CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Absolventská práce. Intervence sociálního pracovníka v pěstounských rodinách

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Intervence sociálního pracovníka v pěstounských rodinách Kristýna Fuchsová Vedoucí práce: PhDr. Zdeněk Papoušek Olomouc 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně a všechny informační prameny uvedla v seznamu literatury. V Olomouci podpis.....

3 Poděkování Děkuji svému vedoucímu panu PhDr. Zdeňku Papouškovi za pomoc při tvorbě mé absolventské práce, za jeho cenné rady a čas. A také všem pěstounům, kteří mi poskytli rozhovor, protoţe bez jejich pomoci by tato práce nevznikla. Kristýna Fuchsová

4 OBSAH Seznam pouţitých zkratek... 3 Úvod Teoretická část Náhradní rodinná péče a její formy Adopce osvojení Pěstounská péče Historie pěstounské péče Jak pěstounství upravuje aktuální zákon Typy pěstounské péče Moţnosti a sluţby pro pěstouny Role sociálního pracovníka v pěstounské péči Poručenství Svěřenectví Ústavní péče Metodologická část Cíl výzkumu Metoda výzkumu Identifikace cílové skupiny Technika sběru dat Výzkumné otázky Analytická část Analýza dat Pěstouni č Pěstouni č Pěstouni č Pěstouni č Vyhodnocení výzkumu Závěr Zdroje Anotace Annotation... 48

5 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí MPSV ČSR Ministerstvo práce a sociálních věcí České socialistické republiky MŠ Mateřská škola MŠMT Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy NNO Nestátní nezisková organizace OSPOD Orgán sociálně právní ochrany dětí PP Pěstounská péče 3

6 ÚVOD Zpracovat práci na téma Intervence sociálního pracovníka v pěstounských rodinách mě lákala ze dvou důvodů. Za prvé jsem měla na střední škole spoluţáka, jehoţ rodina je pěstounská a za čtyři roky rozhovorů s tímto spoluţákem mě problematika pěstounské péče zaujala natolik, ţe jsem se rozhodla se jí věnovat. Za druhé se mi podařilo získat místo na praxi v pobočce Fondu ohroţených dětí, kde jsem ke své práci mohla načerpat informace, a proto mi nic nebránilo, abych tuto práci mohla začít zpracovávat. Hlavním cílem mé práce je zjistit, jak jsou pěstouni spokojení s intervencí sociálního pracovníka a to od přípravy na výkon pěstounské péče aţ po její ukončení. Dílčím cílem je zjistit, jak jsou spokojeni s poskytováním sociálních sluţeb a jaké sluţby by pěstouni ocenili. Absolventskou práci jsem rozdělila na tři části. První část je teoretická, v ní se zabývám tím, jaké jsou moţnosti v poskytování náhradní rodinné péče dětem. Pro účel této práce se nejvíce zabývám popisem pěstounské péče. Poslední podkapitolu této části jsem věnovala ústavní péči, která uzavírá moţnosti péče o dítě, které nemůţe vyrůstat ve své biologické rodině. Ve druhé části se věnuji metodologické části výzkumu, kde popisuji cíl výzkumu, postup při získávání respondentů, techniku sběru dat a výzkumné otázky. V poslední části analyzuji data, která uvádím podle jednotlivých pěstounských párů. Následně uvádím vyhodnocení výzkumu, které se opírá o výpovědi respondentů a o odborné zdroje. Hlavními opěrnými body pro tvorbu této práce jsou publikace českých autorů, zákony, které upravují problematiku péče o dítě, dále internetové zdroje a odborné práce, mezi něţ řadím i časopis Sociální práce/sociálna práca. 4

7 1 TEORETICKÁ ČÁST 1.1 NÁHRADNÍ RODINNÁ PÉČE A JEJÍ FORMY V této kapitole popisuji, jaká jsou práva a povinností rodičů, proč se děti dostávají do náhradní rodinné péče a jaký je v České republice systém péče o dítě. Je právem, ale zároveň povinností rodičů, aby se starali o své dítě. Péče zahrnuje především péči o jeho zdraví. Dále se mají starat o tělesný, mravní a citový vývoj dítěte a také zajišťovat jeho vzdělání a výchovu, zastupovat dítě a spravovat jeho jmění. Jedná se zde o rodičovskou odpovědnost, která vzniká narozením dítěte a zaniká ve chvíli, kdy je dítě plně svéprávné. Podle 858 občanského zákoníku můţe soud změnit trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti. (Zákon č. 89/2012 Sb.) Někteří rodiče se z nejrůznějších důvodů nemohou, neumějí nebo nechtějí o své dítě starat. Například rodiče zahynuli, mají velmi váţnou nemoc, která jim znemoţňuje pečovat o své dítě, anebo jejich dovednosti neodpovídají potřebám dítěte. (Matějček, 1994, s ) V případech, kdy dítě nemůţe vyrůstat ve své původní rodině, se hledá vhodná forma náhradní výchovy. Náhradními formami péče o dítě se zabývají orgány sociálně-právní ochrany dětí. (MPSV, 2013a) Matějček seřazuje jednotlivé formy náhradní výchovy podle toho, jak se přibliţují přirozené rodině. Jako nejbliţší přirozené rodině uvádí osvojení adopci. Zde je právní závazek k dítěti zcela totoţný s vlastní rodinou. Dále uvádí pěstounskou péči individuální. U této formy péče za dítě odpovídá pár nebo jednotlivec, kterému je dítě svěřeno, a dostává za péči odměnu. Dříve u nás existovala také pěstounská péče ve zvláštním zařízení rodinné skupině, kdy pěstouni přejímali do péče celou skupinu dětí. Dalším existujícím typem zařízení je dětská vesnička specifická tím, ţe se o děti stará samostatná pěstounka, která ţije se čtyřmi aţ šesti dětmi například v rodinném domku. Více domků tohoto typu tvoří společenství, které se začleňuje do chodu ţivota obce, ve které toto společenství vzniklo. Dětské domovy rodinného typu jsou často přestavěné klasické dětské domovy. Děti zde bydlí v bytových jednotkách, kde se jim střídají dva aţ tři vychovatelé. Jako poslední uvádí kojenecké ústavy a dětské domovy klasického typu ústav zajišťuje všechny sluţby pro děti jednotně. Děti jsou zde obvykle rozděleny podle věku. Jak sestupujeme ve schématu směrem dolů, můţeme vnímat, jak ubývá znaků rodinné výchovy. Jako rodinnou výchovu vnímáme formy náhradní péče, kde je dítě 5

