Přehled zásadních připomínek uplatněných v rámci vnějšího připomínkového řízení k návrhu daňového řádu

Transkript

1 Přehled zásadních připomínek uplatněných v rámci vnějšího připomínkového řízení k návrhu daňového řádu IV. Podle Legislativních pravidel vlády byl materiál rozeslán do vnějšího připomínkového řízení dopisem ministra financí dne , s termínem dodání stanovisek do Vyhodnocení tohoto řízení je uvedeno v následující tabulce: K ust. Odst./ písm. Autor Připomínka Vypořádání Obecné připomínky DŘ obecné MPO V souladu s bodem 3 části první (Procesní pravidla) Obecných zásad pro hodnocení dopadů regulace (RIA), nebyla RIA na návrh daňového řádu aplikována. Jedná se o návrh obecného procesního Autor připomínky povaţuje připomínku za vypořádanou bez rozporu, předpisu, pro který je stanovena výjimka. Přes vyuţití této výjimky se domníváme, ţe je třeba u takto pokud dojde k úpravě důvodové zprávy. závaţného předpisu podrobně objasnit a vyčíslit dopady na podnikatelské prostředí. Předloţený návrh není navíc podle našeho názoru pouze procesním předpisem. Návrh stanovuje také některé povinnosti poplatky atp. Dopady těchto povinností je třeba řádně posoudit. V tomto směru ţádáme o doplnění důvodové zprávy o zpracování RIA k částem návrhu, která stanovují povinnosti. DŘ obecně MS 1) Předloţený návrh zákona se jen částečně (mnoţstvím paragrafů) odlišuje od návrhů daňových řádů opakovaně předkládaných v minulosti (naposledy únor 2007, předtím září 2005). Opakovaně byl návrh dotčeného zákona projednáván i Legislativní radou vlády, která k němu uplatnila zásadní výhrady. V důvodové zprávě postrádáme vysvětlení, proč předchozí pokusy o přijetí nového daňového řádu nebyly dokončeny a jak byly vyuţity připomínky z předchozích meziresortních připomínkových řízení. V nyní předloţeném návrhu zákona se bez vysvětlení opět vyskytují nedostatky, na které bylo upozorňováno v předchozích kolech připomínkového řízení a projednávání v Legislativní radě vlády. 2) Programové prohlášení vlády z ledna 2007 obsahuje kromě jiného následující ustanovení a závazky vlády týkající se daňové správy: Daňová soustava v České republice je sloţitá a nepřehledná. Výdaje na daňovou správu patří k nejvyšším v Evropě, stejně tak jako výdaje poplatníků na splnění daňové povinnosti. Proto vláda zjednoduší a racionalizuje správu daní a pojistného s cílem sníţit počet míst pro jejich výběr, zamezit daňovým únikům a zvýšit motivaci k placení daní, tedy k daňovým výnosům. Vláda zavede editační povinnosti daňové správy. Vláda povaţuje zavedení transparentního systému správy a výběru daní za klíčové kroky vedoucí z dlouhodobého hlediska ke zvyšování hospodářského růstu, zvyšování daňového výnosu a ke sniţování nezaměstnanosti. Vláda zahájí revizi veškerých procesních předpisů, které jsou pouţívány v rámci výkonu jednotlivých správních agend, na jejichţ základě budou moci být vytvořena univerzální procesní pravidla s minimem odchylek a výjimek. Předloţený návrh daňového řádu je však i nadále nepřehledný a málo srozumitelný. Dosavadní zákon č. 337/1992 Sb. je tvořen cca jedním stem paragrafů, nyní předloţený návrh daňového řádu obsahuje cca 260 paragrafů, doprovodný zákon má téměř dvě stovky částí. Toto nelze povaţovat za zjednodušení ve smyslu programového prohlášení vlády. 3) Z programového prohlášení vlády vyplývá, ţe tvorba procesních právních předpisů by měla Autor na připomínce netrvá. směřovat k jejich unifikaci s minimem odchylek či výjimek. Navrţený daňový řád však odmítá 1

2 subsidiární pouţití správního řádu a nepřipouští propojení aplikace obecného správního řádu a daňového řádu. Opakovaně dáváme ke zváţení důvodnost či potřebnost samostatné právní úpravy daňového řízení. Jsme toho názoru, ţe daňový řád by měl být koncipován nikoliv jako autonomní procesněprávní norma, ale jako lex specialis k novému správnímu řádu. Je otázkou, zda by pro právní řád České republiky (a potaţmo i pro poplatníka či plátce daně) nebylo větším přínosem podřídit daňová řízení správnímu řízení a ve zvláštním zákoně řešit pouze odlišnosti a specifika potřebná a určená pro správu daní. Některé instituty daňového procesu a obecného správního řízení jsou velmi blízké (např. doručování, zastupování) a nevidíme proto důvod pro jejich oddělenou úpravu. 4) Lze předpokládat, ţe řada připomínek zejména obecné povahy uplatněných jednotlivými připomínkujícími místy bude podobná, a proto ţádáme, aby porada k vypořádání připomínek se konala za účasti všech dotčených připomínkujících míst, která uplatní zásadní připomínky, čímţ by se vyloučilo nebezpečí vzniku dalších dodatečně vzniklých rozporů tím, ţe bez vědomí ostatních dotčených resortů by se provedla následná (pro některý resort nepřijatelná) úprava návrhu zákona. Domníváme se, ţe společná porada bude přínosem nejen z hlediska ekonomie času pro předkladatele, ale i z hlediska odborné diskuze zúčastněných. 5) V důvodové zprávě se uvádí, ţe náklady na výkon správy daní se předpokládají ve výši cca 225 miliónů Kč. Chybí však vysvětlení, zda tato částka je niţší nebo vyšší oproti dosavadním nákladům na správu daní. Nelze tudíţ učinit závěr, zda výdaje na daňovou správu se budou zvyšovat či sniţovat. 6) V předloţeném návrhu postrádáme analýzu stávající soudní judikatury týkající se finančních věcí a ţádáme její doplnění. Vzhledem k tomu, ţe návrhu tak sloţité procesní normy nepředcházel schválený návrh věcného záměru zákona, ţádáme zpracování hodnocení dopadů regulace (RIA), které by prokazovalo důvodnost či nezbytnost nové právní úpravy. DŘ obecné MV Lze říci, ţe návrh na mnoha místech duplikuje správní řád, a to jak ve výčtu základních zásad, tak i v jednotlivých procesních ustanoveních. Z tohoto důvodu by bylo vhodné zakomponovat do návrhu subsidiární pouţití správního řádu. Tímto by také došlo k zpřehlednění a zkrácení návrhu, který by se tak mohl soustředit skutečně pouze na hmotněprávní stránku věci a nikoliv na stránku procesní. S tím souvisí i otázka pouţité terminologie, která se v některých směrech odlišuje od terminologie tradičně uţívané procesními předpisy, přičemţ tyto odlišnosti nemají ţádné praktické opodstatnění. Vzhledem ke skutečnosti, ţe má jít o samostatný procesní kodex, tyto odlišnosti zřejmě nezpůsobí problémy při aplikaci daňového řádu, z hlediska přehlednosti právního řádu jako celku je však třeba trvat na tom, aby odchylky ze zavedené terminologie byly zaváděny pouze tam, kde je to skutečně potřeba. Jde např. o v jiných předpisech nepouţívaný pojem osoby zúčastněné na řízení. Z tohoto důvodu navrhujeme dopracování terminologie tak, aby odpovídala správnímu řádu (a ostatním procesním předpisům). Pak bude moţné subsidiární pouţití správního řádu jako obecného předpisu upravujícího správní řízení, coţ by umoţnilo zjednodušení návrhu, protoţe mnohá duplicitní ustanovení by bylo moţné vypustit. Téţ by pak bylo moţné vypustit podle našeho názoru poněkud problematické subsidiární pouţití blíţe nespecifikovaných obecných právních principů ( 11). V důvodové zprávě k návrhu je rozebrán z několika hledisek vztah daňového řádu ke správnímu řádu s uvedením důvodů pro nepouţití subsidiarity správního řádu. V této souvislosti uvádíme, ţe tato hlediska byla jiţ v minulosti podrobně diskutována. Prvním důvodem je specifické postavení daňového řádu, který upravuje specifickou oblast spadající teoreticky nejen do odvětví práva správního, ale téţ do samostatného odvětví práva finančního. V této souvislosti je téţ uváděno, ţe jde o model obvyklý i v zahraničí a ţe jde o dnes jiţ tradiční řešení, které znamená pokrok oproti 2 Text důvodové zprávy bude upraven tak, aby bylo zřejmé, ţe se nejedná o náklady na výkon správy daní, nýbrţ náklady spojené s přijetím nové právní úpravy. Autor připomínky povaţuje připomínku za vypořádanou bez rozporu, pokud dojde k úpravě důvodové zprávy. Autor změnil připomínku na doporučující.

