ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ

Transkript

1 První výsledky připravované publikace ČESKO, SVĚT NETUŠENÝCH MOŽNOSTÍ vznikající ve spolupráci s nezávislými autoritami Zdeněk Lhota, poslanec PS PČR

2 Vlastní texty po kliknutí na odkaz naleznete v závěru mého úvodu. Nejdříve si dovoluji uvést několik z mnoha důvodů, které mě přivedly k záměru přípravy dále rozpracované publikace. První důvod tak trochu souvisí přímo s mým jménem Lhota. Pro pochopení je třeba se vrátit do období středověké kolonizace. Na území Čech a Moravy tehdy vrcholilo zakládání nových osad místními obyvateli. Tito lidé měli povinnosti a práva vůči vrchnosti. Jejich povinnosti byly ale po určitou dobu založení obce pomíjeny (často 5 nebo 8 let). Tomuto období se říkalo lhóta, od čehož se těmto obcím později dostalo názvu Lhot a Lhotek. Obcí s tímto názvem a zrodem uvedených kořenů se na území České republiky nachází na 360! K jejich největšímu rozmachu došlo v období 13. století a jejich vznik probíhal zpravidla v méně pohostinných lokalitách proto ty lhóty. Pohostinnější lokality byly osídleny dříve. Ve snaze zajistit nové a lepší podmínky pro život, dělo se tak cestou úlev. Již středověký panovník, v případě 13. století Přemysl Otakar I., věděl, že ve snaze domácího rozkvětu se jedná o základy nejefektivnějšího, ale také eticky nejčistšího způsobu rozvoje. Je tedy otázkou, když tyto základy znal už středověký vladař, proč se jimi neřídíme dnes, a to tím spíše, že od tohoto zjištění uplynulo více než půl tisíce let?! Druhý důvod pro zpracování publikace je současný stav naší demokracie. Proto se vracím do roku 1918: Z rozvalin první světové války si Čechy a Morava spolu se Slovenskem (také díky svým vazbám na, v té době velmi svobodomyslné, USA) vydobývají právo na sebeurčení a samostatnost. Vzniká první republika a s ní i systém založený na demokratických principech. Ovšem na jak dlouho? Za období pouhých 20 let se pod vlivem expanzivní politiky nacionálně socialistického Německa, jinak také Lebensraum (boj o životní prostor spolu s přesvědčením rasové nadřazenosti), stáváme jeho protektorátem. V roce 1945 přichází osvobození, aby v zápětí, v roce 1948, byl jeden totalitní režim vystřídán druhým. Ze vzduchotěsného sevření Hitlerovským Německem se stáváme jen jakousi hříčkou sféry vlivu kompletně ovládanou komunistickým režimem (založen na nepřátelství, negaci a šíření třídní nenávisti, za kterým se neskrývá nic jiného, než strach o sebe samé), řízeným kdesi z Moskvy. Jedna z nejvyspělejších zemí světa, naše tehdejší první republika, se vydala cestou naprosté dehonestace a úpadku. Budeme-li počítat, kolik let jsme jen mohli žít ve svobodném státě?! Dnes jen těžko můžeme říct, kde jsme se měli demokratickému systému naučit a kdo vlastně ví, co by mělo být jeho obsahem? Důvod třetí. Co je lidstvo lidstvem, základním předpokladem rozkvětu společnosti vždy byl a bude maximální respekt k soukromému vlastnictví založený na dobrovolné směně, přirozené solidaritě, úctě k druhým a vážení si sebe samých. Vše v maximální nezávislosti na státním aparátu. V reálném světě je tomu tak, že když někomu násilně ukradnete byť jen deset korun, jedná se o čin v rozporu se zákonem. Když ale zvýšíte daň, jedná se o zákon. Když hrajete hru zvanou letadlo, jedná se činnost v rozporu se zákonem. Pokud však zmíníme například státní průběžný penzijní systém, děje se tak v zájmu obecného blaha. Kde tedy leží nějaká hranice? 2

3 Byla-li zmínka o přirozené solidaritě, je její plné přebírání státem jejím posilováním nebo naopak vytláčením?! V tomto smyslu je zajímavé se podívat na vývoj,,veřejných výdajů v zemích, které jsou považovány za vzor západní civilizace. Zatím co před první světovou válkou se pohybovaly okolo 8%, po jejím skončení jejich nárůst vzrost na 15%. Jestliže se tento stav mezi válkami pohyboval na přibližně stejné úrovni, tak po druhé světové válce vzrostl až na 50%. Jinými slovy, došlo k naprostému odtržení nákladů od výnosů. To znamená, že většina lidí postupně přestává vnímat tvorbu a úctu nových hodnot, a tím méně vlastní potřebu na efektivní způsob jejich využití. Vznikla celá řada nových aktivit, kde je veškeré úsilí, namísto tvorby, soustředěno pouze na získávání produktivity od druhých k sobě samým. Možná to může pro někoho představovat až zdrcující překvapení, a to tím spíše, že není téměř nikoho, kdo by cítil potřebu se podobným údajům věnovat. Nicméně, jedním z důsledků takového jednání je i změna rozložení kapacitních sil našeho obyvatelstva, kde plných 40% obyvatel se skládá z důchodců, nezaměstnaných a studentů. 13% je pak tvořeno státním sektorem jako je vojsko, úředníci atd. Jinými slovy lidí plně závislých na státu. Zatím co produktivní sféra včetně všech služeb je tvořena už jen ani ne 35% obyvatel. Zbytek tvoří děti. To všechno během posledních padesáti let. V rámci této struktury se svobodné obyvatelstvo změnilo v masu ovládaných ve prospěch hrstky, jež je ovládá. Začátek těchto změn byl zdůvodňován zájmem o lidi. To, co bylo činěno v zájmu stability, se naopak a stále více mění ve zdroj sílícího napětí. Nejen ve smyslu výdajů, ale i kumulace nových schodků veřejných rozpočtů jsou jen dílčím varováním, že takto nastavené poměry nemohou dlouhodobě fungovat a že stojíme na prahu nových problémů. Důvod čtvrtý. Něco jako poslední kapkou, tedy alespoň pro mne, se stala diskuze z poloviny roku Byla vedena na téma nebezpečí opětovného návratů komunistů a socialistů k moci. Většina diskutujících intelektuálů, ač reagovala převážně zdrženlivě, tak něco takového považovala za zcela nemožné. Vyznavači této nám tolik známé a nebezpečné ideologie tak zdrženlivý vůbec nebyli. Cest k tomu je prý mnoho, jednu z nich může otevřít například automobilová produkce. Tedy odvětví, které se i díky vládním politikám stalo nosnou páteří našeho průmyslu. Stačí prý malá recese, lidé vyjdou do ulic, a důvodů k návratu dřívější totalitní moci se prý najde víc než dost. Je to něco jako spoluvytvářet základy budoucího problému, aby se později někdo mohl tvářit, že je třeba nových a dalších vládních zásahů, kterými je třeba vytvořené problémy vyléčit. Ideologie, které si podmanily vše, co bylo možné ovládnout, jsme okusili na vlastní kůži. Právě proto, dost možná, že i na rozdíl od západní civilizace, bychom měli být o to více ve střehu. Z mého pohledu bychom měli usilovat o dosažení dvou hlavních cílů. Za prvé: opět rozšířit spektrum lidí, kterým se umožní vymanit se ze státního vazalství. Za druhé: činnosti, u kterých k ovládnutí ještě nedošlo, v maximální míře zbavit nejrůznějších vládních zásahů. Vše za doprovodu obnovy vlastnických vztahů. Historie nám jasně ukázala jak to dopadne, když je 3

