Kolizní normy. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva a veřejné správy. Bakalářská práce. Kateřina Bubníková

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Kolizní normy Bakalářská práce Autor: Kateřina Bubníková Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: prof., JUDr. Květoslav Růžička, CSc. Praha duben, 2014

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne Kateřina Bubníková

3 Poděkování: Na tomto místě bych velice ráda poděkovala panu prof., JUDr. Květoslavu Růţičkovi, CSc, za jeho věnovaný čas, odborný přístup, trvalý zájem a ochotu, cenné rady a praktické připomínky, které vedly k vytvoření této práce.

4 Anotace: Tato bakalářská práce je zaměřena na kolizní normy, prostřednictvím nichţ jsou upravovány soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem. První část vymezuje základní otázky kolizních norem, jejich význam a funkci v mezinárodním právu soukromém. Druhá část se zabývá klasifikací a popisem jednotlivých kolizních norem. Část třetí se věnuje hraničním určovatelům, které jsou z pohledu kolizního práva významnou skutečností. Poslední a závěrečná část se zabývá komparací předchozí a nové úpravy vybrané kolizní problematiky.. Klíčová slova: Kolizní norma, ZMPS, mezinárodní právo soukromé, kolizní metoda, hraniční určovatel, kolizní úprava, rozhodné právo, právní řád, soukromoprávní poměry, mezinárodní prvek, ZMPSP. Annotation: This bachelor work is focused on conflict of law rules which are regulated through private relationships with an international element. The first part defines the basic questions of conflict of laws, their importance and function in private international law. The second part applies with the classification and description of conflict of laws, the third part is devoted to connecting factors that from the perspective of conflict of laws of matter. The last and final part deals with comparison of previous and new editing of the selected collision matters. Key words: Conflict of law rule, of the international private Law, international private law, collision method, connecting factor, law applicable, legal order, private relationships, international element, of the international private Law and procedure act.

5 Obsah Úvod Základní otázky kolizních norem Kolizní norma Kolizní normy ve vztahu mezinárodního práva soukromého Mezinárodní právo soukromé Mezinárodní prvek Způsob úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem Kolizní norma kolizní metoda Funkce kolizní normy výběr rozhodného práva Kolizní a materiální spravedlnost Výhrada veřejného pořádku Kolizní norma jako pravidlo chování Struktura kolizní normy Části kolizní normy Rozsah Navázaní Třídění kolizních norem Kolizní normy dvoustranné a jednostranné Kolizní normy dvoustranné Kolizní normy jednostranné Moderně formulované kolizní normy a pod vlivem statutární teorie Kolizní normy moderně formulované Kolizní normy formulované pod vlivem statutární teorie Kolizní normy samostatné a nesamostatné Samostatné kolizní normy... 27

6 2.3.2 Nesamostatné kolizní normy Pomocné normy Kolizní normy dispozitivní a kogentní Kolizní normy dispozitivní Kolizní normy kogentní Jiné druhy kolizních norem Kolizní normy rozlišující (exkluzivní, vylučující) Kolizní norma podpůrná (subsidiární) Kolizní normy spojené s hmotněprávní úpravou Kolizní normy pro určení subsidiárního statutu Kolizní normy vnitrostátního původu a kolizní normy mezinárodně unifikované Evropské kolizní normy Hraniční určovatelé Hraniční určovatel Povaha skutečnosti pouţité jako hraniční určovatel Druhy hraničních určovatelů Změna statutu, mobilní konflikt Významní hraniční určovatelé Hraniční určovatel obvyklého pobytu Hraniční určovatel státní příslušnosti Předchozí a nová kolizní úprava Kolizní úprava věcných práv Obecná charakteristika Věcný statut Předchozí a nová kolizní úprava věcných práv... 51

7 4.1.4 Vymezení pojmu svěřenského fondu Podstata svěřenského fondu Kolizní úprava svěřenství Přehled dalších změn v novém zákoně o mezinárodním právu soukromém Závěr Seznam pouţitých zkratek Seznam pouţité literatury... 63

8 Úvod Mezinárodní právo soukromé je v současné době poměrně sloţitým a velmi specifickým právním odvětvím, které vychází především z odlišnosti právních řádů jednotlivých suverénních států. Právní normy vnitrostátního původu jsou odrazem jak historických a kulturních tradic, tak i odrazem politického směřovaní státu, jeţ zrcadlí rozdílným představám států o úpravě právních poměrů, různým právním institutům a zcela jistě i různému chápání jednotlivých pojmů. Mezinárodní právo soukromé však představuje moţnost k překonání těchto rozdílů a poskytuje tak řešení v situacích, kdy dochází ke kolizi právních řádů na úrovni mezinárodního prostředí. V dnešní době, době globalizace, vysoké míry mobility obyvatel a rapidního rozvoje techniky, která s sebou nese dříve nepředstavitelné moţnosti a dnes tedy také i značné problémy, s nimiţ je nutno se vypořádat, neboť dochází ke stále větší propojenosti států, potaţmo národů a jednotlivců, přičemţ přeshraniční poměry dnes nejsou nic výjimečného. V tomto kontextu lze říci, ţe stále častější a obvyklejší jsou společenské poměry, (rodinné, pracovní apod.), které značně zasahují do rámce více států. Tak například muţi a ţeny z různých států spolu vstupují a uzavírají manţelství, pracovníci jsou zaměstnáváni zahraničními zaměstnavateli, čeští podnikatelé uzavírají smlouvy se zahraničními obchodními dodavateli atd. Kaţdý stát má vlastní normy mezinárodního práva soukromého pro úpravu právě těchto poměrů, resp. soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem, jeţ se vyznačují právě tím, ţe jeden ze subjektu nebo předmětu poměru, přesahuje hranice daného státu. Soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem se mohou samozřejmě lišit a také liší od jiných úprav, států jiných. Právní jistota účastníků přeshraničních poměrů je tak bezesporu spojena s předvídatelnosti jejich kolizních řešení, pravomoci (příslušnosti) soudu, a následně i procesní regulace těchto poměrů. Na úrovni mezinárodního práva soukromého je velkým zájmem a cílem dosaţení harmonizace či unifikace kolizních a jurisdikčních pravidel. Právě kolizní normy mají velmi pozitivní specifika, které tak dávají moţnost snáze docílit kompromisu co do předpokladu úspěšné harmonizace. Tyto normy neobsahují práva a povinnosti účastníků právních poměrů, můţeme tedy konstatovat, ţe jsou relativně neutrální a jsou spíše technického rázu. Dalším výrazným rysem je jejich autonomie vůči politickému a 8

