Význam krajinné zeleně v systému zeleně sídla

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Zahradnická fakulta v Lednici Význam krajinné zeleně v systému zeleně sídla Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Doc. Ing. Pavel Šimek, Ph.D. Vypracovala: Bc. Jana Šulcová Lednice 2013

2 Zadání BP - 2 -

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Význam krajinné zeleně v systému zeleně sídla vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne. Podpis autorky

4 Poděkování Děkuji doc. Ing. Pavlovi Šimkovi, Ph.D. za odborné vedení této práce a Ing. Josefu Haškovi z Lesů města Náchoda za zapůjčení Lesního hospodářského plánu, který pomohl k vypracování této práce. Chtěla bych poděkovat také firmě INS spol. s r.o., projektový a inženýrský atelier, Náchod za tisk diplomové práce. Především bych chtěla poděkovat mojí rodině za celkovou podporu během celého studia a při vypracování této práce

5 OBSAH: 1 ÚVOD CÍL PRÁCE. 8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED Vymezení základních pojmů Systém zeleně Systém zeleně v historii Systém zeleně Systém krajinné zeleně Krajinná zeleň Historický vývoj krajinné zeleně Členění krajinné zeleně Význam krajinné zeleně Typologie ploch zeleně MODELOVÉ ÚZEMÍ Základní charakteristika Historický vývoj města Přírodní podmínky Klimatická charakteristika Geologické poměry Geomorfologie území Hydrologická charakteristika Pedologická charakteristika Biogeografická charakteristika Využití půdy Lesy Ochrana životního prostředí Územní systém ekologické stability Ostatní významné prvky Náchod lázeňské město MATERIÁL A METODY Použité materiály Metodika a mapové výstupy Mapa č.1 Vyhodnocení ploch krajinné zeleně v okolí města Náchoda 1: Mapa č.2 Mapa pohledových horizontů 1: Mapa č.3 A-C Porovnání mapy stabilního katastru se současným stavem využití území 1: Mapa č.4 Mapa systému zeleně města Náchoda 1: VÝSLEDKY Vyhodnocení ploch krajinné zeleně v okolí města Náchoda Vymezení pohledových horizontů Porovnání současného stavu s historickým Systém zeleně města Náchoda

6 7 DISKUZE ZÁVĚR SOUHRN, KLÍČOVÁ SLOVA SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ PŘÍLOHY 11.1 Obrazová část 11.2 Tabulková část 11.3 Grafické přílohy k mapě č Mapové přílohy - 6 -

7 1. ÚVOD Motto: Každý z nás žije v krajině. Většinu svých potřeb naplňujeme z rozmanitosti této krajiny. Bádáme i odpočíváme v jejich ekosystémech. Přírodní síly krajiny nás naplňují úctou a my pečujeme o její estetiku. Měníme ji, ničíme a někdy i zkrášlujeme. Richard T.T.Forman, Michael Godron (1993) Nezastupitelnou složkou přírody, ve které žijeme, je krajinná zeleň. V našich podmínkách je krajina již po celá staletí přetvářena antropogenní činností, především vlivem intenzivního průmyslového a zemědělského rozvoje dochází k poškozování všech jejich složek. Především v posledních padesáti letech dochází k nebývalé expanzi urbanizace krajiny. Tyto tendence postupně ničí harmonii člověka a krajiny, ničí identitu krajiny a člověka. V současné době je téma rozvoje systému zeleně měst velmi aktuální. Lidé si uvědomují význam nejen městské zeleně, ale i té příměstské - krajinné, která na město navazuje a to především díky jejímu rekreačnímu potenciálu. Ostatní její funkce (estetická, ekologická, hygienická apod.) jsou trochu v pozadí. Systém zeleně by měl tvořit účelný systém, ve kterém by plochy zeleně měly plnit své hlavní funkce a pokud možno být mezi sebou propojené. Pokud je to možné, mělo by dojít k propojení městské zeleně na okolní krajinu sídla zeleň krajinnou. Vhodným řešením je zapojení ploch ekologicky (např. ÚSES) nebo památkově cenných do tohoto systému. Teprve pak můžeme hovořit o účelném a fungujícím systému zeleně. Modelovým městem pro diplomovou práci bylo zvoleno město Náchod. Náchod leží na severovýchodě Čech a rozkládá se po obou březích řeky Metuje. Řeka Metuje a její břehy s doprovodnou zelení tvoří důležitou osu systému zeleně a také lokální biokoridor. Okolí města se vyznačuje množstvím krajinné zeleně, která obklopuje celé město a je důležitou součástí systému zeleně města. Okolní zeleň vytváří příjemné prostředí a také nezaměnitelné pohledové horizonty. Centrum města Náchoda, historické jádro s řadou významných budov, je městskou památkovou zónou. Dominantou města je renesančně-barokní zámek, který patří k turisticky nejnavštěvovanějším památkám Náchodska

8 2. CÍL PRÁCE Smyslem diplomové práce je podat ucelený přehled týkající se významu krajinné zeleně v systému zeleně sídla. V textové části práce zpracovat přehled a charakteristiku funkčních typů krajinné zeleně, tak jak ji uvádí aktuálně publikované názory. Na základě těchto údajů navrhnout klasifikační systém a vypracovat popis pro jednotlivé funkční typy krajinné zeleně. Cílem praktické části je vymezit systém zeleně pro město Náchod, jako zvolený modelový objekt. Popsat význam funkčních typů, jednotlivých objektů krajinné zeleně, pro stabilitu systému zeleně. Dokladovat zjištěné poznatky v praxi. Výsledkem má být diplomová práce, která má část textovou a grafickou

9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Vymezení základních pojmů Tato kapitola vysvětluje základní pojmy, které souvisí s tématem diplomové práce. Jednotlivé pojmy jsou popsány především formou citací. KRAJINA Definic a pohledů na krajinu existuje celá řada. Výrazně se liší příslušnou oborovou disciplínou, která s daným termínem pracuje. Níže uvádím některé vybrané definice. Zákon 114/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny uvádí tuto definici: Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. Evropská úmluva o krajině popisuje krajinu jako část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. Forman a Godron (1993) ji definují jako heterogenní část zemského povrchu, která se skládá ze souboru vzájemně ovlivňujících se ekosystémů, jež se v dané části povrchu v podobných formách opakují. SYSTÉM Rejman (1956) definuje systém jako uzavřený jednotně uspořádaný celek, soustavu věcí, myšlenek. Systém je uspořádán podle určitého hlediska, určitou formou nebo metodou. Kučera (1997) píše, že každý systém je především o vztazích. Tyto vztahy je nutné respektovat, jelikož změna jednoho prvku ovlivní stav prvků ostatních. V rámci systému zeleně uvádí aspekty, které můžou mít na základě zřetězení příčinných souvislostí různé projevy: a) prostorové - délka, šířka, výška vegetačního prvku - vzdálenost nebo šířka spojení mezi plochami v rámci systému zeleně b) biotechnické - schopnost vegetačního prvku být živý - růst, reprodukovat se - schopnost vytvářet spojitý a strukturovaný proud života (ekosystém) mezi různými prostory v systému zeleně - 9 -

10 c) provozní - schopnost vegetačního prvku uspokojovat nároky jeho uživatelů - možnost vytváření spojitých prostorů v systému zeleně i při existenci prostorových bariér v urbanizovaném území, nutná znalost povahy bariér a jejich chování v systému zeleně d) ekologické - existence optimálního substrátu, potravních zdrojů pro heterotrofní organismy, existence úkrytů, možnost remineralizace odpadů metabolismu - rozprostření potravní sítě po všech vegetačních objektech v rámci přirozených typů ekosystému v zájmu stability populační rovnováhy. Kučera také poukazuje, že projevy mohou mít charakter individuální (pro každou jednotlivou plochu zeleně). Jiné mohou mít charakter systémový (tzn. že jsou závislé na vztahu mezi dvěma (a více) plochami zeleně, resp. na povaze území mezi významnými vegetačními objekty v sídle). ZELEŇ Vorel (2006) uvádí, že se termín zeleň obecně používá při označení vegetačních prvků a ploch. Přičemž se do ploch zeleně nezahrnuje samostatný funkční systém zemědělství. Mareček (2005) vysvětluje tento pojem jako souhrnné označení zpravidla vytrvalé vegetace v územním plánování, zahradní a krajinářské tvorbě a v systému obecného plánování zejména v sídlech. Zahrnuje stromy, keře, květinové výsadby, trávníky, louky apod., nikoliv lesy, které jsou pro svoji funkční specifiku zpravidla bilancovány a projektovány samostatně. V širším smyslu představuje zeleň polyfunkční útvary zeleně včetně nezbytných biotických prvků (technická a rekreační vybavenost, různé formy uplatnění vody, terénních úprav apod., sloužících převážně k utváření kvalitního životního prostředí člověka). Jako charakteristickou funkci zeleně uvádí její schopnost plnit, při vytvoření její určité sestavy, souběžně více funkcí. Dosažní této funkční intenzity je základní zvláštností a hlavním cílem jejího plánování. Otruba (2002) se přiklání k definici, která chápe zeleň jako plochy, jež jsou z větší části pokryty vegetací a jsou doplněny prvky stavebně-technickými či architekturou malých forem a výtvarnými díly, nebo se může jednat o prvky bodové (solitéry) či liniové (aleje, zelené pásy) vegetace

11 Šimek (2001) chápe zeleň jako soubor živých a neživých prvků uspořádaných podle estetických zásad do více funkčních kompozic, které utvářejí nebo doplňují dané prostředí. Z urbanistického hlediska se zelení rozumí také funkce území. Šimek (2001) člení zeleň na dvě hlavní kategorie zeleň městskou a zeleň krajinnou. MĚSTSKÁ ZELEŇ Tento pojem je možné chápat jako termín vícevýznamový. Obvykle ji chápeme jako zeleň v zastavěném území, která patří do správy obcí. Plochy městské zeleně slouží jako náhrada nevratně ztraceného původního přírodního prostředí. Dle Šimka (2001) se jedná o konkrétní plochy zeleně, na kterých došlo k výrazné změně trvalých ekologických podmínek. Tyto změny mají za následek, že rozvoj vegetačních prvků nejsou schopny zajistit přirozené regulační mechanismy. Existence takovýchto vegetačních prvků je pak podmíněna soustavnou péčí člověka zahradníka. KRAJINNÁ ZELEŇ I tento pojem lze chápat více významy. Obvykle se tímto pojmem označuje zeleň ve volné krajině, tedy zeleň mimo zastavěné území města. V systému zeleně sídla můžeme jako zeleň krajinnou označovat také plochy, které se nacházejí v zastavěném území, avšak mají jiné prostorové uspořádání a druhové složení než mají plochy městské zeleně. Ve vztahu k městské zeleni vymezuje obsahově plochy, u kterých rozvoj vegetačních prvků není přímo závislý na péči člověka. Jejich existence je minimálně zajištěna převážně fungováním přirozených regulačních mechanismů. (Šimek, 2001) SYSTÉM ZELENĚ Tento termín má základ ve výše uvedených definicích. V podstatě jde o síť prvků, městské či krajinné zeleně, které mají mezi sebou vzájemné prostorové a funkční vazby. Dále uvádím vybrané definice tohoto pojmu. Kučera (1997) uvádí že, systém zeleně jako pojem je jakýmsi pokusem o systémové pojetí něčeho dříve zcela přirozeného. Pod vlivem všeobecně známých metodik si pod tímto pojmem představujeme mozaiku vegetačních prvků, mezi nimiž existují prostorové nebo funkční vztahy. Systém zeleně tvoří jeden z celoměstských systémů (obdobou je např. hydrologická síť města, dopravní systém města apod.). Systém zeleně se s jinými celoměstskými systémy kříží, proplétá, běží v souběhu. Jednotlivé systémy města si mohou navzájem překážet (zeleň a trolejbusové vedení), mohou se vzájemně posilovat (zeleň a řeka), mohou být k sobě indiferentní (zeleň a

12 kanalizace pokud je v uličním profilu dostatek místa) a nebo se mohou vylučovat (park a dálnice). Kučera (2004) píše: Systém zeleně sídla vnímáme jako účelně uspořádanou, prostorově spojitou síť rozvojových uzlů a rozvojových os (pohledových, pěších, cyklistických, klidových atd.). Vorel (2006) zmiňuje ve své tvorbě pojmy: Soustava ploch zeleně jedná se o plochy zeleně vytvářejí na území obce soustavu (soustava ploch zeleně), která je v závislosti na struktuře obce a na její velikosti a na charakteru přírodních podmínek různě diverzifikovaná. Skládá se z ploch, které se vzájemně odlišují možnostmi využití, velikostí, charakterem, kvalitou a vzájemnou prostorovou polohou. Systém zeleně v zastavěném území do něhož zařazuje plochy zeleně, které v městském prostředí plní funkci ekologickou, hygienickou, rekreační nebo prostorotvornou a které mají vzájemnou prostorovou vazbu. Mohou tedy vytvořit systém zeleně (celoměstský systém). Systém zeleně v krajině vzniká v nezastavěném území a zahrnuje plochy a prvky s přírodními hodnotami, s hodnotami kulturními a historickými a s účinkem v prostorových vztazích. Celoměstský systém je tvořen jak plochami městské zeleně, tak i plochami zeleně, jež jsou součástí přírodních a krajinných celků pronikajících do struktury města a napojujících město na příměstskou krajinu. Vaculová (2002) uvádí, že se systém zeleně skládá z jednotlivých prvků, má svou strukturu a také hierarchii. V roce 1997 se zmiňuje, že systém zeleně města stanovil postavení jednotlivých ploch zeleně (určuje stupeň jejich ochrany a rozvoje) ve struktuře města a stanovil kategorie z hlediska významu pro životní prostředí města. Při zařazování je nutné zohlednit jejich přírodní hodnotu, velikost plochy, dostupnost a funkci v systému zeleně. Otruba (2002) píše, že za vhodné považuje vytváření soustavy zeleně a krajinářských prvků daného území tak, aby byl navržen celý systém zeleně, jeho propojení s okolní krajinou a výtvarně-kompozičními a funkčními principy. Dále rozvádí potřebu stanovení jasně formulovaných regulativů rozvoje podporujících genia loci. Tedy takových, které respektují a rozvíjí dané místo. Dle Šimka (2001) je systém zeleně tvořen souborem objektů zeleně přirozených nebo uspořádaných podle zásad zahradně krajinářské tvorby nebo krajinné ekologie do

13 menších či větších, zpravidla však více funkčních kompozic, které utvářejí nebo doplňují dané prostředí. Systém zeleně je založen na fungování a na formulování vzájemných vztahů mezi jednotlivými základními plochami zeleně. Tyto vztahy mohou být kompoziční, provozní, nebo mohou vyplývat z přirozené ekologické povahy území (topické a chórické vztahy podmíněné například charakterem reliéfu, propustností bariér pro pohyb bioty apod.). Poláčková (2010) píše o systému sídelní zeleně jako o jednom z mnoha systémů v organismu města, který řeší širší souvislosti řešení zeleně v sídlech a v krajině. Gälzer (2001) definuje systém zeleně, v souvislosti s jeho urbanistickou skladbou, jako vzájemné prostorové a funkční uspořádání všech ploch zeleně ve městě. Uvádí také fakt, že tento pojem nevypovídá nic o jeho rozsahu či velikosti jeho složek, neboť se do něho mnohdy zařazují jen plochy větší jak 1 ha. Dále upozorňuje na skutečnost, že obyvatel města je schopen vnímat pouze jednotlivé skladebné části park, hřbitov, svoji zahradu, alej apod., ale není schopen vnímat zeleň jako ucelený systém. Pouze odborník je podle Gälzera schopen rozeznat systém zeleně například z leteckého snímku. Kniha Green structure and urban planning: Final report popisuje problematiku plánování zeleně a urbanismu v 15 evropských zemích, které byly zapojeni do čtyřletého programu. Tato kniha, jak vyplývá z názvu, používá termín green structure. Duhem (2005) upozorňuje, že tento termín není běžně používán ve všech zemích. Naopak uvádí, že jeho správné přeložení do některých jazyků je obtížné. Základní myšlenkou pro použití tohoto termínu je potřeba chápat plochy zeleně jako nedílnou součást města, ucelenou strukturu procházející celým městem a plnící mnoho funkcí (mikroklima, volný čas, odpočinek, společenské aktivity atd.). V literatuře se používají různé ekvivalenty pojmu systém zeleně. V anglickém jazyce například: green network, system of greenery, green-space system, framework of green areas apod. Ve stejné knize Tjallingii (2005) popisuje systém zeleně jako síť propojující město s krajinou. Uvádí, že z prostorového hlediska znamená systém zeleně víc než jen součet ploch zeleně v urbánní struktuře města. Píše o prostorové síti, která spojuje veřejná prostranství, veřejné a soukromé zahrady, parky, sportoviště, zahrádkářské kolonie a rekreační plochy ve městě se sítí lesů a říčních niv v okolní krajině. Zdůrazňuje úlohu tzv. greenways pro pěší a cyklisty a také ekologických koridorů pro volně žijící živočichy. Dále hovoří o systému zeleně jako o spojení minulosti s budoucností, o základu pro udržitelný rozvoj měst a o nové identitě městské krajiny

14 KRAJINNÝ RÁZ Krajinný ráz je definován v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v 12 takto: Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonického měřítka a vztahů v krajině. FUNKČNÍ TYP ZELENĚ - FT Funkční typ je výraz, který se používá pro upřesnění hlavní funkce základní plochy. Hlavní funkcí se rozumí převládající procesy a jevy související s využíváním základní plochy zeleně. Jednotlivé funkční typy mají zpravidla zpracovány regulativy a limity možného vyžívání. Popisy jednotlivých funkčních typů jsou důležitým nástrojem uplatňovaným při plánování rozvoje systému zeleně. Popis hlavních funkcí, resp. přiřazení funkčního typu konkrétním plochám v území je základním metodickým krokem pro pochopení jejich významu v systému zeleně sídla. Funkční typy zeleně dělíme na dvě základní skupiny: a) plochy, kde zeleň plní hlavní funkci, tzn. plochy na kterých je většina rozhodujících (dominantních) funkcí spojena s vlastní zelení, b) plochy, kde zeleň plní doprovodnou funkci, tj. plochy na nichž zeleň plní doplňkovou funkci k základním plochám se stavební funkcí. (Šimek, 2001) TRVALE UDRŽITELNÝ ROZVOJ Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, v 6 uvádí tuto definici: Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), definuje tento pojem v 18 v rámci vymezení cílů územního plánování takto:...udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích

15 3.2 Systém zeleně Systém zeleně v historii Vztah města a příměstské krajiny se během historického vývoje měnil, nejvýrazněji však v posledních 150 letech. Ve středověku bylo město od krajiny odděleno fortifikací, které bylo z bezpečnostních důvodů obklopeno volnými nezastavěnými plochami. Teprve za nimi navazovala předměstská nebo spíše venkovská zástavba, zemědělská krajina se zbytky přírodních prvků. Období renesance a baroka vneslo do příměstské krajiny letní sídla se zahradami, kláštery, církevní stavby apod. Krajina byla modelována především lesním a zemědělským hospodařením. Až v období vrcholného baroka a klasicismu jsou v krajině prováděny první vědomé výtvarné zásahy, jsou tvořeny vazby mezi městem (jeho dominantami) a okolní krajinou. Prostředkem byly dominanty v krajině, pohledové vazby, aleje atd. Větší sídelní města a pevnosti byly od okolní krajiny odděleny novým mohutným hradebním systémem. Nejdůležitějším obdobím z hlediska rozvoje městské zeleně je 19. století. V tomto období dochází k výrazné urbanizaci, rozvoji a růstu, a přílivu obyvatel do měst. Postupně dochází k rozšiřování historických měst za své hradby, což je jeden z důvodů k likvidaci opevnění. Zeleň radikálně ubývá nejen ve městě, ale i v přírodním okolí měst, které se postupně proměňuje v nová průmyslová předměstí (mnohdy s horší kvalitou životního prostředí než v samotném městě). Koncem století tento bouřlivý rozvoj měst, spojený s plošným rozvojem a obvykle chaotickou zástavbou na jejich okraji (železnice, průmysl), narušuje harmonické napojení tradičních starých měst s krajinou. Postupně mizí záměrné krajinářské zásahy baroka a klasicismu. Dochází k výrazné změně struktury města a vzniku nového fenoménu periferie města, která představuje přechod mezi městem a krajinou. Můžeme hovořit o prostoru pro přírodu a její prvky (ÚSES, rekreaci apod.). V dnešní době můžeme spatřovat jistou paralelu, s tímto dnes již historickým vývojem, v pronikání areálů dobře známých jako shopping park nebo logistická centra, které neúprosně expandují do okolní krajiny dnes již nejen velkých měst. Tyto areály se svým měřítkem a často i reklamní barevností zcela vymykají měřítkům našich měst a jejich příměstské krajiny. Lidé začali pociťovat potřebu úniku z industrializací znečištěných měst. V některých městech se daří na místech bývalých hradebních okruhů realizovat projekty s budováním veřejných ploch zeleně (parky, náměstí, obytné soubory atd.) sloužících