8 svěřeno do péče nějaké osobě (adoptivní pár, pěstoun). O ústavní formě náhradní péče mluvíme, pokud za dítě zodpovídá ústav (kojenecký ústav, dětský domov). (Matějček, 1992, s ) Z důvodů jako je psychická deprivace dětí vyrůstajících v ústavních zařízeních má náhradní rodinná péče přednost před péčí ústavní. Náhradní rodinnou péči upřednostňují jak výzkumy, které v tomto směru byly provedeny (Středisko náhradní rodinné péče, 2013a), tak mezinárodní smlouvy např. Úmluva o právech dítěte tuto problematiku zmiňuje v článku č. 20. (OSN, 1998) V další části textu se budu věnovat blíţe jednotlivým typům náhradní péče o dítě, se kterými se běţně v České republice setkáváme. V textu sestupuji podle toho, jak blízká je forma náhradní rodinné péče k původní rodině dítěte. 1.2 ADOPCE OSVOJENÍ Osvojení je povaţováno za nejdokonalejší formu náhradní rodinné péče. Ţadatelé však mají často velmi vysoké poţadavky na kvalitu dítěte. (Matějček, 1999, s. 33) Osvojitelům záleţí na nízkém věku dítěte, dobrém zdravotním stavu, vzhledu i inteligenci. Proto se adopce nejčastěji týká novorozenců a dětí v kojeneckém věku. Ovšem základním předpokladem moţnosti osvojení je, ţe je dítě takzvaně právně volné (dítě je sirotek, jeho rodiče podepsali souhlas s adopcí nebo trvale o dítě nejeví zájem). Aţ po splnění této podmínky má dítě moţnost získat náhradní plnohodnotnou rodinu. Osvojiteli se obvykle stávají bezdětné páry, dále páry s jedním dítětem, které chtějí pro své dítě sourozence, anebo páry, kterým jejich dítě zemřelo. (Zezulová, 2012, s. 17) Do platil zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis rozlišoval dva druhy adopce: zrušitelnou a nezrušitelnou. U zrušitelné adopce byla všechna práva a povinnosti rodičů převedena na osvojitele, ale v rodném listě dítěte byli uvedeni původní rodiče dítěte. Častěji však byla vyuţívána nezrušitelná adopce. Na rozdíl od zrušitelné adopce byli v rodném listě dítěte uvedeni na místo rodičů osvojitelé. (Matějček, 1999, s. 33) Nový občanský zákoník (Zákon č. 89/2012 Sb.), konkrétně tyto dva druhy adopce pojímá jinak. Osvojení nelze zrušit po třech letech od rozhodnutí o osvojení. Výjimkou je, pokud osvojení proběhlo v rozporu se zákonem. Je-li to v zájmu dítěte, můţe soud na návrh osvojitele rozhodnout o nezrušitelném osvojení před uplynutím tří let. 6

9 Osvojit si lze dítě, jehoţ rodiče dali souhlas s adopcí nebo o dítě nejeví zájem. U osvojitelů je vyšší riziko zklamání, pokud osvojení zcela nenaplní jejich očekávání. V rodném listě jsou sice osvojitelé zapsáni jako rodiče dítěte, ale proţitky z raného dětství mohou velmi ovlivnit osvojené dítě. Tyto záţitky nejdou změnit tak snadno jako rodný list. Proto je potřeba věnovat velkou pozornost přípravě i očekávání osvojitelů. (Zezulová, 2012, s ) Jedním z kroků přípravy na adopci je například předadopční péče. To znamená, ţe tři měsíce před rozhodnutím soudu o adopci se budoucí osvojitel musí starat o potencionálního osvojence na vlastní náklady. Po rozhodnutí soudu o osvojení mohou osvojitelé ţádat o dávky státní sociální podpory jako kaţdý jiný rodič. (Zákon č. 89/2012 Sb.) 1.3 PĚSTOUNSKÁ PÉČE Další formou péče o dítě je pěstounská péče. Pěstouni se o dítě často starají ve svém domácím prostředí, ale mají k dítěti jiný právní vztah neţ osvojitelé. Pěstounskou péči popisuji podrobněji neţ ostatní formy péče o děti, protoţe můj výzkum se zaměřuje na spokojenost pěstounů a povaţuji za důleţité pochopit, s čím se pěstouni setkávali dříve a s čím se běţně setkávají dnes. Tuto část textu pro větší přehlednost dělím na několik částí HISTORIE PĚSTOUNSKÉ PÉČE Za důleţité povaţuji také seznámit se s historickým zázemím pěstounské péče. I v tomto krátkém shrnutí si můţeme povšimnout, ţe se pěstounská péče snaţí reagovat na potřeby společnosti. V kaţdém období lidské historie se můţeme setkat s tím, ţe byly nechtěné děti odkládány, například do nalezinců. Za předchůdce pěstounské péče můţeme povaţovat instituci kojných. Dámy z vyšší společenské třídy si za peníze nebo materiální výhody udrţovaly kojnou pro své potomky. Kojná a chůva pro děti byly běţně řazeny ke sluţebnictvu jiţ od starověkého Řecka a Říma. Ve středověku byly děti posílány ke kojné na venkov, kde se o ně kojná starala do dvou let věku. V době osvícenství (18. století) jsou na našem území ve velkém zřizovány nalezince. Kromě bohatých rodin, které dávají své děti na výchovu chůvám z venkova, se začíná angaţovat i stát. Úřední orgány státu platí osoby, které se ujímají dětí z nalezinců. 7

