostikované, dokonca chvíľami úplne zabúda na prítomnosť diagnostika a správa sa prirodzene. Konkrétne moţnosti skvalitnenia práce v špeciálnopedagogickej poradni pre deti a ţiakov so zrakovým postihnutím vyplynuli o. i. aj z našej spolupráce s holandskou organizáciou SENSIS, ktorej poslaním je aktívne participovať na starostlivosti, vzdelávaní a servise pre jednotlivcov so zrakovým postihnutím v juţnej časti Holandska. Hlavným cieľom SENSIS-u je úspešná inklúzia detí a mládeţe so zrakovým postihnutím. V tyflopédii špeciálnopedagogická diagnostika vyuţívala po celé desiatky rokov testovacie a stimulačné materiály, ktoré vo svojej odbornej praxi pouţívali oční lekári a psychológovia. Práve vďaka spolupráce s tyflopédmi so SENSIS sme mali moţnosť oboznámiť sa o. i. aj s materiálmi, ktoré do značnej miery zmenili náš zauţívaný pohľad na moţnosti špeciálnopedagogickej diagnostiky a stimulácie zraku detí so zrakovým postihnutím, Prvým z materiálov, ktorý pre potreby tyflopédie vyvinuli špeciálni pedagógovia, je test In-sight, pomocou ktorého je moţné získať pomerne ucelený pohľad na úroveň zrakového vnímania slabozrakého dieťaťa a druhým z materiálov je počítačový program určený na zrakovú stimuláciu Kijkdoos. Test vizuálneho vnímania In-Sight bol vypracovaný na základe dlhoročných praktických skúseností práce so zrakovo postihnutými deťmi a ţiakmi v bývalej Piet Oost School na Huis ter Heide a je zviazaný s menom pani Ide E. Ekkens. In-Sight vyvinul Kráľovský inštitút pre vzdelávanie nevidiacich a slabozrakých detí (The Royal Institute for the Education of Blind and Partially Sighted) ako diagnostickú pomôcku pre vyššie stupne zrakového vnímania skupiny slabozrakých detí vo veku od šiestich do dvanástich rokov s normálnym intelektom. Po prvýkrát bol In-Sight predstavený vo forme posteru na konferencii VISION v roku 1996 v Madride a v roku 1997 bol prezentovaný na prednáške v rámci konferencie ICEVI v Sao Paole. Pomocou In-Sight môţeme zistiť, čo, a ako dieťa vníma vlastným zrakom a ako je schopné pracovať v rozsahu oko ruka. Počítačový stimulačný program Kijdoos, ktorý spracoval autorský kolektív pod vedením Maund van den Meirack (AC-ECC) je z pohľadu obsluhy nenáročný, pričom svojou odbornou úrovňou spracovania prezentuje mnohoročné skúsenosti odborníkov zaoberajúcich sa starostlivosťou o slabozraké deti ako aj deti a mládeţ so zvyškami zraku a poruchami binokulárneho videnia. Kijdoos dokáţe deti získať svojim príťaţlivým grafickým

92 spracovaním, širokou ponukou jednotlivých cvičení a vysokou variabilitou nastavení, ako aj tým, ţe zohľadňuje poţiadavky pedagogiky zrakovo postihnutých, psychológie, a ďalších vedných disciplín. Kijkdoos neposúva dieťa len do relatívne pasívnej obsluhy osobného počítača, ale pri jednotlivých cvičeniach sa správa tak, ako by bol aktívnym partnerom zrakovo postihnutého dieťaťa. Program akoby slovne reagoval na konkrétnu činnosť, zadával úlohy, upozorňoval na chyby, povzbudzoval dieťa na ceste za správnym riešením a pod. Čo majú obidva materiály spoločné a v čom sú zásadné rozdiely? Test vizuálneho vnímania In-Sight je určený pre tri vekové kategórie detí so zrakovým postihnutím, a to šesť aţ osem, osem aţ desať a desať aţ dvanásť rokov, takţe nie je v plnom rozsahu vyuţiteľný v predškolskom veku. Kijdoos nemá ţiadne obmedzenia vzťahujúce sa na vek. In-Sight je štruktúrovaný do dvanástich oblastí, ktoré predstavujú: stratégia zrakového vnímania (VS), farba a kontrast (CC), vnímanie detailov (PD), zrakové rozlišovanie (VD), tretia a druhá dimenzia (3D-2D), kompletizácia (CL), vzťah časť a celok (PW), priestorové zrakové vnímanie (VSP), vnímanie symetrie (PS), zrakovo-motorické zručnosti (VMS), vnímanie figúra pozadie (FG) a interpretácia obrázkov (PI). Počítačový program Kijdoos je rozčlenený na dve oblasti, z ktorých kaţdá obsahuje päť poloţiek, a to oblasť Slabozrakosť je prezentovaná poloţkami: Prezrieť si, Pohyb, Zmena, Miznutie a Rovnaké a oblasť Vnímanie detailu poloţkami: Fixovanie zmeny, Označ obrázok, Rovnaké obrázky, Obrázky s líniami a rýchly pohyb. In-Sight vo svojich dvanástich oblastiach obsahuje pre vekovú kategóriu šesť aţ osem rokov päťdesiatosem poloţiek, rovnaký počet poloţiek pre vekovú kategóriu osem aţ desať rokov a štyridsaťpäť poloţiek pre deti vo veku desať aţ dvanásť rokov. Jednotlivé poloţky pre príslušné vekové kategórie sú pevne dané, dokonca je presne určené, ktorými poloţkami musí diagnostikované dieťa povinne prechádzať pri plnej, bleskovej, selektívnej alebo špecifickej metóde, Kijkdoos v kaţdej z jednotlivých poloţiek vykazuje vysokú mieru variability. Napríklad v poloţke Pohyb je moţný výber šesťdesiatich piatich základných figúr prezentácie, pričom prakticky vo všetkých poloţkách je moţná voľba z troch veľkostí, troch rýchlostí pohybujúcich a prezentovaných figúr, moţnosť nastavenia farby figúry a pozadia, ich vzájomné kombinácie a kontrast, prezentácia figúry vo zvolenom kvadrante obrazovky a v časti Slabozrakosť je moţné zvoliť si aţ 88 predmetov (tvarov), 3 rýchlosti prebiehajúcej zmeny, 3 veľkosti prezentovaného objektu, moţnosť zmeny pozície prezentovaného objektu na obrazovke, veľké mnoţstvo kombinácií farieb figúry a pozadia, plynulo nastaviteľný počet opakovaní od 1 po 10, moţnosť nastavenia dĺţky času na prezentáciu objektu a času vyhradeného na reakciu dieťaťa, v časti Vnímanie detailu jednotlivé poloţky umoţňujú plynulé zvyšovanie náročnosti pridávaním rastru pred alebo za figúrou. Veľmi dôleţitou spoločnou črtou obidvoch materiálov je vzájomný prienik sledovaných diagnostikovaných oblastí v jednotlivých poloţkách. Napríklad v In-Sight môţeme stratégiu zrakového vnímania nájsť prakticky vo všetkých poloţkách, či vo farbe a kontraste, vnímaní detailov, zrakovom rozlišovaní atď., rovnako farbu a kontrast nachádzame aj v poloţkách stratégia zrakového vnímania, vnímaní detailov, vzťahu časti a celku, priestorovom vnímaní a pod. Uvedenú vlastnosť nachádzame aj v Kijdoos-e, kde napr. v poloţke Pohyb umoţňuje sledovať okrem schopnosti skenovať obrázok aj diskrimináciu farieb, schopnosť vnímať figúru pri rozdielnej úrovni kontrastu pozadia a pod. Manuál In-Sightu definuje stratégiu zrakového vnímania ako spôsob, ktorým dieťa pristupuje k zrakovej úlohe, pričom konkrétnou zrakovou úlohou je presúvanie pohľadu dieťaťa a skenovanie. Zrakové podnety sú v tejto poloţke dvojrozmerné, rozptýlené, orientované zľava doprava, zhora dole, z horizontálnej do vertikálnej pozície, zaloţené na rozličnej vzdialenosti, na zmenenej vzdialenosti, na špecifickom referenčnom bode atď. Bazálnymi rozptyľujúcimi faktormi môţu byť najmä vysoká nasýtenosť vizuálnymi informáciami a nízka úroveň kontrastu. V Kijkdoos-e moţno stratégiu zrakového vnímania prezentovanú zrakovými podnetmi In-Sightu zisťovať u detí v poloţkách Prezrieť si, Pohyb, Zmena, Miznutie, Rovnaké, Fixovanie zmeny, Označ obrázok, Rovnaké obrázky, Obrázky s líniami a Rýchly pohyb. Premenné kategórie Farba a kontrast In-Sightu obsahujú zrakové úlohy zamerané na rozlišovanie, rozpoznávanie a pomenovanie. Zrakové podnety sú: dvojrozmerné, obrysy, čierne línie, farebné línie, odtiene čiernej, šedej, bielej, usporiadané v skupine, v poradí, umiestnené systematicky, so špecifickým farebným kódom, s nešpecifickým farebným kódom, na rozličných pozadiach a pod. V Kijkdoos-e moţno cvičenie Farba a kontrast prezentovanú zrakovými podnetmi In-Sightu diagnostikovať prakticky vo všetkých poloţkách v častiach Slabozrakosť a Vnímanie detailu. Zrakovou úlohou premenných kategórie In-Sightu Vnímanie detailu je rozlišovanie, rozpoznávanie, spájanie (priraďovanie), pomenovanie. Zrakové podnety sú dvojrozmerné, označené, skryté, s meniteľnou podobou, v rozličných veľkostiach, vyplnené čiernou, sivou, bielou, farebné, fotografované, chýbajúce, s príkladom, bez príkladu, rozptýlené/ roztrúsené, vo vnútri tvaru, so silným kontrastom, so slabým kontrastom, so

93 zmyslom, bez zmyslu, na rozptyľujúcom podklade, v zloţitom zrakovom kontexte a pod. Rozptyľujúce faktory sú príliš veľa informácií, iné detaily a farba. Premenné In-Sigtu vrátane podnetov a rozptyľujúcich faktorov môţeme nájsť aj vo všetkých poloţkách Kijkdoos-u. Premenné Zrakového rozlišovania obsahujú úlohy zamerané na rozlišovanie, rozpoznávanie, spájanie, pomenovanie. Zrakové podnety obsahujú druhý a tretí rozmer, obrázok, náčrt, čiaru, rozličné veľkosti, obrysy, čierne línie, farebné línie, údaje s neúplnými zrakovými informáciami, usporiadané horizontálne, vertikálne, v poradí, v skupine, systematicky rozptýlené/ roztrúsené, s invertovaným kontrastom, so špecifickým farebným triedením, v zloţitom zrakovom kontexte atď. Rozptyľujúcimi faktormi môţe byť podklad, príliš veľa zrakových informácií, obtiahnutý, obrúbený tvar, farba, zahusťovanie, a pod. Kijdoos vo všetkých svojich poloţkách v obidvoch oblastiach obsahuje úlohy zamerané na zrakové rozlišovanie, nachádzame v nich zrakové podnety a rozptyľujúce faktory zhodné s In-Sightom. Premenné Kompletizácie zastúpené v In-Sight-e úlohami na doplňovanie a dokončovanie neúplných zrakových informácií, ktorých zrakové podnety sú dvojrozmerné, prekrývajúce sa, rozličných veľkostí, neúplné zrakové informácie, informácie systematicky umiestnené, s vysokým kontrastom, so slabým kontrastom, so zmyslom, bez zmyslu, s rozptyľujúcimi faktormi, ktorými sú obrúbený tvar, čiara alebo farba obsahujú jednotlivé poloţky Kijkdoos-u v časti Slabozrakosť. Pri premenných vzťahu Časť celok je úlohou zraková syntéza a zraková analýza. Dvojrozmerné zrakové podnety, ktoré predstavujú nedokončené prvky, dokončené prvky, rozličné veľkosti, obrysy, čierne línie, figúry fotografované, niekoľkonásobné, so zmyslom, bez zmyslu, v kombinácii s činnosťou, v zloţitom zrakovom kontexte ako aj rozptyľujúce faktory (rozptyľujúce pozadie, príliš veľa informácií, farba a pohybový prvok) sa nachádzajú vo všetkých cvičeniach Kijkdoos-u. Vo všetkých cvičeniach Kijkdoos-u sú obsiahnuté aj premenné Zrakového vnímania priestoru z In_Sight. Jednotlivé cvičenia obsahujú zrakové úlohy na spájanie, zdvojovanie s konkrétnym materiálom, vnímanie podobností a rozdielností, manipuláciu a aktívnu rotáciu, mentálnu rotáciu a značenie. Zrakové podnety sú dvojrozmerné, fotografované, jednotlivé, niekoľkonásobné, rotované, rozptýlené, so zmyslom, bez zmyslu, vyuţívajúce vnútorný priestor, v zloţitom zrakovom kontexte a pod. Rozptyľujúcimi faktormi sú príliš veľa zrakových informácií, rozptyľujúce pozadie, obrúbený tvar, zahustenie a čiara. Premenné zrakové podnety a rozptyľujúce faktory kategórií Vnímanie symetrie, Vnímanie figúry a pozadia a Premenné interpretácie obrázkov sú najmä rozlišovanie, spájanie a duplikácia. Zrakové podnety v kategóriách Vnímanie symetrie, Vnímanie figúry a pozadia a Premenné interpretácie obrázkov sú dvojrozmerné, zastúpené sú aj obrysy, čierne línie, figúry vyplnené čiernou, farebné, fotografované, niekoľkonásobné, pričom umiestnené môţu byť systematicky, v skupinách, môţu byť ohraničené, v poradí, kolísavosť v smere, trhané, netrhané, môţu byť okolo určenej horizontálnej osi, okolo imaginárnej horizontálnej osi, okolo určenej vertikálnej osi, okolo imaginárnej vertikálnej osi, môţu byť s vysokým kontrastom, s inverzným kontrastom, v mrieţke, so zmyslom a bez zmyslu. Rozptyľujúcimi faktormi môţe byť príliš veľa zrakových informácií, čiara, obrúbený tvar. Zrakové úlohy, zrakové podnety aj rozptyľujúce faktory Len v premenných Druhého a tretieho rozmeru a Zrakovo-motorických zručností a v zrakových podnetoch nachádzame zásadnejšie rozdiely medzi jednotlivými poloţkami In-Sight-u a Kijkdoos-u, ktoré neumoţňujú plnohodnotné vyuţitie Kijkdoos-u na orientačnú diagnostiku. Úroveň koordinácie oko ruka moţno posudzovať v rámci práce s Kijkdoos-om len u detí, ktoré sú spôsobilé samostatne pracovať s počítačom. V časti Slabozrakosť je prvá séria cvičení venovaná pozorovaniu. Dieťa pozoruje zmeny na obrazovke napr. svetlo a tmu, prípadne rozličné farebné kombinácie. V druhej sérii Pohyb dieťa pozoruje, či sa niečo na obrazovke hýbe, mení (napr. objavuje sa a stráca hviezda). Vo štvrtej sérii musí dieťa reagovať na zmiznutie, resp. ukrytie pohybujúceho sa predmetu. V tretej sérii musí dieťa postrehnúť zmenu.

94 Piata a zároveň posledná séria v časti Slabozrakosť je venovaná cvičeniu schopnosti postrehnúť zhodnosť obrázkov. V pravej časti úvodnej ponuky venovanej precvičovaniu vnímania detailov má dieťa za úlohu najskôr vyhľadať figúrku a označiť ju. Táto časť umoţňuje okrem iného nastaviť 60 rozličných druhov pozadí a štrnásť druhov rastra umiestneného za alebo pred prezentovanou figúrou. Raster v popredí a zmena pozadia Druhá úloha je o niečo zloţitejšia. Dieťa má nájsť rovnaké obrázky a označiť, ktoré patria k sebe. Úlohou ďalšej časti cvičení zameraných na vnímanie detailov je umiestniť pod seba rovnaké obrázky Z rozličných časopisov je známa predposledná časť, v ktorej má dieťa za úlohu napr. vyhľadať v spleti čiar otáznik, ktorý patrí k príslušnému predmetu alebo nájsť v pavučine pavúka apod.

95 V prvom nastavení máme k dispozícii 25 rozličných predmetov, ktoré sú líniami spojené s príslušnými otáznikmi. V druhom nastavení hľadá dieťa domy, autá a lode na mape mesta, ovocie na strome, hmyz v pavúčej sieti alebo podmorské ţivočíchy vo svojom prirodzenom prostredí. Aj v tejto časti úlohy je moţné nastaviť opäť celý rad farieb figúry a pozadia a vyuţiť predvolených 60 rozličných druhov pozadí a štrnásť druhov rastra umiestneného za alebo pred prezentovanou figúrou. Pomerne náročná je posledná časť, pri ktorej si musí dieťa zapamätať poradie prezentovaných predmetov a umiestniť ich do obdĺţnikov v správnom poradí. Pri tejto úlohe môţeme nastaviť buď skupiny rozličných predmetov, alebo prezentovať len skupinu podobných predmetov. Ďalej môţeme nastaviť 1 10 opakovaní, 2 5 prezentovaných obrázkov, čas projekcie jednotlivých obrázkov od 0,1 do 60 sekúnd, tri veľkosti prezentovaných objektov a celý rad farieb figúry a pozadia ako aj vyuţiť predvolených 60 rozličných druhov pozadí a štrnásť druhov rastra umiestneného za alebo pred prezentovanou figúrou. Program Kijkdoos síce priamo ponúka moţnosť vyhodnotiť úspešnosť práce dieťaťa, ale pre účely orientačnej diagnostiky zameranej na zistenie funkčného zraku odporúčame vyuţiť údaje záznamových hárkov In-Sightu, podľa ktorých hodnotíme: spontánne vybratú pracovnú metódu, pracovnú a pozorovaciu vzdialenosť do blízka, striedanie pracovnej a pozorovacej vzdialenosti, zmeny pracovného a pozorovacieho uhla, smer skenovania obrazovky, verbálne komentovanie jednotlivých aktivít, pouţívanie rozličných pomôcok, preferencia oka. V rámci psychologických faktorov bezprostredne súvisiacich s realizovanou činnosťou: schopnosť udrţiavať pozornosť, sústredenosť na úlohu (či sa dokáţe sústrediť, či má obranný postoj alebo sa vzdáva, či je neistý, váhavý, úzkostný, či má strach zo zlyhania a pod.) Pri spôsobe riešenia či pracuje podľa plánu, rozmýšľa skôr ako koná, či koná impulzívne, pokusom a omylom, chaoticky, akou rýchlosťou pracuje, do akej miery uplatňuje sebakontrolu, či pracuje sústredene, či je pri práci nervózny, či sa doţaduje pomoci, prípadne záznam o ďalších skutočnostiach charakterizujúcich spôsob práce dieťaťa. Samotnú zrakovú prácu dieťaťa s Kijkdoos-om je moţné v intenciách záznamového hárku pouţívaného v In-Sight zaznamenať v nasledujúcich poloţkách, ktorých sledujeme či dieťa: začína podľa inštrukcií diagnostika, či začína oneskorene alebo opakovane, či často presúva pohľad, pouţíva logické poradie, či je pre

96 dieťa ťaţké presúvať pohľad, či obrazovku skenuje pravidelným pohybom alebo nesystematicky, či vyberá správne tvary, či sa opakovane vracia k niektorým častiam úlohy a pod. Materiály In-Sight aj Kijkdoos vznikli prakticky nezávisle na sebe. Viac rokov sme v špeciálnopedagogickej poradni pre deti a ţiakov so zrakovým postihnutím pracovali s Kijkdoos-om výlučne ako so stimulačným počítačovým programom umoţňujúcim zrakovú stimuláciu na základe špeciálnopedagogickej diagnózy získanej pomocou In-Sight-u. Viacročná práca s Kijkdoos-om nás postupne presvedčila o tom, ţe okrem toho, ţe program je výnimočný svojou jednoduchou inštaláciou, obsluhou, príťaţlivosťou pre deti so zrakovým postihnutím, veľkým mnoţstvom nastavení a vzájomnou kombináciou nastavení jednotlivých cvičení, je moţné vyuţívať ho aj v rámci orientačnej špeciálnopedagogickej diagnostiky. Literatúra LECHTA, V. Diagnostika narušenej komunikačnej schopnosti. Martin: Osveta, ISBN LOPÚCHOVÁ, J. Terminologický slovník pedagogiky zrakovo postihnutých. Bratislava: IRIS., ISB LOPÚCHOVÁ, J. Základy pedagogiky zrakovo postihnutých. Bratislava: IRIS, ISBN LOPÚCHOVÁ, J. Špecifiká procesu diagnostiky u detí raného a predškolského veku so zrakovým postihnutím. In: Pedagogica specialis, 25. Bratislava: UK, ISBN LUDÍKOVÁ, L. Tímová kooperace v rámci rané intervence. In Špeciálnopedagogická diagnostika, včasná intervencia a špeciálnopedagogické poradenstvo pre znevýhodnené osoby. Bratislava: MABAG, ISBN KASTELOVÁ, A. Edukácia mentálne postihnutých - špeciálne metodiky predmetov špeciálnej základnej školy. Bratislava: IRIS, ISBN s NÉMETH, O. Slabozrakosť ako pedagogický problém. Bratislava, NÉMETH, O. Vyuţitie testu In-Sight a stimulačného programu KIJKDOOS v špeciálnopedagogickej poradenskej praxi. Raná a predškolská starostlivosť o deti so zrakovým postihnutím na Slovensku (CD ROM). - Senec: Slovenská únia mediátorov, ISBN NÉMETH, O. Špeciálnopedagogické poradenstvo na Slovensku. Bratislava: Sapientia, ISBN RUŢIČKOVÁ, K. Současný stav rané péče o děti se ZP v ČR. In Špeciálnopedagogické a psychologické intervencie u ZP detí PV. Vrútky: Advent-Orion, ISBN TICHÁ, E. Základy špeciálnopedagogickej diagnostiky. Bratislava: MABAG, ISBN VAŠEK, Š. Špeciálnopedagogická diagnostika. Bratislava: Sapientia, ISBN

97 IDEOVÁ VÝCHODISKA A ORGANIZAČNÍ ASPEKTY PROJEKTU INOVACE DISTANČNÍCH TEXTŦ PRO VÝUKU SPECIÁLNÍCH PEDAGOGŦ TYFLOPEDŦ IDEOLOGICAL AND ORGANIZATIONAL ASPECTS OF THE PROJECT INNOVATION DISTANCE LEARNING TEXTS FOR SPECIAL PEDAGOGUE OF PEOPLE WITH VISUAL IMPAIRMENT Mgr. Veronika RŦŢIČKOVÁ, Ph.D. Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Cílem příspěvku je představení projektu spolufinancovaného z ESF a MŠMT. Projekt pod názvem Inovace distančních textů pro výuku speciálních pedagogů tyflopedů je tříletý projekt, jehoţ cílem je vytvořit, či inovovat stávající publikace oboru speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. Devět multimediálních publikací bylo a stále ještě je zmapovat problematiku osob se zrakovým postiţením, tak aby byly vytvořeny nové studijní materiály odpovídající poţadavkům současnosti. Texty jsou doprovázeny videi, odkazy a fotografiemi, pro studenty kaţdého studijního oboru Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Na projektu se aktivně podílí tým pedagogů a studentů doktorského studijního programu Ústavu speciálněpedagogických studií. Partnerem projektu je Olomoucký kraj. Abstract: Aim of this paper is to present the project co-financed by the ESF and the Ministry of Education. The project, called Innovation distance learning texts for special education people the works with people with visual impairment is a three-year project whose goal is to create or upgrade an existing publication of Special Education of persons with visual disabilities. Nine multimedia publications was and still is to explore the issue of persons with visual impairments, and to create new learning materials compliant today. The texts are accompanied by videos, photographs and links for students of all study program of the Institute of Spe-cial Education Studies at Palacky University in Olomouc. The project team is actively engaged teachers and doctoral students of the Institute of Special Studies. Project partner is the Olomouc region. Klíčová slova: projekt, distanční texty, osoby se zrakovým postiţením, publikace, speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením. Keywords: project, distance lyrics, people with visual disabilities, publications, special education for people with visually impairment. 1 Úvod Projekty ESF jsou jednou z moţností, které vyuţívají univerzity, vysoké školy i školy střední k tomu, aby získaly finanční prostředky na rozvoj zajímavých či nutných oblastí pro jejich provoz, či fungování. Projekt Inovace distančních textŧ pro výuku speciálních pedagogŧ tyflopedŧ (CZ.1.07/2.2.00/ ), který je spolufinancován právě Evropskými sociálními fondy a Ministerstvem školství mládeţe a tělovýchovy je zaměřen na rozvoj klíčové oblasti vzdělávání studentŧ na tvorbu a inovaci učebních textŧ. Úkolem vysokoškolských pedagogŧ je vést studenty k osobnostnímu rozvoji a k získání co nejširší báze informací z daného oboru. Vyučování a vzdělávání na vysoké škole je odlišné od vyučování na školách středních či vysokých, ale základní myšlenka, kterou směrem k vyučování formulovala Finková (in Finková, Rŧţičková, Stejskalová, 2011) zŧstává stejná rozvíjet všeobecný základ studentŧ zaloţený na znalostech, dovednostech a návycích, které jim pomohou při vstupu do praxe. V souvislosti s neustále narŧstající potřebou modernizovat a zefektivňovat vysokoškolské vzdělávání, je zde viditelná výrazná tendence doplňovat studijní materiál o poznatky z praxe, videa, názorné ukázky či aktuální statistiky s cílem prezentovat komplexní informace z oblasti speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. Kvalitní příprava speciálních pedagogŧ tyflopedŧ je nezbytná, a to s ohledem na celospolečenský trend nárŧstu zrakových vad nejen u dětí, ale i u dospělých a seniorŧ. Speciální pedagogové by měli pomoci nejen osobě se

98 zrakovým postiţením při začlenění nebo znovuzačlenění do společnosti, ale také jeho rodině a širšímu okolí. V tomto kontextu byla naplánována náplň jednoho z výstupŧ multimediálních publikací. (tdt.upol.cz) 2 Cíl projektu Cílem tohoto tříletého projektu je tvorba devíti multimediálních publikací, které se vztahují k speciálněpedagogickým oborŧm, jeţ je moţno studovat na Ústavu speciálněpedagogických studií PdF UP v Olomouci. Publikace, které jsou studentŧm zprostředkovávány prostřednictvím e-learningového portálu LMS Unifor, jsou během tvorby doplňovány fotografiemi, videi či internetovými odkazy a tvoří tak, moderní zdroj informací pro studenty speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením (tyflopedie) všech studijních skupin. V současné době mŧţeme konstatovat, ţe mimo devíti plánovaných publikací vznikla navíc publikace v AJ: 1. Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. 2. Dítě se zrakovým postiţením v raném a předškolním věku. 3. Edukační proces u osob se zrakovým postiţením. 4. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku. 5. Terapeutické pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením. 6. Osoby se zrakovým postiţením v procesu komunikace. 7. Mimoškolní aktivity a speciálněpedagogické pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením. 8. Otázky rehabilitace osob později osleplých. 9. Speciální pedagogika se zaměřením na moţnosti rozvoje a podpory osob se zrakovým postiţením. 10. Basics of special education of persons with visual impairment. 3 Realizační tým Na tvorbě publikací a bezproblémovém chodu projektu se podílí řada pracovníkŧ jak z Ústavu speciálněpedagogických studií, tak celé UP v Olomouci: Vedoucí projektu Koordinátor projektu Řešitelé projektu Manaţer projektu Administrátoři projektu Supervizor projektu Mgr. Bc. Veronika Rŧţičková, Ph.D. prof. PaedDr. Libuše Ludíková, CSc. Mgr. Dita Finková, Ph.D. PhDr. Vojtech Regec, Ph.D. Mgr. Kateřina Stejskalová, Ph.D. Mgr. Hana Joklíková Mgr. Kateřina Lacková Mgr. Tereza Trefilíková Mgr. Lenka Mitrychová (řešitel projektu v období ) Ing. Jaroslav Skácel Bc. Věra Benešová Mgr. Kateřina Lindnerová Mgr. Vladimíra Tomíková Partner projektu Partnerem projektu je Olomoucký kraj. Spolupracující organizace V rámci projektu spolupracoval řešitelský tým nejen s partnerem projektu, ale také s dalšími organizacemi, a to především na natáčení videí. Níţe zmíněným organizacím, bych proto ráda vyjádřila také touto formou veliký dík za jejich ochotu a spolupráci: - Gymnázium pro zrakově postiţené a Střední odborná škola pro zrakově postiţené, Praha. - Střední škola, základní škola a mateřská škola pro zrakově postiţené, Brno. - TyfloCentrum Olomouc, o. p. s. - Tyfloservis, o. p. s. Krajské středisko Olomouc. 4 Výstupy z projektu V současné době (březen 2012) mŧţeme konstatovat, ţe se nám daří naplňovat všechny plánované cíle, klíčové aktivity a monitorovací indikátory: - Byly vytvořeny webové stránky k projektu tdt.upol.cz.

99 - V rámci tvorby publikací jiţ byly vytvořeny všechny plánované publikace, tyto právě procházejí recenzním řízením. Většina z nich jiţ byla také nasazena do výuky speciálních pedagogŧ tyflopedŧ. - Byla natočena plánovaná videa k tématŧm Den dítěte se zrakovým postiţením v předškolním věku (2. publikace), Dramika (5. publikace), Prostorová orientace a samostatný pohyb osob se zrakovým postiţením, Sebeobsluţné činnosti osob se zrakovým postiţením a tyflotechnika (9. publikace). - Pomocí vytvořených publikací byla inovována výuka u celého spektra studentŧ speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením, a to jak u výběrových pedií, tak také u těch nevýběrových: o Speciálněpedagogická andragogika (Bc.). o Speciálněpedagogická andragogika (Mgr.). o Učitelství pro 1. stupeň ZŠ a speciální pedagogika. o Učitelství pro 2. stupeň ZŠ a SŠ. o Speciální pedagogika předškolního věku. o Speciální pedagogika dramaterapie (Bc.). o Speciální pedagogika dramaterapie (Mgr.). o Logopedie. o Speciální pedagogika komunikační techniky. o Speciální pedagogika raného věku. o Nevýběrová tyflopedie u všech oborŧ speciální pedagogiky. K dnešnímu dni bylo úspěšně podpořeno 131 studentŧ výše zmíněných oborŧ. 5 Závěr Náš projekt se k dnešnímu dni pomalu blíţí ke svému konci začínali jsme v květnu 2009 a končit budeme 13. května 2012, a ačkoli je před námi ještě relativně dost práce jiţ nyní si dovolím tvrdit, ţe ačkoli cíle námi vytyčené nestály v ţádném případě nízko, podařilo se nám je splnit. Kaţdé čtyři měsíce jsme pro naše studenty připravili novou multimediální publikaci, která reflektovala aktuální trendy a poţadavky jak nás vyučujících směrem ke studentŧm, tak také studentŧ směrem k nám. Během tří let jsme dokázali inovovat výuku všech skupin studentŧ speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením a zároveň stihli natočit výuková videa pro tyto studenty. Doufáme proto, ţe námi vytvořené publikace studentŧm, a případně také zájemcŧm z laické i odborné veřejnosti, pomohou nejen dostudovat jimi zvolený obor, ale především se zorientovat v široké oblasti problematiky osob se zrakovým postiţením. Literatura FINKOVÁ, D.; RŦŢIČKOVÁ, V.; STEJSKALOVÁ, K. Edukační proces u osob se zrakovým postiţením. Olomouc: UP, ISBN

100 DISTANČNÍ TEXTY JAKO NÁSTROJ INOVACE VE VZDĚLÁVÁNÍ STUDENTŦ, KTEŘÍ SE ZAMĚŘUJÍ NA OBLAST TYFLOPEDIE NEW TEXTS AS A TOOL OF INNOVATION IN EDUCATION OF STUDENTS WHO ARE FOCUSED ON PEOPLE WITH VISUAL DISABILITIES Mgr. Dita Finková, Ph.D. Ústav speciálněpedagogickách studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci, Ţiţkovo nám 5, Olomouc, Česká republika, Abstrakt: Příspěvek je zaměřen na problematiku inovace distančních textů pro studenty, kteří se specializují při svém studiu na osoby se zrakovým postiţením. Publikace, které vznikly na základě tohoto projektu mají za úkol pomoci studentům zvýšit zájem o studovanou problematiku, ale především nabídnout kvalitní materiální zázemí pro studium. V rámci projektu vzniklo devět publikací s různým tematickým zaměřením. Kromě základních textů vztahujících se k oboru tyflopedie, jsou to dále texty, které se věnují ranému a předškolnímu věku, oblasti vzdělávání a celoţivotního vzdělávání, dospělým osobám a seniorské populaci. Tematicky se projektovým tým zaměřil i na témata terapií vyuţívaných pro rozvoj osob se zrakovým postiţením, nabídce volnočasových aktivit pro tyto osoby, nebo i výuce prostorové orientace a samostatného pohybu. Nebyly opomenuty ani témata jako sport zrakově postiţených, nebo téma socializace a pracovní uplatnění. Abstract: The paper is focused on innovation-learning text for students who specialize in their study to people with visual disabilities. Publications generated by this project shall be to help students increase interest in the issues studied and above all offer good background material for study. The project team created nine publications with a different thematic focus. In addition to basic texts related to the field tyflopedie texts are dedicated to pre-school age, education and lifelong learning, adults and senior population. Thematically, the project team also focused on the themes of therapies used for the development of visually impaired people, leisure time activities for these people, or teaching spatial orientation and independent mobility. The team did not forget on topics such as sport for visually impaired, or the topic of socialization and employment. Each publication usually three authors wrote. Individual chapters were written by one author each, except for about three chapters that have multiple authors. Klíčová slova: tyflopedie; publikace; inovace; studenti; e-learning. Keywords: special education of visually impaired people; publications; innovations; students; e-learning. 1 Moţnosti vzdělávání se zaměřením na studium speciální pedagogiky Vzdělávání včetně přípravy na povolání je velmi dŧleţitým obdobím pro jedince. Výběr školy, formy vzdělávání, ale také oboru je zásadní a určuje tak směr celoţivotní dráhy daného člověka. Jak říká Rŧţičková (2007) dnes je navíc moţno vybrat si formu integrovaného vzdělávání, ale také vzdělávání na speciální škole. Ţáci a dále studenti, kteří projdou formou integrovaného vzdělávání na základní škole, si často zvolí tuto formu vzdělávání i na střední škole. Rŧţičková (2007, s. 76) dále říká: Integrace je pouze jednou, ale nutno říci ţe v poslední době více ţádanou cestou výchovně-vzdělávacího pŧsobení v rámci školských institucí. Stejskalová (2010, s. 69) se vyjadřuje k dŧsledkŧm zrakového postiţení, které mají na vzdělávání, potaţmo i výběr školy velký vliv: Ztráta či výrazná omezení zrakového vnímání zásadním zpŧsobem ovlivňuje všechny sloţky běţného ţivota člověka, některé z nich značně limituje promítá se do oblasti kognitivní, motorické i psychosociální). Období docházky do střední školy a daný obor je pro člověka v jistém slova smyslu ovlivňující. V dnešní době je mnoho moţností, ale střední škola částečně svým zaměřením předurčuje, kam se jedinec bude hlásit dál, máme tedy na mysli vysokou školu. Je tedy jasné, ţe dle středoškolského vzdělání se potom otevírají i moţnosti vzdělání vysokoškolského. V případě tohoto textu budeme hovořit o oboru speciální pedagogika, kterou je moţno studovat na vysoké škole.

101 V případě Pedagogické fakulty Univerzity Palackého je moţno studovat mnoho oborŧ se zaměřením na speciální pedagogiku. Jedná se jak o učitelské, tak neučitelské obory v prezenční i v distanční formě studia. V případě učitelských oborŧ je moţno studovat například učitelství prvního stupně a speciální pedagogika, nebo speciální pedagogiku pro druhý stupeň základních škol a pro střední školy. Z neučitelských oborŧ jsou to například obory zaměřené na speciální pedagogiku raného věku, speciálně pedagogickou andragogiku, komunikační techniky, atd. Studenti se v rámci svého studia, aţ na jisté obory, mohou rozhodnout, na kterou oblast speciální pedagogiky se chtějí zaměřit. Někteří studenti si za svou specializaci vybírají tyflopedii. Jedná se o disciplínu, která se zaměřuje na oblast výchovy, vzdělávání a rozvoje osob se zrakovým postiţením v celém věkovém spektru. S ohledem na některé obory se potom předně věnuje dané věkové skupině (například v oboru speciální pedagogika předškolního věku se v tyflopedii věnujeme cíleně především dětem předškolního věku se zrakovým postiţením), obdobné je to u ostatních oborŧ. 2 Inovace textŧ Vzhledem k potřebě inovovat výuku tyflopedie těchto oborŧ, které se liší svými specifiky, nároky na publikace, ale i jiné zdroje informací, vznikl projekt ESF s názvem Inovace distančních textŧ pro výuku speciálních pedagogŧ tyflopedŧ, 1.07/2.2.00/ , který se nyní nachází ve své závěrečné fázi. V rámci projektu byla jako stěţejní zvolena inovace a příprava nových textŧ pro výuku studentŧ, kteří se zaměřují na specifickou oblast speciální pedagogiky, tyflopedii. Tvorbě jednotlivých publikací předcházelo vţdy poměrně náročné získávání nových zdrojŧ informací, tedy nových publikací (českých i zahraničních) s jejich přímým nastudováním, dále hledání odkazŧ s danou problematikou na internetu, které by byly tématicky vhodné a přiměřené z daného odborného hlediska. Dále byly informace získávány ve spolupráci se školami pro zrakově postiţené a školských poradenských zařízení. Širší spolupráci jsme ve větší míře navázali i s občanským sdruţením, například se Společností pro ranou péči, se Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých., dále s obecně prospěšnými společnostmi: Tyfloservis, Tyflocentrum, atd. V rámci přímého nastudování nových informací začaly vznikat nové publikace. Všechny publikace mají stejnou strukturu, která je následující: NÁZEV KAPITOLY CÍLE (Cíle kapitoly) PO PROSTUDOVÁNÍ KAPITOLY BYSTE MĚLI BÝT SCHOPNI (Co by měli být studenti schopni vysvětlit, vyjmenovat, vymezit, definovat, v čem se budou po nastudování orientovat, atd.) PRŦVODCE STUDIEM (základní vymezení problematiky v několika větách) SAMOTNÝ TEXT KAPITOLY ČLENĚNÝ NA JEDNOTLIVÉ PODKAPITOLY SHRNUTÍ (Shrnutí poznatkŧ dané problematiky) KONTROLNÍ OTÁZKY A ÚKOLY (Zde si studenti mohli zodpovědět dané otázky a otestovat se tak) POJMY K ZAPAMATOVÁNÍ (nejdŧleţitější pojmy vzhledem k tématu dané kapitoly) LITERATURA (Pouţitá a doporučená literatura k danému tématu. Nechybí ani odkazy na web stránky, které se vztahují k tématu).

102 Názvy jednotlivých publikací se odvíjely od oblasti, kterou měly nově mapovat, případně pro který obor byly určeny. V jednotlivých publikacích byla zohledněna věková struktura osob se zrakovým postiţením, ale i tématická zaměření tak, aby byly pokryty alespoň z části všechny oblasti, které se týkají výchovy, vzdělávání a rozvoje osob se zrakovým postiţením. Jednotlivé publikace nesou následující názvy: 1) Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením 2) Dítě se zrakovým postiţením v raném a předškolním věku 3) Edukační proces u osob se zrakovým postiţením 4) Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku 5) Terapeutické pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením 6) Osoby se zrakovým postiţením v procesu komunikace 7) Mimoškolní aktivity a speciálněpedagogické pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením 8) Otázky rehabilitace osob později osleplých 9) Speciální pedagogika se zaměřením na moţnosti rozvoje a podpory osob se zrakovým postiţením Publikace č. 1 Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením 1. Teoretická východiska 2. Terminologické vymezení 3. Základní pojmy z oftalmologie 4. Diagnostika osob se zrakovým postiţením 5. Klasifikace osob se zrakovým postiţením 6. Příčiny, projevy a dŧsledky zrakového postiţení 7. Komplexní sluţby pro osoby se zrakovým postiţením Publikace č. 2 Dítě se zrakovým postiţením v raném a předškolním věku 1. Etiologie těţkého zrakového postiţení v dětské populaci 2. Dítě se zrakovým postiţením do šesti let 3. Dítě se zrakovým postiţením od narození do tří let věku 4. Dítě se zrakovým postiţením do věku tří let do šesti let 5. Školní zralost a připravenost dítěte se zrakovým postiţením Publikace č. 3 Edukační proces u osob se zrakovým postiţením 1. Edukační rámec pro vzdělávání ţákŧ a studentŧ se zrakovým postiţením 2. Edukační proces v historických souvislostech 3. Speciálněpedagogické aspekty edukačního procesu 4. Specifika v edukačním procesu ţáka a studenta nevidomého 5. Specifika v edukačním procesu ţáka a studenta se zbytky zraku a slabozrakého 6. Specifika v edukačním procesu ţáka a studenta s poruchami binokulárního vidění 7. Kompetence speciálního pedagoga v přístupu k ţákŧm se zrakovým postiţením Publikace č. 4 Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku 1. Tyfloandragogika 2. Charakteristika kategorie dospělých osob se zrakovým postiţením 3. Socializace 4. Rehabilitace 5. Příprava na povolání 6. Celoţivotní vzdělávání 7. Pracovní uplatnění 8. Rekvalifikace 9. Podpŧrné sluţby pro dospělé osoby se ZP

103 Publikace č. 5 Terapeutické pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením 1. Teoretická východiska terapeutického pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením 2. Terapie hrou 3. Muzikoterapie 4. Dramaterapie 5. Arteterapie 6. Biblioterapie 7. Terapie s účastí zvířete Publikace č. 6 Osoby se zrakovým postiţením v procesu komunikace 1. Komunikace 2. Specifika rozvoje řeči u osob se zrakovým postiţením 3. Specifika komunikace osob nevidomých 4. Specifika komunikace osob slabozrakých 5. Předsudky a stereotypy v oblasti komunikace s osobami se zrakovým postiţením 6. AAK u osob se zrakovým postiţením. Publikace č. 7 Mimoškolní aktivity a speciálněpedagogické pŧsobení na osoby se zrakovým postiţením 1. Volnočasové aktivity 2. Sportovní a pohybové aktivity 3. Umělecké aktivity 4. Zájmy edukační povahy 5. Podpora sociální integrace a sociální učení Publikace č. 8 Otázky rehabilitace osob později osleplých 1. Terminologie k oblasti osob později osleplých 2. Nejčastější příčiny ztráty zraku v dospělosti 3. Rehabilitace a rekvalifikace osob později osleplých 4. Aktivizační činnosti osob a seniorŧ se zrakovým postiţením Publikace č. 9 Speciální pedagogika se zaměřením na moţnosti rozvoje a podpory osob se zrakovým postiţením 1. Sebeobsluha 2. Prostorová orientace a samostatný pohyb u osob se zrakovým postiţením 3. Tyflografika 4. Tyflotechnika Jako mimořádná publikace, která nebyla pŧvodně plánována, ale vznikla z iniciativy řešitelského týmu projektu, je publikace v anglickém jazyce. Tato publikace je brána jako základ speciální pedagogiky se zaměřením na tylopedii. Bude rovněţ k dispozici studentŧm speciální pedagogiky. Některé publikace jsou navíc doplněny natočenými výukovými filmy, vţdy tematicky zaměřenými danému obsahu publikace. Jedná se o filmy zaměřené na předškolní období dětí se zrakovým postiţením a ukázkami ze vzdělávání těchto dětí v mateřské škole jim určené. Další film vhodně doplňuje obsah publikace zaměřené na oblast terapií. Poslední potom mapuje práci s klienty v Tyfloservise a Tyflocentru, například výuku prostorové orientace a samostatného pohybu osob se zrakovým postiţením, a to v oblasti sociálních sluţeb. Publikace byly zpracovány do e-learningové podoby a jsou multimediální. Liší se tedy od těch klasických tím, ţe jsou v elektronické podobě, ale navíc obsahují fotografie, grafy a videa, o kterých jiţ byla řeč, dále odkazy na významné instituce, školy, atd. Tým se snaţil o nastavení vysoké kvality těchto publikací a to takovou formou, ţe publikace byly studentŧm nejdříve poskytnuty prostřednictvím e-learningového portálu LMS UNIFOR a teprve po připomínkách studentŧ a eventuelních úpravách byly převedeny na CD. Poměrně rychlý zpŧsob předání publikace do e-learningového systému v krátké době po jejím dokončení vede také k tomu, ţe student mŧţe publikaci a konkrétní údaje (např. jejich srozumitelnost nebo i přehlednost) v ní připomínkovat buď formou evaluačních dotazníkŧ, zpráv zaslaných tutorovi, ústním rozhovorem s pedagogem, nebo vyplněním

104 úkolu. Pedagog mŧţe na základě splnění nebo také nesplnění krátkých úkolŧ (potíţemi se splněním úkolŧ) zjistit, jestli jsou informace v publikaci dostačující, srozumitelné, jestli jsou vhodně doplněny fotografiemi a dalšími materiály. Student si navíc mŧţe kaţdou publikaci, nebo jen konkrétní kapitoly, které má k dispozici, stáhnout do svého počítače, nebo s nimi mŧţe pracovat on-line. Studentŧm je navíc usnadněna orientace v kapitole pomocí ikon, marginálií a nadpisŧ (např. pro zájemce, pojmy k zapamatování, úkol pro odeslání tutorovi, kontrolní otázky, atd.). 3 Závěr Za největší výhodu lze u těchto multimediálních publikací povaţovat dostupnost z jakéhokoli místa, stačí jen připojení k internetu. Kladem je i fakt, ţe studenti měli moţnost čerpat z těchto publikací informace dŧleţité ke splnění zápočtu nebo zkoušky z daného předmětu. V neposlední řadě je pro studenty výhodné i to, kdy se daná kapitola věnuje opravdu jen konkrétnímu tématu z rŧzných hledisek, a student tak nemusí procházet mnoţství publikací a vyhledávat tak konkrétní informace. 4 Doporučená literatura a další odborné zdroje: FINKOVÁ, D. LUDÍKOVÁ, L. RŦŢIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením. Olomouc: UP, ISBN FINKOVÁ, D. RŦŢIČKOVÁ, V. STEJSKALOVÁ, K. Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. Olomouc: UP, FINKOVÁ, D. RŦŢIČKOVÁ, V. STEJSKALOVÁ, K. Dítě se zrakovým postiţením v raném a předškolním věku. Olomouc: UP, FINKOVÁ, D. RŦŢIČKOVÁ, V. STEJSKALOVÁ, K. Edukační proces u osob se zrakovým postiţením. Olomouc: UP, FINKOVÁ, D. RŦŢIČKOVÁ, V. STEJSKALOVÁ, K. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku. Olomouc: UP, JURKOVIČOVÁ, P. a kol. Komunikace a lidé se smyslovým postiţením. Olomouc: UP, ISBN

105 EVALUACE INOVOVANÝCH STUDIJNÍCH TEXTŦ Z POHLEDU JEJICH UŢIVATELŦ STUDENTŦ TYFLOPEDIE EVALUATION OF INNOVATIVE STUDY TEXTS FROM THE PERSPECTIVE OF USERS STUDENTS OF SPECIAL EDUCATION OF PEOPLE WITH VISUAL IMPAIRMENT PhDr. Kateřina STEJSKALOVÁ, Ph.D. Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Příspěvek je orientován na prezentaci výsledků provedené evaluace série inovovaných studijních textů určených k výuce speciálních pedagogů tyflopedů. Prostřednictvím evaluačního dotazníku byla provedena komplexní evaluace aktuálně dostupných publikací vzniklých v rámci projektu Inovace distančních textů pro výuku speciálních pedagogů tyflopedů. Osloveni byli studenti prezenční i kombinované formy studia, kteří měli moţnost tyto publikace vyuţít ať uţ k opakování jiţ nabytých poznatků nebo ke studiu nových informací v intencích daného oboru. V příspěvku se zaměříme nejen na obecný postoj studentů k publikacím, ale i na subjektivní hodnocení jejich přínosu pro konkrétní studenty Abstract: The paper is focused on the presentation of the results of evaluation of a series of innovative study texts designed to teach special pedagogues. Using the questionnaire was a comprehensive evaluation of currently available publications on the projekct Innovation of educational texts for teaching special pedagogues of people with visual impairment. Respondents were full-time and part-time students, who were able to use these publications to study. In this paper, we focused not only on the general attitude of students to the publications, but also subjective assessment of their contribution to specific students. Klíčová slova: speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením; evaluace; distanční studijní texty; inovace výuky; přínos pro studenty. Keywords: special education of people with visual impairment; evaluation; educational texts;innovation of education; benefits for students 1 Hodnocení série publikací vytvořených v rámci projektu Jiţ dlouhou dobu volala česká odborná tyflopedická veřejnost, a zejména pak studenti tohoto oboru, po nové, aktualizované a komplexně pojaté odborné publikaci, která by obsahovala podstatné, ucelené a aktuální informace reflektující moderní trendy z oblasti speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. S cílem komplexně postihnout široké spektrum aspektŧ problematiky osob se zrakovým postiţením a poskytnout tak nejen studentŧm stěţejní a obsahově ucelený studijní materiál, byla v rámci projektu Inovace distančních textŧ pro výuku speciálních pedagogŧ tyflopedŧ vytvořena série inovovaných publikací. Zmíněné publikace jsou charakteristické nejen řadou nových, atraktivních a současně funkčních prvkŧ (ikony umoţňující efektivní orientaci v textu, přesná strukturace jednotlivých kapitol, multimediální přílohy zvyšující atraktivnost textu, marginálie umoţňující rychlé vyhledávání apod.), ale zejména svým pojetím mapujícím tyflopedickou problematiku napříč věkovým spektrem i klíčovými specifickými aspekty ţivota osob se zrakovým postiţením. Tato tematická specifikace a současně návaznost jednotlivých publikací umoţňuje kaţdému studentovi, respektive kaţdému zájemci o danou problematiku, konkrétní profilaci v rámci oboru a současně poskytuje prostor pro integraci jednotlivých poznatkŧ v kontextu dalších tematických okruhŧ v rámci série. Prezentovaná série publikací je však inovativní nejen svou koncepcí opírající se o jednotlivé tematické oblasti speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením v širokém věkovém spektru, ale zejména pak vyuţitím značného mnoţství informačních zdrojŧ, včetně zahraničních pramenŧ a literatury. Publikace v tomto kontextu reflektují evropskou dimenzi a potaţmo i celosvětový kontext problematiky osob se zrakovým postiţením. Za inovativní povaţujeme rovněţ stěţejní roli multimediálních příloh, které podle našeho mínění zvyšují atraktivitu a současně efektivitu osvojovaných poznatkŧ.