9 ekonomickému systému, díky čemuţ si zákony mezinárodního práva soukromého zachovávají svou stabilitu a do jisté míry i rezistenci vůči změnám politického a ekonomického rázu 1. Unifikace kolizních norem tak není jednotlivými státy vnímána jako aţ tak razantní zásah do právní kultury. Neţ však přistoupíme k hlavnímu tématu této práce, je nutné vytyčit rámec toho, čím se v této práci budu zabývat, a proto se pokusíme zprvu podat obecnější a teoretičtější přístup. Jak jiţ vyplývá z uvedeného textu výše, hlavním tématem této práce jsou kolizní normy. První část se zaměřuje, jednak na vymezení oblasti a některých základních pojmů a otázek, které s kolizními normami bezprostředně korespondují, jednak na vztah kolizních norem k mezinárodnímu právu soukromému, důraz v této části, je kladen na jejich úlohu a regulaci soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem, a specifickou strukturu, kterou se zásadně liší od klasické právní normy. Následující část této práce jiţ představuje klasifikaci kolizních norem, neboť bez ní by nebylo moţné kolizní normy správně interpretovat, aplikovat a především poznat. Tato část se bude zabývat charakteristikou jednotlivých kolizních pravidel, jeţ bude doplněna o příslušné příklady, především ustanovení ZMPS, a to s cílem konstruktivnějšího pochopení dané kolizní normy. Částečně zde vyuţijeme komparativní metodu, jejíţ pomocí se pokusíme poukázat na určité změny a rozdíly předchozí a nové kolizní problematiky. Také s ohledem na prudký rozvoj evropského mezinárodního práva soukromého, jeţ dnes značnou měrou zasahuje do českého mezinárodního práva soukromého prostřednictvím směrnic a nařízení, které mají aplikační přednost před vnitrostátními předpisy, a to v rozsahu jejich působnosti, proto neopomeneme ani evropské kolizní normy, zejména zde zmíníme ty významnější (Římskou úmluva, Řím I, Řím II). Jejich značný význam, na úrovni unifikace kolizních norem, nelze v současné době zpochybňovat ani opomíjet. Nicméně v pozadí nezůstane ani obecný výklad, co se týče mezinárodně unifikovaných kolizních norem. Další kapitola bude věnována hraničním určovatelům, jeţ jsou pro daný poměr či otázku významnou skutečností. Vymezen zde bude pojem hraničního určovatele a jeho význam ve vztahu kolizní normy, rovněţ bude zmiňována problematiku mobilního konfliktu či změna 1 PAUKNEROVÁ, M., RŮŢIČKA, K. a kol., Rekodifikované mezinárodní právo soukromé Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2014, s

10 statutu a pozornost bude věnována významným hraničním určovatelům státní příslušnosti a obvyklého pobytu. Záměrem volby těchto dvou kolizních kritérií, je opět nutnost reakce na současný vývoj a změny mezinárodního práva soukromého. Poslední část této práce pak tvoří porovnání předchozí a nové úpravy, zvolené kolizní problematiky z oblasti věcných práv, kde bude dále rozebrána nová kolizní úprava svěřenství, jeţ reflektuje, tomuto nově, zavedenému institutu novým občanským zákoníkem 2. V závěru kapitoly poskytneme obecný a stručný přehled dalších významných změn, jeţ zákon o mezinárodním právu soukromém, v rámci celkové rekodifikace soukromého práva doznal. Hlavním cílem této práce je nahlédnout na mezinárodní právo soukromé skrze jeden ze základních způsobů jeho úpravy soukromoprávních poměrů, prostřednictvím kolizních norem. Vymezení základních pojmů, jeţ souvisejí s kolizními normami, jsou nedílnou součástí, a důraz je pak kladen na komparaci předchozí a nové úpravy kolizní problematiky v souvislosti s nově přijatým zákonem o mezinárodním právu soukromém, který nabyl účinnosti k V této práci jsem proto, z praktického hlediska, zvolila metodu popisnou a komparativní. 2 Zákon č. 89/2012 Sb. 3 Zákon č. 91/2012 Sb. 10

11 1. Základní otázky kolizních norem 1.1 Kolizní norma Kolizní norma je zvláštní právní norma, která neobsahuje hmotněprávní úpravu, ale pouze určuje rozhodné právo, jehoţ se má na daný soukromoprávní poměr s mezinárodním prvkem pouţít Kolizní normy ve vztahu mezinárodního práva soukromého Kolizní normy jsou jednak vnitrostátního původu, jeţ jsou obsaţeny v právním řádu České republiky v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, tak i mezinárodního původu, kde jsou kolizní normy předmětem unifikace, a to v dvoustranných i mnohostranných mezinárodních smlouvách 4, jimiţ je ČR vázána. 5 Nelze opomenout, ţe kolizní normy nalezneme i na evropské úrovni, kde tvoří obsah v přímo pouţitelných právních předpisech, jeţ označujeme jako sekundární prameny 6 Evropské unie, která má bezpochyby zásluhu na jejich sjednocování. V koncepci českého mezinárodního práva soukromého, která odpovídá přístupu kontinentální práva na rozdíl od common law, jsou kolizní normy chápány jako obligatorní. 7 4 Obsahují unifikované kolizní normy, mimo to i normy hmotněprávní a mezinárodního (civilního) procesního práva. 5 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky v čl. 10 říká, ţe vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament České republiky souhlas a stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného neţ zákon, tj. vnitrostátní právní předpis, pouţije se mezinárodní smlouva, která má aplikační přednost před právem vnitrostátním. 6 Ve smyslu čl. 288 SFEU Nařízení, v rozsahu své působnosti mají vţdy aplikační přednost před mezinárodními smlouvami. 7 Určí-li kolizní norma zahraniční právní řád jako rozhodný, je soudce či jiný rozhodující orgán, případně rozhodce, povinen zahraniční právo pouţít. I přesto, se v určitých případech pouţije jiných právních předpisů, neţ určeného rozhodného práva. Zákonodárce tím má na mysli nutně pouţitelné, imperativní předpisy. Imperativní předpisy tj. imperativní normy, prosazují svou aplikaci nezávisle na rozhodném právu. Přičemţ pouţití těchto předpisů neţ určeného rozhodného práva kolizní normou, můţou nastat situace, kdy se na rozdíl 11