16 k rekreaci. Na hradbách a podél hradeb jsou zakládány především promenádní aleje, bastiony a městské sady. Stávají se nejoblíbenějším rekreačním územím pro obyvatele vnitřního města a veřejnou zelení. Postupně se začíná objevovat myšlenka propojené sítě, umožňující procházky zelení, bez kolize s dopravou. Asi největším a nejvýznamnějším projektem, druhé poloviny 19. století, je přestavba Paříže za prefekta Georgese Eugéna Haussmanna a jeho hlavního inženýra Jeana-Charlese Alphanda. Vzorem a inspirací pro řadu středoevropských měst se stal proces plánování a realizace vídeňské Ringstrasse. Pásové parky v hradebním okruhu mají dnes velký urbanistický smysl a obvykle tvoří základní prvek systému zeleně města. Postupně zhoršující se životní prostředí ve městě začíná být kritizováno. V souvislosti s tím vzniká mnoho teorií sociálních utopistů a reformátorů. Postupně se objevují návrhy nových urbanistických koncepcí, v nichž hlavní roli hraje decentralizace, ruralizace města a uplatnění zeleně. Saint-Simon zdůrazňuje nezbytnost působení zdravé krajiny pro zdravý rozvoj člověka. Právě v této době se objevují myšlenky, které dnes velmi často používáme, zachování zdravé a krásné přírody pro budoucí generace. Postupně dochází ke změně pohledu na zeleň uvnitř města. 19.století je typické zapojením obyvatelstva v různých okrašlovacích, turistických a jiných osvětových spolcích, které se dobrovolně podílí na tvorbě městské zeleně. Zeleň byla v předešlých obdobích z města stále více vytlačována, od druhé poloviny 19. století je naopak do městského prostředí záměrně vnášena. Zeleň je postupně a uvědoměle zapojována do organismu města. Nejprve byly upravovány zapomenutá zákoutí a nevyužité prostory. Postupně jsou ozeleňovány fasády, terasy a střechy domů, dvory, předzahrádky nebo okolí restaurací, bank, továren a další. Při plánování rozvoje měst se stává důležitým prvkem městský park, sad a zahrada. Zeleň začíná plnit funkci jak rekreační, tak stále více získává i význam společenský. Poprvé v dějinách měst se hovoří o parkových plochách jako veřejném prostoru. Nové zásady tvorby městské zeleně byly formulovány americkým parkovým hnutím, které přineslo výrazný impuls pro parkovou tvorbu. Právě v Americe vznikla myšlenka spojitého systému ploch zeleně, které město doplňují, ale nepřerušují. Systému, kde je zeleň součástí komunikací. Cílem urbanistických konceptů je vycházet z místních poměrů a potřeb a dle nich vyznačit veřejnou zeleň, vnitřní okruhy, lehce dopravně dostupné. Zeleň má pokud možno klínovitě pronikat co nejblíže centru města

17 Nejvýraznějším počinem bylo založení newyorského Central parku, Fredericka Law Olmsteda, který měl sloužit obyvatelům jako náhrada přírody. Tyto myšlenky byly postupně přijaty i v Evropě. Postupně došlo k uvědomění, že k rekreaci je potřeba přímého pobytu v zeleni, na přírodních plochách pravidelně rozmístěných uvnitř i při okraji města. Důraz kladený na zdravé městské prostředí, s dostatečným množstvím zeleně, vede koncem 19. století ke vzniku zahradního města. Podle těchto nových názorů byla stavěna zahradní města, obklopená zelení, především v Německu. Hlavním představitelem tohoto směru je Ebenezer Howard, který své myšlenky formuloval v knize Garden Cities of Tomorrow. Základní myšlenky vychází z omezené velikosti města a počtu jeho obyvatel, vlastnictví půdy, zachování izolačních pásů zeleně mezi městy a dostatku zeleně uvnitř zastavění. V jednotlivých zemích vznikají společnosti zahradních měst. Ve Francii šířil tuto myšlenku rozšiřování zeleně ve svých projektech mrakodrapů při řídkém zastavění Corbusier, který ve svých projektech nechával zeleni až 80% celkové plochy. U nás vznikaly spíše zahradní čtvrtě než zahradní města, ovšem zeleně bylo realizováno poměrně málo nebo byla situovaná na nevhodných plochách. V tomto období také dochází k zpřístupňování soukromých zahrad, parků a obor, které mají poskytovat radost a osvěžení každému. Mimo zpřístupňování dochází i k tvorbě nových ploch zahrad, parků a sadů, zakládaných nejprve ze soukromých a později i z veřejných prostředků. Významnou roli má také funkce osvětová a vzdělávací. Další plochu pro rozvoj zeleně ve městě představují ulice a náměstí. Tyto prostory sloužily v minulosti především k obchodu a z tohoto důvodu zde nebylo pro zeleň místo. V 19. století dochází ke změně způsobu obchodování, což vede k tomu, že zeleň zde nachází své místo. V nové výstavbě jsou již záměrně vynechávány plochy pro vznik parkových náměstí či rozsáhlých parků. V 19. století mimo veřejné zeleně, má vysoký podíl také zeleň soukromá a užitková. Pro městskou zeleň jsou významné nábřeží a nezanedbatelnou složku tvoří zahrádkářské osady, využívané ke krátkodobé rekreaci obyvatel. Význam mají také hřbitovy, často se vzrostlou a kvalitní zelení. Mnohé z nich, které byly umístěny v centru města, byly přeměňovány na veřejný městský park. Objevují se také typy hřbitovů přecházející do veřejného parku, příkladem mohou být například lesní hřbitovy. V našich podmínkách má svoji důležitou roli zeleň sídlištní, která často neplní

18 svoji funkci. Stávající zeleň má často charakter doplňkové architektury a ochranné zeleně, avšak už neplní funkci odpočinkovou a relaxační. Veřejné parkové plochy vznikají také mimo město (příměstské krajinářské úpravy). Tato území mají především rekreační funkci pro obyvatele měst. Tyto plochy dávají krajině vysokou estetickou a rekreační hodnotu (aleje, skupiny stromů, solitéry, travnaté plochy, bažantnice, remízky i běžné zemědělské plochy). Koncem 19. století je zformulována zásada budování skutečného městského systému zeleně. Prvním příkladem je parkový systém Bostonu, který se stal vzorem pro mnoho dalších měst. Byl zde vybudován vnější a vnitřní parkový okruh, nezastavitelné plochy pronikají až do centra města. Součástí jsou promenádní cesty (parkways), které objevují nejkrásnější přírodní partie, spojující parkové plochy s rozsáhlými loukami sloužícími sportu a nejrůznějším hrám. V rámci systému se záměrně počítá se zapojením příměstské zeleně. Postupně vznikají první teorie systému zeleně Hénardova teorie prstenců (okružní), Eberstadtova, Möhringova a Petersenova teorie klínů (radiální) či Wolfova teorie syntetizující oba, okružní i klínový systém (radiálně okružní). V druhé poloviny 19. století se zájem přesouvá i na širší okolí města, které představuje výrazný rekreační potenciál města. Z tohoto důvodu je snaha utvářet či zachovávat rozlehlé zelené enklávy v okolí města. Výrazným počinem zapojení příměstské zeleně do organismu města je plán lesního a lučního pásu okolo Vídně, který tvořil základ pro rozvoj velkoměsta ve 20. století. Vytvoření širokého nezastavitelného zeleného pásma slouží jako oblast regenerace, ochrany přírody a místního podnebí. Tento záměr byl ošetřen příslušnou legislativou. V současné době představují velký potenciál pro rozvoj zeleně ve městech rekultivace opuštěných průmyslových či těžebních areálů. I zahradní úpravy mohou uchovat historii a genia loci daného místa. Základem pro budování parků a ploch zeleně byla myšlenka přírody, tento postoj se postupně od romantických a estetických postojů přesunul spíše k funkčním cílům týkajících se zdraví a rekreace. Ekologický pohled ve 20. století zdůrazňuje význam biologické rozmanitosti. Během 19. století se stává zeleň postupně prvkem zhodnocujícím kvalitu a cenu bydlení ve městě, tento trend pokračuje i v dnešní době

19 3.2.2 Systém zeleně Plochy systému zeleně jsou vzájemně spojeny sítí vztahů v jeden celek. Vztahy mohou mít charakter kompoziční, provozní, nebo mohou vyplývat z přirozené ekologické povahy území. Plochy zeleně mají plnit své funkce a měly by tvořit vědomě koncipovanou soustavu pokud možno plynule navazující na okolní příměstskou krajinu. Marhold (1996) píše, že se města snaží více či méně přiblížit základním teoretickým schématům rozložení zelených a rekreačních ploch ve městě Hénardův rozptýlený (skvrnový) systém, Hénardovo okružní schéma (prstencové), Eberstadtovo radiální schéma a Wolfovo radiálně okružní schéma. Plánování nezastavěné krajiny je stále v pozadí plánování zastavěného území a jejich rozvoje. Krajina je prostředím, kde se odehrává řada hospodářských činností, její přírodní i kulturní složka má svou hodnotu a je dokladem historického vývoje. Vorel (2006) uvádí dále možnost pracovat současně s pojetím krajiny jako struktury ekosystémů a s pojetím urbanistické struktury jako struktury kulturně-sociálních, ekonomických, ekologických, funkčně-provozních a prostorových vztahů. Mimo to také zmiňuje nutnost řešení otázek týkajících se zajištění funkčnosti ekosystémů, biodiverzity a ekologické stability, ochrany rostlinných a živočišných druhů a uchování jedinečnosti přírodních hodnot, využitelnosti přírodních zdrojů, jedinečnosti a krásy přírody a krajiny jako předpokladu pro kvalitní prostředí bydlení a rekreace. Přírodní složky jsou v krajině (nezastavěném území) představovány terénem (výraznými tvary vyvýšenin, svahů, terénních hran, sníženin apod.), vodními plochami a toky (jezera, rybníky, řeky, potoky apod.) a plochami s vegetačním krytem (lesní porosty, nelesní zeleň, trvalé travní porosty, sady, zahrady, větší část roku i orná půda apod.). Podle charakteru území a dané přírodní složky se hovoří o různých funkčních plochách (převládá funkce ekologická, půdoochranná, rekreační a prostorotvorná). Pro charakter území je velmi důležitý rozsah, podíl a charakter následujících specifických forem zeleně lesních porostů, nelesní rozptýlené zeleně, luk, pastvin a orné půdy. Může se rozlišovat zeleň přírodního, přírodě blízkého a nebo plochy umělého charakteru. Všechny systémy města je nutné řešit ve vzájemných souvislostech a s ohledem na širší vazby území. Systém sídelní zeleně by měl navazovat na zeleň krajinnou, včetně územního systému ekologické stability a na cesty v okolní krajině. Plochy systému zeleně města by měly být vymezeny v územním plánu, například vedeny jako plochy

20 s rozdílným způsobem využití, které by byly regulativy chráněny (především před zástavbou, způsob využití apod.). Dle Dobrucké (2010) je systém zeleně řešený jako polyfunkční doposud nedoceněný. Systém zeleně by měl dle Marečka (2005) tvořit určitý logický systém, vytvořený vhodným prostorově-funkčním rozmístěním jednotlivých ploch zeleně: - systém prostorový tvořící územně co nejsouvislejší útvary zeleně, jelikož prostorová souvislost ploch zeleně zvyšuje jejich bioklimatickou a psychickoregenerativní účinnost i estetickou a ekologickou hodnotu, - systém funkční svým upořádáním zajišťuje plnou funkčnost a současně i vzájemnou uživatelskou návaznost, plochy zeleně by se neměly vzájemně rušit, ale naopak doplňovat s cílem zvýšení obytné hodnoty, - systém dojmové gradace vedoucí k gradování dojmů, - systém vegetační infrastruktury uplatnění různých forem vegetace, - systém propojení sídelní a krajinné zeleně toto propojení by mělo být výrazně funkční, zajišťující prostupnost území. Plochy rekreační zeleně by měly být situovány v mikroklimaticky a hygienicky nejpříznivějších lokalitách. Ve městě je podle Novotného (1958) vhodné rozvržení většího množství menších parků a parkově upravených ploch uvnitř města a velkých rekreačních ploch po obvodu města (rekreační parky, lesy tvořící zelené pásy a klíny pokud možno nepřerušované), poskytujících možnost každodenní rekreace. Systém zeleně je tvořen dle Šimka (2001) jednotlivými skladebnými prvky: rozvojové osy, vegetační objekty rozvojových os, rozvojové uzly a zelené klíny. Všechny tyto prvky nemusí být zastoupeny v systému zeleně sídla. a) Rozvojové osy vytváří prostorově a funkčně spojitý systém. Základem rozvojových os jsou významné objekty zeleně města navazující na krajinné struktury v širším zájmovém území města. Rozvojové osy by měly být navrženy tak aby zlepšovaly prostupnost území a zvyšovaly rekreační potenciál. Z hlediska vztahu k významným krajinným fenoménům regionu můžeme rozlišovat rozvojové osy tranzitní, okružní, radiální a spojovací. b) Vegetační objekty rozvojových os jsou tvořeny polyfunkčními plochami na nichž významnou prostorotvornou roli hrají vegetační prvky. Dochází zde k prolínání různých typů objektů zeleně

21 c) Rozvojové uzly jsou tvořeny polyfunkčními plochami na nichž významnou prostorotvornou roli hrají vegetační prvky. Dochází zde k prolínání různých typů jevových fenoménů. d) Zelené klíny jsou složeny z různorodé mozaiky vegetačních prvků obvykle s extenzivním stupněm péče o zeleň. Představují mozaiku biologicky aktivních ploch v rozmanitém prostorovém uspořádání (plošné, liniové, bodové prvky) pronikajících do intenzivně urbanizovaného území. Mackovič a Přívozníková (2010) definují zelený pás jako pozemky nezbytné pro vytvoření souvislých ploch veřejně přístupné zeleně (zelené pásy) v rozvojových oblastech, na jejichž území je krajina negativně poznamenaná lidskou činností, s využitím její přirozené obnovy. Cílem je zachování souvislých pásů nezastavěného území v bezprostředním okolí velkých měst, způsobilých pro nenáročné formy krátkodobé rekreace. Dále pro vznik a rozvoj lesních porostů a zachování prostupnosti krajiny. Zelené koridory propojují skladebné prvky navrženého systému sloužící především k zvýšení ekologické stability území a k prostorovému členění kulturní krajiny. Zelené koridory by měly navazovat na systém zeleně sídla a tím umožňovat bezpečný a bezkolizní pohyb pěších či cyklistů, pokud možno cestami s vegetačním doprovodem. Do zeleného prstence je možné zařadit plochy, které splňují základní předpoklady pro nepobytovou rekreaci v přírodním prostředí. Především se jedná o lesní porosty. Předpokladem pro funkčnost systému je především důležitá možnost prostupnosti území bez kolize s dopravou a využitelnost zeleného prstence pro krátkodobou rekreaci. Základním koncepčním předpokladem funkčnosti systému městské zeleně je jeho přímá návaznost na příměstskou krajinu krajinnou zeleň, která představuje hlavní možnost relaxace především v menších městech. Funkčním systémem zeleně může být jen souvislý, v maximální míře spojitý, systém ploch městské zeleně navazujících kontinuálně na plochy příměstské krajiny. Rekreační a ekologická funkce systému zeleně je dle Vorla (2006) podmíněna dostatečnou velikostí plochy zeleně, návazností sousedících ploch (zajišťující spojitost systému s co nejmenší fragmentací ploch) a charakterem přírodních složek jednotlivých ploch (ekologická stabilita, obytná a estetická hodnota, biodiverzita a pestrost biotopů, optimální poměr světla a stínu atd.)

22 3.2.3 Systém krajinné zeleně Plochy krajinné zeleně jsou často součástí územních systémů ekologické stability. Struktura ploch zeleně spoluvytváří prostorovou strukturu krajiny a podílí se na utváření charakteru, rázu krajiny a jejich estetických hodnot. Struktura ploch zeleně v sobě také ukrývá stopy kulturního a historického vývoje krajiny. Z tohoto důvodu systém krajinné zeleně obsahuje plochy a prvky s přírodními hodnotami, s hodnotami kulturními a historickými, přičemž důležité jsou jejich vzájemné prostorové vztahy. Správně navržený systém krajinné zeleně musí respektovat existující hodnoty krajiny a její funkční využití: - předpoklady udržitelnosti stávajícího funkčního využití (s ohledem na podmínky území), - předpoklady rekreačního využití s důrazem na zážitkovou a vzdělávací roli krajiny, - předpoklady pro vznik nových estetických hodnot a posílení identity a rázu krajiny. Součástí systému krajinné zeleně jsou plochy, nezastavitelných území, které mají vlastní ochranu podle odvětvových zákonů České republiky (Šimek, Kučera, 2002): A. Zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma (zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vyhláška č.395/1992 Sb.-seznam vyhlášených území), B. Významné krajinné prvky (ex lege zák. č.144/1992 Sb., registrované podle vyhl. č.395/1992 Sb., stanovené v závazné části ÚPN podle zákona č.183/2006 Sb.), C. Prvky ÚSES krajiny (zák. č.144/1992 Sb., vyhl. č.395/1992 Sb., stavební zákon č.183/2006 Sb.- závazná část ÚPN), D. PÚPFL a ochranné pásmo lesa (zák. č.289/1995 Sb., o lesích lesní hospodářský plán, závazná část ÚPN dle zák. č.183/2006 Sb.), E. ZPF ve stanovených třídách ochrany (zák. č.334/1992 Sb., vyhl. č.3/1994 Sb.), F. Krajinné celky v památkových zónách (vyhl. č.208/1996 Sb., vyhl. č. 484/1992 Sb.), G. Pásma hygienické ochrany vodních zdrojů (zák. č. 254/2001 Sb., o vodách), H. Skladebné části systému zeleně (vyhlášky místní a krajské samosprávy, závazná část ÚPN dle zák. č.183/2006 Sb.), I. Zóny ekologických rizik a limitů (zák. č.183/2006 Sb., zák. č.17/1992 Sb., o životním prostředí, vyhlášky místní a krajské samosprávy, zák. č.183/2006 Sb.- závazná část ÚPN), J. Zájmová území pro ochranu krajinného rázu (zák. č.114/1992 Sb., zák. č.183/2006 Sb.- závazná část ÚPN)