10 Těmto lidem se poprvé dostává úředního názvu pěstouni. U těchto pěstounů dítě zůstávalo do svých šesti let. Ideální pěstounkou měla být ţena zdravá, alespoň trochu majetná a mravně zachovalá. (Matějček, 1999, s ) Opak byl většinou pravdou. Pěstounka uţ měla mnoho svých dětí a kvůli příspěvku si byla ochotna vzít na výchovu dítě z nalezince. V této době byl příspěvek na dítě sestupný podle věku přesně opačně neţ je tomu dnes. (Gabriel & Novák, 2008, s. 14) Kontrolu nad výkonem pěstounské péče udrţovali faráři, kteří kaţdý měsíc potvrzovali, ţe dítě ještě ţije díky tomuto potvrzení si mohla pěstounka vyzvednout svoji odměnu a potom také lékaři. Ti měli rodinu navštěvovat minimálně jednou za dva měsíce. Kdyţ dosáhlo dítě šesti let, muselo odejít zpět do ústavu a to i přes to, ţe pěstouni byli ochotni se o dítě starat dál i bez příspěvku. Z ústavu bylo dítě odesláno do jeho domovské obce, kde se o něj buď starala rodina, která se o dítě přihlásila, skončilo v pastoušce anebo chodilo po ţebrotě. Díky chudinskému zákonu obce začaly zřizovat sirotčince. V roce 1902 byl zaloţen sirotčí fond, který zřídil Zemský výbor v Čechách pro děti a mládeţ. Od roku 1904 vznikaly Okresní komise pro péči o děti a mládeţ. Ty měly za úkol se starat o sirotky a děti opuštěné. Po první světové válce stát spravoval 60 dětských domovů a okresy 24 sirotčinců. Pěstounská péče se dělila na 4 typy: 1. Pěstounská péče nalezenecká dítě bylo svěřováno nejčastěji manţelům, nejen ţeně pěstounce. Ti se starali o dítě do věku deseti, později šestnácti let. Poté se vrátilo zpět do ústavu. 2. Pěstounská péče řízená a kontrolovaná Okresními péčemi o mládeţ sociální pracovníci na základě zákona o ochraně dětí v cizí péči a dětí nemanţelských vyhledávali pěstouny, kteří jsou v dobrém psychickém a zdravotním stavu, jsou mravně bezúhonní, mají trvalé bydliště a jsou schopni dítě řádně vychovávat. Pracovníci nacházeli pro děti rodiny, které se o ně staraly za plat. Ale přibliţně stejně velký počet rodin vykonával péči o dítě zdarma. 3. Pěstounská péče v koloniích kolonie byly zprvu zakládány v obcích na Moravě, které byly blízko u sebe. Rodiny si proto mohly vzájemně vypomáhat při výchově dětí. Tento typ péče je povaţován za předchůdce SOS vesniček. 4. Pěstounská péče na základě soukromé dohody mezi rodiči dítěte a pěstouny pěstounská péče se nejčastěji odehrála v rámci rodiny. Tato dohoda se obešla bez soudního jednání. Je to jediný typ péče, který od první republiky přetrval aţ do 70. let 20. století. (Matějček, 1999, s ) 8