3 totalitní úpravě, kdy platil pro daňové řízení speciální právní předpis na úrovni vyhlášky k obecnému správnímu řádu. Argumentace historickým porovnáním současného stavu a situace v 60. letech minulého století je dle našeho názoru vzhledem k naprosté rozdílnosti dnešních úprav správního i daňového řízení oproti tehdejšímu stavu zcela nerelevantní. Stejně tak nelze povaţovat za zásadní argument ani komparatistiku s některými zahraničními úpravami a nebo teoretické zařazení daňového procesu. Hlavním hlediskem by měla být funkčnost přijatého řešení a jeho dopady na praktické fungování, rychlost a efektivitu daňového řízení jak z pohledu správce daně, tak účastníků řízení (daňových subjektů). Přitom nelze, neţ znovu zmínit probíhající Analýzu procesních předpisů, která počítá s tím, ţe k jistým změnám v právním řádu nezbytným k naplnění cílů analýzy bude docházet bez ohledu na teoretická východiska a tradiční instituty jednotlivých specifických oblastí správního řízení, pouze s posouzením praktické potřebnosti odchylek od obecných pravidel správního řízení. Dále bylo argumentováno tím, ţe v případě aplikace správního řádu na daňové řízení by jej nebylo moţné aplikovat v celém rozsahu, tj. v daňovém řádu by přesto musely zůstat odchylky, navíc by přibyl negativní výčet ustanovení správního řádu, která nelze z povahy věci pouţít. To však není moţno povaţovat za překáţku stanovení subsidiárního pouţití správního řádu, neboť sám správní řád s takovým stavem počítá ( 1 odst. 2). S tím je úzce spjata otázka terminologie, přehlednosti a čitelnosti daňových zákonů. Ke sníţení přehlednosti a pochopitelnosti úpravy by mělo přispět jiţ samotné zrušení tradiční, dlouhodobé a specifické terminologie daňového procesu. K tomu je třeba poznamenat, ţe u většiny uţivatelů takovéhoto zákona by nemělo dojít ke zmatení, ale naopak ke zpřehlednění procesu, neboť tyto subjekty (účastníci řízení) jsou zároveň potencionálně i reálně účastníky mnoha správních řízení, a tudíţ je pro ně zřejmě více matoucí současná trvající dvojí terminologie neţ jednorázová změna vedoucí k odstranění tohoto stavu. Na druhou stranu je třeba souhlasit s tím, ţe k jistému znepřehlednění z hlediska těchto osob dojde, a to nikoliv kvůli změně terminologie, nýbrţ kvůli dvojímu vztahu subsidiarity při aplikaci konkrétních předpisů (vztah zvláštní daňový zákon daňový řád a současně daňový řád správní řád). Této skutečnosti se patrně nelze vyhnout a lze ji z našeho pohledu povaţovat za nejsilnější argument proti subsidiárnímu pouţití správního řádu v daňovém řízení, který však nevyváţí případná pozitiva této konstrukce. Terminologický problém spočívající ve ztíţení mezinárodní spolupráce, způsobený tím, ţe daňové předpisy jsou kaţdoročně překládány do světových jazyků, nepovaţujeme za relevantní. Jiţ dnes existuje překlad správního řádu minimálně do angličtiny a zajištění případného překladu do dalších jazyků se nejeví jako zásadní překáţka zakotvení subsidiarity správního řádu pro daňové řízení. Dalším bodem je otázka kvality právního řádu a jeho vnitřní nerozpornosti. Dvojí úprava věcně shodné problematiky můţe být vnímána jako porušení principu jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu. Proti tomu je však stavěn poţadavek na kvalitu právního řádu. Ta by podle některých názorů zavedením subsidiárního pouţití správního řádu utrpěla, a to vzhledem k nedostatkům obsaţeným ve stávajícím textu správního řádu. Ke sníţení kvality celého právního řádu by mělo dojít tím, ţe tyto nedostatky by se subsidiárním pouţitím správního řádu přenesly i do daňového procesu. Tuto argumentaci opět nepovaţujeme za relevantní. Není zde totiţ uvedeno, o jaké nedostatky se jedná. Při výkladu a aplikaci správního řádu nepochybně dochází k určitým pochybnostem a obtíţím, 3

4 nelze však souhlasit s tím, ţe by tomu tak bylo v masovém měřítku, jak naznačuje materiál. Stejně tak nelze vycházet z toho, ţe aplikace nového daňového řádu bude zcela bezproblémová. Jako výhodnější se tedy z hlediska minimalizace obtíţí při výkladu zákona v praxi jeví maximální vyuţití dosavadních procesních ustanovení obsaţených ve správním řádu, neboť za dobu jeho účinnosti jiţ došlo k překonání prvotních potíţí a k ustálení výkladu některých zprvu sporných ustanovení, coţ je proces, který by v případě nové speciální úpravy probíhal od začátku. Z hlediska jednotnosti právního řádu je akcentována myšlenka jednotné úpravy jednotlivých institutů pro celý právní řád, tedy nad rámec vztahu správní řád daňový řád. S tím lze souhlasit, ovšem v současné době je tento vývoj patrný pouze v případě institutu doručování (přestoţe materiál pouţívá mnoţné číslo), zatímco institutů společných pro oba procesy je více. Další námitka směřuje k očekávanému zvýšení administrativní zátěţe, a sice v tom smyslu, ţe výklad subsidiárního pouţití správního řádu by musel být poskytován Ministerstvem vnitra, přičemţ na výkladu sporných otázek by se podílely oba resorty, coţ by např. prodlouţilo dobu nutnou pro odpověď na dotazy daňových účastníků. Ze zkušeností Ministerstva vnitra však vyplývá, ţe toto není váţný důvod proti zavedení subsidiarity. Jiţ za dnešního stavu, kdy správní řád pokrývá řízení v oblastech, které věcně spadají do působnosti jiných resortů, je při výkladových stanoviscích často potřeba kooperace více resortů, aniţ by přitom docházelo k zásadním problémům. Dále bylo argumentováno otázkou exekuce a vztahu k občanskému soudnímu řádu, kdy by mělo dojít k narušení deklarované jednotnosti správního řádu vznikem nesourodého systému, který bude zahrnovat úpravu exekuce na nepeněţitá plnění v obecném zákoně, a úpravu exekuce na peněţitá plnění ve zvláštním zákoně (daňový řád) se subsidiárním pouţitím občanského soudního řádu. Tento stav sice není z hlediska jednotnosti právního řádu optimální, nedojde však v porovnání se současným stavem ke zhoršení či prohloubení komplikovanosti, proto není důvodem proti případnému zavedení subsidiarity správního řádu. Další uplatňovanou námitkou bylo rozšíření působnosti správního řádu na další orgány, které nejsou správními orgány, např. soudy při vybírání soudních poplatků. Téţ ji nepovaţujeme za důvodnou. K rozšíření působnosti správního řádu zde podle našeho názoru nedojde, protoţe soud lze označit za jiný orgán ve smyslu 1 odst. 1 správního řádu a vybírání soudních poplatků za působnost v oblasti veřejné správy. Na subsidiárním pouţití správního řádu v daňovém řízení tedy i nadále trváme. DŘ obecně ČNB Připomínka dodatečně zaslaná k pojmu obecný správce daně Podle 106 odst. 1 Správního řádu je exekučním správním orgánem, který na žádost správního orgánu uvedeného v 105 odst. 1 písm. a) nebo osoby oprávněné z exekučního titulu provádí exekuci na peněžitá plnění, obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon, že exekučním správním orgánem je správní orgán uvedený v 105 odst. 1 písm. a) Obsah pojmu obecný správce daně není v našem právním řádu nikde definován a definici překvapivě neobsahuje ani návrh daňového řádu. Zákon o celní správě stanoví v 5 odst. 4 písm. b), ţe celní úřad zajišťuje placení peněžitých plnění podle 2 písm. d), nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Peněţitým plněním je dle 2 písm. d) plnění vybírání a vymáhání peněžitých plnění, která vznikla bez vydání správního aktu ze zákona, nebo která byla uložena jinými správními úřady v řízení podle správního řádu, a která jsou příjmem státního rozpočtu, státních fondů nebo rozpočtů územních samosprávných celků 4 viz důvodová zpráva k problematice dělené správy a k doprovodnému zákonu

5 V okamţiku, kdy jsou ze sektorových zákonů odstraňována ustanovení, ţe pokuty vybírá a vymáhá (resp. pouze vymáhá) místně příslušný celní nebo finanční úřad, tak jsme poţadovali postavit najisto, ţe obecným správcem daně je právě celní úřad. I kdyby navrţená úprava byla dostačující z hlediska plnění, která jsou příjmem státního rozpočtu nepokrývají exekuci pokut podle ZPKT, které jsou příjmem Garančního fondu, nebo takových plnění, která by byla příjmem ČNB. DŘ obecné HK ČR Hospodářská komora ČR hodnotí velmi pozitivně sestavení expertní komise ze zástupců všech zainteresovaných stran, kteří se v průběhu jednoroční práce na přípravě daňového řádu v podstatě shodli na návrhu daňového řádu, který by měl ve srovnání s předchozími návrhy šanci projít úspěšně legislativním procesem. Určitým zklamáním je podle našeho názoru, ţe dosavadní výsledek práce byl pozměněn v některých zásadních aspektech (viz blíţe připomínky k jednotlivým ustanovením předkládaného návrhu zákona). 1) K institutu kontroly obecně pokládáme za potřebné, aby při kontrole, která trvá déle neţ 6 měsíců, a při které byl jiţ v této fázi zjištěn daňový nedoplatek, jenţ daňový subjekt nerozporuje, byl vystaven dílčí platební výměr na zjištěný nedoplatek, nebo aby po dobu probíhající kontroly byl přerušen běh lhůty pro stanovení úroku z prodlení na nedoplatky zjištěné v průběhu kontroly. V praxi se totiţ často stává, ţe kontrola probíhá i dva roky a zjištěné nedoplatky jsou do doby skončení kontroly úročeny úrokem z prodlení. 2) Povaţujeme za potřebné upozornit na nejednotnou terminologii a navrhujeme provést její revizi a sjednocení, a to zejména v Hlavě IV., ale i v dalších částech zákona. V předkládaném návrhu se objevuje termín Daňové tvrzení a Dodatečné daňové tvrzení. Tyto nové termíny však v zákoně nejsou důsledně pouţívány ani adekvátně definovány. Analogicky dovozujeme, ţe Daňové tvrzení a Dodatečné daňové tvrzení je synonymem pro daňové přiznání a dodatečné daňové přiznání. Nevidíme proto důvod, proč se tohoto termínu nedrţet, navíc navrţený termín působí archaicky a pro daňové subjekty je matoucí. V Hlavě IV Nalézací řízení jsou oba tyto termíny pouţity dokonce současně. V této souvislosti doporučujeme, aby se pouţívaly zavedené termíny Daňové přiznání a Dodatečné daňové přiznání, namísto termínů Daňové tvrzení a Dodatečné daňové tvrzení. Daňovému subjektu nic nebrání, aby dluţný nedoplatek uhradil kdykoliv, tedy i v průběhu daňové kontroly. Nelze tudíţ argumentovat tím, ţe při déle trvající daňové kontrole nemůţe daňový subjekt uhradit nedoplatek (dílčí nedoplatek). Je třeba připomenout, ţe povinnost správně tvrdit a zaplatit daň leţí na daňovém dluţníku a případné sankce jsou vţdy následkem pochybení při plnění této základní povinnosti. Pojmy řádné daňové tvrzení a dodatečné daňové tvrzení jsou v návrhu pouţity toliko jako legislativní zkratky v místech, kde by bylo nutné jinak zdlouhavě vypisovat všechny pojmy, z nichţ se daná legislativní zkratka skládá. Nejde tedy o změnu terminologie, nýbrţ o nástroj legislativní techniky přispívající k lepší čitelnosti a stručnosti textu. 3) Vzhledem k tomu, ţe návrhu tak sloţité procesní normy nepředcházel schválený návrh věcného záměru zákona a všechny závěry expertní skupiny podílející se na přípravných legislativních pracích nebyly do návrhu zapracovány, ţádáme zpracování hodnocení dopadů regulace (RIA) v plném rozsahu s ohledem k dopadům na podnikatelskou sféru. Viz výše (RIA) DŘ obecné Královehr adecký kraj V materiálu není zohledněna novelizace zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis upravuje např. v 22 problematiku porušení rozpočtové kázně a s tím související odvod a sankce, kdy se postupuje podle zákona upravujícího správu daní. Při správě penále se uplatní postup, který stanoví zákon upravující správu daní pro úrok z prodlení. Je potřeba v návaznosti na daňový řád novelizovat i toto ustanovení. Je téţ nezbytné, aby bylo zcela jednoznačně uvedeno, do jaké fáze v daňovém řádu se dle 22 příslušný orgán dostává. Tedy zda jiţ ono nařízení odvodu je rozhodnutím podle daňového řádu apod. 5