4 kompletně všechno podřízeno státnímu řízení. Dále to, jaké trendy nás k tomuto stavu přibližují a naopak, jak takovému stavu předcházet. Neboli, troufám si tvrdit, že většina laické veřejnosti žije v mylné představě, že míra demokracie je dána pouze počtem vzájemně si konkurujících stran. Pokud nám na demokracii skutečně záleží, je třeba nasměrovat pozornost k dobám, které předcházely růstu vládních výdajů, a prostředky podléhající státnímu vlivu z této sféry opět vyvázat. Ve vazbě na obrovské spektrum moderních možností - jak toho ale dosáhnout? Ve snaze o nalezení objektivních odpovědí jsem se obrátil na autority výhradně nezávislých institucí, kapacit ve svém oboru, a požádal je o vypracování odpovědí na nejnaléhavější otázky. Zdůrazňuji,,autority nezávislých institucí, tedy těch institucí, ve kterých se nehodnotí to, s čím a s kým kdo sympatizuje a co by si kdo přál, nýbrž těch institucí, kde jsou klíčem ke všem receptům pravidla s jasnou perspektivou dlouhodobé životnosti. Pro přehlednost jsem je rozdělil do pěti částí: 1/ základní výklad ideových východisek s důrazem na efekty nejrůznějších motivací a mimochodem také toho, co je vlastně veřejným statkem, co nám pod tímto názvem utkvělo v našich myslích, ačkoli jimi nikdy nebyly. Této části se ujal: prof. Ing. Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze a Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu. 2/ základní analýza aktuálních dat - objemu státního rozpočtu, již zmíněné základy rozložení obyvatelstva v závislosti na státu aneb toho, kolik dostáváme bankovek, kde není ani tak zásadní jaká je jejich výše, jako to, kolik a čeho se nám za ně dostává. Analytická část byla svěřena: ing. David Havlíček, ekonomický analytik. 3/ k ozdravení státu se zaměřením na tzv. veřejné statky a na to, jak zajistit jejich co nejefektivnější způsob využití a nejšetrnější způsob čerpání. Autorství třetí části se shoduje s částí první: prof. Ing. Josef Šíma, Ph.D., vedoucí katedry institucionální ekonomie Vysoké školy ekonomické v Praze a Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu. 4/ k ozdravení ekonomiky se zaměřením na odstranění nejrůznějších překážek produktivní sféry jako základního předpokladu k růstu nové životní úrovně. Včetně indexu ekonomické svobody se této části zhostil: ing. Miroslav Ševčík, vedoucí Katedry hospodářské a sociální politiky NF VŠE a ředitel Liberálního institutu. 5/ k ozdravení občanské společnosti a komunit - přirozená solidarita a občanská společnost je jednou ze ctností, jíž se vyznačují nejvyspělejší části světa. Převodem na stát dochází k jejich 4

5 vytlačování. Zamyšlení nad tím, co dělat, aby byl obnoven jejich původní význam a obsah se plně věnuje: dr. Roman Joch, ředitel Občanského institutu. 6/ ryba smrdí od hlavy - v realitě to bývá tak, že obecně máme mnoho rad pro druhé, málokdy ale pro sebe. Chceme-li dosáhnout změny postojů od druhých, je třeba na prvním místě začít sami u sebe. Do prvních témat, jak zefektivnit činnost ústředních orgánů se pustil: ing. Luděk Tesař, zástupce Regionservisu, ing. Daniel Trnka..První ze shromážděných podkladů jsou z leva doprava, ve výše uvedeném pořadí umístěny ve formátu PDF pod tímto příspěvkem. Dříve, než se pustíte do jejich pročítání, dovolte mi ještě krátkou poznámku. Váže se k odstranění celnic z našich hranic na konci roku Spolu s nimi zmizely i celní kontroly a placení cel. Základ tohoto výsledku byl dán v období padesátých let minulého století. Není bez zajímavosti, že o nesmyslnosti, ba škodlivosti cel psal již skotský ekonom a zakladatel moderní ekonomie Adam Smith ve svém díle Bohatství národů. Jedná se o publikaci, která patří po bibli mezi druhou nejčetnější knihu na světě. Jméno Karel Marx zná patrně každý, co ale komu, přestože se jedná o světově druhé nejčtenější dílo, říká v našich končinách jméno Adam Smith? Kniha přitom byla napsána již v roce To, co je dnes vydáváno za nejobjevnější výdobytek nové epochy společné politiky EU, tedy společný trh, bylo známo již před více než 250 lety. Přesto téměř stejnou dobu trvalo, než tato myšlenka začala být brána vážně a více než padesát let trvalo, než dané zjištění ode dne prvních kroků realizace doputovalo k nám. Proč to zmiňuji? Jednoduše proto, že než dojdeme k plně fungujícím principům, čeká nás ještě dlouhá vyčerpávající cesta, rozhodně ne bez nejrůznějších nástrah. První ze základních principů nám dal již středověk - popsaný v úvodu. Na základě získaných podnětů jsem se rozhodl k některým tématům zrealizovat osobní anketu. Prvním krokem může být například to, že v ní vyjádříte i vy svůj názor. Najdete ji na mé webové stránce - odkaz pod názvem: můj průzkum vyjádřete svůj postoj. Za názor děkuji, přeji příjemné pročítání následujících příspěvků. JEDNOTLIVÉ PŘÍSPĚVKY VE FORMÁTU PDF: IDEOVÁ VÝCHODISKA ANALÝZA DAT OZDRAVENÍ STÁTU OZDRAVENÍ EKONOMIKY OZDRAVENÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI RYBA SMRDÍ OD HLAVY 5