11 Po druhé světové válce nastaly změny. Ty se konkrétně pojí s datem 1948, kdy byly se změnou zákona nalezince přejmenovány na ústavy péče o dítě. Byl zrušen celý dřívější propracovaný systém péče o ohroţené děti a ukončena činnost všech dobročinných sdruţení. Pěstounská péče ve všech formách, kromě příbuzenské, byla zrušena v r (Matějček, 1999, s. 30) Znovu se institut pěstounské péče objevuje aţ se zákonem č. 50/1973 Sb. (Matějček, 1999, s. 30) V dokumentech jsem nacházela jen slabé zmínky o tom, jak vypadala pěstounská péče od roku 1950 aţ do roku K objasnění tohoto nedostatku mi poslouţila příručka MPSV ČSR z roku Kromě pěstounské péče existovala jiţ podobná struktura péče o děti, jak ji známe dnes: kolektivní výchova, dělící se na ústavní a ochrannou výchovu, a náhradní rodinná péče zahrnující osvojení (zrušitelné a nezrušitelné), opatrovnictví, svěření dítěte do péče jinému občanu a pěstounství. (Haderka & Brabenec, 1979, s. 4) Pěstounská péče byla však rozdělena do dvou kategorií na individuální a skupinovou. Skupinová se dále větvila na rodinné buňky a dětské vesničky. Tuto péči vykonávala jedna osoba nebo manţelé stejně tak, jak je tomu dnes JAK PĚSTOUNSTVÍ UPRAVUJE AKTUÁLNÍ ZÁKON Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) říká, ţe pokud se o dítě nemůţe starat ani jeden rodič nebo poručník, můţe být dítě soudem svěřeno do pěstounské péče. Tato péče má přednost před ústavní výchovou. Je poskytována po dobu, kdy trvá překáţka bránící rodičům dítěte se o dítě starat. Z toho vyplývá, ţe pokud rodič dítěte poţádá o navrácení dítěte do jeho osobní péče a tento poţadavek je v zájmu dítěte, soud tomuto poţadavku vyhoví. Rodiče i po dobu pěstounské péče mají k dítěti rodičovská práva a povinnosti, včetně povinnosti vyţivovací. Také mají právo na informace o dítěti a mohou se s ním pravidelně osobně stýkat. Pěstouni mají povinnost udrţovat a rozvíjet sounáleţitost s rodiči dítěte. Dále zákon popisuje, kdo se můţe stát pěstounem. Má to být osoba, která má bydliště na území České republiky, musí ručit za řádnou výchovu dítěte a souhlasit s jeho převzetím do pěstounské péče. Osoby příbuzné nebo dítěti blízké mají přednost ve výběru pěstounů. 9

12 Pěstoun má právo a povinnost o dítě pečovat a rozhodovat o dítěti v běţných záleţitostech. O podstatných záleţitostech musí informovat rodiče dítěte. Pěstounská péče zaniká, kdyţ dítě získá svéprávnost, nejpozději zletilostí. Pěstouni však mohou čerpat některé dávky pěstounské péče i po 18. roce ţivota dítěte a to v případě, ţe je dítě povaţováno za nezaopatřené. Potenciální pěstoun má právo poţádat o předpěstounskou péči, o jejíţ délce rozhoduje soud. Nad jejím výkonem je udrţován dohled. (Zákon č. 89/2012 Sb., ) TYPY PĚSTOUNSKÉ PÉČE V České republice existuje několik typů pěstounské péče. Je tomu tak, aby se co největší počet dětí dostal do prostředí, které by se co nejvíce podobalo rodině, a tím se předcházelo jejich deprivaci. Děti nacházející se v pěstounské rodině jsou z různých důvodů nevhodné pro adopci jsou staršího věku, mají nějaký handicap nebo jen nejsou právně volné. (Rotreklová & Hofrová, 2009) Klasická pěstounská péče je povaţovaná za druhou nejlepší formu v systému náhradní rodinné péče. Do pěstounské péče se svěřuje nejvíc dětí hned po osvojení. Pěstoun na rozdíl od osvojitele můţe dítě zastupovat pouze v běţných záleţitostech. Pokud se jedná o nějaké závaţné rozhodnutí (plánované operace, rozhodnutí o studiu, vydání cestovních dokladů), je vyţadován souhlas zákonného zástupce dítěte, coţ bývá často biologický rodič dítěte. (Zákon č. 89/2012 Sb.) Pěstouni mají na rozdíl od osvojitelů nárok na dávky pěstounské péče 1, které jsou od upraveny zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Odměna pěstouna se pro účely zákonů upravující daně z příjmu, pojistné na úrazové pojištění, sociální zabezpečení a všeobecné zdravotní pojištění povaţuje za příjem závislé činnosti. To znamená, ţe tyto odvody se sráţí z odměny pěstouna. Proto pěstouny můţeme povaţovat za zaměstnance státu. Ten by měl vytvářet takové podmínky, aby pěstouni mohli svoji práci vykonávat co nejlépe. (Gabriel & Novák, 2008, s ) Od klasické formy pěstounské péče je oddělovaná příbuzenská pěstounská péče. V této formě náhradní rodinné péče se starají o dítě příbuzní dítěte, nejčastěji jsou to prarodiče. Nový občanský zákoník (Zákon č. 89/2012 Sb.) tuto formu péče o dítě upřednostňuje před ostatními, pokud je to v zájmu dítěte. Jako riziko tohoto typu péče je 1 Přehled dávek pro pěstouny můţete najít zde: 10