12 1.1.2 Mezinárodní právo soukromé Abychom mohli přistoupit k tématu této práce, kterým jsou v tomto případě kolizní normy, je nutno neopomenout také na samotnou oblast, která s kolizními normami bezprostředně koresponduje, kde se s nimi setkáváme a kdy k jejich pouţití dochází. Jiţ z výše uvedeného pojmu kolizní normy vyplývá, ţe k aplikaci kolizních norem dochází pouze při úpravě soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem. Existence takových poměrů je tak důvodem a podmínkou pro existenci té oblasti, a to mezinárodního práva soukromého. Mezinárodní právo soukromé lze tak definovat jako soubor právních norem, které upravují soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem, tj. poměry práva občanského, obchodního, rodinného a pracovního, které tento mezinárodní prvek obsahují. Tím, ţe se jedná o zvláštní normy, které jsou výlučně určeny pro úpravu těchto poměrů, a jsou obsaţené v mezinárodním právu soukromém, tak nelze, do této oblasti, řadit normy, které jsou obsaţené v občanském, obchodním, rodinném či pracovním zákoníku. Tyto normy jsou totiţ určeny především k úpravě vnitrostátních poměrů. 8 Kaţdý stát má své mezinárodní právo soukromé, normy v něm obsaţené, tj. kolizní normy, jsou vydávány jednotlivými státy, coţ povaţuji za velice nepraktické z hlediska právní jistoty osob účastníků, které do mezinárodních soukromoprávních poměrů vstupují, neboť si nemohou být nikdy jisti, zda bude jejich případný spor řešen v kaţdém státě podle stejného právního řádu téhoţ státu, z čehoţ plyne i veškerá kolizní problematika. Pro ilustraci zde uvádím příklad: Obchodní partneři ze státu A a B budou ve vzájemném sporu. Pokud bude spor řešen u soudu státu B, může být v souladu s kolizními normami státu B odkázáno na právo státu A. Tak tomu může být naopak, tj. pokud bude spor řešen u soudu státu A, mohou kolizní normy státu A odkazovat na právo státu B. 9 Aby se této nejednotnosti předcházelo, z toho důvodu mezi sebou státy často uzavírají mezinárodní smlouvy, které jejich kolizní normy unifikují. Ve výsledku pak nezáleţí, ve od zahraničního práva, pouţije právo tuzemské lex fori, které je obecně povaţováno jako náhradní řešení v případě, kdy nelze zjistit obsah práva zahraničního. 8 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s Zdroj dostupný z: 12

13 kterém ze smluvních státu bude spor řešen, jelikoţ stejné kolizní normy odkáţí na stejné rozhodné právo Mezinárodní prvek 10 Jestliţe mají soukromoprávní poměry ve svém prvku, např. u účastníka poměru, skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního poměru či předmětu právního poměru vztah k zahraničí, označujeme tyto poměry jako soukromoprávní, které obsahují, tzv. mezinárodní prvek či prvek cizí. Mezinárodní prvek můţe spočívat právě např. v tom, ţe účastníkem řízení, v občanskoprávních věcech, je cizinec nebo určitý procesní úkon např. provedení důkazu, který je nutno provést v cizině apod. Je nutno vycházet z toho, ţe pro zvláštní právní úpravu je mezinárodní prvek dán, jen v případě, ţe vztah k zahraničí je moţno hodnotit jako nikoliv bezvýznamný, tj. musí být pro daný vztah relevantní, tedy významný. Nelze říci, ţe kaţdý poměr svým vztahem k zahraničí v určitém prvku jej automaticky činí poměrem s mezinárodním prvkem. Je tím myšleno, ţe za poměry s mezinárodním prvkem nelze pokládat, a bylo by jistě absurdní, např. běţné kaţdodenní případy koupě zboţí zákazníky v obchodě, jehoţ původ a dovoz je spojen s cizinou. Zákon o mezinárodním právu soukromém, v 1 výrazu, mezinárodní prvek sice pouţívá, ale není v něm výslovně definován, neboť předem stanovené vymezení mezinárodního prvku, by bylo jistě z hlediska praxe neţádoucí. Proto, zda je mezinárodní prvek, jenţ je v těchto soukromoprávních poměrech přítomen, dostatečně významný, by mělo být přenecháno právní praxi a úvaze soudů. Mezinárodní prvek je tedy určitý vztah k zahraničí, který můţe spočívat v různých okolnostech, i tehdy kdy mají subjekty, účastníci sídlo nebo obvyklý pobyt v ČR. Existenci tohoto prvku můţeme zaznamenat tedy zejména v těchto případech: a) Subjekty právní poměru (jeden či oba subjekty mají cizí státní příslušnost, bydliště nebo obvyklý pobyt v zahraničí, právnická osoba sídlo v zahraničí apod.) 10 Judikatura: NS 32 Odo 374/2003. Jestliže u konkrétního právního vztahu existuje vztah k zahraničí, a to buď v subjektu právního vztahu, u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu nebo u předmětu právního vztahu, jde o soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem 13

14 b) Právně relevantní skutečnost nastala nebo má nastat v zahraničí (nachází se tam místo výkonu práce, v zahraničí vznikla škoda apod.) c) Předmět právního poměru se nachází v zahraničí (nemovitá věc, která se nachází v zahraničí a je předmětem řízení před českým soudem.) d) Jedná se o poměr, jeţ právně souvisí s poměrem jiným, který se řídí cizím právem apod Způsob úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem Kolizní norma kolizní metoda Kolizní normou rozumíme tedy zvláštní právní normu mezinárodního práva soukromého. Je specifická právě tím, ţe neobsahuje vlastní věcnou úpravu, tj. nestanoví práva a povinnosti účastníků právního poměru, nýbrţ přikazuje k uţití věcných norem 12 tím, ţe na ně odkazuje a souběţně ohraničuje oblast k jejich pouţití. Určuje, kterého s dotčených právních řádu se pouţije pro soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem, jeţ jsou předmětem úpravy mezinárodního práva soukromého, a které mají za přítomnosti tohoto mezinárodního prvku právě vztah ke dvěma i více státům. Vyvstává zde představa toho, jako by dotčené právní řády byly ve střetu, v kolizi. Lze si tedy poloţit otázku, kterého z těchto právních řádů se má pouţít, jakým způsobem jej vybrat a určit. Z principu právní jistoty účastníků a zachování zákonnosti je regulace těchto právních poměrů nutná, tudíţ se vybere pouze jeden právní řád, kterým se bude právní poměr řídit. V praktickém slova smyslu můţeme říci, ţe k určení tohoto rozhodného práva má právní řád právě tyto zvláštní normy, jeţ nesou obvyklý název kolizní normy, které s touto představou střetů, kolizí právních řádů právě korespondují a prostřednictvím nichţ je tato problematika řešena. Je třeba si znovu uvědomit, a jak vyplývá z uvedeného výše, věcná, tj. hmotněprávní úprava práv a povinností účastníků právního poměru kolizním normám nenáleţí, neboť ty se pouze 11 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s Vnitrostátní předpisy, které jsou určeny výlučně pro úpravu určitých soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem, kterých se uplatní teprve v případě, ţe na ně kolizní norma odkázala. 14