23 Jech s Weberem (1995) chápou systém trvalé zeleně jako systém tvořený hospodářskou i nehospodářskou vegetací trvalého charakteru (zahrnující lesy, trvalé travní porosty louky a pastviny neboli tzv. drnový fond, speciální zemědělské kultury vinice, chmelnice, ovocné sady, zahrady, víceleté pícniny na orné půdě a rozptýlenou zeleň), jež je navzájem spjata přímými i zpětnými hmotnými, energetickými i informačními vazbami. Propojení ploch do systému vede ke zlepšení celkové hodnoty životního prostředí sídel. Měření zeleně ve volné krajině Na konci 80. let 20.století byl vytvořen indikátor, koeficient ekologické stability (dále jen KES), poměrně dobře vypovídající o souhrnné kvalitě prostoru ve volné krajině katastrálního území. KES vyjadřuje podíl ekologicky příznivých ploch a ploch, které zatěžují životní prostředí a je použitelný jen v celých katastrálních územích. KES se počítá jako poměr druhů pozemků stabilních / nestabilních. Mezi ekologicky stabilní plochy patří lesní porosty, louky, pastviny, zahrady, ovocné sady, vinice, rybníky, ostatní vodní plochy, doprovodná a rozptýlená zeleň a přírodní plochy. Ekologicky nestabilní plochy tvoří zastavěné plochy, orná půda a chmelnice. Výpočet KES je založen na jednoznačném a konečném zařazení krajinného prvku do skupiny stabilních nebo nestabilních, čímž neumožňuje hodnocení konkrétního stavu těchto prvků. Význam indikátoru KES je v tom, že umožňuje sledovat dlouhodobé trendy prostředí v okolí obcí. Podle hodnot KES jsou stanoveny pro podmínky České republiky tři základní typy krajin: přírodní (antagonická), středně pozměněná (harmonická) a pozměněná (antropogenní). Hodnota KES umožňuje poměrně rychlou orientaci o stavu prostředí okolní krajiny okolo sídla, také vypovídá o charakteru zeleně v těsném okolí a zejména uvnitř sídla. Také pomáhá naznačit kvalitu krajinného a přírodního prostředí v okolí sídla a odhadnout případný tlak biodiverzity okolí dovnitř sídla

24 3.3 Krajinná zeleň Krajinnou zelení jsou označovány základní plochy s převažující krajinotvornou a ekologickou funkcí. Obecně se krajinnou zelení rozumí veřejně přístupné plochy s trvalou vegetací, nacházející se zejména v nezastavěné části města. Plochy krajinné zeleně slouží k zachování a obnově přírodních a krajinných hodnot území. V literatuře se užívá řada termínů zeleň v krajině, mimolesní zeleň, zeleň na nelesní půdě, rozvinutá zeleň apod. Rozptýlená zeleň Rozptýlenou zelení v krajině (vegetačními prvky rostoucími mimo les) jsou skupiny stromů, keřů, trvalé travní porosty na terénních nerovnostech, mezích, remízech, stržích, v břehových hranách vodních toků, v litorálním pásu vodních nádrží, dále sekundárními sukcesními stádii v dotěžených dobývacích prostorech, lomech, pískovnách, apod. Plochy krajinné zeleně slouží k zachování a obnově přírodních a krajinných hodnot území. Rozvoj těchto ploch je zajišťován především přírodními mechanismy sukcese a nasycováním společenstev. Plochy krajinné zeleně je možné najít i v jádrových územích měst, např. jako vegetační doprovod vodních toků. Část ploch krajinné zeleně je zařazena do územního systému ekologické stability (dále jen ÚSES) podle zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tyto plochy se řídí režimem ÚSES a jsou v souladu s ním využívány. (Kučera, 2013) V následujícím textu je uvedeno, jak rozptýlenou zeleň vnímají další autoři. Bulíř (1988) chápe pod pojmem rozptýlená zeleň veškeré porosty a solitéry dřevin včetně bylinného patra, které nejsou lesem, zemědělskou kulturou ani součástí systémů zeleně intravilánů sídel. Je zařazována, spolu s lesy, trvalými travními porosty, sady, vinicemi, chmelnicemi a zahradami, do systému trvalé zeleně v krajině. Mareček (2005) vnímá pojem rozptýlená zeleň jako zobecňující, souborné označení trvalé vegetace ve venkovské krajině, používané zejména v územním a krajinném plánování. Zahrnuje veškeré porosty dřevin, včetně bylinného patra, jež nejsou lesem, ani součástí zeleně intravilánů sídel. Rozptýlená zeleň je významným krajinotvorným prvkem, který je zastoupen ve všech typech krajiny. Každý krajinný typ má jiné nároky na jejich optimální zastoupení. (Prudký, 2001)

25 Šindelářová (1975) také řadí rozptýlenou zeleň k významným krajinným prvkům, jejichž význam se zdůrazňuje ve všech krajinářsko-ekologických, urbanistických a jiných pracích. Jedná se o přírodní prvky v krajině založené nebo zachované člověkem, v nichž hlavní roli hrají dřeviny. Salašová (2001) popisuje rozptýlenou zeleň jako dřevinné formace, které se nacházejí na polnohospodářském půdním fondu, ale přitom se nejedná o polnohospodářskou kulturu. Lidé svým hospodařením v krajině vytvořili, ať už úmyslně nebo neúmyslně, několik typů dřevinných formací, lišících se svojí strukturou od klimaxových forem lesní vegetace. Dle Salašové (2001) se nejčastěji jedná o různé formy drobných hospodářských porostů kulturních dřevin (extenzivní luční sady, meliorační lesíky), záměrné účelové výsadby (ochranné porosty, aleje, solitérní výsadby hraniční porosty) a nebo se jedná o porosty, které vznikly spontánně v důsledku absence údržby (porosty mezí, postagrárních lad apod.). Rozptýlená zeleň tvoří v našich podmínkách typickou součást kulturní, především zemědělské krajiny. Z historického hlediska se formovala třemi různými způsoby ústupem lesů (představuje zbytky původních dřevinných porostů), samovolným šířením lesních dřevin mimo lesní porost (nálet) a vědomím šířením dřevin člověkem (výsev, výsadba). Dle Skleničky (2003) má v krajině nezastupitelnou úlohu, patří mezi tzv. permanentní krajinné struktury, členící krajinnou matrix na menší plošné celky. Také uvádí, že horní hranice velikosti plošného prvku řazené do rozptýlené zeleně je obvykle 3 ha. Rozptýlená zeleň se nachází ve všech typech krajin, je různého původu a vzhledu. Každý krajinný typ má rozdílné požadavky na optimální zastoupení krajinné zeleně. Na základě průzkumů bylo zjištěno, že nejmenší podíl krajinné zeleně musí být vyšší než 1,5% zemědělského půdního fondu (dále jen ZPF) aby byla schopna účinně plnit své funkce. Trnka (2001) uvádí, že toto platí především v rovinatém terénu. V členitějším terénu podhorských a vrchovinných oblastí, především tam, kde je riziko vodní eroze, by měla být výměra rozptýlené zeleně výrazně vyšší zhruba 6% ZPF. Dále píše, že do kategorie rozptýlené zeleně jsou obvykle zařazovány plochy zeleně s výměrou menší než 0,3ha a zápojem menším než 50%. Platná legislativa, zákon č.114/1992 Sb., uvádí pojem - dřevina rostoucí mimo les, který se zcela nebo zčásti obsahově kryje s výše uvedenými definicemi: strom či keř

26 rostoucí jednotlivě i ve skupinách ve volné krajině i v sídelních útvarech na pozemcích mimo lesní půdní fond. Dle tohoto zákona jsou dřeviny rostoucí mimo les chráněny. Stromořadí Funkční typ stromořadí nezahrnuje jen uliční stromořadí v intravilánu města, ale i silniční stromořadí v extravilánu a historická stromořadí s kompozičním významem bez ohledu na dřevinnou skladbu. Dřeviny, v rámci stromořadí, nejsou uspořádány v porostech a nemají vyvinuta další patra ve vertikální struktuře prvků. (Kučera, 2013) Pozemky určené k plnění funkce lesa Pozemky určené k plnění funkce lesa (dále jen PÚPFL) jsou popsány v zákoně č.289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon) následovně: a) pozemky s lesními porosty a plochy, na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li širší než 4m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů, b) zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, ostatní plochy, pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace (hole), s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací, a lesní pastviny a políčka pro zvěř, pokud nejsou součástí zemědělského půdního fondu a jestliže s lesem souvisejí nebo slouží lesnímu hospodářství. U těchto pozemků může orgán státní správy lesů nařídit označení jejich příslušnosti k pozemkům určeným k plnění funkcí lesa. Naopak pozemky určenými k plnění funkcí lesa nejsou lesní školky a plantáže lesních dřevin založené na pozemcích, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, pokud orgán státní správy lesů na návrh vlastníka pozemku nerozhodne jinak. V případech pochybností o tom, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesů. Lesní zákon člení lesy podle převažující funkce do čtyř kategorií. Jedná se o lesy ochranné, zvláštního určení, hospodářské a lesy pod vlivem imisí. Z hlediska významu v systému zeleně mají význam především lesy zvláštního určení. Do této kategorie lesů patří lesy lázeňské, příměstské a další lesy se zvýšenou rekreační funkcí. U těchto lesů převládá společenské poslání (zlepšení životního prostředí, funkce zdravotní, rekreační a krajinotvorná, ochrana přírody a krajiny) nad produkčním

27 Zemědělský půdní fond Definice zemědělského půdního fondu (ZPF) je uvedena v zákoně č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana a zlepšování životního prostředí. ZPF tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované. Mezi tyto pozemky patří orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny a také půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není. Do ZPF dále náleží také rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod. Pro systém zeleně představují pozemky ZPF velký potenciál. Svůj význam v systému zeleně mají především trvalé travní porosty a extenzivní ovocné sady. V místech, kde se vyskytují, přispívají tvorbě typického krajinného rázu samozřejmě také vinice a chmelnice Historický vývoj krajinné zeleně Plošná a bodová zeleň, narozdíl od stromořadí, doprovází člověka od počátku jeho vývoje. Již odpradávna upřednostňoval člověk plochy s větším množstvím světla než poskytovaly interiéry lesních porostů. Plochy s většími či menšími skupinami plošné a bodové zeleně a dostatečnými plochami travobylinných společenstev, s vyváženým poměrem světla a stínu, představovaly nejoptimálnější životní podmínky. Tato krajina představuje ideální krajinu, která se později stala předobrazem pro parkovou tvorbu. Krajinu ve které se cítíme nejlépe a kterou bychom měli šetrně a hospodárně využívat ke svému prospěchu. Mikolášek (2001) popisuje obraz ráje. Je v něm na úrodné a vlahé půdě pod slunečnou oblohou dost rostlin k obživě býložravců, dost zvěře pro masožravce a dost všeho pro všežravce jako jsou také lidé. Je v něm houští jako úkryt před nebezpečím a nepohodou, stín pod korunami stromů a skála, ze které je vidět do dálek. Je v něm staletý strom jako svědek a měřítko věků a v trávě kvítek jak míra pro prchlavý okamžik krásy a pohody

28 Vzhled současné krajiny byl ovlivněn mimo jiné i našimi osvícenými panovníky, kteří podporovali výsadby zeleně v krajině. V roce 1769 vydala Marie Terezie nařízení týkající se povinnosti vysazovat stromy v krajině i ve vesnicích. V tehdejší době se sice spíše snažila zabránit hrozícímu nedostatku dřeva, ale dnes můžeme říci, že se toto opatření odrazilo mimo jiné i v kráse naší krajiny. Stromy byly vysazovány u cest a vodních toků, před domy a v zahradách, u kaplí a božích muk, u studánek, na křižovatkách a na místech významných událostí. Některé z nich se dochovaly dodnes a dnes je známe především jako významné památné stromy. Obecně můžeme říct, že lidé ke stromům v minulosti chovali velkou úctu. V této krajinotvorné tradici pokračoval i Josef II., který svými patenty zavedl povinnost sázet stromy u škol a vyučovat ovocnictví či povinnost snoubenců vysadit před svatbou dva ovocné stromy. V českých zemích mají velkou tradici ovocné dřeviny plnící různorodé funkce. Ovocný strom představuje významný krajinotvorný prvek. Během staletí k nám pronikaly i různé cizí odrůdy, mnohé z nich u nás zdomácněly a postupem času se z nich vytvořily tzv. krajové odrůdy, které dotváří jedinečný charakter naší kulturní krajiny a jsou součástí našeho kulturního dědictví. Z tohoto důvodu si zasluhují ochranu, jednak z pohledu ošetření vzrostlých jedinců tak i přemnožení materiálu a výsadbu mladých rostlin do krajiny. Rozvoj zemědělství vedl ke vzniku remízků, které vznikaly především na místech, které bylo nutné při obhospodařování vynechat (skaliska, výmoly, strže apod.). Tyto plochy tvořily typický charakter krajiny, podstatnou složku krajinného rázu. Především s rozvojem cestní sítě došlo v krajině k rozvoji liniové zeleně alejí a stromořadí představujících jeden ze základních prvků kulturní krajiny, vnášejících do krajiny lidský řád. Slovo alej má původ ve francouzském slově aller jíti, od toho pak allée cesta. Zajímavostí je, že v dobách, kdy se krajinou převážně chodilo (starověk a středověk), aleje neexistovaly. Ke změně dochází v době kolonizace středověkých hvozdů, kdy se šlechta stěhovala ze svých strategicky umístěných hradů do pohodlnějších zámků v podhradí. V této době začínají vznikat renesanční zahrady a na ně navazující štěpnice, vznikají první rybniční soustavy, cesty s alejemi a upravují se vodní toky. Další vývoj byl přerušen třiceti-letou válkou, která zničila lesy, pole, sady a vesnice. Nedostatek zeleně v té době mohou dokládat patenty osvícených panovníků. Postupně dochází k budování systému cest, které propojovaly zámky s hospodářskými dvory, pamětihodnostmi nebo s místy s krásnou přírodou. Součástí systému alejí byly boží muka, kaple a křížky. Tento jev byl odborníky označen ve světové krajinářské

29 tvorbě jako ojedinělý. Právě tyto prvky vytváří typický krajinný ráz a pocit domova. Císařské silnice, stavěné v 18. století, byly alejemi osazovány povinně. Jejich úkolem bylo poskytovat stín, orientaci v mlze a za sněhové pokrývky. O tom, že při jejich budování byly zohledněny i estetická hlediska svědčí to, že byly nasměrovány například na věž kostela nebo jinou krajinnou dominantu a tím umožnily požitek z jejího postupného přibližování. Zlatým věkem alejí bylo 19. století, o tom co z těchto alejí zbylo se můžeme přesvědčit při procházce dnešní krajinou. Do poloviny 20.století vytvářel podstatnou část liniové zeleně, v našich zemích tradiční bohatý a hodnotný, vegetační doprovod silnic, polních cest a vodotečí, který byl významnou součástí struktury naší krajiny. Ta byla svoji podrobností v Evropě, při porovnání s jinými zeměmi, zcela výjimečná a jedinečná. V posledních letech v důsledku rychlého rozvoje dopravy této zeleně výrazně ubývá. Liniová zeleň pomáhá členit bezlesou krajinu na jednotlivé prostorové celky. S přechodem na velkovýrobní formy hospodaření došlo k úbytku polních cest a spolu s nimi zmizelo mnoho kilometrů vegetačního doprovodu. Z různých důvodů došlo i k vykácení stovek kilometrů doprovodných břehových porostů vodních toků. Mareček (1997 in Prudký, 2000) uvádí, že vegetační doprovod polních cest a malých vodních toků tvoří největší část liniových struktur a současně představují 70-75% rozptýlené zeleně v krajině, z tohoto důvodu patří k nejvýznamnějším krajinotvorným prvkům. Na utváření charakteristického vzhledu krajiny se podílelo i tzv. lidové krajinářství (Mareček, 2005), které zahrnuje formování přírodních prvků především trvalé vegetace, organizaci a využití zemědělské půdy a vztah staveb k jejich krajinnému prostředí. Tato tvorba se projevovala jako krajová, hospodářsky a sociálně motivovaná zvyklost. Mezi tyto zvyklosti můžeme zařadit širokokorunné stromy jako ochrana před šířením požáru nebo jako letní přístřešky, pyramidální topoly ve funkci dobových bleskosvodů, stromy na návětrné straně stavení jako ochrana před prouděním vzduchu, hraniční stromy v loukách na hlavy seřezávané vrby, hraniční stromy zvýrazňující oplocení nebo polohu tzv. mezníků v polích, zdůraznění kostela vysokými stromy nebo kompozice s drobnými stavbami, označování památných míst stromy, vysokokmeny nebránící provozu, linie cest směřující k sídlům osázené zelení propojení sídla s krajinou. Do 50. let byla pro naši krajinu charakteristická drobnozrnná mozaika ploch polí, luk a pastvin, které byly doplněny většími a menšími ostrovy lesů. Krajina byla využívána do poslední meze, i přesto zde byl prostor pro krajinné mikrostruktury

30 vznikajících jako vedlejší produkt lidských aktivit a také regenerační schopností krajiny. Nejčastější mikrostrukturou byly travnaté meze převážně bez dřevinné vegetace (solitéry a skupiny ovocných stromů) neboť byly pravidelně koseny nebo paseny. Dalšími významnými mikrostrukturami jsou hájky, remízky a ekotonové lemy lesních porostů, působících často jako kontrast k monokulturním jehličnatým porostům. Do této doby pracovala velká část obyvatel v zemědělství popřípadě v lesnictví. Lidé byli v neustálém kontaktu s přírodou poli, lesy, loukami apod. Krajinné detaily, jakými byly mez, remíz, úvozová cesta, stromořadí nebo solitérní stromy na rozcestí, křížky, boží muka apod., nebyly jen estetickými prvky, ale plnily celou řadu dalších funkcí. Kolektivizace tyto ustálené společenské vztahy, včetně osobních vztahů ke konkrétnímu místu a krajině zcela zničila. Tyto změny vedly postupně ke ztrátě krajinného detailu v podobě alejí, mezí, rybníčků, starých cest a křížků, které vedly mnoha místech ke ztrátě historické paměti území. Krajina, krajinná zeleň, prodělala velkou změnu především v 70. letech 20. století v důsledku zavádění tzv. socialistické velkovýrobní integrace. V tomto období došlo, v rámci souhrnných pozemkových úprav, k odstranění stovek až tisíců hektarů rozptýlené zeleně a tím zvětšení výměry pozemků. Dle Vaníčka (1985 in Trnka 2001) bylo během 35 let ( ) ze zemědělské krajiny odstraněno 3600 ha rozptýlené zeleně, 4000 km liniové zeleně na ploše 1400 ha a nejméně o 2000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel. Důsledkem bylo výrazné zploštění krajinného obrazu. Prudký (2001) uvádí nutnost uvědomit si, že tradiční půvab české, moravské i slovenské krajiny, spočíval především v podrobnosti krajinných struktur, v nichž nejdůležitější roli, jak v množství, tak i v umístění, hrála právě rozptýlená zeleň. Ta spolu s uměřenou celkovou matricí krajiny, danou velikostí a uspořádáním honů, dále pak ostatních krajinných segmentů, vytvářela krajinu svým měřítkem blízkou člověku krajinu v níž se každý dobře cítil. Kyselka (2001) naopak uvádí, že plošné zeleně je dnes v krajině více než ji bylo před kolektivizací. Je ale nutné brát úvahu, že se jedná často o vegetaci problematické druhové skladby a i lokalizace není vždy optimální. Krajina byla v minulosti mnohem pestřejší především díky malovýrobní plodinové pestrosti zemědělství, hustší síti udržovaných polních cest a zeleně o kterou bylo pečováno (např. pasené nebo kosené meze atd.). Dnes se zeleň vyskytuje převážně na svažitých, vlhkých, kamenitých nebo jinak hůře dostupných plochách, okolo sloupů vysokého napětí a vodojemů apod. Tato zeleň, ačkoli má nespornou ekologickou a estetickou hodnotu, má v dnešní krajině často