6 Stejně tak je nezbytné se zabývat otázkou, zda je moţné podřadit Regionální rady regionů soudrţnosti či jejich úřady pod definici správce daně dle 12 odst. 3 daňového řádu, neboť dle 1 odst. 4 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů se ustanoveními části druhé a třetí tohoto zákona (z. č. 250/2000 Sb.) řídí také hospodaření Regionálních rad regionů soudrţnosti s výjimkou ustanovení 7 aţ 10. Toto ustanovení znamená, ţe i 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů dopadá na činnost regionálních rad, a tudíţ i tyto subjekty by vedly řízení dle daňového řádu. DŘ obecné NSS Nejvyšší správní soud vyslovuje s předloţeným návrhem zásadní nesouhlas, a to na základě závěrů vyslovených finančně - správním kolegiem soudu na jednání konaném dne Předloţený návrh zřetelně navazuje na předchozí návrh nového daňového řádu, který byl zpracován Ministerstvem financí v letech , rozeslán do připomínkového řízení a v 1. polovině roku 2007 rozhodujícími připomínkovými místy odmínut. Jiţ v dopisu předsedy Nejvyššího správního soudu ministru financí ze dne , čj. Sleg 6/2007 6, bylo poukázáno na to, ţe přípravě takové zásadní normy jako je daňový řád, by mělo předcházet důkladné zhodnocení platné právní úpravy a judikatury k ní se vztahující, odhalení toho, co představuje skutečně problematická místa a co naopak judikatura překlenula výkladem. Tato analýza by měla vyústit v závěr, zda je nezbytné připravit novou právní úpravu, či zda postačí toliko novelizovat stávající zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (daňový řád). V novém (nyní předloţeném) návrhu daňového řádu byly zohledněny jen některé naše dílčí připomínky, nikoli však zásadní námitky uvedené v citovaném dopisu ze dne a na který je tedy moţno v plném rozsahu odkázat. Zhodnocení stávající úpravy a nezbytnosti nové právní úpravy provedené v důvodové zprávě povaţujeme za formální a zcela nedostatečné. Předkládaný návrh v převáţné míře přebírá současnou právní úpravu obsaţenou v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, od které se liší především podrobným aţ kazuistickým zpracováním. Změny oproti současné právní úpravě jsou dílčí, technické povahy, často motivované snahou eliminovat judikaturu správních soudů. Ministerstvo financí oznámilo záměr provést komplexní reformu daňové správy. Tato reforma má spočívat v celkové reorganizaci organizační struktury daňové správy, jejím sloučení se správou odvodů sociálního, zdravotního a nemocenského pojištění a s celní správou. Dále má být součástí ohlášené reformy i zcela nová úprava hmotněprávních daňových předpisů (zejména pak nový zákon o daních z příjmů). Za této situace povaţujeme předloţení návrhu daňového řádu za zcela nevhodné. Pokud jiţ má být přijímán úplně nový procesní předpis, je nezbytné jej připravovat současně (nebo spíše aţ následně) s přípravou dalších částí ohlášené reformy daňové správy, tak aby nová procesní úprava navazovala na kompletně novou úpravu organizační a hmotněprávní. V této souvislosti vyjadřujeme zejména obavu, ţe předkládaný návrh vůbec nezohledňuje potřeby správy odvodů veřejného pojištění, která by se v souladu s ohlášeným záměrem v budoucnu daňovým řádem měla rovněţ řídit. Tato skutečnost je v bodě A. 3. c) důvodové zprávy maskována jen nedostatečným způsobem. Nový procesní kodex by měl být přijímán s výhledem určité budoucí stability, nikoli jiţ s vědomím toho, ţe v blízké budoucnosti jej bude nutné podstatným způsobem znovu měnit. Vzhledem k tomu, ţe daňový řád je jedním ze základních procesních předpisů, měl by být nejprve zpracován věcný záměr. Pokud se tak nestalo, znamená to porušení článku 3 Legislativních pravidel vlády v aktuálním znění. Bylo by rovněţ velmi vhodné podrobit návrh proceduře RIA, vzhledem k tomu, ţe navrhovaná právní úprava ovlivní intenzivním způsobem právní sféru širokého okruhu právních subjektů a můţe mít výrazný vliv i na jejich hospodářské zájmy. V rámci procesu RIA by pak 6 K celkové koncepci a nezbytnosti viz důvodová zpráva K problematice RIA viz výše K pojetí daňové exekuce viz připomínka NSS k dané části zákona K problematice subsidiarity viz výše

7 měly být zejména pečlivě vyhodnoceny různé alternativy moţné právní úpravy, a to včetně moţnosti nevydávat vůbec nový procesní předpis. Aplikovatelnost výjimky z povinnosti podrobit záměr proceduře RIA dle bodu 3 části první Obecných zásad pro hodnocení regulace (RIA) - usnesení vlády č. 877 z , je velmi sporná, protoţe vedle čistě procesní úpravy obsahuje návrh daňového řádu i mnohá hmotněprávní ustanovení (např. úprava pokut za opoţděné tvrzení daně, penále, úroku z prodlení, lhůty pro stanovení a pro placení daně atd.). Deklarovaným cílem nové právní úpravy dle důvodové zprávy je odstranění procesních odchylek, které nejsou nezbytné, popřípadě jsou duplicitní. Bohuţel, je třeba konstatovat, ţe text návrhu jde zcela opačnou cestou, a to vytvářením nových odchylek od obecné procesní úpravy činnosti orgánů veřejné správy obsaţené ve správním řádu a zcela zbytečných duplicit. Mnohá obecná ustanovení návrhu daňového řádu jsou kopií či parafrází správního řádu, přičemţ u mnoha podobných ale nikoli doslovných ustanovení vzniká otázka, co a proč chtěli předkladatelé upravit shodně či odlišně ve vztahu ke správnímu řádu. Totéţ se bohuţel týká i quasi komplexní úpravy daňové exekuce, která na rozsáhlém prostoru 52 paragrafů opakuje celou řadu ustanovení občanského soudního řádu týkající se výkonu rozhodnutí, přičemţ tato úprava výkonu rozhodnutí v občanském soudním řádu má podle předkladatele i nadále zůstávat obecnou i pro exekuci daňovou. V praxi lze předvídat interpretační problémy při zjišťování, zda různá podobná ale nikoli doslovně shodná ustanovení daňového řádu představují odchylnou úpravu od občanského soudního řádu nebo zda bylo úmyslem předkladatelů občanský soudní řád pouze převyprávět pro úředníky daňové správy. Daňový řád by měl upravovat toliko otázky, u nichţ charakter daňového řízení nezbytně vyţaduje odlišnou úpravu od správního řádu. Jinak by měl být správní řád pouţíván podpůrně, a to zejména v obecné části týkající se právní úpravy zastupování a doručování, ale i základních zásad, vyloučení úředních osob, doţádání a delegace, lhůt a počítání času, protokolace, obecných náleţitostí podání a odstraňování jejich vad, náleţitostí rozhodnutí, jeho opravy, nicotnosti, nákladů řízení, předvolání a předvedení, dokazování, předběţné otázky a dále do značné míry i opravných prostředků. To by bezesporu přispělo k větší přehlednosti a srozumitelnosti zejména pro daňové subjekty. Pokud důvodová zpráva poukazuje na vládní zadání nového daňového řádu z roku 2000 (vládní usnesení č. 592 z ), je třeba si uvědomit, ţe situace se od roku 2000 podstatným způsobem změnila. Předně judikatura Nejvyššího správního soudu a ostatních správních soudů postupně prakticky odstranila předchozí výkladové obtíţe a aplikační nejednotnost ve vztahu k zákonu o správě daní a poplatků. Na druhé straně byl v roce 2004 přijat a nabyl účinnosti nový správní řád (č. 500/2004 Sb.), který obsahuje obecnou úpravu pro postup orgánů veřejné správy ve všech jejích oblastech. Správa daní je subsystémem veřejné správy, jakkoli se tuto skutečnost snaţí důvodová zpráva zpochybnit. To by návrh daňového řádu měl rovněţ respektovat, jak bylo uvedeno výše. Pokud by snad předkládaný návrh mohl vyhovovat potřebám a poměrům roku 2000, potřebám a poměrům roku 2008 vyhovovat v ţádném případě nemůţe. Nesouhlasíme také s koncepcí předkládaného návrhu, který (dle důvodové zprávy) hodlá zachovat procesní úpravu roztříštěnou mezi nový daňový řád na jedné straně a značné mnoţství zvláštních předpisů na straně druhé. Pokud jiţ bude přistoupeno k přípravě a přijetí nového procesního kodexu, mělo by být ambicí zpracovatelů shromáţdit v tomto jediném předpise pokud moţno veškerou procesní matérii včetně zvláštní úpravy nezbytné pro správu jednotlivých daní. Dále je třeba poukázat na skutečnost, ţe předkládaný návrh v mnoha ohledech nevyhovuje ani ústavním standardům a ignoruje judikaturu Ústavního soudu. Výmluvným příkladem toho je právní 7