106 S trochou nadsázky lze říci, ţe po relativně dlouhé době publikačního temna, které je vzhledem k významu termínu tyflopedie dosti příznačné, se odborná speciálněpedagogická veřejnost dočkala nových ucelených studijních opor věnovaných speciální pedagogice osob se zrakovým postiţením. Tato série odborných publikací vznikla z aktuální potřeby poskytnout studentŧm komplexní studijní materiál, který bude reflektovat nové trendy, inovativní přístupy a moderní poznatky v rámci komplexně pojímané problematiky osob se zrakovým postiţením od diagnostiky aţ k optimalizaci a individualizaci speciálněpedagogické intervence v rŧzných věkových kategoriích. Publikace zpracovávají nejen témata související s teoretickou rovinou tyflopedie jako s vědním oborem, ale současně i konkrétní, řekněme praktická, témata týkající se rŧzných aspektŧ běţného kaţdodenního ţivota osob se zrakovým postiţením. Samozřejmostí je obsahové usouvztaţnění s cílem speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením, tzn. k maximální moţné míře socializace, potaţmo sociální integrace, nebo chceme-li inkluze do většinové společnosti. Systematické uspořádání informací umoţňuje nejen snadnou a rychlou orientaci, ale i integraci jednotlivých poznatkŧ, jejich vzájemné propojení a aplikaci do speciálněpedagogické praxe, coţ získává na významu především v kontextu určení těchto publikací jako jednoho z dominantních studijních materiálŧ. Speciálněpedagogická problematika osob se zrakovým postiţením je širokospektrální, výrazně heterogenní a rozmanitou kategorií co do terminologie, přístupŧ, klientely atd. a není reálné obsáhnout ji v jedné publikaci proto bylo od počátku záměrem autorského kolektivu vytvořit ucelenou, systematicky uspořádanou sérii odborných textŧ s charakterem studijních opor, které budou skutečnou, informačně bohatou studijní oporou umoţňující komplexní orientaci v teoretických východiscích oboru speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením, i praktických aplikacích tyflopedické problematiky směrem k individualizované intervenci ve speciálněpedagogické praxi. Vzhledem ke struktuře a tematickému uspořádání jednotlivých publikací věříme rovněţ v jejich aplikovatelnost do speciálněpedagogické praxe, resp. jejich vyuţitelnost nejen studenty, ale i odbornou veřejností pŧsobící ve speciálněpedaogické praxi, ať uţ s cílem zvyšování kvalifikace nebo v duchu trendu celoţivotního učení. 2 Metodologické aspekty evaluace Záměrem tohoto příspěvku je nastínit úhel pohledu studentŧ na tyto studijní opory a zhodnotit přínos a efektivitu vytvořených publikací. V návaznosti na tyto snahy byl vytvořen koncept evaluace série prvních čtyř publikací, tzn. Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením, Dítě se zrakovým postiţením v raném a předškolním věku, Edukační proces u osob se zrakovým postiţením a Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku. Prostřednictvím elektronického dotazníku byla oslovena cílová skupina studentŧ, kteří měli moţnost v rámci studia vyuţít zmíněné publikace, ať uţ k opakování jiţ nabytých poznatkŧ, případně jejich prohlubování, nebo k osvojení si nových vědomostí. Jednalo se o heterogenní skupinu studentŧ, co do typu studia, konkrétního studijního zaměření i doby studia. Respondenti, odpovídající zvoleným kritériím byli osloveni prostřednictvím hromadných ových adres. Vzhledem k efektivitě a v podstatě i efektnosti elektronické podoby dotazníku se nám podařilo získat z našeho pohledu relevantní výzkumný soubor s výsledným počtem 70 respondentŧ. Dotazníková metoda sběru dat byla zvolena záměrně směrem k efektivnímu, rychlému a zejména pak anonymnímu zpŧsobu získávání relevantních dat. Na základě 14 uzavřených a 1 otevřené otázky, prostor pro jakoukoli osobní reflexi či komentář nevyjímaje, mŧţeme doposud vydanou sérii publikací zhodnotit jako úspěšnou a pro cílovou skupinu přínosnou, coţ dokládá následující analýza získaných dat. 3 Analýza a interpretace získaných dat V úvodu dotazníku jsme se zajímali o to, kterou z doposud vydaných publikací studenti vyuţívali nejvíce. Vzhledem k aplikaci tohoto studijního materiálu rovněţ u studentŧ tzv. nevýběrové tyflopedie je, zcela v souladu s naším očekáváním, nejvíce vyuţívána první publikace Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. Procentuální zastoupení dalších třech publikací ilustruje následující graf.

107 Graf 1: Nejvíce vyuţívaná publikace Za podstatnou informaci jsme povaţovali také to, která z prezentované série publikací je studenty hodnocena jako nejpřínosnější, popřípadě nejzajímavější. V souladu s naším předpokladem má největší zastoupení 40 % úvodní publikace, která představuje prŧřezový a současně komplexní pohled na problematiku osob se zrakovým postiţením. Tato publikace je vyuţívána také jako hlavní studijní materiál pro studenty tzv. nevýběrové tyflopedie, coţ mŧţe relevantnost těchto výsledkŧ zkreslovat. Nicméně i přesto mŧţeme procentuální zastoupení povaţovat za natolik významné, ţe první ze série publikací lze hodnotit jako nejpřínosnější v edukaci studentŧ speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením. V rámci další poloţky evaluačního dotazníku jsme se soustředili na subjektivní přínos jednotlivých publikací pro konkrétní studenty, v následující tabulce jsou uvedeny prŧměrné hodnoty pro dané publikace (škála byla analogická se školním známkováním), včetně rozptylu. Tab. 1: Subjektivní hodnocení přínosu jednotlivých publikací Publikace Prŧměr Rozptyl Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením Dítě se zrakovým postiţením v raném a předškolním věku Edukační proces u osob se zrakovým postiţením Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku Inovované studijní opory byly navrţeny tak, aby studentŧm umoţnily nejen opakování jiţ nabytých vědomostí, ale i jejich prohlubování a osvojování si nových inovovaných poznatkŧ. Proto jsme se respondentŧ ptali, jakým zpŧsobem, respektive za jakým účelem uvedené publikace vyuţili nejvíce. Značná část respondentŧ (48,57 %) uvedla, ţe studijní texty vyuţila jak pro opakování, tak pro osvojování si nových poznatkŧ ve stejné míře. Celkem 45,71 % studentŧ umoţnily publikace získání nových poznatkŧ, opakování učiva bylo zastoupeno u 5,71 % respondentŧ. S touto poloţkou velmi úzce souvisela další otázka dotazníku, která směřovala ke zjištění, zda jsou studijní texty skutečně inovované a inovativní, a lze v nich tudíţ nalézt nové poznatky, a to i v případě, ţe jsou vyuţívány převáţně k opakování učiva. Drtivá většina (98,57 %) studentŧ potvrdila inovativní charakter studijních opor, tzn., ţe většina z nich nalezla v publikacích zcela nové informace. Analogicky se školním známkováním měli respondenti v rámci další poloţky ohodnotit přehlednost studijních textŧ z následujícího grafu je patrné, ţe přehlednost publikací je chvalitebná.

108 Graf 2: Hodnocení přehlednosti publikací Jedním z klíčových prvkŧ nových studijních opor jsou multimediální přílohy v podobě obrázkŧ, fotografií, simulací, videí apod. Zajímalo nás, do jaké míry se tento prvek podílel na atraktivitě textŧ, případně zda měl motivační charakter. Od nadpoloviční většiny (54,29 %) dotázaných získaly multimediální přílohy výborné hodnocení, pouze 11,43 % respondentŧ zvolilo prŧměrné hodnocení (dobrý), pro 2,86 % jsou tyto přílohy pouze v dostatečné kvalitě. Obdobné hodnocení přinesla poloţka zjišťující subjektivní přínos zařazených příloh získané výsledky ilustruje graf. Předpokládali jsme, ţe multimediální přílohy zvýší motivaci či zaintere-sovanost studentŧ pro dané téma tento náš předpoklad se u 80 % dotazovaných potvrdil. Graf 3: Hodnocení přínosu multimediálních příloh

109 V návaznosti na hlavní ideu při tvorbě inovovaných textŧ, jsme se oslovených respondentŧ dotazovali na charakter předkládaných informací. Je potěšující, ţe většina studentŧ povaţuje texty publikací za informačně bohaté a pojímající problematiku osob se zrakovým postiţením komplexně a systematicky (94,29 %). Zajímavé výsledky přinesla poloţka reprezentující tvrzení, ţe je v publikacích nadbytek informací, která je zastoupena 7,14 %. Konkrétní výsledky ilustruje graf. Graf 4: Charakter informací prezentovaných v publikacích Zejména vzhledem k zařazení značného mnoţství multimediálních příloh a současně také v souladu s ekonomickým hlediskem, byly publikace vydány v podobě CD-ROMu. Zajímali jsme se, jaké stanovisko zaujali studenti, jimţ byly studijní opory určeny. S respektem k uvedeným hlediskŧm jsme však předpokládali tradiční preferenci tištěné podoby studijních materiálŧ 54,29 % dotázaných by kromě elektronické verze vlastnilo i kniţní podobu publikací, 5,71 % respondentŧ zcela preferuje tištěnou verzi, přičemţ stávající elektronická podoba studijních opor jim nevyhovuje. V následujícím oddílu dotazníku měli respondenti vyjádřit míru svého souhlasu/nesouhlasu s prezentovanými tvrzeními, výsledky dokládá následující tabulka. Tab. 2: Míra souhlasu/nesouhlasu s jednotlivými výroky (1 zcela souhlasím, 5 zásadně nesouhlasím) Výroky Prŧměr Rozptyl Publikace pouţiji jako hlavní zdroj informací pro přípravu ke zkouškám a státním závěrečným zkouškám. Tematické uspořádání série publikací mi vyhovuje Publikace obsahují nové informace Publikace jsou psány srozumitelným jazykem Publikace jsou pro dostatečně dostupné Multimediální přílohy jsou pro mě dŧleţitou součástí textu Publikace jsou příliš obsáhlé Úkoly pro odeslání tutorovi pro mě byly podnětné a zajímavé Otázky a úkoly v závěru kapitoly mi pomohly se zafixováním učiva Odkazy pro zájemce jsou zajímavé a text ozvláštňují O kvalitě vytvořených publikací mŧţe leccos vypovídat i další z poloţek dotazníku, v níţ jsme se respondentŧ ptali, zda by tyto studijní texty doporučili svým kolegŧm jejich převáţně pozitivní postoj (55,71 %) ilustruje následující graf. Doplňme, ţe prŧměrná známka byla 1,53.

110 Graf 5: Pozitivní reference publikací O vyjádření celkového hodnocení publikací byli respondenti ţádání ve 14. poloţce dotazníku pozitivní výsledky známkování ilustruje graf. Graf 6: Celkové hodnocení inovovaných publikací Poslední dvě otevřené poloţky dotazníku poskytovaly prostor pro osobní komentář, vlastní názor a návrh na zkvalitnění či modifikaci publikací. Zmiňme alespoň nejčastější tendence: - Aby byly víc systematické a v některých kapitolách méně obecné, více konkrétní ; Moţná lepší přehlednost. ; Podrobnější obsah, abecední rejstřík ; Větší systematičnost textu a drţet se pouze

111 opravdu dŧleţitých informací a popsat je více do hlubky. Uvádět více legislativy se zařazením do textu. ; více konkrétních příkladŧ, kazuistiky. - Více stručnosti a výstiţnosti. ; Méně latiny, lépe řečeno - hlavní text česky, do závorek případně latinské pojmy. ; Ne tolik odborných názvŧ, zjednodušení a zkrácení publikace. ; Pouţívat méně cizích slov u běţných slov, co se dají napsat česky. Pak mě to zdrţuje od učení, kdyţ musím pořád listovat ve slovníku cizích slov a pak zjistím, ţe je to běţně pouţívané, nějaké obyčejné slovo. ; Změnila bych velmi odborný jazyk publikací ; Aby se zde zkrátila anatomie, která je značně rozsáhlá a odborná aţ spíše pro lékařskou fakultu a ne pedagogické účely.. - Dostupnost pro všechny studenty ; Formu uvítala bych spíše tištěnou verzi. ; ještě více bych je rozšířila ; Asi by bylo lepší zavěšení na portálu UP a ne na uniforu.. - Byla jsem plně spokojená ; Dle mého názoru není třeba nic měnit. Publikace mi přijdou přehledné a dostatečné obsáhlé, také zařazení obrázkŧ, schémat a fotografií mi příjde přínosné. ; Na publikacích by nejspíše nezměnila nic. Připadají mi dobře zpracované a přehledné. Najdu v nich dŧleţitý a uţitečný materiál, coţ je pro mě hlavní. ; Nic bych neměnila, všechny publikace jsou skvělé! ; nic, text byl dostačující pro mé studium ; celkový dojem dobrý, přehledné, komplexní, dobrý studijní materiál, jsem ráda, ţe vznikl ; kaţdá publikace je něčím zajímavá a přínosná ; Líbí se mi přehlednost a vyuţitelnost knihy pro moje účely. ; Publikace hodnotim jako zdarile, bylo by skvele kdyby podobnou formou bylo dostupno vice opor. ; Tyto publikace jsou velmi uţitečné. Jsou stěţejním zdrojem informací. ; Děkuji ; Děkuji za současné publikace a s očekáváním se těším na další části. - moţná by nebylo od věci je zpracovat podle otázek ke zkoušce k jednotilivým vyučujícím nebo hlavně k prof. Ludíkové!!! 4 Celkové zhodnocení a závěry Namísto motta uveďme jeden z komentářŧ: Je dobré, ţe se očekává zpětná vazba a na základě těchto vazeb se mŧţe něco změnit. Na základě analýzy získaných kvantitativních dat mŧţeme vyvodit následující závěry: 1. Nejvyuţívanější a současně z pohledu uţivatelŧ nejpřínosnější je pravděpodobně publikace Úvod do speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením (nicméně výsledky mohou být zkresleny širokým spektrem studijních oborŧ zahrnujících i studenty tzv. nevýběrové tyflopedie). 2. Publikace představují pro studenty speciální pedagogiky osob se zrakovým postiţením stěţejní zdroj informací, jsou povaţovány za přínosné, a to jak z hlediska opakování učiva, tak ve smyslu osvojování si zcela nových poznatkŧ. Publikace v tomto ohledu získávají rovněţ pozitivní reference a velmi pravděpodobně se bude okruh jejich uţivatelŧ rozšiřovat. 3. Většina studentŧ hodnotí přehlednost studijních textŧ jako vyhovující, naprostá většina je povaţuje za zdroj komplexních a systematických informací, které jsou prezentovány srozumitelnou formou. 4. Většina respondentŧ je spokojena s elektronickou podobou publikací, přestoţe by uvítala i tištěnou verzi. Nicméně pro markantní většinu dotázaných jsou podstatným motivačním a obecně atraktivním prvkem multimediální přílohy, jejich úroveň a účelnost je velmi pozitivně hodnocena. Jejich zařazení je však limitováno právě elektronickou podobou publikací. 5. Rovněţ úkoly pro odeslání tutorovi, otázky a úkoly v závěru kaţdé kapitoly a oddíly pro zájemce prŧměrně zvyšují zájem a zainteresovanost respondentŧ na studované problematice. 6. Většina respondentŧ je obecně spokojena se sérií publikací jako takovou.

112 REALIZACE VIDEOMATERIÁLU S TYFLOPEDICKOU TEMATIKOU IMPLEMENTATION OF VIDEOMATERIAL WITH A TYFLOPAEDICAL THEME Mgr. Hana JOKLÍKOVÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Příspěvek se zabývá problematikou realizace výukového videomateriálu z oblasti tyflopedie, jeţ vznikal v rámci projektu řešeného na Ústavu speciálněpedagogických studií Univerzity Palackého a bude studentům Univerzity Palackého poskytnut formou elektronické studijní opory. Zaměřuje se na popis vzniku tohoto materiálu, od prvotních idejí aţ po jeho finální podobu. Poukazuje na jeho význam a praktické vyuţit Abstract: The paper deals with a question of implementation of educational video material from the area of tyflopaedia, which have been developed within the project realized by Institute of Special Education Studies of Palacky Univerzity and which will be provided students in the form of electronic study source. The paper is describing the emergence of this educational material, from the first ideas to its final form and pointing to its significance and practical use. Klíčová slova: tyflopedie, výukový videomateriál, vysokoškolské vzdělávání, výuka tyflopedů, distanční text Keywords: tyflopaedia, educational video material, university education, education of special teachers for people with visual impairment, electronic study text 1 Úvod Tématem příspěvku je popis realizace videomateriálu s tyflopedickou tematikou, od prvotních idejí aţ po jeho finální podobu. Zmiňovaný videomateriál byl vytvářen a financován v rámci projektu ESF s názvem Inovace distančních textŧ pro výuku speciálních pedagogŧ tyflopedŧ, 1.07/2.2.00/ a bude slouţit studentŧm jako součást inovovaných distančních textŧ. Těchto textŧ, vytvářených rámci zmiňovaného projektu, je celkem 9 a kaţdý z nich je ve své psané podobě doplněn o obrázky, a některý také o pŧvodní videa (filmy). Tento zpŧsob podávání informací zdá se z pohledu studenta i z pohledu teorie vzdělávání dospělých velmi efektivní a v dnešním pojetí vzdělávání má jiţ své pevné místo. V první části příspěvku poukazujeme na některá specifika vzdělávání dospělých. Dále se věnujeme přípravám na tvorbu videomateriálu a popisu jeho pořízení v terénu (tedy samotné natáčení). V závěru nastiňujeme prŧběh zpracování videomateriálu do jeho finální podoby, která uţ bude k dispozici studentŧm jakoţto součást inovovaného distančního textu. 2 Teorie vzdělávání dospělých Pokud hovoříme v rámci tohoto příspěvku o vzdělávání studentŧ na vysoké škole (a zejména pak vzdělávání studentŧ v kombinované formě studia, pro které není aktuálně primární sociální rolí role studenta), pohybujeme se jiţ v oblasti andragogiky a je na místě připomenout si některá specifika tohoto oboru. Vzdělávání dospělých se nevztahuje na veškeré učení, nýbrţ na učení systematické, plánované a cílevědomé. Vzdělávání mŧţeme tedy charakterizovat jako proces, v němţ se realizuje vzdělání. Vzdělávání dospělých, stejně jako vzdělávání dětí, je vţdy individuální i společenský proces. Z andragogického hlediska je podstatné, ţe se člověk něco naučil, kdyţ zná a umí něco, co dříve neznal a neuměl. Učení je schopnost člověka sám nebo za pomoci druhých vytvářet nebo měnit své představy, zvyky, chování, schopnosti a dovednosti. Intencionální učení v andragogických situacích se vţdy prolíná s funkcionálním pŧsobením okolí a s neúmyslnými vedlejšími účinky dané situace. (Beneš, 2003) Pro učení (a tedy i pro úspěšné vzdělávání) je dŧleţitý jednak uţitečný obsah, a jednak zajímavá forma. Uţitečnost je reprezentována vhodným účelem a obsahem vzdělávání. Efektivita je ovlivněna především vhodnou formou a strukturou vzdělávání, tedy pouţitými metodami a jejich kombinováním. O stabilitě vzdě-lávacích

113 procesŧ rozhoduje schopnost učitele pečovat o jistotu, koncentraci, a pohodlí účastníka a přizpŧsobit vzdělávání aktuálním změnám situace. (Plamínek, 2010) 3 Přípravy na tvorbu videomateriálu Konkrétní návrhy na obsah videomateriálu byly sestaveny na základě obsahu distančního textu, jehoţ měl být součástí a který měl doplňovat. V prvním případě se jednalo o problematiku terapií u osob se zrakovým postiţením, ve druhém o problematiku osob později osleplých. Záměrem bylo prezentovat praktickou ukázku jevŧ a situací, které jsou teoreticky zmiňovány přímo ve studijním textu. Vzhledem k tomu, ţe bylo naším cílem pořídit videomateriál s co největším vztahem k realitě a reálným situacím, bylo třeba vyjednat jeho natáčení v konkrétních zařízeních. Za účelem pořízení záznamu z hodiny dramatické výchovy bylo proto osloveno Gymnáziu a střední odborná škola pro zrakově postiţené v Praze. Natáčení dvou dalších tematických celkŧ (Technické pomŧcky pro osoby se zdravotním postiţením a Primární rehabilitace osob se zrakovým postiţením) probíhalo po dohodě v Tyfloservise Olomouc a TyfloCentru Olomouc. Spolupráce s oběma institucemi byla velmi dobrá, probíhala na profesionální úrovni a nemalou měrou přispěla k dosaţení námi vytýčeného cíle. Před kaţdým natáčením byla nezbytná příprava scénáře, a to alespoň v bodech. Scénář byl vytvářen jednak za účelem usnadnění prŧběhu natáčení, a jednak jako jakási pojistka, která nedovolí opomenout dŧleţité prvky, momenty a situace, jeţ bylo třeba zaznamenat a budoucím studentŧm poskytnout. V případech, ve kterých to bylo ţádoucí, byl samotný scénář konzultován s odborníky z daných institucí ještě před samotným natáčením. 4 Pořízení videozáznamu v terénu Protoţe bylo naším cílem, aby se natáčení účastnili přímo klienti a ţáci daných institucí, byly instituce poţádány, aby oslovily své klienty či ţáky, kteří by byli ochotni se natáčení účastnit. V případě videozáznamu z hodiny dramatické výchovy se proto natáčení účastnili přímo ţáci, studenti a vyučující Gymnázia pro zrakově postiţené, kteří se dramatické výchově věnují v rámci nepovinného předmětu. V případě natáčení v TyfloCentru a Tyfloservisu Olomouc se natáčení účastnili jednak pracovníci zmíněných organizací a jednak samotní klienti. Nutno dodat, ţe všichni účastníci natáčení zvládali dovednosti prezentované ve videomateriálu na velmi dobré úrovni. Tím jsme eliminovali riziko zafixování nesprávných poznatkŧ ze strany studentŧ, kteří budou video-materiál vyuţívat za účelem výuky. Samotný prŧběh natáčení lze v obou případech zhodnotit jako naprosto bezproblémový, vţdy se jednalo o jeden natáčecí den. 5 Zpracování pořízeného materiálu do jeho finální podoby Technicky bylo kaţdé natáčení zabezpečeno prostřednictvím pracovníkŧ Audiovizuálního centra Univerzity Palackého (AVC UP). Ti zajistili kameramana pro kaţdý z natáčecích dnŧ i potřebné technické vybavení. V prŧběhu natáčení byli taktéţ schopni poskytnout konzultace směřující k optimalizaci pořízeného materiálu (zvukové a světelné podmínky, délka a typ záběru apod.). V dalším kroku pracovníci AVC UP zpracovali natočený materiál do takového formátu, který bylo moţno přehrávat v některém z běţných počítačových přehrávačŧ. Materiál nám byl poskytnut v celé své délce, tedy ve zcela neupravené podobě. My jsme potom v závislosti na zamýšlené finální podobě filmu vybírali dŧleţité sekvence a naplánovali jejich časovou a dějovou posloupnost tak, aby nakonec vytvářely kompaktní a logicky uspořádaný celek. V některých případech bylo ţádoucí zkonzultovat zamýšlenou finální podobu filmu s odborníky z praxe. Ti nám poskytli podnětné připomínky, jeţ v konečném dŧsledku pomohly ke zkvalitnění výsledné podoby videomateriálu. Vzhledem k tomu, ţe na některých místech bylo nutno doplnit obrazový materiál také mluveným slovem, byla součástí spolupráce s AVC UP také tvorba komentáře vybraných částí filmu. Úkolem tohoto komentáře bylo film jednak oţivit, a jednak náleţitě dovysvětlit některé tematické celky. Ve chvíli, kdy jsme byli hotovi s výše zmíněnými činnostmi, bylo moţno přistoupit k poslednímu kroku, tedy střihu materiálu a jeho úpravy do finální podoby. Naše přítomnost přímo u střihu filmu zaručovala, ţe dosáhneme kýţeného výsledku, který bude odpovídat našim představám a který bude účelně plnit svou funkci. Tedy bude uţitečnou a hodnotnou součástí distančních textŧ určených pro studenty Univerzity Palackého. 6 Závěr Závěrem je moţno říci, ţe cílŧ, jeţ byly v souvislosti s realizací videomateriálu v rámci projektu Inovace distančních textŧ pro výuku speciálních pedagogŧ tyflopedŧ, 1.07/2.2.00/ stanoveny, se podařilo

114 dosáhnout. Byla vytvořena videa, která vhodně doplňují distanční texty z oblasti tyflopedie a ilustrují teoretické poznatky, které jsou v těchto textech obsaţeny. Z pohledu tvŧrcŧ distančních textŧ a videí tyto materiály jednoznačně přispěly ke zkvalitnění výuky speciálních pedagogŧ tyflopedŧ. O tom, jaký je pohled samotných studentŧ uţivatelŧ inovovaných studijních materiálŧ, podá nejlepší informace realizovaná evaluace. Literatura BENEŠ, M. Andragogika teoretické základy. Praha: Epolex Bohemia, ISBN PLAMÍNEK, J. Vzdělávání dospělých. Praha: Grada, ISBN

115 STRUKTUROVANÉ UČENÍ VE VÝUCE ŢÁKA S TĚŢKÝM ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM A AUTISMEM, VYUŢITÍ VE VÝUCE ANGLIČTINY, NAUKOVÝCH PŘEDMĚTECH A PŘI PRÁCI NA POČÍTAČI STRUCTURED LEARNING IN TEACHING STUDENT WITH SEVERE VISUAL IMPAIRMENTS AND AUTISM, USE IN TEACHING ENGLISH, DOCTRINAL ARTICLES AND TO WORK ON A COMPUTER Dagmar Vilášková Pedagogicko-psychologická poradna Opava, ZŠ Hlučín Rovniny, Česká republika, Abstrakt: Vyuţití strukturovaného učení ve výuce anglického jazyka, představení strukturovaných úkolů a praktických pomůcek. Příprava strukturovaných úkolů pro vzdělávací obor Člověk a jeho svět na základní škole praktické. Seznámení s výukou práce na počítači, jednotlivé kroky při aplikaci strukturovaného učení. Specifika výuky související s lehkou mentální retardací a autismem. Prezentace v Power Pointu je doplněna názornými ukázkami a videozáznamem. Abstract: The use of structured learning in the English language, presentation of structured tasks and practical tools. Preparation of structured tasks for the educational field of Humans and Their World of basic school practice. Introduction to the teaching of computing, the various steps in the application of structured learning. Specifics of training related to mental retardation and autism. Presentations in Power Point it is accompanied by illustrative examples and video clips. Klíčová slova: strukturované učení, vzdělávání, autismus, vada zraku, Braillský řádek Key words: structured learning, education, autistic handicap, handicap of sight, Braille line Strukturované učení = systém Strukturované učení je základní vyučovací metodou ve výchově a vzdělávání dětí s autismem. Autismus je pervazivní porucha neboli porucha prostupující celou osobností člověka. Dŧsledkem toho dítě často nerozumí tomu, co vidí, slyší nebo proţívá. Duševní vývoj je díky tomuto handicapu narušen především v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Metodika strukturovaného učení se vyuţívá pro nácvik funkční komunikace, pracovního a sociálního chování. Struktura = systém, který pomáháme dětem s autismem vytvořit. Jejich očima je svět chaotický a proto, aby se mohly vŧbec orientovat, je nezbytné jim strukturovat prostor, čas, pracovní činnosti i volnočasové aktivity. Jedním ze základních principŧ strukturovaného učení je individualizace. V často pouţívaném termínu individuální přístup se v tomto pojetí jedná především o poznání konkrétního jedince, podle něhoţ se prŧběţně nastavuje míra intervence. Individuální je nejen volba metod a postupŧ, ale také úprava prostředí a formy vizualizačních pobídek. U ţákŧ s těţkým postiţením zraku je nutné vizualizaci převést do haptické podoby tak, aby odpovídala individualitě daného dítěte. Kaţdý jedinec s těţkým zrakovým postiţením je schopen vnímat hmatem jinak, individuální jsou materiály, které jsou pak dŧleţitým vodítkem pro výběr při výrobě pomŧcek při plánování pracovních a výtvarných činností. Strukturalizace je dalším principem strukturovaného učení a pro jedince s autismem znamená přehlednost. Strukturalizace pomáhá lidem s autismem odpovědět si na otázky Kdy, kde, co, jak, jak dlouho, proč? Přehlednost situací jak se mám chovat v kontaktu s určitými lidmi nebo v daných institucích. Strukturalizace se uplatňuje při plánování denních nebo týdenní činností, kaţdý člověk, si strukturuje svŧj den, dělí ho na část pracovní a část pro odpočinek a i část pracovní si dále členíme na jednotlivé úkony, z nichţ se časem stává rutina. Lidé s autismem mají potřebu opřít se o vytvořené jistoty denní rutinu, pokud mohou předvídat, co bude

116 následovat, jsou relativně v klidu. V okamţiku, kdy dojde k nečekané události, nastává problém, člověk se dostává do stresu, projevuje se zmateným chováním, které mŧţe vyústit do problémového chování. V závislosti na mentální úrovni jedince s autismem je však moţné, za kvalitní podpory, problémovému chování zabránit, nebo jej alespoň zmírnit. V tomto směru je nutné vysledovat okamţiky, kdy je moţné v denní rutině nahradit určitou činnost stejně hodnotnou alternativní činností: (jízda na koni prší, není moţné uskutečnit náhrada: poslouchání videopořadu o koních, o zvířatech). Strukturalizace zahrnuje strukturu prostoru a pracovního místa, strukturu času = denní reţim, strukturu činností (krabicové úkoly, úkoly v šanonech, pracovní listy). Třetím principem je vizualizace neboli symbolika. Vizualizace kompenzuje handicap paměťových funkcí, podporuje komunikační dovednosti a vede k samostatnosti. Dŧleţitost vizualizace se projevuje právě ve zvyšující se schopnosti rozumět nastalé změně a přijmout ji, neboli zvyšuje flexibilitu. U dětí s těţkým zrakovým postiţením se vyuţívá haptická vizualizace pomocí konkrétních předmětŧ, posléze pomocí hmatových obrázkových symbolŧ a nakonec, v závislosti na intelektové úrovni, pomocí nápisŧ Braillovým písmem.kturované úkoly pro výuku anglického jazyka Cílem výuky cizího jazyka na základní škole praktické je, aby ţáci získali základní povědomí o moţnostech komunikace v cizím jazyce. Jedná se především o oblast zvukové podoby, která se v anglickém jazyce velmi liší od podoby písemné. Ţákŧm jsou k osvojení jazyka předkládána jednoduchá sdělení a základní pravidla komunikace. Rozsah slovní zásoby se přizpŧsobuje nejen tomuto zaměření výuky, ale také individuálním schopnostem ţákŧ. Pro výuku anglického jazyka je moţné vyuţít zvukovou kníţku Angličtina pro nejmenší angličtina hrou, v níţ jsou tlačítka s výslovností abecedy spolu se slovem, které se k danému písmenu vztahují a běţně uţívají. Kníţka obsahuje také tlačítka s krátkými větami typu Are you ready?, Are you OK? a s rŧznými pozdravy. Pokud chceme kníţku vyuţít pro děti s těţkým zrakovým postiţením, je vhodné na tyto malé čtverečky napsat Braillovu abecedu a věty označit symboly např. Good morning! nalepit obrázek sluníčka. V kníţce je prostor na lepení obrázkŧ s popisem, ale na řádné procvičení je vhodnější vytvářet prŧběţně pracovní listy se strukturovanými úkoly. Očekávané výstupy RVP pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělávání ţákŧ s lehkým mentálním postiţením: Ţák by měl: být seznámen s cizím jazykem ve zvukové podobě osvojit si základní výslovnostní návyky ovládat fonetickou podobu abecedy zvládat základní číslovky a jejich pojmenování rozumět obecně známým slovŧm a frázím a zvládnout pozdravy, přání a poděkování vytvořit jednoduché otázky, zápor a odpovědi vést jednoduchý rozhovor zvládat čtení a překlad jednoduchých pojmŧ a názvŧ orientovat se ve slovníku daného jazyka Rozšiřování slovní zásoby je vhodné směřovat vţdy především do oblastí zájmu dětí, a pokud by to znamenalo, ţe se některé děti budou učit jiná slovíčka, je nutné k tomuto přizpŧsobit výuku. Základní slovní zásobu a nejběţnější fráze je dŧleţité zachovat, ale následně je lepší dát moţnost dětem učit se ta slovíčka, která je zajímají. Nevidomé děti nemá smysl drilovat barvy v kombinaci s rŧznými předměty, kdyţ ve svém ţivotě pouţívají barevné pojmenování pouze minimálně, naopak je vhodnější vyrábět např. obrázky zvířat a pojmenovávat je, na nich pak rozvíjet hravou formou jednoduché typy otázek a odpovědí typu Who is big? apod. Dŧleţitým momentem je zvládání čtení jednoduchých pojmŧ a názvŧ. Pro tuto oblast výuky se osvědčila manipulační kníţka Angličtina anglická slova jsou hračka, která obsahuje kartičky s obrázky. Kaţdá kartička má vyrytá písmena tak, aby je dítě přesně podle šablony poskládalo z přiloţených pryţových písmen. Pro nevidomé děti je opět nutná úprava, kdy se na kaţdou kartičku nalepí fonetický přepis slova a vhodný obrázek. Čtení je dŧleţité především pro děti vidící, aby byly schopné přečíst např. nápis open oupn. Při výběru textŧ, nápisŧ a názvŧ opět vycházíme z toho, s čím se nejběţněji setkáváme v obchodech, na ulici, při práci na počítači apod. Také tuto publikaci je vhodné doplňovat o pracovní listy se strukturovanými úkoly nebo s jednoduchými texty s obrázky, které budou rozšiřovat povědomí o daném slovu, aby ţák měl jasnou představu, do jaké oblasti slovo zapadá především u dětí s autismem je nutné, aby ţák věděl přesně, co mŧţe v dané situaci odpovědět

117 nebo co znamená určitý pozdrav. U dětí je třeba vybudovat vědomí smysluplnosti umět odpovědět na pozdrav nebo umět poděkovat v cizím jazyce jim dává dobrý pocit. Strukturované úkoly pro vzdělávací obor Člověk a jeho svět 1. stupeň vzdělávací program Základní škola praktická Vzdělávací oblast Člověk a jeho svět rozvíjí základní poznatky ţáka o ţivotě společnosti, o ţivé a neţivé přírodě a jejich významu pro člověka. Při plánování přípravy na vyučovací hodinu je nutno vycházet z individuálních zkušeností, znalostí a vědomostí ţáka a ze specifik místa jeho bydliště. Vzdělávací obor Člověk a jeho svět nabízí širokou škálu pro vytváření strukturovaných úkolŧ, které lze ušít na míru dítěti s autismem. Deficit v oblasti představivosti mnohdy neumoţňuje určitou část učiva dítěti vysvětlit nebo převést do strukturovaných úkolŧ, v tomto případě tuto skutečnost zaznamenáme do Individuálního vzdělávacího plánu, podle kterého je ţák vzděláván. Vzdělávací obor oblasti Člověk a jeho svět je členěn do tematických okruhŧ: Místo, kde ţijeme Lidé kolem nás Lidé a čas Rozmanitost přírody Člověk a jeho zdraví Tematický okruh Místo, kde ţijeme, se věnuje poznávání nebliţšího okolí a orientaci v něm. Ţáci poznávají nejbliţší okolí místa bydliště a školy, rozšiřují své znalosti o dŧleţitá místa v obci. U ţákŧ s těţkým zrakovým postiţením se v tomto okruhu snaţíme připravit jednoduché mapky s popisy a symboly. Dŧleţitým pomocníkem je trénink prostorové orientace, který jistým zpŧsobem pomáhá vytvářet představu o prostoru. Děti s autismem potřebují v této oblasti velkou podporu, proto vytváření systému poznávání okolí je pro ně dŧleţitý. Většinou mají zakódovanou svou trasu a tu dobře znají, proto je nejideálnější z ní vycházet. Pokud trasu s dítětem nakreslíme nebo jinak ztvárníme, vytvoříme orientační body, pak po malých částech mŧţeme přidávat další ulice s orientačními body. Toto rozšíření obzoru nám slouţí jako prevence v okamţiku, kdy není moţné pouţít stabilní trasu. Dítě je jiţ připraveno na alternativu, nejde do neznáma, ví, co jej čeká a nemusí mít tak velký pocit úzkosti prevence problémového chování. U nevidomých dětí provádíme rozšiřování jejich povědomí o okolí v hodinách prostorové orientace. Je dŧleţité je postupně seznámit s celou budovou školy, se školní zahradou s okolím školy apod. Očekávané výstupy 2. období: ţák by měl popsat polohu svého bydliště na mapě, začlenit svou obec (město) do příslušn. kraje orientovat se na mapě České republiky, určit světové strany mít základní znalosti o České republice a její zeměpisné poloze v Evropě znát region, ve kterém bydlí, jeho pamětihodnosti, zvláštnosti a zajímavosti sdělit a popsat poznatky a záţitky z vlastních cest poznat státní symboly Učivo: Česká republika orientace na mapě ČR, hranice státu, povrch a podnebí; města, Evropa mapa Evropy, cestování mapy čtení mapy, vysvětlivky V tematickém okruhu Lidé kolem nás se ţáci učí základŧm společenského chování a jednání. U ţákŧ s autismem se zaměřujeme na pouţívání vhodného pozdravu v daných situacích a v určitých částech dne, rovněţ se snaţíme především o eliminaci problémového chování. V tematickém okruhu Lidé a čas se ţáci učí orientovat se v čase a určovat ho. U nevidomých ţákŧ s autismem je velmi sloţité naučit je poznávat hodiny, přesto je pro ně naprosto přirozené orientovat se v čase. Rozdělení dne na jednotlivé části, které mají stejný základ, ale mohou se případně měnit v závislosti na daných okolnostech, je dŧleţitou součástí tohoto okruhu a je mnoho moţností pro vytváření strukturovaných úkolŧ.

118 Učivo orientace v čase určování a měření času, roční období, den, týden, měsíce, rok naše země v dávných dobách zpŧsob ţivota v pravěku, příchod Čechŧ, počátky českého státu, ţivot ve středověku Pro ţáky s autismem je nejdŧleţitější okruh orientace v čase, ten je také moţno zpracovat formou strukturovaných úkolŧ. Učivo týkající se dějin našeho národa ţáci nemohou pochopit právě z dŧvodu deficitu v oblasti představivosti, nemohou pochopit minulost, kterou neproţili. V tematickém okruhu Rozmanitost přírody se ţáci seznamují se změnami v přírodě v prŧběhu roku a k tomuto je učivu mnoho zpŧsobŧ, jak vytvářet jednoduché i sloţitější strukturované úkoly a pracovní listy. Očekávané výstupy 2. období: ţák by měl (nejdŧleţitější učivo) poznat propojenost ţivé a neţivé přírody popsat střídání ročních období uvést zástupce ţivočišné a rostlinné říše vyskytující se v nejbliţším okolí a popsat jejich základní ţivotní podmínky zvládat péči o pokojové rostliny a znát zpŧsob péče o drobná domácí zvířata V tematickém okruhu Člověk a jeho zdraví se ţáci seznamují se svým tělem, učí se poznávat jeho nejdŧleţitější funkce, dodrţovat správné hygienické návyky. Pro seznamování s lidským tělem mŧţeme vyrobit reliéfní figurínu s popisem těla. Popisky částí těla se připevní na suché zipy tak, aby je ţák mohl opakovaně připevňovat. Pro ţáky s těţkou vadou zraku je mŧţeme vyuţít plastovou pomŧcku figurínu, která se dá rozloţit na jednotlivé orgány právě v tomto směru máme moţnost prakticky ukázat dítěti, jak vypadá lidské tělo uvnitř, jelikoţ představit si to samo neumí. Pravděpodobně systém fungování těla nepochopí, ale alespoň bude vědět, kde jej bolí. Nepopíše přesně bolí mě ţaludek, ale bolí mě bříško, coţ v případě nevolnosti jako informace stačí. Ve vzdělávacích oblastech se zaměřujeme na ty oblasti, které jsou pro ţáka nejpodstatnější, které pomohou rozvinout především oblast komunikace, protoţe ţák s autismem potřebuje podporu zejména v oblasti komunikace. Připravíme-li dětem učivo formou strukturovaných úkolŧ, budeme sami překvapeni, kolik se umí naučit a jak umí naučené dovednosti pouţít. Aplikace strukturovaného učení ve výuce psaní a čtení na počítači s hlasovým výstupem a Braillským řádkem Cílem výuky je obsluha klávesnice všemi deseti prsty. Pro lepší orientaci a rychlost psaní je dŧleţité dodrţovat předepsanou polohu prstŧ, do níţ se ţák při psaní stále vrací. Edukační proces běţné výuky ţáka s těţkým postiţením zraku bylo nutné, v závislosti na přidruţeném postiţení autismem, upravit dle metod strukturovaného učení. Orientace na klávesnici je snadnější, pokud na klávesy F, J nalepíme prŧhledné body (bubliny). Úroveň mentální retardace v tomto případě ovlivňuje tempo výuky, výběr vhodných slov a tvorbu jednoduchých vět. Podstatou výuky je názornost a konkrétnost. Proces výuky práce s počítačem prochází třemi etapami, z nichţ kaţdá etapa prochází několika fázemi: 1. nácvik prstokladu psaní na klávesnici bez hmatové kontroly 2. práce s Braillským řádkem psaní s hmatovou kontrolou 3. výuka skenování nácvik čtení skenovaných textŧ 1. Nácvik prstokladu: Seznámení s počítačem s hlasovým výstupem - nahmatání počítače, reprobeden a klávesnice, označení písmen F, J - naposlouchání hlasového výstupu (zvyknout si na monotónní hlas počítače), jednokanálové vnímání dítěte s autismem se projeví přímým poslechem ucho u reprobedny mŧţe trvat několik měsícŧ, neţ si sedne k počítači a bude ochotno se učit psát na klávesnici Počátky na klávesnici - nácvik písmen F, J (dbát na správný prstoklad, nedovolit psát jinými prsty) - postupné přidávání písmen po obou stranách ( F-D, J-K) atd., postupujeme od středu ke kraji

119 - nové písmeno zařazujeme aţ po úplné fixaci správného postavení na klávesnici - kaţdé písmeno je nutné motivovat, protoţe psaní jednoho písmene nedává dítěti s autismem smysl F jako fuj pejsku, F jako fouká vítr J jako jablíčko, J jako jahoda f j f j f j, j f j f j f j, f d f d f, j k j k j k j k j atd. Psaní slabik - první písmeno pro vytvoření slabiky je na středním řádku A malíčkem levé ruky - druhé písmeno pro vytvoření slabiky je na středním řádku Ŧ malíčkem pravé ruky fa fa fa fa fa da da da da da sa sa sa sa sa ja ja ja ja ja ka ka ka ka ka la la la la la - na závěr střední řady učíme písmena G, H, která jsou směrem do středu Psaní slov - vyuţití písmen prostředního řádku - dal, lak, sŧl, hŧl, kŧl, dŧl, fŧj, lŧj, jak, sad, klas, - vyuţití písmen horního řádku - drak, kluk, jar, dar, luk, kus, fŧra, kukadla Psaní slovních spojení - drak a kluk, spali a spali, jedli a jedli, hledal psa, u sadu, u lesa Psaní vět - pouţívání velkého písmene a tečky (caps lock zapnout napsat písmeno, caps lock vypnout), za větou tečku šikmo dolŧ pod L ne jinak, pak se plete a píše čárku - psaní vět: Olga koupila kolo. Jeli autem. Jedeme na pole. Dlouho hledal psa. Jirka hraje hokej. Jarka jela okolo. - vyuţití písmen dolního řádku: Vlak jede daleko. Voda tekla. - nové písmeno nejprve procvičíme ve slovech, pak zařazujeme do vět Pouţívání klávesových zkratek - nácvik zmáčknout zároveň dvě klávesy alt+5 pro přečtení věty - v případě, ţe je ve větě chyba, je velmi sloţité ji bez Braillského řádku najít 2. Práce s Braillským řádkem Seznámení s Braillským řádkem - vysvětlení co to je a k čemu to je - ukázat, kdyţ něco napíšu na klávesnici, hned si to mŧţu přečíst na řádku - vysvětlit systém kontroly (kdyţ se spletu, mŧţu si to zkontrolovat) - jednokanálové vnímání se v tomto případě projevuje tak, ţe ţák si poslechem zkontroluje, co napsal (pouţití klávesových zkratek), ale pokud tam má chybu, neumí si ji opravit, chybu neslyší (na klávesnici jsou např. vedle sebe písmena M, N a pokud se splete, tak ten rozdíl nezaregistruje, nebo je vedle sebe C, X to je rovněţ problém) Nácvik psaní s kontrolou na Braillském řádku - nácvik by měl provádět pracovník Tyflocentra nebo speciální pedagog SPC pro zrakově postiţené - napiš a podívej se - přepis jednoduchých vět nácvik kontrolovat si kaţdé napsané slovo (na řádku se zobrazuje písmeno po písmenu), v případě chyby, ihned vymazat a opravit se - nakonec celou větu zkontrolovat na řádku a také pomocí klávesových zkratek poslechem - v této fázi nezatěţovat ostatními funkcemi Braillského řádku - naučit správně na řádku číst, jemně bodíky nahmatat, nejezdit prsty po řádku vlevo a vpravo

120 3. Výuka skenování Seznámení s funkcí skeneru - opět nejdříve vysvětlení co to je, k čemu to je ohmatat, ukázat, jak se pokládá kníţka do skeneru - naskenovat jednu stranu textu a na Braillském řádku ukázat, ţe se dá kníţka přečíst - posouvat pomalu text a pouze nechat číst Nácvik postupu skenování - nácvik by měl provádět pracovník Tyflocentra nebo speciální pedagog SPC pro zrakově postiţené - vysvětlit kroky, jak jdou za sebou - přepsat postup do Brailla - nácvik postupu pomocí jednoduchých bodŧ zápisu - kaţdý krok si zkontrolovat na Braillském řádku Nácvik čtení na Braillském řádku - nácvik ovládání tlačítek pro posouvání textu po větách dopředu, popřípadě zpět - nácvik ukončit program pro čtení Nácvik zapínání a vypínání počítače - kontrola sluchem i hmatem - ovládání klávesových zkratek pro orientaci na ploše - nácvik by měl provádět pracovník Tyflocentra nebo speciální pedagog SPC pro zrakově postiţené Přínos metodiky strukturovaného učení Strukturované učení je systém, který umoţňuje přizpŧsobit vzdělávací podmínky nejen pro ţáky s autismem, ale rovněţ pro ţáky s těţkou vadou zraku a přidruţeným mentálním postiţením. Vyuţitím strukturovaných úkolŧ je moţné rozvíjet individualitu kaţdého ţáka s tímto kombinovaným postiţením. Právě variabilita dává moţnost strukturované učení aplikovat při všech vzdělávacích aktivitách. Zhodnocením všech dostupných informací o vzdělávání ţákŧ s autismem a těţkou vadou zraku lze konstatovat, ţe právě díky aplikaci strukturovaného učení bylo moţné dosáhnout toho, ţe ţák se středně těţkou mentální retardací, atypickým autismem a praktickou slepotou, je schopen zvládnout výše zmíněnou práci. Dŧleţitým momentem je rovněţ zkvalitnění komunikace se ţákem a dosaţení vnitřní pozitivní motivace. Srovnáním výsledkŧ vzdělávání ţáka s tímto typem postiţení na začátku školní docházky, kdy výuka nebyla zaloţena na metodách strukturovaného učení a na konci školní docházky, kdy od druhého ročníku základní školy praktické byla metoda aplikována do všech výukových předmětŧ, se jednoznačně promítá výrazný podíl strukturovaného učení na kvalitě vzdělávacího procesu. Literatura: ČADILOVÁ, V., ŢAMPACHOVÁ, Z. Strukturované učení. Praha: Portál, ISBN Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání příloha upravující vzdělávání ţákŧ s lehkým mentálním postiţením. Praha: VUP, VILÁŠKOVÁ, D. Strukturované učení pro ţáky s autismem. Praha: Septima, ISBN VILÁŠKOVÁ, D. Strategie v edukaci ţáků s těţkým zrakovým postiţením a autismem. Diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, 2009.