6 Ideová východiska prof. Ing. Josef Šíma, Ph. D., vedoucí Katedry institucionální ekonomie VŠE v Praze Matěj Šuster, výzkumný pracovník Liberálního institutu 6

7 ZÁKLADEM VŠEHO JSOU MOTIVACE A JEJICH EFEKTIVITA 1) Instituce a tvorba bohatství Žijeme ve světě, jehož charakteristickým rysem je vzácnost. Dostupné množství zdrojů nepostačuje k tomu, aby mohla být uspokojena veškerá myslitelná lidská přání a potřeby. Důvod je zjevný. Okruh lidských přání a potřeb je totiž v principu neomezený, zatímco zásoba užitečných zdrojů je limitovaná. Z faktu vzácnosti vyplývají přinejmenším dva základní důsledky. Hospodárné využívání zdrojů Je-li zdroj vzácný, znamená to, že u něj existují konkurenční užití. Každý statek lze využít k mnoha rozličným účelům a pokud jej jeden člověk použije k účelu A, nemůže tentýž statek nikdo jiný zároveň použít k účelu B. Mezi různými alternativními užitími daného statku proto musíme volit. Z toho důvodu je vrcholně důležité, abychom se vzácnými statky nakládali co nejvíce hospodárně. Jde tu jednak o to, aby zdroje byly přemisťovány z méně hodnotných užití k hodnotnějším užitím ( tvorba bohatství ), a nikoli naopak. Dále je žádoucí, aby lidé používali k výrobě daného výstupu co nejméně vstupů (vzácných zdrojů). Stěžejní je, aby se ve společnosti rozvinul takový institucionální rámec, jenž podporuje hospodárné zacházení se vzácnými zdroji a naopak penalizuje zbytečné plýtvání. Riziko konfliktu o vzácné zdroje Zároveň však neustále hrozí nebezpečí, že vypukne konflikt dvou (a více) lidí o daný vzácný statek. Snadno se totiž může stát, že různí lidé pojmou ohledně jednoho a téhož statku plány, které jsou ve vzájemném rozporu. Rizikem je, že se tyto konflikty budou řešit násilím (podle hesla silnější vítězí ). Společnost, v níž převládá násilí, by ovšem postrádala základní předpoklady pro to, aby dosáhla všeobecné prosperity a harmonie. Vládla by v ní válka všech proti všem a taková společnost by zůstala velmi chudá. Daleko lepší alternativou je dohodnout se na pravidlech, která umožní mírumilovné soužití lidí a pokojné řešení sporů o vzácné zdroje. Vlastnictví Chtějí-li lidé dosáhnout všeobecné prosperity a míru, musejí objevit a dodržovat takový institucionální rámec, jenž umožňuje pokojně řešit konflikty o vzácné zdroje a pobízí lidi k tomu, aby s těmito zdroji nakládali hospodárně. Historická zkušenost ukazuje, že splnění těchto cílů nejlépe zajišťuje instituce soukromého vlastnictví. Vlastnictví plní dvě základní společenské funkce: 7

8 1. Jasně vymezuje, komu náleží výlučné právo využívat ten či onen vzácný zdroj, a tím umožňuje mírumilovně řešit mezilidské konflikty o vzácné statky. Každý se pak může vyvarovat konfliktu s ostatními lidmi zkrátka tím, že bude důsledně respektovat hranice jejich vlastnictví. 2. Vytváří náležité podněty k produktivnímu úsilí, v jehož důsledku se rozmnožuje nejen bohatství samotného vlastníka, ale v posledku i ostatních členů společnosti. Soukromé vlastnictví pobízí lidi k tomu, aby řádně pečovali o zdroje, které vlastní, a zvyšovali jejich hodnotu. Vlastnictví můžeme chápat jako svazek dílčích práv k určitému statku. Nejvýznamnějšími dílčími právy jsou: právo daný majetek užívat a ponechat si jeho plody (výnosy) právo vyloučit kohokoli jiného z užívání dotyčné věci právo převést majetek či některá dílčí práva k němu na jiné osoby (např. věc prodat, darovat, pronajmout, zatížit věcným břemenem atd.) Důležité je, aby vlastnická práva byla jasně vymezena, plně převoditelná a účinně vynucována. Jsou-li tyto předpoklady splněny, má vlastník velmi silnou motivaci, aby o majetek řádně pečoval, investoval do jeho údržby či vylepšování, a tím zvyšoval jeho hodnotu. Vlastník totiž získává výnosy z dobré správy majetku a naopak sám nese náklady nedbalé či neefektivní správy. Vysoce významná je převoditelnost majetku. Má-li vlastník právo prodat svůj majetek někomu jinému, bude mnohem více brát v úvahu i hodnotu alternativních užití svého majetku. Často se stává, že někdo jiný danému statku přisuzuje vyšší hodnotu než současný vlastník, poněvadž je schopen onen majetek využít produktivněji. Takový jedinec si může dovolit nabídnout dosavadnímu majiteli kupní cenu, jež převyšuje hodnotu aktuálního užití majetku. Pokud totiž zlepší správu onoho majetku a převede jej do produktivnějšího užití, obdrží dodatečné výnosy. Tyto očekávané výnosy mu plně vynahradí vyšší kupní cenu. Je tu tedy prostor pro oboustranně výhodnou směnu mezi nimi. Má-li člověk přiměřenou jistotu, že jeho vlastnická práva budou respektována a účinně chráněna, prodlužuje se horizont jeho plánování. Nesoustředí se pak jen na krátkodobé zisky plynoucí z jeho majetku, nýbrž se snaží maximalizovat dlouhodobou hodnotu svého majetku. Soukromé vlastnictví vede lidi k tomu, aby se o svůj majetek řádně starali a aby se ustavičně snažili nalézt způsob, jak svůj majetek převést z méně hodnotných užití do produktivnějších užití. Produktivní versus predátorské praktiky 8