8 úprava postavení ručitelů, coţ je podrobně vysvětleno níţe v připomínkách k 167. Na závěr nezbývá neţ shrnout obecné připomínky k předloţenému návrhu daňového řádu: Nejvyšší správní soud naprosto nesouhlasí s tím, aby byl nový daňový řád (rekodifikace) v současnosti vůbec přijímán. Teprve v průběhu přípravy reformy daňové správy ohlášené Ministerstvem financí se ukáţe, zda takováto rekodifikace procesního předpisu je potřebná a jak by případně měla být koncipována. Pokud ohlášená reforma daňové správy nakonec neproběhne v celém rozsahu, bude mnohem vhodnější namísto nového daňového řádu v nezbytném rozsahu novelizovat stávající zákon o správě daní a poplatků. Nová právní úprava totiţ naruší právní jistotu a právní vědomí daňových subjektů, neboť nová ustanovení bude třeba průběhem let znovu interpretovat judikaturou soudů, zatímco dosavadní výsledky judikaturního a doktrinárního úsilí budou do značné míry nepouţitelné. Předkládaný návrh je příkladem špatného legislativního postupu poznamenaného upřednostňováním zájmů resortu před potřebami občanů. Následující zvláštní připomínky k jednotlivým ustanovením jsou vzhledem k celkově negativnímu stanovisku NSS předkládány pouze doplňkově pro potřebu dalších legislativních prací. DŘ obecně UOOU Úřad pro ochranu osobních údajů uplatňuje připomínky, a to včetně zásadních, přičemţ vychází z výsledků jednání mezi MF a ÚOOÚ, které se konalo dne 12. dubna Předkládaný návrh se v ţádné své části nevypořádává s problematikou ochrany osobních údajů při daňovém řízení, ačkoli systematika návrhu zákona pro to vytváří veškeré podmínky a ačkoli předkládaný právní předpis obsahuje opatření omezující dosah povinností a práv uvedených v některých článcích směrnice 95/46/ES a ačkoli ministerstvo financí povaţuje zpracování osobních údajů prováděné podle daňového řádu za opatření nezbytné pro zajištění významného hospodářského zájmu členského státu Evropské unie nebo Evropské unie (článek 13 této směrnice). Důsledkem opomenutí této právní problematiky pak je, ţe jak v důvodové zprávě, tak v samotném návrhu předpisu se vlastně jen přebírají klíčová ustanovení upravující zpracování osobních údajů v rámci daňové správy. Není proto například reagováno ani na nepochybnou potřebu zvláštní úpravy práva přístupu k informacím o zpracování osobních údajů podle ustanovení 12 zákona o ochraně osobních údajů. Navrhované znění je pouze parciální úpravou, protoţe nebere v potaz ostatní osobní údaje v daňovém informačním systému, jehoţ nepochybnou součástí jsou údaje o registraci na základě 122 a násl. apod. ÚOOÚ to poţaduje napravit. ÚOOÚ stále trvá na tom, aby daňový řád (pokud je vůbec účelné, aby existoval další druh správního řízení) byl speciální k správnímu řádu. K usnadnění dalšího projednávání této připomínky jiţ ÚOOÚ nemapuje jednotlivé duplicity daňového řádu se správním řádem, přičemţ povaţuje za samozřejmé, bude-li této připomínce vyhověno, ţe budou odstraněny. ÚOOÚ povaţuje za znepokojivé, ţe předkladatel pouţívá nekorektní argumenty. Je proto nutné v důvodové zprávě podstatným způsobem přepracovat celou část o vztahu ke správnímu řádu. ÚOOÚ rovněţ povaţuje za nezbytné, aby byla dopracována zvláštní část důvodové zprávy. Na některých místech předkladatel ţádným způsobem nezdůvodňuje nutnost právní normy, nýbrţ ji toliko parafrasuje. Místo důvodové zprávy předkladatel tak předkládá komentář či spíše pouhé poznámky. Důvodov á zpráva k DŘ UOOU 24. V obecné části důvodové zprávy je nutno přepracovat pojednání o právních odvětvích. Právní odvětví nejsou nějakou objektivní realitou. Jsou to pouhé pedagogické pomůcky, které slouţí k názornějšímu uchopení matérie. Pokud tedy někdo bude konstruovat daňové právo jako právní odvětví, je to plně legitimní a rozhodně odůvodněnější neţ umělý konglomerát práva finančního, 8 Autor na připomínce netrvá.

9 tvořeného z daňového práva a právních úprav rozpočtů a státních fondů, úvěru, měny a peněţního oběhu, devisového hospodářství a finančního trhu. Daňový poradce nemá s bursovním makléřem mnoho společného. Cf. Karel Eliáš a Michaela Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Linde, Praha ÚOOÚ postrádá konkretisaci kodifikací daňového práva procesního, ve státech, kde tvrzení předkladatele existuje (Německo, Rakousko, Francie). To je nutné doplnit. Důvodová zpráva má být konkrétní a přesná. Proto má obsahovat přesné označení cizozemských předpisů, o nichţ se hovoří. ÚOOÚ je znám slovenský zákon č. 511/1992 Zb., o správe daní a poplatkov, který je téměř totoţný s českým, včetně 101 ( 99 vládní osnovy), kde se rovněţ jako v českém stávajícím zákoně bez jakéhokoliv odůvodnění vylučuje subsidiarita správního řádu. 26. V obecné části důvodové zprávy se věta: V roce 1992 v souvislosti se zaváděním nové daňové soustavy a s důsledným přechodem na zásady právního státu byla přijata zákonem o správě daní a poplatků komplexní právní úprava procesního daňového práva. nahrazuje větami: V roce 1992 v souvislosti se zaváděním nové daňové soustavy a s důsledným přechodem na zásady právního státu byla vyhláška nahrazena zákonem. Nešťastně však zákon o správě daní a poplatků postrádal jakoukoliv vazbu na správní řád, coţ vedlo k mnoha neúčelným duplicitám mezi oběma předpisy. Oprava zavádějícího textu. 27. V obecné části důvodové zprávy se věty: Nejeví se jako vhodné přistoupit k novému experimentu obnovujícímu konstrukci minulého reţimu a přinášející nová rizika a nové nejasnosti, které provází samotnou existenci správního řádu, a to v situaci, kdy tento předpis není aplikován na rozsáhlou a četnými změnami trpící daňovou problematiku. nahrazují větami: Jeví se jako vhodné přistoupit k návratu k praxi, která zde byla do roku 1953 a která byla v roce 1992 z neznalosti věci bez jakéhokoliv odůvodnění opuštěna. Správní řád dobře slouţí v často se měnící problematice ţivnostenského práva, a proto bude dobře slouţit i v daňové oblasti. Oprava zavádějícího textu. 28. V obecné části důvodové zprávy se věta: Nutno ale dodat, ţe tento princip je moţné paušálně uplatňovat pouze v rámci daného právního odvětví (viz výše) nikoliv pro celou oblast veřejného práva, zrušuje. Tato věta není pravdivá. Například normy práva občanského se pouţívají téţ v ústavním. Vizte výše: nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.: V německém právu, a to i v právu ústavním, platí obecný princip, dle něhoţ na počítání lhůt se vztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB), pokud neexistují speciální ustanovení. 29. V obecné části důvodové zprávy se věta: Argumentace volající po subsidiárním podřazení daňového řádu je z obecného pohledu voláním po výlučném podřazení daňového práva pod právo správní, zrušuje. Daňový řád nebude k správnímu řádu subsidiární, nýbrţ speciální. Protoţe bude speciální, bude správnímu řádu nadřazen, tj. jeho normy budou mít před normami správního řádu přednost. Neexistuje nic takového jako výlučné podřazení právní odvětví pod jiné právní odvětví. Např. obchodní právo je v partii o obchodním rejstříku součástí práva správního. 9 Připomínky k důvodové zprávě navazují na problematiku subsidiarity SŘ (viz výše). Autor změnil připomínku na doporučující.

10 30. V obecné části důvodové zprávy se slova procesní normu nahrazují slovy procesní předpis. Správní řád obsahuje norem mnoho, a proto nemůţe představovat procesní normu. Bude upravena důvodová zpráva. Připomínky k jednotlivým ustanovením 1 UOOU Za 1 se vkládá 1a, který zní: Nestanoví-li daňový řád nebo zvláštní předpisy jinak, postupují správní úřady v daňovém řízení podle správního řádu. Daňové řízení není ničím jiným neţ zvláštním druhem správního řízení. Jak předkladatel přiznává na straně 111 důvodové zprávy, komplexní úprava daňového řízení byla zavedena teprve vyhláškou MF č. 162/1953 Ú. l., kterou se upravuje řízení ve věcech daňových a vydávají se společné předpisy k provedení daňových zákonů. Proto je třeba, aby daňový řád stanovil podpůrnou působnost správního řádu. Návrh ÚOOÚ vychází z 2 vyhlášky ministerstva financí č. 16/1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků. Důvodová zpráva na stranách 115 aţ 118 pouţívá zavádějící argumenty proti subsidiární působnosti správního řádu. Argument: instrumenty vyuţívané v rámci správy daní vykazují natolik výrazná specifika, pro která je jen velmi obtíţné hledat obecné základy v textu platného správního řádu, je nepravdivý. Veškeré evidence jsou stejně kontinuální jako daňové řízení. Skutečnost, ţe procesní práva a povinnosti vznikají osobám vrchnostensky podřazeným i mimo reţim zahájeného řízení, je protiústavní a měla by být neprodleně zhojena. Orgán veřejné moci je vţdy v posici věřitele, pokud ukládá povinnost ve vztahu ke státu, např. pokutu. Názor: Ostatní subjekty (třetí osoby), které se správy daní zúčastňují, pak z povahy věci mají jiné postavení neţ daňové subjekty a nelze o nich hovořit jako o účastnících řízení, je zcela neopodstatněný. Kaţdý, kdo se něčeho účastní, zde daňového řízení, je účastník. Skutečnost, ţe daňové řízení končí uplynutím doby, nikoliv vydáním rozhodnutí, resp. jeho právní mocí, je nutno povaţovat za nezdůvodněnou odchylku, kterou je nutno, z hlediska ochrany práv plátců a poplatníků, odstranit. ÚOOÚ nerozumí názoru předkladatele, ţe [d]efinici správního řízení podle správního řádu zjednodušeně vzato odpovídá pouze určitá fáze daňového řízení, na kterou mnohdy navazuje jak z vůle správce daně, tak i z vůle daňového subjektu (a to častěji) další fáze daňového řízení, která rovněţ končí pravomocným rozhodnutím. Pokud správní úřad (zde finanční) koná nějaké řízení, jedná se vţdy o správní řízení z podstaty věci. ÚOOÚ rozumí snaze předkladatele, aby berní úředníci měli k disposici právní předpis, který pokud moţno řeší všechny případy, které připadají v úvahu. To však nelze řešit na úkor adresátů právního předpisu. Ministerstvu financí nic nebrání vydat digest právních norem ze všech relevantních právních předpisů, např. ze správního řádu, z občanského zákoníku apod., a to i se závazným výkladem. To bude pro úředníky uţitečnější neţ znepřehledňování právního řádu. Zcela je však nutno odmítnout názor, ţe subsidiární působnost správního řádu začíná teprve v roce Byl to naopak standardní systém rakouský i prvorepublikový aţ do roku ÚOOÚ si troufá tvrdit, ţe nezávislé postavení daňového procesu vůči správnímu řádu neexistuje s výjimkou Slovenska nikde na světě. Obnovení subsidiarity správního řádu proto není experimentem, je to návrat k standardnímu systému. Experimentem je naopak pokračování v neuváţené praxi nastolené v porevolučním chaosu v roce 1992 bez jakéhokoliv odůvodnění: Společná, zmocňovací, přechodná a závěrečná ustanovení upravují vztah návrhu zákona ke správnímu řádu, další postup v zahájených 10 viz k problematice subsidiarity SŘ