121 MOŢNOSTI VÝUKY RUSKÉHO JAZYKA PRO ZRAKOVĚ POSTIŢENÉ OPPORTUNITIES OF TEACHING THE RUSSIAN LANGUAGE FOR THE VISUALLY IMPAIRED Eliška BARTOŇOVÁ Česká republika, Abstrakt: Ruský jazyk zaujímá specifické postavení mezi cizími jazyky vyučovanými v České republice díky své dlouhodobé tradici, která však byla poměrně náhle přerušena. Po více neţ dvaceti letech je tak budována metodika výuky prakticky od základů. Současný trend rozšíření výuky ruského jazyka se dotýká i ţáků se zrakovým postiţením a to jak v podmínkách speciálních škol, tak i v integraci. Tento příspěvek se snaţí nastínit nové moţnosti výuky ruštiny nejen formou tvorby nových materiálů, ale zpřístupnění aktivit běţně uţívaných ve výuce cizího jazyka a poskytnout tak moţnost plnohodnotného vzdělání zrakově postiţených v souladu s moderními trendy výuky ruského jazyka s ohledem na specifické potřeby ţáků. Abstract: Russian language occupies specific position among foreign languages taught in the Czech Republic due to its long tradition, but it was quite suddenly discontinued. After more than twenty years, methodology have to be rebuilt from scratch. The current trend of expansion of teaching Russian concerns of students with visual impairments too, both in special schools and in the integration. This paper tries to capture not only the teaching of Russian in the form of new materials, but also tactile and audio access to activities in commonly used activities and provide full educational possibility of the visually impaired, respected modern trends in teaching Russian language and the specific needs of students. Klíčová slova: zrakově postiţení, ruský jazyk, metodika, didaktika, edukace Keywords: visually impaired, Russian language, methodology, didactics, education Povinná výuka ruského jazyka umoţnila v minulosti podrobné rozpracování metodiky výuky, dostatečný prostor pro vznik specializovaných učebnic pro všechny typy škol. Výuku sjednocovaly závazné osnovy, které byly vytvořeny i pro speciální školy, avšak jejich uzpŧsobení zrakově postiţeným bylo spíše v teoretické rovině. V devadesátých letech zájem o ruský jazyk prudce opadl, vydávání učebnic bylo kvŧli nedostatku zájemcŧ takřka zastaveno. Kontinuita vývoje nových studijních materiálŧ a metodik byla přerušena. Diskuze nad výukou se obnovily aţ se vzrŧstajícím zájmem o ruštinu u ţákŧ, kteří jiţ vnímali tento jazyk bez historií podmíněných předsudkŧ. Bylo potřeba v poměrně krátkém čase vyřešit teoretické otázky metodiky výuky, jelikoţ kontinuita práce byla v podstatě zastavena a plynulé navázání na staré materiály nebylo moţné z dŧvodu nových poţadavkŧ na výuku a reformaci českého školství. Nové materiály jsou tak tvořeny zkušenými pedagogy, o starší materiály se však opírají pouze v některých gramatických cvičeních. Podoba učebnic se dramaticky proměnila, přizpŧsobila se především učebnicím hedwayovského typu, tedy vysoké grafické úrovni, často aţ přemíře obrázkŧ, práci s nahrávkami rodilých mluvčích a poměrně malému mnoţství gramatických cvičení. Zároveň se do vyučovacích hodin vnesl dŧraz na aktivizaci ţákŧ, didaktické hry a vyuţívání moderních audiovizuálních pomŧcek. Vhodnost jejich výběru, stejně jako výběru učebnic, je nutné velmi uváţlivě posuzovat s ohledem na schopnosti a dovednosti ţákŧ, obzvláště pak u ţákŧ se specifickými vzdělávacími potřebami. Speciální školy mohou vyuţívat např. učebnici Ruština nejen pro samouky, která je snadno převoditelná do elektronické podoby a má jen jednoduchou grafickou úpravu, ale není vhodná pro práci ve vyučovacích hodinách. Navíc se ţáci v integraci setkají s takovou řadou učebnic, kterou pouţívá daná škola, coţ bývá nejčastěji učebnicový komplex Raduga, který je pro těţce zrakově postiţeného ţáka obtíţně převoditelný. Ruský jazyk není ve speciálních školách příliš rozšířen, monopol stále drţí angličtina, ke které se většinou připojuje němčina. Tento systém je bezpochyby zcela funkční, naskýtá se tedy otázka, zdali se výukou ruského

122 jazyka pro zrakově postiţené vŧbec zabývat. Je však moţné najít několik dŧvodŧ, skutečností a výzev, proč by měla být tato alternativa rozpracována. Zaprvé zrakově postiţení ţáci nenavštěvují pouze speciální školy, ale jsou i integrováni do běţných škol, kde je, hlavně na základních školách, ruština poměrně rozšířeným cizím jazykem. Zadruhé je to slovanský jazyk, který se diametrálně liší od germánských jazykŧ. Ţáci se specifickými poruchami učení mohou mít problém pochopit odlišný jazykový systém germánských jazykŧ, přičemţ lze předpokládat, ţe pokud mají např. jiţ na základní škole problém s angličtinou jako prvním cizím jazykem, potíţe jim bude dělat i němčina, coţ by mohlo výrazně ovlivnit jejich úspěšnost u státních maturit, v rámci kterých je povinná zkouška z cizího jazyka. Za třetí je zde výuka azbuky, která je diametrálně odlišná od výuky intaktních ţákŧ. Problémem ţákŧ se zrakovým postiţením je osvojení si všech forem azbuky malá a velká písmena, jejich tiskací a psací formy. Slabozrakým ţákŧm mŧţe dělat problémy rozlišit slova s velkou kumulací písmen odlišných od latinky, navíc obsahujících drobné tahy, které se opticky slévají např. ж, ш, щ,ц, coţ je ještě umocněno tím, ţe azbuka v podstatě nemá horní a spodní dominanty. Podle Kratochvílové in Jesenský (1968) je však čtení azbuky pro slabozraké ţáky mimořádně prospěšné, neboť je zapojen celý proces analýzy a syntézy poznávaného slova. Pro usnadnění čtení je velmi dŧleţité zvolit vhodný font a velikost písma. Hlavními faktory výběru by měla být bezpatkovost, současná podpora grafémŧ obou jazykŧ, vzdálenost písmen, stejná šířka jednotlivých tahŧ a dobrá rozlišitelnost drobných linií. Výběr písma by se měl řídit individuálními potřebami ţákŧ, textové editory v tomto případě umoţňují dosud nepoznanou flexibilitu. Univerzálně dostupnými a pouţitelnými typy písma jsou např. Arial, Calibri, Verdana atd. U pedagogŧ a ţákŧ majících k dispozici a ovládajících práci s Pichtovým psacím strojem či Praţskou tabulkou je zápis či přepis látky pomocí Braillova písma nepochybně rychlejší a snazší, taktéţ čtení šestibodového zápisu je stejné a azbuka se liší jen ve třinácti písmenech a čtyřech interpunkčních znaménkách. Obr.1: Přehled odlišných znakŧ v české Braillově abecedě a azbuce. I přesto je nutné v nácviku azbuky v Braillské transkripci postupovat dŧkladně, naučit se znovu celou abecedu a nespokojit se pouze s upozorněním na odlišné znaky. Oč snazší je výuka haptické podoby azbuky v Braillově písmu, o to sloţitější je vyřešení problematiky slovního přízvuku, který je na rozdíl od češtiny pohyblivý a jeho správné postavení je nezbytné nejen pro správnou výslovnost, ale často i pro odlišení významu. V černotisku je moţné slovní přízvuk vyznačit čárkou nad samohláskou, podtrţením, ztučněním či kontrastní barvou daného znaku. U slabozrakých ţákŧ je potřeba dbát na rychlou dohledatelnost a rozlišitelnost, která by neměla mít vliv na plynulost a rychlost čtení a kvalitu rozpoznávání textu. Označení slovního přízvuku v Braillově písmu zŧstává problematické. Přímo do textu není vhodné vkládat další znak pro označení přízvuku a jinou moţnost šestibodový systém nenabízí. V dané hlásce, která je pod přízvukem, se jeví jako ideální pouţití osmibodového zápisu, kdy přízvuk označují body 7 a 8. Toto řešení se jeví jako ideální, neboť je plně v souladu s fyziologií hmatu a nikterak nenarušuje zápis vlastního slova. Problémem však je dostupnost pomŧcek pro zápis osmibodového písma, které není masově rozšířené pouţívá se především pro významově doplňkové značení na elektronických Braillských řádcích.

123 Podobnost zápisu v Braillově písmu mezi latinkou a azbukou přináší ještě jeden problém. Zrakem je moţné rozlišit jazyk textu velmi rychle a i kdyţ písmena jsou shodná v obou jazycích, liší se v detailech vzhledu, např. slova tam там. Jako příklad shodného zápisu mŧţe poslouţit slovo otec отец. V Braillově písmu je totoţný, ţák však musí rozlišit, jak dané slovo přečíst. Proto je vhodné v aktivitách, např. v kartičkách na opakování slovíček, jasně rozlišit jazyk textu, aby se předešlo nedorozuměním a nenarušila se rychlost práce. Obr.2: Pouţití rozlišovacího znaku pro azbuku Takovéto označení počátku textu v azbuce nelze plošně unifikovat, bylo by však vhodné, aby se na určitém znaku pro grafickou konverzi jazyka shodla celá škola a vytvořené materiály by byly univerzálně pouţitelné. Vhodným se jeví vyuţití znaku s body 2356, po němţ následuje mezera (jelikoţ to není prefix) a daný text. Samotné pouţití znaku vyznačeného body 2356 je vhodné i proto, ţe se neshoduje s vlastními písmeny ani jednoho z jazykŧ. Toto označení je jasně rozpoznatelné, nenarušuje plynulost čtení a jeho pouţití pro školní praxi není nijak technicky či časově náročné. Obecně lze říci, ţe dnešní pedagogové mají moţnost vyuţívat mnohem širší spektrum vzdělávacích metod a to i za pomoci rozličných moderních technických pomŧcek, včetně pomŧcek kompenzačních a reedukačních. Rozvoj a dostupnost těchto prostředkŧ podmiňuje nutnost jejich znalosti a vyuţívání nových moţných postupŧ s nimi spojených u obou dvou stran výukového procesu. Učitelé i ţáci by měli být seznámeni s rŧznými formami a zpŧsoby předávání informací, bez nichţ se současná skupinová či individuální výuka cizích jazykŧ obecně neobejde. Moţnost pouţívat při výuce ruštiny u ţákŧ s těţšími formami zrakového postiţení počítače s hlasovým či hmatovým výstupem poskytuje nejen nové příleţitosti, ale také četná úskalí. Nejenţe jeho vyuţívání vyţaduje jiţ na samotném počátku výuky ruštiny alespoň obstojnou úroveň jeho ovládání v rodném jazyce, nutností je také pořízení speciálního softwaru umoţňujícího adekvátní formu převodu zobrazovaného textu do cizojazyčné hlasové podoby. Přizpŧsobené programové vybavení je rovněţ nezbytné při vyuţívání přepisu na Braillský řádek, kde mŧţe být např. za pomoci bodŧ sedm a osm zobrazován přízvuk. Ovládání počítače a zápis textŧ do něj v azbuce nevyţaduje sice ţádné další speciální hardwarové vybavení, přesto se nejedná o zcela neproblematický zpŧsob řešení zaznamenávání informací, a to ani u ţákŧ píšících plynule všemi deseti prsty. Otázkou pro pedagoga je řešení jiného rozloţení ruské klávesnice. Ţák má moţnost si do počítače doinstalovat tzv. ruskou fonetickou klávesnici, která rozloţí azbuku aţ na výjimky stejně, jako českou klávesnici, nebo mŧţe dŧsledně dbát na pouţívání ruského rozloţení klávesnice. Toto řešení je zpočátku pro ţáka obtíţnější, v dlouhodobém horizontu je však univerzálně pouţitelné na všech počítačích, nehledě na moţnost dalšího vyuţití v praxi. Samotné vyuţívání aktivit ve škole je takřka totoţné s didaktikou ostatních cizích jazykŧ, proto jsou níţe uvedeny jen návrhy jednotlivých činností v hodinách ruského jazyka, které jsou často vyuţívány v běţných školách a moţnosti jejich uzpŧsobení pro integrovaného ţáka se zrakovým postiţením. Nejčastěji vyuţívanou aktivitou jsou nejrŧznější kartičky pouţívané k procvičování slovní zásoby. Na menší kousky tuţšího papíru stejného formátu lze napsat vţdy jedno slovo či slovní spojení v českém či ruském jazyce, a toto lze provést v latince i azbuce několika modifikacemi zvětšeným černotiskem vhodného fontu s graficky zvýrazněnou variantou přízvuku a současně v Braillově písmu s případným pomocným znakem označujícím azbuku a zvýrazněním přízvuku za pomoci bodŧ 7 a 8. Ţákŧm je přidělena namíchaná část obou jazykových sad, jejich úkolem je nejen správně přečíst a vyslovit zobrazené slovo, ale rovněţ jej správně přeloţit. Tuto aktivitu zvládají srovnatelně intaktní i integrovaní ţáci a lze ji hodnotit např. bodováním, výsledkem mŧţe být také vyhlášení nejlepšího ţáka, který nasbírá nejvíce správně zodpovězených kartiček při řetězovém čtení od chybujících spoluţákŧ apod. Pro lepší orientaci při předávání kartiček je vhodné vyznačit situovanost textu např. odstřiţením levého horního rohu. Takto vytvořená sada je mnohostranně vyuţitelná pro nejrŧznější aktivity ve skupinách, např. skupinová hra podobná kvartetu, kdy ţáci jeden od druhého vyţadují určitou kartu; vynášení karet spoluhráčŧm, ale také při samostatné práci, např. seřazování dvojic, stavba vět apod.

124 Stejný zpŧsob současného označení černotiskem a Braillovým písmem je také moţné vyuţít při značení komponentŧ, ze kterých mohou ţáci samostatně či v menších skupinách skládat větší celky. Těmito komponenty mohou být např. graficky a hapticky upravené menší krychle, úkolem ţákŧ je do plochy poskládat např. příslušnou koncovku tvaru slovesa k jednotlivým zájmenŧm v jednotném či mnoţném čísle či jen seřadit za sebou správně číslovky. Výhodou této aktivity je moţnost zadávat ţákŧm současně rŧzné úkoly při vyuţívání stejné sady komponentŧ, neboť geometrická mnohostrannost umoţňuje mnohostranné variace rŧzných úrovní a forem zadávaných úkolŧ. Vhodnost doplňujícího značení v hmatové či grafické formě má také velký význam při nácviku intonace slov a vět, kromě kontrastní barvou naznačené křivky lze rovněţ hapticky zobrazit zvýšení či pokles hlasu konturovací pastou či vyuţitím dvojic bodŧ 14, 25 a 36 v Braillově písmu. Obr.3: Zobrazení intonační konstrukce Provázanost hmatové a verbální sloţky lze vyuţít také při aktivitě, do níţ je obecně moţné zapojit všechny ţáky bez podmíněné znalosti Braillova písma. Ţákŧm je zadáno téma, na které mají samostatně hovořit, a to po dobu, po kterou budou ve svých prstech probírat několikametrovou šňŧru s navlečenými korálky. Rŧznorodost tvarŧ, materiálŧ a velikostí korálkŧ je faktorem, který v rŧzné úrovni rozptyluje pozornost ţákŧ a je vhodnou formou tréninku soustředěnosti na verbální projev. Tuto aktivitu je vhodné pouţívat na začátku hodiny k rozmluvení ţákŧ. Kromě toho je to vynikající prostředek pro rozcvičení hmatu ke čtení Braillova písma. Literatura JESENSKÝ, J. a kol. Kapitoly z didaktiky a metodiky škol pro tupozraké a šilhavé. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, JESENSKÝ, J. a kol. Profesní příprava zdravotně postiţené mládeţe v integrovaných podmínkách JESENSKÝ, Ján a kol. State z tyflopédie a základov predmetových metodík škôl pre deti s chybami zraku. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, JESENSKÝ, J. Výber pedagogiky zrakovo chybných. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, KEBLOVÁ, A. Hmat u zrakově postiţených. Praha: Septima, ISBN KOVALENKO, B. I. Tiflopedagogika.. Osnovy tiflopedagogiky i tiflodidaktiki. Moskva, KOVALENKO, B. I. Voprosy učebno-vospitatel'noj raboty v školach slepych i slabovidjaščich. Leningrad: Leningrad. gos. pedag. institut. im. A.I. Gercena, RŦŢIČKOVÁ, V. Integrace zrakově postiţeného ţáka do základni školy. Olomouc: VUP, ISBN VÍTKOVÁ, M. a kol. Integrativní speciální pedagogika. Brno: Paido, ISBN ZEMCOVA, M. I. Metody i tiflotechničeskije sredstva obučenija v škole slepých. Moskva: Prosveščenije, 1964.

125 AKTUÁLNÍ TRENDY V OBLASTI EDUKACE A PŘÍPRAVY NA POVOLÁNÍ U ŢÁKŦ SE ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM CURRENT TRENDS IN EDUCATION AND VOCATIONAL TRAINING FOR PUPILS WITH VISUAL IMPAIRMENTS Mgr. Tereza Trefilíková Ústav speciálněpedagogických studií, PdF UP, Ţiţkovo náměstí 5, Olomouc, Česká republika, Abstrakt: Příspěvek s uvedeným názvem: Aktuální trendy v oblasti edukace a přípravy na povolání u ţáků se zrakovým postiţením, se zabývá problematikou při výběru vhodné přípravy na povolání, profesní aspirací a představami o moţnostech budoucího pracovního uplatnění u ţáků a studentů s různým stupněm zrakového postiţení. Dále se zabývá zmapováním aktuální situace při vzdělávání osob se zrakovým postiţením v České republice a popisem vhodných podmínek pro úspěšnou realizaci edukačního procesu těchto osob s přihlédnutím k individuálním potřebám jednotlivých ţáků a studentů. Cílem výše jmenovaného příspěvku je především seznámení s aktuálními moţnostmi vzdělávání a přípravy na budoucí povolání ţáků a studentů se zrakovým postiţením a dále přehledné uspořádání aktuálně nabízených studijních oborů určených studentům s výše uvedenými specifickými potřebami. Abstract: The Post with this title: Current trends in education and vocational training for pupils with visual impairments, deals with the selection of appropriate vocational training, career aspirations and perceptions of future job opportunities for pupils and students with varying degrees of visual impairment. It also deals with mapping the current situation in the education of visually impaired people in the Czech Republic and a description of suitable conditions for successful implementation of the educational process of persons with regard to the individual needs of individual pupils and students. The above-named paper is especially familiar with the current education and training opportunities for future employment of students with visual impairments and tidy fields of study currently offered for students with those specific needs. Klíčová slova: edukace; ţák se zrakovým postiţením; profesní uplatnění Keywords: education; student with visual impairments; professional applied 1 Úvod Cílem tohoto příspěvku je především seznámení s aktuálními moţnostmi vzdělávání a přípravy na budoucí povolání ţákŧ a studentŧ se zrakovým postiţením a dále přehledné uspořádání aktuálně nabízených studijních oborŧ určených studentŧm. 2 Obsah Před ukončením povinného vzdělávání nastává ţákŧm dŧleţitý okamţik, kdy si mají zvolit, kterým směrem se budou dále ubírat. Volba povolání je v tomto věkovém období často sloţitým úkolem i pro intaktní jedince. S rozvojem vědy a techniky jsou na absolventy středních škol navíc stále zvyšovány poţadavky, vznikají nové obory a profese, jeţ kladou uchazečŧm vysoké nároky na vědomosti a dovednosti. Jedinci se zrakovým postiţením mají navíc moţnosti výběru střední školy limitovány svým znevýhodněním. Nabízí se jim tři moţné formy vzdělávání. První moţností je integrace mezi intaktní spoluţáky na běţné střední škole, dále mohou ţáci se zrakovým postiţením zvolit studium ve speciální třídě při střední škole běţného typu a konečně třetí moţností je volba speciální školy určené pro osoby se zrakovým postiţením. Podle statistik Národního ústavu odborného vzdělávání upřednostňuje 28 % studentŧ s těţkým zrakovým postiţením sekundární vzdělávání formou integrace na středních školách běţného typu. Usedají tak do lavic gymnázií, středních odborných škol a učilišť společně s intaktními vrstevníky. Dále ze statistik vyplývá, ţe 40 % ţákŧ se zrakovým postiţením zvolí vzdělávání ve speciální třídě při běţné střední škole. Avšak obavy z integrace, kvalifikovaní pedagogové nebo lepší vybavenost kompenzačními

126 pomŧckami přivádí 32 % ţákŧ se zrakovým postiţením k volbě studia na střední škole speciální, tedy ke studiu na střední škole primárně určené studentŧm se zrakovým postiţením. Sekundární edukace studentŧ se zrakovým postiţením se uskutečňuje v následujících typech škol: střední škola pro zrakově postiţené, střední odborné učiliště pro zrakově postiţené, odborné učiliště pro zrakově postiţené, praktická škola pro zrakově postiţené, gymnázium pro zrakově postiţené, střední odborná škola pro zrakově postiţené, konzervatoř pro zrakově postiţené, Volbou studia na speciální škole dochází u studentŧ se zrakovým postiţením ke značné izolovanosti od intaktní společnosti. Tyto školy však poskytují svým studentŧm učebnice a studijní materiály, které jsou přizpŧsobeny studentŧm s těţkým zrakovým postiţením, tyflotechniku a speciální kompenzační pomŧcky, coţ by se jim na střední škole běţného typu nedostává. Navíc na těchto školách vyučují převáţně pedagogové s odborným speciálně-pedagogickým vzděláním získaným studiem na vysokých školách, čímţ by mělo být v dostatečné míře zajištěno pouţití speciálních vyučovacích metod, forem a adekvátních výukových postupŧ. Níţe je pro úplnost uveden přehled středních škol určených ţákŧm se zrakovým postiţením s aktuálně nabízenými studijními obory. Tab. 1: Přehled speciálních středních škol a aktuálně nabízených studijních oborŧ Název školy Tříleté obory a dvouleté obory Obory s maturitní zkouškou Nástavbové dvouleté studium s MZ Střední škola Aloyse Klára Keramické práce Kartáčnické a košíkářské práce Keramik Čalouník Knihař Rekondiční a sportovní masér Masér sportovní a rekondiční Textilní výtvarnictví Podnikání Gymnázium pro zrakově postiţené a Střední odborná škola pro zrakově postiţené Obchodní škola Gymnázium Obchodní akademie Sociální činnost Konzervatoř Jana Deyla a střední škola pro zrakově postiţené Ladění klavírŧ a kulturní činnost Ladění klavíru Hudba Zpěv Škola Jaroslava Jeţka Praktická škola Střední škola, Základní škola a Mateřská škola pro zrakově postiţené, Rekondiční a sportovní masér Práce ve zdravotnických a sociálních zařízeních - pečovatelské Masér sportovní a rekondiční Sociální péče sociálně správní činnost Obchodní akademie

127 Literatura: FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŦŢIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením. Olomouc: Univerzita Palackého, ISBN FINKOVÁ, D., STOKLASOVÁ V., STEJSKALOVÁ K. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením v dospělém a seniorském věku [CD-ROM]. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2011 [cit ]. ISBN FINKOVÁ, D., STOKLASOVÁ, V., STEJSKALOVÁ K. Edukační proces u osob se zrakovým postiţením [CD- ROM]. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2011 [cit ]. ISBN FINKOVÁ, D. Rozvoj hapticko-taktilního vnímání osob se zrakovým postiţením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, 119 s. ISBN TRHLÍKOVÁ, J. Volba střední školy a spokojenost ţáků se zdravotním postiţením se studiem. In: [online]. Praha, 2009 [cit ]. Dostupné z:

128 INTEGRACE ZRAKOVĚ ZNEVÝHODNĚNÝCH OSOB V KONTEXTU ZÁŢITKOVÉHO UČENÍ INTEGRATION OF VISUALLY DISADVANTAGED PEOPLE IN THE CONTEXT OF EXPERIMENTIAL LEARNING Mgr. Lucie SKŘÍŠOVSKÁ; Mgr. Ludmila HOUDKOVÁ Katedra psychologie a aplikovaných sociálních věd, Ostravská univerzita v Ostravě, Česká republika, Abstrakt: S pojmem integrace se setkáváme ve středoevropském kontextu stále častěji v souvislosti s různými minoritami. Jedná se především o minority či menšiny náboţenské, národnostní, jazykové a etnické. Opomenout však nelze zdravotně znevýhodněné osoby, které se mnohdy dostávají rovněţ na okraj společnosti a jsou znevýhodněny vzhledem ke svému zdravotnímu stavu v přístupu k rovným příleţitostem. Zrakově znevýhodněné osoby se závaţným poškozením zraku přicházejí o % informací z okolního prostředí. Následně u těchto osob dochází ke ztrátě dosavadní samostatnosti a nezávislosti, coţ je doprovázeno rovněţ sniţováním sociálních kontaktů. Prostřednictvím záţitkových psychoedukačních cvičení a svépomocných skupinových procesů dochází k cílené aktivizaci a zvyšování osobnostního potenciálu zrakově znevýhodněných osob při začleňování do majoritní společnosti. Abstract: The term integration is used with increasing frequency in Central Europe in connection with various minority groups. Most commonly it is applied to religious, national, linguistic and ethnic minorities. However, another important group consists of disabled people, who frequently exist on the margins of society and whose access to equal opportunities is hindered by their disability. Visually disadvantaged people with severe visual impairments lack access to between 70 % and 90 % of information from their surroundings. This leads to a loss of former independence, accompanied by a reduction in social contacts. Experiential psycho-educational exercises and self-help group processes can be used in order to achieve targeted activation and to increase the personality potential of visually disadvantaged people in their integration into majority society. Klíčová slova: integrace; zrakové znevýhodnění; záţitkové učení; skupinová práce; psychosociální modul Keywords: integration; visually disadvantaged; experiential learning; group work; psychosocial module 1 Úvod Projekt Integrace zrakově znevýhodněných osob byl realizován prostřednictvím studentské grantové soutěţe specifického vysokoškolského výzkumu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Cílem projektu bylo vytvoření psychosociálního modulu pro podporu integrace zrakově znevýhodněných osob do majoritní společnosti prostřednictvím zvyšování jejich interpersonálních dovedností a dale definovat moţnosti a limity jeho vyuţití. Daný modul byl koncipován jako soubor skupinových setkání, na kterých docházelo za vyuţití pestré škály metod z oblasti záţitkového vzdělávání i skupinové práce, k podpoře a vedení k rozvoji sociálních dovedností. 2 Zrakové znevýhodnění Zrakové znevýhodnění nelze charakterizovat zcela absolutně, neboť by došlo k bagatelizujícímu zkreslení. Tuto problematiku je nutné vymezit v souvislosti s klíčovými aspekty, které zahrnují rŧznorodé symptomy, vady zrakového analyzátoru a poruchy jeho funkcí. Z toho vyplývá variabilita vad či rŧzných poruch zrakového analyzátoru. Zrakové znevýhodnění definuje J. Jesenský a kol. (2007) jako komplexní proces, pro který je charakteristická individuální dynamika. Nejedná se vţdy o absolutní stav, nýbrţ o kontinuální proces. J. Jesenský a kol. (2007) klasifikuje zrakové znevýhodnění dle druhu a stupně zdravotního omezení. Jedná se o osoby nevidomé, osoby se zbytky vidění, osoby slabozraké, osoby s poruchou binokulárního vidění, osoby barvoslepé a osoby s multihandicapem. Výše uvedené kategorie však nejsou jediným kritériem, a proto se zrakové znevýhodnění dále rozlišuje dle věku jedince do dvou skupin. První skupina se vztahuje na jedince v ranném, předškolním či školním věku. Do

129 druhé skupiny zařazujeme jedince mladistvé, dospělé a seniory. Mimo to následuje další dělení a to na osoby se získanou zrakovou vadou a osoby nevidomé od narození. Jak uvádí H. Kraus a kol. (1997) mezi nejčastější příčiny zrakového deficitu podle něj patří faktory vrozené nebo faktory získané. Vrozené faktory zahrnují genetické změny a změny vzniklé na základě infekcí. Získané faktory se mohou projevit náhlé např. jako úrazy a nebo postupně např. ve formě nádorŧ, zánětŧ a degenerací sítnice. Příčinou zrakového znevýhodnění mŧţe být orgánová nebo funkční porucha. L. Ludíková (in D. Finková, L. Ludíková, V. Rŧţičková, 2007) popisuje členění zrakových vad vzhledem k trvání této vady. Mŧţe se jednat o akutní zrakové znevýhodnění krátkodobého charakteru nebo o dlouhodobé chronické onemocnění a v neposlední řadě o recidivující, opakující se zrakovou vadu. L. Květoňová Švecová (2000) rozlišuje zrakové znevýhodnění podle určitých charakteristik, kterými je sníţení zrakové ostrosti, porucha zorného pole, potíţe s citlivostí na mnoţství světla, porucha barvocitu, porucha okohybných svalŧ a porucha prostorového vnímání. Jiný autor, P. Macháček (2002) taktéţ uvádí, ţe v souvislosti s viděním se slabozraké osoby potýkají s širším spektrem komplikací. Jedná se především o rozostřené vidění (sníţení zrakové ostrosti, vizu), výpadky v zorném poli, zhoršenou adaptaci na světlo a tmu, nevhodnou intenzitu nebo-li mnoţství světla, problémy s vnímáním barev a hloubku prostoru. Jak jiţ bylo uvedeno, vymezení a určení zrakového defektu pouze podle ostrosti vidění a rozsahu zorného pole není vţdy zcela dostačující. Pro objektivní diagnostiku je nutné se zaměřit na více aspektŧ a zohlednit přitom i další zrakové funkce, jako např. schopnost rozlišovat barvy (barvoslepost), kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost), vnímání hloubky, schopnost lokalizovat, fixovat předměty, sledovat je v pohybu apod. (P. Macháček, 2002) Z výše uvedených informací vyplývá variabilita moţných alternativ a druhŧ poškození zraku. V rámci posudkového lékařství se v České republice uplatňuje níţe uvedená klasifikace, jeţ vychází ze zrakové ostrosti a je vyjádřením vizu. Naměřená hodnota vizu je konečná a vztahuje se ke schopnosti akomodace oka. Například vizus 6/60 vyjadřuje, ţe člověk přečetl text z 6 metrŧ, zatímco jedinec bez zrakové vady by tento text přečetl ze vzdálenosti 60 metrŧ (D. Moravcová, 2004). Autor P. Rozsíval a kol. (2006) rozlišuje 5 kategorií zrakového znevýhodnění. Kategorie 1 lehká aţ střední slabozrakost při vizu 6/18 6/60 Kategorie 2 silná (těţká) slabozrakost při vizu 6/60 3/60 Kategorie 3 těţce slabý zrak při vizu 3/60 1/60 Kategorie 4 praktická nevidomost při vizu 1/60 aţ světlocit s jistou projekcí světla nebo omezením zorného pole do 5 stupňŧ kolem centrální fixace, i kdyţ centrální zraková ostrost není postiţena Kategorie 5 úplná nevidomost obou očí při světlocitu s nepřesnou projekcí aţ naprostá ztráta světlocitu (P. Rozsíval a kol., 2006) Hovoříme-li o osobách s určitým zrakovým deficitem, je nutné vymezit pojem slabozrakost a nevidomost. Slabozrakost je charakterizována sníţenou zrakovou ostrostí, kdy k případné kompenzaci nevyhovuje ani optimální brýlová korekce. M. Sovák a kol. (2000) rozlišuje slabozrakost na lehkou, střední a těţkou. P. Kuchynka uvádí, ţe slabozrakost je definována nevratným poklesem zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 aţ 3/60. Nevidomost je stav sníţené centrální zrakové ostrosti pod 3/60 aţ světlocit. Rozlišujeme nevidomost praktickou, skutečnou a plnou, u které se jiţ jedná o slepotu amaurózu (H. Kraus a kol., 1997). V odborné literatuře z 90. let 20. století se mnohdy setkáme s označením osoba se zbytky zraku. Jedná se o jedince s viděním v rozsahu těţké slabozrakosti aţ praktické nevidomosti. Diferenciace a variabilita pojmŧ vychází z nejednotné terminologie a zmíněný nesoulad převaţuje také v rŧzných resortech, např. ve školství, zdravotnictví, v resortu sociálních věci. L. Ludíková (in D. Finková, L. Ludíková, V. Rŧţičková, 2007) uvádí, ţe pro účely speciální pedagogiky osob se zrakovým znevýhodněním se jako nejvhodnější uplatňuje čtyřstupňová klasifikace. Ta diferencuje zrakově znevýhodněné jedince na osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku (s vizem 3/60 0,5/60), osoby slabozraké a osoby s poruchami binokulárního vidění. Zastoupení zrakově znevýhodněných osob je v České republice vyjádřeno počtem podle šetření ČSÚ z roku (L. Novosad, 2009, s. 17). Zrakovým znevýhodněním trpí v České republice přes 50 % osob, jelikoţ jsou do této statistiky zahrnuti rovněţ lidé, jeţ regulují svou zrakovou vadu korekcí prostřednictvím brýlí nebo kontaktních čoček. Těţce zrakově znevýhodněných osob je 1 2 %, lidí. Zcela nevidomých je v ČR lidí. V seniorském věku, převáţně po 65. roce ţivota, vzniká % očních vad. S váţnou oční vadou se potýká přibliţně 80 % lidí starších 75 let má. (P. Macháček, 2002) 2.1 Osobnost zrakově znevýhodněných Je-li zrakově znevýhodněné dítě od narození slabozraké či nevidomé, je nutné jej patřičně stimulovat a usilovat o efektivnější vyuţívání zrakových funkcí. V kojeneckém věku je stěţejní dostatek a kvalita vizuálních podnětŧ

130 a aktivizační úroveň. V souvislosti s omezením zrakové percepce dochází k opoţdění senzomotorické inteligence a pohybového vývoje. Mnohdy se stává, ţe rodiče na zrakově znevýhodněné dítě mluví v minimální míře. Přitom je řečová stimulace významným aspektem. Obtíţe či neschopnost v udrţení kontaktu souvisí s opoţděným vývojem nevidomého kojence. Sociální interakce spočívající v očním kontaktu chybí. Ke stimulaci se vyuţívají taktilně-kinestetické a zvukové podněty. (M. Vágnerová, 2008) V batolecím a předškolním věku se zdŧrazňuje význam zvukových podnětŧ, které mají kompenzační význam. Verbální stimulace umocňuje řečový vývoj dítěte, které si opakováním slov upevňuje jejich zapamatování a význam a dochází tak k autostimulaci. Pomocí verbálně zprostředkovaného poznání, popisu a vysvětlení se učí dítě rozeznávat rŧzné objekty. Oblast senzomotoriky není pro nevidomé děti příliš lákavá a nemá obvyklou stimulační hodnotu, pokud není doplněna ještě jinými, návaznými (např. verbálními) podněty. Hmat se na rozdíl od sluchu spontánně nerozvíjí. Hmatové vnímání mŧţe být přímo odmítáno. Je charakte-ristické omezeným rozsahem a nutností syntetizovat vjem na základě mnoha získaných informací. Samostatná lokomoce nevidomých dětí se nevyvíjí z dŧvodŧ obav a strachu z nehod a z předmětŧ, jeţ dítě omezují a ohroţují v případném pohybu. Odpoutání se od matky, tzv. separace trvá nevidomým dětem déle, mnohdy aţ do předškolního věku. Ve výjimečných případech k ní nedojde vŧbec. Tato závislost souvisí také s problémovou orientací v prostoru a opoţděním motorického vývoje. U zrakově znevýhodněných dětí se také objevují automatismy, které spočívají v kývání, bezděčném pohupování, třepání rukama, tlačení očí aj. Jsou následkem podnětové deprivace a dítěti kompenzují nedostatečnou stimulaci a uvolňují napětí. Socializační vývoj souvisí s adekvátní stimulací, kterou zajišťují rodiče dítěte a sourozenci efektivním nácvikem a rozvojem sociálních dovedností. Jedná se například o respektování norem, o komunikaci a navázání a udrţení kontaktu. Autor Z. Matějček (2001) vymezuje nevhodné výchovné modely, které se mohou v rodinách vyskytovat. Úzkostná výchova je zaloţena na ochranitelské bázi. Rodiče brání dítěti v činnostech, které se jim zdají nebezpečné. Následkem toho je narušeno sociální vyspívání a dochází k potlačení dětské iniciativy. Rozmazlující výchova spočívá ve fascinaci rodičŧ dítětem. Dítě je zahlcováno kladným hodnocením a přemírou lásky. Rodiče dítěti brání v samostatnosti a přejí si, mít jej stále pro sebe. Perfekcionistická výchova je charakteristická nepřiměřenými nároky rodičŧ. Ti po dítěti poţadují, aby bylo ve všem nejlepší, bez ohledu na jeho reálné moţnosti. Dítě je neustálým přetěţováním velmi neurotizováno a tím je omezena moţnost rozvoje utváření zdravé osobnosti. Hyperprotektivní výchova představuje pro dítě tzv. bezstarostný ţivot. Rodiče se dítěti snaţí pomáhat neadekvatím zpŧsobem a vyţadují pro něj rŧzné úlevy. Tím mu znemoţňují povahově dospět a osamostatnit se. Zavrhující výchova se projevuje latentně v rŧzných formách. Nejčastěji se vyskytuje tam, kde dítě v dospělých vzbuzuje soucit a neštěstí. V období školního věku a dospívání dochází u zrakově znevýhodněných dětí ke skutečnému uvědomování si jejich rozdílnosti a z toho plynoucích omezení. Nemohou se samostatně orientovat na trase, kterou neznají a nemají ji naučenou. Stále pociťují syndrom závislosti, kdy jsou odkázáni na pomoc druhých. Pokud je dítě v kontaktu jak se zdravými, tak i s nevidomými dětmi, pociťuje vnitřní rozpolcenost, která vyplývá z nutnosti změn preferencí, témat k rozhovoru v komunikaci.(m. Vágnerová, 2008) V období dospělosti je podle J. Jesenského a kol. (2007) pro zrakově znevýhodněného jedince charakteristická aktivita ve třech oblastech. Týká se rodinného ţivota, společenského uplatnění, socializace a enkulturace a pracovní přípravy včetně uplatnění se na trhu práce. Z těchto aktivit vyplývají mnohé situace, při kterých dochází ke konfliktŧm a krizím. M. Vágnerová (2008, s. 184) také charakterizuje jako stěţejní tři role, se kterými se musí dospělý člověk vypořádat. Jedná se o roli profesní, partnerskou a rodičovskou. Profesní role spočívá nejen v přípravě na budoucí zaměstnání, ale také na nalezení vhodného pracovního místa. Zařazení jedince do pracovního procesu mnohdy představuje krizi identity, tedy zátěţ, kdy je nutné se vyrovnat s integrací do majoritní společnosti. Aktivita spojená s profesní činností vede k uspokojování řady potřeb. Jedná se například o pocit uţitečnosti, aktivizaci schopností a dovedností, sebeúctu, schopnost komunikace, respektování a dodrţování norem aj. Partnerská role pro znevýhodněného jedince představuje významnou sociální jistotu. Komplikace v navazování kontaktŧ výrazně omezují moţnost nalézt partnera. Ideálním stavem je pro znevýhodněné osoby získání zdravého partnera. To symbolizuje potvrzení vlastní hodnoty, sníţení subjektivní míry poškození a stává se dŧkazem normality. Rodičovství znevýhodněným lidem mnohdy uspokojuje potřebu seberealizace, posiluje pocit sebejistoty a sebeúcty. (M. Vágnerová, 2008) Jak uvádí J. Jesenský a kol. (2007), ve stáří se setkáváme s typickou involucí, zhoršeným zdravotním stavem a omezením společenských a ekonomických rolí. Často se vyskytují kombinace poškození zraku společně s dalšími poškozeními (pohybové, mentální, sluchové).

131 2.2 Dŧsledky zrakového znevýhodnění J. Jesenský a kol. (2007) povaţuje získané zrakové postiţení za výraznou stresogenní událost. K váţnému oslabení či ztrátě zraku dochází rŧzným zpŧsobem a mŧţe postihnout člověka v kaţdém věku. Získaná vada je také charakteristická rŧznými formami. Jak uvádí výše zmiňovaný autor a kol. (2007), ke ztrátě zraku se mohou přidruţit i další těţkosti a komplikace jako je např. onemocnění, nedostatečné ekonomické zajištění, těţkosti v sociální a partnerské sféře. D. Moravcová (2004) a další autoři popisují, ţe prostřednictvím zraku získáváme % informací. Jak jiţ bylo uvedeno, zrakový deficit je zrakově znevýhodněný člověk nucen nahradit kompenzací (vjemy sluchovými, hmatovými a čichovými) a výraznější motorickou aktivitou. Pro zrakově znevýhodněné osoby je stěţejní vliv sociální opory. Emočním dopad zrakového znevýhodnění se týká znevýhodněného jedince, ale současně i jeho rodiny. Stěţejní význam má tedy zdravě fungující rodinný systém, jak uvádí I. Sobotková, (2001). Ten vytváří podmínky pro vzájemnou interakci a kooperaci uvnitř rodiny, ale tímto také podněcuje zrakově znevýhodněného jedince ke kontaktu se společností. Zásadní je také dostatečná informovanost o speciálních moţnostech i mezích ţivota s handicapem. Z předchozího textu je patrné, ţe se nevidomí a slabozrací lidé potýkají s řadou obtíţí. Mezi nejzákladnější patří: neschopnost zvládat kaţdodenní činností, nedostatek sociálních kontaktŧ, informační deficit, omezení pohybu v prostoru, ztráta dovedností manipulovat s předměty a mnohé další. Výše uvedené deficity lze podle J. Jesenského a kol. (2007) efektivně sniţovat prostřednictvím biologických, kompenzačních, sociálních a psychologických mechanismŧ. Je nutné si uvědomit, ţe zrakově znevýhodněným osobám trvá jakákoliv činnost delší dobu. Ačkoli usilujeme o co nejvyšší stupeň jejich samostatnosti, mŧţe se stát, ţe se v některých případech neobejdou bez pomoci druhých lidí. To představuje razantní zásah do jejich integrity, dosavadní samostatnosti a nezávislosti (J. Jesenský, 2000). 2.3 Kompenzační smysly V souvislosti se zrakovým deficitem tvoří podstatnou část ţivota nevidomých a slabozrakých kompenzace. Metoda kompenzace podle J. Jesenského (1995) spočívá ve vymezení komplexŧ postupŧ a doporučení směřujících k rozvíjení náhradních funkcí (hmat, sluch, čich, pohyb, chuť aj.) Kompenzaci charakterizuje rovněţ zácvik či zaučení práce s kompenzačními pomŧckami (bílé hole, dálkové ovladače, čtecí zařízení, psací stroje a tabulky pro Braillovo bodové písmo atd.) a dále nácvik a speciálních technik a prostředkŧ k dorozumívání a získávání informací (znaková řeč, tyflografika, Braillovo bodové písmo, technické pomŧcky fungující na bázi hlasových výstupŧ apod.). L. Nielsenová (1998, s. 6 a 7.) definuje kompenzaci jako souhrn speciálně-pedagogických postupŧ, jimiţ se zlepšuje a zdokonaluje výkonnost jiných funkcí neţ funkce postiţené. Kompenzační metody se zaměřují nikoli jenom na poruchu té činnosti, která je příčinou efektivity, ale náhradní výkonnost funkcí jiných. P. Hartl (2004, s. 111) pod pojmem kompenzace spatřuje náhradu či vyrovnání. Kompenzace je aktivní zpŧsob, jímţ se člověk vyrovnává s ţivotními nezdary, řeší konflikty a reaguje na frustraci, a to změnou cíle nebo cesty k němu. Kompenzační činitele vycházející ze ztráty zrakového vnímání lze podle V. Stoklasové (in L. Ludíková a kol., 2005) charakterizovat jako niţší a vyšší činitele. Mezi niţší kompenzační činitele patří naše smysly (čich a chuť, hmat, sluch). Vyšší činitele jsou zaměřeny na schopnosti a vlastnosti nositele (pozornost, paměť, koncentrace, představivost a myšlení). Při omezení zrakové percepce se jedním z nejdŧleţitějších kompenzačních smyslŧ stává sluch jakoţto dálkový analyzátor. Tvrzení, ţe zrakově znevýhodnění lidé lépe slyší, je zavádějící. Tito lidé se sluch naučí efektivněji vyuţívat a tím pádem zvukové podněty lépe zpracovávají. Například při prostorové orientaci nevidomých a slabozrakých lidí je sluch zásadním smyslem při rozeznávání jednotlivých zvukŧ, při určování vztahŧ mezi zvuky a jejich zdroji a rovněţ při echolokaci. Echolokace je proces, při kterém dochází k lokalizaci jednotlivých zvukových zdrojŧ, kdy určité překáţky, předměty slouţí jako zdroje ozvěny, odrazu zvuku. (P. Wiener, 2006, s. 84) Dílčím kompenzačním smyslem je také hmat. Díky němu se nevidomí lidé snáze orientují v prostoru, zvládají kaţdodenní činnosti a přijímají informace prostřednictvím Braillova bodového písma. U vnímání předmětŧ nevidomí postupují od jednotlivých částí k celku, předměty rozpoznávají díky syntéze. Naproti tomu vnímání zrakem je zaloţeno na analýze, tedy směřuje od celku k jednotlivým částem. I přes zmíněnou rozdílnost ve vnímání nalézáme u hmatového a zrakového rozpoznávání shodné znaky. Těmito smysly lze rozpoznat širší škálu kategorií: velikost, tvar, směr, vzdálenost, trojrozměrnost, klid a pohyb. Jen díky zraku lze rozlišit barvy, pomocí hmatu pak tvrdost, váhu, teplo a chlad.