15 omezují na to, ţe podle určitých kritérií, tzv. hraničních určovatelů, určí právní řád některého státu, kterým se bude, na základě norem toho právního řádu, řídit právní poměr. Lze říci, ţe kolizní normy tak upravují poměry nepřímo, a to prostřednictvím právě hmotněprávních norem toho právního řádu, na který kolizní norma odkázala k úpravě toho daného poměru. Aţ z těchto hmotněprávních norem je teprve moţné zjistit, co je obsahem práv a povinností účastníků. Dostáváme se tedy k jednomu z moţných způsobů úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem. Takovýto způsob úpravy uskutečňován právě prostřednictvím kolizních norem je označován jako kolizní metoda Funkce kolizní normy výběr rozhodného práva Kolizní metoda je jedním ze základních způsobů úpravy soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem 14, jejíţ funkcí je provádět výběr právního řádu, v němţ jsou hmotněprávní normy obsaţeny, které toto rozhodné právo určují. Pro tento výběr je příznačné, ţe nezáleţí na obsahu hmotněprávních norem ani na výsledku jejich pouţití, jelikoţ cizí i tuzemské právní řády jsou si rovny. Ve velkém mnoţství platných právních řádů, tak i v českém právu, se výběr provádí prostřednictvím kolizních norem, v současné době ve většině právních řádů norem psaných, v některých však vytvářených judikaturou. Judikatura v českém právním řádu sice netvoří formální pramen právní úpravy, ale z hlediska rozhodovací praxe má dle mého názoru velký význam. Výběr rozhodného práva, tj. jednoho z dotčených právních řádů, prováděné kolizní metodou, která tak funguje pomocí kolizních 13 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. Brno: Doplněk, 2009, s Neměli bychom opomenout existenci i druhého způsobu úpravy soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Tento způsob úpravy se nazývá přímá metoda, která oproti metodě kolizní pouţívá jako prostředníka přímých norem, které jsou zásadně vytvářené mezinárodními smlouvami. Přímá metoda, tak upravuje práva a povinnosti účastníku právního poměru sama a přímo, tj. bez přechozího pouţití kolizní normy, která odkázala na právní řád některého státu. Např. právo kupujícího z vad zboží zaniká, jestliže kupující neoznámí prodávajícímu povahu těchto vad v přiměřené době poté, kdy je zjistil nebo je měl zjistit (čl. 39 odst. 1 Vídeňské úmluvy). Toto ustanovení se vztahuje přímo na kupní smlouvu, která spadá do předmětu úpravy Vídeňské úmluvy. 15

16 norem, je bezpochyby, jiţ zmiňovaný, předpoklad pro zachování zákonnosti a právní jistoty účastníků stran. Proto je tato metoda pokládána také za jednu ze základních. Tento způsobu úpravy soukromoprávních poměrů je charakteristický v tom smyslu, ţe připouští pouţití jak tuzemského, tak i zahraničního právního řádu, jak bylo výše uvedeno. Je téměř logické, ţe určitý poměr, často upravován zahraničním právním řádem, je odlišný od právního řádu tuzemského, z čehoţ vyplývá, ţe spravedlivá úprava práv a povinností účastníků cizího a tuzemského práva se zde bude následně také lišit. V tomto ohledu je nutno si připomenout, ţe není vţdy moţné zajištění a dosaţení poţadovaného výsledku vlastního práva, tj. spravedlivé úpravy práv a povinností stran, kolizní normou. Jelikoţ dosaţení hmotněprávní spravedlnosti není posláním kolizní normy, neboť ta se jen zásadně omezuje na dosaţení kolizně správného řešení. Jedná se tedy o spravedlivé a vyváţené řešení kolizních otázek, tj. dosaţení, tzv. kolizní spravedlnosti odpovídající představě vlastního práva. Kolizní norma při výběru jednoho z dotčených právních řádů, na základě určité skutečnosti, kritéria, které je v ní stanoveno, nečiní rozdíl mezi vlastním a cizím právem, jelikoţ, jak jiţ bylo řečeno, s nimi zachází jako s rovnými. Zákonodárce, tak projevuje ochotu připustit pouţití práva cizího místo práva vlastního, i kdyţ se od sebe práva liší. Jako důvod můţeme uvést ten fakt, ţe cizí zákonodárce, i kdyţ se zjevně odchyluje od vlastního práva, co se týče jeho představy úpravy práv a povinnosti účastníků právního poměru, vychází ze zásady rovného postavení účastníků, tak jak z ní vychází právní řád vlastní, čímţ usiluje zásadně o spravedlnost mezi stranami. V případě nepříznivých důsledků pouţitím cizího práva, je zde umoţněna korekce, a to na základě, tzv. výhrady veřejného pořádku, která se uplatní aţ po provedení výběru rozhodného práva, tj. pouţití kolizní normy na konkrétní případ. 15 Z uvedeného výše vyplývá, ţe ochota připustit cizího práva namísto práva vlastního je také dána tím, ţe právní jistota, rovné a nediskriminační zacházení s účastníky soukromoprávního poměru z různých států, v neposlední řadě také potřeba mezinárodní spolupráce, tak i určitý ohled na důvodové zájmy cizího státu, pouţití cizího práva vyţaduje. Cílem je tedy vyváţený výběr z potenciálně aplikovatelných právních řádů, a tím tak dosaţení kolizní spravedlnosti. Pouţití zahraničního práva se tak činí zejména z toho důvodu, ţe je to především v zájmu 15 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s

17 účastníků na spravedlivém řešení jejich poměru. Proto by měl být aplikován ten právní řád, který je danému právnímu poměru co nejblíţe Kolizní a materiální spravedlnost Kolizní spravedlností se rozumí spravedlnost, která je ve spojení v co nejuţším vztahu právě s rozhodným právním řádem. Pouţít by se tudíţ mělo toho právního řádu, který s věcí nejúţeji souvisí nebo je jí nejblíţe, jak jiţ bylo zmíněno. Většina kolizních norem v českém právu tradičně vychází z principu kolizní spravedlnosti. Jako příklad uvádím 54 odst. 1, věta první ZMPS: Určení a popření rodičovství se řídí právním řádem státu, jehož příslušnost nabylo dítě narozením. Co se týče materiální spravedlnosti, zákon o mezinárodním právu soukromém tak v řadě případů staví právě na tomto principu. Materiální spravedlností se tedy rozumí spravedlnost, která vychází z toho, co je rozumné a spravedlivé z hlediska hmotného práva, tj. z výsledku samotného, k němuţ dochází aplikací rozhodného práva. Cílem materiální spravedlnosti je tedy dosaţení určitého ţádoucího, a zabránění neţádoucího, řešení. Příkladem materiální spravedlnosti můţe být, při stanovení rozhodného práva pro určení a popření rodičovství, taktéţ ustanovení 54 odst. 1, věta třetí ZMPS 16 : Jestliže je to v zájmu dítěte, použije se právního řádu státu, v němž měla matka dítěte obvyklý pobyt v době jeho početí. Z uvedeného ustanovení věty třetí vyplývá, ţe hraniční určovatel stanoví obvyklý pobyt matky dítěte v době jeho početí, přičemţ pouţití takto určeného rozhodného práva je limitováno podmínkou. Určení rozhodného práva musí být vţdy v zájmu dítěte. Jestli je to v zájmu dítěte, určuje bezpodmínečně soud. Pokud jde o obvyklý pobyt, lze říci, ţe je relativně snadno zjistitelný, nicméně problematika zde můţe vyvstat při zjišťování doby početí matky dítěte. I přesto je však doba početí taktéţ relativně zjistitelná, díky lékařské vědě, pokud se však jedná o kombinaci s určováním obvyklého pobytu, můţe nastat situace, kdy bude nutné přistoupit k takové konstrukci, kdy pokud není známo, kde k určitému jednání došlo, vychází se z kteréhokoli místa, kde k němu mohlo dojít. Z čehoţ vychází větší moţnost ochrany dítěte, neboť je soudu umoţněno zvolit si 16 PAUKNEROVÁ, M., ROZEHNALOVÁ, N., ZAVADILOVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, LXVIII. 17