11 daňových řízení, přechodná opatření v přeregistrování daňových subjektů a platnosti kolkových známek. Současně zrušují dosud platný procesní předpis, ustanovení v zákoně o přestupcích, které dosud umoţňovalo u občanů postihovat přestupek při neplnění povinností vůči správcům daní, a příslušná ustanovení v zákoně o územních finančních orgánech, která by vzhledem k nově vymezené místní příslušnosti byla nadbytečná. Účinnost zákona se předpokládá k datu zahájení působení nové daňové soustavy. 1 ( Např. 118 sq. AO (německého daňového řádu) hovoří o správních aktech. 1 odst. 2 HK ČR Navrhujeme upřesnit následující znění: Správa daně je postup podle tohoto nebo jiného zákona, jehož cílem je naplnění veřejného rozpočtu prostřednictvím správného a úplného zjištění a stanovení daňové povinnosti a její úhrada. Zavedené legislativní termíny, týkající se úplnosti, daňové povinnosti, zajištění veřejného rozpočtu atd. se prolínají celým návrhem zákona, proto si myslíme, ţe by bylo vhodné tyto termíny pouţít i v základní definici. 2 odst. 1 MS V 2 odst. 1 ţádáme vypuštění slova vratkou v závorce. Jedná se o slangový výraz, nejedná se o legislativní zkratku, nemá normativní charakter. Tuto připomínku označujeme za zásadní. odst. 4 MPSV Ustanovení odstavce 4 upravuje náleţitosti, resp. součásti obsahu pojmu daň vymezeného pro účely daňového řádu v odstavci 3 téhoţ paragrafu. Z navrhovaného znění odstavce 3 písm. c) vyplývá, ţe daní se pro účely daňového řádu rozumí rovněţ peněţité plnění v rámci dělené správy, v daném případě pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen pojistné ). Podle znění odstavce 4 však nelze pouţít na pojistné ţádnou z náleţitostí (součásti) obsahu pojmu daň, a to ať uţ jde o daňový odpočet, daňovou ztrátu, jiný způsob zdanění nebo příslušenství daně, které je upraveno v odstavci 5. Navrhujeme proto v odstavci 4 doplnit za slova podle odstavce 3 slova písm. a) a b) a tím úpravu podle odstavce 4 ponechat pouze pro potřeby daní v tradičním slova smyslu. Pojem daň jakoţto peněţité plnění podle dělené správy (tedy v daném případě pojistné ) lze v koncepčním pojetí odstavce 4, tj. ţe daň v sobě zahrnuje., upravit samostatně tak, ţe toto peněţité plnění v sobě zahrnuje přiráţku k pojistnému (viz 21 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). odst. 5 MS V 2 odst. 5 poslední větu ţádáme vypustit pro nadbytečnost, zejména z důvodu existence ustanovení 2 odst. 4 (daň v sobě zahrnuje i příslušenství). Text bude v tomto ohledu upraven. Pro nadbytečnost budou vypuštěna slova podle tohoto nebo jiného zákona (to vyplývá z 5 odst. 1). Autor změnil připomínku na doporučující. Pojem vratka je v textu dále vyuţíván. Tento pojem se jiţ vyskytuje v řadě platných právních předpisů. Český jazyk pro tento výraz nemá jiného ekvivalentu, nejedná se o slangový výraz. Odst. 4 reaguje na skutečnost, ţe následující text daňového řádu pouţívá toliko obecného pojmu daň, přičemţ pod tento pojem je nutno subsumovat nejenom jinak označená peněţitá plnění podle odst. 3, ale téţ jiné způsoby zdanění vymezené v odst. 4. To však neznamená, ţe kaţdý druh daně, clo, poplatek atd. nutně musí v sobě zahrnovat tyto jiné způsoby zdanění. MF doplní slovo také nebo rovněţ. Zmíněná věta má normativní povahu. Normativní význam ustanovení: - daň zahrnuje příslušenství - příslušenství (bez nákladů) sleduje osud daně Bude precizován text odstavce 4. 11

12 MPSV Ustanovení odstavce 5, které upravuje příslušenství daně zmíněné v odstavci 3, je koncipováno tak, ţe se vztahuje pouze na daně v tradičním slova smyslu [tj. daně podle 3 písm. a) a b)]. To jednoznačně vyplývá ze závěru věty první obsahující slova podle tohoto nebo jiného daňového zákona. K tomu, aby se navrhovaná úprava v části týkající se penále a pokut vztahovala rovněţ na peněţitá plnění podle dělené správy [ 3 písm. c)], je nezbytné na závěr věty první doplnit slova anebo jiného zákona. V daném případě půjde o zákon č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( 20 a 22), zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů ( 54 a 54a), a s účinností od o zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (např. 74, 76, 127, 130). NSS Navrhujeme zavést legislativní zkratku pro výraz daňové tvrzení obsaţenou aţ v 34 odst. 4 jiţ v 2 a zejména ji důsledně uţívat v celém zákoně (viz např. 71 uţívá pojem dodatečné daňové přiznání, dále 136, 137, 138,...). 3 MPSV V původním návrhu daňového řádu znělo ustanovení 3 takto: tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se pouţijí, nestanoví-li zvláštní daňový zákon jinak. K tomuto znění uplatnilo Ministerstvo práce a sociálních věcí zásadní připomínku, kde ţádalo, aby bylo toto ustanovení upraveno do následujícího znění: Tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se pouţijí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. V nyní předloţeném znění je toto ustanovení upraveno pouze částečně a podle našeho názoru nedostatečně. Proto navrhujeme upravit dotčené ustanovení tak, jak jsme poţadovali jiţ při minulém připomínkovém řízení, tedy: Tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se pouţijí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Oblast pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti není správou daní. Z uvedené dikce je tedy zcela vyloučena aplikace jiných zvláštních předpisů, resp. zákona č. 582/1991 Sb. a zákona č. 589/1992 Sb., upravujících postupy orgánů sociálního zabezpečení jak v nalézacích řízeních, zejména pro placení pojistného, tak postupy související s řešením vzniklých závazků. Zásadním způsobem by pak došlo k zásahu při rozhodování o pohledávkách na pojistném, neboť např. podle ustanovení 173 návrhu daňového řádu je exekučním titulem pouze vykonatelný výkaz nedoplatků sestavený z údajů evidence daní, a nikoli výkaz nedoplatků podle ustanovení 104g zákona č. 582/1991 Sb. Stejně tak nelze např. z ustanovení 152 návrhu daňového řádu jednoznačně stanovit postup pro povolení splátek dluhu tak, jak je upraveno v ustanovení 20a zákona č. 589/1992 Sb. Obdobným způsobem se objevují zjevné disproporce i v dalších ustanoveních a reţimech postupů, a to v ustanovení 153 návrhu daňového řádu odpis nedoplatku pro nedobytnost, a ustanovení 123b zákona č. 582/1991 Sb., 155 návrhu daňového řádu lhůty pro placení daně, kdy promlčecí lhůta je dle tohoto ustanovení stanovena na 6 let od konce kalendářního roku, ve kterém uplynula náhradní lhůta splatnosti, zatímco podle ustanovení 18 zákona č. 589/1992 Sb. je stanovena obecná promlčecí lhůta pro pohledávky na pojistném v délce 10 let, přičemţ počátek běhu této lhůty je stanoven odlišně. Pokud by předkladatel naší připomínce nevyhověl, bylo by pod daňové řízení zahrnuto i speciální nalézací řízení pro oblast pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s tím, ţe pod reţim daňových zákonů nelze podřadit ani systém placení a evidence 12 Pojem daň tak, jak je pouţit v odst. 5, zahrnuje všechna peněţitá plnění vyjmenovaná v odst. 3. Zde je pojem tvrzení pouţit pro označení pokuty za opoţděné tvrzení daně, coţ je souhrnný termín označující pokutu podle 253. Oproti tomu pojem řádné daňové tvrzení a pojem dodatečné daňové tvrzení jsou zavedeny jako legislativní zkratky na prvním místě, kde jsou v tomto významu pouţity. Odchylka od dříve shodnutého textu navazuje na změnu Legislativních pravidel vlády, které nedoporučují pouţívat spojení zvláštní zákon. Bylo vysvětleno, ţe se nejedná o věcnou změnu.

13 pojistného. 4 odst. 2 MS Zásadně není moţno souhlasit s ustanovením 4 odst. 2 zejména ve vztahu k trestnímu zákonu. Zdanění nemůţe být podroben předmět a s tím vzniknout daňová povinnost vztahující se na předmět nabytý nelegálním způsobem. Vzniká otázka, zda je moţné pasovat stát do role kuplíře a umoţnit mu vybírat daň z prostituce nebo prodeje drog; nedošlo by k faktické legalizaci takovéto činnosti? Zatajení příjmů docílených trestným činem v daňovém přiznání a neodvedení daně z takového příjmu není trestným činem ve smyslu 148 zákona č. 140/1961 Sb. Pachatel by se tímto nepřímo nutil k oznámení své vlastní trestné činnosti, coţ je v rozporu se zásadou, ţe k doznání nesmí být obviněný donucován ţádným způsobem. 4 odst. 2 NSS Vyjadřujeme zásadní nesouhlas s tímto ustanovením. K tomu viz připomínka k 52 odst. 5 předchozího návrhu daňového řádu. Pokud by zcela výjimečně předcházel v úvahu vznik daňové povinnosti z protiprávního jednání (např. proto, aby nebyly zvýhodněny osoby jednající protiprávně), náleţela by tato úprava do konkrétních předpisů hmotného práva. 5 odst. 1 MPSV Přesto, ţe došlo k rozšíření obsahu tohoto ustanovení, kdy se nově deklaruje: zákonem se pro účely tohoto zákona rozumí téţ mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu, dochází touto dikcí k prohloubení rozporu mezi systémem daňovým a systémem sociálního pojištění, neboť právě mezinárodní smlouvy, resp. nařízení EU jednoznačně deklarují ve svém obsahu neslučitelnost těchto dvou systémů. Tato zásada neslučitelnosti podle mezinárodních smluv (předpisů EU) se promítá jak do oblasti nalézacího řízení, tak do provádění a v neposlední řadě i do exekutivy vzniklých pohledávek. UOOU V 5 odst. 1 se legislativní zkratka právní předpis zrušuje. Není ţádných pochyb o tom, ţe i zákon je právní předpis. 8 odst. 1 ČBÚ V 8 odst. 1 návrhu navrhujeme doplnit slova v rámci souladu se zákonem. Tuto připomínku považuje Český báňský úřad za zásadní, přičemţ ji odůvodňujeme tím, ţe takto formulované volné hodnocení důkazů bez opory v zákoně můţe být chápáno jako svévole. odst. 2 MPO Trváme na prověření a doladění textu 8 odst. 2 ve smyslu níže uvedeného: V současnosti je pro právníky velmi aktuální otázka, jak je to s doktrínou zneuţití ve veřejném právu, předpokládejme, ţe jde o doktrínu ve smyslu teorie pouţívané v humanitních oborech, nikoli jako aplikaci určité ideologie. Dosud se tato otázka teoreticky příliš neřešila. K vymezení pojmu zneuţití práva přistoupil např. pan profesor Knapp /Teorie práva C.H.BECK 1995, bod 443 a násl./ a dovozuje, ţe zneuţitím práva je chování zdánlivě dovolené, jímţ má být dosaţeno výsledku nedovoleného. Jinými slovy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti je zastřen formálně právním úkonem a lze dodat, ţe tímto zastírajícím úkonem má být dosaţeno výsledku nedovoleného, v případě daní prospěchu vlastního k neprospěchu celé společnosti. Na světlo denní v oboru daní vynesl problematiku zneuţití práva ve vztahu k daním zejména známý judikát Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. února 2006 v případě Halifax, v české jurisdikci pak rozsudek Nejvyššího správního soudu 1 Afs 107/ , ze dne 10.listopadu 2005, slengově nazývaný potápěči. Text bude vypuštěn. viz výše Jedná se o standardní vymezení obdobné 2 odst. 1 správního řádu, který se nyní subsidiárně pouţívá pro agendu MSPV. (Nejde tedy o nic nového.) Nutnost postupovat v souladu se zákonem vyplývá ze zásady zákonnosti (legality) obsaţené v 5 odst. 1. (Nehledě na to, tato skutečnost vyplývá i z ústavního pořádku.) Text bude upraven v návaznosti na došlé připomínky k této problematice a problematice týkající se 9 návrhu předloţeného do vnějšího připomínkového řízení, coţ odpovídá i výstupu z posledního jednání Expertní skupiny. 13