132 Hmatové vnímání lze charakterizovat na základě následujících aspektŧ: Pasivní hmat je zaloţen na vnímání dílčích vlastností předmětŧ. Pasivní vnímání probíhá v klidovém stavu jak předmětu samotného, tak i hmatového receptoru. Aktivní hmat (haptika) umoţňuje nevidomým lidem získat představu o jednotlivých vlastnostech a také o celkové podobě. Instrumentální hmat zprostředkovává informace prostřednictvím určitého předmětu (např. ke zmapování okolí slouţí bílá hŧl). V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol., 2005) U nevidomých a slabozrakých lidí je vhodné rozvíjet také hmat na ploskách nohou, na chodidlech. Například při výuce prostorové orientace a samostatného pohybu je orientace v prostoru pomocí chodidel stěţejní. Člověk se tak mŧţe lépe orientovat při chŧzi podél chodníku a rozhraní travnaté plochy a dokáţe rovněţ udrţet směr. V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol., 2005) Autorka M. Vágnerová (2008) definuje prostor, který lze zmapovat prostřednictvím rukou (tedy jejich dosahem) jako haptický prostor. P. Wiener (2006) vzdálenost na dosah ruky pojmenovává jako mikroprostor. V úrovni, kde mikroprostor skončí, se nachází makroprostor. Mezi další kompenzační smysly patří čich a chuť. Pro čichové vjemy jsou charakteristické významné emočními akcenty a společně s vjemy chuťovými výrazně ovlivňují vnímání člověka (M. Nakonečný, 2003). Čich slouţí nevidomým lidem rovněţ k orientačním účelŧm, jak uvádí P. Wiener (2006). Na základě čichových vjemŧ a souvisejících charakteristických vŧní a zápachŧ lze získat informaci o konkrétním místě na trase (pekárna, lékárna aj.). V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol, 2005) uvádí, ţe je vhodné tyto smysly u nevidomých a slabozrakých lidí rozvíjet, aby byli schopni rozpoznat a zmapovat známá místa nebo varovné signály, jeţ přicházejí z okolí. Jak jiţ bylo zmíněno, kromě niţších kompenzačních smyslŧ, existují rovněţ vyšší kompenzační činitelé. Jedná se o pozornost, představivost, paměť, myšlení a řeč, a koncentraci. Vyšší kompenzační činitelé zásadním zpŧsobem usnadňují orientaci, napomáhají v učení a komunikaci. Pozornost podle P. Hartla (2004, s. 195) představuje zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj. Pozornost je přítomná při většině aktivit, které lidé v kaţdodenním ţivotě vykonávají. V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol, 2005) uvádí, ţe pozornost u nevidomých a slabozrakých lidí je aktivizována ještě výrazněji. Pro osoby bez zrakové vady je chŧze v neznámém prostředí samozřejmou situací, pro osoby se zrakovým znevýhodněním však představuje obtíţnou činnost, která vyţaduje aktivizaci celé osobnosti. Představivost je významným činitelem v ţivotě nevidomých. Prostřednictvím představivosti získává nevidomý člověk představu o předmětech či abstraktních jevech a následně je daný problém schopen pochopit nebo popsat ostatním, jak popisuje V. Stoklasová. (in L. Ludíková a kol., 2005) Paměť je schopnost a proces uchovávat, organizovat a pouţívat zkušenost. (M. Nakonečný, s. 216, 2003) Pro nevidomé má paměť zásadní význam, jelikoţ nemohou vyuţívat zrak. Objem paměti i rychlost zapamatování je u zrakově znevýhodněných osob individuální, stejně jako u osob z intaktní společnosti. V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol., 2005) Jak uvádí M. Vágnerová (2008), nevidomé či slabozraké osoby pouţívají tzv. sluchovou či hmatovou paměť, jeţ vidící osoby téměř nevyuţívají. Myšlení a řeč jsou pro zrakově znevýhodněné jedince stěţejními komponentami. P. Hartl (2004, s. 144) definuje myšlení jako poznávací proces probíhající mezi člověkem a okolím. Jedná se o proces analýzy, syntézy a odvozených operací. Dle M. Nakonečného (2003, s. 153) je myšlení chápání a řešení problémŧ. V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol., 2005, s. 70) uvádí, ţe rozvoj myšlení úzce souvisí s rozvojem řeči, coţ závisí na podnětnosti prostředí a na vnitřní výbavě člověka. M. Vágnerová (2008) popisuje moţný extrém, který se nazývá verbalismus. Zrakově znevýhodněné osoby jsou schopny přijímat mnoho informací, jeţ si dobře zapamatují. Jejich obsah jim však není vŧbec jasný. Koncentrace představuje podle P. Hartla (2004, s. 113) vědomé, úmyslné a trvalé soustředění pozornosti na určitý předmět, jev nebo obsah. Koncentrace je dŧleţitá například při vykonávání určitých činností jako je vaření nebo prostorová orientace. Soustředění se na vlastní pohyb a určení polohy v prostoru je zásadní při uvědomování si pohybu v prostoru nebo na známé trase. V. Stoklasová (in L. Ludíková a kol., 2005) Z výše uvedeného vyplývá nutnost rozvíjet kompenzační smysly a činitele, vnitřní i vnější determinanty osobnosti. 3 Učení skupiny zrakově postiţených Specifikŧm vzdělávání skupiny zrakově handicapovaných osob, která jsme ve svém přístupu ke skupině zohledňovaly, se věnuje disciplína zvaná tyflodidaktika. Tyflodidaktika, neboli teorie vyučování zrakově postiţených, která je jednou z disciplín tyflopedie, zkoumá všeobecné zákonitosti vyučovacího procesu zrakově postiţených, pojednává o podstatě vyučování těchto osob, jeho cílech, obsahu, zvláštnostech vyučovacího procesu, o vyučovacích zásadách, metodách, organizačních

133 formách a prostředcích, které se při výuce těţce zrakově postiţených pouţívají. (L. Ludíková, 1989, str. 20 in D. Finková, V. Rŧţičková, Stejskalová, 2010) Pro výuku zrakově znevýhodněných osob navrhuje tato disciplína dle D. Finkové, V. Rŧţičkové a K. Stejskalové (2010) následující obecné zásady: Uzpŧsobit osvětlení individuálním potřebám jedince, druhu a stupni jeho zrakové vady. Jedinec by měl mít moţnost si zvolit sám místo k sezení v místnosti dle svých potřeb. Poskytnout studentŧm dostatek prostoru pro kompenzační pomŧcky. Ideální je pro to stolek se sklopnou deskou kvŧli změně úhlu sklonu desky, který je určován primárně oftalmologem, ale po čase si však jsou jedinci schopni sklon desky stolu sami upravovat dle potřeby. Respektovat potřebu střídání práce se zaměřením na dálku a na blízko kvŧli rovnoměrnému vytěţování očí. Pokud je vyuţívána tabule, měla by být vţdy perfektně smazána a jako nejvhodnější se zde jeví kombinace černé tabule a ţlutých či bílých kříd. Umoţnit vyuţití všech dostupných kompenzačních pomŧcek jako jsou lupy, včetně stolní kamerové, televizní lupy, pichtŧv psací stroj a elektronické zápisníky. Student potřebuje dostatek místa pro vhodné umístění takovéto pomŧcky, aby ji měl kdykoli k dispozici. Z dalších pomŧcek, které jsou ve výuce pouţívány, se jedná například o turmon, dalekohledové brýle, počítač s hlasovým či hmatovým výstupem, zvětšovacím softwarem, atd. Respektovat v edukačním procesu zásady: trvalosti výsledkŧ vzdělávání, názornosti, soustavnosti, individuálního přístupu, přiměřenosti, vědeckosti (neopomíjet nejnovější poznatky), spojení výchovy se ţivotem a spolupráce všech vychovatelŧ. (D. Finková, V. Rŧţičková, K. Stejskalová, 2010) Tyto zásady vhodně doplňují poznatky Petra Lebedy (2004) o zajištění podmínek pro účast zrakově znevýhodněných osob na záţitkových kurzech. Tyto body do značné míry reflektují obecné zásady přístupu k nevidomým osobám: Chovat se přirozeně a věcně, pomáhat prakticky, taktně a pomoc nevnucovat. Vyvarovat se projevŧ soucitu, nepřipustit podceňující nebo sniţující výroky. Nevidomého pozdravit vţdy jako první a připojit oslovení, aby poznal, ţe pozdrav patří právě jemu. Vstup i výstup z místnosti zřetelně oznámit, nejlépe svým jménem. Neprojednávat dŧleţité záleţitosti s prŧvodcem, ale s postiţeným jedincem osobně. Nabídnout pomoc v orientačních těţkostech (hluk, déšť, sníh). Při doprovázení popisovat hlavní rysy okolí, vybavení místnosti apod. Ze specifických vzdělávacích aktivit věnovaných skupině nevidomých či slabozrakých osob, (pomineme-li speciální školské vzdělávání), je moţné zmínit např. tábory pro děti, speciální pobyty pro mládeţ, lyţařské či vodácké kurzy, rekondiční pobyty pro dospělé osoby a mnoho jiných aktivit. Společnými znaky všech zmíněných aktivit není pouze vzájemná kooperace, ale především získávání proţitku. Dochází: ke zlepšování prostorové orientace: Zrakově znevýhodněné osoby mají moţnost si na speciálních pobytových akcích vyzkoušet nebo se zdokonalit v chŧzi v přímém směru, echolokaci, zjišťování sklonu dráhy a orientaci v reliéfních plánech. ke zdokonalování sociální komunikace: Například při výletech do blízkého města, které jsou spojeny se samostatným pohybem. Stěţejním úkolem je navázat komunikaci s druhými lidmi, dotázat se na cestu (kontakt nevidomého s vidícím kolemjdoucím, vyţádáni si popisu trasy zpŧsobem pochopitelným pro nevidomého), samostatně nakoupit (rozlišování mincí a bankovek), v restauraci si objednat oběd. Cílem této aktivity je předcházení vzniku bariér v sociálním kontaktu. Také skutečnost, ţe zrakově znevýhodněné osoby tráví čas v kolektivu svých vrstevníkŧ i organizátorŧ má pro zdokonalení sociální komunikace velký význam. k nácviku či zdokonalování sebeobsluhy: Zrakově znevýhodnění jedinci jsou během pobytu mnohdy aktivně zapojeni do podílení se na jeho chodu drţí sluţby v kuchyni, pomáhají s přípravou dřeva (dětské tábory, vodácké kurzy apod.). Dále je také dostatek času věnován vyzkoušení a nácviku dovedností, které nevidomé a slabozraké osoby v kaţdodenním ţivotě potřebují znát (určení doby varu, rozvíjené jemné motoriky, rozlišování mincí a bankovek, šití, příprava jídla, líčení aj.). Mnohé zrakově znevýhodněné osoby z rodin s příliš ochranitelským zpŧsobem výchovy nemají moţnost zkusit, co všechno zvládnou samy.

134 ke zvýšování samostatnosti: Především na dětských táborech a na pobytových akcích pro mládeţ. Jedná se o tzv. "puťák" dvoudenní výlet do přírody s přenocováním ve stanu. Děti či mládeţ jdou podle namluveného popisu, itineráře, danou trasu a jsou během tohoto výletu odkázány samy na sebe musí si například samostatně připravit věci na výlet, vařit si a postavit si stan. Organizátoři dané skupiny sledují a zasahují teprve v případě potřeby. k besedám, přednáškám: V prŧběhu pobytových akci je uspořádáno několik besed se zajímavými lidmi, se kterými nemají zrakově znevýhodněné osoby moţnost se běţně setkat (hasiči, cvičitelé vodících psŧ, zoologové, záchranáři, herci, sportovci apod.) Tyto besedy jsou doplněny praktickou ukázkou dané činnosti, při které se mohou nevidomé a slabozraké osoby s danou problematikou ještě blíţe seznámit. k zájmovým krouţkŧm: Osoby se zrakovým deficitem mají v prŧběhu pobytu moţnost navštěvovat krouţky dle svých zájmu a zdokonalovat se tak v dané činnosti. Standardní nabídku uţ několik let tvoři krouţek hudební, výtvarný, dramatický, zdravotnický, přírodovědný apod. V rámci pobytu dochází k rozvíjení příznivých vztahŧ, přátelství a k vzájemné spolupráci. Vytváří se plnohodnotné a rovnocenné prostředí, které inklinuje vznik jednotné skupiny s vyrovnanými moţnostmi. Shrneme-li výše zmiňované aktivity, dospějeme k těmto výsledkŧm: U zrakově znevýhodněných osob jsou utuţovány názory o reálných moţnostech osob s těţkým zrakovým postiţením, jsou odbourávány předsudky a stereotypy. Bezesporu dochází k cílenému rozvíjení smyslového vnímání, orientace v prostoru, čase, náročném terénu, samostatnosti. U účastníkŧ dochází k rozvoji osobnostních vlastností, sebehodnocení, sebeuplatňování a sebekritiky, překonávání vlastních hranic. Osoby se zrakovým deficitem získávají nové vědomosti a dovednosti, jsou obohaceny novými proţitky a zkušenostmi, dochází k pře/utváření představ a hodnotového ţebříčku. Podpořen je rozvoj kognitivních procesŧ (paměť, myšlení, řeč, fantazie aj.) a pohybových dovedností. Rozvíjena je vlastní umělecká tvorba účastníkŧ, kreativita, originalita a schopnost improvizace. 3.1 Vyuţití záţitkového učení u skupiny zrakově znevýhodněných Popis metody záţitkového učení Záţitkové učení je dle velkého psychologického slovníku učení prostřednictvím reflektování činnosti a zkušenosti, jako protiklad k mechanickému učení zpaměti. (P. Hartl, H. Hartlová, 2010) Dle P. Higginse a R. Nicola (2002) je záţitkové učení takové učení, které je postaveno na bezprostředním záţitku, který spojuje učícího se jedince s reálnými lidmi a reálnými úkoly. Je zaloţeno na předpokladu, ţe nejlépe se lidé učí vlastní aktivitou a vyuţívá proto velmi často metody řešení problémŧ. Jedná se o celoţivotní proces integrující edukaci, práci a volný čas, jehoţ cílem je osobnostní a sociální rozvoj edukovaného jedince. Nejlépe jsou charakteristiky záţitkového učení patrné při jeho porovnání s tradičním typem učení. Toto srovnání nabízí ve své studii o učení prostřednictvím záţitku např. J. R. DeMartini (1983): Posloupnost aktivit v tradičním typu učení: a) Výklad teoretických rámcŧ a vztahŧ mezi koncepty. b) Operacionalizace konceptŧ (např. vytváření definic, formování hypotéz). c) Sběr dat a analýzy. d) Převedení poznatkŧ do hypotéz, akceptace, revize, zamítnutí pŧvodního teoretického rámce. Posloupnost aktivit v záţitkovém typu učení: Specifikace problému a jeho základních elementŧ. Převedení základních prvkŧ do korespondujících teoretických konceptŧ. Zkoumání konceptŧ a jejich vztahŧ. Začlenění pŧvodního problému do konceptuálního rámce, formulace návazných doporučení vycházejících z této analýzy. Z tohoto srovnání i z předchozích definic vyplývá, ţe specifičnost učení prostřednictvím záţitku je dána zejména odlišnými postupy a metodami přístupu k učícímu se jedinci. Zahrnuje více vlastní zkušenosti a nechává více či méně prostoru na její samostatné zpracování (tento prostor je do značné míry ovlivněn přístupem pedagoga nebo instruktora záţitkového programu). Informace zde nejsou předávány ve formě hotových teorií, ale závisí na daném jednotlivci, jaké závěry si z výuky odnese, řečeno slovy

135 J. R. DeMartiniho (viz výše), do jakého konceptuálního rámce zkoumaný problém zasadí a jaká doporučení pro příští konání si ze zpracovaného záţitku vyvodí. 3.2 Integrovat nebo segregovat v rámci záţitkového vzdělávání Záţitky jsou pro zdravotně handicapované velmi cenným zdrojem podnětŧ pro rozvoj osobnosti. V rámci rŧznorodých aktivit mají moţnost zaţít zkušenost toho, co všechno dokáţí, překonat sami sebe, a získat tak nový pohled na své schopnosti potaţmo moţnosti v běţném ţivotě. V rámci záţitkové pedagogiky se při práci se zdravotně handicapovanými prosazují dva základní směry inkluzivní a segregační. Prvním jsou tzv. inkluzivní akce, kde se při programu smíchá účastnická skupina ze zdravých a handicapovaných jedincŧ. Tímto směrem míří ve svých projektech v České republice např. organizace Prázdninová škola Lipnice nebo TyfloCentrum. Prázdninová škola Lipnice nabízela za dobu své existence v této oblasti několik kurzŧ, jako první v roce 1994 Mosty. Název této akce měl symbolizovat most, který se vytváří mezi účastníky na kolečkovém křesle a lidmi bez postiţení. V roce 1996 přišla organizace s novým konceptem začleňování v podobě kurzu Seminarium pro učitele a studenty pedagogiky, jehoţ cílem byla podpora těch, kteří se skupinou zdravotně znevýhodněných pracují a zváţení dalších moţností, jak studenty se zdravotním postiţením zařadit do běţné výuky. V roce 1999 na platformě těchto dvou kurzŧ vyrost kurz třetí a to s názvem Fénix. Tímto kurzem se uzavřela v této organizaci kapitola inkluzivních kurzŧ, neboť ten poslední končili s myšlenkou, ţe pro skupinu handicapovaných bude mnohem lepší zpřístupnit jim všechny kurzy, neţ připravovat pro ně speciální. Ţe inkluze bude nadále probíhat v rovině toho, ţe kaţdý se mŧţe zúčastnit jakéhokoliv kurzu bez ohledu na svŧj zdravotní stav (M. Kudláček, J. Boccaro, I. Jirásek, R. Hanuš, 2009). Z aktivit, které probíhaly na těchto pŧvodních inkluzivních kurzech, je moţné pro ilustraci zmínit následující (M. Kudláček, J. Boccaro, I. Jirásek, R. Hanuš, 2009): Labyrint cílem této aktivity je zamyšlení se nad tím, jaké volby v ţivotě děláme a jak dělat takové, které by vnášely do našeho ţivota harmonii a balanc. Účastníci procházejí hrou jako ţivotem, kde za kaţdých 30 minut uplyne 10 let. Mění se podmínky, lidé mají právo volit mezi rŧznými alternativami a do hry vstupuje i otázka náhlých skutečností. Tančírna účastníci v této aktivitě procházejí světem od třicátých do devadesátých let dvacátého století, hrají předem přidělené role a mění si své kostýmy. Cílem je zamyšlení se nad měnící se historií a získání nadhledu nad problémy ve vlastním ţivotě v porovnání s problémy světa. Camel Trophy tato aktivita je fyzického rázu. Jejím účelem je reprezentovat závod Paříţ Dakar. V roli automobilŧ zde jsou k dispozici velká kola od traktoru, které musí účastníci za vzájemné pomoci kutálet rŧznorodým terénem. Pointilismus účastníci dostanou plátno a barvy a jejich úkolem je stvořit mistrovské dílo, ovšem namísto štětcŧ jsou zde vyuţívány rŧzné části lidského těla např. nos nebo lokty. Účelem hry je kooperovat v týmu při domlouvání výsledného efektu, odreagovat se při tvorbě a zaţít ten pocit společného tvoření. Jak jiţ bylo zmíněno, inkluzivní kurzy u nás pořádá také např. organizace TyfloCentrum. Jednou z takových je kaţdoroční letní záţitkový pobyt Mezisvěty, kde se potkávají zrakově znevýhodnění se zdravými lidmi, kteří jim zde ovšem nejsou k dispozici v roli prŧvodcŧ, nýbrţ rovnocenných partnerŧ při jednotlivých aktivitách. Cíle si organizátoři akce kladou následující (převzato z interních materiálŧ organizace TyfloCentrum): Rozvíjet příznivé vztahy, přátelství a spolupráci napříč oběma skupinami; Vytvořit plnohodnotné a rovnocenné prostředí pro obě skupiny účastníkŧ a dát moţnost vzniknout jednotné skupině s vyrovnanými moţnostmi; Vytvářet povědomí mladých lidí zdravé populace o reálných moţnostech osob s těţkým zrakovým postiţením, odbourávat předsudky a stereotypy; Rozvíjet smyslové vnímání, orientaci v prostoru, čase, náročném terénu, samostatnost; Rozvíjet osobnostní vlastnosti, sebehodnocení, sebeuplatňování a sebekritiku, překonávání vlastních hranic; Umoţnit získávání nových vědomostí a dovedností, obohacení novými proţitky a zkušenostmi, utváření představ a hodnotového ţebříčku; podpořit rozvoj kognitivních procesŧ (paměť, myšlení, řeč, fantazie aj.) a pohybových dovedností. Podpořit vlastní uměleckou tvorbu účastníkŧ, kreativitu, originalitu a schopnost improvizace. V rámci programu se zde objevují (převzato z interních materiálŧ organizace TyfloCentrum):

136 Seznamovací hry, psychicky a fyzicky náročné hry zaměřené na proţitek, umělecky zaměřené aktivity (výtvarné, dramatické, pohybové, taneční, hudební), psychosociální hry, ale i hry odpočinkové a relaxační; specifickou částí programu byly aktivity zaměřené na vyrovnání moţností všech členŧ skupiny, tedy takové, kde vidící a slabozrací účastníci měli nasazené klapky. Druhým směrem, který je v rámci záţitkových akcí pro zdravotně znevýhodněné vyuţíván, je pořádání segregačních akcí pro homogenní skupinu lidí s podobným handicapem. Tímto směrem se vydává mnoho neziskových organizací, poskytujících rehabilitační a záţitkové pobyty pro specifickou cílovou skupinu svých klientŧ. Obecně se zde účastníci učí dovednosti potřebné pro pohyb v terénu a zvládání úkolŧ kaţdodenního ţivota včetně rozvoje sociálních dovedností. Jejich cílem je odstranit stigma zdravotního handicapu, získat nové zkušenosti, návyky a dovednosti, seznámit se s lidmi s podobnými problémy a získat tak trochu jiný náhled na své postiţení. Základní otázkou, která tedy nastává, je, který směr je pro práci se skupinou zdravotně znevýhodněných ten vhodnější. Dle našeho názoru záleţí na tom, jaký cíl danou akcí sledujeme. Pro lepší přehlednost jsme pro oba přístupy vytvořily seznam výhod a nevýhod: Inkluzivní přístup: + Práce s širší skupinou účastníkŧ ovlivňování populace k větší toleranci odlišností. Proţitek normality handicapu mŧţu být součástí a právoplatným členem skupiny zdravých lidí. Náhled na handicap očima zdravých lidí. Navázání nových přátelství mezi zdravými lidmi směřování k integraci do majoritní společnosti. - Nutnost přizpŧsobit aktivity pro obě účastnické skupiny hrozí, ţe pro některé zdravé účastníky nebude program výzvou potřebnou k jejich rozvoji. Handicapovaní účastníci mohou mít ostych probírat své niterné problémy před zdravými lidmi. Není prostor na trénink specifických dovedností u handicapované skupiny. Segregační přístup: + V homogenní skupině mají účastníci moţnost sdílet své problémy a poskytovat si rady. Je prostor pro trénování specifických dovedností vytváří se základ pro pozdější integrační snahy. Program mŧţe být plně přizpŧsoben účastnické skupině je tak výzvou pro všechny. - Hrozí zabřednutí do diskuzí o nevýhodách handicapu chybí nadhled člověka mimo skupinu. Trénink specifických dovedností probíhá do značné míry v umělých podmínkách (chybí zpětná vazba od zdravých lidí, kteří jsou mnohdy cílovou skupinou pro aplikaci naučeného). Skupina se do určité míry sama izoluje a lidé tak mohou mít tendence vytvářet si ve své mysli ještě větší propast mezi svými a těmi ostatními Závěrem tohoto srovnání nutno říci, ţe oba přístupy jsou vhodné pro určitý typ edukace a v praxi je vhodné je kombinovat tak, aby měli účastníci moţnost vyuţívat to nejlepší z kaţdého z nich. 4 Rozvojový program pro skupinu zrakově znevýhodněných osob Při koncipování rozvojového programu jsme se rozhodly pro dvě etapy. První, realizovaná v rámci projektu SGS Ostravské univerzity v roce 2011 s názvem Integrační potřeby zrakově znevýhodněných osob, se vydává segregačním směrem. Pro tu jsme vytvořili modul rozvoje sociálních dovedností u této cílové skupiny, realizovaný v bezpečném prostředí účastníkŧ se stejnými nebo podobnými problémy a zkušenostmi, které si v rámci jednotlivých setkávání předávali. Plánovaná druhá, (jejíţ realizace směřuje do roku 2012), jiţ směřuje k inkluzi, kdy se získané dovednosti aplikují při záţitkové akci kombinující účastnickou skupinu z lidí s handicapem a bez handicapu.

137 Východiska programu V rámci obou fází vycházíme myšlenkově ze zásad nastolených H. Hargašovou a L. Blaţkem (2009) pro jejich edukačně-poradenské programy: - Kaţdý z nás je jiný, ale v podstatě jsme si všichni rovni. - Kaţdý člověk je schopen myslet sám za sebe. - Lidé jsou schopni svŧj ţivot měnit a řídit. - Lidé jsou schopni se dále rozvíjet a být nezávislí na vŧli druhých. Zvolený program dále vychází z několika hlavních pilířŧ, kterými jsou záţitkové učení, skupinová práce a tyflopedie. Učení prostřednictvím záţitku jsme vymezily jiţ v úvodu stejně jako tyflodidaktiku, nyní se tedy ve zkratce zaměříme na skupinovou práci, respektive problematiku svépomocných skupin. Skupinová práce V rámci skupinové práce, která je nedílnou součástí vytvářeného programu, je moţné vyuţít prvkŧ dvou konceptŧ a to svépomocných skupin a skupinové psychoterapie. Svépomocné podpŧrné skupiny z toho dŧvodu, ţe vycházíme z prostředí sociální práce, nikoliv psychologického a rády bychom, aby zde získal tento program širší pŧsobnost za vyuţití právě sociálních pracovníkŧ (bez nutnosti externě vyuţívat lektorŧ s psychoterapeutickým výcvikem). Doplnění prvky skupinové psychoterapie se však nelze vyhnout, jelikoţ poskytuje cenný rámec procesŧ, které ve skupině probíhají, a inspirace pro lektorskou práci s jejími členy. Tato skupina však v ţádném případě nemá ambice na suplování psychoterapeutické práce bude pracovat s klienty bez váţnějších problémŧ a v případě zjištění nějakých závaţnějších obtíţí doporučíme konzultaci s odborníkem. Svépomocné skupiny jsou specifickou formou pomoci a podpory lidí v náročných ţivotních situacích. Hlavním principem takové skupiny je poskytnutí prostoru pro sdílení ţivotních zkušeností. Lidé, kteří proţívají ţivotní těţkosti, zde mají moţnost setkat se s někým, kdo proţívá či proţil něco podobného a vzájemně se podporovat či diskutovat své ţivotní zkušenosti. O. Matoušek (2001) představuje hlavní výhody svépomocných skupin následovně: - oslabení pocitŧ izolace lidé, kteří si připadají od okolního světa izolovaní, se zde setkávají s dalšími, kteří mají podobné ţivotní osudy, a jiţ jen tento fakt je spojuje a izolaci oslabuje, - vzájemná emocionální podpora účastníci se nejen potkávají, ale při sdílení se vzájemně podporují, mívají často pocit, ţe jsou na jedné lodi, - potíţe jsou zvládány i tím, ţe nemocný pomáhá zvládat podobné problémy někomu jinému najednou je člověk vytrţen z řešení vlastních problémŧ a bezvýchodné situace a orientuje se na problémy druhých a zjišťuje, ţe jeho podpora a přítomnost mŧţe být pro druhé dŧleţitá a nápomocná v řešení jejich problémŧ, posiluje se tím sebevědomí i chuť postavit se svým vlastním problémŧm. I skupinová psychoterapie vyuţívá jako účinné faktory členství ve skupině, emoční podporu, pomáhání druhým, sebeexploraci a sebeprojevení, odreagování, náhled a získání a poskytování zpětné vazby, pŧsobí však na širší okruh problémŧ a při odstraňování poruch či nemocí jde ve svém pŧsobení více do hloubky. (S. Kratochvíl, 2005) Jak však uvádí Z. Rieger (2007), skupinová psychoterapie mŧţe mít kromě svého léčebného potenciálu i funkci učení, vzdělávání a výchovy. Coţ je oblast, na kterou ve svém projektu navazujeme i my. Sloţení skupiny Pro navázání kontaktu s cílovou skupinou zrakově znevýhodněných osob bylo nutné kooperovat s organizacemi, jeţ s nevidomými a slabozrakými lidmi pracují. V rámci projektu se spolupracujícími organizacemi staly: Tyfloservis, o.p.s., SONS Nový Jičín. Prostřednictvím těchto organizací došlo k oslovení klientŧ, kteří jiţ jsou uţivateli sociálních sluţeb pro nevidomé a slabozraké. Jednalo se o záměrný výběr, jenţ byl zaloţen na tzv. anketním principu (jedinci se do výcvikové skupiny dostávali sami, na základě svého rozhodnutí). Skupina byla sloţena z osob, jeţ preferovaly ve svých očekáváních a cílech rozvíjení především interpersonálních a sociálních vztahŧ, ve kterých ţijí. Z hlediska věku byly ve skupině zastoupeny osoby od let, tedy dospělí a senioři. S ohledem na věkové rozvrstvení skupiny docházelo především k rozvíjení sociálních dovedností, neţ-li k jejich nácviku a dále k zobecňování předchozích i nově získaných zkušeností. V souvislosti se skupinou je nutné zmínit, ţe se jednalo o skupinu heterogenní například k jiţ výše zmíněnému věku, dále vzhledem k pohlaví, profesi, zdravotnímu znevýhodnění, místu bydliště aj.

138 Skupinových setkání se účastnily muţi i ţeny, coţ navozovalo reálné mezilidské vztahy a situace prostřednictvím záţitku konfrontace protikladných sociálních rolí. Z hlediska zrakového deficitu se ve skupině setkávali jak lidé nevidomí, tak i slabozrací, lidé s vrozeným zrakovým deficitem, ale také osoby se získaným zrakovým znevýhodněním. V rámci projektu jsme spolupracovaly se 2 skupinami zrakově znevýhodněných osob. Počet členŧ v jedné skupině se pohyboval mezi 4 6 jedinci, coţ se ukázalo jako zcela efektivní k rozvíjení sociálních dovedností vzhledem ke zrakovému deficitu zúčastněných osob. Významně se zde projevil sociálněpsychologický aspekt, který vycházel z intenzivnější kooperace jednotlivcŧ v malé skupině. Stěţejním prvkem ve skupině byla naprosto dobrovolná účast na jednotlivých setkáních. Motivace zrakově znevýhodněných osob byla pozitivně ovlivněna efektivností jednotlivých postupŧ v prŧběhu skupinových setkávání a také pozitivním emočním klimatem. Vstupní analýza Před samotným začátkem společného skupinového setkávání byli jednotliví účastnici testování baterií testŧ. S kaţdým jedincem došlo k vyplnění typologie osobnosti testu MBTI, dotazníku interpersonální analýzy ICL, škály individuálních příznakŧ ŠIP a k narativnímu rozhovoru. Výsledky analýzy Z výsledkŧ testu MBTI vyplývá, ţe se jedná o skupiny s rozličnými osobnostními charakteristikami (objevují se zde jedinci jak extravertně, tak introvertně orientovaní s rozdílnými silnými stránkami). Očekáváme tedy v rámci interakcí vzájemné obohacení jednotlivých členŧ. V rámci oblastí, které vymezily testované osoby jako své bariéry směrem k větší integraci, se objevovala následující témata (pro větší přehlednost jsme z jednotlivých vyjádření vytvořili okruhy): Architektonické bariéry Propast mezi světem handicapovaných a zdravých lidí Nedostatečné sebevědomí Nedostatečné sociální kompetence Vnímaný sníţený okruh činností, které mŧţe handicapovaný člověk vykonávat Z těchto témat jsme se rozhodly pracovat zejména na sníţeném sebevědomí, které se prolínalo celou skupinou a úzce souviselo s okleštěním činností, které mohou vykonávat a svou vnímanou nedŧleţitostí pro společnost. Nedostatečné sociální kompetence byly problémem pouze u menšinové části skupiny, rozhodly jsme se tedy pouţít jako metodu k jejich rozvoji u těchto osob samotnou práci skupiny nikoliv zacílení konkrétních aktivit na tuto problematiku. Zvolené prostředí a frekvence setkávání Díky handicapu a věku účastníkŧ jsme se rozhodly pro pouţití prostředí vnitřního (u některých se k zrakovému handicapu přidruţovaly i problémy pohybového charakteru) a to takového, které všichni dobře znají. Domluvily jsme se tedy s organizací Tyfloservis v Ostravě, kam jsou zvyklí všichni docházet a nemusí se proto s nimi trénovat trasa do alternativních prostor. Někteří účastníci jsou zapojeni v pracovním procesu a někteří studují, bylo tedy komplikované najít termíny a čas, které by vyhovovali všem. Náš pŧvodní plán setkávat se jedenkrát týdně selhal právě na zaměstnanosti jednotlivých členŧ skupiny stejně jako zvolení pevného dne a času, který by se celý pŧlrok opakoval. Vzhledem k dobrovolnosti účasti jednotlivých lidí byly nakonec naše domluvy do značné míry operativního charakteru. Na konci kaţdé skupiny jsme se s jejími účastníky domlouvali na dalším termínu, který jim posléze jedna z řešitelek připomínala telefonicky. Frekvence byla 1x za 14 dní v rozsahu cca 3 hodin (stávalo se, ţe se lidé ke konci setkání zapovídali a díky tomu se protáhlo). Popis jednotlivých setkání skupiny Vzhledem k dobrovolnosti účasti lidí ve skupině jsme zvolili polostrukturovaný plán setkávání. Vţdy jsme měly připravené téma a aktivity, které bychom chtěly skupině přednést k řešení, ale zároveň jsme dávaly prostor i samotným účastníkŧm, aby přicházeli s nápady. Během jednotlivých setkávání se nám tak postupně vykrystalizoval např. pravidelný čtenářský koutek na závěr. Členové skupiny začali nosit buďto texty vlastní tvorby, nebo zajímavé články či úryvky z knih, na které narazili a o které by se rádi podělili. Dávaly jsme také vţdy prostor na úvodní podělení se o to, co kdo v uplynulé době zaţil zajímavého a otevřenou diskuzi. Mnohdy se rozvinula natolik zajímavě (jednotliví členové radili svým kolegŧm s rŧznými problémy v práci i v osobním ţivotě), ţe jsme ji násilně nepřerušovaly svým programem, který jsme operativně zkrátily, protoţe jak jsme jiţ zmiňovaly, povaţujeme svépomocnou schopnost skupiny za jeden z pilířŧ našich setkávání.

139 Jednotlivá setkání probíhala ve strukturované formě modelu. V obou skupinách, se kterými jsme pracovaly, byla témata setkávání i zvolené aktivity stejné, ovšem lišila se iniciativa jednotlivých členŧ vzhledem k vyuţití zbývajícího časového prostoru. Vyhodnocení setkávání Účastníci sami vyjadřovali spokojenost nad tím, jak se skupina vyvíjela. Bylo patrné, jak objevují nové úhly pohledu na sebe i svŧj handicap a jak si uţívají i interakci v rámci skupiny. Jednotlivci se otevírali skupině, diskutovali vzájemně své problémy a hledali i doklady vlastní cennosti ukázkami svých prací skupině (viz jiţ v úvodu zmíněné básničky, povídky, zajímavé nalezené texty, rozbory politické situace, recepty na cukroví i s ukázkami a podobně). Naučili se vzájemně chválit a vţdy na začátku skupiny ostatním sdělovali, jak je minulé setkání ovlivnilo (např. při setkání navazující na diskuzi o hrdinech vyprávěli, koho překvapili a koho potěšili ). Dokladem pozitivního pŧsobení skupiny byly i náměty, zda v pravidelném setkávání budeme pokračovat i nadále. Vyhodnocení modulu Modul byl realizován v prŧběhu roku Vytvořený modul, jehoţ zacílení se dle potřeb změnilo z pŧvodního rozvoje sociálních dovedností na rozvoj pozitivního náhledu na sebe sama, coţ se z dŧvodu podpory sebepojetí jeví jako nedílná podmínka adekvátního rozvoje sociálních dovedností, je výzvou pro další realizaci modulŧ. Modul byl pilotně ověřen na místo plánované jedné skupiny na dvou paralelně běţících skupinách. Na základě toho byly získány validnější informace o reakcích skupiny na námi navrţené aktivity. Vzhledem k úspěšnosti modulu je nyní připravována ţádost o akreditaci kurzu zaměřeného na vzdělávání sociálních pracovníkŧ v oblasti záţitkového přístupu ke zdravotně znevýhodněným osobám. Literatura DEMARTINI, J. R. Sociology, Applied Work and Experiential Learning. Teaching sociology. 11 (1), X [online] [cit. 8. dubna 2011]. FINKOVÁ, D., RŦŢIČKOVÁ, V., STEJSKALOVÁ, K. Edukační proces u osob se zrakovým postiţením. Tyflopedické distanční texty [on-line] [cit. 20. června 2011]. Dostupný z World Wide Web: <http://www.socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace>. FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŦŢIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN HARTL, P. Stručný psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN X HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 4. vyd. Praha: Portál, s. ISBN HARGAŠOVÁ, M. Skupinové poradenství. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN HIGGINS, P. NICOL R. Outdoor Education: Authentic Learning in the kontext of Landscapes. Kisa, Sweden, 2002 ISBN Dostupné z JESENSKÝ, J. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. 1. vyd. Praha: Karolinum, s. ISBN JESENSKÝ, J. A KOL. Prolegomena systému tyflorehabilitace a metodiky tyflorehabilitačních výcviků. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, s. ISBN KRATOCHVÍL, S. Skupinová psychoterapie v praxi. 3.vyd. Praha: Galén, s. ISBN KRAUS, H. A KOL. Kompendium očního lékařství. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN KUDLÁČEK, M., BOCARRO, J., JIRÁSEK, I., HANUŠ, R. The Czech way to inclusionthrough an Experiential Education Framework. Journal of Experiential Education. 32 (1), ISSN KUCHYNKA, P. a kol. Oční lékařství. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, s. ISBN KVĚTOŇOVÁ ŠVECOVÁ, L. Oftalmopedie. 2. vyd. Brno: Paido, s. ISBN LEBEDA, P. Jde o společné ne o stejné záţitky. Gymnasion. 2, 39-40, ISSN LUDÍKOVÁ, L. A KOL. Kombinované vady. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN

140 LUDÍKOVÁ, L. Kategorie osob se zrakovým postiţením. In FINKOVÁ, D., LUDÍKOVÁ, L., RŦŢIČKOVÁ, V. Speciální pedagogika osob se zrakovým postiţením. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN MACHÁČEK, P. Osvětlení a slabozrakost. Jak správně svítit a vytvořit vhodné podmínky pro slabozrakého člověka. 1. vyd. Praha: Tyfloservis, s. ISBN MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postiţených dětí. 3. vyd. Jinočany: H & H, s. ISBN MATOUŠEK, O. Základy sociální práce. 2.vyd. Praha: Portál, s. ISBN MORAVCOVÁ, D. Zraková terapie slabozrakých a pacientů s nizkým vizem. 1. vyd. Praha: TRITON s. r. o., s. ISBN NAKONEČNÝ, M. Úvod do psychologie. 1. vyd. Praha: Academia, s. ISBN NIELSENOVÁ, L. Učení zrakově postiţených dětí v raném věku. 1. vyd. Praha: ISV, s. ISBN NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN RIEGER, Z. Loď skupiny. 2.vyd. Praha: Portál, s. ISBN ROZSÍVAL, P. A KOL. Oční lékařství. 1. vyd. Praha: Galén Karolinum, s. ISBN SOBOTKOVÁ, I. Psychologie rodiny. 1. vyd. Praha: Portál, s. ISBN SOVÁK, M. A KOL. Defektologický slovník. 3. vyd. Jinočany: H & H, s. ISBN STOKLASOVÁ, V. Smyslové vnímání. In LUDÍKOVÁ, L. A KOL. Kombinované vady. s vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, s. ISBN WIENER, P. Prostorová orientace zrakově postiţených. 3. vyd. Praha: Institut rehabilitace zrakově postiţených UK FHS s. ISBN

141 VÝZNAM ČICHOVÉHO VNÍMÁNÍ U OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŢENÍM Mgr. Pavlína ŠUMNÍKOVÁ, PhD; Doc. PhDr. Lea KVĚTOŇOVÁ, Ph.D Pedagogická fakulta, Univerzita Karlova, dr. Rettingové 4, Praha 1, Česká republika, Abstrakt: Čich je ve speciálně pedagogické praxi povaţován za jeden z kompenzačních smyslů. Předkládaná práce je zaměřena na vyšetření čichového vnímání u osob se zrakovým postiţením. Pro naplnění cíle práce byly vyuţity standardizované testy čichového vnímání UPSIT (University of Pennsylvania Smell Identification test) a STT (Smell Threshold Test), dále byly testované osoby dotazovány na subjektivní vnímání vyuţití čichu v běţném ţivotě. Výzkumu se zúčastnilo 154 probandů, 77 osob se zrakovým postiţením (45 muţů a 32 ţen) a 77 osob vidících jako kontrolní skupiny. Výsledky výzkumu zjišťují úroveň čichového vnímání osob se zrakovým postiţením na základě dostupných standardizovaných testů. Osoby se zrakovým postiţením nepřekonaly osoby vidící v ţádném testu čichového vnímání, poukázaly však na subjektivní vnímání čichu jako jednoho z kompenzačních prostředků. Proto se stanovení úrovně čichového vnímání osob se zrakovým postiţením a jeho následný rozvoj jeví jako důleţitý předpoklad jejich cílené edukace. Abstract: Olfactory sense is considered as one of the compensatory senses in the special educational practice. The advanced thesis is focused on examination of olfactory sense in people with visual impairment. In order to fulfil the aim of the thesis, the standardized tests of olfactory perception UPSIT (University of Pennsylvania Smell Identification test) a STT (Smell Threshold Test) were utilized. Furthermore the tested people were asked their subjective perception in using the olfactory sense in everyday life. 154 probands, 77 individuals with visual impairment (45 men and 32 women) and 77 individuals from a control group participated in the research. The results of the research map the level of olfactory perception in people with visual impairment on the basis of available standardized tests. Persons with visual impairment did not surpass the control group in any of the tests in olfactory perception, they however pointed out a subjective perception in olfactory sense as one of the compensatory means. Assignment of the level in olfactory perception of people with visual impairment seems to be the important precondition of their aimed education. Klíčová slova: čich, člověk se zrakovým postiţením, standardizované čichové testy, speciálně pedagogická diagnostika, intervence Key words: olfactory sense, person with visual impairment, standardized olfactory tests, special educational assessment, intervention 1 Úvod Člověk se zrakovým postiţením je váţně limitován omezeným zrakovým vnímáním. Zraková vada má vliv na celou osobnost jedince; ovlivňuje nejenom vnímání a porozumění 95 běţným situacím, ale má zásadní vliv i na jeho vzdělání, uplatnění ve společnosti, navazování sociálních kontaktŧ apod. (srov. Hamadová et al., 2007, Vágnerová, 2000). Ke kompenzaci vizuálních podnětŧ je moţné kromě jiného vyuţít ostatní smysly. Zatímco studií zkoumajících funkce sluchové a hmatové u osob se zrakovým postiţením je celá řada, čich dosud patřil mezi smysly spíše opomíjené ze strany speciálních pedagogŧ, fyziologŧ a jiných klinických pracovníkŧ. To se však začíná poměrně zásadně měnit v souvislosti s rozvojem technik, které umoţňují pregnantní zkoumání patofyziologie čichu, včetně časné diagnostiky jejich změn kvalitativních i kvantitativních. Tyto práce ukazují, ţe poruchy čichu patří mezi specifické diagnostické markery řady neurologických onemocnění (Magerová et al., 2008). Vyšetřování čichu se tak zařadilo mezi standardní vědecké metody s potenciálem rychlého rozvoje a slibné budoucnosti, jeţ mŧţe najít uplatnění také při rozvoji kompenzačních smyslŧ u osob se zrakovým postiţením.