31 ruderální charakter (černý bez, akát, kopřiva, merlík). Z tohoto důvodu je druhově i biocenologicky méně hodnotná než zeleň, která se zde vyskytovala v minulých desetiletích (před prováděním meliorací a náhradních rekultivací). Tyto porosty mají pro obraz naší krajiny negativní význam a rozhodně nepřispívají k spokojenosti se současným stavem krajiny. Na starých katastrálních mapách můžeme pozorovat rozdíl v hustotě cestní sítě před zmíněnou kolektivizací. Můžeme závidět dřívější prostupnost území systémem cest lemovaných stromořadími. Na dřívější existenci cest dnes upozorňují například osamocené křížky nebo boží muka uprostřed velkých lánů orné půdy. Typickým doprovodem místních komunikací byly ovocné dřeviny, u horských a dálkových cest to byly zpravidla jiné dřeviny dle přírodních podmínek území (lípy, jírovce, jeřáby, topoly, duby). Na rozcestích byly vysazovány solitéry, často i jako doprovod drobných staveb v krajině. V důsledku jednostranné orientace, na produkci potravin, v dobách minulých naše krajina tyto vlastnosti na mnohých místech ztratila. Není možné vrátit krajinu do ekologicky a esteticky optimálního stavu. Do krajiny není možné navrátit krajinné úvozy, meze a hrázky, které byly zničeny v průběhu minulých let. Jednou z možností, jak přiblížit krajinu její dřívější podobu je obnova rozptýlené zeleně, která by zvýšila její obytnost a přívětivost. Přetrvávajícím problémem z tohoto období je vytracení vztahu lidí ke krajině a ztráta motivace a potřeby tvorby krajiny a péče o její zeleň. Zvýšení kvality krajiny bude možné jen pokud dojde k obnovení vztahu lidí ke krajině, ve které žijí. Od 90.let dochází k útlumu zemědělských aktivit. To umožňuje nástup přirozené sukcese a zvyšování druhové diverzity. Na straně druhé to vede k nežádoucímu zarůstání dříve kultivované krajiny. Pole jsou zatravňována, někde dokonce zalesňována a v nejhorším případě jsou ponechána ladem. V současné době dochází velmi často v krajině k přechodu na extenzivnější způsoby zemědělského hospodaření. V důsledku toho se věnuje stále větší pozornost obohacení krajiny o prvky zvyšující její obytnost. S tím velmi často souvisí výsadba rozptýlené zeleně a s tím posílení systému ekologické stability Členění krajinné zeleně Členění krajinné zeleně se liší u jednotlivých autorů. Bulíř (1988) uvádí podrobné členění porostů dle:

32 a) umístění v terénu Dle tohoto členění můžeme rozlišit porosty doprovodné, doprovázející technický (cesta, nádrž, mez, rybník apod.) nebo přírodní (řeka, potok) prvek v krajině. b) umístění na půdním fondu Zde se odlišují porosty na zemědělském (orná půda, chmelnice, vinice, sady a trvalé travní porosty louky a pastviny) a nezemědělském půdním fondu (vodní a především ostatní plochy). c) půdorysné dispozice Podle půdorysné dispozice se porosty člení na liniové, liniové přerušované, plošné a bodové. Velmi podobné členění uvádí i Supuka, Schlampová a Jančura (1999). Liniové souvislé nebo víceméně souvislé porosty s přímkovým nebo křivkovým průběhem, jedno i víceřadé s maximální šířkou 30m, podrobněji se dělí na: stromořadí (alej) stromy vysazené v pravidelných vzdálenostech v jedné i více řadách, pás jednořadé až třířadé s maximální šířkou do 5m, hustá výsadba nebo spontánní výskyt keřů a stromů, nepravidelně od sebe vzdálených, pruh víceřadá výsadba nebo přirozené rozšíření dřevin v šířce 5-30 m, zpravidla nepravidelně od sebe vzdálených. Liniové přerušované spontánní nebo i záměrně vysazený porost s liniovým průběhem, který je přerušován většími pravidelnými i nepravidelnými mezerami mezi dřevinami nebo jejich skupinami. Podrobněji je členíme na: stromořadí (alej) přerušované, pás přerušovaný, pruh přerušovaný. Plošné výsadba či rozšíření dřevin v ploše. Dále se mohou rozdělit: nika keře a stromy zpravidla spontánního původu, hustě nebo rozvolněně ojediněle nebo ve shlucích rostoucí na větším pozemku (nad 500m2), téměř vždy nepravidelného tvaru (neplodné, devastované nebo neobdělávané pozemky stráně, strže, lomy, výsypky, enklávy apod.), remízek dřeviny v hustém seskupení v nepravidelné nebo pravidelné dispozici o výměře m2, které rostou na neskliditelných enklávách zemědělsky využívaných pozemků (výchozy hornin, snosy kamene, zářezy, břehy apod.),

33 shluk dřeviny v hustém seskupení v pravidelné nebo nepravidelné půdorysné dispozici max. do 100m2, vyskytují se nebo vysazují většinou na zemědělsky nevyužívaných místech, skupina rozvolněná výsadba nebo rozšíření více jak 3 jedinců na menší ploše. Bodové výsadba či výskyt jednoho případně až tří jedinců dřevin rostoucích blízko sebe. Bodově rostoucí dřeviny jsou označovány jako solitéry. d) výškové struktury Tato kategorizace člení porosty na vysoké (vyšší jak 6m), střední (výška v rozmezí 3-6m), nízké (převážně keře do výšky 3m) a kombinované (porosty tvořené dřevinami dvou případně tří výškových pater). e) druhové struktury Druhová struktura odlišuje porosty na okrasné (neovocné), ovocné a kombinované (přítomny dřeviny obou předcházejících skupin). f) věkové struktury Podle věkově struktury dělíme porosty na krátkověké (dožívající se na stanovišti bez výrazného poškození maximálně 50 let), středněvěké (dožívající se let) a dlouhověké (v porostu převládají dřeviny s předpokladem dobrého růstu a zdravotního stavu i za hranicí 100 let). g) původu Dle původu rozlišujeme porosty spontánní (přirozenou cestou vzniklé a šířící se, vesměs na ladem ležících pozemcích nebo jejich částech), založené (zřízené uměle s určitým záměrem člověka) a kombinované (složené z obou výše uvedených způsobů vzniku). h) prioritní funkce resp. funkčního typu Zeleň může na konkrétním místě plnit různé funkce. Podle prioritního účelu rozlišujeme: izolačně-asanační porosty, které tvoří bariéru oddělující a především ochraňující prostředí od zdrojů znečištění nebo nevzhledných objektů či jejich komplexů. Dřeviny zlepšují hygienické poměry ovzduší (úprava mikroklimatu, produkce kyslíku, aromatických sloučenin silic, fytoncidů atd.). Základním funkčním typem porostu s touto funkcí jsou liniová, souvislá, hustá výsadba (nejlépe víceřadý pás a pruh) situovaná bezprostředně vedle zdroje znečištění (silnice, skládky, těžební plochy apod.)

34 melioračně-biologická kompoziční řešení, druhová skladba, zastoupení bylinné i dřevinné složky výrazně přispívají k posílení a stabilizaci ekologických vazeb v krajinném segmentu (ochrana před vysušováním půdy, vysokými teplotami, prudkým větrem atd.). Porosty, představující funkční typ, jsou druhově pestré, prostorově bohatě členěné liniové přerušované (pásy, pruhy) nebo i plošné výsadby sázené hustě i rozvolněně. Jsou situované podél technických i přírodních prvků na rozhraní i uvnitř zemědělských pozemků. - liniové porosty reprezentující oba výše uvedené funkční typy můžeme shrnout společným názvem technicko-ekologické porosty esteticko-sociální výrazně pozitivně ovlivňují psychologii a postoje člověka (estetické cítění, ochrana přírody atd.) a blahodárně působí na regeneraci duševních sil. Svým umístěním, strukturou a druhovou skladbou stupňují estetickou a tím i rekreační hodnotu krajiny. Funkčním typem je u liniových prvků přerušovaná pásová výsadba, pravidelné lépe však nepravidelné střídání krátkých pásů, skupin, shluků, či solitér stromů a keřů (ne exotického charakteru). Plošné porosty lokalizované uvnitř zemědělských pozemků nebo mez nimi na neskliditelných enklávách mají převážně malou výměru, rozvolněný, ale i stěsnaný charakter, jsou výrazně prostorově členěné a složené z keřů i stromů nebo jen ze stromů či keřů. produkční slouží především k zisku ovoce, dřeva pro různé účely (papírenský, nábytkářský, stavební a jiný průmysl), vánočních stromků, proutí nebo množitelského materiálu (matečnice okrasných školek). Základním funkčním typem jsou liniová společenstva (stromořadí či pásy živé ploty) nebo malé plochy (extenzivní sady atd.) především tvořené monokulturami, hospodářsky využívanými v daných přírodních podmínkách, vysazovanými v pravidelných rozestupech. Vorel (2006) dělí zeleň v krajině podle prostorově funkčního členění: - zeleň podél státních silnic i účelových a ostatních komunikací, - břehové porosty vodních ploch a toků, - zeleň v zemědělské krajině, zahrnující meze, remízky, větrolamy, průlehy, zarostlé strže, mokřady, selské lesíky i solitérní stromy. Prudký (2001) člení zeleň na spontánní a záměrně vysazenou, dále pak podle fyziognomických typů (podobně jako jiní autoři například Machovec, Rajnoch (1987 in Salašová 2001) na plošnou, liniovou a bodovou rozptýlenou zeleň

35 a) plošná rozptýlená zeleň remízky představují stromové a křovinné porosty různé rozlohy, vytváří příznivé podmínky pro existenci různých zástupců flóry a fauny, je nutné využít každé příležitosti k jejich obnově, zeleň na plochách nevhodných pro hospodářské využití jedná se obvykle o řídké formace stromů a keřů na štěrkovité a kamenité půdě, na zamokřené půdě a na exponovaných plochách vysočin a hor, maskovací zeleň maskuje, kryje nebo doprovází různé stavby v krajině (zeleň kolem kapliček, vojenských objektů, telekomunikačních zařízení), využívány především dřeviny vyššího vzrůstu, možnost zamaskování nevhodných pohledových dominant v krajině (objekty socialistické velkovýroby), shluk stromů shluk je tvořen 10 a více exempláři stromů, jedná se většinou o fragmenty původních porostů stromů nacházejících se především v pahorkatinách, vysočinách a horských polohách, skupiny stromů tvořeny obvykle 2-10 jedinci, mohou být také fragmentem původních porostů, záměrně ponechaných pro poskytnutí stínu, jako hraniční stromy, orientační stromy na křižovatkách a rozcestích, u studánek a pramenů, na vyhlídkových místech a jako památné stromy různých událostí, b) liniová rozptýlená zeleň zeleň podél vodních toků a vodních ploch v podstatě se jedná o břehové porosty (souvisle zapojené lesní porosty, skupiny, stromořadí, keře a bylinná vegetace), zeleň podél komunikací především za využití domácích stromů a keřů (tedy porosty přirozeného charakteru), velmi často využitý druhy ovocných stromů, ochranné lesní pásy větrolamy pásy stromů situované kolno na směr nebezpečných větrů, významné především v rovinatých územích na půdách náchylných k větrné erozi, zasakovací lesní pásy na dlouhých a příkrých zemědělsky obdělávaných svazích, porostový plášť představuje okrajovou zónu lesa (styk s okolním územím), ovlivňuje ekologickou stabilitu lesního porostu a mábohatou dřevinnou skladbu, dělící porosty označují stromové či keřové hraniční porosty nebo živé ploty, vznikly v minulosti jako důsledek vlastnických poměrů,

36 c) bodová rozptýlená zeleň solitéry především se jedná o staré mohutné stromy původních druhů (lípa, dub, buk a také ovocné stromy - hrušně, třešně, jabloně), vyskytující se na orientačně a esteticky významných bodech. Tři základní typy dřevinných vegetačních prvků rozeznává Šimek in Pejchal (1999). - solitéra samostatně stojící jedinec, - skupina je tvořená ze dvou a více jedinců dřevin se zřetelným vztahem, jedinci na okraji tvoří větší část prostoru prvku, než jedinci uvnitř), - porost složen z většího počtu jedinců obdobně jako skupina, ale větší část je tvořena jedinci bez přímého kontaktu s okrajem Význam krajinné zeleně Vegetace, jako významný krajinotvorný prvek, je charakterizována svými vlastnostmi, schopnostmi a výrazovými znaky, které je možné shrnout v následujících kategoriích: vegetace jako prostorotvorný prvek, má schopnost růst, měnit plochu a objem, dynamicky mění biologické projevy, tvoří různorodé tvary, texturu a strukturu, tvoří barevnost prostoru, má kontinuální plošnou, prostorovou a tvarovou formovatelnost, tvoří a ochraňuje diverzitu flóry a fauny, posilňuje ekologickou stabilitu krajiny, produkuje biomasu a utilitární hodnoty pro člověka a organismy a tvoří krajinný obraz, prostor pro léčbu a rekreaci. (Supuka, Schlampová, Jančura, 1999) Bulíř (1988) píše, že trvalá zeleň je důležitá pro zdraví a krásu krajiny. Její význam nespočívá v kvantitě, ale v četnosti a hustotě jejího rozšíření nebo možnosti jejího výskytu ve všech typech reliéfu, schopnosti propojovat a ovlivňovat odlišné ekosystémy mezi sebou rozmanitými půdorysnými, prostorovými a druhovými strukturami. Toto je považováno za základ harmonické krajiny. Jednotliví autoři popisují funkce zeleně odlišně. Příklady jsou uvedeny v následujícím textu. Vorel (2006) uvádí tyto funkce zeleně: a) hygienická (zvýšení vlhkosti ovzduší, vyrovnávání teplotních rozdílů, ovlivnění proudění vzduchu, zachycování prachu a eliminace prašného spadu, tvorba kyslíku a aromatických látek, tlumení hluku atd.), b) rekreační (rekreace v zeleni, vazby obytného prostředí na systém zeleně, vazby na příměstskou krajinu atd.),

37 c) prostorotvorná (vytváření prostoru, prostorové členění, uzavírání a otevírání, zakrývání, izolace, vytváření linií, zdůraznění významných míst, spoluvytváření charakteristických rysů krajiny atd.), d) ochrany zdrojů (protierozní ochrana půdy, vodní režim krajiny atd.), e) ekonomická (lesní hospodářství, zahradnictví, přírodní prostředí jako podpora turistického ruchu a atraktivita města a venkovské krajiny pro stálé obyvatele), f) ekologická (ekostabilizační systém ekologické stability, ochrana biodiverzity rostlinné a živočišné druhy a biotopy), g) psychologické a estetické působení. Vegetace v krajině plní dle Moravce (1994) specifické a nezastupitelné funkce v koloběhu látek (je zdrojem organické hmoty v půdě) a toku energie. Vegetace zpevňuje zemský povrch brání erozi, urychluje zvětrávání hornin, přispívá k tvorbě a vývoji půdy, zmírňuje teplotní extrémy, reguluje výpar a vodní režim krajiny. Mimo to má také schopnost zachycovat částice prachu či průmyslových imisí, pohlcovat oxid uhličitý a uvolňovat kyslík, který čistí a ozdravuje atmosféru. Nejvýraznější roli v krajině mají přirozená rostlinná společenstva, v našich podmínkách především lesní, která plní řadu mimoprodukčních funkcí: a) půdoochranná (před erozí, deflací, vysoušením, sesuvy, odplavováním živin aj.), b) vodohospodářská (zpomalení odtoku povrchové vody, retenční a filtrační schopnost, zlepšení kvality vody a ochrana břehů), c) klimatická (zvyšování vlhkosti, snižování proudění vzduchu aj.), d) bio-homeostatická (zvyšování ekologické diverzity zemědělské krajiny), e) zdravotně hygienická (zachycování prachu, smogu, tlumení hluku, bakteriocidní a bakteriostatická, rekreace aj.), f) asanačně rekultivační (asanace životního prostředí, rekultivace půd), g) kulturní (naučná, zachování kulturních a historických hodnot vegetace v chráněných územích, ochrana fytogenofondu, estetická funkce v krajině aj.). Tyto funkce mají i nelesní společenstva, zejména ty tvořené vytrvalými rostlinami, například luk a pastvin, rašelinišť, břehů vod, skal a skalních drolin, subalpínských a alpínských holí. Kladné funkce má i synantropní vegetace na devastovaných či neudržovaných plochách. (Samek 1974, in Moravec 1994) Jako funkce rozptýlené zeleně popisuje Prudký (2001) následující: produkční, ekologická (edafická, hydrická, klimatická a biotická), enviromentální (rekreační,

38 krajinotvorná a ochranářská). Přičemž uvádí, že funkce zeleně se v krajině navzájem doplňují, překrývají a současně vytváří hierarchickou nadřazenost. Dobrucká (2010) hovoří o zeleni plnící funkci: ekostabilizační, hygienickou, mikroklimatickou, relaxační, psychologickou, komunikační, sociální, dekorativní a mnohé další. Význam stromových solitér v krajině je specifický a mnohostranný. Salašová (2001) hovoří o významu bioticko-homeostatickém (ekologickém), bioticko-technickém (melioračním), organizačním, orientačním, památkovém, rekreačním, hospodářském, náboženském, symbolickém, rituálním a estetickém. Plošné prvky plní funkci především ekologickou, půdoochrannou, vodoochrannou, hospodářskou a rekreační. Těmto funkcím by mělo být přizpůsobeno umístění, druhová a prostorová struktura porostu. Obdobné základní funkce rozptýlené zeleně popisuje Vlk (2001): biologická, meliorační, izolační, asanační, kulturní, estetická, naučná a rekreační. Dle Trnky (2001) byl význam forem krajinné zeleně (z pohledu ekologické stability) v minulosti podceněn. Předpokládalo se, že ve zjednodušených agroekosystémech je možné nahradit přirozené autoregulační mechanismy chemizací, především při ochraně rostlin. Rozptýlená zeleň vyskytující se v kulturních porostech je připodobňována k ostrovům v moři. Tyto plochy jsou přirozenými refugii mnoha, dnes často i vzácných, živočichů. V mnoha případech se jedná o tzv. bioregulátory, kteří nacházejí vhodnou potravu v okolních agrocenózách (často mezi škůdci polních kultur). Tyto plochy poskytují příznivější podmínky ve srovnání s okolní otevřenou krajinu, poskytují prostor k hnízdění ptáků, úkryt a další. Uvádí základní rozdělení funkcí podobně jako Prudký (2001): produkční (užitek z dřevní hmoty, plodů i květů), ekologická (pozitivní účinek na jednotlivé krajinné složky půdu, vodu, vzduch, rostliny a živočichy), enviromentální (rekreace, estetika, krajinotvorba a ochrana přírody). Ekologická hodnota je dána druhovou skladbou dřevin, jejich zakmeněním a zapojením, zdravotním stavem porostu a také plošnou rozlohou. (Optimální velikost remízu je uváděna mezi 0,5 1ha a vzdálenost mezi formami rozptýlené zeleně by neměla být větší jak m (Jonáš, 1991 in Trnka 2001)). Samek (1974, in Šindelářová 1975) popisuje funkci produkční, vodohospodářskou a půdoochrannou, schopnost ovlivňovat mikro a makroklima, bio-homeostatickou, zdravotně-hygienickou, esteticko-krajinotvornou, asanačně-rekultivační nebo může sloužit jako indikátor čistoty ovzduší atd

39 Zlepšení životního prostředí (podpora mikroklimatu příznivějšího člověku), přírodní prostředí, zvýšení estetiky prostoru, izolačně-ochranné, vzdělávací a sociologické jsou funkce, které zmiňuje Šiřina (2008). Podle Veselého (1953) je dobře znám význam zeleně pro vzhled krajiny, spočívající v dotváření obrysů a prostorů krajiny a v jejím tvarovém a barevném obohacení. Opomíjena by neměla být také důležitost pro život člověka, dále význam provozní a stavební, funkce ekologické, hygienické, produkční atd. O význam zeleně při začleňování objektů do území, izolaci a oddělení (pohledové a hlukové) zařízení, vytváření příjemnějšího mikroklimatu, zdůraznění orientaci, zvyšování estetické účinnosti a vymezování hranic hovoří Bouček (1992). Čížková, Šarapatka, Kulišťáková (2008) dělí funkce na mimoprodukční: a) rozmanitost krajiny tvoří typický ráz krajiny a člení monotónní zemědělskou krajinu, zvyšuje biodiverzitu, ekologicky a esteticky obohacuje krajinu, b) ochrana protierozní působení, zpevnění půdy, ovlivňuje klimatické charakteristiky, c) význam pro organismy životní prostor, přispívají ke stabilitě krajiny, tvoří migrační cesty, poskytují stín, d) produkční funkce poskytující dřevo, krmivo pro hospodářská zvířata, plody a myslivost. Štěpánek (1958) popisuje podrobně především, mimo jiných již výše popsaných, estetický význam krásu, půvab a rozmanitost dřevin. Krajina by bez dřevin byla pustá, holá, jednotvárná a smutná. Naopak krajina jimi osázená vyvolává příjemný pocit radosti. Vegetace má schopnost upoutat pohled na určité místo krajinné dominanty, drobné stavby v krajině atd. Mimo to zmiňuje význam zeleně jako doprovodu vodních toků a cest, jež díky ní v krajině nepůsobí tak cize. Rozrušuje její přímočarost, odstraňuje z krajiny tvrdý a jednotvárný vzhled. Oživuje krajinu prostorově, barevně a člení krajinu, čímž jí dává lidské měřítko. K základním funkcím a významům zeleně patří podle Kocourkové (1982 in Pondělíček, 2010): existenční význam, klimatická, hygienická, půdoochranná, vodohospodářská, psychická a rekreační, estetická a prostorotvorná funkce. Sklenička (2003) uvádí, že využití a umístění v okolní krajině rozhoduje obvykle o funkčních a prostorových parametrech prvků rozptýlené zeleně. Její funkce rozděluje na několik okruhů:

40 a) ekologická refugium rostlin a živočichů, zvýšená biodiverzita především na rozhranní struktur, b) estetická spoluvytváří typický krajinný ráz, harmonizují krajinný prostor, plní funkci krajinných dominant, c) orientační, d) půdoochranná protierozní ochrana (voda, vítr) a zpevnění břehů, e) organizační například vyznačení hranic, f) produkční přímá (dřevo, ovoce apod.) i nepřímá (vliv na výnos plodin sousedních zemědělských pozemků), g) rekreační zdroj stínu, prostor pro odpočinek atd., h) sakrální a rituální doprovod sakrálních staveb, symbolika rostlin, dotváření meditačních prostorů rekreačních území, i) historická místa historických událostí, historických osobností. Kyselka (2002) zmiňuje propojení většiny prvků s trvalou dřevinnou vegetací. Ta charakter buď účelově dotváří (cesty, meze) či esteticky doplňuje a významově zdůrazňuje (sakrální a některé hospodářské stavby) a to bez ohledu na to, zda byla záměrně vysazena nebo se jedná o spontánní nálet. Rozptýlená zeleň přispívá ke zvýšení nejen biologické, ale i estetické pestrosti krajiny vnímané našimi smysly. Podle Trnky (2001) by měla být krajinná kompozice pohledově exponovaných částí krajiny lahodící oku i duši a přitom by si měla zachovat svoji funkčnost. Obytnost krajiny lze zvýšit vegetačními úpravami zvýrazňujícími přitažlivá a historicky památná místa (například vyhlídkové body apod.). Psychologický význam zeleně spočívá v uklidňujícím dojmu (zelená barva, šumění stromů, zpěv ptáků apod.), kterým působí na nervovou soustavu. Estetický význam je podtržený tvarem stromů, jejich skladebnou kompozicí, barvou skupin, průhledy do krajiny apod. (Fuchs, 1967 in Otruba 2002) O tom, že zeleň funguje jako faktor pohody, podmiňuje zdravý vývoj člověka a jeho prožívání svého života se zmiňuje také Pondělíček (2010). Mimo to hovoří o zeleni jako o místu komunikace mezi lidmi, místu vzniku sociálních vazeb a návyků člověka. Pohled na přírodní scenérii vede také ke zlepšení paměti a soustředění. Aleje a stromořadí plní mimo jiné i funkci spojení města s okolní přírodou

41 Rekreační potenciál S rozšiřováním a s ubývajícími plochami zeleně uvnitř sídla nabývá krajinná zeleň stále větší důležitosti. Podstatný význam má především pro rekreaci obyvatel. Z tohoto pohledu je její význam dán především časovou dostupností lokality, lokalizací v systému zeleně a návazností na něj, celkovou rozlohou, skladbou vegetačních prvků a programovou náplní. V dnešní době si člověk stále více uvědomuje i negativní důsledky industrializace, které ovlivňují jeho životní styl. Právě z tohoto důvodu vnímá stále více volný čas jako příležitost k regeneraci, fyzickému i psychickému obnovení pracovní síly a prostoru pro další vzdělání. Potřeba zotavení, načerpání sil, osvěžení, zbavení se starostí všedního dne a dobrého pocitu vede ke stále zvyšující se potřebě rekreace, nejlépe v přírodním prostředí. Pro klasifikaci rekreace je důležité místo, délka trvání, časový rytmus, organizační formy, možnost účasti, struktura účastníků a rozložení v průběhu roku. Rekreační význam zeleně, která pomáhá udržovat a obnovovat duševní a tělesné síly pracujících zdůrazňuje Novotný (1958). Zeleň zlepšuje životního prostředí (produkce kyslíku, absorpce škodlivých látek, snížení prašnosti, tlumí hluk), má význam zdravotní, estetický i výtvarný. Zeleň vytváří upravenější, obytnější prostředí, uklidňuje a působí na nás přímo psychicky příznivě. Zeleň také včleňuje město do okolní krajiny. Prudký (2001) hovoří o nesporném významu esteticky hodnotného krajinného prostředí pro člověka, pro jeho rekreaci a plně prožitý život vůbec. Dále uvádí, že by každý člověk měl mít dosažitelnou krajinu s odpovídajícím estetickým potenciálem, umožňující každodenní odpočinek a rekreaci, během čtvrt hodiny chůze. Pro krátkodobou rekreaci má důležitou roli především příměstská rekreační zóna, kterou by mělo mít ve formě více či méně souvislého prstence každé město. Ideální prostředí může představovat rekreační les ve kterém jsou upřednostňovány jeho mimoprodukční funkce, zlepšení ekologického působení a především postupné vytvoření komplexního rekreačního zázemí s maximálním využitím pro obyvatele spádového území. Zeleň je prostorotvorným prvkem a má nenahraditelný význam pro obraz sídelního útvaru. Zeleň představuje dle Šimka (2001) prostor pro pobyt (prostředí pro volný čas a rekreaci, zlepšuje životní podmínky), význam pro vnější obraz a kompozici sídla (zelený horizont sídla, přirozené měřítko a významné dominanty), zelené horizonty, zeleň jako clona (pohledové a provozní bariéry), součást ÚSES, prostupnost územím a retence vody v území

42 Krajinný ráz Pro městskou krajinu je typická výrazná individualita. Dochází zde k prolínání přírodní a urbánní struktury, vyznačuje se vizuální jedinečností spočívající ve vnějším projevu přírodních podmínek a znaků kulturního vývoje krajiny a městského prostředí. Proto je v tomto prostředí nutné pracovat se všemi charakteristikami krajiny přírodními, kulturními i historickými. Specifický ráz krajiny tvoří její neopakovatelnost, která je dána přítomností určitého souboru prvků, jejich kombinací a vzájemnými prostorovými vztahy. Krajinný ráz je dán především vizuálním projevem složek přírodních (terén, voda a vegetační kryt) a civilizačních složek (stavby, zástavba, technické prvky a zařízení, využívání krajiny atd.). Z tohoto důvodu se změny krajinného rázu projevují především v obraze krajiny. V obrazu města hrají významnou roli prvky přírodní (v prostorové a funkční struktuře integrované přírodní krajinné prvky a struktury). Svoji důležitou roli hraje georeliéf, ten představuje základní a ze všech přírodních podmínek nejnápadnější strukturu, tvořící základ prostorové skladby (svahy, hrany, hřbety, vrcholy, srázy, skalní útvary atd.) a základní vlastnosti krajinné scény (vizuální bariéry, měřítko, dynamika krajinné scény atd.). Kompoziční obraz města je výrazně ovlivňován jeho polohou v terénu. V charakteru krajiny se projevují i pedologickopetrologické podmínky, vodní prvky a vegetační kryt. Zeleň na výrazných místech terénu, polohy pohledově exponovaných svahů a horizontů, a zeleň členící prostor má zásadní podíl na vizuální atraktivnosti krajinné scény a na obytnosti města. Atraktivnost obrazu městské krajiny, výraznost charakteru a krajinného rázu jsou významnou skupinu jevů v území, které usměrňují, omezují či limitují možnosti jeho využití. Zároveň však představují významné vlastnosti obytnosti prostředí, kulturní individuality a rekreační přitažlivosti. (Vorel, Kupka 2010) Základní kvalitou krajinného obrazu je dle Kučery (1998) vždy vegetace. Města nám dnes často splývají, jelikož ztrácí svoji identitu, atmosféru, svého genia loci. Stavby si jsou navzájem velmi podobné, rozvoj je bezmyšlenkovitý bez jakékoliv návaznosti na okolní prostředí. Přitom rozhraní mezi městem a krajinou, mezi architektonizovaným prostředím a volnou přírodou, mezi řádem a svobodou představuje něco lákavého, zajímavého a nespoutaného. Krajinný ráz, jehož předmětem ochrany jsou i přírodní atributy vizuální scény městské krajiny, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu

43 Jeho hodnota může být snížena změnou urbanistické struktury, změnou prostorových vztahů daných stavbami a jejich soubory včetně infrastruktury, aniž by se změny dotkly přírodních složek (jejich prvků a struktur) a přírodních atributů vizuální scény. Význam přírodních prvků velmi často spočívá v jejich prostorovém uplatnění. Nejvíce nápadné jsou při pohledovém uplatnění v siluetě či panoramatu krajiny nebo města vnímaných z důležitých směrů. Právě zde je důležité stanovení regulativů a limitů využití území, které chrání charakteristické, jedinečné nebo esteticky cenné prostorové vztahy. Působivost krajinné scény je určována především tzv. prostorově-konfigurativními vztahy hmotných složek krajiny, tedy uspořádáním prvků v krajinné scéně horizontů a dominant, linií cest a vodních toků, ploch a plošek polí a luk, okrajů lesních porostů, solitérních stromů, alejí atd. (Vorel, 1998) Shrnutí Zeleň tvoří v krajině polyfunkční systém a z tohoto důvodu je v krajině nezbytná. Jednotlivé funkce nelze navzájem oddělovat, ale naopak příznivé působení zeleně na krajinu a životní prostředí je nutné chápat komplexně. Funkce zeleně v krajině se navzájem překrývají, doplňují a zároveň vytváří hierarchii nadřazenosti. Některé funkce lze označit jako dominantní a ostatní jako doplňkové. Každá plocha plošné, liniové i bodové zeleně plní více funkcí a z toho plyne, že i každá funkce může být v krajině plněna více formacemi rozptýlené zeleně. V intenzivně obhospodařované krajině je plnohodnotná funkčnost ohrožována řadou stresorů. Návrat hodnotné rozptýlené zeleně je podle Trnky (2001) předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny a ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a předpokladem pro obnovu rozmanitosti krajiny a života v ní probíhajícím na straně druhé. Podmínkou pro stabilizaci ekologických vazeb v širším krajinném kontextu je vzájemné propojení jednotlivých ploch rozptýlené zeleně (koncepce ÚSES). Rozptýlená zeleň se spolupodílí na typickém krajinném rázu území. Rozptýlená vegetace je pro českou krajinu tradiční a typická. Zeleň jako významný prostředek harmonizace krajinného obrazu a prostorového uspořádání jednotlivých prvků uvádí Sklenička (2003). Jak dokládá výše uvedený text, krajinná zeleň plní v krajině řadu funkcí. Většina těchto funkcí má svůj význam i v systému zeleně sídla či pro město samotné

44 Vegetace plní především funkci prostorotvornou, výrazně se uplatňuje v krajinném obrazu města (zvláště pokud se vyskytuje na pohledově exponovaných lokalitách). Krajinná zeleň v okolí města opticky zvyšuje množství zeleně města. Mimo to může také nahrazovat nedostatek ploch zeleně ve městě (především FT park a parkově upravená plocha a tím nedostatek ploch k rekreaci). Příměstská zeleň zvyšuje rozmanitost prostředí města, tím i jeho atraktivnost a obytnost. Vegetace je dynamickým prvkem, výrazně se měnícím v průběhu roku, čímž může docházet k proměně obrazu celého města. Jak píše Wetzlar (2008) zeleň města souvisí s požadavky na kvalitu bydlení, života i pracovního prostředí. Pro systém zeleně je asi nejdůležitější rekreační potenciál příměstské krajiny. Krajina poskytuje více prostoru, klidu, lepší mikroklima, přírodní prostředí, umožňuje provozovat různé sportovní činnosti (běh, kolo apod.) Potenciál se zvyšuje s její blízkostí, tedy její dosažitelností, pokud možno klidným prostředím. Pro krátkodobou rekreaci se uvádí jako optimální vzdálenost do 15 minut chůze. Zde je nutnost vytvoření systému cest, který by zajistil návaznost sídla na okolní krajinu. Důležitým prvkem je i pozitivní působení zeleně na člověka. Dle dostupných výzkumů zeleň pozitivně ovlivňuje psychické i fyzické zdraví člověka. Mimo to krajinná zeleň zlepšuje stav prostředí (zachycuje prach, tlumí hluk, má účinky bakteriocidní a bakteriostatické a další) a vytváří příjemnější klima (poskytuje stín, zvyšuje vlhkost, snižuje proudění vzduchu atd.). Opomenout nelze ani ekostabilizační funkce, kde zeleň v okolí města zabraňuje erozi (větrné, vodní), zachycuje vodu v území apod. Krajinná zeleň se spolupodílí na zachování tradičního vzhledu krajiny. Především drobné krajinné struktury se podílí na zachování tradičního, malého měřítka v krajině Typologie ploch zeleně Cílem vytvoření typologie, určení funkčních typů, je stanovení funkčního využití ploch zeleně tak, aby bylo možné stanovit vhodný pěstební cíl vegetačních prvků dané plochy. Kučera (2013) vymezuje následující funkční typy krajinné zeleně, jež se liší svými požadavky na druhové a prostorové složení cenóz

45 Ekologická stabilita: KM - mokřad, prameniště Jedná se o vegetační doprovod zamokřených a mokrých biotopů - dřevinné porosty nebo travní porosty (zamokřené louky), obvykle bez hospodářského využití. Tyto porosty jsou vždy významným refugiem ohrožených druhů rostlin, hmyzu, obojživelníků a plazů. KV - vyvinutá niva, litorál, luh Vegetační pás na hranici mezi vodními a terestrickými ekosystémy. Tento pás je tvořen dřevinami, bylinami a trvalými travními biomy. Patří sem především ekotonová společenstva v litorálním pásu, kde dochází ke kolísání vodní hladiny, které vyvolává vysokou druhovou rozmanitost. Vybrané vegetační objekty tohoto funkčního typu jsou začleněny do územního systému ekologické stability jako biokoridory nebo interakční prvky zamokřených a mokrých hydrických řad. KY - květnaté louky Do funkčního typu květnaté louky se zařazují plochy, na kterých extenzivní využívání (převážně pro zemědělskou malovýrobu) přetrvalo až do současnosti a umožnilo vývoj travnato-bylinných společenstev, která nesou znaky sukcesního klimaxu. Avšak budoucí existence těchto vzácných a ekologicky stabilních ekosystémů je spojena s řadou lidských vlivů kosení, sklizeň sena, pastva atd. Travní porost obsahuje vysoký podíl dvouděložných bylin, nízký podíl kulturních druhů trav. Solitérní dřeviny jsou typickým znakem krajinného rázu. KZ - lesní klimaxová společenstva Tento funkční typ tvoří plochy vykazující přírodě blízkou druhovou skladbu a na nichž jsou zřejmé znaky přirozené obnovy porostů v tzv. malém obnovním cyklu. Rekreační a esteticky významné porosty: KR - zeleň krajinná s rekreační funkcí Obvykle se jedná o plochy trvalých travních porostů, doprovázených rozptýleným dřevinným porostem. Travnatá lada nebo zamokřené louky jsou většinou bez hospodářského využití a stávají se často biotopem ohrožených druhů rostlin. V případě, že jsou začleněny do územního systému ekologické stability mají stanovený ochranný režim. Je možné je využívat jako pláže pro koupání, dětské a letní tábory, přírodní hřiště, tábořiště, apod. Větší souvislé plochy nacházející se ve volné krajině slouží především k oddechu, rekreaci a pobytu v přírodě. Tomuto cíli je přizpůsobeno i jejich vybavení stavebními objekty

46 KH - plochy pohledových horizontů Základní plochy zeleně se specifickou funkcí v dálkových pohledech na exponovaných svazích svahů a hřbetnicích. Nejdůležitější funkcí vegetace je funkce prostorotvorná. Pohledové horizonty mají zpravidla vymezenou hlavní funkci v zeleni krajinné a jsou navrženy k vyjmutí ze zemědělského půdního fondu a zařízeny jako porosty dřevin. Prostorotvorné prvky: KN - vegetace pohledově exponovaných vodotečí a vodních nádrží Břehové porosty vodních toků a nádrží svým krajinotvorným významem často překračují význam vlastní vodoteče či potoční nivy. Především v hustě urbanizovaném nebo zemědělsky intenzivně využívaném území mají širší krajinotvorný význam. KI - historické krajinné stopy Tento funkční typ nejčastěji tvoří liniové porosty dřevin, trav a bylin, v nichž dochází ke splynutí více významných krajinných funkcí. Jedná se například o doprovodné porosty vodního toku s cestou, turistickou značkou, zpravidla s cyklistickou stezkou, navíc obohacené o ochranný režim biokoridoru ÚSES. Biotechnická stabilizace území: KE - vegetační prvky svahů Jedná se o vegetační plochy a linie, které se zachovaly v zemědělsky využívaném území - protierozní meze, kamenice, hrázky a další terénní tvary s vegetačními prvky, jež slouží k úpravě hydrického režimu svahu a k rozptýlení soustředěného odtoku vody jako jejich základní funkce. Mimo to mají i funkci krajinotvornou a ekologickou, jsou refugiem hmyzu, ptactva. Z hlediska vegetace jde často o plochy ve vývoji. KA - vegetace plošin, nížin a sníženin Do tohoto funkčního typu patří plochy s vegetačnímu prvky, které nemají mimořádný ekologický ani prostorotvorný význam. Jejich hlavní funkce spočívá v obecně uznávaném přínosu dřevinných porostů v zemědělsky využívané krajině (zejména pro stabilizaci akumulačních, retardačních a retenčních vlastností území). V případě, že jsou takovéto porosty významným refugiem zoocenóz, jsou hodnoceny jako funkční typ KZ nebo KL. Pokud představují významné pohledové dominanty, jsou hodnoceny jako KH nebo KN. Porosty tvoří zejména plošné dřevinné vegetační prvky, které mohou být evidovaný jako LPF, příp. zeleň rostoucí mimo les. Obvykle bývají ponechány přirozenému sukcesnímu vývoji, proto jsou většinou součástí kostry ekologické stability krajiny a lze je využívat pro prvky ÚSES

47 Lada a prvky ve vývoji: KX - vegetace travnato-bylinných lad Plochy se stopami hospodářského využívání bývají často refugii původně a přirozeně nedřevinných ekosystémů. Jejich extenzivní využívání a absence antropických zásahů vede zpravidla k vytvoření travnato-bylinných společenstev se zřetelnými znaky sukcese v kořistnické potravní síti. Obvykle se jedná o velmi cenné typy ekosystémů, relikty stepních lad a opuštěných květnatých sadů. Rozdíl mezi starými sady a travnato-bylinnými formacemi vyplývá z jejich rozdílného využití. KU - urbánní lada Jako urbánní lada jsou označovány opuštěné nebo zbytkové plochy v intenzivně urbanizovaném území se zřetelnými znaky spontánní sukcese a s účastí synantropní flóry a fauny. Produkční plochy: KL - zařízené porosty Mezi zařízené porosty se řadí plochy, hodnocené jako krajinná zeleň, zařízené a pěstované lesnickým způsobem. Podmínky pro jejich využití stanovuje zpravidla lesní hospodářský plán. KS - extenzivní staré sady Označení KS patří starým ovocným sadům, které jsou extenzivně využívané. Ostatní: ST - stromořadí Do tohoto funkčního typu patří uliční stromořadí v intravilánu města, silniční stromořadí v extravilánu i historická stromořadí s kompozičním významem bez ohledu na dřevinnou skladbu. Dřeviny netvoří porosty a nemají vyvinuta další patra ve vertikální struktuře prvků. Jinou typologii zeleně, rozdělení biotopů tzv. typů přírodních stanovišť, uvádí Katalog biotopů České republiky (2010). Katalog biotopů uvádí následující členění. Uváděno je jen základní členění. V vodní toky a nádrže (sladkovodní stanoviště) V1 makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod Pro tento biotop jsou charakteristické ponořené nebo na hladině plovoucí rostliny, kořenující nebo nekořenující ve dně (trvalá voda). Nesnáší vyschnutí vody, z tohoto důvodu netvoří rozdílné formy v závislosti na výšce vodního sloupce