13 vnímáno, ţe příbuzní děti méně chrání před negativním vlivem biologických rodičů. (Gabriel & Novák, 2008, s ) V praxi se setkáváme s individuální pěstounskou péčí. Individuální péče je uskutečňovaná v rodinném prostředí. Jak jsem jiţ uváděla, existovala u nás také skupinová pěstounská péče v zařízeních pro výkon pěstounské péče či v SOS vesničkách. Tato forma péče je jiţ zrušena, respektive nezakládají se jiţ nová zařízení, ale některá stará zařízení ještě ukončují svoji činnost. (Gabriel & Novák, 2008, s. 51) V roce 2006 byl ustanoven institut pěstounské péče na přechodnou dobu. (Rozum a cit, 2014) V této formě pěstounské péče jde o krátkodobou péči o dítě v náhradní rodině. Trvání je maximálně 1 rok. Za tuto dobu mají biologičtí rodiče moţnost vyřešit problémy bránící jim v péči o dítě. (Gabriel & Novák, 2008, s. 54) Umístění dítěte k pěstounům na přechodnou dobu je snahou o předcházení jeho psychické deprivace, která by mohla nastat v případě, ţe by bylo umístěno v ústavní péči. Tento typ náhradní rodinné péče zatím nemá dostatečně vybudovanou síť organizací, které by poskytovaly podporu takovýmto pěstounským rodinám. (Matoušek, 2007, s. 83) Jedním z typů pěstounské péče na přechodnou dobu je raná pěstounské péče. Ta je určená pro novorozence a batolata, neţ se vyjasní, kam bude dítě umístěno. Díky této instituci se předchází deprivaci kojence z ústavního zařízení. (Hlásková & Hlásek, 2012) Matoušek v knize Sociální sluţby popisuje formy pěstounské péče, které u nás prozatím nefungují (nebo nefungují dostatečně), ale mohly by pomoci omezovat pobyt dětí v ústavech. Jen pro zajímavost uvádím příklady. Prvním z nich je úlevová pěstounská péče pro děti s postiţením nebo s váţnými výchovnými problémy, která má umoţnit pečující rodině odpočinek. Druhým příkladem je krizová pěstounská péče. Ta má zajišťovat okamţitou krátkodobou pomoc pro ohroţené dítě (tento nedostatek by měl být schopen, podle mého názoru, zajistit pěstoun na přechodnou dobu). Jako poslední příklad uvedu neexistenci pěstounských terapeutických rodin, které by se zaměřovaly na výchovu dětí se závislostmi. U nás zatím existují zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Tato zařízení zřizují kraje, ale také neziskové organizace, například Fond ohroţených dětí, který zřizuje Klokánky. (Matoušek, 2007, s. 84) Ovšem můţeme zaznamenat snahu o zlepšení této situace. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, poskytuje pěstounům podporu pomocí systému dávek, jako tomu bylo doposud, ale upravuje také nárok pěstounů na některé typy sluţeb. Například má kaţdý pěstoun nárok na zajištění pomoci 11

14 v péči o děti v případech jako je nemoc pěstouna, úmrtí blízké osoby nebo pokud musí pěstoun vyřídit osobní záleţitosti (lékař, úřady, soud apod.). Pěstouni také mají nárok na zajištění celodenní péče o dítě a to aţ v rozsahu 14 dní za rok. Jaký bude rozsah a termíny sluţby záleţí na domluvě mezi pěstouny a organizací, která tyto sluţby poskytuje. Tato změna je pro praxi uţitečná obzvlášť v případech, kdy se pěstoun stará o dítě se zdravotním postiţením. (Macela, 2013) Moţná díky rostoucímu zázemí pro pěstouny počet pěstounských rodin od Sametové revoluce pomalu roste (i kdyţ se stále potýkáme s nedostatkem pěstounů). V roce 1989 bylo cca 4500 pěstounských rodin. K jich bylo (MPSV, 2011) MOŽNOSTI A SLUŽBY PRO PĚSTOUNY Společným bodem pro pěstounskou i ústavní péči je péče o dítě. V pěstounské péči se však díky osobnímu přístupu můţe dítěti dostat kvalitnější výchovy (Škoviera, 2007, s. 23). Aby mohla být péče o dítě opravdu kvalitní, je nutné, aby společnost vytvářela takovou atmosféru a moţnosti, aby se pěstouni měli kam obrátit v případě různých ţivotních situací. Aby mohli pěstouni poskytovat dobrou péči dětem, bylo nedávno zavedeno povinné vzdělání pro pěstouny. Od znovelizovaného zákona o sociálně-právní ochraně dětí (Zákon č. 359/1999 Sb.), je kaţdý pěstoun (klasický i na přechodnou dobu) povinen podstoupit vzdělávání v rozsahu minimálně 24 hodin během 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Toto vzdělávání je důleţité, aby mohla být pěstounská péče poskytována dítěti co nejlépe s ohledem na jeho potřeby. Dobrá péče můţe zmírnit dopady předchozího nevhodného zacházení s dítětem na jeho ţivot. (Náruč dětem, 2014) Pěstouni si mohou vybrat z mnoha forem, jakým si toto povinné minimum splní. Mohou si zvolit přednášky, intenzivní kurzy, víkendové pobyty apod. Témata, kterým se jednotlivé formy vzdělávání věnují, jsou také různorodá, např.: pěstoun a dávkový systém, vlastní děti v rodině pěstounů, motorický vývoj kojenců a mnoho dalších 2. (Dobrá rodina, 2014) Ovšem vzdělávání pěstounů není jediná forma sluţeb pro pěstouny. Ještě před uzákoněním povinného vzdělávání vznikaly svépomocné skupiny pěstounských rodin, kde se lidé s podobnými záţitky dělili o své zkušenosti a poskytovali si vzájemnou podporu. 2 Další kurzy pro pěstouny můţete najít zde: 12