142 2 Čich jako kompenzační smysl u osob se zrakovým postiţením Schopnost vyuţít zbytkŧ zraku spolu se sluchovým, hmatovým, čichovým, chuťovým vnímáním a schopnost vnímání změny polohy jsou spojeny s celkovým smyslovým vnímáním. Jesenský (2007) popisuje olfaktorizaci jako aktivní, cílevědomou činnost, která rozvíjí proces poznávání prostředí na podkladě stimulace, vnímání, představování a aktivování čichového analyzátoru. Pomocí olfaktorizace rozlišujeme vŧně a zápachy, svěţest nebo zamořenost ovzduší, zahnívání rostlin, zatuchlost potravinových produktŧ apod., vjemy zpŧsobené některými předměty, plyny, roztoky, sloučeninami apod. (str. 176). Uvedené činnosti se vzhledem k synergii jednotlivých smyslŧ překrývají, doplňují navzájem a společně pŧsobí. Hrají významnou roli zejména při prostorové orientaci a samostatném pohybu a sebeobsluze člověka se zrakovým postiţením. Mezinárodní výzkum v oblasti čichového vnímání osob se zrakovým postiţením jako kompenzačního smyslu není rozsáhlý, přesto existují studie, jeţ upozorňují na zajímavé jevy. Rosenbluth (2000) popisuje výsledky testování dětí se zrakovým postiţením vrozeným nebo získaným v raném věku. Testuje schopnost čichové identifikace, diskriminace a schopnost popisu jednotlivých vŧní. Výsledky poukazují na lepší schopnost popisu 25 předkládaných vŧní dětmi se zrakovým postiţením. Tato skupina však neprokázala lepší schopnost identifikace a diskriminace, pokud dostávaly na výběr ze čtyř variant. Data poukazují na význam schopnosti dítěte se zrakovým postiţením vytvořit si vlastní představu pro popis vŧně, jako takové. Na uvedený výzkum navázal Wakefield (2004), jeţ ověřoval se svými kolegy tvrzení o kompenzaci kognitivních dovedností dětí nevidomých v rámci studie, zaměřené na vyšetřování schopnosti těchto dětí pojmenovat jednotlivé vŧně. Studie se zúčastnily 83 děti, jeţ plnily testy zaměřené na čichové a kognitivní schopnosti. Výsledky výzkumu poukázaly na to, ţe děti se zrakovým postiţením jsou úspěšné v úkolech, jeţ jsou zaloţeny na nevizuální paměti, a které souvisí s pozorností. Tato převaha jim umoţňuje i dobré výsledky v testech čichové identifikace. Data ukázala na to, ţe děti vidící spoléhají na vizualizaci jako strategický nástroj pro splnění úkolŧ, coţ je znevýhodňuje, pokud tohoto smyslu nemohou vyuţít. Není bez zajímavosti, ţe neaverzivní úprava prostředí v podobě čichového podnětu mŧţe pomoci odstranit agresivní chování těţce kombinovaně postiţných dětí. Pravidelně předkládaný podnět vŧně máty peprné, pomohl eliminovat kousání či sebepoškozování nekomunikujícího chlapce s hluchoslepotou (Gross, 1994). Při prŧzkumu vhodné tvorby taktilních plánŧ parkŧ a zahrad zjišťovali Garlinger a Perkins (2005) vhodnost vyuţití čichových podnětŧ. Upozornili na skutečnost, ţe čichové podněty mohou být při prostorové orientaci a samostatném pohybu nestálé, mohou však zvýšit porozumění podnětŧm ostatními smysly. Pokud tedy nevidomý vnímá např. řadu stromŧ díky echolokaci, ale nerozpozná, o jakou překáţku se konkrétně jedná, mŧţe mu vŧně lesní krajiny pomoci tento zvukový signál rozšifrovat. Na význam podpory kompenzačních smyslŧ, jejichţ rozvoj obohacuje také vnitřní svět lidí se zrakovým postiţením, poukazuje studie snŧ nevidomých muţŧ a ţen (Hurovitz, et al., 1999). Studie uvádí, ţe lidé nevidomí od narození či v raném věku nemají sny na základě vizuálních podnětŧ, ale popisují velké procento chuťových, čichových a hmatových představ. Z výše uvedeného vyplývá, ţe v rámci speciálně pedagogické praxe rozhodně má smysl se věnovat čichu jako jednomu z kompenzačních prostředkŧ osob se zrakovým postiţením. 3 Zpracování čichového podnětu Zpracování čichového podnětu lze rozdělit do několika úrovní: Čichová detekce (vnímání čichových podnětŧ) probíhá prostřednictvím receptorŧ, které jsou umístěny ve specializované části nosní sliznice. Čichovou diskriminací rozumíme rozlišování rŧzných čichových podnětŧ. Čichovou identifikací rozumíme přiřazování čichovému podnětu správné označení verbální (např. název květiny) nebo neverbální (např. představa květiny, kávy atd.). Přitom je nepochybné, ţe schopnost čichové identifikace dobře koreluje se stavem kognitivních funkcí (Magerová et al., 2008). Cílem této práce je: Posoudit úroveň čichového vnímání osob se zrakovým postiţením pomocí standardizovaných testŧ University of Pennsylvania Smell Identification Testu (UPSIT) a Smell Threshold testu (STT). Porovnat čichové vnímání osob se zrakovým postiţením s vidícími kontrolní skupinou osob bez zrakového postiţení. Zjistit, do jaké míry korelují výsledky obou testŧ u osob se zrakovým postiţením.

143 Na základě dosaţených výsledkŧ konkretizovat potřebu olfaktorických technik v rámci tyflorehabilitace a tyfloreedukace osob se zrakovým postiţením. 4 Charakteristika souboru a metodika V rámci výzkumu jsme testovali 154 osob, z toho 77 osob s těţkým zrakovým postiţením a 77 osob vidících. Základní charakteristiku souboru přináší tabulka 1. Probandy tvořili studenti Gymnázia pro zrakově postiţené a Střední odborné školy pro zrakově postiţené v Praze, Konzervatoře a ladičské školy Jana Deyla v Praze, klienti Rehabilitačního a rekvalifikačního střediska Dědina, o.p.s., Tyfloservisu, o.p.s., TyfloCentra Praha, střediska Příbram, členové SONS a zaměstnanci Tyflokabinetu metodického centra tyflotechnických pomŧcek. Podmínkou při výběru testovaných osob se zrakovým postiţením bylo, aby se u nich vyskytovala zraková vada déle neţ 5 let z dŧvodu akceptace zrakové vady a osvojení základních kompenzačních technik (srov. Jesenský, 2007; Vágnerová, 2000). Před vyšetřením jsme s kaţdým z nich odebrali podrobnou osobní anamnézu týkající se zrakové vady, výskytu event. přidruţených chorob a kouření. Do souboru nebyly zahrnuty osoby se zrakovou vadou, které v anamnéze udávaly některé z chronických onemocnění potenciálně ovlivňujících čichové funkce (osoby s diabetem mellitus, lidé po operacích v oblasti čichové dráhy, s chronickými záněty horních dýchacích cest apod.). Dále jsme netestovali osoby, které v době plánovaného vyšetření trpěly akutním respiračním onemocněním, včetně alergické rýmy. Osoby se zrakovou vadou byly oslovovány osobně, prostřednictvím inzerátu v časopise ZORA, příp. prostřednictvím ředitelŧ škol a zařízení. Ke kaţdé osobě se zrakovou vadou jsme vyhledali kontrolní osobu bez zrakové vady stejného věku (v rámci pětiletých kategorií) a pohlaví. Všechny osoby z kontrolní skupiny byly oslovovány osobně. Všichni účastníci výzkumu byli v úvodu informováni o prŧběhu výzkumu, o anonymitě poskytovaných údajŧ, o moţnosti testování kdykoliv přerušit a ukončit. Výzkum se konal ve vybraných větraných a klidných prostorách. Výzkum probíhal v době od prosince 2008 do června Tab. 1: Základní charakteristika vyšetřovaného souboru. Osoby se zrakovou vadou Kontrolní slupina Pohlaví Muţi ţeny muţi ţeny Počet (n) Prŧměrný věk (roky ± SD) 34,3±16,2 31,0±14,9 34,2±15,8 31,7±14,6 Počet kuřákŧ (z toho příleţitostných) 11 (3) 11 (2) 8 (1) 3 (2) 7 (1) 4 (1) Rozdělení podle stupně nevidomosti 1. Těţce slabý zrak Praktická nevidomost Úplná nevidomost Metodika Tato práce je zaloţena na vyšetřování zdravých a zrakově postiţených osob pomocí diskriminačního testu UPSIT a prahového testu STT. Test UPSIT Test UPSIT se skládá ze čtyř sešitŧ velikosti dopisní obálky. Kaţdá obálka obsahuje deset vŧní. Vŧně jsou vloţené do mikrometrŧ urea-formaldehydového polymeru na hnědých prouţcích na kaţdé pravé straně testového sešitku. Tyto vŧně testující uvolňuje poškrabem tuţky (systém scratch & sniff poškrábat a přivonět, obr. 1). Testovaná osoba musí vybrat jednu ze slovně nabízených moţností i v případě, ţe ji nebude předkládaná vŧně ţádnou ze jmenovaných připomínat (systém multiple choice nucené volby, obr. 2).

144 Obr. 1: UPSIT Uvolňování vŧně pomocí tuţky. Podněty zahrnují mnoţství vonných sloţek tak, aby realisticky napodobily rŧzné druhy vŧní, se kterými se kaţdý člověk ve svém ţivotě setká. Obr. 2: UPSIT testování čichu u osoby se zrakovým postiţením. Test STT Test STT je sloţen ze 17 lahviček, obsahujících vŧni PEA (fenilalaninu) rŧzné koncentrace a tří lahviček bez vŧně. Během pokusu testované osoby dostávají čichnout ze dvou lahviček po sobě a určují, která látka má silnější vŧni. Při vlastním testování jsme postupovali podle manuálu dodaného výrobcem. Výsledky jsou vyhodnocovány bez rozdílu pohlaví, protoţe většina studií neprokázala významné rozdíly v určování absolutního čichového prahu mezi muţi a ţenami. Rozdíly jsou naopak patrné při porovnávání jednotlivých věkových kategorií (podobně jako v případě testu UPSIT). Smell Threshold Test byl testován unilaterálně. Nebyl tedy rozlišován čichový práh na pravou a levou nosní dírku (obr. 3).

145 Obr. 3: Smell Threshold Test. Prŧběh testování u osoby se zrakovým postiţením. Testované osoby také odpovídaly také na otázku, jak subjektivně hodnotí své vyuţití čichu, zda vyuţívají čich při prostorové orientaci a samostatném pohybu, v domácnosti, jak je pro ně čich dŧleţitý. Respondenti měli na výběr následující moţnosti: 1 Dle mého názoru čich v běţném ţivotě nevyuţívám, není pro mě dŧleţitý. 2 Čich vyuţívám občas při prostorové orientaci a samostatném pohybu, v domácnosti, při sebeobsluze. 3 Čich pouţívám často, čichové podněty jsou pro mě velmi dŧleţité, kromě vyuţití čichu v běţném ţivotě poznám osoby podle jejich typické vŧně, občas si vybavím situace či vzpomínky na základě opakování čichového podnětu. Metody hodnocení výsledkŧ Výsledky obou testŧ mezi osobami se zrakovým postiţením a zdravými kontrolami jsme porovnávali pomocí standardních matematických a statistických metod (viz níţe). Obě pohlaví jsme hodnotili samostatně. UPSIT Při hodnocení testu jsme vycházeli z instrukcí v manuálu. Za kaţdou správně pojmenovanou vŧni obdrţela testovaná osoba jeden bod. Po ukončení testu jsme tyto body sečetli a získali tak výsledný index. Maximální počet bodŧ, který bylo moţné získat, bylo 40. Při analýze výsledkŧ jsme nejprve skupinu či podskupinu charakterizovali pomocí aritmetického prŧměru, mediánu a směrodatné odchylky a následně ji porovnali s odpovídající skupinou kontrolní pomocí t-testu. Hranici statistické významnosti jsme pouţili standardní, tedy 5 % (hodnota p niţší neţ 0,05). Tímto zpŧsobem jsme nejprve porovnali celou skupinu muţŧ a ţen. Protoţe jsou ale čichové funkce závislé na věku, bylo nutné odlišit, zda nejsou přítomny statisticky významné rozdíly v jednotlivých věkových skupinách. Pokud by tomu tak bylo, mohli bychom získat falešně negativní výsledek při analýze celé skupiny. Proto jsme v následných výpočtech rozdělili všechny čtyři testované skupiny (tedy osoby se zrakovým postiţením muţe a ţeny, a kontroly muţe a ţeny) na kvartily podle věku a celou analýzu provedli v takto vzniklých podskupinách. V další subanalýze jsme se porovnali testované osoby s normami publikovanými profesorem Dotym (Doty, 1984b). Tato úprava umoţňuje sledovat výsledky čichových funkcí ve vztahu k věku (výsledky testu UPSIT jsou věkově specifické, starší osoby dosahují horších výsledkŧ v absolutních číslech). Pro tento účel jsme nejprve vyjádřili výsledek testu pomocí skóre směrodatné odchylky (SD-skóre, SDS) podle vzorce SDS = x X / σ, kde x = výsledek testu UPSIT X = tabelovaná prŧměrná hodnota výsledku testu pro daný věk a pohlaví (dle norem) σ = směrodatná odchylka tabelovaného prŧměru výsledku pro daný věk a pohlaví (dle norem) Pomocí této úpravy jsme následně hodnotili výsledky dosaţené našimi testovanými osobami proti zdravé americké populaci. Těmito výsledky jsme proloţili regresní přímku. Smell Threshold Test Hranici čichového prahu získanou pomocí STT jsme u všech vyšetřovaných skupin vyjádřili v SDS proti zdravým normám (Doty, 2000). Jen tak bylo moţné tento test statisticky zpracovat, protoţe čichový práh je velmi závislý na věku. Pro výpočet SDS jsme pouţili vzorec uvedený výše. Rozdíly mezi osobami se zrakovým postiţením a zdravými kontrolami jsme vyjádřili pomocí t-testu.

146 Porovnání testu UPSIT a STT Výsledky obou testŧ vyjádřené v SDS jsme u jednotlivých skupin porovnali pomocí regresní přímky a regresního koeficientu. Výsledky Test UPSIT Výsledky testu UPSIT u celé skupiny muţŧ a ţen popisuje tabulka 2. Z obojího vyjádření je patrné, ţe diskriminační čichové funkce jsou u muţŧ se zrakovým postiţením horší neţ u zdravých muţŧ stejného věku. Rozdíl mezi oběma skupinami byl statisticky významný s koeficientem p = 3.8*10-5. U ţen jsme tento rozdíl nepozorovali, výsledky ţen zdravých a se zrakovým postiţením jsou takřka totoţné. Tab. 2: Výsledky testu UPSIT celá skupina podle pohlaví. Muţi Ţeny Zraková vada Kontroly Zraková vada Kontroly Průměr σ P 26,6 30,8 31,6 31,5 5,4 3,1 3,7 3,7 <0,001 0,97 Výsledky testu UPSIT po rozdělení souboru na kvartily podle věku ukazují, ţe rozdíly jsou konstantní bez ohledu na věk. U muţŧ jsou rozdíly mezi osobami se zrakovým postiţením a kontrolami významné ve všech kvartilech s výjimkou čtvrtého to je ale dáno spíše velkým rozptylem výsledkŧ, popsaný trend je ale jasně patrný i u těchto osob. Ţeny se zrakovým postiţením se v testu čichové diskriminace neodlišují ani mezi jednotlivými kvartily. Podrobné výsledky ukazují tabulky 3 a 4. Tab. 3: Výsledky testu UPSIT u muţŧ po rozdělení na kvartily podle věku. Muţi se zrakovou vadou Kontroly Věk (roky± σ) Výsledek (prŧměr± σ) Věk (roky± σ) Výsledek (prŧměr± σ) p 1. kvartil 18,3 ± 1,8 27,8 ± 5,5 18,8 ± 2,2 31,9 ± 2,4 0,05 2. kvartil 25,3 ± 1,9 25,5 ± 5,6 25,8 ± 2,2 30,4 ± 1,9 0,02 3. kvartil 35,9 ± 3,5 28,1 ± 4,3 34,5 ± 2,6 31,5 ± 2,2 0,04 4. kvartil 58,7 ± 10,6 25,3 ± 5,6 58,4 ± 10,4 29,3 ± 4,4 0,09 Tab. 4: Výsledky testu UPSIT u ţen po rozdělení na kvartily podle věku. Ţeny se zrakovou vadou Kontroly Věk (roky± σ) Výsledek (prŧměr± σ) Věk (roky± σ) Výsledek (prŧměr± σ) p 1. kvartil 18,1 ± 1,5 32,0 ± 4,4 18,8 ± 1,7 31,1 ± 1,7 0,63 2. kvartil 22,4 ± 2,0 32,4 ± 2,9 24,1 ± 1,3 32,6 ± 3,2 0,88 3. kvartil 30,5 ± 2,0 31,5 ± 3,7 30,9 ± 1,9 32,8 ± 3,6 0,53 4. kvartil 52,9 ± 12,8 30,4 ± 3,1 53,0 ± 12,7 29,6 ± 4,7 0,73 Výsledky schopnosti identifikace jednotlivých vŧní ilustrují grafy 1, 2 a 3. Z těchto výsledkŧ je patrné, ţe muţi se zrakovou vadou neurčili ţádnou vŧni lépe neţ muţi z kontrolní skupiny kromě vŧně trávy. Shodně úspěšné byly obě skupiny muţŧ při identifikaci vŧně borovice, terpentýnu, dětského pudru a ja-hody.

147 V identifikaci všech ostatních vŧní prokázali muţi se zrakovou vadou horší výsledky neţ muţi z kontrolní skupiny. Ţeny se zrakovou vadou určily mnoho vŧní lépe neţ ţeny z kontrolní skupiny (rŧţe, mýdlo, hroznové víno, borovice, tráva, pomeranč, nakládané okurky, šeřík, jahoda, benzín, skořice, káva, grep, hřebíček, banán, máta, mentol), coţ je 17 vŧní tj. 42,5 % z celkového počtu 40 předkládaných. Shodně úspěšné byly obě skupiny při identifikaci vŧně kouře, melounu a jablka. 100 % úspěšnost v určení některých vŧní (burské oříšky, cibule, kokos, dětský pudr) však prokázaly jen ţeny z kontrolní skupiny. Velký rozdíl v určení vŧní, niţší schopnost identifikace se projevila u ţen se zrakovou vadou při identifikaci citroníku a motorového oleje. Z grafŧ je patrné, ţe muţi se zrakovou vadou identifikovali lépe neţ ţeny se zrakovým postiţením vŧni citroníku, trávy, ananasu, terpentýnu, šeříku, čokolády a dětského pudru, při identifikaci ostatních vŧní prokázali výsledky horší neţ ţeny.

148 Vůně UPSIT: procento správných odpovědí - muži oříšky růže zem.plyn mýdlo citroník hroz.víno borovice kouř tráva ředidlo meloun guma pomeranč citrón ananas nakl.okurky lékořice broskev terpentýn šeřík jablko čokoláda eukalypt jahoda benzín skořice káva pudr grep cibule kokos kůže hřebíček banán máta olej třešeň mentol žvýkačka pizza % správných odpovědí Muži se zrakovou vadou Kontroly Graf 1: UPSIT. Procento správných odpovědí muţŧ se zrakovou vadou a kontrolní skupiny.

149 Vůně UPSIT: procento správných odpovědí - ženy oříšky růže zem.plyn mýdlo citroník hroz.víno borovice kouř tráva ředidlo meloun guma pomeranč citrón ananas nakl.okurky lékořice broskev terpentýn šeřík jablko čokoláda eukalypt jahoda benzín skořice káva pudr grep cibule kokos kůže hřebíček banán máta olej třešeň mentol žvýkačka pizza % správných odpovědí Ženy se zrakovou vadou Kontroly Graf 2: UPSIT. Procento správných odpovědí ţen se zrakovou vadou a kontrolní skupiny.

150 Vůně UPSIT: poměr mezi správnými odpověďmi mužů a žen se zrakovým postižením oříšky růže zem.plyn mýdlo citroník hroz.víno borovice kouř tráva ředidlo meloun guma pomeranč citrón ananas nakl.okurky lékořice broskev terpentýn šeřík jablko čokoláda eukalypt jahoda benzín skořice káva pudr grep cibule kokos kůže hřebíček banán máta olej třešeň mentol žvýkačka pizza 0,0 0,2 0,4 0,6 0,8 1,0 1,2 1,4 1,6 1,8 Poměr správných odpovědí (%/%) Graf 3: UPSIT. Poměr mezi správnými odpověďmi muţŧ a ţen se zrakovou vadou.

151 Porovnání subjektivního vnímání vyuţití čichu v ţivotě s objektivními testy Výsledky subjektivního pocitu vyuţití čichu v běţném ţivotě osobami se zrakovým postiţením znázorňuje graf 4. Osoby se zrakovým postiţením byly rozděleny do 3 kategorií na základě vlastního hodnocení vyuţití čichu. Kaţdý z testovaných osob musel zvolit, která z následujících moţností nejvíce odpovídá úloze čichu v jeho ţivotě: Kategorie 1 Dle mého názoru čich v běţném ţivotě nevyuţívám, není pro mě dŧleţitý. Kategorie 2 Čich vyuţívám občas při prostorové orientaci a samostatném pohybu, v domácnosti, při sebeobsluze. Kategorie 3 Čich pouţívám často, čichové podněty jsou pro mě velmi dŧleţité, kromě vyuţití čichu v běţném ţivotě poznám osoby podle jejich typické vŧně, občas si vybavím situace či vzpomínky na základě opakování čichového podnětu. 76 % respondentŧ uvedlo, ţe čich ve svém ţivotě vyuţívají, celá třetina uvedla, ţe čich má pro ně dŧleţitou kompenzační roli. Rozdíly mezi muţi a ţenami nebyly statisticky významné. Využití čichu v běžném životě - celková data 34% 25% 41% Graf 4: Rozdělení testované skupiny osob se zrakovým postiţením podle vlastního hodnocení vyuţití čichu v běţném ţivotě. Popis kategorií v textu. Grafy 5 a 6 ukazují závislost mezi výsledky testu UPSIT vyjádřenými v SDS a uvedenými kategoriemi subjektivního vnímání úlohy čichu v ţivotě osob se zrakovým postiţením. Přestoţe u ţen vidíme tendenci k lepší diskriminaci čichových funkcí u osob v kategorii 3, rozdíly mezi touto kategorií a ostatními dvěma nedosahují statistické signifikance (p=0,15 pro kategorii 2 vs. 3). Výsledky testu UPSIT pro kategorii 1 a 3 byly prakticky totoţné (UPSIT SDS 2.32 vs. 2.58). Využití čichu vs. výsledky UPSIT podle kategorií, muži 0-0,5-1 -1,5-2 -2,5-3 -3,5-2,32-2,98-2,58 Využití 1 Využití 2 Využití 3 Graf 5: Výsledky testu UPSIT (v SDS) pro jednotlivé kategorie subjektivního vnímání vyuţití čichu v ţivotě muţŧ se zrakovým postiţením. Popis jednotlivých kategorií a interpretace výsledkŧ v textu.

152 Využití čichu vs. výsledky UPSIT podle kategorií, ženy 0-0,5-1 -1,5-2 -1,64-2,5-3 -2,25-2,67 Využití 1 Využití 2 Využití 3 Graf 6: Výsledky testu UPSIT (v SDS) pro jednotlivé kategorie subjektivního vnímání vyuţití čichu v ţivotě ţen se zrakovým postiţením. Popis jednotlivých kategorií a interpretace výsledkŧ v textu. Smell Threshold Test Výsledky STT vyjádřené v SDS pro jednotlivé skupiny ukazuje tabulka 5. Rozdíly mezi jednotlivými skupinami nedosahují statistické signifikace. Tab. 5: Prŧměrné hodnoty STT vyjádřené v SDS. Skupina Prŧměr SDS σ Muţi se zrakovým postiţením 0,34 1,62 Kontroly muţi 0,44 1,36 Ţeny se zrakovým postiţením 0,09 1,7 Kontroly ţeny 0,39 0,93 Jedním z cílŧ této práce bylo zjistit, zda se liší výsledky testu čichové diskriminace UPSIT a testu čichového prahu STT. Výsledky této subanalýzy přináší tabulka 6 a 7. Z našich výsledkŧ je zřejmé, ţe výsledky obou testŧ spolu nijak nekorelují, coţ je nejspíše dáno tím, ţe oba odráţejí odlišné čichové funkce. Tab. 6: Výsledky testŧ UPSIT a STT a jejich vzájemné poměry. Všechny hodnoty jsou vyjádřeny v SDS, hodnota p ukazuje statistickou významnost. UPSIT (prŧměr SDS± σ) STT (prŧměr SDS± σ) p Muţi se zrak. postiţením 2,70 ± 1,69 0,34 ± 1,62 Muţi kontroly 1,54 ± 0,94 0,44 ± 1,36 0,78 Ţeny se zrak. postiţením 2,18 ± 1,50 0,09 ± 1,70 Ţeny kontroly 2,07 ± 1,21 0,39 ± 0,93 0,18 Tab. 7: Rovnice regresních přímek a regresní koeficienty porovnávající výsledky testu UPSIT a STT u jednotlivých podskupin vyšetřovaných osob. Výsledky obou testŧ jsou na sobě zcela nezávislé. Rovnice regresní přímky Regresní koeficient Muţi se zrakovým postiţením y = 0,1178x 0,6567 R 2 = 0,0144 Muţi kontroly y = 0,1111x 0,4591 R 2 = Ţeny se zrakovým postiţením y = 0,0042x + 0,1017 R 2 = Ţeny kontroly y = 0,0019x + 0,3877 R 2 = Diskuse Předkládaná práce podpořila dřívější výzkumy (Doty & Smith, 1993), v nichţ se prokázalo, ţe nevidomé osoby nepřekonají vidící jedince v ţádném testu chemosenzorických funkcí. Tyto výsledky jsou v rozporu s výsledky starší studie provedené Murphym a Cainem (1986), kde autoři poukázali na to, ţe nevidomí jedinci měli sice niţší senzitivitu čichového vnímání neţ jedinci vidící, avšak popsali lepší výsledky v testu identifikace vŧně.

153 Nevidomí probandi v dané studii z roku 1986 také pouţívali dokonalejší terminologii pro popis vŧní, s nimiţ se běţně setkáváme. Náš výzkum tedy nepotvrdil předpoklad, ţe vzhledem k tomu, ţe osoby se zrakovým postiţením kompenzují svŧj deficit prostřednictvím ostatních smyslŧ, včetně čichu, jsou jejich čichové schopnosti vyšší neţ u zdravé populace. Obecně lze z tohoto výsledku usuzovat, ţe osoby se zrakovým postiţením vyuţívají čich jako kompenzační smysl (viz níţe), ale nemají takovou příleţitost k seznámení se s širokým spektrem vŧní (druhy bylin, exotických vŧní, atp.) Proto se identifikační a diskriminační čichové funkce zjišťované testem UPSIT se v rámci studie ukázaly u muţŧ se zrakovým postiţením horší neţ u zdravých muţŧ stejného věku. Výsledky identifikační a diskriminační čichové funkce ţen se zrakovým postiţením a kontrolní skupiny byly takřka totoţné. V identifikaci některých vŧní projevily dokonce lepší schopnost neţ ţeny z kontrolní skupiny. Tyto výsledky mohou poukázat na to, ţe české ţeny i přes svou zrakovou ztrátu jsou ve větším kontaktu s čichovými podněty neţ muţi. Mŧţe k tomu dojít například proto, ţe zajišťují chod domácnosti. Přebírají péči o domácnost i z hlediska horšího pracovního uplatnění, které je zpŧsobeno zrakovou vadou (srov. Hádková et al., 2008). Jsou tedy v intenzivnějším kontaktu s rŧznými pachy a vŧněmi, o čichové podněty se z tohoto dŧvodu také zajímají více neţ muţi. V našem výzkumu se potvrdil další předpoklad, ţe ţeny se zrakovým postiţením vykazují lepší výsledky v testech čichových funkcí neţ muţi se zrakovým postiţením. Tento výsledek se ukazuje zajímavým i z toho dŧvodu, ţe podobná studie (Doty & Smith, 1993) prezentované výsledky podle pohlaví nerozlišuje. V testu stanovení čichového prahu se výsledky osob se zrakovým postiţením nelišily od svých věkově specifických kontrol. Neprojevil se rozdíl ani v rámci pohlaví. Tento výsledek je shodný s výsledkem studie Dotyho a Smitha (1993) a je v rozporu se starším výzkumem Murphyho a Caina (1986). Náš výsledek poukazuje na potřebu stejné koncentrace vŧní pro osoby se zrakovým postiţením i kontroly. Dalším cílem práce bylo zjistit, zda se liší výsledky testu čichové diskriminace UPSIT a testu čichového prahu STT. Z našich výsledkŧ je zřejmé, ţe hodnoty obou testŧ spolu nijak nekorelují. I kdyţ oba testy hodnotí odlišné čichové funkce, Doty (1984a) poukazuje na velmi dobrou korelaci testu UPSIT s testem čichového prahu u zdravých osob (r = 0,794), coţ náš výzkum nepotvrdil. Naše výsledky naopak poukazují na to, ţe lidé mohou identifikovat rŧzné vŧně i při sníţeném čichovém prahu a naopak. Tyto výsledky jsou však ve shodě se studií, jeţ sledovala jednotlivé čichové funkce během ţivota člověka (Lehrner et al., 1999). V ní autoři poukazují na shodný vývoj čichové paměti a identifikace (vrchol během 40. roku ţivota) a odlišný vývoj čichového prahu (pozvolný mírný pokles během ţivota). Standardizované kvalitativní i kvantitativní testy se ukázaly jako velmi vhodné pro skríningové posouzení čichových funkcí i u osob se zrakovým postiţením. Testy je moţné pouţít pro nastavení správných kompenzačních technik podle schopnosti identifikace jednotlivých vŧní a stanovení čichového prahu osob se zrakovým postiţením. Grafy znázorňují identifikaci jednotlivých vŧní osobami se zrakovým postiţením, jeţ je moţné vyuţít jako podklad individuálního kompenzačního programu. Výzkum také ukazuje na jedinou vŧni, která je lépe vnímána osobami se zrakovou vadou neţ osobami z kontrolní skupiny. Muţi i ţeny se zrakovou vadou překvapivě identifikovali vŧni trávy mnohem úspěšněji neţ obě kontrolní skupiny. V tomto případě se potvrzuje předpoklad, ţe čich je jedním z kompenzačních smyslŧ a lidem se zrakovým postiţením pomáhá ve vnímání okolního prostředí. Při pobytu v přírodě je identifikace trávy jedním z podnětŧ, který člověk bez zrakové vady téměř nevnímá vzhledem k podnětnosti jiných smyslŧ (zrak, sluch). Při hodnocení výsledkŧ subjektivního vnímání vyuţití čichu v běţném ţivotě bylo zjištěno, ţe subjektivní vnímání vlastních čichových funkcí osob se zrakovým postiţením nekoreluje s výsledky standardizovaných testŧ. Rozdíly mezi kategoriemi subjektivního čichového vnímání a testu UPSIT nedosahují statistické signifikance. 75 % osob se zrakovým postiţením však uvedlo čich jako jeden z kompenzačních smyslŧ. Vzhledem k získaným výsledkŧm čichové identifikace a čichového prahu u muţŧ a ţen se zrakovým postiţením v porovnání s kontrolami se tedy ukazuje jasný dŧvod pro rozvoj čichového vnímání v rámci sociální rehabilitace, která zahrnuje mimo jiné prostorovou orientaci a samostatný pohyb, nácvik sebeobsluhy (Čálek, 1992; Wilson & Stevenson, 2006). Všichni testovaní osoby se zrakovým postiţením i kontroly prokázali niţší výsledky testu UPSIT, neţ jaké jsou standardy nastavené podle amerických výzkumŧ (viz Květoňová, Šumníková, 2009). Tento jev se projevil i po té, co byla pro výzkum pouţita britská verze testu, jeţ je přizpŧsobená evropským kulturním podmínkám. Podobné výsledky zaznamenává také australská studie v rámci testování australské populace (Mackay et al., 2004) a americká studie, která porovnávala výsledky rodilých a nerodilých Američanŧ (Číňanŧ a Indŧ), jeţ ţijí v USA krátce (do tří let) (Frank et al., 2004). České testované osoby subjektivně vypovídaly, ţe na ně některé vŧně daného testu pŧsobí chemicky, upozorňovaly na umělý pocit z některých vŧní, jeţ mŧţe mít pŧvod v odlišnosti kulturního prostředí.

154 Standardní čichové testy, jeţ se v současné době pouţívají hlavně v neurologické a otorinolaryngologické praxi, se ukazují jako vhodné téţ pro stanovení úrovně čichového vnímání osob se zrakovým postiţením. Testy tak mohou pomoci při stanovení individuálně vzdělávacího plánu či plánu sociální rehabilitace osob se zrakovým postiţením. U dětí povaţujeme za základní rozvoj čichového vnímání v rámci běţné identifikace a diskriminace. K tomu je nutný postupně rozvoj čichového vnímání nejen v rámci běţné identifikace a diskriminace pachŧ a vŧní při výuce a sociální rehabilitaci, ale také cílené poznávání vŧní méně známých, s nimiţ se člověk se zrakovou vadou běţně nesetká. Podle posledních výzkumŧ získává člověk odpor k silným pachŧm, díky nimţ se vyhýbá předmětŧm, potravinám, jeţ mohou být zdrojem nákazy, během dětství (Peto, 1935; Stevenson & Repacholi, 2003). Stejně tak mohou rŧzné typy čichových podnětŧ varovat před nebezpečnými situacemi (kouř, merkaptan, jeţ je součástí zemního plynu). I toto je dŧleţité zohlednit při rozvoji čichového vnímání osob se zrakovým postiţením. Hledání nových cest pro vyuţití čichového vnímání u osob se zrakovým a kombinovaným postiţením se jeví jako dŧleţitým speciálně pedagogickým úkolem. Jen tak mŧţe být plně vyuţit smysl, jeţ povaţují samy osoby se zrakovou vadou za ten, který přispívá k jejich orientaci v běţném ţivotě. Výzkum byl realizován za podpory grantového projektu č. 8314/2008 v rámci Grantové agentury Univerzity Karlovy v Praze. Literatura ČÁLEK, O.; CERHA, J.; HOLUBÁŘ, Z. Vývoj osobnosti zrakově těţce postiţených. Praha, SNS ČR, DOTY, R. L.; SHAMAN, P.; DANN, M. Development of the University of Pennsylvania Smell Identification Test: A Standardized Microencapsulated Test of Olfactory Function. Physiology & Behavior, 1984(a), 32, s DOTY, R. L.; SHAMAN, P.; APPLEBAUM, S. L. et al. Smell identification ability: changes with age. Science, 1984(b), 226, s DOTY, R. L. The Smell Identification Test. Administration manual. Sensonics, Inc. New Jersey, DOTY, R. L. The Smell Threshold Test. Administration manual. Sensonics, Inc. New Jersey, DOTY, R. L.; SMITH, R. S. Smell and taste function in the visually impaired. Perception & Psychophysics, 1993, 54, s FRANK, R. A.; DULAY, M. F.; NIERGARTH, K. A., et al. A comparison of the Sniff magnitude test and the University of Pennsylvania Smell Identification Test in children and nonnative English speakers. Psychology & Behavior, 2004, 81, s GARDINER, A.; PERKINS, CH. It's a Sort of Echo...": Sensory Perception of the Environment as an Aid to Tactile Map Design. British Journal of Visual Impairment, 2005, 23, s GROSS, E. R. Nonaversive olfactory conditioning to control aggressive behaviors of a blind, hearing impaired, and noncommunicating child. Journal of Developmental and Physical Disabilities, 1994, 6, s HÁDKOVÁ, K.; KVĚTOŇOVÁ, L.; PEŠÁK, M.; ŠUMNÍKOVÁ, P. Moţnosti speciálně pedagogické podpory osob s těţkým zrakovým postiţením. In Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami (ed. Bartoňová), Brno, Paido, 2008, s ISBN HAMADOVÁ, P.; KVĚTOŇOVÁ, L.; NOVÁKOVÁ, Z. Oftalmopedie. Texty k distančnímu vzdělávání. Brno, Paido, ISBN HUROVITZ, C.; DUNN, S.; DOMHOFF, G. W. et al. The dreams of blind men and women: A replication and extension of previous findings. Dreaming, 1999, 9, s JESENSKÝ, J. Prolegomena systému tyflorehabilitace a metodiky tyflorehabilitačních výcviků. Praha, Univerzita Jana Amose Komenského, ISBN KEBLOVÁ, A. Čich a chuť u zrakově postiţených. Praha, Septima, ISBN KVĚTOŇOVÁ, L.; ŠUMNÍKOVÁ, P. Vyšetření čichové identifikace u osob se zrakovým postiţením standardizovaným testem UPSIT. In Vzdělávání ţáků se sociálním znevýhodněním. Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami.(ed. Vítková), Paido, Brno, 2009, s ISBN LEHRNER, J. P.; GLŨCK J.; LASKA, M. Odor Identification, Consistency of Label Use, Olfactory Threshold and their Relationships to Odor Memory over the Human Lifespan. Chemical Senses, 24, 1999, s MAGEROVÁ, H.; LACZÓ, J.; VYHNÁLEK, M., et al. Vyšetření čichu a jeho význam pro diagnostiku neurodegenerativních onemocnění. Neurologie pro praxi, 2008, 9, s MACKAY-SIM, A.; DOTY, R. L. University of Pennsylvania smell identification test: Normative adjustment for Australian subjects. Australian Journal of Otolaryngology, 2001, 4, s

155 MURPHY, C.; CAIN, W. S. Taste and olfaction: independence vs. interaction. Physiology & Behavior, 1980, 24, s PETO, A. Contribution to the development of smell feeling. Journal of Medical Psychology, 1936, 15, s ROSENBLUTH, R.; GROSSMAN, E. S.; KAITZ, M. Performance of early-blind and sighted children on olfactory tasks. Perception, 2000, 29, s STEVENSON, R.; REPACHOLI, B. Age-related changes in children's hedonic response to male body odor. Developmental Psychology. 2003, 39, s VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie: dětství, dospělost a stáří. Praha, Portál, ISBN WAKEFIELD, C. E.; HOMEWOOD, J.; TAYLOR, A. J. Cognitive compensations for blindness in children: An investigation using odour naming. Perception, 2004, 33, s WILSON, D. A.; STEVENSON, R. J. Learning to smell. Olfactory Perception from Neurobiology to Behavior. The Johns Hopkins University Press, Baltimore, ISBN 0/8018/8368/7.

156 Problematika osob s pohybovým postiţením

157 VLIV OBEZITY NA EDUKACI ŢÁKŦ Z POHLEDU UČITELŦ ZÁKLADNÍCH ŠKOL INFLUENCE OF OBESITY ON THE EDUCATION OF PUPILS IN TERMS OF PRIMARY SCHOOL TEACHERS Ilona FIALOVÁ Katedra speciální pedagogiky, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Poříčí 9, Brno, Česká republika, Tel.: Klíčová slova: chronické onemocnění, obezita, zdravotní znevýhodnění, vzdělávání ţáků na základní škole, zdravý ţivotní styl, spolupráce rodičů se školou Abstrakt: rezentován výzkum, zabývající se aktuální problematikou, kterou je dnes edukace ţáků s obezitou na základních školách, z pohledu pedagogů. Příspěvek obsahuje teoretická východiska řešené problematiky a je doplněn o vybrané výsledky empirického šetření. Key words: chronic diseases, health disadvantage, ducation of pupils in primary school Abstract: The article presented research, which dealt with current issues, which currently represents the education of pupils with obesity in primary schools. The article presents the theoretical basis of solved problems and presents selected results of the investigation. Úvod Obezita (otylost), je charakterizovaná jako chronické multifaktoriálně podmíněné onemocnění, které bývá spojeno se zvýšením hmotnosti. Obezitu, kterou nelze vnímat jen jako nahromadění tukové tkáně v dŧsledku dlouhodobé pozitivní energetické bilance, ale také jako rizikový faktor, který se podílí na vzniku a rozvoji závaţných somatických onemocnění. O obezitě hovoříme tehdy, kdyţ se zmnoţí tukové buňky a dojde ke zvýšení tělesné hmotnosti o 20 %. Příčinou mŧţe být nesprávný ţivotní styl např. vedení konzumního ţivota, přejídání a nedostatek pohybových aktivit. Člověk mŧţe mít k tomuto onemocnění také dědičné dispozice, nebo mŧţe být zpŧsobeno v dŧsledku jiné nemoci (Fialová, I. 2011). Počet obézních v mnoha zemích prudce roste a obyvatelé České republiky zaujímají v Evropě jedno z čelních míst. Za posledních 15 let se u nás zvýšil počet obézních z necelé pětiny na zhruba čtvrtinu, to znamená, ţe kaţdý čtvrtý dospělý je obézní. Obdobně se zvyšuje prevalence obezity v dětské populaci (Klener, P. et al. 2006). V současnosti je 5 10 % dětské populace obézní Se vzrŧstající tělesnou hmotností jsou spojená závaţná zdravotní rizika, jako je např. diabetes mellitus, hypertenze a jiná kardiovaskulární onemocnění, dušnost, onemocnění kloubŧ, bolesti zad, artróza, nádorová onemocnění, zaţívací či koţní potíţe, varixy, nadměrné pocení aj. Lidé s obezitou mívají také velmi často problémy sociální a psychické. Mohou se u nich vyskytovat deprese, úzkostné stavy, mívají nízkou sebedŧvěru a často zaţívají nezdary při svém uplatnění v ţivotě i v zaměstnání. Problematika obezity je stále ještě podceňována, i kdyţ se uţ nejedná jen o osobní problém jedince s obezitou, ale stává se problémem celospolečenským. Nadměrná tělesná hmotnost bývá uváděna jako druhá, nejčastější příčina předčasného úmrtí u nás (Klener, P. et al. 2006). Ţivotní styl dětí je do značné míry ovlivněn prostředím (rodinným i školním), ve kterém vyrŧstají, a proto by měl být kladen dŧraz především na prevenci vzniku obezity formou osvěty nejen dětí ale i jejich rodičŧ v oblasti správné výţivy a dodrţování zdravého ţivotního stylu. Rodiče obézních dětí nebo dětí inklinujících k vyšší hmotnosti by měli být informováni o závaţnosti tohoto onemocnění a jeho vlivu na vznik některých chronických civilizačních chorob. Je dŧleţitější obezitě předcházet, neţ ji léčit. V dětském věku je totiţ léčba obezity léčbou celé rodiny. Zásadní vliv na zdravotní stav dítěte má především rodina rodiče by měli jít dětem příkladem, vytvořit zdravý jídelníček a volný čas naplnit společnými pohybovými a sportovními aktivitami (Nevoral, J. a kol. 2003).

158 Neméně významným prostředím, které ovlivňuje zdravý vývoj jedince, je škola. Pohybová aktivita u dětí a mládeţe je nástrojem zdravotní prevence a prostředkem k zajištění normálního vývoje optimálního rŧstu, vývoje nervového systému, regulace obezity, pŧsobí na zvyšování svalové hmoty, posiluje kostru a šlachy, cílená a systematická pohybová aktivita zabraňuje vadnému drţení těla a má nesporný vliv na správnou funkci krevního oběhu. Pohybová aktivita má psychoregulační efekt při kompenzaci mentální zátěţe dětí, především na toleranci ke stresu, depresi, poruchám spánku. Herní činnosti jsou významné pro přijetí postojŧ a rolí, přizpŧsobení se týmu, komunikaci a socializaci dětí (Kotulán, J. a kol. 2005). Výzkumný projekt Hlavním cílem výzkumného projektu byla analýza problematiky edukace ţákŧ s obezitou ve vybraných základních školách v regionu Brno-venkov. Výzkumné šetření proběhlo ve školním roce 2010/2011, v rámci řešení Výzkumného záměru MSM Speciální potřeby ţákŧ v kontextu Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání jehoţ řešitelem je prof. PhDr. Marie Vítková, CSc. Výzkumné šetření bylo provedeno kvantitativní metodou s pouţitím techniky dotazníku. Byly stanoveny tyto dílčí cíle: 1. Zjistit, zda mají pedagogové na základních školách dostatečné mnoţství informací o problematice vzdělávání ţákŧ s obezitou. 2. Zjistit a analyzovat, zda toto onemocnění má vliv na školní práci a sociální vztahy mezi ţáky s obezitou a intaktními spoluţáky. 3. Zjistit moţnosti stravování ţákŧ na základních školách. 4. Zjistit, zda základní školy vyvíjí nějaké aktivity pro podporu zdravého ţivotního stylu ţákŧ. Dotazník byl určen pedagogŧm, kteří v době výzkumu pŧsobili na vybraných základních školách v regionu Brno-venkov. Celkem jich zde pracovalo 96 a školy navštěvovalo 1162 ţákŧ. Pedagogŧm bylo rozdáno 60 (100 %) dotazníkŧ, vyplněných bylo vráceno 48 (80 %). Analýza vybraných výsledkŧ výzkumného šetření Tab. 1: Pohlaví respondentŧ Pohlaví respondentŧ Počet Počet v % Muţ 6 13 Ţena Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ dotazník vyplnilo 6 (12,5 %) muţŧ a 42 (87,5 %) ţen (tab. 1). Graf 1: Pohlaví respondentŧ

159 Tab. 2: Věk pedagogŧ Věk pedagogŧ Počet Počet v % do 20 let let let let nad 50 let 4 8 Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ odpovědělo, ţe 0 (0 %) pedagogŧ je ve věku do 20 let, 10 (21 %) pedagogŧ je ve věkovém rozmezí let, 14 (29 %) pedagogŧ je let, 20 (42 %) pedagogŧ je ve věku let a 4 (8 %) pedagogové jsou ve věku nad 50 let (tab. 2). Tab. 3: Vzdělání pedagogŧ Vzdělání pedagogŧ Počet Počet v % středoškolské 1 2 bakalářské 1 2 vysokoškolské (pedagogické) Jiné (VUT, VŠE) 3 6 Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ odpovědělo, ţe 1 (2 %) pedagog má středoškolské vzdělání, 1 (2 %) pedagog má bakalářské vzdělání, 43 (90 %) pedagogŧ má vysokoškolské vzdělání a 3 (6 %) pedagogové mají vzdělání jiné (VUT, VŠE) (tab. 3). Tab. 4: Délka praxe pedagogŧ Délka praxe pedagogŧ Počet Počet v % 0 5 let let let let a více 7 15 Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ odpovědělo, ţe 5 (10 %) pedagogŧ má praxi v rozmezí 0 5 let, 8 (17 %) pedagogŧ má praxi v rozmezí 5 10 let, 28 (58 %) pedagogŧ má praxi v rozmezí let a 7 (15 %) pedagogŧ má praxi nad 15 let (tab. 4). Tab. 5: Funkce pedagogŧ Funkce pedagogŧ v době výzkumu Počet Počet v % třídní učitel/ka učitel/ka vychovatel/ka 0 0 speciální pedagog 3 6 Jiné (asistent pedagoga) 1 2 Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ odpovědělo, ţe 32 (67 %) vykonává funkci třídní učitele/ky, 12 (25 %) vykonává funkci učitele/ky, 0 (0 %) vykonává funkci vychovatele/ky, 3 (6 %) vykonávají funkci speciálního pedagoga a 1 (2 %) vykonává funkci jinou (asistent pedagoga) (tab. 5).

160 Tab. 6: Typ školy Typ školy Počet Počet v % ZŠ ZŠ speciální 0 0 ZŠ praktická 0 0 jiná 0 0 Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ odpovědělo, ţe 48 (100 %) pedagogŧ pŧsobí na základních školách (tab. 6). Tab. 7: Sídlo školy Sídlo školy Počet Počet v % město vesnice Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) respondentŧ odpovědělo, ţe 19 (40 %) pedagogŧ pŧsobí na základních školách ve městě a 29 (60 %) pŧsobí na vesnici (tab. 7). Graf 2: Sídlo školy Tab. 8: Pohlaví ţákŧ, kteří v době výzkumu navštěvovali sledované ZŠ Pohlaví ţákŧ Počet Počet v % Chlapci ,4 Dívky ,6 Celkem Z celkového počtu 1162 (100 %) ţákŧ navštěvovalo vybrané základní školy 588 (50,6 %) chlapcŧ a 574 (49,4 %) dívek (tab. 8).

161 Graf 3: Pohlaví ţákŧ Tab. 9: Počet ţákŧ s obezitou Počet ţákŧ s obezitou Počet Počet v % Chlapci Dívky Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) ţákŧ s obezitou je 14 (45 %) chlapcŧ a 17 (55 %) dívek (tab. 9). Graf: 4 Počet ţákŧ s obezitou Tab. 10: Zdroj informací o obezitě ţákŧ Zdroj informací o obezitě ţákŧ Počet Počet v % Rodiče 5 31 Vedení školy 0 0 Pediatr 1 6 Někdo jiný Celkem Z celkového počtu 16 (100 %) odpovědí na otázku, od koho pedagog získal informaci o obezitě ţáka, odpovědělo 5 (31 %) pedagogŧ, ţe od rodičŧ, 0 (0 %) od vedení školy, 1 (6 %) od pediatra a 10 (63 %) od někoho jiného (samotný ţák, sourozenci, prarodiče) (tab. 10).