48 V2 makrofytní vegetace mělkých stojatých vod Jedná se o druhově chudší biotopy než v případě V1 (vegetace jedno- až dvou (troj)-vrstevná. Vyskytují se druhy převážně kořenující ve dně, některé obojživelné (morfologicky odlišné formy). Tento typ představují mělké vodní nádrže v nížinách a pahorkatinách, aluviální tůně, mrtvá ramena, okraje rybníků, pískovny, příkopy atd. Typické pro tyto biotopy je kolísání vodní hladiny. V3 makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní Tento typ biotopu představují druhově chudé tůňky, okolí rybníků s jednoduchou vertikální strukturou (10m2, hloubka do 10 cm) či rašeliništní okraje oligotrofních až mírně dystrofních vodních nádrží (při pobřeží rybníků). V4 makrofytní vegetace vodních toků Jedná se o biotopy s jedno-/dvouvrstevným, druhově chudým složením. Druhové složení je ovlivňováno reliéfem břehu, charakterem říčního koryta/dna. Převažují druhy kořenující ve dně. Rozložení druhů je závislé na síle a směru vodního proudu. V5 vegetace parožnatek Tento typ představuje ponořená vegetace stojatých vod se stélkami makrofytních řas (Chara, Nitella atd.). Velmi často je tvořen pouze jedním druhem. Může se jednat o vysoké porosty (1-2,5 m) i nízké porosty (2-10 cm) v hloubkách. Vzácně se může vyskytovat i ve stojatých až mírně tekoucích vodách (tůně, studánky, svahové prameništní tůňky, hlubší tišiny toků, mrtvá ramena, příkopy, zatopené lomy a pískovny). Tento typ často představuje počáteční stádium sukcese vodních biotopů. Hloubka vody 5 cm až 5 m. V6 vegetace šídlatek Jedná se o submerzní vegetaci Isoëtes lacustris nebo Isoëtes echinospora na dnech horských oligotrofních jezer s písčitým dnem. Výška porostů je maximálně 20 cm. Jen výjimečně se vyskytují i jiné druhy (Juncus bulbosus). M mokřady a pobřežní vegetace (sladkovodní stanoviště) M1 rákosiny a vegetace vysokých ostřic Tento typ biotopu představují druhově chudé porosty bahenních bylin s převahou travin, jejichž struktura je určována dominantním druhem vyššího bylinného patra. V nížinách je velmi často znehodnocena přítomností neofytů a rumištních druhů. Biotop je možné nalézt na mělkých pobřežích rybníků, mrtvých ramenech, aluviálních tůních ve středně pokročilé až pokročilé fázi zazemňování, zamokřených

49 terénních sníženinách, opuštěných pískovnách, lomových jezírkách, bahnitých říčních náplavech atd. Substrát dna je dobře zásobený živinami (hlinitý až jílovitý). M2 vegetace jednoletých vlhkomilných bylin Vegetace tohoto biotopu může mít různý zápoj a výšku (1-20 cm) porostu. Je dočasně zbavena vytrvalých rostlin. V období klíčení charakteristických druhů je potřebná dostatečná vlhkost (dna letněných rybníků, periodické tůně, mrtvá ramena, břehy nádrží a pískoven s kolísající výškou vodního sloupce, mechanicky narušená místa na loukách, okraje slanisek, vlhká pole a cesty). Substrátem může být písek, štěrk, jíl nebo bahno s vysokým podílem organických látek (i s vyšším obsahem solí). M3 vegetace vytrvalých obojživelných bylin Jedná se o nízké druhově chudé porosty vytrvalých obojživelných bylin, jejichž složení je závislé na délce zaplavování. Pro biotop je charakteristický nízký obsah živin. M4 štěrkové říční náplavy Tento biotop je možné nalézt nejčastěji na rychle proudících horských a podhorských tocích se silně kolísavým průtokem (břehy v zákrutech toků, břehové lavice, ostrůvky (výspy) v říčních korytech). Náplavy mohou vzniknout i na tocích se stabilním průtokem, kde k vytvoření nebo obnově náplavů dochází jen při mimořádných povodních. Tyto náplavy se často nachází mimo říční koryto, nejsou ovlivňovány změnou dynamiky vodního toku během roku a z tohoto důvodu během krátké doby zarůstají. Mladé náplavy jsou často bez vegetace, starší zarůstají řídkou vegetací. Vyskytují se druhy snášející narušování proudící vodou, mezofilní rostliny z okolní vegetace a některé rychle rostoucí jednoleté (složení je velmi nestabilní). M5 devětsilové lemy horských potoků Dominantním druhem je Petasites hybridus, který vytváří přirozené lemové porosty podél malých a středních toků o výšce 1 1,5 m. Spolu s devětsily se vyskytují další vlhkomilné a nitrofilní druhy širokolistých bylin. Jejich druhové složení je ovlivněno okolní vegetací. M6 bahnité říční náplavy Biotop se vyskytuje na náplavech dolních (i středních) tocích řek na jemnozrnných sedimentech. Spodní část náplavu tvoří štěrky či písky, na povrchu se nachází bahnitá vrstva. Tento biotop je možné nalézt uvnitř aktivní části toku i v mrtvých ramenech, jeho existence je podmíněna erozně-akumulační činností řek jedná se tedy o neregulované toky

50 M7 bylinné lemy nížinných řek Tento biotop je tvořen nitrofilní vysokobylinnou vegetací v zaplavovaných nivách potoků a řek (mrtvá ramena, tůně, příkopy, kanály). Často se vyskytuje v návaznosti na pobřežní vrbové křoviny se Salix triandra a Salix viminalis nebo na rákosiny. Obvykle má charakter úzkých lemů. Vyskytuje se vždy na půdách s vysokým obsahem dusíku. Druhotné porosty jsou často ruderalizované. R prameniště a rašeliniště R1 prameniště Vznik prameniště je obvykle vázán jen na plochu několika málo metů čtverečných na vývěrech podzemní vody a v okolí pramenných stružek uprostřed luk, lesů a alpínského bezlesí. Jejich existence je vázána na trvalé zaplavení mechového patra proudící vodou. Vegetace je zastoupena především prameništními mechorosty, které převažují nad cévnatými rostlinami. Druhové složení ovlivňuje zejména chemismus vody, dále pak osvětlení, listový opad a nadmořská výška prameniště. R2 slatinná a přechodová rašeliniště Rašeliniště mohou vznikat na rovině i na svazích a mohou být plochá nebo čočkovitě vyklenutá (nerovnoměrná mocnost rašeliny). Vegetaci tvoří ostřicovomechové porosty s velmi dobře vyvinutým mechovým patrem o pokryvnosti až 90 % a s nízkým nebo středně vysokým bylinným patrem (podle druhu dominantní ostřice o výšce (10-)20-70(-100) cm. Tyto porosty mohou být přirozenou vegetací, ale v současnosti se u nás častěji jedná o extenzivně kosené rašelinné a slatinné louky. R3 vrchoviště Pro vrchovištní rašeliniště je charakteristický, nad úroveň okolního terénu vyklenutý tvar s vrcholovou plošinou, okrajovým stupněm a obvodovou zónou. Dominantní složkou vegetace jsou rašeliníky, které se podílejí na tvorbě rašelinného ložiska. Typický je také výskyt nízkých erikoidních keříčků a několika málo druhů báchorovitých travin, převážně trsnatých. Vyskytují se převážně v horských oblastech s vysokým úhrnem srážek. Prostředí je silně kyselé, voda obsahuje jen stopové množství živin. S skály, sutě a jeskyně S1 skály a droliny Tato kategorie představuje fyziognomicky různorodý bezlesí biotop s výskytem petrofilních a chasmofilních rostlin, schopných růst ve štěrbinách skal a balvanů. Biotop zahrnuje vývojovou řadu od iniciálních sukcesích stádií a rozvolněných

51 porostů s převahou mechů, kapradin a dvouděložných chamaefytů přes mozaikovité vysokostébelnaté třtinové trávníky na skalních hranách a teráskách, vysokých nitrofilních bylin až po křoviny. Obvykle se tu setkává malý počet specificky skalních druhů s početnou skupinou druhů zastoupenou v okolí. Tento biotop zahrnuje skalní stěny, členité skalnaté svahy, balvanové rozpady a stabilizované sutě (tzv. droliny). Podobnou vegetaci je možné nalézt v lomech, na zdech a kamenných terasách, kde bývá obohacena o ruderální druhy. S2 pohyblivé sutě Biotop představují počáteční stádia sukcese na pohyblivých sutích, od řídkých porostů jednoletém až po rozvolněné porosty s dominancí neofytů a hemikryptofytů. S3 jeskyně Jeskyně mají dvě ekologicky odlišná prostředí: ústí s dosahem slunečního svitu a temné vnitřní prostory. Vegetace je zastoupena pouze ve fragmentech, především vytrvalými druhy přesahujícími z okolních trávníků. A alpínské bezlesí A1 alpínské trávníky Jedná se o nízké porosty dosahující zpravidla výšky do 25 cm, jejich zápoj závisí na tvaru reliéfu a síle větru. V bylinném patře jsou zastoupeny traviny tvořící trsy nebo kompaktní porosty a s menší pokryvností také keříčky (Calluna, Vaccinium). Typický vzhled porostů dotváří některé bylinné druhy (např. Bistorta major, Homogyne alpina) a roztroušeně se vyskytující zakrslé exempláře dřevin. A2 alpínská a subalpínská keříčková vegetace Druhově chudé porosty nízkých keříčků v subalpínském až alpínském stupni tvořené brusnicemi (Vaccinium), vřesem (Calluna) a šichou (Empetrum). V porostech bývají zpravidla zastoupené také některé druhy trav a bylin. Keříčková vegetace osídluje chráněné i vyfoukávané polohy nad horní hranicí lesa, především svahy, hrany vrcholových plošin a obvody oblých vrcholů. A3 sněhová vyležiska Vegetace tohoto biotopu je u nás floristicky nevyhraněná. Obvykle tvořená několika druhy trav běžných v subalpínském stupni hor. Jedná se o druhově chudé, rozvolněné porosty dosahující výšky kolem 20 cm. Oproti obdobným druhově chudým porostům je zde výrazný fenologický posun (k metání trav dochází až v druhé polovině srpna). Častá je i přítomnost mechové vegetace

52 A4 subalpínská vysokobylinná vegetace Vegetace je tvořena porosty vysokých trav a širokolistých bylin o výšce cm a pokryvnosti blížící se 100%. Dominantní jsou především výběžkaté a trsnaté širokolisté trávy, statné dvouděložné byliny nebo kapraďorosty. I bylinné patro je druhově bohaté. Tento biotop nalezneme nejčastěji na závětrných místech na svazích a dnech karů, okolí potoků nebo pramenišť v blízkosti horní hranice lesa a maloplošně také na lesních světlinách a březích potoků v lesním stupni. A5 skalní vegetace sudetských karů Jedná se o druhově bohaté a květnaté skalní trávníky s pokryvností %. Přestože se jedná o vegetaci skalních štěrbin, strukturu porostů zpravidla určují vytrvalé trávníky. Vegetace se vyskytuje na skalách a skalnatých svazích v karových roklích s pravidelnými lavinami, promývané splachem dešťové vody, vody z tajícího sněhu nebo ostřikem z bystřin. A6 acidofilní vegetace alpínských skal a drolin Nízké, nezapojené porosty o výšce do 30 cm, s převahou mechů a lišejníků s chudým bylinným patrem. V okrajích a skalních štěrbinách se mohou vyskytovat keříčky. Patří sem horské vrcholy, izolovaná skaliska nad horní hranicí lesa nebo v jejím okolí a skalky s druhově chudou acidofilní vegetací v Krkonoších. A7 kosodřevina Pinus mugo vytváří nad horní hranicí lesa hustě zapojené porosty dosahující výšky 0,5-2 m. Porosty mohou být velmi rozsáhlé, ale může se jednat o polykormony o rozloze několika desítek m2 tvořících mozaiku s dalšími typy subalpínské vegetace. Bylinné patro je druhově chudé. Kosodřevinu nalezneme na horských svazích, plošinách i hřebenech nad horní hranicí lesa ve výškách m. A8 subalpínské listnaté křoviny Jedná se o rozvolněné porosty tvořené především Betula carpatica, Salix lapponum, S. silesiaca a Sorbus aucuparia, vzácně i Prunus padus subsp. borealis. Porosty dosahují výšky 1 až 5 m. Bylinné patro tvořípředevším druhy vysokobylinných niv, vysokostébelnatých trávníků a brusnicemi. Výskyt je maloplošný především v sudetských karech. T sekundární trávníky a vřesoviště (přirozené a polopřirozené travinné formace) T1 louky a pastviny Představují vegetaci s dominancí trav a bylinami rodů (Cirsium, Geranium, Trifolium aj.). Převaha jednotlivých druhů je ovlivněna počtem sečí, obsahem živin

53 v půdě, půdní vlhkosti a nadmořské výšce. Jedná se o sekundární vegetaci, která vznikla na místech původních lesů a byla dlouhodobě udržována díky lidskému obhospodařování. Nejproduktivnější porosty se nachází v nivách řek. Mimo nivy je většina typů luk závislá na pravidelném přihnojování. V posledních desetiletích zaniklo mnoho porostů druhově bohatých luk v důsledku intenzifikace hospodaření nebo naopak v důsledku opuštění málo výnosných pozemků, které postupně zarůstají konkurenčně silnými vysokými bylinami, trávami či křovinami. T2 smilkové trávníky Nízkoproduktivní trávníky o výšce 40 cm, především s nižšími, často trnatými travinami. Mimo travin se vyskytují různé druhy dvouděložných bylin nenáročných na živiny. Smilkové trávníky se vyskytují na neproduktivních stanovištích s kyselými půdami. T3 suché trávníky Jedná se o trávníky stepního charakteru s výskytem suchomilných a teplomilných druhů. Druhově bohaté porosty se zastoupením travin, širokolistých bylin nebo polokeřů. Tento biotop se vyskytuje v nejsušších a nejteplejších oblastech, na svazích různého sklonu a orientace a v chladnějších a vlhčích oblastech, na J a JZ skalnatých svazích. Suché trávníky představují sekundární vegetaci (místo teplomilných doubrav/ dubohabřin) a vyžadují pravidelný management nebo představují primární vegetaci na skalách a skalních hranách. T4 lesní lemy Lesní lemy tvoří zapojené porosty středně vysokých až vysokých širokolistých bylin tvořící úzké pruhy na okrajích lesa nebo křovin. Představují typický přechod vegetace od lesa přes křovitý lesní plášť a bylinný lesní lem k přirozenému nebo druhotnému trávníku. Biotop vyskytující se na přirozených lesních okrajích (skalní hrany a strmé svahy), druhotných okrajích lesa s navazující travinnou vegetací vzniklých těžbou či bývalou lesní pastvou nebo na delších dobu neobhospodařovaných plochách v suchých trávnících. Přičemž na mělkých půdách se vyskytuje lemová vegetace dlouhodobě naopak na hlubších se jedná pouze o krátkodobé sukcesí stádium. Hlavními faktory pro vývoj je dostatek světla, vyšší vzdušná vlhkost než na otevřeném prostranství a absence narušování kosením, pastvou nebo silnějšími větry. T5 trávníky písčin a mělkých půd Nízké mezernaté trávníky, vyskytující se na suchých písčinách v oblastech vátých písků a kvádrových pískovců, kde by přirozenou vegetaci tvořily acidofilní doubravy

54 Porosty jsou udržovány mechanickým narušováním (větrná eroze, těžba písku), extrémním typem substrátu (silně vysychá, chudý na živiny, nízká tepelná vodivost). Primární výskyt na lokalitách akumulace vátých písků (přesypy a plošné písčiny, hrany písčitých říčních teras a vzácněji plošiny pískovcových skal). Sekundárně se vyskytují v pískovnách a štěrkovnách, intravilánech a periferiích obcí, suchých okrajích lesů, střelnicích a člověkem narušovaných místech v písčitých oblastech. T6 vegetace efemér a sukulentů Otevřené porosty o výšce do 10 cm, které se vyvinuly na plochách do 10 m2. Vyskytují se zde efemery, efemeroidy, drobné dvouleté až vytrvalé byliny suchých trávníků, sukulenty i ruderální druhy. Biotop lze nalézt na suchých stráních v teplých pahorkatinách, dříve i na mezích a vesnických trávnících až do podhůří nebo na skalních plotnách, teráskách a čelech svahů s mělkou kyprou půdou. T7 slaniska Slaniska mohou být louky, pastviny a ruderální trávníky slaných půd. Porosty mohou být otevřené i uzavřené, s travinnou nebo bylinnou dominantou. Jedná se o stanoviště v zimě a na jaře zamokřené, po zbytek roku zpravidla vyschlé (okolí minerálních pramenů, mokřady sušších oblastí či místa ruderalizace). T8 nížinná a horská vřesoviště Vegetace keříčků s převahou Calluna vulgaris, dále také Vaccinium myrtillus, V. vitis-idaea, trávy, ostřice a širokolisté byliny. Jde o vegetaci druhově chudou. Významné uplatnění mají i mechorosty a lišejníky. Přirozený výskyt vřesovišť je vázán na skalní hrany a výchozy na živiny chudých hornin. Sekundárně se vyskytují na otevřených místech vzniklých po odlesnění. Pokud dojde k zastínění, vegetace velmi rychle ustupuje. K křoviny K1 mokřadní vrbiny Světlé, zpravidla mezernaté keřové vrbiny s dominancí vrb a poměrně pestrým druhovým složením bylinného patra mezi polykormony. Biotop vyskytující se v terénních sníženinách s podzemní vodou stagnující u povrchu půdy nebo nad ním (litorál rybníků, lesní mokřady, opuštěné vlhké louky na glejových nebo rašelinných půdách)

55 K2 vrbové křoviny podél vodních toků Tento biotop je tvořen keřovými vrbami tvořících na březích a štěrkových náplavech toků (řek a větších potoků) více nebo méně uzavřené porosty dosahující výšky 2-5 (-10) m. Bylinné patro může být velmi různorodé. K3 vysoké mezofilní a xerofilní křoviny Jde o husté, nezřídka trnité křoviny, vysoké zpravidla 2-5 m, druhově bohaté, často velkoplošné nebo liniové. Biotop je v keřovém i bylinném patře velmi proměnlivý. Výskyt druhů v podrostu je zpravidla odrazem druhového složení bylinného patra okolních lesů. Biotop je možné nalézt na rovinách a svazích všech orientací, často se jedná o enklávy v primárním bezlesí (skalní rozsedliny, lesní pláště na rozhraní se skalami, suchými trávníky či loukami, meze podél cest, opuštěné louky, patviny či pole). K4 nízké xerofilní křoviny Nízké křoviny s Cotoneaster integerrimus, C. melanocarpus, Prunus fruticosa, P. tenella, Rosa gallica a R. pimpinellifolia. Porosty jsou často maloplošné (do 30 m2), tvořené jediným klonem keře. Obvykle se vyvíjí v kontaktu se suchými trávníky a suchými bylinnými lemy, z nichž vznikají přirozenou sukcesí. Součástí porostů jsou bylinné druhy přesahující z okolní vegetace, jejich pokryvnost je omezena konkurencí keřů. Biotop se vyskytuje na výslunných svazích na různých typech hornin. Často jako součást vegetace skal a komplexů skalních stepí či v komplexech delší dobu neobhospodařovaných sekundárních suchých trávníků. Sukcesí přecházejí ve vysoké křoviny. L lesy L1 mokřadní olšiny Světlé porosty Alnus glutinosa s příměsí Betula pubescens. V keřovém patře Frangula alnus, Rubus idaeus, Sorbus aucuparia, Prunus padus, v chladnějších polohách Picea abies. Na vyvýšeninách se vyskytují relativně suchomilné druhy Athyrium filix-femina, Chaerophyllum hirsutum, Dryopteris carthusiana, Impatiens noli-tangere a ve sníženinách ostřice (Carex acutiformis, C. elata,c. vesicaria aj.) a bahenní nebo vodní rostliny (Galium palustre, Iris pseudacorus, Lysimachia vulgaris, Peucedanum palustre, Viola palustris). Vyskytují se v zamokřených terénních sníženinách na plošinách a v širokých říčních nivách, pramenných pánvích, na zbahnělých okrajích rybníků a polohách pod jejich hrázemi, na lesních močálech a v úvalech řek