9 V principu existují pouze dva způsoby, jimiž člověk může zvyšovat svůj blahobyt: Výroba a dobrovolná směna s ostatními na trhu Vyvlastnění bohatství druhých První způsob je produktivní. Člověk využívá zdroje ve svém vlastnictví (své tělo, intelekt a dovednosti, různé nástroje, půdu atd.) k tomu, aby vytvořil nějaký statek, který mu bude sloužit buď k přímému uspokojení vlastních potřeb, anebo onen statek s někým jiným vymění za jiné zboží či služby, které potřebuje. Dobrovolná směna je charakteristická tím, že každý z účastníků si od transakce slibuje zvýšení svého blahobytu, jinak by ji neuskutečnil (nedal by k ní souhlas). Obě strany jsou tak vítězi (hra s kladným součtem): každá z nich získává statek, jenž subjektivně oceňuje více než to, čeho se naopak vzdává. Výroba a dobrovolná směna tedy vede k čistému přírůstku blahobytu a bohatství. Druhý způsob - násilné vyvlastnění bohatství druhých - je naopak neproduktivním, predátorským jednáním. Jedna skupina lidí se obohacuje na úkor druhé skupiny lidí. Máme zde tudíž vítěze a poražené; blahobyt jednoho člověka se snižuje, naopak blahobyt druhého se (uměle) zvyšuje. Predátorské praktiky nevytvářejí nové bohatství, nýbrž v nejlepším případě existující bohatství pouze násilně přesouvají z jedněch rukou do jiných (čistý transfer, hra s nulovým součtem). Co hůře, při predátorských praktikách se plýtvá cennými zdroji (čas, úsilí, ba i peníze), které lidé vynakládají na to, 1. aby se nekale obohacovali na účet obětí, 2. a naopak aby svůj majetek před těmito útoky co nejvíce ochránili. Oba typy nákladů ( obranné i útočné ) jsou přitom z celospolečenského hlediska čistou ztrátou, neboť jsou vynakládány nikoli na tvorbu nového bohatství, nýbrž pouze na jeho přerozdělení (resp. obranu před agresí). Hra s nulovým součtem se tak mění na hru s negativním součtem. Jsou-li navíc predátorské praktiky ve společnosti masově rozšířeny, výsledná nejistota vlastnických práv snižuje motivaci k tvorbě bohatství, úsporám i investicím. Výsledkem je, že klesá produktivita, jakož i životní standard společnosti. V dnešní době je nejběžnější predátorskou praktikou to, co slavný francouzský liberální ekonom Frédéric Bastiat ( ) trefně nazval legalizovanou loupeží (legal plunder). Tím máme na mysli aktivity rozličných organizovaných zájmových skupin, které se prostřednictvím politického procesu snaží si vydobýt umělé výhody na úkor konkurentů či široké veřejnosti (podrobněji viz níže). Až příliš často jsme svědky toho, jak se organizované skupiny přetahují se o lup v podobě daňových výnosů, popř. o jiná privilegia. Boj mezi produktivními a predátorskými praktikami zuří od nepaměti. Je-li naším cílem všeobecná prosperita a pokojné mezilidské soužití, musíme vytvořit takový institucionální rámec, 9

10 jenž lidi co nejvíce podněcuje k tomu, aby dávali přednost produktivní činnosti a tvorbě bohatství a naopak zavrhli předátorské praktiky. 2. Popis hospodaření z pohledu vlastního a cizího Položme si otázku, za jakých předpokladů je nejpravděpodobnější, že se člověk při svém rozhodování vyvaruje chyb a bude jednat co nejvíce racionálně? Lidé nejspíše učiní správné (či optimální) rozhodnutí tehdy, když mohou očekávat, že všechny náklady i výnosy svého rozhodnutí bezprostředně pocítí ve své vlastní sféře. V takovém případě má člověk veškerou motivaci k tomu, aby pečlivě zvažoval výhody i nevýhody různých alternativ. Naproti tomu racionální a hospodárné jednání je nejméně pravděpodobné v situaci, kdy náklady a prospěch daného rozhodnutí ponese, resp. obdrží někdo jiný než jedinec, který dané rozhodnutí učinil. Z toho důvodu existuje obrovský rozdíl mezi případy, kdy člověk utrácí své vlastní peníze pro své vlastní potřeby a kdy naopak utrácí cizí peníze ve prospěch někoho jiného. V tomto směru se lze inspirovat obzvláště názorným a instruktivním výkladem z pera ekonomů Miltona a Rose Friedmanových. 1 Utrácíte-li peníze, můžete vynakládat své vlastní peníze nebo peníze někoho jiného; můžete přitom utrácet ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch někoho jiného. Kombinací těchto dvou párů alternativ dostáváme následující čtyři možnosti: vy utrácíte v čí prospěch utrácíte čí peníze pro sebe pro jiného vaše I II někoho jiného III IV Kategorie I představuje utrácení vlastních peněz pro vlastní potřeby. Tak např. člověk si chce ze svých úspor koupit nový televizor. V takovém případě zná své vlastní preference a má představu, jaké vlastnosti by dotyčný televizor měl mít. Má rovněž silnou motivaci, aby zvolil takovou variantu, které mu přinese pokud možno co nejvyšší hodnotu za každý dolar, který utratí. Tato kategorie je typická pro většinu tržních transakcí. Kategorie II odpovídá utrácení vlastních peněz pro potřeby někoho jiného. Příkladem budiž situace, kdy člověk ze svých peněz kupuje dárek k narozenínám či vánocům pro někoho jiného. Má stejnou motivaci šetřit jako v kategorii I, ale zpravidla nemůže znát skutečná přání a preference jiného člověka tak dobře, jako zná svá vlastní. Může se tak snadno stát, že obdarovaný by dal přednost tomu, kdyby místo dotyčného dárku obdržel peníze, které dárce na zakoupení dárku vynaložil. Byl by totiž schopen příslušný obnos použít takovým způsobem, jenž by mu přinesl větší prospěch. Sem patří např. bohatý filantrop ze Západu, jenž z vlastního popudu zakoupí 1 Milton a Rose Friedmanovi, Svoboda volby. Praha: Liberální institut, 1992, str