162 Tab. 11: Zohlednění ţákŧ s obezitou při výuce Zohlednění ţákŧ s obezitou při výuce Počet Počet v % Ano Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda zohledňují ţáky s obezitou při výuce "ano" 11 (23 %) pedagogŧ a naopak "ne" 37 (77 %) pedagogŧ (tab. 11). Tab. 12: Zohledňování vzdělávání ţákŧ s obezitou ve ŠVP Zohledňování vzdělávání ţákŧ s obezitou ve ŠVP Počet Počet v % Ano 1 2 Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda mají nějakým zpŧsobem uvedeno vzdělávání ţákŧ s obezitou ve svém ŠVP "ano" 11 (23 %) pedagogŧ a naopak "ne" 37 (77 %) pedagogŧ (tab. 12). Tab. 13: Prospěch ţákŧ s obezitou Prospěch ţákŧ s obezitou Počet Počet v % Výborný Prŧměrný Podprŧměrný 0 0 Jiný 0 0 Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, jaký mají ţáci s obezitou prospěch, odpovědělo 10 (32 %) pedagogŧ, ţe výborný a 21 (68 %) pedagogŧ chvalitebný. Ţádný pedagog neuvedl podprŧměrný, ani jiný (tab.13). Tab. 14: Zapojování ţákŧ s obezitou do volnočasových aktivit Zapojování ţákŧ s obezitou do volnočasových aktivit Počet Počet v % Ano Ne 7 23 Nevím 7 23 Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda se zapojují ţáci s obezitou do volnočasových aktivit, "ano" 17 (55 %) pedagogŧ a naopak "ne" 7 (23 %) pedagogŧ a 7 (23 %) pedagogŧ nevědělo (tab. 14).

163 Graf 5: Volnočasové aktivity Tab. 15: Sportovní aktivity u ţákŧ s obezitou Sportovní aktivity u ţákŧ s obezitou Počet Počet v % Ano Ne 6 19 Nevím 4 13 Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda ţáci s obezitou sportují "ano" uvedlo 21 (54 %) pedagogŧ, "ne" 6 (19 %) a 4 (13 %) nevěděli (tab. 15). Graf 6: Sportovní aktivity Tab. 16: Vztah ţákŧ s obezitou k ostatním spoluţákŧm Vztah ţákŧ s obezitou k ostatním spoluţákŧm Počet Počet v % Dobrý Špatný 5 16 Nedokáţe posoudit 3 10 Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ si myslí, ţe vztah ţákŧ s obezitou k ostatním spoluţákŧm je ve 23 (74 %) případech dobrý, v 5 (16 %) špatný a 3 (10 %) pedagogové nedokázali vztah posoudit (tab. 16).

164 Tab. 17: Vztah ţákŧ ke spoluţákovi s obezitou Vztah ţákŧ ke spoluţákovi s obezitou Počet Počet v % Respektují ho Pomáhají mu 5 16 Posmívají se mu 2 6 Nerespektují ho 3 10 Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ si myslí, ţe ţáci ve 21 (68 %) případech ţáka s obezitou respektují, v 5 (16 %) případech mu pomáhají, 2 (6 %) spoluţákŧ se ţákovi posmívá a ve 3 (10 %) případech ho nerespektují (tab. 17). Tab. 18: Řešení problematiky obezity ţákŧ s rodiči Řešení problematiky obezity ţákŧ s rodiči Počet Počet v % Ano 4 13 Ne Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda řeší problematiku obezity přímo s rodiči ţákŧ "ano" 4 (13 %) pedagogové a "ne" uvedlo 27 (87 %) pedagogŧ (tab. 18). Graf 7: Spolupráce s rodiči Tab. 19: Spolupráce pedagogŧ ohledně obezity s jinými odborníky a institucemi Spolupráce pedagogŧ ohledně obezity s jinými odborníky a institucemi Počet Počet v % Pediatr 9 29 SPC 0 0 PPP 0 0 Jiný odborník 7 23 Nespolupracují Celkem Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo, ţe spolupracují ohledně obezity ţákŧ v 9 (29 %) případech s pediatrem, v 0 (0 %) případech se SPC a PPP, 7 (23 %) pedagogŧ spolupracovalo s jiným odborníkem (dietolog, nutriční asistentka, dietní sestra) a 15 (48 %) pedagogŧ s nikým nespolupracovalo (tab. 19).

165 Tab. 20: Aktivity školy pro zdravý zpŧsob ţivota ţákŧ Aktivity školy pro zdravý zpŧsob ţivota ţákŧ Počet Počet v % Ano Ne 9 19 Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda jejich škola vyvíjí nějaké aktivity ke zdravému zpŧsobu ţákŧ "ano" 39 (81 %) pedagogŧ a "ne" odpovědělo 9 (19 %) pedagogŧ (tab. 20). Graf 8: Aktivity školy Tab. 21: Větší pozornost pohybovým aktivitám ţákŧ Větší pozornost pohybovým aktivitám ţákŧ Počet Počet v % Ano Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda si myslí, ţe by se na ZŠ měla věnovat větší pozornost pohybovým aktivitám ţákŧ "ano" 33 (69 %) pedagogŧ a "ne" odpovědělo 15 (31 %) pedagogŧ (tab. 21). Tab. 22: Individuální stavování pro ţáky s dietami Individuální stavování pro ţáky s dietami Počet Počet v % Ano Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda jejich jídelna zajišťuje individuální stravování pro ţáky s dietami "ano" 12 (25 %) pedagogŧ a "ne" odpovědělo 36 (75 %) pedagogŧ (tab. 22). Tab. 23: Automaty s nápoji a potravinami na ZŠ Automaty s nápoji a potravinami na ZŠ Počet Počet v % Ano Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo 21 (44 %) pedagogŧ "ano", ţe na jejich škole jsou automaty s nápoji nebo s potravinami jsou a "ne" uvedlo 27 (56 %) pedagogŧ (tab. 23).

166 Graf 9: Automaty ve školách Tab. 24: Jiné občerstvení na ZŠ Jiné občerstvení na ZŠ Počet Počet v % Ano (školní bufet) Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných respondentŧ odpovědělo 28 (58 %) "ano", ţe na jejich škole mají zavedené jiné občerstvení (školní bufet) a "ne" odpovědělo 20 (42 %) pedagogŧ (tab. 24). Tab. 25: Souhlas s dotací počtu hodin tělesné výchovy na ZŠ Souhlas s dotací počtu hodin tělesné výchovy na ZŠ Počet Počet v % Ano Ne Celkem Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných respondentŧ odpovědělo 31 (65 %), ţe povaţují počet hodin tělesné výchovy na ZŠ za dostatečný a za nedostatečný tento stav povaţuje 17 (35 %) pedagogŧ (tab. 25). Závěry výzkumného šetření Empirické šetření bylo zaměřeno na vzdělávání ţákŧ s obezitou na vybraných základních školách z pohledu pedagogŧ. Výzkum byl realizován ve školním roce 2010/2011 a celkem se ho zúčastnilo 48 pedagogŧ (100 %). Na sledované školy docházelo v době výzkumu 1162 ţákŧ, z nichţ bylo 31 (100 %) ţákŧ s obezitou, z toho bylo 14 (45 %) chlapcŧ a 17 (55 %) dívek. Jedním z dílčích cílŧ bylo zjistit, zda mají pedagogové na sledovaných základních školách dostatečné mnoţství informací o problematice vzdělávání ţákŧ s diagnózou obezita, jaký mají zdroj informací o obezitě ţáka a jaké vyvíjí aktivity pro podporu zdravého zpŧsobu ţivota ţákŧ. Respondenti uvedli, ţe mají dostatek informací k tomu, aby vzdělávali ţáky s obezitou a potvrdili, ţe nemají větší problémy s edukací těchto ţákŧ. O onemocnění ţáka obezitou se dozvídali od rodičŧ, v jednom případě od pediatra a v dalších případech pedagogové uvedli, ţe se dozvěděli o této diagnóze od někoho jiného (samotný ţák, spoluţáci, sourozenci, prarodiče). Z celkového počtu 31 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda řeší problematiku obezity přímo s rodiči ţákŧ "ano" 4 (13 %) respondenti a "ne" uvedlo 27 (87 %) respondentŧ. Ţe školy podporují zdravý ţivotní styl svých ţákŧ a vyvíjí aktivity v tomto směru, uvedlo 39 (81 %) respondentŧ, ţe nepodporují tyto aktivity, uvedlo 9 (19 %) dotázaných pedagogŧ. Dalším dílčím cílem bylo zjistit a analyzovat skutečnost, zda onemocnění obezitou má vliv na školní práci a sociální vztahy mezi ţákem s obezitou a intaktními spoluţáky. Respondenti uvedli, ţe ţáci s obezitou, kterých bylo celkem 31 (100 %), vykazovali výborný prospěch v10 (32 %) případech, prŧměrný prospěch mělo 21 ţákŧ s obezitou (68 %). Podprŧměrný prospěch těchto ţákŧ neuvedl ţádný respondent. Sociální vztahy ţákŧ s obezitou a ostatních intaktních ţákŧ hodnotili respondenti takto: ve 21 (68 %) případech takového spoluţáka respektují, ve dvou případech (6 %) se takovému spoluţákovi posmívají, 5 (16 %) spoluţákŧ pomáhá a tři

167 (10 %) spoluţáci tohoto ţáka nerespektují. Jaký mají vztah ţáci s obezitou k ostatním spoluţákŧ, hodnotili respondenti následovně: ţe mají dobrý vztah ke spoluţákŧm, uvedlo 23 (74 %) respondentŧ, ţe špatný, uvedlo 5 (16 %) respondentŧ a 3 (10 %) respondenti tuto situaci nedokázali posoudit. Zjistit moţnosti stravování ţákŧ na základních školách bylo dalším cílem šetření. Z celkového počtu 48 (100 %) dotazovaných pedagogŧ odpovědělo na otázku, zda jejich jídelna zajišťuje individuální stravování pro ţáky s dietami, 12 (25 %) pedagogŧ uvedlo ano a ţe ne, uvedlo 36 (75 %) pedagogŧ. Zda mají ţáci na škole moţnost kupovat nápoje a potraviny v automatech, odpovědělo 21 (44 %) pedagogŧ kladně, ţe "ne" uvedlo 27 (56 %) pedagogŧ. Z výsledkŧ je patrné, ţe oblast stravování na základních školách není vţdy ideální a ţe se musí v tomto smyslu mnohé změnit. Vše záleţí na vedení kaţdé základní školy, jakým zpŧsobem bude podporovat zdravé stravování svých ţákŧ. Mezi základní pravidla, která jsou schopna zvrátit stále stoupající trend nadváhy, patří jíst pravidelně pětkrát denně, v ţádném případě nevynechávat snídani, nejíst nikdy u televize, co nejvíce omezit přílohu jídel, naopak zvýšit oblohu, jíst malé porce, nepít sladké tekutiny, pochutiny omezit v co největší míře, chodit denně čtyři kilometry pěšky, schody zdolávat bez pomoci výtahŧ, počet hodin u televize a počítače omezit na dvě hodiny denně maximálně a spát sedm aţ osm hodin klidným, nepřerušovaným spánkem. Závěr V posledních letech se výskyt chronických onemocnění, kam je obezita řazena, v naší populaci výrazně zvyšuje. V souvislosti s tímto faktem hovoříme o takzvaných civilizačních chorobách. Tato onemocnění vţdy výrazně zasahují do ţivota jedince, mají vliv na jeho osobní ţivot, vzdělávání i sociální vztahy. V současnosti se na školách uplatňují preventivní programy, které se zaměřují na podporu zdravého ţivotního stylu a tím i proti vzniku dětské obezity. Učitelé, kteří mají informace o zásadách správné výţivy, tak mohou pŧsobit na své ţáky a předávat jim své znalosti a zkušenosti. Pokud bude znát dítě zásady správné ţivotosprávy, znamená to první krŧček v prevenci obezity. Nesprávný přístup k dítěti mŧţe vést k trvalým následkŧm. Zkušenosti, které dítě takto získává, ovlivňují jeho vztah k sobě samému, k ostatním lidem, k přírodě, ke škole aj. Velmi dŧleţitou součástí práce pedagoga v této oblasti je spolupráce s rodinou, lékaři a jinými odborníky, kteří se podílejí na edukaci těchto dětí. Ţák s obezitou musí vědět, ţe ţije v prostředí, které jej chápe a vnímá ho jako rovnocenného partnera. Pokud se cítí takové dítě špatně v rodinném prostředí, těţko mŧţeme od něho očekávat úspěšné zvládnutí školních povinností. Je dŧleţité, aby pedagog pomáhal nejen ţákovi, ale snaţil se pomoci i jeho rodině. Týká se to například oblasti poradenství. Často stačí poradit rodičŧm kontakt na příslušné zařízení nebo organizaci, která se zabývá daným problémem. Literatura BARTOŇOVÁ, M., VÍTKOVÁ M. Vzdělávání ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami II. Brno: Paido, ISBN FIALOVÁ, I. Analýza faktorů determinujících edukaci a profesní orientaci jedinců se zdravotním postiţením. Brno: MU, s vyd. ISBN FOŘT, P. Stop dětské obezitě. Praha: Ikar, ISBN GREGORA, M. Výţiva malých dětí. Praha: Grada, ISBN X. KOTULÁN, J. Zdravotní nauky pro pedagogy. Brno: PdF MU, ISBN NEVORAL, J. a kol. Výţiva v dětském věku. Jinočany: H&H, ISBN MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postiţených dětí. Jinočany: H&H, ISBN MONATOVÁ, L. Pojetí speciální pedagogiky z vývojového hlediska. Brno: Paido, ISBN NEVORAL, J. a kol. Výţiva v dětském věku. Jinočany: H&H, ISBN PŘINOSILOVÁ, D. Diagnostika ve speciální pedagogice. Brno: Paido, ISBN OPATŘILOVÁ, D. Pedagogicko-psychologické poradenství a intervence v raném a předškolním věku u dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Brno: Paido, ISBN PLEVOVÁ, M. Dítě se zdravotním postiţením a zdravotním znevýhodněním v rodinné terapii. Brno: Masarykova univerzita, ISBN SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada, ISBN VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Praha: UK Praha, 2004, ISBN VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika, integrace školní a sociální. Brno: Paido, ISBN VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno : Paido, ISBN VÍTKOVÁ, M. Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami I. Brno: Paido, ISBN

168 INTEGRACE ŢÁKŦ S TĚLESNÝM POSTIŢENÍM DO BĚŢNÝCH TŘÍD ZÁKLADNÍCH ŠKOL THE INTEGRATION OF DISABLED PUPILS INTO THE COMMON CLASSES OF PRIMARY SCHOOLS Mgr. Stanislava HACHOVÁ Pedagiogická fakulta, Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Hoření 13, Ústí nad Labem, Česká republika, Abstrakt: Tento příspěvek se zabývá problematikou integrace ţáků se zdravotním postiţením do běţných tříd základních škol. Je zde popsán rozdílný pohled některých odborníků na speciálně pedagogické pojetí integrace a cíle školské integrace. Integrace ţáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běţných škol je v současnosti trendem ve většině států Evropské unie a přináší s sebou nesporné výhody, ale i určitá úskalí, která jsou zde popsána. Je potřeba vţdy individuálně zhodnotit všechny moţnosti a vybrat pro ţáky se zdravotním postiţením nejvhodnější způsob vzdělávání. Dále je zde věnována pozornost různými faktorům, které ovlivňují úspěšnost školní integrace a podmínkám, za jakých jsou školy schopny poskytnout zdravotně postiţeným ţákům plnohodnotné vzdělávání na běţné základní škole. Klíčová slova: integrace, ţák se zdravotním postiţením, vzdělávání 1 Uvedení do problematiky Vzdělávání je jedním z nejdŧleţitějších předpokladŧ přípravy dětí na ţivot v dospělosti. Stejně dŧleţité je i sociální učení, při kterém je dítě ovlivňováno svým okolím. Právě proto se ve školství stále více prosazuje myšlenka společného vzdělávání dětí zdravých s dětmi postiţenými, tedy myšlenka integrace. Ani dnes však začleňování dětí se zdravotním postiţením do hlavního vzdělávacího proudu není samozřejmostí. Mnohé děti jsou, moţná zbytečně, segregovány ve speciálních školách. Na druhé straně je třeba brát v úvahu, ţe ne kaţdé dítě je pro míru svého postiţení nebo psychické potíţe schopné se dobře integrovat. 2 Speciálně pedagogické pojetí integrace Prostor pro integraci, jak ji chápeme dnes, se u nás otevřel aţ po roce Jiţ v sedmdesátých letech však definuje integraci Sovák (1977, s. 20) jako naprosté zapojení a plné splynutí defektního jedince se společností lidí zdravých a to ve výchově a vzdělání, v pracovním uplatnění i ve společenském souţití. Jedinec se stává zcela nezávislým a samostatným, neboť byl úplně a beze zbytku zbaven defektivity, s níţ se dokázal i subjektivně vyrovnat. Defektivitou rozumí poruchu vztahŧ k výchově, vzdělání a práci. Humanizačními tendencemi se však terminologické označení zmírňuje. Od termínŧ defektní jedinec nebo jedinec vyţadující zvláštní péči se ustoupilo a v současné době uţíváme pojem dítě nebo osoba s postiţením či zdravotně postiţený člověk. Integrací zdravotně postiţených osob se více neţ dvě desetiletí zabýval Jesenský. Právě na jeho pojetí integrace nejčastěji odkazují autoři současných publikací. Jesenský (1995, s. 12) popisuje integraci jako stav souţití postiţených s nepostiţenými při přijatelné míře konfliktnosti, stav vzájemné podmíněnosti vyjádřený slovy jeden pro druhého. Za adekvátní rozdělení forem integrace je povaţováno také členění podle Mühlpachra, které lze aplikovat právě na integraci dítěte s postiţením do zdravého kolektivu běţné třídy základní školy: Fyzická (lokální) integrace, kdy je souţití postiţených i nepostiţených na jednom místě, tedy v běţné třídě základní školy. Funkční integrace, která je výhodná pro obě skupiny, tedy pro dítě s postiţením, které získá dovednosti a návyky od zdravých dětí i pro děti zdravé, které naopak získávají dovednosti v přístupu k postiţeným lidem v dalším ţivotě. Sociální integrace, jejímţ dŧsledkem je příslušnost všech k jedné skupině, tedy jako uvědomění si jedinečnosti i rozdílnosti všech ţákŧ ve třídě.

169 Společenská integrace, kdy se postiţení skutečně účastní kulturního a společenského ţivota, tedy jako cíl integrace ţákŧ s postiţením obecně. Integrace je jev vázaný na společnost. Ovlivňuje tedy nejen integrovaného, ale i společnost, skupinu či komunitu, do které je integrován. Obě strany se sbliţují a vlivem integrace se navzájem přizpŧsobují. Získávají rovné šance k vzájemnému porozumění a akceptování. Bürli (in Vítková, 2004) rozlišuje tři procesy přizpŧsobení: Asimilace postiţený přejímá v co nejvyšší míře zpŧsoby chování většiny. Akomodace klade dŧraz na uznání práv postiţených, přizpŧsobuje se většina v míře, která závisí na vytvořených vzájemných vztazích mezi minoritou a majoritou. Adaptace proces vzájemného přizpŧsobování se obou stran. Vágnerová (2004, s. 155) definuje integraci jako proces, kdy se odlišný jedinec začlenil do prostředí majoritní společnosti, kterou byl přijat, dokáţe s ní bez problémŧ ţít a sám se s ní identifikuje. Vágnerová v tomto smyslu nazývá integraci určitým kvalitativně vyšším stupněm adaptace. 3 Pojetí školské integrace Švýcarský odborník v oblasti integrativní speciální pedagogiky Bürli (in Vítková, 2004, s. 17) konstatuje, ţe integrace je snaha poskytnout v rŧzných formách výchovu a vzdělávání jedinci se specifickými vzdělávacími potřebami v co moţná nejméně restriktivním prostředí, které optimálně odpovídá jeho skutečným potřebám. Preferuje spíše výchovu a vzdělávání v běţném typu školy v prostředí intaktních vrstevníkŧ před speciálními školami. Více neţ k postiţení přihlíţí ke specifickým potřebám ţáka, které mají být naplněné individuálním přístupem. Rozsah společného vzdělávání musí být utvářen v souvislosti s těmito potřebami. Integrativním vzděláváním na našich základních školách se zabývá Michalík (2002, s. 4 7). Integraci povaţuje za dŧleţitou součást školské reformy. Popisuje integraci jako trpělivou a mravenčí práci vedoucí k vytvoření takových podmínek vzdělávání, které při dodrţení základní myšlenky integrace umoţní ţákovi s postiţením i maximální rozvoj jeho osobnosti. Své poznatky shrnuje do základních principŧ integrace: Školská integrace (ani integrace obecně) není záleţitostí pouze postiţených. Právní úprava školské integrace musí vycházet z vědomí diskriminace a znevýhodňování této minority v minulosti. Školská integrace nesmí být chápána jako popření postiţení a handicapu, v takovém případě by se jednalo o formu násilné asimilace jako začlenění dítěte se zdravotním postiţením bez nutných podpŧrných opatření. Školská integrace musí být chápána jako systém vzájemně se podmiňujících opatření právních, sociálních a pedagogických realizovaných za součinnosti všech zainteresovaných činitelŧ. Mühlpachr (in Vítková, 2004, s. 15) v souvislosti s integrací do běţného vzdělávacího proudu také poukazuje na meze integrace. Aspekty podmínek k začlenění do běţné třídy shrnuje do konstatování: Vzdělávejme postiţené v běţných školách, pokud je to moţné, ve speciálních, pokud je to nutné. 4 Cíle školské integrace Dříve se dítě s postiţením automaticky umísťovalo do speciální školy pro daný typ postiţení, kde docházelo ke vzdělávání, byť i kvalitnímu, odděleně od zdravých vrstevníkŧ. Často to znamenalo cestovat do speciální školy několik kilometrŧ, v horším případě i internátní pobyt. Odloučení dítěte od domova, rodiny a zdravých vrstevníkŧ bylo často zbytečné a nepřirozené. Idea školské integrace respektuje právo rodičŧ dětí s postiţením vybrat si pro své dítě školu v místě bydliště, jak je to běţné pro rodiče zdravých dětí a poskytnout všem dětem stejné moţnosti vzdělávání, třebaţe některým k tomu musíme vytvořit speciální vhodné podmínky. Z uvedeného vyplývá, ţe cílem je začlenit ţáka s postiţením mezi vrstevníky bez postiţení nejlépe v místě bydliště a umoţnit tak všem dětem proţívat vzájemné vztahy v přirozené komunitě běţné třídy nebo školy, získávat dovednosti a návyky stejnou cestou, porozumět jeden druhému, nepozastavovat se nad takovým souţitím a chápat ho jako zcela normální i v dalším ţivotě. Langmeier a Krejčířová (2006, s. 116) uvádějí, ţe cílem školní integrace je nejen příprava postiţených dětí pro dospělý ţivot v normálních podmínkách, ale současně i pomoc všem ostatním dětem k lepšímu porozumění pro lidi postiţené a k posílení jejich sociálních a zejména prosociálních dovedností. Pešová a Šamalík (2006, s. 105) vidí hlavní přínos integrace v tom, ţe umoţní dětem zařadit se mezi vrstevníky a získat sociální dovednosti a zkušenosti.

170 Inkluzivní vzdělávání definují Hájková a Strnadová ( 2010, s ) jako vzdělávání rozvíjející kulturu školy směrem k sociální kohezi. Inkluze není jen optimalizovaná a rozšířená integrace. Jedná se o koncept, podle kterého by všechny děti měly navštěvovat třídy hlavního proudu, a to bez ohledu na stupeň postiţení. 5 Faktory úspěšné školní integrace Nemŧţeme přesně změřit míru úspěchu školní integrace, ale mŧţeme vytvořit takové podmínky, které povedou k co moţná nejúspěšnější integraci. Má-li být integrace úspěšná, musí být všechny její aspekty vzájemně provázané a uplatňované. Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče. Většina rodičŧ si také uvědomuje význam vzdělávání pro budoucí ţivot svého dítěte. Pokud jsou rodiči dítěte s postiţením, musí se rozhodnout pro některou z cest vzdělávání dítěte. Volí mezi speciální školou a školou běţného proudu, která by zajistila jejich dítěti vhodné podmínky a potřebnou podporu. V případě, ţe se rodiče rozhodnou pro integrativní vzdělávání, je nutné, aby bylo dítě k návštěvě školy připravováno a motivováno. Nemělo by však být stresováno nereálnými očekáváními ze strany rodičŧ a obavami z neúspěchu nebo srovnáváním se zdravými dětmi. Rodina by měla být připravena na to, ţe se dítě bude účastnit běţného ţivota školy spolu se svými vrstevníky, ale není moţné nařídit či vyţadovat plnou účast na všech činnostech školy. Rodiče musí také počítat s větší angaţovaností neţ ve speciální škole, častějším kontaktem a konzultacemi s učiteli (platí vzájemně), podle typu postiţení i se zajištěním dopravy nebo doprovodu do školy. Velkým problémem bývá vyrovnání se s obav sociálního statusu dítěte v kolektivu spoluţákŧ. I v tomto případě je nutná trpělivost a spolupráce se všemi zainteresovanými v integraci ţáka a citlivý přístup k problému. V některých rodinách vedou obavy o zdraví a osud dítěte k přehnané opatrnosti, která následně mŧţe vést i k omezování v přirozených sociálních vztazích a v souvislosti s tím i k omezení podnětŧ k návykŧm a dovednostem obvyklým mezi zdravou populací vrstevníkŧ. Naopak jiná rodina mŧţe mít neúnosné poţadavky jako přípravu na zvládnutí obtíţí, které osud jejich dítěti v ţivotě přinese. Sloţité podmínky rodin dětí s postiţením, jako je zvýšená péče a řešení sloţitých situací, návštěva odborníkŧ a úřadŧ, ekonomická zátěţ a stres, vystavují rodinu fyzickému i psychickému vypětí. V literatuře se objevují rozpory při pohledu na dítě coby faktor integrace. Michalík (2002, s. 52) upozorňuje, ţe ačkoli úspěšnost integrace závisí téţ na osobnosti ţáka, jeho charakteru, druhu a stupni postiţení, jeho přáních a očekávání, není dítě samo faktorem úspěšnosti, ale hlavním aktérem integrace. Naopak Vágnerová při výčtu faktorŧ úspěšnosti integrace staví dítě na první místo. Bylo by ideální, kdyby kaţdá škola v místě bydliště dítěte s postiţením byla připravena dítě přijmout mezi své ţáky. Ne v kaţdém případě však škola mŧţe (nebo chce) integraci nabídnout. Škola, která se rozhodne k integrovanému vyučování, musí splňovat určité aspekty. Podle druhu postiţení má vyřešené případné architektonické bariery, poskytuje rehabilitační, kompenzační a učební pomŧcky, didaktické materiály a speciální učebnice nezbytné pro výuku ţáka, vyuţívá formy skupinového vyučování. Dalšími dŧleţitými aspekty jsou postoje a kompetence učitelŧ ke vzdělávání ţákŧ se speciálními vzdělávacími potřebami, vstřícné klima ve třídě a přátelské prostředí, přijetí ze strany učitelŧ, spoluţákŧ, ale také jejich rodin. Je dŧleţité, aby integrované dítě bylo svými spoluţáky akceptováno a získalo přijatelný status. Začlenění do společnosti ve třídě v podstatě závisí na tom, zda se podaří v učitelském sboru, u spoluţákŧ i rodičŧ vzbudit pro zvláštní situaci tohoto ţáka pochopení (Vítková, 2004, s.15). Podle potřeby škola také zajistí pro integrovaného ţáka podporu asistenta pedagoga či druhého podpŧrného učitele ve třídě. Integrace ţáka mŧţe probíhat individuálně v běţné třídě či skupinovou formou ve speciálních třídách. Takové třídy zřizují spíše školy velkých měst, kde je předpoklad naplnění. Obě formy mají své výhody. Individuální integrace nabízí plné začlenění do intaktního kolektivu, skupinová integrace ve speciálních zachovává princip speciálně pedagogického vedení. Škola upravuje vzdělávací podmínky pro ţáka se speciálními vzdělávacími potřebami podle individuálně vzdělávacího plánu. 6 Závěr Cílem integrace zdravotně postiţených ţákŧ je zmírnit dŧsledky poruchy sociálních vztahŧ a komunikace, získávat dovednosti svých vrstevníkŧ, sţít se s kolektivem zdravých dětí a vyrŧstat v přirozeném prostředí své rodiny, třídy a školy. Na základě pozitivních zkušeností lze konstatovat, ţe se tak děje, a proto lze současný stav integrace povaţovat za úspěšný start ještě dlouhé společné cesty za jednotným vzděláváním. Úspěšnost či neúspěšnost integrace nikdy nemŧţeme odhadnout dopředu, ale víme, ţe vţdy bude záviset nejen na osobních předpokladech ţáka, ale především na podmínkách, které mu budou k integraci vytvářeny.

171 Literatura HÁJKOVÁ, V., STRNADOVÁ, I., Inkluzivní vzdělávání. Praha: Grada, s. ISBN JESENSKÝ J., Kontrapunkty zdravotně postiţených. Praha: Karolinum, s. ISBN LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D., Vývojová psychologie. Praha: Grada, s. ISBN MICHALÍK, J., Škola pro všechny aneb Integrace je kdyţ. ZŠ Integra Vsetín, s X. MŨHLPACHR, P. in VÍTKOVÁ, M., (ed). Integrativní speciální pedagogika, Integrace školní a sociální. Axiologická a normativní dimenze integrace. Brno: Paido, s. ISBN PEŠOVÁ, I., ŠAMALÍK, M., Poradenská psychologie pro děti a mládeţ. Praha: Grada, s. ISBN PRŦCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, s SOVÁK, M., Nárys speciální pedagogiky. Praha: SPN, s. VÁGNEROVÁ, M., Psychologie problémového dítěte školního věku. Praha: Karolinum, s VÍTKOVÁ, M., (ed). Integrativní speciální pedagogika, Integrace školní a sociální. Brno: Paido, s

172 POROVNÁNÍ SOUČASNÉHO STAVU PLAVÁNÍ OSOB S TĚLESNÝM POSTIŢENÍM VE VELKÉ BRITÁNII A ČESKÉ REPUBLICE THE COMPARISON OF CONTEMPORARY STAY OF SWIMMING PERSONS WITH PHYSICAL DISABILITY IN GREATH BRITAIN AND IN THE CZECH REPUBLIC PaedDr. Karel KOVAŘOVIC, Mgr. Gabriela BŘEČKOVÁ Katedra plaveckých sportŧ, Fakulta tělesné výchovy a sportu, José Mártího 31, Praha, Česká republika, Abstrakt: Cílem příspěvku je srovnání současného stavu podmínek a úrovně plavání tělesně postiţených ve Velké Británii a České republice. Tato srovnávací studie je vypracována na základě historického vývoje v obou hodnocených státech. Dále na základě shromáţděných dat hodnotí vliv státních institucí pro plavání tělesně postiţených, a to jak v oblasti odborné přípravy pedagogů (asistentů), tak i legislativních podpor sociálního charakteru a státních intervencí pro vytváření systémového bezbariérového prostředí. Součástí hodnocení aktuálního stavu je posouzení aplikovaných metod plavecké výuky a jejich převaţující zaměření do oblastí pohybových aktivit rehabilitačního, sociálního, zájmového, nebo výkonnostního typu. Tabulkovou formou je vzájemně hodnocen celkový počet klubů a organizací, zabývajících se touto aktivitou v uvedených státech EU. Abstract: The aim of contribution is a comparison the present state conditions and levels of swimming for persons with physical disability in Great Britain and Czech Republic. This comparative study is worked out on the basis of history evolution in both states. Furthermore, on the based on collected data to evaluate the relationship of government and its influence on physical activity in the water for people with physical disabilities, and it in education of teachers (assistants), legislative support of social character and state intervention to form systems wheelchair access environment. The part of evaluation is to assess the current state of applied methods of teaching swimming and their main focus in the areas of physical rehabilitation activities, social, interest or performance type. Table form there is evaluated the total number of clubs and organizations involved in this activity. Klíčová slova: tělesné postiţení; plavání; podmínky; metody; porovnání Keywords: physical disability, swimming, requirements, methods, comparison 1 Historické podmínky vzniku organizovaného plavání tělesně postiţených osob ve Velké Británii a České republice Vznik plavání tělesně postiţených osob, jako organizované a řízené pohybové aktivity se v obou sledovaných státech vyvíjelo ve zcela odlišných společenských podmínkách. I přes tuto základní diskrepanci byly primární cíle tělesných cvičení ve vodě a plavecké lokomoce shodné, a to rehabilitační péče v odborných ústavech a zařízeních. Významně později se do těchto aktivit přiřazuje prvek socializační, zájmově-rekreační, aţ po cílené budování sportovního výkonu a jeho individuální konfrontace. Postupným rozšiřováním pŧvodního rehabilitačního cíle bylo nutné postupně měnit i podmínky pro organizaci těchto aktivit. V jejich počátcích dominoval vliv lékařských a rehabilitačních pracovišť, který byl zpravidla ukončen dosaţením stabilizovaného zdravotního stavu jedince. Pro postupné rozšiřování plaveckých aktivit tělesně postiţených osob výrazně narŧstá vliv společenských organizací, zajišťujících tyto aktivity pro celou populaci, nebo organizací, které vznikly přímo s cílem zajistit vhodné realizační podmínky pro tyto klienty. Postupně narŧstá i vliv centrálních orgánŧ, vytvářejících zákony a normy jednání a chování dotčených organizací ve zcela rŧznorodých oblastech fungování dané společnosti. Ve svých dŧsledcích se takové podmínky dotýkají např.: stavebních norem, vytváření dopravních systémŧ, vzdělávacích programŧ pro odborné (speciální) pedagogy atd. V tvorbě těchto limitních podmínek přebírá postupně dominantní roli stát. Cílem práce je, s respektováním specifických podmínek i historických souvislostí, sledovat a posoudit současný stav v zajištění podmínek k plnému začlenění tělesně postiţených osob do zvoleného plaveckého programu ve zvolených státech, členech Evropského společenství.

173 1.1 Historický vývoj ve Velké Británii Za první aktivitu, směřující k organizování tělesně postiţených osob lze povaţovat zaloţení organizace The British Polio Felowship. Tuto organizaci zaloţili společně Patricia Carey a Frederica Morena v roce Organizace však byla zaměřena na zlepšování celkových ţivotně podmínek osob po Dg. Poliomyelitis. V roce 1944 byla na pokyn britské vlády zaloţena speciální nemocnice pro pacienty s postiţením páteře The Stoke Mandeville Hospital. V souvislosti s konáním LOH v Londýně v roce 1948 byly zorganizovány pro pacienty této nemocnice tzv. Stoke Mandevill Games. V rámci jednotlivých disciplin bylo zařazeno i plavání. Dalším zásadním krokem byla aktivita londýnského plaveckého klubu Southgate Seals Swimming Club, který v roce 1949 do konání plaveckých závodŧ přizval i šest tělesně postiţených dívek z Halliwick School for Cripled Girls. Účast těchto dívek v plaveckých závodech iniciovala potřebu systematické přípravy a tedy i dlouhodobější koncepce přístupu k plavecké výuce tělesně postiţených osob. První ucelenou koncepci vypracoval pro Halliwick School hydromechanik James McMillan. Jeho desetibodový program se stal základem pro Halliwickovu metodu plavecké výuky tělesně postiţených, která se na území Velké Británie výrazně uplatňuje dodnes. Vypracování základní metodiky umoţnilo, aby byl jiţ v roce 1951 zaloţen první plavecký klub, sdruţující tělesně postiţené plavce s názvem Halliwick Penguins Swimming Club. V roce 1952 jiţ vzniká potřeba vytvoření ústředního orgánu pro řízení těchto specifických aktivit. Vzniká tak The Halliwick Association of Swimming Therapy. Po vzniku této organizace došlo zejména v oblasti Londýna k bouřlivému rozvoji plavání tělesně postiţených. Ti se převáţně organizovali v plaveckých klubech, kde bylo zajištěno odborné vedení s uplatněním Halliwickovy metody. Zvětšující se počet plaveckých klubŧ pro tělesně postiţené vedl k postupnému zaloţení národních i mezinárodních organizací, jako např. BSAD (British Swimming Association for Disabled, 1960), ISOD (The Inernational Sports Organisation for Disabled, 1964), nebo NASCH (National Association of Swimming Clubs for the Handicapped, 1965). 1.2 Historický vývoj plavání tělesně postiţených na území ČR (ČSR, ČSSR, ČSFR) První specifickou organizací, zabývající se systematicky tělesně postiţenými osobami byl Jedličkŧv ústav a škola v Praze, zaloţené jiţ v roce V rámci rehabilitačních procedur byly zařazovány i rŧzné druhy hydroterapie. V roce 1947 začíná svému účelu slouţit Rehabilitační ústav Kladruby u Vlašimi. V tomto zařízení se v roce 1948 uskutečnily I. Kladrubské hry se sportovním obsahem, ve kterém bylo zařazeno i plavání. Další kvalitativní posun v moţnostech zájmového vyţití osob s tělesným postiţením bylo zaloţení Ústřední jednoty invalidŧ v roce V počátku 50tých let vzniká Státní komise pro řízení tělovýchovy a sportu defektních sportovcŧ, která se v roce 1961 transformovala do organizačních struktur ÚV ČSTV, jako sekce defektních sportovcŧ. V roce 1970 vzniká samostatný Svaz tělesně a zrakově postiţených sportovcŧ, coţ umoţnilo rozvoj zahraničních stykŧ, vstup odlišných výukových (tréninkových) metod a výkonovou konfrontaci. Významným krokem bylo i uzákonění plavecké výuky na základních školách, která se však do učebních osnov speciálních škol pro zdravotně postiţené dostala pouze jako alternativní pohybová aktivita. Prostřednictvím dalších transformačních procesŧ uvnitř ČSTV vzniká v roce 1988 samostatný Svaz zdravotně postiţených sportovcŧ z něhoţ se vyčleňuje v roce 1990 Svaz tělesně postiţených v ČR. Všechny tyto organizace pŧsobily převáţně v oblasti výkonnostního plavání, tedy v oblasti řízené sportovní činnosti. Oblast plavecké výuky tělesně postiţených byla nedostatečná, coţ aţ do doby společenských změn zvyšovalo pohybovou i společenskou izolaci tělesně postiţených. První organizací, která měla za primární cíl integraci tělesně postiţených se stává v roce 1990 Liga vozíčkářŧ. Dalším významným přínosem v oblasti plavecké výuky tělesně postiţených měla prezentace Halliwickovy metody Rajko Vutem z Lublaně na pŧdě Univerzity Palackého v Olomouci. Rozšíření této metody v ČR významně napomohl následný studijní pobyt Doc. PaedDr. Blahutkové Ph.D. ve Slovinsku. V roce 1995 je zahájen projekt Kontakt, který má za hlavní cíl integraci osob po úrazu a nemoci se ztrátou mobility. Z tohoto projektu vzniká v roce 1999 samostatné občanské sdruţení Kontakt bb. Lze tedy konstatovat, ţe do roku 1990 převládá v oblasti plavání a pohybových aktivit ve vodě ústavní a rodinná péče. Integrace zdravotně postiţených není do tohoto období povaţována za společenský problém. Aţ po společenských změnách se dostává problém integrace, socializace a rovných pracovních příleţitostí pro zdravotně postiţené osoby do popředí zájmu dotčených organizací, včetně nového grantového systému financování této činnosti. V neposlední řadě dochází ke změnám vzdělávacího systému, včetně vzniku nových studijních oborŧ na vysokých školách pedagogického směru (Tělesná a pracovní výchova zdravotně postiţených, Aplikovaná tělesná výchova, Speciální pedagogika apod.)

174 2 Současný stav plavání osob s tělesným postiţením ve Velké Británii Stěţejní organizací, zajišťující tyto aktivity ve Velké Británii je Asociace Halliwickovy metody. Výkonnou sloţku pro práci s tělesně postiţenými tvoří síť malých, specializovaných klubŧ, asociací i místních organizací, pracujících v rámci správních jednotek, nebo měst a obcí. Halliwickova asociace vytváří síť 16ti regionálních organizací s označením AST (Association of Swimming Therapy). Tzv. ASTRY jsou organizační jednotkou konkrétního regionu a řídí na něm činnost ve všech klubech a organizacích s plaveckým programem pro tělesně postiţené. Mimo tuto síť existuje ve Velké Británii řada klubŧ, pracujících s postiţenými na bázi dobrovolných sdruţení s podporou města, či obce, nebo přímo plaveckého zařízení. Pro vytvoření základní představy o masovosti zapojení tělesně postiţených do uvedeného programu a dobrovolnického sboru uvádíme přehled registrovaných v organizacích ASTRA se stavem z roku 2011: počet registrovaných počet dobrovolníkŧ počet vyuţívaných bazénŧ ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra ASTra 12 (11a) ASTra ASTra 14 inaktivní ASTra ASTra 16 inaktivní CELKEM Veškeré klubové funkce jsou zaujímány dobrovolně a bez finančního ohodnocení. Ve všech sledovaných klubech byla zjištěna stejná organizační struktura: - prezident (předseda klubu) - tajemník klubu - sociální pracovník - správce WEB site a administrátor - plavecký instruktor - učitel atestovaný odborník pro Haliwickovu metodu - fyzioterapeut - skupina dobrovolníkŧ pro práci s postiţenými - pokladník Dominantní metodikou, uplatňovanou při plavecké výuce tělesně postiţených je Halliwickova metoda, nazývaná téţ Desetibodový program (The Ten Point Programme). Tato metoda je z pohledu plaveckého odborníka nespecifická a lze ji pouţít k plavecké výuce zdravých jedincŧ s anxiózními stavy (úzkost), u seniorŧ, v rehabilitaci i plavecké výuce v předškolním věku. Hlavními rysy této metody je výuka principem jeden na jednoho (one to one) a tváří v tvář (face to face). Ve všech postupných krocích je dominantním prvkem bezpečí klienta a pozitivní atmosféra výuky. Jiné specifické metody plavecké výuky zdravotně postiţených osob se ve Velké Británii neuplatňují. Legislativní podporou těchto aktivit pro výstavbu a provoz plaveckých zařízení je Zákon o bezbariérovosti rekreačních staveb. Pro hodnocení vyuţitelnosti zařízení jsou stanovena následující kritéria: 1) dostupnost zařízení 2) bezbariérové parkoviště 3) free way volná cesta od vstupu do budovy aţ ke vstupu do bazénu 4) upravené šatny, nebo kabiny 5) upravené sociální zařízení (WC, sprchy) 6) protiskluzné povrchy v bazénové hale 7) řešení vstupu a výstupu do a z bazénové vany

175 8) bezpečnostní prvky na bazénu (madla, vyhrazený sektor, posuvná podlaha apod.) 9) proškolená obsluha 10) vyčleněný časový prostor pro tělesně postiţené 11) teplota vody 12) dostupnost plaveckých pomŧcek 13) cenové zvýhodnění 14) dostupnost předlékařské a lékařské péče, včetně technického vybavení Uvedený výčet sledovaných kritérií naplňuje plnohodnotně termín systémová bezbariérovost, tedy bezpečnou a bezproblémovou cestu klienta z místa bydliště, aţ do bazénové vany s plným proţitkovým efektem a dalšími podporami této aktivity. Nejčastěji se vyskytující nedostatky jsou v poloţkách 6, 7, 8, 10 a Současný stav plavání osob s tělesným postiţením v ČR Organizačním zajištěním plavání tělesně postiţených v ČR se zabývá Svaz tělesně postiţených v ČR o.s.. Na přípravě vysokoškolsky vzdělaných odborníkŧ pro tuto specifickou oblast se podílejí FTVS UK Praha, FSS MU Brno, Centrum celoţivoního vzdělávání Brno a PeF UP Olomouc. Přesto, ţe vzdělávací systém v ČR produkuje dostatek odborníkŧ pro zajištění všech potřeb zdravotně postiţených občanŧ, jejich výskyt ve státní sféře řízení (Legislativní rada vlády, MZd., MPSV ČR, MŠMT) je minimální. Dŧsledkem tohoto stavu jsou dílčí, mnohdy odlišná řešení v jednotlivých regionech státu i v jednotlivých plaveckých zařízeních s rŧznými provozovateli. Veškeré aktivity tělesně postiţených zajišťuje po organizační stránce Svaz tělesně postiţených v ČR, a to prostřednictvím správní a dozorčí rady. Tyto řídící orgány Svazu mají ve své pŧsobnosti niţší organizační jednotky na úrovni krajŧ okresŧ,měst i obcí. V roce 2011 vykazuje tato organizace celkem 456 organizačních jednotek s cca členy. 33 organizačních jednotek má vlastní plavecký program. Jejich seznam lze nalézt na Pohybové aktivity, včetně plavání sdruţených osob je pouze podporováno a organizačně zajišťováno. Výkonnou organizací s celostátní pŧsobností je o.s. Kontakt bb., řízené správní a dozorčí radou, administrativním vedením, dále v řídících sloţkách pŧsobí supervizor a odborná lékařská sekce. Kontakt bb pŧsobí na více lokalitách s vlastním odborným zajištěním. Řízené kluby mají shodnou strukturu obsahující funkce vedoucího střediska a jeho zástupce, koordinátora a vedoucího plavecké výuky. Kaţdé středisko také zahrnuje skupinu dobrovolníkŧ pro přímý kontakt s postiţenými. Pracovníci klubŧ vykonávají své funkce bez nárokŧ na odměnu.významná je i spolupráce tohoto občanského sdruţení s rehabilitačními ústavy, zejména v Kladrubech. Tato spolupráce pomáhá prostřednictvím plavání zvládat těţké psychické stavy po ztrátě mobility, často ve vrcholící aktivní fázi ţivota klienta. I v ČR pŧsobí další zájmové organizace, které zajišťují přístup tělesně postiţených k plaveckým aktivitám, ale pro svoji činnost nevytváření samostatné organizační struktury. Část těchto organizací kooperuje svoji činnost s o. s. Kontakt bb, a to zejména v oblasti metodiky výuky. Pro získání rámcového přehledu zapojených osob uvádíme následující údaje: Počet registrovaných Počet osob v týmu Počet vyuţívaných zařízení a týd. frekvence Kontakt bb Praha /5x Kontakt bb Brno /2x, 3x Kontakt bb Karlovy Vary /3x, 1x Kontakt bb Č. Budějovice /3x, 1x RÚ Kladruby spolupracující organizace pro oblast metodiky O.s. OKNA J. Hradec /3x SK Vodomílek Jihlava /1x, 2x Cesta ţivotem K. Hora /2x O.s. DRAK Liberec /1x Plaváček Děčín spolupracující organizace CELKEM Mimo uvedené údaje je plavání tělesně postiţených zajišťováno např. přímo plaveckými kluby a tělovýchovnými jednotami, jako je Dukla Praha oddíl osob se zdravotním postiţením, nebo Sdruţení zdravotně postiţených v ČR územní sdruţení Strakonice. V ČR se pro plaveckou výuku tělesně postiţených uplatňují převáţně dvě metodiky. I v ČR je pouţíván desetibodový program Halliwickovy metody. Jeho aplikace je soustředěna zejména do rehabilitační péče a proţitkové plavání v rehabilitačních ústavech. Proţitkové plavání s pouţitím této metodiky se organizuje např. v Ústavu sociální péče pro tělesně postiţenou mládeţ v Brně Králově Poli pod názvem Kociánka. Odbornou garantkou tohoto zařízení i pro celou ČR je Doc. PaedDr. Marie Blahutková Ph.D. Dále se vyuţívá metodika,

176 která byla vytvořena představiteli Kontaktu bb. Základním principem této metody je širší rovina přístupu k tělesně postiţeným, a to i do oblastí psychosociální, preventivně zdravotní i proţitkové (rekreační). Je tedy primárně zaměřena na resocializaci postiţené osoby. Sportovní (výkonnostní) plavání tedy vytváří pouze jakousi nástavbu tohoto procesu. Podobně jako Halliwickova metoda je tato výuka rozdělena do postupných krokŧ ve dvou výukových etapách, a to přípravné a základní. Náplň těchto etap je srovnatelná s etapizací obecné plavecké výuky s respektováním specifických podmínek tělesného postiţení. Konečným úkolem přípravné etapy je stabilizace těla postiţeného plavce na hladině bez nadlehčovacích pomŧcek. V základní etapě se přistupuje k tvorbě jednoduchých lokomočních pohybŧ, zejména ve znakové poloze (na zádech). Zvláštní pozornost je věnována plaveckému, rytmizovanému dýchání. Dalšími postupnými kroky jsou senzomotorická cvičení, nácvik změny poloh a specifické záběrové pohyby ploutvování (sculling). V odborném tisku se uvedená metodika označuje anglickým názvem Aqua (E)Motion Therapy. Bezbariérová úprava staveb je legislativně podpořena řadou dílčích vyhlášek a vládních nařízení. Významnou organizací, pŧsobící v této oblasti je Česká komora architektŧ, inţenýrŧ a technikŧ, pŧsobících ve stavebnictví (ČKAIT). Tento orgán je tvŧrcem závazných norem a odborným garantem pro bezbariérový program. Je nedostatkem, ţe je odborně ošetřena pouze stavební část programu. Ostatní prvky systémové bezbariérovosti jsou plně na regionálních orgánech státní správy. Vytvořit tedy ucelený bezbariérový systém (free way) je mnohdy neřešitelný problém. Dalším problémem jsou soukromí investoři, případně provozovatelé plaveckých zařízení a areálŧ. I dílčí úpravy, proveditelné v rámci údrţby, či rekonstrukcí zvyšují potřebné mnoţství finančních prostředkŧ. Bez finanční účasti státu se tak většina potřebných úprav nerealizuje. Určitým pozitivním prvkem je zařazení problematiky osob se specifickými potřebami do vzdělávacího programu Vodní záchranné sluţby, která odpovídá za profesní přípravu plavčíkŧ na všech zařízeních v ČR. 4 Diskuze Prezentované výsledky studie jsou v prvé řadě ovlivněny odlištnostmi historického vývoje obou státŧ. Ve Velké Británii se jedná o dlouhodobý proces, jiţ prvotně zaměřený na dospělou populaci. V ČSR jsou počátky těchto aktivit spojeny s činností rehabilitačních ústavŧ se zaměřením na děti a mládeţ s tělesným postiţením. Dalším výrazným rozdílem je praktické zajištění plavecké výuky i volnočasového plavání tělesně postiţených osob. Ve Velké Británii tvoří základ personálního zajištění dobrovolníci, mnohdy bez odborného vzdělání, pouze s proškolením v aplikaci Halliwickovy metody. V České republice je vytvořen vzdělávací systém, produkující odborníky v oblasti aplikované tělesné výchovy a řízení pohybových aktivit osob se specifickými potřebami. Bohuţel se, zejména z finančních dŧvodŧ, příliš neuplatňují ve státní sféře řízení. Pozitivním zjištěním této práce je vzájemný poměr registrovaných plavcŧ s tělesným postiţením a osob, zajišťujících tuto činnost v klubech (viz přehledy v textu). Tento poměr vychází výrazně výhodněji v České republice. Nejrozšířenější metodikou pro plaveckou výuku a plavání zdravotně postiţených ve velké Británii je jednoznačně Halliwickŧv 10ti bodový systém. Jak je konstatováno v práci, jedná se o metodiku nespecifickou, s výraznými obecnými prvky plavecké výuky. V České republice je tato metoda vyuţívána zejména v podmínkách rehabilitační péče a několika dalších pracovištích, např. v Brně. Masověji je vyuţívána metodika sdruţení Kontakt bb, která více respektuje specifické podmínky tělesného postiţení. Jejím dovednostním základem je stabilizace těla postiţeného na hladině. Tato metodika je uplatňována i v zařízeních mimo organizační strukturu Kontaktu bb. Legislativní podpory pro uplatňování bezbariérového stavebního programu jsou ve Velké Británii zaměřeny do oblasti rekreačních staveb a vzhledem k převáţně privátnímu charakteru investic mají spíše doporučující, neţ direktivní charakter. I v České republice se privátní sféra brání uplatňování těchto norem, neboť zpravidla zvyšují objem plánovaných investic. Přesto je intervence k prosazení těchto norem moţná prostřednictvím stavebního řízení. U staveb, investovaných z veřejných prostředkŧ jsou tyto normy závazné. Lze konstatovat, ţe oba posuzované systémy jsou funkční a stabilizované. V České republice je tvorba systému řízení i praktického zajišťování volnočasových pohybových aktivit zdravotně postiţených systematicky vytvářena aţ po společenských změnách roku Pohybová činnost proţitkového charakteru je pro zdravotně postiţené spoluobčany činností, přinášející výrazné individuální i celospolečenské efekty. Při plavání navíc přichází po zvládnutí principŧ plavecké lokomoce i pocit bezpečí a významného efektu ve formě zcela samostatného, svobodného pohybu. Je jedno jakou cestou je toho dosaţeno, ale je vhodné a potřebné veškeré pozitivní poznatky z této činnosti aplikovat, a to i v odlišných společenských podmínkách. 5 Závěr Komparativní studie je zaměřena na vyhodnocení základních organizačních struktur, tvořících specifické podmínky pro plavání tělesně postiţených osob v obou státech Evropské unie. Dále je posuzována metodika plavecké výuky a zpŧsob zajištění proţitkového plavání osob s tělesným postiţením. Součástí práce je i posouzení legislativních podpor pro bezbariérové programy a zajištění společenských podmínek k zajištění masovějšího vyuţití této aktivity, která přináší výrazné zdravotní i integrační efekty.