14 odst. 2 MPO Je třeba zevrubně prověřit, zda nedošlo při přijetí zmíněného rozsudku NSS, jakoţ i při dalším rozpracovávání jeho závěrů v dalších judikátech a teoretických pojednáních, k přehlédnutí významu 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Je pravdou, ţe toto ustanovení bylo interpretováno od doby jeho přijetí jako instrument, kdy je jeden typ právního úkonu nahrazen typem odlišným (kupní smlouva darovací smlouvou či naopak podle aktuální sazby daně, nebo se spojovalo jeho vyuţití typicky s tzv. Schwarz systémem, tedy záměnou pracovněprávního vztahu za obchodní vztah). Citovaný judikát se nezabýval vztahem 2 odst. 7 ZSDP a doktrínou zneuţití práva, přičemţ v odůvodnění připouští, ţe Zákon, jenž je ze své povahy obecný, nemůže pojmově pamatovat na všechny myslitelné životní situace, které mohou za jeho účinnosti nastat. V důsledku toho se může přihodit, že určité chování formálně vzato ve skutečnosti ovšem pouze zdánlivě, odpovídá právní normě (či lépe řečeno: dikci právního předpisu), avšak je zároveň pociťováno jako zjevně nespravedlivé, neboť v rozporu s určitými základními hodnotami a s rozumným uspořádáním společenských vztahů působí jiným újmu. Takové chování má potom povahu nikoliv výkonu subjektivního práva, nýbrž jeho (právem reprobované) zneužití.. Stejně tak i navrţený text v daňovém řádu neřeší souvztah ustanovení 8 odst. 2 a 9 návrhu. To lze povaţovat za hrubou chybu. Je zřejmě nesporné, ţe minimálně určitou formu zneuţití práva 2 odst. 7 ZSDP i při jeho dosavadním poměrně úzkém způsobu aplikace řeší. Je tedy jen otázkou, zda lze z textu dovodit i extenzivnější výklad, který by vyhovoval např. definici vytvořené panem profesorem Knapem a byl by v souladu i s publikovaným názorem pana profesora Gerlocha, děkana Právnické fakulty UK, či zda je třeba ještě určitým způsobem při převzetí 2 odst. 7 ZSDP do daňového řádu text ustanovení 8 odst. 2 DŘ dopracovat. Nelze souhlasit s tím, že v jedněch interpretačních zásadách bude vedle sebe působit ustanovení, dle kterého, správce daně bere v úvahu skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, pokud je zastřen stavem formálně právním a liší se od něho a současně se při stanovení daně nepřihlíží k právním úkonům, které byly učiněny převážně za účelem snížení příjmů veřejných rozpočtů a pro které neexistují řádné ekonomické důvody, protože se ve své podstatě jedná o dvojí vyjádření téhož. Tím by bylo zcela popřeno tvrzení předkládací zprávy dle kterého: Hlavním přínosem daňového řádu tak je přesnější a jednoznačnější vymezení postupů uplatňovaných správci daně i poplatníky, což zvýší jejich právní jistotu a lze tak očekávat snížení počtu soudních pří. Současně daňový řád přispěje k vyřešení některých opakujících se sporů v teoretické i praktické rovině správy daní Lze tedy konstatovat, ţe na rozdíl od jiných odvětví veřejného práva, mělo právo daňové od roku 1992 expressis verbis uzákoněný postup v případě zneuţití daňového práva, je jen otázkou, zda vyčerpávajícím způsobem, či částečně. Je vhodné i připomenout, ţe jak judikatura, tak metodické výklady vyřešily i otázku důkazního břemene, které je vzhledem ke své specialitě v daních velmi důleţité a není jiţ pochyb, ţe je to správce daně, koho v tomto případě stíhá důkazní břemeno. Snad určitý rozdíl ve dvojím vyjádření je moţno spatřovat ohledně zneuţití procesních úkonů v daňovém řízení, které pod původní znění 2 odst. 7 v ZSDP nelze podřadit. Je otázkou, zda by uplatnění doktríny zneuţití na procesní úkony byla pro daňové řízení vhodná, neboť stát přenáší maximum povinností na daňové subjekty, jak poplatníky, tak i plátce daně, přímo zákonem a je tedy zřejmé, ţe musí být tomu přizpůsoben i následný proces za účasti správce daně a připustit flexibilní posuzování nejrůznějších situací i za cenu, ţe v jiném právním odvětví by obdobný postup mohl být označen za zneuţití procesního práva. 14

15 odst. 2 ČBÚ Poţadujeme přeformulovat z hlediska srozumitelnosti. Ustanovení je zmatečné a po jazykové stránce nesrozumitelné. 9 ČBÚ Povaţujeme za nutné toto ustanovení přeformulovat. Záměr předkladatele zamezit sniţování daně a obcházení zákona je sice chvályhodný, nicméně navrţená formulace je pouze deklaratorní a předkladatel neřeší, jakými nástroji tento poţadavek bude kontrolován. Navrhujeme formulaci tohoto poţadavku zařadit do obecných principů nebo zásad daňového řízení. HK ČR Navrhujeme vypustit toto ustanovení. Předmětné ustanovení zavádí právní nejistotu do chování daňových subjektů. SČMVD vypustit problémové ustanovení v 9 rozeslaného návrhu, které zavádí právní nejistotu do chování daňových subjektů NSS Ustanovení není rozumně aplikovatelné, navrhujeme je vypustit a problematiku zneuţití práva ponechat jako dosud judikatuře. SPD Vypustit problémové ustanovení v 9 rozeslaného návrhu, které zavádí právní nejistotu do chování daňových subjektů. 10 odst. 3 UOOU Ustanovení 10 odst. 3 se zrušuje. Osobní údaje shromaţďují správcové daní i na základě jiných předpisů, např. zákona o územních finančních orgánech. Zákaz shromaţďování neúčelných osobních údajů vyplývá jiţ ze zákona o ochraně osobních údajů. 11 NSS Navrhujeme vypustit i toho ustanovení, které je zcela vágní a neurčité. Tuto zásadu zná právní doktrína a vyplývá i z judikatury Ústavního soudu i správních soudů. V této podobě je pozitivní zakotvení obecných principů právních nadbytečné a můţe se stát předmětem aplikačních a interpretačních obtíţí. ČÁST DRUHÁ MS Název části druhé hlavy I (Správce daně a osoby zúčastněné na řízení) nekoresponduje s jejím obsahem; díl 2 se nazývá Osoby zúčastněné na správě daní. Ţádáme věcně vyjasnit a formulačně upravit. 11 MPSV Vznikne-li při správní činnosti (v daném případě při správě daní) situace, která není řešena zákonem vůbec nebo je řešena nedostatečně, lze maximálně konstatovat, ţe zákon je nezbytné novelizovat. Do doby nabytí účinnosti novely zákona je povinností správních orgánů postupovat ve prospěch daňového subjektu, pokud zákon těmto orgánům nesvěří pravomoc postupovat ve striktně stanovených případech podle jejich úvahy (viz např. 50 odst. 4 správního řádu). Nelze souhlasit, jak je navrţeno, s pověřením správních orgánů k postupu, který zakládá jejich oprávnění postupovat podle v zákoně nespecifikovaných obecných právních principů. Navrţený postup je v rozporu s poţadavkem právní jistoty účastníků řízení a principem předvídatelností postupu správních orgánů v řízení, jehoţ předmětem je rozhodování o právních nárocích a zejména o povinnostech fyzických a právnických osob. Je třeba souhrnně konstatovat, ţe ustanovení 11 má v rozporu s Listinou základních práv a svobod (čl. 4 Listiny) umoţnit správcům daní zasahovat do práv a povinností účastníků řízení podle zákonem výslovně nevymezených kritérií. Z uvedených důvodů je třeba ustanovení 11 z návrhu zákona vypustit. 15 Z připomínky není jasné, v čem spočívá nesrozumitelnost, pouţitá textace je prakticky shodná se současným zněním 2 odst. 7 ZSDP. V souvislosti s připomínkami k 9 návrhu předloţeného do vnějšího připomínkového řízení lze konstatovat, ţe text bude přesunut do tohoto a částečně upraven. viz výše viz výše viz výše viz výše viz výše Toto, stejně jako ostatní interpretační zásady, deklaratorní ustanovení má ve veřejném právu svůj význam viz odborná diskuse ohledně moţnosti či nemoţnosti vyuţití obecných principů právních ve veřejném právu. Viz výše