56 L2 lužní lesy Lužní lesy jsou tvořeny stromy snášejícími dočasné zamokření půdy, zejména olšemi (Alnus glutinosa, A.incana), jasany (Fraxinus excelsior, F. angustifolia subsp. danubialis), jilmy (Ulmus laevis, U. Minor), dubem letním (Quercus robur), stromovými vrbami (Salix alba, S. fragilis) a domácími druhy topolů (Populus alba, P.nigra). V podrostu převládají vlhkomilné druhy. Od března do května je pro lužní lesy typický bohatý jarní aspekt. Biotop je možné nalézt v nivách potoků a řek, na svahových lesních prameništích a v terénních sníženinách s nehlubokou, protékající a výrazně kolísající podzemní vodou, která občas vystupuje na povrch. L3 dubohabřiny Dubohabřiny tvoří habr obecný (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea) nebo dub letní (Q. robur), často s příměsí lípy srdčité (Tilia cordata) nebo javoru babyky (Acer campestre). Podíl dřevin kolísá podle způsobu obhospodařování v minulosti a podle vlhkosti půdy. Keřové patro je vyvinuto v místech s rozvolněnějším stromovým zápojem. Bylinné patro je tvořeno druhy listnatých lesů běžné i v bučinách a mírně teplomilné mezofilní lesní druhy. Na jaře před olistěním stromů je nápadný aspekt s geofyty. Dubohabřiny jsou vázány na živinami bohaté, zpravidla hluboké půdy na svazích a plošinách. L4 suťové lesy Stromové patro je druhově bohatší než u jiných typů mezofilních listnatých lesů. Převládají především rychle rostoucí dřeviny, jako jsou javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos) a jilm drsný (Ulmus glabra). Bohatě vyvinuté je i keřové patro s Corylus avellana, Ribes uvacrispa, Sambucus nigra a S. racemosa. V bylinném patře lze nalézt jen málo ekologicky specializovaných druhů, převážně se vyskytují druhy přesahující z bučin, dubohabřin, údolních jasanovo-olšových luhů a vzácněji i teplomilných doubrav. Typické je zastoupení nitrofilních druhů (např. Geranium robertianum, Lamium maculatum). Tento biotop se nachází na strmých svazích, sklaních výchozech, roklích, úpatích svahů se suťovým materiálem. Půdy obsahují vysoký podíl skeletu. Obvykle se jedná jen o maloplošné porosty. L5 bučiny Jedná se o listnaté nebo smíšené lesy středních až vyšších poloh s dominantním bukem lesním (Fagus sylvatica) a někdy s příměsí dalších mezofilních listnáčů (např. Acer pseudoplatanus a Tilia cordata) či jehličnanů (Abies alba a Picea abies)

57 Přirozené zmlazení je odvislé od stavů zvěře. Složení bylinného patra je závislé na zápoji stromového patra a množství a kvalitě humusu a dostupných živin, většinou však středně zapojené (u tzv. nahých bučin může zcela chybět). V nižších polohách je můžeme najít v hlubokých stinných roklích a říčních údolích, na severně orientovaných svazích sestupují do nižších poloh, zatímco na závětrných svazích vystupují i vysoko do hor. L6 teplomilné doubravy Světlé lesy s dubem zimním (Quercus petraea), dubem letním (Q. robur), šípákem (Q. pubescens) a na jižní Moravě vzácně i dubem cerem (Q.cerris). Zastoupení může mít i Acer campestre, Carpinus betulus a Sorbus torminalis. Dobře vyvinuté a druhově bohaté je keřové patro (v přezvěřených porostech může i chybět). Bohaté je i bylinné patro, v něm se potkávají teplomilné druhy jihoevropského, kontinentálního i středomořského rozšíření s mezofilními druhy středoevropských opadavých lesů. Zastoupeny mohou být i druhy stepních trávníků. Teplomilné doubravy mohou tvořit rozsáhlé porosty, v nejteplejších a nejsušších nížinách a pahorkatinách, na mírných svazích nebo plošinách. V chladnějších a vlhčích oblastech vyšších pahorkatin jsou vázány výhradně na strmé jižně orientované svahy, kde tvoří maloplošné porosty. L7 acidofilní doubravy Druhově chudé lesy s dominantními duby (Quercus petraea nebo Q.robur). Dále se zde vyskytuje bříza bělokorá (Betula pendula) a další (Abies alba, Betula pubescens, Pinus sylvestris, Populus tremula). V keřovém patře se vyskytují zmlazující druhy stromového patra a krušina olšová (Frangula alnus). Bylinné patro tvoří především nenáročné acidofyty (Avenella flexuosa, Luzula luzuloides, Molinia arundinacea, Vaccinium sp., Calluna vulgaris, Hieracium spp.). Výskyt tohoto biotopu je vázán na kyselé půdy, zpravidla oligotrofní kambizemě, na minerálně chudých silikátových horninách. L8 suché bory Jedná se o přirozené lesy převahou borovice lesní (Pinus sylvestris), často s příměsí dubu zimního (Quercus petraea) nebo břízy bělokoré (Betula pendula). Keřové bývá obvykle chudé a jsou zde zastoupeni převážně nižší jedinci stromového patra. Bylinné patro je chudé (u acidofilních borů) a naopak velmi bohaté s vysokou pokryvností (u borů na bazických substrátech). Přirozeně se bory vyskytují na strmých svazích a skalních ostrožnách. Na extrémních substrátech, jako jsou hadce, se mohou vyvinout i na mírných svazích až rovinách

58 L9 smrčiny Přirozené smrčiny jsou jehličnaté lesy s dominantním smrkem ztepilým (Picea abies). Smrk tvoří strukturně homogenní i výškově strukturované porosty. Pokryvnost stromového patra kolísá mezi 30 až 90 %. Mimo smrku se mohou, jak ve stromovém tak i keřovém patře, uplatňovat některé listnáče Acer pseudoplatanus, Sorbus aucuparia. Bylinné patro je zastíněno a jeho pokryvnost je velmi proměnlivá. Dobře vyvinuté bývá mechové patro, které u podmáčených a rašelinných smrčin dosahuje až 90 %. Přirozené smrčiny se vyskytují od submontánního stupně. Jedná se o převládající typ v horských polohách. L10 rašelinné lesy Představují rozvolněné jehličnaté, listnaté nebo smíšené lesy s Picea abies, Pinus rotundata a P. sylvestris, příp. Pinus mugo, Betula pubescens a Populus tremula. Stromové pokryvnost mývá pokryvnost do 50 % a je 5-10 (-15 m) vysoké. Keřové patro je obvykle tvořeno zmlazujícími dřevinami stromového patra. Bylinné patro je nezapojené tvořené především keříčky (Calluna vulgaris, Vaccinium) a suchopýry (Eriophorum ssp.). Naopak mechové patro kryje 50 až 100 % půdního povrchu (převažují především rašeliníky). Rašelinné lesy se vyskytují ve srážkově bohatších oblastech, na zvodnělých půdách minerálně chudých hornin. Maloplošně se mohou vyskytovat na údolních prameništích a zrašeliněných okrajích rybníků. Jejich výskyt může být i v podmáčených rovinatých polohách a mírných terénních sníženinách, kde hladina podzemní vody stagnuje těsně při povrchu alespoň po část roku. X biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem X1 urbanizovaná území Do této kategorie patří zastavěné části měst a vesnic nebo průmyslových a zemědělských objektů včetně vegetace k nim náležející (ruderální dřevinné a bylinné porosty, parky, stromořadí, křoviny, uměle založené trávníky apod.). X2 intenzivně obhospodařované pole Kultury obilnin, okopanin a dalších zemědělských plodin pěstovaných na polích, pravidelně ošetřovaných herbicidy, s výskytem plevelných druhů především při okrajích. X3 extenzivně obhospodařované pole Kultury obilnin a okopanin pěstovaných na menších plochách. Plevelná vegetace je alespoň po část roku bohatě vyvinutá. Do tohoto typu se řadí i zemědělská půda dočasně ponechaná ladem

59 X4 trvalé zemědělské kultury Intenzivní sady na orné půdě. Bylinný podrost je tvořen plevelnými druhy a běžné jsou různé druhy neofytů. X5 intenzivně obhospodařované louky Louky druhově chudé, silně hnojené, několikrát do roka sečené, občas přeoráváné louky nebo výsevy travních směsek. Patří sem mimo jiné i pole s výsevem jetelovin a druhově chudé louky postižené odvodněním s dominantním Holcus lanatus nebo Trisetum flavescens. X6 antropogenní plochy se sporadickou vegetací mimo sídla Jedná se o člověkem vytvořené biotopy mimo sídla a průmyslové nebo zemědělské areály, kde je vyvinuta sporadická vegetace s pokryvností do 10 %, popřípadě jsou úplně bez vegetace. Řadí se sem těžební jámy a výsypky, odvaly hlušiny, haldy, lomy, štěrkovny, pískovny, skrývky zeminy, odkaliště, popílkoviště, skládky dřeva či vybetonované nebo vyasfaltované plochy. X7 ruderální bylinná vegetace mimo sídla Tyto porosty se dělí na porosty, které mají velký potenciál ve vývoj či přeměnu v přírodní biotop (např. nivní louky zarostlé expanzivní Phalaris arundinacea s hojnou účastí ruderálních druhů nebo neofytů, terestrické rákosiny nacházející se mimo literální zónu mokřadů apod.) a na porosty ruderální bylinné vegetace tento předpoklad nemající. X8 křoviny s ruderálními a nepůvodními druhy Patří sem silně narušované a člověkem ovlivňované křoviny s hojnými ruderálními druhy nebo výsadby nepůvodních druhů keřů. Převládá Sambucus nigra, Lycium barbarum, Rubus spp., z nepůvodních dřevin Spiraea spp., Symphoricarpos albus, Syringa vulgaris a další okrasné keře. X9 lesní kultury s nepůvodními dřevinami Jedná se o lesní kultury s vysazenými stromy, které nebyly součástí přirozených lesů, případně v nich měly jen malý podíl. Dělí se na dvě podjednotky dle převahy jehličnatých nebo listnatých stromů. X10 lesní paseky a holiny (sloučené X10 a X11 použité v prvním vydání Katalogu biotopů) Patří sem paseky vzniklé po těžbě lesního porostu nebo odtěžením dřeva z holin vzniklých polomem. Holiny i částečné polomy vzniklé v důsledku přírodních procesů, ze kterých není odtěžena dřevní hmota, se považují za dynamickou fázi lesního porostu, nikoliv za biotop X10. Paseková vegetace se vyvíjí v průběhu sukcese

60 Zahrnují se sem i paseky s mladými stromovými výsadbami, jestliže bylinná složka doposud převažuje. X12 nálety pionýrských dřevin Jedná se o spontánně vzniklé porosty s převládajícími druhy Betula pendula, B. pubescens, Picea abies, Pinus sylvestris, Populus tremula a Salix caprea. X13 nelesní stromové výsadby mimo sídla Tato kategorie zahrnuje extenzivní sady s travnatým podrostem, parky, zahrady, hřbitovy, aleje, stromořadí a větrolamy. V místech, kde je stromový porost rozvolněn je zpravidla možné travinnou či keřovou vegetaci mezi vysazenými stromy zařadit do jednoho z biotopů v hlavní části katalogu. X14 vodní toky a nádrže bez ochranářsky významné vegetace Jedná se o vodní toky a vodní nádrže, které jsou silně ovlivněné lidskou činností (např. vybetonované strouhy, odpadní kanály, požární nádrže, hluboké přehradní nádrže se strmými břehy, napřímené úseky řek, rybníky s intenzivním chovem ryb apod.). Pokud se podíváme na předcházející dvě uvedené členění je možné vidět určitou paralelu. V následující tabulce jsou uvedené jednotky uvedené v Katalogu biotopů ČR, které je možné přiřadit k definicím jednotlivých funkčních typů, jak je uvádí doc. Kučera. Tab. č.1: Porovnání funkčních typů FT dle doc. Kučery Katalog biotopů ČR KM - mokřad, prameniště M3,R1,R2,R3,K1,L1,L2,L10 V1,V2,M1,M2,M3,M4,M5,M6,M7,T1, KV - vyvinutá niva, litorál, luh T7,K1,L1,L2 KY - květnaté louky T1,T2,T3,T5 KZ - lesní klimaxová společenstva L1,L2,L3,L4,L5,L6,L7,L8,L9,L10 KR - zeleň krajinná s rekreační funkcí T1,T2,T3,T5 KH - plochy pohledových horizontů Možno zařadit většinu jednotek A,T,L KN - vegetace pohledově exponovaných V1,V2,V3,V4,V5,V6, M1,M2,M3,M4, vodotečí a vodních nádrží M5,M6,M7,A4,A8,K2,L1,L2,L10 Různé jednotky dle charakteru KI - historické krajinné stopy např.k3,k4 KE - vegetační prvky svahů S1,S2,A1,A2,A3,A4,A5,A6,A7,A8,T3,

61 KA - vegetace plošin, nížin a sníženin KX - vegetace travnato-bylinných lad KU - urbánní lada KL - zařízené porosty KS - extenzivní staré sady T4,T5,K3,K4,L3,L4,L5,L6,L7,L8,L9 A7,A8,T5,T7,T8,K3,L6,L7 + zamokřené M1,K1,L1,L2,L10 X5 X1,X6 X9 X13 Šimek (2001) uvádí následující funkční typy zeleně a jejich charakteristiku. Zeleň plnící hlavní funkci: - park souvislá upravená plocha, plošná a prostorová struktura vegetačních prvků odpovídá potřebám pro plnohodnotný odpočinek, jedná se převážně o objekty zahradního umění, jejich hlavní funkcí je harmonizace biologických a urbanistických prvku městského prostoru, - parkově upravená plocha plochy u nichž převažuje funkce dekorativní (prostorotvorná, doplňující), narozdíl od parku neposkytují možnost plnohodnotného prostředí pro odpočinek, mají velký význam pro systém zeleně sídla, - nábřežní/pobřežní zeleň plochy vegetace podél vodních toků převážně přirozeného charakteru, volně přístupné, umožňující rozvoj rekreačních a sportovních aktivit, dominantou prostoru jespou s vegetací tekoucí řeka, - ostatní zeleň často neupravené, volně přístupné plochy, bez současné údržby, charakteristickým znakem jsou spontánně vzniklé porosty (dřevin i bylin), - rekreační zeleň plochy sloužící k rekreaci, - ochranná zeleň plochy sloužící ke snížení negativních vlivů, vegetace plní především funkci ochranné clony, - zeleň hřbitovů, - stabilizační vegetace svahů polyfunkční plochy, jejichž dominující funkcí je biotechnická stabilizace svahů a funkce prostorotvorná, - uliční stromořadí liniové uspořádání stromů vymezené jednotnou funkcí a stejným pěstebním a kompozičním cílem. Zeleň v doplňkové funkci: - zeleň obytných souborů, - zeleň zdravotnických zařízení, - zeleň školních a kulturních zařízení, - zeleň sportovních areálů,

62 - zeleň průmyslových závodů, - zeleň lázeňských a hotelových domů, - zeleň železničních tratí, - zeleň dopravních staveb, - zeleň letišť, - zeleň ostatní občanské a technické vybavenosti, - břehová zeleň vodotečí a vodních ploch, - zahrádkářské osady a kolonie, - zeleň na střechách. Vorel (2006) uvádí, že v nezastavěném území mají význam především monofunkční plochy zeleně. Mezi tyto plochy řadí (u každé plochy je uveden charakter funkční využití): a) lesní porosty jedná se o plochy s lesními porosty a trvalými travními porosty, tedy o porosty lesního charakteru, které neleží na pozemcích určených k plnění funkce lesa, b) přírodní nelesní plochy sem zařazuje plochy s trvalými travními porosty a rozptýlenými nelesními porosty dřevin a bylin, doprovodnou zeleň komunikací (aleje u silnic a cest, liniové porosty podél polních cest), břehovými porosty vodních toků a vodních ploch, se zelení protierozních opatření (terasy, meze a jejich vegetační doprovod), větrolamy, selskými lesíky, remízky, solitérními stromy, vegetací mokřadů a pramenišť, vegetačními prvky postagrárních lad, c) louky a pastviny tvoří trvalé travní porosty, s možným výskytem solitérních stromů, d) sady a zahrady představují plochy s výsadbou ovocných dřevin, užitkové a okrasné zahrady, e) parky, parkově upravené plochy a lesoparky plochy parkového charakteru se zahradně-architektonickými úpravami a plochy rekreačních lesů s vybavením parkového charakteru, f) zahrádky a zahrádkové kolonie plochy sloužící pěstování ovoce, zeleniny a okrasných rostlin. Šarapatka (2008) uvádí tyto typy ekologických infrastruktur krajiny, které zvyšují pestrost zemědělské krajiny (drobné struktury, ovlivňující měřítko krajiny) a zároveň umožňují zvýšení biodiverzity: 62

63 a) extenzivně využívané travní porosty (chudé kosené louky a pastviny) Patří sem suché, květnaté a jiné chudé pastviny tvořící mozaiku zvláštních stanovišť, které vytváří životní prostor mnoha živočichům a rostlinám. V remízcích, křovinatých a stromových, hnízdí řada druhů ptáků. Hromady kamení poskytují ochranu plazům. b) méně intenzivně využívané louky Jedná se o málo hnojené louky na suchých nebo vlhkých stanovištích. c) kompenzační plochy na orné půdě polní ochranné pásy, pestré úhory a rotační úhory Tyto plochy mohou představovat důležité spojovací prvky mezi ekologickými kompenzačními plochami. Organismy tu nachází příležitost úkrytu a přezimování. Plochy svoji strukturní mnohotvárností a barevností představují mimo jiné také optické obohacení. d) křovinaté pásy, remízky, polní a pobřežní dřeviny Tyto porosty propojují přírodní životní prostory (husté a nízké keřové porosty jsou ideálním prostředí pro hnízdění ptáků a úkryt živočichů, v bylinném lemu je možné nalézt mnoho hmyzu). Především trnité dřeviny zvyšují výrazně ekologickou hodnotu. Remízky jsou plochy, které nejsou dostatečně velké aby byly lesem.rozlišujeme nízký remízek (výška max. 2-3 m), vysoký remízek (do výšky 6 m) a stromové remízky. Každý remíz by měl mít bylinný lem. e) lesní okraje Okrajové porosty lesa, přechodové společenstvo tvořené prolínajícími se druhy okolních společenstev. f) bylinné lemy Bylinný lem představuje důležitý životní prostor pro hmyz. Nachází před pásem křovin či lesním okrajem. g) ovocné vysokokmeny Druhově bohaté jsou především takové sady, které jsou jen málo nebo vůbec hnojené a jsou ve styku s jinými kompenzačními plochami. h) malé struktury Do této kategorie je možné zahrnout celou řadu struktur: solitérní stromy a aleje, vodní příkopy, tůně, rybníky, ruderální plochy, hromady kamení, valy, suché zídky a nezpevněné přírodní cesty. Čím více má krajina drobných struktur, tím vyšší jej její druhové bohatství. Může být překvapivé, že se jedná o plochy malé rozlohou, ale velkým významem