177 Literatura Association of Swimming Therapy. Swimming for the disabled. EP Publishing Ltd, West Yorkshire, ISBN: KANTOROVÁ, L. Plavání osob s tělesným postiţením - charakteristika současného stavu v České republice a Velké Británii. Praha: FTVS UK, 2011, (diplomová práce). KOURY, J. M. Aquatic therapy programming: Guidelines for Orthopedic Rehabilitation. Human Kinetice, ISBN National Association of Swimming Club for the Handicaped (online) Dostupné z: Svaz tělesně postiţených v České republice, o.s. (online) c2005. Dostupné z :

178 Problematika osob s mentálním postiţením

179 VYUŢITÍ ALTERNATIVNÍ A AUGMENTATIVNÍ KOMUNIKACE V RÁMCI INTEGRAČNÍHO PROCESU U OSOB S TĚŢŠÍMI STUPNI MENTÁLNÍ RETARDACE USE OF ALTERNATIVE AND AUGMENTATIVE COMMUNICATION IN THE INTEGRATION PROCESS OF PERSONS WITH MORE SEVERE DEGREES OF MENTAL RETARDATION PhDr. Petra BENDOVÁ, Ph.D. Katedra sociální patologie a sociologie, Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, Rokitanského 62, Hradec Králové, Česká republika, Abstrakt: Text příspěvku popisuje moţnosti vyuţití alternativní a augmentativní komunikace (dále pouze AAK) u osob s mentálním postiţením. Důraz bude kladen zejména na vymezení moţností uţití AAK v rámci integračního procesu jedinců s těţšími stupni mentálního postiţení. Popsány budou nejen moţnosti vyuţití prostředků AAK v rámci edukačního procesu těchto jedinců. Charakterizovány budou také moţnosti vyuţití AAK v rámci integrace osob s mentálním postiţením do běţného ţivota (do pracovního procesu, do alternativních forem bydlení atp.). Součástí textu bude také prezentace názorů pedagogů základních škol speciálních na moţnosti vyuţití AAK v rámci integračního procesu ţáků těchto škol. Vymezení potenciálu vyuţití AAK v oblasti edukace, socializace a vlastní (náhradní) komunikace osob/ţáků s těţšími stupni mentálního postiţení. Abstract: Text of the paper describes the use of alternative and augmentative communication (AAC) within the integration process of persons with severe mental disabilities. Emphasis will be placed on the description of the possibility of using AAC devices in the educational process of these individuals, and in support of their integration into daily life (for example in the workforce, in alternative forms of housing, etc.). Emphasis will be given to the possibility of defining the use of AAC in the integration process of people with more severe degrees of mental disability. There are presented opinions of teachers working in special primary schools for the possibility of using AAC in the integration process of pupils of these schools. There will be defined potential of AAC s usage in the field of education, socialization and own (alternative) communication of persons / children with more severe degrees of mental disability. Klíčová slova: komunikace, alternativní a augmentativní komunikace, integrace, osoba s mentálním postiţením, edukace, socializace. Keywords: communication, alternative and augmentative communication, integration, people with mental disability, education, socialization. 1 Úvod Komunikace je jednou ze základních potřeb člověka. Mnohdy se však setkáváme s lidmi, u nichţ je schopnost komunikovat verbálně výrazně narušena, a to v dŧsledku těţkého zdravotního postiţení. Je dŧleţité si uvědomit, ţe i těmto osobám je třeba umoţnit, aby se staly aktivními účastníky komunikace. K tomuto účelu slouţí systémy alternativní a augmentativní komunikace, které mají za úkol minimalizovat vznik komunikačního deficitu a vytvořit nový podpŧrný či náhradní komunikační kanál, který osobám s těţce narušenou expresivní sloţkou řeči umoţní stát se rovnocennými komunikačními partnery. (Laudová, 1994) Jednou ze skupin, jíţ je v oblasti alternativní a augmentativní komunikace třeba věnovat pozornost, je skupina jedincŧ s těţšími stupni mentálního postiţení (tj. se středně těţkou, těţkou a hlubokou mentální retardací). (Kubová, 2002) Dle Vágnerové (2005) patří k základním znakŧm osob s mentálním postiţením, resp. mentálního postiţení nedostatečný vývoj myšleni a řeči, jakoţ i omezená schopnost učení,ale i např. sníţená schopnost adaptace na běţné ţivotní podmínky a poţadavky. Výše uvedenými faktory je zásadně ovlivňován také integrační/inkluzivní přístup k těmto osobám. V kontextu integrace (popř. inkluze) osob s těţšími stupni mentálního postiţení je třeba zmínit význam interpersonální komunikace, a to jak pro samotného jedince s mentálním postiţením, tak i pro jeho okolí. (Laudová, 2003) Na tuto skutečnost je třeba poukázat zejména proto, ţe ve vztahu k individuálním moţnostem lidí s mentálním postiţením, jeţ jsou primárně ovlivněny druhem, typem a stupněm mentálního postiţení, dále pak

180 stupněm narušené komunikační schopnosti, kvalitou kognitivních funkcí, stupněm narušení zrakového a sluchového vnímání, jakoţ i schopností integrovat podněty z vnějšího okolí, kvalitou hrubé a jemné motoriky, ale i sociálních kompetencí atp. jsou mj. voleny také komunikační strategie s osobami s mentálním postiţením. (Krejčířová in Zikl, Bendová, 2011) Předpokladem pro úspěšnou integraci/inkluzi/osob s těţšími stupni mentálního postiţení je zajištění funkční komunikace mezi jedincem s mentálním postiţením a jeho sociálním okolím. (Kersner, Wright, 2001) Inkluze (nejen osob s mentálním postiţením) je vnímána jako nikdy nekončící celospolečenský proces ve kterém se lidé s postiţením mohou v plné míře zúčastňovat všech aktivit společnosti stejně jako lidé bez postiţení. Někdy bývá na inkluzi nahlíţeno také jako na nejvyšší stupeň integrace osob se zdravotním postiţením. Inkluzivní trendy vycházejí z předpokladu dodrţování základních lidských práv a svobod a mj. i z principu rovnoprávnosti. Inkluzivní přístup také deklaruje stejné příleţitosti pro všechny (tj. jak pro jedince se zdravotním/mentálním postiţením, tak i intaktní populaci), a to ve vztahu k přístupu k informacím (edukaci), pracovnímu uplatnění a sociálnímu začlenění. V rámci inkluzivního přístupu, pokud to lze, nejsou uţívány ţádné speciální prostředky a postupy vyjma situací, kdy je to nezbytně nutné. Tehdy by, ve vztahu k řešení určité situace, problému atp., měla nastoupit adekvátní pomoc a podpora ze strany sociálního okolí. Cílem inkluzivního přístupu k jedincŧm s mentálním postiţením je splynutí minority (tj. osob s mentálním postiţením) a majority (tj. intaktní populace). (Slowík in Bendová In Skutil, Zikl, 2011) Tento cíl lze naplňovat u osob s těţšími stupni mentálního postiţení pouze v omezené míře. V zájmu optimalizace naplňování tohoto cíle je u lidí s těţším stupněm mentálního postiţení nezbytně nutné rozvíjet jejich komunikační potenciál, a to např. i na bázi alternativní a augmentativní komunikace. Komunikaci, a to i komunikaci na bázi AAK, lze v daném kontextu v podstatě povaţovat za prostředek inkluze/integrace osob s těţším stupněm mentálního postiţení. (Krahulcová, 1998) 2 Výzkum Podpora rozvoje komunikačních kompetencí jedincŧ s těţšími stupni mentální retardace by měla být integrální součástí péče o tyto jedince, a to jiţ od jejich raného věku. Aktuální situaci v oblasti vyuţití AAK u jedincŧ s těţšími stupni mentální retardace (tj. se středně těţkou, těţkou a hlubokou mentální retardací) mapoval specifický výzkum s názvem Vyuţití AAK na základních školách speciálních v ČR, jenţ byl realizován na UHK v období od března do října 2011, na němţ řešitelsky participovaly PhDr. Petra Bendová, Ph.D., Bc. Kateřina Fialová a Bc. Martina Čecháčková. Cílem tohoto výzkumu bylo komplexně zmapovat aktuální situaci v oblasti vyuţití AAK u ţákŧ s těţšími stupni mentálního postiţení. Za tímto účelem byl vytvořen anonymní dotazník, jenţ byl distribuován na 160 základních škol speciálních (dále pouze ZŠ speciálních) v ČR. Výzkumu se zúčastnilo 76 ZŠ speciálních z celé ČR. (Pozn. Přehled počtu ZŠ speciálních zapojených do výzkumu dle jednotlivých krajŧ viz Tabulka č. 1) Tab. 1: Přehled počtu ZŠ speciálních zapojených do výzkumného šetření dle krajŧ ČR Kraj počet ZŠ speciálních zapojených do výzkumu počet ZŠ speciálních zapojených do výzkumu v % Středočeský 16 21,10 % Praha 10 13,16 % Ústecký 10 13,16 % Královéhradecký 8 10,50 % Pardubický 7 9,20 % Vysočina 6 7,89 % Zlínský 6 7,89 % Plzeňský 5 6,59 % Jihomoravský 4 5,30 % Liberecký 4 5,30 % Karlovarský 0 0 % Jihočeský 0 0 % Moravskoslezský 0 0 % Olomoucký 0 0 % V rámci všech ZŠ speciálních, jeţ se účastnily výzkumného šetření, je prostředkŧ AAK vyuţíváno jak na bázi alternativní (náhradní) komunikace, tak na úrovni komunikace augmentativní (podpŧrné, doplňující). Z dopovědí respondentŧ, tj. speciálních pedagogŧ ZŠ speciálních, kteří participují na edukaci ţákŧ s těţšími stupni mentální retardace vyplývá, ţe cca u 20 30% ţákŧ ZŠ speciálních převaţuje v komunikaci uţití

181 prostředkŧ AAK na bázi náhradní/alternativní komunikace a cca u 35 80% ţákŧ na bázi podpŧrné/augmentativní komunikace, a to ve vztahu k celkovému poměru počtu ţákŧ těchto škol. Mezi jednotlivými školami, tvořícími výzkumný vzorek, jsou také značné rozdíly s ohledem na délku praxe v oblasti vyuţití/aplikace AAK do praxe/práce se ţáky s těţšími stupni mentální retardace. Jedná se o rozptyl od 2 do 12 let, přičemţ 28 ZŠ speciálních (tj. 36,9 %) vyuţívá prostředky AAK ke komunikačním a edukačním účelŧm cca 10 let, 20 škol (tj. 26,3 %) 12 let a více, 20 ZŠ speciálních (tj. 26,3 %) prostředky AAK aplikuje do praxe cca 5 let a 8 ZŠ speciálních (tj. 10,5 %) tyto prostředky vyuţívá cca 2 roky. (Pozn. V rámci zjišťování délky vyuţití AAK na jednotlivých ZŠ speciálních nebyla reflektována délka uţití systémŧ AAK versus délka existence daného školského zařízení). K výsledkŧm, jichţ bylo v rámci výzkumného šetření dosaţeno je třeba podotknout, ţe korespondují jednak s délkou vyuţití systémŧ AAK na území ČR, jakoţ i s aktuálními trendy ve speciální pedagogice, jakoţ i ve společnosti, tj. odstraňování komunikačních a informačních bariér ve vztahu k osobám se zdravotním postiţením (pozn. zejména v posledním desetiletí). Výzkumným šetřením byla mj. také sledována preference jednotlivých systémŧ AAK mezi ţáky ZŠ speciálních v ČR. Z analýzy získaných dat vyplývá, ţe nejvíce jedincŧ s mentálním postiţením, kteří navštěvují ZŠ speciální, komunikuje s podporou piktogramŧ a s vyuţitím metody globálního čtení. Tuto skutečnost uvedlo 72, tj. 94,7 % ze 76 respondentŧ, tj. pedagogŧ ZŠ speciálních tvořících výzkumný vzorek. Dále pak je v 68 případech (tj. 89,5 %) ke komunikaci vyuţíváno předmětŧ. Na 64 ZŠ speciálních (tj. 84,2 %) komunikace probíhá také s vyuţitím metody sociálního čtení, na 52 (tj. 68,4 %) je aplikován systém VOKS, na 48 (tj. 63,2 %) je vyuţíván Znak do řeči, na 32 (tj. 42,1 %) lze ke komunikaci na bázi AAK vyuţít u ţákŧ ZŠ speciálních také písma/četby, ve 20 případech (tj. 26,3 %) je preferován také Makaton, v 6 (tj. 7,9 %) ZŠ speciálních jsou vyuţívány také jiné komunikační prostředky na bázi AAK (tj. ve 2 zařízeních Baby Sings a ve 4 fotografie) a v 1 případě (tj. 1,3 %) probíhá komunikace na bázi AAK s podporou systému Bliss. (pozn. Výsledky tohoto výzkumu korespondují s výsledky výzkumu, jenţ byl prezentován Editou Beerovou v roce 2005 viz BEEROVÁ, E. Aktuální stav uţívání prostředkŧ alternativní a augmentativní komunikace Speciální pedagogika, 2005, roč. XV., č. 2. s ISSN ) Tab. 2: Vyuţití systémŧ AAK u ţákŧ ZŠ speciální Název systému AAK počet škol, na nichž je systém AAK využíván % vyjádření počtu škol, na nichž je systém AAK využíván Piktogramy 72 94,7 % systém Bliss 1 1,3 % systém VOKS 52 68,4 % písmo/četba 32 42,1 % sociální čtení 64 84,2 % Předměty 68 89,5 % Znak do řeči 48 63,2 % Makaton 20 26,3 % znakový jazyk 8 10,5 % jiné 6 7,9 % Volba vhodného systému AAK pro jedince s těţším stupněm mentálního postiţení představuje klíčový moment ve vytvoření funkční komunikace na bázi AAK mezi jedincem s mentálním postiţením a jeho uţším i širším komunikačním okolím. Nejpreferovanějším hlediskem pro výběr AAK systému je, jak vyplývá z odpovědí respondentŧ dotazníkového šetření, stávající verbální projev jedince s mentálním postiţením, jeho komunikační potenciál a intelektová úroveň. Ve výčtu hledisek zohledňovaných při výběru systému AAK následuje motorika horních končetin, celková úroveň motoriky, koordinace horních končetin, poté kvalita zraku a sluchu jedince/ţáka s těţším stupněm mentálního postiţení. Z dalších hledisek, jeţ byla v rámci výběru systému AAK respondenty zmíněna, jsou potřeby klienta a jeho rodiny. (pozn. Podrobný přehled jednotlivých hledisek pro volbu systému AAK viz tabulka č. 3)

182 Tab. 3 : Diagnostická hlediska pro volbu systému AAK u ţákŧ ZŠ speciální hledisko výběru systému AAK celková motorika dítěte motorika horních končetin s t u p e ň v l i v u v ý b ě r u p o č e t r e s p o n d e n t ŧ koordinace horních končetin verbální projev komunikační potenciál dítěte intelektová úroveň zrak sluch jiné Legenda: 1 = minimální vliv při výběru AAK (=5% 20 % podíl hlediska) 2 = podprŧměrný vliv při výběru AAK(=25 % 40 % podíl hlediska) 3 = střední vliv (=45 % 65 % podíl hlediska) 4 = středně vysoký vliv (=70 % 85 % podíl hlediska) 5 = maximální vliv (=90 % 100 % podíl hlediska) Na výběru vhodného komunikačního systému na bázi AAK participují pedago-gové ZŠ speciálních nejčastěji spolu s rodiči ţákŧ, tj. v 72 případech (94,7 %), ve 48 (63,2 %) případech pak konzultují výběr systému AAK s pracovníky speciálně pedagogických center (pozn. nejčastěji se jedná o pracovníky SPC pro ţáky s mentálním postiţením a SPC pro ţáky s poruchami autistického spektra), dále pak s logopedy pŧsobícími v ZŠ speciálních tuto skutečnost uvádí 32 (42,1 %) respon-dentŧ. 24 (tj. 31,6 %) ZŠ speciálních pak při výběru systému AAK dále spolupracuje s klinickým logopedem. Dílčí konzultace spojené s výběrem systému AAK jsou ve 24 případech (tj. 31,6 %) poskytovány pracovníky Centra pro alternativní a augmentativní komunikaci Praha. 8 (tj. 10,5 %) pracovníkŧ ZŠ speciálních tvořících výzkumný vzorek uvádí, ţe volbu systému AAK s nikým nekonzultuje a spoléhá se v dané oblasti výhradně na erudici pracovníkŧ školy. Výzkumné šetření také sledovalo, zda je pedagogŧm ZŠ speciálních, s ohledem na znění Vyhlášky č. 116/2011 Sb., o poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních, poskytována metodická pomoc při aplikaci AAK do edukačního procesu ţákŧ s těţšími stupni mentálního postiţení, a to ze strany speciálně pedagogických center pro ţáky s mentálním postiţením (ale speciálně pedagogických center pro ţáky s poruchami autistického spektra či kombinovanými vadami). V tomto ohledu byla mapována spokojenost pracovníkŧ ZŠ speciálních v ČR s kvalitou poskytované podpory. 8 respondentŧ (tj. 10,5 %) odpovědělo, ţe se s metodickým vedením a podporou při zavádění systémŧ AAK do edukačního procesu ţákŧ ZŠ speciálních nesetkávají; pracovníci 4 ZŠ speciálních (5,3 %) uvedli, ţe se s metodickou podporou nesetkávají, protoţe ji nepoţadují a 64 respondentŧ (tj. 84,2 %) uvádí, ţe se s metodickým vedením v oblasti uţití AAK ze strany speciálně pedagogického centra (dále pouze SPC) setkávají, přičemţ 100% je se sluţbami SPC spokojeno 12 respondentŧ, na 75%, 8 respondentŧ, na 50 % 28 respondentŧ, na 25 % 12 respondentŧ a nespokojen není ţádný z pracovníkŧ subjektŧ participujících na realizaci výzkumného šetření. V rámci optimalizace vyuţitelnosti systémŧ AAK do praxe ZŠ speciálních byly mapovány také překáţky, s nimiţ se pedagogové ZŠ speciálních aktuálně setkávají. Ve 48 případech (63,2 %) respondenti uvádějí omezenou vyuţitelnost systémŧ AAK, resp. vyuţití a vyuţitelnost AAK pouze ve školním prostředí. 32 respondentŧ (tj. 42,1 %) poukazuje na nedostatečné materiální zázemí pro vyuţití AAK, 24 respondentŧ (tj. 31,6 %) není

183 spokojeno s nabídkou materiálŧ na bázi AAK, jeţ lze v rámci edukace ţákŧ ZŠ speciální pouţít. 20 respondentŧ (tj. 26,3 %) upozorňuje v dané oblasti na nedostatek proškolených pedagogŧ, 20 ze 76 respondentŧ (tj. 26,3 %) poukazuje na nezájem rodičŧ ţákŧ s mentálním postiţením o komunikaci/edukaci na bázi AAK a 20 respondentŧ (tj. 26,3 %) není spokojeno s metodickou podporou ze strany SPC. 1 respondent (tj. 1,3 %) uvedl, ţe povaţuje za nedostatečnou aktuální nabídku školení v oblasti AAK a 1 pedagogický pracovník (tj. 1,3 %) neidentifikoval ţádné překáţky, jeţ by omezovaly vyuţití AAK v praxi ZŠ speciální. Na tvrzení 20 respondentŧ (tj. 26,3 %), kteří upozorňují na nedostatek proškolených pedagogŧ v oblasti AAK, je nutné reflektovat protiargumentem, resp. faktem, jenţ uvádí 44 ze 76 respondentŧ (tj. 57,9 %), a to ţe pedagogové ZŠ speciálních se účastní školení/doškolování v oblasti AAK pouze v omezené míře, přičemţ 32 ze 76 respondentŧ (tj. 42,1 %) se dalšího vzdělávání v dané oblasti neúčastní. Lze tedy konstatovat, ţe zvýšená aktivita ze strany speciálních pedagogŧ ZŠ speciálních v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníkŧ v oblasti AAK, by mohla významně přispět k optimalizaci uţití AAK na těchto typech škol. Z odpovědí respondentŧ také vyplývá, ţe pokud se dalšího vzdělávání/doškolování v oblasti AAK účastní, pak toto vzdělávání nejčastěji probíhá pod záštitou Institutu pedagogicko-psychologického poradenství ČR, dále pak APLA Praha, CAAK Praha, NIDV a prostřednictvím některých SPC pro ţáky s mentálním postiţením. Výstupy výzkumného šetření také informují o tom, ţe v rámci optimalizace komunikačního potenciálu jedincŧ s těţšími formami mentální retardace je na ZŠ speciálních v ČR mj. vyuţíváno také počítačŧ (tj. na 60 ZŠ speciálních = 78,9 % výzkumného vzorku), komunikačních tabulek (tj. na 56 ZŠ speciálních = 73,7 % výzkumného vzorku), ve 24 případech (tj. 31,6%) je ke komunikaci na bázi AAK vyuţíváno komunikátorŧ, na 12 ZŠ speciálních (tj. 15,8 %) jsou za účelem komunikace na bázi AAK vytvořeny komunikační palety, v 8 případech (14,3 %) disponují ţáci ZŠ speciálních komunikačními knihami/deníky, na 1 ZŠ speciální (tj. 1,3 %) pak k podpoře komunikačních kompetencí ţákŧ vyuţívají fotoalbum, na 1 (tj. 1.3 %) mají za tímto účelem vytvořenu komunikační nástěnku a na 1 (tj. 1,3 %) pak pracují s blíţe nespecifikovaným metodickým materiálem. Speciální software slouţící k implementaci AAK do praxe ZŠ škol speciálních, tj. software slouţící ke tvorbě komunikačních tabulek, nácviku práce s komunikačními symboly atp. je vyuţíván na 28 (tj. 36,9 %) školách tvořících výzkumný vzorek. Ze speciálního software se jedná o programy Boardmaker, SymWriter, Altík a Méďa. (pozn. Podrobnější informace lze k tomuto tématu získat v publikaci ZIKL, P. a kol. Vuţití ICT u dětí se speciálními potřebami. Praha: Grada, ISBN ) Pokusíme-li se vymezit vliv systémŧ AAK na rozvoj osobnosti dětí s těţšími stupni mentálního postiţení, tj. ţákŧ ZŠ speciálních, pak z výzkumu vyplývá, ţe největší význam je AAK přikládán v oblasti rozvoje sociálních kompetencí uţivatelŧ AAK, dále kognitivních schopností a nejmenší pak oblasti rozvoje expresivní sloţky řeči. V oblasti sociálních kompetencí je významnost podílu AAK na jejich rozvoji připisována 24 respondenty v 50 %, 24 respondenty ve 100 %, 20 respondenty v 25 % a 8 respondenty v 75 %. Rozvoj kognitivních schopností jedince úzce souvisí s rozvojem řeči a s moţnostmi jeho expanze do okolního prostředí a aktivní participace na edukačních aktivitách. Podle 32 respondentŧ má AAK na rozvoji kognitivních schopností jedince s mentální retardací 50% podíl, podle 28 má 75% podíl, dle 12 respondentŧ pak 25% podíl, dle 4 respondentŧ pak 0% podíl a dle ţádného pak 100% podíl. Dle poznatkŧ získaných z odborné literatury je expresivní sloţka řeči s podporou systémŧ AAK rozvíjena zejména v těch případech, je-li AAK vyuţíváno ve smyslu augmentativní (podpŧrné, rozšiřující komunikace). Podle názoru 36 respondentŧ se AAK na rozvoji expresivní sloţky řeči podílí maximálně ve 25%, podle 28 dokonce v 50 %, dle 8 v 75 %, dle 4 ve 100 % a dle ţádného v 0 %. V kontextu rozvoje dílčích kompetencí ţákŧ ZŠ speciálních je ve vztahu k vyuţití systémŧ AAK mapováno jejich vyuţití v rámci dílčích vzdělávacích oblastí. 75 respondentŧ (tj. 98,7 %) uvádí, ţe AAK v ZŠ speciální vyuţívají ve všech vzdělávacích oblastech rovnocenně. 1 respondent (tj. 1,3 %) pak poukazuje na fakt, ţe AAK je v prostředí dané ZŠ speciální vyuţíváno zejména v rámci rozumové a smyslové výchovy. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, význam vyuţití AAK pro ţáky ZŠ speciálních lze spatřovat zejména v oblasti komunikace, ale i vzdělávání a integrace. Názory speciálních pedagogŧ na vliv AAK na dílčí oblasti, jeţ významně souvisí s procesem socializace dětí s mentálním postiţením jsou uvedeny níţe v tabulce.

184 Tab. 4: Přehled zhodnocení významu AAK pro dílčí oblasti socializace ţákŧ ZŠ speciálních stupeň významu vyuţití AAK pro danou oblast (1 = nejniţší význam oblast socializace 5 = maximální význam) počet respondentŧ (%) 1 4 (5,3 %) 2 8 (10,5 %) komunikace 3 4 (5,3 %) 4 12 (15,7%) 5 48 (63,2%) 1 8 (10,5%) 2 0 (0%) vzdělávání 3 12 (15,7%) 4 28 (36,9%) 5 28 (36,9%) 1 4 (5,3%) 2 4 (5,3%) integrace 3 36 (47,4%) 4 20 (26,3%) 5 12 (15,7%) 3 Závěr Závěrem lze konstatovat, ţe metody a prostředky AAK v současné době jiţ nalezly své nezastupitelné místo v oblasti komunikace, edukace, ale i socializace/integrace jedincŧ s těţšími stupni mentální retardace a se současně těţce narušenou expresivní sloţkou řeči. Současně je však třeba podotknout, ţe v rámci kvality vyuţití AAK existují mezi jednotlivými ZŠ speciálními v ČR značné rozdíly. V zájmu zkvalitňování vyuţití AAK v edukačním procesu ţákŧ s těţšími stupni mentální retardace je třeba kontinuálně pokračovat zejména na zvyšování erudice pracovníkŧ ZŠ speciálních v oblasti vyuţití AAK a její implementace do edukačního procesu ţákŧ s těţšími stupni mentální retardace. Literatura BEEROVÁ, E. Aktuální stav uţívání prostředkŧ alternativní a augmentativní komunikace. Speciální pedagogika, 2005, roč. XV., č. 2. s ISSN BENDOVÁ, P., ZIKL, P. Dítě s mentálním postiţením ve škole. Praha: Grada, ISBN KERSNER, M., WRIGHT, J.A. Speech and Language Therapy. London: David Fulton Publishers, ISBN KRAHULCOVÁ, B. Role alternativní komunikace v integračním procesu zdravotně postiţených. In Sborník Integrace znamení doby. Praha: UK, ISBN LAUDOVÁ, L. Alternativní a augmentativní komunikace. In Česká logopedie Praha: Makropulos, 1994, s ISBN LAUDOVÁ, L. Alternativní a augmentativní komunikace. In ŠKODOVÁ, E., JEDLIČKA a kol. Klinická logopedie. Praha: Portál, 2003, s ISBN SKUTIL, M., ZIKL, P. Pedagogický a speciálně pedagogický slovník. Praha: Grada, ISBN VÁGNEROVÁ. M. Školní poradenská psychologie. Praha: Karolinum, ISBN ZIKL, P. a kol. Vuţití ICT u dětí se speciálními potřebami. Praha: Grada, ISBN Vyhláška č. 116/2011 Sb., o poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních.

185 PROBLEMATIKA EDUKACE OSOB S MENTÁLNÍM POSTIŢENÍM THE ISSUE OF EDUCATION OF PERSON WITH LEARNING DISABILITIES Mgr. Petra KŘÍŢKOVSKÁ Ústav speciálněpedagogických studií, Pedagogická fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci; Ţiţkovo nám.5, Olomouc, Abstrakt: Předkládaný příspěvek mapuje výsledky Specifické grantové soutěţe, která byla realizována na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v letech Téma příspěvku se orientuje do oblasti speciální pedagogiky konkrétně speciálněpedagogické andragogiky psychopedické. Celý příspěvek pojednává o problematice edukace dospělých osob s mentálním postiţením. Text nastiňuje moţnosti celoţivotního vzdělávání pro dospělé osoby s mentálním postiţením v České republice, jeho dostupnost a reálné podmínky. Na tuto problematiku bude nahlíţeno ze tří rozličných oblastí. První oblastí bude prezentace názorů k tomuto tématu ze strany pracovníků, kteří pracují s dospělými osobami s mentálním postiţením. Druhou oblast budou představovat názory zaměstnavatelů dospělých osob s mentálním postiţením a poslední část interpretuje názory samotných dospělých osob s mentálním postiţením. Abstract: Thispapersurveystheresultsofspecific grant competition, whichwasimplementedatthepedagogicalfacu ltyofpalacky University in Olomouc in Thepaperfocuses in the field of special education. Entire article deals with problems of education of adults with learning disabilities. The text outlines the opportunities for life long learning for adults with learning disabilities (availability and realterms) in the CzechRepublic. This issue will be analyzed from three different areas. Thefirst area willbe a presentationofviews on thissubject by the staff who work with adults with learning disabilities. The second area will represent the views of employers of adults with learning disabilities and the final section interprets the opinions themselves,adults with learning disabilities. Klíčová slova:edukace; celoţivotní vzdělávání; člověk s mentálním postiţením Keywords: education; lifelonglearning; adultwithlearningdisabilities 1 Úvod Předkládaný příspěvek se tematicky spadá do oblasti práce s dospělými osobami s mentálním postiţením, tedy speciálněpedagogické andragogiky. Speciálněpedagogickou andragogiku (dále jen SPANDR) mŧţeme chápat jako poměrně novou oblast, kam speciální pedagogika rozšiřuje své profesní kompetence. Zavedení tohoto vědního oboru logicky souvisí se stárnutím populace (a tedy i osob se zdravotním postiţením) s prodluţujícím se věkem a stále se zdokonalující lékařskou péčí. Na základě výše uvedených faktorŧ logicky vyvstala otázka, jaké metody a formy práce jsou adekvátní z hlediska práce, podpory těchto osob. Rovněţ vznikla potřeba zaškolení a vzdělávání kvalifikovaných odborníkŧ, kompetentních pro tuto profesi. Na základě práce s dospělými osobami s mentálním postiţením je potřebadŧsledně rozlišovat rozdíl mezi termíny výchova a vzdělávání. Z etického hlediska dospělého nevychováváme, ale nutně podporujeme samostatnost z hlediska jeho dalšího vzdělávání. Ovšem v některých aspektech se výchova částečně do vzdělávání prolíná. 2 Teoretické zakotvení výzkumu V České republice došlo k zavedení pojmu Andragogika po roce 1989 rozhodnutím akreditační komise Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy. Od té doby zaznamenáváme mimo rozvoje oboru jako takového také vznik nových studijních oborŧ na vysokých školách a univerzitách, které jsou zaměřeny právě na oblast vzdělávání dospělých, na andragogiku. (Beneš, 2003) Pojmem andragogika máme dle Beneše (2003, str. 13) na mysli: - vědní obor v systému věd o výchově a vyučování, zaměřený na veškeré aspekty vzdělávání a učení se dospělých; - studijní obor v programu pedagogických věd, slouţící k přípravě budoucích odborníkŧ v oblasti vzdělávání dospělých.

186 Pojem andragogika je sloţeninou řeckých slov anér, andros = muţ, dospělý a agein = vedení. Samotný pojem vznikl podstatně dříve, neţ první organizované formy vzdělávání dospělých. Pravděpodobně poprvé jej pouţil německý vysokoškolský učitel Kapp roku Kappovou snahou bylo odlišit pedagogiku (v jejím tehdejším slova smyslu) a vzdělávání dospělých, které má jiné cíle a východiska. Z andragogického hlediska je podstatné, ţe se člověk něco naučil, kdyţ zná a umí něco, co dříve neznal a neuměl. Učení ale není totoţné se ţivotem, nepřetrţité učení ve smyslu změny chování, jednání, schopností a dovedností by mohlo vést k destabilizaci jak člověka, tak společnost. Některé ţivotní situace ovšem bez učení nejsou zvládnutelné. To platí jak pro kritické ţivotní situace, tak pro všední, kaţdodenní ţivot a situace. Někdy je při tomto učení nutná podpora, kterou nabízejí výchovné a vzdělávací instituce. (Beneš, 2003) Vzdělávání a učení dospělých probíhá na rŧzných místech, čímţ se zásadně liší od školství, konkrétně se mŧţe jednat o tyto: - školské organizace, - trţně a komerčně zaloţené organizace, - svépomocná a alternativní hnutí /jako součást trávení volného času, kulturního ţivota, pŧsobené médií apod.). Výchova a vzdělávání nejsou jednorázovou záleţitostí, omezenou jen školní na docházku v dětství a dospívání. Oba procesy probíhají v prŧběhu celého ţivota. Dá se říci, ţe sám ţivot je jedním nepřetrţitým procesem učení s tím, ţe kaţdý člověk potřebuje specifické podmínky, aby se mohl dále vzdělávat. A to jak ve své profesi, tak všeobecně. (Muţík, 2004) V systému výchovy a vzdělávání se stále více prosazují přístupy odráţející fáze rozvoje jedince od dětství aţ do postproduktivního věku. Vychází se především z hlavních činností, které jsou typické pro jednotlivé fáze lidského ţivota (hra, profesní příprava ). (Muţík, 2004) SPANDR chápeme jako část psychopedie, která se zabývá dospělými osobami s mentální retardací či jinou duševní poruchou (či jinou psychopedicky akceptovatelnou příčinou znevýhodnění) a jejich výchovou, vzděláváním (rozvojem jejich lidského potenciálu) a vedením dospělé populace k udrţení ţádoucího společenského postavení či dosaţení ţádoucí společenské změny. (Müller, 2006, s. 9) S moderní společnosti rovněţ souvisí rychlý, pestrý a prakticky nepřetrţitý přísun informací. Po kaţdém z nás je vyţadován maximální výkon, výborné znalosti nejen z profesní oblasti. Tytéţ faktory se v rŧzné míře projevují v rámci moderní speciální pedagogiky. Proces stárnutí obecně nelze chápat pouze jako intervenci v medicínské oblasti (byť je v tomto období ţivota dŧleţitá), ale tento proces se promítá i do oblasti etické, sociální, speciálněpedagogické, andragogické, politické.švarcová (2011) doplňuje, ţe systém celoţivotního vzdělávání je v současné době v procesu řešení. Neboť pro skupinu ţákŧ s těţkým mentálním postiţením, kteří opouští po 20. roce věku školní docházku, nemají moţnost dalších návazných aktivit. Dospělý člověk s mentálním postiţením prochází stejnými ţivotními fázemi jako člověk bez postiţení. Involuční změny, které nastupují, se sice mohou projevovat dříve a rovněţ mohou být umocněny projevem postiţení jako takového. Uvedené změny je třeba respektovat z hlediska podpory, vedení metod a technik práce s dospělým člověkem s mentálním postiţením.definování dospělosti z pohledu SPANDR je obtíţné jak v teoretické, tak praktické rovině. Beneš (in Šiška, 2005) uvádí, ţe dospělý je člověk tehdy, kdy se jeho sociální role se dají charakterizovat statusem dospělého a zároveň ukončil vzdělávací dráhu ve formálním vzdělávacím systému. Výše uvedenou definici dospělosti nelze aplikovat na současnou populaci dospělých osob s mentálním postiţením v české republice, neboť ne všechny osoby naplňují kritéria tohoto pojetí. Máme na mysli ty osoby (a jejich zastoupení v populaci je poměrně obsáhlé), které byly v mládí zbaveny povinnosti docházet do školy a v jejich dospělém věku se neobjevila snaha (ze strany rodičŧ, opatrovníkŧ, pracovníkŧ či jejich vlastní), aby dřívější rozhodnutí bylo reevidováno. Z hlediska dospělosti osob s mentálním postiţením hovoříme o aspektu celoţivotního učení. Osoby s mentálním postiţením, které absolvovaly povinné vzdělávání, se ocitají na otevřeném trhu práce v poměrně nevýhodně pozici. Zaměstnavatel v současné době poţaduje co nejvyšší pracovní kompetence, předpoklady a nasazení pro práci. U osob s mentálním postiţením se dostává do popředí především třetí oblast a to elán, nadšení pro práci.šiška (2005, s. 47) upozorňuje na skutečnost, ţe je daleko efektivnější seznámit a prakticky vybavovat osoby s mentálním postiţením na ţivotní styl, který není determinován vizí víceméně stálého pracovního místa. Spíše je nutné zaměřit se na vyrovnání se s některými ţivotními obtíţemi. Z hlediska speciálněpedagogické andragogiky psychopedické vymezuje (Müller, 2005) tři teoretické roviny s ohledem na vzdělávání: výchovně vzdělávací oblast (kam řadí večerní školy, kurzy a také individuální doučování), pracovní oblast (zaměstnání na otevřeném a chráněném trhu práce, přechodné pracovní programy, denní stacionáře a denní centra),

187 sociální oblast (chráněné bydlení, podporované bydlení, osobní asistence, komunitní sluţby, domovy pro osoby se zdravotním postiţením, denní centra). Nejzávaţnější je situace u osob s těţším mentálním postiţením. Pokud neabsolvovaly základní vzdělání, prak-ticky nemají šanci se na otevřeném trhu práce uplatnit. Finance jim pokrývají sociální příspěvky od státu. Tato skutečnost je pro stát více nákladnější, neţ kdyby vytvářel efektivní pracovní místa. Otázkou zŧstává i nadále cílové zaměření chráněných dílen, tedy zda by nebylo ekonomičtější profilování chráněných dílen do kon-krétních oblastí. 3 Popis empirické části Sběr dat se uskutečnil na území České republiky, konkrétně v rámci Moravskoslezského kraje a Olomouckého kraje. Empirického šetření se zúčastnily 3 skupiny respondentŧ: pracovníci zařízení (státních i soukromých), kteří pracují s osobami s mentálním postiţením, zaměstnavatelé dospělých osob s mentálním postiţením a samotné dospělé osoby s mentálním postiţením. U skupiny pracovníkŧ zařízení a u zaměstnavatelŧ byla pouţita výzkumná metoda dotazník a dospělé osoby s mentálním postiţením poskytly informace prostřednictvím Q-metodologie. Pro tento příspěvek byly vybrány pouze některé odpovědi od účastníkŧ výzkumného šetření. 3.1Pracovníci zařízení v Moravskoslezském kraji a Olomouckém kraji Dotazníkové šetření bylo realizováno na území Moravskoslezského kraje a Olomouckého kraje (v šetření dále jen MSK, OLK). Dotazník obsahoval jak uzavřené, tak otevřené poloţky, u některých otázek jsme byli nuceni zavést kategorii jiná odpověď. Z kaţdého zařízení jsme získali pro spolupráci 2 pracovníky, kteří nám poskytli informace pro výzkumné šetření. Celkem jsme získali 10 vyplněných dotazníkŧ z Moravskoslezského kraje a 10 vyplněných dotazníkŧ z Olomouckého kraje. Respondenty jsme kontaktovali prostřednictvím elektronické pošty. Dotazníky jsme posléze distribuovali přímo v zařízení konkrétním pracovníkŧm, kteří se dobrovolně výzkumu účastnili. Dotazník obsahoval 14 poloţek. 3.2 Zaměstnavatelé v Moravskoslezském kraji a Olomouckém kraji Dotazníkové šetření bylo realizováno na území Moravskoslezského kraje a Olomouckého kraje. Dotazník obsahoval jak uzavřené, tak otevřené poloţky, u některých otázek jsme byli nuceni zavést kategorii jiná odpověď. Z kaţdého kraje jsme získali pro spolupráci 10 zaměstnavatelŧ osob s vrozeným mentálním postiţením. Respondenty jsme kontaktovali prostřednictvím elektronické pošty a pomocí zařízení sociálních sluţeb/ neziskové organizace. Dotazníky jsme distribuovali zaměstnavatelŧm nebo jim je předalo zařízení sociálních sluţeb/nezisková organizace. Dotazník obsahoval 14 poloţek. 3.3 Dospělé osob s mentálním postiţením v Moravskoslezském a Olomouckém kraji Q-metodologie se zúčastnily dospělé osoby s mentálním postiţením. Prostřednictvím této metody vyjadřovaly svŧj postoj k procesu vzdělávání. Punch (2008) řadí Q-metodologii mezi specializovanější kvantitativní výzkumné strategie. Q-metodologie podle Chrásky (2007) je název pro skupinu psychometrických a statistických procedur, jejím tvŧrcem je William Stephenson. Podstatou této metodu je skutečnost, ţe se osobám předkládá balíček karet (Q-typy) a ty mají třídit podle určitého kritéria. (Chráska, 2007) Protoţe se v rámci této výzkumné metody vyuţívají Q-typy, bylo třeba zprostředkovat respondentŧm prvotní kontakt s těmito kartami. Prvotním záměrem bylo pouţít karty (s Q- typy, a karty vyjadřující míru souhlasu) ve vzdělávácích, volnočasových či zájmových aktivitách v příslušném zařízení a posléze je aplikovat ve vlastním výzkumu. Bohuţel, tento postup se neosvědčil. Některé osoby si dostatečně neosvojily tento postup a podpŧrné karty s příslušným výrazem obličeje celkově rušily společnou aktivitu. Proto karty nebyly ve vlastním výzkumném šetření pouţity. Q- typy byly celkem rozděleny do třech kategorií: kritéria práce, kritéria motivace, kritéria osobní. Pro kaţdou oblast bylo vytvořeno 60 Q-typŧ, tedy celkem 180 výrokŧ. Všech 60 nebylo pouţito v ţádné kategorii, těchto 60 Q-typŧ pro nás představovalo jakýsi soubor, ze kterého jsme vybírali jednotlivé výroky, které byly přizpŧsobeny potřebám daného respondenta. V kategorii: kritéria práce bylo vybráno 19 Q-typŧ, v kategorii: kritéria motivace bylo vybráno 16 Q-typŧ a v kategorii: kritéria osobní 20 Q-typŧ. Míru souhlasu (dŧleţitosti) pro daného respondenta jsme hodnotili prostřednictvím přikládání subjektivního významu jednotlivým výrokŧm. Ty jsme na tom základě třídili do třech oblastí: souhlasím málo (první sloupec), souhlasím středně (druhý sloupec), souhlasím hodně (třetí sloupec). Toto pořadí je zachováno i při grafickém znázornění rozdělení jednotlivých karet u respondentŧ. Informace jsme získali od 5 respondentŧ v Moravskoslezském kraji a 5 respondentŧ v kraji Olomouckém.