16 12 odst. 3 ČMKOS V 12 odst. 3 se slova dále právnická a fyzická osoba, zrušují. V 12 návrhu je vymezení správního orgánu pro účely tohoto zákona a návazně správce daně tak široké, ţe v zásadě počítá i s privatizací daňové správy, neboť ve výčtu moţných správních orgánů v 12 odst. 3 návrhu jsou uvedeny i právnické a fyzické osoby, jimţ by byla svěřena působnost v oblasti veřejné správy. Podle důvodové zprávy úvahy předkladatele návrhu vycházejí z návrhů vlády, kde se objevují návrhy na sjednocení výběru daní a pojistného na sociální zabezpečení, v úvahách i na zdravotní pojištění, kde se objevuje myšlenka privatizace zdravotních pojišťoven. Tyto záměry ovšem ČMKOS zcela zásadně odmítá. ČBÚ V rámci tohoto ustanovení se zakotvuje moţnost svěřit fyzické nebo právnické osobě část působnosti správního orgánu, kterou orgán vykonává v tzv. veřejné správě. Tento model povaţujeme za průlom do působnosti správních orgánů, jako nositelů kompetencí veřejné správy, který je jim svěřen Ústavou a zákonem č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o zřízení ministerstev a jiných ústředních Definice správního orgánu je zcela v souladu s obdobnou definicí ve správním řádu. Ambicí daňového řádu není, ani nemůţe být, definovat pojem správní orgán jinak. Ustanovení v ţádném případě neimplikuje privatizaci nebo změnu právní formy zdravotních pojišťoven a je potřebné i při zachování jejich stávající formy. MF uvede do důvodové zprávy, ţe tímto není zaloţena kompetence pro fyzické a právnické osoby a odkaz na obdobné znění v SŘ. viz výše orgánů státní správy ČR. V této formulaci lze shledat neústavnost 13 odst. 1 MS V 13 odst. 1 písm. a) ţádáme vypustit slovo jiná bez náhrady z důvodu jeho neurčitosti. Ustanovení bude upřesněno ve smyslu toho, ţe se jedná o jiná řízení podle tohoto nebo jiného daňového zákona. UOOU V 13 odst. 1 se na začátek písmene g) vkládají slova na základě zákonného zmocnění. Byť je zřejmé, ţe berní úřady nemohou vést ţádné registry bez opory v zákoně, je vhodnější to normovat výslovně, aby nevznikaly zbytečné pochybnosti. 14 odst. 2 MV Není moţné, aby výkon působnosti správce daně byl prováděn osobami, které nejsou zaměstnanci správce daně, nebo k tomu nejsou oprávněny přímo zákonem, navíc za situace, kdy není zcela přesně určeno, jak by měly jiné osoby prokazovat své oprávnění k úkonům při správě daní v případech, kdy nemají sluţební průkaz. Prokázání totoţnosti uvedené v odst. 3 nelze zaměňovat s prokázáním oprávnění k úkonům při správě daní. Poţadujeme proto vypustit slova jiné osoby pověřené vedoucím správce daně. V 14 odst. 2 doporučujeme jasně uvést, ţe úřední osobou se rozumí zaměstnanec správce daně. ČBÚ Navrhujeme vypustit sousloví popřípadě osoba, oprávněná k výkonu pravomoci správce daně přímo zákonem. V této souvislosti opět upozorňujeme na to, ţe se jedná o zakotvení moţnosti přenášet výkon povinnosti a z toho vyplývající odpovědnosti správního orgánu na soukromoprávní subjekty. Tento mechanismus nemá v našem finančním právu tradici a povaţujeme jej za nevhodný, neboť by znamenal tříštění kompetencí a sníţení právní jistoty. odst. 3 ČBÚ Prokazování oprávnění k úkonům při správě daní jiným neţ sluţebním průkazem je, z našeho názoru, nesprávným řešením, které umoţňuje zvýšenou měrou jeho zneuţití. Jsme toho názoru, ţe oprávněná osoba musí mít sluţební průkaz k provádění těchto úkonů vţdy. JMK 14 odst. 3 stanoví prokazování oprávnění úřední osoby sluţebním průkazem, tam kde tento není zákonem předepsán, má úřední osoba prokazovat totožnost jiným způsobem. V první části věty se tak mluví o prokazování oprávnění, které se mění v druhé části věty na prokazování totoţnosti. Navrhuji upravit pro případy, kdy není předepsán sluţební průkaz, prokazování oprávnění obdobně jako v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen SŘ ), případně k prokázání totoţnosti doplnit prokázání oprávnění Dojde k precizaci textu. Slova jiná osoba pověřená vedoucím správce daně budou vypuštěna, přičemţ konec věty bude rozšířen o osoby oprávněné k výkonu na základě zákona. Cílem návrhu není vázat postavení úřední osoby toliko na zaměstnanecký poměr. V současném textu rovněţ není vyuţito pojmu zaměstnanec, nýbrţ obecnějšího pojmu pracovník. Věta sama o sobě zmíněnou moţnost nezakládá. K tomu je potřeba výslovného mandátu daného zákonem. Tato kritéria bude naplňovat např. starosta obce. Text bude přeformulován. Ne kaţdý správce daně disponuje sluţebním průkazem (správu daní nevykonávají pouze územní finanční orgány). viz výše 16

17 15 odst. 1 OKOM Ustanovení upravuje podmínky stanovení místní příslušnosti pro fyzické a právnické osoby. Místní příslušnost má být stanovena pro fyzické osoby mj. dle adresy hlášeného místa pobytu a pro právnické osoby mj. dle skutečného sídla. Upozorňujeme, ţe vzhledem k právu usazování a volného pohybu osob a poskytování sluţeb (Hlava III. Smlouvy o zaloţení ES), mohou cizí fyzické a právnické osoby provozovat činnost, jejíţ výsledky jsou předmětem zdanění, aniţ by měly na území ČR hlášeno místo pobytu/sídlo. Při aplikaci ustanovení by tak došlo k situaci, kdy by místně příslušným měl být správce daně, který se nenachází na území ČR. Poţadujeme ustanovení přepracovat tak, aby bylo moţno stanovit místně příslušný orgán i pro tyto osoby. V tomto ohledu dále poţadujeme vysvětlit, jak bude s ohledem na výše uvedené stanoven příslušný správce daně pro takovéto subjekty pro účely registrace dle 122 návrhu. UOOU V 15 odst. 1 písmeno a) se slova ; pro účely správy daní se bydlištěm fyzické osoby rozumí adresa místa trvalého pobytu občana České republiky, nebo adresa hlášeného místa pobytu cizince a nelze-li takto bydliště fyzické osoby určit, rozumí se jím místo, kde se fyzická osoba převáţně zdrţuje zrušují. Autor na připomínce netrvá. odst. 2 a odst. 3 UOOU Podle ustálené judikatury se bydlištěm rozumí místo, kde se člověk hodlá trvale zdrţovat, cf. rozhodnutí Boh. A 160/1919, Boh. A 173/19 (4222/19), Boh. A 216/19, Boh. A 198/1919), Boh. A 474/20, Boh. F 7015/34 (4466/32), R 3/79 (stanovisko Cpj 160/1976) a nález ústavního soudu č. 29/1996 Sb., včetně legální definice z 66 zákona č. 111/1895 ř. z., o vykonávání soudní moci a o příslušnosti řádných soudů v občanských věcech právních (jurisdikční norma) a 252 zákona č. 76/1927 o přídavkových daních: Bydliště podle tohoto zákona má fysická osoba tam, kde má byt za okolností, z nichţ lze souditi na úmysl se v místě trvale zdrţovati. Z toho jasně vyplývá, ţe definičními znaky bydliště je pobyt (corpus domicilandi) a úmysl se trvale někde zdrţovat (animus domicilandi). ÚOOÚ proto doporučuje, aby místo bydliště daňový řád pouţíval jeho policejní evidenci, tedy trvalý pobyt. V 15 odst. 2 a 3 je nutno odstranit nepřesnost V písmenu a) je více neţ sporné vázat místní příslušnost na místo, kde se nachází movitý majetek. V kterém okamţiku se má nacházet? Co kdyţ ho účastník účelově přemístí? Odstavce 2 a 3 by měly být sloučeny, neboť upravují místní příslušnost v případě nemovitosti. 16 odst. 2 UOOU V 16 odst. 2 se pojem ústřední správní orgán nahrazuje pojmem nejvyšší správní úřad. Podle čl. 79 Ústavy veřejnou správu v ČR vykonávají správní úřady. Správní orgán je pouhým představitelem správního úřadu a zákon by se na něj neměl obracet. Pojem ústřední je nevýstiţný, neboť říká jen to, ţe daný správní úřad má celostátní působnost. Důleţitější kritérium je to, ţe nemá nadřazený jiný správní úřad. 19 odst. 2 MV Domníváme se, ţe poslední věta tohoto ustanovení je nadbytečná a matoucí a je třeba ji vypustit. Související úkony lze dle našeho názoru vykládat jako úkony, které zajišťují účel dožádání, v opačném případě vzniká otázka, co se rozumí souvisejícími úkony a co úkony zajišťujícími účel doţádání, resp. jaký je mezi nimi rozdíl. 21 nadpis Dílu 2 UOOU Nadpis dílu 2 zní: Účastníci daňového řízení. Vymezení: Osoby zúčastněné na správě daní a zastoupení je krkolomné. Místo toho by účastníci měli být rovnou pojmenováni jako účastníci. Text odst. 2 bude přesunut do příslušného hmotně právního zákona.. MF zváţí úpravu textu ohledně změny slov ústřední na nejvyšší. 17

18 UOOU V 21 a na všech ostatních místech se daňový subjekt označuje jako strana daňového řízení. Pojem subjekt (synonymum pojmu osoba ) je pojem hmotného práva. Daňový řád by měl upravovat pouze procesní instituty, neboť to není hmotněprávní předpis, nýbrţ procesní. Neupravuje obecně daně, nýbrţ řízení při jejich vybírání. I terminologie proto nemá být hmotněprávní, nýbrţ procesní. 23 UOOU Ustanovení 23 se zrušuje. Není třeba normovat notorietu, kdo je třetí osobou. ÚOOÚ poukazuje na to, ţe zákon není učebnicí. Právní norma, která stanovuje to, o čem nemá ţádný rozumný člověk pochybnosti, nemá význam. Důvodová zpráva ţádným způsobem nezdůvodňuje nutnost této právní normy, nýbrţ ji toliko parafrasuje. Místo důvodové zprávy předkladatel předloţil komentář či spíše pouhé poznámky. 24 UOOU Ustanovení 24 se zrušuje. Svéprávnost je však stanovena občanským zákoníkem pro všechny obory práva. ÚOOÚ odkazuje na slavný nález ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, vyhlášený pod č. 30/1998 Sb.: V německém právu, a to i v právu ústavním, platí obecný princip, dle něhoţ na počítání lhůt se vztahují ustanovení občanského zákoníku (BGB), pokud neexistují speciální ustanovení. 27 odst. 1 MS V 27 odst. 1 písm. b) není jasné, kdo a jak určí, co je či není relevantní právní překáţka. Ţádáme věcné přehodnocení textu a jeho následnou úpravu. Bude doplněno do důvodové zprávy vysvětlení k třetí osobě. Připomínka se týká pouze odst. 1 a byla autorem změněna na doporučující. Jedná se o obdobu 32 odst. 2 písm. b) správního řádu. V praxi se bude jednat o osoby, které jsou ve vazbě, ve výkonu trestu apod. NSS Navrhujeme vypustit slovo právní můţe se jednat i o jinou (např. těţkou zdravotní) překáţku srov. 32 odst. 2 písm. f) správního řádu. odst. 2 NSS Navrhujeme vypustit poslední větu je totiţ třeba zachovat ochranu práv zástupce. odst. 4 MS V 27 odst. 4 není jasné, kdo a jak rozhodne, co jsou jiné závaţné důvody. Je to celá pestrost ţivotních situací, ze kterých logicky vyplyne, ţe nelze trvat na zastoupení tím konkrétním zástupcem. Dojde k sjednocení terminologie výrazů pouţívaných v obdobných případech. 28 UOOU Ustanovení 28 je nezbytné rozdělit na více paragrafů, optimálně podle principu jeden paragraf jeden odstavec ÚOOÚ upozorňuje na to, ţe je nezbytné respektovat legislativní pravidla. Podle čl. 39 odst. 2 legislativních pravidel nemá paragraf obsahovat více neţ 6 odstavců. Toto ustanovení jich obsahuje 7. odst. 2 NSS Poslední věta je nadbytečná jedná se o jednostranný právní úkon. Vzhledem ke změně konstrukce, která vyţaduje oboustrannou akceptaci je z hlediska právní jistoty vhodné jednostrannou povahu tohoto úkonu odst. 4 NSS Navrhujeme část za středníkem vypustit. Plná moc můţe být spojena s úkonem vázaným určitou lhůtou (např. k podání daňového přiznání), jejíţ nedodrţení má právní důsledky. Mělo by být postupováno v souladu s 73 odst. 3 d. ř. výslovně zmínit. (Nadbytečné v tomto případě neškodí.) Jde o záměrnou odchylku od obecné úpravy v 76. Smyslem navrţené textace je garance právní jistoty, ţe k úkonům činěným za zastoupeného bude povolána osoba, o existenci jejíhoţ zastoupení nejsou ţádné pochybnosti. Bude zohledněno v důvodové zprávě. 18