64 Metodika mapování krajiny uvádí, že krajinné segmenty, které jsou z hlediska struktury a funkčnosti homogenní, je možné zařadit do těchto typů (Vondrušková, 1994): - orná půda, - skály a sutě, lomy, - chmelnice, vinice a zahrady, - mokřady, - sady, - vodní plochy a nádrže, - louky a pastviny, - vodní toky a kanály, - lesy, - sídla, - lada, - zpevněné plochy, skládky a - liniová společenstva, solitéry, komunikace. Společenstva, dle typu, dále dělí na maloplošná - velkoplošná, na přírodní a přirozené polokulturní kulturní a na přirozené přírodě blízké a ruderální. V rámci průzkumů a rozborů připravovaného nového územního plánu města Náchoda bylo, v souladu s vyhláškou č.501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, území města rozděleno na plochy s rozdílným způsobem využití území. Tento termín označuje plochy s určitou homogenní funkcí, které se vymezují s ohledem na specifické podmínky a charakter území zejména z důvodů omezení střetů vzájemně neslučitelných činností a pro stanovení požadavků na využívání území. Z hlediska zeleně se jedná o tyto plochy: Plochy sídelní zeleně Plochy veřejných prostranství veřejná zeleň (ZV) Vymezeny i na plochách, kde zeleň požadovanou funkci doposud neplní, ale má z hlediska polohy a vazeb předpoklady pro požadovanou funkci. Plochy zeleně - soukromá a vyhrazená (ZS) Plochy zeleně ochranná a izolační (ZO) Plochy zeleně - přírodního charakteru (ZP) Vymezeny tam, kde sídelní zeleň nemá charakter ploch výše uvedených a nejedná se o plochy PUPFL. Plochy v nezastavěném území Plochy lesní (NL) Mezi lesní plochy jsou zahrnuty také lesy ochranné a lesy zvláštního určení příměstské a rekreační, jejichž vymezení je patrným vyjádřením limitu. Dále jsou

65 vymezeny plochy, jejichž porost má charakter lesa, ale v katastru nemovitostí nejsou jako les uvedeny. Plochy zemědělské včetně ploch smíšených (NZ) Mezi tyto plochy jsou zahrnuty pozemky orné půdy, pozemky trvalých travních porostů dle KN a plochy ostatní (neplodná půda). Plochy vodní a vodohospodářské (W) Plochy zeleně - soukromá a vyhrazená (ZS) Jedná se především o pozemky zahrad v krajině, které byly v území identifikovány většinou se jedná o zahrady fyzicky vymezené oplocením. Plochy smíšené nezastavěného území - sportovní, přírodní (NSsp) Tyto plochy jsou vymezeny pro lyžařské sjezdovky. Plochy lesní, plochy vodní a vodohospodářské a vybrané plochy zeleně je možné nalézt jak v urbanizovaném, tak i neurbanizovaném území. Na základě tohoto členění je možné získat přehled o tom, kde se nachází plochy zeleně. Z hlediska zeleně je však toto členění nedostatečné. Z tohoto důvodu je důležitá návaznost na oborové dokumenty týkající se správy zeleně ve městě (generel zeleně a pasport zeleně)

66 4. MODELOVÉ ÚZEMÍ Základní charakteristika Těžko lze jinde najít na 852 km 2 tolik historických památek, přírodních krás, kulturních souvislostí a zejména literárních stop jako v okrese Náchod. V tom pozoruhodném regionu deseti měst vymezeném hranicí s polským Kladskem, řekami Metují a Úpou a Jestřebími horami žije asi 112 tisíc pohostinných obyvatel. Je to kraj literátů (jako byli Alois Jirásek, Božena Němcová, Josef Škvorecký a další) krajina magické krásy. (podle Bohadlo,1998) Jako modelové území bylo zvoleno město Náchod založené v roce Město se stalo přirozeným historickým, turistickým, správním a průmyslovým centrem celé oblasti. Náchod je hraničním městem s přímou vazbou na polskou Kudowu Zdroj a další příhraniční polská lázeňská města Dušniky Zdroj a Polanica Zdroj. Město Náchod leží v Královéhradeckém kraji a rozkládá se po obou březích řeky Metuje. Poloha města je určena souřadnicemi 50 25' severní šířky a 16 9' východní délky. Centrum města leží v nadmořské výšce 346 m n.m. a pokrývá rozlohu ha. K bylo v Náchodě evidováno obyvatel (zdroj: K Náchodu patří i několik okolních spádových obcí Pavlišov, Babí, Malé Poříčí, Lipí, Jizbice a Dobrošov. Území města se člení na deset částí Historický vývoj města Kolem poloviny 13. století založil Hron (z rodu Načeraticů) k ochraně území, jimž procházela stará obchodní zemská cesta spojující Prahu s Kladskem a Polskem, hrad a pod ním pravděpodobně současně i město. Hrad byl postaven na strategicky důležitém místě, kde se zemská stezka zužovala do průsmyku zvaného Branka. V dobách míru byl tímto průsmykem přinášen rozkvět obchodníky a řemeslníky, v době války pak zkáza a bída nepřátelskými vojáky. Název Náchod je poprvé možné nalézt v písemných pramenech z roku Vznikl zcela přirozeně, ze staročeského slova náchod, jako označení místa, kterým se vchází nebo prochází (zemská brána). Již v této době, stejně jako dnes, plně charakterizovalo polohu města, která po celou dobu jeho existence v mnohém ovlivňovala jeho vývoj a život jeho obyvatel. Předchůdcem města Náchoda byla trhová ves Starý Náchod, ležící v místech kde zemská cesta sestupovala z hřbetu do roviny při řece, na místě dnešního Starého Města. Její význam dokládá hřbitovní kostel sv. Jana Křtitele ze 13. století. O starobylosti této

67 vsi svědčí i jméno lesa Kobylice. Starý Náchod, nad kterým se na J straně zvedá Pozděnův kopec a na SZ kopec Homolka, by se mohl vyvinout v město, kdyby nedošlo ke stavbě hradu nad širší částí kotliny odkud bylo možné lépe kontrolovat přístup od východu. Nová poloha, mezi úpatím hradního kopce a zákrutem Metuje, byla prostorově výhodnější. Město mělo od svého založení typický pravidelný kolonizační půdorys. Osu města tvořila tranzitní komunikace, na níž bylo vymezeno velké (k velikosti města až neúměrné), zhruba čtvercové náměstí, od kterého se rozbíhala ortogonální uliční síť. Ta ústila na okružní ulici podél opevnění. V JV části okružní ulice vznikla později židovská čtvrť. Od počátku 14. století bylo město chráněno hradbami, na než navazovaly dvě linie hradeb vedoucích nahoru k hradu. Město s hradem tvořily jednotnou fortifikační jednotku. V průběhu staletí měl hrad mnoho majitelů, k nejvýznamnějším patřil král Jan Lucemburský a sirotčí hejtman Jan Kolda ze Žampachu, jež měnili jeho vzhled. Tak se postupně z původního opevnění na nejvyšším místě ostrohu rozrostl do mohutného fortifikačního celku. Toto středověké sídlo ovšem postupně přestalo nevyhovovat nárokům mocného a bohatého rodu Smiřických ze Smiřic, který Náchod získal roku Proto byl hrad v letech přestavěn na pohodlný renesanční zámek. Právě v této době nastala doba největšího kulturního i hmotného rozmachu Náchoda. Město získalo výsady, které jej téměř rovnaly k postavení měst královských. Ve středu náměstí byl vybudován poměrně velký farní kostel. Poloha kostela ve středu plochy není pro česká města typická. Nejspíše byla podmíněna pozdějším vznikem kostela v organismu města (tomu přispívá i jeho orientace k SV, přesně ve směru tranzitní komunikace). V této době se začala formovat i dvě nejvýznamnější předměstí, Horské (na V) a Krajské (na Z), ležící před oběma branami. Urbanistická struktura se výrazně neměnila. V 16. století ji doplnilo předměstí Nový Svět. Postupně docházelo k zahušťování předměstské zástavby, jednak v důsledku ztráty významu a pozdější likvidaci hradeb, ale zejména rozvojem mladších předměstí v obou bočních údolích Nového Světa a Plhova. Rozvoj města byl přerušen třicetiletou válkou. Majetek Smiřických, pro oddanost rodu králi Fridrichu Falckému, propadl císařskému fisku a byl roku 1623 prodán Trčkům z Lípy. Statky byly v roce 1634 po zavraždění A.E. Trčky, spolu s jeho švagrem Albrechtem z Valdštejna, v Chebu opět zabaveny. Majetek získal jako dar od císaře generál Ottavio I. Piccolomini, vévoda z Amalfi. Tímto se stal Náchod majetkem

68 italského rodu, za nějž trpěl válečnými událostmi a násilnou rekatolizací. V letech došlo k velké barokní přestavbě zámku. Nejen na zámku, ale také ve městě byly prováděny stavební práce. V roce 1638 byla vydlážděna první ulice, která dodnes nese název Kamenice. Po velkém požáru města v roce 1663 byla postavena barokní stará radnice, přestavěn kostel sv. Vavřince na náměstí a měšťané získali četná privilegia. Piccolomini vlastnili Náchod až do roku 1783 ve kterém rod vymřel. Následující léta vlastnili město Desfoursové, od kterých ho koupil vévoda, milovník umění, Petr Kuronský. Po jeho smrti roku 1800 patřil Náchod jeho dceři vévodkyni Kateřině Vilemíně Zaháňské a od poloviny 19. století až do roku 1945 německému rodu Schaumburg-Lippe. Velké změny do života malého poddanského městečka přineslo 19. století. Postupně došlo ke vzniku městské samosprávy, nástupu průmyslu a železnice (1875), rozvoji školství, prudkému vzrůstu počtu obyvatelstva, rychlému růstu města a stavebnímu rozmachu, který pokračoval i ve 20. století a určil dnešní podobu středu města (pseudorenesanční nová radnice, secesní městské divadlo aj.). V letech bylo vybudováno pokračování císařské silnice, vedoucí z Hradce Králové, až do kladské Chudoby (Kudowa Zdroj). Již v první polovině 19. století se formovala měšťanská společnost v procesu národního uvědomění, v hospodářském ohledu zůstával Náchod dlouho za ostatními městy v okolí. Mimo řemesel byla ve městě i v celém okolí rozhodující textilní výroba. Ta byla organizována faktorskými firmami, jež ovšem nemohly zajistit dostatečně rychlý rozvoj. Až v roce 1882 byly postaveny první dvě malé mechanické tkalcovny, které nastartovaly následující rychlý růst textilního průmyslu ve městě. Již na počátku 20. století byl Náchod jedním z největších bavlnářských center Rakousko-Uherska, tzv. "Manchester východu". Významnou roli v životě města v této době hrál průmyslový proletariát, jehož dělnické spolky doplňovaly širokou škálu spolků občanských. Novodobý urbanistický vývoj vlastního města byl ovlivněn nepříznivým vedením železnice, která rozdělila město na dvě části. Dalším problematickým faktorem se stal rozvoj průmyslu (mezi městem a Horským předměstím a Plhovem, mezi Krajským předměstím a Starým Městem nad Metují), který obsadil i mnoho urbanisticky cenných ploch. V tomto období vznikla také řada velmi významných budov radnice, hotel Beránek, budovy peněžních ústavů, budova gymnázia, později budova dnešní knihovny, pošty a spořitelny atd

69 Ve 20. a 30.letech 20. století započala nová vývojová etapa budování jižní části města dle regulačního plánu architekta O.Lisky, jejíž předpokladem byla regulace řeky Metuje. Cílem bylo napřímit tok metuje a přesunout ho, co nejblíže k úpatí pásma Dobrošova. Tím vznikla mezi železnicí a řekou relativně široká plocha umožňující vznik moderní městské čtvrti v pravoúhlém uličním rastru. Právě sem byla svedena v roce 1947 hradecko-kladská silnice (dnes Pražská ulice), aby se vyhla historickému jádru. Na rodinnou výstavbu nezbývalo v údolních polohách místo, proto se rozvíjela především na okolních svazích (Klínek, Kašparák, Skalka, Branka apod.). V 2. polovině 20. století se stala novým prvkem panelová sídliště, která vznikla na vyvýšených polohách nad Skalkou a nad Brankou. V roce 1987 bylo vyhlášeno památkové ochranné pásmo zámku a historického jádra města.od roku 1990 je Náchod městskou památkovou zónou. V dnešní době je Náchod městem s udržovanými historickými památkami i moderní výstavbou, s gumárenským a elektrotechnickým průmyslem, s pivovarem, sítí obchodů a služeb, s bohatou kulturní i literární tradicí (A. Jirásek, J. Škvorecký), s válečnými památkami na rok 1866 i ojedinělým komplexem vojenského opevnění z roku V katastru města se nacházejí také lázně Běloves s minerálním pramenem Ida Přírodní podmínky Klimatická charakteristika Město Náchod leží v mírném klimatickém pásu. Podle Quitta (1971) se nachází většina území v mírně teplé oblasti MT 7 a okrajově sem zasahuje oblast MT5 a MT3. Výše uvedené klimatické oblasti jsou charakterizovány takto (Tab.č.2): MT 3 MT 5 MT 7 Počet letních dnů Počet dnů s prům. teplotou 10 a víc Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Prům. lednová teplota ( C) -3 až -4-4 až -5-2 až -3 Prům. červencová teplota ( C) Prům. dubnová teplota ( C) Prům. říjnová teplota ( C) Prům. počet dnů se srážkami 1mm a víc

70 Srážkový úhrn ve vegetačním období (mm) Srážkový úhrn v zimním období (mm) Srážky celkem (mm) Počet dnů se sněhovou pokrývkou Počet dnů zamračených Počet dnů jasných Průměrné roční srážky se pohybují na území města v rozmezí od 650 do 750 mm. Při porovnání s celorepublikovým srážkovým průměrem, který činí 450 mm/rok, je město Náchod i celý Královéhradecký kraj srážkově nadprůměrný. Proudění vzduchu je nejvíce ovlivněno reliéfem krajiny. Na území převládá jihozápadní a západní proudění vzduchu Geologické poměry Charakter přírodního prostředí významně ovlivňuje geologická stavba, která ovlivňuje výskyt a utváření celé řady krajinných prvků a jevů podmiňuje formování reliéfu, vodní sítě, půdních typů apod., na které jsou vázány specifické složky živé přírody rostlinstvo a živočišstvo. Modelové území se nachází mezi Krkonošemi a Orlickými horami. Zvolené území je geologicky velmi pestré. Je zde možné nalézt krystalické horniny a prvohorní, druhohorní místy i třetihorní sedimenty. Část území je tvořena hnědočervenými aleuropelity s vložkami pískovců, které způsobují pro oblast typické zbarvení půdy. V okolí vodních toků se vyskytují říční písky, štěrky a jíly. Dále se v území vyskytují opuky, slepence, slínovce, pískovce, novoměstské fylity, zelené břidlice a amfibolity Geomorfologie území Město Náchod leží ve velmi členitém terénu (vrchovina), na svazích v okolí řeky Metuje. Centrum města leží v nadmořské výšce 346 m n.m. Nejnižším bodem je řeka Metuje ve Starém městě ve výšce 334 m n.m. a nejvyšší bod představuje Dobrošov s výškou 624 m n.m. Pestrost reliéfu řešeného území je podmíněna tektonickou činností a různou odolností hornin. Dle geomorfologického členění (Demek, 1987) se modelové území nachází v Hercynském systému subsystému Hercynské pohoří provincii Česká vysočina subprovincii Krkonošsko-Jesenické oblasti Orlické a celku Podorlické pahorkatiny

71 Charakteristika reliéfu dle Voženílka (2000) řadí řešené území do Krkonošsko- Jesenické soustavy - Orlické podsoustavy Podorlické pahorkatiny a Náchodské vrchoviny Hydrologická charakteristika Z hydrologického hlediska se jedná o povodí Labe (úmoří Severního moře). Hlavním tokem je řeka Metuje, dělící řešené území, a její pravostranný přítok Radechovka, která je na většině řešeného území zatrubněna. Znečištění toků je způsobena především odpadními vodami kanalizací, které dosud nebyly svedeny do ČOV Náchod. Na území se nachází také celá řada menších lesních potoků (například Bavorův potok v Bělovsi). V Náchodě se vyskytuje relativně málo vodních ploch a dosahují jen malé rozlohy. Mezi největší patří chovný rybník Podborný (mezi Náchodem a Dolní Radechovou) a Odkaliště, které je úložištěm struskopopílkové směsi z Teplárny v Náchodě. Dále se zde nachází několik menších chovných rybníků. Velký ochranářský význam v modelovém území mají rozsáhlá pásma hygienické ochrany zdrojů minerální vody v Bělovsi (viz. zákres v mapě č.2 Mapa pohledových horizontů). Celé území je velmi rozmanité a bohaté na zvodnělé vrstvy. Na území města Náchoda se vyskytují prameny minerálních vod a kyselek. Útvar české křídové pánve má mimořádný hydrogeologický význam jako zásobárna podzemní vody. Zřídla minerálních vod v okolí Náchoda představují typ přírodních výstupných minerálních pramenů. Jedná se o slabě alkalicko-zemité kyselky, silně uhličité jsou 'Ida a Hedva' v Bělovsi (9-9,3 C, zachycené v malých hloubkách) a zemito-sulfatickosalinická kyselka v Náchodě. V minulosti se v Bělovsi nacházely lázně na léčení oběhové soustavy, poruchy zažívacího ústrojí, neuralgie, jaterní a ledvinové nemoci aj Pedologická charakteristika Zvolené území je tvořeno především hnědými půdami (kambizeměmi), hnědými půdami kyselými a rendzinami na permokarbonských horninách a pískovcích, obvykle s méně příznivými vláhovými poměry, které jsou závislé na dešťových srážkách. Na strmějších svazích s větším množstvím skeletu je možné nalézt rankery. Nivní půdy včetně slabě oglejených forem na nivních uloženinách, které jsou po odvodnění příznivé, a glejové půdy těžké až velmi těžké (zamokřené, vhodné především pro louky) se nachází v nivě řeky Metuje a jejich přítocích

72 V okolí odkalovací nádrže se nachází půdy navážkové. Zde je půda i vegetace ovlivněna struskopopílkovou směsí, která je sem přiváděna z teplárny v Náchodě. Antropogenní vlivy ovlivňují velkou část půdního povrchu. Dle dostupných údajů by půdy ve spravovaném území neměly být zatíženy nebezpečnými látkami Biogeografická charakteristika Dle biogeografického členění České republiky (Culek, 1996 a 2005) se modelové území řadí do provincie Středoevropských listnatých lesů Hercynské podprovincie bioregionu Podkrkonošského a Orlickohorského. Bioregion Podkrkonošský tvoří zhruba z jedné třetiny lesní porosty, dnes převažují smrkové monokultury. Lesy s přirozenou druhovou skladbou jsou ojedinělé. Dominantní dřevinou je smrk (68%), borovice (8%), dub (6%), modřín (5%), bříza (4%), buk (3%) a dále olše, jasan, javor a habr. Zbytek území tvoří pole a ve vyšších polohách louky a pastviny. V rámci Podkrkonošského bioregionu se vyskytují biochory 4BL, 4Nh a 4VL. Obr. č.1: Mapa biochor v řešeném území (zdroj:biogeografické členění ČR I.díl) zamokřené nivní louky. 4Nh širší převážně hlinité nivy 4.v.s. 4BL rozřezané plošiny na permu 4.v.s. Tento typ se nachází na dnech kotlin a v pahorkatinách na úpatích pohraničních hor. Lesy na plošinách tvoří především kulturní smrčiny, místy s borovicí a modřínem. Na svazích bývá dřevinná skladba pestřejší, mimo smrku se vyskytuje také buk, jasan a při okrajích bříza bělokorá. V nižších polohách na jižních svazích je možné nalézt též dub, borovici a akát. Hojně se vyskytují také travní porosty, především kulturní louky na plošinách a mírných svazích, vzácněji Vyskytují se ve výše položených pánvích a kotlinách. Lesy jsou tvořeny především malými lesíky poblíž vodního toku. Z dřevin převažuje jasan, olše s příměsí vrb, místy se vyskytují kultury topolů, výjimečně i smrku. Hojné jsou travní porosty obvykle intenzivně využívané