15 V dnešní době uţ se setkáváme s celkem širokou nabídkou aktivit pro pěstouny odpolední kluby, tvůrčí dílny pro pěstounské rodiče. Ze strany různých neziskových organizací jsou nabízeny sluţby jako podpora a doprovázení pěstounských rodin. Pomáhají připravit pěstounskou rodinu na příchod dítěte do rodiny, zvládnout rodině jeho přijetí do rodinného prostředí, konzultují s rodinou krizové situace, pomáhají zprostředkovat setkání pěstounů s biologickými rodiči dětí. (Latus pro rodinu) Dále mohou pěstouni vyuţívat sluţeb poradenských (speciálně-pedagogické, sociální, psychologické). Některé neziskové organizace nabízejí odlehčovací sluţby pro pěstouny (odpolední, víkendové i týdenní aktivity), pomáhají s komunikací se subjekty jako OSPOD či škola, nabízejí sluţby dobrovolníků, kteří mohou pomáhat v domácnosti i mimo ni. (Amalthea, 2008) Poslední část, kterou věnuji pěstounství, je zaměřena na roli sociálního pracovníka, který se pěstounské rodině věnuje ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA V PĚSTOUNSKÉ PÉČI V této kapitole popíši, proč je sociální pracovník stěţejní osobou pro celý proces pěstounské péče. Věnuje se ţadatelům uţ při podání ţádosti o pěstounskou péči. Doprovází a zároveň kontroluje pěstouny dohlíţí na výkon pěstounské péče. A v neposlední řadě by měl být nápomocen pěstounům při ukončování pěstounské péče. Zákon č. 359/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jasně stanovuje, co má sociální pracovník ve vztahu k ţadatelům o pěstounskou péči a k pěstounům plnit. Sociální pracovník, který je zaměstnán na oddělení sociálně-právní ochrany dětí na obecním úřadě obce s rozšířenou působností, má vyhledávat osoby vhodné pro pěstounskou péči a zájemcům o pěstounskou péči poskytnout poradenství v otázkách souvisejících se svěřením dítěte do pěstounské péče. Také jim můţe poskytnout svoji pomoc při vyřizování návrhu k soudu, vyřízení nároku na výţivné apod. Sociální pracovník krajského úřadu zaštiťuje přípravu pěstounů, poradenství související s pěstounskou péčí, připravuje děti v rodině budoucích pěstounů na příchod nového člena domácnosti, zajišťuje alespoň jednou za rok konzultaci o výkonu pěstounské péče a také pěstounům poskytuje poradenskou a preventivní činnost. Jak vypadá proces zprostředkování a výkon pěstounské péče? Pěstounská péče se zprostředkovává na základě ţádosti osoby, která chce dítě přijmout do pěstounské péče. Tuto ţádost můţe fyzická osoba podat u obecního úřadu obce s rozšířenou působností. 13

16 (Tomeš, 2011, s ) Zde je úkolem sociálního pracovníka seznámit ţadatele s rozdíly mezi jednotlivými formami náhradní rodinné péče. Pracovník také provede první šetření, při němţ se zaměřuje na to, jaká je motivace pro převzetí dítěte do pěstounské péče a jaké mají ţadatelé představy o dítěti. Dále s ţadateli spolupracuje a shromaţďuje spisovou dokumentaci, do které se řadí: doklad o státním občanství, fotografie ţadatelů, zpráva o zdravotním stavu ţadatelů, zpráva o poměrech v rodině, která je zakončená doporučením k zařazení ţadatelů do evidence, potvrzení o stálém příjmu od zaměstnavatele, opis trestního rejstříku, písemný souhlas s přípravou k přijetí dítěte do rodiny a také zpráva o sociálních poměrech, která je vypracovaná na základě sociálního šetření v rodině. Po uzavření spisové dokumentace je ţádost postoupena krajskému úřadu, kde jsou ţadatelé posouzeni posudkovým lékařem a psychologem. Účelem posudků je zjistit, zda jsou ţadatelé vhodní pro výkon pěstounské péče a jestli zvládnou přijmout děti se specifickými potřebami. (Bajer, 2006, s ) Dále probíhá příprava pěstounů. Příprava pěstounů je obsáhlejší neţ příprava osvojitelů. Je to z různých důvodů například proto, ţe osvojitelé přijímají děti, které se kdykoliv mohou vrátit do své původní rodiny. Role pěstouna není stejně jednoznačná jako role osvojitele (na toto téma několikrát naráţí Miloslava Striová ve své knize Děti, které se rodí v srdci). Děti přicházející do pěstounské péče jsou velice často staršího věku neţ děti, které jsou vhodné k osvojení, a také mohou mít horší zdravotní stav (pěstouni přijímají děti se sloţitější anamnézou). Hlavním bodem přípravy pěstounů, na který je kladen důraz, je připravit pěstouny na to, ţe pěstounská péče je pouze dočasná. Otvírají se také témata o vztahu dětí a jejich biologických rodičů. Tomuto vztahu je potřeba věnovat podporu a pozornost. Dále se probírá motivace pěstounů jakou potřebu pěstounů má příchod dítěte do rodiny naplnit? Nesmí se zapomenout ani na téma změny situace dětí v pěstounské rodině co aţ dosáhnou zletilosti? (Rotreklová & Hofrová, 2009, s ) Pokud ţadatelé vyhoví všem poţadavkům, jsou zařazeni do seznamu ţadatelů. Z tohoto seznamu se vybírají nejvhodnější rodiče pro konkrétní dítě. Vzhledem k závaţnosti takového rozhodnutí se obvykle schází skupina odborníků psycholog, lékař, sociální pracovník, školský pracovník a další, kteří se společně rozhodují, kam dítě umístí. Dříve toto rozhodnutí vyslovoval poradní sbor. (Gabriel & Novák, 2008, s. 88) 14