19 odst. 5 NSS Upravit způsob zániku (případ velmi častý, kdy existuje několik plných mocí souběţně) v souladu s ust. 28 o. s. ř. není zřejmé, proč má být dle d. ř. postupováno odlišně. Způsoby zániku plné moci upravuje občanský zákoník. Záměrem návrhu není odchylné pojetí. Nepředpokládá se rovněţ moţnost konzumace staré plné moci novější plnou mocí. 31 MS Ustanovení 31 ţádáme vypustit bez náhrady pro nadbytečnost, neboť lze vyuţít institutu dle 28. Autor změnil připomínku na doporučující. Jedná se o zcela rozdílné instituty. Odborný konzultant je pouze poradním hlasem při jednání, nemá však mandát činit právní úkony na účet daňového subjektu. Naopak i zástupce si můţe přibrat odborného konzultanta. odst. 1 ČBÚ V případě přizvání odborného konzultanta nepředpokládá návrh prokazování jakékoli odbornosti. Návrh rovněţ nepředkládá ţádný sankční mechanismus, kterým by bylo zabezpečeno zneuţití takto nabytých informací odborným konzultantem v obchodním styku. Poţadujeme dořešit. odst. 4 NSS Jedná se o nepřípustný průlom do úpravy zastupování. Je nutno šetřit práva zastoupeného. Navrhujeme proto fikci předpokládaného souhlasu nahradit výslovným souhlasem daňového subjektu (vzhledem k tomu, ţe odborného konzultanta můţe navrhnout i zástupce daňového subjektu, a to i bez jeho vědomí). 32 odst. 2 a odst. 3 HK ČR Nesouhlasíme se zavedením kratších lhůt neţ 1 den a 8 dní. Přestoţe má předkladatel zřejmě v úmyslu urychlit celý administrativní proces, nelze opomenout riziko zneuţití institutu lhůt správcem daně. V 32 odst. 2 správce daně můţe daňovému subjektu uloţit kratší lhůtu neţ 1 den, avšak s jeho souhlasem. Domníváme se, ţe by však bylo vhodné taxativně vyjmenovat, co správce daně rozumí pojmem zvlášť naléhavé a jednoduché úkony. Není rovněţ nijak řešena situace v případě nesouhlasu daňového subjektu se stanovením kratší lhůty neţ 1 den. V 32 odst. 2 a 3, kde je upravena lhůta kratší neţ 8 dní, analogicky poţadujeme z výše uvedených důvodů stanovení taxativního vymezení, v jakých případech můţe správce daně k uloţení této lhůty přistoupit. 33 odst. 3 MV Poslední část tohoto ustanovení, a končí jejím uplynutím povaţujeme za nadbytečnou a nic neříkající a poţadujeme ji proto vypustit. 34 odst. 1 MS Z 34 odst. 1 není jasné, na základě jakých kritérií budou důvody označeny za závaţné. V této souvislosti upozorňujeme na terminologickou nejednotnost předloţeného návrhu zákona, v němţ se nahodile vyskytují různé výrazy s téměř identickým významem jiné důvody, závaţné důvody, zvláště závaţné důvody, důvodná ţádost. Doporučujeme revizi celého návrhu a sjednocení pojmů. 36 MV Ochrana před nečinností je v návrhu konstruována jako opatření prováděné z moci úřední, podle textu návrhu je však vţdy vázána na podnět daňového subjektu. Poţadujeme zakotvit povinnost nadřízeného správce daně provést opatření proti nečinnosti z moci úřední, ať uţ se o nečinnosti dozví z podnětu nebo ze své úřední činnosti. Odborné vzdělání zákon nevyţaduje. Odborný konzultant je vázán mlčenlivostí jako kaţdá jiná osoba, která při správě daní přijde do styku s údaji týkajícími se jiných osob. Navíc se jedná o osobu přizvanou daňovým subjektem, tudíţ případné vyzrazení informací touto osobou o daňovém subjektu je věcí jejich vzájemného vztahu. Text bude vypuštěn. Existence 8 denní lhůty při správě daní je tradice, která zde existuje od nepaměti. Ţádné konkrétní lhůty kratší neţ 1 den zákon výslovně nezná, pouze mechanismus jejich počítání a dodává, ţe v případě, kdyby správce daně usoudil, ţe je zapotřebí stanovit takovouto lhůtu, musí k tomu mít souhlas dotyčného. Bude zachována tradiční moţnost aplikovat diskreční pravomoc. I při nejvyšší míře dodrţování identických pojmů pro identické situace dochází k drobným rozlišením jako právě příkladmo uvedené pojmy. Text návrhu bude upraven ve prospěch sjednocení terminologie v obdobných případech. Bude doplněna moţnost konání ex officio (v rámci obecné atrakce). 19

20 odst. 1 NSS Navrhujeme vypustit okamţik soustředění podkladů potřebných pro vydání rozhodnutí je zcela neurčitý, a jeho určení by bylo výlučně na vůli správce daně. odst. 2 NSS Ustanovení je zcela neurčitě, není zřejmé, jaké jiné případy, by mohly nastat. Jeví se jako duplicitní úprava s tím, ţe v podstatě neguje povinnost rozhodnout ve lhůtách uvedených v odst. 1. a legalizuje lhůtu 3 měsíců. Má-li se jednat o případy procesní nečinnosti, kdy správce daně v průběhu řízení činí průtahy (např. nereaguje na návrhy provedení důkazů, odpovědi na výzvy, apod. je lhůta 3 měsíců zcela nedůvodná 1 měsíc). 37 MS K 37 upozorňujeme na jeho diskriminační charakter vůči osobě zúčastněné na správě daní v případě, ţe správce daně bude opakovanými výzvami stále oddalovat vydání rozhodnutí. NSS Uvedené ustanovení je zcela účelové a prodluţuje lhůty uvedené v 36. Umoţňuje správci daně, na základě v podstatě jakékoli výzvy, kterou vydá k součinnosti ustanovení 36 obcházet. Zcela nedůvodné je přitom uplatnění institutu přerušení lhůty a obnovení jejího celého běhu, namísto jejího stavění. Navrhujeme zcela vypustit, popř. nahradit přerušení lhůty jejím stavěním (viz 144 odst. 4). Navrhujeme sjednotit s 72 správního řádu, a výslovně uvést, ţe do spisu se zakládá originál rozhodnutí (stejnopis písemného vyhotovení se doručuje příjemci). Sjednotí se tak nejednotný postup v praxi uplatňovaný a z toho plynoucí výhrady daňových subjektů stran náleţitostí rozhodnutí při ţádostech o jejich opisy, výpisy a zejm. vyznačení shody s originálem. 38 ČTÚ V hlavě III Doručování (nejspíše v 38) zcela schází ustanovení o vztahu mezi právními povinnostmi vyplývajícími správci daně z ustanovení tohoto zákona o doručování a právními povinnostmi vyplývajícími pro provozovatele poštovních sluţeb z uzavřené poštovní smlouvy. K nápravě lze beze změny pouţít například formulaci z 19 odst. 2 věta druhá správního řádu včetně poznámky č. 15. Takové doplnění je naprosto nezbytné, tím spíše, ţe takové doplnění je z dobrých důvodů součástí nejen správního řádu, ale také současného i budoucího o.s.ř. ( 45a odst. 3 současný resp. 48 odst. 3 budoucího). Doplnění takového ustanovení je naprosto nezbytné, neboť mylná domněnka, ţe se provozovatel poštovních sluţeb při doručování správních, soudních či daňových písemností řídí přímo příslušným zákonem (v tomto případě daňovým řádem), je neobyčejně rozšířena. Subjekty, které si svou povinnost zvolit pro doručení písemnosti odpovídající poštovní sluţbu ke škodě věci neuvědomily, pak hledají nesprávně chybu u provozovatele poštovních sluţeb. Ve skutečnosti však nesprávné doručení písemnosti zavinily ony samy. 40 odst. 2 MV Výraz na vědomí jejímu zástupci budí dojem, ţe právní účinky doručení písemnosti se odvozují výlučně od doručování zastoupenému, zatímco doručení písemnosti zástupci je pouze informativní. Z následující věty však vyplývá, ţe tomu tak není, jde o souběžné doručování, právní účinky jsou spojeny s tím doručením, které nastane později. Poţadujeme ustanovení přeformulovat. 41 MS V 41 doporučujeme slovo jiného nahradit slovem zvláštního, nebo poţít výraz jiného právního předpisu. 20 Odpovídá formulaci pouţité v platném textu ZSDP. Jde o případy, kdy není stanovena lhůta a je to myšleno tak, ţe správce daně má rozhodnout, kdyţ má podklady, tzn. jakmile je to fakticky moţné. Dané ustanovení subsidiárně dopadá na ty případy, kdy správce daně má provést určitý úkon, přičemţ pro vykonání tohoto úkonu není stanovena ţádná zákonná lhůta ani lhůta daná vnitřními předpisy. V takovém případě nastupuje obecná 3-měsíční lhůta (namísto 6 měsíců) podle platného textu ZSDP. Při projednání připomínky bylo shodnuto, ţe postačí změna od přerušení lhůty k jejímu stavění (viz níţe). Správce daně, který by se dopouštěl popsaného diskriminačního chování by nepostupoval v souladu se základními interpretačními zásadami. Text bude upraven ve prospěch stavění lhůty. Bude doplněno ustanovení zakládající pravomoc správce daně uzavřít smlouvu s Českou poštou tak, jako je tomu v ostatních procesních řádech upravujících doručování. 43 MHMP Poţadujeme upravit problematiku doručování obdobným způsobem, jak je uvedeno v zákoně č. Text bude přeformulován ve prospěch slov jiného právního předpisu.