18 z více případných právních řádů jako toho rozhodného práva, který je tak v nejlepším zájmu dítěte Výhrada veřejného pořádku Bylo jiţ řečeno, ţe s aplikací zahraničního práva se pojí nebezpečí, v tom smyslu, ţe v tuzemském prostředí můţe vyvolat neţádoucí důsledky, které jsou nesnesitelné a neudrţitelné. Výhrada veřejného pořádku, jeţ je upravena v novém ZMPS v 4, a která poskytuje proti těmto důsledkům obranu. Pro uplatnění této výhrady se musí jednat o dostatečně intenzivní vztah daného právního poměru k tuzemsku. Pro ilustraci uvádím příklad: V případě, kdy bude český orgán posuzovat způsobilost uzavřít manželství íránského občana, který již jednu manželku má, s českou občankou, potom způsobilost toho občana uzavřít manželství se podle 48 ZMPS řídí právním řádem státu Írán, podle něhož tento občan je v zásadě, za splnění určitých podmínek, k uzavření druhého manželství způsobilý. Zde je bezpodmínečně dán důvod k tomu, aby byla vznesena výhrada veřejného pořádku. Jelikoţ íránský občanský zákoník polygamní manţelství připouští, výhrada nebude vznášena proti tomuto právnímu předpisu ale vůči účinkům konkrétního ustanovení íránského práva ve vztahu posouzení způsobilosti uzavřít manţelství s českou občankou, jelikoţ je to proti tuzemské zásadě monogamního manţelství. Dostatečně intenzivní vztah k tuzemsku, 17 v tomto případě státní občanství, je kritériem uznávaným téměř po celém světě. O výhradě veřejného pořádku lze tak zjednodušeně říci, ţe se zvaţují nepřijatelné důsledky určité aplikace ustanovení cizího práva, které jako rozhodné určila kolizní norma. Je tudíţ nutné vzít v úvahu, ţe se nejedná o nepřijatelné důsledky cizího práva jako celku, ale pouze o nepřijatelné důsledky aplikace konkrétního ustanovení. Proto nelze vyloučit aplikaci jiného ustanovení Dostatečně intenzivní vztah k tuzemsku v daném poměru je jednou z podmínek pro uplatnění veřejného pořádku. 18 PAUKNEROVÁ, M., ROZEHNALOVÁ, N., ZAVADILOVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s

19 1.2.5 Kolizní norma jako pravidlo chování Bylo jiţ zmiňováno, ţe kolizní norma (kolizní metoda) reguluje soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem tím, ţe určí právní řád pro tyto poměry rozhodným. Je třeba si uvědomit, ţe její funkce a vlastnosti obsahují řadu specifik a zvláštností. Uţ tím, ţe sama o sobě neobsahuje věcnou (hmotněprávní) úpravu těchto poměrů, ale pouze odkazuje na pouţití věcných norem obsaţených v tom právním řádu, na který odkázala, ji činí zvláštní, specifickou a odlišnou od norem věcných. Proto není namístě, abychom ke kolizní normě přistupovali izolovaně a chápali ji jako jakousi organizační normu, ba naopak bychom k ní měli přistupovat jako k normě ve spojení s normou věcnou, tj. na kterou kolizní norma odkazuje. Jelikoţ aţ společně s ní vytváří pravidlo chování Struktura kolizní normy Části kolizní normy Určení rozhodného práva je funkcí kolizní normy, které odpovídá její zvláštní a specifická legislativně-technická konstrukce. Kaţdá kolizní norma vymezuje a musí z ní být patrné: a) Na které právní poměry či otázky se kolizní norma vztahuje. b) Určení právního řádu, kterého se pouţije pro jejich úpravu. Jelikoţ mohou být kolizní normy formulovány různě, v moderních kodifikacích je nejčastěji a obvykle pouţívaná formulace kolizních norem, která se člení na tyto dvě základní části, z kterých se kolizní norma skládá. Přičemţ první část tzv. rozsah, jeţ označuje právní poměry a otázky, na které se kolizní norma vztahuje, druhá část tzv. navázání, tak určuje právní řád, kterého se pro jejich úpravu pouţije. 20 Navázáním je tudíţ spojení s rozhodným právním řádem, který obsahuje hmotněprávní úpravu, jehoţ se aplikuje pro úpravu soukromoprávních poměrů. V navázání se pouţívají kritéria tzv. hraniční určovatelé, podle nichţ se rozhodné právo určuje. 19 KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s

20 Pro demonstraci zde uvádím tento příklad kolizní normy. Ustanovení 69 ZMPS říká, ţe: Věcná práva k nemovitým věcem i k hmotným věcem movitým se řídí, pokud v tomto zákoně nebo v jiných právních předpisech není stanoveno něco jiného, právním řádem místa, v němž věc je. Podle tohoto právního řádu se rovněž určuje, zda věc je nemovitá nebo movitá. Z tohoto ustanovení lze přehledně dovodit, ţe rozsahem, který vymezuje právní poměry či otázky, na které se kolizní norma vztahuje, jak jiţ bylo řečeno, jsou Věcná práva k nemovitým věcem i k hmotným věcem movitým. Navázání kolizní normy, pak tvoří věta se řídí právním řádem místa, v němž věc je. Na začátku této podkapitoly, bylo řečeno, ţe funkcí kolizních norem je provádět výběr rozhodného práva. Kolizní norma tedy určuje, kterého z dotčených právních řádů se vybere. V případě navázání se k určení rozhodného práva pouţívá dvoustranných kolizních norem, kritérií, které jsou označovány jako hraniční určovatelé či kolizní kritérium. Na základě kolizního kritéria, coţ je v tomto případě poloha věci lex rei sitae, lze tak z uvedeného ustanovení konstatovat, ţe rozhodné právo se řídí právní řádem místa, v němţ se věc nachází. Nicméně povaţuji za nutné neopomenout také to, ţe se v navázání pouţívá i kolizních norem jednostranných, s výjimkou však toho, ţe nemají ono kritérium, tj. hraničního určovatele, pomocí něhoţ se určuje právo rozhodné, neboť v navázání jednostranné kolizní normy spojuje její rozsah pouze s jedním, a to tuzemským právním řádem Rozsah Rozsah kolizní normy tedy označuje okruh právních otázek, na které se určitá kolizní norma vztahuje. Můţeme tedy říci, ţe je nutné daný právní poměr zprvu zařadit pod určitý rozsah kolizní normy, tj. právně jej kvalifikovat. Problémem se můţe stát ten fakt, ţe cizí kolizní norma kvalifikuje právní poměr zcela jinak neţ kolizní norma tuzemská. Důvodem je, ţe soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem se nevztahují pouze k jednomu právu, ale mají vztah jak k tuzemskému tak i k cizími právu. Zda pouţít cizí nebo tuzemské kolizní normy je moţnou otázkou. Ve většině případů se však soudem nebo jiným orgánem státu pouţije norma vlastní. 20