188 4 Výsledky šetření Na tomto místě budeme postupně popisovat zjištěné informace. Nejprve se zaměříme do oblasti pracovníkŧ zařízení (státních i nestátních), poté budeme interpretovat informace získané prostřednictvím výzkumné metody rozhovoru a jako poslední budou uvedeny informace, které poskytly dospělé osoby s mentálním postiţením. 4.1 Interpretace vybraných informací od pracovníkŧ zařízení (státních i nestátních) Otázka č. 1: Jak podle Vašeho názoru nahlíţí česká laická populace na vzdělávání dospělých osob s mentálním postiţením? Tab. 1: Moravskoslezský kraj O tuto oblast se vŧbec nezajímá. O vzdělávání se nezajímá, ale měla by se zajímat. Absolutní četnost Relativní četnost (%) Olomoucký kraj O tuto oblast se vŧbec nezajímá. O vzdělávání se nezajímá, ale měla by se zajímat. O vzdělávání se Absolutní četnost Relativní četnost (%) O vzdělávání se 0 0 zajímá. zajímá Jiná odpověď 0 0 Jiná odpověď 0 0 Σ10 Σ100 Σ10 Σ100 Graf k tabulce č. 1 V obou krajích převaţuje názor, ţe intaktní populace se o tuto oblast nezajímá. Dále se 2 respondenti z MSK a také 2 respondenti z OLK domnívají, ţe by se lidé bez postiţení mělo začít touto oblastí zabývat. Pouze jeden respondent z OLK uvedl, ţe se intaktní populace o vzdělávání zajímá. Otázka č. 2 Jaký postoj podle Vašeho názoru zaujímají odborníci ke vzdělávání dospělých osob s mentálním postiţením? Tab. 2: Moravskoslezský kraj Absolutní Relativní Olomoucký Absolutní četnost četnost (%) kraj četnost Vzdělávání 3 30 Vzdělávání 8 80 Relativní četnost (%)

189 podporují. podporují. Měli by Měli by 50 vzdělávání 5 vzdělávání 1 10 podporovat. podporovat. Vzdělávání Vzdělávání 0 0 nepodporují. nepodporují. 0 0 Jiná odpověď Jiná odpověď Σ10 Σ100 Σ10 Σ10 Graf k tabulce č. 2 V MSK uvedli tři respondenti, ţe odborníci podporují vzdělávání dospělých osob s mentálním postiţením. Pět respondentŧ zastává názor, ţe by vzdělávání dospělých osob s mentálním postiţením mělo být podporováno ze strany odborníkŧ. V OLK uvedlo 8 respondentŧ, ţe vzdělávání je ze strany odborníkŧ podporováno. V tomto kraji se objevila i jedna odpověď, kterou jsme zařadili do kategorie jiná odpověď. Je zde snaha se touto problematikou zabývat, bohuţel v praxi se to moc neprojevuje. Otázka č. 3: Co konkrétně (jaké aktivity) si Vy osobně představíte pod termínem celoţivotní vzdělávání? Tab. 3: Moravskoslezský kraj Absolutní četnost Relativní četnost (%) Pouze vzdělávání Pouze volnočasové aktivity. Vzdělávání a volnočasové aktivity. Jakoukoliv aktivizaci. Jiná odpověď Olomoucký kraj Pouze vzdělávání. Pouze volnočasové aktivity. Vzdělávání a volnočasové aktivity. Jakoukoliv aktivizaci. Absolutní četnost Relativní četnost (%) Jiná odpověď Σ 10 Σ100 Σ10 Σ100

190 Graf k tabulce č. 3 V MSK si nejvíce respondentŧ pod termínem celoţivotní vzdělávání představilo jakoukoliv aktivizaci člověka s mentálním postiţením. Volnočasové aktivity jako hlavní náplň celoţivotního vzdělávání povaţují 3 respon-denti. Pouze vzdělávání uvedli 2 respondenti. Odlišná je situace v OLK, kdy termín celoţivotní vzdělávání evokuje respondentŧm pouze vzdělávání. Vzdělávání a volnočasové aktivity povaţují za celoţivotní vzdělávání 3 respondenti. Odpovědi 2 respondentŧ byly zařazeny do kategorie jiná odpověď. Jeden respondent uvedl, ţe o celoţivotním vzdělávání neslyšel. Pro dalšího účastníka šetření je celoţivotní vzdělávání těţko uchopitelné v souvislosti s cílovou skupinou výzkumu. Všichni respondenti z této kategorie uvedli, ţe na svém pracovišti realizují vzdělávací aktivity. Při vytváření těchto aktivit vycházejí především ze zájmŧ dospělých osob s mentálním postiţením (tedy na základě informací získaných prostřednictvím jejich klientŧ). Dŧleţité je zmínit, ţe někteří pracovníci nepopsali zpŧsob, jakým si zjišťují oblast preference zájmŧ jejich klientely. Jako druhá nejčastější odpověď se objevilo vytváření vzdělávacích aktivit na základě metodiky zařízení. Jinak řečeno vzdělávací aktivity se odvíjejí od moţností jednotlivých organizací, jsou značně variabilní. 4.2 Interpretace vybraných informací od zaměstnavatelŧ Všichni oslovení zaměstnavatelé v obou krajích zaměstnávali osobu s mentálním postiţením. Rovněţ všichni zaměstnavatelé povaţují obecně za dŧleţité prŧběţné zvyšování kvalifikace u svých pracovníkŧ. V MSK 3 respondenti uvedli, ţe většina pracovníkŧ firmy byla proti přijetí dospělého člověka s mentálním postiţením. 1 respondent negativní postoj zastává i nyní. V OLK 6 respondentŧ přiznalo problematické začátky s ohledem na kontakt osoby s mentálním postiţením. U 2 respondentŧ přetrvává záporný postoj i nyní. Otázka č. 1: Z jakého konkrétního dŧvodu jste zaměstnali osobu s mentálním postiţením? Tab. 1: Moravskoslezský kraj Hledali jsme někoho na nenáročnou práci. Hledali jsme výpomoc na pár dní nebo jen s minimálním finančním ohodnocením. Cíleně jsme vytvořili pracovní místo pro osobu s MP. Absolutní četnost Relativní četnost (%) Olomoucký kraj Hledali jsme někoho na nenáročnou práci. Hledali jsme výpomoc na pár dní nebo jen s minimálním finančním ohodnocením. Cíleně jsme vytvořili pracovní místo pro osobu s MP. Absolutní četnost Relativní četnost (%)

191 Plní takto tzv. povinný podíl. Měli jsme zájem o danou problematiku. 0 0 Plní takto tzv. povinný podíl Měli jsme zájem 4 40 o danou 1 10 problematiku. Σ10 Σ100 Σ10 Σ100 Graf k tabulce č. 1 V MSK mělo nejvíce zaměstnavatelŧ zájem o danou problematiku, proto zaměstnali osobu s mentálním postiţením. Dalším dŧvodem byla inzerování práce na pár dní či s minimálním finančním ohodnocením. Pouze jeden respondent toho místo vytvořil cíleně. V OLK jako dŧvod zadání práce na pár dní nebo práce s minimálním finančním ohodnocením. Otázka č. 2 Jak vidíte zaměstnávání osob s MP do budoucna? Tab. 2: Moravskoslezský kraj Absolutní četnost Relativní četnost (%) Olomoucký kraj Absolutní četnost Aktuálně jsem Aktuálně jsem spokojen, spokojen, budoucnost budoucnost vidím 6 60 vidím v tomto v tomto ohledu ohledu pozitivně. pozitivně Určitě plánuji Určitě plánuju budoucí 2 20 budoucí 2 20 spolupráci. spolupráci. Budu muset. 0 0 Budu muset Nebudu o to Nebudu o to 1 10 usilovat. usilovat Spíše ne Spíše ne Σ10 Σ100 Σ10 Σ100 Relativní četnost (%)

192 Graf k tabulce č. 2 V MSK vidí 6 zaměstnavatelŧ pozitivní směr s ohledem na pokračování zaměstnávání osoby s mentálním postiţením. Pouze dva respondenti uvádějí negativní postoje k navázání pracovního poměru s člověkem s mentálním postiţením. Obdobná je i situace v OLK. Negativní tendence zaujali tři respondenti, z nichţ jeden uvedl, ţe bude muset v budoucnu opět zaměstnat osobu s mentálním postiţením. Otázka č. 3: Jakou práci vykonává osoba s mentálním postiţením? (Typ úvazku, pracovní doba, konkrétní činnost). Tab. 3: Moravskoslezský kraj Absolutní četnost Relativní četnost (%) Olomoucký kraj Absolutní četnost Úklidové práce Úklidové práce Pečovatelské Pečovatelské 1 10 práce. práce Práce v kuchyni Práce v kuchyni Kancelářské práce Kancelářské práce Drobná manuální Drobná 2 20 práce. manuální práce Typ práce Typ práce 1 10 neuveden. neuveden. 0 0 Σ10 Σ100 Σ10 Σ100 Relativní četnost (%)

193 Graf k tabulce č. 3 V MSK respondenti nejvíce uváděli úklidové práce, práce v kuchyni a kancelářské práce. Jeden z respondentŧ neuvedl konkrétní typ pracovní činnosti. Rovněţ v OLK převaţovaly úklidové práce. Ostatní zastoupení pracovních aktivit je po jedné odpovědi. Ve všech případech se jednalo o práci na zkrácený úvazek, pracovní doba se pohybovala v rozpětí 3 4 hodiny/ 3 dny v týdnu. Otázka č. 4:Myslíte si, ţe by osoba s mentálním postiţením byla/je přínosem pro Vaši firmu? Tab. 4: Moravskoslezský kraj Absolutní četnost Relativní četnost (%) Olomoucký kraj Absolutní četnost Ano, je Ano, je. 0 0 Ne. 0 0 Ne Nevidím ani 4 40 přínos, ani 7 7 nevýhodu. Nevidím ani přínos, ani nevýhodu. Vnímám ji stejně, jako zaměstnance bez postiţení Vnímám ji stejně, jako zaměstnance bez postiţení. Relativní četnost (%) 2 2 Σ10 Σ100 Σ10 Σ100

194 Graf k tabulce č. 4 V MSK převládají spíše pozitivní postoje z hlediska vnímání osoby s mentálním postiţením z pohledu zaměstnavatelŧ. 4 respondenti nevidí v tomto faktu ani přínos ani nevýhodu. V OLK 7 respondentŧ také zastává neutrální postoj vŧči osobám s mentálním postiţením. 2 respondenti uvedli, ţe člověka s mentálním postiţením vnímají stejně, jako zaměstnance bez postiţení. Otázka č. 5:Měl by si, dle Vašeho názoru, člověk s mentálním postiţením zvyšovat kvalifikaci? Tab. 5: Moravskoslezský kraj Absolutní četnost Relativní četnost (%) Olomoucký kraj Absolutní četnost Ano, měl. 0 0 Ano, měl. 0 0 Myslím, ţe neměl. 0 0 Myslím, ţe 2 20 neměl. Je dŧleţité, ţe zvládá Je dŧleţité, ţe 8 80 aktuální práci. zvládá aktuální Relativní četnost (%) práci. Jiná odpověď. 0 0 Jiná odpověď. 0 0 Σ10 Σ100 Σ10 Σ100

195 Graf k tabulce č. 5 V MSK si všech 10 respondentŧ myslí, ţe je dŧleţité, aby osoba s mentálním postiţením efektivně ovládala svou práci, neţ aby si zvyšovala kvalifikaci. Tento názor zastává 8 respondentŧ v OLK. Zde 1 zaměstnavatel přímo uvedl, ţe by si člověk s mentálním postiţením kvalifikaci zvyšovat neměl. 3.3Interpretace vybraných informací od dospělých osob s mentálním postiţením Zde interpretujeme názory všech 10 respondentŧ pro jednotlivé výroky v příslušné kategorii. Tab. 1: Kritéria práce Hodnocení respondentŧ x σ Pořadí V práci se učím nové věci ,1 0, Znám svou pracovní dobu ,5 0, Dospělí lidé chodí do práce ,5 0, Má práce mě baví ,2 0, Do práce chodím proto, abych si vydělal/a peníze ,9 0, Vím, jaké jsou mé pracovní povinnosti ,1 0, Je dŧleţité chodit do práce pravidelně ,2 0, Musím splnit to, co řekne nadřízený ,3 0,46 3. Je dŧleţité dělat svou práci dobře ,2 0, Kdyţ onemocním, musím se omluvit ,1 0, V práci je třeba dodrţovat určitá pravidla ,1 0, Do práce musím chodit včas , Musím dodrţovat mou pracovní dobu ,1 0, Dokáţu se sám/sama dopravit do práce ,8 0, Umím sám/sama telefonovat ,4 0, Nebojím se říct, kdyţ se mi něco nelíbí ,4 0, Musím plnit své povinnosti ,8 0, Chtěl/a bych si najít lepší práci ,7 0,46 16.

196 Význam: 1 souhlasím málo, 2 souhlasím středně, 3 souhlasím hodně. Z tabulky je patrné, ţe respondenti vyjadřují nejvyšší míru souhlasu s obecnými tvrzeními týkající se práce (plní pokyny nadřízeného, v práci je dŧleţitá pravidelná docházka). Ovšem tvrzení, kdy musí plnit své povinnosti je vnímáno jako středně aţ málo významné ze strany dospělých osob s mentálním postiţením. Osoby s mentálním postiţením se vnímají jako dospělí a potvrzují, ţe dospělí lidé chodí do práce, stejně jako jejich rodiče nebo pracovníci zařízení. Nutnost dodrţovat pravidla na pracovišti a s nimi související plnění povinností je naopak aţ ve střední aţ niţší hladině významnosti z hlediska respondentŧ. Tab. 2: Kritéria motivace Hodnocení respondentŧ x σ Pořadí V práci poznám nové lidi ,7 0, Moje práce mě baví ,1 0, V práci si najdu nové přátele ,9 0, V práci si vydělám peníze ,4 0, Nemám rád/a nudu ,1 0, Výplata (odměna za práci) je pro ,4 0, Ostatní si mě více váţí, kdyţ chodím do práce ,6 0, Díky vydělaným penězŧm si mŧţu koupit, co si přeju ,8 0, Kdyţ mám práci, cítím se být dospělá/ý ,9 0, Svou práci plním pečlivě ,1 0, V práci je to lepší neţ doma ,2 0,60 4. Rád/a plním pracovní úkoly ,1 0, Kdyţ se mi práce povede, rád/a slyším pochvalu ,1 0, Díky práci jsem víc samostaná/ý ,5 0,50 1. Rodiče a vychovatelé mě nutí, abych chodil do práce ,8 0, Význam: 1 souhlasím málo, 2 souhlasím středně, 3 souhlasím hodně. Nejvíce respondenti souhlasili s tvrzením, ţe díky práci se cítí být více samostatní. Pro všechny respondenty je dŧleţitý pravidelný finanční příjem z pracovní oblasti. Zajímavé je, ţe tvrzení, kdy se v práci cítí lépe neţ doma je umístěno na 4. pořadí. Respondenti přikládají nejméně významu postojŧm okolí v souvislosti s pravidelnou pracovní docházkou.

197 Tab. 3: Kritéria osobní Hodnocení respondentŧ x σ Pořadí Vţdy, kdyţ jdu do práce, hezky se upravím ,4 0,66 1. Je mi líto, kdyţ je víkend a já nemŧţu jít do práce , Do práce se těším ,1 0, Našla/našel jsem si v práci nové přátele ,8 0, Se svými spolupracovníky se potkávám i mimo práci ,1 0, V práci mě mají rádi ,1 0, V práci se cítím bezpečně ,9 0, Do práce chodím jen kvŧli tomu, ţe dostanu výplatu ,4 0, Vţdycky se těším na víkend, aţ nebudu muset do práce ,1 0, Nerad/Nerada kvŧli práci ráno vstávám ,3 0, Cítím se být dospělá/dospělý ,3 0, Mám radost, kdyţ se něco v práci udělá ,1 0, Bojím se chodit do práce ,5 0, Nebaví mě chodit do práce ,9 0, Nevycházím dobře se spolupracovníky v práci ,9 0, Bojím se, ţe o práci přijdu ,1 0, Pravidelně chození do práce mě unavuje , Nemusím pracovat, stát se o mě postará ,9 0, Chci pracovat aţ do dŧchodu ,9 0, V práci mě často něco naštve ,1 0, Význam: 1 souhlasím málo, 2 souhlasím středně, 3 souhlasím hodně. Respondenti nejvyšší význam přikládali úpravě zevnějšku před odchodem do práce. Rovněţ všichni z nich pouţívají speciální pracovní oděv. Prostřednictvím práce se cítí být více dospělými. Nejméně je pro ně dŧleţité tvrzení, ţe do práce chodí výlučně jen pro peníze, naopak upřednostňují i sociální kontakty na pracovišti. 5 Závěry Ze tří uvedených skupin respondentŧ nejvíce podporují celoţivotní vzdělávání pracovníci zařízení v obou krajích. Zaměstnavatelé ve většině případŧ zaměstnali jednu osobu s mentálním postiţením a to proto, ţe potřebovali pracovníka pro rutinní práci či práci s nízkým finančním ohodnocením. Zajímavé je, ţe i kdyţ jednotliví zaměstnavatelé vnímají osobu s mentálním postiţením jako běţného pracovníka, tak v jeho konkrétním případě neuvaţují o nutnosti zvyšování kvalifikace (přitom u ostatních pracovníkŧ bez postiţení je další vzdělávání a doplňování vzdělání vyţadováno). Z výsledkŧ Q-metodologie je patrné, ţe nalezení a získání pracovní pozice pozitivně ovlivňuje sebehodnocení osoby s mentálním postiţením, ale změny vztahŧ z hlediska intaktní populace (kam řadíme i rodinné příslušníky) patrny nejsou. Osoby s mentálním postiţením rovněţ upřednostňují sociální kontakty nad finančním profitem plynoucím se zaměstnaneckého poměru. Tyto nové sociální kontakty ale jsou

198 na úrovni běţných pracovních kontaktŧ, nikoliv přátelských vztahŧ. Osoby s mentálním postiţením jsou si vědomy povinností plynoucích z pozice pracovníka, ale plnění těchto povinností pro ně není tolik významné. 6 Diskuze Pŧvodním cílem výzkumného šetření realizovaného v rámci specifické grantové soutěţe bylo vytvoření příručky, kde měla být shrnuta data s ohledem na moţnosti zaměstnávání dospělých osob s mentálním postiţením, Stěţejní část příručky měla být věnována právě odpovědím získaným od dospělých osob s mentálním postiţením. Příručka měla být k dispozici zaměstnavatelŧm a pracovníkŧm zařízení pro tuto klientelu. Ovšem na základě informací zjištěných prostřednictvím empirického šetření jsme vytvořili soubor doporučení z hlediska podpory celoţivotního vzdělávání u dospělých osob s mentálním postiţením v Moravskoslezském kraji a Olomouckém kraji. Dalším záměrem je realizace výzkumu, (pro získání většího výzkumného souboru) který bude mapovat situaci ohledně celoţivotního vzdělávání/celoţivotního učení v rámci zbývajících krajŧ České republiky. Literatura BENEŠ, M. a kol. Idea vzdělávání v současné společnosti. Praha: Eurolex Bohemia, ISBN BENEŠ, M. (2003).Andragogika teoretické základy. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN MUŢÍK, J. Androdidaktika. Praha: ASPI, str. ISBN MÜLLER, O. (2006). Psychopedie andragogika. Olomouc: UP Olomouc. ISBN ŠIŠKA, J. (2005).Mimořádná dospělost. Praha: Karolinum. ISBN ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha:Portál, ISBN

199 HODNOTENIE ADAPTÍVNEHO SPRÁVANIA A ZISŤOVANIE MIERY PODPORY V RÁMCI DIAGNOSTIKY JEDNOTLIVCOV S MENTÁLNYM POSTIHNUTÍM EVALUATION OF ADAPTIVE BEHAVIOR AND DETERMINE THE EXTENT OF SUPPORT INTENSITY OF DIAGNOSTICS INDIVIDUALS WITH MENTAL DISABILITIES Alexandra Kastelová Pedagogická fakulta, Univerzita Komenského, Bratislava, Slovenská republika, Abstrakt: Autorka príspevku poukazuje na dôleţitosť hodnotenia adaptívneho správania jednotlivcov s mentálnym postihnutím v rámci komplexného prístupu k diagnostike týchto jednotlivcov. Adaptívne správanie je odrazom zvládania kaţdodenných činností jednotlivca s mentálnym postihnutím v rámci domáceho prostredia, školského prostredia, uţšieho a širšieho sociálneho prostredia a v neposlednom rade aj pracovného prostredia. Príspevok popisuje konkrétne škály a diagnostické nástroje, ktoré hodnotia úroveň adaptívneho správania a zisťujú potrebnú mieru podpory. Sú nimi: Adaptive Behavior Scale, Supports Intensity Scale, Vinelandské škály a Callier Asuza Scale. Tento príspevok je publikovaný v rámci projektu KEGA č. 118UK-4/2011 s názvom Pedagogika postihnutých a znevýhodnených raného a predškolského veku - nový systémový prvok špeciálnej pedagogiky v rovine teoreticko-koncepčnej a v rovine aplikačnej (nové študijné programy pregraduálneho a celoţivotného vzdelávania). Abstract: The author highlights the importance of assessment of adaptive behavior of individuals with mental disabilities in a comprehensive approach to the diagnosis of these individuals. Adaptive behavior is a reflection of coping with everyday activities of individuals with mental disabilities in the home environment, school environment, a greater and wider social environment and, finally, the working environment. This paper describes a range of specific diagnostic tools to assess the level of adaptive behavior and a need to support intensity. They are: Adaptive Behavior Scale, Supports Intensity Scale, Vineland Scale and Callier Asuza Scale. This paper is published in the project KEGA no. 118UK-4/2011 called Pedagogy of disabled and disadvantaged and early school age - a new element of the special education system in the plane of theoretical and conceptual level application (new undergraduate degree programs and lifelong learning). Kľúčové slová: diagnostika jednotlivcov s mentálnym postihnutím Diagnostic Adaptive Behavior Scale Supports Intensity Scale Vinelandské škály Callier Asuza Scale Key words: diagnosis of individuals with mental retardation Diagnostic Adaptive Behavior Scale Supports Intensity Scale Vineland Scale Scale Callier Asuza Pri mentálnej retardácií ide o postihnutie vývinu rozumových schopností, ktoré podmieňuje aj významné obmedzenie v adaptívnom správaní sa jednotlivca v jeho sociálnom prostredí. K diagnóze, ktorú stanovuje psychológ, nestačí iba slabý výkon v inteligenčných testoch, ale jednotlivec musí zlyhávať aj v plnení očakávaní vo svojom sociálnom prostredí. Stanovenie diagnózy mentálnej retardácie vychádza z celkového hodnotenia jednotlivca, pričom sa aplikuje niektorý z komplexných inteligenčných testov a posudzuje sa jeho adaptívne správanie. Komplexné vývinové škály predstavujú diagnostické nástroje pouţívané pre deti raného veku ako aj pre deti s ťaţšími stupňami mentálnej retardácie, pri ktorých sa realizuje aj kvalitatívne pozorovanie dieťaťa. Pri aplikácií komplexného inteligenčného testu treba prihliadať na problémy v pozornosti, väčšej unaviteľnosti a slabšej motivácii u detí s mentálnou retardáciou. Vhodnejšie sú preto testy, ktoré umoţňujú rýchle striedanie kratších úloh praktického a manipulačného charakteru. Dôleţité je vhodne motivovať dieťa pri vyšetrení, inak výsledok testu nie je objektívny. Pre vyšetrenie detí so závaţnejším postihnutím ako aj pre deti zle spolupracujúce sú vypracované alternatívne diagnostické prístupy. Medzi alternatívny prístup môţeme zaradiť transdisciplinárnu hernú diagnostiku, pri ktorej sa nepouţívajú ţiadne normy. Na diagnostickom procese sa zúčastňuje tím odborníkov psychológ, pediater, neurológ, špeciálny pedagóg, logopéd, sociálny pracovník, pričom dieťa je hodnotené na základe pozorovania voľnej a riadenej hry. Pri hodnotení sa vyuţívajú aj po-

200 sudzovacie škály. Dôleţitá je príprava hračiek ako aj schopnosť facilitátora vyvolať u dieťaťa diagnosticky významné podnety (napr. separácia od rodičov, aktívna pohybová hra, hra s inými deťmi). Medzi diagnostické oblasti pomocou hernej transdisciplinárnej diagnostiky patria (Krejčířová, 2001, in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová): dynamické aspekty myslenia a učenia (menej ako výkony dieťaťa), podnety u dieťaťa vyvolávajúce reakciu, motivácia, preferencia typu hry, ţiadanie o pomoc, organizácia riešenia problému, nadväzovanie sociálnych vzťahov, reakcie na emócie druhých ľudí, prejavy vlastných emócií, pouţívanie komunikácie pre sociálne účely, kladenie otázok, komunikácia verbálna aj neverbálna, schopnosť napodobenia, zvládanie náročných situácií, frustračná tolerancia, reakcie na zmeny, prispôsobivosť dieťaťa, spontánna úroveň aktivity, úroveň sebaobsluhy, správanie sa v skupine, posúdenie motoriky, a pod. U jednotlivcov s mentálnym postihnutím sa k organickému postihnutiu môţu pripájať aj problémy v správaní hyperaktivita, impulzivita, zníţená frustračná tolerancia, emočná labilita a dráţdivosť, pasivita a apatia. Tak isto bývajú prítomné aj stereotypné pohyby, ako dôsledok odlišného významu beţnej stimulácie, ktoré u detí s mentálnym postihnutím pretrvávajú aj po dojčenskom období, kde je ich výskyt beţný. Často sú tieto maladaptívne prejavy (autostimulačné stereotypie, agresívne prejavy, tendencie k sebapoškodzovaniu) reakciou na neprimeranú stimuláciu v beţnom prostredí dieťaťa (môţe byť nedostatočná, neadekvátna, zloţitá, nezrozumiteľná). Obvykle sa však pri adekvátnom vedení dajú tieto prejavy zmierniť, aţ utlmiť (Krejčířová, 2001, in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová). Günsburgova škála slúţi na posúdenie adaptívneho správania dieťaťa a jeho sociálnej kompetencie. Posudzuje štyri nasledujúce oblasti: samostatnosť/autonómia, komunikácia, sociálne prispôsobenie/socializácia a zamestnanie. Na základe výsledkov je moţné stanoviť individuálny učebný plán. Posúdenie funkčnej nezávislosti je vhodné u detí s ťaţkou mentálnou retardáciou ako aj u detí s viacnásobným postihnutím. Škály na posúdenie funkčnej nezávislosti sa zameriavajú na sebaobsluhu, telesnú čistotu, pohyb presuny, lokomóciu, komunikáciu, sociálne porozumenie. V jednotlivých oblastiach sa stanovuje miera pomoci k vykonaniu jednotlivých činností (napr. úplná závislosť aţ úplná nezávislosť) ( Krejčířová, 2001, in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová). 1 DIAGNOSTICKÁ ŠKÁLA ADAPTÍVNEHO SPRÁVANIA Diagnostická škála adaptívneho správania (Diagnostic Adaptive Behavioral Scale DABS) bola vytvorená americkou spoločnosťou AAIDD na komplexné a štandardizované hodnotenie adaptívneho správania jednotlivcov vo vekovom rozpätí od 4 do 21 rokov. DABS sa zameriava na získavanie precíznych diagnostických informácií a zistenie signifikantných obmedzení v adaptívnom správaní. Tieto obmedzenia sú jedným zo základných diagnostických kritérií mentálneho postihnutia. Adaptívne správanie pozostáva z pojmových, sociálnych a praktických schopností a zručností, ktorým sa jednotlivci učia v kaţdodennom ţivote. Diagnostika sa realizuje pomocou rozhovoru s respondentom, ktorý pozná diagnostikovaného jednotlivca veľmi dobre a pozoroval ho pri denných činnostiach posledných niekoľko mesiacov. Respondentom môţe byť rodič, člen rodiny, priateľ, učiteľ, spolupracovník, atď. Vyšetrenie pomocou škály DABS trvá pribliţne 1 hodinu. 2 ŠKÁLA NA ZISŤOVANIE MIERY PODPORY Škála na zisťovanie miery podpory (Supports Intensity Scale SIS) je merným nástrojom na hodnotenie praktických poţiadaviek podpory pre jednotlivcov s mentálnym postihnutím. Škála je dostupná v tlačenej ako aj elektronickej podobe (The SIS Electronic Scoring Program on CD-ROM) a pozostáva z 8 stranového Rozhovoru a Profilu formy podpory (Interview and Profile Form), ktorý hodnotí potrebu podpory v 82 oblastiach a z 128 stranového Uţívateľského manuálu (User s manual), zameraného na vysvetlenie administrácie škály. SIS bola vyvinutá desiatimi odborníkmi na mentálne postihnutie a meria poţiadavky podpory v 57 ţivotných aktivitách a v 28 oblastiach správania a lekárskej starostlivosti. Posudzovanie sa realizuje na základe rozhovoru s osobou, ktorá dobre pozná jednotlivca s mentálnym postihnutím alebo so samotnou osobou s mentálnym postihnutím. SIS sa zameriava na hodnotenie podporných potrieb v nasledujúcich oblastiach: ţitie v domácnosti, ţitie v spoločnosti, celoţivotné vzdelávanie, zamestnanie, zdravie a bezpečnosť, sociálne aktivity, právna ochrana. Škála skóruje kaţdú aktivitu na základe troch aspektov: frekvencie (napr. ţiadna, raz za mesiac), mnoţstva času (napr. ţiadny, menej ako 30 min.), typu podpory (napr. monitorovacia, verbálna). Výsledkom je stanovenie tzv. stupňa intenzity podpory (Support Intensity Level) na základe celkového indexu intenzity podpory, ktorým je štandardné skóre získané súčtom všetkých poloţiek testovaných škálou. Škála SIS nie je diagnostickým nástrojom na hodnotenie adaptívneho správania. Škály adaptívneho správania merajú zručnosti, pričom SIS meria mieru potrebnej podpory v 85 ţivotných aktivitách, oblastiach správania a lekárskej starostlivosti. V Tabuľke 1 je zobrazená ukáţka hodnotenia jednej z posudzovaných oblastí škály a v Tabuľke 2 kľúč na hodnotenie. Skóre získané v jednotlivých oblastiach sa prevádza na štandardné skóre a následne na celkové štandardné skóre. Na základe celkového štandardného skóre sa získava SIS index potrebnej podpory a určuje sa miera potrebnej podpory.

201 Tab. 1: Posudzovanie aktivít ţitia v domácnosti ČASŤ A: Aktivity ţivota v domácnosti Frekvencia Denný podporný čas Typ podpory Skóre Pouţívanie toalety Starostlivosť o oblečenie (pranie, ţehlenie) Príprava jedla X Jedenie Údrţba domácnosti X X a upratovanie Obliekanie Umývanie a osobná X hygiena Pouţívanie domácich spotrebičov Celkové skóre Aktivity ţitia v domácnosti Tab. 2: Kľúč k hodnoteniu FREKVENCIA: Ako často je potrebná podpora pre tieto aktivity? 0 = ţiadna alebo menej ako za mesiac 1 = najmenej raz za mesiac ale nie viac ako raz za týţdeň 2 = najmenej raz za týţdeň, ale nie kaţdý deň 3 = najmenej raz do dňa, ale nie častejšie ako za hodinu 4 = kaţdú hodinu alebo častejšie KĽÚČ K HODNOTENIU DENNÝ PODPORNÝ ČAS: Koľko času je potrebného pre realizáciu podpory počas typického dňa? 0 = ţiadny 1 = menej ako 30 min. 2 = 30 min ale menej ako 2 hod. 3 = 2 hod. ale menej ako 4 hod. 4 = 4 hod. a viac TYP PODPORY: Aký druh potreby je potrebný? 0 = ţiadna 1 = monitorovanie 2 = verbálne/pomocou gest podnecovanie 3 = čiastočná fyzická pomoc 4 = úplná fyzická pomoc 3 VINELANDSKÉ ŠKÁLY Pomocou Vinelandskej škály sociálnej zrelosti hodnotíme adaptívne správanie a funkčnú nezávislosť jednotlivcov (detí aj dospelých) s mentálnym postihnutím. Škála obsahuje poloţky v ôsmych oblastiach celková sebestačnosť, sebestačnosť v jedle, sebestačnosť v obliekaní, samostatnosť, zamestnanie, komunikácia, motorika, sociálne začlenenie. Poloţky sa hodnotia na základe výpovedí rodičov, pričom hodnotiť sa má beţné kaţdodenné správanie sa dieťaťa (Krejčířová, 2001 in Svoboda, Krejčířová, Vágnerová). Škála je rozdelená pre jednotlivé vekové obdobia od 3 do 9 rokov. Napríklad pre vekové obdobie 5 6 rokov obsahuje nasledujúce aktivity: uloţí sa sám na spanie, kúpe sa s pomocou, píše jednoduché slová, pouţíva nástroje alebo náradie, je príborom. Škála je štandardizovaná na naše podmienky. Vineland Adaptive Behavior Scales (VABS), druhá edícia Vineland-II je škálou na meranie osobnostného stupňa adaptívneho funkcionovania. Autormi škály sú Sara S. Sparrow, Domenic V. Cicchetti a David A. Balla. Škála sa zameriava na tri hlavné oblasti: komunikácia, kaţdodenné ţitie a socializácia. Táto štruktúra korešponduje s tromi hlavnými doménami adaptívneho správania stanovenými Americkou asociáciou pre intelektové a vývinové poruchy (AAIDD). Škála Vineland-II obsahuje ešte doménu motorických zručností a stanovuje tzv. index maladaptívneho správania na získanie obšírnejších informácií.

202 Tab. 3: Hlavné oblasti (domény) a podoblasti škály Vineland-II DOMÉNY A INDEX PODOBLASTI Komunikácia Zručnosti každodenného života Socializácia Motorika Index maladaptívneho správania Receptívna Expresívna Písomná Osobné Domáce Komunitné Interpersonálne vzťahy Hra a voľný čas Napodobňovanie Jemná Hrubá Vnútorné správanie Vonkajšie správanie Iné Škála VABS je pouţiteľná pri hodnotení fungovania jednotlivca pri kaţdodenných aktivitách. Cieľovou skupinou sú jednotlivci s mentálnym postihnutím, s viacnásobným postihnutím, ale aj jednotlivci s autizmom, Aspergerovým syndrómom a oneskorením vo vývine. Škála sa pouţíva aj na vytvorenie edukačného, rehabilitačného a liečebného programu alebo na monitorovanie progresu. Pod adaptívnym správaním rozumieme kaţdodenné zručnosti ţivota, ako napr. prechádzanie sa, rozprávanie, obliekanie, chodenie do školy, do práce, príprava jedla, upratovanie atď. Sú to zručnosti, ktorým sa jednotlivec učí v procese adaptácie na okolité prostredie. Hoci adaptívne správanie je z väčšej časti ovplyvnené vývinom, je moţné popísať adaptívne správanie jednotlivca ako vekovo-ekvivalentné skóre. Od 5-ročného dieťaťa budeme očakávať adaptívne správanie na úrovni jeho rovesníkov. Pomocou škály Vineland-II je moţné podporiť diagnostiku mentálneho postihnutia, autizmu a vývinových oneskorení, stanoviť rehabilitačný a intervenčný program, sledovať progres. Škála má dve verzie jednoduchšiu (The Interview Edition, Survey Form) a zloţitejšiu (The Interview Edition, Expanded Form). Verzie sa líšia v počte poloţiek a metód administrácie. Survey Form je jednoduchšou verziou a obsahovo je blízka staršej verzií VABS. Administruje sa pomocou polo štruktúrovaného rozhovoru s rodičom, alebo s osobou, ktorá sa o dieťa stará. Rozšírenejšia verzia (Expanded Form) obsahuje 577 poloţiek, z toho je 297 z jednoduchšej verzie. Táto verzia ponúka komplexnejšie hodnotenie adaptívneho správania a poskytuje systematickú bázu pre zostavenie individuálneho, rehabilitačného alebo liečebného programu. Môţe sa pouţívať samostatne alebo aj ako nadstavba pri pouţití jednoduchšej verzie pri zistení deficitov v adaptívnom správaní. 4 CALLIER ASUZA SCALE Škála Callier Azusa (Callier Azusa Scale, Scales for the Assessment of Communicative Abilities) bola špeciálne vyvinutá pre hluchoslepých jednotlivcov tímom odborníkov s dlhoročnými skúsenosťami s touto skupinou. Tieţ je vhodná na diagnostikovanie väčšiny jednotlivcov s ťaţkým mentálnym postihnutím a špeciálne pre jednotlivcov so senzorickým postihnutím, pretoţe obsahuje podškály so zameraním na vývin v oblasti zrakového, sluchového a taktilného vnímania. Hodnotenie sa realizuje prostredníctvom zámerného pozorovania počas dvoch týţdňov. Škála má dve modifikácie škálu G a škálu H. Škála Callier-Azusa G hodnotí celkový vývin hluchoslepých jednotlivcov alebo jednotlivcov s viacnásobným postihnutím ako aj s ťaţkým mentálnym postihnutím. Je zameraná na motorický vývin, percepciu, rečový vývin, socializáciu a zručnosti kaţdodenného ţivota (Callier Azusa Scale, 2010). Škála H je zameraná predovšetkým na komunikačné schopnosti, a to najmä znázorňovacie a symbolické schopnosti, receptívnu a zámernú komunikáciu, obojsmernú komunikácia reciprocitu. Skúma funkčné reakcie, pri ktorých sa uplatňujú rôzne metódy komunikácie (hmat, gestá, predmety, kresby, znaková reč a hovorová reč). Obsahuje formulár na vypracovanie vekovej ekvivalencie jednotlivých poloţiek. Obmedzením škály je náročnosť a dlhá časová potreba pri administrácií (Lopúchová, 2008).

203 LITERATÚRA BAJO, I.; VAŠEK, Š. Pedagogika mentálne postihnutých. Bratislava: Sapientia, s. ISBN Diagnostic Adaptive Behavior Scale [online] W3C [World Wide Web Consortium], User Interface Domain, 1 February 2010 [citované 1.februára 2010]. Dostupné na: JAKABČIC, I.; ANDREÁNSKA, V. K problematike psychologickej diagnostiky mentálnej retardácie. In: Efeta otvor sa. Diagnostika mentálne postihnutých jednotlivcov. Zborník zo 6.celoslovenského psychopedického seminára pri príleţitosti 100.výročia narodenia Vladimíra Predmerského, nestora špeciálnej pedagogiky na Slovensku. Martin: Osveta, s. ISBN PŘINOSILOVÁ, D. Diagnostika ve speciální pedagogice. Brno: Paido, s. ISBN SVOBODA, M.; KREJČÍŘOVÁ, D.; VÁGNEROVÁ, M. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, s. ISBN THOMPSON, J. R. et al. Supports Intensity Scale (Manual and 25 forms). Washington: American Association on Intellectual and Developmental Dsabilities, s. TICHÁ, E. Základy špeciálnopedagogickej diagnostiky. Bratislava: MABAG, s. ISBN TOMČÁNIOVÁ, B. Neštandardné diagnostické metódy pouţívané pri vyšetrovaní mentálne postihnutých detí v Detskom centre Výskumného ústavu detskej psychológie a patopsychológie v Bratislave. In: Efeta otvor sa. Diagnostika mentálne postihnutých jednotlivcov. Zborník zo 6.celoslovenského psychopedického seminára pri príleţitosti 100.výročia narodenia Vladimíra Predmerského, nestora špeciálnej pedagogiky na Slovensku. Martin: Osveta, s. ISBN VALENTA, M. Speciálněpedagogická diagnostika. In Renotiérová, M.; Ludíková, L. a kol. Speciální pedagogika. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. ISBN VANČOVÁ, A. Základy pedagogiky mentálne postihnutých. Bratislava: Sapientia, s. ISBN VAŠEK, Š. Špeciálnopedagogická diagnostika. 2. vydanie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelstvo, s.isbn VAŠEK, Š. Teoretické východiská v špeciálnopedagogickej diagnostike v pedagogike mentálne postihnutých. In Efeta otvor sa. Diagnostika mentálne postihnutých jednotlivcov. Zborník zo 6.celoslovenského psychopedického seminára pri príleţitosti 100.výročia narodenia Vladimíra Predmerského, nestora špeciálnej pedagogiky na Slovensku. Martin: Osveta, s. ISBN VAŠEK, Š. Špeciálnopedagogická diagnostika. 4.vydanie. Bratislava: Sapientia, ISBN Vineland Adaptive Behavior Scales, Second Edition (Vineland-II) [online] W3C [World Wide Web Consortium], User Interface Domain, 1 February 2010 [citované 1.februára 2010]. Dostupné na: ZELINKOVÁ, O. Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací program. Praha: Portál, s. ISBN X.

204 Problematika osob s psychosociálním ohroţením a narušením

205 ANALÝZA ÚROVNĚ POHYBOVÉ AKTIVITY DĚTÍ V DĚTSKÉM DOMOVĚ SE ŠKOLOU ANALYSIS OF PHYSICAL ACTIVITY OF CHILDREN IN CHILDREN S HOUSES WITH SCHOOL Mgr. Hana BEDNÁŘOVÁ Fakulta tělesné kultury, Univerzita Palackého v Olomouci, Třída Míru 115, Olomouc, Česká republika, Abstrakt: Cílem příspěvku je seznámit s částí výsledků výzkumného šetření, které proběhlo v dětských domovech se školou. Šetření bylo zaměřeno na analýzu úrovně pohybových aktivit dětí v těchto zařízeních. Pro tento příspěvek jsem zvolila porovnání dat získaných v Dětském domově se školou v Bystřici pod Hostýnem s výsledky dětí ţijících v rodině. Abstract: The aim of this paper is familiar with parts of the results of an investigation that took place in children's homes WITH school. The investigation was focused on the analysis of physical activity levels of children in these facilities. For this post I chose to compare data obtained in the Children's home with a school in Bystřice pod Hostýnem with the results of children living in the family. Klíčová slova: Dětský domov se školou, pohybová aktivita, pedometr, úroveň, týden. Keywords: Children's home with school, physical activity, pedometer, level, week. 1 Úvod V posledním desetiletí významně klesá zájem dětí a mládeţe o pohybovou aktivitu. Nedostatek pohybu pak zpŧsobuje vadné drţení těla, obezitu a je příčinou mnoha dalších onemocnění. Krom negativního vlivu na zdraví jedince, pŧsobí nedostatek pohybové aktivity i na jeho psychiku. V dětských domovech se školou je dodrţován denní a týdenní reţim, který do jisté míry ovlivňují vychovatelé jednotlivých výchovných skupin. Nabídku a obsah jednotlivých aktivit limitují také materiální a prostorové podmínky zařízení. Děti ţijící v rodinách pak mají větší moţnost volby, jakých volnočasových aktivit se budou účastnit. Z tohoto pohledu lze usuzovat, ţe jejich týdenní úroveň pohybových aktivit je mnohem vyšší, neţ dětí ţijících v dětských domovech se školou. Cílem výzkumného šetření tedy bylo zjistit úroveň pohybových aktivit dětí ţijících v dětském domově se školou a porovnat ji s výsledky dětí ţijících v rodinách. 2 Výzkumný záměr Záměr výzkumného šetření je orientován na problematiku pohybových aktivit dětí v dětských domovech se školou, kde mnoţství a druh pohybových aktivit často záleţí na vybavení zařízení, denním reţimu i na volbě vychovatelŧ a dětí. Denní reţim v zařízení je pevně stanoven, včetně náplně víkendových dnŧ. Reţim v zařízení se tedy zcela odlišuje od ţivota v běţné rodině. Cílem výzkumného šetření bylo zjištění úrovně pohybových aktivit chlapcŧ v Dětském domově se školou v Bystřici pod Hostýnem a následná komparace zjištěných výsledkŧ s daty získanými od chlapcŧ ţijících v běţném rodinném prostředí. V rámci výzkumného šetření byly poloţeny dvě výzkumné otázky: VO 1: Existují diference v úrovni pohybové aktivity chlapcŧ v Dětském domově se školou v Bystřici pod Hostýnem a chlapcŧ ţijících v rodinách? VO 2: Existují diference v úrovni pohybové aktivity chlapcŧ v Dětském domově se školou v Bystřici pod Hostýnem ve dnech školní docházky a ve víkendových dnech?

206 3 Charakteristiky výzkumného soboru Výzkumného šetření se zúčastnilo 25 chlapcŧ z Dětského domova se školou (DDŠ), základní školy a školní jídelny v Bystřici pod Hostýnem. Po zadání údajŧ do databáze a následném zpracovávání dat byly vyuţity záznamy od 21 chlapcŧ ve věku let (prŧměrný věk = 14, 2). Vyřazení proběhlo na základě neúplných nebo nesmyslných údajŧ. Tab. 1: Základní charakteristiky výzkumného souboru DDŠ Chlapci n= 21 M Běţná populace Chlapci n= 21 M Věk (roky) 14,2 14,5 Výška (cm) Hmotnost (kg) 63,2 69 Vysvětlivky: DDŠ dětský domov se školou; M prŧměr; n počet dětí Výzkumný soubor tvoří děti, které mají nařízenou ústavní nebo ochranou výchovu a pobývají tak v dětském domově se školou, který je určen všem dětem se sociálně patologickými projevy chování aţ do ukončení povinné základní školní docházky, coţ v některých případech mŧţe přesáhnout aţ dovršení 16 roku věku. Ve výše umístěné tabulce (Tabulka 1) uvádíme základní charakteristiky výzkumného souboru z hlediska věku, výšky a hmotnosti. Zároveň zde prezentujeme i základní charakteristiky skupiny chlapcŧ ţijících v rodinách (n = 21) ve věku let, jejichţ data byla získána v roce 2010, se kterou byly výsledky monitorování pohybové aktivity dětí z DDŠ komparovány. 4 Metodologie 4.1 Metody výzkumného šetření Pro zjištění úrovně ukazatele pohybových aktivit jsme zvolili monitorování pohybové aktivity dětí za pomoci pedometru (Yamax Digi-Walker SW-200), který jsme i přes jistá drobná omezení a kritické názory několika autorŧ (Busser et al., 1999; Fehling et al., 1999; Jakicic et al., 1999; Mc Murray et al., 1998) vyhodnotili jako nejjednodušší monitorovací prostředek s dostatečnou mírou validity a reliability (Le Maurier, Sidman & Corbin, 2003; Schneider, Crouter & Bassett, 2004; Lee & Loce, 2004; Yamanouchi, Shinozaki, & Chikada, 1995). Obr. 1: Pedometr Yamax Digiwalker SW-200

207 4.2 Metody zpracování empirických dat Pro kvantitativní analýzu dat jsme vyuţili software IBM SPSS 18.0 (Chicago, IL, USA). Ke komparaci prŧměrných hodnot krokŧ jsme pouţili Mann-Whnitney test pro dva nezávislé soubory. Pro posouzení velikosti efektu (Effect size) byl pouţit koeficient Cohenovo d (American Psychological Association, 2002). Koeficient d vypočteme z rovnice effect size hladinách p<0,05 a p<0,001.. Významnost rozdílŧ u Mann-Whitney testu jsme stanovili na 4.3 Postup při sběru empirických dat Výzkumné šetření proběhlo v prŧběhu roku 2010 ve spolupráci s Centrem kinantropologického výzkumu Fakulty tělesné kultury UP v Olomouci (CKV), kde pedometry seřídili, zapŧjčili a poté pomohli i s přenášením dat ze záznamových archŧ k monitorování pohybové aktivity dětí do počítačového systému. Zařízení jsme nejprve telefonicky kontaktovali a d