11 nejmodernější počítače a daruje je škole v chudé rozvojové zemi. Je docela dobře možné, že dotyčná škola pociťuje jako naléhavější úplně jinou investici a dovedla by tedy s penězi utracenými za počítače naložit účelněji (z hlediska svých skutečných potřeb). Kategorie III odpovídá utrácení cizích peněz na vlastní potřeby. Tak např. člověku je nabídnuto, aby se v restauraci naobědval na účet někoho jiného. V takovém případě nebude brát ohledy na cenu a objedná si pravděpodobně podstatně dražší jídlo, než kdyby si oběd měl sám zaplatit z vlastních peněz. Ví však, na jaké jídlo má momentálně chuť, a proto zvolí alternativu, od níž si slibuje největší prospěch. Do této kategorie spadá třeba pojištěnec, jenž v okamžiku spotřeby čerpá zdravotní péči zdarma. Kategorie IV odpovídá utrácení cizích peněz na cizí potřeby. V takovém případě člověk nejenže nehledí na náklady, ale navíc obvykle ani nezná přání a preference toho, v čí prospěch peníze utrácí. Výsledkem často bude, že vynaloží značné náklady na něco, co dotyčnému příjemci přinese jen malý či dokonce nulový užitek. Právě v této kategorii je tendence k plýtvání a neúčelnému jednání největší. Náleží sem např. politik, jenž se snaží utratit peníze daňových poplatníků takovým způsobem, aby zvýšil jejich blahobyt. 3. Politika vs. trh aneb rozdíl mezi individuálním rozhodováním a kolektivní volbou Pokud se člověk zmýlí v oblasti soukromé volby (např. jako spotřebitel), nese náklady svého chybného rozhodnutí především on sám, a to jej pobízí k tomu, aby jeho rozhodnutí bylo informované a pokud možno obezřetné. Přesto se však každý z nás dnes a denně ve svých soukromých záležitostech dopouští mnoha rozhodnutí, jichž později lituje. Oč horší pak musí panovat situace v oblasti veřejné volby (kolektivního rozhodování) v masových demokraciích! Pravděpodobnost, že by hlas jednotlivého občana rozhodl výsledek voleb, se prakticky blíží nule. To ovšem znamená, že ať již daný volič hlasuje jakkoli, výsledek voleb svým hlasem neovlivní (tzn. výsledek bude stejný, i kdyby svůj lístek do volební urny nehodil). Občané si tuto skutečnost ve skrytu duše uvědomují. Mj. i z tohoto mají jen nepatrnou motivaci k tomu, aby obětovali patřičný čas a vyvinuli úsilí k získání věrohodných a nezkreslených informací potřebných k adekvátnímu posouzení otázek veřejného zájmu. Osobní prospěch, který by získali díky důkladnějšímu zkoumání toho, jaké byly skutečné důsledky té či oné vládní politiky, je totiž daleko nižší než náklady, které by museli na pečlivé zjišťování těchto faktů vynaložit. To má i další závažné následky. Pakliže spotřebitel činí svá rozhodnutí na základě iracionálních, mylných představ (např. uvěří tvrzení podomního obchodníka, že onen zázračný přístroj, který mu nabízí ke koupi, je vskutku schopen vyléčit veškeré nemoci včetně rakoviny), dopadnou náklady této jeho iracionality na jeho vlastní bedra. Naproti tomu náklady chybných a iracionálních kolektivních rozhodnutí jsou obvykle široce rozptýleny na všechny členy společnosti (někdy se zde hovoří o mezivoličských externalitách ). 11

12 Aby toho nebylo málo, záležitosti, o nichž se v demokraciích kolektivně rozhoduje, jsou typicky nesrovnatelně komplexnější a složitější, než drtivá většina otázek, před kterými občané stojí v roli spotřebitelů na trhu. Spotřebitel navíc dostává mnohem rychlejší a účinnější zpětnou vazbu než volič. Poté, co začne zakoupenou věc používat, obvykle brzy zjistí, zda učinil dobrý obchod, či prohloupil. Naproti tomu vazba mezi občanovým vlastním blahobytem a aktuální vládní politikou není ani zdaleka přímočará a jednoznačná. Konečně, fundamentální rozdíl samozřejmě spočívá v samotném charakteru tržních a politických transakcí. Lapidárně řečeno, jen v oblasti politiky je možné, aby 51% voličů, kteří rádi chodí plavat do bazénu, přehlasovalo ostatní a rozhodlo, že se z obecných daní vybuduje nový bazén, do něhož bude vstup zdarma. Milovníci plavání přitom nezřídka budou mít ještě tu drzost, aby dotyčný bazén označili za veřejný statek. V masových demokraciích neustále hrozí nebezpečí, že početně nejsilnější část občanů bude podporovat další rozšiřování veřejných služeb, přičemž velkou část nákladů na financování těchto služeb přesune na bedra přehlasované menšiny občanů (např. prostřednictvím diskriminačních daňových sazeb). Situace se tu principiálně nijak neliší od případu, kdy paní Lahočná a pan Novák demokraticky přehlasují pana Rozrazila a rozhodnou poměrem hlasů 2:1, že jim pan Rozrazil zaplatí oběd v restauraci. Ze všech těchto důvodů se z liberálního pohledu jeví jako žádoucí, aby bylo pokud možno co nejvíce záležitostí ponecháno individuální volbě občanů a nebyly předmětem politického rozhodování. 4. Obecný zájem občanů vs. organizované zájmové skupiny Politický proces trpí ještě dalším neduhem. Ten spočívá v tom, že v politické soutěži často vítězí taková opatření, která přinášejí velký prospěch členům úzké zájmové skupiny, přičemž však náklady tohoto opatření dopadají na všechny voliče. Příkladem takové vládní politiky může být uvalení dovozního cla na potraviny. Taková intervence zvýší cenu potravin a zároveň i příjmy zemědělců. Poškozeni jsou spotřebitelé. Zemědělci jsou početně relativně malou skupinou, takže každému z nich díky dovoznímu clu připadne poměrně velký prospěch. Naproti tomu spotřebitelé jsou nesrovnatelně větší skupinou. Náklady dovozního cla na potraviny jsou tudíž široce rozptýleny a každý spotřebitel osobně nese jen jejich nepatrnou část. Dejme tomu, že uvalení dovozního cla zvýší příjmy zemědělců, jakož i výdaje spotřebitelů o 2 mld. Kč ročně. Je-li zemědělců , každému zemědělci se v průměru zvýší roční příjem o Kč ročně. To už je slušná částka na to, aby zemědělci vyvíjeli úsilí a byli ochotni nést náklady na přesvědčování politiků. A co spotřebitelé? Je-li jich deset milionů, nese každý z nich v průměru 200 Kč nákladů ročně. Takové ztráty si patrně ani nepovšimnou. Každopádně by žádnému z nich nestála za to, aby se vůbec o tuto věc zajímal, natožpak aby cokoli podnikal. 2 2 Srov. Jiří Schwarz: Škola veřejné volby. In: Robert Holman a kol., Dějiny ekonomického myšlení. Praha : C. H. Beck, 2005, str