21 1.3.3 Navázaní Bylo jiţ tedy řečeno, ţe k určení rozhodného práva se pouţívá v navázání dvoustranných kolizních norem kritérií, tzv. kolizního kritéria či hraničního určovatele, tak i kolizních norem jednostranných. Nicméně pro daný právní okruh otázek či právní poměr, jeţ je označený v rozsahu kolizních norem, je hraniční určovatel značně významnou skutečností, tj. v případě kolizních norem dvoustranných, jelikoţ jednostranné kolizní normy, ono kolizní kritérium neobsahují. V této kapitole však není cílem podrobovat pojem hraničního určovatele, hlubšímu rozboru i přesto, ţe s navázáním bezprostředně koresponduje, a z čehoţ následně vychází i specifičnost struktury kolizní normy. Z pohledu kolizního práva se jedná o určitou skutečnost, která je pro daný druh právních poměrů či otázek značně významná. Proto jsem se rozhodla, ţe má pozornost bude tomuto tématu věnována v samostatné kapitole této práce, kde se podrobněji zaměřím na s tím související význam kolizního kritéria, tj. hraničního určovatele. 21

22 2. Třídění kolizních norem V této kapitole se jiţ budu zabývat klasifikací kolizních norem a jejich jednotlivou charakteristikou, pro demonstraci a bliţší porozumění konkrétního typu kolizní normy, se pokusím uvést vţdy příklad. Jelikoţ klasifikace kolizních norem i jiných právních norem mají především poznávací a praktický význam, bez ní by nebylo moţné kolizní normy ani jiné normy správně poznat, interpretovat a aplikovat. Ono třídění kolizních norem je tudíţ velice důleţité pro správné pochopení významu jednotlivých druhů, a následnou orientaci v nich. 2.1 Kolizní normy dvoustranné a jednostranné Kolizní normy dvoustranné Český zákon o mezinárodním právu soukromém vychází z dvoustranných kolizních norem. Dvoustrannou či oboustrannou kolizní normou, tzv. multilaterální, označujeme tedy takovou kolizní normu, která prostřednictvím kolizního kritéria, tzv. hraničního určovatele, navazuje na kterýkoliv právní řád, který je moţný. Určení tohoto právního řádu bude záleţet na situaci v daném případě. Jako příklad lze uvést: Dlužník má bydliště ve Francii 90 ZMPS říká, ţe: Právní poměry vzniklé z jednostranných právních jednání se řídí právním řádem státu, v němž má ten, kdo učinil jednostranné právní jednání, svůj obvyklý pobyt nebo sídlo v době, kdy právní jednání učinil, ledaže zvolil použití jiného právního řádu. Kolizní norma je zde svým hraničním určovatel obrácena na dvě strany, tj. jak do ciziny, tak do tuzemska, z čehoţ také vychází, její označení dvoustranné či oboustranné kolizní normy. Jak jsem se jiţ zmínila výše, česká kodifikace mezinárodního práva soukromého, povaţována mimo jiné za moderní, spočívá především na dvoustranných kolizních normách, můţeme konstatovat, ţe jednostranné kolizní normy jsou výjimkou. To odpovídá funkci mezinárodního práva soukromého, která není jen omezena na ohraničení a vymezení osobní a 22

23 prostorové působnosti norem občanského, obchodního, rodinného a pracovního práva, neboť funkcí je především aktivní úprava soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem Kolizní normy jednostranné Za jednostrannou kolizní normu, tzv. unilaterální je označována ta kolizní norma, jeţ vymezuje oblast pouţití pouze jediného právního řádu, tj. tuzemského. Navázání jednostranné kolizní normy spojuje její rozsah pouze s jedním právním řádem, a to tuzemským, proto v něm není ono kritérium, tj. hraniční určovatel. Jednostrannou kolizní normu lze povaţovat za jakousi neúplnou kolizní normu obrácenou vůči jednomu, a to tuzemskému právu. Z čehoţ plyne i její označení jako jednostranná. Jako typický příklad lze uvést: Francouzský občanský zákoník stanoví v čl. 3, že je nutno použít francouzského práva ohledně nemovitosti (tj. ležící ve Francii) i v případě, že by patřily cizincům. Lze říci, ţe jednostranné kolizní normy jsou vývojově starší. I v současné době se s nimi však můţeme v platných, právních úpravách, mezinárodního práva soukromého setkat. Více jich najdeme ve státech, kde dosud stále platí kodifikace občanského práva z dřívějších dob, například tedy francouzský občanský zákoník (Code civil 1811). I přesto, ţe jednostranná kolizní norma vymezuje oblast, a to pouţití pouze vlastního právního řádu, je nutno podotknout, ţe i ona však plní základní funkci kolizní normy, i kdyţ nedokonalou, provádí výběr mezi právními řády. V jejím případě rozděluje poměry s mezinárodním prvkem do dvou skupin: 1) pro které se pouţije tuzemského práva. 2) o které se tuzemské právo nezajímá a přenechává právům zahraničním. Pro zařazení do jedné z těchto dvou skupin je tak prováděn výběr mezi tuzemským nebo zahraničním právním řádem. Tento výběr, je však označován za nedokonalý, jelikoţ poměrům, pro něţ se má pouţít cizího práva, se neříká nic o tom, kterého státu právní řád to má být KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s Tamtéţ., s