17 Sociální pracovník vykonává nad rodinou dohled po celou dobu výkonu pěstounské péče. To někteří lidé vnímají jako negativum, myslí si, ţe jsou pod drobnohledem. Pěstounská péče je ovšem státem organizovaná, financovaná a jde zde o zájem dítěte. Stát si proto chce ověřit, ţe je vše v pořádku. Sociální pracovník je tu proto, aby mohl pěstounům pomoci. Pokud sociální pracovník shledá nějaké váţné pochybení v péči o dítě, můţe podat soudu návrh na zrušení pěstounské péče. (Matějček a kol., 2002, s ) Pracovník má podle zákona navštěvovat rodinu, která převzala dítě do pěstounské péče v prvním půl roce alespoň 1x za 3 měsíce, po zbytek doby výkonu pěstounské péče alespoň 1x za 6 měsíců. Hlavním účelem návštěvy je sledování vývoje dítěte a jeho zájmů. (Zákon č. 359/1999 Sb., 19) 1.4 PORUČENSTVÍ O poručnictví jakoţto o zvláštní formě náhradní rodinné péče, můţeme mluvit jen v případě, ţe má poručník dítě ve své osobní péči. Poručník můţe být ustanoven i v případech, kdy dítě ţije doma s rodičem, který nevykonává rodičovskou zodpovědnost v plném rozsahu. Nebo jde i o případy, kdy se o dítě stará jiná fyzická osoba. V obou těchto případech se ale nejedná o formu náhradní rodinné péče. Podle nového občanského zákoníku (Zákon č. 89/2012 Sb., ) je dítěti soudem určen poručník, pokud nemá ţádného rodiče, který by vykonával rodičovskou zodpovědnost v plném rozsahu (rodiče zemřeli, jsou omezeni na výkonu rodičovské zodpovědnosti, nebo jsou jí zbaveni, nebo nemají způsobilost k právním úkonům). Pokud je to v zájmu dítěte, tak soud ustanoví poručníkem osobu, kterou doporučili rodiče. Pokud ţádné doporučení nedali, bývá obvykle poručníkem ustanoven někdo z rodiny nebo jiná osoba blízká dítěti. Pokud poručník o dítě osobně nepečuje, pak vykonává pouze funkci zákonného zástupce. V případě, kdy poručník o dítě osobně pečuje, má právo na finanční podporu od státu podobně jako pěstoun. V situacích, kdy nemůţe být poručníkem ustanovena fyzická osoba, nebo se čeká na chvíli, kdy převezme funkci poručníka, je soudem ustanoven jako poručník orgán sociálně-právní ochrany dětí. Mezi poručníkem a dítětem nevzniká poměr jako mezi rodičem a dítětem. Poručník má k dítěti práva a povinnosti jako rodič tato práva jsou ohraničena moţnostmi jeho vlastních rodičů, ale nemá k němu vyţivovací povinnost. 15

18 Poručník je pod dohledem soudu ohledně majetku i osobních záleţitostí dítěte. Obvykle jednou ročně podává soudu zprávu o poručenci. Kaţdá podstatná věc týkající se dítěte, o které má rozhodnout poručník, musí být soudem schválena. Poručenství zaniká, pokud je poručník nezpůsobilý k výkonu této funkce, z váţných důvodů poţádá o zrušení poručnictví nebo pokud bylo dítě osvojeno. (Bubleová a kol., 2013, s. 6) Pokud nastane situace, ţe je dítě právně volné, mohou se poručníky stát pěstouni dítěte. (Zezulová, 2012, s. 16) 1.5 SVĚŘENECTVÍ Občanský zákoník popisuje v ještě jednu formu náhradní rodinné péče a tou je svěření dítěte do péče jiné (fyzické) osoby. Tuto formu dříve popisoval zákon č. 94/1963 Sb. o rodině. Soud můţe svěřit dítě do osobní péče jiného člověka, pokud o něj nemůţe pečovat ani jeden z rodičů nebo poručník. Tato pečující osoba musí mít bydliště na území České republiky. Příbuzné osoby dítěte mají přednost před jinými osobami. Práva a povinnosti pečující osobě stanoví soud. Druhou podmínkou této formy péče je stanovení výţivného a povinnost rodičů dítěte platit výţivné. Tyto peníze jsou určeny na uhrazení potřeb dítěte. Pokud rodiče nebo jiní příbuzní (prarodiče) nejsou schopni platit vyţivovací povinnost, nedá se tato forma péče vyuţít. (Zákon č. 89/2012 Sb.) 1.6 ÚSTAVNÍ PÉČE Ústavní péče jiţ nezapadá do systému náhradní rodinné péče, ale do své práce ji vkládám, protoţe uzavírá moţnosti, kam umístit dítě, o které se nemá kdo postarat. Některé děti jsou hůře umistitelné v náhradní rodinné péči. Důvody pro vyrůstání dítěte v ústavním zařízení jsou různé: od velmi těţkého zdravotního stavu, vysokého věku dítěte, kvůli kterému je dítě pro náhradní rodinu neatraktivní, aţ po váţné výchovné problémy s dětmi a jejich závislostmi. (Sobotková, 2005) Z historických pramenů je patrné, ţe se společnost s problematikou nechtěných dětí snaţila různými způsoby vypořádat. Zatímco ve starověku byly nechtěné děti usmrcovány, později se začaly zakládat sirotčince, které vznikaly při klášterech a špitálech. Za první baby box můţeme označit zařízení, o kterém jsou doloţeny zmínky 16