13 Organizované zájmové skupiny mají proto poměrně velký prostor pro to, aby prostřednictvím politického procesu získávali umělé výhody na úkor ostatních občanů. V současnosti jsou asi nejskandálnějším příkladem takovéto vládní politiky dotace a všemožné jiné formy státní pomoci, které si úspěšně vydobyli a dlouhodobě udržují zemědělci. Mnozí zemědělci nabyli přesvědčení, že mají jakési nezadatelné právo na to, aby jim stát za všech okolností garantoval ziskový prodej, ať již vypěstují či vyprodukují cokoliv a v jakémkoli množství. Jiným příkladem je státní podpora některých domněle ekologických alternativních zdrojů energie, které ve skutečnosti životnímu prostředí nijak neprospívají. Prakticky neuvěřitelná a velmi nehorázná je např. enormní státní podpora výroby bioetanolu z kukuřice v USA. Ačkoli jde z energetického i ekologického hlediska o značně neefektivní, resp. dokonce kontraproduktivní politiku, Spojené státy nejenže pěstování kukuřice za účelem výroby biopaliv masivně dotují (a zajišťují těmto produktům povinný odběr), ale navíc domácí farmáře chrání před dovozem ekologičtějšího bioetanolu vyrobeného z cukrové třtiny např. v Brazílii (tj. tyto dovozy jsou zatíženy nemalými cly). Jediným výsledkem takové politiky je masivní transfer peněz z kapes daňových poplatníků do rukou amerických zemědělců (resp. dalších článků výroby etanolu z kukuřice). 5. Veřejné statky V politických diskusích se často jako veřejné statky označují prakticky veškeré služby, které stát financuje, resp. produkuje. V ekonomické terminologii však má tento výraz jasně vyhraněný význam. Čistým veřejným statkem je takový statek, jenž se vyznačuje těmito dvěma rysy: Nevyloučitelnost ze spotřeby, tj. je technologicky obtížné, resp. příliš nákladné zajistit, aby statek nevyužívali i ti, kdo za něj nezaplatili. Nerivalitní spotřeba: spotřeba jedním člověkem nesnižuje množství, které mohou spotřebovat ostatní. Jako klasický příklad bývá uváděna národní obrana, tj. ochrana určitého teritoria před vnějšími vojenskými útoky. Z takové služby totiž mají užitek všichni obyvatelé, kteří na daném území žijí, ať již na obranu finančně přispívají, či nikoli. Nelze totiž dosti dobře zajišťovat vojenskou obranu daného teritoria, aniž by z této služby zároveň neměli prospěch i neplatiči, kteří jsou v dotyčné oblasti usazeni. 3 Důsledkem může být koordinační selhání. Ačkoli by kolektivně na tom všichni byli lépe, kdyby každý z nich svůj díl nákladů zaplatil a služba byla poskytována, individuálně mají tendenci stát se černými pasažery, přičemž se budou spoléhat na to, že ozbrojené složky zaplatí ostatní spoluobčané. Jestliže však tímto způsobem uvažují všichni občané (resp. dostatečně velká část z nich), nebude národní obrana poskytována, neboť ji nebude z čeho financovat. Individuálně racionální strategie tak v souhrnu povede k výsledku, jenž je z hlediska rozložení preferencí u dané skupiny obyvatel iracionální. Odtud pak pramení úvaha, že by se blahobyt těchto lidí zvýšil, 3 Již samotná existence vojenské obrany kupř. odrazuje nepřítele od pokusů o agresi. 13

14 kdyby benevolentní a vševědoucí diktátor (potažmo prostá většina občanů) autoritativně všem nařídil, aby na národní obranu přispívali. Dalším příkladem čistých veřejných statků může být ochrana zemské atmosféry proti emisím skleníkových plynů 4, popř. proti jiným formám znečišťování ovzduší, které se týkají velkého počtu lidí. Takovýchto případů se však vyskytuje relativně málo. Většina statků má smíšenou podobu, tj. jsou ve větší či menší míře vylučitelné a rivalitní. V této souvislosti je třeba podotknout, že velká většina služeb, které stát dnes produkuje či financuje, má spíše povahu soukromému statku. To platí mj. o zdravotní péči (s výjimkou např. očkování proti infekčním chorobám), důchodovém zabezpečení a do značné míry též o školství (obzvláště o vyšším vzdělání). Státní subvence školství a systém veřejného zdravotního pojištění byly zavedeny nikoli z důvodu, že by snad tyto služby měly objektivně charakter veřejného statku, nýbrž proto, že je velká většina občanů přesvědčena., že by stát měl zajistit přístup k těmto službám všem lidem bez rozdílu příjmů a majetku. Vyloučení neplatičů (tj. zejm. lidí s nízkými příjmy) z těchto služeb by samozřejmě nebylo technicky obtížné ani nákladné, ale je považováno za sociálně neúnosné. 6. Historický vývoj veřejných rozpočtů Uplynulé 20. století by šlo bez nadsázky označit za století explozivního nárůstu velikosti státu. Zatímco ještě na začátku 20. století veřejné výdaje typicky nepřesahovaly 10 % hrubého domácího produktu (HDP), na konci téhož století se podíl veřejných výdajů na HDP několikanásobně zvýšil a pohyboval se v rozmezí 30 až 50 % HDP. Veřejné výdaje jako % HDP Rok Francie Německo Švédsko Japonsko Velká Británie USA Cca , ,8 9,4 7, ,8 10,4 8,3 12,7 7, , ,9 14,8 26,2 12, ,1 16,5 25, , ,6 32, ,5 32, ,1 47,9 60, , ,8 45,1 59,1 31,3 39, ,1 64,1 35, ,4 Zdroj: Vito Tanzi a Ludger Schuknecht, Public Spending in the 20th Century: A Global Perspective (New York: Cambridge University Press, 2000), str. 6. Plynulý nárůst veřejných výdajů v poměru k HDP byl po druhé světové válce způsoben především masivním rozmachem transferových plateb (přerozdělování). V tomto období vznikaly a prudce bobtnaly zejm. státní programy v oblasti zdravotnictví, důchodového pojištění či rozličné 4 To platí samozřejmě za předpokladu, že rostoucí koncetrace skleníkových plynů v atmoseféře vskutku vede k nepříznivým globálním změnám klimatu. 14