24 Dále zde uvádím také český případ jednostranné kolizní normy, 49 odst. 1, věta třetí, ZMPS: Osobní poměry manželů se řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem. Za osobní poměry manţelů pro rozsah působnosti kolizním normy, v odst. 1 tohoto ustanovení, lze povaţovat veškerá vzájemná práva a povinnosti, výjimku zde tvoří majetkové poměry a vzájemné vyţivovací povinnosti. Podle Kučery, jsou vzájemné vyţivovací povinnosti tradičně povaţovány za součást osobních poměrů. 23 Pro účely kolizního práva jsou však v ZMPS upraveny odděleně, tj. jak od osobních, tak i majetkových poměrů. Je třeba podotknout, ţe kolizní norma nemusí zakotvovat jednoznačně jediného hraničního určovatele. Její legislativně zvláštní struktura, umoţňuje kombinovat více aplikovatelných hraničních určovatelů, které jsou hierarchicky v alternativním rovnocenném postavení nebo ve vztahu subsidiárním, tj. na rozhodný právní řád můţe být navázáno pomocí více neţ jednoho hraničního určovatele. Subsidiární normy tak mohou být formulovány skrze tzv. kaskády. To znamená, ţe v kolizní normě nastupují hraniční určovatelé, kteří jsou určení v pořadí, pro případy, kdy přechozí navázání na právní řád daným hraničním určovatelem selhalo. Kolizní pravidlo můţe být formulováno také ve více kolizních normách, kde se k základní kolizní normě připojí další kolizní norma, tj. podpůrná kolizní norma, která však hraničního určovatele obsahovat nemusí, v tom případě se bude jednat o tzv. jednostrannou kolizní normu. Jak jiţ bylo zmíněno, odkazuje na pouţití pouze tuzemského práva. Co se tedy týče 49 odst. 1 ZMPS, zde jsou hraniční určovatelé pro osobní poměry manţelů, a určení rozhodného práva, stanoveny kaskádově takto: - společné státní občanství, není-li, pak - společný obvyklý pobyt, a není-li ani toho, pak - lex fori, tj. české právo KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009, s PAUKNEROVÁ, M., ROZEHNALOVÁ, N., ZAVADILOVÁ, M. a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, s

25 Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, jednostranná kolizní norma vymezuje pouţití pouze jednoho, tj. tuzemského práva. Jednostrannou kolizní normu, v případě selhání dvou předchozích hraničních určovatelů, viz ţebříček hraničních určovatelů výše, prostřednictvím nichţ by se určilo rozhodné právo, bychom pak mohli formulovat takto: Osobní poměry manželů se řídí českým právním řádem, coţ potvrzuje formulaci jednostranné kolizní normy. Definitivně tak lze říci, ţe osobní poměry manţelů se za předpokladu, kdy pořadím určení hraniční určovatelé selţou, budou řídit českým právním řádem. 2.2 Moderně formulované kolizní normy a pod vlivem statutární teorie Výběr rozhodného práva podle různého přístupu můţeme z hlediska historického vývoje rozlišovat mezi kolizními normami, jejichţ formulace je ovlivněna statutární teorií a kolizními normami, které vycházejí z určité situace, tj. právního poměru či právní otázky Kolizní normy moderně formulované Tyto normy zřetelně odlišují obě části kolizní normy, tj. rozsah a navázání. Ve své formulaci tak vychází z určité situace, právního poměru či otázky, jak jsem se jiţ zmínila. Podle určitého kritéria pak navazují na některý moţný právní řád, jak je tomu i v zákoně o mezinárodním právu soukromém. Z kolizních norem tohoto druhu tedy plyne, ţe se vztahují k danému právnímu řádu jako celku. Proto nelze říci, ţe se vztahují pouze k určité úzké skupině hmotněprávních předpisů Kolizní normy formulované pod vlivem statutární teorie Kolizní normy vytvořené na základě statutární teorie 25 či formulovány pod jejím vlivem, vycházejí z hmotněprávních předpisů. Na právní řád se nevztahují jako na celek, ale jako k určité skupině hmotněprávních předpisů. Přesně naopak jak je tomu u moderně 25 Statutární teorie spočívá v tom, ţe přijímá jako výchozí základ pro řešení kolizní otázky právní předpis, statut. Zkoumá jeho obsah a povahu, roztřiďuje právní předpisy a pro jednotlivé skupiny norem vymezuje oblast uplatnění. 25

26 formulovaných kolizních norem. Podle některých názorů, 26 při jejich výkladu a aplikaci není předmětem kvalifikace určitý skutkový základ, který jak víme, můţe mít povahu právního poměru či otázky, ale zmiňované hmotněprávní předpisy. Dnes ojediněle se vyskytující formulace připomínající postup statutární teorie jako příklad uvádím: 71 ZMPS: Ustanovení o zápisech do veřejných knih a podobných seznamů platná v místě, kde je nemovitá věc nebo věc movitá, se použijí i tehdy, pokud se právní důvod vzniku, zániku, omezení nebo převodu zapisovaného práva posuzuje podle jiného právního řádu. Z výše uvedeného vyplývá, ţe kolizní norma, která je formulovaná pod vlivem statutární teorie, je zřejmě vhodná tam, kde se chce vymezit působnost určité skupině právních předpisů. Je proto namístě říci, ţe se jedná spíše o určitý společenský zájem, např. pořádkové důvody apod. 2.3 Kolizní normy samostatné a nesamostatné U těchto norem se bude jednat o to, zda určitá kolizní norma sama svou formulací buď stačí k určení právního řádu, který bude následně pouţitelný pro konkrétní případ či k tomu sama nestačí. V případě, ţe k tomu nestačí, předpokládá k pouţití další kolizní normy. Proto tyto normy lze rozlišovat na kolizní normy samostatné a nesamostatné. 26 Německý právník a jeden z hlavních zakladatelů moderního mezinárodního práva soukromého Carl von Savigny totiţ vychází z právního poměru a ptá se, které právní úpravě je poměr podřízen. Statutární teorie vycházela z právní úpravy a ptala se, na které skutkové podstaty se vztahuje. Statutární teorie upřednostňovala pouze vlastní právo, např. soudce se primárně rozhodoval podle norem své země, tj. ve smyslu zákonů jeho země, které zde platily, a podle nichţ byl právní poměr posléze upravován. Aplikaci cizího práva, statutární teorie stavěla na zásadě comitas, tj. zásadě vstřícnosti. Jiným slovy, lze říci, ţe aplikaci cizího práva spatřovala pouze v jakési zdvořilosti. Savigny naopak upřednostňoval moţnost volby stran, tj. aby si zvolily právo, které se bude týkat jejich vzájemného právního poměru, v případě, ţe si strany rozhodné právo nezvolily, hledal sídlo právního poměru, např. u závazkového vztahu spatřoval sídlo v místě plnění závazku, místo práva bydliště vlastníka, u movitých věcí, prosadil pouţívání lex rei sitae, tj. právo polohy věci apod. Savigny tudíţ nepovaţoval aplikaci cizího práva za jakousi mezinárodní zdvořilost tak, jak k tomu přistupovala statutární teorie, ale za samotnou existenci mezinárodního právního společenství. 26