19 z 12. století z Říma. Tenkrát se mu říkalo torno. Šlo o otáčecí kolo ve zdi kláštera, do kterého bylo moţno vloţit nechtěné dítě a otočením ho dopravit dovnitř kláštera. (Vocilka, 1999, s. 19) Od této doby uplynulo pár století a ústavní péče se dále vyvíjela aţ do podoby, kterou popisují současné zákony. Občanský zákoník v odstavci 971 říká: Jsou-li výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj váţně ohroţeny nebo narušeny do té míry, ţe je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu váţné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit, můţe soud jako nezbytné opatření také nařídit ústavní výchovu. Učiní tak zejména tehdy, kdy dříve učiněná opatření nevedla k nápravě. Soud přitom vţdy zvaţuje, zda není na místě dát přednost svěření dítěte do péče fyzické osoby. (Zákon č. 89/2012 Sb.) To znamená, ţe soud vţdy předem zváţí, jestli neexistuje jiná moţnost, kam by mohlo být dítě umístěno. Pokud však nezbývá ţádné jiné řešení neţ nařízení ústavní výchovy, označí soud konkrétní zařízení, které nejlépe odpovídá potřebám dítěte a dbá při tom na to, aby bylo umístěno co nejblíţe k faktickému bydlišti dítěte. Ústavní výchova můţe být nařízena na maximálně 3 roky. Poté se musí rozhodnutí přehodnotit a dá se dále prodluţovat vţdy o 3 roky aţ po zletilost dítěte, nebo ve výjimečných případech do 19 let. Ovšem neznamená to, ţe kdyţ je dítěti nařízena ústavní výchova na 3 roky, nemůţe být zrušena dříve. Hned, jak odpadnou důvody pro ústavní péči, musí být tato forma péče zrušena. V České republice je několik typů zařízení, kde je vykonávána ústavní péče. Tato zařízení spadají do tří resortů, proto mají různou právní úpravu, systém financování a také různé poţadavky na kvalifikaci pracovníků. Do resortu Ministerstva zdravotnictví spadají kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do tří let věku. Resort Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy spravuje nejvíce zařízení. Mezi ně řadíme například diagnostické ústavy, kde je dítě max. 8 týdnů nebo do doby, neţ je přemístěno do některého z následujících zařízení. Dále zřizuje dětské domovy pro děti od 3 do 18 let případně aţ do doby ukončení přípravy na povolání (do 26 let). Děti jsou vzdělávány ve škole, která není součástí domova. V domovech jsou umisťovány děti, které nemají závaţné poruchy chování. Pro děti, které mají nařízenou ochrannou nebo ústavní výchovu a mají závaţné poruchy chování, zakládá dětské domovy se školou, škola je tedy součástí zařízení. Poslední typ zařízení, které zřizuje MŠMT, je výchovný ústav. Je to zařízení určené pro děti starší 15 let se závaţnými poruchami chování, 17

20 které mají soudem nařízenou ochrannou nebo ústavní výchovu. Do výchovného ústavu můţe být zařazeno i dítě starší 12 let, pokud má tak závaţné poruchy chování, ţe nemůţe být umístěno v dětském domově se školou. Ministerstvo práce a sociálních věcí má na starost domovy pro osoby se zdravotním postiţením. Jedná se o sociální sluţbu, která pečuje o děti se zdravotním handicapem, které vyţadují speciální odbornou péči. Mimo resorty stojí relativně nová instituce zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc. Sem můţe být dítě umístěno v krizové situaci (po ţivelné katastrofě, ztrátě bydlení atd.). Na své poslední praxi jsem měla moţnost navštívit tento typ zařízení Fondu ohroţených dětí Klokánek. Děti zde byly umístěny z různých důvodů. Od dětí, které sem umístil soud na dobu, neţ se vyřeší problémy v jejich rodině, přes děti, které sem přišly na vlastní ţádost, aţ po děti, které sem přivedl rodič z toho důvodu, ţe je samoţivitel, jde na zákrok do nemocnice a nemá nikoho, kdo by se po dobu jeho nepřítomnosti mohl o dítě postarat. Dále sem můţe být dítě umístěno na ţádost obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Důvody pro umístění dítěte v tomto typu zařízení popisuje 42 odstavec 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Z mého pohledu existuje pro děti, které ţijí dlouhodobě v ústavní péči, zajímavá forma pomoci. Jedná se o hostitelskou péči. Rodič nebo opatrovník dítěte musí dát souhlas k tomu, aby dítě mohlo nějaký čas (nejčastěji se jedná o víkendy a prázdniny) trávit mimo ústav v takzvané hostitelské rodině. (Středisko náhradní rodinné péče, 2013b) Zde se dítěti nabízí prostor pro zaţití úspěchu i vytvoření silného citového pouta. Posiluje se zde důvěra dítěte k dospělému, rozšiřuje se tak jeho sociální prostředí. Hostitelská rodina můţe být důleţitá ve chvílích dospívání dítěte a je to téţ preventivní opatření rizikového chování. Dítě má moţnost poznat, jak vypadá fungující rodina, jde o upevnění pozitivního záţitku. (Blahutová & Zezulová, 2011, s ) Současnou tendencí je dítěti zprostředkovat prostředí, které se co nejvíce blíţí rodinnému zázemí to znamená adoptivní nebo pěstounskou péči. (Matějček, 1999, s. 42) MPSV si však také klade za cíl rozšiřovat síť náhradní rodinné péče a chce pracovat s původními rodinami dětí, aby děti vůbec nemusely opouštět svoji původní rodinu. Tento cíl chce MPSV podpořit například rozvojem ambulantních a terénních sluţeb, ve kterých budou ohroţeným rodinám k dispozici odborníci, kteří mohou přispět k řešení problémové situace v rodině. (Strategie pro začleňování, 2014) 18