15 programy sociálního zabezpečení. Započala éra všeobjímajícího sociálního státu, jenž se stará o občany od kolébky po hrob. Naproti tomu výdaje na služby, které by šlo s přimhouřením oka označit za veřejné statky, relativně stagnovaly (tj. v poměru k velikosti ekonomiky, nikoli absolutně). Prudký nárůst rozličných sociálních transferů je dosti paradoxní. Z logiky věci by člověk spíše očekával, že postupně, jak společnost bohatne a zvyšují se reálné příjmy, budou lidé stále více schopni se postarat o sama sebe vlastními silami a budou tedy potřebovat relativně méně státní pomoci. Pak by ovšem podíl sociálních transferů na HDP měl pozvolna klesat a nikoli růst. 5 Základní (a v očích liberálů zdaleka nejdůležitější) funkci státu je vytvoření stabilního, předvídatelného a pokud možno co nejméně si protiřečícího právního řádu, jakož i zajištění vnější a vnitřní bezpečnosti občanů před agresí a útoky na jejich majetek. Nedílnou součásti je i to, aby stát zajistil přiměřeně rychlou a účinnou vymahatelnost právních nároků (tj. kvalitní a efektivní soudnictví). Z liberálního hlediska je obzvlášť smutné, že zatímco státy na sebe nabalovaly stále nové a nové funkce a nezřízeně tloustly jako Otesánek, při výkonu těchto svých nejvýznamnějších funkcí v mnoha ohledech žalostně selhávaly. 6 Na závěr se pro zajímavost podívejme, jaká by byla velikost státu, kdyby se omezil jen na výkon svých nejzákladnějších funkcí: Státní rozpočet z roku 2006 Rozpočtová kapitola Výdaje (v tisících Kč) Podíl na celkových státních výdajích Ministerstvo obrany ,81% Ministerstvo spravedlnosti ,93% Ministerstvo vnitra (pouze policie) ,39% Ústavní soud ,02% Všeobecná pokladní zpráva (započítány jsou jen transfery krajům, nějaké rezervy pro případ pohrom, atd) Celkové výdaje státního rozpočtu ,39% ,00% Z toho ultra-minimální stát: ,53% Takovýto ultra-minimální stát by tedy občany přišel na pouhých 14,53% nákladů dnešního státu. Občané by mohli slavit Den daňové svobody již 24. ledna (a nikoli zhruba v polovině června, jak je tomu v současnosti). 5 Srov. Robert Higgs, Politická ekonomie strachu. Praha: Liberální institut, 2006, str Připomeňme si, že podle údajů ministerstva spravedlnosti byla u okresních soudů v roce 2005 průměrná délka trestních řízení 254 dní a průměrná délka občanskoprávních řízení činila dokonce 453 dní! 15

16 Analýza dat Ing. David Havlíček, ekonomický analytik 16

17 Mravní úcta k pracovnímu úsilí Hospodářský růst nebo obecně ekonomika je vnímána běžnými občany tak nějak samozřejmě. Ekonomika zkrátka funguje, někdy se jí daří, jindy je v recesi, ale běží tak nějak samovolně. Ve skutečnosti ale za hospodářstvím stojí konkrétní osoby, jejich podnikatelské plány, jejich práce, půda, kapitál. Dohromady pak tvoří prosperitu všech občanů dané země. Ne všichni se ale na tomto soukolí podílí stejně. Pro někoho může být možná překvapením, že přibližně jen každý druhý znamená pro ekonomiku přidanou hodnotu. Tato polovina musí být schopná nejen zabezpečit sebe, ale i druhou polovinu lidí, a ještě každoročně svou produktivitu zvyšovat 7. Uveďme si to na konkrétních číslech v České republice. Na konci roku bylo v Česku tisíc aktivních obyvatel, kteří byli buď zaměstnáni, nebo se živili svou vlastní prací (OSVČ). Tomu odpovídá podíl 55,54 % na celkovém obyvatelstvu 9. Pokud od toho odečteme nepodnikatelskou sféru 10, klesne podíl dokonce jen na 48,42 %. Nepodnikatelská sféra, tedy v podstatě sféra z většiny financována státem, sice také přináší produkt, ale jen v důsledku přerozdělení produktu všech ostatních. Bez daní (v menší míře darů), které zaplatila podnikatelská sféra, by totiž nebylo ani nepodnikatelské sféry. Podíl zaměstnanců v odvětví (OKEČ, 2007) v % Zemědělství, myslivost, lesnictví; Rybolov a chov ryb Těžba nerostných surovin Zpracovatelský průmysl Výroba a rozvod elektřiny, plynu a vody Stavebnictví Obchod; opravy motor. vozidel Ubytování a stravování Doprava, skladování a spoje Finanční zprostředkování Nemovistosti a pronájmy; podnikatelské činnosti Veřejná správa a obrana; povinné sociální zabezpečení Vzdělávání Zdravotní a sociální péče; veterinární činnosti Ostatní veřejné, sociální a osobní služby 3,16 1,29 1,67 6,79 3,58 7,77 1,87 5,51 7,83 6,82 7,59 3,29 11,27 31,5 Zdroj: Český statistický úřad (ČSÚ). OKEČ: Odvětvová klasifikace ekonomických činností 7 Pakliže nechceme ustrnout na místě. 8 Z hlediska srovnatelnosti dat je použit rok 2007, pro který jsou dostupné také některé následující statistiky. 9 Statistiky pochází od Českého statistického úřadu. 10 Nepodnikatelská sféra zahrnuje zaměstnance organizačních složek státu, příspěvkových organizací částečně financovaných ze státního či územních rozpočtů a institucí, které nehospodaří za účelem zisku. 17