27 2.3.1 Samostatné kolizní normy Samostatná kolizní norma sama stanoví, jakého práva se bude aplikovat na daný případ, tj. stačí sama svou formulací k určení právního řádu, kterého se pouţije. České právo ze samostatných kolizních norem rovněţ vychází. Zde lze proto taktéţ pouţít uvedený příklad, viz Nesamostatné kolizní normy Jako příklad nesamostatné kolizní normy zde uvádím 46 ZMPS : Promlčení se řídí týmž právním řádem jako právo, které je předmětem promlčení. Z ustanovení 46 plyne, ţe kolizní norma je formulována tak, ţe sama k určení rozhodného práva nevede, tudíţ se rozhodný právní řád určí na základně další kolizní normy, jelikoţ aplikaci další kolizní normy přepokládá. Pro určení právního řádu jako rozhodného, kterým se budou následně řídit otázky promlčení, např. počátek běhu promlčení lhůty, její běh a přerušení běhu, délka promlčecí doby apod., je nutné určit ten právní řád, kterým se bude řídit právo, jeţ je předmětem promlčení. Základním hraničním určovatelem lex causae 27 a nejčastějším kolizním řešením, tak bude aplikace obligačního statutu. 28 Promlčení je tudíţ podřízeno obligačnímu statutu. V případě, ţe je účastníkům právním řádem umoţněno zvolit si právo pro předmět promlčení, mohou tak provést i volbu práva pro samotnou úpravu promlčení. Volbu rozhodného práva pro samotné promlčení, která je odlišná od práva rozhodného pro předmět promlčení (lex cause) nelze tudíţ vyloučit, jelikoţ zákon o mezinárodním právu soukromém štěpení obligačního statutu 29 nevylučuje. Avšak tato tzv. mozaiková úprava 30 s sebou můţe přinést řadu problému vzhledem k disharmonii rozhodných právních řádů. Proto je vyloţeně na stranách, aby zváţily případná rizika 31 s ní spojená. 27 Určené právo rozhodné, v tomto případě pro předmět promlčení. 28 Obligační statut je rozhodný právní řád pro závazkový právní poměr (smlouvu) s mezinárodním prvkem. 29 Zvolení více rozhodných právních řádu, jichţ se aplikuje na závazkový právní poměr. 30 Situace, kdy se na jednotlivé sloţky právního poměru uţívá více právních řádů na základě různých hraničních určovatelů. 31 Rizika nekonsistentní povahy či mezerovitá právní regulace. 27

28 Rozsah kolizní normy v 46 hovoří pouze o promlčení, lze ji však patrně aplikovat i na prekluzi. Oba tyto instituty jsou v rámci českého práva kvalifikovány jako instituty práva hmotného. Nicméně oproti předchozí právní úpravě v 13 ZMPSP, není tato kolizní norma v 46 nijak zvlášť systematicky zařazena v rámci kolizní úpravy závazků. Z čehoţ plyne, ţe se rozhodné právo určí na základě kolizní normy 46 pro promlčení jak smluvních a mimosmluvních závazků, tak i pro promlčení jiných práv, jak vyplývá z důvodové zprávy k 46 ZMPS. Pro promlčení závazků ze smluv je však shodná úprava, která je upravena v čl. 12 odst. 1 písm. d) nařízení Řím I., a pro promlčení mimosmluvních závazkových vztahů v čl. 15 písm. h) nařízení Řím II. Těchto unijních úprav se pouţije vţdy přednostně před 46, a to v rozsahu jejich působnosti Pomocné normy Za pomocné normy lze označit, ty normy, které pomáhají kolizním normám při určení rozhodného práva, např. ustanovení způsobu výkladu kolizních norem, o postupu v případě zpětného a dalšího odkazu apod. 2.4 Kolizní normy dispozitivní a kogentní Kolizní normy dispozitivní Jak vyplývá z názvu tohoto typu kolizního pravidla, dispozitivní kolizní normou tak rozumíme normu, jeţ umoţňuje účastníkům (stranám) volbu práva. Případně, účastníky učiněná volba práva je neomezená, tzn., ţe si mohou zvolit za rozhodný kterýkoliv platný právní řád, kterého se pouţije na jejich právní poměr. Dispozitivní právní úprava se obecně pouţije zejména pro závazkové, obchodní, občanské a pracovní poměry práva. Jako příklad uvádím ustanovení 92 ZMPS Započtení se řídí týmž právním řádem jako pohledávka, proti které započtení směřuje. Strany mohou dohodnout, zvolit použití jiného právního řádu. Započetí je jedním z důvodu zániku závazku, z logiky věci tudíţ plyne, ţe započetí by se mělo řídit tím právní řádem jako pohledávka, jeţ je započetím zasaţena. Stranám je umoţněna volba práva. Nicméně pro pohledávky ze smluv se pouţije nařízení Řím I. čl. 17., 32 Důvodová zpráva k ustanovení 46 nového ZMPS. 28

29 nutno proto dodat, ţe existencí unijní regulace je 92 omezen na započetí z těch smluvních a mimosmluvních závazků, jeţ nejsou regulovány nařízeními Řím I a Řím II Kolizní normy kogentní Tento typ normy se uplatní bez ohledu na vůli účastníků. Kolizní normou kogentní tak rozumíme tu normu, kterou účastníci svým projevem vůle vyloučit nemohou, neboť sama stanoví, které právo se má aplikovat. Kogentní normy oproti dispozitivním kolizním normám, zaručují účastníkům právního poměru vyšší míru právní jistoty, a proto se kogentních norem pouţije zejména pro oblasti věcných práv, dědického a rodinného práva. Pro demonstraci uvádím příklad: 76 ZMPS Právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, ve kterém měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti. Jestliže zůstavitel byl státním občanem České republiky a alespoň jeden z dědiců má v České republice obvyklý pobyt, použije se český právní řád. Toto ustanovení nového ZMPS vychází z předchozí úpravy. Pro celé dědictví, tak bez rozlišování věcí nemovitých a jiného majetku, který spadá do dědictví, se pouţívá jediného hraničního určovatele, tj. kolizního kritéria obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti. Rozhodným právem je právo státu určeného dle kolizního určovatele obvyklého pobytu, ledaţe by ze všech okolností bylo zřejmé, ţe v době smrti měl zůstavitel zjevně uţší spojení s jiným státem, neţ je stát jeho obvyklého pobytu. 34 Jestliţe byl zůstavitel státním občanem ČR a alespoň jeden z dědiců má v ČR obvyklý pobyt, pouţije se český právní řád. 35 Hraniční určovatel obvyklého pobytu je do ZMPS zaveden nově, oproti předchozí úpravě tak nahradil hraničního určovatele státní příslušnosti, kterým se právní poměry dědické, řídily. Tato kolizní norma, jak jiţ bylo řečeno, nerozlišuje mezi věcí movitou a nemovitou, ale provádí komplexní řešení svého předmětu. Vychází z koncepce jednotného dědického 33 Nařízení Řím II výslovnou úpravu započetí pohledávek u mimosmluvního závazku neobsahuje. Tento institut je řazen do rozsahu deliktního statutu ve smyslu čl. 15 písm. h), tj. mezi způsoby zániku závazku. 34 Nařízení o dědictví čl. 21. Pouţitelné bude od a v rozsahu věcné působnosti národní úpravu nahradí. 35 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 76 věta druhá. 29