18 Na produktivitě naší ekonomiky se podílí odlišně také jednotlivá odvětví. Pokud převezme metodiku ČSÚ, která dělí odvětví podle takzvané klasifikace ekonomických činností, zjistíme, že zcela zásadní podíl na tvorbě produktu má zpracovatelský průmysl. Téměř třetina hospodářství je závislá na tomto odvětví. Důvody této koncentrace jsou v zásadě dva. Jeden je přirozený a spočívá ve velké otevřenosti ekonomiky. Velká část dovezeného zboží totiž slouží ke zpracování, a dalšímu vývozu do zahraničí. Druhý důvod je ve státní intervenci. Od roku 1998 totiž začala Česká republika poskytovat investiční pobídky, které byly zaměřeny právě na zpracovatelský průmysl. Mezinárodní srovnání Abychom mohli vůbec zhodnotit, zda je v Česku málo nebo hodně produktivních lidí, musíme mít mezinárodní srovnání. Takové porovnání umožňují data z Eurostatu. Prostým poměřením zaměstnaných 11 osob s počtem obyvatel zjistíme, kolik se v té které zemi podílí lidí na ekonomické prosperitě. Podíl zaměstnaných osob na celkové populaci (2007) 55,00% 50,00% 45,00% 40,00% 35,00% Maďarsko Itálie Polsko Řecko Francie Belgie Bulharsko Rumunsko Slovensko EU27 Španělsko Finsko Česká republika Velká Británie Kypr Rakousko Irsko Portugalsko Slovinsko Švédsko Dánsko Nizozemí Norsko Švýcarsko Zdroj: Eurostat Jak vidíme z grafu, Česká republika na tom není vůbec špatně. V podílu zaměstnaných osob na celkové populaci jsme dokonce nad průměrem Evropské unie. Opět jsou zde dva hlavní důvody. Jedním je nízká nezaměstnanost a druhým menší zneužívání sociálního systému. Česko nemá totiž zase tak benevolentní systém, který by umožňoval vyvázat se z pracovních povinností. 11 Metodika Eurostatu je mírně odlišná od metodiky Českého statistického úřadu. 18

19 Maďarsko má tyto pravidla volnější, a proto zde je například několik stovek tisíc lidí evidovaných jako invalidní důchodci. Důsledkem je podíl aktivního obyvatelstva jen těsně nad 39 procenty. Na opačné straně stojí Švýcarsko, kde je tento podíl téměř 55 procent. Státní sektor Výše uvedená statistika ale může být zkreslována již zmíněnou nepodnikatelskou sférou. Jak velký je tedy český státní aparát? Ke konci roku 2007 pracovalo za peníze daňových poplatníků 12 celkem 736 tisíc lidí. To odpovídá přibližně 7,1 procentnímu podílu na celkovém obyvatelstvu a 12,8 procentnímu podílu na aktivním obyvatelstvu. Mezinárodní srovnání je ale v této oblasti velmi obtížné. Jednak mají země své národní specifika, historický vývoj, a také se liší metodologie vykazování stát od státu. Poslední srovnání 13 pochází z deset let staré studie Světové banky An International Statistical Survey of Government Employment and Wages 14. Z uvedené analýzy plyne, že státní zaměstnanost činí celosvětově v průměru 11 procent celkové zaměstnanosti. Česko tak má v celosvětovém průměru 15 větší státní aparát. V rámci zemí OECD ale dosahuje průměr 17,2 procenta celkové zaměstnanosti, a Česko tak ještě patří v tomto smyslu k liberálnějším zemím. Průměr OECD je pro nás navíc relevantnější, protože poměřuje ekonomiky, které jsou přibližně na stejném stupni vyspělosti. Většinu čtenářů bude jistě také zajímat podrobnější členění státních zaměstnanců 16 v Česku. Zřejmě nejzajímavější jsou úředníci, policie, armáda a soudci. Podle posledních údajů pracovalo pro stát přibližně 97 tisíc úředníků (tedy přibližně jeden úředník na 107 obyvatel), necelých 50 tisíc policistů (jeden policista na 208 obyvatel), 25 tisíc příslušníků ozbrojených sil (jeden příslušník na 415 obyvatel) a 2,5 tisíce soudců (jeden soudce na 4152 obyvatel). Srovnání v sektoru úředníků nabízí již výše jmenovaná studie. Tehdy ale v Česku pracovalo pouze 64 tisíc úředníků, takže jsou výsledky mírně zkreslené 17. To tehdy odpovídalo přibližně 0,6 procentům celkové populace (dnes je tento poměr 0,9 procenta). Ze zemí střední a východní Evropy na tom byla nejhůře Albánie se 1,9 procenty, nejlépe naopak Polsko a Rumunsko s 0,2 procenty. 12 Abstrahujeme od neziskových společností. 13 Které se podařilo autorovi dohledat. 14 K dispozici online například na multi_page.pdf 15 Pokud zanedbáme časový rozdíl od vzniku studie. 16 Pojem státní zaměstnanec je zjednodušený, protože plně neodpovídá definici nepodnikatelské sféry (viz výše). 17 Zkreslení je v tomto případě větší než při porovnávání průměru, protože rozdíl v podílu státního sektoru na celkové zaměstnanosti v případě celosvětového průměru se nezměnil tolik, jako tento podíl v Česku. 19

20 Spolu se zeměmi bývalého Sovětského svazu činil průměr regionu 1,1 procenta. Pokud tedy nedošlo ke změně tohoto průměru směrem dolů (což je málo pravděpodobné), tak i dnes má Česko méně úředníků, než činí průměr v regionu. Pro srovnání tehdejší průměr zemí OECD činil 0,8 procenta. V ostatních sektorech se nějaké srovnání objevuje v rámci jednorázových analýz 18. Na rozdíl od úředníků ale v těchto sektorech hrají větší úlohu místní podmínky, legislativa, historie nebo i geopolitické faktory. Neveselá budoucnost Na naší současné prosperitě se tedy podílí (nejen v ČR) méně než polovina lidí. Přesto se až na některé odchylky zdá, že tento systém dokáže fungovat, aniž by si všichni ostatní museli utahovat výrazněji opasky. Co ale čeká Českou republiku a prakticky všechny vyspělé země je nezadržitelné stárnutí obyvatel a s tím spojený i pokles potenciálně 19 produktivních lidí. Jak uvádí samotný Český statistický úřad, porodnost v Česku se sice zvýšila (některá média mluví dokonce o baby-boomu ), ale stále je úroveň plodnosti hluboko pod hranicí prosté reprodukce obyvatelstva. 18 Například Policie ČR si nechala zpracovat analýzu, podle které například v Nizozemí připadá na 1 policistu 443 obyvatel a ve Finsku 660 viz Prognózovat kdo z potenciálně produktivních lidí bude skutečně produktivní (a nebude třeba nezaměstnaný nebo nebude práce schopen například kvůli studiu nebo péči o dítě) se těžko prognózuje, proto je zde využita souhrnná hodnota. 20